#posílám dál

[hana-loves-bumblebees]

Viděno na FF MUNI, tak posílám dál všem, co to potřebují ^^

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 1 - 15km

V půl 8 vyrážím vlakem z Hlaváku do Bukovce - nejvýchodnější vesničky ČR. Jelikož jsem vstával brzo, tak sem si dal ve vlaku snídani a zbytek cesty budu spát. V mezičase nabíráme 10 minut zpoždění a já už hledám taxiky v Třinci, protože nestihnu přestup na bus. Jak je to možné jedeme pořád, žádná výluka ani čekačka. Až po mé výzvě “koukej to práskat na ten Třinec” svou ztrátu vlak dohnal a přípoj sem stihl 😛 Už při kratších přesunech mezi dopravními prostředky jsem zjistil, že mám převážený batoh na jednu stranu a tahal mě za rameno. Až tam dojedu, tak to musím přeskládat. Po 13.hodině konečně vystupuju v Bukovci a mažu na nejvýchodnější bod ČR, ať se tam můžu vyfotit a už konečně vyrazit. Jindy už nemusím hnát, ale dnes to potřebuju ujít na domluvený nocleh. Fotím se, zapisuju se do knihy, posílám pohled, přeskládám batoh , dělám zápis do deníčku a u toho pucuju řízky.

Je přede mnou 15km do Mostů u Jablunkova k Šárce. Je fakt krásné počasí, takže sem zpocenej za 10 minut v kompletu a pokračuju dál. Poprvé v životě si nastavuju hole a…nějaký čas to asi potrvá než si zvyknu a nebudu u toho vypadat jak trubka. Cesta docela odsýpá, první zadejcháni, stoupání a první z mnoha nadávek na těžkej batoh!!! Můj úhlavní nepřítel na cestě. Musíme si na sebe teprve zvyknout. Míjím Komorovský Gruň a přicházím na Gírovou. Čas mám dobrý a na chatě mají ještě otevřeno, tak si dám první pivo a pokecám s milými místními, ptající se na mou cestu.

Pokračuji kolem velmi zajímavého sesuvu půdy a několika přístřešků, kde si vždycky po 3-4 km odfrknu. Po cestě potkám i jeden indiánský bezkemp, s krásným výhledem do kraje, kde jsou v dáli vidět i zasněžené kopečky slovenské Fatry. Když se blížím k Mostům u Jablunkova, už mi Šárka volá, kde se sejdeme. Skáčeme do auta, jedem na jídlo do místního motorestu a vedeme první konverzace. Poté mne Šárka bere domů a oznamuje mi, že budu spát na gauči, což jsem si ani ve snu nepředstavoval. Myslel jsem si, že si rozdělám tarp na zahradě a přitom se na mne chystal takový luxus. Po krátkém ubytování vyrážíme ještě na procházku po okolí, kterou mám i s odborným výkladem. Navštívili jsme místo bývalého městského opevnění Šance. Pak jdeme domů a u čaje si moc hezky povídáme o svých životních příbězích i o společných zájmech. Šárka je velmi hodná, pozitivní a usměvavá. Děkuji mnohokrát za to. Udělám zápis do “knihy návštěv”, nahlédnu do půjčené knihy o Abhejali Bernardové a usuzuji, že si ji asi budu muset sehnat a přečíst. Teď je ale čas jít spát. Zítra bude velký den. 

[pepikhipik]

Jitka Štěrbová: Zapomenutý sklář a přírodovědec II

Mám radost z obří odezvy na první vlákno, tak pojďme pokračovat.

Začneme tentokrát na jiném kontinentu. Koncem 19. století přemýšlel harvardský profesor botaniky G. L. Goodale, jak by studentům nejlépe prezentoval rostliny. Herbáře bledly a stejně jako kresby byly ploché.

Modely z vosku nebo papírmaše zase postrádaly detaily. Když uviděl u kolegů modely mořských bezobratlých od Blaschkových, napadlo ho, že to je to pravé i pro něj. Vyrazil do Drážďan. Jak si umíte představit, otec se synem se do neznámých vod vrhat nechtěli.

Byznys s bezobratlými jim šlapal výborně. Goodale se ale nenechal odbýt a tak vyrobili několik modelů rostlin. Ty byly poškozeny během celní kontroly, ale i polámané květiny nadchly studentku Mary Lee Ware a její matku Elizabeth. Bohaté mecenášky nabídly financování výroby dalších rostlin.

Díky jejich štědré podpoře přistoupili Blaschkovi na poloviční úvazek a po tři roky vyráběli rostliny i živočichy. V roce 1890 se rozhodli, že to tak dál nejde a podepsali desetiletý kontrakt výhradně na výrobu skleněných rostlin pro Harvardskou univerzitu.

Určitě vás napadlo, jak se tak křehké zboží posílalo přes oceán? Každý model byl připevněný drátky k pevnému kartonu, v kartonové krabici s rohy vyztuženými korkem. Krabice byla vyplněná hedvábným papírem. Jednotlivé krabice byly naskládany do dřevěné bedny a vystlané slámou.

Po předchozí zkušenosti je vybalovali zaměstnanci univerzity pod dohledem celníků a rozbitých bylo minimum. Kromě platu dostávali skláři i spousty studijního materiálu, knih, rostlin i zahraničních cest. Vše si důkladně kreslili a pozorovali pod lupou i mikroskopem.

Díky jejich vášni a zapálení vznikaly modely k nerozeznání podobné originálům. Rudolf v roce 1899 napsal: Na každé procházce je něco, co můžu pozorovat, člověk nikdy nepozná všechny přírodní krásy a nikdy není příliš starý na to, aby ho příroda neměla co naučit.

Po smrti Leopolda, pokračoval Rudolf sám. Pokračovatele neměl, jeho rodina zůstala bezdětná a skleněné květiny vyráběl až do své smrti. Celkem jich s otcem vyrobili víc než 4300!

Děkuju za čtení i sdílení. A posílám večerníček:

Autorka textu: Jitka Štěrbová

Skleněné modely rostlin ze sbírky Ware od Blaschky

Jedním z nejznámějších pokladů Harvardovy univerzity je mezinárodně uznávaná Blaschkova sbírka skleněných modelů rostlin, známá spíše jako "skleněné květiny". Tuto unikátní sbírku vytvořili Leopold (1822-1895) a Rudolf Blaschkovi (1857-1939), dvojice českých sklářských výtvarníků, otec a syn. Během padesáti let, od roku 1886 do roku 1936, Blaschkovi vyrobili 4300 skleněných modelů, které představují 780 druhů rostlin.

Galerie Skleněné květy prošla v roce 2016 historickou rekonstrukcí, která představila přestavěné původní historické dřevěné a skleněné vitríny, nové moderní osvětlení a důmyslné konzervační systémy. Nově uspořádané prostory galerie a vědecký výklad ukazují trvalý vědecký význam sbírky a obohacují zážitek návštěvníků z modelů.

Výstava Z rukou tvůrců zkoumá, co je třeba k výrobě i konzervaci modelu, a zkoumá přetrvávající záhady obklopující výrobu skleněných květů - přísně střežená tajemství, která může odhalit pouze moderní technologie.

[paskvilnet]

DJ Zinc, 8.3.2003, Praha, Roxy

Slovo Bush v nás může vyvolávat velmi ambivalentní pocity, ale pro junglisty u nás je to v první řadě svátek. Březnový večírek do Roxy zavál jednu opravdovou legendu, pro některé fanoušky dokonce jednu z nejžádanějších. Zinc je mezi junglovými producenty skutečný pojem - ať už sólo nebo coby jedna třetina formace Ganja Kru, případně reprezentant známého labelu True Playaz. Navíc jeho jméno platí jako spolehlivý kredit i na breakbeat-garage scéně. Po celých šesti letech se uvolil k interview a my si skutečně považujeme za čest, že právě pro Paskvil.

Doslechli jsme se, že neposkytuješ rozhovory dvakrát rád. Proč? Nemáš v lásce média a novináře?

Mám pár špatných zkušeností a taky obvykle nemám moc co říct.

Jaké to bylo v začátcích? Jsi na scéně už pěkně dlouho... Jak ses dostal k hudbě?

V roce 1989 jsem začal kupovat desky, v devadesátém prvním jsem se dostal do pirátského rádia a o rok později už jsem skládal hudbu a začal i víc hrát po klubech. To pokračovalo až do poloviny minulé dekády. Můj první ryze vlastní track „Super Sharp Shooter“ byl docela úspěšný, vyšel i s remixem a vlastně díky němu jsem mohl odejít z práce, věnovat se naplno muzice a djingu a tak se to má až dodnes.

Co jsi vlastně tehdy dělal?

Bylo to několik zaměstnání... v kanclu, pracoval jsem pro investiční společnost. Prostě nesmysl.

Zpočátku jsi spolupracoval se Swiftem, ale pak to skončilo...

Dělal jsem s chlapíkem jménem Swift, ale to nebyl ten známý DJ. Mimochodem tuším, že existují celkem tři Swiftové. Drum´n´bass ho ale omrzel a vrhnul se na garage. To bylo v roce 1995 a já dál pokračoval sám.

Vzpomínáš na své první setkání s Pascalem a Hypem?

Hypea jsem už delší dobu vídal v klubech, tak u něj nevím - zato si pamatuju seznámení s Pascalem. Potřeboval jsem smíchat jednu věc, přišel jsem k němu domů a on za celou dobu promluvil snad tři slova ... jo, fajn, v poho ... není zrovna ukecanej.

Už dlouho jsme nenarazili na nic nového od Ganja Kru. Ja tahle vaše parta ještě funkční?

Naposledy jsme spolu na něčem pracovali v devadesátém devátém. Nevím, na mě to moc nestojí... o tom spíš rozhoduje Hype.

Kdo vlastně šéfuje vydavatelství True Playaz? Hype?

Ne, majiteli jsme všichni tři – já, Hype a Pascal a společně se i podílíme na chodu vydavatelství. Ačkoliv Pascal asi nejvíc - stará se o webové stránky a formální fungování.

Pascal si založil značku Frontline Records. Tebe samotného neláká vlastní label?

Ale já mám svůj vlastní label. Založil jsem ho v roce 2000 a jmenuje se Bingo.

Kterou ze svých skladeb považuješ za nejdůležitější a která je tvá nejoblíbenější?

Za nejzásadnější považuju „Super Sharp Shooter“. A tehdy jsem remixoval pro Fugees „Ready Or Not“, což byla taky celkem populární deska. Takže asi tyhle dvě skladby pro mě byly nejdůležitější. A vlastně ještě „138 Trek“ z roku 1999 nebo 2000, což byla věc ve stylu breakbeat garage, která mi otevřela nejedny dveře. A pokud jde o oblíbenou skladbu, tak mě žádná nenapadá.

Jak to vlastně bylo s tím bootlegem „Ready Or Not“ od Fugees? Spousta lidí byla přesvědčena, že to byla Hypeova práce, jiní zase tvrdili, že to je Zincův remix. Kdo má pravdu?

Autorem jsem já, ale měl jsem trochu problém s basovou linkou a Hype mi poradil. Deska vyšla bez kreditů na středovce, takže proto asi lidi soudili, že to dělal Hype.

A myslíš, že Fugees ten remix slyšeli?

Jo slyšeli. Lidem z jejich nahrávací společnosti se to líbilo a chtěli to vydat. Ale kapela z toho nějak nejásala, tak z toho sešlo.

Můžou technologie typu mixovacích CD a final scratche vytlačit vinyl?

