#lékaři

[pepikhipik]

Lékaři odmítají novou novelu zákoníku práce

Schůzka zástupců Sekce mladých lékařů ČLK, Spolku Mladých lékařů, Odborového svazu ve zdravotnictví a Lékařského odborového klubu se zástupci ministerstva zdravotnictví a ministerstva práce a sociálních věcí, která se týkala přestavení nového znění novely zákoníku práce, mladé lékaře z obou táborů nepřesvědčila o tom, že by jim nová novela měla přinést lepší podmínky v práci. Shodují se na tom, že předložená novela je ještě horší než ta původní.

[linka-r9-vysocina]

Lékaři bez hranic spustili sbírku určenou přímo Palestině

(odkaz na Darujme jsem získala odsud)

prosím, přihoďte jim nějakou korunu, pokud můžete, nebo sdílejte,

díky! <3

[feminist-butch-menace]

Článek v regionálních českých novinách / Article in Local Czech Newspapers

Český přepis (English version follows)

Plastika prsou ohrožuje zdraví. Lékaři krotí obavy

Některé ženy, které si nechaly zvětšit ňadra silikonovými implantáty, mají podezření, že u nich plastika prsou vyvolala dlouhodobé a komplikované zdravotní potíže. Lékaři varují před vyvoláváním histerie.

Kamila Minaříková

Téma nemoci BII, tedy nemoci z prsních implantátů, se objevilo ve spojených státech, kde si známé tváře showbyznysu nechaly implantáty z těla odstranit a původní zvětšení prsou označily za chybu. I kvůli zdravotním problémům, které u nich měly po plastikách propuknout. Teď s podobnými pocity přicházejí i české influencerky, které mají desítky tisíc odběratelů. "Já už jsem půl roku po augmentaci prsou začala trpět na řadu symptomů, jen jsem nevěděla k čemu je přiřadit, a lékaři mi celá léta říkali, že jsem zdravá. Byla jsem na x krevních testech, nevyšlo mi nic jiného, než že mám nízké železo a jiné banality. Ale nikdy se nepřišlo na to, proč jsem tak strašně unavená. Myslela jsem si, že to může být spojené s psychikou," svěřila se nedávno na svém Youtube kanále sledujícím Kateřina Šarounová alias Beauty by Kathy. Že trpí BII, nepochybuje. pokračování na straně 11

dokončení ze strany 1

Podobných příspěvků jsou v českém virtuálním prostoru desítky. Ženy se primárně nesnaží popsat svoje potíže, ale především informovat. Informace jsou totiž něco, co před rozhodnutím nechat si zvětšit prsa postrádaly. Upozorňují, že lékaři o BII pacientky informují buď málo, nebo vůbec. Předseda Společnosti estetické chirurgie ČLS JEP Vladimír Mařík pro Deník uvedl, že lékaři ženy před zákroky vždy důkladně poučují o rizicích plastické operace. "Každá pacientka, která jde na operaci, ať už estetickou či rekonstrukční, podepisuje informovaný souhlas u každého lékaře. Nevím samozřejmě, zda každý lékař má v informovaném souhlase BII zahrnut," přiblížil lékař. On osobně informuje o všech rizicích. Vůči BII má ale rezervovaný postoj. "Myslím, že čím více bude BII propagována, tím více pacientek BII bude mít, Aniž jí v současnosti trpí," zmínil. Podle Maříka není přesná příčina BII zatím známa a nemoc se nyní spíše definuje na základě skutečnosti, že pokud lékaři pacientce prsní implantáty odstraní, její potíže ustoupí nebo zmizí. Podle akademičky Lucie Bačákové by si lidé operace a vkládání implantátů do těla jen z estetických důvodů měli vždycky dobře rozmyslet. "Každý implantát je pro tělo cizorodá věc. V těle dochází k jeho biochemickému i mechanickému namáhání. Časem se tak z něho začnou uvolňovat mikro i nanočástice. U všech implantátů hrozí riziko nežádoucích projevů a nutnosti reoperací," poukázala vědkyně. Před komplikovaností diagnózy i faktem, že příznaky přisuzované BII bývají projevy jiných nemocí, varovala nedávno také Britská asociace estetických plastických chirurgů. (min)

více na Deník.cz

Breast augmentation is a health hazard. Doctors tame fears

Some women who have had breast augmentation with silicone implants suspect that their breast surgery has caused long-term and complicated health problems. Doctors warn against inducing hysteria.

Kamila Minaříková (name of the journalist)

The topic of BII, or breast implant disease, has been raised in the United States, where famous showbiz faces have had implants removed from their bodies, calling the original breast augmentation a mistake. Also because of the health problems that they were supposed to have developed after the plastic surgery. Now, Czech influencers with tens of thousands of subscribers are coming forward with similar feelings. "Six months after my breast augmentation, I started suffering from a number of symptoms, I just didn't know what to attribute them to, and doctors had been telling me for years that I was healthy. I've had x amount of blood tests, nothing has come up other than my iron being low and other trivialities. But they never figured out why I was so damn tired. I thought it might be related to my psyche," Katerina Šarounová aka Beauty by Kathy recently confided to her YouTube channel followers. That she suffers from BII, she has no doubt.

continued on page 11

completion from page 1

There are dozens of similar contributions in the Czech virtual space. Women are not primarily trying to describe their problems, but to inform. Information is something they lacked before they decided to have their breasts enlarged. They point out that doctors inform patients about BII either little or not at all. Vladimír Mařík, chairman of the Society of Aesthetic Surgery of the Czech Aesthetic Society, told Deník that doctors always thoroughly instruct women about the risks of plastic surgery before the procedure. "Every patient who goes for surgery, whether aesthetic or reconstructive, signs an informed consent form with each doctor. Of course, I don't know whether every doctor has included BII in the informed consent," the doctor elaborated. He personally informs about all the risks. However, he has a reserved attitude towards BII. "I think that the more BII is promoted, the more patients will have BII, and not suffer from it at present," he mentioned. According to Marik, the exact cause of BII is not yet known and the disease is now more likely to be defined by the fact that if doctors remove a patient's breast implants, her problems will subside or disappear. According to academic Lucie Bačáková, people should always think carefully about surgery and inserting implants into the body for aesthetic reasons. "Every implant is a foreign thing for the body. It puts biochemical and mechanical stress on the body. Over time, micro and nanoparticles are released from it. All implants are at risk of adverse events and the need for reoperations," the researcher pointed out. The British Association of Aesthetic Plastic Surgeons has also recently warned about the complexity of the diagnosis and the fact that the symptoms attributed to BII tend to be manifestations of other diseases. (min)

more on Deník.cz

The audacity of aestetic plastic surgeons trying to gaslight women about their health trying to get more big money for them disregarding the health of women. Society pressuring them into plastic surgery.

[allmothsdied]

(Trigger warming I guess)

Random shitty diaries

.

.

.

