#Zelené údolí

[paskvilnet]

Kůrovec v Národním parku Šumava

Malý, nenápadný brouček kůrovec působí jako permanetní rozbuška mezi vedením Šumavského národního parku a ekologickými aktivisty. Ale i řadou dalších. Ke kauze se vyjadřují ekologové, vědci, lesníci a také starostové dvaadvaceti místních obcí, politici a občané. Vše se točí zejména kolem otázky, zda v první zóně národního parku proti kůrovci zasahovat, či ponechat přírodu, ať se s ním vypořádá sama. První zóna parku byla v roce 1995 zmenšena na třináct procent rozlohy parku a v roce 1999 byl navzdory protestům zrušen bezzásahový režim prvních zón.

Na toto bezzásahové pásmo 1300 set hektarů navazuje tři a půl tisíce hektarů stejné plochy zasažené v Bavorsku. Tam je ale smíšený les, vedle smrků je v něm i řada buků.

Kůrovec má čtyři, pět milimetrů. Při poslední kalamitě se přemnožil tak, že jich bylo v jednom stromě až 1000 000. Má skvělou životaschopnost: Z jednoho vitálního kůrovce může být až osm dalších. Jak se množí, záleží vedle jiných faktorů, hlavně na počasí. Obvykle nenapadá zdravé stromy, ale stromy, které jsou oslabené.

V roce 1995 začalo současné vedení správy Šumavského národního parku v čele s ředitelem Ivanem Žlábkem, přes odpor ekologických aktivistů i některých zástupců odborné veřejnosti realizovat metodu razantního postupu proti kůrovci a vzrostlé stromy kácet. V první zóně Národního parku stromy zůstaly ležet, ve druhé zóně bylo osmdesát procent kmenů odvezeno. V některých případech se prokázalo, že stromy byly odváženy i nad povolené limity.

V chráněné krajině vznikly velkoplošné holiny. Podle některých názorů otevřely prostor větru, který nyní likviduje značné plochy lesa. Vznikly tak polomy a zkáza lesa pokračuje dál. Zvláště se to dotýká oblastí Modravy, Kvildy a Srní.

Na podzim přijela do Čech mise Světového svazu přírody, která měla za úkol zjistit pravý stav situace. Na jaře nepotvrdila správnost zásahu v první zóně Šumavského národního parku a doporučila jeho jádro rozšířit na souvislé plochy. Pro zásah do první zóny národního parku si ministr životního prostředí Miloš Kužvart musel vyžádat výjimku.

Kůrovec - lýkožrout smrkový k lesu neodmyslitelně patří a je v něm stále přítomen. Urychluje odumírání starých stromů, které tak uvolňují místo mladým. Jde jen o to, aby ho nebylo v lese přespříliš. Brouček na obou stranách hranic se už nepřemnožuje, správy lesů likvidují následky poslední kalamity. V Bavorsku nové stromy sází vítr a před zvěří je chrání ležící uschlé kmeny. V Čechách mladé jeřáby, buky a jedle vysazují lesníci a ochraňují je dřevěné ohrady.

Názory na další směřování národního parku zůstávají různé. Jistotu máme jedinou: brouček, který byl na konci devatenáctého století nazýván zlatým, protože lidem přinesl práci, se za nějaký čas zase přemnoží.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 31 - 27km

Plecháčku jeden, však já na tebe vyzraju. Doteď jsi to nevěděl, ale dole jsem nabral síly a teď ti vpadnu do zad jinou cestou, než sis myslel. Vydávám se po naučné stezce, která vede až k vrcholu. Jsou to sice opět schody z kamenů, ale stokrát schůdnější než včerejší cesta. Plny sil se tak drápu na vrchol a jde to, cestou doplním vodu u studánky a zanedlouho jsem u vyhlídky Lipno, kde mám Plešné jezero jako na dlani.

Také tu stojí monumentální pomník jednoho z největších milovníků, Stiflera. Jestli jsem to jméno popletl, tak se omlouvám. (Adalbert Stifter, šumavský básník)

Cesta pak pokračuje obdobně jako včera, přes nevyzpytatelný sníh. Jde to ale lépe a tolik se tu nepropadá. Za chvíli už jsem na na vrcholu a znamenitě si zařvu, že jsem to dokázal. Vydrápu se i ke kříži, stojícímu na balvanech a dám si vítězné foto. Trochu tady fouká :)) Hoře zdar! Jsou tu schovaná i pěkná razítka, ale jsou vyschlá, nebo spíše mokrá. Škoda. 

Odfrknu si a pokračuji po hřebenu přes Rakouskou louku a Hufberg na Trojmezí, kde se střetávají tři republiky. Cestou se stále prodírám sněhem, tak je cesta pomalejší. Potom vrchol Trojmezná a dolů opět kamzíkovskou trasou na Třístoličník, kde si vzpomenu na svoje rána. Haha. Je neděle a je tu dost lidí, kteří jdou opačným směrem. Pak už jen vyběhnu strmou asfaltkou k vrcholu a jsem tu. Jdu se podívat na vyhlídku, ale je dost zataženo. V místní hospodě se občerstvím gulášovkou ale je tam hrozný teplo, což mě unavuje, tak musím rychle vypadnout. Teď už budu kus jen scházet. Protože je na mojí trase kvůli Tetřívkovi uzavírka úseku asi 2 km, tak budu muset jít asi 15 km Německem, ale tak alespoň uvidím Šumavu i z druhé strany. Asi 2 km dolů je slézání opět mokré a výživné. Když se dostanu níže, tak cesta je již pevná. Super.

V Německu se daleko častěji dívám na mapu. V “rajchu” sice mají trávu zelenější, ale co se týká zna��ení jim nevěřím a dělám dobře. Značky nejsou moc viditelné a rozdělení na barvy neexistuje. Les je tu ale moc hezký, až dojdu k jezírku z chatičkou Kreuzbachkrause, které se jmenuje po říčce, která tu protéká. Na chvíli tu spočinu a kochám se tou nádherou, která mi připomíná Vysočinu.

Pokračuji dále národním parkem kolem vodopádů, které jsou spíše kaskádou a navíc tu jsou zrovna lidi, tak ani nic nefotím. To spíše údolí, které tu vzniklo sesuvem půdy. Po dalších 2km vycházím z parku a po betonce mířim do Haidmuhle, což je menší městečko a hned je vidět, že rozhodně nejsme v Čechách. Každý barák velký jako penzion a vycizelovaný stejně, jako auta stojící před nimi. Ty němci prostě umí. Občas se pozdravím s místními a capu po asfaltu, a ozývají se mé mokré boty, které vydávají zvuk, jako bych v nich měl žáby.

Cesta je monotóní a úmorná. Následuje Theresienreuth, Auerbergsreuth a Bischofsreuth do kterého vede hóóódně strmý kopec. Proběhnu městem a už je to jen asi 3km, než zatočím na lesní cestu.

Tady už se příjemnější cestou dostávám až k hraničnímu přechodu Strážný a šup zpět do Čech. Když se nad tím tak zamýšlím, tak hraniční přechody jsou hrozně škaredá místa, navíc se zvláštní atmosférou. Udělám si tu menší nákup ve Free shopu a už je to jen 3km do nocoviště. Když sejdu z té šílené silnice, dostávám se okamžitě do krásné části lesa, kterou bych tu hned takhle nečekal a v klesajícím slunci nabízí nádherné pohledy.

Útulné zelené uličky ze stromů, borůvčí, či z balvanů obalených mechem. Poslední menší výstup a už jsem v nocovišti, kde bojuji se stanem, respektive se zatlučením kolíků, které do kamenitého podloží jsou jen velmi obtížně, spíše nejdou. Tak je to takové provizorní. Nesmí foukat a nesmí pršet. Jinak to vydrží. Připojuji se k milé partičce, která tu také nocuje. Pokecáme, uvařím si jídlo a jdu spát pod nebem plným hvězd. 

[celavita]

Týden 2: Poslední týden, kdy jsou bez práce koláče.

16/11-22/11/2018

Čtvrteční posezení na pláži u plápolajícího ohně s dobrou partou, hromadou hvězd na obzoru, párem ulovených žraloků a mořskou vodou v botách (ta vlna přišla tak nečekaně!) se protáhl až do pátku a místo opouštíme až pár desítek minut po půlnoci. Hankův Nissan Lafesta ukolíbá Libora jak miminko, a tak je na mě udržet Taiwance v bdělosti. Domů dorazíme až něco málo po 2 hodině ranní a ihned mažeme do postelí. Na Zélandu jsme si navykli chodit spát se slepicemi a vstávat na naše poměry opravdu brzo. 

Páteční ráno je ale výjimkou. Z postele se vyhrabeme až po deváté a elánem na nějaké velké chození nepřekypujeme. Vyrazíme tak jen za město na lehký trek Crater Rim s výhledem na zátoku Governor’s Bay. Nenáročná cesta nabízí nádherné výhledy do okolní krajiny a na největší město Jižního ostrova, Christchurch, které se rozpíná hluboko do dáli. 

To v sobotu máme zase toulavé boty. Stereotyp ve městě, které nám neučarovalo, nás donutí vyjet dál od centra velkoměsta do asi 70 kilometrů vzdálené Akaroy, původně francouzského městečka rozkládající se na poloostrově Banks. Cestu stejně jako ve čvrtek lemují stáda krav a ovcí, které zdobí nekonečné lány křiklavě zelené barvy. S přibývajícími kilometry přibývá i počet klikatých cestiček s prudkými zatáčkami, které naše Estima vcelku dobře zvládá, přestože už to není žádná mladice. Po nekonečném točení volantu zleva doprava a zprava doleva konečně sjíždíme dolů z kopce do údolí, kde se před našima očima otevírá nádherný výhled na zátoku s malým přístavem a malebnými dřevěnými domečky. Malé městečko překypuje hezkými obchůdky, kde bychom nejradši koupili každou blbinku s nápisem New Zealand, co tu prodávají, voňavými restauracemi, které mámí naše nosy a chuťové pohárky, a příjemnými uličkami, které nesou stejně jako ve Francie označení “Rue”. Na malé mořské promenádě se tu promenádují nejen turistky, ale i party racků čekajících na zbytky od oběda. Vůně smažené ryby a príma osolených domácích hranolků se line vzduchem a ani my neodoláme smažené dobrůtce Fish and chips z vyhlášené restaurace. A musíme uznat, že jak ryba tak hranolky chutnají fantasticky! Oběd vychodíme při procházce po turistické stezce vedoucí skrze jak jinak než ovce. Úzká cestička lemovaná orosenou trávou dá zabrat mojí koordinaci a z procházky si odnáším i zelené koleno. Alespoň si Líba může být jistý, že mě nevyměnili, jak vždycky s oblibou říká, když se mi něco nevyvede nebo naopak když se mi povede něco zničit. Po několika hodinách zase usedám za volant, startuju auto a na popud sympatické prodavačky vyrážíme do zátoky Le Bons Bay, odkud mají být parádní výhledy. Klikaté silnice zakončené příkrými srázi leckdy nahánějí strach. Ten však vyváží všudypřítomné klidné bečení nejpočetnějších obyvatel ostrova. Stoupáme stále výš a výš až do úrovně mraků. Průjezdy šedavou mlhou jsou neskutečné a opravdu si je užíváme. Pozitivní emoce brzy ale vystřídají poněkud depresivnější dojmy, to když dojedeme na štěrkovou cestu vedoucí nad Le Bons Bay. Toyota se drží na cestě, ale mám docela bojary, aby kola auta nepodklouzla a nesjeli jsme dolů ze strmého srázu. Výhled na zátoku je famózní, ale nervozita z cesty dolů celkový dojem trošku zkazí. Na zpáteční cestu usedá za volant raději zkušenější řidič Libor. Držím se madla zuby nehty a modlím se, ať nás auto ani dnes nenechá ve štychu. Líba spolu s Estimou nebo možná spíš Estima spolu s Líbou zvládnou cestu hravě a můj tlak se zas vrátí k normálu. Vjíždíme zpátky na normální a vcelku rovnou silnici směrem k domovu, kde nás zaskočí jen parta kachniček přecházejících silnici a jejich starostlivá mamka, které se najednou zjeví odkudsi, aby ratolestem vynadala a nahnala je hezky na stranu. Dlouhý den si žádá večerní odpočinek na gauči u partičky UNO karet. 

