maitrime

[maitrime]

do tmy

a do světla:

novej blog: semínko, rostlinka, čas květu a plodnosti. šťavnatá dužina časem lehkne, tenčí se a zvolna vysychá. uschlý meruňky přijdou sýkorkám v zimě vhod, víc mě k tomu nenapadá.

nechám to tu zapadat listím, snad i sněhem. dobrou noc a díky, maitrime.

novej cyklus začínám v nový zahradě, o adresu se ráda rozdělím jinejma cestama.

pa*

[maitrime]

dnes hlásili jasmínový sny

1. jdu m��stem, plnou náruč květin. růžový tulipány, možná růže? každopádně je odnesu do květinářství, aby mi je tam ještě obohatili.

květinářka vetkne větvičky s bílejma květama, přivoním. a on jasmín!

2. z květinářství na sraz (gymplu, kam jsem se nedostala). samí úspěšní lidé, kariéry, rodiny, přispívají na charitu. večírek začne a najednou se vzbudím s umakartovym čelem. zůstaly jsme tam samy dvě, ještě s excentrickou blondýnou v minisukni, zapařily jsme. ti dokonalí lidé už se dávno vrátili domů. jen škoda, že si nic nepamatujeme :)

3. (těsně před probuzením): tančím s Jasmínovou, říkám jí, jak neumím valčíkovej rhytm, ale kupodivu nám to nějak jde. radostný holčičí tanyny v dlouhejch černejch sukních (o tvaru mojí ne-svatební). někdo poznamená, že jsou naše kroky úplně přesně sladěný. a to mě těší.

[maitrime]

trajektorie

pondělí Hood-P9, Praha Hradec a zpět

úterý Hood P4, P4 Vinohrady a domu

středa jen Hood P4

čtvrtek Praha Pardubice

pátek Hood P8, P3. a pak dom a tim snad tyhle tejdny šílenství končej uf.

[maitrime]

jít

jdu, cesta se pořád mění. nejhorší úsek zatím koncem minulého týdnu, to bylo k posrání a zvažovala jsem, že vytáhnu zásobu léků po Herdekbabě. ale nebylo to úplně k tomu, i muž mi doporučil ještě počkat.

je to tvrdé, velmi u toho bolí srdce, koupel z bezútěšnosti a marnosti. depresivní nános pokrývající rodinný stříbro, čistím (tzn. snažím se přežít), abych se dostala k tomu dobrýmu.

v neděli už to fakt nešlo, ze soufalství jsem si dgn homeopatikum, jedna z mejch 73 co mám katalogizovaný doma. uf.

deprese zlehkla do úzkosti, včera už mi bylo o dost lépe a dnes jsem se probudila skoro dobrá, ač po snech že mám rakovinu (aktuální téma mojí textařský práce) a že nové klientce v manické fázi hodinu vysvětluju, proč shia ne.

paní Homeop. po tel potvrdila správnost volby léku. po kočce kolegyně už druhej homeo-terapeutickej úspěch.

zůstává únava, těžká a zaplavující. soustředění se na přežití, nemám kapacitu na komunikaci směrem ven, ani na věci přesahující nejnutnější povinnosti.

jdu. doufám, že se přede mnou cesta bude lépe otevírat, že jí líp porozumím. a přijmu: všechno co teď mám a je. a všechno to opačný.

[maitrime]

tho

poslední věc co jsem dnes ráno potřebovala, bylo vyskočit a jít do práce. zazvonil budík, vyskočila jsem a šla do práce.

po včerejších 11 hodinách ladění textů s klientkou (nedoladily jsme). po dnech, kdy se obě moje práce vylily z břehů, kancl mi nakynul, neb kolega zmizel na tři týdny dovo. masírovací práce je ještě iritujícnější, stěhování přineslo vedle horší lokality a menší místnosti taky vyjasňování zařízení místnosti.

z kolegů viděných výjimečně a s radostí je nekončící štosy mailů generující ufňukánek a protivná chlapna. uf. a každý z tech mailů žádá reakci, nejpozději okamžitě (což nedělám).

plus rozjíždíme plány na police a další nábytky, tedy jejich výrobu s mámou.

nemám kapacitu na nic z toho, detox od fb a podobných mi vynáší na povrch velká témata. nebo možná stará známá témata, ovšem hloubky dosud nezažité. už ani nevím, co jsem já a co předci, vím jen že jsem neskutečně unavená.

