#rýzmburk

[borisjelinek]

Bílý most přes Úpu

Tento přechod přes Úpu se nachází západním směrem od Viktorčina splavu a jeho předchůdce tu stál minimálně koncem 16. století, když byl přemostěn dosavadní brod. Svoje pojmenování obdržel od toho, že byl od svého zřízení vždy natírán bílou barvou.

Traduje se, že v těchto místech došlo k nešťastné příhodě, která však měla dobrý konec. Jednoho dne spadl chůvě ze mlýna kočárek i s dítětem do řeky. Ten se však naštěstí nepotopil, naopak plaval po proudu a o kus dál ho vytáhli z vody lesní dělníci, aniž se děcku cokoli stalo. Na památku tohoto „zázraku“ a jako poděkování Pánu Bohu tu byl zavěšen obrázek na dřevěné desce s výjevem této události. Podle všeho jde o historku, jež má základ v pravdivé události, k níž došlo během povodně 19. června 1843 a úpický kronikář ji popisuje takto: „Veliká povodeň r. 1843 celé chalupy, střechy z ních, množství nábytku, také kolébku s děckem unášela divokým proudem, bohudíky jen do Skalice, kdež s nadlidskou námahou bylo vytaženo.“

Po mostě se přecházelo vždy na silnici do Ratibořic a Hořiček, opačným směrem na Rýzmburk a Žernov. Dříve to byla též spojnice do blízkého panského mlýna, který pod nájemcem Janem Vavřenou 16. ledna 1890 vyhořel a na jeho místě panství postavilo stavení čp. 6 pro svého cestáře. Tvar i velikost mostu se v rámci staletí měnil, protože byl mnohokrát povodní poškozen nebo dokonce odnesen. Indikační skica stabilního katastru dokazuje, že v roce 1840 stál již přesně na svém dnešním místě. Stejně tomu je rovněž v Dílečném nákresu obce Žernov s osadami Riesenburk, Ratibořice a Pohodlí, jenž byl zhotoven geometrickým substitutem Josefem Treitnarem.

Jak již bylo výše zmíněno, tak po celou dobu své existence byl most častokrát opravován, neboť docházelo k jeho poškození či rovnou odnesení zde často se vyskytujícími povodněmi, například 10. června 1829, 6. května 1839, 19. června 1843, 1. a 2. srpna 1858, 17. a 18. července 1882, 29. a 30. července 1897, 14. a 15. července 1907. Poslední významnou opravu mostu provedl princ Bedřich ze Schaumburg-Lippe. V dubnu 1966 došlo k vyasfaltování silnice z Rýzmburku až k mostu. K témuž došlo v květnu 1969 od mostu k lipové aleji. Roku 1979 provedly Státní lesy výměnu klád a zábradlí. U mostu bylo také umístěno rozcestí červeně, zeleně a žlutě značené turistické trasy a vedou přes něj v roce 1981 zřízená naučná stezka Babiččino údolí a roku 2003 realizovaná stezka Jakuba Míly.

Nedokonalou a mnohdy odbývanou údržbou však most postupem času zchátral, až se dostal do takového stavu, že bylo rozhodnuto o jeho rekonstrukci. V roce 2016 vypsaly Lesy České republiky výběrové řízení na jeho opravu. Stavební povolení bylo odborem dopravy a silničního hospodářství vydáno 28. června 2016. 3. listopadu téhož roku byla uzavřena smlouva o dílo s pardubickou společností Chládek a Tintěra, a. s., jež měla provést rekonstrukci mostu podle projektu, který byl vyhotoven batňovickou projekční kanceláří Mosty Hofman, Jan Hofman. Zejména mělo dojít k náhradě starého dřevěného tělesa mostu za železobeton.

Most byl zcela uzavřen k 1. březnu 2017. Při realizaci zakázky zhotovitel objevil řadu skrytých vad, zejména špatný statický stav mostních pilířů, proto přerušil práce a začal vyjednávat s Lesy České republiky o změně smlouvy, projektu samém a potřebných vícepracích. Nakonec však k dohodě nedošlo a 27. července 2017 odstoupil od smlouvy. Zadávací řízení tak bylo ukončeno z důvodů nepředvídatelných okolností.

Následně byla vyhotovena nová projektová dokumentace od téhož projektanta a na stavebním úřadě zažádáno o změnu stavby před dokončením, k čemuž došlo 5. června 2017 (nabylo právní moci 22. června téhož roku). 28. srpna 2017 bylo vyhlášeno nové výběrové řízení a 25. září 2017 byl vybrán také nový zhotovitel, jímž se stala firma SART – stavby a rekonstrukce a. s. ze Šumperka. Ta podepsala smlouvu o dílo 12. října 2017 a objednavatel o 5 dnů později. Krátce poté se rekonstrukce mostu opět rozběhla.

Kamenné opěry tak nahradily železobetonové obložené pískovcem, kamennými se staly i římsy. Nosnou konstrukci mostu tvoří železobetonové předpjaté nosníky se spřaženou železobetonovou deskou. Dřevěnou mostovku nahradila železobetonová deska s asfaltovou vozovkou. Most lemuje smrkové zábradlí a po shodě s památkáři bylo natřeno bíle, aby bylo dodrženo alespoň z části pojmenování tohoto objektu. Celková investice dosáhla 11 milionů korun. Kolaudační souhlas vydal stavební silniční úřad v Náchodě v říjnu 2018 a od té doby nový most slouží svým účelům. Není však vůbec tak hezký jako jeho předchůdce.

Současný Bílý most

Současný Bílý most

Současný Bílý most

Předchozí Bílý most

Předchozí Bílý most

Předchozí Bílý most

[borisjelinek]

Mlýn a hájovna čp. 6 pod Rýzmburkem

Na místě dnešního čp. 6 se dříve nacházel panský mlýn. Většina současných pramenů klade jeho vznik do období kolem roku 1790 (v mapě „TOPOGRAPHISCHE UND MILITAIRISCHE CARTE DESIENIGEN THEILS VON BŒHMEN WELCHER ZWISCHEN HOHENELBE PLESS UND DER SCHLESISCHEN GRENTZE GELEGEN IST Nebst denen LÆGERN von der Campagne 1778“ z roku 1789 od Friedricha Wilhelma Karla von Schmettaua totiž chybí, naopak v matrikách je jeho existence doložena již k roku 1787, kdy tu měl žít Václav Možiš a po něm v roce 1790 Josef Možiš), kdy byl rovněž založen kamenný splav pod Pohodlím, aby měl mlýn v sušších dobách dostatek vody k mletí a také jím byl napájen horní úsek zavodňovacího systému. K němu přibyla kolem roku 1800 také pila a později i stoupa na drcení kostí, stroje na výrobu šindelové střešní krytiny a na produkci třísla.

