#Bena Mayer | Explore Tumblr Posts and Blogs

kktlajf-blog · 7 years

Text

Dýchánek na východě

aneb pět alkoholiků poznává krásy Maďarska a Ukrajiny

Pokud se kdokoliv chystá přečíst tento cestopis, musí pochopit jednu věc:

Ač nás, kteří jsme podnikli v létě 2016 tuto cestu, bylo pět, rozhodně se nejednalo o výlet Rychlých Šípů. Nejsme lidé čestní a sportovní, nejsme Mirkové Dušínové ani Jarkové Metelkové. Jsme jako většina lidí v našem věku – plni předsudků vůči ostatním národnostem, jídlu a zvykům, plni cynického humoru, který často překračuje hranice pochopitelnosti a stravitelnosti. Nezodpovědnost by z nás mohli ždímat. Máme slabost pro alkoholy, tabáky a zážitky, které se těchto dvou týkají, proto se kolem nich tento cestopis hodně točí. Ve zkratce – většina lidí v nás asi uvidí barbary, burany, dacany, kretény bez vychování, ale nám je to tak nějak jedno, protože jimi možná opravdu jsme. Ale pořád se odvažuji tvrdit, že jsme vlastně docela hodní hoši, kteří by svými zážitky sepsanými do tohoto spisu rádi pobavili i někoho jiného, než sami sebe.

Úvodem

Jsem typ člověka, co nikdy nedokončí to, co začne. Ten typ co se k něčemu tak dlouho odhodlává, až mu dočista ujede vlak a nestihne ani začít, protože kouzlo onoho momentu je prostě pryč. Co se týče deníku, který jsem se snažil psát na našich cestách po Ukrajině, dlouho to vypadalo, že to dopadne naprosto totožně jako každá moje předchozí snaha o nějaký větší počin. Začal jsem překvapivě včas, ale s postupným zhoubným vlivem našeho životního stylu mi na cestách sil a chuti ubývalo. Z dalekosáhlých vět se tak časem staly pouhé osnovy, popisující jen ty nejdůležitější věci. I z nich se ale snad dá vycházet, a proto se odhodlávám k pokusu o převyprávění naší bizarní cesty.

V roce 2013 jsme si s Michalem po návratu z první společné cesty na Ukrajinu slíbili, že se tam časem musíme vrátit a že s sebou musíme vzít více lidí, kteří by ocenili odlišnosti a krásy Zakarpatska. Když se pak v roce 2014 situace na Ukrajině naprosto nevídaně vyhrotila, začala být realizace tohoto plánu trochu těžší. O rok později se zase po relativně klidném začátku léta začalo Mukačevě cosi jako válka gangů a díky mlhavosti zpráv, které odtamtud k nám chodily, nám též nepřipadalo moudré vyrážet na onen výlet. Naší odhodlanost posléze další rok podpořila úspěšně složená maturitní zkouška a spolu s ní i chuť užít si nejdelší prázdniny v životě a vymačkat je do poslední kapky. Nutno dodat, že na to, jak dlouho byla myšlenka na tuto expedici v našich hlavách, asi až do dvou týdnů před odjezdem jsme vlastně ani nevěděli, že někam pojedeme, natož pak s kým. I stalo se, že si Michal jednoho dne za boha nechtěl dělat nic k jídlu a já měl zrovna skvěle kreativní kuchařskou náladu. Nabídl jsem mu tedy, že svoje tortellini s omáčkou dovezu spolu se sebou vlakem k němu do Radotína a zatímco ho budu krmit, můžeme si i popovídat. Michal mou nabídku přijal, a tak jsme asi po dvaceti minutách seděli u Vurstů v altánku, kouřili a rozjímali o životě. Po chvíli přišla řeč na Ukrajinu a na to, že vlastně chceme jet zhruba za dva týdny. Shodli jsme se na tom, že už asi všichni ti, kteří by s námi mohli jet, něco určitě mají a podali jsme si ruku na to, že tam pojedeme jen my dva a že nám to vůbec nevadí. Bez sebemenší logiky jsme však asi po dalších pěti minutách začali jmenovat lidi, co by nám jako spolucestující vyhovovali a napsali jsme jim hromadnou zprávu s tím, že s mizernou pravděpodobností možná jeden z nich bude uvažovat o tom, že by jel. Ani v nejdivočejších snech by nás v ten moment nenapadlo, že se všichni čtyři vyvolení vysloví ve prospěch našeho nápadu. Nejkrásnější na tom všem však nebylo to, že jet chtěli, ale že se jednalo o naprosto nahodilou skupinku lidí, jež jsme oslovili pouze s vědomím, že jsou v pohodě. Pořádně jsme se poznali až na cestě.

1. Přípravy

Jakmile bylo o trochu jasnější, kolik nás pojede, dali jsme se do příprav, které sestávaly téměř výhradně z vyhledávání dopravních spojů a kurzů jednotlivých zahraničních měn. Všichni jsme se shodli, že se po cestě na Ukrajinu chceme stavit v Budapešti, neboť jsme v ní nikdo, vyjma Vaška, nikdy nebyli. Vzhledem k tomu, že když jsme předtím jeli na Ukrajinu autem, projížděli jsme právě Budapeští, zdálo se nám to jako naprosto logický tah. Dalším krokem pak bylo najít ony výhodné dopravní spoje. Já osobně jsem tím strávil jedno nepěkné dopoledne. Začal jsem částí, kterou jsem pokládal za nejsložitější a nejzrádnější, totiž způsobem, jakým se lze dostat z Budapešti do Užhorodu. Bylo to lehčí, než se zdá, ačkoliv v realitě byla ona cesta trochu složitější. Na konec jsem si nechal samotný spoj Praha-Budapešť, připadalo mi to jako ten nejmenší problém. Naneštěstí jsem ale zapomněl, co člověku dokáží udělat ze života webové stránky Českých drah. Po půl hodině neúspěšného bádání nad způsobem on-line rezervace jízdenek a jejich výsledné ceně jsem ve vzteku myšlenku na pohodlnou cestu vlakem vzdal a objednal lístky autobusem se Student Agency přesně za pět stovek na osobu. Jednalo se o noční spoj a skvěle seděl s mým tajným plánem vůbec v Budapešti neplatit za spánek. Měli jsme prostě přijet brzy ráno a později večer odjet dále na východ. To, že onen den v Budapešti připadl na neděli byl prozatím pouze přebytečný detail.

Výsledný plán byl tedy následující: V sobotu 1.7. v jedenáct večer vyrazit do Budapešti, v šest ráno v ní vystoupit, po celém dni zalézt v půl jedenácté večer do vlaku na Debrecín, v něm se od čtvrt na dvě do čtyř ráno , čímsi zabavit, nastoupit na vlak do vesnice Zahony, tam přesednout na pohraniční linku, přejet hranice, na Ukrajině vystoupit v Chopu a z něj se zhruba v deset ráno odporoučet autobusem směrem na Užhorod. Z Užhorodu jsme se posléze chtěli dostat do Sokirnice, tedy naší domovské vesnice maršutkou. Po zhruba deseti dnech strávených na Ukrajině jsme se pak chtěli dostat zpět do Užhorodu a z něj autobusem do Košic na Slovensku, z nichž se již hravě dalo dostat do Prahy. Opravdu nerad se opakuji, ale realita vypadala i v tomto případě naprosto odlišně.

Zhruba týden od dýchánku u Michala se nás poprvé sešlo všech pět, totiž já, Michal, Ben, Vašek a Vojta. Sešli jsme v neděli večer v kavárně Jarda Mayer s tím, že zkusíme něco naplánovat a trochu se poznat. Nenaplánovali jsme vlastně skoro nic a po pár hodinách u piv a rumetek jsme byli rádi, že poznáme sami sebe, nicméně na prolomení ledů to byla naprosto ideální akce. Dokonce jsme si na pivní podtácek napsali i seznam užitečných ukrajinských nadávek a vět, z nichž ta nejdůležitější v překladu zněla: „Chtěl bych zašít svou teplákovou soupravu.“ Jak šel večer dál, zvládli jsme si vymyslet naprosto neprůstřelné, východně znící pseudonymy. Ze mě byl rázem Yuri Pochcanov, z Vaška Vasilij Šusťakov, Ben se cítil jako Boris Ochlastov, z Vojty byl Turbo Čokodůlič, jen Michal zůstal z bezpečnostních důvodů i nadále Vurstou. Než se večer, jak to tak v Mayerovi bývá, zvrhl naprosto, stihli jsme ještě složit alternativní verzi italské La Donna é Mobile, složenou výhradně z těch nejtemnějších ukrajinských nadávek. Na skupinu lidí, která se navzájem ještě před začátkem večera ani neznala to byl uspokojivý výkon. Jediný negativní prvek, který vyplynul z onoho večera byl obří dluh ve formě nezaplaceného alkoholu, který po nás díky naší neuváženosti a Michalovu opakujícímu se: „Ještě pět rumetek!“ v Jardovi Mayerovi zbyl. Když byla však i tato šmouha zamazána, zbylo v nás snad už jen očekávání věcí, které měly teprve nastat, a to navzdory tomu, že se minimálně tři pětiny naší skupiny zastávají názoru, že čím méně od čehokoliv očekáváš, tím více poté dostaneš. Jsem jednou z oněch tří pětin a tato teorie se mi neustále ukazuje jako naprosto nezbytná nejen pro přežití, ale hlavně pro užití si všech těch krás, co zatím život nabízel.

V následujících dnech jsme se domluvili, kdo co vezme, zahladili jsme zmatky ohledně odjezdu a položili základní kámen obří debatě o výhodných kurzech, která se s námi táhla až do konce našeho výletu. Onen základní kámen spolu s námi položila i naprostá absence ukrajinských hřiven ve všech pražských směnárnách. O nepochopitelnosti maďarských forintů se zmíním jen velmi stručně - nepochopili jsme je. Možná v tom všem hrála roli i naše finanční negramotnost a neznalost okolního světa, kdo ví. Nakonec jsme vyráželi s eury, korunami, dolary, forinty i trochou hřiven, protože člověk nikdy neví, kdy se co může hodit. Co se věcí týče, vyráželi jsme jen s tím, co se vešlo do krosny, či na rameno. Kromě nezbytného oblečení, pasů a jídla jsme s sebou měli pouze jeden digitální a dva analogové fotoaparáty, ukulele, kytaru a reprobedny. Z nezbytného jídla pokládám za nutnost zmínit jeden božkovský rum a znojemské okurky, oboje nás totiž už po cestě zachránilo z naprosté bídy.

Odjezd

Den odjezdu připadl na sobotu 2.7. a jeho průběh mohu zhruba odcitovat z původního deníčku:

„Všichni hekticky balí a na poslední chvíli zařizují všelijaké důležité věci – pojištění, pasy, jídlo, v případě Bena i krosnu. Ráno si s Michalem a Benem měníme každý asi tisíc korun za forinty a po opětovném ujištění, že hřivny v Praze a pravděpodobně ani nikde jinde na světě neseženeme, kupujeme na směnu ještě eura a dolary. Den utíká všem velmi pomalu, takže se scházíme namísto plánované desáté již v devět večer, ačkoliv autobus odjíždí až v jedenáct. Jdeme do přilehlého nonstopu na pivo, slíbíme si, že tento výlet ukončíme, pokud se vrátíme, na stejném místě. Dobíhám na záchod převléci se do teplákovky v očekávání, že ostatní udělají to samé. Neudělají, ale je mi tuze pohodlně, takže to neřeším. Po odbavení se u autobusu Vojtu napadne vyběhnout na rychlé brko, což všichni uděláme a do autobusu nasedáme řádně zmaštění a stupidně se usmívající. V tomto bodě si asi každý z nás konečně uvědomí, že už to konečně začíná. Po dosednutí na svá místa nastává nemalé množství bizarních situací způsobených naším požehnaným stavem. Ben mi zleva tvrdí, že má „gigantí ruce“, Michal si napravo odemne čte už asi půl hodiny první stránku Tří mužů ve člunu, Vojta někde vepředu terorizuje Vaška svým umem ve Fifě a mne mezi záchvaty smíchu dochází, že bych docela potřeboval na záchod. Po dlouhém sbírání odvahy vyrážím na cestu chodbičkou, zezadu až doprostřed polospícího autobusu a odhodlaně sestupuji do tmavé místnosti označené nápisem WC. Zavírám za sebou dveře a zjišťuji, že světlo nesvítí. Zaskočen vylézám ze tmy zpět na chodbičku, vracím se pro mobil opatřený svítilnou a vyrážím podruhé. Záchod neodtéká, což mě neznepokojuje. Po pokusech o spláchnutí rozbaluji zvláštně vypadající papírek na zdi a čtu: Mimo provoz. Zahanben se vracím sdělit ono zjištění Michalovi, který v podobné touze po vymočení se propadá naprosté panice. Nakonec vyráží též, mísu plní až po úplný okraj, hrdě se vrací zpět na místo a usíná. V Bratislavě málem odjíždíme bez dezorientovaného Vaška, který v touze po cigaretě vyleze z autobusu zrovna v momentě, když se zavírají dveře. Naštěstí si onoho smutného hošíka řidič všimne a ony dveře otevírá. V noci ani přes všechny snahy nikdo moc nespíme a k ránu dorážíme do deštěm zkropené Budapešti.“