nejhorší jsou rána, v polosnu mám emoce a vůbec věci srdce na dosah. Místo toho, abych s nimi pracovala ale musím vstávat a fungovat.

aspoň na povrchu, aspoň jako.

dnes ráno jsem takhle držela smutek, obrovskej smutek co ve mně teď stoupá k povrchu, za ruku. a věděla jasně, jak moc potřebuju takhle zůstat. a, když zatím nevím, jak všechno to potlačený vypustit, aspoň s tím být.

plakat můžeš v busu z práce, utěšila jsem se.

ale teď jedu z práce a je to zas jinak, emoce nejde stopnout.

uf.

pod tim vším smutkem cítím něco dobrého, je to tíha kamene co může léčit.

ale cejtim, jak moc teď nemám na moje hustoprocesy kapacitu a volnej čas. a jak moc bych to potřebovala.

[maitrime]

- jděte tam, kde to teče

vtloukaj nám ve výcviku do hlavy.

teče značí: kde je energie, kde klientovi svítí oči, gestikuluje, nebo má dobrý náboj v tělesné pozici. když zapře pohled do země či dálky, schoulí se, nebo celý povolí, neteče to.

pořádně mě pozlobila klientka na supervidovaném sezení, energii držela vždy tak malou chvilku, že jsem ji nestihla nijak využít, bylo to jako míčová hra.

začínám si téhož vnímat i normálně. v busu proti dvěma buchtám, jedna zmíní knihu návštěv z víkendového pobytu, celá se specificky zavlní a zvláštně ušklíbne. 2. bohorovně to přejde a pokračuje s mechanickými otázkami (a kolik vás tam bylo? jaký bylo počasí?), aby se nanicovatej komunikační ping pong pokud možno ani na chvíli nenarušil.

včera jsem měla sraz s mou nejstarší kamarádkou z dětství, plánuje web ohledně tématu, který mě baví a zajímá, předběžně jsem naznačila lehký zájem. potkaly jsme se v krásný kavárně, po práci, mluvily o tématu nám oběma společném, sencha a bílej střik.

a bylo to divný. malá míra očního kontaktu, já spíš koukala na ni, ona na mne moc ne, tak jsem pak taky koukala po kavárně. velmi nízká hladina energie, pod hladinou napětí. konverzačně jsem naťukla pár témat, přišly poměrně uzavřený odpovědi, bylo to nijaký. nemastný neslaný, nenadšený, zasmály jsme se trochu, když jsem zapojila něco profesionálních skills.

ve vzduchu je možná spolupráce, zpočátku projektu psaní zadáčo, než (a pokud) si na sebe projekt začne vydělávat. hmm. ale ta hodina byla chladná a dlouhá, a po asi 8 min, kdy mě svezla autem jsem se s úlevou odebrala do DM. uf.

běželo mi hlavou, kolikrát za posledních cca 22 let, po skončení aktivní fáze našeho vztahu, šla komunikace do ztracena. iniciovala jsem potkání po mé džungli, sdílela zjištění, jak reálný bejvaly naše dětský hry na léčení. obě jsme si řekly, že bychom se rády vídaly víc, ale nic. jindy jsme se viděly, řekla, že by mě ráda pozvala někdy na víkend kamsi, nic.

neteče to. a i když mě dráždí, že nevím proč. a i s možností to otevřít v komunikaci, kterou velmi pečlivě uvážím, se to nemusím dozvědět. je to as náma oběma, tím, jak moc se lišíme, nevyslovený tam as po těch letech není. nvm. nebo je tam nějaká překážka.

večer mi volala Kl, s níž se nevidíme často. ale přirozenost a vřelost hovoru mi znovu ukázala, jak divný to v tý kavárně bylo.

spolupráce, é, taky nevim. možná nějaká omezená, párkrát do měsíce, abych se rozepsala a bavilo mě to. asi nic, co by bylo závazný. a zátežový ve chvíli, kdy si potřebuju zametat vlastní chodníček do budoucnosti. ale drápkem se asi chytnu, to téma by mě mrzelo přejít. uvidim.

[maitrime]

a ještě k práci:

chci prozkoumat, jak líp plánovat (ekto) akce (mezo) a práci na sobě, abych nebyla zahlcená a vyčerpaná (endo), jako tohle léto.

jak si tam nechat buffer pro neočekávaný událostě, najít dobrou hladinu mezi požadavkem hlavy (you need to work more) a reálnejma emočníma možnostma, abych pak (jako toto léto) nepřišla o kontakt s tělem, respektive nebyla umravňována vedle nepříjemných pocitů i nemocí.