Nevím. Já osobně hraju z vinylů, z acetátů. Hlavním důvodem je to, že když se mi sejdou cédéčka od různých producentů, tak každé je jinak smíchané a hraje odlišně, jedno má víc výšek, druhé míň... Takže je posílám do masterovacího studia – většinou Masterpiece, Metropolis nebo Exchange, kde nahrávky zmastrují, srovnají a přenesou na acetát. U CD se často stává, že jedno hraje daleko víc nahlas než to další, zatímco vinyly a acetáty znějí vcelku srovnatelně. Ale jestli ostatní přejdou z vinylů na jinou techniku, tak se asi přizpůsobím.

Rozhovor napověděl, že „super ostrý střelec“ je spíš introvertního založení a k id zdravici svolil jen s viditelným sebezapřením. Dozvěděli jsme se také, že letos vyjde jeho první skutečně dlouhohrající deska, kde najdeme jen dvě junglovky a že preferuje plynulejší sety před častými rewindy, což vzápětí prokázal. Ten, kdo očekával něco ze „staré školy“ byl asi zklamán – Zinc v Praze „sypal“ vesměs hutné, čerstvé kousky. Na tradičně skvělé atmosféře se podepsali také naši jezdci – „navrátilec“ Ghonzales, který si s Elen na úvod vystřihl „obíhačku“ i ostravský Inspiral X62, který v roli zakončovače ani nemusel tlačit na pilu, jelikož ta jeho měla motor. Nesmíme ale zapomenout ani na vizuální stránku – spojení mistrů světel z HPNVSN a projekcí od Phase je jednoduše bezkonkurenční. Nebojme se superlativ - Bush je bezesporu jedna z nejlepších klubových nocí u nás. A to nás čeká další drum´n´bassová vrcholná kvalita: v dubnu Marcus Intalex a v květnu Doc Scott!

[rumcajs-kin]

děkuju @kocourmokroocko za tag ✨ke zveřejnění 9/10 obrázků uložených v mém telefonu, co znázorňují mou osobnost

posílám to dál @sudetsky-husita @duch-z-bramboroveho-pytle @pyjnda

[treba-neco-napise]

Chtěla bych se zeptat na tvůj názor na jeden můj headcanon na moderní au rš a to jest mtf Jarka. Ano, na první dobrou se to možná zdá, jako blbost. Ale....ale když se nad tím zamyslíš a na chvíli si to představíš (jako např. Jak by reagovali ostatní postavy atd.) Tak je to minimálně pro mě zajímavý headcanon, co by mohl fungovat. Co myslíš ty?

(jo a došlo by jí to hodně pozdě, v tý době už by byla s Mirkem a měla by strašné dilema se svým jménem, protože se jí dál líbilo oslovení Jarka, ale nelíbilo Jaroslava. Zároveň by se nechtěla jmenovat, jenom Jarka, protože je to blbý)

Já myslím, že pokud to tobě připadá jako fajn nápad, skvělý! Určitě máš pro to svůj důvod a i když to není můj šálek čaje, zní to jako zajímavý směr. Čumblr se nehýbe s jedním jediným výkladem kánonu a někdo zas nemusí souhlasit s mým hlavokánonem ftm Červenáčka a to je úplně validní!

Takže jestli na to plánuješ něco psát, posílám košík inspirace a přeju úspěch! :)

[mist-the-wannabe-linguist]

Ahoj, když přinde na tu Olomouc, víš tam třeba o nějaké pěkné hospodě blízko centra? Nějakou takovou spíš hipízáckou než taneční? Nebo něco teplého? Ještě jsem tam nějak nenašla žádné místo, kde by se mi vyloženě líbilo.

Jakožto profesionální introvert se v hospodách moc nevyznám takže posílám dotaz dál

[tescont]

Obrozenecká otázkohra pro spisovatele

Vaše povídka, kterou byste zažili nejraději? Mám... tři, všechny špatné, ale potkat Járu by mohlo stát za to?

Jak vymýšlíte názvy? Název se nějak stane. Sesílá mi je Malý princ ze své malé planety.

Popište svůj styl v několika štítkách. #žádná_beta #first draft #angst

Vaše povídka s nejvíc českým tématem? Ještě nenapsaná věc. Ale je tam Máchal a Janek a jedou na vejlet.

Máte nějakého zkřížence (crossover) nebo alternativní vesmír, který se bojíte napsat? Všechno, Bojím se psát upe pořád, masochismus není ten důvod, proč psát povídky?

Vaše povídka, která je nejvíc sebe-obsazená (self-insert)? Moje čistě OC atla fanfikce, na základě které mám napůl přezdívku. Ta druhá půlka vznikla, protože jsem si spletla příjmení své self insert Marry Sue s něčí jinou, která omylem byla na stejném fóru.

Je nějaká česká kapela, jejíž písňové názvy/texty byste použili jako název povídky? Jananas. Vždycky Jananas. Já ne, to samo. Chci mít IQ pět. A celé CD ctrl WC. Jananas je obří láďa.

Co musí povídka splnit, abyste napsali komentář? Eeh... nevím, velmi často si něco jen myslím, že udělám, a pak to neudělám. Tak to chodí. Musí tam mít něco, co mi nedá na výběr? Buď je tam něco zajímavého, nebo to vypadá, že autor fakt potřebuje to povzbuzení, nebo je to už pátá kapitola a *kurva já toho člověka chci podpořit vzpomeň si už na to že chceš něco napsat*

Vaše povídka, kterou nikdo nedocenil tak, jak by měla být doceněna? Moje divná věc s mořskou pannou. Měli mě s tím hned poslat do háje...

Nějaká nepravděpodobná věc, která se stala díky vašemu psaní; nějaký příběh, o který byste se chtěli podělit? Semhle jsem chtěla napsat to s tou přezdívkou! No, tak třeba... kvůli lince na RPGčko jsem hledala různé mořské duchy a příšery a tak, došla jsem k tnihwám. Jsou to vodní strážní duchové, kteří mají různé podoby (od hada po kládu) a chrání malá vodní území (klidně jen jeden meandr). Pochází z Nového Zélandu a jsou skvělí, klidně vám o nich někdy povím. Tak jsem napsala tomu jednomu člověku z NZ, co znám, a dostala odkaz na jejich ofiko stránky. Jako stránky NZ. A propadla jsem se do výzkumu tak hluboko, až jsem se své spojky zeptala na koncept, který sama neznala, tak jsem dostala na oplátku odkaz na NZ ukolébavku.

Napsali jste někdy příběh v jiném jazyce? Angličtina. Je tam jedna rozepsaná DP fanfikce a jedna hotová fanfikce na The Mechanisms. Poslouchejte Mechanisms, je to skvělé.

Fandomová pravda, o které jste přesvědčeni a nikdo vám ji nevymluví? Minerva McGonagallová žije i v hocz kánonu. Je jedno, že máme rok 2098. Nikde není napsáno, že umřela!

Psaní šoupaček/citronů (lemons) jako oblíbená kratochvíle: ano nebo ne? Má asexuální prdel říká, že se tyhle věci odehrávají teoreticky moc blízko a cítí se jimi ohrožena, takže ne. Musím si vážit svého zadku, je to jediná věc, která je na mě 3D.

Děkuji @hagebutt za oštítkování. Dál posílám, pokud to potkáte a přijde vám, že je to na vás. A ještě teda asi @jonsilverstone, ten píše... Nevím, si řekněte, ať to nemáte trapné jako já :D @idontevenlikeblackberries taky?

[majdalenaska]

Na obláčku aka Glorified waitress

....english version coming soon...

4/9/2019

Dnes jsou to právě dva roky, co jsem se oficiálně stala letuškou pro Norwegian a proto jsem se rozhodla , že je čas si založit blog.

Níže stručněji popisuji můj šestidenní pracovní trip, tak snad to někoho bude aspoň trošku bavit.

Bavím se s dívkou ve výtahu, otočí se na mne a mile mi povídá: „Júú, vy pracujete jako letuška?“ No doslova to bylo: „Woow, you are so lucky, you get to travel the whole world!“ V překladu tedy: Vy máte ale štěstí, můžete tak procestovat celý svět. Já se se od srdce zasměju, ale v duchu si řeknu, to určitě ty naivkoJ

Ne opravdu, mnoho z mých přátel či nepřátel má trošku zkreslené představy, o tom, co tato práce obnáší. A já si to na začátku myslela taktéž. Ovšem na druhou stranu, kdo může říct, že večeřel steak v nejvyhlášenější restauraci v Buenos Aires a tančil Tango s místním domorodcem. Kdo může říct, že si každý týden poletuje na obláčku v 39 000 stopách nad mořem v nejmodernějším Dreamlineru a kdo může říct, že dostává zaplaceno za cestování 15 dní v měsíci. Tuto práci bych shrnula do takového „nahoru a dolů“ to je docela výstižné, doslova!

Tento týden mě čekala 6 ti denní cesta: Londýn- New York- Madrid- New York- Madrid-Londýn, vypadá to hrůzostrašně co? Je to docela neobvyklé, ale jelikož zastáváme práci jiné báze, nikdo se s námí nemazlí a šupnou nás na jakékoliv jiné lety, pokud jsou potřeba.

28.8./ 8:20 SEČ- Londýn Gatwick                                

      S Crew se setkáváme v kavárně Costa a dochází k prvnímu seznamení s posádkou. Jelikož je v Norwegian přes 800 „cabin crew“, ve většině připadů vidíte všechny poprvé a je tedy malá pravděpodobnost, že poletíte s někým známým. Ale i to se může stát, vždy ráda ocením, pokud zahlédnu známou tvář. Cítím se trapně, neznám nikoho  a tak nastává nucená konverzace. Small talk nemám v oblibě, ale bohužel nemám na vybranou. Piloti vypadají krajně nasraně, ale milý úsměv od letušky je třeba rozveselí.

   Společně jdeme na palubu  a v přední části letadla zvaná PREMIUM máme BRIEFING. Vedoucí dnešního letu nám přidělí pozice u dveří, o které se budeme starat, zopakujeme si bezpečnostní otázky a společně taky diskutujeme o tématu týkající se první pomoci. Posléze přichází Kapitán a sděluje nám dobu letu, popřípadě informace ohledně turbulence a další potřebné informace. Jsem unavená, moc dobře jsem se dnes nevyspala, ale jakmile začně servis, je všechno OK. Let je relativně v pohodě, ovšem máme neskutečně množství objednávek a na palubě máme pouze 8 stewardů a stewardek, což při letu do NEW YORKU není opravdu ideální.

Servis zmáknem rychle a půlka „crew“ jde na povinný odpočinek. Zalezu si tedy do malé kajůtky na konci letadla, zavřu oči a odpočívám, moje nejoblíbenější část letuJ Pokud z Vás někdo někdy letěl Boeingem 787, čtěte dále, záchody naleznete na druhé straně od kajuty a pokud uvídíte na dveřích nápis CABIN CREW ONLY , tak to opravdu není toaleta. Divili byste se, ale 99 % pasazérů je vždy marně zkouší otevřít.

Přilétáme do New Yorku okolo jedné hodiny odpolední (18.00 SEČ), jelikož se nacházíme na jednom z nejrušnějších letišť na světě vůbec, strávíme někdy i přes 45 minut na cestě do GATU tzv. TAXI (přejezd).