Původní dřevěný mlýn byl však mnohem staršího původu, protože zmínku o něm nacházíme již v roce 1600, kdy Zikmund Smiřický ze Smiřic přikoupil od Jana z Talmberku rýzmburské zboží se vším příslušenstvím, v němž je rovněž zmíněn „mlýn pod zámkem o dvou kolech moučných, z něhož se platilo 40 kop gr. míš.“. Protože se zde hovoří o mlýně v Olešnici jako o novém, dovodíme si z toho, že rýzmburský mlýn byl mnohem starší, přinejmenším mohl vzniknout v 16. století, ale protože jeho vlastníci na hradě Rýzmburku zprvu sídlili, můžeme si z toho domyslet, že k založení mlýna došlo nejspíše již na přelomu 13. a 14. století, neboť sama existence hradu byla poprvé doložena k roku 1319.

Přinejmenším v letech 1802-1811 tu působil jako panský mlynář Václav Albrecht. Přestože byl mlýn propojen s pilou, tak každá tato výroba měla od svého počátku vlastního vedoucího. Vedle mlynáře je tu tak zaznamenána existence panského pilaře. Roku 1823 jím byl Jan Kosinka a v roce 1833 Jan Samek, kterému 10. června téhož roku zemřel téměř tříletý syn Václav, když spadl do vody a utopil se v ní.

Velikost rýzmburského mlýnského areálu můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru od geometra Josefa Treitnara z roku 1840 a jeho reambulace z roku 1879. Srovnáním těchto mapových děl zjistíme, že zatímco v roce 1840 měl sestávat ze 2 roubených objektů na levém břehu Mlýnského náhonu a 1 zděné budovy na opačném břehu, tak roku 1879 se měl skládat ze trojice zděných objektů (z nichž 2 měly sloužit jako sklad dříví) na levém břehu Mlýnského náhonu (ještě počátkem 20. století býval nazýván jako Mlýnský potok) a jednoho na opačném břehu téhož vodního toku. U druhé mapy došlo nejspíše k omylu a roubené objekty byly zaznamenány jako zděné, protože však v roce 1890 úplně vyhořely, tak musely být ze dřeva.

Zásadním problémem mlýna bylo jeho položení, takže nikdy neunikl rozvodněné Úpě, ať již šlo o 19. června 1843, tak 29.-30. července 1897. A to hovoříme skutečně jen o těch velkých. Vrchnost tak musela do mlýna investovat nemalé peníze, aby byl stále funkčním a mohlo se na něm mlít a řezat dříví. Ale zkázou mlýnu se nestala velká voda, nýbrž oheň, když 16. ledna 1890 došlo při výrobě třísla k jeho vznícení, nejspíše neopatrností některého z dělníků, a tak celý mlýn, který měl pronajatý Jan Vavřena, vyhořel. O tomto posledním zdejším a po kraji velmi známém mlynáři publikoval svůj fejeton František V. Kodym. Ten vyšel 1. prosince 1899 a píše se v něm:

„Poslední mlynář Ríznburský.

Sděluje Fr. V. Kodym.

Kdybyste jednou ve volné chvíli zajeli si do České Skalice, zajisté vám tam poradí, abyste podívali se do čarokrásného údolí »Babiččina«, do Ratibořic. Je to malebná úžlabina, táhnoucí se od Skalice až do Slatiny, místo, kde odehrává se celý téměř děj nepřekonatelné »Babičky« Boženy Němcové a kde také zříti lze nejen někdejší letní sídlo »paní kněžny«, nyní sídlo knížete Schaumburg-Lippe, ale i staré bělidlo, mlýn, hospodu zámeckou, Ríznburk a jiná místa v »Babičce« jmenovaná.

Nu a pod vesnicí Žernovem stál až do r. 1890 starý panský mlýn s pilou, jejž najatý měl poslední mlynář na Ríznburku – Vavřena. Mlýn znám byl široko daleko jako »mlýn ríznburský«, ale jeho nájemce ještě dále a šíře jako kopa povedená čili - jak mu též říkali - »všech kop futrál«.

Vavřena byl původcem četných taškářství, o nichž se vypravovalo v širém okolí. Byla to podařená figurka mezi »pány otci«, která ještě nedávno k nesmírné švandě navrhovala ve schůzi mlynářů sestátnění mlýnů v ten rozum, aby stát mlynářům zaplatil dluhy a mlynáře na nich nechal hospodařiti. K nemalému leckoho podivení tvrdíval, že je pro každého velmi dobře, když mu často fendují a odhadují. »Alespoň člověk na trojník ví, zač jeho majetek stojí,« dokládal filosoficky.

* * *

Dokud byl tedy na Ríznburku, bylo o Vavřenovi slyšeti častěji. Známý jeho X. měl svátek. Hned vzpomněl si Vavřena, že by mu měl poslati gratulaci – a poslal. Vyhledal šikovný koráb, na spodní stranu napsal blahopřání a odeslal. Když se mu zdálo, že by s gratulací měl poslati i vzácný dar nějaký, jistě dostal obmyšlený oslavenec – pytlík tříslových pilin, na němž udáno bylo, že to šňupavý tabák.

Když se panu otci narodil poslední syn, klučina jínak čiperný, ale do učení ne právě žhavý, zabalil prý jej celého do novin, jak mu bába poradila, aby se dobře učil. »Ale není to přece pravda!«

Náš »poslední mlynář na Ríznburku« měl ve Skalici domek a v něm nájemníka. Starého, dobrého muže, kterýž měl jen jedinou vadu, že neplatil nájem z prosté příčiny, že neměl – čím.

»Čiháku,« říkával mu Vavřena, »musíte juž platit, nic to není platné.«

»Jo, jo, jo, maj´ pravdu, maj´« odpovídal Čihák; »Pánbůh jim zaplať, že mi tak dlouho čekali.«

»Víte co,« řekl zase mlynář po delší době, »vy se budete musit stěhovat.«

»Ale Božínku, co jich to napadá,« na to zase Čihák, »jak se mám stěhovat, když jsem jim ještě nezaplatil!«

Mlynáře nápad rozesmál a nechal Čiháka dále v domku. Ale Čihák neplatil. Tu Vavřenu přecházela již trpělivost.

»Nic platno, teď už se stěhovati musíte!« řekl jednou odhodlaně.

Ale Čihák prosil a prosil. »Jen si to rozvážej´ pane otče! Jak se mám od nich stěhovat, když jsem jim už tolik dlužen?«

»Inu, tak vidíte – sám uznáváte, že toho už mnoho. Kdy pak byste zaplatil – vždyť to není ani možné!«

»Není, není,« na to zase Čihák, »to maj´ pravdu, ale mně nedá svědomí. Vědí co, já se za ně a za panímámu budu modlit!«

Co měl mlynář dělati? Ustrnul se a nechal Čiháka ve světničce. A Čihák, jenž se modlil při otevřeném okně, vždy hlasitě dokládal: »A tak teď otčenáš a zdrávas za pana otce a panímaminku!« - -

* * *

Na Ríznburku trápily Vavřenu velice myši. Jaký div, když mlýn stál u řeky Úpy a nedaleko města!

