#mám to pod kontrolou

[kocourmokroocko]

Já: *rád pánuje folkově hororový a detektivní RPGéčka*

Taky já: "NPC, co se menuje Petr Juch, ale když se přidá na stranu zla, jeho jméno se změní na Petr Žel"

[nespolehlivyvypravec]

Vždycky se mi líbily pochmurný věci. Vůně rozkládajícího se listí. Mlha, která přikrývá svět jako peřinka. Schnoucí kytky na hřbitovní skládce. Poničený mramorový sochy.

Rozpadající se věci, protože mám pocit sounáležitosti.

S takovým pocitem přes 10 let čekám na podzim jako na období, který vytahuje mý kostlivce ze skříně.

Je to ta polovina roku, kdy se z člověka, který dokáže víceméně dobře fungovat, měním v člověka v hybernaci. Místo scházení se s lidmi přichází izolace, život v rámci čtyř stěn. Někdy na celé týdny.

A všechno najednou zahaluje a tíží ta mlha. Denní úkony se zdají o tolik složitější, o tolik náročnější. V nepřímé úměře k tomu se snižuje moje energie, končetiny slábnou. Postel se stává mým oblíbeným a nenáviděným místem, nadměrný spánek jako únik a zároveň munice pro mou sebenenávist a sebetrýznění. Myšlenky o vlastní neschopnosti a bezcennosti samovolně plní mou hlavu, spolu s výčitkami. Protože s tím zápasím 10 let. Protože jsem už vystřídala tolik psycholožek a terapeutek. Protože jsem do sebe nacpala už tolik různých prášků. Protože to už přece mám mít pod kontrolou.

Někde pod tím jsou racionální myšlenky. Vím, že to musím vydržet. Že jsem to už vydržela tolikrát předtím. Že není moc efektivní si nadávat a je v pořádku si dopřát čas, odpočinek. Že všechnu svou energii zrovna teď využívám k vlastní sebezáchově, k přežití. Jo, naučila jsem se být k sobě laskavější a mechanismy zvládání. Ale i přesto se nemůžu ubránit mému druhému já, které do mě rýpe a říká, jak patetická jsem.

A navenek maskování. Divadlo pro vševědoucí obecenstvo, protože to je pořád jednodušší než přiznání, že se něco děje. Třeba i celý roky.

A s ubývajícím časem docházím k závěru, že mi to lidi pořád žerou. Nebo že jsou dostatečně lhostejní, aby jim to bylo jedno. Všichni se máme přece starat o sebe. It's none of your bussiness. Nobody cares. Moje druhý já přikyvuje a já se zas vzdaluju.

S ubývajícím časem je najednou ta maska mou pevnou součástí, kterou je najednou těžký sundat, zbavit se jí. A pak přichází to velký uvědomění, že tě vlastně nikdo doopravdy nezná. Celý ty roky předstíráš, hraješ v divadle pro všechny a pro nikoho.

Jaký to má potom celý smysl?...

[miyokotranslations]

Qiang Jin Jiu - Kapitola 26

Mráz

Císařská konkubína byla během chůze jako na trní. Jak kolem sebe viděla samé neznámé palácové zdi, nemohla si pomoci a vyděšeně se zeptala: „Gonggongu, proč tam ještě nejsme? Kde je císařovna vdova?“

Eunuch, který šel před ní, jí ignoroval.

Císařské konkubíně Wei na tomto tichém a odlehlém místě vstávaly vlasy hrůzou. Proto se zastavila a začala předstírat bolest břicha, aby vyvolala poprask a mohla se vrátit.

Nikdy před tím eunucha, který je nyní vedl, neviděla. Nebyl jí povědomí a přitom byl tak mladý. Eunuch otočil hlavu, aby se na ní podíval a jemným hlasem řekl: „Už brzy tam budeme. Podepřete císařskou konkubínu Wei. Nesmíte nechat Niangniang upadnout.“

Eunuchové na obou stranách ji okamžitě chytli. Císařská konkubína Wei s nimi ihned začala bojovat. Chtěla zvýšit hlas, vykřiknout, ale její ústa zacpal roubík. Eunuchové jí hbitě zvedli a rychle vykročili vpřed.

Na opuštěném nádvoří stála studna, na jejímž dně zbývala trocha vody. Eunuch se naklonil, aby se podíval a řekl: „Tady. Pošlete Niangniang dovnitř.“

Císařská konkubína Wei bojovala ze všech sil a její dobře udržované nehty se zaryly eunuchovy do paže.  Její drdol se celý rozpadl, jak vrtěla hlavou a vzlykala, zatímco se držela okraje studny.

Eunuch pohladil její hezkou ruku a řekl mužům lítostivým hlasem, aby zvedli kámen.

Pak ptáky na větvi za rumělkovou zdí vyděsilo hlasité žbluňknutí.

+++

Císař Xiande ležel uvnitř koňského povozu, zatímco Li Jianheng klečel po jeho boku a v rukách držel misku s léky.

Dech císaře Xiande byl tak slabý, že už nedokázal ani kašlat. Pokynul Li Jianhengovi. Ten rychle odložil misku s lékem a na kolenou se přisunul trochu blíž. „Císařský starší bratře, je ti lépe?“

Císař Xiande mu položil dlaň na hřbet ruky a namáhavě řekl: „Jianhengu.“

„Tvůj mladší bratr je tady.“ Li Jianheng začal znovu plakat. „Tvůj mladší bratr je přímo tady.“

„Bývalého císaře v pozdějších letech velmi ovlivňovali ostatní. V té době byl mým nejstarším bratrem korunní princ východního paláce, zatímco já...“ Císař Xiande se na něj podíval: „já jsem byl jako ty, nečinný princ. Ale cesty života jsou nepředvídatelné. Nakonec se císařství dostalo do mých rukou. Ale jen co jsem dosedl na trůn, jsem byl pod kontrolou. Byl jsem jako loutka před zástěnou. Pokud císařská matka chce, abych se smál, musím se smát. Pokud chce, abych zemřel, musím nyní zemřít.“

Li Jianheng se dusil slzami.

Císař Xiande řekl: „V budoucnu se staneš tím osamělým mužem ty.“

Li Jianheng najednou propukl v pláč. Chytl císaře Xiande za ruku a prosil: „Císařský starší bratře! Jak bych jím mohl být já? Vždyť jsem jenom červem v říši rodu Li. Jak bych mohl sedět na špici? Císařský starší bratře, bojím se, já mám takový strach.“

„Neměj.“ S náhlým přívalem energie chytl císař Xiande Li Jianhenga pevně za ruku a do široka otevřel oči. „Jsi jiný než já... Příbuzní císařovny vdovy prohráli! Na Hua Siqiana čeká už jenom smrt. A stejně tak na Pan Ruguiho. Pokud je zabiješ, císařovna vdova nebude mít nikoho, kdo by jí pomáhal! Pak se ti vrátí moc a ty se staneš... vládcem všech zemí pod nebesy! Co já jsem nedokázal... ty můžeš... Já...“

Císař Xiande začal kašlat tak prudce, že se celý třásl. Neochotný pustit Li Jianhenga, pokračoval i s krví v ústech.

„Zlikviduj příbuzné císařovny vdovy a dohlídni na soudní úředníky. Rod Hua prohrál. A... a ještě něco... musíš mít na paměti. Nenech nikoho spát příliš tvrdě v loži císařské moci! Ti,... kteří tě dnes zachránili... tě mohou zítra zabít! Vojenská síla je jako divoký tygr... Xiao...“

Císař Xiande vyzvracel čerstvou krev, čímž Li Jianhenga uvrhl do paniky.

„...Nikdy...“ Lapal císař Xiande po dechu a sevřel Li Jianhenga tak silně, až to zabolelo. „Nikdy... nepouštěj... A-Yeho...“

Nikdy nepouštěj A-Yeho zpět do Libei!

Bylo úplně jedno, jestli to byl bohatý mladý pán, nebo mimořádný talent. Dokud byl tady, byl rod Xiao jenom psem. Ačkoliv byli příbuzní císařovny vdovy poraženi, neznamenalo to, že pohraničí neshromáždí vlastní osobní armádu a neupevní svojí moc napadnutím ústřední správy. Bez rodu Hua, kdo další mohl udržet rod Xiao na uzdě?! Vzhledem k tomu, že měl Xiao Chiye schopnost vydržet v tichosti celých pět let, jen aby přetvořil císařskou armádu ze zdegenerované bandy na pozoruhodné vojáky, tak si stačilo jen představit, co by se stalo za dalších pět let, až by ho nechali se vr��tit zpět do Libei... Copak by se v tu chvíli nestal hrozbou?!

Li Jianheng vyhrkl: „Císařský starší bratře... Jak to můžeme udělat... císařský starší bratře...“

„Zbav ho moci a zredukuj jeho vojáky."“ Řekl císař Xiande slabě. „A když to bude nutné... zabij... zabij...“

Zabij ho.

Li Jianheng sledoval, jak zavírá oči, a okamžitě zanaříkal. Ani těsně před svou smrtí nepustil císař Xiande jeho ruku a ani nenávist a zachmuřenost neopustili na vteřinu jeho výraz.