[maitrime]

Vrstvy

Kouč víkend mi uvízl v hlavě jako jeden velkej aha moment. V tom kdo jsem, jaká byla moje cesta. Stále se k tomu vracím, probírám i blízký, kolegy, klienty.

Řekněme, že existujou tři stránky našich životů, tři tendence, vyvinutý z jednotlivejch zárodečnejch listů embrya.

Řekněme, že existujou lidi silný v hlavě, s vysokou úrovní kognice, struktury a nadhledu. Můžeme i představit nějakého IT, nebo člověka s bright mind. Ektoderm. Jejich slabinou je často oddělení od emocí a těla, nekorigovaná hlava se může utrhnout že řetězu a cyklit či dělat jiné podivnosti.

Pak jsou lidé činorodí, aktivní. Silní v realitě, práci, nebo sportu. Dokáží jednat, hýbat se ve všech smyslech slova. Mezoderm. Je li přebujelý, můžou být aktivity nesmyslné, činnost pro činnost. Nebo můžou sloužit jako útěk před emocemi, s nimiž nemusí mít dobrý kontakt.

Třetí typ primárně cítí. Cítí uvnitř sebe i co cítí druzí. Na rozdíl od prvních typů se silnou vnější a střední vrstvou dokáže pojmenovat, jak se cítí, vnímá své tělo. Dokáže o sebe dobře pečovat, dostane se do hloubek, kam druhé dva nemohou a ani na to neaspirují. V extrému se v hloubkách ztrácí, je zahlcený, nemá kontrolu, nadhled ani autopilota, v naciťováni a emocích se topí. K tomu má endoderm velký sklon vyhledávat silné zážitky, práci s tělem nebo třeba změněné stavy vědomí. (ač bych si tipla, že endo standard je sám o sobě ve srovnání s ostatními typy alterovaný :)

Trochu jsem přitlačila na lektory, zda mi odsouhlasí symbolická ztělesnění se vším respektem k tomu, že je to jen nápomocné. Ektoderm jako IT, mezoderm coby workoholik či třeba kluk v posilovně, který ale vůbec nevnímá, co se v jeho těle pro cvičení děje, éterická víla jako endoderm.

Odsouhlasili.

Jsem z toho ještě furt vykulená, jak moc mi to sedí. Momentálně, znovu mi dochází jak důležitý je pro mě pohyb v těle a krajině. A jak ničivé je, když jsem přehlcená podněty, můj systém emoce zavře a já tím ztratím přístup i k tělu.

Smysl mi to dává i historicky, strategie mých rodičů s těžkým startem života je mezodermální, akční, emoce jsou pohřbeny, ujařmeny hodnotovými systémy. Vládne mysl bez srdce, mysl, co si nerozumí. (U každého trochu jinak, táta má emoce blíže k povrchu.)

A v tomhle systému, kde jsou emoce tabu sprosté slovo a jejich projevy jsou sankcionovány, neb ohrožující, jsem se urodila já. Hibernace, z níž jsem se vzbudila před deseti lety, dost možná vycházela právě z nutnosti uspat moje nitro, abych přežila.

A proto byla taková jízda se vzbudit, dovolit si cítit a po všech těch letech kryospánku se učit, co vlastně cítím, jakou to má relevanci a co s tím. Tenhle proces stále běží :) svojí hlavě vděčím za mnohé, není to ale můj přirozený habitat a virtue. Dokážu se ztratit v myšlenkových cyklech, a ještě stále si přebudovávám hodnotový systémy, soudy a omezení, který jsem nasála aniž vím, co tam všechno ještě je (omezuje a vysírá).

Před třemi deseti lety jsem prvně šla díky probuzení do akce, cestovala, lítala, chodila do lesa.

A k tomu se potřebuji vrátit, to je můj zdroj.

Protože hlavním smyslem schématu je propojit si všechny tři vrstvy. Žít plně, se všemi třemi přístupovými cestami otevřenými. Prostě být naživu tak, aby to mělo smysl, šťávu, koule (ať už to pro jedince znamená cokoli). A zábava.