Tyhle nový léky ve snech z tebe ždímaj celý nitro se zapletenou podstatou a ozvěnami, co vnímáš ze spaní, všechny ty zvuky co se kolem tebe roztahují bdělostí. Tentokrát jsi šla za svojí pediatričkou, (která tě má stále v péči, přestože by už dávno nemusela), jako bys možná prahla po jejím pevným objetí, možná pro její víru, že jednou můžeš být okay, nebo je to jednoduše o blízkosti někoho, komu můžeš vyzvracet všechna slova, co tě pomalu dusí vsevření kolem krku v nekonečným mlčení. Potřebuješ se vybrečet, jak malý zlomený dítě, jen ne v týhle samotě, ale v něčí náruči... Půjdeš za ní? Nejspíš ne... Došli ti výmluvy a jsi příliš unavená na vstávání v dopoledních hodinách, teď, před praxí pomalu se ti sypoucí v zrnkách písku na ramena a objednanými schůzkami s jinými lékaři... Není čas, není energie, není vůle. Nemáš sílu se pokusit zachránit, trochu ubohost, být skoro zase na začátku, tam někde daleko, někde příliš hluboko dole, kam ani denní světlo nedopadá, zato ty padáš. Pořád níž a jen čekáš, až... Co vlastně? Až v tobě nezbyde dost života na další pád? A přitom nemáš pocit, že by na tom nějak záleželo. Třeba to přestane, nějak samo... Než se to zas vrátí... A přitom teď nejhorší, co by se mohlo stát je být o něco méně unavená, o něco méně bez síly a... Ne. Nemysli na to. Nemysli vůbec, vůbec na nic. Soustřeď se jenom na každodenní existování, na konec každýho dne, třeba tentokrát tvoje sny nebudou zrcadlením polámaný duše, nebo možná tentokrát ani žádný další sny nepřijdou...

[truecrimebynecro]

Chlapce zabili a tělo nechali tři měsíce pod podlahou domu

Před Vánoci otřásl malým městem Moro v Arkansasu nález těla zhruba pětiletého chlapce. Ostatky byly nalezeny pod podlahou v domě jeho matky a jejího přítele.

Rodiče chlapce, Dustin Rolland a Ashley Rolland, se brali v prosinci roku 2015. Jejich manželství trvalo o šest let. Měli dvě děti, jmenovaly se Blu a Taylor. Taylor byla mladší než Blu, tedy podle všech dostupných informací. Dále se dozvíme, že věk chlapce není úplně jasný a dohledatelný, takže se předpokládá, že mu bylo pět nebo šest let.

V roce 2021 se manželé Rollandovi rozvedli a děti byly svěřeny do péče matce. Otcovi bylo stanovené výživné, které platil a své děti si pravidelně vyzvedával a vídal je. Matka žila v domě se svým novým přítelem Nathanem Bridgesem. 

Od 14. září však Ashley začala odmítat Dustinovy žádosti o návštěvy dětí. Dustin chtěl celou věc řešit přes úřady a podal stížnost, že mu matka jeho dětí upírá právo vidět je. Ashley se hájila, že Dustin neplatí alimenty, proto mu neumožňuje vidět děti. Naopak Dustin se hájil, že je platí vždy včas a při jeho žádosti o to vidět děti na něj Nathan vytáhl zbraň. Tato stížnost se pak nějak pravděpodobně projednávala, zřejmě proto se celá věc táhla tak dlouho.

16. prosince 2022 se opět otec dětí pokusil navštívit své děti, zřejmě proto, že Blu měl ten den narozeniny. Dustin přišel se svou matkou, pravděpodobně mu i babička chtěla přinést nějaké dárky. Ashley však návštěvu odmítla s tím, že chlapec je mimo domov. Během rozhovoru však zahlédla babička chlapcovu sestru Tyler v opravdu hrozném stavu. Byla pohublá, podvyživená, pokrytá modřinami a na hlavě měla popáleniny. Babička vzala okamžitě Tyler k lékaři. Otec dětí mezitím zavolal polici.

K domu přijel také Timmy Childers, otec Ashley. Polici sdělil, že se mu dcera svěřila, že je chlapec mrtvý a také kde je pohřbený. Podle jeho slov se ostatky nacházejí pod prkny podlahy na chodbě domu. Policie hledala v domě přesně podle jeho výpovědi a tělo skutečně našla. Když odkryla viditelně nově přibitá prkna v podlaze na chodbě a kopala v půdě pod podlahou, našla nejprve chlapcovy pantofle a deku a pod další vrstvou hlíny i tělo, zabalené do několika vrstev igelitu. Policie Ashley i Nathana zatkla den poté, 17. prosince.

Během následujících dnů začalo vyšetřování a výslechy. Už 23. prosince policie zveřejnila příčinu smrti. Chlapec zemřel na utopení, protože mu Nathan držel hlavu v záchodové míse. 

Ashley téměř okamžitě vypověděla, že za smrt jejího syna je odpovědný Nathan. Podle ní měl vždy násilnické sklony. Uvedla, že chlapec zemřel již 9. září 2022 a ještě ten den jej pohřbili pod podlahu. Sama tvrdí, že byla v jiné místnosti a do koupelny vešla, až když z ní Nathan vyšel ven. Našla tam syna bezvládného, dýchal ztěžka. Když chlapec zemřel, tak se podle jejích slov Nathan postaral o pohřbení těla. V podstatě tvrdí, že se provinila jedině tak, že Nathana kryla. Nathan to prý chlapci udělal jako trest za to, že zlobil.

Mezitím, co probíhá vyšetřování, tak je malá Tyler v nemocnici. Kromě těžké podvýživy a popálenin na hlavě,  měla po těle také mnoho modřin, ostříhané vlasy, zlomených několik žeber a lékaři našli špatně srostlou zlomeninu na noze. Babička, Dustinova matka, vypověděla, že když ji našli, tak hned požádala o něco k jídlu a vodu, v očích měla zděšení. Okamžitě se ptala Ashley, proč je dívka v tak hrozném stavu, ale Ashley jí odpověděla, že jde o alergickou reakci.

Později Ashley vypověděla, že holčičce tyto zranění způsobil také Nathan. Držel ji pod horkou vodou jako trest za to, že zlobila. 

Oba čelí obvinění z vraždy, zanedbání péče a týrání dětí. Jsou nyní ve vazbě a soud bude 17. ledna 2023. 

Pro malé město Moro, byla tahle událost velkou ránou. Moro je velmi malé město, podle posledního sčítání zde žije 216 obyvatel. Většina domů je dřevěných, jako dům ve kterém se tragédie stala, na adrese 211 Front St.

Lze jen spekulovat, jestli za celou věc do jisté míry může i uzavřenost komunity a nízká dostupnost psychologické a psychiatrické péče v malých městech na americkém venkově.

Zdroj obrázků: NY POST.

Sledujte pro update o soudním procesu.

Na závěr věnujme tichou vzpomínku chlapci, který nestihl ani zjistit, co od života chce a měl vše před sebou.