Na trůn nastoupil na devět let a za celou tu dobu se ani jednou neodvážil učinit před císařovnou vdovou jakékoliv rozhodnutí. Byla to právě ona, kdo měl poslední slovo o jeho jídle, oblečení, výdajích a dokonce i o výběru ženy, která měla strávit noc v jeho komnatě. Nejbláznivější věc, kterou kdy ve svém životě udělal, byla tajná komunikace s Qidongem a přetáhnutí Xi Gu'ana na svou stranu, aby na lovištích připravil to, co se Li Jianhengovi mohlo zdát jako hladká cesta na císařský trůn.

Dlouhý průvod se na zpáteční cestě zastavil, když se ozvaly ohromné výkřiky žalu a smutku. Hustá masa ministrů poklekla. Hai Liangyi se ujal vedení v prolévání slz a v dušení se vzlyky. Zvolal: „Vaše Veličenstvo,“ a to byla poslední pocta císaři Xiande.

Pohřební zvon v Qudu zvonil velmi dlouho a celá země plakala hořkými slzami.

+++

Císařovna vdova Hua seděla na pohovce a krmila papouška císaře Xiande.

Papoušek poslouchal zvuk zvonu a křičel: „Jianyun! Jianyun! Jianyun je zpátky!“

Východní perly vedle uší císařovny vdovy Hua se mírně zakolísaly, když přikývla a řekla: „Jianyun je zpět.“

Papoušek znovu vykřikl: „Císařská matko! Císařská matko!“

Císařovna vdova zůstala téměř nehybná, když poklepala lžící. Bílé vlasy skryté ve stínu se již nedalo zakrýt a jemné vrásky v koutcích jejích očí vypadaly jako praskliny na porcelánu.

Papoušek ještě párkrát zakřičel, než náhle spadl po hlavě do klece a navždycky přestal.

Císařovna vdova Hua odložila lžičku a tiše seděla, dokud zvon neutichl. Teprve potom řekla: „Kde je císařská konkubína Wei? Proč jí to tak dlouho trvá?“

+++

Kvůli císaři Xiande byl Xiao Chiye po návratu do hlavního města tak zaneprázdněn, že mohl sotva vydechnout. Několik dní klečel spolu s ostatními úředníky, a když si mohl konečně jít lehnout, byl nesmírně vyčerpaný.

Ale i když byl únavou skoro mrtvý, pořád se ještě musel vykoupat. Jak si otíral tělo, všiml si, že se na všech těch škrábancích a odřeninách na jeho ramenou už stačily vytvořit strupy. Oblékl si čisté oblečení a vyšel, aby se zeptal Chen Yanga: „Kde je?“

Chen Yang tentokrát věděl, koho myslel a tak řekl: „Císařská tělesná stráž prochází reorganizací, takže ho teď budou přeřazovat. Poslední dobou ani moc nechodí domů.“

„Ptám se,“ řekl Xiao Chiye: „kde je Ji Lei? O kom to mluvíš ty?“

Chen Yang se trochu rozpačitě podrbal na hlavě, než odpověděl: „Ach, Ji Lei byl zadržen. Po nástupu nového císaře na trůn by měl být popraven stětím. Místokráli, copak jste to nebyl vy, kdo ho uvěznil?“

Xiao Chiye si oblékl svrchní oděv a zcela vážně řekl: „Zapomněl jsem.“

+++

Shen Zechuan, Ge Qingqing a Xiaowu jedli nudle u stánku s nudlemi. Když byli asi v polovině, Xiaowu z ničeho nic upřeně pohlédl za sebe.

Shen Zechuan otočil hlavu, jen aby uviděl Xiao Chiyeho, jak platí. Hned na to si zvedl lem své róby a posadil se vedle něho, říkajíc: „Dvě misky nudlí.“

Xiaowu usrkl nudle, popadl svoji misku a po zadku se odšoural k jinému stolu jako bázlivá křepelka. A pod Xiao Chiyeovým bedlivým pohledem udělal Ge Qingqing to samé.

Shen Zechuan rýpnul do svých nudlí a řekl: „Jsem plný.“

„Dojez,“ vytáhl Xiao Chiye pár hůlek a přitiskl je k Shen Zechuanovi. „Bojíš se mě? Podivejme, jak moc bys chtěl utýct.“

„Samozřejmě,“ rozkousal Shen Zechuan pomalu poslední sousto. „Každý, kdo byl někdy... napaden, by se bál.“

„Ten den, co sme chránili císaře, si pak docela rychle zmizel.“ Xiao Chiyemu akorát přišly nudle a tak si do nich nalil ocet. „Byla to pro tebe dobrá příležitost k povýšení. Pročs utek?“

„Nic takového jsem nedělal.“ Vyfoukal si Shen Zechuan polévku a napil se. „Tak proč bych se měl připojovat k vaší zábavě?“

Xiao Chiye se pustil do jídla. Když měl skoro dojedeno, podotknul: „Když nad tim tak přemejšlim, tu noc ses za mnou schovával docela dlouho, ne? Přemejšlels koho si zvolit. Nakonec - proč se nepřipojit tam, co fouká vítr? Kdyby Xi Gu'an dostal Qudu, bodnul bys mě. Kdyby ne, podal bys mi pomocnou ruku. Stačilo si jen počkat na vhodnou příležitost, až spadnu, aby ses rozhodnul.“

„Pak máš teda kliku.“ Sklonil Shen Zechuan hlavu a usmál se: „Jsi pořád naživu.“

Xiao Chiye odpověděl: „Nemohs to bejt náhodou ty, kdo na mě ten šíp vystřelil, že ne? Kdybych se neocitnul v tak prekérní situaci, jak by se tvoje pomoc mohla jevit tak významná?“

„Ani jsem o nic nežádal na oplátku za tak velkou laskavost, kterou jsem ti prokázal,“ řekl Shen Zechuan. „Proč si pořád myslíš, že jsem se proti tobě spiknul?“

„Právě v tom, žes nežádal nic na oplátku, tkví ten problém.“ Zdálo se, že se ještě Xiao Chiye nenajedl dosyta. Přesto odložil hůlky a řekl: „Ten den ses neodvážil ukázat před princem Chu, protože ses bál Ji Leie, nebo proto, že ses bál, že Hua Siqian řekne něco, co nemá?“

Shen Zechuan si úhledně srovnal měděné mince, než se naklonil k Xiao Chiyemu a zašpital: „Špatně. Bál jsem se tebe.“

Xiao Chiye zopakoval: „Bál ses mě?“

„Tvojí tvrdosti, člověče.“

Všechny hlasem kolem jakoby utichly. Jediné, co zůstalo v Xiao Chiyeových uších, byl jemný závan slova tvrdost. Teprve díky němu si uvědomil, že má dnes Shen Zechuan zapnutý límec, který mu sahal až do poloviny krku, čímž mu sebral šanci si jej znovu prohlédnout.

Jeho výraz prošel několika změnami, než se podíval na Shen Zechuana a skrze zaťaté zuby ze sebe dostal jediné slovo: „Neboj.“

„Druhý mladý pán už teď také dospěl.“ Posadil se Shen Zechuan zpříma: „Je na čase si najít ženu.“

„Tvůj druhej mladej pán má v rukávu víc triků, než ty.“ Když Xiao Chiye viděl, že se chystá odejít, chytil ho za zápěstí, aby mu zabránil vstát: „Vždycky chceš odejít, než domluvim. To je proti pravidlům.“

„A ty na mě zase pokaždé saháš.“ řekl Shen Zechuan. „Tak mi říkej něco o pravidlech.“

Xiao Chiye ho pustil a řekl: „Odvděčim se ti za tvoje přátelský city.“

„Říkej mi pane a já to budu pokládat za dostatečný projev vděku.“

„Ale budeš mi něco muset vrátit.“ Pokračoval Xiao Chiye. „Určitě nechceš, abych tě kvůli tomu prstenu pořád pronásledoval, že ne?“

Shen Zechuan mu bez dalších námitek hodil prsten zpátky.

Xiao Chiye ho chytil a podezřívavým tónem řekl: „Co je to zase za komplot? Kdo by si pomyslel, že mi ho vrátíš, jen co si o něj řeknu.“

„Takhle jednají čestní lidé,“ řekl Shen Zechuan: „přímočaře.“

V tuhle chvíli nebylo, co dalšího si říct.

Xiao Chiye sledoval, jak se Shen Zechuan zvedá a přitom si pootočil prstenem. Prostě mu to připadalo až příliš snadné.

„Deš domu?“ Zeptal se k jeho zádům.

„Zítra mám službu.“

„Císařská tělesná stráž prochází reorganizací, tak o jaký službě to mluvíš?“ Zeptal se Xiao Chiye. „Zima je těžkej čas. Dávej na sebe pozor.“

„Malá ryba, jako jsem já, pluje s proudem.“ Otočil se Shen Zechuan. „Ten, kdo by si měl dávat pozor, nejsem já.“

Xiao Chiye se dotkl svých kloubů, než řekl: „A když už sme v tom, pozdravuj ode mě shifuho Ji Ganga.“

Shen Zechuanova noha, která už vykročila vpřed, se v půlce zastavila, jak na něho vrhl pohled.

