nadpsavec-blog

[nadpsavec-blog]

Ty boty za výlohou nejsou vaše a v Tescu nebyla fronta u pokladny. Všechno je špatně!? Někdy ten den zkrátka nemáte... No a?

Čtěte úspěsný článek Nadpsavce!

Choroba šířící se velkoměsty – syndrom „serunavšechno“

Nic se nedaří, vy jste taky pořád naštvaní a podráždění, venku je prostě hnusně a Bůh vás zřejmě jen tak z hecu postavil na hanbu.

Keep reading

[nadpsavec-blog]

Lesk a bída práce z domova

Práce z domova zní jako splněný sen. Dáte vale zkostnatělému korporátu, tabulky vyplníte v teplákové soupravě, klienty obvoláte z postele. Kolik času ušetříte! Strávíte více chvilek s nejbližšími, začnete zase hrát na klavír, zvládnete si uvařit, vyprat; budete svým vlastním pánem, flipchart skončí ve chřtánu samotného pekla.

Svoboda!

Pamatujete, jak vás po letech dychtivého sjíždění porna zklamal první sex? Upachtěný, trošku podivný, prostý produktivity a takřka bez výsledků? Přesně takové jsou počátky práce na dálku. Vítejte v realitě...

Očekávání

Ráno mi v e-mailové schránce přistane pracovní úkol. Za poslechu táhlých tónů Bachovy suity pro sólové violoncello jej vypracuji, doplním pár komentářů, odešlu. Zbytek dne mám volno a mohu se věnovat svým zálibám.

Realita

Probudím se v poledne. Kvůli ponocování jsem zaspal.

V e-mailové schránce na mě čeká smršť čtyř pracovních úkolů, tří nesouvisejících otázek a oznámení o nové koncepci téměř hotového projektu. Za poslechu sousedovy vrtačky řeším vypadávající pracovní hovor, zatímco sociální sítě zahlcují zprávy od spolupracovníků.

Mezitím se snažím roztřídit prádlo a dát jej prát, neb už poměrně zapáchá. Stejně jako vršící se hromada týden nemytého nádobí. Lednice je prázdná, na nákup ale není čas. Datluji do tabulky o produktivitě.

Po zbytek dne chaoticky přeskakuji mezi pracovními úkoly, urgentními e-maily a připalujícím se gulášem. Skončí v záchodě. K večeru si při pohledu do zrcadla pokládám otázku, co se se mnou stalo.

20 minut zírání do stropu odpověď na otázku o smyslu vlastní existence nepřináší. Předěl mezi osobním a pracovním časem se dávno smyl, z obýváku je nenáviděná kancelář. Zoufale schází flipchart.

Odpovím na dalších 14 e-mailů.  Krátce před třetí ráno dovečeřím červené víno s kávou, vypínám nesmyslný seriál. Jdu spát.

Probudím se v poledne...

Autor:

[nadpsavec-blog]

Jak odolat alkoholu (na party)

„A babičkooo, proč máš tak velkou flašku?“ „To abych mohla lépe dodržovat pitný režim“

Možná to znáte, možná ne. Možná se vám o tom pouze zdají děsivé noční můry. Pokud jste mimopražský a dojíždíte, znáte to 100%. Řeč je o odmítání pití ve společnosti. Není to holá nemožnost?

Jistě, i dnes se mezi námi najde hrstka podivínů (či snad hrdinů?), kteří by o sklenici s vodou ohnivou ani špičkou rtu nezavadili, je jich však pomálu (a hlavně moc nechodí do hospod, takže je neznáme). Co ale dělat, když jste průměrný moderní alkoholik a z nějakého důvodu pít nechcete, nemůžete nebo byste zkrátka „neměli“?

Sepsala jsem nejčastější výmluvy a taktiky. Směle do toho!

Výmluva č. 1: Vstávám brzo

Výmluva velice častá a ani nemusí toliko být výmluvou. Nicméně, kdo večer neumí pít a ráno vstávat, může si jít rovnou kopat hrob. Jen mrkněte, kolik akcí se děje v týdnu a kolik lidí má nepravidelnou pracovní dobu. Kolik lidí nemá vůbec žádnou pracovní dobu.

Je velmi pravděpodobné, že pokud se s touto větou někde vytasíte, první, co uslyšíte, bude: „Ale to já taky!“. A jste namydlení, protože najednou nemáte žádný argument.

Výmluva č. 2: Jsem tu autem

Jsou lidé, kteří mají to štěstí, že bydlí v bl��zkosti zastávek, kam autobusy/tramvaje/(metro) jezdí pořád. Važte si toho a skládejte bohu obětiny, vy jste vyhráli. Jsou ale tací/takové situace, kdy je zkrátka MHD proti vám a musíte volit vlastní prostředky. Taxíky a Uber (případně želva) jsou dobrá věc, jen ty peníze na ně pravděpodobně časem dojdou. 

Pokud nemáte fakt silnou vůli, i po tomto argumentu za chvíli držíte v ruce sklenku vína a přemýšlíte, jestli je třetí nebo už čtvrtá. Gratuluju, dnes spíte na něčím gauči! Nebo na chodníku u zastávky s příslibem ranního spoje. Za pár hodin. To je vono.

Výmluva č. 3: Poslední dobou nějak moc piju…

Lež. Pokud si to stále jste schopní uvědomit, zřejmě ještě nepijete dost. Minimálně to vám kamarádi s úšklebkem vpálí do tváře, od toho tu taky jsou. Navíc, pokud už takhle dost pijete, pár skleniček navíc už s tím nic neudělá, žejo.

Inu, závěrem musím konstatovat jedinou věc. Abstinence a party nejdou dohromady (minimálně pokud v místnosti abstinujete jako jediný). Ve finále zas co byste tam dělali, když se ze všech stává hnojení pro kytky, zatímco vy si jako čistá květinka hovíte v rohu v křesílku.

Pokud si chcete zachovat hlavu čistou, nezůstávejte dlouho. Utíkejte. Také si můžete zalepit pusu, ale o nějaké další socializaci pak doslova nemůže být řeč. Jestli máte nějaké další nápady, sem s nimi! Já se jdu mezitím podívat, jestli nám náhodou nedošlo víno…

[nadpsavec-blog]

Týden bez chytrého telefonu

Mobilní telefony už nejsou tím, čím kdysi bývaly. Někdy od příchodu prvního ajfounu máme možnost nosit po kapsách obří displej bez tlačítek, nakupovat všelijaké aplikace ve speciálních obchodech a posledních pár měsíců dokonce i chytat Pokémony. Telefonům proto nedáme pokoj ani, když sedíme u piva, jsme s přáteli a nedej bože, pokud jsme na rande. Mobil v dnešní době zastupuje několik životě potřebných funkcí – jako třeba přehrávač hudby, fotoaparát a nástroj k lajkování kočiček na Instagramu. Jednoduše jsme tak do svých životů přijali další závislost, které se nedá zase tak snadno zbavit. A teď si představte, že jste nuceni dát svůj telefon do opravny a satisfakcí se vám tak stává prehistorická palička na maso a u piva se proto musíte věnovat svým přátelům. Aneb jak jsem přežil týden bez telefonu.

Středa

Dobře jsem si uvědomoval, že pokud dám telefon do opravny, zůstanu bez něj. Náhrada, které by se možná ještě před deseti lety říkalo telefon, umí maximálně tak přijímat hovory a když máte štěstí, tak na ní dokážete napsat i smsku. Starou mp3ku jsem vyhodil s nástupem paměťových karet a s fotoaparátem jsem po kapsách chodit nechtěl. Zatnul jsem tedy zuby a řekl si, že mi přeci nijak neuškodí, když si od všech těch technologií dám chvilku pauzu.

Už když jsem odcházel ze servisu, uvědomil jsem si, že zvuk mých kroků zní opravdu hlasitě. Něco, čeho jsem si předtím díky sluchátkům nevšiml. Když jsem ale konečně překousl ten prapodivný zvuk kroků, říkal jsem si, že ten týden přece nemůže být tak zlý, můžu totiž sledovat i okolní dění, vnímat město, lidi kolem… Dobře, bylo to zlé. Minimálně v momentě, kdy jsem byl na zastávce nucen odposlouchávat rozhovor dvou slečen bavících se o tom, která z nich má více dysfunkční vztah.