»Dělal jsem, co kdo radil, ale myší jsem se zbaviti nemohl. Tu mi kdosi poradil, že prý výměnkář Vávra z Havlovic umí myši zažehnávati. Já tomu sice málo věřil, ale myslil jsem si, že to za zkoušku stojí. Jdu tedy do Havlovic pro Vávru. ,Jó – to nejde tak čerstvo,ʽ zvolal Vávra, ,jak si myslejí. Myši já jim zažehnám, ale to jim povídám: musejí uchystat tři podplamenice, nikdo krom nich nesmí zůstat ve mlýně a já přijdu zažehnávát o půl noci v pátek.«

»Tak jsme se rozešli,« pokračuje mlynář. »Já tedy na pátek večer chasu i čeleď poslal ze mlýna, ženu a děti dal jsem odvézti do Skalice a čekám Vávru.

Ještě nebylo půl noci, Vávra byl tu. Vzal při chystané podplamenice a poručil mně, abych – jakmile odbije dvanáctá, umlkl, sice že nebude jeho práce nic platna.

Odbila dvanáctá a Vávra s podplamenicemi vykročil ze světnice. Šel volným krokem a při tom z podplamenic kousek po kousku ukusoval. Jeden vždy snědl, druhý odhodil a při tom říkal:

Myši, tohle je pro mne, tohle je pro vás; pojďte všechny za mnou, nemáte tady žádnej kvartýr! A to opakoval stále, až prošel všechny mlýnské i hospodářské místnosti. Trvalo to hezky dlouho. Pak vzal čepici a odcházel. Když byl kus za mlýnem, zvolal jsem za ním: »Vávro, teď už mohu mluvit?«

»Dej jim Pánbůh šťastnou, dobrou noc,« odvětil Vávra. Ale myši za ním nešly a ve mlýně jich také neubylo.“

* * *

Šťasten byl Vavřena, když mohl někomu sděliti novinku pravdě nepodobnou, a ten jí věřil. Tak rozmlouval kdysi s paní z města, venkova málo znalou a vypravoval jí, jak je teď zle mezi lidem. »A exekuce za exekucí,« dodal útrpně. »Právě před třemi dny tady v Žernově sfendovali jednomu chalupníkovi krávu, jedinou krávu – a teď chudák nemá pro sebe a pro rodinu ani na to kafe!«

»A což pak nesmí takovou krávu dojit?« soucitně tázala se panička.

»Ah, co vás napadá – ten by si dal! Deset až dvacet zlatých pokuty by platil. Ostatně – udělali to tak, že dojit vůbec nemůže. Až je to necitelné. Považte, oni vám ubohé krávě vemeno ouřadně zapečetili.«

* * *

Po velikém rozvodnění řeky Úpy před delší dobou nalezeno bylo od Trutnova až k Jaroměři rozličných věcí, jež rozbouřená řeka pobrala. Náhle pak okolo České Skalice rozšířila se pověst, že u mlýna ríznburského vytažen byl z vody trutnovský kominík. A tázal-li se kdo mlynáře, ten mu zvěst skutečně potvrdil, ale s tím rozdílem, že nebyl vytažen u jeho mlýna, ale až blíže Jaroměře.

»Ale tady u mlýna byl u břehu dlouho zadržen křovím říčním. Pozoroval jsem ve vodě cosi černého, z počátku však jsem si toho nepovšiml; až když denně jsem okolo toho viděl lítat mraky much, strčil jsem do toho a k podivení svému jsem viděl, že to kominík. Kominík odplaval dále ke Skalici, ale žebřík mám po něm ve stodole dosud...«

Při vážnosti tváře, s jakou vše vypravoval, není se co diviti, že věřících bylo dost a dost, jako tenkráte, když okolo Ratibořic vypravovalo se, že Hanušův syn, jenž byl na vojně v Bosně, přivedl si do Ratibořic – Turkyni, kterou unesl jedné bohaté rodině mohamedánské. Byla prý zavřena nahoře v pokoji a učila se – katechismu, aby mohla býti pokřtěna. A v hostinci Hanušově bylo hostí – jako much!

* * *

Kdysi zase vylovil u svého mlýna milý Vavřena rybu neobyčejné velikosti.

»Jsem tak dlouho na vodě, ale takovou rybu a k tomu ještě na Úpě, kde je už ryb tuze málo – nikdy jsem nespatřil. Když jsme ji kuchali, našli jsme v ní hlavu malého hocha, dvě boty a láhev – plnou kořalky. Nevěděl jsem dlouho, jak si to vysvětliti, až jsem se sešel se strážníkem a ten mi vypravoval, že před půl rokem v Trutnově se utopil kluk osmiletý. Šel tátovi pro kořalku přes lávku, kořalku dostal, ale domů nepřišel. Teď jsem byl doma! Ryba všechno ztrávila, jen ještě boty, lebka a láhev s kořalkou zůstaly!«

* * *

Ještě nedávno přišel k němu ponocný a vida značný kotouč točícího se »ventilátoru« v kuchyni, tázal se důvěrně, co že by to bylo? Mlynář nelenil a sdělil ponocnému, že to – mašina na praní, čemuž tento nemálo se divil.

»A tak to táhne voda?«

»Voda i průvan, jak říkáme »cukluft«. To já tu mám takový průvan, že děvečka ani nesmí mít šátek na hlavě, když zatápí. Tahle poslední to nevěděla, průvan jí šátek strhl s hlavy a šátek kamny a komínem ven a pryč. Druhý den jej našli na ,Bartákověʽ, ale celý černý.«

Tato povídka se stala tak čtenou a populární mezi lidem, že se hned ocitla i v dalších periodikách, např. 18. října 1901 v „Krakonoši“, takže v celém kraji se na mlynáře Vavřenu vzpomínalo ještě mnoho let poté, co odešel na onen svět.

V roce 1891 byl na spáleništi mlýna postaven domek pro panského cestáře (oproti mlýnu byl půdorysně posunut severovýchodním směrem a blížeji k cestě), jenž do roku 1945 náležel vlastníkům náchodského velkostatku Schaumburg-Lippe a sloužil jako hájovna. V ní bydlel hajný Jan Prouza, který od března do května 1945 ukrýval sovětský výzvědný paravýsadek pod velením kapitána Sokolovského a v roce 1951 zase údajného diverzanta a „protikomunistického odbojáře“ Miloslava Stejskala, jehož činnost měla za následek akci Státní bezpečnosti, jež je známá pod jménem „Teror Náchod“ a vyvrcholila politickými procesy. Více o ní se lze dozvědět mj. zde: https://www.pametnaroda.cz/cs/vit-josef-1942. Sám Jan Prouza byl za svoji pomoc odsouzen ke 2,5 roku odnětí svobody, ale ve vězení těžce onemocněl a pro nemoc byl propuštěn.