[haneulgangnamacademy-rpg]

DPR CREAM

Jméno postavy: Kim Kyungmo Pozice: Real life — Neurochirurg, odborný asistent a přednášející na lékařské fakultě Národnost: Korea

Backstory: Kyungmo Lee byl neurochirurgem, který si v soulské fakultní nemocnici získal respekt a obdiv. Byl známý svou neomylnou precizností a hlubokou empatií vůči pacientům, které vždy vnímal jako jedinečné lidské bytosti s vlastními příběhy. Kyungmo se vyznačoval tichou, ale silnou přítomností. Byl mezi prvními, kdo dorazil do nemocnice, a posledními, kdo odcházel, a to nejen kvůli své práci v operačním sále, ale také kvůli své lásce k výuce, kterou vykonával na Seoul National University. Na univerzitě pracoval jako odborný asistent na lékařské fakultě, kde ho studenti často vídali. Ačkoli miloval praxi a většinu svého času trávil v nemocnici, pravidelně vedl několik seminářů zaměřených na neurochirurgii. Kyungmo věřil, že praktické zkušenosti jsou pro budoucí lékaře nepostradatelné, a tak své studenty povzbuzoval k aktivnímu zapojení nejen během seminářů, ale i při příležitostech sledovat skutečné operace. Na seminářích se nezabýval jen teorií; kladl důraz na aplikaci znalostí v reálných situacích a sdílel své vlastní zkušenosti z operačního sálu. Kyungmo si na univerzitě vybudoval pověst přísného, ale spravedlivého pedagoga.Studenti ho respektovali pro jeho odborné znalosti, ale také pro způsob, jakým dokázal složitou problematiku neurochirurgie vysvětlit. Jeho semináře byly vždy plné, protože mladí medici oceňovali nejen jeho erudici, ale i jeho ochotu odpovídat na otázky a vést je k hlubšímu porozumění. Kyungmo měl zvláštní dar přenášet své nadšení pro chirurgii na své studenty. Když mluvil o komplikovaných operacích nebo o nových technikách, jeho oči zářily a jeho hlas zněl energicky, což působilo jako magnet na ty, kteří ho poslouchali. I přesto, že byl tak úspěšný v praxi i ve výuce, Kyungmo zůstával skromný a málokdy mluvil o svých úspěších. Kolegové i studenti ho znali jako tichého a soustředěného člověka, který se vždy plně věnoval tomu, co právě dělal. Pokud zrovna neoperoval, byl ponořený do výzkumu, kde se snažil nalézt nové způsoby léčby neurodegenerativních onemocnění. Ve svém volném čase pracoval na projektech, které měly potenciál zachránit nespočet životů. Tento jeho tichý zápal pro inovace a výzkum byl známý jen hrstce nejbližších kolegů. Pacienti i kolegové si Kyungma vážili nejen pro jeho odborné schopnosti, ale také pro jeho lidský přístup. V nemocnici se o něm říkalo, že má „zlaté ruce“, a i v nejtěžších případech dokázal najít řešení, které ostatním unikalo. Jeho operace byly vždy úspěšné, což mu přinášelo uznání a respekt. Ale i přes všechna tato uznání zůstával Kyungmo věrný svým hodnotám – nikdy se nehonil za slávou a vždy kladl důraz na týmovou práci a pokoru. Kyungmo byl také oddaný své roli učitele. Ačkoli byl neustále zaneprázdněný, našel si čas, aby se věnoval svým studentům. Po každém semináři s nimi trpělivě diskutoval, odpovídal na jejich otázky a povzbuzoval je, aby se nebáli zkoušet nové věci. Pro Kyungma byla výuka stejně důležitá jako samotná medicína –věřil, že jen dobře připravení a sebevědomí lékaři mohou pokračovat v jeho odkazu a přinést medicíně další pokroky. Navzdory své tichosti a skromnosti se Kyungmo stal legendou v oboru. Jeho jméno bylo často zmiňováno na odborných konferencích, kde byly jeho příspěvky vždy vítány s velkým zájmem. Mnozí mladší lékaři k němu vzhlíželi jako ke vzoru a snažili se napodobit jeho metody a přístup. Kyungmo si však nepřál být vzorem.Byl přesvědčen, že každý lékař musí najít svou vlastní cestu a že jen tak může být skutečně úspěšný. Jednoho dne, po dlouhé a úspěšné operaci, se Kyungmo zastavil u okna své kanceláře a zadíval se ven. Svět kolem něj se zdál být tichý a klidný, ale on věděl, že v něm stále zbývá mnoho práce. Měl před sebou ještě mnoho výzev, které chtěl překonat. Přestože byl už nyní vnímán jako jeden z nejlepších, věděl, že skutečný úspěch leží v neustálém hledání nových cest a zlepšování sebe sama.

Facebook: Kim Kyungmo

[liberte-news]

VIDEO: Drama na US Open! Japonec zkolaboval v pátém setu přímo na kurtu

TENIS - Měl to být vyrovnaný duel bez jasného favorita. A to se bezezbytku vyplnilo. Bohužel závěr utkání prvního kola US Open mezi Japoncem Nišiokou a Srbem Kecmanovičem orámoval moment, který žádný fanoušek vidět nechtěl...

TENIS – Měl to být vyrovnaný duel bez jasného favorita. A to se bezezbytku vyplnilo. Bohužel závěr utkání prvního kola US Open mezi Japoncem Nišiokou a Srbem Kecmanovičem orámoval moment, který žádný fanoušek vidět nechtěl. Japonský tenista na začátku pátého setu zkolaboval, z kurtu ho museli lékaři odvést na invalidním vozíku. Bitva s o jedno místo hůře postaveným Srbem Kecmanovičem se hrála…

[tynous]

Druhá státnice - pediatrie

Začal prosinec, pomalu se blížily Vánoce, dny byly krátké a chladné. V neděli jsem přiletěla ze Švýcarska kam jsem se vydala za odměnu po první státnici za kamarádkou. Byly to krásné 4 dny, ale skočily a místo toho začala pediatrie.

Státnice z pediatrie jsme se děsili všichni od té doby, co jsme se dozvěděli, že vůbec něco takového existuje. Byl to strašák číslo dvě hnedka po patologii. Pediatrie v Motole je vyhlášená. Všichni vědí, že pediatři nedávají nic zadarmo a dítě NENÍ MALÝ DOSPĚLÝ! :D

Na pediatrii se začíná každý den ráno na hlášení protože jak řekla jedna moje moudrá kamarádka...pediatři pořád něco někomu hlásí. Na hlášení je každé ráno tolik lidí, že největší úkol je tam neomdlít. Na pediatrii totiž nejsou v zasedací místnosti žádná okna. Součástí zápočtu z pediatrie je i účast na dvou "službách" buď jdete na dvě odpoledne - cca do 8 až 10 podle toho, jak to zrovna vyjde. Druhá možnost je jeden den o víkendu. Ať si ale vyberete jakoukoliv variantu, musíte potom ráno na hlášení referovat pacienty před celou pediatrickou klinikou.

Tepovka vám vyskočí tak na 120/min a jen tajně doufáte, že pan přednosta nebude mít nějaké záludné otázky. Bohužel většinou má :D Dá se to ale zvládnout. Já jsem například musela pacienta referovat dvakrát, protože se profesor naštval, že pořád někdo chodí na hlášení pozdě a musel jim vynadat.