[maitrime]

sebe podpora

ještě ke koučování: na předposledním bloku jsme si vybírali supervizora, na výběr byla naše Lektorka a Lektor. zcela neomylně jsem si zvolila jeho, šla se na sheet napsat jako 1., s hrdinským pocitem, že nejsem kašička jako polovina naší grupy, která chce jít lehčí cestou, k milé ženě. namísto aby si odvážně jako já vybrali náročnějšího Lektora s konfrontačním stylem.

cha, jak odvážná jsem si připadala! na konci bloku jsem z něj už ale byla vyčerpaná, jeho styl je drsnej a ženě mě do emocí. aniž chci.

v létě mi došlo, proč jsem si ho zvolila tak jasně. protože přenos, protože muj brácha. ale zkrušilo mě to tak, že jsem nebyla sto jednat. hlásit se, ptát na možnost změny, něco s tím/ním udělat.

v sobotu jsem cestou tam potkala jemnou spolužačku, vybídla mě, ať to tam řeknu. pomohla i náhoda, že u mne byl oba dny pokaždé on, a ne Lektorka. ať už jsem koučovala, nebo coacheeovala. a zas mi šel po krku, jako ohař, zahltil mě slovy a s mým projekčním mechanismem na pozadí to byla docela paseka.

uf.

Lektorka si na mě slíbenou chvilku neudělala, takže jsem to musela propálit nakonec, přede všema (bez odůvodnění, pravda). vypadalo to blbě, nakonec jsem se ale vyhandlovala se spolužačkou stejného jména.

po skončení jsem to šla Lektorce říct, hlasitě se smála mé původní koncepci jít na sebe drsně. - co kdybychom tentokrát zkusily tu lehčí cestou? a její dlaň na mých zádech.

skoro o nic nejde, jsou to 3 supervizní setkání, který máme v ceně výcviku, jinak pěkně mastný. 3 hodiny pro mě, mou práci nebo vlastní cestu. 3x jsem mohla bejt zmatená a challengovaná. jde o hodně, vyslechla jsem svoje vlastní nouzový hlášení. a dovolila si projevit se chaoticky, potrhle, nevim. je to fuk.

[maitrime]

já jako lék

v neděli jsme na koučování měli 4 cizí lidi, lidi z ulice, naše klienty. měli jsme se jim krátce představit s tím, že si mezi námi sami vyberou.

o předstávce cítím pohled z chodby, ha, věděla jsem, že jsem vybraná. a byla.

koučovat před 4 pozorovateli a 5. Lektorem (o něm více dál) jsem ještě nekoučovala. spolu s náročným tématem klientky a jejím milým, inteligentním, pestrým, ale v důsledku zahlcujícím projevem, mě to záhy dostalo na stresových 30 % výkonu. jednou jsem si řekla o pomoc pozorovatelům (spolužákům), 2x Lektorovi. ten mě zahrnul proudem slov, nebyl u toho kdovíjak laskavý, jak předesílal, že při intervencích budou, což mi později potvrdila i jedna z pozorovatelek. trvalo to hodinu, jednou jsem chtěla utéct, jednou se aspoň skovat pod šátek.

místo toho jsem se ale tvářila příjemně, doufala, že není znát jistá zatuhlost mého úsměvu ani křečovitost smíchu (nebylo to nezábavné koučování). v rámci zpětné vatby jsem se pak dozvěděla, že jsem působila klidně, vstřícně a empaticky.

beru jako svoje pozitivum, stejně jako schopnost říct si o pomoc. check! klientka byla spokojená, s dopomocí jsme se někam dostali i v mých 30 %. jedna z pozorovatelek, shodou okolností děvče A., mi pak řekla, že si mě klientka nejspíš vybrala pro to, jaká jsem (a co u sebe postrádá). (empatie, klid, čas a prostor bez tlačení?) vzhledem k tomu, jak si mě vyhmátla ještě před samotným vybíráním, to tak asi je.

a mi to dochází: vlastně dvě věci.