Po zestátnění majetku rodu Schaumburg-Lippe převzaly objekt Státní lesy a opět sloužil k ubytování hajného. Počátkem 60. let 20. století byl zrušen Mlýnský náhon, i když v katastrálních i některých topografických mapách byl zakreslen ještě v následujících desetiletích, a když došlo k reformě správy státních lesů, byla hájovna odprodána do soukromých rukou k rekreačním účelům. Roku 1990 se sem z Ratibořic přistěhovali Bohuslav a Jaroslava Kociánovi. Dnes tato budova náleží Ing. Petře Heděncové a Heleně Pilcové.

Rýzmburk čp. 6

[borisjelinek]

Rýzmburk (Žernov)

Na tomto místě vznikla nejprve tvrz, z níž se stal posléze hrad, který měl svojí velikostí vévodit celému okolí, z čehož také obdržel následně název, což dosvědčuje prof. Antonín Profous ve své knize "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl III. M-Ř":

"3. Rýzmburk (lid. Lisenburk, v, do Lisenburku, lisenburskej), víska nad Úpou (m. o. Žernov) 4 km sev. od České Skalice: 1319 Alberto de Risinburg, Ludewig: Rel. MS. VI, 471; 1340 Alb. de Resinburg, CDMor. VII, 209; 1343 Wenc. de Rissenburch, Mon. Vat. I n. 260; 1348 ad pres... Alberti Rubini de Rysmburk et Joh. plebani de Chotyeborzicz, LC. I, 27; 1388 fratres de Rissemburg, AČ. 31/232 č. 23; 1390 Liczko de Ryssmburga, t. 241 č. 51; 1417 Benessius de Ryssmburg in hered. sua in Rysmburg munitione, RT. II, 133; 1518 Petr Adtrzpach z Náchoda na Rysmburce, AČ. 19/433; 1542 (1527) postúpil jim děd. svého w Rysmburcze zámku, w Ratiborziczych tvrze, DZ. 83 B 2; 1542 (1534) hrad Rismburgk, Skaly hrad .. Adrsspach hrad zbořený, DZ. 3 L 17; 1563 zámek Rysumburgk, DZ. 14 M 20; 1601 zámek Rysmburgk .. mčko Ziernow .. při zámku Rysmburgku, DZ. 175 L 30; 1790 Hft Nachod: Riesenburg von 9 N. mit einem an der Aupe verfallenen Schlosse, Schal. XV, 156; 1836 Riesenburg, Rysenburk 2 St. wnw. von Nachod am linken Ufer der Aupa, Dfch. von 7 H. mit 47 E. .. auf einer Anhöhe liegen die Ruinen der im Hussitenkriege zerstörten Burg Riesenburg, Som. IV, 236.

Jm. Riesenburg = obří nebo obrovský hrad."

První zmínka o Rýzmburku tedy pochází z výše uvedené citace teprve z roku 1319 a je spojena s Albertem z Rýzmburka, který byl zmiňován v letech 1319-1346 a podle profesora Augusta Sedláčka byl bezpochyby totožný s Albertem, jenž seděl na Vřešťově a držel rovněž třebešovské zboží. V letech 1358-1371 náleželo rýzmburské zboží s hradem nejspíše Peškovi a Mladotovi ze Stračova. Peškův syn Beneš z Rýzmburka držel v roce 1395 Rýzmburk i Stračov, na nichž zapsal svému strýci Beneši Krčínskému 1 200 kop grošů. Roku 1405 byl rovněž pánem na Hořičkách, jež získal po svém strýci Mladotovi. O 10 let později prodal úrok na rýzmburském zboží kvardiánovi a klášteru v Hradci Králové a v roce 1417 věnoval své manželce Anně 250 kop na tvrzi a poplužném dvoře Rýzmburku a městečku Žernově. Krátce nato zemřel. V letech 1426-1427 je zmíněn jako držitel rýzmburského zboží Oldřich z Černčic a po něm roku 1432 Arnošt z Kácova. V roce 1456 držel Rýzmburk Jan Zajíc z Házmburka, který si na něm vyprosil odúmrti. Roku 1487 byl koupen pro děti zemřelého Jana Adršpacha z Náchoda (psaného rovněž jako Abršpacha), zejména Petra, jenž se zadlužil tak, že všechny statky pustil v roce 1527 rukojmím. Tito prodali rýzmburské panství roku 1534 Janovi z Pernštejna, od něhož se v roce 1544 dostalo Bernartu Žehušickému z Nestájova, který hrad obnovil. Po smrti jeho roku 1563 a jeho strýce Jana v roce 1564 následoval jako držitel rýzmburského panství Janův bratr Hertvík, jenž občas bydlíval na rýzmburském hradě se svou manželkou Bohunkou z Hustířan a zemřel roku 1578. Po něm se Rýzmburk dostal jeho sestrám Mandaléně, manželce Adama Úlibského z Újezdce a z Kounic, Alžbětě, manželce Adama Bohdaneckého z Hodkova, a Lidmile, manželce Čertorejského z Čertorej, a to smlouvou ze 6. dubna 1579. Asi o rok později ho za díl obdržela výše zmíněná Mandaléna Úlibská z Újezdce. Její jmění se však postupným rozprodejem ztenčovalo a v roce 1589 prodala hrad Rýzmburk s pivovarem, poplužním dvorem, mlýnem, pilou, olejnou a oborou, městečkem Žernovem a Červenou Horou a vsemi Všeliby, Stolínem, Mstětínem, Vískou a Olešnic�� Bedřichovi z Újezdce a z Kounic a na Kamenici, jenž roku 1591 postavil u hradu pro svého kuchtíka a lokaje 3 zděné chalupy. O 4 roky později byl Rýzmburk postoupen Vilému z Talmberka. Jeho bratr Jan prodal Rýzmburk 12. dubna 1601 Zikmundu ze Smiřic, poručníku Albrechta Václava Smiřického, a to za 8 000 kop grošů českých. Roku 1614 koupil Martin Hanušů od Jana Suchého „zahradu s kusem pole, jenž vinice slove“ za 47 zlatých míšeňských, čímž vznikla usedlost čp. 2. Po připojení Rýzmburku k náchodskému panství se přestala vrchnost zajímat o jeho osud. Jeho stav v roce 1628 byl popsán takto: „Zámek Rysmburk od kamene vystavený, však pro neobývání na něm od množství let pospustlý jest.“ V té době jsou zde zmíněni Adam Vrabec (čp. 3) a Martin Vondruška (čp. 4). Tehdy při zámku Rýzmburku a na Skalce platili 4 osedlí o sv. Jiří 41 grošů a 1 denár a o sv. Havlovi 56 grošů a 1 denár úroků. Roku 1638 byl Rýzmburk vypleněn císařským vojskem a v roce 1641 vypálen. Od roku 1687 sloužil jako zdroj kamene. Na počátku 18. století se odtud vozil kámen i na stavbu zámku v Ratibořicích a byl použit rovněž na stavbu mnoha okolních statků. V roce 1739 zde bylo podle urbáře 5 chalupnických živností (Jakub Celba, Vojtěch Hejna, oba by dnes náleželi do Ratibořic, Jan Pavlů, Matěj Brabec a Jiří Možíš) a 1 výsadní hostinec (Antonín Jirbina). Roku 1798 byl Petrem Bironem, vévodou kuronským, postaven na předhradí altán s plochým stropem a šindelovou střechou. Jinak tu zůstal pouze panský dvůr, při němž vzniklo několik chalup. V roce 1843 měl Rýzmburk 7 domů a 52 obyvatel.