Strach a hnus v Budapešti a cesta do neznáma

Zmatení, unavení a rozlámaní vystupujeme v ranní Budapešti na zastávce Nepligét, kde nabýváme dojmu, že se zde již během osmdesátých let musel zastavit čas, protože tak nehostinnou a zapadlou končinu snad nikdo z nás v životě ještě neviděl. Nandáme batohy a ostatní věci a pokusíme se přejít frekventovanou ulici na druhou stranu, abychom si zjistili spojení na nádraží. Ožralá maďarka v růžovém kombiné napravo od nás frekventovanost ulice neřeší, prostě ji s řevem přebíhá a na druhé straně se hádá s jakýmisi podivnými živly. My se hned po přechodu ztrácíme v mapě MHD a ptáme se kohosi na cestu. Poradí nám výborně, ukáže totiž na vlez do metra, který je asi pět metrů od nás. Po sestupu k turniketům se teorie o zastaveném času změní na něco horšího. Kolem nás je asi dvanáct matrací náhodně uspořádaných ve stanici, na nichž spí zhruba dvanáct stejně náhodně uspořádaných bezdomovců. Kolem nich poskakují lidé ve srandovních asi uniformách složených z modrého trika a jakýchsi kapsáčů, asi revizoři Budapeště. O těch jsme v Praze slyšeli spousty věcí. Připojíme se do dlouhé fronty u jednoho z automatů na lístky a čekáme. Každý z lidí před námi stráví u automatu bezmála pět minut a my se divíme, co těm lidem může tak dlouho trvat. Když se konečně dostaneme na řadu, zjistíme to sami na vlastní kůži a po pěti minutách boje kupujeme za asi 3300 HUF, což nikdo nevíme kolik je, skupinovou jízdenku, která platí jen a pouze pro pět lidí. Nás pět je, ale kdybyste chtěli někdo vyrazit do Budapešti nedejbože ve čtyřech či v šesti, tak žádná alternativní skupinová jízdenka asi neexistuje – do Budapešti vždy jen v násobcích pěti. Platíme kartou, bankovky totiž automat brát nechce. Projdeme kontrolou od revizorů a čekáme na metro ve stanici, která vypadá asi tak půvabně jako Praha ve filmu Blade. Po příjezdu něčeho, co kdysi bylo metro se nám najednou stanice začne docela líbit, ale hrdinně do metra nastupujeme. Po pár stanicích přestupujeme na jinou linku, která má svézt až na Keleti, hlavní nádraží. Přecházíme z oné hrůzné linky na jinou a po rozhlédnutí se nechápeme už vůbec nic. Ona linka je něco neuvěřitelně krásného, futuristického, propracovaného do detailu. Prostě a jednoduše něco, co na lince D v Praze nenajdete ani za deset, ani za sto let. Každá ze stanic po cestě na nádraží vypadá jak umělecké dílo z masivního betonu, šedé, ale zároveň plné světla a občas i signálu free wifi. Metro samotné je jak z Futuramy. Vystupujeme na Keleti s očekáváním obřího pompézního nádraží a po příchodu do hlavní haly nenacházíme rozdíl od Masarykova nádraží v Praze, a to včetně obsazenstva a spektra obchodů – kebab, herny, zástavárny a v místě kde zamykáme batohy do úschovny jakási provizorní ubytovna plná matrací a odpadků. Abych nekřivdil Masaryčce, vypadalo to prostě jako Hlavák v devadesátkách nebo prostě jako Keleti, absurdní podivnost. Začnínáme shánět lístky na cestu na Ukrajinu a jdeme od pokladny, kde prodávají asi jen lístky do metra k pokladně o sto metrů dál, kde zase prodávají jen vnitrostátní lístky, až skončíme o patro výš s čekacím lístkem v ruce u pokladny pro mezistátní linky. Zvláštním spojením mimiky, gestikulace, a všech námi známých jazyků nakonec kupujeme asi za 31 000 HUF pět lístků z Budapešti s přestupem v Debrecíně a Záhonech až do ukrajinského Chopu asi na půl jedenáctou večer a vycházíme s batohy uschovanými v pofidérní úschovně vstříc ranní Budapešti. Nádraží zvenku vypadá nádherně, skoro jako Masaryčka. Nevíme moc, kde jsme, a tak jdeme rovnou za nosem do první kavárny, co nám pod něj padne. Jsme totiž trosky bez života, a ty potřebují po ránu trochu kávy. Kávu a cigaretu si dáváme všichni až na Bena, který má čaj. Je nám dobře a domluvíme se, že půjdeme směrem k Dunaji, protože u Dunaje by měla být většina památek, co jsou pěkné zvenku a člověka nemrzí, že nešel dovnitř. Ranní slunce zalévá široké bulváry, po kterých zvolna jdeme a komentujeme všechno kolem, nejvíce asi zvláštní lidi – maďary a zvláštní nápisy – maďarsky všude kolem nás. Salátek, pizzák, ventilátország, kávek - ti lidi jako by si užívali kažení normálních slov. Je to tam jako poblíž Plzeňky, všude jsou spící, či bloudící bezdomovci, žebráci, mrzáci a podivní lidé. Na Vaška to všechno tak nějak padá a kupuje si pivo. Zastavujeme na nějakém plácku na svačinu a celou dobu kolem nás jezdí zvláštní individuum na vozíku a něčeho si žádá, my mu můžeme nabídnout jen cigaretu a rajče, za což je rád. Po chvíli přicházíme na riviéru a ta se nám vážně líbí. Panorama Budapešti z toho mostu se lvíma hlavama nám připadá, jako kdyby někdo zkušený vzal to nejlepší z evropských velkoměst a zamíchal to do sebe. Parlament, svatý Štěpán, ohromná Dunaj, všechno to má něco do sebe. Vlastně je pro nás Budapešť opravdu krásným městem, které je ke své smůle osazeno divnými lidmi a nápisy s divným jazykem. Po přechodu mostu si kupujeme pivo do ruky už všichni. Pak další dvě, snad vlivem vedra. Naše procházka se zpomalí na ostrově Sziget, kde všichni asi na hodinu po dlouhých rozmluvách o smyslu maďarštiny jako jazyka postupně všichni usínáme. Po probuzení panuje rozmrzelost a splín. Vyrážíme dál do Budapešti, lačnící po zajímavějších čtvrtích poblíž parlamentu. Vojta pobíhá kolem nás a zjišťuje si od kolemjdoucích, kde ony zajímavé čtvrti jsou, zatímco my ostatní jeho návrhy vůbec nebereme v potaz. Procházíme kolem naprosto rozpadlých domů, které pohromadě drží už snad jen lešení. Takových domů ještě v Budapešti uvidíme spousty. Ulice jsou plné malých mafiánů, v deseti letech kouřících cigarety a žvanících tím prazvláštním jazykem. V jedné z kaváren, do které vstoupíme, jsou všude po zemi papíry a barmanka nám po optání se na kávu řekne, že s kávovarem neumí, zatímco se nám dva podivíni na gauči před barem smějí. Namísto zajímavých čtvrtí nacházíme pouze Spar, kde koupíme s Vaškem napůl růžové víno v přepočtu za asi třicet korun, zatímco Michal, Vojta a Ben dále pokračují v pivní dietě. Odpoledne ubíhá pomalu, my se pomalu doploužíme až do nějakého velkého parku, kde si rácháme nohy ve vodě. Zhruba tam vzniká i minimalistická definice Maďara, jež zní: Bezduchý zloděj. Po prohlédnutí mapy zjišťujeme, že jsme prošli celé centrum Budapešti, že nám to stačilo a že nevíme, co dál. Zbývá nám až moc času, máme chuť na kebab/gyros, a tak vyrážíme naslepo na druhý konec města metrem, tentokrát docela roztomilým, malým žlutým a posléze vystupujeme na jakémsi moderním náměstí položeném v kopci. Chvíli se procházíme moderní čtvrtí a užíváme si krásy naprosto odlišné části města, kterou bohužel nedokáži pojmenovat. Kebab najdeme, dostaneme mizernou porci a morálka celé skupiny se tím pádem ocitá těsně nad bodem mrazu. Když se hodinu v kuse bavíte o tom, jak úžasný je kebab v Budapešti, těšíte se na něj a všechny své myšlenky směřujete jen k onomu kýženému pocitu nasycení, a pak dostanete na talíři jen a pouze zklamání, hodí vás to do hluboké existenční krize. I Ben, který omylem vzal jídlo bez placení, a když po něm nikdo peníze nechtěl, vítězoslavně jej snědl, byl po chvíli též hladový a stejně otrávený, jako my ostatní. Každý se po chvíli s lahví velkopopovického Kozla v ruce hádá s tím druhým o tom, ve které fázi cesty se máme opít, ve které spát, ve které bdít a ve které se co vlastně bude dít. Rýmy. Nedomluvíme se ani po notné chvíli vůbec na ničem až na jednu věc, totiž že potřebujeme nakoupit hodně matéček a vodky a utratit tak smysluplně i zbytek forintů, protože forinty jsou k ničemu a nikdo je nemá rád. Vracíme se metrem k hlavnímu nádraží, ve večerce poblíž kupujeme matéčka a následně vyzvedáváme věci z úschovny/noclehárny/skládky. Všichni kromě mě a Bena vyráží směrem k blízkému nákupnímu centru pro vodku, my zůstáváme u věcí. Při pohledu na tabuli s odjezdy a příjezdy zjišťujeme, že vlak v půl jedenácté na Debrecín, který už by tam měl být, není nikde k nalezení. Vyrážíme k informacím a vyžadujeme vysvětlení hned u prvního okénka. Opakuje se scénář rána obohacený o šílenou nervozitu: posílají nás od okénka k okénku, z patra do patra, až opět čekáme s papírkem s pořadovým číslem v ruce na řadu u mezinárodních spojů, kam nás odněkud poslali. Po deseti minutách se dostáváme na řadu, avšak i odtud nás vyšlou k jinému okýnku někde v rohu nádraží. V onom okýnku, které z nějakého důvodu hlídá gorila, se na mě usmívá starší paní. Poptám se na Debrecín a ona mi s úsměvem řekne, že vlaky na Debrecín z hlavního nádraží vůbec nejezdí, jezdí ze Zugló. Napíše mi číslo autobusu, který nás tam doveze, ale varuje mě, že jede už za osm minut ze zastávky před nádražím. Po cestě od okýnka naštěstí potkáváme zbytek kluků, který se vlivem vystrašené SMS zprávy vrátil i bez vodky k nádraží. Stanici autobusu najdeme snadno, po chvíli něco opravdu přijede a my nastupujeme dovnitř. Po výstupu na stanici Zugló se ptáme na stanici vlaku a všichni ukazují kamsi do prázdna. Jdeme tím směrem a po chvíli se ocitáme pod stanicí, kterou prochází pouze jedna trať a my, zmatení - očekávali jsme totiž něco jako nádraží, vybíháme nahoru. U pokladny sedí starý vousatý muž, a zatímco ke koleji vedle přijíždí chatrný poloprázdný vlak, my se ho ptáme na Debrecín. Máme v plánu zjistit si od něj, co se dá a pak si hodinu a půl ještě počkat do času odjezdu, vousatý muž však ukáže na vlak, který právě přijel. Nechápeme, ptáme se znova a on opět ukáže na onen vlak. Vyběhneme směrem k vlaku a ptáme se na totéž i průvodčímu. I on ukáže na onen vlak. Nastupujeme do vagónu, kde kromě nás leží na sedačce už jen jakási podivná bytost s krvácející nohou pohroužená do nejhlubšího spánku, zatímco vlak se za západu slunce s drkotem a vrzáním rozjíždí přes půlku Maďarska na jih, kamsi do neznáma.

Debrecínská kapitola

V již jedoucím vlaku se ujišťujeme, že opravdu míříme do Debrecínu, kam dorazíme kolem půlnoci, a že máme tím pádem z prdele kliku. Po cestě do tmy hrajeme karty proti lidskosti na obalu od kytary, upíjíme u toho z placatky Benovu domácí slivovici a je nám dobře. Dochází nám, že už je to realita, že opravdu jedeme neznámo kam a nevíme ani trochu, co nás čeká. Prázdný vagón se spící krvácející bytostí dokresluje dobrodružnou atmosféru, stejně jako jeho zadní část se záchodem a dveřmi, které se dají otevřít za jízdy, kam chodíme kouřit. Připadáme si naprosto neohroženě, Vojta vytahuje kytaru, já ukulele, Ben hrdelní zpěvy a poprvé si zajamujeme. Moc se neslyšíme, ale všechny to na delší chvíli zabaví. Potom, co nás to omrzí, se rozprostře ticho, tma obestoupí vlak a začneme zastavovat v čím dál tím větších pustinách, až kolem nás není už vůbec nic. Jen tma. Neohrožení dobrodruhové se po chvíli promění v dobrodruhy ohrožené a začnou vyhrabávat z krosen baterky a nože. Dojde nám totiž, že vůbec nevíme, co je Debrecín zač, ani co v něm od půlnoci do čtyř ráno, kdy nám jede vlak dále ke hranicím s Ukrajinou, budeme dělat. Očekáváme jen to nejhorší, temnou pustinu plnou nebezpečí, Maďarů a debrecínské šunky.

Po půlnoci dorážíme do Debrecínu. Z vlaku vystoupíme sami a po cestě halou přemýšlíme, co budeme ty čtyři hodiny dělat: zda pít, či spát, popřípadě kde se asi dá v Debrecíně před první hodinou ranní cokoliv koupit. Jsme totiž úplně na suchu, krom trochy jídla máme už jen lahev božkovského rumu a znojemské okurky. Před nádražní halou nás čeká pohled, který odpovídá našim nejhorším obavám: prostitutky, jejich pasáci, taxikáři a jiná podivná stvoření. Žádný obchod, žádná debrecínská šunka, jen zlé pohledy oněch lidí. Nervózně procházíme kolem nich, když tu vedle nás zastavuje auto. S hrůzou sledujeme stahující se okénko řidiče, za nímž se však usmívá prošedivělý, zhruba padesátiletý Maďar a s úsměvem se ptá, jestli nepotřebujeme pomoci. Ben mu sice nevěří a hned se se svým dojmem svěřuje, my ostatní mu však vyklopíme naše problémy a tážeme se ho na obchod s čímkoliv. Je to první Maďar, kterého potkáváme, co ovládá angličtinu a hned nám řekne, že nás odveze do nonstop Teska, které je na druhé straně Debrecínu směrem přes centrum a že jen zaparkuje a my si můžeme naložit věci. Po chvíli rozhodování, zda vyslat jen pár z nás a ostatní nechat s věcmi, či dát věci do opět stejně pofidérní úschovny volíme druhou možnost, jež se už jednou osvědčila. Dát věci do úschovny nám pomáhají i samotní nádražáci, což vyvolává pocity důvěry a strach z Debrecínu pomalu mizí. Po návratu na parkoviště se setkáváme osobně s naším zachráncem a jeho synem a chvíli se o něčem bavíme – zatímco se snažíme se nějak nasoukat do jeho auta. Řekne nám, že je učitelem, vypráví nám, kde na Ukrajině byl, že byl i v Praze, že se mu tam líbilo a my necháváme mluvit Vojtu, který tu poprvé ukazuje své komunikační dovednosti. Veze nás přes centrum města tak, abychom pak zvládli dojít pěšky zpět na nádraží i bez mapy a opravdu nás po chvíli doveze k obřímu svítícímu kolosu s nápisem Tesco na štítu. Rozloučíme se, poděkujeme a vyrážíme na noční nákupy: Je to jako sen. Procházíme nekonečnými regály, v nichž by člověk našel snad úplně všechno, kdyby chtěl, ale my bereme pouze vodky, rohlíky, kyselé okurky, humus a džus, zastavujeme se v oddílu s oblečením, kde poprvé vzniknou skupinové squatting slavs fotky a přicházíme k pokladnám, kde čekáme, až pokladním skončí pauza na cigaretu. Po příchodu na nás koukají jako na zjevení, asi koukali na naše bláznění přes kamery, či co. K našemu zděšení nám však i přes mávání řidičáky a občankami odmítnou prodat vodky, prý to po desáté nejde. Zaplatíme, mumlajíc si pod vousy ty nejhorší nadávky a snažíme se odejít východem, který je však již zamčen a spustíme alarm. Nikoho z nás to nerozruší, protože brzy najdeme východ odemčený a odcházíme z obchodu. Lehce otrávení venku obsazujeme a přebíráme opuštěný nákupní vozík a vida, že máme přes tři hodiny času do odjezdu ranního vlaku, otevíráme rum Božkov, který měl sloužit na slavnostní příležitosti a vyrážíme do centra v onom vozíku, taženi Benem. Po cestě se tři z nás odpojí na nejbližší pumpu, kde nám kýženou vodku prodají bez mrknutí oka. A kdyby mrkli okem, tak leda šibalsky. Pokračujeme jednou z hlavních ulic do centra a na zhruba metr padesát vysokém betonovém čemsi u silnice rozbalujeme noční piknik a je nám opět skvěle. Piknik se postupně zvrhne v pravou Slovanskou rychtu. Odřežeme hrdla všech PET lahví a uděláme z nich kelímky na panáky, zatímco do zbytku lahví mícháme maté a vodku. Jídlo nás nasytí, zmíněný koktejl probudí a zbytek vodky zajídaný okurkou v nás probudí to, pro co jsme si na východ jeli. Po chvilce už na oné betonové věci křepčíme na hudbu Věrky Serdučky a na nekvalitní ruské tekno. Město je naprosto vylidněné a silnice jsou tudíž naše, respektive Bena a jeho taxislužeb s nákupním košíkem. Občas jde nebo jede někdo kolem a ani si nás nevšimne, třeba se to v Debrecíně děje často. Před třetí hodinou ranní vyrážíme dále do centra značně rozjívení a těsně před hlavním náměstím opatřeným obřím nasvíceným kostelem kupujeme ve večerce další víno za třicet korun za poslední forinty, co máme. Na náměstí potkáváme místní smetánku – dvě zanedbané dívky o něco mladší než my se s námi chtějí bavit, nakonec zjistí, že nemají jak, ale jejich pozornost upoutají Benovy boty, se kterými se chtějí vyfotit, zatímco jejich kamarád v ponožkách, saku, šusťácích a kulichu nás ujišťuje, že je členem ukrajinské, maďarské a ještě nějaké jiné mafie. Michal mu řekne, že je taky z Ukrajinské mafie, ale to se nějak nedočká odezvy. Nechápeme nic a odcházíme dál ke skupince lidí, která podivně poskakuje kolem kamer. Ben nám řekne něco jako „Hele, jak je vyhlásim!“ a začne na ně tou nejruštější angličtinou drmolit něco jako: „Hej frends, maj kok iz sou big and its bjutiful,“ na což mu někdo ze skupinky odpoví: „Hele kámo, nejste vy taky z Prahy?“. Jedná se o skupinu lidí, co potřebovala do klipu „město, kde nikdo není“. Lépe se trefit nemohli. Popovídáme si o všem možným, zasmějeme se síle náhody a odpotácíme se dál přes náměstí. Po cestě ještě stihneme ležet na tramvajových kolejích, zaseknout se v dětské prolézačce, každý si vezme na památku jednu dlažební kostku z hromady a Vašek na plácku před nádražím ve zpěvu překládá českou hymnu do maďarštiny. „V szadě szkzví, se szjara kszvět..“ a tak dále. Na nádražní hale vytáhneme batohy z úschovny, já vybalím ukulele a nasraným maďarům jedoucím do práce hrajeme veselé písně. V podchodu Michal močí do koše a chlubí se tím. U vlaku nás dostihne maďarská nádražní hlídka a křičí „no music, no music“. Jsou však milí a my je rádi vyslechneme, nastoupíme do našeho vlaku, zavřeme se do kupé a hrajeme dál. Asi po půl minutě se kupé opět mění ve slovanský piknik, zejména díky Michalově chuti na kyselé okurky a nutnosti převléci se do teplákovky v ukrajinských barvách. Vlak se rozjíždí a my po chvíli vytuhneme, abychom se po pár hodinách kolem šesté ranní probudili naprosto pomuchlaní a zdecimovaní, uklidili po sobě, oblékli teplákovky a v pohraniční vesnici Zahony po ukázání pasů jakýmsi strážcům zákona nastoupili na vlak ze Záhonů do Ukrajinského Chopu, ve kterém jsme beznadějně vytuhli znova. Nutno dodat, že jsme tušili o nepříjemnostech spojených s přechodem přes hranice, tudíž jsme si radši nastavili budíka na předpokládaný čas příjezdu do Chopu, abychom se vyhnuli potížím.

Instantní chaos

Doteď nikdo neví, za co se nám onen budík mstil, když nezazvonil a nechal tak skupinu ozbrojenců, aby nás vzbudila za něj. Byla to asi pohraniční stráž a naprosto bez servítků nás hnali ke kontrole zavazadel a pasů. Ihned na nás začaly padat otázky týkající se délky a účelu pobytu, samozřejmě v ukrajinštině. Něco jsme každý sám za sebe splácali dohromady, pasy prošly bez problému a všichni čtyři jsme se sešli v nádražní hale. Bez Bena. Michal doběhl zpět, aby zjistil, co se stalo, když v tom se o nás začal zajímat jakýsi sympatický muž s přední řadou zubů ze zlata. Jakmile z nás dostal informace o tom, kam potřebujeme jet, řekl nám, že nám tam pár hodin nic nepojede – to jsme věděli – a že nás tam za pár euro hodí. V tu chvíli už se Michal i s Benem vrátili a než si všimli onoho sympatického muže, vylíčili nám Ben, co ho zdrželo.