 15:30 místní času/ 20 : 30 SEČ – New York City

     Dvě a půl hodiny po příletu se konečně dostáváme do hotelu, samotná cesta z letiště trvá skoro hodinu, ale aspoň máme hotel na Manhattanu, což není na škodu. Každý z nás prcháme do svého hotelového pokoje a domlouváme se, co později. V plánu je rooftop bar v Brooklynu, ale prší, tak nic. Dám si sprchu a krátkého šlofíka, jelikož později jdeme s kolegyní do Whole Foods pro něco k snědku. To jsem ale neměla dělat, po probuzení jsem tak mimo, že jsem tak maximálně schopná jít pro pizzu dolů za roh. Achjo:D

   Pizza je ale naprosto luxusní, zapnu si Netflix a relaxuju. V osm večer už nemůžu dál a usínám. Ve dvě ráno se ovšem probouzím a převaluju se tak do páté ranní. Thank you Jet Lagg. Ale já už jsem přece zkušená letuška a tak už mám svoji ranní rutinu. Zacvičím si, zamedituju a vyrážím směr pobřeží si zaběhat, což na jet lagg většinou zabírá stoprocentně. Ovšem vetšinou to chce partáka, který vás vytáhneJ

   Ranní běh podél řeky Hudson je naprosto úchvátný, po cestě potkávám nadšené New Yorčany a říkám si, jaké to asi musí být tu opravdu bydlet a běhat si tu každé ráno. Po chvíli si sednu na lavičku, v uších sluchátka, kochám se výhledem na Manhattan a pozoruji život okolo.

   Když jsem zpátky v hotelu, vyrážím na snídani a potkávám ostatní z naší crew. Po snídani jsem nečekaně zase unavená a tak nemám na dnešek žádné velké plány, pouze nákupy v Century 21 a oběd v Whole foods. Pozdě večer odlétáme do Madridu a proto se nutím spát, marně! Pouštím si meditační video, které mne snad nabudí ke spánku, marně.

29.8/21:15 místního času ( 02:15 SEČ)- New York City

   Jak si asi dokážete představit, není to uplná ideálka letět skoro ve tři ráno evropského času. Ovšem ve světě letušek si zvyknete opravdu na všechno. Hodina v autobuse na letiště, hodina popojížení na runway, achjo, chci spát. Sedím na jumpseatu asi 50 minut a naproti mně sedí tři pasažéři.  Letuška se ale usmívá za každé situace , takže wakey wakey Magdaleno. Naštěstí v letadle všichni pasažéři spí, máme pohodu. Let je bez problémů, bez turbulencí a trvá pouze 6 hodin a 30 minut. No někdy je to opravdu easy breezy, což je výhoda i nevýhoda tohoto zaměstnání. Každý let je opravdu naprosto odlišný. Únava, hádky s nepříjmenými pasažéry, hádky s nepříjemnou posádkou , omdlívající pasažéři, opilí pasažéři, no vyberte si. Ale dneska jsme měli štěstí. Nikdo mne nepozvracel a nikoho jsem nepolilaJ

30.8/ 14:35 místního času - Madrid

    Přilétáme do Madridu a jsme nadšeni. Slunce, bazén a léharo, to je má představa o nadcházejícím dni a půl. Odhazuji uniformu a večer se setkávám s Maďarkou Andreou a Polkou Marlenou a vyražíme směr centrum Madridu. Plán je jasný a stručný, Tapas bar+ Sangria.

Máme štěstí, o prohlídku města se postará Španěl Luis, který v Madridu žije, a tak nás provede městem. Ukáže nám pár malebností a hlavně nádherný park Cuarttel de la Montana, ze kterého je úchvatný výhled na město. Celý večer nemůžeme zakončit nijak jinak než návštěvou Čokolaterie San Gines, kde připravují to nejlepší Churros ve městě. Tak to byla opravdová třešnička dnešního povedeného večera. Další den se jdeme kouknout po obchodech a zbytek odpoledne strávíme u hotelového bazénu a nabíráme energii na další noční let.

31.8./18:25 místního času

     Sbalím kufřík a vydávám se dolů do lobby, kde se setkávám s ostatními z naší Crew. Tentokrát nás čeká let zpátky do New Yorku, kam se moc netěším, jelikož se s největší pravděpodobností zase málo vyspím. Je zajímavé, že v poslední době preferuji západní pobřeží USA, se spánkem a jetlaggem zde nemám problém. Trvalo to pouze rok a půl si na časové rozdíly zvyknoutJ

Během letu se nic extra zajímavého nestane, ovšem 80% pasažérů nemluví anglicky, tudíž nastrkujeme našeho španělského Luise , kam je potřeba. Luis není nadšený a stěžuje si, že mu za chvíli asi exploduje hlava. Nastává menší incident s americkou pasažérkou, která se odmítá vzdát svého jídla s ořechy. Jelikož na palubě máme pasažéra se silnou alergií na ořechy, je přísně zakázáno konzumovat cokoliv, co by mohlo ořechy obsahovat. Ovšem paní B. mne krajně odmítá a stěžuje si, že konzumuje pouze Gluten free, Vegan, Organic a to ji tedy rozhodně Norwegian ze svého snack baru poskytnou nemůže. Vzdala jsem veškerou snahu se s paní B. dohadovat a zavolala mého seniora. Jako úplatek jsme zvolili kávu, kterou jsme právě upražili v zadní GALLEY, aby byla paní B. spokojena a vzdala se svého jídla. Ovšem ke konci letu si paní B. stejně svoji krabičku s jídlem otevřela a riskovala tím anafylaktický šok pasažéra v přední části kabiny. Naštěstí se nikomu nic nestalo. Je ovšem opravdu smutné s jakou arogancí a ignorancí se u některých pasažérů setkáváme. Ale i tohle je práce letušky a můžete se samozřejmě setkat i s mnohem horšími situacemi.

   Paní s dítětem si stěžuje, že nesedí v exit row a nemá kam položit dítě, u přepážky ji přece slíbíli , že dostane kolébku na mimčo, která je možná zavěsit, ale pouze u sedadel v exit row. Posílám Luize a ten jí do telefonu vysvětluje, že se neskutečně omlouvá, ale na přepážce to popletli a bude muset sedět jinde. Servis je nepřijemný, nikdo mi nerozumí, ale nakonec si vystačím se slovy POJO, CARNE, vino Bianco a vino RossoJ Paráda, nakonec ta špánina není tak težká.

   Do hotelu na Manhattanu se dostáváme až v jednu hodinu ráno místního času, tudíž 6. hodina ranní času evropského. Drinky jdou bokem a únavou padám do postele, nejradši bych nevylezla až do zítřejšího pick upu, ale jelikož jsem v ňúú jorku, tůdle. V 7.30 jsem vzhůru a tak pádím na snídani.

Na ranní běhání nemám tentokrát myšlenky, sorry Hudson river. Únava je znát a proto se válím v posteli. Na oběd si skočím do Preta Manger a zapínám Netflix. V této práci je ale opravdu nutné odpočívat, nejsem až takový lenoch, jak to vypadá. Jetlagg není žádná švanda.

1.9 /21.15 místního času - 02.15 SEČ- New York

  Tak tu máme poslední pracovní let a frčíme zpátky do Madridu, De ja vu. Usínáme v crew buse a do hodiny jsme na letišti JFK. Co je skvělé na pozdních letech je fakt, že většina pasažérů usne ještě před vzlétnutím, paráda. V galley máme pohodičku a let nám utíká, naštěstí trvá jen 6 a pů hodiny, což je velká výhoda New Yorských letů. Zkuste si srovnat s 13 hodinovým letem do Buenos Aires.

2.9. /12:59 SEČ - Madrid

Jsme v Madridu, ale náš let do Londýna je až za pět hodin, naštěstí máme zamluvený hotel na pár hodin, kde si můžeme na chvíli odpočinout. Let z Madridu do Londýna už neoperujeme, nazývá se jako DEADHEADING let, což znamená, že letíme pouze jako pasažéři v civilu. O půl osmé večer konečně přistáváme na Gatwicku, vše vypadá nadějně, nemáme spoždění, kufry nám neztratily, je vše jak má být. V deset večer se dostávám domů a z Deliveroo si objednávám pizzu a pivo. Kufr hodím do kouta, lehnu do postele a nevylejzám dalších 12 hodinJ

[marty-man]

STEZKA ČESKEM - Den 19 - 30km

Dnes je toho hodně co vyprávět. Vydávám se zpátky do Znojma, kde navážu a pustím se do NP Podyjí, které za městem hned začíná. Naplánoval jsem si teď dost štreky, tak vyrážím hodně brzo, ať to stihnu. Po 11. přijíždím do Znojma a hned se dám do díla. Cesta vede po břehu řeky Dyje krásně lesem, takže mě neohrožuje polední slunce. Docela změna od minula. Sice si ťukám na čelo, že jsem zapomněl repelent, ale nedá se nic dělat, budu to muset dát bez něj. Po cestě přeskakuji kořeny a kameny a sem šťastný. Už žádná placka. 

Cesta mě po pár kilometrech hodí do lesa a šup nahoru na vyhlídky. Tady se to jmenuje Sealsfieldův kámen, podle básníka a rodáka z Popic, Charlese Sealsfielda. Kdo ho nezná, tak se stydí. 

Je tu ale školní výlet, takže tu děti posedávají kolem celé vyhlídky. Nějak se protáhnu a dělám alespoň nějakou fotku. Přes zarostlý břeh toho ale stejně není vidět úplně tolik. Rychle pokračuji dál, ať nemusím jít s výletem. Podle značek je to dost nebezpečná cesta, kde můžou padat kočárky, což může být dost nepříjemné.

Sestoupím dolů zase k vodě. Podél řeky dojdu až k bývalému mlýnu Papírna. Jsem v oblasti, která se jmenuje “devět mlýnů” a tenhle je asi nejzachovalejší. Zbyly jen zdi a uvnitř je posezeni. Vypadá to tu hezky.

Oblepím si patu, dám si sváču a jdu dál. Paní jede zamnou na kole a jede asi tak o jeden kilometr za hodinu víc, než já. Za chvíli se zastaví a čeká až dojdu. Ukazuje přede mě do trávy na cestě. Užovka stromová. “Já tady vždycky jedu pomalu, abych nějakou nepřejela,” praví. Tak se nad ní rozplýváme a udělám ji jedno foto do archívu. 

Stezka jde národním parkem fakt křížem, krážem, ať si ho užijeme. U Gruberova mlýna je auto správy Podyjí a na půdě mlýna je pán co se tu stará o včelstvo. Jen tam nakouknu, takže si mě možná ani nevšiml.

Přes lávku, kde je krásný pohled na celý tok, pokračuji do lesa, kde mě čeká další neočekávaný příběh. Mezi rozcestím Lipinské cesty a přístřeškem u Milíře potkávám srnku. Vždycky ale přirozeně berou roha a tahle leží v odvodňovacím příkopu a nic nedělá. Nevypadá dobře. Dýchá, kouká ale čumák má opřený o stěnu příkopu a vypadá to, že dodělává. Zkusím se přiblížit a v dobrém ji svou přítomností vyplašit. To se ale neděje, tak hned volám na správu národního parku a pani mi říká, že tam pošle myslivce. Problém je v tom, že neví kam. Při určování polohy vypadl signál a pani mi rozumí asi každé páté slovo. Dohodneme se, že napíšu zprávu. Takže běžím na signal a posílám mail. S tím, že ať mi napíší jak to dopadlo. Jsem z toho špatnej a smutnej (update: po dvou dnech mi přišel mail, že druhý den šel myslivec na popisované místo, ale srnku tam nenašel. Takže buď ji picnul a mě napsali že dobrý, nebo to prostě dobře dopadlo a zmátořila se a utekla.) 

Dál se dostanu lesem k Žlebskému rybníku a studánce, která není pitelná. Žádná v NP nesplňovala podmínky, což se mi trochu nehodí, ale civilizaci snad nějakou cestou potkám.

