marginalie

[marginalie]

Crivica, Baltica, Indogermanica

Kniha geologa a etnografa Ernsta Levkova 'Němí svědkové minulost' (Minsk, 1992). Lyavkov studied cult stones , relics of paganism in modern worship and stone offerings. Based on the results of many years of studying the cult boulders of Belarus, he wrote the book "Silent Witnesses of the Past" (Minsk, 1992).

The scientist's grave is made in the form of a pagan burial. The monument is made of a massive granite boulder with one polished surface, where a galdrastav with solar symbols, a world tree, and a fire cross is made using technology, and the inscription "Many boulders have a name…" is written on the stone.

In the heart of Minsk lies an ancient granite boulder, known as "Děd" or "Starec", once considered sacred. Its history is shrouded in folklore, and legends tell of disputes between mythical creatures like the Vodjanik and the Lesovik over who should possess it. According to geologist Ernst Levkov, the area around the boulder hosted an ancient pagan sanctuary, a place of worship also described by art expert Michail Kacar. The fascinating stone, standing 1.2 meters tall, was located near the banks of the Svislač River. Surrounding it was a sacred complex consisting of an altar, a large oak tree called Volat, and a sacred fire that burned continuously. During rituals, priests would bless the water and receive offerings from the faithful, which included fabrics, grain, and animals. Local inhabitants visited the boulder to ask for health and fortune, hanging embroidered fabrics as a sign of devotion. The sacred ritual was conducted by a "shaman-sorcerer" who, according to tradition, could predict the future and offer protection. Over time, authorities sought to suppress these ancestral cults, cutting down the great tree and discouraging the practice of pagan rituals

Kryuja https://vk.com/paganbelarus https://www.stigmata.name/

[marginalie]

Lyrická antologie evropského neofolku

But the victories - Let them wait… (Amon Düül II - Deutsch Nepal) Can The World Be As Sad As It Seems? (Throbbing Gristle) Where Do Dreams Go, When They Die? (Current 93) Europa, what are you doing ? (Polyphonic Size)

Nějak se to otevřít musí a malou výpujčku citátů z německého zinu Zinnober mi snad čtenář promine.

[marginalie]

Pozdní bádenské odpoledne

Černé borovice lemující cestu k Císařskému kameni. Mediterán končící na jižních svazích Vídeňského lesa. / Tlumená zeleň, hnědá a modrá. Bádenský akord rozeznívající struny Beethovenova forte piána. / Starý Märzweiler v podvečerním slunci poprvé od roku pětačtyřicet olejuje panty vyřezávaných dveří do sklepa.

[marginalie]

Je člověk přehmatem boha?

Minulé dny a týdny, zejména ty sváteční, mi eskalovaly úvahy nad tím, k čemu vlastně člověk obvykle hovoří ve svých pohledech do mraků, prosbách, rozčileních či přáních, zejména těch nejniternějších.

Odkládám stranou pomyšlení na Pravidla českého pravopisu, kdybychom snad chtěli rozdělovat svět podle mono- a poly-myšlenky. Vzal jsem v úvahu pouze krajiny, které leží za výše vyslovenými představami.

Došel jsem těmi krajinami vždy k jedinému, k člověku jako cíli. Antropomorfní variace ztvárněné na návěstích podél dálnice ikon kulturní historie jsou příliš výmluvné. Setkávání se s nimi mi vždy jen připomene:

»Jinak neodpovídá jejich představě o velikosti nebešťanů, že by měli bohy zavírat mezi čtyřmi stěnami a zobrazovat je čímkoli podobné lidem.«

Ač ve svém závěru vkládám zásadní rovnítko mezi mnohé, a naopak hloubím propast mezi další, cítím, že mé pojetí víry se tím otřesem nepohnulo ani o tloušťku padlého podzimního listu. Pro mě už definitivně a konečně:

bůh je přehmatem člověka.

[marginalie]

Aznodulþiz

Tvý slova z dálky a o dálce… moře… hmm, vyvolávají ve mně, když je čtu, stejný pocit jako když jsem včera koukal na umírajíci slunce na horizontu, který bylo… tak, tak daleko. A tolik otázek se honí hlavou, jaká zima bude letos, co přinese a vezme, co přijde po ní, jak to všechno zase začne. Je to až neskutečný, a tak poslouchám třeba Ensiferum, protože mi to připadá jako výzva, každej rok silnější a silnější. Uh, kam tohle všechno vede, kam. To slunce, to moře, ty dálky, je to jako poslední útok před jistým koncem a posléze znovuzačátkem…

[marginalie]

Hnědé slatě jizerského národovectví

Co vlastně zůstalo po jizerkých Němcích? Pomníčky rozeseté po lesích, chalupy, kterých s každou dekádou ubývá, lidové báchorky o Faustovi - Krabatovi - Kittlovi. Jsem tedy vždy rád, když narazím na novou zajímavou personu a tou jablonecký rodák (?) Oskar Just i přes neopomenutelnou kontroverzi je.