Ben měl nůž. Nebyl to jen tak ledajaký nůž, ale byla to obří replika bajonetu k samopalu Kalašnikov. Kdyby měl Ben ten svůj nůž v batohu jako my, nikdo by si ho pravděpodobně při kontrole nevšiml. Ben ho ale neměl v batohu, měl ho za pasem, a to nebylo dobré. Ben šel ke kontrole jako poslední a pohraniční stráž si onoho nože hned všimla a Bena hned odtáhla opodál, aniž bychom si toho my, rozlámaní a rozespalí všimli. Ben nám líčil, jak zle se na něj koukali, a jak těžce jim vysvětloval, že se opravdu nechce zúčastnit konfliktu na východě země a že není tak zlý, jak vypadá. Někdo z nich prý ihned zkoušel nasadit bajonet na svou zbraň, aby Benovi ukázal, jak špatné jsou jeho úmysly. Nakonec se však umoudřili a pustili ho i s nožem k nám.

V té chvíli už se ale Michal díky svým lingvistickým schopnostem – jako jediný z nás umí ukrajinsky a rusky – domlouval s tím sympatickým mužem se zlatými zuby na podmínkách odvozu. O chvíli později jsme seděli v kombíku, který byl vybaven nemalým množstvím svatých obrázků, a jeli jsme směrem do Užhorodu. Teprve teď jsme se mohli všichni trochu probudit a říci si navzájem, že nikdo nerozumíme ničemu, co se právě stalo, zejména pak rychlosti, se kterou to všechno proběhlo. Mohlo být kolem desáté ranní, když jsme dorazili k Užhorodu. S naším řidičem se celou dobu bavil Michal, my čtyři vzadu jsme umírali. Po vypadnutí z vozu na autobusovém nádraží jsme dali každý asi 2,50 eur, sympatický muž se zlatými zuby si poté řekl ještě o něco, protože nás jelo v autě až moc a potkali jsme asi dvě policejní hlídky, což ho znervóznilo. Dali jsme mu, co chtěl a Michal okamžitě vyběhl zjišťovat, kdy nám jede autobus do Sokirnice. Přiběhl s tím, že jede asi za deset minut, takže jsme stihli dojít si na záchod, koupit cigarety v přepočtu asi za dvacku a sejít se na nástupišti, odkud se mělo jet. Bylo nesmyslné vedro a my byli v troskách. Na stanovišti stála jen malá maršutka naplněná lidmi. To jsou ty mikrobusy, co na východě fungují, asi v rámci nějaké dohody, na bázi křížence taxíku a autobusu. Řidič námi opovrhoval a my se mu nedivili, posléze na nás nějaká paní z maršutky začala křičet ať si jdeme koupit lístky jinam, asi na pokladnu, a Michal opět vyběhl, aby je koupil. Do maršutky jsme se nakonec nasoukali na poslední chvíli a zabrali poslední místa úplně vzadu. Batohy jsme vytvořili v chodbičce jakýsi špunt a už tady jsme si všimli, jak nás všichni pozorují. Atrakcí jsme pro místní byli až do doby našeho odjezdu zpět do Prahy, už se nás to nepustilo. Cesta na venkov byla asi to nejhorší, co jsme kdy v životě zažili, protože nikdo z nás v noci moc nespal, a naopak všichni dost pili. Jeli jsme asi 120 kilometrů s maximální rychlostí 80km/h, avšak většinou rychlost kvůli kvalitě ukrajinských komunikací klesala až někam na nulu. Mikrobus neustále zastavoval na náhodných místech, kde nabíral další a další lidi, až v dodávce nebylo ani místo, ani kyslík. V Mukačevě navíc probíhala přestávka na cigárko, po které se do mikrobusu nahrnuli i doslova černí pasažéři, kteří na nás po zbytek cesty toužebně koukali a za boha se ještě v Mukačevě nechtěli nechat vyhodit. Takhle to šlo až do Chustu, města nejbližšímu naší cílové stanici, kde se nás pět ještě jakási paní, která už se do mikrobusu prostě vejít nemohla, pokusila vyhodit s tím, že dál jet prostě nemůžeme. V ten moment se nás pan řidič zastal, za což mu chci tímto poděkovat, dotyčnou paní zklidnil a my v polospánku, pokrytí potem a špínou, leč spokojení mohli pokračovat až do Sokirnice. Tam jsme vystoupili a okamžitě se převlékli z teplákovek do letního oblečení. Následovala pauza na čůrání a cigárko i pro nás a hned po ní cesta skrz vesnici až do náruče babky Vasilenky, Michalovy babičky a naší ubytovatelky. Děd Vursta, její rázný manžel, byl toho času v Čechách, takže jsme se s ním minuli. Po příchodu k Vasilence jsme se přivítali a následovala první nálož naprosto geniálních a přehnaných jídel. Uzenou polévku s fazolemi a uzeným masem, čemuž říkají lopatky, vystřídalo uzené vepřové a holubce, rýžová směs s koprem obalená v zelných listech. Celé jsme to zapili domácím, silným a výborným vínem, které se chutí ani voltáží nedá srovnávat s tím, co jsme pili kdekoliv jinde. Následovala první hygiena za celou dobu výletu – sprcha a vše kolem. Poté se šlo na šlofíka s pocitem, že jsme konečně dorazili do cíle. Tím skončila naše cesta TAM.

Pozdní večer, večeře čas

Probudili jsme se kolem šesté a šli jsme hned podle plánu dát do kupy ukrajinské bicykly, které nám měli pomáhat v transportu skrz rozlehlou, placatou vesnici. Byly to šílenosti, ale o to zajímavější bylo na nich jezdit, stejně jako bolestivější, protože dvě ze tří kol měla sedla daná ve vertikální poloze, což je efektní, ale nepříjemné. Následně se šlo napříč vesnicí k druhé Michalově babičce, k babce Olence. Proběhlo přivítání a představování se a už jsme zase seděli u stolu, neboť večeře se prý blížila – ještě šílenější nálož jídla a vína. Lopatky, blinčiky – palačinky a brambory s buřtem. Plni dojmů jsme naplánovali další den, pokecali jsme, popili jsme dobré víno a kafe. Vojtu večeře tak zmohla, že si musel lehnout na trávu, což babka odůvodňovala tím, že je „takový malinký chlapčik“ a že musí tímpádem více jíst. Zakarpatsky nikdo krom Michala nemluví, ale není těžké tomu rozumět, shodli jsme se, že rozumíme asi 60% z toho, co slyšíme. Oni nám nerozumí nic moc. Vojta po probrání se z bezvědomí poprvé vytahuje svůj vynález – slovanštinu. Je to směs slovenštiny, moravštiny a té nejvytříbenější češtiny, která nepomáhá tomu, kdo jí poslouchá, ani trochu, pomáhá ale Vojtovi, a ten na ní proto nedá dopustit. Slova jako jelikož, nýbrž, jakožto a ovšem totiž přece obsahuje každý slovanský jazyk.

Po večeři se objeví i dědiko, manžel babky Olenky, bývalý mistr Zakarpatska ve vzpírání, bývalý alkoholik a momentálně trochu posmutněle se šourající osoba bez ducha. V celém příběhu ho zmiňovat moc nebudu, ale věřte, že kdykoliv jsme byli u babky Olenky, šoural se někde kolem, a buď jen pozdravil, na což jsme též odpověděli pozdravem, nebo se zeptal, jak se má omladina, nebo zahlásil jednu ze svých nesrozumitelných hlášek. Často také někde v pozadí škrábal a jedl hrušky, můžete si ho tam tedy lehce domyslet.

My tedy po jídle poděkujeme a jdeme se projít po vesnici sami, koupíme cigarety za 10-20 korun a pivka. Zmoženi obdivujeme krásy vesnice, dorážíme domů k Babce Vasilence a po chvilce všichni spíme.

Plán na další den byl tento: Vstát brzy ráno, posnídat, zabalit se a vyrazit na Chornou Goru, přírodní koupaliště, vlakem. Vykoupat se a odpoledne se vrátit, abychom mohli strávit klidný večer doma. Ačkoliv plán zprvu vycházel dle původních představ, postupem času naprosto ztratil kontrolu, viz další kapitola.

Jak se zvrtlo úplně všechno

Vstáváme v šest ráno podle plánu, balíme plavky a ručníky abychom vyrazili vlakem na Chornou Goru, vyhlášené to koupaliště v místě bývalého lomu. Od babiček dostáváme navrch ještě nálož blinčiků (koblížky s čokoládou), holubců, zeleniny a hlavně MAJONEZ, oni to strkaj úplně do všeho. Málem bych zapomněl na dvě petky s domácím vínem, které v tomto dni též velkou roli. Asi nám to připadalo málo, protože jsme po cestě na vesnické nádraží ještě koupili dvě vodky, pár piv, kvas – místní alternativu za naší kofolu a živčik, jablečnou limonádu. To vše za účelem ochutnávek. Víno od babky Vasilenky je tak dobré, že ho prodává soukromníkům a ti ho pak nabízí ve svých obchodech. Nutno dodat, že onen nákup nás stál asi 180 hřiven, což je v přepočtu asi 180kč, tudíž velmi málo za dvě vodky lepší vodky a tunu dalších věcí. Na nádraží bylo dost lidí, vlak jel naším směrem totiž jen asi čtyřikrát denně. Náš vlak přisupěl po jednokolejce s minimálním zpožením. Zvenku vypadal na sedmdesátá, zevnitř na padesátá léta, ale myslím to jako kompliment, byla to nádhera. Nastoupit do vlaku nás stálo dost síly, protože první schůdek byl asi metr dvacet vysoko. Pro invalidy ideální. Pomohli jsme pár postarším lidem dovnitř a šli jsme si sednout na dřevěné lavičky do chodby vagónu. Ihned jsme odmítli nabízenou kávu a všimli jsme si nejednoho specifika místních vlaků. Všichni lidé se spolu bavili dosti živě, ať už se znali, či neznali, zatímco mezi nimi kmital nespočet vlakových prodejců zboží, které byste snad ani v obchodě nenašli. Byly nám nabídnuty brýle, hřebeny, káva, pivo, nůžky,.. člověk by ani nemusel chodit do obchodu. Piva jsme si otevřeli vlastní a po okomentování jejich chuti a přirovnání k českým protějškům jsme se jali je usrkávat. Průvodčí jsme za zpáteční jízdenku každý dali asi 16 hřiven, což bylo fér. Po cestě, která nebyla krátká, si naproti nám sedl člověk, který se od okolních něčím odlišoval. Možná dlouhým nosem, možná taštičkou na notebook, byl to prostě turista. Po chvíli jsme ho oslovili a zjistili jsme, proč se nám zdál tak divný. Byl to ostravák toho času cestující po zakarpatsku. Chvíli nás bavilo se s ním bavit, ale po chvíli nám už líčil jen svoje problémy, nebo detaily některých dřevěných kostelů a konverzace se začala trochu zadrhávat. Vaška vysloveně sral a jeho projev se doživotně podepsal na tom, jaký odpor měl od té doby Vašek ke všem dřevěným kostelům. Nakonec jsme jeho výstup v Korolevě uvítali, zamávali a oddechli si. Ostravák se však ještě v Korolevě prohodil s asi padesátičlennou cikánskou rodinou na výletě. Jednalo se převážně o ženy s dětmi a byly to cikáni praví, bez teplákovek a bot najk. Ženy byly oblečeny do pestrobarevných, zlatem vyšívaných šatů, na uších a v nose měly nespočet náušnicí a nepůsobily nebezpečně. Děti ve vlaku řádily, ostatní lidé na ně hleděli s opovržením a někdo si i odsedl. Nám to připadalo senzační. Ženám na kráse vadilo snad jen to, že neměly zuby, respektive měly jen a jen zuby zlaté. Nakonec jsme dojeli na zastávku Chorna Gora a vystoupili jsme spolu s chumlem lidí v naprosté divočině. Vystupující nám řekli, kudy máme jít a okamžitě se tím směrem vydali, zatímco my se šli rozhlédnout do okolí stanice. S výhledem na Podkarpatí jsme se všichni vymočili a šli jsme ve stopách lidí, co vystoupili z našeho vlaku. Šlo se docela daleko, po cestě jsme viděli jednu studánku a jednu typicky ukrajinskou věc: Na silnici, která asfalt asi nikdy neviděla a byla plná děr byl krásný betonový retardér. Proč byl na silnici, která byla sama sobě retardérem, to se asi nikdy nedovíme. Koupaliště, ohraničené velkým plotem, bylo krásně vyumělkované a kultivované, po ránu liduprázdné a díky již zmíněným plotům a vstupnému 50 hřiven i bezpečné. Vybrali jsme si odřízlé místečko pod slunečníkem, rozložili piknik a otevřeli petku s vínem. Při oduševnělé konverzaci o proporcích, kladech a záporech procházejících zmizela během deseti minut. S pocity rozčarování jsme se šli koupat a pak se nějak otevřela i vodka, kterou jsme na ruský způsob zajídali chlebem. Bylo nám skvěle, ve vodě i na suchu a stupeň zábavy stoupal s každým panákem Chortice, naprosto úžasně jemné vodky. Mohlo být asi jedenáct, když jsme si poté, co jsme byli vykázání ze skluzavky u dětského brouzdaliště uvědomili, že je čas trochu to uklidnit. Uvědomili jsme si to pozdě. Po chvíli totiž Ben začal hledat brýle a po neúspěšném pátrání mu došlo, proč je nemá. Dříve dopoledne nás totiž z mola, oblečen do plavek a slamáku pozoroval a řekl si, že chce za námi do vody. Rafinovaně nám hodil slamák, aby se prý nenamočil a skočil parádní šipku, bohužel s brýlemi. Jeho druhá hypotéza, totiž že mu brýle, ležící pod lehátkem mezi drahými foťáky a mobily někdo ukradl, se nezdála býti tak pravděpodobná. Nad druhou lahví vodky jsme brýle oplakali. Vašek poté hrozivě vytuhnul na dece a my se koupali dál. Bez Vaška a bez Benových brýlí. Časem jsme se po výzkumu dozvěděli, že poslední vlak zpět do naší vesnice jede už v 15:25, a tak jsme se odebrali na kafe do přilehlé restaurace. Káva byla dobrá, přidal se k nám i probudivší se Vašek a my vyrazili na vlak. Tady bych měl dodat, že onu informaci o posledním vlaku jsme z místních páčili asi půl hodiny, nicméně jsme jí považovali za důvěryhodnou. Velká chyba. Po příchodu na nástupiště nám bylo od čekajících řečeno, že náš vlak odjel asi deset minut před naším příchodem a že následující a poslední vlak možná jede někdy kolem šesté hodiny večerní. To byla sice smůla, ale žádná velká katastrofa. V oné přilehlé restauraci čepovali pivo, tak jsme se trochu rozmrzelí vrátili na koupaliště. Po prvním se Vojta s Michalem šli zeptat ženského personálu, který byl dopoledne terčem Vojtových pokusů o využití prvních ukrajinských komplimentů, které ho Michal naučil, kdy tedy jede další vlak. Když se dlouho nevraceli, šel jsem za nimi a spatřil je u stolu se servírkami. Každá z nich buď telefonovala, nebo hledala cosi na internetu. Kluci se mračili. Po pár dotazech jsem se dozvěděl, proč. Onen vlak v šest totiž jezdil pouze v úterý a ve čtvrtek a úterý ani čtvrtek zrovna nebylo. A co hůř, další vlak jel až ve čtyři ráno. Holky nám hledaly maršutky, spolujízdy, či nabízeli taxi odvoz za cca 80 korun, ale nám to z neznámého důvodu nešlo pod nos a rozhodli jsme se sborově, asi ve čtyři odpoledne, že radši počkáme na další vlak, tedy do čtyř ráno. Tím byl náš osud zpečetěn. Nutno dodat, že 80 korun za taxi nám připadalo jako hrozně moc. Objednali jsme si tedy další piva a řekli jsme si, že buď :

a) sbalíme servírky a přespíme u nich nějak všichni, nebo b) přespíme u jejich známých, či c) vylezeme na nějakou horu a přespíme tam, nebo d) užijeme si pivo a budeme doufat, že se to nějak vyřeší.