Roku 1849 se stal Rýzmburk součástí Žernova, k němuž katastrálně náležel již dávno předtím a s ním sdílí společné osudy až do dnešní doby. V té době se tu nacházel poplužní dvůr, mlýn s pilou a hospoda. O 20 let později se tu nacházelo 59 obyvatel v 7 domech. V 70. letech 19. století byla založena na Rýzmburku jedna ze dvou panských lesních školek, přičemž ta druhá se nacházela v Dubně. 16. ledna 1890 vyhořel panský mlýn s pilou, který měl najatý Jan Vavřina. Vrchnost ho již neobnovila a na jeho místě vybudovala následujícího roku stavení čp. 6 pro svého cestáře. Roku 1891 proběhla dražba usedlosti čp. 2 s pozemky, jež byla odhadnuta na 1 556 zlatých. O rok později se dostala do dražby usedlost čp. 1 v odhadní ceně 25 825 zlatých. Při exekuční dražbě 7. prosince 1892 byla přiklepnuta českoskalické záložně za 13 000 zlatých, načež byla podána vyšší nabídka a usedlost byla při dražbě 4. dubna 1893 prodána za nejvyšší podání 15 600 zlatých. V roce 1903 byl schválen zákon, jímž se upravovalo provedení regulace Úpy od Pecru až k Rýzmburskému dvoru. Kolem roku 1910 došlo v panském dvoře ke zřízení deputátních bytů, a to z dosavadních ratejen. 4. října 1913 vypukl požár ve stodolách panského dvora.

4. listopadu 1923 Žernov vyhověl žádosti obce Červená Hora o urovnání katastrálních hranic, čímž čp. 1 připadlo sousední obci a Rýzmburku tím ubylo 1 stavení. Roku 1923 došlo k parcelaci zdejšího dvora. Žernovští občané od něj získali 32 ha, 89 arů a 68 m2 orné půdy a obec 7 ha, 46 arů a 8 m2. Zbytkový statek s 30 ha pozemků koupil František Švarc. V rámci pozemkové reformy došlo také k památkové ochraně zbytků hradu Rýzmburku, což bylo v roce 1937 knihovně zajištěno ministerstvem zemědělství. 4. července 1929 zasáhla osadu větrná smršť. Františce Manové z čp. 2 byla tehdy stržena polovina krytiny i s krovy. Státní příspěvek na opravu této škody činil 950 Kč. O rok později byl do osady zaveden elektrický proud. Tehdy měla osada 26 obyvatel v 7 domech. 27. září 1937 vyhořela 2 stavení, přičemž čp. 4 bylo a čp. 3 nebylo obnoveno. V červnu 1938 byla osada zasažena epidemií slintavky a kulhavky. Za německé okupace nesla osada pojmenování Riesenburg a fungoval zde hostinec s trafikou Josefa Joudala a obchod smíšeným zbožím Marie Prouzové. Do května 1945 se ve zdejší hájovně ukrývali příslušníci sovětsko-polského výzvědného výsadku, a to 3 měsíce. 10. května 1945 ve dvoře zemřel sovětský voják, jenž byl pohřben na Bílém kopci, ale v listopadu téhož roku se zjistilo, že jeho tělo bylo vyhrabáno šelmami, a tak mu byl vykopán řádný hrob, ale již 26. dubna 1947 byly jeho pozůstatky exhumovány a následujícího dne pohřbeny na žernovském hřbitově. V dubnu 1947 získal zdejší statek JUDr. Albert Prouza. V lednu 1952 byli v souvislosti s akcí „Teror Náchod“ zatčeni a odsouzeni za své spojení s Miloslavem Stejskalem majitel rýzmburského statku JUDr. Albert Prouza a hajný ve výslužbě Jan Prouza. První byl odsouzen na 14 let odnětí svobody a vězněn byl 9 let ve věznici Hradec Králové a v pracovním táboře Bytíz. Druhý byl odsouzen na 2,5 roku odnětí svobody, ale ve vězení těžce onemocněl a pro nemoc byl propuštěn. Jejich majetek propadl ve prospěch státu, čímž se statek ocitl bez majitele. Poněvadž by zemědělci přidělenou půdu nedokázali obdělat, rozhodli se ke společnému hospodaření a založení JZD v Žernově. 31. srpna 1954 se u zříceniny hradu uskutečnila vzpomínková akce ke 100. výročí vydání Babičky Boženy Němcové, z níž se následně vyvinul mezinárodní folklorní festival „U nás na Náchodsku“. V letech 1957-1958 byla provedena generální oprava altánu a jeho okolí. K 1. lednu 1960 přišel Rýzmburk o čp. 7 a 10 (Staré bělidlo, vystavěné 17. července 1797 nákladem Antonína Rudra, a prádelnu), jež byly přičleněny k Ratibořicím a ty k České Skalici. V roce 1960 byla vyasfaltována cesta od obecní chalupy na Žernově. Roku 1962 byla u Rýzmburského altánu zřízena Pamětní síň bájí a pověstí Boženy Němcové. V roce 1965 byla opravena družstevní sýpka a cesta z Rýzmburku k okresní silnici. Roku 1966 došlo k přestavbě zdejšího jeviště, k němuž byly přistavěny zděné šatny. V roce 1967 byl obnoven rybník v místech, kde již dříve býval. Roku 1970 zde žilo 12 obyvatel v 5 domech. V roce 1974 byla k jevišti přistavěna šatna. 28. června 1981 byla slavnostně otevřena naučná stezka od staré školy v České Skalici až na Rýzmburský altán. V letech 1983-1984 byly pořízeny nové lavičky do hlediště. Na jaře 1986 proběhl povrchový průzkum hradní zříceniny, při němž byl nalezen soubor pozdně renesančních kamnových kachlů. Roku 1988 byla oplechována střecha altánu a muzea. O 5 let později se zdejší folklorní festival „U nás na Náchodsku“ přesunul do Červeného Kostelce. V roce 1995 byl Rýzmburský altán vrácen v restituci. Ze statku se stal hotel Rýzmburk, o němž se lze více dozvědět zde: http://ryzmburk.cz. 20. dubna 1998 vznikla kynologická organizace Žernov - Rýzmburk, jež začala s budováním kynologického centra SULTÁN předchozího roku. Informace o ní lze nalézt tady: https://www.zkozernov.cz/. 7. května 2000 se uskutečnil 0. ročník kynologické výstavy „Rýzmburský voříšek aneb psí výstava pro všechny“. V roce 2003 byla vybudována naučná Stezka Jakuba Míly. V letech 2003-2009 proběhla postupná obnova zdejšího altánu. Roku 2015 byl do osady prodloužen vodovod. V roce 2019 vznikl spolek Rýzmburští ztracenci, z. s.