Po příjezdu domů jsem vytáhl knížku a každou minutu odkláněl hlavu stranou. Hlava totiž pořád nebrala v potaz fakt, že telefon už není součástí mého těla. A já jsem se to snažil víceméně dobře maskovat. A to až do doby, než jsem měl v plánu jít s kamarádkou do divadla. Až v metru mi došlo, že místo srazu – Můstek – není pro člověka bez telefonu úplně ideální volba. Pro normálního člověka by možná byla, pro mě ale ne, protože jsem si do toho ovladače zapomněl nahrát kontakty. Něco, co už všechny chytré telefony v dnešní stahují z cloudu. Přijel jsem naštěstí dřív a mohl jsem podobně jako strážník pochodovat sem a tam, abych kamarádku nenechal tak lehce proklouznout. Naštěstí jsme se našli, nikomu se nic nestalo.

Pátek

Aplikaci, která mi hledala spoje domů, jsem nahradil rozhodnutím, jehož hlavní myšlenkou bylo, že nastoupím do všeho, co jednoduše pojede. Už jsem si i zvykl na fakt, že místo hudby budu muset po zbytek týdne v dopravních prostředcích sledovat životy jiných. Stále opakující se tváře tak získaly jména a mně už absence telefonu doopravdy lezla na mozek. Daleko více jsem si ale začal všímat těch, kteří svůj telefon měli. Počáteční lítost nahradila zuřivost. Když jsme na pivu, tak se přece nechci dívat, jak jsi na telefonu! Nehledě na to, že všechna selfíčka museli obstarávat ostatní…

Pondělí

Už jsem se napjatě díval do diáře a počítal dny. V době, kdy potřebujete vědět o každém emailu ve chvíli, kdy přijde, působí absence telefonu doopravdy jako trest. Moje závislost na internetu byla tak silná, že jsem se odhodlal k bombardování opraváře a telefon získal ještě ten den. Jako správný závislák jsem následně svého činu litoval. Žijeme ale ve 21. století a smartfony jsou nedílnou součástí našich životů. Samozřejmě, jejich nadměrné užívání škodí, ale neinformovanost přece taky.

Autor:

[nadpsavec-blog]

Má tvůj život smysl? Běž na pohovor!

„A proč vlastně chcete mýt hajzly právě u nás? Myjete záchody levačkou, nebo pravačkou? Do jaké míry váš proklientský přístup ovlivní fakt, že v ruce držíte štětku? Kde se v oboru sanitárních zařízení vidíte za pět let? Co krizový management? Řekněme, že k obědu byla haše s párkem. Jak se se střevními pochody naší mladé, dynamické společnosti poperete?“

Říká se, že ta pravá dospělost přichází až s hledáním práce. V hlavě si malujeme naše první – dokonalé! – zaměstnání. Pětatřicet hrubého. Služební notebook i auto. Kolumbijská káva zdarma, obědy za dvacku. Sličná recepční, kterou na tu kávu pozveme. A nádavkem třeba plavání s delfínem. Netradiční benefity jsou dnes v kurzu, ne?

Realita udeří tvrdě. Bez varování. Nezáleží na tom, jak mocně naše fantazie pracuje. Vidina sebelepší práce stojí (a tvrdě padá) na pohovorech, na oněch chvilkách, které v sobě zvláštním způsobem mísí nejistotu, stud, znechucení a nadšení.

Má se za to, že v dávné minulosti sloužily pohovory k ověření uchazečovy kvalifikace. V posledních několika dekádách se ale jejich tvář pokřivila takovým způsobem, že běžné pracovní interview čím dál více připomíná béčkovou reality show. Už jen ten samotný konkurz! Životopis je nezbytností, motivační dopis povinností, odkaz na LinkedIn samozřejmostí. Hodina vašeho života v háji – a to jste zatím ani neposlali e-mail.

Pravá zábava začíná až s pozváním na pohovor. Tedy, na jeho první kolo. Ale žádné strachy – v 95 % případů na něj nedojde; na vaši pracně sesmolenou elektronickou poštu totiž nejspíš nikdy nikdo neodepíše.

Zíráte na monitoru na pozvánku na oficiální pracovní interview? Gratulujeme! Čekají vás jedny z nejkrušnějších chvilek života. Za prvé, zapomeňte na všechny poučky o tom, že první dojem rozhoduje. Ano, rozhoduje, ale vy budete nejspíše tak rozhozeni z toho fleku na košili (který tam předtím nebyl!), že na sebevědomý postoj ani nepomyslíte.

Zapomeňte i na všechny provařené otázky ze strany personalistů. Ano, i na ně dojde. Vás ovšem chladný přístup zástupců HR oddělení rozhodí natolik, že se vám připravené odpovědi z hlavy vypaří. Namísto toho ze sebe budete soukat nesouvislé odpovědi. A přemýšlet, proč vás celý svět nenávidí. Na konci vám slíbí, že se určitě ozvou.

Neozvou. A pokud ano, gratulujeme. Právě jste získali mizerně placenou práci s fůrou přesčasů! Vítejte ve světě dospělých…

Autor:

[nadpsavec-blog]

Pár kroků jak přežít Valentýn

Láska má obvykle hodně podob. Rádi sledujeme zamilované filmy, posloucháme romantické písně nebo čteme láskyplné romány. Když ale přijde datum 14. 2. máme jednoduše chuť zvracet. Prdelatí andělíčci se nás totiž snaží přesvědčit, že za lásku se utrácet prostě vyplatí. Nejsou v tom sami. Přítelkyně Petra by se s Vámi rozešla, kdybyste jí nekoupili alespoň tu růži. A Franta? Tomu je to jedno. 

Pak tu jsou ale i individua, která tyto problémy řešit nemusí. Nikoho totiž nemají a světle růžový den se tak může proměnit v pořádnou depresi. Ať už někoho máte nebo ne, v každém případě si přečtěte pár tipů, jak tenhle komerční svátek ve zdraví přežít.

Nikam nevycházejte

Nejjednodušším řešením je nikam nechodit. Vyhnete se tak plakátům v metru, které Vás nutí si koupit spoďáry se srdíčkami nebo voucherům na slevomatu, kde prostě toho partnera k jídlu mít nutně potřebujete. Pokud k sobě nikoho nemáte, tak hlavně netočte kolem štěstí. Mohlo by Vám totiž sdělit, že štěstí ve hře nemáte a zároveň připomenout, že lásku už vůbec ne. A vůbec, kdo by taky stál o cucající se puberťáky v parcích, když si může dopřát křidýlka z KFC pro jednoho?

Neotevírejte počítač, Facebook, zahoďte telefon (a možná si změňte i jméno)

Dalším krokem je vyhnout se sociálním sítím. Koho taky zajímá, že Vaše spolužačka slaví v luxusní restauraci, zatímco vy odhazujete kosti křidýlek do poloprázdného kyblíku? Ať už tedy máte nebo nemáte drahou (či lacinou) polovičku, vyhněte se komerčním senzacím a všem svým poblázněným přátelům. A pokud tu polovičku nemáte, tak rozhodně zahoďte telefon. Akta EX se dnes otevírat nebudou!

Pusťte si film

Filmy jsou univerzálním prostředkem všeho. V páru se vyplatí si pustit Thora. Na jehož konci s překvapením zjistíte, že jste se dívali na Trona a to hodnocení na čsfd prostě změnit musíte. Ups. Pokud jste ale sami, tak se takovým hovadinám raději vyhněte a nastartujte večer s Bridget Jonesovou. Není totiž nic lepšího, než se ve svém zoufalém životě dívat na někoho, kdo má ten život ještě zoufalejší. A pokud ve vašem vztahu přestal fungovat sex, tak si Bridget pusťte taky. Buď ušetříte za vztahovou poradnu a dospějete k názoru, že stará panna je doopravdy něco, co byste neradi zakusili nebo své období sucha jednoduše prohloubíte ještě víc. Team babičkovských spoďár for the win!