Poslední možnost nakonec zvítězila asi šest piv po sobě. Vašek posléze s Michalovou pomocí u nejbližšího veksláka, jichž je na Zakarpatsku na každém rohu deset, rozměnil padesátieurovku za hřivny. Dali jsme si v lepší náladě i večeři – šašliky, americké brambory a stejky a zalili je pivem. Rozbouřen jsem udělal něco, za co jsem se další den styděl, totiž že jsem nestydatě spojil špatnou chuť sósu, který nám k masu byl dodán s tou nejhorší opilou nabalovací frází na světě. Servírce se tímto omlouvám, stejně tak jako za všechno, co následovalo. Jídlo bylo jinak výtečné, pivo též. Následující část příběhu kvůli oknu, které máme z onoho večera všichni, popíši trochu mlhavě:

V restauraci jsme byli až do zavíračky asi v devět večer a byli jsme dost rozjívení. Po zavíračce a zaplacení 600 hřiven za pohostinství – o dost víc, než kolik nám připadalo jako příliš na útratu za taxi, Michal nachvilku zmizel a vrátil se se dvěma lahvemi vodky a s džusem. Zářil jako sluníčko a hned nám sdělil, proč. Servírky nám totiž dovolily zůstat v areálu na zahrádce oné restaurace. Jakmile se okolí vylidnilo a setmělo, strhly se nesmyslné orgie. Po chvíli jsme byli naprosto ve sračkách, nelze to říci jinak a navíc nikým nehlídaní. Obnažování se, zvracení, řev, tanec, divočení a šílenost převzaly kontrolu. Díky přenosnému reproboxu opět všude znělo ruské tekno a Verka Serdučka, létaly zvonky a židle. Michal obsadil venkovní bar a z výšky naléval vodku do kelímků, cítící se jako profesionál, na což jsem doplatil nevolností a následným hodem šavle přes zábradlí, což Ben ještě parádně vyfotil. Prostě nádhera, někdo vypustil ta hovada v nás. Párty postupně přešla v cosi letargického – všichni si začali vylévat srdíčka, nadávat na nespravedlnost života a objímat se. Respektive všichni čtyři, protože nám asi po půlhodině došlo, že Ben se ztratil. Hledali jsme ho po celém areálu, abychom ho pak objevili spícího pod stolem na místě, kde jsme až doteď byli, zabaleného v koberci. Byl asi metr od nás, celou dobu. Vzbudili jsme ho a ve zmatku úspěšně ztratili znova. Nikdo neví, jak mohl tak rychle prchnout, on sám to též neví. Vašek s Vojtou byli naprosto v prdeli, já s Vojtou v podivné melancholii střídavé pocitem zodpovědnosti. Všichni naprosto na pěst. Už při druhém hledání bena se tyto dva právě vzniklé tábory začaly dost hádat. Náhodou jsme Bena nalezli na jakési terase, spícího vedle tří kalících ukrajinců, respektive jednoho muže a dvou žen. Bavili jsme se s nimi, zatímco Ben nadával, že ho budíme, padly další panáky a Michal to ztratil naprosto. Shazoval všechno a všechny v dosahu a byl tak přes čáru, že to začalo naše hostitele dopalovat, do čehož neustále opakoval: „Kámo já sem uplně v pohodě, fakt mě nechte bejt.“ Michal s Vaškem se pak vydali do jakéhosi bungalovu hledat děti jedné z ukrajinek, zatímco mě onen ukrajinec vyzval na společné močení, kde jsme se spolu bavili o všem možném. Pamatuju si jenom to, že všichni Slované jsou bratři a že jsme všichni stejní, co si pamatuje onen muž, nevím. Když jsme se vrátili, Michal zavrávoral a shodil Ukrajincům asi dva lahváče na zem. Lahváče se roztříštily a nám bylo doporučeno, abychom Michala odtáhli a abychom odtáhli i my s ním. Odtáhnout jsme museli i Bena, kterému se z vyhřáté lavičky nechtělo. V ten moment začala asi ta nejšílenější hádka světa. O čem? Úplně o všem. Jakmile jsme se rozloučili a sešli ze světla terasy do tmy pod kopečkem, na kterém terasa byla, stali se znás nepřátelé na život a na smrt. Všichni proti všem, naprosto do krve. To se muselo táhnout asi hodinu. Skončilo to tak, že Michal nemluvil semnou, protože jsem mu řekl, že se nechoval hezky a Vašek s Vojtou se rozešli snad nadobro. Ben pořád dokola opakoval, že jsme všichni kreténi, protože jsme ho vzbudili. Nějak jsme se pak všichni sešli v prázdné chatce a ve tmě jsme se jakž takž udobřili. Domluvili jsme se, že vyrazíme na první vlak. Nebo nedomluvili, ale šli jsme. Byla asi jedna hodina ráno. Po cestě se Vojta s Vaškem hádali dál, Michal s Benem se učili močit za chůze a já to fotil s přestávkami na zvracení. Někdy během těchto chvílí vzniklo univerzální moudro: „Vojta má vždycky pravdu“, které se po zbytek celého výletu používalo k rozuzlení těch nejkomplexnějších problémů. Jakmile se Vojta s Vaškem po nejdelším objetí, co jsem kdy viděl, udobřili, uslyšeli jsme nesmyslně intenzivní štěkot. Popadli jsme nože a po vyburcování se vyrazili tmou. Vojta neměl nůž, měl prázdnou lahev od vodky, já neměl nic, protože mi můj nůž vzal Michal, a když jsem ho chtěl zpět, choval se nebezpečně. To, co následovalo, se dá popsat jen těžko. Přes štěkot a naše řvaní nebylo slyšet vůbec nic. Toulaví psi, kterých je na Zakarpatsku všude plno, si snad dali sraz jen, aby nás dorazili, ale my se nedali. Doteď nevíme, zda ti psi byli za ploty nebo jen tak, pár z nás je snad dokonce vidělo i na cestě za námi, ale žádný z nich naštěstí nezaútočil. Michal ani po uklidnění situace nechtěl vrátit nůž, což vyústilo v další kolo hádek. Po příchodu na nástupiště se nějak stalo, že jsme částečně usnuli, zabalení v kobercích, které nám dříve sloužily jako piknikové deky. Zima byla nesnesitelná, byli jsme úplně zoufalí a Ben, který procitl jako první a řval, že má hrozně moc energie, dostal geniální nápad: Rozdělat na betonovém peróně oheň. Když se to povedlo, Ben se jal neustále přikládat dál, až vznikl obří táborák, kolem kterého se choulilo pět bytostí zabalených v osuškách a v kobercích, střídavě spících ve stoje. Kdyby tu scénu měl někdo pojmenovat, nazval by jí „DNO“. Před čtvrtou jsme začali znovu usínat na zemi, ve čtyři žádný vlak nepřijel. Asi po čtyřiceti minutách konečně spadly závory a my jsme v očekávání, že to bude náš vlak, okamžitě vstali a v polospánku likvidovali všechny stopy po ohni, zkopávali hořící větve z perónu, a kdo mohl, hasil je močí. Vlak skutečně nejen přijel, ale přejel. Prostě nezastavil. Následující smršť nadávek Zakarpatsko ještě nezažilo.

Tímto začala fáze cesty, kterou jsme pojmenovali Exodus. Vyrazili jsme za svítání, zabaleni do osušek a koberců, pryč z nádraží, neznámo kam. Po cestě jsme potkali dva taxíky jedoucí na koupaliště. Nezastavili. Stal jsem se duchovním vedoucím skupiny hledající určení, ač jsem šel vzadu, a to proto, že jsem měl na hlavě talíř připomínající jarmulku, hůl a přes sebe roucho z koberce. Po příchodu k první větší silnici před námi zastavil autobus vizáží připomínající ten z Harryho Pottera a Kamene Mudrců. Dveře se s podobným efektem rozletěly a my vešli dovnitř, dali řidiči trochu peněz a řekli mu aby jel, ačkoliv nás ubezpečil, že jede opačným směrem, než je naše domovská vesnice. Dovezl nás do Koroleva, kde hned po opuštění autobusu začalo hrozivě pršet. Bytosti zabalené do koberců doběhly do jakéhosi nonstop baru a přemýšlely, co dál. Michal zapředl konverzaci s podivným barmanem, my seděli u stolu srkajíc kolu a koukali na jediného dalšího zákazníka baru. V šest ráno jím byl nesmyslně slušně oblečený a oholený muž, o kterém jsme kvůli tomu, jak rychle do sebe kopal vodku za vodkou usoudili, že se chystá buď zabít svou nevěrnou ženu, nebo si hodit mašli. Barman nám po chvíli zavolal jakýsi taxík, jehož řidič si za cestu do Sokirnice řekl o 600 hřiven. Poslali jsme ho tam, kam světlo nesvítí a vyrazili jsme deštěm na místní nádraží. Bylo asi šest ráno a my po chvíli bloumání na nádraží zjistili, že další vlak, asi jediný, jede až ve čtvrt na tři odpoledne. Potom, co venku jakási cikánka ještě stihla Michala varovat, že když bude chodit bosý a špinavý, že ho určitě okradou, jsme to naprosto vzdali a šli k taxíku před nádražím. Řidič si řekl o 450 UAH s tím, že nás sveze až před náš dům. Byl strašlivý, řídil strašlivě, neměli jsme už sílu na to něco namítat. Za babiččina štkaní a Michalových lží o tom, že jsme spali u mých kamarádů někde ve stanu, jsme šli asi v osm ráno spát. Cesta o maximálně šedesáti kilometrech nám trvala asi osmnáct hodin a místo osmdesáti korun nás vyšla minimálně na tisícovku, můžete si to spočítat sami. Jsme milí a zodpovědní hoši.

Rekonvalescence

Krátce po poledni mě cosi probudilo a já se spolu s morální kocovinou vyvalil z postele do kuchyně. Ostatní tvrdě spali. Dal jsem si s babkou Vasilenkou kafe a popovídali jsme si, což vypadalo asi tak, že na mne babka chrlila milióny slov za minutu a já občas řekl něco jako: „Naprosto“, „Aha, aha“ , či „Určitě, určitě“. Po pár dnech na Ukrajině jsme jí kvůli této superschopnosti začali říkat Kulomet. Poslechl jsem si tedy pár vlídných slov, zchladil sucháč ledovým mlékem a v duchu litoval své rozlámané tělo. Postupně vstali i všichni ostatní, značně poznamenaní nočním dobrodružstvím a vyvalili se kolem nás. Z našich ranních trampot nás dostal silný kuřecí vývar a pizza, neboli langoš se salámem, sýrem, a čím jiným, než s majonézou. Vývar a extra mastné jídlo zapité kompotem pomohly. Po chvilce vydechnutí jsme po obědě jsme šli s Michalem sekat dobrotu – kosit kosou zahradu, abychom babičce pomohli. Potom jsme očesávali malou, plody obsypanou višeň. Po ranních přeháňkách a peklu v Korolevě teď bylo naprosto krásně, proto jsme uklidili v našich pokojích a vyndali ona zrádná kola, abychom sjeli k řece Tise a možná se i vykoupali. Po cestě jsme se sliby o věčné abstinenci koupili ukrajinské limonády všeho druhu, pár nanuků a jeli jsme dál. Vykoupali jsme kvůli špatné navigaci už po cestě – v bahně. Nějak se stalo, že jsme místo po polní cestě v mžiku všichni skončili v jakýchsi močálech a opět jsme se proměnili v tápající bytosti. Někdo vyhrabával kolo, někdo hledal boty, někdo se jen smál. Celí mazlavě hnědí jsme nakonec přecejen dorazili k Tise, umyli se v řece, sedli si na kmen padlého stromu a otevřeli si ukrajinské limonády. Po jejich ochutnání jsme začali naše sliby o věčné abstinenci rychle přehodnocovat, řekněme, že chutnaly prostě divně. Tisa je krásná řeka protékající Zakarpatskem až do Srbska, jejíž koryto se rok co rok vlivem povodní mění. Užívali jsme si z jejího břehu pohled na hory, které se na nás tyčily z dálky i na divoké louky plné třímetrových bolševičníků, které nás na oblázkové pláži obklopovaly. Mraky vytvářely nejrůznější obrazce, ale jeden byl trochu dominantnější, než ostatní. Obří bouřkový mrak blížící se naším směrem nás donutil sednout na kola a opustit ráj. Doma se po chvíli aktivita opravování kol zvrtla díky kuriozitě obsahu dědových šatníků na nefalšovanou východní módní přehlídku. Můj Che Guevara, Benův Rus v Mexiku, Vaškův Úderník, ani Michalův poděděný vzhled neměly ani zdaleka na Vojtův outfit – tepláky bez trika, levná cigareta, kšiltovka BMW a v ruce obří hlávka zelí. S tím by zapadl kdekoliv. Bylo to také poprvé, co jsme pustili na volno psíčka, který si svou roztomilostí, vždy ňafající na dvorku, koupil naše srdce – Dorka. Hyperaktivnější stvoření jsem neviděl. Svého zenitu den dosáhl u večeře, neboť babka uvařila pelmeně. S pepřem a smetanou, či octem si pelmeně strčí do kapsy jakékoliv jiné plněné těstoviny, obzvlášť když jich sníte půl tuny, což se nám nějak omylem povedlo. Spláchli jsme je kubíkem kompotu a domácího vína a bylo nám naprosto blaze. Po večeři jsme se jeli projet po vesnici a koupit pár piv, které jsme posléze u semifinále ve fotbale mezi Potrugalskem a Walesem vypili. Michal asi po patnácti minutách zfotrovatěl a naprosto bez pardónu vytuhl na gauči, my ostatní jsme ještě vytvořili plán na příští den, který z důvodu finanční tísně obsahoval pouze výlet do směnárny v nejbližším městě, Chustu, a následnou improvizaci. Spalo se nám skvěle, mnohem lépe než v kobercích na nástupišti.

Chust

„Na Ukrajině neexistují snídaně, ani večeře, ale zato je úspěšně nahrazuje 3x denně podávaný obří oběd. Teda alespoň, když vás vykrmují dvě venkovské babičky, které se navzájem předhání v tom, která uvaří lépe. Občas uvaří obě najednou, protože se nedomluví, a my musíme jíst ještě více, než normálně. Jsme to ale chudáci.“

Psal se den svatého Ivana podle toho kalendáře, co používají na východě, a jak již úvodní citát napovídá, začal nesmyslně obří bramborovou snídaní. V plánu bylo vyrazit brzo po snídani na vlak, jen s tím nejdůležitějším, do Chustu, tam protočit cash a vydat se zpět, abychom na večer vyrazili do domu, co postavili a opustili Michalovi rodiče. Tam jsme chtěli strávit poklidnou noc. Na Ukrajině se to s plánováním mělo tak, že cokoliv jsme naplánovali, to se posralo. Nevyrazili jsme brzo, protože nás obří snídaně zatížila na tolik, že bylo nutné chvíli počkat, než slehne. Na nádraží jsme se dostali včas, ale protože byl den sv. Ivana, žádný vlak nepřijel a my tedy sešli na hlavní silnici procházející pod Sokrinicí, abychom si stopli maršutku. Po cestě jsme potkali Michalova kamaráda z dětství Voloďu, co jel na brigádu do jakéhosi parku v Chustu a řekl nám, že nás dovede do směnárny. Maršutka s devíti sedadly opravdu dorazila, jelo nás v ní asi dvacet šest. Místo, odkud jsme pasažéry počítali, nám dávalo naprostý přehled o situaci v mikrobusu, stáli jsme totiž se skrčenými hlavami v kufru. Zatímco my byli z té show naprosto odvaření, Voloďa, stojící se stejně skrčenou hlavou vedle nás, zachovával ledový klid a bral to jako běžnou rutinu. Po půl hodině jsme vystoupili na zastávce poblíž centra města a Voloďa nám nabídl, že nás dovede přímo ke směnárně.

K samotnému městu Chust: Před třemi lety, když jsme byli s Michalem na Ukrajině poprvé, se mi ono město zapsalo do paměti jako to nejošklivější a nejnebezpečnější. Po asfaltu, dlažbě, hodných lidech a vybavených obchodech zde nebylo ani stopy. Tuto vzpomínku umocňuje i fakt, že se mě v jednom průchodu jakési podivné bytosti pokoušely obrat o foťák, aniž by si toho Michal všiml. Bylo to též město, ve kterém vyvstávala na povrch bohatost pravoslavné církve, neboť jediná nová věc na největším náměstí ve městě, pokrytém prachem, štěrkem a rozpadajícími se domy, byla blyštivě zlatá kopule místního pravoslavného chrámu. Větší kontrast chudoby a bohatství jsem do té doby neviděl. Avšak Chust, jak jsme do něj tentokrát přijeli, sdílel s Chustem minulým snad jen tu kopuli. Město bylo čisté, plné nových obchodů, s funkční infrastrukturou, krásnými parky a dokonce i s odpadkovými koši, kterých je na Zakarpatsku jako šafránu. Bylo to město, do kterého jsme se v průběhu našeho pobytu nebáli vracet, město, kde jsme vždy sehnali to, co jsme chtěli. Jak jsme se dozvěděli od Michalova kamaráda Volodi, za tuto proměnu mohly investice ze strany Slovenska a Evropské Unie. Samozřejmě, že jakmile se dostanete mimo centrum, dostanete se i mimo dosah zmíněné rekonstrukce, takže vás opět obklopí zašlost a nedostatek prostředků pro nutné rekonstrukce silnic, domů, chodníků a vlastně všeho, ale město se jako celek změnilo, lidi v něm asi zase baví žít a více si ho váží.