Po hlášení vás čeká praxe na oddělení, která je už o něco delší než ta na chirurgii. Hodně záleží, na jakém oddělení jste, podle toho se také odvíjí náplň. Výběr oddělení se dá dokonce i trochu ovlivnit. Paní sekretářka je zlatá a když se včas přijdete domluvit (ideálně pátek před začátkem bloku motolské praxe) tak se vám pokusí vyhovět. Já za sebe doporučuju kojence musíte mít tedy trochu štětí na pacienty, ale je to jedna z mála příležitostí kdy se dostanete do kontaktu s dětmi pod 1 rok a máte možnost si je vyšetřit a prohlédnout jejich chování. Sátnicové otázky totiž obsahují poměrně dost různých témat týkajících se mimin a je dobré za výuku aspoň nějaké vidět.

Na pediatrii hodně závisí na přiděleném doktorovi, jaká bude náplň vaší praxe. Někdo nás toho nechal udělat opravdu hodně - vyšetřit pacienta, napsat dekurz a pobavit se, co s pacientem dál. Jiní lékaři prostě neměli dost vhodných pacientů - na pediatrii v zimním období leží opravdu hodně infekčních pacientů a někdy je snaha eliminovat množství lidí na pokoji, nebo prostě měli sami dost co dělat a na mediky zkrátka nebylo tolik času.

Po praxi na oddělení následoval vždy ještě 45 minutový seminář na naprosto náhodná témata. Některé semináře byly skvělé, jiné jsme měli bohužel už v pěťáku nebo čtvrťáku a některé semináře byly klasicky úplně mimo mísu.

Vánoce se blížily, pediatrie ale neubývalo...chtěla jsem se začít učit hned v úterý první týden bloku, klasicky to zase nevyšlo a začala jsem až v sobotu. To, že jsem tuhle státnici udělala je hlavně zásluha mých 4 brilantních spolužáků, kteří vypracovali během cca roku perfektní vypracky na pediatrii. Jsou tak perfektní, že se z nich učí i doktoři na kmen. Díky nim jsem měla každou otázku precizně a aktuálně vypracovanou podle nejnovějších poznatků z UpToDate a podle Learning objectives, které připravila pediatrická klinika, ale ani jejich autoři na ně neumí odpovědět. (Tímto zdravím gastroenterology a jejich gastroenetrologické LO.)

Prvních 14 dnů v Motole uběhlo jako voda, stihly jsme dokonce s T. i jednu "službu" kde se vůbec nic nedělo a polovinu času jsme si jen povídaly s doktorem na lékařku. Nastal čas vyjet na okres. Pediatři vás povinně vyšlou na 14 dnů (teď už to myslím bude 3 týdny) na praxi do okresní nemocnice. Za mě je to naprosto perfektní nápad, protože konečně vidíte, jak vypadá taková "běžná pediatrie" a ne motolský bizár plný vzácných syndromů, transplantovaných dětí a cystické fibrózy.

Já jsem se na doporučení kamarádky vydala do České Lípy. Za sebe bych pediatrii v ČL doporučila na praxi všema 10. Dokonce jsem i chvíli uvažovala, že tam pudu pracovat. Jak řekl jeden můj oblíbený skaut...Česká Lípa je díra po granátu (tímto se omlouvám všem jejím obyvatelům)...pravda, moc se tam toho neděje. Obzvlášť ne poslední týden před Vánocemi. Na praxi to ale bylo naprosto v pohodě. V Lípě mě ubytovali přímo v nemocnici v "inspekčním pokoji". inspekční pokoj nebo inspekční hrad, jak jsem mu já začala říkat, je vlastně taková velká garsonka s 2 poloodělenými pokoji na spaní obří koupelnou a obývákem s kuchyňkou. Ráno se vzbudíte a rovnou si můžete obléct nemocniční oblečení, protože po cestě na oddělení vůbec neopustíte budovu nemocnice.

Na pediatrii v Lípě se toho před Vánoci mnoho nedělo. Byla jsem tam na praxi ještě s jednou šesťačkou z Hradce takže jsem si ve volných chvílích mohla s někým popovídat.

Na hlášení jsme každé ráno strávili cca hodinku, protože pan primář opravdu rád povídá svoje zajímavé historky z mládí. Poté jsme se rozdělily a mohly jsme si vybrat mezi ambulancí, oddělením nebo novorozenci. V Lípě to bylo spíš o koukání a poslouchání než o nějakém velkém samostatném vyšetřování a psaní dekurzů. Alespoň jsem ale viděla pár běžných diagnóz jako laryngitida spála nebo bronchioloitida. Měli jsme tam dokonce i jednoho skoro dospělého kluka, který chtěl vyzkoušet pervitin, trochu to přehnal s dávkou, začal mít palpitace tak se lekl, všechno vyklopil mamce a nakonec skončil v nemocnici. Naštěstí mu nic závažného nebylo, byla to spíš taková životní lekce, že není potřeba z nudy zkoušet perník.

Hned ze začátku mojí praxe nás potkala smutná rodinná událost. Umřela nám babička z tátovy strany. Byla jsem z toho dost špatná, protože jsem byla pryč a nemohla jsem být doma s tátou. Nevěděla jsem moc, jak se s tím vyrovnává. Babička pro něj byla důležitá, i když ho posledních pár let už skoro nepoznala. Nakonec všechno dopadlo tak, že jsem jela z praxe v Lípě o den dříve. Po cestě domů jsem se úplně náhodně v autobuse dozvěděla o tom, co se stalo na filosofické fakultě. Další šokující zpráva, všude toho bylo plno...já jsem začala uvažovat, jestli tam náhodou nemám nějaké kamarády nebo známé a jestli jsou v pořádku.

Před Vánoci jsme si tedy udělali výlet přes celou republiku na babiččin pohřeb a u toho sledovali zprávy ohledně střelby na FF. Mě vzadu v hlavě stále hlodala pediatrie, u které jsem zas začínala mít pocit že už zas nic nestíhám. Uklidňovalo mě jen to, že mám teď přes týden volna přes Vánoce, takže přeci něco doženu.

Vánoční prázdniny byly letos překvapivě docela klidné. Byly to první Vánoce, které s námi po dlouhé době neslavila nevlastní mamka. Byli jsme jen my 3 - já, táta a brácha. Trochu jsem nevěděla, co od toho čekat a jak to bude vypadat. Nakonec jsme to ale zvládli pěkně, měli výborný bramborový salát a večer jsme si pustili štědrovečerní pohádku.

Přes vánoční svátky šla pediatrie trochu stranou. Potřebovala jsem trochu vypnout, užít si trochu klidu, vánoční atmosféry a oprostit se od medicíny. Už jsem cítila jak začínám být unavená. Když jsem si představila, co mě čeká za leden, chtělo se mi brečet a křičet najednou.

Leden..se stal. Nevím, jak. Po svátcích se nám rozbil doma kotel, takže jsem odjela do Lípy o pár dnů dřív. Moje dny byly vyplněné pediatríí, procházkami v podmračeném a sychravém počasí a strachem z toho, jak to všechno stihnu.