Hodně, ale opravdu hodně alkoholu

I Bára Poláková už ví, že Valentýn je prostě komerční svátek a je tedy čas vytáhnout flašku červeného vína. A pokud jste sami, tak si dejte bacha, aby ta druhá byla alespoň taky červená. Nechceme si totiž tuhle pakárnu další den připomínat odpornou bolestí hlavy. Zároveň si ale u tohoto kroku musíte dávat pozor na to, že dodržujete všechny kroky předcházející! Jakékoliv porušení by mohlo vést do depresova a známých morálních kocovin. A na to už fakt nikdo není zvědavý.

Valentýn nás tedy znovu navštíví zítra a jedinou přesvědčivou obranu představuje tvrzení: „Valentýn já neslavím, lepší je 1. Máj, sice stejně nikoho nebudu mít, ale co“. A pokud nechcete dodržovat pravidla pro přežití tohohle zamilovaného dne, jednoduše si najděte rande!

Autor:

[nadpsavec-blog]

Čtyři akty hudebního peklíčka

Koncerty jsou skvělá záležitost. Živá hudba je elektrizující. Povznáší. Dovolí člověku vypnout a odhodit všechny starosti i strasti, uzřít na pódiu své modly nebo třeba odkoukat, jak se ten který trik vlastně hraje. Ovšem i koncerty mají své mouchy. A někdy jsou to krev pijící masařky...

Akt první: Nesnesitelná lehkost bytí

Děkujeme, že chodíte včas. Nyní, prosíme, vyčkejte další hodinu. Nějak jsme to nestihli nachystat, no. Zvukař ukroutil knoflík, kytaristu banda sešlých groupies a barman musí naflusat do trubek, abychom dostáli pověsti klubového pitiva.

Sorry, tak ještě 20 minut, museli jsme narychlo sehnat pomalou šatnářku z důchoďáku, tu mladou si vyžádal frontman. Jako děláme, co můžeme, že jo, dokonce jsme šli na cigáro jenom třikrát.

Akt druhý: Všechna sláva polní tráva

Ahoj, Praho! Jsme naprosto nevýznamná kapela a je nám jasný, že jsme vám úplně ukradený. Tu půlhodinku ale spolu nějak přetrpíme, ne? Hele nevadí nám, že si sjíždíte Facebook, ale tohle sólo na bicí, to bude nářez! Bum čvacht cink cink plác, úplně jak Bonham, že jo? A kytarista, to je novej Hendrix, jenom je místo levorukosti levej jak poleno.

Hej, Praho, hej hej, vidíte, nebylo to tak zlý, že ne? Říkali jsme, že už jen jeden song? Ha, to tak, to my jenom jako. Abysme vás jakože navnadili. A jedéééém...

Akt třetí: Příprava pódia

Tenhle drát tam, tamten sem. A teď si sjedem pár riffů. Drnc drnc, hm, jako jo. Tak ještě mikrofony. Ček ček, van tů frí fór, no stejně by toho kokota měli vykopnout, na kytaru bych to měl mydlit já. Dokonce i klávesy nazvučím, hele, cinky cink tralala... Ale tou kytarou si prostě jistej nejsem, radši to ještě ošéfuju. Drnc drnc, teď zařvu do mikrofonu hej, člověk musí bejt vždycky připravenej, co kdyby. Hej hej, ček ček, van tú frí!

Akt čtvrtý: Show must go on!

Tak, jdeme na to. Intro pěkně z pásky, Vesmírná odyssea, krása. To nezklame, i Nietzsche by našel Boha. Tůůů tůůů... tum dum DUM DUM! Uf, přehmat, ty první skladby... ale co, tuhle věc hrajeme jenom letos, nový věci nikoho nezajímají. Vrchní šašek u mikrofonu, zase se nějak motáš... jasně, každej je zvědavej na rozezpívání, to lidi milujou. To už je čas na sólo? Tak třeba C-dur, triolky to jistí.

No jo, nedá se nic dělat, fakt už musíme jít. Ale jste nejlepší publikum na světě, dneska. Dobře, ještě dva songy, brzy se zase uvidíme. Jasně, zahrajeme to samý, nebojte se, přece se nebudeme učit něco novýho. Pěkný kozy, hrej si, tu máš trsátko. Sí jů lejtr!

Autor:

[nadpsavec-blog]

Můj víkend s pidi psem

Nikdy jsem moc nechápala, co krysaříci na těch čivavách vidí. Malý, ustrašený, uštěkaný ufonek s obříma očima, který se vám neustále motá pod nohy. Navíc se konstantně bojíte, že ho někde omylem rozsednete. Jaké pak bylo moje překvapení, když si jednu takovou čivavu pořídili bratr s přítelkyní... 

Tedy, jednoho takového, abych byla přesná. Když se sbalili na dovolenou, psík zůstal u nás. Pak se ale válečnou loď rozhodli opustit i zbylí členové rodiny a já s krysíkem na tři dny osiřela.

A jsme sami No co, je to jen pes, nějak to zvládneme, ne? Zas tak jednoduché to být nemělo. Jak je to malý, bojí se to všeho. A to myslím doslova. Dokáže je vystrašit sebemenší pohyb, vlastní miska s vodou i pocit, že je pohovka sleduje.

Navíc tihle patvorové většinou uctívají jednoho pána a na ostatní hází bobek (nebo alespoň zvedají nožičku), takže je vážně oříšek si je ze začátku udobřit a dostat ten roztřesenej balíček chlupů na svojí stranu. 

Už když bratr odjížděl, tak nás varoval, že je to malej čivaví stalker (což je fakt). S čivavou v bytě musíte sledovat každej krok a nic vám nesmí spadnout. Ono už jen takové kuře je větší než celej pes, takže nedej bože, kdyby vám slítlo z linky. Máte po psovi i po chuti.

Co udělá veverka, která ztratila svého pána? Odejde trucovat do komory. Jen se ale otřete o kuchyňskou linku, nadzvukovou rychlostí se přiřítí do kuchyně a hypnotizuje vás pohledem. Co kdybyste náhodou nedopatřením upustili kousek mňamky (i když ta „mňamka“ je zrovna zadělanej kastrol, kterej chcete dát do myčky). 

Když se nad ním slitujete, protože vždyť je to přece takovej roztomilej drobeček, ťuťu, malinkatej, a nějakou tu mlsku mu dáte, miluje vás jen do chvíle, než vám dojdou. Pak je šála pohozená na chodbě mnohem přívětivější než ošklivej, velkej člověk. Fuj (a haf na to).

První noc Krysička je tak rozmazlená, že je prý zvyklá spát s páníčky v posteli. Pochybuji, že by se to někdy poštěstilo takovým krokoušům, krajtám nebo otrokům – i když, lidé jsou různí. Dobrá tedy, na tu chvíli se uskrovním. Hážu pelech na letiště, psíka do pelechu. 

Panebože, snad ho nezalehnu, to by mi brácha dal! Všichni mi tvrdí, že pes případně jen kníkne a uskočí – nevěřím tomu. Tahle pidivěc by mohla očůrávat kytičky na druhém břehu, jen bych se jednou ze spaní protáhla. Brrr. A navíc by to určitě udělalo bordel na matraci. A jasně, i v duši. 

Už jsem zabírala, když psisko vylezlo z pelechu. Chvíli se mi pročuchávalo postelí a pak evidentně nevědělo, jak se z ní dostat dolů. Jen si běž do tý svý komory, trdlo! Sundávám ho z postele a doufám v klid. 

Jakmile jednou usnu, nic mě neprobudí. NIC. Jsem schopná usnout kdekoli a kdykoli. Usnu ve škole, v autobuse (i ve stoje), usazená na batohu na chodníku, v tichu i hluku. Ráno si pro jistotu nařizuju 20 budíků a minimálně o prvních pěti nemám šajn. Často mě napadlo, že jednou asi budu hrozná máma, jelikož dítě bude moct řvát klidně celou noc a já budu spokojeně chrupkat. Omyl. 

