marianusx

[marianusx]

Kelti - Předmluva

Ten, kdo se zabývá světem Keltů, může se s tímto lidem a jeho kulturou seznámit především prostřednictvím tří zdrojů. V pevninské oblasti jsou to archeologické vykopávky a písemné zprávy Řeků a Římanů, v oblasti ostrovní (Irsko a Wales) množství mýtů a pověstí. Tyto zdroje se vzájemně doplňují.

Zprávy antických autorů nelze oddělit od archeologických nálezů, a proto je třeba prezentovat je společně, neboť jedině tak je možno vy-tvořit si představu o lidech, kteří nám zanechali bohatou pokladnici mýtů a pověstí, jimiž se budeme v této knize zabývat. Zapsali je v 6. až u. století mniši, z nichž mnozí patřili ke starým šlechtickým rodům nebo ke stavu bardů a druidů. Znali tedy důvěrně tradice, které se předtím předávaly jen ústně a jež pocházejí z dob, kdy se druidské vědomosti, týkající se kmene a náboženství, nesměly písemně zaznamenávat.

O důvodu tohoto zákazu se můžeme jen dohadovat, vždyť keltští kněží, druidové, znali řecké písmo a krom toho měli později i jednoduché znaky ogamu. Důvodem mohla být ochrana náboženských tajemství, která se měla postupně zpřístupňovat jen těm, kdo na ně byli speciálně připravováni.

Může to však být i zvláštností keltské povahy, jejímž názorným projevem jsou keltské splétané vzory, do nichž lze proniknout jen se značným úsilím. Záznamy mnichů jsou jako poklad uchovávány především ve velké sbírce Trinity College v Dublinu; ale zdaleka ne všechny gaelské nebo kymerské texty byly přeloženy do některého z běžných moderních jazyků.

Nejdříve se podíváme na archeologické prameny a na zprávy antických autorů. Jména a díla těch nejdůležitějších řeckých a římských historiků uvádíme v poznámkách na konci knihy.

Kdo jsou Keltové? Je to národ, rasa, stát či kulturní a náboženské společenství? Mluví jedním jazykem a mají písmo? Řada archeologů tvrdí, že o „Keltech" bychom neměli hovořit před rokem 600 před Kr., protože teprve od této doby lze doložit existenci jejich kulturních center. Míní tím období laténské, pojmenované podle prvního naleziště rané keltské kultury u Neuchátelského jezera ve Švýcarsku. Jiní badatelé nevylučují alespoň předkeltské období, kdy se již používalo železo.

Doba železná začíná kolem roku 800 před Kr. a v keltském kulturním prostředí se podle nálezů na prehistorickém pohřebišti v Hallstattu v rakouském Solnohradsku nazývá obdobím halštatským. Podle vynikajícího znalce keltské kultury Johna Sharkeye se Keltové objevují ještě dříve: mezi rokem 1000 a 500 před Kr., a to v Porýní a střední Evropě jako „jasně vyhraněná skupina rodů a kmenů.

Jazykem, náboženstvím, sociální strukturou a mravy se odlišují od národů mediteránního jihu či od národů na východ od Dunaje. Zdá se zkrátka, že Keltové a skupiny indoevropských válečníků, kteří se asi před tisíci lety přehnali přes civilizaci v údolí Indu, mají mnoho společného".

Tím jsou Keltové popsáni jako Indoevropané, jejichž kořeny lze najít ještě o 1000 let dříve, tedy kolem roku 2000 před Kr., v přechodném období mezi dobou měděnou a dobou bronzovou. Ale to není všechno. Podíváme-li se na Irsko, Skotsko, Wales a Bretaň, kde lze dodnes najít zbytky staré keltské kultury, narážíme na každém kroku na svědectví kultury mladší doby kamenné, tedy z období zhruba 4000 a 2500 let před Kr.

Menhiry, dolmeny, chodbové hroby a kamenné kruhy megalitické kultury nejsou sice keltského původu, ale Keltové se s těmito starými kultovními místy a jejich tradicemi setkali a ty se často těžko rozeznatelným, ale někdy i zřetelným způsobem propojily s jejich kulturou.