1. musím koučovat, lidi, cizí lidi. jinak se to nenaučím

2. jsem sama o sobě léčivá. a ti, kdo ke mně přicházejí, přicházejí na shiatsu i za mnou, za mou energií, flow. nějak terapeuticky funguju sama o sobě, vlastně ani nemusím nic dělat

...

včera se mi to hodilo, přišel mi klient v krizi. možná ně úplně nejkritičtější krizi, spíš si donesl svůj smutek tam, kde pro něj tušil prostor. moc dobře si pamatuju, jak jsem začínala slzet v ulici paní dr, jako dítě co tiše donese odřené koleno před dům. a při spatření mámy začne vřískat.

každopádně přinesl velkej smutek a tíhu, docela dlouho plakal, což jsem později opraisovala, protože mi to v kontextu jeho příběhu přišlo léčivý.

dlouho jsem s ním ale jen byla, containovala. a byla s ním tak, jak dokážu (viz výš). hlavou mi běželo, že to na shiatsu nevidím, protože je příliš emočně otevřený. což jsem mu i řekla a on to přijal, ochránila jsem nás oba. snad i díky vědomí, že i když s ním jen tak jsem, jemu to pomáhá. později jsme se trochu podívali na reálný rizika, možnosti pomoci, i drobný zdroje podpory. odcházel klidnější, unavenej. vypadal, že je rád.

já měla dobrej pocit, po víkendu mi nějak vzrostlo sebevědomí ohledně toho, co můžu dát. že se nemusím schovávat za metodu, dřív bych tam to shia možná nacpala, protože přišel přece naň. těší mě, že jsem si udržela dobrý hranice, mluvila s ním o psychoterapii i medikaci, nebrala na sebe věci mimo svou váhovou kategorii (jak řiká Chlápek).

to spolubytí je vůbec zvláštní věc, taková základní, lidská. za víkend jsem měla 2x dlaň na zádech, prvně po mém ukázkovém koučování, od spolužačky. úplně mě ta dlaň uklidnila. podruhé od Lektorky, viz další post, lidskej kontakt, kterej úplně stačí. někdy na prvním unitu nám říkali, že i když klient pláče a je zoufalej, nesaháme na něj, ale objímáme ho slovy.

to se mi tuším včera povedlo. poté, co jsem ho nechala se vybít pláčem a vystěžovat si. to taky velice pomáhá. (za tím vším mi po dlouhý době vykouklo vědomí, že bych jednou možná mohla opravdu dělat i psychoterapeuta).)

[maitrime]

Back to school

Vy ted potřebujete hodně klidu a času o samotě, ne?

Zeptala se mne paní Divoká. Potřebuju, jako sůl, jako nejzákladnější status Q.

Nicméně právě jedu na IV. (už!) unit s-koučování. Od 4 mi nešlo spát, bylo třeba energeticky pracovat. Jsem unavená i po hustoprášcích na troják.

Tak ráda studuju, učím se nový věci. Ale někdy, možná často, je to náročný. S horečkou ve městě P. Letos v zimě, dnes, kdy bych nejradši meditovala pod peřinou s koty. Vlastně je to docela řehole. Na sebeobranu mám šal od Naomi Ito, ze svatební látky. A chci se držet zpět. Neskákat do procesů, ale sedět na rohu dvou ulic pěkně zabořená v ušáku. Tý ulice, co se děje venku, i tý uvnitř.

[maitrime]

blíže středu kruhu

minimalizace mi funguje: po 2 původně plánovaných týdnech bez FB radostně jedu další, dnes jsem jen zašla projít notifikace a i ta chvíle byl lepkavá až mazlavá.fuj.

je to trochu jako s cukrem, nemám klon k nestřídménu pití ni nakupování, hodně dobrá sladkost přede mnou ale není v bezpečí (taky někdy bývá lepkavá/mazlavá :)

na fb je tolik všeho, jako bych se každý den dobrovolně vypravovala do hospody plné lidí (nemám ráda hospody ani hodně lidí), spousta z nich je zajímavá nebo dělá zajímavé věci, někdy se dozvím něco užitečného, jindy pitomosti, ale v celkové koncentraci je to zahlcující, zaplácávající a výhružné. vymotám se ven s hlavobolem a zítra hurá zpátky, oc kdyby mi unikly nějaké podstatné informace nebo akce?

teď namísto hospody chodím domů, nebo sedět na zahradě. vzdálené, nebo nechtěné myšlenky, které jsem předtím vytlačovala tím informačním jamem, mají šanci připlížit se blíž. je to nepohodlné, místy to bolí. ale vím, že jsem u sebe, nebo k sobě jdu, jdu z hlavy do těla.

začínám cítít jakousi primitivní protoúroveň - hlas krve a masa, moje smysly, moje buňky, pradávné příběhy v mojí DNA. s mimořádným potěšením jsem četla knihu Poslední neandrtálka, pravěké pasáže přesně seděly mému rozpoložení, rozvíjely ho. chci cítit, vnímat, dotýkat se. hospodařit v rámci maličkýho rádiu 160/58, co mám v sodahu očí, rukou, nosu.