V neděli dostojíme názvu dne a až na nákup krabic na věci a plynových náplní do vařiče nic neuděláme. Terouš s Jiroušem čistí svoji novou Estimu a zbytek obyvatel domu je fuč, a tak si užíváme ničím nerušený den, který večer preruší prudký pokles teploty a trošku šokující zprávy o nedalekém tornádu. Tornádo se nám bohudík vyhne, ale studený vítr (nejspíš z Antartidy) ne. Teplota jde prudce dolů, v Queenstownu, které je tři hoďky od nás dokonce nasněží a my doufáme, že na konci jara v Canterbury snad taky nebudeme muset nasadit čepice. 

Dnešní ošklivý a chladný den trávíme hlavně doma na gauču, jak by řekl Jirka. S autem zajedeme na výměnu oleje v převodovce, který jak následně zjišťujeme, měl namísto průsvitné červené barvy temně hnědou (už to fakt chtělo vyměnit), na utažení řemenu, aby nám Toyota při zatáčení nevrzala, a zbytek dne si naříkáme na nevlídné počasí. Z Čech jsme ujeli před zimou, ale zdá se, že zima přišla za námi. 

A ani úterní ráno bohužel nevypadá o nic líp. Venkovní teplota je 5 stupňů a uvnitř obýváku je stupňů 15. Prší o sto šest, takže ani nemůžeme ven rozproudit svoje ztuhlé končetiny a prokrvit si zkřehlé ruce. Zbývá jediné, vyrazit do muzea. Proč zrovna tam? Je tam tepleji než doma, něco se dozvíme a navíc vstupné je dobrovolné. Před návštěvou kultury se ještě rychle stavíme v nedalekém New Brightonu, to abychom omrkli Tomáše a jeho surfové dovednosti (jak jinak než z auta). Déšť hlasitě bubnuje do střechy a my pozorujeme nehostinné vlny z pohodlí a tepla auta. Průtrž mračen a silný vítr nehrají surfařům do karet a jen málokdo zvládne najet na divokou vlnu. Po chvíli opouštíme Brightonskou pláž a vracíme se zpátky do Christchurch, jak bylo původně v plánu. Stejný nápad jako my má víc lidí, a tak k našemu překvapení Canterbury Museum praská ve švech. Pokocháme se českou Jawou, dozvíme se něco málo o dobývání Jižního pólu, uděláme si obrázek o staré podobě Christchurch, seznámíme se s mladou historií ostrova a co je podstatnější, alespoň na chvíli unikneme z ledového království našeho dočasného domova. Abychom přežili nejen zbytek dne, ale možná i následující měsíce, koupíme zahřívací láhev, která nám vykouzlí nejen úsměvy, ale hlavně ruměnce na tváři. 

Ve středu nám počasí přeje. Po obědě se slunce konečně vyškrábe na obzor a my vyrazíme na menší procházku do nedalekého Bottle Lake Forest Park, ráje bikerů, kteří si můžou užívat kilometry perfektních cyklostezek, a ne až zas tak velkého ráje pro chodce. Výhled na rozbouřené moře je víc než hezký, ale jestli stojí za 9 kilometrů chůze, tím už si tak jistí nejsme. Nohy ale zaplesají, zmrzlé ruce se konečně prokrví a čas uteče jak voda. Povinná zastávka pro pár nutných drobností před cestou, uno pařba s novými spolubydlícími a balení věcí, to už je pak zbytek našeho posledního dne. 

S Christchurch jsme se rozloučili parádně a jsme připravení vyrazit dál do 450 kilometrů vzdálené Motueky. Původně plánovanou kratší cestu skrz hory nám Lilly vymluví, a tak se vydáme po delší pobřežní cestě skrz malebnou Kaikouru, která je domovem delfínů, velryb, kosatek a hlavně lachtanů. Silnice je častokrát průjezdná jen v jednom pruhu kvůli budování zábran proti padajícím kamenům, a tak hrozí, že se nám černé potvůrky nepodaří zahlédnout. Téměř ke konci silničních prací narazíme na odpočívadlo zaplněné auty a přidáme se k partě zvědavců okukujících velké skupinky lachtanů včetně čerstvě narozených lachtaních mimin nacpaných na svých mámách, které na ně dávají pozor. Vidět zvířata v divoké přírodě je vždycky zážitek a tohle není výjimka. Místo ale chtě nechtě musíme opustit a pokračovat v dlouhé cestě na sever do sadů Motueky, kde na nás za 7 hodin jízdy čeká malá dřevěná chatička obklopená nekonečnými sady kiwi a roji včel. Příjemné přivítání jedním z majitelů sadu, vcelku kamarádští spolupracovníci (k našemu lehkému zklamání téměř výlučně Češi až na 3 THC prosycené místní) a pěkné bydlení (s přímotopem!) na nás udělá dobrý dojem. Teď už jen zjistit, jaká bude pracovní realita. Druhý týden na druhé straně světa a poslední týden bez práce je u konce. Jde do tuhého. Konec flákání. Doufám jen, že se nám za ten rok nezkrátily žíly, a kdyby náhodou jo, tak že se zase rychle natáhnou!

hvězdná obloha kdesi na pláži kousek od jezera Ellesmere

Crater Rim Track

Akaroa

“Ne, nevyměnili ji.”

Lake Ohau Point

[mmahdy1666]

Bageta z libereckého Zeleného údolí 🥖👍😜👌 (v místě Zelené Údolí) https://www.instagram.com/p/Ce_xtDBLTS7/?igshid=NGJjMDIxMWI=

[denik-uprchlika]

DEN 01: Přes hory, přes doly

Nikita měl před pár dny narozeniny. V posledních letech se mi sice dařilo za ním vždycky dojet v den jeho narozenin, tentokrát jsme se ale domluvili, že to necháme na první sobotu po jeho narozeninách, protože bych to k němu stejně nestihl otočit a on už toho měl naplánovaného stejně dost. Tak jsme se aspoň domluvili v době, než nás vůbec napadlo, že se něco může zkomplikovat. A pak u nás začínaly docházet mouky, nudle... a já mu psal, že letos ode mě dostane to nejcennější, co existuje: mouku. On na to hned, že v Německu je nedostatkové zboží hlavně toaletní papír a poslal fotku prázdného regálu. Srandičky, srandičky.  A pak už jsem jen psal, že nevím, jestli se vůbec v sobotu uvidíme, protože se omezuje cestování a že mu to budu schopný potvrdit až v noci podle toho, jak dopadnu.

Je krátce po půlnoci, přijíždíme FlixBusem do Drážďan a mě berou ještě poslední obavy, aby ještě nestáli celníci při výstupu z autobusu. Němci ale naštěstí nestresují tak moc jako bývalý komunistický blok a nechávají dveře otevřené všem. Zlatá německá pohostinnost. Nikitovi píšu, že se skutečně dnes uvidíme, že jsem v Německu. A jdu na tramvaj, ode dneška bydlím v Drážďanech. Nikdo nevíme, na jak dlouho.

Když jsem se vyspal, připravil jsem kolo. Podle mapy to bylo k Nikitovi asi 75 kilometrů. Ale řádil tam nějaký šotek, psalo to dobrých šest a půl hodiny jízdy. Jaká blbost! Mám silniční kolo, to musím dát za tři hodiny. Dívám se na převýšení, no, něco málo tam bylo, vlnilo se to nahoru a dolů, ale to nemůžu jet šest hodin. Optimistický (v tu chvíli v mých očích realistický) plán byl, že tři hodiny tam, tři hodiny s Nikitou a tři hodiny zpátky, to bude fajn, do tmy budu zpátky.

Kdyby to byla cyklostezka podél Labe, kde se na silničce bez přehazovačky jede krásných pětadvacet až třicet kilometrů za hodinu, byl by můj propočet dokonalý. Na co jsem ale nemyslel, že ty malé vlnky na profilu trasy jsou Erzgebirge (německá část Krušných hor). Ono totiž už jenom v Drážďanech jakýkoliv jiný směr od Labe je do kopce, a tak jsem už po pár prvních kilometrech hezky poslušně šlapal pěšky vedle kola do prvního nekonečného kopce. Průměrná rychlost se po půldruhé hodině stále držela kolem 15 km/h, což ani trošku nestačilo k tomu, abych byl za dalších 90 minut ještě o dobrých padesát kilometrů dále. Udělal jsem si zastávku u opuštěného zámečku a informoval Nikitu, že budu mít jakési zpoždění. Informací o tom, že to bude několikahodinové zpoždění, jsem jej zatím nechtěl zbytečně zatěžovat a tak trochu jsem si to ani nechtěl připustit.

I přes úpění při jízdě a chůzi do kopců a zběsilé brždění při jízdě z prudkých kopců do údolí, to byla moc pěkná trasa a třeba Freiberg budu muset někdy navštívit znovu i s tím rizikem, že to bude napůl procházka a napůl cyklovýlet. Nikita mě již za pár hodin zpraví o tom, že Freiberg je také jediné město v Německu, jehož univerzita vlastní vlastní doly. Ale Nikita má ještě čas a netrpělivě čeká doma. Nakonec si i sám udělá oběd, což mi ve výsledku ušetří peníze, protože nebude mít hlad.

Když jsem jel zrovna po hezké zelené rovince, slyšel jsem v dálce výstražné sirény. No, tak to asi bere i Německo vážně, tu koronu, říkám si. Teď se už ani nedostanu zpátky do Drážďan. To to s malým cyklobaťůžkem, ve kterém mám akorát foukání na kolo a müsli tyčinku, dotáhnu daleko. Budu dělat, že jsem to neslyšel a hlavně, co tady v polu vymyslím.

Abych už opět Nikitovi nemusel psát, že mé zpoždění stále roste a mé smíření se s šestihodinovou jízdou zrovna tak, začal jsem mu sdílet svou aktuální polohu, aby si sám dokázal posoudit, kdy tak jako asi dojedu.

S průměrnou rychlostí 17 km/h jsem po čtyřech a půl hodinách dojel do cíle. Než na naše místo setkání dojel i Nikita, zaběhl jsem ještě rychle do DM a koupil mu dvě rolky prémiového pětivrstvého toaletního papíru. Ne snad proto, že to byl narozeninový toaletní papír, ale spíše proto, že toho moc na výběr nebylo a vážně byl skoro všechen vykoupený. 