Procházeli jsme městem směrem k centru skrze trhy, které si žily svůj vlastní život a široké ulice plné naleštěných žigulíků, až jsme došli na již zmiňované náměstí, kterému vévodil obří chrám se zlatými, baňatými kopulemi. Voloďa někoho hledal, já s Vojtou a Vaškem jsme šli pro cigarety a zapalovač značky TURBO. Když jsme se zase všichni sešli, ukázal Voloďa na černý mercedes stojící ve výhni uprostřed náměstí, ve kterém seděl tlustý slimák se slunečními brýlemi, upocený z vedra. Byl to vekslák. Voloďa nejdříve vyrazil sám a domluvil schůzku u okénka jeho auta, pak dal znamení a vyrazili i Ben s Michalem a našimi penězi, které jsme chtěli směnit. Vekslák poté dlouho čachroval s kalkulačkou, dle slov kluků měl všude v autě poházené nejrůznější hotovosti a neuvěřitelné vedro. Po chvíli klukům nabídl slušný kurz, oni ho přijali, směnili peníze a po chvíli se vraceli zpět. Ben si naštěstí hned všiml, že nám onen vekslák zapomněl dát asi dvě stovky, a tak se opět otočili a šli si to s ním vyříkat. Dopadlo to dobře, přiznal, že se spletl a peníze ony dvě stovky jim dal. Po tomto intermezzu jsme se rozloučili s Vasjou, prošli náměstí a nechávajíc Vojtu s Vaškem venku, šli jsme se podívat do chrámu. Zevnitř byl ještě mohutnější, než zvenku a zajímavé bylo, že neměl žádnou logiku v tom, kde byl jaký obřadní nábytek rozestaven. U pultu v prostředku hlavní místnosti stála žena a muž a zpívali chvalozpěvy, které vždy končily sborovým „Gospodin pomiluj“. Zpívali teskně, leč krásně a my za jejich zpěvu vyšli ven a vyzvali ostatní k vyhledání nejbližšího napajedla. Prošli jsme si centrum skrz naskrz, až jsme skončili v pizzerii naproti autobusové zastávce, kde jsme ráno vystoupili. Tam jsme si objednali točené L’vivské pivo za třináct korun a čekali, až přejde polední žár. Při sledování obří televize na zahrádce restaurace nás všechny, až na Bena, fascinovala bohatost a absurdnost světa ukrajinského showbyznysu, protože na programu byla jakási ukrajinská alternativa MTV. Po zchlazení jsme se vydali opět do centra, tentokrát přes liduprázdnou tržnici. Tam jsme narazili na obchod s oblečením, kde měli neuvěřitelně zdařilé a levné falsifikáty západních výrobků, převážně teplákových souprav. Tam si Vojta, kterému jsme někdy v tu dobu začali kvůli jeho zvrhlým choutkám přezdívat Goblin, koupil svůj moderní, světle modrý Adidas tracksuit asi za tři stovky a Vašek si za padesát korun koupil naprosto dokonale zfalšovanou čepici Supreme. Já koukal po čepici Lada za dvacku, ale probudila se ve mně ta židovská čtvrtka a řekl jsem si, že nebudu utrácet. Vyšli jsme ven a prošli tržnicí opět na velké náměstí a z něj dál do malého průchodu, kde si v podobném obchodu koupil teplákovku i Vašek. Tentokrát klasický černý model se třemi pruhy ve slim provedení, navíc zabalený v igelitové tašce s logem BMW a nápisem BMV. Byl z teplákovky tak nadšený, že se hned na náměstí bez ostychu převlékl a ještě si v obchodě s černými brýlemi nesoucí název Indigo koupil smrťácké dětské brýle s plameny. Transformace Vaška ve Vasila byla tímto dokončena, a my vyrazili do restaurace Stara Chata, kterou nám někdo doporučil, abychom se naobědvali. Jídlo, jakási chalupářská bašta, bylo výborné, pivo vzhledem k jeho ceně též. Najezení jsme se odebrali opět směrem k zastávce autobusu, po cestě jsme ale ještě náhodou zalezli do sekáče, kde měli ty nejlepší kusy oblečení, co jsem kdy v sekáči viděl. Z toho, co jsme si koupili, musím zmínit Benovu komplet devadesátkovou teplákovou soupravu Adidas ve fialovém provedení. V sekáči jsme se chovali jak holky na nákupech a Michal nás vůbec nechápal. Před sekáčem jsme potkali Sašu, Michalova vzdáleného bratrance, s přítelkyní. Vzal nás do krásného parku poblíž a stáhl Vaška asi o padesát hřiven s tím, že mu to brzy vrátí. Byl to vykuk. Řekl nám mimo jiné, kdy jede poslední autobus, že pojede domů s námi a poté se odporoučel se svou slečnou někam pryč. Nás park po chvíli omrzel, vyrazili jsme tedy zpět do pizzerie debatovat o všem možném u piva. Při vášnivých debatách o tom, jestli pivo hydratuje, nebo dehydruje, kdy nám Vojta dával přednášky z chemie, Ben držel s ním, a my na to reagovali debilními argumenty a řečmi o selském rozumu, nám trochu utekl čas, takže jsme autobus jedoucí kolem šesté večerní museli dobíhat a zastavovat na poslední chvíli. V autobuse jsme opět byli za atrakci.

Never go full slav

Do Sokrinice jsme dorazili spolu se Sašou, který se k nám přidal v běhu na autobus, za babkou Olenkou a tam jsme spořádali večeři ve formě pelmeni. Domluvili jsme se, že už nic, kromě nákupu a přesunu do prázdného baráku, kde jsme chtěli strávit večer, nestihneme a po poděkování a ubezpečení babičky, že nebudeme dělat nepřístojnosti jsme se přesunuli do nonstop obchodu Antonio, abychom nakoupili. Vzali jsme litrovou vodku Nemiroff Platinum za stovku, tu nejdražší v obchodě, a k tomu ještě menší sedmičkovou stejného typu a čtyři litry džusu. S Benem jsme ještě s představou, že nebudeme pít vodku s ostatními, koupili koňak. Cigarety snad odteď už ani nebudu zmiňovat, s postupem času se staly součástí nákupu, i když šel člověk jen pro rohlíky. S nákupem se ještě stavíme u babky Vasilenky, řekneme jí, že noc strávíme v onom baráku a zabalíme si všechny věci, včetně foťáků, spacáků, karimatek, kytary a ukulele do krosen, sedneme na kola a vyrazíme do tmy. Dům je až na samém kraji vesnice mezi novostavbami, které vypadají též neobydleně. Zjišťujeme, že elektřina, která až donedávna v domě byla, už v něm není, instalujeme tedy do rohů obývacího pokoje svítilny a z ložnice přineseme křesla, gauč, koberec a stůl. Zařídíme si tak hlavní obývací místnost podle svých představ, převlékáme se konečně všichni do teplákovek a večírek začíná. Bavíme se zprvu potichu, padají první panáky zajídané chlebem, když tu si všimneme, že Ben se vůbec nebaví. Stal se z něho fotr všech fotrů, jen sedí tiše v křesle a když už něco řekne, vyzní to tak, že je všechno úplně na hovno. Ponechávám ho tedy s koňakem a zajídám s kluky vodku salámem. Večer postupně chytá obrátky a já mizím do vedlejší místnosti, odkud se vracím s obří skleněnou dezertní mísou. Všichni, hlavně Ben, mi řeknou, že je hrozně špinavá a že jí nikdy nepoužijeme. Dojdu si na záchod a když se vrátím, vidím, jak ji Ben vytírá svojí teplákovkou a dává ji na stůl. „Namíchejme druidův lektvar!“, zakřičí někdo a už se mísa plní z jedné strany vodkou, kterou operuje Michal a z druhé džusem, který leje Ben. Panáky vytahujeme plné oné tekutiny z mísy a nikomu nepřipadá, že by v míse byl litr vodky. Je to prostě moc jemné a pomerančové. Náhodný pozorovatel by teď poznamenal, že v tomto bodě se dýchánek opět proměnil v orgie, já sám si od této fáze pamatuji už jen různé úseky a záchytné body. Řeč se změnila v řev, ruské tekno opět ovládlo parket a teplákovky v nás začaly budit bestie. Ben si někdy v těchto chvílích dává svou první cigaretu, neboť se cítí býti duševně připraven. Naštěstí mu ale nechutná a my jsme za to rádi. Náhle však došlo pití, a my se začali radit, jestli se vydat přes úplně celou vesnici do nonstopu Antonio na další nákupy. S pěti hlasy pro nákup a žádným proti jsme se po pár minutách a desítkách srážek vyvalili na kolech ulicí vstříc dalšímu dobrodružství. Jako první na to doplatila dětská sedačka na Vaškově kole, která, byť mnou již předtím trochu poškozená, skončila na tisíc malých kousíčků rozjebaná v příkopě spolu s Vaškem, kterého už prostě omrzela. Další nehody nechám bez komentáře, důležité je, že jsme v určitý moment jeli s Vaškem sami vepředu, či vzadu (nevím), když tu vedle Vaška prudce zastavilo jakési auto. Vyběhl z něj člověk a mířil přímo na Vaška. Vašek, vida onoho člověka, rychle seskočil z kola a začal instinktivně utíkat. Člověk Vaška hned dohonil a za mých nadávek (byl jsem v tu dobu dost daleko za nimi) ho začal hned mlátit. Vašek se sice bránil tím, že není Ukrajinec a tudíž nic neudělal, ale toho člověka to nezajímalo. Náhle vyběhl odkudsi další člověk jen ve spodním prádle a onoho agresora zahnal. Na agresora jsem při jeho cestě zpět do auta naopak vyběhl já, ale napadal jsem ho jen verbálně (prý jsem ho posílal do mrdek). V tu chvíli už na místě byli i ostatní kluci a potom, co agresor odjel neznámo kam, jsme Vaška posbírali a starali se o něj. Nikdo nechápal, co se to právě stalo a zabývat se tím, proč se to stalo, nemělo smysl. Vašek sice plakal, ale jak později sám přiznal, udělal to jen, aby v nás vyvolal nenávist vůči onomu agresorovi. Po chvíli ho to přešlo a my plni nenávisti pokračovali dále do nonstopu Antonio. Cesta byla klidná až do momentu, kdy Ben zavtipkoval o tom, že se agresor určitě vrátí s kamarády. V ten moment kolem nás prosvištěl jak agresor ve svém autě, škodě octavii, tak žigulík plný kamarádů hned za ním. Projeli kolem nás, otočili auta a vyrazili na nás zezadu. Všichni jsme začali dupat jako o život, Vaškovi, jak jsme se později též dozvěděli, asi po vteřině upadl řetěz a řval na nás, ať ho tam nenecháváme. Michal zmizel, neznámo kam a já s Vojtou a Benem jsme ujížděli jakousi postranní uličkou dál, jen dál od těch agresivních lidí. Mě spadl řetěz asi po deseti metrech a třesoucíma rukama jsem se ho pokoušel nahodit zpět, řvoucí na kluky, aby mě tam nenechávali. Nechali, ale po chvíli přijeli zpět, já nahodil řetěz a vida, že jsme jen tři, vydali jsme se do boje, osvobodit Vaška s Michalem ze spárů těch zlých lidí. Na hlavní ulici stála dvě auta, hlouček lidí a agresor se k našemu údivu kamarádsky bavil s Michalem. Nechápali jsme vůbec nic, ale hned jsme začali štěkat na toho výrostka, co bil Vaška, že to neměl dělat a ať nám to vysvětlí. Vašek, jak jsme si po chvilce všimli, stál opodál a bál se vyjít ze stínu. Museli jsme ho hodně přesvědčovat a lákat, aby tak učinil a po chvilce nám Michal od onoho agresora přetlumočil rozuzlení:

Všichni ti kluci, co přijeli, bydleli v sousedství onoho domu, kde jsme trávili večer. Jejich rodiče, vida, že se v domě svítí a řve, nabyli dojmu, že jsou v něm lupiči, což oznámili i svým, již dospělým dětem. Ty se nás vydaly po našem odjezdu do nonstopu hledat a dát nám co proto, což se jim na Vaškovi docela povedlo. Nezdálo se jim ale, že bychom byli zloději – taková myšlenka je ale napadla až potom, co jeden z nich zkopal Vaška, a tak se po chvilce i s druhým autem vrátili, aby si s námi normálně promluvili. V ten moment, co jsme je uviděli a začali ujíždět, Michalovi vypadl telefon z kapsy. Michal si toho nevšiml, ale onen agresor z auta ano, a protože poznal Michala – znali se z dětství, zakřičel na něj „Mišo, vypadl ti telefon“. Michal telefon zvedl, poznal kamaráda z dětství a začal se s celým osazenstvem bavit o vzniklém nedorozumění, což byl asi ten bod, kdy jsme se my, zbabělci, vrátili ze tmy.

Jakmile byla situace trochu jasnější, omluvil se agresor Vaškovi a vytáhl z auta jakousi samohonku, kterou jsem s ním dopil jako pečeť našeho přátelství. Vašek byl pořád dost naštvaný, takže potom, co jsme se s agresory vyfotili a rozloučili, pokračovali jsme dále do nonstopu Antonio, který byl pár metrů od nás. V nonstopu jsme koupili ještě více vodky a džusu, přispěla k tomu neuvěřitelná nutnost zapít žal a vztek. Zatímco Michal vzniklou situaci jako jediný z nás chápal a připadalo mu normální, že nejdřív člověk mlátí a pak se ptá, my to pochopení prostě nenašli. A nejméně z nás Vašek. Jakmile bylo nakoupeno, vyrazili jsme domů. Po cestě jsme se zase neskutečněkrát vybourali a matně si vzpomínám, že jsme asi půl kilometru s Michalem ujeli tak, že jsme si řídítka drželi navzájem. Asi šlo o test přátelství nebo důvěry, už nevím. Dorazili jsme tak zpět k onomu prázdnému domu a v domněnce, že už nám nic nehrozí, jsme začali opět lít jak blázni. To, co se dělo pak, víme jen ze svědectví jedné sousedky, která nás, jak jsme se dozvěděli ráno, celou dobu sledovala a z těch málo vzpomínek, co nám zbyly. V deníku mám u této fáze večera poznámku ÚPLNÁ DESTRUKCE:

Dá se odhadnout, že jsme se ještě chvilku po našem návratu zdrželi uvnitř, abychom dolili pití a probrali, co dál. Postupně jsme začali objevovat i další místnosti v domě, do kterých jsme se poté ještě měli vrátit v mnohem horším rozpoložení. Celý večer jsme chodili na záchod ven, ale jednou, netroufnu si odhadnout čas, když jsme tam byli jen já s Vaškem, jsem zničehonic skočil do živého plotu s tím, že je to hrozná legrace. Vašek to zopakoval a najednou jsme běželi v teplákovkách přes cizí ploty a zahrady někam pryč. Pak jsme se pokoušeli dostat na balkón rozestavěného, opuštěného domu. Já tam nějak vylezl a koukal jsem se na Vaška, který byl v té chvíli už jako hadr, jak dole neustále dokola naráží do zdi, zamotává se, a padá někam do kopřiv. Po chvíli mě to přestalo bavit, co dělal Vašek dál, nevím. Zaujaly mne ale tři podivné postavy, které skákaly přes ploty směrem k nám. První dvě měly teplákovky a já nabyl dojmu, že se blíží další nakládačka. Když jsem však viděl postavu třetí, podivnou bytost pouze v trenkách, držící obří dezertní mísu plnou oranžové tekutiny, věděl jsem, že nás kluci asi hledali a našli. Osoba v trenkách byl Ben, a to kvůli tomu, že pomočil Michala i s jeho teplákovkou a pod výhružkou, že mu Michal za trest pomočí hlavu, až usne, se radši vysvlékl a dal svou teplákovku Michalovi. V noci bylo, jak už víte z předchozích kapitol, něco pod deset stupňů, Benovi to ale nevadilo. Nicméně sešli jsme se v onom rozbořeném domě a asi jsme tam chvilku cosi dělali. Pak jsme se chtěli asi dostat zpět domů, ale vzali jsme to po silnici, ploty se nám už přeskakovat nechtělo. Stačilo jen obejít blok, ale to, co jsme při obcházení onoho bloku spáchali, je prostě odporné. Jak řekla ona sousedka: nabíhali jsme do kop sena, řvali jsme, převraceli pneumatiky, které tam ona sousedka měla místo květináčů, dva z nás vylezli na plot, jen aby se z něj vymočili, zatímco zbylí tři lezli na něčí dům a házeli z něj palety dolů. Po příchodu do domu už jsme asi jen ničili věci. Z okna prý zničehonic vyletěla svatá ikona (to naštěstí sousedka neviděla, jen my), přímo nad hlavou jednoho z nás, co zrovna močil vykloněný z asi osm metrů vysokého balkónu. Poté vyletělo ještě pár naprosto nahodilých věcí, zatímco dva z nás lezli jako pavouci zezdola na onen balkón. Skupina lidí, kteří o sobě vůbec nevěděli (my), se poté přesunula i na půdu, kde se opět děly věci, na které si nikdo z nás nepamatuje. Zbytek noci už je naprostou záhadou, jisté je, že jsme postupně všichni vytuhli buď na gauči (Vašek), nebo na srolované karimatce na betonu (já), nebo kdesi (Goblin), nebo na posteli v podivných pózách (Michal a Ben).

Ráno mě probudily blížící se kroky a pohlazení po hlavě, což bylo příjemné. Kroky se poté přesunuly jinam a v tu ránu začala majitelka nohou, které kroky vyluzovaly tak strašlivě štkát na Michala, který se právě probudil z trosek, že to nejde ani popsat. Michal, stále naprosto nasračky negoval, co mohl. Pozvolna se mi odlepily oči od sebe a v oné osobě disponující ženským hlasem jsem poznal babku Olenku. Byla k nezastavení a všichni byli najednou vzhůru, nebo se o to alespoň snažili. Z monologu babičky jsme poznali, že se něco stalo, a že v tom máme asi prsty my. Hrozivě nám za všechno vyhubovala, nejvíce však Michalovi, líčila nám i , že jestli se to na nás provalí, tak to bude malér, a podobné věci. Po chvíli dala Michalovi jakousi instruktáž a odešla. Z Michala jsme překlad lámali asi dvacet minut, ale nakonec z něj vylezlo to, co už jsem psal výše. Že nás celou dobu pozorovala jedna ze sousedek a hlavně, že ty prázdné novostavby vůbec nebyly prázdné. Že ta sousedka za večer šestkrát volala babce Olence, která to ale neslyšela a tudíž telefon nevzala. Že jsme udělali nesmyslný bordel a že je na místě se dojít omluvit. Hanbou jsme se propadali, ačkoliv to teď zpětně už nedokážu popsat tak, aby to tak vypadalo. Bylo nám zle. Já jsem radši šel zvracet hned, Vašek s Vojtou mě asi po minutě vystřídali. Krom faktů jsme se ale dozvěděli i trochu mlhavější věci, například že se babička ráno ptala, kde schováváme zbylých dvacet lidí, neboť ona sousedka jí tvrdila, že v domě bylo dvacet pět lidí. Že prý málem přijela i policie, a tak dále. Instruktáž zněla uklidit, opravit co se dá, zajít za sousedkou, opravit květináč z pneumatiky, omluvit se, odjet, a pokud možno už se nevracet. Všechno jsme splnili do poslední pídě a šli jsme k sousedce. Ta vylezla vysmátá od ucha k uchu a zatímco Michal se pachtil s lopatou a plnil květináč z pneumatiky hlínou, řekla nám větu, která je nesmrtelná:

„To net vy, to vodka byla.“

Takže jsme nemohli vlastně vůbec za nic, mohla za to vodka. Věc byla tímto vyřešena, a potom, co jsme se ještě asi desetkrát omluvili, jsme jeli zahanbeni a pokořeni za babkou Olenkou na snídani a pro kázání. Goblin každou chvíli zastavoval a zvracel, my ostatní pouze umírali. Na snídaní vskutku čekalo zasloužené kázání, ale v jeho závěru též zaznělo, že jsme to neudělali my, ale že to byla vodka. To vysvětlilo i důvod, proč mě ráno babka Olenka pohladila. Měla mě prostě za chudáčka, oběť vodky.