Po chviličce slyším ťap ťap ťap. Nedá mi to a vykouknu zpod peřiny. Krysík stojí u postele a upírá na mě očka s pohledem vem si mě nahoru! Taju. Mstí se mi opětovným opuštěním pelechu, pošlapáním mé maličkosti, opuštěním postele a znovunavrácením malého šikanátora.

Hra na schovávanou Tento proces se opakoval několikrát, a vždy mě ze spánku vytrhlo to vyčůrané ťap ťap ťap. Když se to stalo asi po čtvrté, vylezla jsem znaveně z postele, ale pes nikde. Jak zombie se potácím bytem, volám, hledám, rozsvěcím. Pod žárovkou se kácím jak upír pod sluncem, tohle všechno pro pidi psa, kterého jsem ve 3:15 evidentně ztratila ve vlastním bytě.

Kde jsi, ty malá potvoro? Musím přiznat, že už mě docela jímala hrůza. Zkuste si v půl čtvrté ráno hledat pidi psa a nezabít ho přitom. Po půl hodině hledání, kdy už jsem neměla daleko k infarktu (třeba už jsem ho cestou zašápla a nevím o tom??), mě to trklo. 

Víte, naproti posteli mám skříň a na ní zrcadlo. Na noc jí vždy otevírám (protože v zrcadle lze v noci spatřit spoustu fantasmagorických nesmyslů, a to nahání husí kůži). Beru telefon a opatrně si jdu posvítit do útrob skříně. Mezi mými legínami a kalhotami se na mě nevinně poulí dvě vesmírná kukadla. Tys mi dal! Padá mi kobliha ze srdce a někdy kolem 3:45 se vracím do peřin. 

Po tomto traumatickém zážitku (pro mě) psík samozřejmě v pelechu nevydržel ani pět vteřin, tyran, a ustlal si u mého podpaží. Hlavou se mi honí alespoň tucet scénářů, z nichž ani jeden pro něj nekončí dobře. Kamenná jak vytesaná socha, abych ho náhodou jediným pohybem neodeslala do věčných lovišť, KONEČNĚ usínám.

Ráno poté Asi nikoho nepřekvapí, že do krásného, nového rána mě probudily krysí tlapičky na obličeji, které si následně udělaly pelech z mého hrudníku. V 7:30. Au. Kdy jsem naposledy vstávala v tak děsivej čas? Venku -7°C, ideální na procházku. 

Polomrtvá oblékám kuřecí nožičky do kabátku, aby se v té zimě psík udržel pohromadě. Oblizuje mě, už se kamar��díme, hurá. Celý den mě pak nespustil z očí. Od té první hrozné noci mě zřejmě přijal za nového pána a nepustil mě z nohy. 

Ono je to pěkné, ale nic s tím neuděláte. Samozřejmě kromě vývaru, aby večer mohly být krysí hody. Nedojdete si na záchod, nenajíte se (jelikož vám hned hupsne do klína a hlaď mě, dělej, a dej mi taky kousek). Práce, úklid, myšlení – nic. A když, tak jen pidi midi. Stejně jako je pidi ten pes.

Závěrem - co je malý, to je hezký. Ale díky, raději knihu.

[nadpsavec-blog]

[Hostující postující]: Jak soudit lidi – efektivně a (ne)férově

Někteří lidé jsou přesvědčeni o pravdivosti vznešeného rčení „nesuď knihu podle obalu“. Takovým lidem ovšem jakožto vášnivý čtenář vzkazuji, že když se na knihu zadívají pozorně a otočí ji na zadní stranu, zjistí, že na obalu naleznou anotaci či úryvek knihy. A s tím už se dá nějak pracovat. Podobně je to i s lidmi. I když vám první dojem a letmý kontakt s člověkem zdánlivě neposkytnou komplexní náhled do hlubin jeho psyché, s vytrénovaným okem a s trochou lehce arogantní nadsázky si můžete vytvořit zevšeobecnělý obrázek i ze zdánlivě nepodstatných drobností.

Když už máte s lidmi trochu zkušenost, začnete vidět vzorce a kategorie, které vám celý proces usnadní. Nakonec tak můžete usuzovat velké věci, i když toho víte docela maličko. A to velice usnadňuje život. Uveďme si několik příkladů.

Vyjadřování

Hodně toho o člověku říká způsob, kterým se o věcech vyjadřuje. Vlastně ani nemusíte vnímat obsah sdělení. Záleží jenom na cviku a na schopnosti vytáhnout klíčová slova. I ten nejstupidnější názor lze vyjádřit na úrovni. Když ta úroveň chybí a člověk se schovává za hloupé a prázdné fráze, netřeba nic poslouchat. Můžete si v hlavě s totálním klidem zpívat třeba Macarenu – už víte, že je váš konverzační partner idiot a neříká nic hodnotného. Tak třeba slova či fráze jako „sluníčkář“, „politická korektnost“, „západní agenti“, „vlastizrádci“, „pražská kavárna“, „havloid“ či „dobroš“ nepoužívá člověk, který má všech pět pohromadě. Pokud je v konverzaci uslyšíte, máte okamžitě jasno o celém charakteru člověka.

Oblečení

Šaty dělají člověka? Spíše naopak – člověk si volí outfit, který jej reprezentuje. Vidíte například dospělého muže obutého v Crocs, který má na sobě děsně vtipné tričko s potiskem (např. s nápisem „F.B.I. – female body inspector“ či „Bazinga!“) a seprané kalhoty Rejoice? Vlastně už znáte celý jeho příběh. S nejvyšší pravděpodobností je to desetiletý chlapec s genetickou vadou předčasného růstu, který pouze vypadá dospěle. A jeho babička se nejspíš jmenuje Marie.

Stravování

Mou oblíbenou pomůckou k posuzování charakteru je překvapivě pizza. Vezměte člověka na první rande na pizzu a máte okamžitě jasno, jestli s ním můžete šťastně zestárnout. Obecně platí, že pokud má člověk rád ananas na pizze, zaslouží si katapultovat přímo do slunce. Je to člověk podivný, excentrický a nepředvídatelný. Dnes je to sladkokyselé ovoce na plátku pizzy, ale za pár let třeba prohraje vaše dítě v pokeru. Stejně významné je i to, jestli volí příbor či jestli jí rukama. Člověk, který jí pizzu rukama, vám bude krýt záda a půjde s vámi třeba i na konec světa – pokud si předtím ještě důkladně umyje ruce, je to už totální výhra.

Vkus

Vkus je údajně subjektivní. Praxe je však taková, že vkus některých lidí je prostě odsouzeníhodný. Člověk, který poslouchá Nickelback nebo sleduje filmy s Nicolasem Cagem, moc dobrých věcí v životě nepoznal a zaslouží si soucit a pomoc. Člověk, který poslouchá Iggy Azaleu a sleduje filmy s Adamem Sandlerem, už ovšem překročil Rubikon a vy ho tam rozhodně nesmíte následovat. Abychom ale nezůstávali na jedné straně spektra, musíme také varovat třeba před takovými lidmi, kteří nekriticky vychvalují do nebes film Interstellar – je to ten typ neintelektuálních individuí, kteří si myslí, že jsou lepší než vy a ještě vám vysvětlí, proč se mýlíte absolutně ve všem, co jste si kdy v životě mysleli.

Autor:

Nikola Š.

[nadpsavec-blog]

O horoskopech, čakrách a dalších kravinách

„Sestavila jsem ti numerologickou mřížku. A podle ní na tom budeš fakt dobře,“ tvrdila kamarádce známá s tajemným úsměvem na rtech. „Tři děti, veliký dům, ale hlavně najdeš konečně smysl života, tady to vidím,“ přihodila profesionální vědma něco naděje a jala se prsty šmejdit po cárech papíru. Astrální rychlostí, samosebou. „Tolik dětí, to by se mi líbilo!“, rozesmála se kamarádka zvučně.

Za rok byla mrtvá.

Český národ se pyšní svým ateismem. Prý nám to dává pocit, že jsme doopravdy strůjci vlastního osudu. Ve skutečnosti jsme ale víru v jednoho Boha vyměnili za generické horoskopy, umaštěné čtení z ruky, napravování čaker, léčivou sílu šutrů od cesty. Výsledkem je třeba i to, že taková Jolanda je známější než Karolína Světlá.