Xiao Chiye si prsten nasadil a zavtipkoval: „Lanzhou, chceš si jít hrát?“

[zdenekpergl]

24. 9. 2023 Spokojenost s kokpitem

Dostávám poslední dobou dost otázek na můj kokpit. Takže jsem se rozhodl k tomu něco napsat.

Můj kokpit už používám od roku 2019, psal jsem o tom, když jsem ho nainstaloval.

Pro shrnutí.

Jsou to tato řidítka, osazená jsou gripy ERGON GP-3 a mám k tomu otočný představec Satori 110mm.

V nejširším místě mají 72cm. Samotná řidítka jsou široká teď 62 cm. Původní šířka byla 66cm, ale zkrátil jsem je. Výška kokpitu je 98cm od země, což je asi 10cm pod mým pasem, když stojím vedle koloběžky (mám 197cm).

Měl jsem je osazená už na Mibu GT. Pak jsem nejdříve na Mibu GS nechal originální rovná, ale ty mi tam dlouho nevydržela a brzo jsem nasadil tento můj osvědčený kokpit.

S řidítky mám odjeto ne více než 10 000 km, jak jsem nedávno někomu na facebooku psal, ale více než 15 000km. Deset tisíc km je to od dne, kdy jsem si to začal evidovat, respektive jsem začal využívat možnosti garminu a řídítka si zařadil mezi vybavení.

Nicméně to nic nemění ze závěru, který jsem uvedl už tenkrát. Naopak to musím potvrdit.

Ještě doplním, že na řidítkách používám nebo střídám tři úchopy.

První je klasický, asi nejvíce používaný.

Takto řidítka držím pevně a mám vše pod kontrolou.

Druhý úchop je takový pohodový, používám ho když necítím potřebu mít řízení úplně pevně v rukách.

Dá se v něm i lehce přibržďovat.

A není problém, v případě potřeby, jej změnit na první.  Poslední je nejméně častý a také odpočinkový.

Stále platí, že měnit kokpit nehodlám. Zkoušel jsem i uzavřeněnější kickbiková řidítka. Ta mi připadají už na mne moc uzavřaná a úzká. Dost často slýchávám, že do terénu se tyto moje řidítka nehodí, že koloběžku nemůžu mít dobře pod kontrolou. Nevím, co je na tom pravdy, ale já s tím nemám problém a to mimo asfalt jezdím dost často. S Rejnokem už je to tak půl na půl.

TRHNI SI NOHOU!

[allmothsdied]

Fucked up diary

(ne, ani mě to fňukání už nebaví, jen... není mi dobře, jsem vyčerpaná a prostě se jen potřebuju tišše vybrečet do slov, tak to (/mě) prosím ignorujte...)

.

.

.

Potřebovala bych se k tobě přitulit. Pokaždé, když mi není dobře, ať už po psychický nebo tělesný stránce, netoužím po ničem jiném, než abys mě držel, abych se mohla zhroutit do tvého náručí...

Bolí plakat sama, bolí být pořád sama, a existovat tak bolí ještě víc. Bolí vědět, že to nikdy, na týhle úrovni, nebudu mít... S nikým... Vím, že nemám nejmenší právo po tobě chtít cokoli víc. Vím kde je moje místo, vím, jak to mezi námi je. A jsem za to vděčná. Jen jsem prostě neuhlídala svoje emoce, nic víc... Možná jsem opravdu uvěřila, že potom všem je mám konečně pod kontrolou... Naivní iluze...

Jen... začíná na mě (zase) doléhat nedostatek fyzickýho kontaktu, nedostatek blízkosti, táhnoucí se celým mým životem. Na pár let jsem to v sobě násilím zadusila (vtipný, childhood neglect a nakonec jsem to já, kdo dál neglectuje sám sebe, čistě pro přežití I guess...), ale zase prahnu po doteku, jako když jsem byla malá...

Ale... Já nevím. Bolí to... Tím nejdůvěrněji známým pocitem. Můj nejstarší zabiják... První a pravděpodobně poslední... Věděla jsem, že jednou umřu sama. A věděla jsem, že to tak musí být... Donutila jsem se izolovat od všech, abych jim ublížila co nejmíň. (Jasně, taky jsem se tím chránila před jakýmkoli možným dalším zraněním. Je to větší mišmaž důvodů, jako u všeho). A izolovala jsem se od svým potřeb, aby ani mě na tý samotě a cestě samoty k tomu konci, nesešlo. Byl to celkem jednoduchý plán... Ale teď... Prostě to bolí. Jenže to nic na ničem nezmění. Jen to bude zkrátka bolestivější...

Vím, můžu si za to sama, věděla jsem, že jediný dotek, kterýmu dovolím aby konejšil, může odemknout všechnu tu zadržovanou vyprahlost... Jen, připlížilo se to tak nenápadně, že jsem to nestačila uhlídat...

Shit... Asi plácám pátý přes devátý, ztrácím se v slovech... Přes slzy sotva vidím, co píšu... Fyzický nevolno, kdy se vám až chce umřít, cokoli, jen aby to přestalo... A do toho emoční maglajs... Jéj...

[pepikhipik]

Vojtěch Boháč o situaci v Bolgorodě

V Belgorodě jsou slyšet výbuchy, sirény a zdá se, že začíná evakuace. Tohle teď můžete slyšet, když jste ve městě a máte u sebe telefon👇

Pod kontrolou Ruského dobrovolnického korpusu a Legie má být už třetí obec Gora-Podol. Pohyb podle jejich informací pokračuje směrem na Grayvoron.

Putinův mluvčí Dmitrij Peskov oznámil, že šéf dostal informaci k situaci a dodal, že jde ze strany 🇺🇦 o operaci k odvedení pozornost od ukrajinské ztráty Bachmutu. Právě má probíhat práce na likvidaci diverzantů. Sil a prostředků je podle něj na místě dost. (Peskov často kecá.)

Na telegram kanálu Battlefield Intel i v dalších místech se objevují informace o sestřelení ruského vojenského vrtulníku Mi-8 v bělgorodské oblasti.

Objevilo se video pro-ukrajinských bojovníků udajně v Belgorodské oblasti, jak si recitují písničku od Graždanské oborony o tom, že klíč od hranice se rozlomil a náš dědeček Putin nadobro usnul (v originále je Lenin).

V Bělgorodské oblasti byla vyhlášena protiteroristická operace. Začínají kontroly lidí na ulici i dočasné uzavření některých podniků. Po oblasti se šíří informace, že diverzanti obsadili policejní stanici a pokračují převlečení za policii. Zřejmě je to ale jen hysterie.

Když se koukám v mobilu do Telegram feeedu Strelkova, Simonjan nebo ještě víc Wagnerovců zrovna ve chvíli, když odešlou zprávu a já vím, že jsou právě teď na druhé straně té věci, mám vždycky pocit jako bych byl Gandalf, podíval se do Palantiru a měli se slétnout Nazghůlové😀

Ukrajinci se snaží rozšířit v Telegram skupinách v oblasti, že diverzanti zabrali policejní stanici v Grajvoroně a všichni lidé v uniformě jsou teď diverzanti. "Prosíme lidi v Bělgorodu, aby začali bez varování střílet po lidech v policejní uniformě," píší. Už to je docela punk😄

Šíří se informace, že diverzanti dokázali Rusům v Belgorodské oblasti ukrást BTR-82A a teď se s ním projíždí po Rusku. Zároveň údajně vzali v jiném místě zajatce. Vůbec nechápu, jak je tohle celé možné, aniž by to znamenalo, že Rusko ztrácí jakoukoli vůli k existenci 🙈

***

[naazory9]

Vpis 12 - Na Island!

(16.2.) Přiznávám, že dneska to vstávání bylo trochu drsnější. Protože brzký, a protože poslední :'( Přesto se nám povedlo vstát celkem rychle, dobalujeme věci, ještě naposled koukáme z okna do zahrady (je tma) a jedna tradiční rozlučková přede dveřma právě opuštěnýho pokoje, tak kdy příště?

Na recepci máme nachystaný balíčky se snídaní (v nóbl hotelu se snídaně servírujou až od osmi), během check-outu poklábosíme s recepčními, kteří pochvalně pokyvujou, že sem jezdíme už skoro deset let. Kufry naskládáme do Pandy a už za rozednění vyrážíme směr letiště. Jedeme severní cestou, podle mapy to vypadá, že žádný zácpy nebudou. To byl vtip, tady jsme na žádnou zatím nenarazili. Silnice, kopečky, moře...

Poslední doplnění benzínu před vrácením auta, ale nezajíždíme tentokrát přímo na letiště, ale do oné půjčovny kousek vedle. Není divu, že jsme si tu za tmy připadali zvláštně.