líbí se mi, jak jsem se vysmekla chapadlům vlastní informační nenažranosti na internetu. uvidím, jestli se tam časem budu chtít vráti, v nějaké regulované podobě, anebo, a ta myšlenka mě nějak příjemně rozechvívá, anebo půjdu pryč a na fb si nechám jen shiatsu page. ha, jsem zpátky v hlavě, tedy čas se vrátit k dechu. k e stále ještě zelenejm stromum za oknem. k tomu co cítím, co ne. a jak být dobře přítomna tady, neb opouštění těla do vzpomínek či budoucnosti.

cejtim se u horskýho jezera, nikdo tam není, voda je ledová, krajina pustá. je ticho, jenom vítr a hmyzí šum. jednotlivosti, až se vykoupu, budu zmrzlá, pak se zase zahřeju, až se najím, budu ospalá.

líbí se mi, že 1 až 4 mejch genů jsou neandrtálský.

[maitrime]

Stan

Je tam, co vždycky. Prohrabává oheň, neohlédne se po mně, ale vím, že o mně moc dobře ví.

Byly dny, kdy jsem jí nosila čerstvé květy a divoké byliny. Byly dny, kdy jsem gesty vyprávěla o hvězdných lesích a celonočním sledování nebe. Jindy jsme zpívaly, svým pobrukováním dala oporu mým melodiím, zatímco mé písně léčily mou duši a vracely mě do těla.

Byla spokojená, divoký pohled a úsměv téměř skrytý černými vlnitými prameny. Spokojená s okvětními plátky usušených květů, meduňkou, mou radostí. Smály jsme se spolu, ona řezavě.

Je tam, co vždycky, prohrabává ohniště, zatímco nadzvednu plachtu a pomalu, unaveně jdu za ní. Neohlédne se, ale dobře ví. Ukazuju jí prázdné dlaně, dnes přináším jen svůj smutek. A smutek babiček mého rodu, staré těžké bolesti.

Záda mám trochu ohlá, zpívám nejprv tence a přiškrceně. Pod žalostnou melodií tiše a nepřetržitě, v klidném rytmu hrají bubny, někde v mém břiše. Ona si brouká, nechá me hlasem spojovat výšku a hloubku, někde v nitru mého těla se něco opravuje.

Dozpíváme, smutek je stále tu. stařena přiloží do ohně a kostí mávne k východu ze stanu. Mlaskne, je spokojená, i když nedostala ani pírko, ani větvičku.

Venku je ještě trochu světlo, jdu se na ten soumrak ještě dívat. někdy je prostě třeba smutnej čas.

[maitrime]

Bohyně s talířem a labutím pérem II.

Jsme přesunutí, jsme nahoře. Horní byt je plnej oblohy a světla, světelná věž. Má ale i nedostatky, o nichž nám domácí neřekli, na které jsem nebyla připravena. Kuchyně není menší jen o podstřešní šikminu, ve skutečnosti je cca poloviční. A přišli jsme o velké okno, které nám denně k jídlu prostíralo zahradu.

Rána největší je ale absence trouby. Nelze neb proud. Dozvěděli jsme se to před nastěhováním až, že nebudu mít pro mě tu nejdůležitější kuchyňskou položku, srdce domova. Chroustám to, naši mi zítra přivezou operativní srdíčko, remosku.

Minimalizace, stejně jako u mnoha věcí, co šly na půdu. Odlehčování. Plus si píšu za uši, co všechno má mít náš novej domov, až se přesunem na sever.

Jsme tu necelý týden, včera se stěhovalo i mé masírovací centrum, další vyjednávání o zařízení místnosti s kolegy, po všech vyjednáváních tu naň nemám příliš kapacit.

Včerejší první návštěva ukázala, že jsem už zapomněla na spirit Žižkova. A jak obrovský skok to je z důchodcovsky poklidných Dejvic. (tyvole.)

Údolí somehow trvá, víc a víc se zkoncentrovává na mě. Jsou to moje věci, moje témata. Muž je skvělej, podporuje mě a stěhování zmákl z tý těžký strany spolehlivě a mužně. Díky nebi za něj.

Teď je pryč, po týdnu boje se sebou sama, abych si dovolila odpočinek po zánětu trojklanného nervu, na který (plus na brutus neurol léky) jsem si vzala volno, dnes spím. Čtu. Myslím na snídani v trávě, s Maršálkou, která píše že je též v údolí.