Radoval se. 

Stihli jsme spolu vypít kafe, probrat, co nového, a už bylo na čase se vypravit na cestu domů. Bylo mi jasné, že teď už je na řadě vlak, byť jízdenka na hodinovou jízdu zpátky do Drážďan stojí zhruba tolik, jako cesta z Drážďan do Ostravy. 

Bez hotovosti kupuji jízdenku přes aplikaci. Spoj sice ukazuje možnost přepravy kol, ale není možné si za kolo připlatit. Zkouším to opakovaně, ale nejde to.

“Myslím, že u toho spoje máš kolo dokonce zadarmo,” doplňuje Nikita. Bylo by to fajn, protože hotovost na to, abych to zaplatil ve vlaku, nemám.

Máme ještě trochu čas, pomalu vycházíme z restaurace a postáváme u kol. Po dvou minutách za námi přes celé náměstí přichází svižným krokem servírka, která nás obsluhovala. Zapomněl jsem si na stole své sluneční brýle, tak mi je přinesla.

S Nikitou vlastně vždycky něco zapomenu: u Syřana v cukrárně jsem před rokem zapomněl na stole oba dva mobily. Na náměstí na trzích, když jsme si byli sednout u stánku na kafe, jsem zapomněl longboard. Takže na to, že za mnou přicházejí cizí lidé a nosi mi mé věci, jsem ve společnosti Nikity už docela zvyklý. Možná proto ještě vždycky chvilku postáváme opodál, aby nás ti cizí lidé spolehlivě našli.

Pomalým krokem jdeme na nádraží, než se podívám na hodinky a zjistím, že vlastně žádný čas nemáme a že mi to ZA PĚT MINUT UŽ JEDE! 

Rychle se loučíme, sedám na kolo a šlapu, co to jde, k nádraží. Vlak jsem stihl tak tak. Hned vyjíždíme. Po pár minutách mě už kontroluje průvodčí.

“To kolo patří k Vám?” ptá se mě.

Je to relativně očividné: kolo se mě téměř dotýká, sedím tam v cyklodresu a široko daleko není nikdo jiný. Chce mi tím něco naznačit? Vypadám málo jako cyklista? Mám kolo zapřít a říct, že ne, že kolo přistoupilo už přede mnou a neznáme se? Jezdí Němci rádi vlakem v cyklodresu, aniž by si s sebou brali kolo? Odpovídám, že ano, to kolo patří ke mně.

“No, ale na to tady nevidím jízdenku,” opáčí po opakovaném pohledu do svého displeje, kde měla načtenou mou jízdenku z aplikace. Že mi odpověď, že Nikita říkal, že kolo by mělo být v tomto spoji zadarmo, nepomůže, mi bylo jasné. Raději jsem Nikitu zapřel, aby z toho neměl chudák ještě problémy za šíření nepravdivých informací. Raději jsem vytáhl jinou pravdivou informaci - nemám hotovost, proto jsem to všechno řešil přes aplikaci a ať jsem hledal, jak to šlo, možnost přidání kola k jízdence mi aplikace neumožnila. “Takže vám to klidně doplatím, ale mám s sebou jenom kartu,” byl můj závěr příběhu. “No, to bude zajímavé, bude to chvilku trvat,” odvětila průvodčí a odešla.

O něco později se vrátila: se svým terminálem na jízdenky, s platebním terminálem, powerbankou a kabelem. Pro dvě ruce docela slušný arzenál. A teď to přede mnou začala skládat. Termínál pro jízdenky a platební terminál se propojovaly bezdrátově, což při jízdě lesem, kde mi místy nadobro vypadával signál, byl docela oříšek i pro zkušené ajťáky, natož pro postarší průvodčí. Asi po deseti minutách žonglování oznámila, že je na čase to vyzkoušet.  Frajeřinka: přikládám na displej platebního terminálu svůj mobil. Po chvilce zavibruje a pípne, že se platba podařila. Jelikož jsem zrovna měl trošku signálu, hned jsem v Revolutu viděl, že se platba šesti euro za kolo stáhla z účtu. Bohužel jsem byl jediný, ke komu tato informace došla - průvodčí neviděla nic. Ukázal jsem jí ve svém výpisu, že se platba stáhla.  A pak jsme pět minut čekali na potvrzení na jejích terminálech, které nepřišlo.

Rozložila svou přenosnou bankovní soustavu a provedla restart.

Do toho vypravila vlak ze dvou zastávek.

Revolut usoudil, že dráha moje peníze nechce a vrátil mi je zpátky na účet. Férově přiznávám průvodčí, že se platba stornovala. “Dobře, zkusíme to ještě jednou a jestli to nevyjde, smůla, technika stojí při Vás,” prohlašuje rezignovaně, ale stále přátelská průvodčí a skládá svou soustavu ještě jednou. Pomalu se blížíme k Drážďanům.

Poslední pokus vyšel. Ještě nikdy se mi téměř po celou dobu jízdy vlakem nevěnovala moje osobní průvodčí. Popovídali jsme si, vždycky se omluvila, že musí jít vypravit vlak, a zase se vrátila za cyklistou, který možná ani neměl kolo. A to se za těch šest euro navíc vyplatí.

A navíc - nakonec se naplnil i můj realistický plán. Za soumraku jsem byl zpátky v Drážďanech.

[hraotruny]

Souvislosti S08E05

Předposlední díl je za námi a jak se sluší a patří na předposlední díly série, pořádně nám osekal počet hlavních postav.

Pár jich zbývá, což napraví ur��itě díl následující.

Co jsme dostali? Bitvu nebitvu, očekávaný Cleganbowl a půlhodinové šílenství.

Na Sever se (věřím) podíváme příště, takže teď tu máme jen Královo přístaviště a Dračí kámen.

Dračí kámen

Varys sepisuje svou zradu - cíle dle všeho jsou 3 - můžeme si tipnout: Dorne, Údolí, Řekotočí - ale kdo ví, imho se to řešit nebude

Malý ptáček zpívající Varysovi už byl v kopkách Zimohradu

Je fajn, že Dany je tak trochu neučesaná, když přišla o svou kadeřnici. A taky má fajn kruhy pod očima :) A vůbec, teď je to slušná obludka.

RIP Varys - slíbil, že bude na straně království - i kdyby ho to mělo stát život.

Dany mu zase slíbila (S07E02), že když ji zradí, upálí jej zaživa. Takže splněno.

Dany: Já tady nepoznám lásku. Jen strach. předzvěst věcí budoucích

Dany: Až mě příště zklameš, bude to naposledy. a s tímto ortelem se Tyrion vydává pustit svého bráchu...dost slušné zoufalství

U Králova přístaviště

Hmm - tak můj odhad, že Arya a Ohař už jsou dávno ve městě se ukazuje jako lichý; sice nedává smysl, aby dvojice byla pomalejší než celá Severská armáda, ale na podivnosti cestování jsme si už zvykli…

Jaime v řetězech (S02E07), Jaime propuštěný (S03E05 nebo 6 nebo  7) - to už tu bylo; Tyrion mu vrací své propuštění v S04E10.

Ne, balisty určitě nejsou tak rychlopalné, jak se nám předvedly při zabití Raegara.

Zlaté společenstvo má stejnou výzbroj jako Neposkvrnění - je fakt škoda, že jsme nedostali nějakou minutku střetu těchto jednotek :(

Harry Strickland, velitel Zlatého společenstva, si přivezl bílého koně...

bitva, Královo Přístaviště

Drogon vs kompletní Železná flotila - jo, to dává smysl - minulej díl zdrhl před 11 loděmi, teď si jich dal na svačinku přes 100… ach jo

Harry vs Dothracka jízda - paralela s Jon vs jízda Ramseyho v Bitvě bastardů. Ale Harry se nezachoval stejně.

Balisty na hradbách evidentně na Drogona se.ou… ach jo

RIP Zlaté společenství - smlouvu neporušili, ale prd nám ukázali - ach jo

Masakr + šílenství

Euron vs Jaime  - divný, ale jo, vlastně se mi to líbilo

Zelené ohně v hořícím městě - měl by to být pozůstatek po plánu Aeryse II (Šílený král), který překazil svým činem Jaime.

Ohař posílá pryč Aryu, což je opak toho, když v Bitvě na Černovodě naopak nabízel Sanse, aby se k němu přidala (v opuštění KP).

Ohař moc pěkně naporcoval čtyři členy Královské gardy…škoda jen těch střihů

RIP Qyburn - divný, tahle pidiscénka se mi líbíla.

CleganeBowl! - bohužel zas stříhanej a vidíme prd :(

Cersei a Jaime se potkávají na stejném místě, kde se viděli naposledy (když J odjížděl na sever)

z CleganeBowlu se stal wrestlink :(

RIP Ohař + Hora btw v S03E09 vyhrožovala Arya Ohařovi: Jednoho dne ti vrazím meč do oka a vyleze ti lebkou.

RIP Cersei + Jaime

Padající popel - vize Daenerys se zničeným trůním sálem a padajícím sněhu (S02E10) je vysvětlena

Královo přístaviště = Stalingrad/Drážďany

Poznámky

postavit 20k mužů Zlatého společenstva před hradby - to musela vymyslet Hlava!

krom toho “použití” ZS v seriálu bylo teda úplně tupé 

ačkoli smrt Stricklanda mě nijak nepobouřila

ultimátní Drogon - všichni víme, že drak je v tomto světě Zbraň; seriál nás  chytře (můj pocit) přesvědčoval, že není až tak velká, a je i zranitelná, ale ve finále z něj udělají MEGAZBRAŇ, proti které navzdory velmi pečlivé přípravě není šance - celý je to divný

Co očekávat?

Arya půjde po Daenerys

Tyrion má kůži zachráněnu, pohřbený utečený J se asi rešit nebude

Bronn by si mohl přijít pro vysokou zahradu

jak ale uzavřít Jona a Drogona? vzájemně?

Vaše tipy?

[cysnews]

Vydali jsme se na výlet vlakem a během dvoudenního pobytu jsme se projeli po cyklostezce podél Tiché Orlice, prohlédli si města Choceň a Brandýs nad Orlicí a výborně jsme si odpočinuli v penzionu Mítkov.

Vlakem Českých drah jsme dojeli do Chocně, kde jsme využili možnost vypůjčit si kola – službu ČD Bike. Převzali jsme kola v pokladně nádraží v Chocni, překontrolovali jejich technický stav a vybavení, sepsali smlouvu a zaplatili vratnou kauci 1000 za jedno kolo.

Poté jsme se vydali k cyklostezce přes rozsáhlý zámecký park, kde se nachází stromořadí památných přes dvěstě let starých lip. Protože byl teplý letní den alej poskytovala příjemný stín a překvapila nás velká plocha parku. Poskytuje příjemné místo k odpočinku pro rodiče s dětmi, je zde pěkné dětské hřiště s prolézačkami. Na protější straně naleznete skate park, který ocení starší děti a teenageři.