Když jsme si pak tento večer probírali zpětně, museli jsme uznat, že na tom něco bylo. My nejsme hulváti, co kopou do věcí a ničí je, co močí jeden přes druhého a poškozují cizí majetek. To jsou prostě věci které, ač jsme kreténi, neděláme. Přitom tohle bylo už podruhé za čtyři dny, kdy jsme se dostali do kontaktu s přílišným množstvím až moc dobré vodky, a ani jednou jsme to neustáli. Ukrajina nás pokořila již podruhé.

Babka Olenka po kázání přiznala, že ráno trochu přeháněla, aby nám nahnala strach a poté, co jsme jí řekli, jak trapně nám je (a vskutku bylo), že se omlouváme za potíže, co jí náš pobyt na Ukrajině způsobil, a že jsme již vykonali všechno pokání, které nám bylo uloženo, na nás byla vlastně i docela pyšná. Hodná byla celou dobu, za jídlo a to, jaká je, jsme jí byli neuvěřitelně vděční a kdyby bylo po našem, neslaví se ten den svatý Ivan, ale svatá babka Olenka.

Všechno bolí

Tato kapitola bude nejkratší, protože den po dýchánku v prázdném domě jsme nebyli schopni vůbec ničeho.

Hned po snídani a promluvách do duše jsme poděkovali za trpělivost, znovu se za vše omluvili a vyšli před dům, kde onu snídani Vojta okamžitě vyzvracel. My ostatní jsme na tom nebyli o nic lépe, ale snídani, která byla mimochodem výborná, jsme udrželi. Byli jsme špinaví, zpocení, poškrábaní, plni modřin, o jejichž vzniku jsme nikdo neměli sebemenší tušení. Naše teplákovky, na začátku včerejšího večera naše chlouba, na tom nebyly o nic lépe. Sborově jsme se shodli na tom, že už tohle už se nám nesmí znovu stát. Nebylo nám trapně kvůli nám samotným, ale kvůli všem, kterým jsme utržili jakoukoliv přítěž svým pobytem na Zakarpatsku. Slíbili jsme si, že odteď už vážně budeme pít jen tak, abychom o sobě věděli, teda alespoň dokud jsme na Ukrajině. Naprosto neschopní jsme dorazili domů k Vasilence, kde na nás čekal oběd, nebo nějaké jiné jídlo, které nedokáži popsat. Po obědě jsme možná spali, možná ne. Goblin spal určitě. Odpoledne jsme strávili u Tisy, střídavě jsme se koupali a umírali. Postupem času nám začalo být trochu lépe a později odpoledne jsme se vrátili opět k Vasilence, abychom se navečeřeli. Opět nevím, co jsme jedli.

Po večeři, kdy jsme se rozloučili s Vojtou, který šel opět spát, začal být program trochu zajímavější. Ben totiž již pár dní předem vyslovil tužbu, že by se rád naučil dojit kozy. Babka Vasilenka mu tuto možnost poskytla a my fascinovaně hleděli, jak zručně ždímá oproti Benovi vemeno, ze kterého prýštilo teplé kozí mléko přímo do kelímku. Jak jsem již naznačil, Benovi to tolik nešlo, ale nakonec si vypracoval určitý styl a hlavně se u toho skvěle bavil.

Vašek se poté zeptal Michala, jestli by ho neostříhal. Michal totiž už předtím v touze, že mu Vašek podlehne, rád mluvil o tom, že už to párkrát dělal, a že to vždycky vyšlo na jedničku. Michal zazářil a po chvilce už seděl Vašek na dvorku bez trika, zatímco kolem něj pobíhal v extázi Ukrajinec s holícím strojkem a nůžkami. Začalo to slibně, ale po pár šmiknutí jsme se kvůli tomu, co vznikalo, začali s Benem zajímat více o Michalovu holičskou minulost. Netrvalo to dlouho a Michal se přiznal, že to dělá poprvé. Vašek se už v tu chvíli tvářil jako odsouzenec na smrt. Nám ho bylo líto, ale kostky již byly vrženy a tak nezbylo nic jiného, než se smát. Ben se dokonce po chvilce přidal k Michalovi se zahradnickými nůžkami. Potom, co bylo dílo téměř hotovo, ještě Michal Vaškovi na zátylek strojkem bez násad vyholil V jako Vursta a my se nestačili divit, že Vašek vypadá docela normálně. Vznikl z něj Vasil s čupřinou na hlavě, ale vypadalo to dobře. Michalovo dílo jsme pojmenovali Salón Lopata, uklidili jsme vzniklou spoušť a šli na chvilku probudit Goblina. Po jeho probuzení jsme táhli k babce Olence, která nám ve své pilnosti domluvila program na další den. Byl to výlet do národních parků spolu s Ivanem, podivným člověkem, co nás měl vozit ve svém transportéru. Šli jsme se poté k němu domluvit na ceně, kterou si na konci příštího dne i přes všechny naše argumenty zvdojnásobil. Poté jsme šli zpět k Vasilence. Večer jsme strávili na internetu, který nám byl z jediného laptopu v chalupě poskytnut, takže jsme se všichni postupně dozvídali, co se děje doma.

Usnuli jsme velmi brzy a velmi tvrdě.

Na cestách s Ivanem

Brzy ráno jsme si po nesmyslně obří snídani, která nás svou velikostí už nepřekvapila sbalili pár nezbytností a chtěli jsme vyrazit na sraz s naším řidičem, když tu jsme od Vasilenky ještě radši dostali množství jídla, které by nám klidně vydrželo i pět dní. Přijali jsme je ale s vděkem a vyrazili vstříc Ivanovi, abychom po cestě ještě potkali babku Olenku a dostali od ní skoro stejné množství jídla. Byl to první den, kdy bylo zataženo už od rána a my tušili, že musí přijít liják. Ivan byl plešatý, oplácaný, podivně tichý padesátník, který si pravděpodobně přivydělával jen všelijakými melouchy. Jeho volkswagen transporter byl předělaný do mikrobusové podoby, pravděpodobně někde doma na koleni, ale byl pohodlný a nádherný. Bezpečnostní pásy jsme však nenalezli a asi bychom za ně ono pohodlí, vzhledem ke stylu Ivanova řízení, rádi vyměnili. Cesta do národního parku v Zakarpatsku byla totiž naprostý porod. Ivan jel též nepřipoutaný, ale z vlastního rozhodnutí. Připoutal se pouze, když se chystal nějak nebezpečně předjíždět, třeba před kopcem, zatáčkou, nebo když měl v protisměru opravdu rychle blížící se auto. Jak jsme zajížděli hlouběji a hlouběji do hor, ze špatných silnic se staly silnice nejhorší. Šedesát procent cesty jsme se motali mezi dírami téměř nulovou rychlostí a ti, kteří usnuli, se neustále mlátili hlavou buď o nízký strop, nebo o okýnka. Nevypadali, že by jim to nějak vadilo. Pomalé tempo cesty nám ale pomohlo si užít zatažená, leč krásná panoramata Karpat, horských řek, vodopádů, lesů, luk a strání. Kdyby byla viditelnost jen o trochu horší, vůbec by nemuselo dojít k největší hádce mezi Benem a zbytkem skupiny. Protože ho mám rád, nebudu to moc rozebírat, ale základní kámen té hádky bylo Benovo prohlášení, že z okna od auta právě viděl divokého koně. My mu ze začátku jen řekli, že divocí koně na Ukrajině rozhodně nejsou a že to, co jsme viděli, byl normální pasoucí se kůň. Debata o existenci divokých koňů se po pár minutách, kdy si Ben stál za svým, pomalu zvrhla v rozdíl mezi jezdeckým a tažným koněm a časem se do hádky připletla i otázka oplodňování krav. Ta hádka se táhla tak dlouho, až se z ní stala parodie na sebe samou. „Hele a Bene, je tohle tažnej, nebo dojnej Ukrajinec?“, ptal se po chvíli Vašek Bena. „Kráva vole jenom kouká, vole, ale kůň fakt myslí.“ Zněl jeden dochovaný Benův argument. Po čase jsme se shodli, že si mezi sebou vůbec nerozumíme a že to byla zbytečná debata, ale to už jsme byli v prvním cíli našeho cestování.

Byli jsme vyloženi u jakýchsi nevelkých vodopádů spolu s ostatními davy turistů, které se u vodopádů neustále dokola fotili. Bylo to vtipné, ale po chvíli nás to omrzelo a my se vydali mimo turistickou stezku někam do přírody. Vodopády byly pěkné, ale okolí je předčilo asi osmsetkrát. Krásná, panenská příroda, občas trochu zaneřáděná lidskými výkaly, či odpadky, nás uchvátila na dlouhou chvíli. Postupně jsme se dostali až k jakémusi indiánskému táboru, který nás zaujal, a postupně jsme se vydali zpátky k Ivanovi. Já hlupák se v jakési souvislosti zmínil o tom, že cosi máme i u nás na chalupě, a tím vznikl pojem Jonášova chalupa. Všichni se mi smáli, a kdykoliv, když měli příležitost, naráželi na mojí chalupu až do konce našeho výletu. Tento cestopis mimochodem sepisuju na ní a je mi dobře, kreténi. Sešli jsme tedy postupně až k Ivanovi a dali jsme si oběd ze zásob jídla, které nám byly dány s sebou – buřty, kuře a brambory. Poté jsme vyrazili dál.

Dalším cílem naší cesty bylo jakési jezero. Po cestě jsme ještě postupně nabírali stopaře, které Ivan vždy stáhl o nějakou sumu, za kterou je svezl z místa na místo. Dohromady jich bylo určitě více, než sedm. Zastavili jsme pod kopcem a za studentské vstupné, 3 hřivny na osobu, jsme se mohli vydat na tůru po jakési asfaltové silnici, kde každou chvíli projelo pár aut. Jednou kolem nás jel i asi desetiletý kluk na motorce, strašlivě rychle. Každých sto metrů jsme potkali nějaký stánek, nebo spíše stůl se zbožím, za kterým nám někdo nabízel med, výrobky ze dřeva, pálenku, pochutiny a další zboží, o které jsme k jeho smůle nikdy neměli zájem. Bylo to intenzivnější než na Karlštejně. Vyšli jsme po oné asfaltové silnici na kopec a tam na nás čekal, kromě další tuny stánkařů, nádherný pohled na velké jezero, v jehož prostředku se tyčil malý ostrůvek opatřený ukrajinskou vlajkou. Po jezeře jezdil muž na podivném voru a za poplatek vozil zamilované páry. Poté, co si uděláme pár rodinných homo fotek se rozhodneme jezero pomalu obejít. Po cestě potkáváme spousty malých žabiček, pijeme z pramene, Vašek se jde vysrat kamsi do lesa, zatímco my čekáme v altánu (už jsme si zvykli) a bavíme se přitom o všem možném. Postupně dojdeme až ke dvěma sochám, které tvoří panorama jezera. Jedná se o jakýsi zamilovaný pár, slovanskou legendu, podle které si jezero, na jehož název si nevzpomenu, získalo svůj název. Sochy samotné panorama svou kvalitou spíše hyzdí, ale díky Michalovi si je docela oblíbíme.

Hned nám totiž vypráví o tom, jak tu byl jako malý a viděl dva ožralé rusy, jak se baví pod těmito sochami. Ten opilejší z nich prý začal zničehonic šplhat na jednu ze soch, posléze se mu povedlo se ukotvit na jakémsi křídle sochy asi tři metry nad zemí. Začal se tomu řehtat, spadl a rozbil si hlavu.

Po vyslechnutí této historky jsme se od srdce zasmáli, podivili se nad dravostí zdejších ryb, které se seběhly jako pirani hned, jak někdo hodil do vody kamínek a obcházeli jsme jezero dál. Při této procházce jsem pak načal debatu, která nám vydržela až do návratu k Ivanovi a jeho autu, a to, jestli by si někdo z kluků chtěl umět předem určit zvuk svého uprdnutí. Bylo to kontroverzní téma a všichni se ho chytli, neboť nikdo neměl na věc předem daný názor. Po cestě zpět nás ještě hodně pobavil skůtr, který fungoval jen proto, že byl slepený lepenkou. U auta jsme si ještě dali trochu okurek a brambor a vyrazili jsme směrem domů.

Nikdo nevíme jak, ale všichni jsme po cestě domů postupně vytuhli. Když jsme pak zastavili v Sokirnici, Ivan si řekl nejprve asi o sto šedesát hřiven navíc s tím. Odůvodnil to tím, že to drncalo, či co a my nakonec svolili. Protože jsme ale měli jen dvoustovku navíc a protože Ivan prý neměl na vrácení, nechal si jí celou. Byl to zmrd, co si budeme povídat, ale vydržel s námi celý den, takže budiž mu přáno.

Už před večeří se nám Michal občas svěřoval s tím, že mu babičky, i když ví, že jsou hrozně hodné, lezou už dost na nervy. Nejvíce v tom, že nás překrmují, aniž bychom si toho žádali, ale těch důvodů bylo více. Jsou to koneckonců jeho babičky, zná je lépe, než my a navíc jim jako jediný rozumí vše, co řeknou, takže jsme mu to nebrali. To, co nás však čekalo u Olenky, nás učinilo sice všechny naštvanými, ale naprosto bezmocnými. Bylo to šílenství. Od Ivana jsme nejdříve šli k Vasilence se hodit trochu do gala, protože jsme večer chtěli jít na diskotéku, která měla být dost šílená, poté jsme se odebrali právě k Olence. Když vyšla z domu, aby nás pozdravila, vypadala hrozně. Bylo nám jasné, že se něco děje, a měli jsme pravdu. Babka Olenka měla dost ošklivou otravu houbami. Michal jí tedy řekl, ať si jde hned lehnout, že se vrátíme k Vasilence, kde povečeříme, popřípadě že se o ní budeme starat. To na Olenku zapůsobilo asi stejně, jako na obyvatele vosího hnízda, když s ním mrštíte do ohně. Byla prostě šílená. Prostě nám musela udělat večeři a jinak to prostě nešlo. Prostě ne. Seděli jsme trapně u stolu nabízejíc neustále dokola pomoc, Michal cedil nadávky skrze zuby a vypadal, že vybouchne. Babka před náma umírala, neustále na jednu stranu opakovala, jak je jí hrozně, na druhou ale na dotazy na její zdraví odpovídala, že je úplně v pořádku. Bylo to naprosto nesmyslné a my nemohli dělat vůbec nic. Nemohli jsme ani odmítnout moučník, prostě to nešlo. Představte si, že vidíte, jak někdo trpí, jen aby vám udělal večeři, o kterou ani nestojíte, jen abyste se náhodou nešli najíst jinam, a navíc si nechá maximálně tak pomoci nakrájet zeleninu. S Vaškem jsme zvolili taktiku opij se vínem a zapomeň. Večeře byla výborná, ale ani kdyby byla sebelepší, nestála by za to, aby pro ní naše úžasná hostitelka trpěla. Odešli jsme úplně přecpaní, protože krom ostatních nesmyslů si babka umínila, že bychom si na diskotéce mohli chtít koupit i jídlo. Zkrátka a dobře, ta večeře nám vlastně znemožnila něco ten večer dělat, alespoň na pár hodin. Michal je otrávenější ze vzniklé situace více, než Olenka a my ho po cestě pryč konejšíme. Od Olenky si jdeme pro pivka, abychom si u nich mohli povědět, co dál. S pivky zakempíme v bývalém bufetu a bavíme se o všem možném, dokud kolem nás neprochází další z Michalových kamarádů, který s námi ihned zaplete řeč. Piva na slehnutí fungují naprosto opačně, jsou z nás nehybné balvany. Od onoho kamaráda se ale dozvíme, že diskotéka začíná až v jedenáct, což je dobré, ale že vstupné činí osmdesát hřiven, což je pro nás dost špatné. Víme, že nemáme na vstup pro všechny a po rozloučení se s kamarádem kráčíme domů, přemýšlejíc co dál. Po cestě potkáme před nonstopem Antonio skupinku zdivočelých Ukrajinců, které nazveme vlky. Tato přezdívka se drží všech skupinek Ukrajinců, kteří nás za celý náš pobyt na Zakarpatsku pozorovali svým vlčím pohledem v domnění, že na nás tím udělají dojem. Jsou to prostě vlci. Tito se však s námi začnou bavit a po chvíli už sledujeme, jak si navzájem skáčou pod kola žigulíků a zvou nás u toho na onu diskotéku. Deprese z nedostatku peněz se teď projevuje již naplno.