Existují různé mapy, na nichž je vyznačeno, kam jednotliví badatelé kladou rozdílné kulturní stupně keltského vývoje a kdy a jak pravděpodobně docházelo ke stěhování. Od archeologů se dovídáme, z jakého období pocházejí „stěžejní fosilie" té které epochy a kde se dají převážně doložit.

Z kosterních nálezů v hrobech můžeme usuzovat na velikost a stáří těchto prehistorických lidí; z toho, co jim bylo přiloženo do hrobu, lze vytušit jejich způsob života, jakož i obchodní cesty; po nichž se pohybovali. Pouze v otázce náboženských zvyků je archeologie zpravidla skoupá na slovo. Na přiložené mapce vidíme, že předpokládané původní území Keltů se kolem roku 600 před Kr. rozkládalo v horníma středním Porýní a na horním toku Dunaje. Odtud se táhlo na sever až do jižních Čech.

To je oblast laténské kultury. Když byla kolem roku 600 před Kr. založena Massilia (Marseille), řečtí obchodníci objevili v Keltech partnery, k nimž bylo možno se dopravit lodí proti proudu Rhóny přes Ženevské jezero a přes švýcarskou plošinu (Neuckátel). O tom zpravují Hekataios z Mílétu, a především Apollónios Rhodský. Z těchto zpráv lze „zemi Keltoi" vymezit jako území na severo-západ od alpského oblouku zahrnující východní Francii, jihozápadní Německo a severoalpské švýcarsko.

Kolem roku 500 před Kr. začaly obchodní styky s Etrusky, které podstatně ovlivnily diferenciaci laténského umění, a kolem roku 450 nastalo velké stěhování Keltů. Vedly k němu patrně sváry mezi kružaty, navíc původní oblast byla přelidněna, jak víme z LIVIA. Přes Alpy pronikaly na jih velké ozbrojené skupiny a 18. července 387 porazily římské vojsko nad říčkou Allií.

Galové vyplenili Řím a bezmála rok ho okupovali. Další proudy se mezi lety 400 a 100 před Kr. rozlily západním směrem, v letech 400 až 350 před Kr. osídlili Keltové celé území dnešní Francie až po Belgii. Odtud po moři dorazili do Británie a Irska. Určitě někdy v této době, ale spíše již 600 let před Kr., přišly keltské kmeny do západního Španělska. Další skupiny putovaly podél toku Dunaje k černému moři a do Malé Asie, kde založily království Galatii.

Roku 279 pronikli Brennovi bojovníci až do Delf, zalekli se však zemětřesení a sesuvů půdy a brzy se stáhli. Roku 230 byli Galati poraženi u Pergamonu; tuto bitvu připomínají výjevy na Pergamském oltáři, který je nyní vystaven v Berlíně. Mezi kontinentální Evropou a britskými a irskými ostrovy došlo ještě k řadě přesunů, a to především pod tlakem pronikajících germánských kmenů, např. asi kolem roku 160 před Kr. vyplul jeden kmen z Belgie do Británie.

Ale když ostrov ve 4. století po Kr. dobyli Anglové a Sasové, keltské kmeny se stáhly do „Armoriky", dnešní Bretaně. Všechna tato stěhování lze více či méně přesně doložit, ptáme-lise však na původ Keltů, tápeme i nadále ve tmě. Podle Jana de Vriese se keltství vyvíjelo uprostřed velké rozmanitosti prehistorických kultur. Jediné, co měli Keltové společné, byla prý řeč, již lze dosud najít v místních a pomístních jménech a která svědčí především o indoevropských prvcích. Původ Keltů však dosud nelze přesně určit.