Na dalším rozcestí se mám možnost rozhodnout, jestli si zajdu k zřícenině Nového Hrádku. Mam feeling a ten mě nezradil. Nechce se mi tam, ale prý tam má být vyhlídka, tak to hecnu. Nejsem tak naštvaný, jako dvě skupinky, co se diví že mají v 5 zavřeno. Ale teda štve mě, že to je zavřený i s tou vyhlídkou. Zacházka na nic, není vidět ani hrádek ani výhled. Začínají mě bolet nohy a tak špačkuju, že jsem si tak zašel. 

Kus jdu lesem a pak seběhnu dolu na betonku, která vede do vesnice Lukov. Vypadá to tu docela k světu, ale tři hospody a ani jedna otevřená. “Prý se lidem nechce dělat,” říká pán, kterého jsem poprosil o doplnění vody a on mi ochotně vyhověl.

Odpočívám tu na návsi a asi v půl 7 vyrážím dál. Nohy mě bolí i přes nové vložky, ale musím to dát. Za vesnicí už to jde jen přes louky a to mě drtí. Pán co tu obrací trávu mi říká: “Kde setmíte? Tady šel taky jednou takové, že prej jde z Aše do Jablunkova. No a já jdu z Jablunkova do Aše,” odpovídám a oba se z plna hrdla zasmějeme. 

Když kousnu tu dlouhou louku, tak se zase dostanu do lesa, které jsou tu fakt pěkné, tak jsem rád. Vylezu na betonce a o kilák dál je přístřešek Na Keplech, kde budu spát. Při západu slunce si volám s Olinkou a za chvíli jdu upadnout i já, usnu ještě dřív než si stačím dopsat zážitky z dneška. 

[deadandsarcastic]

Zápis Sedmý - LK; Z deníčku Duhy a Opalovacího Krému

Okolo sedmé hodiny ráno se pokojem rozezněla písnička "Radioactive", značící, že je čas vstávat. Kyry se lehce zavrtěl a najednou dostal takový zvláštní pocit, jako by jej něco pevně svíralo. Bylo mu jasné, že peřina to rozhodně být nemohla... Tedy pokud uprostřed noci nějak zázračně neoživla. Znovu se pokusil vysvobodit ze sevření, přičemž otevřel oči... A hned mu bylo jasné, proč se nemohl pohnout. - V pevném objetí jej svíral Maverick, jenž si z něj udělal vlastního plyšáka.

S upírem bohužel ten budík nijak nehnul a vesele si chrupkal dál, slintal chudákovi Kyrymu na rameno a nevypadal, že by se chtěl v nejbližší chvíli probrat - na to, aby procitl, by potřeboval tak možná polít kýblem studené vody, pro který se ale mladší neměl jak dostat, vzhledem k tomu, že jej milý Maverick držel sakra pevně; takže zůstalo na Kyrym, aby vymyslel, jak se z tohohle dostat.

Pokusil se nějak vykroutit ze sevření, ale to se mu nepodařilo. Povzdechl si, začínaje uvažovat, co by měl udělat. Nechtělo se mu do chudáka Mavericka kopat nebo mu třeba ječet do ucha, takže nakonec zvolil méně drastickou cestu. Trošku se posunul, aby dosáhl upírovi na krk a podpaží, a pustil se do lechtání a šimrání.

Zajíkl se, vytřeštil oči a začal se smát/dusit, přičemž málem spadl na podlahu. Při tom úkonu také naštěstí pustil Kyryho, který se teď konečně mohl normálně nadechnout a pohnout. „P-proč mě budíš takhle?!" vyjekl, mezi trhanými nádechy a pohihňáváním, zatímco balancoval zadkem na úplném kraji postele.

„Protože jsi ze mě málem vymáčkl duši, jak pevně jsi mne svíral v objetí," vysvětlil Rosenwille, zatímco si rychle spravil ofinu tak, aby mu tyrkysové vlasy zakrývaly pravé oko. „A já jsem ti nechtěl ublížit... A nenapadlo mne nic chytřejšího."

„A... Aha..." zarazil se a chvíli byl zticha. „Tak to promiň. Jsem nevěděl, že ve spánku se ze mě stává profesionální škrtič, jinak bych tě asi upozornil," poškrabal se rozpačitě ve vlasech a posunul se víc na postel, aby nesletěl na podlahu.

„V pohodě... Hlavní je, že jsme to oba ve zdraví přežili," pousmál se Kyry. „I když v jeden okamžik jsem se bál, že mi vylezou orgány krkem." Po tomhle seskočil z postele a vydal se k mobilnímu telefonu, aby konečně vypnul ten budík a pokojem se už nelinulo "I'm radioactive, radioactive!"

„Hm... Jestli se ale má tohle dít každé ráno, asi mě budeš muset na noc svazovat," zakřenil se, protože spát se svázanýma rukama mu pořád přišlo jako přijatelnější řešení, než si prostě lehnout jinam. „A co jsou plány na dnešek? Lovení těch fakanů na hřbitově a hledání krámu s jídlem...? Nebo máš na programu ještě něco jinýho?~"

„S tím svazováním bych to viděl jinak," zamumlal si pro sebe Rosenwille, ale pak nahlas dodal: „Neboj, já si nějak zvyknu... A no... O těch fakanech nemáme žádné zprávy, takže bych se spíše zkusil někde poptat. Zjistit co jsou zač, kdy se scházejí... Žádný lovec nejde do boje nepřipravený; a nezáleží na tom, proti komu stojí."

„Jasný, jasný, když myslíš," mávl rukou a přesunul se k hromádce svého oblečení, která ležela na posteli po mrtvole. Začal se soukat do kalhot a pokukoval při tom po Kyrym. „A to chceš dělat celý den? Ptát se na nějaký děcka v emo-fázi? Podle toho, kolik tu chodí po ulicích lidí, budeme s tím vyptáváním hotoví tak za dvacet minut... Možná dřív." Shodil ze sebe triko na spaní, protáhl se, poškrabal se na zádech, a pak se sehnul do batohu pro ponožky - triko si teď tak úplně brát neplánoval, protože se chtěl ještě najíst, a my už víme, jakým způsobem on jedl a jak tím trpělo jeho ošacení.

„To právě musím ještě vymyslet," odvětil, zatímco se převlékl do podobného outfitu jako včera, akorát s tím rozdílem, že si na čelo posadil růžové sluneční brýle a vzal si dvě různé ponožky - jednu fialovou se zlatými hvězdičkami, zatímco druhá byla světlounce modrá a byli na ní vyobrazeni bílí jednorožci. „Rozhodně ale nemám v plánu jít ode dveří ke dveřím a na každého zvonit."

„Hm... No, já se budu řídit podle tebe, takže až něco vymyslíš, tak mi to vysvětli," pokrčil rameny. „Máš hezký ponožky, mimochodem. Ale vypadají trošku homosexuálně," poznamenal s výrazem a la "já vím, že už tě celá ta homosexuální věc musí srát, ale pokoj ti nedám". Pak si vytáhl z chladícího boxu sáček krve a začal si jím házet z ruky do ruky, jako kdyby držel nějaký míček.

„Hmmm, mysli si co chceš," pokrčil rameny Rosenwille, „mně už je to vcelku jedno. Třeba vážně gay jsem... Kdo ví." Popadl svůj netbook a posadil se s ním na postele, se zájmem pozoruje upíra, načež se smíchem prohlásil: „Ty nevíš, že s jídlem si nehrajeme?"

„Tohle," zvedl pytlík a zamával jím ve vzduchu, „není pořádné jídlo. To je šťávička, kterou si mě krmí, abych jim neumřel," odfrkl si. „Věř mi, že kdyby v tom byla opravdová lidská krev, tak si s tím nehraju ani minutu," dodal o něco víc potichu, než si se sáčkem naposledy hodil, a pak se pustil do jídla.

„Poslyš... Když už jsme u toho," začal po chvíli, když odložil netbook (Zjistil, že mu vedení nic neodepsalo a ani neposlalo žádné další instrukce či informace.) a z kufru si vyhrabal alespoň sáček gumových medvídků, které postupně házel do vzduchu a chytal je rovnou do pusy. „Když si dáš lidskou krev, jsi pak nějak silnější, nebo tak něco? A vysaješ celého člověka, nebo si dáš jenom trošku? A je nějaká krevní skupina, která ti nechutná?"

Položil vedle sebe prázdný sáček a otřel si rukou pusu. „To co je za otázky?" ušklíbl se, ale nakonec začal odpovídat. „Tak, nevím jestli jsem vyloženě silnější, když si dám člověka... Ale rozhodně asi zdravější a prostě to mnohem líp chutná. Jakože, to, že mě tady krmí jen prasečí krví, nebo co to je, by se dalo přirovnat tak k tomu, jako kdyby tebe odteď začali krmit jenom zeleninou," pokusil se to k něčemu přirovnat, i když si nebyl tak úplně jistý, jestli by jen zelenina několik let v kuse člověka nějakým způsobem nezabila, ale zjišťovat to nehodlal, protože jemu něco takového může už být stejně jedno. „A jestli vysaju celého člověka... To taky záleží, co ten člověk váží. Obézního chlapa bych asi najednou vážně nedal, dítě je zase prázdné jako nic..." začínal mu svítit kámen v oku a nervózně se kousal do rtu. „Můžeme... Změnit téma...?" zahuhlal a podíval se sklesle na mladšího.

„Jo, jasně... Promiň... Nějak mi nedošlo, že je ti to nepříjemné. Prostě jenom... Jste strašně zajímavá rasa a s tím předchozím upírem jsem si moc nepokecal... Ale respektuji tvoje soukromí. Já taky moc nemusím, když se někdo vyptává na můj... ehm... život." Odmlčel a v téhle mezeře vyhodil do vzduchu rovnou čtyři medvídky a všechny je pochytal. „Tak o čem by ses chtěl bavit?"

„Ono to není ani tak nepříjemné, spíš mám teď chuť," vysvětlil s kyselým výrazem v obličeji, a pak se zamyslel nad tématem, které by mohl nahodit; věcí by ho zajímalo o Kyrym docela dost, ale už si tak nějak všiml, že se mladší nerad šťourá ve své minulosti, takže tím se seznam věcí, na které se ho mohl zeptat, drasticky snížil. „Hmm... Tak... Třeba... Měl jsi někdy někoho? Víš co, že jsi byl tak zmatený z celé té věci s homosexuálem..."

„Nooo... Jak se to vezme..." natáhl lehce svou odpověď Rosenwille. Snažil se najít nějaká vhodná slova, zatímco chytal červeň do tváří. „Od dvanácti let mi vtloukali do hlavy zhruba tu ideologii, že vztahy tak nějak... Neexistují? Já nevím, jak to popsat," bezradně rozhodil rukama do vzduchu a nasadil u toho výraz nešťastného štěněte. „Prostě, že je jedno, s kým se vyspíš, to se nijak nerozlišovalo. Prostě přijdeš, sve- Zase zabíhám k něčemu, co fakt vysvětlovat nemusím. Spát, to jo... To jsem spal s docela dost lidmi a ovlivněn předchozími informacemi jsem to... Prostě neřešil. Ale nikdy to nebyl nikdo z organizace. Znáš takové to pořekadlo "Co je v domě, není pro mě"? Tak tím se řídím..." Odmlčel se, jako by čekaje na upírův verdikt.

„Aha..." jen celou dobu přikyvoval a zíral na Kyryho. „Tak to je zajímavé," zhodnotil nakonec jednou větou celé jeho vyprávění. „Takže, a ty si teď myslíš, že vztahy jakože neexistují? Vážně jsi nikdy s nikým nechodil? Nikoho neměl rád?" vykulil na něj oko a podepřel si bradu dlaní. „To je tak zvláštní, že ti to skoro nechci věřit."