Po příchodu k Vasilence si všichni sesedáme u jednoho stolu a po spočítání peněz je již nabíledni, že na vstup bychom sice měli, ale nekoupili bychom si už ani pivo, což je problém. Dlouze jsme poté rozmlouvali a nakonec vyhrál jeden velmi kontroverzní, ale skupinou nakonec odsouhlasený návrh. Vyslali jsme na diskotéku Michala se spoustou peněz. Je místní, zná jazyk, a zaslouží si užít si večer. Dojatý nám na odchodu slibuje, že se ožere, udělá pár průšvihů a že na něj vůbec budeme pyšní.

Co slíbí, to splní. My ostatní se pak odebereme s pivem do horního patra domu, kde si povídáme, je nám dobře a deprese z ucházejícího večera postupně odpadne. Plánujeme ještě těsně před spaním výlet na další den, chceme konečně využít stany a jít někam do přírody. Po chvíli jdeme všichni spokojení spát. Až na Michala.

Ve čtyři ráno nás vzbudí rámus. Míša se vrátil a svůj návrat oznámil tím, že hned ve dveřích do pokoje zavrávoral a sletěl na stůl. Zahlaholil, že je doma a my na to, že jsme si všimli. Pak mi chvíli držel ruku pod nosem a ptal se, jestli cítím rybinu. Pak zase upadl, zatímco pořád něco mumlal o svých neuvěřitelných zážitcích. Michal se prostě utrhl a jak nám později přiznal, ta divokost a demence ten večer na diskotéce nebyli Ukrajinci, ale on sám. Když se usadil vedle postele, postěžoval si ještě na bolest ruky a obličeje, aniž by nám řekl, proč ho tyto části těla bolí. Celou dobu mluvil se značně východním přízvukem, což bylo přinejmenším zajímavé. Řekli jsme mu, že jsme na něj pyšní, on se vyškrábal nahoru do svého pokoje a usnul.

Výlet do přírody

Na snídani Michal přišel s trochu oteklým obličejem a naprosto oteklou rukou. Už věděl, proč ho ty části těla bolí. Nebudu rozebírat detaily, ale prostě dal někomu pěstí a sám jednu ránu inkasoval. Co můžu rozebírat a co nás všechny hodně pobavilo, je Michalův pohled na to, co dělal ráno u nás v pokoji. Dle jeho výpovědi vůbec nepadal. „Byl úplně v pohodě“ – to je hláška, kterou opakoval i po výletu na Chornou Goru a v obou případech trvalo dlouho, než jsme ho přesvědčili, že nebyl v pohodě ani trochu. Chvilku nás ještě přesvědčoval o tom, že seděl na posteli, nikoliv v rohu pokoje pod ní a pak se jal nám vyprávět o kuriozitách, které na diskotéce zažil. Budu diskrétní a napíšu jen, že si jí užil. Ukazoval nám pak fotku, na která zachytil, že Ukrajinci opravdu kouří a pijí né na lavičce nebo na zemi, ale v klasickém podřepu, což byla cenná informace a vyprávěl nám, jak opilí Ukrajinci začali hystericky sbírat střepy z flašky, kterou ve svém hulvátství rozbil venku o chodník, a argumentovali tím, že „musí udržovat ulice čisté, chtějí-li do Evropské Unie“. Pousmáli jsme se tomu a pustili se do snídaně.

Krátce po snídani nás z letargie zvolal Vojtův podivný smích a zařvání „No dohajzlu, pojďte sem!“. Šli jsme a to, co jsme viděli, v nás probudilo rozčarování. Vojta objevil ve své peněžence 450 hřiven, takže na diskotéku jsme mohli jít všichni. Teď už ale bylo pozdě a bylo by zbytečné to Goblinovi vyčítat, tak jsme se zasmáli a mávli nad tím rukou.

Poznámka k přezdívkám:

Co se týče Vojtovy přezdívky, je nejvyšší čas přiznat barvu a říci, že ani my ostatní jsme na tom nebyli o nic lépe. Od onoho divokého večera v prázdném domě, kdy měl Ben ze začátku trudnomyslnou náladu, jsme mu začali říkat fotr. Michal zase, protože na Ukrajině neobyčejně zdivočel a zarostl, přijal od Vaška přezdívku Ugyna a já byl nazván Židem, protože mě nikdo nemá rád. Vašek je prostě Kretén, byl jím už v Praze a na Ukrajině nikdo neměl zapotřebí to nějak výrazně měnit.

Po této kratší epizodě jsme se Goblina preventivně znásilnili a začali si balit batohy na výlet. Chtěli jsme být pryč jen jednu noc, takže jsme v krosnách měli spoustu prázdného místa. Babičky, jako by to vytušily. Daly nám s sebou opět zhruba tisíc hrnců s jídlem, pytle s majonézou, buřty na oheň a tak dále. Protože bylo vedro, natočili jsme si s sebou ještě pár PET lahví s vodou, ukrajinskou minerálku Shayanskaya, která byla slanější než moře, jsme už pár dní nemohli ani vidět. Měl jsem pocit, že nám odchod trvá déle, než celý dosavadní pobyt na Ukrajině a byl jsem proto nervózní, což ostatní nedonutilo zrychlit, nýbrž se mi za to opět začali posmívat. Když Michal začal s vážnou tváří navrhovat, ať vyrazíme až po obědě, začal jsem asi být opravdu jedovatý, protože jsme poté opravdu vyrazili. Došli jsme jen před dům, kde jsme s Benem ještě asi půl hodiny čekali, až si ostatní koupí cosi v obchodě. Někdy kolem poledne jsme tedy opravdu vyšli. Protože bylo vedro, vzali jsme si slamáky, šátky, a další pokrývky hlavy. Já v tílku a kšiltovce BMW zastupoval opět tu radikálnější část výpravy, Michal se svou babuškovskou pokrývkou hlavy nejspíše zastupoval něžné pohlaví. Kvůli Benovu strašení, způsobeném jeho hrůzy z hadů se tři z nás ještě navíc ozbrojili klacky. Šli jsme poli podél vesnice, minuli jsme potok, kam se Michal jako malý chodil koupat a teď z něj nezbylo nic, než jen skládka odpadů, až jsme došli na druhý konec vesnice, kde začínaly kopce a pahorky. Mezi domy pod nimi jsme spatřili zvláštně zpuchřelou gumovou pneumatiku. Připomínala nám oliheň a Bena zaujala tak, že mi rozkázal, abych ji vyfotil. Jakmile jsem zmáčkl spoušť, objevil se vedle nás zvláštní muž a kamsi nás všechny vedl. Byl to autor oné zpuchřelé pneumatiky, která, jak jsme se podle pohledu do zahrady plné jeho děl, kam nás zavedl, měla fungovat jako dekorace v podobě labutě. Kus stál asi sedmdesát hřiven a my bychom si labutě určitě rádi koupili, nebýt faktu, že jsme byli na výletě, nikoliv na nákupech. Zvláštnímu muži jsme to vysvětlili, poděkovali a pokračovali v túře. V zápětí jsme došli na kraj vesnice, která byla zakončena zvláštním opuštěným továrním komplexem. Bylo to ve směru naší cesty, takže jsme se přes něj prodírali a zkoumali vše, co nám přišlo pod ruku. Kluci začali vyšilovat ohledně štěkotu, který se odněkud ozýval, ale mně to bylo tak nějak jedno. Upřímně, byl bych radši, kdybych měl tu schopnost vyšilovat v těchto situacích taky, jednou mě ten klid taky může stát život. Po chvilce jsme zjistili, že továrnu opravdu hlídají obří psi, naštěstí ale byli přivázáni. I tak to urychlilo naše pokračování v cestě dál, do neznáma. Brzy jsme se skrze cestu lemovanou ostružiníky dostali až do jakéhosi lomu. Kámen zde byl červenobílý a šel snadno rozbít, což všechny na chviličku zabavilo a klukům to pomohlo zapomenout na psy, ač zní jejich štěkot i nadále krajinou. Postupně začínáme šplhat úzkou stezkou do kopce a připadáme si jak v nějakém kaňonu na Marsu. Z červené pustiny postupně dojdeme až na mýtinku plnou kapradin na vrcholu kopce, na jejímž středu se tyčí obří kříž. Je odtud vidět na celou Sokirnici, údolí řeky Tisy a naproti nám se tyčí mohutné vrcholky jednoho z karpatských pohoří. Zatímco se blížíme ke kříži, abychom si odpočinuli, vynoří se odněkud osoba, kterou by většina lidí, včetně nás, ihned nazvala kouzelným dědečkem. Kouzelný dědeček byl asi sedmdesátiletý pán, oblečen do tmavě modré teplákovky, zpod které mu u krku koukal límec krásně nažehlené košile. Jeho obličej plný krásných vrásek shora zakrýval malý šedý klobouk a v jeho očích svítily i přes jeho vysoký věk jiskřičky, které mu dodávali až nadpřirozenou vitalitu. Navíc svíral hůl, což Bena na moment utvrdilo v tom, že všude kolem nás jsou hadi. Michal zapřádá s kouzelným dědečkem řeč, zatímco dědeček se stará o čistotu kolem kříže, který je, jak se vzápětí dozvídáme, zároveň důležitým poutním místem. Dědeček je samozřejmě, jako pomalu všichni na Zakarpatsku, vzdáleným příbuzným Michala, a tak se konverzace stáčí postupně přes rodinu až k nám. Když se pak Michal zeptá, zda si můžeme u kříže dát něco k snědku, kouzelný dědeček nám to rád dovolí pod podmínkou, že po nás nezůstanou žádné odpadky. To bereme jako samozřejmost, a tak mu poděkujeme a vybalujeme trochu jídla. To místo je kouzelné, stejně tak jako onen dědeček, který jej neustále s otcovskou něhou opečovává, zatímco my se krmíme. Jako automaticky už přiléváme do jídla litry majonézy a nikdo už se nad tím nepozastaví. Jen Vašek, který majonézu nejí, nás za to intenzivně nesnáší.

Po obědě vyrážíme zpět přes lom dále do neznáma a kolemjdoucích, kteří jsou všehovšudy dva, se tážeme na nejbližší koupaliště. Oba nás nezávisle na sobě posílají dál a jeden dobrý muž na skútru nám později dokonce nabízí odvoz. Nakonec dorážíme k rybníku, který je ohrazen velkým dřevěným plotem. Vstupní brána je sice otevřená, ale odkudsi k nám doléhá štěkot psů, který se spojuje s tvrzením, že je to rybník soukromý. Posadíme se tedy zatím jen před bránu do stínu a přemýšlíme, co dál. Obavy z majitele rybníku a jeho psů nakonec vítězí, a tak se rozhodneme pro odpočinek a cigaretu ve stínu. Zatímco odpočíváme, přijíždí k nám odkudsi dodávka. Vyleze z ní muž a ptá se, co zde pohledáváme, na což my mu odpovíme, že odpočíváme. Muž na moment zmizí v kufru auta a vrátí se s hrstí jablek, které, jak tvrdí, sám vypěstoval, a každému z nás nějaké dá. Poté co nám řekne, že on sem jede za kamarádem pít, nastoupí do auta a projede branou kamsi na pozemek. Shodneme se na tom, že ta jablka jsou výborná a po pár minutách pokračujeme dále v cestě, až dojdeme na jakousi rozlehlou louku, na kterou navazuje hustý les. Koukáme na pasoucí se krávy a přemýšlíme, jestli jsou dojné, nebo tažné, když vtom Vojta objevuje něco, co by nikdo z nás na louce nečekal. Polovinu dětské podprsenky. I přes to, že je to trochu děsivý nález, nám tento předmět umožní vymyslet jakousi hru, kdy ji jeden nese na hadomlatu, tedy tyči na hady a ostatní se snaží mu ji sebrat. Nebýt obřích krosen a tuny věcí, co s sebou neseme, nebyla by to taková zábava, takhle nás to ale docela baví. Poté, co polovinu dětské podprsenky někdo opatrně pověsí na keř, stane se „hracím míčem“ na čas i Goblinův spacák. Obří louku přejdeme tímto způsobem, až se ocitneme v lese. Na pomezí louky a lesa vytahuje Ben buzolu a zjišťuje si, jakým směrem ona louka je, abychom se neztratili. Posléze všichni zalézáme do temnot pod korunami stromů.

Jakmile se kolem nás zešeří, přejde konverzace na téma stanování, ačkoliv je asi pět odpoledne. Zprvu toto téma zavrhuji, ale pak se, stejně jako ostatní, debaty zúčastním. Vojta chce naprosto sveřepě spát v lese a na obhajobu tohoto stanoviska tvrdí prostě, že je to lepší. Ben Vojtu, a všechny ostatní, nakonec vystraší opakováním tvrzení, že les v noci ožívá tak, že nakonec všichni hledáme mýtinku, kde bychom si mohli rozložit spaní. Kolem šesté přicházíme k okraji velké mýtiny pokryté dlouhými travami, na jejímž prostředku stojí osamocený strom. Místo na nás zapůsobí tak, že začneme ihned fotit jakési akty. Ben s Vaškem poté zůstávají u věcí a my tři zbylí vyrážíme, abychom na mýtině našli vhodné místo, kde se dá nejen spát, ale i opékat buřty. Poté, co jej nalezneme, přesouváme k němu své věci a začínáme kultivovat okolí. Při vyhrabávání díry pro ohniště rozvíří Ben vody tvrzením, že kláda, která má sedmdesát centimetrů průměr, bude hořet maximálně tři minuty. Tímto trochu kontroverzním tvrzením podpírá fakt, že potřebujeme dalších padesát tun dřeva, aby nám to vydrželo přes noc. Ačkoliv má částečně pravdu, tohoto tvrzení se při sbírání dalšího dřeva všichni chytíme, obzvláště pak Vašek, a pořádně mu ho omlátíme o hlavu. Postupně si z nehostinného místa na mýtině vytvoříme krásné útočiště a po večeři, když se setmí, zapalujeme oheň. Bavíme se tenhle večer všichni velmi vášnivě, až na Michala, na nějž padne po troše vína únava z předchozí noci, naprosto zfotrovatí a usne. My ostatní otevíráme vodku a v klidu si rekapitulujeme celý výlet. Shodneme se na tom, že nám spolu bylo a je skvěle. Konverzace se po Michalovu usnutí postupně rozjíždí všemi různými směry, až se dostaneme někam, odkud se špatně vrací – k politice. Po chvilce se začneme hádat a Ben začíná strašit tím, že slyší jakési zvuky, které svádí na prasata a vlky. To strašení se nám vůbec nelíbí a Bena uráží, že ho nebereme vážně. Řeč přechází na volby a postupně se zvrhne v hádku mezi mnou a Vaškem o tom, koho asi budeme volit. Po desetiminutové velmi ostré výměně názorů se nakonec navzájem skoro až trapně přiznáváme, že nám ČSSD, až na určitá individua, vlastně zas tak nevadí. Je to jako se přiznávat rodičům, že jste jim ukryli exkrement pod polštář. Nikdy jsem to neudělal, ale určitě to není nic příjemného. Po této trapné chvíli se najednou Vojta začíná hádat s Vaškem, zatímco my s Benem se buď nepřidáváme vůbec, nebo zbytečně. Ben pak prohlásí, že slova jsou zbytečná, zatímco Vojta, který rozjíždí jakousi teorii o společnosti bez majetku, sám přiznává, že neumí dělat kompromisy. Je to podivná debata a asi po dvou minutách už ani Vašek, ani Vojta, nevědí, o čem se vlastně hádají. Ale hádají se dál, až je to časem přestane bavit a všichni začneme v tichu obdivovat nádherné nebe plné hvězd, klenoucí se nad námi. S tímto výhledem si popřejeme dobrou noc a usínáme.

Les, vesnice, město

V šest ráno nás značně rozlámané probouzí jakýsi muž tmavší pleti s obří bradavicí na obličeji a ještě větším loveckým psem. Okamžitě cloumáme Michalem, aby se vzbudil a překládal, neboť tentokrát nerozumíme ani slovu. Michal se s mužem po chvilce loučí, my též a hned nám s rozklepaným hlasem líčí, co mu muž řekl. Benovo strašení prasaty a vlky se ukázalo býti částečně na místě, neboť první věta, kterou muž prý Michalovi řekl, zněla asi takto: „Já se šel jen podívat, co za idioty tady může spát, když kolem běhaj dvě zdivočelý dvousetkilový prasata“. Muž mu mimo jiné tvrdil, že na ona prasata se už z okolních vesnic vypravoval nespočet výprav, že ničí úrodu a terorizují okolí. Zkrátka a dobře, byli jsme rádi, že jsme je nepotkali.

Místo tábořiště uklízíme do posledního smítka. Při odchodu se k nám ještě přivalí jakýsi houbař s trikem, na kterém je napsáno „Prague beer crawl“. Popovídáme si s ním, je z nás nadšený. Opět padne zmínka o příbuzných někde v Chomutově, my znalecky kýváme hlavou, loučíme se a odcházíme. Ben po cestě ztrácí krytku k objektivu, při jejím neúspěšném hledání potkáváme houbaře ještě jednou, což v nás vyvolá pocit strachu, a tak se z lesa dostáváme po pár minutách. Znovu procházíme onu louku, kde jsme si hráli s polovinou dětské podprsenky a snídáme před branou k onomu rybníku, která je dnes zavřená. Domů jdeme v neúprosném vedru po rozpálené asfaltové silnici. Dochází nám i poslední voda a já na zmírnění útrap vytahuji ukulele a do rytmu chůze vymýšlím různé melodie. Vzniká tak jakýsi soundtrack naší cesty na Ukrajinu, který se mi vedle Verky Serdučky a ruského tekna snad navždy zapíše do paměti. Po cestě ještě nakusujeme téma návratu do Prahy a ve vzduchu visí zastávka v Bratislavě, kde budou v den našeho odjezdu kamarádi od Vojty a Vaška. Začíná se poprvé řešit cesta domů jako celek, ale nic se nevyřeší a my přicházíme zpět k babce Vasilence, kde nás čeká zasloužená sprcha.