Z Lípy jsem si přivezla jako suvenýr nějakou nasofaryngitidu, takže jsem byla opravdu vděčná za to, že se na neonatolgii dělala prezence až poslední den. Sice jsem se na neonatologii opravdu těšila, ale vyležet se bylo důležitější. (Poznámka - pokud to jen trochu jde, tak nechoďte do nemocnice nemocní! Obzvlášť na taková oddělení, kde leží nedonošení novorozenci.) Tu trochu neonatologie jsem si ale celkem užila. I přednášky mě docela bavily a hlavně to bylo něco úplně nového a samostatný státnicový okruh. (Pozor! Neonatologie je 4. otázka na státnici a má svoje vlastní vypracky a vždycky si ji vytáhnete.)

Zbývaly poslední 2 týdny na pediatrii v Motole a já už jsem jela jako stroj. Do školy, doma se najíst, zasednout ke stolu, občas na chvíli ven na vzduch, pak zas ke stolu...v půl jedenácté zalehnout a zítra znova. Z toho období si toho moc nepamatuju. Vím, že bylo ošklivo, tma, pořád jsem byla unavená a nervózní z učení. Výuka skončila, dostali jsme zápočet za docházku a to nejlepší mělo teprve začít.

Našich opakovacích 8 nebo 9 dnů (už si to přesně nepamatuji) bylo jedno z nejintenzivnějších období tohoto ročníku. Doteď se vlastně s P. obě divíme, jak jsme to zvládly. Pravdou ale je, že jsem na nás neuvěřitelně pyšná. Dokázaly jsme se totiž neuvěřitelně kousnout, sebrat všechny svoje síly a makat jako šrouby.

Vypadalo to asi nějak takhle: vstát, zacvičit si, nasnídat se a vyrazit k P./čekat, až P. přijede (u toho se snažit udělat nějakou chybějící otázku), sejít se v 9:30, cca 20 minut pokecat, udělat kafe, čaj...První vlna učení do cca 13, někdy jsme stihly 4 otázky, někdy 1. Oběd, poobědvá pauza, během které jsme se šly projít nebo něco nakoupit nebo jen seděly a čuměly do zdi. Pokračovaly jsme cca od 14:30 až 15:00 až do večera. Končily jsme většinou kolem 21 až 21:30. Někdy jsme si dovolily dát si menší pauzu okolo večeře, někdy jsme se trochu zakecaly...ale běžně jsme dávali 8-10 hodin čistého času na forestu. Stejně jsme nestíhaly...

Vydržely jsme...až do úterý...a pak šly na to.

V den státnice jsem se probudila a byla jsem přesvědčená o tom, že poletim jak raketa. V hlavě jsem měla úplně prázdno. Tohle se přece nemůže povést...

Státnice z pediatrie se skládá z několika částí. Nejdřív jdete všichni společně ráno na RTG. Byl to fakt docela bizár, když prochází přes půlku nemocnice zástup mediků v oblecích a šatečkách mezi pacienty a doktory. Na RTG dostanete jeden z 10 RTG souborů - nebývá to jen klasická skiagrafie, já jsem měla třeba jen USG obrázky. Ke snímkům dostanete krátkou anamnézu. Ve většině případů to byla dost učebnicová anamnéza, ta vám hodně napoví. Dostanete chvilku čas na přípravu a prohlédnutí snímků. Poté nějakému radiologovi popíšete, co vidíte a řekne, na jakou diagnózu pomýšlíte. Pozor! Jedná se spíš o diagnózy z dětské chirurgie než z pediatrie! Z toho důvodu už jsem taky moc neuměla odpovědět na doplňující otázky od paní doktorky, ale i tak jsem to nějak zvládla.

Po RTG jdete zpátky za sekretářkou a ta vás pošle buď na oddělení na praktickou zkoušku nebo na to nejtěžší - ústní zkoušku.

Já jsem byla poslána na ústní. Ústní se skládá ze 2 částí, protože máte 2 komise. U sekretářky si vytáhnete předem připravený triplet pediatrických otázek a jednu neonatologickou otázku a jdete na přípravu. Já jsem začínala u komise, ve které seděl neonatolog a pediatr. Pani docentka si otázku z tripletu vybrala, někoho jiného zas komise nechala vybrat samotného. Jak bývá mým zvykem, vytáhla jsem si endokrinologické téma u endokrinoložky, takže bylo úplně jasné, kterou otázku si paní docentka vybere. Naštěstí to byly akutní komplikace diabetu, takže to jsem měla poměrně dobře naučené. Stejně to nezabránilo několika otázkám, u kterých jsem vůbec netušila, co se po mě chce. :D

Neonatologii za mě vlastně skoro celou odvykládal pan docent, takže to zas tak složité nebylo. Od první komise jsem odcházela s pocitem, že by snad nemuselo být všechno ztraceno.

Na druhou komisi jsem musela docela dlouho čekat. Během čekání jsem se ještě snažila dopřipravit si poslední otázku, protože jsem si za boha nemohla vzpomenout na příčiny sekundární hypertenze, i když jsem věděla, že jich je tolik. To je problém u otázek, které jsou jak v pediatrii, tak v interně. Vždycky vás zákonitě začnou napsat věci z toho druhého předmětu, což se ne vždy úplně hodí.

Druhá komise byla zlatá. Zas jsem měla u pneumologa pnemumologické téma. :D Naštěstí to tedy nebyla úplně jeho specialita a nutno říct, že CF není jen plicní problém. Cystická fibróza nás během studia provázela už od prváku a teď jsem to konečně zužitkovala. Pravda, otázka "No a víte jak se jmenuje nějaký přípravek s těmi pankreatickými enzymy?" mě trochu zaskočila. :D

Na hypertenzi už naštěstí mnoho času nezbylo a vlastně mi přišlo, že zas tak moc nikoho nezajímala. Vím, že se mě ptali na hypertenzí krizi, ale jinak si toho už moc nepamatuju.

Po ústní jsem šla za sekretářkou, aby mě poslala někam na praktickou a celá nervózní jsem se jí ptala, jestli by mi řekli, kdyby mě z té ústní vyhodili. Uklidnila mě, že to by mi řekli. Věděla jsem tedy, že to nejtěžší je za mnou.

Pokračovala jsem na oddělení. Mohla jsem si vybrat, tak jsem si vybrala svoje oblíbené kojence. Dostala jsem tříměsíční holčičku s bronchitidou. Pacientka moc spolupracující nebyla...ani poslechnout se bez řevu nenechala. :D Maminka byla ale moc ochotná a já jsem měla pocit, že mám docela představu, co jí je.

Paní doktorce jsem pověděla všechno, co jsem zjistila a pak jsme se začaly bavit o terapii. Všechno, co jsem řekla, bylo špatně. Byla jsem už tak unavená a tak vymletá, že už ani nevím, co za bláboly jsem tam vykládala. Něco jsem nakonec sesmolila a pani doktorka mě propustila k paní sekretářce. Odevzdala jsem papír, sedla si na židli a říkala si "Holka, ty si to dokázala! Udělala si státnici z pediatrie!" vůbec se mi tomu nechtělo věřit, ale bylo to tak.

[pepikhipik]

❗Praktika nebude brzy mít každé třetí dítě

Do několika let nebude mít praktického lékaře každé třetí dítě, odhadují Odborná společnost praktických dětských lékařů České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně (ČLS JEP) a Sdružení praktických lékařů pro děti a dorost ČR.