Ze zdejších pamětihodností je třeba vyjmenovat zejména: od 10. března 1964 památkově chráněnou zříceninu hradu Rýzmburku a na ni navazující altán z konce 18. století; od 27. srpna 2018 památkově chráněný dřevěný věšadlový most, který byl vybudován v roce 1880 jako Prinz Franz Josef´s Brücke; kamenný kříž před domem čp. 8, jenž byl vystavěn roku 1787 nákladem zdejšího šafáře Jana Mojžíše (též psán jako Možíš). Za zmínku stojí rovněž bohatý zdroj pitné vody, jenž vyvěrá ze stráně pod Rýzmburkem nad cestou mezi bývalým splavem a Červeným mostem a bývá jmenován jako „Mergl“ či „Pramen Jakuba Míly“. Zdejší nadlesní Karel Merker (1788-1872) se zapsal do dějin tím, že 11. srpna 1831 způsobil velký požár Červeného Kostelce. Tehdy totiž střílel u Lhotského rybníka kachny a hořící ucpávkou zapálil doškovou střechu jednoho stavení, z něhož přeskočil oheň na další domy. Nakonec vyhořelo na 75 domů a stodol. O tomto požáru se nachází zmínka tady: http://www.sdhck.cz/historie/1831/. Rovněž byl předobrazem pana myslivce v „Babičce“ Boženy Němcové a v povídce „Chudí lidé“ od téže autorky. Na závěr musíme ještě dodat to, že zde zemřely 2 výrazné osobnosti - MUDr. Ignác Rudolf Müller (25. října 1809 Svinišťany - 10. března 1881 Rýzmburk), od roku 1842 rodinný lékař knížecí rodiny Schaumburg-Lippe, a Alois Mezera (20. června 1889 Slaný - 26. září 1945 Rýzmburk), český architekt a manžel malířky Julie Mezerové, rozené Winterové, jež je mj. autorkou obrazu „Na řece Úpě pod Rýzmburkem“ z roku 1942. Rýzmburk je známý též literárně, ať již v "Babičce" Boženy Němcové, tak v dílech dalších regionálních autorů, ať již Václava Řezníčka ("Z různých časů"), tak Františka V. Kodyma ("Poslední mlynář na Riesenburku").

Rýzmburk čp. 5

Rýzmburk čp. 5

Rýzmburk čp. 5

Pohled z Rýzmburského altánu

Rýzmburk čp. 5

[borisjelinek]

Rýzmburský altán

Tento plochostropý altán s valbovou střechou byl vybudován v roce 1798 na skalním ostrohu pod Rýzmburským dvorem Petrem Bironem, vévodou kuronským, zemgalským a zaháňským, a to nedaleko zříceniny hradu Rýzmburku, jehož kamene využil jako stavebního materiálu. Jmenovaný hrad byl roku 1661 popsán takto: „dobře od kamene postaven, měl 13 světnic a pokojů, mnoho jiných světnic a sklepů nad i pod zemí; v předhradí byl dvůr se 6 světnicemi, kůlnami a konírnami pro 24 koně, komory pro čeládku a kočí, pivovar a pod okny obora.“ V období třicetileté války byl již částečně zpustlý a navíc vyhořel (kromě přízemí). V roce 1687 se o něm mluví již jako o pustém a láme se odtud kámen pro stavbu náchodského zámku. Dnes jsou z něj již patrny jen 2 sklepy a malé zbytky zdí. Právě sem spisovatelka Božena Němcová umístila setkání babičky a jejích vnoučat s paní kněžnou, tj. s Kateřinou Vilemínou Zaháňskou, dcerou Petra Birona.

Trhliny ve zdech altánu se objevily roku 1910. O 2 roky později byla sejmuta jeho svrchní část, protože objekt byl již tou dobou skutečně ve velmi špatném stavu. Následně byla nahrazena dřevěnou stavbou na zpevněné kamenné podezdívce. Špalek z mohutné jedle, umístěný uprostřed altánu, má být připomínkou lidové pověsti o silném Ctiborovi a jedná se již o několikátý v řadě zde umístěných. Rozhled do tří stran umožňuje 9 velkých polokruhových oken. Při pohledu na východ vidíme sice jen koruny stromů, ale právě pod nimi jsou zbytky rýzmburského hradu. Když se zahledíme k severu, spatříme v hloubce bývalou oboru se řekou Úpou, naproti Boušín s kostelem Navštívení Panny Marie, který ve svém díle několikrát zmiňuje jak spisovatel Alois Jirásek, tak Božena Němcová. Navíc v pozadí při dobré viditelnosti můžeme vidět Jestřebí hory. Směrem do leva se nachází Červený most, zalesněná Škopovka (též známá jako Škopova stráň) a Hluboký les se Zlámaným potokem, který se vine se svými drobnými vodopády od Litoboře.

Dlouhou dobu byl altán ponechán svému osudu. Teprve v roce 1956 byla díky iniciativě Osvětové besedy Žernov a zejména Vlastibora Štyranda, provedena oprava shnilé vazby altánu a v dalších 2 letech vybudována z přilehlých polozbořených objektů výstavní síň a provedeny další stavební úpravy celého okolí. Od 10. března 1964 jsou zříceniny hradu a altán památkově chráněny. Roku 1986 byla výstavní síň uzavřena a altán ponechán volně přístupný. 1. července následujícího roku došlo k zrušení žernovské osvětové besedy, která byla již nějakou dobu ve stavu naprosté nečinnosti. Následně objekt přešel pod Muzeum Boženy Němcové v České Skalici.

Ten se dočkal několika stavebních úprav v roce 1981 v souvislosti s otevřením naučné stezky vedoucí od staré školy v České Skalici přes Ratibořice až na Rýzmburský altán. Tehdy došlo k vybourání a vyzdění kamenné branky, její osazení mříží, přesměrování přístupové cesty a k dalším potřebným pracem. K tomu dodejme, že poblíž Rýzmburského altánu se v letech l954-l992 konal folklórní festival „U nás na Náchodsku“, který byl nakonec přesunut do blízkého Červeného Kostelce.