S pobaveným úšklebkem zavrtěl hlavou. „To by bylo pošetilé. Ale do svých šestnácti jsem tomu fakt věřil. Až potom jsem někde uviděl líbající se pár a pronesl jsem poznámku, že je fakt divné, pokud si to plánují rozdat si to na veřejnosti... A tehdy mi jeden moudrý muž, Anthonnes Marrtoni, jeden z učitelů, který má nováčky... Nevím, jestli ho znáš. Tak prostě ten mi vysvětlil, že ti dva opravdu neplánovali souložit, alespoň tedy ne v několika následujících minutách, ale že byli ve vztahu... No a tak nějak jsem se o tomhle prapodivném soužití dozvěděl... Ale stejně tomu pořád moc nerozumím. A ne, nikdy jsem s nikým nechodil a ani k nikomu nic takhle necítil... Možná proto, že na to nebyl čas; výcvik, práce, poznávání světa... A teď nějak si to nemůžu dovolit. A to nemyslím finančně. Plat mám docela slušný - dokonce z něj část pravidelně posílám na konto jednomu fajn sirotčinci... Ale už bychom fakt měli jít. Já mám dosnídáno." Aby svým slovům dodal váhu, zašustil prázdným sáčkem od bonbónů.

„Jo, fajn, jak myslíš," přitakal a vypadal, že je myšlenkami naprosto někde jinde - což také byl, protože nemohl pochopit, v jaké bublině musel mladší žít, aby tak dlouho netušil, že spolu lidé můžou být ve vztahu, a ne jen šoustat. Rychle se dooblékl, nazul si boty, do kapsy si nacpal telefon a postavil se ke dveřím, jako pes, který má jít na procházku. „Já jsem ready jít ven~"

„Já taky," přikývl, zatímco si na nos nasadil sluneční brýle a do kapes si nacpal telefon, diktafon a peněženku. (I s falešnými doklady.) „Doufám jenom, že nenarazíme na nikoho z personálu," dodal polohlasně, když vyšel ven na chodbu.

Následoval Kyryho ven na chodbu a zavřel za sebou dveře. „No... To taky doufám. Tady je jeden zaměstnanec horší, než druhej..." začal mrmlat nad tím, jak by vyházel všechen personál a ideálně místo nich zaměstnal nějaké malé, milé lolitky. Ale vzhledem k tomu, že věděl, že to se jen tak nestane, radši začal rychle sbíhat schody dolů, hlavně, aby nepotkal třeba tu dámu z prádelny.

Musel se pousmát nad představou, že by někde byl hotel, v němž by pracovali jenom samé loli... Asi by se z něj velice rychle stal ráj pedofilů či jiných zajímavých individuí. Raději to ale neříkal nahlas a místo toho přidal do kroku, aby upírovi stačil. Když procházeli okolo recepce, zaslechli Sophii, jak někomu nadává: „Ty lenochu jeden líná, jsem ti už asi třikrát říkala, že máš tu mrtvolu odnést někam pryč, a teď mi tvoje sestra prozradila, žes ji nechal válet na kuchyňské lince! No mě z tebe vážně trefí šlak. To chceš, aby tady bylo o mrtvolu víc?!" „Ale zas tady bude o jednu krávu míň," odvětil uraženě Cody. Teda alespoň Kyry to na něj odhadoval.

„To je lepší, jak koukat na televizi, tyhle rozhovory," zamumlal, ale protože se nechtěl stát součástí té vášnivé hádky, zdržovat se tím a ničit si nervy, čapl mladšího za ruku a táhl jej rychle ven z penzionu. Venku pak Kyryho sice už pustit mohl, ale neudělal to - tentokrát už ne proto, že by si neuvědomoval, že jej pořád táhne, spíš chtěl vidět, jak dlouho se nechá vést... Samozřejmě čistě z vědeckých a výzkumných účelů a 100% #nohomo.

Kousal se do spodního rtu, lehce rudl ve tvářích, ale docela dlouho nic neříkal, protože netušil, o co přesně Maverickovi jde... A měl strach, že pokud vyletí jako čertík z krabičky, tak staršímu tak akorát udělá radost. Nakonec si přece jenom odkašlal a špitl: „Hádám, že nevíš, kudy máme jít... Tak bys mne třeba mohl pustit a já bych se mohl podívat na mobil, kde je tu nějaký obchod..."

„Není to tady tak velký, takže na obchod dřív nebo později narazíme," uculil se a hodil očkem po mladším - když viděl jak se tváří, zatvářil se navýsost spokojeně a ruku mu ještě víc stiskl. Nebyl si jistý, proč přesně musí tuhle situaci dělat tak divnou a nemůže Kyryho prostě pustit a chovat se normálně, ale alespoň se nenudil.

„Ale takhle bychom to našli dřív... A ušetřili bychom si zbytečné chození," pokusil se argumentovat Rosenwille, jemuž se tohle vůbec nezamlouvalo, ale zároveň se mu to z nějakého důvodu někde hluboko vzadu v mysli líbilo... Možná taky proto, že to bylo poprvé za jeho život, co jej někdo takhle vzal za ruku a někde s ním chodil.

„Přestaň mi odmlouvat," prohlásil tónem, jakým by asi tak tatínek vyjel na svého drzého syna. „Já si chci konečně připadat užitečně a najít něco bez internetu," vyhrkl první důvod pro to, aby Kyry nic nehledal. „Tohle je naprostý křupanov, jak vidíš, tak se musíme přizpůsobit a nespoléhat jen na moderní technologie," mudrcoval dál. „Za mého mladí tohle vůbec nebylo a vida, přežil jsem to... No, nebo jak se to vezme," dodal, napůl vážně, napůl jako vtip.

„Fajn, nechávám tedy prostor Maverickovi Velikému a Moudrému," ušklíbl se pobaveně mladík s tyrkysovými vlasy. „Ale jeho vševědoucí výsost by alespoň mohla být té dobroty a mohla by mi přestat drtit kosti, protože já tu ruku budu ještě potřebovat." Jakmile to řekl, došlo mu, že by si tu poslední větu upír mohl vyložit lehce úchylně, ale na tom zas tolik nesešlo. Ať si myslí, co chce.

Spolkl chlípnou poznámku o tom, že kdyby se s tou rukou náhodou něco stalo, tak převezme všechnu odpovědnost a bude veškeré činnosti vykonávat místo ní, radši povolil sevření a radoval se tiše z toho, že mohl o něčem rozhodovat pro jednou sám, a že si teď vydupal na chvíli velení. „Takžeeee... Půjdeme sem," ostře zabočil do nejbližší uličky, která sice vypadala jako místo, kde po vás vyskočí feťák a pobodá vás, ale to bylo riziko, které se Maverick rozhodl podstoupit, protože byl téměř přesvědčený o tom, že na čím divnější místo vleze, tím zajímavější věci tam najde.

Opravdu byl nevýslovně staršímu vděčný, že neplácl nějakou nevhodnou úchylárnu, a raději se začal rozhlížet okolo sebe, aby případně mohl zareagovat. Docela dlouhou nenarazili na vůbec nic než na obrovské baráky s loupající se fasádou, jenže potom vyšlo najevo, že buď má upír šestý smysl, nebo je dítětem štěstěny, jelikož se před nimi zjevil jednopatrový obchůdek, na němž stála cedule "Všehochuť u Margarety". Ne že by se jednalo o nějaký líbivý název, ale když už nic jiného, tak alespoň sliboval, že by měl mít širší sortiment. Ovšem dalším zajímavým úkazem bylo, že na dveřích sice stálo 11/7, ale tato informace o pracovní doby byla křivě přeškrtnuta a pod to někdo kostrbatým písmem dopsal: Po, St, Pá, Ne - otevřeno Út, Čt, So - zavřeno.

„Aha! AHA!" Maverick začal křepčit okolo dveří a konečně pustil Kyryho. „A potřebovali jsme to hledat na internetu? N E P O T Ř E B O V A L I," přejel rukou laškovně po dveřích a nasadil výraz, jako kdyby měl v plánu ty dveře v nejbližší chvíli obskočit. „Může�� spálit všechny mapy a odinstalovat si navigaci z mobilu, už nic z toho nepotřebuješ, máš mě a můj smysl pro hledání věcí a objevování nových míst," pokračoval ve vychvalování sám sebe. „Za to si zasloužím pochválit. Pochval mě, Kyry."

Povzdechl si, přistoupil těsně k upírovi, načež je popadl za tričko a prudce strhl na svoji výškovou úroveň. Jejich obličeje byly neskutečně blízko sebe, až se jejich nosy téměř dotýkaly. Spokojeně se ušklíbl, jako by schválně natahoval celou tuhle chvilku... Potom ale zlehka poplácal blonďáka po hlavě, podobně jak se to dělá malým roztomilým lolitkám, a zamumlal: „To je ale šikovný Maverick. Moc, moc, šikovný... Koupíme mu cigarety, takové naší šikulce." A po tomhle se zase odtáhl do normální vzdálenosti.

Zůstal, úplně beze slov, zírat na Kyryho a cítil, jak mu rudnou tváře. Rychle se proto narovnal a otočil stranou, aby mladší neviděl, jak moc ho tímhle chováním vykolejil. „F-Fajn," dostal ze sebe po pár vteřinách, ale vyznělo to neskutečně roztěkaně a navíc se zakoktal, takže si odkašlal, promluvil znovu a otočil se při tom zpátky na Kyryho. „Fajn. To je ucházející deal," řekl, už svým normálním tónem hlasu a výrazem, i když tváře měl pořád ještě trochu červené.

„To je jedna z mých speciálních pochval... Jen tak každý ji ze mě nedostane, tak si toho važ," odvětil, pořád s pobaveným výrazem ve tváři. Když jej provokoval Maverick předtím, tak proč by mu to nemohl trošku oplatit, že? Rozhodl se, že už to ale nebude natahovat, a raději otevřel prosklené dveře a vstoupil do obchodu... Který tedy rozhodně neodpovídal svému názvu. Dost možná tady dřív měli všechno (A nebo taky ne. Kyryho by to vlastně už ani nepřekvapilo.), jenže teď to tady spíše vypadalo jak tři dny před začátkem zombie apokalypsy nebo jako uprostřed té nejkrutější hospodářské krize. Police poloprázdné, jenom věci jako odporné fazole z plechovky byly v přemíře jako množící se králíci, alkohol v nejvyšších policích bylo buď jenom hnusné ovocné pivo, nebo nějaká divná vodka a rum s pochybnými názvy. Cigarety měli jenom jednoho typu a ještě ke všemu žalostné čtyři balíčky u pokladního pultu... Za nímž seděla asi tak šestačtyřicetiletá žena, blond vlasy vyčesané do drdolu, vybledlé tričko Rolling Stones a riflovou minisukni, což vzhledem k jejímu věku a taky vzhledem k tomu, že seděla na židli s rozkročenýma nohama, nebyl zrovna nejchytřejší nápad. Velice zaujatě luštila pětihvězdičkové sudoku a nevnímala své okolí. Co ale Kyryho zaujalo nejvíc, bylo šest fotografií teenagerů (Dvou holek a čtyř kluků.), kteří všichni vypadali, jako kdyby právě utekli z ústavu pro lidi s poruchami příjmu potravy, ke všemu byli pobledlí, měli zvýrazněné kruhy pod očima, spoustu piercingů a tetování, každý jinak přebarvené vlasy a buďto měli na sobě tričko My Chemical Romance, Hollywood Undead nebo Slipknot. U těchto fotografií byl lístek s varováním: „Těmto osobám neprodávejte: alkohol, cigarety, nože, žiletky, cokoliv ostrého, zapalovač, sirky, lano, jakékoliv pilulky..." A tenhle seznam se táhl snad do nekonečna.