Archeologie

Archeologie nám zprostředkovává pohled na kulturu keltských kružecích dvorů, které dosáhly vrcholu v letech 600 až 450 před Kr. Z poslední doby je znám především knížecí hrob z Hochdorfu u Ludwigsburgu. Další příklady najdeme na horním Dunaji u Hundersingenu; zde leží Heuneburg se skupinami mohyla nyní zpřístupněným muzeem. Stejně známý je Magda-lenenberg u Villingen. Mezi nejbohatší naleziště posledních desetiletí patří Darrnberg u Halleinu poblíž Salcburku a Vix u Chkillon-sur-Seine..

V těchto knížecích sídlech a jejich hrobech nalézáme bohatou kulturu šlechtických rodů, které jako nepočetná horní vrstva vládly původnímu obyvatelstvu. Šlechtici sídlili na vyvýšených místech, odkud měli dobrý přehled nad krajinou, a mistrovsky ovládali opevňovací umění, které JULIUS CAESAR ve svých Zápiscích o válce galské, popisuje jako ninurus gallicus", tedy galskou hradbu.

Vykopávky, třeba u Heuneburgu nebo v oblasti zvané „Heidengraben" (tj. „pohanský příkop") mezi Urachem a Grabenstetten ve Švábské Albě Caesarův popis potvrzují. Galská zeď sestávala z jakési kostry, vytvořené z příčně spojovaných trámů, která byla zaražena do země a vypiněna štěrkem a kameny.. Heuneburskévaly svědčí dokonce o středozemském, možná řeckém vlivu, protože zde zcela v rozporu s klimatickými podmínkami byla v jedné ze stavebních fází vybudována zeď z nepálených cihel.

Na těchto panských sídlech vládl zřejmě značný přepych. Byly nalezeny obrovské amfory řeckého nebo etruského původu, které se dopravovaly dílem po řece (Rhůně nebo Rýnu), dílem přes alpské průsmyky. Knížecí hroby tvořily komory s vnitřní konstrukcí z dubových trámů. Na ně se později navršila mohyla, na jejímž vrcholu se tyčila stéla většinou v lidské podobě, jako například na kopci v Ditzingen-Hirschlanden.

V těchto komorových hrobkách byl zesnulý uložen i se svým mobiliářem, často ležel na voze; hochdorfský kníže například spočíval na skvostné lavici. Vedle něj uložili zbraně, šperky a bohaté obětiny jídla a nápojů, které mu měly umožnit, aby i na onom světě pokračoval v životě, na jaký byl zvykly". Krom toho se těmto šlechticům dávali do hrobu i živí tvorové, a to nejen jejich oblíbená zvířata, ale i lidé. Vedle kostry jednoho muže byla například nalezena kostra mladé ženy, možná jeho vdovy nebo služebné, která ho dobrovolně či nedobrovolně následovala v jeho smrti..

Říká se tomu „následování mrtvého". Tento jev známe i z jiných dávných kultur (mimo jiné z předdynastického Egypta a zě Sumeru). Caesar o tom píše: „A ještě donedávna byli spalováni po skončení řádných pohřebních obřadů společně s pánem také otroci a chráněnci, o nichž bylo známo, že je nebožtík míval v oblibě: Tehdy se přešlo od pohřbívání ke spalování.

Lidé

Okázalost oděvu a velikost amfor nám nesmí zastírat, že tito lidé vedly život v podmínkách pro nás nepředstavitelně tvrdých. Menší Řekové a Římané, kteří přišli s Kelty do styku, je však přesto popisovali jako vysoké, navíc světlé pleti a plavovlasé.

Řek Diodóros u je v V. knize Historické knihovny líčí takto: „Jsou krásného vzrůstu, ale jejich tělo je skoro chorobně bílé a zrnačilé. Vlasy mají světlé nejen od přírody, nýbrž tuto zvláštnost barvy zdůrazňují ještě tím, jak o ně pečují. Omývají si je ve vápenné vodě a sčesávají dozadu a nechávají je volně spadat na krk... Takto vlasy zesílí, až je nelze rozlišit od koňské hřívy.