„Hele, já jako nevěřím v nějakýho boha nebo tak, ale prostě něco mezi nebem a zemí asi je... vždyť víš, jsem vodnář – a hrozně rád jezdím tobogánama!“, rozplývá se po čtvrtém pivu třicetiletý dělník z Kovošrotu. Je ve věku, kdy se lámou ledy. Mládí je definitivně pryč, pivní pupek se probouzí k životu, poslední chomáče vlasů to definitivně vzdávají a práce už lepší nebude. Je třeba nalézt nějaký nový smysl života. Kotvu, která nám dá pevné místo. Co na tom, že vodnář je znamení vzduchu.

Moderní esoterické nauky jsou fascinující, tajemné – a postavené na osvědčeném receptu pejska a kočičky. „Vem trochu pohanství, vraž tam špetku kříže, něco málo kabaly a okořeň to dávkou zlobivého okultismu,“ tvrdí se v kuchařce moderní věrouky.

Když ve čtrnácti vyvoláváte na táboře duchy, je to dobrá zábava. K alkoholu se nedostanete, na sex se nezmůžete. Když se ale s duchy o svém životě radí sešlá pětadvacítka, je něco sakra špatně.

Posrané větvičky se mění ve znamení, že ten a ten přítel je tím pravým pro dlouhou odkládanou penetraci. Sen o morčeti je nezvratným důkazem o vnitřní šelmě. Strach vzít život do vlastních rukou a alibismus á la ‘Vesmír to tak chtěl’ je bolestně hmatatelný. 

Vše završí umělohmotný krystal z Bravíčka, který dává jasně na srozuměnou: „Vyser se na tituly, Žižkov trpí nedostatkem čarodějnického řemesla!“

A má pravdu. Vědmy finanční nouzí netrpí.

[nadpsavec-blog]

Strip show aneb jak jsem zahlédla pindíka

Nedávno jsem měla narozeniny. Utrpení z toho, že se zas musím prezentovat o něco vyšším číslem, se mí přátelé snažili zmírnit svým dárkem. Co vás může povzbudit (a snad omladit) víc, než estráda naháčů a rozžhavených žen, křičících a jásajících pod tlakem sexuální energie? 

Když je řeč o ženách - ty se svlékají téměř všude. Ženský striptýz je vlastně každodenní chleba, takže nechápu, že je za něj dnes ještě někdo ochoten platit. Polonahá žena se svíjí snad v každém druhém filmu a téměř každém RnB videu. Sex holt prodává, takže je ho plná nejen televize a internet, ale i každá reklama. Od (mužského) spodního prádla přes sekačky až po toaletní papír a nové vydání učebnice účetnictví. Ale co muži? No, musím říct, byla jsem zvědavá, jelikož mužský striptýz jsem nikdy neviděla. Alespoň pokud nepočítáme Channinga Tatuma. Film a realita je ale přeci jen něco jiného, a tak jsem šla.

V jámě lvové

Hned u vchodu nás uvítal příjemný chlapík. Na sobě měl černé kalhoty, vestičku, motýlka… A to bylo vlastně všechno. Na odiv tak dával naposilované ruce a se zářivým úsměvem nás pustil dovnitř. V místnosti byla, krom mladých dívek, přítomna i řádka postarších dam. Ty se sem zjevně přišly po úspěšném rozvodu a 20 letech manželství podívat, jak že má ten chlap vlastně vypadat. Trochu jsme taktizovaly a sedly si na levý kraj, jelikož nám bylo jasné, že přední řady a prostřední ulička budou nejvíce na ráně, což se vzápětí ukázalo být svatou pravdou. A taky protože jsme třasořiťky (fakt s nima umíme zatřást). Když pominu fakt, že nás neustále okopávaly ženský proudící na toalety, zřejmě aby si přepudrovali ten cirkus na obličeji pro případ, že by se octly na pódiu, místa to byla fajn.

Najednou zhasla světla a moderátor oznámil, že jsme ztroskotaly na pustém ostrově. Vydala se nás ale zachránit přehlídka námořníků – inu, proč ne. Na pódium vpochodovali asi 4 námořníci, celí v bílém. Uhlala, uniformy, začíná to dobře. Pak se začali „smyslně“ vrtět a mně už problesklo hlavou, že ženy tu předehru umí podat podstatně lépe. Po chvíli se vrtící námořníci zastavili a postupně začali svlékat první část oblečení – bílou rukavičku. Wow, ještě nikdy jsem neviděla mužskou ruku! A – no né, už svlékli i druhou! Asi začínám vlhnout... Ne, planý poplach, procházející slonice mi jen drkla do cubíčka.

V dalším okamžiku nestydaté ruce vyprovokovaly dav k co největšímu žadonivému řevu a s lišáckými úsměvy odhodily svršky. Buchet v sále zas najednou přibylo. Odhalené, do posledního chloupku vyholené hrudníky se dočkaly náležitého ocenění. V posilce, v létě u bazénu ani obyčejně ve městě zkrátka polonahýho chlapa nepotkáte, terno. Jůůů, kalhoty dole! Kde se asi dají koupit? V opilých ránech jsou zápasy s knoflíky dost náročný, docela by se hodily. Pak se před námi začaly natřásat zadky v uplých trenkách, jimž vévodily chlupaté nohy v ponožkách. Už jsme to nevydržely a začaly se smát, vystoupení opravdu chvílemi působilo spíš jako asexuální parodie či vtípek namyšleného opilce.

Pak ale začala ta pravá show.  Jednotlivá vystoupení byla vesměs stejná. Začala novou situací (kostýmem) a za trochu směšného pohupování se tanečník postupně zbavil oblečení až na spoďáry. Co si budeme nalhávat, právě kvůli tomu, co skrývají, jsme tam všechny šly. Nic jiného vlastně na mužském těle tak zajímavého ani nedostupného není. Většinou však chlapci na pódiu jen divačky provokovali a se zakrytým pindíkem se odpoklonkovali. So hot (asi tak, že chci jít domů). 

Tanečníci se začali vrhat do obecenstva a vybrat si nějakou, alespoň trochu ucházející, holčinu, kterou pak obdařili tancem na klíně a kopulací přes oblečení. Někteří to dotáhli tak daleko, že si (či za pomoci vybrané slečny) pod ručníkem stáhli trenky. Pak se k publiku otočili zády a věnovali vybrané dámě malé překvapení, které občas následovalo otíráním hadičky o klín. Hm, fakt bych chtěla, aby se o mě otíral cizí penis (brr). Publikum ale mělo smůlu a z podobného výhledu nemělo nic. Celkově mi to přišlo jako vybíjení přetékajícího mužského testosteronu tolerovanou a uznávanou cestou. Případné partnerky nepodvedou, ale na jevišti si můžou dovolit téměř cokoli. Vyčůraný.

Na závěr asi 3 hodinového vystoupení jsme se však konečně dočkaly. Chlapci se svlékli do ručníků a žmoulali si pod nimi rozkrok. Dva odvážlivci ho však nakonec na chvíli opravdu vytáhli a oklepali o ručník. Jeden ho dokonce vrazil překvapené účastnici na pódiu do ruky. Přání všech přítomných dam se vyplnilo – konečně jsme spatřily penis. No, které se to v životě kdy poštěstí? Ten obrovský, černý vibrátor jsme sice nevyhrály, ale alespoň máme na co vzpomínat. Jupí jé, kam se hrabou ladné ženské pohyby a svůdná představení na přehlídku mužské dominance a sršící sebelásky. Tip ťop.

Autor:

[nadpsavec-blog]

Moje boje: Česká pošta

Sedíte za počítačem, popíjíte dvojku vína Pinot Grigio a záda vám zahřívá plápolavý krb, do kterého budete muset jít každou chvílí vhodit další polínko. Po přiložení se pak můžete konečně vrátit k několikahodinovému scrollování na Zootu, kde se nemůžete rozhodnout, jaký odstín té modré košile by vám slušel víc. Klasická středa. Určitě to znáte. 