Park v Chocni

Park nás dovedl k Choceňskému zámku, ve kterém se nachází Orlické muzeum. Přešli jsme přes křižovatku u kruhového objezdu a dostali jsme se na cyklostezku. Ta nejprve vede lesoparkem s odpočívadly. Pokračovali jsme po cyklostezce s asfaltovým povrchem vedoucí podél trati na levé straně a Tiché Orlici na straně druhé. Dojeli jsme k penzionu Mítkov, který nabízí svým hostům bohaté sportovní vyžití. Kromě cykloturistiky si můžete zahrát tenis – hned vedle penzionu jsou tenisové kurty.

Penzion Mítkov

  My jsme pokračovali dále po cyklostezce směrem na Brandýs nad Orlicí. Cesta vede mezi loukami s pasoucími se kravami a ovcemi kolem eko farmy v Perné. Několikrát jsme přejížděli železniční trať, většinou se jednalo o chráněné přejezdy se závorami. Cesta rychle ubíhala, Vedle část cesty jsme jeli podél Tiché Orlice, kde jsme zdravili vodáky splouvající řeku. Cesta byla příjemná s mírným stoupáním až jsme se dostali k občerstvení U Pildy v Bezpráví, kde žízniví a hladoví cyklisté hojně využívali možnost občerstvení. Potom už jsme se blížili k přírodnímu koupališti blízko Labyrintu u Brandýsa nad Orlicí. Na louce mezi koupalištěm a labyrintem nás zaujala socha s názvem Ti před námi. Habrové bludiště má spojitost s pobytem Jana Amose Komenského v Brandýse nad Orlicí , který zde napsal svoje dílo Labyrint světa a ráj srdce.Vstup do labyrintu stojí 40,- Kč. Brandýský labyrint je prvním přírodním bludištěm britského typu v České republice. Rozkládá se před nejstarším tuzemským pomníkem J. A. Komenského z roku 1865. Bludiště bylo otevřeno v roce 2008. Celková délka stěn ze živého plotu je 635 metrů, počet stromů je 2003. Dispozičně je labyrint rozvržen do cestiček mezi habrovým porostem ve tvaru poledníků a rovnoběžek.

Přírodní bludiště Labyrint Brandýs nad Orlicí u památníku J. A. Komenského

  Labyrint Brandýs nad Orlicí

Labyrint Brandýs nad Orlicí

Labyrint Brandýs nad Orlicí

  Po krátkém hledání cesty v labyrintu jsme pokračovali v cestě směrem k Brandýsu nad Orlicí. Kola jsme uzamkli před labyrintem a vydali jsme se k Čertově rokli. Ta se nachází poblíž přírodního bludiště na zelené turistické značce vedoucí z Brandýsa nad Orlicí do Oucmanic na bočním přítoku Tiché Orlice v blízkosti pomníku J. A. Komenského.  Skalnaté dno údolí tvoří několik stupňů, kde se po deštích vytvářejí vodopády a peřeje. Nejzajímavější je pohled z Čertovy lávky. Podle pověsti stával na kopci nad roklí klášter. Mniši museli při jeho stavbě nosit přes rokli nosit těžké kameny. V těch místech se objevoval čert, který se jejich práci posmíval. Mniši ho prý chytili a donutili, aby těžké kameny nosil za ně. Čert postavil přes rokli lávku, aby si usnadnil práci. Proto se této lávce říká čertova.

Brandýs nad Orlicí náměstí

Před Brandýsem nad Orlicí jsme absolvovali krátký úsek cesty po silnici s automobilovým provozem. Projíždíme přes náměstí, kterému vévodí zajímavý altán a opět najíždíme na cyklostezku a pokračujeme směrem k Ústí nad Orlicí. Míjíme nově upravené nádraží ČD, kde jsme využili toalety a doplnili zásoby balené vody z automatu. Přejeli jsme  parkoviště a podjezd nás opět dovedl na cyklostezku. Vede podél řeky a dostali jsme se po ní k měšťanskému pivovaru v Hylvátech. Zde jsme se posadili ve venkovní zahrádce a k obědu jsme si vybrali pivovarský guláš a nealkoholické pivo. Posilněni dobrým obědem jsme se vydali na zpáteční cestu po stejné trase, abychom vrátili kola v choceňském nádraží.

Měšťansk pivovar Hylváty

Potom jsme se vydali na krátkou odpolední prohlídku města Chocně. Znovu jsme si prošli park a dostali jsme se do centra města, kde nás na Tyršově náměstí zaujala budova radnice a kostel sv. Františka Serafínského. Protože bylo teplé letní odpoledne, dostali jsme chuť na zmrzlinu. Vydali jsme se z Tyršova náměstí k řece, kde nás zaujala kavárna Cafe 59 umístěná na nábřeží, která nabízí romantickou projížďku na šlapadle po řece. Šlapadlo je vybaveno stolem a dvěma lavicemi, takže si během projížďky po řece můžete vychutnat i kávu za zákusek. Cena za hodinovou projížďku je 49 Kč za osobu. My jsme pokračovali k cukrárně V uličce, kde jsme si na zahrádce vychutnali výbornou zmrzlinu, zákusek a kávu.

Choceň Café 59

Z Chocně jsme si zopakovali ranní část cesty po cyklostezce.  Na jedné loučce v lesoparku jsme byli svědky nezvyklého sportovního kláni. Muži oblečeni do kostkovaných skotských kiltů soutěžili v hodu kládou. Na chvíli jsme se zastavili a přihlíželi a pak jsme se vydali na další cestu.

Došli jsme do penzionu Mítkov, kde jsme se ubytovali. Tento penzion nalézající se na cyklostezce mezi Chocní a Brandýsem nad Orlicí byl vybudován přestavbou bývalého mlýna. Je vhodný pro rodiny s dětmi, v době našeho pobytu se ve venkovní zahrádce shromažďovali svatebčané, kteří si toto místo vybrali pro svůj velký den.  Penzion je také vhodný pro firemní akce, je vybaven konferenční místností a několika salonky. Nabízí pěkné ubytování v příjemném klidném prostředí za příjemné ceny. V areálu se nabízejí různé možnosti sportovního vyžití – najdete zde tři tenisové kurty, volejbalový kurt, kurt na badminton či stolní tenis.

Penzion Mítkov

Penzion Mítkov

Penzion Mítkov

Penzion Mítkov

Penzion Mítkov

Po celodenním výletu na kole jsme uvítali možnost posezení na venkovní zahrádce před branami penzionu, kde jsme si pochutnali na výborné večeři. Objednali jsme si pečená žebra a tortilu se zeleninovým salátem. Žízeň jsme uhasili půllitrem piva. Ráno jsme po výborné a pestré snídani vyrazili do Brandýsa nad Orlicí. Brandýs nad Orlicí byl útočištěm pronásledovaných kněží jednoty bratrské, mezi nimiž byl i Jan Amos Komenský, který se zde v roce 1624 oženil s Dorotou Cyrillovou. Bratrští kněží se v Brandýse ukrývali až do konečného odchodu do polského exilu v letech 1627 a 1628. Proto zdejší škola nese jméno slavného pedagoga a na náměstí naleznete pamětní síň Jana Amose Komenského. Nás zaujala budova Sokola. Původně se jednalo o reprezentativní městskou vilu postavenou roku 1890 v romantickém novorenesančním slohu stavitelem Josefem Drahošem pro brandýského rodáka Jana Horského architekta, projektanta a podnikatele v oboru železničních a mostních staveb v tehdejším Rakousku-Uhersku, který ji nechal zbudovat pro svou manželku Ludmilu. V roce 1925 byla vila Ludmila přestavěna na sokolovnu a  byl k ní přistaven blok divadelního jeviště. Stavba se stala společensky významnou budovou prvorepublikového lázeňského letoviska, kterým kdysi Brandýs byl.

Sokol Brandýs nad Orlicí

Zavítali jsme také do parku Rehabilitačního ústavu, který je veřejnosti přístupný. Rehabilitační ústav poskytuje rehabilitaci pacientů především s onemocněním pohybového ústrojí po operacích a úrazech pohybového ústrojí, s onemocněním neurologického systému a pacienty s bolestmi páteře a kloubů. Budovu dali postavit dr. Josef Wieser (žák známého dr. Kneipa) a Jan Horský. Brandýs nad Orlicí se stal lázeňským městem s ideálním železničním spojením s Prahou, Vídní, Olomoucí i s dalšími velkými městy tehdejšího Rakousko-Uherska. Zpočátku měly lázně k dispozici 40 pokojů pro 60 pacientů. Postupně se budova rozšiřovala. Nejprve byly přistavěny šatny a v roce 1904 přistavěl nový majitel E. Rechziegel dvě boční křídla pro slatinné a uhličité lázně. To už měla budova 60 pokojů. Mimo léčebných procedur, měli hosté možnost bohatého kulturního vyžití ve městě i přímo v budově lázní, kde se nacházela knihovna, restaurace, kulečník, kuželník a v lázeňském parku tenisový  kurt. Hosté přijížděli i ze zahraničí. Lázně byly v provozu pouze sezónně od dubna do listopadu. Koncem dvacátých let léčebnu koupila Nemocenská pojišťovna ČSD a začala budovu rekonstruovat. Slavnostní znovuotevření proběhlo 7. března 1930 a bylo spojeno s oslavou 80. narozenin T. G. Masaryka.

Rehabilitační ústav Brandýs nad Orlicí

Prošli jsme si park, kde se nachází také Zoo koutek. My jsme využili příležitost projít si rehabilitační chodník bosá noha. Zuli jsme si boty a prošli bosky se po cestičce s různými povrchy od nejjemnějšího písku po oblázky a našim chodidlům tato zkušenost velmi svědčila. Po celou dobu naší bosé procházky na nás dohlížela prasnice mangalica  Žofie ze svého výběhu. Opustili jsme park Rehabilitačního ústavu a vrátili se do města. Přešli jsme po náměstí a modrá turistická značka nás zavedla ke zřícenině hradu Brandýs nad Orlicí, odkud se nám naskytl nádherný výhled na město.

Pohled na Brandýs nad Orlicí

Po výletu ke zřícenině hradu nad městem jsme se vydali do Chocně. Zde jsme se rozhodli pro oběd v hotelu Peliny na Tyršově náměstí. Restaurace se nachází v prvním poschodí a nabízí výhled na Tyršovo náměstí. Objednali jsme si silný kuřecí vývar s nudlemi a játrovými knedlíčky. Velmi nás potěšilo, že jsme mohli vybírat také z několika rybích jídel. Proto jsme si vybrali filet z lososa v dýňové omáčce a fish and chips. Obě jídla byla velmi chutná. Po výborném obědě jsme se vydali na vlakové nádraží odkud jsme se vydali na zpáteční cestu do Prahy.

Zřícenina hradu Brandýs nad Orlicí

Sportovní klání

na cyklostezce

Rehabilitační ústav zookoutek

Rehabilitační chodník bosá noha

Orlické muzeum v Chocni

Oběd v Hylvátech

Oběd v hotelu Peliny

Oběd v hotelu Peliny

Rehabilitační chodník bosá noha

Tyršovo náměstí v Chocni

Skatepark v Chocni

Nádraží Choceň

Měšťanský pivovar Hylváty

    Turistický a cykloturistický výlet do okolí Chocně a Brandýsa nad Orlicí Vydali jsme se na výlet vlakem a během dvoudenního pobytu jsme se projeli po cyklostezce podél Tiché Orlice, prohlédli si města Choceň a Brandýs nad Orlicí a výborně jsme si odpočinuli v penzionu Mítkov.