Někteří se holí, jiní si zase s nikou nechávají růst vousy. Vznešenější muži si hladce vyholují tváře, ale knír si nechávají narůst dlouhý, takže jim zakrývá ústa. Když jedí, visí jim knír do jídla; když pijí, protéká jím pivo jako vrší."

Vlastnosti Diodóros líčí rovněž vlastnosti Keltů „Je hrůza na něpohledět. Hlas mají hluboký a hrubý. Když se sejdou, hovoří úsporně, v hádankách a narážkách. Ledacos vyjadřují přehnaně, přičemž sami sebe zveličují, druhé však snižují. Rádi vyhrožují, hovoří naduté a vznosně. Jsou bystří a učenliví".

STRABÓN hovoří o Galech jako o „posedlých válkou, bojovných, odvážných a rychlých, někdy však až dětinsky naivních. Když je někdo vyprovokuje..., jsou hned hotovi k boji... Snaží-li se někdo s nimi domluvit po dobrém, dá se s nimi jednat, takže jsou přístupní i vzdělání a vědám... Díky prosté, suverénní povaze se snadno shlukují a rozhořčují se s těmi, jimž se stalo bezpráví..."

Když se dostali do bezvýchodné situace, byli ochotni vyjednávat. VERCINGETORI X., kníže Arvernů a vůdce poslední rozhodující bitvy spojených Galů proti CAESAROVI v roce 52 před Kr., nehnal své muže do zhouby, ale vydal sám sebe, když poznal, žc Alesii nelze uhájit.

Oděv

O oděvu nelze na základě archeologických nálezů mnoho říci, protože skoro všechny textilie se rozpadly. V Hochdorfu se zachoval klobouk z březové kůry, jehož tvar známe z plastik, a s ním pár kožených bot. Ale i zde nám přichází na pomoc DIODÓROS. Dozvídáme se od něj: Jejich oděv je úžasný. Skládá se z barevného chitónu, který hýří všemi barvami, a kalhot, jimž říkají braka. Přes tento oděv nosí pruhovaný plášť sepnutý sponami, v zimě viněný, v létě ze slabší hladké pestře kostkované látky." Ženské haleny byly delší než mužské. V pasu je stahovaly koženými nebo kovovými opasky nebo opaskovými řetězy.

I muži nosili pozlacené nebo postříbřené opasky a v římských dobách měli Galové na pláštích často kapuce. Roucha se spínala železnými, bronzovými nebo zlatými a stříbrnými sponand, zdobenými fantastickými propletenými ornamenty. Mezi až k nerozluštění propletenými úponky náhle objevujeme do sebe vpletená těla zvířat nebo lidské hlavy.

Šperky

O špercích píše Diodóros toto: „Hromadí množství zlata. Ke zdobení je nepotřebují toliko ženy, ale i muži. Kolem zápěstí a paží nosí kruhy, kolem krku silné, masívní zlaté řetězy a na prstech drahocenné prsteny..." Běžné byly i nánožníky ze zlata, bronzu, jantaru a jiných materiálů, především však torques, více či méně tuhý zlatý, stříbrný nebo bronzový nákrčník, který nosili pouze náčelníci a jejich manželky, po roce 350 před Kr. už jen muži.

Ibrques lze vpředu roztáhnout, konce jsou bohatě umělecky zdobeny, často zvířecími hlavami. Stále více se stával symbolem mimořádné válečnické udatnosti, či dokonce božské hodnosti.

Výzbroj Výzbroj se postupně měnila. V hrobech halštatského období se našly dlouhé železné meče, ty však později vytlačily krátké velitelské mečíky. Po roce 350 se objevily opět dlouhé, šavlovité meče. Měřily až 80 cm a nosily se na opasku v bohatě zdobených pochvách. Vedle byl zastrčen nůž, který se však používal převážně ke krájení masa. Měli praky, luky a kopí nebo oštěpy, krom toho vysoké dřevěné štíty s železnými puklicemi a okraji.