Dobře, přiznávám, že jsem tu realitu malinko poupravil. Ve skutečnosti totiž sedíte za počítačem, který se zapíná dvacet minut. Už se dokonce bojíte kliknout i na tu myš, protože jediné kliknutí by mohlo váš počítač poslat na ostrov zchátralých přístrojů. Místo dvojky bílého vína popíjíte zvětralou Kofolu, kterou jste nestihli dopít, než jste šli spát. A krb? Jste rádi, že vám vůbec hřeje topení! Na Zoot můžete zapomenout rovnou, protože tolik přece nevyděláváte. A tak si musíte prostě vystačit s Aliexpressem a červenou košilí. Tu modrou tam stejně totiž nemají.

Po objednání vámi vybraného zboží dostanete sledovací číslo, které vám odhalí, kde se váš balíček toulá. V první řadě musíte překousnout fakt, že i tahle drobná věc procestuje daleko více států, než ve kterých jste kdy byli vy sami. A to hned třeba několikrát v řadě za sebou – tam, zpátky, tam, zpátky a zase směrem k vám. Nutno dodat, že už nervózně uvažujete nad tím, zda má po čtrnácti dnech cenu otevřít s prodejcem spor. Pak ale zjistíte, že balík už do České republiky dorazil. Chvilkové nadšení vystřídá pocit netrpělivosti a zoufalosti. Kde se zase ten balík zaseknul? Odpověď vám možná poskytne maskot České pošty. Možná taky ne. Proč není tahle instituce schopná vykonávat to, k čemu byla v první řadě stvořena? Tedy doručovat zásilky?

Naštěstí (nebo možná naneštěstí) Česká pošta umožňuje zákazníkům sledovat zásilky přímo ze svých webových stránek. Zásilka vstoupila na SPU v Malešicích, takže můžete být v klidu. Vaše košile někam vstoupila, nemusíte si dělat starosti. Problém nastává tehdy, když si po dalších deseti dnech uvědomíte, že vaše zásilka pravděpodobně zapomněla i vystoupit, protože stále nedorazila na místo určení. A tak se rozhodnete jednat. Naleznete na internetu číslo do Malešic, kde by ta vaše nezbednice měla trajdat a pokoušíte se o navázání slušného a vyrovnaného kontaktu. V okamžiku vám dojde, že veškeré vaše snahy jsou zbytečné. Telefon totiž nikdo nebere. A tak si říkáte, že přece nenecháte Českou poštu vyhrát tak snadno. Napíšete dva naštvané emaily, na které vám samozřejmě také nikdo neodpoví. Tak a co teď? Už zbývá jen napsat stížnost – není na ní ale přeci jen trochu brzy? Není. 

Takže si stěžujete, že vám nikdo nenaslouchá, že nemáte co na sebe a že jste vlastně úplně psychicky v háji. Na stížnost vám sice nikdo neodpoví, ale do několika dní se ve sledování zásilek stane zázrak. Košile vystupuje z SPU a dává se na cestu! Tak kde je problém teď? Košile prý už z SPU vystoupila před deseti dny. Česká pošta ale tenhle fakt aktualizovala až nyní. Nabízí se otázka – kde se tedy košile zase courá? A tak voláte na infolinku České pošty. Mluvíte s příjemným ženským hlasem, který vás uklidňuje, že vaše zásilka jistě existuje. Po sdělení sledovacího čísla zásilky vám ale řekne, že je to celý nějaký divný, že s tímhle se nikdy nesetkala a že jde pravděpodobně o nějakou chybu. Nic si z toho ale dělat nemáte, všechno se vyřeší. 

A tak čekáte další týden, než se konečně na internetu ukáže, že je zásilka ve stavu odpoledního doručování adresátovi. Konečně. Napjatě doma vyčkáváte celý den a k tomu radostnému okamžiku už si chladíte v lednici šampus. Je ale pět hodin a zásilka stále nikde. Smutně si sundáváte narozeninovou čepičku z hlavy a znovu otevíráte ty odporné webové stránky České pošty. Adresát nezastižen – zásilka uložena na poště. Jak je možné, že košile zvládne obletět celý svět během několika dní, ale v České republice se zasekne skoro na měsíc?

Autor:

[nadpsavec-blog]

Jak jsem (ne)dodržel novoroční předsevzetí

„A když vydržíš nepapat, uvidíš zlaté prasátko,“ tvrdí pán malé holčičce ve fousaté reklamě, která se vedle Mrazíka stala koloritem českých Vánoc. Většina odborníků se v postsilvestrovském deliriu shodne na tom, že jakákoliv novoroční předsevzetí – včetně těch o sníženém přísunu potravy - jsou odsouzena ke zmaru.

Neposlouchaje rady titulovaných hlav, dal jsem si předsevzetí. A bylo jich hned sedm.

Sedm statečných. K dnešnímu dni jich přežila sotva polovina.

Opravdu jsem chtěl novoročním slibům dostát. Nářky o zrádném 1. lednu jsem obešel jednoduše – začal jsem ledna druhého; první den nového roku jsem tradičně strávil úvahami o bytí a nebytí, blití i neblití. Do karet mi navíc hrálo, že jsem po dvou letech konečně dočetl knihu ‚Konec prokrastinace‘. 

I proto jsem vánoční svátky pojal jako přípravou fázi – a nezřízeně jsem žral, pil, spal. A dost možná prováděl i mnohem horší věci. Protože přeci s rokem 2017 bude vše jinak, že?

Během prvního týdne jsem vstával okolo šesté ráno, ze svých stravovacích návyků jsem vypustil jakýkoliv náznak cukru. Konzumace alkoholu klesla na nulu, přísun zeleniny byl naopak enormní. Z několika jednoduchých cviků mě tělo bolelo ještě týden. Den co den jsem nachodil 5 tisíc kroků. A přečetl jsem dvě knížky. Při čtení jsem pravidelně usínal. A absence cukru se během nákupu přihlásila o slovo tak mocným způsobem, že jsem u pokladny téměř zkolaboval.

V průběhu druhého týdne jsem začal vstávat okolo sedmé. Díky tomu odpadl odpolední spánek a já se konečně dozvěděl, zda Steinbeckův Doktor z ulice Na plechárně našel životní lásku. Nenašel. A stejně tak já nenašel vůli se nenapít. „Tak asi nebudeš na mojí oslavě na suchu, ne?“, vyčetla mi kamarádka. Dobře míněné předsevzetí dát alkoholu vale škytlo, padlo a pošlo.

Zato jsem ale přečetl jsem další dvě knížky a svou denní dávku kroků jsem dodržel také. Ovíněné přesuny na noční dopravu skýtají mnoho zákoutí, díky kterým čísla na krokoměru naskakují jedna radost.

Třetí týden nastala krize. A objevila se rýmička, která je pro muže těžkotonážním ekvivalentem příjezdu tety Irmy. Ohledně ranního vstávání jsem přijal jednoduchý konsenzus – pokud jsem vstal během sedmé ráno, vstal jsem přesně v sedm ráno. Tečka. Nachlazení jsem se snažil vypotit cvičením. Skoro jsem vydávil mrkvový salát. Žaludek jsem uklidnil skleničkou červeného a balíčkem pravých českých brambůrků. Chutnaly jako hořké vítězství.

Digitální krokoměr zapadl prachem, zato jsem přečetl tři knížky. Měly velká písmenka.

Čtvrtý týden jsem na brzké vstávání rezignoval. Stále mi není dobře. Rýmičku nahradil kašel. Zhlédl jsem se v tezi, že pro boj s nemocí je potřeba poctít imunitní systém nášupem energie – a snědl jsem čokoládu. Venku jsem nebyl několik dní, od posledního cvičení uběhl týden. Rozečtená knížka mi zapadla za postel.

1. únor je naštěstí za rohem. A tentokrát to dokážu!

[nadpsavec-blog]

TOP 5 příznaků prokrastinace aneb jak poznáte, že jste lemra

O tom, že zkouškové je peklo a nejeden student při něm má chuť hodit si mašli, jsme psali již dříve.