Akademický malíř Just (společně s W. Willrichem Nordisches Blutserbe im süddeutschen Bauerntum), byl členem uměleckého spolku Metznerbund (1920-1945) a jedním z předválečných severočeských vůdců Wandervogel. Konecem padesátých a začátkem šedesátých let se  několikrát vydal na Island, kde portrétoval místní obyvatelstvo, dle svých slov “příslušníky čisté germánské rasy.” 

Michala Frank Barnová: Oskar Just na Islandu (Na cestách / Auf Reisen, 2015)

[marginalie]

Turbund Strumwerk

Je tomu skoro 18 let od chvíle, kdy německý undergroundový projekt Turbund Sturmwerk vydal své první album v limitovaném nákladu s misantropickým názvem Der letzte Sieger ist der Tod. Grafické ztvárnění obalu bylo dostatečně morbidní; dvě svázaná nahá těla jsou vlečena kostlivcem jedoucím na koni.

Vedle ozubeného kola runy tiwaz a symbolů blesku se nachází ruka dalšího kostlivce svírající meč — malba Paula Webera — a obrněný orel z časopisu Widerstand, plátku patřícímu národně-revolučnímu hnutí Ernsta Niekische.

Výše zmíněné přirozeně přilákalo pozornost spolkových orgánů a profesionálních informátorů z “neziskových” organizací. Nutno podotknout, že hudební část je alespoň stejně zajímavá jako obsahová. Pod názvem Orkan im Haar se otevírá technosoficko-hypnotická adaptace expresionistické básně Ernsta Jüngera z roku 1921 – tedy zenitu jeho národně revolučního období. Při komponování byl Jünger volně inspirován Kubinovou malbou Der Mensch. Podle tvrzení politologa a spisovatele Martina Lichtmesze toho času žijící Jünger nahrál básně speciálně pro Turbund Sturmwerk.

Skladba Himmel voll Maden je kontrapunktem k Jüngerově monologu a svým industriálním lomozem doprovázejícím verše popisující smrt Heinera Müllera z básně Traumwald. Album je mistrným vykreslením zdánlivého rozporu mezi optimismem činu a pesimismem intelektu.

[marginalie]

Na výspě Evropy

Mys Akrona. Roste tu jen tráva větrem tvarovaná do nejroztodivnějších forem a vzejdou jen ty stromy, jejichž semena neodfoukne omniprezentní bríza do moře. Na dohled přes mořskou úžinu se červenají cihly hanzovních domů. Stralsund, město víc švédské než německé, vymezuje od středověku severní hranici kontinentální Evropy. V konečném výčtu determinují právě protestantismus, Backsteingotik a mořské kapénky unášené nikdy neutichajícím větrem charakter celého Baltu.

Za bělostnými vilami lázeňských měst, kde příboj přehluší amplifikované tóny hotelové kapely, se vrací ke slovu odvěká rytmičnost moře. Do základů kostela na náměstí Karla Marxe někdo vsadil Svantovítův kamenný reliéf s rohem hojnosti. Dlouhý dům u Putgartenu se střechou z rákosí, vkusně upravený na sezónní penzion, má stejný půdorys jako megalitický hrob opodál.

Končí se tu civilizační okruh Ravena — Jomsburg, který po minulých tisíc let plasticky zhmotňoval svoji vůli na obou zemských hemisférách.

[marginalie]

Nejbližší Alpy: Gutenstein

Cílem naší cesty měl být Unterberg (1 342 m n. m.), třetí nejvyšší hora Gutensteinských Alp. Z Badenu jsme vyjeli něco málo před druhou, teploměr ukazoval 6°C, ale při jasně obloze odpolední slunce příjemně hřálo i bez bundy.

Auto jsme nechali na parkovišti u božích muk Dürrholzer Kreuz, které vystavil dřevorubec napadený vlky poté, co se vracel z lesa. Odtud po pár stech metrech stoupá vzhůru chodník k Mitterriegel (987 m) a odlistněný lest skýtá v pozdním podzimu impozantní výhled na okolní kopce.