Velká část praktiků brzy odejde do penze, téměř polovina je starší 60 let a více než 14 procent starší 70 let. Podle části odborníků by pomohlo zjednodušit vzdělání pro lékaře v ambulancích.

👉Podle sdružení je v ČR aktuálně zhruba 1800 ordinací pro děti, do optimálních kapacit jich chybí asi 300.

👉Mezi roky 2017 a 2021 zavřelo bez náhrady 338 ordinací.

👉Podle dat z loňského prosince bylo 813 praktiků starších 60 let.

Usnadnit příchod mladých lékařů mají podle předsedkyně odborné společnosti dětských praktiků Aleny Šebkové změny ve vzdělávání. „Nejde o radikální novinku, nebo neověřený experiment, vracíme se k dřívějšímu systému dvou atestací. Ke stávajícímu oboru pediatrie by přibyl kratší obor, pouze pro praktické lékaře pro děti a dorost s velmi intenzivní praxí,“ vysvětlila.

Budoucí lékaři v současné době studují obor pediatrie, mohou jít pracovat jak do nemocnic, tak do ordinace praktika, případně se specializovat i jako dětský psychiatr. Každý rok si pediatrický kmen vybírá asi 200 mladých lékařů po ukončení lékařské fakulty.

Změna ale podle praktiků studium prodloužila a snížila objem praxe přímo v ordinacích ve prospěch nemocničních dětských oddělení.

Podle předsedkyně sdružení Ilony Hülleové by úprava vzdělávání, při němž by v ordinaci lékaře-školitele pracoval i jeho školenec, vedla k okamžitému posílení kapacity ordinace.

🔹„Obzvláště v případě převzetí praxe v budoucnosti mladým kolegou se tento model velmi osvědčil. Přináší výhody jak pro lékaře, tak zejména pro naše malé pacienty a jejich rodiče, neboť je zajištěno pokračování péče praktickým dětským lékařem, kterého již znají,“ uvedla.

[hanaslivova]

Texty pro Aktuálně.cz a Deník N

Paliativní léčba: Konec špatného umírání v Česku? Lékaři v nemocnicích se učí pečovat o ty, kteří se neuzdraví  (2017)

Rozhovor s frontmanem kapely Lambchop Kurtem Wagnerem

O výstavě Kamila Lhotáka

Rozhovor s hudebníkem Son Luxem

Recenze desky "American Utopia" od Davida Byrnea

O výstavě Václava Boštíka

O výstavě Jana Zrzavého

...a tady jsou všechny texy pro Aktuálně.cz. Na Kamilovi Lhotákovi (mě) vyfotil Jakub Plíhal.

Texty pro Deník N

Rozhovor s ilustrátorkou Renátou Fučíkovou.

V roce 2023 jsem editovala knihu Marie Kieslowski "Je všechno dobrý?"

[ceskelithium]

Máme alternativu k lithium-iontovým bateriím?

V diskuzích k těžbě lithia se často objevují vědoucí komentáře: “Lithium je zbytečné, protože pokrok jde dál. Vždyť jsou k dispozici i články na bázi sodíku!” Jak to je doopravdy?

Nezbytné elektrochemické minimum

Abychom mohli na otázku v titulku odpovědět opravdu komplexně, je třeba úplně základní uvedení do elektrochemie: odpusťte mi to a přijměte to s trpělivostí, prosím.

Okřídlenou historku o italském lékaři Luigim Galvanim, kterému se cukala žabí stehýnka, pravděpodobně znáte. Galvani pohyb přisoudil živočišné elektřině; ve skutečnosti proud elektronů přecházel mezi zinkovými svorkami a měděným drátem. Zinek (jako neušlechtilý kov) se chtěl oxidovat (tedy: zbavit elektronů), měď naopak redukovat. Galvani to jen popsal, ale nerozuměl tomu; to se povedlo až mladému Alexandru Humboldtovi (tu scénu čtivě - až hororově - zachycuje v jedné kapitole románu Vyměřování světa Daniel Kehlmann, vřele doporučuji kliknout na odkaz). Zinek s mědí tvoří elektrody tzv. Daniellova článku, jeho napětí je asi 1,1 V a v návodech k pokusům pro mladší školní věk ho najdete obvykle pod názvem např. “ovocná baterie” (zapíchnete plíšek z mědi a zinku třeba do citronu a pociťte na jazyku ránu; o to ovoce pochopitelně vůbec nejde, citronová šťáva tam funguje jako elektrolyt). Dnes říkáme, že zinek má nižší standardní redukční potenciál než měď. “Chemické nepřátelství kovů” - rozdíl v potenciálech - je napětí, které může průchod elektronů mezi oběma kovy (elektrodami) přinést. Lithium má z celé periodické tabulky standardní redukční potenciál úplně nejnižší, konkrétně -3,04 V. Račte se sami přesvědčit v tabulce. A teď už můžeme na baterie.

Požadavky na skvělou baterii

Budete-li vynalézat nový typ baterie, musíte při hledání kovů pro jeho elektrody vzít v úvahu následující podmínky:

Co nejnižší standardní redukční potenciál (aby baterie dávala slušné napětí, potřebujete nějaký málo ušlechtilý kov s hodně zápornou hodnotou potenciálu)

Co nejvyšší kapacita (obvykle vztažená vůči hmotnosti)

Netoxicita

Vysoký počet nabíjecích cyklů

Ekonomická, technologická a politická dostupnost (máme to kde získat? je tam stabilní režim?).

Podívejte se na tuhle tabulku (zdroj):

Tady je vidět, že ty nejlepší možnosti už jsme vyzkoušeli: Když pomineme toxické, drahé a těžké kovy, moc nám toho nezbývá. Z uvedených prvků má nejnižší standardní potenciál právě lithium.

Porovnáme-li lithium s jeho nejbližším příbuzným sodíkem na druhém grafu, vidíme, že jeho gravimetrická kapacita je asi 3x vyšší. Třetí graf (zdroj) ukazuje to stejné, přidává ale ekonomický a geografický aspekt: Zatímco zdroje lithia jsou rozmístěny nepravidelně a není jich mnoho, o sodíku (resp. sodných iontech) to neplatí.

Chceme-li tedy procházet jen potenciálně konkurenceschopné varianty, stačí prozkoumat jen několika málo případů.

“Dostatečně dobré” baterie

Otcem (prakticky ve všech významech toho slova) moderních baterií je John B. Goodenough (1922-2023), nositel řady ocenění, včetně Nobelovy ceny za chemii z roku 2019. Vedle mnoha jiných významných objevů má na svém kontě i lithium-iontové baterie. Z výše uvedeného je zřejmé, proč Goodehough sáhl právě po lithiu. V závěru života (v 94 letech!) publikoval objev nového typu článku, tzv. skleněné baterie. Mezitím se ale začaly objevovat baterie sodík-iontové. Pojďme se podívat na jednu po druhé.