Čtyři meditace mi daly jasné zprávy: rozmrzej své srdce, nehledej na muži chyby, je to jen strategie obrany před láskou. Můžeš, máš být sama sebou. Buď na sebe jemná. Odpusť si. Příjmi, že jsi léčitelka. A že jsi krásná, krásná žena, že tě to nevystavuje nebezpečí.

Esenciální věci, vlastně jednoduchý. Ne úplně tak v údolí, ale holt tím musím projít, projít tím na zemi. Jsem na sebe jemná, teď nebudou další meditace, dokud neupracuju tyhle lekce.

Na ouřadě mě čeká nová občanka. S novým jménem, ne příjmením. Jsem v mezifázi, nevěsta v prodloužení. Upracovávám věci, abych i do manželství vstoupila správně, správnejma dveřma.

Plus aspekt naši. Dostala jsem se do fáze, kdy mám kontaktu s nima málo, je mi to málo. Zajímá mě, jak se má ta holka máma. Asi prvně v životě takhle. (taky meditace as zaoučinkovala, vědomí, kolik z mé bazální křehkosti celoživotní má na svědomí hospitalizace ve dvou měsících života, vážná a dlouhá. A možná jsem jim konečně odpustila.)

Tahle pozitivní síla se bude sakra hodit. Požádala jsem ji o pomoc s dozařízením bytu. A hlavně s příčkou na chodbě. Už se zakousla, vší silou svého intelektu a železný vůle. A vím moc dobře, jak je s ní ta spolupráce náročná.

[maitrime]

The joke is on me

Miluju shiatsu. Obecně i konkrétně moje, miluju to dělat, při shiatsu jsem pravá já.

A tolik se toho dovídám: tolik o sobě.

Dnes extra rico sese se stálým kl. Plnotučná, míra jeho chuti poctivě pracovat v rámci rozhovoru mě překvapila.

Jednu chvíli povídá o vnitřních nárocích. Jak jsou irelevantní říká neutrálním rovným tónem. Pak se rozjede kriticky, tvář mu ztvrdne, oči se zúží. Mezi tím zhloubi problikává panika. Tu před sebou vidím sněhuláka z knížky o transakční analýze, což za chvilku klientovi vysvětlím.

Přísná a neslitovná část jako Rodič, vnitřní rodič. Panické potlačené Dítě. A neutrální Dospělý.

Vysvětluju vysvětluju, jsem v tom docela nainvestovaná. On kapíruje, model ho oslovil. A najednou mi dojde, jak velmi mluvím o svém aktuálním stavu. O soutěsce, v níž jsem teď strávila tolik času a furt tu ještě trochu dřepim.

Jak hluboké znejistění ohledně svatby katapultovalo dospělou pilotku kamsi do oblak. A v soutěsce zůstala nikým neřízená a nemoderovaná dvojka. neslitovná vnitřní bába na kámen ztvrdlá hrůzou z té nedokonalosti. A dítě, někde pod jejíma nohama, dávící se prachem, šutry a úzkostí.

Ufi ufi. Aha moment mě zastihl v koruně stromu, odepnout padák, slézt na zem, vysílačkou se spojit s blízkými.

Jsem celá, moje důležitá část je zpátky.

[maitrime]

soutěska / odpuštění

uf, poslední týdny byly drsný. vyprahlá, skalnatá a tvrdá soutěska, témata na dlani, před očima, v očích. vnitřní hlas kritiky, sebepřísnosti a hodnocení neutichal.

někdy je kurva těžký přijmou, co se děje. ale, jak jsem se opět přesvědčila, jiná cesta než krz přijetí odtud nevede.

když jsou naše vnitřní pole vyprahlý, ošklivý a zlý, neni to moc motivující k podpoře a sebepráci. kdo by pracoval na tom, co nemá rád? kdo by pečoval o pole, který nechce mít a nejraději by ho neviděl? kterýho se bojí a nesnáší ho?

tvrdá (i pro moje okolí) cesta k otevření se vděčnosti, nebo aspoň upřímný snaze o ni. za projevení témat, v týhle ničim nezakrytý míře. za zjištění, kolik toho “tam dole” ještě zbejvá.

a co/komu ještě potřebuju odpustit.

a sobě taky, hlavně, tahle potřeba nikdy ne(s)končí.

[maitrime]