Roku 1995 byl altán v restituci navrácen původním majitelům, ale ještě další 3 roky probíhalo dědické řízení. V té době budova již několik let chátrala, ve velmi špatném stavu byla zejména její statika. 27. až 28. června 1998 byl v altánu uspořádán 1. ročník výtvarné soutěže s doprovodným programem „Umělecké Ratibořice“. Po právním vydání celého dvora se vnučky původního majitele Alberta Prouzy společně se svojí babičkou rozhodly altán zachránit a obnovit. Majitelky se na rekonstrukci podílely i finančně. V letech 2001-2002 byly vypracovány statické posudky včetně zajištění všech potřebných povolení. V období let 2003-2009 byl Rýzmburský altán zařazen do Programu záchrany architektonického dědictví. Rekonstrukce stála na 5 miliónů Kč. Nejdůležitější bylo statické zajištění objektu pomocí železobetonových prahových zarážek proti sesouvání budovy ze svahu, celková sanace spodní části, obnova vrchní dřevěné konstrukce s opláštěním, provedení nové šindelové krytiny a položení nové pískovcové dlažby. V roce 2011 majitelka altánu Silvie Marková nabídla obci Žernov na dobu 3 let do pronájmu altán s tím, že může být uzavřena smlouva o předkupním právu pro obec. Altán však zůstal dodnes v soukromých rukách.

Pohled na Rýzmburský altán

Interiér Rýzmburského altánu

Pohled na Rýzmburský altán

[borisjelinek]

Pohodlí (Lhota pod Hořičkami/Žernov)

Tato skupina domů se nachází v údolíčku u řeky Úpy, kterou doprovázejí mohutné korycanské a perucké pískovce. Již od nepaměti je rozdělena mezi Světlou (čp. 50, 55) a Žernov (če. 4, 115; čp. 56 - původně čp. domu Ladislava Čepelky pod Žernovem, jež vyhořelo 26. července 1931 a nebylo obnoveno, později uděleno rekreační chatě J. Picka z Hradce Králové, 89- 93). Na jihu pod Pohodlím je lokalita, která byla již před rokem 1840 nazývána jako „Šibeničná“, na severu se naopak nachází „Světelská“, což můžeme vidět z císařských otisků stabilního katastru obou obcí z téhož roku.

Tehdy zde na světelské straně stávalo roubené stavení čp. 50 a zděný domek čp. 55 a jejich vlastníci byli pouhými zahradníky, takže měli v majetku pouze malý pozemek kolem chalupy. Zdejší louky tehdy sloužily za pastviny a náležely Václavu Pichovi ze Světlé čp. 13 a Jiřímu Prokopovi ze Světlé čp. 27. Podobně tomu bylo rovněž na žernovské straně, kde byla všechna stavení ještě dřevěná, ať již šlo o čp. 31 Jana Lukáše, čp. 32 Josefa Wichrona, čp. 33 Antonína Vávry, čp. 34 Jana Moiera a čp. 35 Josefa Wichrona. Ti však byli bohatší než jejich světelští sousedé, a tak měli v lokalitě „Světelská“ rovnoměrně rozparcelované pozemky od vrchnosti, jež získali během raabizace koncem 18. století. Převážná většina lesů a luk v obou částech však náležela až do pozemkové reformy po vzniku ČSR náchodskému panství, resp. velkostatku.

Největší zhoubou pro tuto osadu byly časté povodně, zejména v letech 1843, 1897 a 1949. 16. ledna 1890 vyhořel panský mlýn proti Pohodlí, který měl najatý Jan Vavřena. Panství ho již neobnovilo a na jeho místě postavilo dům čp. 6 pro svého cestáře. Koncem 19. století se tu začalo s pokusy o těžbu uhlí, což dosvědčuje kaplan Václav Šrám ve svém díle „Okres Česko- Skalický. Nástin historický“ z roku 1882: „U Světlé na „Pohodlí“ počato dobýváním kamenného uhlí, výtěžek jest ale nepatrný a jakosť ne nejlepší.“

V roce 1930 měla žernovská část osady 6 čísel popisných. Následujícího roku koupil Ptáčkovu chalupu Josef Borůvka. V letech 1943-1944 byla vybudována lávka přes Úpu. Roku 1945 se nějakou dobu skrýval v osadě sovětsko-polský výsadek. V chaloupce „bábušky“ Žilíkové, později profesora Josefa Středy, sídlila dokonce radiotelegrafistka Vinogradovová a odtud též nějaký čas vysílala. Dokonce se odtud musela dvakrát stěhovat do nouzového úkrytu, ale Němcům se ji nikdy nepodařilo odhalit. Jinak se výsadek skrýval spíše u hajného Prouzy a pendloval zejména mezi havlovickým Podhradím a slatinskými Končinami. V témže roce byly majetky rodu Schaumburg-Lippe zestátněny. Roku 1950 bylo na Žernově založeno JZD, do něhož však nevstoupili rolníci z Pohodlí: Josef Lukáš z čp. 89, Josef Borůvka z čp. 90, Josef Vávra z čp. 91, Karel Kasnar z čp. 92. Důvodem však nebyla jejich nechuť, nýbrž JZD nestálo o ně, protože jejich pozemky se nacházely za řekou na špatně přístupných místech. V roce 1951 se též na Pohodlí pohyboval údajný diverzant Miloslav Stejskal, jehož protikomunistická činnost přinesla celému okolí řadu neštěstí a dodnes není úplně jisté, zda nešlo o provokaci Státní bezpečnosti.

Roku 1955 měl Rýzmburk s Pohodlím 20 obyvatel. V roce 1961 vyhořelo čp. 89, a to výměnek Josefa Lukáše, který tehdy náležel J. Kučerovi. O 5 let později náleželo če. 115 Vladimíru Chmelařovi z Náchoda; čp. 89 plk. Janu Kučerovi, který ho koupil od Josefa Lukáše a míval zde vzornou jahodovou plantáž; čp. 90 Josefu Zelerovi ze Zájezda, jenž ho koupil od Josefa Borůvky (u čp. 90 bývala chaloupka čp. 110, jež vyhořela); čp. 91 Anně Vávrové; čp. 92 Josefu Máslovi; čp. 93 Josefu Mračnovi a čp. 98 Josefu Máslovi (chaloupka u čp. 92). Roku 1966 přestavěl Josef Máslo čp. 92, kdy vyměnil dřevěné stěny za cihlové. V témže roce koupil če. 115 Urban ml. ze Slatiny nad Úpou. Roku 1970 si tu postavil chatu Zdeněk Borůvka z Hradce Králové a Josef Mračno z čp. 5 vyboural chaloupku čp. 93. V únoru 1979 se lávka přes Úpu zřítila do řeky. V červnu 1980 se na Pohodlí utopil 35letý Jaroslav Podstata z Úpice, když se s ním obrátila kanoe. V lednu 1982 velká voda protrhla pohodelský splav. 20. prosince 2008 byla slavnostně otevřena nová Pohodelská lávka. K její první větší opravě došlo o 5 let později, kdy došlo k výměně a úpravě madel, do nichž se nastěhoval dřevokazný hmyz. V roce 2017 byla část lávky poškozena spadlým stromem, ale hned nato byla opravena.