[autoring]

Platí za jeden z nejlepších sportovních vozů současnosti, který se zrodil proto, aby krouhal zatáčky a odměňoval svého řidiče. Subaru BRZ je ideálním parťákem na velkolepém road-tripu za silnicí, o které se traduje, že je nejlepší na světě. Vyrážíme ji hledat do hlubin divokého Rumunska.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Na světě existuje spousta úžasných silnic. Route 66 se objevila snad v každém druhém americkém filmu, Passo Stelvio platí za nejvyhlášenější silnici v Evropě a na Grossglockner Hochalpenstrasse musí jednou za život každý motorkář. I u nás najdete pár hezkých silniček, které stojí za brzkou ranní návštěvu. Ale která z nich je ta vůbec nejlepší na světě?

Údajně se ukrývá kdesi v Karpatech uprostřed Rumunska, hluboko v zemi, kterou byste za destinaci automobilového nadšence, pokud tedy neholdujete off-roadu, rozhodně nepovažovali. Jmenuje se Transfăgărășan a za nejlepší silnici světa ji neoznačil nikdo menší, než Jeremy Clarkson, toho času moderátor nejslavnějšího motoristického pořadu Top Gear. To už si říká o bližší prozkoumání.

Když se chystáte objevovat ty nejlepší zatáčky, které kdy člověk pomocí tekutého asfaltu stvořil, kriticky důležitý je výběr správného řidičského náčiní. Naštěstí u Subaru znají jeden velmi jednoduchý, zato však účinný recept na delikátní sportovní auto – Subaru BRZ. Auto, které se zrodilo proto, aby krájelo zatáčky a odměňovalo řidiče nezapomenutelnými zážitky.

Test Subaru BRZ s prvky STI (2019)

Charakterní atmosférický motor, který miluje otáčky, posílá svůj výkon skrze přesnou manuální převodovkou na zadní kola, kterým pomáhá samosvorný diferenciál. Nejryzejší koncepce sportovního auta, navíc zabalená do pohledné dvoudveřové karoserie podpořená skvěle vyváženým podvozkem – tohle auto už prostě nemůže být lepší!

Vlastně bych málem zapomněl – Subaru BRZ je také překvapivě praktické. Málokdo by hádal, že se pod štíhlými liniemi karoserie skrývá bohatý prostor pro dva cestující vpředu, vcelku použitelné zadní sedačky a poměrně velký zavazadlový prostor. Na desetidenní road-trip se zabalíte opravdu snadno, i když cestujete s přítelkyní, která má sklony balit důkladně pro všechny případy.

Transfăgărășan leží vysoko v horách a nezřídka se stává, že se tu ještě na konci léta drží sněhová pokrývka, takže teplé oblečení přijde vhod. Už jste si někdy v srpnu stavěli sněhuláka? Tady můžete. Nicolae Ceaușescu, bývalý komunistický diktátor, moc dobře věděl, proč nechal silnici postavit právě tady.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Traduje se, že si ji po okupaci Československa chystal jako únikovou cestu pro případ revoluce. Později se tu mělo postavit luxusní horské středisko pro komunistické politbyro. Ceaușescu nakonec prchal ve vrtulníku a místní kopce nikdy nesjel jediný lyžař. Silnice zůstala opuštěná, aby po ní jezdily nanejvýš těžaři dřeva a po dekádách odpočinku ji znovuobjevili automobiloví nadšenci.

Na jejím povrchu jsou léta zanedbání jasně zřetelná, jelikož vede odnikud nikam. Ostatně rozbitá je stejně jako zbytek rumunských silnic. Jestli někde opravdu nechcete strávit půl dne v placatém sportovním autě, potom určitě na těchto silnicích. Subaru BRZ ovšem přeskakuje výmoly s ladností a bytelný podvozek udržuje posádku v komfortu, navzdory tomu, že musí neustále tlumit o��klivé rány. Místy se tlumiče musejí vypořádat se štěrkovou cestou, to když zničehonic na silnici první třídy skončí asfalt. Prostě někam zmizel a místo něj jenom špičaté kameny. Dalších deset kilometrů…

Na rumunských cestách musíte být neustále ve střehu. Jednou se vyhýbáte výmolům, jindy zase potulným psům a někdy narazíte i na tvrdohlavého osla, který se rozhodl, že prostě bude stát uprostřed silnice. Zdaleka nejrizikovějším faktorem jsou ovšem rumunští řidiči, který jezdí jako smyslů zbavení.

Hustý provoz nedovoluje jet plynule a přiměřeně rychle, takže cesta utíká zoufale pomalu, všichni jsou nervózní a nezřídka se stává, že pomalý kamion předjíždí ještě pomalejší rozpadlou dodávku. Problém nastává, když tento výjev spatříte před sebou v protisměru. Ztracený čas potom všichni dohánějí v dědinách, kterými peláší klidně i stovkou! Nezastavujeme, máme zpoždění…

Zkrátka jezdit po Rumunsku není žádná selanka, tedy pokud nemáte štěstí a neobjeví se před vámi kousíček zbrusu nové dálnice, kterých je poskrovnu, zato jsou alespoň liduprázdné. O to víc mě překvapuje, že nevystupuji z BRZ příliš unavený. Sportovní sedačky jsou překvapivě komfortní i na dlouhé cestování a za volantem si nejenže najdete perfektní řidičskou pozici, ale příjemně se tu uvelebíte. Nejhorší část cesty máme úspěšně za sebou a před námi leží už jenom sladká odměna. Kousek řidičského ráje zvaného Transfăgărășan.

Druhého dne vstávám brzy ráno do rozespalého městečka Sibiu ležícího v malebném podhůří Karpat, které samo o sobě stojí za návštěvu. Na čerpací stanici ještě nabírám plnou nádrž a kanystr, jelikož do civilizace je to potom celkem daleko, a vyzpovídám místního motorkáře, který vypadá, že tamní asfalt brousí velmi často. Policie se na popularitě Transfăgărășanu nijak nepřiživuje, ostatně rychlost neměří v Rumunsku téměř vůbec, nicméně motorkář dodává, že provoz mi stejně nedovolí jet nikterak rychle.

Transfăgărășan je vzdálený ještě slabou hodinku a samotný příjezd ke slavné silnici je zážitek. Z jedné strany se linou až kýčovitě zelené pastviny, kam až oko dohlédne, druhou stranu potom lemují majestátní vrcholky ponořené do ranní oparu. Tam kdesi v útrobách se ukrývá ona asfaltová legenda. Už jenom tahle chvilka si vyžaduje zastavit, vystoupit a na chvilku se zahledět.

Konec snění, naskakuji zpátky za volant a rychle peláším na vrchol. Prvních několik desítek kilometrů mě čeká velké stoupání a ostré vracečky sporadicky lemované zábradlím, jehož funkci ve chvílích nouze přebírají vzrostlé stromy. Zatím to tu vypadá jako klasická česká lesní okreska, jen s tím rozdílem, že asfalt je tu o třídu horší. Občas tu natrefíte i na silničáře, což je chválihodný počin, jenom kdyby jejich pracovní technika nestála neoznačená hned za zatáčkou.

A najednou se to před vámi otevře – šťavnatě zelená planina, z níž vyrůstají skály vyšší než newyorské mrakodrapy, po kterých se klikatí úzký šedý pruh asfaltu. Na vrchol ještě vedou kabely prastaré lanovky, ale kdo by nahoru jezdil lanovkou, když sedí za volantem jednoho z nejlepších sportovních aut současnosti a před ním leží tak fantastický kus asfaltu?

Větší díry sice neumějí vyrobit snad ani v továrně na ementál, ale pane bože, ty zatáčky! Před každou podřadím s meziplynem, dvojka zapadne jako po másle, trochu ťuknu do plynu, jenom aby samosvor zabral na stále ještě prochladlém a navlhlém povrchu a poslal zadek do elegantního, nepatrného driftu, který nikoho nepohorší, ale řidiče královsky pobaví. Občas mě zbrzdí celkem hustý provoz, o kterém mluvil onen motorkář z benzinky, nicméně to na zážitku nic neubírá.

Jak šplhám k vrcholu, nestačím žasnout nad fenomenálním výhledem do údolí a rozplývat se nad nebetyčnou krásou křišťálově čistých vodopádů jako z televizního cestopisu. Tohle místo je prostě fantastické! Po nějakých osmi kilometrech mojí životní jízdy se ocitám nejen na vrcholu svých řidičských zážitků, ale i samotné hory, kde se nachází ledovcové jezero Balea a malý plácek s parkovištěm a stánky, ve kterých koupíte místní uzeniny, sýry nebo víno.

(adsbygoogle = window.adsbygoogle || []).push({});

Tady se provoz na chvíli zastaví, jelikož i tohle bohem zapomenuté místo nakonec objevil dav turistů. Průjezd úzkým tunelem Balea-Capra, který je mimochodem s délkou 887 metrů nejdelší v Rumunsku, nahání strach, jenom aby řidiče na druhém konci zase odměnil parádním kouskem silnice. Odtud cesta opět klesá nějakých dvanáct kilometrů, jenom aby opět, tentokrát už nadobro, zmizela v hustých lesích.

Road-trip tady ovšem zdaleka nekončí. Než se vydám na druhý konec Transfăgărășanu přes vodní přehradu Vidraru, jednu z největších v Evropě, směrem na Bukurešť, ještě několikrát zdolám kopec tam a zpět. Bylo by hříchem tohle místo tak rychle opustit, ačkoliv nedostatek paliva v nádrži mě stejně jednou donutí pokračovat dál.

Transfăgărășan se opouští velice nesnadno. Jestli je opravdu tou nejlepší silnicí, nemohu soudit, jelikož bych musel projet všechny cesty světa, každopádně k dokonalosti nemá daleko. Možná ne kvalitou asfaltu, ale parádními zatáčkami, dech beroucí scenérií a zážitky, které cestou nasbíráte, jednoznačně patří na seznam míst, kam musí každý automobilový nadšenec jednou za život vyrazit. A nejlépe ve společnosti Subaru BRZ, které tuhle strastiplnou a bolestivou cestu zvládlo s naprostým nadhledem. Lepšího parťáka si na Transfăgărășan vybrat nemůžete.

Text: Hugo Kottás, foto: Hugo Kottás, Monika Fléglová

Příspěvek Subaru BRZ Spec.S na Transfăgărășan: Objevujeme nejlepší silnici světa v nejlepším sporťáku současnosti pochází z auto-mania.cz

[belkovinacestach]

Píchlé kolo, Grampians NP a Melbourne

Peťa se vzbudila v 7 ráno a šla na ranní záchod. Vrátila se nadšená s tím, že tam jsou! Myslela tím klokany. Ospalý,  ještě v pyžamu jsem se šel podívat. Byli tam! Snídali pár metrů od záchodů. Fakt jsou roztomilí.

Když jsme chtěli jet výletovat, tak jsme nastartovali, ujeli jsme stěží pár metrů a: ,,duc...duc...duc..." Zjistili jsme, že máme píchlé pravé přední kolo. Vyskládali jsme celý kufr a dal jsem se do výměny. Nasadili jsme rezervu a jeli k vodopádům Beehive falls.