Ale vrácení auta je ultrarychlý a už nás vezou k terminálu, tak nakonec mám pocit, že to takhle bylo rychlejší, než vracet auto přímo na letišti, kde bejvaj při vracení fronty a je to trochu hektičtější. Nevím, jak to děláme, ale u check-inu opět není ani noha, takže jsme odbavení rad dva. Ráno jsem koukal na FR24 a letadlo by sem mělo doletět jen s malým zpožděním, takže náš odlet v 9:30 - tentokrát s TAP Air Portugal - by neměl být ohrožen. Po check-inu je konečně prostor posnídat ty dobroty z hotelu, takže bufet style v prázdným terminálu, ale zato pěkný krabičky od hotelu.

Venku se objevily paprsky slunce, tak se jdeme ještě před průchodem bezpečnostní kontrolou naposled nadejchnout toho azorskýho vzduchu, toho jsme se ještě nenabažili.

Bezpečnostní kontrolou projdeme hladce, čekali tu snad jen na nás. Je fakt, že odlítá odtud v týhle době jen ten jeden spoj do Lisabonu, ale nějak jsem myslel, že v něm bude víc lidí. Na focení letadel z terminálu je to tu docela fajn, tohle je ten náš A320 neo.

Píšu si ještě s klukama spotterama místníma, tentokrát se nám ani tu nepodařilo sejít, ale ono to tentokrát o spottování moc nebylo... Ten přípoj v Lisabonu bychom stihli rádi, máme tam na přestup jen hodinu, tak aby nám to letadlo do Prahy neulítlo, to by byl u posledního segmentu pech. Tu se boarduje nakonec jen s malým zpožděním.

Pan H přísně kontroluje start, vypadá to dobře, měli bychom doletět do Lisabonu na čas.

TAPáckou Extra Economy máme jako Star Alliance Gold v ceně, takže dneska řada 3. A vedle nás místo, ono je letadlo tak z půlky plný. Místa teda dost, zásuvky taky, ideální na seriály. Část letu to trochu hází, to je snad na týhle cestě poprvý, a že jsme toho nalítali. V Lisabonu sedáme na čas, ale nějak se personálu nedaří připojit správně nástupní most, pak nás ale nepustí do terminálu a ještě musíme autobusy, takže z tý hodiny na přestup nám nakonec nezbyde nic, stihneme si jen tak tak skočit na záchod a do gateu téměř dobíháme, jsme fakt téměř poslední (naštěstí z Ponta Delgady nás na tenhle let do Prahy evidentně letělo víc). Důležitý je, že jsme to stihli, a taky je roztomilý, že jsou tu vedle zaparkovaný hned dvě letadla Azores Airlines, aww, Wonder a Magical!

Při odjezdu pilot hlásí, že náš let do Prahy potrvá 3 hodiny a 55 minut, což se mi nezdá, let má podle rozvrhu trvat 3h15m s tím, že obvykle se to stíhá pod tři hodiny, tak se asi přeřekl. Pak to tedy zopakuje i stevardka, to mi přijde už divný, že by se takhle všichni přeřikávali, no a když jsme ve vzduchu, tak to pilot vysvětlí: ve Francii je stávka - někoho jako řídících letovýho provozu nebo tak - což ovlivní, čti prodlouží, naši letovou trasu, takže proto poletíme o hodinu dýl, než bychom měli. I my cestující to záhy poznáme, z Lisabonu nemíříme klasiky na severovýchod směr Praha, ale přímo na sever podél portugalskýho pobřeží. Jako výhledy na rozeklaný pobřeží pěkný, no, ale...

No tak se čtyřhodinovým letem jsme úplně nepočítali a kvůli tomu krátkýmu přestupu jsme se ani nestihli stavit v salónku se najíst, takže si na palubě musíme koupit oběd. Jistí to jedny lasagne za 7,50 eur (což není tak příšerný, ale stejně placený), ke kterejma se dojíme ještě zbývajícím azorským chlebem, co máme v batohu. Docela to bodlo. Já dokoukám novej španělskej seriál Smiley (nakonec docela dobrý, taková romanťika, na kterou se dobře kouká, mrk mrk), trochu se prospíme, ale už se těšíme do Prahy. Sedíme naštěstí zase s prázdnou třetí sedačkou, takže tu máme OK manévrovací prostor, ale přestože letíme tou větší A321 (to jsem nevěděl, že s ní TAP do Prahy lítá), tak éro je vlastně skoro plný. Nemají tu wifi, takže jsem pouštěl GPS na mobilu, ať vidím, kde jsme. A když se ještě GPS chytala, tak jsme letěli podél západního pobřeží Francie pořád na sever, a pod náma jsou jen mraky, tak nevím, vypadá to trochu, jako bychom letěli na Island nebo kam. Že by? Když píšu tyhle řádky, zbývá podle času do Prahy už jen hodina, ale GPS nejede, tak nemáme tucha, kde vlastně jsme... Hele do Prahy jsme nakonec doletěli, jak je zřejmý z toho, že je tenhle zápisek online :) No ale když po přistání koukáme na tu trasu, tak tam ten Island málem byl! Děkujeme francouzské stávce za o hodinu delší let...

Na letišti jsme se už nezdržovali, kufry překvapivě přijely, a to dokonce jako úplně první, takže ten krátkej přestup v Lisabonu zvládly dobře. A dostaly koukám takový pěkný tagy, ty ještě ve sbírce nemáme :)

My jsme v pořádku doma, ty skoro dva týdny dovolený (včetně mojí služebky jsem byl tři tejdny pryč!) utekly jako dycky až moc rychle, ale užili jsme si to tentokrát maximálně. Odpočinutý, vyzážitkovaný, ready na nadcházející víkend :-) Loučíme se stylově jednou fotkou Gustava a Hieronyma, který doufaj, že se zase brzo potkaj naživo, a my s nima. Moc nás těšilo, když jste virtuálně cestovali s náma a na tu naší externí pameť jste občas něco napsali, pusu a zase někdy ahoj!

PS: Jak mě baví ty historický cestovatelé, tak během dovolený jsem se dozvěděl o Ibn Battutovi, zná ho někdo? Vypadá jako fascinující postava, k tomu si musím něco přečíst.

[odcerta-kdablu]

Když mi vytejká mozek z hlavy přeplněný sračkoidníma myšlenkama, napustím si horkou vanu a ponořím se do vody. Zaposlouchám se do tlukotu srdce a vynořím se až v momentě, kdy lapám po dechu.

[kralovna-ne-stesti]

Nikdo to neví... ale já se ráda bojím.

[odkladiste]

Proč mít málo, když mohu mít hodně?

Před necelými třemi lety jsem zažil nepříjemný vstup do nového roku. Přišel jsem o vztah, vrátili se mi zdravotní problémy, a přestože jsem pracoval dvanáct hodin denně, měl jsem pocit, že můj život stojí na místě a nikam se neposouvám. Z dnešního pohledu vím, že jsem chtěl příliš mnoho, příliš rychle. Velký podíl na tom mělo to, že jsem chtěl pro druhou osobu být něčím, kým jsem v té době být nemohl, protože jsem tehdy se teprve zvedal na vlastní nohy. 

Takhle to trvalo to minulého léta, kdy naprosto vyčerpán studiem, výukou, jednou prací, druhou prací a vedením svého malého studia, jsem onemocněl a byl bez energie. A mezi námi i bez vidiny nějakých velkolepých plánů. 

Řekl jsem si, že kdyby se takto choval nějaký můj přítel nebo kamarádka, rázně bych je pomyslně profackoval, dal jim hodinovou přednášku o tom, proč takovýmto způsobem nemohou žít. I ti nejchytřejší z nás dokáží dobře radit druhým, ale jsou sakra špatnými objektivními rádci svých vlastních životů.

Přemýšlení nad tím, co se životem, mě zaneslo do temných koutů vědomí. Našel jsem v sobě hněv i nihilistický nezájem o život. Před nějakým unáhleným řešením jsem se rozhodl, že se zkusím starat o svůj život, jako kdyby to byl život někoho, na kom mi záleží.

V první řadě jsem si uvědomil, že prostor, ve kterém žiju, tedy například můj byt, odráží stav mé mysli. Kdykoli se přichytím, že se mi hromadí v kuchyni nádobí nebo prach na podlaze, nebo květiny žloutnout, protože jsem se zapomněl zalívat, je to znamení, že toho mám příliš a nestačím se chovat ke svému okolí (a také k sobě) tak, jak bych chtěl. 

Začal jsem se prostředí kolem sebe brát jako důležitou součást své mysli. Zbavil jsem se zbytečný věcí, které vlastním. Podobně jako jsem přestal přemýšlet nad věcmi a lidmi, které mysl pouze zatěžují a blokují plodnější myšlenky. Svůj byt jsem oprostil od veškeré dekorace. Mám nyní pouze pár kusů nábytku a vysoké bílé stěny připomínající mnišský pokoj nebo příbytek ve stylu Shakerů. Modernisté by to označili za minimalismus. 

Začal jsem si psát strukturovaný seznam každodenních činností. Vytvořil jsem si plán toho, co mám během dne dělat: od probuzení až po čas ke spánku. Již delší dobu si kupuji pouze pár kusů potravin, které mi poskytují dostatek potřebných živin. Nevadí mi, že každý den jím to samé, naopak minimalismus ve stravě se vhodně doplňuje s tím, jak se cítím uvnitř. 