Přilby byly zřejmě spíš pro ozdobu a pro ochranu v boji se příliš nehodily, neboť Keltové často bojovali nazí - jako řečtí olympijští zápasníci ve službě bohům. Jejich jediná kultovní „ochrana" spočívala v torquesu, který je připodobňoval bohům, a v opasku, na němž visel meč. Bili kolem sebe jako diví a nebáli se smrti. V tom se shodují všichni antičtí autoři. Boj zahajovalo a provázelo burácení trub; jednalo se o dlouhé trouby s ohnutým náustkem (cary.). Ozvučnice mívala tvar příšer pohlcujících lidi - symbolické vyjádření jejich mocného účinku.

Tyto nástroje vydávaly hrubý, hlasitý zvuk, který útočníky rozohňovala napadené uváděl v děs.. Symboly panovnické moci jednotlivých kmenů, jako vepř, kůň, had, pták, se nosily na tyčích.

Zde se budeme věnovat zvykům při stolování, protože ty nám zároveň umožní nahlédnout do společenské struktury. O hostině v hodovní síni v Taře, kde sídlil nejvyšší král Irska, se dovídáme následující: Štítonoši na trojí zatroubení vnesli štíty svých pánů. Zasedací pořádek určovalo postavení. Potom po skupinách vcházeli králové. Nejvyššíkrál seděl uprostřed síně s tváří obrácenou k západu, král jižního Ulsteru napravo od něj, král jižního Munsteru nalevo a král východního Leinsteru naproti. Král západního Connachtu seděl za nejvyšším králem.

Zasedací pořádek, podle kterého král „středu", tedy nejvyšší král, hledí na západ, může souviset s jeho vztahem k „Jinému světu", neboť tam se nacházejí jeho božští předkové (k tomu se vrátíme, až se budeme zabývat irskými mýty). Na jiných panovnických dvorech byl následující zasedací pořádek: sedělo se většinou v kruhu, uprostřed nejvznešenější host, vedle něj hostitel a potom ostatní podle postavení. Nejvznešenější dostával nejlepší kus masa, takzvané sousto hrdiny, kvůli němuž se podle pověstí svedl nejeden krvavý svár.

Při jídle bard zpěvem oslavoval knížete a hrdinu, občas přednášel i obávané posměšné verše, jež měly kouzelnou moc: například dokázaly lakotného krále tak zostudit, že byl shledán nehodným svého úřadu a mu-sel se jej vzdát. O jídle píše POSEIDÓNIOS.: Podávalo se množství masa, především vepřového, k němu málo chleba. Nápoje se přinášely v hliněných nebo stříbrných nádobách. Pilo se malými doušky, ale rychle za sebou, nikdy však ne víc než půl litru najednou.

Bohatí pili víno a k velikému údivu jižanů je neředili. Střední stav pil pšeničné pivo s medem, široké masy obyčejné pivo (korma). Seděli na zemi na vlčích a psích kožešinách. Před sebou měli nízké stolky. Jídla a nápoje podávali otroci a otrokyně, kteří právě dosáhli věku pubescence.

Hustota obyvatelstva

O hustotě obyvatelstva si můžeme udělat představu jen stěží. V případě Galie lze podle údajů řeckého historika STRABÓNA vypočítat asi 20 obyvatel na kilometr čtvereční. To by při 600 000 km2, které Galie zaujímala na přelomu tisíciletí, odpovídalo asi dvanácti milionům obyvatel

Druh osídlení se značně lišil podle krajiny a doby. Existovala výšinná sídliště, na nichž přebývala knížata, ale i jednotlivé dvorce. Teprve mnohem později se objevila oppida jako Alesia, Avienna nebo Manching u Ingolstadtu. Tato města římské doby přišla až později a byla budována pod středozemským vlivem, neboť keltské povaze byla jakákoli striktně centrální organizace zásadně cizí. Obyčejné domy byly z pletiva, omítnuté a utěsněné jílem anebo zděné nasucho; tuto techniku ještě donedávna znamenitě ovládali Irové. Existovaly kulaté i hranaté domy o půdorysu zhruba 3 x 5 metrů. Zastřešeny byly slámou nebo kameny.