Po cestě jsme přemýšleli, co s píchlým kolem. Nové se nám samozřejmě platit nechtělo, ale bylo nám jasné, že musíme :D Nakonec si Peťa vzpomněla, že by nám to snad mohla hradit pojistka. A tak jsme začali číst. Píchlé kolo sice hradila, ale jinak jsme nebyli pojištěni skoro na nic - nebyli jsme pojištěni na srážku se zvěří (sražený klokan je tu skoro na každém kilometru), vůbec nesmím řídit v noci, nesmím jezdit na neznačených cestách a nekrylo to ani odtah. No nevadí, aspoň že to kryje to kolo a snad se nám už nic nestane.

K vodopádům vedl asi kilometr a půl dlouhý walk, a když jsme tam přišli, tak byl vodopád skoro vyschlý. To, co někdy bývá asi hezký a velký vodopád, byl teď jen takový čůrek. Prostředí ve skalách bylo velice hezké, ale jelikož jsme si v sobě nesli asi nějaký psychický blog - za každým šutrem nebo pařezem jsme očekávali pavouka nebo hada, tak jsme si to vlastně moc neužili.

U Mackenzie falls jsme šli po schodech dolů k vodopádu. Zrovna tam byla škola a asi milion děcek, tak jsme se vydali údolím k Fish falls. To byl opět krátký trek a vodopády byly takové nijaké. V celém údolí byly vidět známky toho, že někdy v minulosti celé vyhořelo, ale dnes už bylo všechno krásně obrostlé a opět zelené. Pak jsme šli zpět k Mackanzie falls a děcka už byla pryč, tak jsme si užili pěkný vodopád a udělali si pár fotek.

Pak jsme se vydali na The Pinnacles, ale zhoršilo se počasí, začalo pršet a z lookoutu, na kterém jsme zastavili jsme neviděli na pár metrů. To jsme si už říkali, že tenhle vlastně nejočekávanější bod, bod celého NP Grampians, bod kvůli kterému jsme podnikli zajížďku 200km, budem muset oželet. Ale počasí je nestálé a když jsme tam přijeli, tak přestalo pršet. Cedule navíc říkala, že je to jen 2,1 km.

Rozhodli jsme se, že to vezmem přes Grand Canyon a uvidíme. Skalní kaňon byl naprosto úžasný. Občas dost široký, v jiných místech sotva tak na prolezení. A taky v něm tekl potok. Ale ne křišťálově čistý jako všechny říčky, potoky a řeky na Zélandu. V tomhle (a pak také v mnoha a mnoha dalších) měla voda barvu piva. Někdo jiný by mohl říct, že vypadala jak chcanky. Je to způsobeno zdejším podložím. Téměř všude se zde země barví do červena (stejně jako nejznámější hora Uluru) a voda pak tuto zabarvenou půdu splavuje a sama pak nevypadá příliš vábně. Když jsme kaňon prošli, tak bylo stále krásné počasí a my tedy pokračovali nahoru. Cesta nahoru vedla po skále a kamenech a my byli rádi, že není žádný tropický australský pařák, protože tam když se opře slunce, tak to musí být dost hrozné. Nakonec jsme došli doslova až na konec. Skála končila a pod námi desítky metrů nic, a až pak se v hlubinách rozprostíral les. Výhled tu byl úžasný a ta výška byla fakt neskutečná. Byli jsme rádi, že se nad námi počasí nakonec smilovalo. Těch 200km do Grampians fakt stálo za to.

Poté jsme už vyrazili do Melbourne. Přenocovali jsme na odpočívadle u dálnice. Byl tam celkem hluk, ale protože jsme byli unavení jak koťata, tak jsme usnuli velmi rychle.

Hned jak jsme přijeli do Melbourne, tak jsme jeli do půjčovny vyřešit píchlé kolo. Vše proběhlo v pohodě a kolo bez řečí vyměnili. Také jsme se ještě zeptali na nějaké vybavení na kempování. Zajímal nás především ostrý nůž, ale nakonec jsme si nabalili věcí, že leckterá domácnost by se za takovou výbavu nemusela stydět :D Z půjčovny jsme jeli na největší tržnici v Melbourne - Queen Victoria Market. Parkování na ulici stálo 7$/h ale jinak to tu prostě nejde. Tržnice je fakt obrovská a i celá hodina je málo. My si na ní nakoupili sýry, plyšáky, panáky, otvíráky, magnety a celou bednu manga, což je asi 14 kusů toho nejlepšího australského manga za 30$. Levněji to prostě nejde. Je to klasická tržnice a tak je určitě dobré smlouvat ;-)

Poté jsme jeli do centra. Jelikož byla sobota, tak se nám podařilo zaparkovat v parkovacím domě Wilson na celý den za pouhých 11$. Přes týden to stojí na den cca 80$. Z garáží jsme vylezli pár metrů od nejvyšší Melbournské a 2. nejvyšší budovy v Austrálii. Budova Eureka má 91 pater a 300 metrů. Se spoustou ostatních mrakodrapů to tu utváří pocit obrovského velkoměsta, čímž Melbourne se svými 4,6 miliony obyvatel také doopravdy je. Viděli jsme místní galerii, divadlo, Náměstí Federace, nějaké ty kostely, procárali se po městě, prošli nějaké parky a také se byli podívat na Rod Laver Arenu, dějiště Australian Open. Bohužel to bylo pár měsíců předtím, než si tam Petra Kvitová zahrála finále :D

Město žilo přes den a musí žít i v noci. Trochu nás mrzelo, že jsme se tam nemohli zdržet déle.

Večer jsme zakempili na velkém parkovišti u benzinové pumpy a Hungy Jacka (Burger King), kde měli také sprchu pro kempry a kamioňáky. Za celý den jsme neviděli klokana a začali jsme tak dny počítat na klokánkové a bezklokánkové. Po teplé sprše a dalším náročném dnu jsme ulehli ke spánku.  

[dohabese]

Našli jsme

V sedm ráno jsme již na cestě – z Addis Abeby do Weledi – vesnice, kde by měla být farma, kterou jsme nazývali Ciaffa. Na začátku cesty jsme se museli probojovat předměstími hlavního města, které byly zaplavené neuvěřitelným množstvím lidí – čekajících ve velkých hloučcích na dopravní prostředky – autobusy, minibusy, taxíky všech forem – od aut až po tříkolky které znám z Thajska a Vietnamu – tady jim říkají „bažaž“ – podle jména indického výrobce BAJAJ. V oblasti, kterou projíždíme, jsou trhy s dobytkem, který sem proudí z venkova a my jedeme ráno proti proudu stád krav a koz, které končí v ohradách, u kterých jsou boudy řezníků, kteří prodávají maso trochu jinak, než jsme zvyklí. Poražené vyvržené zvíře je zavěšené za končetiny jakoby na svislém šikmém stolu – aby se zákazníkům demonstrovala jeho čerstvost. Požadované kusy masa se podle přání zákazníka ze zvířete na místě odřezávají.

Řezník s vystaveným kouskem na sloupu před prodejnou

Čeká nás více než 300 km po hlavní silnici směřující na sever – původně až k pobřeží Rudého moře k přístavu Assab. V nejvyšším místě kolem města Debra Sina překonáváme nadmořskou výšku 3200 metrů, teplota klesá k 10-ti stupňům a mlha, kterou projíždíme jsou vlastně mraky, ve kterých se horský vrchol téměř stále skrývá. Průvodce Belay mi říká, že cesta je občas kvůli nízké husté oblačnosti úplně uzavřená. Krajina horských vrcholů a údolí je úchvatná, cestou se v bývalém hlavním městě Debre Berhan zastavíme na první Etiopské kafe. I v těch nejchudších místech ho připravují stejně tradičním způsobem, pro který je vždycky v místnosti připravený prostor na stupínku obloženém čerstvými stébly dlouhé trávy a miskou, ze které se vine dým z pálené směsi myrhy a bylin. Káva je tak silná, že téměř polovinu kalíšku, ze kterého se pije, dopředu naplní cukrem. Já jsem se cukru nejdříve bránil, ale pak jsem si dosypával… Co mi ale na jejich celém obřadném podávání vadilo – a bylo to po celou cestu, kdykoliv a kdekoliv – strašně bryndají, přelejí, rozlejí nebo polijí vše kolem. Ale je to opravdu velká dobrota.

Cestou k Debre Berhan

Na kávu po cestě

Vůně myrhy ke kávě

Kolem Debre Sina vjíždíme do mraků

Po cestě potkáme dželady - vzácné opice žijící pouze vysoko v horách Etiopie

Kolem třetí odpoledne jsme se zastavili na jídlo v Kemisi – městě, o kterém kterém jsem věděl že je pár kilometrů od Ciaffy. Pamatuji se, že se tam jezdilo nakupovat, či něco vyřizovat. Dali jsme si pečené kousky kozího masa s injerou (stalo se to po celé cestě mé neoblíbenější jídlo), přitom jsme pozorovali proplétání koz a bažažů na hlavní ulicí a vyrazili dál.

Snažil jsem se podle fotek, které jsem si prohlížel před cestou v krajině před námi najít známé siluety vrcholů kolem farmy, hlavně potom obrysy bílých domů na kopci, které bývaly z dálky viditelné. Potom jsem si uvědomil, že za ty roky mohou být zarostlé vegetací, a sledoval jsem mapu a porovnával s okolím. Když už jsem si říkal, že musíme být na místě, nebo jsme to přejeli, všiml jsem si velké zelené cedule, na které jsem zaregistroval slovo agroindustries , u které odbočovala doprava do kopce kamenitá cesta – to by mohlo být moje místo. Křikl jsme na řidiče a šel jsem se s průvodcem Belayem poptat místních. Jojo, touto cestou nahoře na kopci jsou domy. Vytáhl jsem tablet se starými fotografiemi a ukazuji jim co mám na mysli – najednou je kolem 20-30 lidí, každý to chce vidět. Jo to tam je.

První kontakt - tady by to mohlo být

Jeden muž si k nám sedne do auta, že nám ukáže cestu – jedeme nahoru, najednou po levé straně problesknou mezi stromy stěny domů – a před námi závora, které se přiblíží starý zabaňák-hlídač s holí. Chvíli vysvětlujeme, co jsme zač – začne se zubit a otvírá nám. Objedeme kopec – a vjedeme na dvůr mezi čtyřmi domy, které poznávám. Dům, ve kterém jsme žili se zvenku změnil jenom barvou – namísto bílé je žlutý. Dvůr mezi domy je zastíněný vzrostlými palmami, banánovníky, mangovníky, kolem domů jsou záhony, na kterých vidím zeleninu, krátká stonky posekané kukuřice. Domy jsou obydlené – přiběhly děti, za nimi mladé ženy.

Pohled na nově postavené domy v roce 1963

Fotografie ze stejného místa dnes - mezi stromy je vidět pouze vrcholy střech

Domy čerstvě po dokončení

A jak to vypadá dnes

Povídáme, vysvětlujeme a najednou se vynoří starý muž, který je nadšený že prý přijel syn od „comandante“. Comandante byl přídomek italského ředitele farmy pana Ertoly, který byl zřejmě populární a respektovanou osobou. Vyjmenujeme si všechny členy rodiny Ertolů, zavzpomínáme na „signoru“ – paní Ertolovou a já mu vysvětlím že jsem „čeko“ a ukazuji mu fotografie své, mého táty, celé naší rodiny, načež na mě spustí, co umí česky – „Karlíčku Karlíčku, zvedni mi sukničku“. Gelay nestíhá překládat, asi všemu nerozumí nechápe souvislosti, ale říká, že starému pánovi je 110 let a pořád je v dobré kondici – mluví deseti jazyky – mimo jiné italsky i česky jak jsem slyšel a díky tomu je pořád zaměstnancem farmy. 