Přestal jsem utrácet. Ba naopak jsem šetření peněz začal považovat za výzvu nebo jakousi formu gamifikace všedního života. Čím více jsem neutrácel, tím lépe jsem se cítil. Nikoli proto, že jsem za minulý rok ušetřil několik stovek tisíc. Nýbrž proto, že jsem věděl, že mám své tělo, mysl a pudy pod kontrolou. Místo cestování do zahraničí, což během koronaviru stejně není jednoduché, jsem začal prozkoumávat stezky a triky po České republice. 

Mnozí z náš se ohání svými tituly, intelektem nebo penězi. To vše nám je ale k ničemu, pokud se nejdříve nenaučíme chovat tak, abychom z těchto věcí měli my i naši nejmilejší nějaký požitek. 

Během toho všeho jsem si uvědomil ještě jednu věc: naše mysl potřebuje operační systém, neboli něco, co definuje nejzákladnější významy a cíle našeho života. Jeden mozek, jedna mysl může pojmout mnoho operačních systémů, podobně jako na vašem notebooku nejspíše poběží Windows i Linux. 

Ale pro každý mozek a mysl existují více a méně vhodné operační systémy, jejichž vhodnost je pochopitelně dána nejen solipsisticky pouze tím, co chcete vy, ale i tím, jaké požadavky klade společnosti, kultura a příroda (např. koronavirus).

Nedávno jsem napsal, že raději budu používat „operační systém“, které je testován přes 2000 let, než něco, co horkou jehlou sešilo pár nahněvaných chlapů nebo žen. 

To, že někdo odmítne takto starý operační systém typu abrahámovského náboženství, neznamená to, že jeho nebo její mysl může fungovat bez operačního systému. Je ale pravděpodobné, že začnou „používat“ operační systém, který je příliš nový a příliš radikální a příliš hrubý a příliš málo otestovaný ve všech různých situacích a na všech různých úrovních společnosti. Jinak řečeno, podlehnou dominantní ideologii doby. 

Anebo jinak: pokud člověk odmítne si do své mysli nainstalovat operační systémy, které pracující s nějakými duchovními tedy transcendentálními hodnotami přesahující čas a prostor, např. Bůh, znamená to, že takový člověk nepotřebuje transcendentální hodnoty? Kdepak, pouze těmi transcendentálními hodnotami, které leží na dně studně mysli není nic duchovního, ale něco zcela přízemního a materiálního: Já a má identita. Já se stane středobodem subjektivního vesmíru a vše, co se děje kolem mě musí podléhat tomu, co Já chci a co Já cítím. 

Tento postupný sestup od transcendentálního a univerzálního směrem k přízemnímu Já a tělu mi připomíná, co jsem kdysi četl v českém překladu Bhagavadgíty od kontroverzního Jana Kozáka. Třebaže Kozáka považuji za lehkého šarlatána, jedna jeho poznámka mi utkvěla v paměti. Kozák tvrdí, že význam slov kdysi dávno znamenal, neboli směřoval k „světelným“ a duchovním věcem. Postupem času ale tyto prosvětlené významy slov začaly referovat k materiálním věcem světa. Například slovo „átman“ podle Kozáka ve švédštině a v duchovní sanskrtské škole označovalo „ducha“. Postupem času ale to samé slovo začalo znamenat „Já“, až se postupně význam přeměnil na pro Kozáka zdrcující význam „tělo“.

Má obecně lidská povaha redukovat vše na tělesné tekutiny, pochody a potřeby? I kdyby Bůh neexistoval, není lepší se chovat tak, jako kdyby Bůh existoval spíše než povýšit sama sebe, své tělo a identitu na svého osobního Bůžka? A co když má identita je pro mě lepší než ta tvá? Jakým jiným způsobem než nátlakem, silou a výhružkami mě přinutíš uctívat tvého Bůžka více než mého Bůžka? A lze na něčem takovém postavit společnost?

[kocourmokroocko]

milý mi musel po hororu v kině zavolat

🛴 záchranku 🚑💨💨💨

poněvadž se ukázalo, že jsem

☄️buzna✨

co nemá žádný

🔧železo⚒️

a to způsobilo pohotovostihodnou

🩸anemii🧛

takže mě zatkli do

🩹n e m o c n i c e💊

za vraždu vlastního

_𝓳̖̗̘̙̜á̖_

a teďka musim brát

🫂MATLOFÉR🤝

*velmi opatrně protočí skejt rukama, sedne si na něj a odjede po rovném chodníku za roh, aby se moh zase postavit mimo dosah očí publika*

[toobroketodoc0ke]

Myslela som že to mám pod kontrolou

no až keď som skúsila prestať zistila som

že už davno som v tom už niet cesty späť.

Prepáč mi mami a tati

[ldtftvsuk]

Pozdrav ze statku č.1

Ahoj kamarádi, milí rodiče,

první den, kdy vaše drahoušky taháme z postelí my, první ráno, kdy děláte, někteří až o 4 snídaně méně (ano i 4 kousky sourozenců z jedné rodiny tu máme a to dokonce i ve vícero setech), den kdy nemusíte po většinou zase přemýšlet, co jim uvaříte k večeři, první celý den, kdy si říkáte, jak se jim tam asi daří, pro mě již několikátý!!! den, kdy mě bombardujete, kdy budou fotky, kde bude letos blog, když nám ten původní zrušili? Den, na kteří se mnozí z vás těšili a doufali, že to zase po roce přijde, tak TEN den je za námi – první celý den našeho tábora….a já tradičně jako každý rok po rozdání večerní medikace, pohlazení na uspání, kontrole zásadních zdravotních “kejzů“ otvírám notebook a jdu vám reportovat, jak se nám tu daří. Kdo mě nezná, jsem náčelnice marodky, vrchní hledačka vší, vytahovačka klíšťat, od zítra fotografka (dneska byl ještě velký kalup), bývalá tábornice, praktikantka, vedoucí a táborová bloggerka Madla.

Náš první den byl trochu upršený, což ale programu vůbec nevadilo. Na baskeťáku se driblovalo, střílelo, na fotbaláku kopalo, na volejbaláku přehazovalo, chytalo, házelo, na cestě po chajdami se vrhalo do dálky, frčely hry v lese i pádlování, táborový rej se rozjel na plné obrátky. V momentu silného deště naši svěží, odpočatí vedoucí, kteří zatím mají krásné silné hlasy než o ně za pár dní přijdou, hráli s dětmi hry  v různých místnostech a pergolách.  

U nás na marodce byl standardní #programzačátkutábora. Toto znamená několik zcela zásadních diagnóz:

Diagnóza č.1 v praxi znamená, „půjdu to tam vomrknout“ a začíná větou:

„Asi 14 dní už mám…..“ dosad´te si sami….nejčastěji jsou to bolesti končetin, které způsobují výrazné kulhání od korýtek (pro neznalé, korýtka jsou na dohled od marodky, přeci nemá smysl kulhat, když mě neviděj´) a dále bolesti jiných orgánů případně komáří píchnutí apod. Veškerá tato zranění naštěstí vyléčila dnešní večerní diskotéka, ufff.

Diagnóza č. 2 “když už tam byl/a na marodce on/a mrknu se tam taky“, tato řetězovitá diagnóza je zatím v prvopočátku, dnešní klinické symptomy bylo pokašlávání pacienta, zásadně v momentu, kdy mě měl v merku. V momentu, kdy jsem z jeho zorného pole vypadla, kašel záhadně mizel. Tahle diagnóza se nejlíp léčí pomerančovou nebo medovou příchutí.

Diagnóza č. 3 „potřebuju se pomazlit“, se dnes schovala jednak za bolest bříška, která se vyskytovala jen po dotyku na břišní krajinu od pacientky samotné, na můj dotyk se neozývala, dále za včerejší řeznou ránu velikosti nanometru, ani šitíčko jsme vytahovat nemuseli. Léta praxe mě tu vyškolila a už umím dopředu tipnout, které děti nám bude „rychlá“ na marodku vozit denně.

Hele milí rodiče, jestli to jen trochu jde, zkuste vydržet s nervy a večer dětem před spaním nevolat….tradičně dochází k situacím, kdy na přes den veselé pobíhající dítko, dopadne večerní stýskání, které se telefonem může spíše zhoršit. Možná je lepší probrat, „jak to jde“ třebas přes polední klid (12.20-14:00), kdy borci pak nastupují na další program a na stýskání není čas. A možná by bylo úplně nejlepší dopřát jim stejný zážitek, jaký jsme tu měli možnost prožít my, táborníci z pravěku, kdy jediné spojení s rodiči byly dopisy, které jsme schovávali pod polštář a balíky, na který jsme museli dávat bacha, aby nám to v chatičce ostatní nesežrali, to platí stále.

Diagnoza č. 4 „doma jsme to neuměli, mohli by to umět na marodce“ v praxi dnes vypadala, jako potřeba tejpů kolene (Jíťo tipuješ správně), kdy koleno sice nebolelo, ale co kdyby bolelo po diskošce??? a protože v minulosti bylo viděno, že Madla tady už tejpovala, škoda to nezkusit.