Jak poznáte, že i z vás se stává študácká troska a do spánku vám pomalu ťuká ptáček jarabáček, že byste už měli začít něco dělat? Koukněte na pár symptomů:

Odsouváte. Všechno, kromě pohovky

Razíte heslo „co můžeš udělat zítra, udělej klidně napřesrok“. V zásadě se vykazují dva typy:

Odsouvač domaženka – Všechny ty důležité eseje a výzkumy jednoduše odkládáte s prohlášením: „Vždyť mám ještě celý tři týdny, to je času!“ – pěkný houby. Zato ale určitě máte vyleštěný okna, vytříděný ponožky, propisky seřazený podle životnosti, vedete si tabulku sledující váš denní cyklus a babičku na telefonu – asi aby vás nehryzalo svědomí. Lednička je ale prázdná, protože na nákup je to furt stejně daleko. Odsouvač lenoch – Vy pro jistotu neděláte vůbec nic. Všechny série Doctora Who už jste ale viděli alespoň 3x, s týpkem z dámežrádlo si tykáte. Vytrácí se už i chuť koukat na porno, je s tím pak moc práce. Nevstáváte před polednem a dost možná se často budíte ještě s chutí piva na jazyku. Vypraný prádlo máte v pračce už asi 3 dny a nádobí se taky samo neumyje – ale to vám přece neuteče. Alespoň zatím ne.

Co tu máme dál?

Nulové výsledky Zamyslete se – kolik věcí jste udělali v posledním týdnu? A ne, instantní polívka, seriálový maraton ani váš/e přítel/kyně se nepočítají. Neustále všechny a všechno odmítáte s tím, že máte přece hrozně moc zkoušek a musíte se učit – jo, musíte. Ale neděláte to. I když na to pivo si určitě rádi zajdete, pauza mezi učením je přece důležitá…

Smrdíte

Nekoukejte se tak na mě – je to pravda. Pokud zrovna nemusíte učitele přesvědčovat, že jste se fakt učili, co jste mohli, jen prostě máte okno, zabarikádujete se mezi polštářem, peřinou, energiťákem (abyste se alespoň mohli tvářit, že něco děláte) a chipsama (protože to je taky důležitej doplněk energie). Stejně vás nikdo neuvidí. A pokud by i tak chtěl, dřív vás ucítí a uteče.

Nevíte, co je za den

A možná ani ten rok byste netipli.  Dny kolem vás tak podivně plynou, tak co byste do toho zasahovali. Musíte šetřit energii na to učení. Stačí, že si musíte zapamatovat, jakou barvu měly Caesarovy pantofle a skutečnost, že houbička na nádobí se fakt sníst nedá. Jar místo oleje taky není to pravý ořechový. Nikdo přece nemá takovou mozkovou kapacitu, která by to pobrala všechno.

Máte depku

Nedivím se. Vážně se na nás v dnešní době klade nějak moc povinností na ta naše ubohá bedra. Ve škole chtějí hotový nesmysly, v práci (pokud je) taky. Kdo to kdy viděl, eseje a powerpointy. Navíc kvůli tomu člověk musí vstát, kolikrát i brzo ráno. Třeba v 10. Fuj.  V MeinKampfu dnes měli jen 10 druhů ovoce a zase vám došla Lítačka. No, jde to všechno do háje, to vám povím…

[nadpsavec-blog]

Kdo jsou namyšlení Pražáci?

Když jsem se před čtvrt stoletím rodil v porodnici U Apolináře, neměl jsem sebemenší ponětí, jakým způsobem to ovlivní můj život. Jako dítě jsem nabyl dojmu, že mimo Prahu a chalupu, kam jsem s rodiči jezdil na prázdniny, neexistuje nic dalšího. Existovalo. Děti z vesnice si se mnou nechtěly hrát, protože jsem byl stigmatizován pražským metrem. A když jsem jezdil na tábory, byl jsem onou pražskou černou ovcí. Naštěstí jsem se vždy vracel na svou oblíbenou šestku, za všemi svými pražskými kamarády, se kterými jsem takové problémy řešit nikdy nemusel.

Vlastně jsem nikdy zcela netušil, proč je kolem Prahy takového povyku. S lidmi, co se rozhodli vzdát se své kariéry v JZD, jsem se poprvé setkal až na vysoké škole. Postupně se kolem mě začali objevovat i jedinci z jiných koutů republiky a já už pomalu nestíhal kontrolovat místa narození v jejich občankách. Začal jsem si všímat i rozdílů v chování a odlišnost našich kultur pak byla přímo zjevná. Zprvu jsem se snažil ignorovat to, že lidé nedokáží pochopit, že eskalátory jsou z jedné půlky průchozí nebo, že tramvaj přeci není „šalina“, a tak jsem se pravděpodobně stal Pražákem v pravém slova smyslu.

Na otázku „Co bylo dřív, namyšlenej Pražák nebo namyšlenej burák?“ stále hledám odpověď. Rok co rok totiž do Prahy přichází lidé, kteří si plní svůj Prague dream, přičemž jejich ego s přibývajícími roky roste. Po pěti letech jsou vám schopni říci, že jsou Pražáci a přesně tímhle momentem začíná všechen ten kolotoč boje a nenávisti. Doopravdy se někdo stydí za to, odkud pochází? To je blbost. Jako Pražák jsem nikdy neměl potřebu zesměšňovat jiná (a mimochodem krásná) česká města – minimálně do doby, než jsem se sám stal terčem urážek a vpasoval se do role, která mi byla předurčena. Kdysi jsem ve veřejné dopravě zaslechl jeden argument. Muž ženě říkal, že Pražáci jezdí jako hovada. Načež žena mu odvětila: „No jo, to jsou ti z venkova, co jen mají pražskou espézetku!“, tak co teď s tím?

Strašidelnější už je snad jenom reakce jednoho studenta ČÉZETÚ: „Ty bydlíš v Praze? Tak to upřímnou soustrast, kdybych byl Pražák, tak bych se neměl rád.“ Studium v Brně nebo v Hradci asi některým prostě nevoní. Pak se mi nesmíte divit, že když se v létě procházím po Náplavce, snažíc se vůbec projít mezi těmi dalšími náplavkami, mám hned po náladě. Ještě před pěti lety to bylo jedno z nejhezčích míst, pak ho ovládli pozéři. Rozumný člověk by snad přišel s otázkou: „Proč tedy Praha? Proč žít někde, kde se mi to nelíbí, kde vlastně ani nemám rád tamní obyvatele?“, odpovědí by pravděpodobně bylo jedno slovo – peníze. A pokud ne to, tak možná pocit nadřazenosti. Žít v hlavním městě a dávat to najevo, je totiž něco extra. Čímž se nám opět uzavírá bludný kruh vysvětlující, proč jsme my Pražáci tak namyšlení. Proč se nad ostatními povyšujeme a proč není radno se s námi vůbec zahazovat. Aneb za vším hledej Pražáka, je pointa všech těch vtípků, které si nás spolu s Brnem berou na mušku.

Praha je ale jednoznačně jedno z nejkrásnějších měst. Mám to tu rád a ani jednou mě nenapadla myšlenka se někam přestěhovat. Ale vysvětlovat na Moravě skupince lidí, že by nebylo moudré házet všechny do jednoho pytle, je celkem dřina. Obzvlášť pokud jste z Prahy.

Autor:

[nadpsavec-blog]

21. století v zajetí reklam

Ještě tomu není tak dávno, co jsme si v emo oblečcích stěžovali na naše životní eskapády kamarádům přes ICQ. Zoopaloola přišla vhod, když jsme nemohli usnout a Slide a Lama byla jednoduše závislost. Někdy kolem roku 2004 ale přišel Mark Zuckerberg s Facebookem a my se tak o pár let později mohli stát reálnými postavičkami ve spletitých sítích internetu.

