#obrozuji

[magentaglowing]

Tohle je moje prasátko OC.

Jmenuje se Beruška. Vymyslela jsem ji v noci při kecání se ségrou.

Je to svině.

[prazskepako]

Skládám poezii

A život mi utíká skrz prsty

Snad tím obrozuji

A získám váhu pro své kosti

Já chci mít BUŘIČ na hrobu

Aspoň to když neudělám maturu

[magentaglowing]

Tak jo, ale vyslechněte mě:

Yeet the child - Dítěvžum

Např.: Toto vyžaduje pořádné dítěvžum.

A pak udělal dítěvžum.

Vzal svého malého bratříčka a udělal dítěvžum.

[magentaglowing]

Google dokumenty ohledně práv žen

[magentaglowing]

Znáte ten pocit, když si najednou vybavíte vzpomínku z dětství, kterou jste tam celou tu dobu měli, ale jakmile si uvědomíte, o co jde, zůstanete stát, jako by do vás uhodil blesk?

(Rychlý kontext: já a moje sestra bydlíme odmalička v bytě, kde má drtivá většina dveří vsazené takové to průsvitné cosi, skrz co lze, ač hodně blbě a hodně zkresleně, vidět to, co je za nimi.)

Nedávno jsem si uvědomila, že kdysi dávno, mohlo mi býti tak sedm, osm, devět (..?), jsem se ségře svěřila, že vídám za tím sklem, cituji, "temnou postavu", jež zmizí, když ty dveře otevřu.

Odpověděla mi, zaražená, že ji vídá taky.

Dnes už si na to nepamatuje.

Ano, nejspíš šlo o stíny nebo kabáty na věšáku, že jo. Ale stejně mi to přijde poněkud... znepokojující.

Navíc, kdyby šlo o stíny a tak, nevídala bych je doteď?

[magentaglowing]

Od doby, co jsme se sestrou koukaly na Boženu, mezi námi vykvetlo nové označení pro deku, na památku té, pod niž jsme se během 15+ scének (cca tak polovina celé doby, mezi námi) poslušně schovávaly.

Teď ji nazýváme božechraň.

[magentaglowing]

Sežet = sedo-ležet

Např.: Když jsem vešla, sežel na posteli a díval se na televizi.

[magentaglowing]

... Takhle šachy nefungují :/

[magentaglowing]

[magentaglowing]

Hej, lidi!

*stojí na špičkách a zuřivě mává*

Yo, tady dole!

*když si jí konečně všimnou, nadšeně se zazubí, v očích ji jiskří*

Hádejte, co mě napadlo dneska ve snu, asi tak deset minut zpátky! Pojďte si někdo zahrát takovou tu hru, jak jeden začne, napíše několik vět a další pokračuje, aby vzniknul příběh!

*chvíli poslouchá jako myšák Mickey, pak se rozzáří*

Super! Já začnu, jo?

Byl jednou jeden jezevčík a ten měl problém. Nevypadal totiž ani trochu jako ostatní jezevčíci; považte: místo toho, aby byl dlouhý jako párek, vypadal spíš jako malá brambůrka, jako morčátko se špičatým čumáčkem. Jeho nohám se však toto zdálo málo, a tak se rozhodly se přidat. Vyrostly, až vypadal jezevčík jako psí/morčecí pavouk sekáč.

Kdokoliv se přidejte, ať tohle nechcípne!

[magentaglowing]

Tak jsem se rozhodla dávat své sestře podivné přezdívky. Doteď byla Dítě. Dnes jsme jí začaly říkat Libor. Před čtyřmi minutami jsem ji přejmenovala na Zub.

Budu vás informovat. Jestli zapomenu, probuďte mě.

[magentaglowing]

Nezajímá mě tvé sluneční znamení. Řekni mi, s jakým zakladkovým učitelem se nejvíc ztotožňuješ.

Já bych byla asi angličtinářka. Těm taky většinu času nikdo nerozumí.

[magentaglowing]

Tak jsem se rozhodla také přispět svou špetkou do mlýna a napsat, hm, *přepis* jednoho notoricky známého seriálu. Schválně, kdo z vás neuhodne, o co jde.

Prokletí.

To bylo dlouhou dobu to jediné, na co jsem myslel. Jediný středobod mého života.

Mé každodenní myšlenky se točily prakticky jen okolo něj.

Ať už jsem udělal cokoliv, již předem to bylo odsouzeno krutým osudem k nemilosrdnému zániku. Jednoduchý obrázek? Rozmáčen vodou, která ještě okamžik předtím stála bezpečně ukotvená na parapetu. Zajímavá knížka? Vyrve mi ji z ruky náhodný zdivočelý pes, řítící se po ulici. Školní exkurze? Klopýtnu na schodech, po nichž scházím celý svůj život, a zlomím si nohu nadvakrát.

Celý svůj život jsem pozoroval, jak v očích mých rodičů pohasíná radost z jejich prvního zdravého dítěte. Ve škole si na mě ukazovali, nikdo z mých spolužáků se mnou nechtěl sedět. Šuškalo se, že nosím smůlu, a co bylo nejhorší - měli pravdu.

Nikdo se mnou nevydržel déle, než se ohlásila první zlomenina nebo zkažené přání. Byl jsem odsouzen k nekonečné samotě.

O tom jsem byl přesvědčený.

Pak se ale objevil on.

Jeho trpělivý, nehynoucí úsměv mi vléval do žil novou sílu. Jako jediný člověk byl schopen se mnou zůstat, a přestože se pokaždé všechno pokazilo, jeho optimismus jej neopouštěl. Nevadilo mu mé prokletí, neštěstí, které mě provázelo na každém kroku. Záleželo mu na mně. Poznal jsem to z jeho svislých černých očí. I když jsme oba napřed moc dobře věděli, že nemáme šanci nic dokázat - ne, když já stojím opodál -, dokázal mě vytáhnout z nekonečné apatie a pro zábavu něco vytvořit. Nezáleželo nám na výsledku, ale na tom, jak jsme k němu dospěli, a to bylo to hlavní.

Poprvé v životě jsem se cítil šťastný.

[magentaglowing]

Takže, vážení obrozenci a vážení obroženci, dnes Vám všem přináším tento překrásný nadpis, jenž neumí české Ž. Užívejte jej moudře.

Toť jest vše.

[magentaglowing]

Nevím, kdo tenhle pán je, ale usmívá se na mě vždycky, když se pokusím otevřít svou žákovskou knížku.

Sadista.