Stran pohody v bříšku můžete být klidní, dnešní polední segedín byl bájo a večerními špízy nás Jára taktéž potěšil.

Přejte nám na sobotu sluníčko, teplíčko a my vám přejeme, ať si tu chvilku bez dětí taky užijete.

Sledovat nás můžete samozřejmě i na FB. Videa se mi daří bohužel nahrávat zatím jen na FB, obávám se, že mi google album videa nebere….https://www.facebook.com/ldtftvsuk/

Páčko, ze statku vás srdečně zdraví

teta Madla  

[divozenky]

Mám pocit, že nemám svůj život pod kontrolou. A tak v něm dělám ještě větší zmatek, než už je.

[deadandsarcastic]

Zápis Pátý - LK2; Lišák s Bouří v zádech

„Ooo… Super," utrousili, zatímco si upravovali vlasy a po očku pozorovali výtah - tím druhým očkem ale pro změnu zírali na lišáka, protože jim dělalo radost, že se na něčem zase shodnou, a zajímalo je, jestli to teď znamená, že je "Košík" bude mít radši - protože pořád neupustili od toho, že by se měli stát úplně nejlepšími bff, aby jim ta mise hezky klapla.

To už se ale dveře výtahu otevřely a z nich vystoupily tři osoby. Jednalo se o jednoho muže kráčejícího uprostřed, obklopeného z každé strany zástupkyní "něžného pohlaví". Možná by se dalo šprýmovat, že si s sebou vede vlastní malý harém, ovšem vzhled všech tří lovců to naprosto popíral. Onen muž kráčel odlehčeným tanečním krokem v bílých lakýrkách. Na sobě měl růžovoučkou košili a fialové rifle, tak upnuté a úzké, že moc dobře ukazovaly jeho nádobíčko. Nedalo se o něm říci, že by měl trochu gelu ve vlasech, ale spíše trochu vlasů v gelu; ke všemu si je vyperoxidoval tak moc, že by se dal považovat za příbuzného Draca Malfoye. Na nose měl posazené Gucci brýle s lesklými sklíčky. Žena po jeho pravici by se dala popsat jako "Shrek si dal trojku s horským trollem a medvědem". Na hlavě měla posazenou vikingskou přilbu, zpod které jí do všech stran trčely kudrnaté vlasy zrzavé barvy, na nichž by si zuby vylámal sebelepší kartáč. Na sobě měla něco, co se snad ani nedalo považovat za oblečení, ale spíše kůže a kožichy nějakých nebohých zvířat. Přes rameno si nesla obří obouruční sekeru a nově příchozí si měřila svými malými černými očky, tolik podobnými prasečím. Trojici uzavírala vědátorka zahalená v laboratorním plášti, který jí bez legrace sahal až ke kotníkům… Možná to bylo tím, že ona sama měřila tak sto padesát centimetrů, když moc. Světlehnědé vlasy měla vyčesané do dvou holčičích copánků, což k jejímu obličeji ženy ve středních letech vůbec nesedělo. Rozhodně nebyla tak výraznou osobou jako její kolegové, avšak každého musely upoutat její obrovské přední zuby, jelikož s nimi připomínala veverku… Nebo snad dokonce bobra?

„Ježíši Kriste, to je zase společnost," zamumlali a přesunuli se i se svým zavazadlem za Luxiose, ze kterého si udělali takovou provizorní stěnu, za kterou se mohli schovat - ne, že by je ti lidé děsili, nebo tak… Ale, Bože, gucci buzerant, viking s kozama a bobr v laboratorním plášti není něco, co chcete vidět hned po tom, co přistanete kdesi v pralese, na neznámé základně, kde ani nevíte, co se tam pořádně děje.

„Alé, naše kontrola dorazila!" zavýskal GG aka Gucci gay jako malá školačka, přičemž zvesela zatleskal rukama. Lišák si jej přeměřil pohledem a, i když nerad dělal unáhlená rozhodnutí, musel uznat, že tenhle muž u něj už má pomyslný černý puntík. Ani ne tak za ukazování svého vybavení či za trhání uší bělovlasého, ale spíš za onu podezřelou větu. „Takže vy jste o nás věděli?" zeptal se odměřeně, zatímco se Draconia schovávali za jeho zády. „Ale samozřejmě, zlatíčka!" vyhrkl Malfoyovic příbuzný až přehnaně afektovaně, přičemž znovu spráskl ruce.

„A japato, že jste o nás věděli? To vám teda chodí zprávy?" Draconie vykoukli zpoza bělovlasého a měřili si toho peroxidového exota před nimi pohledem. „A to se dělá, na ně neodpovídat? Vás asi rodiče doma nikdy pořádně neseřezali, když jste jim půl dne neodpovídali na esemesky, a je to poznat!"

„Ale my jsme měli problém, víte," nechala se slyšet vědkyně, a když na ní spočinul pár hlubokých zlatých očí, lehce nervózně pokračovala: „Ehm… Víte… Nějak se nám pokazilo připojení, tudíž jsme zprávy dostávat dostávali dál, ale nemohli jsme vám na ně odpovídat… Abyste tomu rozuměli - na této základně je všechno pod přísným dohledem a všechna elektronická zařízení jsou pod stejnými zabezpečeními. Takový virtuální ochranný štít, který-" „Pochybuju, Beatrice, že je to zajímá," přerušila ji bručivým hlasem vikingská obryně.

„Deset bodů tady pro Shrekyni, protože já mám pocit, že nám kecáte, a to tu vážně nikoho nezajímá," ozvali se zase blonďatí zpoza lišáka a celí se po téhle poznámce přikrčili, rychle si složili křídla zpátky a natiskli blíž ke staršímu, aby vůbec nebyli vidět, jako kdyby čekali, že po nich ta gigantická žena hodí tu svoji sečnou zbraň. „Co chci říct, je to, že vy tu máte například tenhle úplně mega fancy výtah, ale nemáte žádný backup pro to, když se vám rozbije odesílání zpráv? No já teda nevím, ale…“

„Ale vy tomu vůbec nerozumíte!" zaúpěla Beatrice zničeně, zatímco vikingská dáma házela po Draconii vražedné pohledy velmi rizikového stupně. „Na naší základně máme speciální generátory. Jedny ruší veškerý signál obyčejných zařízení, takže vám tady nebudou fungovat vaše mobily ani tablety, notebooky či ostatní vaše serepetičky, které jste si přitáhli s sebou. Druhý šifruje naše signály a posílá je na další základy a třetí zase přijímá zprávy zpátky. Chápejte!" „Zlatíčko," vložil se jí do toho milý gay, „nemusíš se rozčilovat. Po tomhle už se ani nedivím, že máš tolik vrásek… Tady naší drahé kontrole ukážeme, že je všechno už zase v pořádku, a pak nám uvěří." Luxios pouze beze slov přikývl. - Tohle se mu zdálo jako docela fér domluva… A tak trochu si uvnitř přál, aby opravdu vše bylo v pořádku, jak se jim snažila trojice před nimi tvrdit, aby nemusel moc dlouho zůstávat na této základně… Přece jen mu bylo jasné, že pokud blonďákům nebude fungovat jejich zařízení, tak obrátí veškerou svoji pozornost na něj.

„Prostě jste měli poslat holuba s dopisem," zamumlali ještě, podívali se na bobra v plášti stylem "Nic ti nežeru", ale pak už byli zticha, protože si vzpomněli, že by se měli chovat slušně, tudíž jako správná dáma a pořádný gentleman najednou, takže si zlehka uhladili vlasy, upravili sportovní podprsenku, aby jim z ní nic nelezlo, a konečně vyťapali zpoza Luxiose - nicméně, zůstali stát těsně vedle něj, připravení se na něj okamžitě přilepit jako pijavice, kdyby se je NĚKDO třeba snažil rozpůlit sekerou.

Na jejich poznámku nikdo z trojice neodpověděl. Místo toho se Gucci Gay otočil na podpatku a ladně pohodil hlavou směrem k výtahu. „Nuže, bude mi potěšením vás přivítat na naší základně a provést vás skrze naše laboratoře… Mimochodem mé jméno je Emanuel Maltenario, tato… Statečná dáma vedle mě je Yrsa Brant a Beatrice Reeves je jedna z předních vědkyní, která se zabývá nejdůležitější částí výzkumu tady v Tiché řece." „Hajimemashite," odvětil s poklonou Luxios, čímž chtěl vyjádřit, že je rád poznává. Poté už ale popadl své zavazadlo společně s dvěma padáky a takhle ověšený jako vánoční stromeček se vydal směrem k výtahu.

Ihned následovali se svými věcmi Luxiose a cupitali jako takový ocásek těsně za ním - protože on byl teď, z celé téhle základny, jejich momentální nejbližší osoba, tudíž se od něj neměli v plánu hnout ani na krok, aby se náhodou někam nezaběhl, a oni nezůstali sami. „Košíku?" zašeptali, tak, aby je ti tři exoti neslyšeli a rozuměl jim jen lišák. „Tady prostě něco neštymuje… Co když jsou ti tři něco ze zkumavky a teď nás zatáhnou do té laboratoře a tam nás sežerou? Sakra, ten kněz na té základně předtím měl pravdu, nějaká ta zpověď by se hodila, vzhledem k tomu, že mám pocit, že tu umřeme… Nebo minimálně já, pro tebe je to asi moc meinstream nechat se sežrat od nějakejch emzáků, když jsi taková nadlidská entita, viď?"