Přichází muž, který v jednom z domů bydlí. Domluvíme se, že je manažer farmy, anglicky si povídáme, jak farma funguje. Zeptám se ho, jestli by bylo možné se podívat do domu, kde jsme žili – obrátí se na dvě mladé ženy s dětmi – v domě bydlí a ony nás pozvou. Trochu s ostychem jdu dovnitř – moc toho nevidím, jsou stažené žaluzie a nejde elektřina. Vidím kuchyň, kde byla, nahlédnu do pokojů, které jsou pro mne prázdné, ale vidím, že zde žijí, jak jsou zvyklí – na rohožích a kobercích, do koupelny, kde je úplná tma se bojím a raději ji vynechám.

Máma v kuchyni tenkrát

Stejný pohled po 55 letech - myslím, že dřez je pořád tentýž.

Děkuji, jdu ven a šťastně obcházím domy a dvůr a nemohu uvěřit, že jsem na místě, na které jsme doma tak často a rádi vzpomínali. Fotím si místa, která mám v paměti ze starých fotek. Někdo přijde se zprávou, že dole je muž, který si také pamatuje „comandante“ a „čeko“. Loučím se s obyvateli domů, obejmeme se starým mužem a jdu z kopce dolů k místu kde byly dílny. Tam na nás čeká hlouček lidí, z jeho středu se oddělí starý muž s bystrýma očima. Pozdravíme se a já mu ukazuji fotografie. Pozná fotky mého táty a mámy, ví, co táta na farmě dělal. Ukazuji mu fotografie ze stavby domů, on říká, že ty domy stavěl.

Poslední, co zkouším je jedna z pár barevných fotek z té doby, kde je skupinka tří lidí – malého mne, řidiče, kterému jsme říkali Antík a naší pomocnice Terezy. Zná je, žijí tady? Pokyvuje, zná je. Antík už nežije – pracoval pořád jako řidič a zemřel při dopravní nehodě. Terezu si pamatuje, její vlastní jméno bylo Celeste, byla Eritrejka, žila na farmě i po našem odjezdu ale později se s rodinou odstěhovala zpět do Eritreje. Takže už asi nikoho z té doby nenajdu.

Lidé které jsem hledal ale už nenašel. Antík, já a Tereza - Celeste.

Průvodce Gelay začíná být nervózní z velkého množství lidí kolem a taky blížící se tmy, a tak už chce odjet. Loučím se s pamětníkem, ptám se ještě, jestli je ve vsi škola. Vynoří se mlčenlivý muž v turbanu, o kterém mi řeknou že ji má na starosti. Dám mu balíček školních potřeb, které jsem před odjezdem nacpal do volných míst v kufru. Poprosím, aby mu vysvětlili, že je to spíš symbolický dárek – že jsem tady chodil kdysi do školy, která měla jednoho žáka – mne. Ale když budu mít možnost poslat něco přímo sem, bez prostředníků, pošlu toho víc podle jejich potřeb a prosím ho o kontakt. Přikývne, od okolních sežene kus papíru a řekne mi ať mu napíšu svůj mail, že se ozve. Napíšu mu ho, vezme papír otočí se a beze slova odejde. Trochu jsem si to představoval jinak – uvidíme. Dav ještě trochu víc zhoustne, objeví se hlídač se samopalem. Belay už nás žene do auta, jeden mladík mi dává mailovou adresu a prosí mne abych mu poslal staré fotografie, které jsem jim ukazoval. Slibuji, rychle nastupujeme do auta odjíždíme. 

V autě přemýšlím že jsem nestihl vše, co jsem chtěl vidět, ale Belay vysvětluje, že do místa noclehu máme ještě 30 kilometrů a za půl hodiny se začíná stmívat. Jsem šťastný za to, co jsem viděl a slyšel, dělám si poslední fotografie z cesty z Weledi do Kombolcha, a ještě si v hlavě ukládám informaci o jménu farmy. My jsme jí říkali Ciaffa, a ne jménem vesnice Weledi – ptal jsem se manažera, jestli o tom ví. Řekl mi, že ano - místu se říká Chafa (v některém z místních nářečí zelená země) a to zřejmě italský ředitel začal používat v italské transkripci jako Ciaffa. Jsem rád, že i ostatní lidé z vesnice, kteří nebyli přímí pamětníci o té naší době z vyprávění starších věděli a vnímali to jako dobrou historii. Gelay mi později pověděl, že mu tři lidé postupně řekli ať mi poví abych sehnal investory, kteří by vesnici svojí investicí pomohli tak jako jí tenkrát pomohl projekt farmy, kterou budoval i můj táta.

Pohled na vybudovanou farmu v roce 1963 - v popředí sklady a díly, vzadu nová pole.

Stejný pohled dnes - pouze přibyly stromy a hodně rzi 

[michalvyletak-blog]

Broumovské stěny - 1/2

Broumovské stěny – 1/2

Vyhlídky až za naše hranice, sklaní útvary, rokle. Broumovské stěny jsou tak trochu opomíjeny turisty a je to veliká škoda. Podívejte se na dřevěný kostelík v údolí a zdejší poutní místo na vrcholu.

Výlet začneme na Mírovém náměstí v Broumově (u zdejší kašny) a vydáme se 0,7 km po zelené turistické stezce k hřbitovnímu kostelíku.

Dřevěný kostel Panny Marie

najdeme na Broumovském hřbitově.…

[paskvilnet]

Rekultivace

V průběhu několika desítek let těžba uhlí spolkla v severních Čechách řadu osad, vesnic i původní město Most. Některé povrchové doly a výsypky dosahují plochy až přes tisíc hektarů a hloubky až 200 metrů. Jen v osmdesátých letech se zde každý druhý rok přesunovalo takové množství zeminy a uhlí, které je srovnatelné s objemem hory Říp. V bývalých dolech je krajina obnažena do geologických vrstev starých desítky až stovky milionů let. Zásoba uhlí bude v polovině tohoto století vyčerpána. Nad severočeskou krajinou se vznáší otazník: Jak ji vzkřísit?

RNDr. Ivo Přikryl: Cílem rekultivace je území ozelenit, v tom starším pojetí to je zalesnit, vytvořit zemědělské plochy. V tom novém pojetí obnovit i jeho další funkce. V každém případě vytvořit krajinu, do které by se znovu vrátili lidé. Mohli by zde sportovat, houbařit, rybařit. Vyjít si na nedělní procházku.

Snahy o rekultivaci mrtvé krajiny na severu nejsou nové.

RNDr. Ivo Přikryl: Stojíme u okraje města Ležáky, u míst, kam byl přenesen kostel z města Most, který už neexistuje. Je to ukázka rekultivace pro městskou oblast. To, že je zdařilá, o tom svědčí i množství lidí a zvířat.

A takhle vypadá po několika letech rekultivovaná Střimická výsypka. Překvapilo nás, kolik zde žije zvěře - srnců, zajíců, prý i kanců. Proč? Krajina je opuštěná a nikdo zvěř neruší.

Tato část země trpí vážným nedostatkem vody: Zmizely odsud desítky potoků, řeky i Komořanské jezero. Kde dřív byly louky, vlhké pastviny a lesy udržující vláhu, tam jsou dnes výsypky, doly a suchá stepní krajina. Byl vážně narušen přirozený koloběh vody. Namísto vlhkého vzduchu stoupá vzhůru teplý a vysušuje například nově zasazené stromy. Také zalesnění Krušných hor je podmíněno obnovou vodního cyklu.

RNDr. Ivo Přikryl: V Podkrušnohoří začíná vznikat soustava velkých jezer v zatopených lomech. První vzniklo v Chabrovicích a další budou vznikat do poloviny století. Záleží na tom, jak lomy budou ukončovat svoji těžbu uhlí. Plocha, která byla postižena těžbou má tisíc km2, jedna třetina je přímo dotčena povrchovou těžbou.

Současný plán na rekultivaci krajiny počítá s vytvořením soustavy jezer a nemá svým rozsahem u nás ale ani jinde v Evropě obdoby. Nápady zasypávat dvousetmetrové důlní jámy či je naplňovat odpadem z celé republiky naštěstí neprošly. Budou se napouštět vodou z řek Bíliny i Ohře. Pak nebude nutné z odtěžených jam stále odčerpávat spodní vodu, která je kyselá a postupně by je zatopila. Vzniknou obrovské rezervoáry čisté vody. Představte si, že v jezeře ze zatopeného lomu o ploše 1000 hektarů a průměrné hloubce 30 metrů, bude vody jako v 40-50 rybnících Rožmberk.

Vítězslav Jungmann: Hloubka vodní plochy je nejvíc šedesát osm metrů, průměr šedesát. Čistota vody je zde pro potápěče nejlepší v republice. Viditelnost je pět šest metrů. Ještě ve čtyřiceti metrech potápěči nemusí používat baterky .

Rekultivace po těžbě probíhá ze zákona současně s těžbou, náklady na ni jsou zahrnuty v ceně uhlí. Pro rostliny, zvířata i lidi je důležité, aby se oživování krajiny zbytečně neprodlužovalo. Svými náměty a úsilím této oblasti zase vtisknout život a udělat z ní znovu krajinu kulturní, můžete napomoct i vy. Je paradoxní, že zatím se o ni zajímají víc lidé z jiných koutů Čech, než ti kteří v ní žijí.

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 7 - 14km

Zpátky na trati. Čeká mě trasa v Bílých Karpatech, na kterou se extrémně těším. Jednou jsem již měl na chvíli tu čest se tu zastavit a bylo to tu nádherné. Tak mám vysoká očekávání. Dnes mám před sebou jen cca 8 km do místa kde budu spát, a tak odjíždím z domova až v 10 dopo. V Libni skočím na vlak, který má už tam 5 minut zpoždění a po cestě nabere další. Jedu do Horní Lidče, kde preskakuji na přípoj, tak snad na nás počkají. V poslední části od Vsetína se nám ale daří manko dohnat. Přesedám a jedu do Návojné a odtud busem do Nedašovy Lhoty, což je vesnička kousek za Kloboukama, kde se dobře napojím na stezku. Přijíždím po 16.hodině a počasí hlásí, že má být bouřka, tak uvidíme. Vystoupám nad Nedášku a připojím se na červenou. Tak už zase oficiálně putuji po trase. Je docela dusno, tak si po chvíli sundám bundu, vytáhnu hole a seřídím batoh, aby dobře seděl.

Karpaty jsou známé svými loukami, kde roste velká spousta chráněných bylin a květin, které jinde nenajdete. A těch roztomilých luk se mi dostává už dnes velké množství. Projdu malým hájkem a hned se otevře louka úplně posetá prvosenkami, nad kterou se tyčí údolí se štítem hory. Stromy hrají všemi barvami zelené a hnědé. Nádhera. Takovéto louky a pastviny navazují jedna na druhou. Dlouhé táhlé údolím, kde je vidět 300 metrů dopředu kudy půjdete. Tráva má barvu fresh zelené, co musí zvěř lákat k nakousnutí. Tuhé listnaté trsy které jsou všude kolem, prozatím bez květu, patří Ocúnu jesennímu. V budoucnu rozkvete do fialovo-růžové barvy. 