Vlezl dovnitř a pohled mu padl na ženu za pultem - místo pozdravu si ale dramaticky plácl ruku před oči a přehnaně pohoršeně vyjekl: „Boha jeho, dejte nohy k sobě, madam!" Radši se rychle otočil k nejbližší polici, aby mohl raději začít studovat nějaké prošlé fazole v plechovce - spoléhal na to, že teď už opět všechno zařídí Kyry, takže tam jen tak postával a čekal, až mladší zase převezme velení a začne nakupovat, nebo se na něco vyptávat.

Jakmile si všiml, jakým směrem se upír podíval, okamžitě se zapřísáhl, že tam se rozhodně nepodívá, a raději začal obhlížet police. Prošel celý obchod tak třikrát (Což mu teda nezabralo moc práce, jelikož se jednalo o skutečně miniaturní večerku.) a jediné, co si vybral, byly nějaké polévky ze sáčku, dva balíčky sušenek, zjevně nějakých napodobenin orea, čtyři jogurty, jednu perlivou vodu a ledňák. S tím vším zamířil k pokladně, kde jakože "náhodou" pohledem zabloudil k nástěnce nevítaných zákazníků a jen tak jakože mimochodem prohodil: „Páni... To zní jako docela přísné nařízení... Co provedli?" Prodavačka konečně zvedla oči od svého sudoku a vrhla na něj nechápavý pohled, ale pak jí došlo, o kom asi mladík s tyrkysovými vlasy mluví, tak tedy zamumlala: „Jooo, to byste se měl vyptávat mého manžela. Ten by vám o nich povyprávěl rovnou celou ságu... Víte, on je hrobník a tihle floutci s bordelem v ksichtu mu pořád lozí na hřbitov a pořádají tam nějaké seance... A jemu to strašně pije krev."

„Hm... A jak to, že je odtamtud ještě nevypráskal, když ho to tak sere?" ozval se Maverick, i když se chvíli předtím sám sobě zapřísáhl, že bude zticha. „Však jsou to všechno ještě malí podvyživení smradi, to jim nedokáže jednu lisknout, aby věděli, že mu nemají lézt po hřbitově?" otočil se a dokráčel k pultu, kde se postavil vedle Kyryho a také začal detailněji studovat fotky těch emařů. „Ale mají dobrý hudební vkus, to jim musím nechat..." zamumlal polohlasem.

„Už jednoho přetáhl lopatou, jenže to děcko pak ze sebe dělalo ublížené a rodiče to dokonce hnali před soud... Takže mému manželovi nezbylo nic jiného, než se jim pomstít alespoň takhle, protože oni si z něj jinak nic moc nedělají," odvětila prodavačka, jež upíra sledovala ne moc dvakrát nadšeně, jelikož jí tak trochu připadal jako vyšší evoluční stadium těch emo kidů.

„Hmm..." oplatil prodavačce hnusný pohled, ale vyptával se dál: „A jak daleko od města je ten hřbitov? Ne, že bych tam měl v plánu vašemu manželovi lézt, já mám lepší věci na práci," okamžitě zalhal. „Ale jen tak pro zajímavost, víte co. Tohle město mi přijde, jakožto turistovi, hrozně zajímavé, tak bych se tu chtěl alespoň trochu orientovat," doufal, že ty jeho lži nebudou tak okaté a prodavačka nechytne podezření, že na tom hřbitově má v plánu dělat něco nekalého.

Ta jej ale stejně vnímala jenom tak z poloviny, jelikož už zase přemýšlela nad svým milovaným sudoku (Které měla popravdě radši než svého manžela.), takže jen pokývala hlavou, prohlašujíc: „Tak zhruba dvacet minut cesty za městem. Musíte projít okolo jednoho takového vážně nechutného penzionu, kde pracuje uřvaná ježibaba... Už ani nevím, jak se to tam jmenuje... Ale bylo to cosi s pramenem... Tam pak sejdete na lesní stezku a půjdete furt rovně, dokud se nedostanete k mostku, za kterým se dáte doleva, a budete tam..." „Aha, tak dobře, děkujeme," odvětil s úsměvem Rosenwille, jenž opravdu nečekal, že se jim dostane takové vyčerpávající odpovědi. „Vy jste mi ale divní turisté... Chodit po hřbitovech," neodpustila si prodavačka poznámku, ale potom, jako by jí svitlo a dala si dvě a dvě dohromady, zvedla oči od sudoku a mrkla na ty dva: "Ale chraň vás Pán Bůh, abyste tam dělali takové prasečinky jako ten výkus před mým obchodem. Já proti tomu nic nemám, buďte si šťastný s pérem v prdeli, ale jestli existuje něco, co můj manžel nenávidí ještě víc než ty rádoby satanisty, tak pak jsou to buzeranti."

[life-is-a-bit]

1106

Poznatky z dnešního dne:

Sledoval jsem hodinu kandidáta do Senátu, jak se snažil oslovovat lidi na ulici. Extrémně náročné a chce to fakt vnitřní sílu.

Jsou filmy, které dojmou i mě.

Venku postavili kulisy na Signál, ale pořád to mají rozbité, ta červená prostě nefunguje dobře.

Einstein je dobrý seriál, podívejte se na něj. A nezapomeňte se každý den položit nějakou otázku o světě kolem vás.

Když slaninu opeču na nižším ohni, nejsou farfale přepálené.

Blame game funguje skvěle, posílám dál.

Lidské tělo je neuvěřitelný mechanismus.

[darmanius]

Na návštěvě v Bohnicích

01.08.2018

Sedím v parku bohnické léčebny, kam jsem přišel navštívit mou milou kamarádku Káťu. Před chvíli se musela vrátit zpátky do svého bloku, ale já tu zůstal, abych si mohl ještě chvíli užít přátelsky anonymní atmosféru minikoncertu, na který jsme čirou náhodou narazili před místní kavárnou. Teploty teď přes den často dosahují naprosto nechutných výšin, ale takhle podvečer je venku fakt krásně. Bosé nohy mi příjemně hladí zapadající slunce a do zad mě trochu nepříjemně tlačí nějaký hrbolek na kůře stromu, pod kterým sedím, což mě vlastně nijak neštve. 

Moc se mi tady líbí. Je tu klid a lidé vypadají přátelsky a skoro bezstarostně. Samozřejmě nevím, co se děje za zdmi některých oddělení, ale přinejmenším ti, kteří sem přišli dobrovolně, jako Káťa, se prý mají docela dobře. Nemohl jsem si odpustit vtip, že bych zde taky rád stravil nějakou dovolenou; na to Káťa se střízlivým úsměvem odpověděla, že snad nikdy nic takového nebudu potřebovat. Taky v to doufám.

Kouřím asi šestou cigaretu za poslední dva týdny. Dřív jsem kouření vehementně odmítal, ale nějak mě ten můj idealismus přestal tankovat. Svět je dost absurdní i bez mých blbých zásad.

Zrovna si pročítávám staré články z doby, kdy se můj první vážný vztah řítil ke svému konci, když v tom kapela spustí Dancing in the Moonlight. Měli jsme ji moc rádi. Nahrávám krátký úryvek a posílám Báře. Dlouho jsme si nepsali.

Pan jménem Kamil, Kátin kamarád, který tohle posezení zřejmě zorganizoval, vždy jednou za čas promlouvá k návštěvníkům do mikrofonu. Před chvílí třeba říkal, že je v pořádku být šťastný a melancholický zároveň; že to tak často mívá i on, a že není třeba za každou cenu utíkat před smutkem. Usmívá se u toho a já si myslím, že má pravdu. 

Možná teď vcházím do podobně turbulentního období, jako před těmi pár lety. Docela se bojím, ale spolu s tím cítím vděčnost a opatrnou naději. Pozoruju paprsky slunce, protínající mraky, a doufám, že mě moje strachy tentokrát nevykolejí.

Nic není černobílé. Život jednoduše plyne dál a já si můžu být jistý přinejmenším jednou věcí - že všechno zkrátka nějak dopadne. 

Je mi fajn.

Soundtrack: Toploader - Dancing in the Moonlight

[lucya-k]

Pátek 13.11.2020

Co by se asi tak mohlo stát? Upřímně doufám, že už nic. Pátek třináctého je pro mě většinou pohodový den, a doufám, že to dnes platilo i pro vás. Je ale fakt, že mě čeká emocionální odpoledne. V práci máme uctění památky našeho kolegy, který si minulý víkend vzal život. Byl to pro nás velký šok, nevěděli jsme že je na tom tak zle, ale zřejmě nezvládl být na světě bez svého bratra, který dostal mrtvici loni touto dobou. Myslela bych si ovšem, že žena a dva kluci ve věku pěti a devíti let budou dostatečnou motivací proto žít. Co přesně ho k tomu vedlo se už asi nikdy nedozvíme, ale je to pro nás jeden z dalších důvodů, proč už Calgary opustit. Alexovi bylo 38, člověk si myslí, že má ještě celý život před sebou a náhle si uvědomí, že to všechno co má, může ztratit v jediném okamžiku. Kolik lidí se těší na důchod, až splatí dům, děti vyrostou, našetří dost peněz a pak si budou konečně užívat... Já si čím dál tím víc uvědomuji, že nám utíká společný čas s vámi a Nikoláskem a jsem ráda, že jsme se rozhodli už příští rok vrátit. Předčasný minidůchod v karavanu k tomu bude velký bonus. Dnes už se mi zdálo, jak v něm bydlíme. No a když mně se něco zdá, tak se to pak taky stane!

Ale teď trochu z jiného soudku. Niko NE-NÁ-VI-DÍ ZIMU!!! Je to pro nás velké překvapení, však se tu narodil a měl by mít snížek rád? Tůdle, dotkne se ho a řve tak, jak kdyby se dotkl ohně. Zima letos bohůžel začala brzy a dny kdy máme volno je většinou hnusně šedivo a klidně deset pod nulou. Kde je to pověstně modré Albertské nebe? Už aby zase začala lítat ta letadla ha ha. Marťas v sobotu vyrobil boby a šlo se na kopec. Ještě že jsme je nekupovali, protože jsme venku nevydrželi ani deset minut. Niko plakal a plakal a jízdu z kopce si ani trochu neužíval. A pak řval a řval a byl tak rozčílený, že jsem ho ani doma v teple nemohla uklidnit. Takže jsem teď velmi ráda, že si můžeme dovolit platit školku, kde se Niko fantasticky vyblbne ale i unaví a pak je někdy vidět, že je rád, že je doma. Zatím nám tu nechali otevřené dětské herničky, kde jsou různé skluzavky a tobogány ale rodiče tam musí lítat v maskách, takže to taky není věc, kterou bych chtěla podnikat každý den.

Včera nám na dva týdny zatrhli skupinové cvičení a hospody zavírají dřív. Nemáme se prý s nikým stýkat. Tak to nás nerozhodilo, protože to v podstatě dodržujeme od té doby, co žijeme v Calgary. Příští rok už prý do světa pustí vakcínu, která je nyní z 90ti procent účínná. Ne že bych se těšila na to až se půjdu naočkovat (budu dělat vše proto, abych se tomu vyhla), ale dělám si naději, že to povede k rozvolnění současných opatření. Přeci jen meziprovinční restrikce mohou ovlivnit naše cestování.

Tak ještě pár fotek z bobování, nenechte se zmást, Niko se nesměje, ale brečí... Martínkův svátek jsme oslavili segedínem s knedlíkama a německým pivem. A teď mě napadá, zda vůbec budeme moct vzít Nika do kočáru na běžky? No asi si dnes budu muset naštudovat nějaké Montesory domácí aktivity. A jak ten lockdown trávite vy? Já vám radím jednu věc, spěte!!! Ale nebylo by fér, kdybych Nika nepochválila za to jak pěkně usíná. Před spaním ho pět minut držím za ručičku a pak už ani nekvíkne když odcházím a v klidu si sám usne. Jsou noci, kdy dám mlíko v 10 a pak se spí až do 7! A zrovna ve středu, kdy bylo volno, se vstávalo v půl 9. Jó to je fajn.