Jenom si lehce, téměř neslyšně povzdechl, načež několik sekund nic neříkal, jenom pohledem klouzal po okolní přírodě, než se konečně odhodlal k odpovědi: „Máte pravdu, že se chovají zvláštně, v tom s vámi naprosto souhlasím. Ale pochybuji, že by nás měli v plánu sníst. Přece jen, kdyby se jen jednalo o nějaké nelidské bytosti, určitě by jen tak nezůstávali na této základně, čekajíce na dvě osoby, aby si z nich udělali oběd. Hádám, že by se spíše chtěli odsud dostat. Přijde mi to více logické… A rozhodně se nestrachujte, že bychom zde umřeli. Přece jsem vám slíbil, že vás ochráním." Po těchto slovech překročil pomyslný práh výtahu a postavil se mezi Emanuela a Yrsu, která se pořád tvářila, že hodlá v nejbližších vteřinách použít svou zbraň.

„Fajn, tak když to říkáš," zamumlali a narvali se mezi gucci gaye a Luxiose, aby nemuseli stát přímo vedle obryně, a zároveň mohli stát vedle svého oblíbeného furryho. A když tam Draconie tak stáli, měli docela chuť se začít ptát, jak to s tou základnou tady vůbec je a co na ní vlastně jako dělají, aby měli aspoň matnou představu, kam to právě dorazili, jenže pochybovali, že Yrsa by se s nimi bavila, Emanuelův otravný hlas se jim zase nechtělo poslouchat více, než bylo potřeba, a tak nějak tušili, že ta poslední, zubatá, je asi dvakrát nemusí, po tom rozhovoru před pár minutami.

Výtahem jeli asi tak necelou minutu, než se ozvalo cinknutí ohlašující, že jsou ve správném poschodí a že by tudíž měli vystoupit. Jakmile tak učinili, ocitli se v prostorné chodbě, která se táhla tak daleko, že nešlo snad vidět ani na její druhý konec. Podlaha, stěny, strop - vše bylo bílé a vymydlené, přičemž ve vzduchu se vznášel odér desinfekce. Jediným vybavením bylo několik laviček takticky rozmístěných po určité vzdálenosti při stěně, fontánky s pitnou vodou a nějaké ty portréty významných lovců napříč historií. „Tohle je jedno z nadzemních pater," pustil se do vysvětlování Emanuel. „Můžete zde najít přednáškové a promítací sály, studovnu, knihovnu, salónek, diskusní sály, ale třeba také pokoje… Připravili jsme vám jeden společný. Doufám, že to nějak nevadí." Sotva tohle lišák zaslechl, dalo mu skutečně velkou námahu, aby na jeho výrazu nešlo poznat, jak moc uvnitř trpí.

„Takže budeme dohromady?" bylo poznat, jak se celí nadchli, a pak se nadšeně podívali na bělovlasého. „No nemáme my dva štěstí? Taková obrovská základna s miliardou místností, a my dostaneme zrovna pokoj dohromady! To musel chtít sám Bůh, Košíku… Jsme si souzeni! Jako nejlepší bff navěky, samozřejmě. Budeš mě ochraňovat, když budu hajat, viď? Nedělám si iluze, že bys mi třeba dělal i objímacího plyšáka, ale nevadilo by mi to… Hm, k tomu se nejspíš teprve dostaneme. Máme ještě spoustu času na to, abysme byli kámošenky!"

Lehce rezignovaně sklopil uši, zatímco dával sbohem svému osobnímu prostoru a poklidnému dnu. Aby ale nemusel na tohle utrpení myslet, rozhodl se řeč odvést trochu někam jinam: „Hádám, že potom, co si odložíme věci, bude moci začít naše prohlídka." Nebylo tak přesně úplně jasné, jestli se Luxios z trojice někoho ptal, či zda to spíše oznamoval jako hotový fakt, ale do odpovídání se zase pustil gucci gay: „Pokud si to skutečně přejete… My jsme si totiž říkali," při těhle slovech sklouzl pohledem na své kolegyně, jako by hledal mentální podporu, „že byste si chtěli nejdříve odpočinout po namáhavém letu, osprchovat se, možná si pospat…“

„No, já si taky myslím, že bysme si měli s Košíkem odpočinout," souhlasili aktivně Draconia. „Protože to dneska bylo sakra úmorné a navíc si myslím, že už moc dlouho nevydržím poslouchat ty vaše kecy, a chci mít místo toho nějaký relaxační rozhovor se svým nejoblíbenějším furríkem."

Zrovna dvakrát se mu tenhle přístup blonďáků nelíbil. On osobně by nejraději začal okamžitě obchůzku, aby měl tuhle misi co nejdříve za sebou a aby si co nejdříve mohl vytvořit alespoň nějakou představu o této základně a lovcích zde pracujících. Ale nechtěl jít vůči Draconii vyloženě do opozice, tudíž jejich nápad podpořil neznatelným kývnutím hlavy. Na Emanuelovi bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce, Beatrice si jenom poupravila límeček pláště a Yrsa… Z jejího pohledu se zkrátka nedalo vyčíst vůbec nic.

„Těší mne, že souhlasíš~" zavrněli spokojeně, protože celou dobu viseli na lišákovi očima a čekali, jak zareaguje… Popravdě, vcelku je překvapilo, že souhlasil - byli totiž téměř připravení na odpověď ve stylu "Tak ty si jdi odpočinout, já to tu zatím projdu", nebo "To je špatný nápad, musíme se seznámit s okolím", či tak něco; ale stěžovat si neplánovali.

To už ale Emanuel prudce zastavil před jedněmi dveřmi, na nichž bylo zlatě napsáno E117. „Tak tady se s vámi asi rozloučíme. Kdybyste cokoliv, ale cokoliv potřebovali, tak stačí zmáčknout to červené tlačítko, které máte vedle postele… No a pak už si skrze mikrofon můžete nechat splnit všechna vaše přání… Ale s rozumem, prosím, s rozumem." Když tohle říkal, z hrdla se mu vydral přehrávaný, až silně falešný smích… Který zněl snad ještě tepleji než jeho hlas. „Tady máte klíče," zamumlala vědkyně, že jí skoro nebylo rozumět, a třesoucí se rukou podala Luxiosovi kroužek s malinkým klíčkem, do něhož bylo vyryté to samé, co na dveřích. „Arigatō gozaimasu," odvětil lišák s letmou poklonou. Vikingská žena nic neřekla, jen zamručela jako medvěd, což si asi každý mohl interpretovat po svém.

„Super! Tak odemykej, Košíku," popohnali staršího, zvědaví, jak asi pokoj vypadá. Bude taky smrdět savem, jako chodba venku? Jsou alespoň pokoje nějak zařízené, nebo také tak stejně bílé, že z té jasné barvy až bolí oči? A jak velké budou postele? Zatímco nad tím vším uvažovali, přešlapovali na místě a vypadali jako štěně, které chce do místnosti, kam jsou zavřené dveře.

„Hned to bude," zamumlal jejich směrem, načež se opravdu pustil do odemykání dveří. Musel dvakrát otočit klíčem v zámku, než se ozvalo cvaknutí, jež značilo, že mohou vstoupit. „Tak my už vás nebudeme rušit," prohlásil gucci gay s úsměvem a naznačil oběma ženám, ať se chystají k odchodu. „A rozhodně si nedějete příliš velké starosti, ať si nekazíte odpočinek." Po těchto slovech se všichni tři jako na povel otočili a zamířili zpátky onou nekonečnou chodbou. „Tak snad abychom šli dovnitř," zamumlal Luxios, popadaje kliku a zlehka otvíraje dveře… Jakmile se jim naskytl pohled na pokoj, musel uznat, že organizace skutečně na vybavení neškudlí. Kromě dvou obrovských postelí s nebesy a hromadou polštářů se zde nacházela nádherná, ručně vyřezávaná skříň (S největší pravděpodobností z nějakého vzácného dřeva.), prostorné poličky, hned několik zásuvek, dvě pohodlňoučká křesla u menšího, kulatého stolku a k tomu ještě jedny dveře, vedoucí do koupelny.

„Týýýbrďo, tak tuto je rozhodně lepší, než ty jejich chodby," ohodnotili ihned hlasitě pokoj. „Oni snad všechny peníze investovali do výbavy tady toho pokoje, ne?" přecházeli po pokoji, po (asi Perském) koberci, který byl rozložený přes převážnou část místnosti. „O! Srazíme si postele k sobě, a pak budeme mít jednu mega postel! Víš, jak by to bylo boží, Košíku?!"