Lithium-iontové baterie

Goodenough vymyslel několik baterií na bázi lithia. Nejčastěji se vyrábějí lithium polymerové baterie (elektrolytem je polymerní gel) s LiCoO katodou a grafitovou anodou, anebo s fosforečnanen lithno-železnatým LiFePO4, v elektromobilové branži označovaném jako LFP), případně s lithiem a oxidy manganu nebo LiNiMnCoO2. Kromě lithia takové baterie tedy obsahují i další kovy, jako je nikl, kobalt, nebo mangan.

Česká inovace

Baterie HE3DA je vynález Čecha Jana Procházky, se kterým se snaží prosadit někdy od roku 2010. Opět jde o Li-ion baterii, rozdíl je v konstrukci; to má přinést až dvojnásobnou hustotu skladované energie. 

Baterie se od roku 2020 vyrábějí; podnik má ale podle průběžných mediálních zpráv problémy. Pro naši otázku (“Máme alternativu k Li-ion bateriím?”) je technologie HE3DA pořád je Li-ion baterií.

Sodík-iontové baterie

Zásadní inovací, o níž se hovoří, jsou Li-ionkám analogické sodík-iontové články. Hlavní výhodou je dostupnost sodíku, vyrobitelného třeba elektrolýzou chloridu sodného (kuchyňské soli). Nevýhodou má být nižší energetická hustota (tedy vyšší hmotnost baterie, kterou je třeba do elektromobilu/kola dát) a nižší počet nabíjecích cyklů, tedy nižší životnost. Oběma parametry Na-ion tedy proti Li-ion neobstojí. Pro stacionární ukládání elektřiny, kde nevadí vysoká hmotnost (třeba přebytky z domácí fotovoltaiky) by nový typ mohl být vhodný; u aut bude výhodnější Li-ion. V konkrétních číslech: Na-ion má dosahovat 160 Wh/kg, zatím Li-ion běžně dosahuje 200-300 Wh/kg; výše zmíněná HE3DA deklaruje cca dvojnásobek.

Technologie je relativně nová a málo vyzkoušená. Po internetu proto koluje řada informací, obvykle nadšených: Zejména čínská produkce hlásí nastupující boom a velké ambice ve věci odstranění výše zmíněných nedostatků. Za projekty stojí velké čínské automobilky, které jsou na dodávkách lithných surovin z Austrálie a Jižní Ameriky závislé a stejně jako Evropa hledají cestu k surovinové soběstačnosti. Jestli jsou výhledy na 70% cenu (někdy ale taky jen čtvrtinovou) a zároveň srovnatelné technické parametry reálné, zatím nelze posoudit. I v přejících textech se píše o neúplných dodavatelských řetězcích a problémech, které výrobu podle všeho potkají.

V Evropě se Na-ionkám v průmyslovém měřítku věnuje jen švédský Northvolt, v Kalifornii výrobu chystá Natron (více na webu firmy). Informaci, že čínský investor staví na Slovensku gigafactory k produkci sodík-iontových baterií, nelze ověřit. Z veřejných zdrojů vyplývá, že podnik bude vyrábět klasické Li-ion akumulátory. 

Skleněné baterie

Posledním typem je tzv. skleněná baterie, za níž opět stojí John Goodeough. Její elektrody jsou opět z alkalického kovu (tedy, zase z lithia nebo sodíku), sklo má funkci elektrolytu. O efektivitě se vedou debaty; pro zodpovězení naší otázky ale stačí tvrzení, že se opět jedná o upravenou Na-ion, resp. Li-ion baterii.

Nenahraditelné lithium? Jak kde

Nelze vyloučit, že v budoucnu lidé vynaleznou zcela jiný typ baterie; s dosavadním poznáním to ale není pravděpodobné. Jak vidíme i na zmíněných inovacích, prakticky vždycky se jedná o konstrukční (HE3DA) nebo chemické (Na-ion) alternativy k Li-iontovým bateriím.

Sodík-iontové baterie si umím dobře představit pro domácí přebytky elektřiny z fotovoltaiky; vzhledem k nižšímu počtu nabíjecích cyklů ale bude ekologičtější i ekonomičtější vyrobenou elektřinu rovnou spotřebovat nebo prodat, například prostřednictvím smart-grids, komunitního sdílení elektřiny nebo jinak.

V automobilech (elektrokolech, koloběžkách ad.), kde každá zátěž navíc zvyšuje provozní náklady, je lithium špatně nahraditelné. Pokud chceme šetřit lithiem, ideální je, když budeme vyrábět méně aut (jak upozorňuje třeba Asociace pro mezinárodní otázky). 

Výstižně to shrnuje predikce International Energy Agency, který do grafu zpracoval Jaroslav Kopřiva z AMO: Majorita poptávky po lithiu je způsobena očekávanou poptávkou po elektromobilech.

Bez lithia se tedy - při zachování dosaženého standardu a zároveň žádané dekarbonizaci ekonomiky - v dopravě neobejdeme. To ovšem není generální argument pro jeho t��žbu za jakoukoli cenu. 

Ke studiu: 

HOUSECROFT, Catherine E. a SHARPE, A. G. Anorganická chemie. Přeložil David SEDMIDUBSKÝ, přeložil Ondřej BENEŠ, přeložil Karel HANDLÍŘ, přeložil Petr HOLZHAUSER, přeložil Irena HOSKOVCOVÁ, přeložil Jaroslava KALOUSOVÁ, přeložil Jan KOTEK, přeložil Václav SLOVÁK, přeložil Jarmila ŠPIRKOVÁ, přeložil Miroslav VLČEK. Praha: Vysoká škola chemicko-technologická v Praze, 2014. ISBN 978-80-7080-872-6.

[jirsen-blog]

Jak Fiala obešel Válka a plácl si s lékaři (Vinohradská 12) (audio)

Naštvaní lékaři. S Válkem se nedohodli, podali výpovědi, přišel premiér Fiala a nabídl jim dohodu. Proč na ni lékaři kývli, když s ní ne všichni souhlasí? A dokáže vláda své sliby splnit? Téma pro Adélu Čabanovou, redaktorku časopisu Medical Tribune. Ptá se Matěj Skalický. Poslech pořadu ČRo Zdroj: Kurzy.cz

[themorning-news]

Finálové kolo letošního ročníku dějepisné soutěže gymnázií se blíží

Dějepisná soutěž gymnázií pořádaná Nadačním fondem Gaudeamus při gymnáziu Cheb je již řadu let významnou událostí středoškolských studentů z České a Slovenské republiky. Tato soutěž nejenže podněcuje zájem o historii, ale také poskytuje útočiště mladým nadšencům do dějepisu, aby ukázali své znalosti a vášeň pro studium minulosti.

Letos proběhne již 31. ročník. Vzhledem k mimořádnému zájmu o soutěž se od roku 2014 ve všech 22 krajích ČR a SR uskutečňuje krajské kolo, do kterého se zpravidla hlásí 250-330 gymnázií z obou zemí. Z krajského kola, které proběhlo ve středu 5. dubna 2023, vzešel tradiční počet 75 gymnázií, která se utkají 23. listopadu 2023 v Chebu. Studenti budou soutěžit ve znalostech evropských dějin 1945-1975 (od Postupimské konference až po Helsinskou konferenci).