Na závěr je třeba dodat, že i přes různé novodobé změny se může o tomto místě nadále říkat to, že „když tě kouzlo Pohodlí zlákalo ke koupání, do oběda do Červeného Kostelce nedojdeš“. Platí to však i opačným směrem, k České Skalici. To se projevilo i tím, že zde vznikl pionýrský tábor, o který byl největší zájem na přelomu 60. a 70. let 20. století. Pokud nemá návštěvník na očích černé brýle nebo nechce záměrně vidět, tak mnohá místa podél Úpy dokážou směle konkurovat zákoutím Berounky či Sázavy.

Žernov čp. 91

[borisjelinek]

Světlá (Lhota pod Hořičkami)

První zmínka o Světlé pochází z roku 1403. Její jméno pochází nejspíše od světlého místa v lesích, jež vzniklo vykácením nebo vypálením, což potvrzuje také prof. Antonín Profous ve svém díle "Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Díl IV. S-Ž", v němž píše následující: "6. Světlá, ves 4 km sev. od České Skalice: 1403 Rubyn de Swyetle, DD. 18/70; 1542 (1534) Ratiborzicze tvrz pustú .. ves Swietla, ves Litoborz, DZ. 3 L 17; 1630 na dru popl. slove Herzmanicze ..na vsi Swietly, DZm. 62 E 6."

Od začátku 15. století patřila Světlá pod Hořičkami k hradu Vízmburk a v 16. století připadla panství Rýzmburk. Od roku 1628 náležela k ratibořickému statku, tudíž k náchodskému panství. V roce 1638 se činí zmínka o tom, že náchodský úředník píše urozené paní Kateřině Markétě Rašínové, rozené Kordulové ze Sloupna a na Vinařicích, o poddaného, který obdržel před 18 lety výhost ze vsi Světlé. Roku 1654 přijalo svátost sv. pokání 30 obyvatel. Během třicetileté války ves změnila stejně jako celé panství majitele, stal se jím rod Piccolomini. V té době stával ve Světlé pivovar, z něhož koncem 19. století zůstaly pouze zbytky sklepů. V roce 1792 koupil zadlužené náchodské panství, a tudíž i Světlou, vévoda kuronský a zaháňský Petr Biron, po něm pak stála v čele panství jeho dcera kněžna Kateřina Vilemína Zaháňská, ale již roku 1849 přestala být Světlá součástí onoho panství a stala se osadou Vestce.

Pod touto obcí zůstala až do 25. července 1897, kdy získala samostatnost. V té době byly v obci 2 hospody, 2 nálevny lihovin, 2 kramáři, 1 řezník, 1 pekař a krupař, 1 obchodník v potravinách, 1 truhlář, 1 bednář, 3 pokrývači a několik tkalců. V roce 1896 byl založen SDH. Roku 1901 vypadala Světlá takto, alespoň podle "Adresáře-kalendáře politického okresu náchodského na rok 1902":

"Světlá.

Rozloha 193 ha 61 a 4 m2. Obyvatelů 304, domů 56.

Starosta: Václav Horák, radní Josef Rudolf, Václav Mertlík.

Fara Česká Skalice, škola Vestec, pošta Hořičky, dráha Česká Skalice.

Živnostníci: Bednář: Vác. Špetla. Hostinští: Jos. Rudolf. Kovář: Jos. Smolík. Obchod plátnem: Josef Maršík. Obchod smíš. zbož. Antonín Maršík, Augustin Šrůtek. Obuvník: Karel Mertlík. Pekař: Augustin Šrůtek. Trafikant: Augustin Šrůtek.

Spolky. Sbor dobrovolných hasičů. Předseda: Václ. Horák, velitel: Josef Hašek."

V roce 1902 vznikl Spořitelní a záložní spolek pro Světlou a okolí. 12. září 1909 způsobil přívalový déšť řadu škod. Nejvíce postižena byla cihelna Františka Rudolfa. Z front 1. světové války se nevrátilo 6 místních mužů (Rudolf Drtina, František Kraft, Josef Kudera, Jaroslav Pich, Josef Truneček, Karel Vít).

V letech 1926-1927 došlo k elektrifikaci obce. 12. června 1927 byl ve Světlé uspořádán župní hasičský sjezd. Roku 1939 došlo k založení místní organizace Národního souručenství. V roce 1952 bylo ustaveno JZD, jehož samostatnost byla ukončena o 8 let později. V letech 1960-1985 byla obec součástí Lhoty pod Hořičkami. Roku 1960 došlo k výstavbě autobusové čekárny. V letech 1966-1968 byla provedena úprava domu, kde dříve bývaly místnosti místního MNV. Financována byla Jednotou, další práce byly v gesci MNV Lhota pod Hořičkami. Následně zde vznikla prodejna smíšeným zbožím a knihovna. V roce 1969 došlo k opravě zvonice. V letech 1975-1980 byla vybudovaná svépomocí občanů jednotná kanalizace. V letech 1981-1982 začala ZO Českého svazu ochránců přírody z Hořiček s budováním chráněné ornitologické lokality v 1,5 ha velkém prostoru bývalé cihelny u Světlé. V letech 1985-1990 spadala Světlá pod střediskovou obci Hořičky. V roce 1989 byly dokončeny úpravy klubovny občanského výboru. 1. září 1990 se Světlá stala opět jednou z místních částí Lhoty pod Hořičkami, která znovu nabyla své samostatnosti. V roce 2014 došlo k vybagrování požární nádrže.

Nejvýznamnější pamětihodností obce je od 6. března 1964 památkově chráněná dřevěná zvonička z roku 1764 (viz https://www.pamatkovykatalog.cz/zvonicka-1256251). Kromě toho se nachází u autobusové zastávky litinový kříž na podstavci z červeného pískovce a další u hasičského skladiště. Nejvýraznějším zdejším rodákem je František Rudolf (17. března 1911 Světlá - 5. února 1995 Česká Skalice), sedlák, významný agrárnický činovník, ochotnický herec, regionální historik a básník s uměleckým pseudonymem Pavel Jasmín.

Kříž u hasičského skladiště

Světlá čp. 14

Pohled na Světlou od okresní silnice

Světlá čp. 15

Dřevěná zvonička