„To si zrovna dvakrát nemyslím," prohodil skepticky, zatímco odložil svůj batoh vedle zdobené skříně. „Spíše mi to zní jako omezování životního prostoru. Navíc… Nezdá se vám, že se známe příliš krátce na něco takového?" Když tohle říkal, párkrát švihl svým enormním ocasem tam a zase zpátky.

„Hele, ty postele jsou tak velký, že bys tam nacpal celou africkou vesnici i s chýšema, tak nepindej o omezování životního prostoru," mávli rukou směrem k lišákovi a zamyšleně sledovali postele. „Já to chci jenom zkusit sešoupnout, jo? Pak to klidně zase rozdělám, když kolem sebe musíš mít osobní prostor," pokrčili ledabyle rameny. „Protože taková postel byla vždycky můj sen, no, a dvě takové postele, to je jakože sen na druhou, takže ultra sen," zadívali se prosebně na Luxiose.

„Když si to tak moc přejete zkusit," povzdechl si, přičemž mávl rukou na znamení, ať si teda dělají, co chtějí… Pořád si mohl ze svého batohu vytáhnout karimatku a ustlat si na perském koberci - zas tak velký problém v tom neviděl. Tudíž s resignovaným výrazem usedl do křesla, zvědav, jak se s posouváním postele Draconia poperou, jelikož on sám neplánoval hnout ani prstem.

„Díky, jsi fakt láska," prohlásili radostně a nijak je netrápilo, že postel váží asi tak pětkrát tolik, co oni. „Tak jo… Sleduj. Tohle využiju i k tomu, aby ses konečně seznámil s Miláškem. Oh, možná by na to bylo lepší nějaké formální oblečení! Kde mám šaty? Aha, na dně kufru. Tak to na to kašlu, sportovní podprsenka je stejně víc sexy," uvažovali velice hlasitě, a když konečně přestali kecat, tak z černé tašky, jež měli pořád přes rameno, začali něco vyndávat… Byl to jen ve finále vlastně jen takový kovový válec, jak se na první pohled zdálo. Nudný, kovový válec, se zeleným nápisem "st03m - E6 - w1nd".

Jen tam tak dál seděl, znuděně je pozoroval a vypouštěl asi tak každé třetí slovo, co řekli, protože došel k závěru, že to stejně není nic podstatného… Avšak když lovci vytáhli svou zbraň, lišákův zájem přece jen o něco stoupl. Vždyť mu přece říkali, že ji dostali společně s těmi křídly, které náhodou byly neskutečně impozantní.

„Dáváš pozor?" ujistili se, když si zbraň upravili v rukou - a lišák z jejich pohledu vypadal, že i celkem vnímá, takže nečekali na odpověď a přitiskli ukazováček na maličkou čtečku otisků, která byla umístěna na spodku zbraně a bránila tak tomu, aby ji někdo, krom jejích majitelů, uzmul a použil. A v tu chvíli se ten nudný, kovový válec, neonově zeleně rozzářil a roztáhl do stran, čímž nabyl skoro dvojnásobku své velikosti. Blonďatí tímhle ale nekončili a zkušeným pohmatem si našli další čtečku na jiném místě zbraně, na kterou přiložili zase jiný prst - a tím se z válce vysunula taková malá pistolka, připojená na dloooouhý kabel, který svítil podobně zeleně, jako zbytek zbraně. „V akci tam ty prsty většinou připlácnu oba najednou, a pak je to všechno otázka jen pár vteřin," prohodili směrem k lišákovi, aby si náhodou nemyslel, že to bude takhle dlouho trvat, kdyby byli v nějakém nebezpečí. „Ale víš co, když Miláška vidíš poprvý, tak na tebe jdu pomalu~" Připevnili si "pistolku" za poutko na zápěstí a stiskli na ní čudlík, který na válci rozzářil zelenou stupnici - byla číslována od nuly do pěti a momentálně byl její ukazatel na jejím nejnižším bodě.

Teď už blonďáky skutečně vnímal na celých sto procent, jelikož něco podobného ještě neviděl a technika mu dokázala učarovat vždycky… I když často nevěděl, jak k ní má přistupovat. Musel ale zkrátka uznat, že jeho zbraň rozhodně není tak akční a zajímavá. (Ale na druhou stranu s ní pracoval slušnou řádku let… Vlastně spíše století… Ne-li rovnou tisíciletí… Tudíž neplánoval nic měnit.)

„Hm… Košíku, kterou postel chceme posunout? Tutu nebo tamtu?" ukazovali prstem z jedné postele na druhou, jako kdyby je tiše rozpočítávali… Nakonec ale zase na odpověď nečekali, přeskákali přes pokoj k posteli, za kterou bylo víc prostoru, kam se postavili, protáhli se, a pak si klekli na jedno koleno, opírajíce si válec o rameno. Poté začali na pistolce ukazováčkem něco štelovat, a stupnice na hlavní části zbraně se mezitím vyšplhala až ke čtyřce… A také místnost naplnilo tiché hučení, které ze zbraně vycházelo. „A teď bude buuum!" S tím "buuum" které vyšlo z Draconiiných úst se zbraň rozsvítila ještě víc, oni stiskli spoušť na pistolce a v ten moment z válce vyletěla tlaková vlna, která z postele srazila matraci, všechny polštáře a maličko jí posunula, nicméně se nic dalšího nestalo, neboť postel byla ze skutečně pevného, těžkého dřeva.

„Zajímavé, zajímavé," pokýval hlavou, aniž by se viditelně pohnul. „Takhle ale spíš vytváříte prostředí pro dětskou polštářovou bitvu, či stavění bunkru… Nechcete tu postel prostě normálně přesunout? ‚Miláška' už jste mi ukázali, tak to teď klidně můžete přenechat na mě." Jen tak podal svůj návrh, přehazuje si nohu přes nohu. Rozhodně neplánoval se nijak vnucovat, ale přišlo mu fér, aby alespoň položil svou nabídku.

„Ne!" odvětili, celí rudí, a přepnuli na zbrani na nastavení, které rozzářilo stupnici až k pětce. „Tohle už je totiž osobní, takže ty seď a sleduj, jak tu blbou postel šoupnu!" Znovu vypálili další tlakovou vlnu, která už byla o poznání silnější… Dosvědčoval tomu i praskot dřeva, který jí následoval, když se postel prudce šoupla o několik metrů, přepadla a celá se zlámala.

Když pokojem proletěla tlaková vlna, která mu totálně rozcuchala dlouhé vlasy a nafoukala mu je do obličeje, jenom si tiše povzdechl, zatímco byl v duchu rád, že ještě pořád měl na sobě parašutistickou kombinézu a ne kimono.  „No… To jste tomu teda skutečně pomohli," poznamenal, když si rukou odhrnul prameny z obličeje, přičemž vstal z křesla, aby mohl zkontrolovat spoušť napáchanou na nebohém kusu nábytku. „By se díky vám dokonce mohlo začít říkat, že se něčemu pomohlo ‚jako vítr posteli' namísto ‚jako vítr mouce’… Nemyslíte?"

„Kur… Kurníkšopajásenatomůžuvykašlat!" na poslední chvíli se jim povedlo zabránit tomu, aby řekli sprosté slovo, a místo toho se z nich vyvalila hromada dalších, ne tak špatných, nadávek. „Fajn… Tak já půjdu na koberec, to nevadí. Jenom je depresivní, že ta postel zavalila tu matraci, takže nemůžu spát aspoň na ní," pokrčili rameny, jako kdyby právě nezdemolovali drahocenný a krásný kus nábytku.

Přistoupil k zdevastované posteli, aby ji trochu obhlédl, ale stejně přišel jen na to, že s tímhle asi nic nezmůžou. Pak se ale otočil na blonďáky a poznamenal: „V posteli budete spát vy… Přišlo by mi velice sobecké a nesolidní, kdybych si ji zabral pro sebe. Stejně by vám to jako poučení nefungovalo a navíc jste říkali, že jste vždycky chtěli takovou postel. Ke všemu já karimatku mám… A jsem zvyklý spát tímto způsobem."

„Ne, já ale nechci, abys spal na zemi," argumentovali ihned. „Jestli si tu roztáhneš karimatku jako nějakej bezďák, tak si lehnu na tu zem vedle tebe… Postel se povedlo roztřískat mně, takže na zem půjdu já. Ámen. Tečka. Nechci se dohadovat," založili si ruce na prsou a zírali na bělovlasého, co odpoví.

„Já se také nechci dohadovat," odvětil s klidem, zatímco si je přeměřoval pohledem odshora dolů. „Jen mi to prostě nepřijde správné… Ale pravdou je, že vás k ničemu nutit nebudu… Jdu do koupelny, tak si to zatím můžete rozmyslet." S těmi slovy zamířil ke svému batohu, odkud se mu podařilo vyštrachat kimono, jež se mu zdálo mnohonásobně pohodlnější než parašutistická kombinéza, a pak už jen zmizel v koupelně s cvaknutím zámku.

[nespravne-citaty]

*vypadne proud*

Jiří Oulický: Hej, já se bojim.

Saturnin: Žádné strachy, mám to pod kontrolou

Saturnin: *zadupe*

Saturnin: *jeho boty se rozsvítí*