Technika

Vše nasvědčuje tomu, že Keltové byli technicky značně nadaní. To platí především o těžbě železné rudy a zpracování železa. Jejich štoly sahaly až do hloubky sta metrů. V tavicích pecích zpracovávali kov nejdříve na hřivny, se kterými buď dále obchodovali jako se surovinou, anebo je v kovárnách zpracovávali na meče, dýky, hroty oštěpů, koňské postroje a šperky. Ovládali i umění kalení železa na způsob ocele. Od 4 století před Kr. se železářská výroba provozovala už jako řemeslo a kovové předměty byly v dálkovém obchodu oblíbeným směnným zbožím. Vzkvétala rovněž umělecká řemesla.

Keltové uměli leptat kov a ovládali techniku intarzie kovem, která sahá až do doby halštatské. V Bibracte bylo středisko emailérského umění a vyráběly se tam skvostné spony a jiné šperky. Kovářské řemeslo se těšilo velké vážnosti, svým postavením byli kováři takřka rovni knížatům. To však nesouviselo jen s jejich technickým umem, ale jak se ještě dozvíme dále, i s jejich magickými schopnostmi. Pro blahobyt knížat hrála významnou roli sůl. Mnohá místa, kde se sůl těží dodnes, jsou keltského původu, např. Schwabisch Hall, Hall v Tyrolsku, Hallein u Salcburku a Hallstatt.

Existovala rozvětvená síť cest, po nichž se dopravovala nejen vzácná sůl, ale i hrnčířské zboží, železo a výrobky uměleckých řemesel. Ceněným importním artiklem bylo především víno z jižních zemí. V Římě se naopak velké oblibě těšily galské vlněné tkaniny a výrobky z kůže. Z Cornwallu se už v době bronzové dovážel cín důležitý pro výrobu bronzu a k usnadnění mezinárodních platebních styků se od 3. století před Kr. razily keltské mince s dvojjazyčnými nápisy.

Námořnímu obchodu s britskými ostrovy sloužily lodě z jádrového dřeva: měly ploché dno a vyvýšenou zadní palubu, vesla a kožené plachty. Těmito galskými loděmi se dopravoval nejen cín, ale i velice oblíbený slin, používaný jako hnojivo.

Zemědělství

Zemědělství bylo značně rozvinuté. Hnojilo se nejen zvířecími výkaly, ale i slínem a vápnem, které se míchaly s draslem. Keltové to však s minerálním hnojením tolik nepřeháněli, jak je dnes zvykem. Melioraci půdy prováděli jen každých deset až patnáct let, a přece Římané žasli nad jejich výnosy obilí. I radlice byl galský vynález. Měli i pluh na kolech (carruaca), který táhlo několik párů volů a jímž bylo možno obdělávat i těžkou a kamenitou půdu.

Říman VARROO, jemuž za tato líčení vděčíme, popisuje dokonce žací stroj: na nízkém vozíku, tlačeném zvířetem, byly připevněny nože a odříznuté klasy padaly rovnou do vozíku. To platí pro pevninské Kelty. Na ostrovech, zejména v Irsku, převládalo pastevectví a kontinentální technika zde nehrála roli.

Vlastnické vztahy

Vlastnické vztahy se dost různily. Byla pole otevřená i ohraničená ploty. Otevřená pole patřila - v Galii - celé obci, oplocené pozemky náležely rodinám. V Irsku dlouho neexistovalo osobní vlastnictví půdy. Ani král neměl vlastní půdu, neboť Matka Země živila všechny, a tudíž nemohla být vlastnictvím jednotlivce. Navíc byl král s Matkou Zemí sezdán, jak o tom ještě budeme mluvit.

Mincovnictví

Mincovnictví je hodno zvláštní pozornosti, neboť jeho výtvory jasně vyjadřují jinak tak těžko pochopitelnou keltskou povahu. První mince se v Galii razily koncem 5 a počátkem 4. st