"Dějiny jsou nejen o datech a jménech, ale také o porozumění kontextu a důležitosti těchto událostí v širší perspektivě. Tato soutěž nabízí studentům možnost prozkoumat spletité dějiny 20. století, které zásadně ovlivnily, jak Evropu, tak i celý svět. Soutěžící si nejen memorují prostá fakta, ale také se učí, jak interpretovat a rozumět historickým událostem a procesům," říká organizátor soutěže Mgr. Miroslav Stulák.

Atraktivnost celé soutěže umocňuje i skutečnost, že během vyvrcholení soutěže se do zadávání otázek zapojují  prostřednictvím velkoplošné obrazovky i osobnosti obou republik, v posledních ročnících to byli např. přední umělci Zdeněk Svěrák, Marek Eben, Viktor Preiss, Karel Gott, Jiřina Bohdalová, Emília Vášáryová, Štefan Kvietik, Marián Labuda, Martin Huba, Milan Kňažko, významní lékaři Josef Koutecký, Pavel Pafko, Jan Pirk, Vladimír Krčméry, slavní sportovci Jan Železný, Bára Špotáková, Ivo Viktor, Antonín Panenka, Dominik Hašek, Petr Čech, Jiří Holeček, Jozef Golonka, Miroslav Šatan, Miloš Mečíř, bratři Hochschornerovi, dále prezidenti SR Andrej Kiska, Zuzana Čaputová a předseda vlády SR Eduard Heger.

V roli odborných garantů se XXXI. ročníku zúčastní prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc., PhDr. Petr Blažek, Ph.D. a prof. PhDr. Roman Holec, DrSc., dále pak jako hosté prof. PhDr. Milan Hlavačka, CSc., PhDr. Jiří Plachý, Ph.D., a řada dalších osobností naší země z různých oblastí společenského života.

Na finančním zajištění se kromě desítek firem, podnikatelů a významných osobností ČR a SR, podílejí i ministři vlády České republiky, členové Poslanecké sněmovny i Senátu PČR, zastupitelé Karlovarského kraje a řada zastupitelů města Chebu. Setkání mladých historiků dále finančně podporují desítky městských úřadů České republiky a Slovenské republiky, městských a obecních úřadů Karlovarského kraje a také krajské úřady České republiky. Poslední ročníky finančně podpořily i desítky poslanců Národní rady Slovenské republiky.

Tato významná soutěž chebského gymnázia je připomínkou toho, jak mohou být dějiny inspirací pro budoucnost a jak je důležité uchovávat a sdílet znalosti o minulosti. Cheb je místem, kde se dějiny stávají živoucími a inspirativními.

[lichotnyubeznik]

Americký zápisník jednoho postdoka

Ahoj, moje jméno je Tomáš Škoda, jsem Carter-Beneš Postdoctoral Fellow na Miskatonic University, Department of Engineering, absolvoval jsem předtím Fakultu strojní ČVUT a Gymnázium Vlasty Buriana v Benešově a tohle je můj blog o mých zážitcích, postřezích a myšlenkách v USA, kde jsem na ročním pobytu.

Už tady pár týdnů jsem, a to ve mně zanechalo spoustu dojmů, takže jsem chvíli váhal, kde začít. Začnu hezky od začátku.

Do Států jsem poprvé přiletěl do New Yorku (Boeingem 787 Dreamliner - přestup byl ve Frankfurtu nad Mohanem), přesněji tedy do Newarku, což je obří mezinárodní letiště v New Jersey, ale New York je hned na dohled - a páni, ta jeho linie stovek mrakodrapů, to jsem ještě neviděl! Musím se tam taky zajet podívat, z Arkhamu to nakonec není tak daleko, 160 minut Flixbusem, 120 minut Amtrakem (takové americké České dráhy), anebo letecky za půl hodiny, jak jsem rychle zjistil, protože v Newarku jsem jenom přestupoval právě do Arkhamu.

Ale to už předbíhám. Newark je fakt obří letiště, sice žádný Kuvajt, ale myslím, že s Charles de Gaulle nebo Heathrow se může směle měřit, Vídeň potom úplně strčí do kapsy. Líbí se mi, jak jsou Američani sebevědomí, sotva vyjdete z kloubu, už vás vítají jejich vlajky. Jsou doslova - no všude! Když jsem v ruce držel pas s českým lvem a vědeckým vízem do USA, byl jsem tak nějak zvláštně hrdý. Černošská celnice byla trochu protivná a kvůli přestavbě terminálu člověk při transferu zabloudil a málem jsem nestihl navazující let, ale pořád je to Amerika a věci fungují tak nějak líp, než jsme zvyklí doma.

Letiště T. F. Greena v Arkhamu je oproti tomu takové místní. Jako Uber mi přijel pick-up - no to jsem teda koukal! Do města jsme se řítili po fungl nových 6proudých dálnicích, žádné zácpy, po okruhu jsme se dostali přímo do centra, kde bydlím.

Naštěstí jsem sehnal bydlení blízko kampusu, v takové malebné, tradiční čtvrti. Arkham býval rybářským městem, a opravdu, všechny domy mají doteďka takový "přímořský" nádech.

O škole napíšu někdy příště, ale v nedávné době bylo mým nejsilnějším zážitkem asi setkání držitelů Carterova stipendia. Na Rhode Island - to je stát, ve kterém je Arkham - jich je hned několik desítek. Pozvánka byla taková americká, hostitelka se hned ptala, kdo je vegetarián, vegan... dost tu s tím nadělají. Akorát pak kvůli téhle menšině v bufetu nebylo skoro žádné maso a měli jsme všichni nějaké kari - přitom v Americe. No, v tomhle jsou Američani takoví hodně připosraní.

Ale bylo báječné, kolik národností se tady sešlo! Neurovědci z Estonska a Bolívie, lékaři z Pákistánu nebo Indonésie, psychologové z Jamajky, fyzik z Běloruska, byl tu i jeden černoch z umělecké školy a - svět je malý, anebo jsou Češi prostě schopní - i jeden český kolega z Department of History.

Představování bylo legrační - na to, že si s českou diakritikou jen tak neporadí, jsem se připravil, tak jsem jim to usnadnil a představoval se jako Thomas Skoda. Stejně to ale pletli a ptali se, jestli je moje křestní jméno "Thoma", přitom Thomas je normální americké jméno!

Zůstal jsem až do konce, kdy nás tam zůstalo jen pár, a díky tomu jsem se alespoň líp seznámil. Jak se ukázalo, jedna Američanka měla babičku z Ukrajiny a dědu - světe div se - z Čech! Česky sice neuměla, ale znala Kunderu, Prahu, Jágra - Wichterleho nebo Mendela ale ne. A s mým jménem se taky zapotila, ale aspoň jsem s ní mohl zavtipkovat, že s politikou to v USA tak špatné nemají, protože aspoň nemají Babiše s Okamurou. A taky že po vší té zelenině se ještě budeme muset jít dorazit někam do mekáče.

Akorát je zvláštní, jak se ti Američané nakonec vždycky rozprchnou bez rozloučení.

Takže ten začátek tady se povedl, příště napíšu třeba o tom, jaká je práce na škole a jak tu mají luxusně vybavené dílny.