Posíláme vám všem virtuální, covid-free pusu!

Chybite mi, moc a moc...

[hernameisally]

Co jste dělaly, feministky, když nás stát úkoloval: ‚Vdej se a nemakej‘?

Moje setkání s femi-ultras probíhala naštěstí zatím vždycky jen online. Já je nevyhledávám, zatímco ony se leckdy vyrojí pod nějakým mým komentářem v prostředí, kterým jim rozhodně nenahrávam - na profilu nějakého muže.

Následuje slet na můj FB profil, nulová argumentace k tématu, rychlokurz psychoanalýzy (“Sis sem přišla pro uznání od chlapa, co?”), společné srdíčkování komentářů kamarádek čarodějnic, co se přihnaly do diskuze sepsout tu hnusnou ženskou (mě), co si (s nima) dovolila nesouhlasit. Na miliony mil daleko mimo jejich revír patriarchálních bullshitů.

Tomuhle já řikam toxická feminita.

Přesto mi to nedalo. Ve snaze zjistit, jestli feministky ve svobodomyslnym Česku 21. století dělají i něco společensky prospěšnýho, jsem se je snažila pochopit skrze články, kterýma v poslední době hojně plní mediální prostor. Články a jejich počiny ve stylu “Pojďme kádrovat stand-up komiky za jejich vtipy a připomenout všem hulvátům, že stand-up dělají i ženy! A líp!”.

Ale ty články. 

Trefovat se do serverů jako Feministiky.com by bylo až příliš snadný. Jako první tam mezi štítky najdete “anální kolík” a nejnovější článek: “Kapky Renol vám pomohou stimulovat ledviny a funkci močového měchýře”.

V prvním autorskym článku (homepage 18/9 2020), který jsem prosimpěkně odvážně otevřela, píše bez diakritiky nějaká žena, že je dost uznávaná, myslí, a že teda jí vadí, jak jsou ženy diskriminovaný “ale aji tady od tech muzu co sem chodej.”

No comment.

Ale pojďme k médiím, která lidi i berou občas vážně. A2larm. Můj oblíbený strop a stopka tomu médiu je polemika o tom, že gentlemanství se přežilo, protože ženám přisuzuje podružné postavení ozdoby společnosti. Autor textu tedy odmítá dále býti gentlemanem. Cituji přímo z textu a posílám srdíčka.

U veřejnoprávního Radia Wave se pro mě symbolickou špičkou ledovce stala tato zásadní debata: “Proč Čechy pobouřila Pavlínina bageta? Nemají rádi cílevědomé ženy a nudí se, říkají panelisté”. Holky (a kluci), jasně. Pojďme hledat tu vagínu i v hejtech na bagetu, a pojďme si zatleskat za to, že vám za tuhle novinařinu je ochoten nějakej šéfredaktor vůbec platit z koncesionářských poplatků. Nejlepší na týhle debatě je totiž to, jak panelistka udělá v zájmu utlačované souputnice Pavlínky ze všech kuchařů prasata: „Z mé vlastní zkušenosti je pravda, že kuchyně takových restaurací a obecně gastronomie je prostředí, který je velmi machistický. Kuchaři nejdou pro plácnutí přes zadek nebo trochu ostřejší poznámku daleko,” popisuje za každých okolností muži znásilňovaná odbornice. Pavlínka mezitím? Podepisuje kontrakt se Správnou podprsenkou, aby světu v podstatě za cash ukázala kozy. Tak si úplně nejsem jistá, že tím zájmem veřejnosti trpí stejně jako panelisté v týhle debatě.

V časopisu Heroine (a nejen tam) se zase jednoho dne dočtete skandální novinku, že nemít děti je pro ženu záležitost volby. Ať už si to jako společnost laskavě uvědomíme. Dokonce se to tam dočtete ve více textech, asi se to téma dá ždímat naněkolikrát.

Spoiler alert: Jo, je to normální. Nikdo ti tu, holka, nenařizuje opak, nikdo tě nijak jako bezdětnou neomezuje, nediskriminuje. Důchod dostaneš úplně stejně jako matka tří dětí, přestože tě fakticky budou jednou živit ty cizí děti, ne tvoje kočka. A když nebudeš mít dítě, taky se vyhneš tomu tolik omílanýmu gender pay gap, neboť jeho příčinou je dost často právě odchod žen na mateřskou. Takže ne, nepiš, prosím, články o tom, jak potřebuješ pofoukat bebí, protože nechceš děti, a trpíš tím, jak se tě maminka v neděli furt ptá, kdy už budou vnoučátka. Nejsi chudák, nejsi hrdinka. Můžeš svůj život beztrestně dělit mezi kariéru, domácí rostlinu a vínečko se singl kámoškama. Nic náročnýho, nic obdivuhodnýho. Současný matky takhle taky žily, než si pořídily děti, aniž by za to žádaly metál.

A dál? Za pár dní ve stejném médiu vyjde článek, kterej pro změnu legitimizuje spaní pětatřicítek se ženáči, protože těm nebohejm holkám v době tekutých vztahů prý tikaj hodiny.

Jaký hodiny, sakra, já myslela, že děti nechci, hodiny tedy nemám? Ale jasně, chlapi podváděj, tak proč by ženy nemohly taky. Rovnost především, morálka stranou. Stejně jako ty "hodný holky na klíč”, co se vdaly za vaše ex, cituji z článku.

No, holky feministický nejdou pro nálepky daleko.

Ne, opravdu tuhle náplň médií ani lidských životů nechápu. Už jen ta potřeba vykřikovat do světa, že jsem žena.

Já nevim. Neni to vidět? U mě asi málo, protože když tak čtu, jak jsou feministky neustále obtěžovány po barech, jak je někdo pětkrát za den osahá mezi nohama a v metru si nad nima dvakrát do týdne někdo vyhoní… Fakt? No, asi nejsem tak atraktivní jako ony, že se mi to nestává. A když stalo, tak jsem z onoho metra našla docela rychle dveře, aniž bych si z oný honby vypěstovala trauma na dalších dvacet let.

Ano, potkala jsem samozřejmě x mužů debilů. Stejně jako žen debilů. V mhd pravidelně, jinde míň. To ještě neznamená, že jim mam potřebu mávat před obličejem rudou vložkou.

Nevyrostla jsem v sebelítosti a feminismus jsem si vždycky představovala jako hnutí úspěšných, silných žen, který dokázaly pohnout takovýma pákama v systému, že obrátily svět naruby. Žen, který nekecaj a jdou do tmy. Žen, který bojujou proti reálnýmu útlaku. Ne stand-upům, holítkám, modrý barvě a svýmu libidu, když vidí ženatýho chlapa.

Dnes se místo setkání s mou vizí feminismu nechávam bombardovat ublíženýma článkama o tom, že někdo řekl, že feministky řeší Fifinku ze Čtyřlístku, ale to neni pravda, protože ony ji prý neřeší. Já nevim, to už je možná lepší se vrátit na začátek ke štítku “anální kolík”, než číst tyhle “kauzy” současnosti.

Četla jsem tyhle bláboly (pardon), abych se neuzavírala ve svý bublině názorů. Ale taky proto, že jsem čekala, že najdu smysl těhle debat. To pokračování onoho posunu ve společnosti, kterej se udál v minulých dekádách, kdy ženy opravdu odstoupily od plotny a začaly používat mozek. A volit.

A pak si pořídím dítě, a zjistim, že bez zájmu týhle femi party, která ani neví, jestli jí tikaj hodiny, nebo žádný nemá, žiju ve státě, kterej svou politikou finačně zvýhodňuje především ty ženy, který se rozhodly s životem naložit následovně: 

Vdát se.

Udělat si děti v co nejdelšim intervalu.

Nechat se živit od manži, ideálně nafurt.

Téma, který bych čekala, že feministky zvedne ze židle, ale ve veřejný debatě diskuzi nad zmíněnými body nenacházim. Jak jsem k nim došla?

Nikdy jsem od státu nic nechtěla, s příchodem mateřství do mýho života mi tak nějak nic jinýho než oběhnout řadu úřadů nezbylo.

Při setkání se státní správou jsem za poslední roky zjistila, že:

1) Pokud ses jako žena nechala uvrtat do takzvanýho švarcsystému, tak tě úřady berou bez platby speciálního připojištění jako těhotnou holku, která nikdy nemakala, a má od státu nárok jen na úplnej základ finanční podpory v mateřství.

Pro zaměstnavatele je tahle forma výplat samozřejmě extrémně výhodná, a setkala jsem se s ní jak v rodinný firmě, tak obrovský respektovaný společnosti. A proč je asi švarc pro zaměstnavatele tak výhodnej zejména u žen, který do toho stejně dřív nebo později vlítnou? Protože v tom ženy nechá úplně samotný a na rodičáku je čeká stejná částka, ať deset let v kuse pracovaly, nebo se flákaly doma u televize.

2) Pokud máš dítě jako nevdaná osoba, musíš jít na úřad vyplnit papír, kde se otec ke svýmu potomkovi přizná. Ne, nestačí vyplnit papír v porodnici, kde otec asistuje u porodu. Musí se jít na úřad, a s každým dalším dítětem znovu. Jednou nejsi vdaná, tak je prostě potřeba do konce života vyplňovat papíry, s kym sis to dítě, ty flundro, udělala.

3) Chceš na rodičáku při dítěti pracovat? Tak ok, jako OSVČ budeš dál platit zálohy, i když menší, ale celý ti to rozhodně neodpustíme. Že nevíš, jestli by ti přivýdělek zálohy vůbec pokryl a budeš radši makat na smlouvy? No, tak nečekej nějakou daňovou motivační úlevu.  Jako stát to makání totiž rozhodně podporovat nebudem. Máš dítě, a k tomu se hodí mezi uklízením leda tak vyšívat dečky na noční stolečky.

4) Tvůj partner dostane úlevu na daních, protože s tebou má dítě. To je hezký, ale kdybys byla vdaná, tak na tom vyděláš mnohem víc, protože za status manželky uleví stát tvýmu partnerovi nezanedbatelně víc peněz, než když spolu žijete na hromadě. Ty se tady sice jako blbka staráš o dítě, a ještě se do toho snažíš domu dovalit nějaký peníze, ale no jo. Kdyby ses radši místo toho makání vdala, nakonec si přídeš dost možná na peněz víc, než za ty tvý melouchy. Jo a pozor, kdyby sis náhodou vydělala těch peněz moc (limit je v reálu pár tisíc měsíčně), tak o tyhle úlevy může tvůj partner příjít uplně. Na rozdíl od těch, jejichž manželka na práci od těhotenství nesáhla, tam to nehrozí. Je to manželka, a to je svatý. Zatimco ty jsi kariéristka, a za to se platí. Tyhle nešvary typu "pracující matka" je třeba státem sledovat a limitovat, ať se nám to tu nerozlejzá, nešvary hnusný. Pro úplnost, proč se vyplatí děti nesezdaných párů finančně trochu skřípnout. Podle staťáku se právě nesezdaným párům loni narodila téměř polovina ze všech novorozenců.