Odpoledne stopujeme do Chustu a opět se nám potvrdí, že není jednodušší země na stopování, než Ukrajina. Nikdy se nám při stopování zde nestalo, že by nám hned nezastavili. První auto nás doveze do půli cesty, druhé až do centra a my v Chustu opět zamíříme do oné směnárny ve formě černého mercedesu na náměstí, kde se i tentokrát peče ten tlusťoch. Po procházce městem opět končíme s pivem v ruce v pizzerii, kterou jsme navštívili i naposledy. Tentokrát si však kromě piv objednáváme i jakousi XXXL pizzu, která stojí asi sto dvacet korun, a najíme se z ní všichni. Konverzace se stáčí tradičními směry a my s ní. Po čtyřech pivech, které nám ve vedru dost zamotají hlavu, vyrážíme smějící se na autobus, kterým přijíždíme zpět do Sokrinice, stále se smějící. Po cestě domů kupujeme ještě obří meloun.

V podvečer vyrážíme na poslední večeři k babce Olence, která je královská. Po večeři se strhne neuvěřitelná bitva mezi Olenkou a Michalem kvůli penězům, které jí chceme za celotýdenní stravování, pohostinství a za to, že na nás byla tak neuvěřitelně milá, darovat. I babku Vasilenku jsme museli dost dlouho přemlouvat, ale Olenka se naprosto postavila na hlavu. Nakonec Michal odchází dovnitř a peníze kamsi ukrývá, na což babka hned přijde a řekne nám, že si peníze vezme, dá je však místní pravoslavné církvi. Museli jsme jí sdělit svá celá jména, aby mohla peníze darovat naším jménem, což jsme udělali, srdečně se rozloučili a zamířili domů. Po cestě jsme se stavili v místní knajpě, kde jsme u asi nejhoršího piva, které kdy spatřilo světlo světa hráli Červení a černí. Doma jsme pak nad jedinou sklenkou vína probírali vše možné a později večer se šlo spát.

Poslední den v Sokirnici

Řekli jsme si, že poslední den, kdy mimo jiné padaly teplotní rekordy, strávíme u řeky Tisy. Dopoledne jsme se postupně vybavili, nabrali jídlo, víno a koberce a vyrazili vstříc vodě. Už po cestě jsme potkávali spousty aut, která mířila stejným směrem, vznikly tak obavy o to, zda u vody najdeme to správné místo. Když jsme dorazili k řece a zabrali jsme místo ve stínu jakéhosi stromu, bylo namístě naskákat s řevem do vody, což jsme udělali.

Tisa je velmi prudká a široká řeka. Je plná zrádných spodních proudů, peřejí a vírů. Před třemi roky, když jsme se v ní koupali s Michalem poprvé, jsme zde dokonce byli svědky utonutí. Na druhé straně je to ale nádherně tyrkysový kolos, který vás při horkém dni, jako byl tento, zchladí a ukonejší ve své náruči. Její jedinou vadou na kráse jsou všudypřítomné odpadky, které sem zdejší lidé, kvůli naprosté absenci jakýchkoliv popelnic a košů v celé oblasti, odhazují. Prudkost a širokost řeky nás po jednom ze skoků do vody zlákala a my se sprintem pokusili ji přeplavat. Povedlo se nám to, ale když jsme se asi deset metrů od druhého břehu pokusili si stoupnout, zapadli jsme po kolena do bláta. Rozumný člověk by se otočil a plaval by zpět, my však rozumní lidé nejsme, a tak jsme se začali blátem koulovat a různě se v něm válet, zatímco z protější strany řeky na nás vyděšeně koukaly davy koupajících se Ukrajinců. Z této chvíle jsem si díky Michalově mušce přivezl i jeden suvenýr – bláto v uchu, ze kterého se už ve chvíli, kdy jsem v Praze dorazil k ušnímu, začínal klubat nehezký zánět zvukovodu. Byla to tedy strašlivá řež a po chvíli jsme se už jen, celí hnědí a smradlaví, smáli vlastní debilitě. Posléze jsme vyšplhali výše proti proudu a svezli se dolů po proudu k místu, kde jsme měli věci. Vyděšené okolí se postupně zpět vrátilo ke koupání, zatímco my načali meloun. I tak klidná aktivita, jako jezení melounu se ale po chvilce naprosto zvrhla. Do melounu jsme nejprve vyřezali ošklivé věci, načež jsme jej začali žrát holýma rukama, soutěžící v tom, kdo ze sebe udělá větší prase a kdo vydá více zvířecí zvuky. Není nutno dodávat, že naše okolí se opět přestalo koupat a spočinulo svými zraky na nás. Abychom si zlepšili reputaci, vykoupali jsme se a notnou chvíli jsme jen v klidu rozjímali na osuškách, pozorujíc skupinu čtyř odporně tlustých Ukrajinců v nejlepších letech, kteří se u vody ožrali a teď se snažili nalodit do svého člunu. Když se jim to pak asi po hodině povedlo a odjeli po proudu kamsi do Srbska, my se po dopití posledního vína opět rozhodli přeplavat břeh. Tentokrát už jen a pouze za účelem bahenní bitvy, potažmo koupele. Z protějšího břehu nás bez našeho svolení kdosi natáčel, a jak se Michal později dozvěděl, byl to jeho strýc. Nás to ale nijak neomezovalo, naopak to naše bahenní šílenství jen umocňovalo. Později jsme přeplavali zpět na náš břeh, kde jsme se bavili s místní omladinou, která hned v úvodu konverzace žertovala o tom, že nám ukradne pasy. Není lepšího způsobu, jak začít konverzaci. K večeru jsme se s Tisou rozloučili a zamířili k Michalově tetě, kterou jsme měli za úkol navštívit.

U tety jsme se zdrželi, neboť nás pozvala na šašliky a naprosto fenomenálně naloženou červenou řepu, kompot a na domácí víno. Byly to nejlepší masové špízy široko daleko, asi proto, že prase, které jsme snědli, vyrůstalo u této tety v chlívě. Před večeří jsme ještě stihli obejít celou farmu i se sadem, to místo bylo krásné. Po večeři jsme zůstali sedět u stolů a Vojta s tetkou zapředl konverzaci, ve které již plně využíval svůj vlastní jazyk, slovanštinu. My se buď přidali, nebo jsme leželi v záchvatech smíchu pod stolem, protože víno bylo silné a Vojtova slovanština naprosto nádherná. Po setmění jsme se téměř měli k odchodu, když tu mě napadlo se zeptat, jestli od nich nemohu odkoupit nějaké víno, pokud ho mají trochu více. Měli ho přes šest set litrů ve sklepě a náš odchod se tak velmi rychle změnil v ochutnávání jeho nejrozmanitějších odrůd. Nakonec jsme si odnesli každý za dvacet pět korun PET lahev plnou něčeho, co připomínalo portské, bylo to však ještě silnější a chuťově určitě zajímavější. Při odchodu se nám strýc, hlavní vinař, přiznal, že asi bude muset polovinu vína přepálit na vodku, což v nás vyvolalo zájem a on nám popisoval celý proces. Konverzace se ke konci strýcovým přičiněním stočila i k zapadlosti oné oblasti a začal nás lákat, ať se ještě vrátíme. My mu slíbili, že se vrátíme a věřte mi, že jsme to mysleli vážně.

Domů jsme dorazili značně ovíněni, stačili jsme ještě na internetu najít detaily k cestě zpět a pak se šlo spát s vědomím, že máme před sebou dost náročný den. Michal s Vaškem ale byli plni energie a zdálo se, že mají něco za lubem. Když jsem usínal, slyšel jsem jakési kroky a šepot, z jehož obsahu jsem rozuměl jen slovu „víno“. Nezabýval jsem se tím a Ben s Vojtou už dávno spali. Někdy po půlnoci nás probudil šramot. Vojta s Vaškem se naprosto vyřízení vrátili domů a Vašek hned ve vchodu zavrávoral a strhl nějakou záclonu. To samozřejmě vzbudilo babku Vasilenku, která si potmě počkala, až Michal dovrávorá seshora, hnán šílenou žízní, a hrozivě mu vynadala. Ty nadávky směřovaly trochu na čas a stav, ve kterém se vrátili, ale zejména na Vaška, který už v tu chvíli někde nahoře spal. My ostatní jsme jen prostě nechápali, proč se šli opít sami a tajně a plni očekávání jejich ranního stavu jsme opět usnuli.

Návrat z ráje

Michal i Vašek byli ráno absolutně v prdeli, ale zatímco Vašek byl chodící tragédie, Michal se tomu stavu neustále smál. Nezklidnily ho ani pohlavky, které dostal od babky Vasilenky, která se jim při spílání zároveň dost smála. Ukazovala mi i záclonu, kterou Vašek strhl, bylo to mistrovské dílo. Vida, že nám ve čtyři jede z Užhorodu autobus přes Košice až do Prahy, začali jsme po snídani horečnatě uklízet a balit. Když bylo všechno hotové, rozloučili jsme se s babkou Vasilenkou a vyrazili jsme naposledy do nonstopu Antonio, tentokráte pro suvenýry. Kupovali jsme zejména vodku, koňak, cigarety a neuvěřitelné množství karamelek. Poté jsme chytli maršutku do Chustu, kde jsme měli v plánu chytit nějakou maršutku do Užhorodu. Už po cestě do Chustu přišla na kluky kocovina tak šílená, že začali potit čistý alkohol. V mikrobusu, který nás vezl, se naštěstí strhla živá debata o našem původu, a tak jsme se vesele bavili asi s polovinou spolucestujících, kteří nám všichni líčili, kde všude v Čechách mají příbuzné. Naprostou náhodou jela autobusem i Michalova sestřenice, která ho málem nepoznala. V Chustu jsme se nevešli do ani jedné maršutky a ve vedru nás to pěkně naštvalo. Naštěstí k nám řidič jedné z nich přislíbil pomoc a po chvíli přivedl muže, který nás okamžitě odvedl ke svému osobnímu autu a za směšný peníz nás hodil do zhruba sto kilometrů vzdáleného Užhorodu. Vašek po cestě usnul a na čele mu vyskákaly krůpěje smrtelného potu. Usnuli jsme nakonec i my ostatní, a tak jsme vylezli v Užhorodě u autobusového nádraží propocení, ale svěží. Šli jsme nejprve na podivnou VIP zahraniční pokladnu koupit lístky na autobus, což nakonec zabralo více času, než jsme mysleli. Když jsme totiž kvůli lístkům na autobus volali na onu agenturu do Čech, bylo nám řečeno, že cesta bude stát 700 korun na osobu a že půjde platit buď českými korunami, nebo eurem. V žádném případě ať nezkoušíme platit ukrajinskými hřivnami. Realita byla však přesně opačná, na pokladně brali jen hřivny a cena byla asi o dvě stovky vyšší, a tak jsme museli jít za vekslákem, který opět stál hned za rohem a směnit s ním potřebný obnos. Při čekání u pokladny jsme na přítomné televizi sledovali TV Show Ukrajina má talent. Bylo to hodně zvláštní. Prvním soutěžícím byl totiž jakýsi striptér-kulturista s motorovou pilou, který jen běhal, řezal a při plazení se zvládl i svléknout do slipů. Porota ho vypískala, divákům se též nelíbil. Poté nastoupili dva muži v pruhovaných tričkách, kteří začali ohýbat železné tyče nejen holýma rukama, ale i hlavou, bicepsem, nebo třeba stehnem. Diváky to zvedlo ze židlí, porota byla nadšená. Inu, jiný kraj, jiný mrav. Když skončili, pokladní nám zrovna vydávala lístky a my zjistili, že máme ještě asi dvě hodiny času.

Šli jsme tedy odpoledním Užhorodem směrem do centra, kde jsme u hotelu ve formě obřího paneláku nalezli park, v něm strom, a pod stromem stín. V něm jsme spočinuli po zbytek čekacího času, občas si někdo došel na záchod do přilehlého rock clubu, občas někdo zašel nakoupit. Deset minut před odjezdem jsme již s nanuky čekali na nástupišti číslo pět a strachovali se, co nás poveze domů. Obavy nakonec vůbec nebyly na místě, dorazil totiž obří luxusní autobus s červeným čalouněním. Cestovní agentura EuroTours/EuroLines s přímým spojem Praha-Užhorod je skvělá koupě. Autobus byl navíc skoro prázdný a vybavený free wifi, která sice nefungovala úplně spolehlivě, ale zato fungovala i na Ukrajině, což byla nádhera. Naložili jsme se do autobusu a zabrali jsme nejprve pět sedadel úplně vzadu, po zjištění, že autobusem pojedeme skoro sami, jsme se ale roztáhli i na další sedačky, abychom mohli pohodlně ležet. Po dvaceti minutách cesty jsme byli na hranicích, kde jsme měli u nekonečných kontrol pěkně nahnáno. U ledabylého výslechu jsme nějaký alkohol a cigarety přiznali, většinu jsme ale zatajili. Nikdo naštěstí nic neřešil a my se tak vydali vstříc Slovensku.

Ve slovenském pohraničí autobus zastavil v jakémsi městě, v němž jsme si koupili rohlíky a nekvalitní pochoutkový salát, abychom oslavili cestu domů. K večeru jsme dorazili do Košic, kde jsme nakoupili pár věcí a posléze přesedli na navazující autobus, který nás vezl až do Prahy. S Vojtou a Benem jsme si z Košic vezli lahev vína a dvě mrtvoly, tedy Vaška a Michala, kteří vlivem předchozí noci leželi naprosto vytuhlí na zadních sedačkách autobusu. V autobuse se pak k naší nevůli spustily televize s jakousi nízkorozpočtovou náhražkou Indiany Jonese, což se nedalo ve střízlivosti vůbec přežít. Otevřeli jsme tedy ono víno, vypili jej, chvíli se bavili již zmiňovaným filmem a usnuli jsme.

Probudili jsme se na Florenci, Praha byla za deštivého rána naprosto odporná a nám nezbylo a my na sebe po chvilce s pivem v ruce hleděli v onom nonstopu, kde před dvanácti dny začal náš neuvěřitelný výlet. V tom nonstopu jsme se i rozloučili a poprvé po dvanácti dnech šel každý svou cestou.

Konec.

Kdyby chtěl někdo vytvářet celkovou bilanci našeho dvanáctidenního výletu, zněla by asi takto: Čtyři až pět tisíc korun na osobu utracených za cestu, jídlo, pití, každodenní žití a za bezpočet zbytečností, jedny utopené brýle, dvě nakládačky, poničená plíce i játra, dvě babky, které nám všem tak přirostly k srdcím, až jsme je málem přijali za vlastní, nespočet zážitků, které už se nikdy opakovat nebudou a pět přátel, kteří by se nebýt tohoto výletu asi nikdy pohromadě nepotkali. Jednoho z nich dokonce síla právě prožitých zážitků dotlačila k jejich sepsání do něčeho, co by si nikdy nedovolil nazvat dílem. Hodnotu to pro mě, a snad i pro ostatní, má značnou. Nejedná se o hodnotu uměleckou, ale vzpomínkovou. Mnohokrát se mi již stalo, že jsem zažil něco výjimečného, ale proto, že jsem si to pak nezapsal, nebo proto, že z onoho zážitku nevznikla žádná fotka, či suvenýr, mi po čase zbyla už jen matná vzpomínka na cosi, co bývalo krásné. V ideálním světě bych snad byl schopen popsat každou konverzaci, každou vzniklou situaci i každý moment, který jsme společně na této cestě mohli sdílet a celá věc by tedy místo zhruba třiceti stránek obsahovala stránek tři sta. Ty zážitky by možná vydaly na román, přinejlepším na nějaký životopisný film z dílny Hollywoodu. Doteď si nejsem jist, jestli jim to, že jsem je osekal a sepsal do tohoto spisu neubírá na autentičnosti. Momentálně si myslím, že kritika nahodilé osoby, které se toto dostane do ruky bude buď směřovat na a) trapnost, b) nudnost, c) nedůvěryhodnost. Mě to však psát i prožívat bavilo a vymýšlení si nemám zapotřebí. Zážitek z oné cesty ve mně vyvolal cosi, co jsem musel zaznamenat. To cosi mě bude i dále popostrkovat k cestování, to cosi je ona žízeň, kterou nezchladíte vodou, ale neopakovatelným zážitkem. Jsem rád, že žiju v době, která nezná hranic a že to své cosi mohu ukojit, kdykoliv budu mít čas, prostor, něco málo peněz a lidi se stejnou chutí do života kolem sebe. Doufám tedy, že těch posledních třicet stránek vyvolalo alespoň jeden úsměv nebo jakýkoliv jiný dobrý pocit. Cestování je z poloviny o tom, co cestující člověk zažije, když je mimo domov. Druhá polovina pak obsahuje to, co si s sebou přiveze zpět a co rozdá ostatním. Ať už se jedná o věci, pocity, dojmy, zkušenosti, či zážitky, měl bych pocit, že bych okrádal sám sebe, kdybych se o ně nepodělil. To je důvod, proč vznikl tento deníček. Třeba si ho za pár let přečtu, a když už nikoho jiného, pobavím jím alespoň sám sebe. Klidně se vsaďte, že v tu chvíli budu šťastný.

0 notes