Pokračuji a čeká mě první ostřejší stoupání na vrch Kaňúr, které mi dává vzpomenout na to, kde jsem minule skončil. Základ je se zadýchat a zpotit a pak už je to dobrý. Na Kaňůru je krásný výhled do údolí zpět na Nedašov.

Cesta vede účkem, které vede přes louku na vrch Kosák, takže další táhlejší stoupání, které opět zahřeje. Na vršku krásný kus lesa s útulnými zákoutími…tohle je ono. Pak pokračuji po vrstevnici, k Brezové kaplnce, kde bych měl spát. Je tu přístřešek, studánka i kadibouda, takže vše potřebné. 

Včera jsem při studiu mapy našel, že kousek odtud je Vršatecké Podhradie, které zdobí skalní útvary Vršateckých bradel a hradu. Podle fotek mě to nenechalo chladným a ačkoliv to není na trase, rozhodl jsem se si ty tři kilásky tam a tři zpátky přidat. Když už jsem tak blízko a třeba už se sem nepodívám. Tak jsem vyrazil, ať to do tmy stihnu vidět a zpátky se kdyžtak skutálím dolů s čelovkou. Ale bylo asi po šesté, takže času dost. Navíc se šlo docela příjemnou cestou po vrstevnici. Vršatecký komplex je úplně “po piči,” jak by řekli Slováci. Tedy skutečně působivý.

Na hodinovou obchůzku, až na Červený kámen, jsem se nevydal, ale prošel sem si Hradní bradla a hrad samotný. Respektive, co z něj zbylo. Což je jedna stěna s okny a pak pár hradebních výklenků. Výhled ale nádherný a mocné skály velmi fotogenické. Škoda že jsem tady nechytnul západ slunce, ale popravdě mohu být spíš rád, že jsem nezmoknul. Odbočka ale rozhodně stála za to! Padá pomalu tma a vracím se zpět na Brezovou kaplnku.

U oltářního kamene poutního místa s malým amfiteátříkem pro věřící vedu kázání k imaginárním lidem co tu sedí. Po vykonání modlitby a pár radách do života rozbíjím spaní pod přístřeškem, který tu jinak funguje na akcích asi jako hospůdka. Uvařím si čaj, najím se toustů od mé milované Olinky a začíná poprchávat. Za chvíli zalezu, zítra mě podle mapy čeká jedno zajímavé stoupání, tak ať se s tím poperu. Dobrou noc.

[celavita]

Půl dne v autobuse

10/5/2018

Po téměř týdnu opouštíme ubytování v Kanip Aw a vcelku se začínáme těšit na změnu prostředí. S těžkými batohy na zádech dá jinak zanedbatelný kopeček docela zabrat a jsem ráda, když už je autobusová zastávka na dohled. Autobus má podle plánu odjíždět v osm hodin, ale čas odjezdu tu neurčuje počet hodin, nýbrž počet cestujících. V praxi tedy autobus odjíždí až, když je plný. Nemůžete se tedy spolehnout ani čas odjezdu, ani na to, že v osm hodin Sagadu opravdu opustíte. Téměř plný autobus přijíždí na zastávku a k našemu štěstí se přeci jen dostaneme mezi úzký výběr cestujících, na něž zbylo pár posledních míst. Zadní pětka nabízí přesně dvě volná místa, a tak neváháme a usedáme právě do zadních řad. Na poslední chvíli do autobusu přisednou dva noví cestující a průvodčí donutí jednoho z nich nacpat se na zadní pětku hned vedle nás. Sedíme tu nahečmaní jak sardinky s rameny a zády zkroucenými, jak jen to jde, aby se všech šest lidí vešlo vedle sebe. Po pár kilometrech jízdy v serpentýnách se cesta mění v horor a modlíme se, aby někdo z cestujících vystoupil na nejbližší zastávce. Pánbůh dnes stojí při nás a za pár kilometrů se kýžená dvě místa přeci jen uvolní a my bleskurychle zabíráme sedačky v přední části vozu. Od té chvíle už se sedí jako v bavlnce a zdlouhavá jízda, která nakonec potrvá úctyhodných 6 hodin (na pár minut se zasekneme v jedné ze serpentýn a řidič se bude muset vydat do útrob autobusu, aby opravil nám neznámou závadu), vcelku rychle uteče. Projíždíme stovkami serpentýn, z nichž je překrásný výhled do okolních hor a hlubokých údolí ukrývajících nejen malé vesničky, ale taky fotogenická rýžová políčka a terasovitá pole, na něž je opravdu radost pohledět. Po stovce kilometrů v nekončící zelené krajině s vrcholky ukrytými v hustých mračnách se scenérie za oknem markantně změní a hezkou zeleň střídá tradiční filipínská městská šeď. Blížíme se k největšímu městu severního Luzonu a jak se zdá standardní filipínské znečištění je všudypřítomné. Z pootevřených oken se dovnitř autobusu valí špinavý vzduch, na něž jsme si po týdnu v horské Sagadě opravdu odvykli. Poloprázdné ulice, po nichž jsme se procházeli, střídají přelidněné ulice Baguia, kde se doslova tlačíme s ostatními a vyhýbáme se stovkám deštníků, které nám kvůli malému vzrůstu Filipínců málem vypichují oči. Po krátké zastávce na rychlý oběd v jednom z fast foodů, kterých jsou tu desítky, spěcháme na autobusový terminál Victory Liner, odkud by měl odjíždět spoj do Angeles. Jak se dozvídáme, společnost Victory Liner má ve městě terminály dva a my jsme samozřejmě na tom nesprávném. S těžkými krosnami a v dešti se nám nechce absolvovat další cestu pěšky, a tak raději zastavujeme prvního taxíka a necháváme se odvézt na nedaleký terminál. Na první pohled nekonečná fronta na lístky vcelku rychle utíká, ale nakonec ji vystát stejnak nemusíme. Průvodčí totiž nahání cestující do dalšího spoje do San Fernando, který projíždí přes Angeles, a tak odcházíme po jeho boku do autobusu. Oproti autobusu ze Sagady je tenhle stroj pořádně nadupaný. Čisťounký autobus s koženými sedačkami je absolutně pohodlný, ale jednu nevýhodu to přeci jen má. Nový autobus znamená fungující klimatizace a to znamená, že se člověk musí nabalit, jako by jel na Aljašku a ne do tropického Angeles s teplotou vzduchu přes třicet stupňů. Původně plánovaná dvou až tříhodinová cesta zabere téměř pět hodin kvůli špatnému počasí a zácpě. Výhled z okénka se s přibývajícími hodinami kazí, jak se okolní krajina halí do tmy a kromě svítících poutačů na desítky fast foodů podél silnice a obří kaluže připomínající rybníky není skoro nic vidět. Po osmé hodině konečně přijíždíme na autobusový terminál Dau a s radostí po 13 hodinách na cestě vystupujeme z autobusu. Dálnici opět okupují četné fast foodové řetěžce (že tu jsou fastfoody populární je vidět na nemalých břišních pneumatikách místních), stánky se sladkými donuty, menší obchoďák a americké 7-11, kde nakoupíme zásoby na večer, a pak už konečně odjíždíme na ubytování. Po pár kilometrech jízdy v miniaturním Huyndai přijíždíme na místo, které vypadá jak motely z amerických filmů. Není se ale čemu divit. Clark/Angeles je bývalá největší americká základna mimo USA a spoustu Američanů tu zůstalo i po jejím uzavření, k němuž došlo kvůli výbuchu sopky Pinatubo. Celodenní únava se u mě projeví hnedka při příjezdu a po vybalení a sprše usnu u jednoho amerického filmu, který dávají na kabelovce. Líba táboří až do dvou do rána na houpačce u bazénu. Tohle je poslední destinace na Luzonu, a pak už konečně do El Nido.

Autobus GL Lizardo ze Sagady do Baguio: 220 PHP (osoba)

Snídaně ze stánku na autobusové zastávce:54 PHP

Pringlesky: 100 PHP

Líbův oběd v Mc Donaldu: 190 PHP

Taxi na autobusovou zastávku: 50 PHP

Autobus Victory Liner z Baguio do Dau Terminal: 306 PHP (osoba)

Závitky z další autobusové zastávky: 35 PHP

Večerní nákup v 7-11: 213 PHP

Grab na ubytování: 120 PHP

Ubytování: Daniela’s Place

[mmahdy1666]

Když LIBEREC - tak Staro-BRNO...🤪...když Rochlice, tak Zelené Údolí s chladivými lesními jezírky... 🍺🍀🌊🌲🌳🌲☀️❄️👍😜👌 (v místě Vratislavice Nad Nisou, Liberecký Kraj, Czech Republic) https://www.instagram.com/p/Ce_uudELMsY/?igshid=NGJjMDIxMWI=

[worselin-blog]

Oáza uprostřed Zionu

V pořadí již patnáctý den našich cest jsme strávili opět v Zionu, kde jsme se zas a znovu těšili na nějakou přítomnost vody i na to, že snad alespoň částečně dokážeme uniknout stále vlezlejšímu horku.

Zelené údolí přitom takových úniků poskytuje celou řadu a my si vybrali trasy hned dvě – první byla vyloženě drobná procházka ke skalní stěně jménem Weeping Rock a tou druhou pak trasa podél koryta řeky dolů k v nížině položenému návštěvnickému centru.

Oceňovat jsme přitom mohli skvěle promyšlené zázemí, které nás v rámci národních parků doprovázelo od samotných začátků našich cest – vše je pečlivě vyznačeno, vše skvěle dostupné a k tomu jsou zřízenci i zaměstnanci parků vždy maximálně ochotní. Jedním takovým příkladem právě v Zionu mohlo být třeba to, kterak jsme po přesunu z kempu dolů do údolí vystoupili z auta a hned na nás řidič v minulém příspěvku zmíněného kyvadlového autobusu halekal, kam se to chceme dostat a užuž nám rozdával cenné rady.

Zabloudit tedy kupříkladu vůbec nešlo, zadarmo to sice není a někdy si skutečně připlatíte (například za občerstvení v rámci četných zastávek), nic vám však nezkazí zážitek a leccos je tedy skutečně nadmíru skvěle zařízeno.

Každopádně ten druhý den v Zionu jsme se zchladili u skály s vyvěrajícími prameny vody (Weeping Rock) a vykoupali se v korytu řeky v rámci stezky podél vody. Přitom jsme se mohli těšit z luxusu v podobě vyznačených lokalit, kde je vhodno (a dovoleno) se v řece vykoupat.

A toho jsme také notně a do sytosti využívali – vedro bylo i v Zionu úmorné a zavděk jsme tak vzali jakoukoli možností zchladit se, a to třeba i v oblečení.

Následoval další klidný večer, opětovný sběr větrem vyplašených stanů, vychytání teplejších sprch, spořádání nastřádaných konzerv fazolí, nějaká ta vychlazená plechovka piva a klidná noc naplněná jedním z největších očekávání – před námi totiž bylo samotné město hříchů – Las Vegas.