5) Udělala sis druhý dítě moc brzo? Ať už omylem nebo třeba proto, aby ses co nejdřív vrátila naplno do práce a stala se užitečnym občanem, kterej jen nedojí stát a manžu, ale odvádí ze svojí práce třeba daně do státní kasy? No tak, to máš smůlu, protože tim pádem přicházíš o zbytek rodičáku za první dítě. Kdyby sis s druhym dítětem počkala a nikam se nehrnula, tak ti stát zaplatí až stovky tisíc navíc, ale smůla. (Tomuhle paradoxu se btw věnovala seriózní média a uváděla konkrétní čísla a modelový situace. Bez odezvy státního aparátu, mojí bubliny i feministických médií.)

6) Přivyděláváš si k dítěti? No tak to buďto makej hezky po nocích, ať tim nikoho neobtěžuješ, nebo si zaplať jesle.

Hm, na tenhle stereotyp o matce kariéristce na seniorní pozici jsem narazila i v dobře odvedenejch článcích na tohle téma v novinách.

Managerka na vysoký pozici NEBO bydlenka. Seznamte se s dvěma typy matek.

Kariéristka, co potenciální děti krátce po narození někam odloží.

Paní Manžová, co má jako svůj životní job pouze péči o barák a místo mozku jogurt.

Nic mezitím se ve veřejný debatě neobjevuje, asi to neni mediálně zábavný.

Přestože je tu - troufám si tvrdit - docela velká skupina žen, který se nestihly před dítětem vypracovat na vrcholovou pozici. Při rodičáku si tak přivydělávají víceméně za juniorní peníze, tudíž jen z lásky k řemeslu nebo nutnosti. Aby peníze za odvedenou práci pokryly ještě jesle nebo slečnu na hlídání? Ha. Ha.

A tak skončíte jako někdo, kdo se snaží trávit maximum času s dítětem, protože ho staromódně milujete, ale zároveň ve všech svejch volnejch chvílích budete pracovat. Což v praxi znamená: Cpát svý dítě babičce mezi její kadeřnici a pedikúru, aniž by vaše vlastní vlasy potkaly kadeřnici aspoň jednou za uherskej. A k tomu si máte číst, jak rozhodnutí nemít děti je fakt oříšek, martýrium a předevšim “hrdinství”. BTW:

Hrdinky. Za hrdinky se dneska prohlašujou ženy, co prostě jen nechtěj mít děti nebo někomu zrovna přebíraj chlapa. Tam došel feminismus. 

Já se osobně nemam potřebu prohlašovat ani za hrdinku, ani za chudinku. Jsem za svoje “problémy” ráda, protože jsem si je vybrala, a právě v jejich překonávání vidim smysl. 

Nenajedu na populární vlnu sebelítosti ohledně svých životních rozhodnutí (mít/nemít dítě, mít/nemít kariéru, být/nebýt milenka) pod záminkou feminismu, jak se to dnes často děje.

Pořád věřim, že to nějak jde. Milovat svoje děti a zároveň dělat smyslupnou práci. Právě dilema, jak neošidit ani jedno, považuju za největší boj žen současnosti. V našich podmínkách. V kterých nás za naše pohlaví, přiznejme si už konečně věcně, nikdo nediskriminuje.  

[annafreimann]

Propast mezi vzděláním a kariérou

V tomto článku se chystám poukázat na jeden z dalších velkých nedostatků českého vzdělávacího systému. Věnuji ho všem studentům, kteří se s ním musí dnes a denně potýkat, i všem kteří se stejně jako já zuby nehty prodrali k normálnímu životu.

Úvodem

Mladé generace bývají často terči ostré kritiky a posměchu. Údajně jsou (jsme) přecitlivělí, nepřizpůsobiví, bojí se závazků, osamostatňují se příliš pozdě. Snad každý mezi patnácti a třiceti lety dobře ví, o čem mluvím. Bohužel, jak už to s rýpaly bývá, málokdy se obtěžují s hledáním příčiny. Vystačí si s teatrálním: “Všechno jde, když se chce,” nebo jinou úchvatnou průpovídkou, a dále se zaobírají kydáním hnoje.

Doba se změnila. Generacím, které jsou přivyklé na jistý chod věcí, se to horko těžko snáší. To na faktu ale bohužel nic nemění. Doba se změnila, a to možná až příliš rychle. Ve školních lavicích už nedostáváme rákoskou, v osmnácti většinou nejsme vystěhovaní z domu, a rodiny už dnes nezakládáme nejpozději krátce před dvacítkou. A to dost možná navzdory tomu, že bychom si některé z těch věcí vlastně docela přáli.

Doba se změnila, a s ní i trh práce a jeho požadavky. Přesněji řečeno požaduje čím dál vzdělanější a zkušenější pracovníky. Bohužel, úměrně těmto požadavkům by se měl změnit i systém, který takové pracovníky bude dodávat. Což se pochopitelně nestalo. Je snadné mumlat si pod vousy cosi o lenosti mladých generací, a o tom, že začátky přece nikdy nejsou snadné, ale nijak to nemění fakt, že mezi vzděláním a prací je jakási bezedná propast, kterou mladým trvá přeskočit přespříliš dlouho na to, aby před pětadvacátým rokem života mohli zcela samostatně fungovat, ideálně už měli vlastní domácnost a nejlépe i nějaký ten základ pro vlastní rodinu.

Hlavní dírou ve vzdělávacím systému jako takovém je v tomto ohledu to, že studentům absolutně znemožňuje začít si během studia jakkoliv přivydělávat. Začneme-li u středních škol, na kterých studenti dosahují plnoletosti, což býval v dobách minulých jasný signál pro to, že je čas, aby ptáče vyletělo z hnízda, zjistíme, že najít si v osmnácti letech jakoukoliv výdělečnou činnost, která by nekryla se školou a zároveň nežrala veškerý volný čas, je čím dál složitější. Přeci jen nám shora přichází každým rokem další a další nařízení o tom, kolik hodin čeho se musí přidat, (tímto posílám vřelé poděkování vedení a pracovníkům mé oblíbené organizace Cermat, jejichž nové maturity jsou příčinou veškerých sraček, se kterými se musí školy, učitelé a zejména studenti potýkat,) což může mít hned dva různé, ale stejnoměrně kontraproduktivní výsledky.

Scénář první - hodiny všeobecných předmětů k maturitám se přidají na úkor odborných předmětů a praxí, což studenty činí ještě méně schopné po následném vystudování najít dobré zaměstnání, protože namísto sbírání cenných zkušeností počítali kvadratické rovnice a drtili se, co je to epizeuxis. Scénář druhý - hodiny všeobecných předmětů k maturitám se přidají do už tak ve švech praskajícího rozvrhu, takže namísto na osmou jako v civilizovaném světě chodí studenti do školy už na sedmou ráno, kde oněch cenných pětačtyřicet minut stejně prochrápou, protože předešlý den končili až po čtvrté odpolední a v tom mezičase jde stihnout v podstatě houby, takže obětují svých drahocenných osm hodin spánku. Tak jako tak, ani jedna z variant není příliš nápomocná nějakého hladkého přestupu ze školy do zaměstnání.

Jeden způsob, jak nějakým podivným způsobem konat výdělečnou činnost a přitom studovat střední školu, (a teď nemyslím zrovna individuální vzdělávací plán, či dálkové studium, protože takovou variantu většina SŠ poskytuje převážně studentům v extrémních situacích, jako je třeba těhotenství,) a to je děravá školní docházka. Doporučuje se však jen silnějším povahám, protože vychytáte-li takovou třídní, jako jsem na střední měla já, budete každých čtrnáct dní u výslechu a v jednom kuse pod nátlakem kázeňských postihů až podmínečného vyloučení ze školy. Také se vám bude hodit vstřícný osobní lékař, který vydává omluvenky v podstatě jen na zaklepání.

Jeden by mohl namítnout, že když už se student po těch čtyřech útrapných letech na střední, kdy nejspíš moc zkušeností nenasbíral, rozhodne, že by si chtěl život zkomplikovat ještě dalšími třemi až pěti lety studia a nastoupit na vysokou školu, léta na zaměstnání už rozhodně má, a i situace by se mohla i trochu vylepšit. Bohužel, z toho středoškolského bazírování na docházce se stane něco ještě daleko horšího. Většina vysokých škol vám při prezenčním studiu nepovoluje více než dvě absence na předmět za semestr, což je možná méně, než běžný člověk promarodí. A i když už narazíte na profesory, doktory a docenty, se kterými bude rozumná řeč, stejně nakonec zjistíte, že v tom chaotickém a všemožně děravém rozvrhu stejně zase vůbec nic nestíháte.

A teď zcela vážně...

Podtrženo sečteno, české školství pracujícím studentům zkrátka příliš nepřeje. Což je problém, protože jedním z jeho účelů by rozhodně mělo být usnadnění zařazení do pracovního procesu a nějakého toho běžného “dospěláckého života.” Já si takovými problémy prošla už dávno, ale poslední, co si pro budoucí generace přeji, je snášet stejné útrapy. Proto jsem se dnes ráno trochu zaradovala, když mi pod ruku přišel článek o spuštění projektu pro střední školy, který by měl umožnit spolupráci škol s budoucími zaměstnavateli, umožnit žákům bohatou praxi a připravit je úměrně současným potřebám zaměstnavatelů, což je něco, co málokterá škola šplňuje. Celkově by pak napomohl ke smazání, nebo alespoň zmenšení té výše zmíněné propasti mezi zaměstnáním a školou, a umožnil oběma světům, aby se alespoň na chvilku prolnuly.

(Článek k přečtení zde: https://domaci.ihned.cz/c1-65959130-stredoskolaci-se-budou-ucit-co-firmy-opravdu-potrebuji-zmena-vyuky-se-dotkne-kazdeho-druheho)

K mému překvapení to však mezi kolegy učiteli vyvolalo spíše vlnu nesouhlasu. Nejčastěji zazníval argument, že vzdělání by mělo být vnímáno jako hodnota pro život, nikoliv jako příprava pro kariéru. Myšlenka bezesporu krásná, až téměř romantická. Bohužel mám pocit, že kdyby byli tito kolegové absolventy SOŠ, či v některých tragických případech dokonce VŠ, přihlášenými na úřad práce, protože nemohou najít lepší uplatnění, než brigádničení za pulty, mluvili by bezesporu jinak. V některých ohledech je zkrázka nutné opustit romantické představy o hodnotách a uvažovat nad věcmi trochu racionálně. Z osobní zkušenosti pak mohu k takovým výrokům dodat, že vyučuji AJ v prvním ročníku nástavbového oboru. Maturitu si všichni moji studenti dodělávají buď kvůli nátlaku z práce, nebo kvůli studentské úlevě na daních. A každý z těch, který už zaměstnání má, má zároveň i vyšší plat, než já. S výučním listem. Svého vysokoškolského vzdělání si sice vážím, ale když to člověk poslouchá, a zhodnotí investovaný čas, peníze a úsilí, v podstatě takové zjištění docela nasere.

Nakonec je snad třeba jen dodat, že je rozhodně hezké vnímat vzdělání jako nějakou hodnotu, a že by snad mohl být dostatek praxe na úkor osobního rozvoje, který mají údajně školy poskytovat (neposkytují.) Realita je však taková, že v současné situaci na trhu práce hrají mnohem výraznější roli konexe, než kvalita vzdělání nebo nějaké pomyslné kouzlo osobnosti. Ty pak mají zejména žáci z prominentních rodin, a celý ten proces přeskakování pomyslné propasti je jim podstatně ulehčen. Oproti tomu žáci ze sociálně slabších, či méně vzdělaných rodin často končí právě na “podřadných” pozicích, ačkoliv mají daleko větší potenciál. Takhle by měli všichni alespoň podobně dobrou šanci sehnat zaměstnání ihned po ukončení studia. A tu si dle mého názoru zaslouží každý, ať už je jeho tatínek podnikatel, nebo dělník na montážní lince.