Na samotný hřeben vystoupáme ostrou serpentýnou kolmo k vrstevnici a ustupující les ve vrcholové partii odhalí dřevěný Kammelhofer Kreuz s otevírající se náhorní rovinou Blochboden. Stromy obalené námrazou a slunce zapadající na vrcholky Alp nám rychle vracejí energii ztracenou při výstupu. Třesoucí se na větrné planině dojídáme jablko a sušenku a sbíháme dolů do údolí.

Mezitím celý les zalívá zlatá záře a slunce se v pár minutách testuje celou paletu barev, aby krvavě rudé zašlo za obzorem. Teď už není co fotit a tak přidáváme do kroku, abychom namrzlým chodníkem nemuseli po tmě. Do auta usedáme po necelých dvou hodinách a 530 výškových metrech za svitu měsíce. Přijedeme brzo zas.

[marginalie]

Londýnský pivní deníček – revisited

V Londýně jsem byl za posledních dekádu nejméně 5, někdy na delší dobu, jindy jen s krátkou zastávkou. Klasické památky mám prochozené od Kennsingtonu po White Chapel a protože jsem měl často hluboko do kapsy, znám velmi dobře i jinak turistům schované čtvrti jako Stratford a hlavně Tooting, kam se rád vracím.

Nevím, jestli je sychravé anglické počasí jen devízou pokročilého podzimu, ale ve skrytu duše jsem doufal, že mi během několikadenní cesty do Londýna bude důstojnou kulisou pro večerní procházky po uličkách City a že ranní opar nad Temží vykoupí strasti brzkého vstávání.

Aby toho turismu nebylo přespříliš, zařekl jsem se, že každý den navštívím jednu až dvě hospody a ochutnám místní Pale Ale. A tak jsem nakonec navštívil The Draft House u Tower Bridge, viktoriánskou Princess Louise na Holbornu, The Queens Larder, v jehož sklepě se uchovávalo jídlo pro šíleného krále Jindřicha III., písničkářský The Monarch v Camdenu, umírající lokál Cart & Horses nad dráhou ve Stratfordu, kde v polovině sedmdesátých let pravidelně hráli Iron Maiden, a v neposlední řadě milý objev – Our Black Heart – hospodu bez vývěsního štítu skrytou v jedné z bočních camdenských uliček.

A teď jen ve zkratce k pivům, nepamatuji si všechny, které jsem ochutnal, vyberu tedy jen ty nejvýraznější. South Island Pale z pivovaru Saltaire, které jsem ochutnal první noc v The Draft House, mě neuchvátilo vůbec ničím. Snad jen akční cenou £2.90. Alpine Lager od Samuela Smitha byl snad tím nejhorším, co jsem kdy pil. Naprosto plochá chuť, zcela bez karbonace. Naproti tomu nejlepší Pale Ale jsem měl v Our Black Heart pod názvem All Gone South z pivovaru Wylam v Newcastelu. Celkově se dá říct, že při průměrné ceně pěti liber za pivo nevalné chuti mě kromě bohaté nabídky alů všech typů nepřekvapilo nic.

[marginalie]

03*2018

Už teď je patrné, že únor bude pastvou pro bibliofily. Nejenže po více než roce čekání vyšel Zarathustra coby mluvené slovo, ale pokud můžeme věřit edičním plánům, měl by koncem měsíce spatřit světlo světa i sborník Jana Kozáka o Nejvyšším, který vychází částečně z univerzitního semináře ��din v mýtu a rituálu. K tomu mě váže i osobní vztah a tak ještě přiložím úryvek z naší korespondence z doby, když jsem se coby student hlásil na seminář.

„Jediným skutečným požadavkem je vlastně nakonec ona fascinace – může to být fascinace takřka čímkoliv – folkloristikou, indoevropskou tradicí, hlubinnou psychologií, motivem labutě či labyrintu, prací s primárními prameny apod. Bohužel jen pramálo lidí zná skutečnou fascinaci – proto jsem rád, že od Vás tohle ‘heslo’ slyším.“

Fascinace jako základní kritérium pro započetí tvůrčí činnosti. I tak by se dala popsat motivace, se kterou šestnáctiletý Ernst Jünger rukoval do první světové války a jehož Válečný deník 1914–1918 v průběhu roku vyjde v nakladatelství Academia v překladu Niny Fojtů.

Překvapením tohoto týdne pro mě bylo zjištění, že Dennis Russell Davis, šéfdirigent brněnské filharmonie, je otcem Annabel Lee-Moynihan, germanistky, violoncellistky. Annabel před dvěma lety vyšel pod hlavičkou švédského nakladatelství Edda mimořádně povedený překlad Jüngerovy Návštevy na Godenholmu. Snad to bude příslibem brzkého koncertu Blood Axis ve středokotlině.