Najednou všechno získalo smysl. Pokud ovšem nepočítám otázky typu „Ahoj, jak se máš?“, které svůj původní smysl ztratily. Všechno jsme se o svých kamarádech totiž dozvěděli na modro-modré zdi, a jakékoliv nemístné a spontánní dotazy takového typu vyvolávaly další série otázek. Když jste totiž „chodícím palcem“, který mimochodem strkáte a ukazujete všude možně, není zase tak obtížné vás vidět jako podivína, co nemá nic lepšího na práci. Ale za ten lajk to prostě stojí. Takže si přidáváte další a další přátele. Ty, o kterých vlastně nevíte nic jiného, než to, co dělali v sobotu večer. Pak tu je ale ještě jedna skupina, která má v oblibě si hrát na Alenu Zárybnickou a pečlivě vás informuje o počasí tam venku. Tam za oknem. A tak jsme se tedy stali lidmi, jejichž revírem je internet a vzbudili jsme zájem u obchodníků ze všech koutů tohoto zářivého světa. Zuckerberg správně vycítil příležitost těžit z reklamy, a Facebook se tak vedle Googlu stal mocným pasákem nás, naivních slídilů.

A tak se po několika letech čertíme nad novými emotikony v chatu nebo nad novou vizuální podobou zpráv. Hrabeme se přitom v plnovousu nebo si upravujeme trendové retro doplňky, a postujeme vyfiltrované a rádoby umělecké fotky, abychom zapůsobili na své – již dávno zapomenuté – známé. Vůbec si ale neuvědomujeme, že každé naše kliknutí, lajknutí nebo prohlédnutí, ať už nudného příspěvku, vynáší těm okolo pořádný balík. Samozřejmě z toho nemáme sami nic. A všechny takové činnosti se následně ukládají do věčné paměti nikdy nezapomínajícího Facebooku. Tak se nedivte, pokud vám náš modrý kamarád navrhuje, že byste měli zhubnout, koupit si boty, co jste si předevčírem prohlíželi nebo, že máte za úkol lajknout stránku transsexuálního Pepy, co se pokouší sníst nejpálivější chilli papričky na světě. Co to o vás vypovídá? Naivní já by se určitě snažilo hájit argument, že jistě nic. Realistické já ovšem říká, že všechno je v háji. Doba, kdy jsme se dívali na Futuramu a smáli se dílu s vlezlou reklamou, nastala. Až se za pár let do prodeje dostane v operovatelná technika, mějte se proto na pozoru. Mohlo by se totiž stát, že se vám o Pepovi bude i zdát.

Reklama se tak stala ještě důležitějším nástrojem a hybatelem naší ekonomiky, bez ní už si pomalu nepřečtete ani zprávy. Že máte AdBlock? Nevadí, ten článek vám jednoduše zakážeme. Z čeho bychom pak žili? A tak už i naše zpravodajské servery konečně přišly na kloub všem těm „příživníkům“, kteří si na černo čtou o tom, co ve svém volnu dělá Kája Gott a jak se pere se svou nemocí. 

AdBlock a iDnes.cz

Dalším nemilým způsobem je identifikace polohy pomocí GPS ve vašem telefonu. Nebo jste si ještě nevšimli, že vám operátor zasílá výhodné nabídky svých spřátelených firem, když jste v obchodních centrech, či poblíž jejich poboček?

ihned.cz

Orwell by ani nemusel pokoušet svou imaginaci, román 2017 by se psal naprosto sám. Žijeme jednoduše v době, kde již nezáleží na slovní interakci. Záleží na té virtuální. Každé slovo ve šťastném statůsku se mění v heslo. A každé heslo se následně stává zdrojem šancí oslovit potenciálního zákazníka. Tak to je. Existují sice způsoby, jak se cíleným reklamám vyhnout, ale ne vždy zcela fungují. Stačí, když si to alespoň myslíme. A tak v rámci takto poeticky laděného článku prosím sdílejte. Jinak vás budu v následujících dnech chodit strašit s výhodnými nabídkami do snů. Stejně jako Pepa.

Autor: 

[nadpsavec-blog]

4 rozdíly mezi depkou a depresí

Znáte stavy, kdy celý svět stojí za starou bačkoru, při vaření čaje spálíte i vodu a na co sáhnete, to se odporoučí do věčných lovišť? Máme pro vás novinku - přesně tohle deprese není.

V Česku má svého psychiatra každý dvacátý člověk, nějakou formou deprese ale trpí až pětina obyvatel. Podle učených odhadů bude za pár dekád deprese nejčastějším důvodem dlouhodobé pracovní neschopnosti. Takže jestli jste zatím nikdy neviděli čekárnu u „cvokaře“, nezoufejte. Dost možná se tam brzy mrknete.

Deprese jsou na h*vno. Seberou vám týdny a měsíce života, odstřihnou vás od rodiny, přátel, koníčků i smyslu života. A navíc na vás lidé koukají skrze prsty, protože „blbou náladu má dneska každý“.

Jenže deprese nejsou depky. Proč?

Komedie nic neřeší (a sex taky ne)

Zatímco všechny exotické pokrmy chutnají „tak trochu jako kuře“, lék na depresi vidí většina lidí v komediích Zdeňka Trošky. „Žili za komunistů, na vesnici, neměli internet – a stejně byli šťastní,“ rozumují druzí nad léčivou povahou laskavých postaviček českého venkova. 

S blbou náladou Babovřesky pohnou. S depresí ne.

Mezitím totiž vidíte svět optikou televizní obrazovky, rady druhých sotva vnímáte a při mluvení máte pocit, že vaše slova pronáší někdo cizí. Říká se tomu depersonalizace. Odcizení. A s krádeží nedopitého piva to nemá nic společného.

Stanete se lidskou popelnicí

Když máte depku, dáte si čokoládu a jste v pohodě. Když máte depresi, dáte si čokolády troje. A pak pizzu, kterou zapijete colou. A nakonec do sebe začnete cpát balení starých, suchých rohlíků. Mozek totiž ví, že s jídlem přichází uspokojení.

Jenže s depresí je vaše chemie v mozku - řečeno lidovou bodrostí - v hajzlu a uspokojení vám nepřináší nic. Nelidská žravost se postupně přetaví ve svébytnou formu sebepoškozování; v kombinaci s léky, které se do vás psychiatři snaží rvát, pak není výjimkou, že během měsíce přiberete i 15 kilo.

A ano, jsou i lidé, kteří naopak v depresi nesní skoro nic. Při pohledu do tukem přetékajících psychiatrických čekáren se tomu ale zdráhám uvěřit.

Rezignace, vaše druhé jméno

Nejdříve se vykašlete na návštěvy posilovny. Potom odpískáte páteční hospodu s kamarády. Nakonec rezignujete na práci, údržbu domácnosti a život vůbec. Nic z toho totiž nemá smysl – a zároveň nic nedává smysl víc než právě tahle myšlenka.

Jeden z nejlepších popisů depresivního náhledu na svět vzešel z pera J. K. Rowling, která se sama s depresí potýkala. „Je to, jako bych už nikdy neměl mít radost,“ tvrdily postavy ze série o Harrym Potterovi o mozkomorech.

A v daném okamžiku je o opaku nedokázalo přesvědčit nic na světě.

S dobrými léky budete funkční... jednou

Antidepresiva mají pověst ‚veselých bonbonků‘, které si stačí vzít a v mžiku sekundy vnímáte svět skrze růžové brýle. Tohle platí možná o extázi, antidepresiva ovšem fungují jinak. Především jsou ale během na dlouhou trať.

Než totiž začnou působit, uběhne 6 týdnů. Než vás ‚vykopnou‘ do funkčního stavu, trvá to okolo 3 měsíců. Jak dlouho tedy trvá, než se vás vaši démoni z Azkabanu propustí?

Často i více jak rok. Nesedí vám počty? Antidepresiv je totiž několik typů, každý z typů se pak dělí do různých podskupin. A hádejte co? Lidem často sedne až třetí, čtvrtý druh léků. A mezitím se snažíte nějak přežívat a ignorovat pestrou paletu vedlejších příznaků, které zahrnují třeba nespavost, zvracení, halucinace a neschopnost udělat si s partnerem ‚hezký večer‘. 

 ...ale asi pořád lepší, než si lepit po pokoji fotky se Zemanem. A mít tam Ovčáčka.

Autor: