namibijskepohadky

[namibijskepohadky]

Den šestý - Obří meteorit a hroší spaní

Vzbudili jsme se po dlouhé době v luxusním kempu s teplou vodou a elektřinou, dobili jsme baterky, udělali ranní hygienu, nasnídali se a tak trochu poklidili v hodně zabydleném autě. V autě jsme to porovnali tak, abychom mohli brát stopaře, protože šlo vždy o zajímavé zkušenosti. Také jsem do včerejší pohádky zapomněla napsat, že po cestě s křováky do Tsumkwe jsme nabrali i třetího křováka, který jel do Tsumkwe prodat dvě surikaty ze dřeva. Jednu malou a jednu velkou, tak jsme je od něj obě koupili už v autě, ale do Tsumkwe jel stejně. Zbylí dva si z něj dělali legraci, že to není surikata, ale klokan. Nezdálo se, že by ho to ale pobavilo. Možná nevěděl, jak takový klokan vypadá. 

Dnes nás čekala cesta do Ruacana falls. Chtěli jsme to ale vzít přes meteorit Hoba, protože jde o největší meteorit, který dopadl na zem a zůstal v kuse. Byla to sice mírná zajížďka zpět, ale Olda se rozhodl ji kvůli meteoritu podstoupit, a tak jsme vyjeli. Cesta vedla nejprve po asfaltové silnici třídy B, které vypadají asi jako Strakonická, ale je jich v Namibii poměrně málo a potom po prašné cestě třídy C, kterých je naopak hodně, mají být dobře upravené, ale ne vždy jsou. Česky polňačky. Kolem cest bylo spoustu farem, krav a úplně suchých kukuřičných polí. 

Na místě meteoritu byl malý domeček se suvenýry a vstupným. Slečna prodávající z nás byla poveselená a líbily se jí hlavně moje křovácké korále. K meteoritu samotnému jsme se dostali po cestičce, na které nás pobavila tato cedule.

Dávali jsme tedy pozor, aby nám něco nespadlo na hlavu a šli jsme dál. Meteorit byl opravdu veliký (cca 3x3x1m). Prý se předpokládá, že na zem dopadl před 80 000 lety, ale nalezl ho místní farmář při orbě až v roce 1920. Předtím prý několik milionů let létal vesmírem. Je to také největší kus přírodního železa na Zemi, a tak byl poměrně značně zkorodovaný a taky trochu poničený vandaly, kteří si z něj v minulosti chtěli kousek uloupnout. Říkali jsme si, že když nabíral tak dlouho vesmírnou energii, musíme ji z něj trochu načerpat, a tak jsme u něj chvilku pobyli a odpočinuli jsme si na něm.

Když jsme  načerpali energii, vyrazili jsme dál k Ruacana falls. Abych nemátla - Ruacana falls opravdu jsou vodopády na řece Kunene, jen jsou v období sucha úplně vyschlé, kvůli elektrárně na území Angoly a také kvůli Namibijské Ruacana power plant. 

My jsme se ale nejprve vydali na cestu. Jeli jsme stále hodně na sever - k rovníku po silnici B1, štrejchli jsme růžek NP Etosha a všimli jsme si, že se krajina i lidé začínají hodně měnit. To je vůbec taková Namibijská specialita, že člověk jede a jede a krajina se mění a mění. Nejprve jsme projížděli roztomilými kopečky s farmami, kravkami a kukuřicemi. Najednou začalo být podél silnice mnoho vesniček s bary roztodivných jmen a také v dálce začaly vykukovat palmové háje. Lidé byli hodně barevně oblečení, podél ulic prodávali spoustu zboží, ženy nosily těžké nákupy na hlavách (s tím jsme se více na jihu vůbec nesetkali). Kolem silnice postávalo také hodně dětí ve školních uniformách. Postupně přibývalo i vodních jezírek podobných rýžovištím, ve kterých stáli lidé, kteří v nich ?lovili ryby? 

Byla to  neobydlenější a nejméně suchá část, kterou jsme zatím viděli. Je to vlastně docela logické, že lidé jsou tam, kde je voda. Cesta byla dost dlouhá (asi 500 km), ale byla tak zajímavá, že nám ani nevadilo ji absolvovat. Jeli jsme si a jeli, až jsme odbočili na mnohem menší silnici, kde už zase nikdo nebyl a při západu slunce jsme dojeli na kopeček. Ten jsme přejeli a uviděli před sebou neuvěřitelně krásný pohled. Viděli jsme řeku Kunene a za ní Angolské kopečky (hranice prochází středem řeky). Celé to bylo zalité v zlatavě mlžném oparu a člověk se nemohl vynadívat.

No jenomže se začalo stmívat a nikde nikdo, nikde nic. Z průvodce jsme věděli, že by v okolí měl být camp, o kterém toho ale ani v průvodci moc nevěděli. Prakticky jen to, že by měl být ještě otevřený. Byli jsme trošku nervózní. Minuli jsme elektrárnu a potom více méně náhodou zahlédli starou a ošuntělou ceduli Hippo pools camp. Vjeli jsme do otevřené brány a tam nás přivítala paní, která si od nás vzala dost málo peněz a řekla, že se můžeme ubytovat kdekoliv chceme. Kromě nás a paní byl v campu jen zamilovaný pár, který ale po chvíli odjel pryč. Zůstali jsme tedy sami. Camp byl úplně na břehu řeky Kunene. Vybrali jsme si nejhezčí místo přímo u řeky, která by sváděla ke koupeli, kdyby se to tam nejmenovalo Hippo pools, všude se nepovalovaly hroší bobky a taky kdyby všude nebyly takovéto cedule:

Byla to opravdu nádhera. Začali jsme si vařit večeři, uhostili jsme i nemocného pejska, který celkem spořádaně čekal opodál a trochu na nás padla samota a vědomí, že nejbližší civilizace je několik desítek kilometrů daleko. Také jsme si začali uvědomovat (hlavně já), že výlez z vody není oplocený a že hroši jsou prý v noci nejagresivnější ze všech zvířat. Při západu nás ještě docela lákalo někde v povzdálí uvidět hrocha nebo krokodýla, ale jak se začalo stmívat, začala jsem se víc a víc bát. 

Nakonec jsem seděla u ohně a všude se s baterkou rozhlížela, a tak Olda vyslyšel moje prosby a s pivem jsme si vylezli na auto a v klidu popíjeli. Hrocha jsme nakonec neviděli, ale v noci jsme slyšeli jeho řev. A mně to teda stačilo...:)

[namibijskepohadky]

Den pátý - Křováci a Tsumeb

Ráno jsme se probudili, posnídali Kaši od Bětky (skrytá reklama) a když se Bára šla osprchovat, Olda se dal do řeči s Weinem, ze kterého se vyklubal docela zajímavý týpek a  ředitel neziskové organizace na záchranu slonů EHRA. Pohovořil s námi o volunturismu - tak se prý teď řiká novému způsobu turistiky - člověk je dobrovolník a pomáhá s čím je třeba, ale zaplatí si za to. Znělo to moc zajímavě, tak možná v budoucnu...:). Řekl nám také, že v okolí Tsumkwe je spoustu zajímavostí - kromě křováckých vesnic také jezero s plameňáky a slony a že bychom potřebovali několik dní na to, celý kraj procestovat. My jsme tolik času neměli, tak jsme se vydali do infocentra zařídit si výlet za křováky (bushmeny nebo Sany). Dojeli jsme do konzervačního centra, které už bylo otevřené, ale nebylo vůbec tak informované, jak jsme se díky průvodci domnívali, že bude. Našli jsme tam 2 křováky, kteří mluvili velmi lámanou angličtinou, v kanceláři, která vypadala zdánlivě zařízeně (jen v ní byla třeba tiskárna a počítač ne). Nejprve na nás koukali jako kdybychom spadli z baobabu, ale potom trochu pochopili, o co nám jde, ale řekli nám, že nám výlet zařídit nemohou, protože tam není žádný průvodce a že by nám jeden z nich mohl dělat průvodce, ale že musí být v tom informačním centru. Dali nám ale užitečnou mapku vesniček a ukázali tu, ve které by měl někdo být. Dále nás zkásli o poplatek za vstup do Bushmanlandu, museli jsme si sami vyplnit doklad o zaplacení, protože paní očividně neuměla číst a psát a vyrazili jsme. Znovu jsme se také zamysleli nad tím, jak moc dobře jim ta samospráva jejich území jde, ale nakonec to celé byla vlastně hrozně roztomilá scénka. Vesnice měla mlaskací název a cesta skrz buš byla docela dlouhá a opět moc hezky lemovaná baobaby. V první vesnici, kterou jsme potkali, bylo spoustu žen a dětí a jeden muž, který zrovna učil malé děti, a který nám poradil, že jedeme dobře. Bylo to ještě asi 45 minut a to, že se už opravdu blížíme nám bylo jasné když jsme zahlídli hubeného psa a první stavbičky ze dřeva.

Zastavili jsme kousek před vstupem do vesnice a zvědavě jsme čekali, co se bude dít. Ve vesnici náš příjezd vyvolal velké vzrušení. Všichni začali štěbetat a všechny ženy a děti volali na dva mladíky, kteří se po chvíli objevili. Nejprve jsme na sebe dost rozpačitě koukali a po chvíli Olda vybalil, že bychom se chtěli mrknout, jak to chodí u nich ve vsi. Oni nám hodně špatnou angličtinou (vsuvka - angličtina je v Namibii úřední jazyk a všichni, kdo chodili do školy, ji ovládají velmi dobře. Jenže jen málo lidí z kmenů do školy, která se musí platit, chodí, takže jen málo lidí z kmenů mluví anglicky.) vysvětlili, že guide vesnice je v Tsumkwe, ale že by nás mohli provést oni dva. My jsme souhlasili a ptali jsme se na cenu. Oni se otočili na zbytek vesnice, který nás bedlivě pozoroval a všichni začali hlasitě mlaskat a řešit to. Bušmeni totiž tradičně nemají vůdce a vše řeší společně jako skupina (úplně čistě přímá demokracie). Za chvíli dorazily ženy s velikou knihou, kterou když otevřely, byl tam ceník s logem rezervace. Byl to asi nějaký univerzální ceník pro všechny obce, ale křováci bohužel moc neuměli číst, a tak tam stáli a luštili kolik nám mají říct. Nakonec to vzdali, tak jsme se ptali, jestli můžem fotit a oni se zase otočili k ostatním a mlaskavě to řešili a potom říkali, že jo, ale za peníze, tak jsme se zase ptali za kolik a celé to začlo nanovo, ale opět jsme se nedobrali k výsledku. Nechali jsme to prozatím být a zase jsme tak postávali. Nakonec se nás ptali proč nefotíme. Tak jsme vyfotili pár fotek a oni říkali, že se jdou připravit a pak vyrazíme na cestu.

No a tak jsme chvilku čekali a pak jsme vyrazili na cestu se dvěma ženami (z nichž jedna, jak jsme později zjistili, nesla na zádech miminko, které se za celou dobu vůbec neozvalo. protože v Namibii děti vůbec nebrečí) a s dvěma kluky - jeden byl náš překladatel a druhý se převlékl do bederní roušky, vzal si luk a šípy a vyrazil na lov. Putovali jsme buší, ženy nám ukazovaly cibulky, které využívají do polévek, klacíky, kterými si čistí zuby a další užitečné přírodniny. Chlapec ještě asi nebyl moc zběhlý lovec, protože po cestě vytratil luk, ale naštěstí měl ženy, aby mu ho podaly.

Potom nastal čas lovu. Chlapec zbystřil, zaklekl do buše, ukazoval různé posunky a potom vystřelil po ptákovi. Šíp minul cíl, a tak jsme šli dál.

Potom nám muži chtěli ukázat, jak zapalují oheň dvěma klacíky. Jeden byl s dírkou a druhým se rychle točilo v dírce, až se měl objevit oheň. Točili a točili, ženy kibicovaly, tráva doutnala, ale nakonec se oheň neobjevil. Všichni u toho ale mocně mlaskali a byli moc milí. Působilo to na nás, jako by po nás někdo chtěl, abychom v tradičních krojích zpívali lidovky, ale my moc neznali slova :). Tím nechci říct, že by to vše bylo jen nějaké divadýlko. Po cestě jsme potkali křováky, kteří s luky opravdu lovili, ale není to už úplně denní chleba. Křováci už mají také peníze z turismu a prodeje výrobků a mléka, takže si obživu už mohou shánět i jinak. Nakonec ještě ukazovali past na zvířata. Udělali z klacíku očko, zandali ho do země, napružili klacek, celý to nějak omotali provázkem z přírodnin a pak nám lovec ukazoval, jak to asi vypadá, když do toho vleze zvíře. Strčil tam ruku a vydával zvuky poraněného zvířete. 

Potom jsme se vrátili zpět do vesnice. Chvilku jsme tam ještě pobyli a prohlédli si to tam. Mezitím se vrátil guide z města a poprosil nás, abychom vzali 2 členy vesnice do Tsumkwe. My jsme souhlasili, museli jsme jen poklidit v autě. Zaplatili jsme částku, na kterou jsme dostali lísteček i když vůbec neodpovídala ceníku, dali jsme dětem pexeso a rozloučili jsme se. Byla to moc milá návštěva a my jsme byli rádi, že jsme viděli jak to s křováky opravdu je. Mimochodem jsme večer zjistili, že herec N!xau, který hrál ve filmu “Bohové musejí být šílení”, ze kterého pravděpodobně pocházejí naše romantické představy o křovácích v rouškách, pochází z Tsumkwe. Když ho režisér filmu objevil, viděl bělocha potřetí a dostal honorář 300 dolarů, které roztrhal a hodil do větru (protože nevěděl, co to je zač). Za druhý díl už dostal 500 000 dolarů, za které si koupil dům s tekoucí vodou. Zemřel při lovu. 

Rozloučili jsme se tedy, naložili dva křováky a jeli. Náš spolucestující uměl dobře anglicky, a tak nám radil kudy jet. Vybral alternativní cestu během které jsme málem zajeli do velikého jezírka. Když to nešlo dál, pohotově vylezl z auta, aby prozkoumal terén. 

Auto zvládalo všechny překážky bravurně. Dost to drncalo, tak jsme chtěli podotknout, že je to jako na horské dráze, ale pak jsme si uvědomili, že sanové asi neznají horské dráhy a přirovnání pana křováka, že je to jako když jedeš na oslíkovi bylo beztak mnohem romantičtější. Po cesté také sem tam prohodil různé hrůzostrašné historky jako: “Tady vpravo sežral lev mého strýce, tak už tudy v noci raději nechodíme” nebo: “Loni v létě jsme přišli o několik krav, protože je zabil slon”. Také jsme našli ztracené kraví stádo jiných vesničanů. Když jsme dorazili do Tsumkwe, vysadili jsme vesničany u benzínky/obchodu, natankovali jsme a museli jsme čelit mnoha žebrajícím dětem a dospělým. Bylo to smutné, ale všude radí, že pokud chceme pomoct raději si máme zakoupit bushmenské výrobky než dávat peníze lidem na ulici. Olda neodolal dvěma chlapečkům, kteří si hladili bříška a říkali hungry, hungry. Ptal se jich, zda chtějí něco koupit a oni že chleba. Šel tedy do obchodu, kde ale chleba neměli (možná ani nevedli a chytří kluci to věděli), zeptal se, co by si dali jiného a oni že cukr. Tak jim Olda koupil 2 kila cukru. Pobavilo nás, že se kluci ukázali jako normální děti, které mají prostě jenom rádi sladkosti. Přece jen nás ale zjevná chudoba místních docela vzala, a tak jsme navštívili místní obchod s výrobky, které Sanové dělají. Byly tam opravdu krásné korále, vyrobené z pštrosích vajec, luky s šípy, dýky... Nakoupili jsme tam domů opravdu hodně suvenýrů a protože pan prodavač musel všechno zapsat do knihy a ještě do lístečku pro nás a protože to celé několikrát popletl, trvalo nám placení asi 45 minut. I když nás málem ošidil, nemohli jsme se na něj ani zlobit.

Už se skoro schylovalo k podvečeru, když jsme vyrazili na cestu do Tsumeb. Nejprve jsme byli docela klidní, ale když se začalo stmívat a slunce začalo zapadat (cca 17:30), trochu jsme znervózněli. 

Ještě víc jsme znervózněli, když nás zastavili na veterinární kontrole, kterých je v Namibii spoustu. Nejdřív nám auto ostříkali nějakou dezinfekcí a potom se nás ptali, jestli máme maso a vajíčka. Olda moc neumí lhát a tak trochu mlžil, ale paní začala vyhrožovat, že nám udělá prohlídku vozu a vypadala neoblomně, tak jí Olda ukázal naši prvotřídní panenku, na kterou jsme se moc těšili a plato vajec. Paní vypadala, jakože tady všechna sranda skončila, vyžádala si nás oba a říkala angličtinou, které jsme moc nerozuměli, že buďto to znehodnotí anebo, že si to máme na místě uvařit. My s pohledem na zapadající slunce a vědomím dalších cca 150 km po prašné cestě, odmítli vařit si panenku, a tak jí paní zabavila, dala nám podepsat protokol a vyslala nás dál. Před kanceláří sedělo několik lidí, z nichž někteří nám chtěli prodat dítě (doufám, že ze srandy) a jiní nás strašili, že do Tsumeb je to ještě 5 hodin a že je v zákoně, že se po setmění nesmí jezdit autem. Tak jsme raději rychle odjeli. Když píšu rychle, myslím tím, že Olda vyrazil na prašné cestě rychlostí cca 120 km/h. V zákoně zákaz jízdy v noci není, nicméně se to nedoporučuje, protože je dost velká šance nárazu do divokých zvířat, což je např. u nosorožce, který vážil stejně jako náš Hilux dost fatální problém. Nakonec jsme po 2 hodinách zběsilé jízdy dorazili do campu Kupferquelle. Větší rozdíl jsme za jeden den v životě nezažili. Po chatkách křováků jsme dorazili do obrovského resortu s bazénem připomínajícím bazén v Podolí a luxusní restaurací. Byli jsme tak hladoví a natěšení na masíčko, které jsme už neměli, že jsme vyrazili do restaurace jen tak v oblečení, ve kterém jsme absolvovali celý den. Připadali jsme si v tom luxusu docela nepatřičně, ale po luxusních stejčcích a obrovské wafli nám bylo už všecko jedno. Po jídle jsme se už jen vyvalili do našeho střešního stanu a spali a těšili se na největší meteorit v kuse na světě, který nás čekal ráno.

[namibijskepohadky]

Den čtvrtý - Z Harnasu do Tsumkwe

Na počátku bych chtěla upozornit na zjevnou poetičnost prvního odstavce, který diktoval Olda.

Vzbudili jsme se v 6:30 při východu slunce, ptáci zpívali Ódu na radost a laňky tancovaly na zadních. Začali jsme si připravovat snídani, když tu lvi začali řvát asi 50 m od nás. Koukali jsme se na ně dalekohledem.

Na rychlo jsme zabalili nás tábor a jeli jsme na recepci, kde jsme se odhlásili a zaplatili účet. Rozloučili jsme se a zároveň se zeptali na cestu do Tsumkwe - to bylo malé město na SV Namibie. Pan manažer kempu nám poradil, že existují dvě cesty. Jedna bezpečná po asfaltce, ale mnohem delší a druhá nebezpečná, kde nejezdí skoro nikdo, je prašná, je na ní spoustu zvířat a baobaby a kdyby se nám něco stalo, nemusel by nás tam nikdo několik hodin, dnů, týdnů nebo měsíců najít. Tuto cestu by nám prý rozhodně nedoporučoval. Nejsme žádný vořezávátka, a tak jsme samozřejmě jeli tou druhou. Našli jsme si, že Eman (náš namibijský cestovní guru, který nám s přípravou cesty hrozně moc pomohl) jel tuto trasu také a bez problému.Vyjeli jsme tedy...Asi po hodině cesty, kdy se nám zdálo, že cesta je sice prašná, ale široká  naprosto v pohodě sjízdná, jsme si uvědomili, že trasa, po které jedeme není vůbec na mapě. Překvapivě se mýlila mapa a ne my. Byla to správná cesta a mapa byla buď zastaralá anebo prostě blbá. Všechny ukazatelé totiž ukazovaly, že cesta vede směrem na město Gam, kam jsme potřebovali. Po docela dlouhé cestě, kdy jsme opravdu nikoho nepotkali (když říkám nikoho, myslím lidi i zvířata) jsme si řekli, že pán v kempu asi kecal blbosti. Kolem cesty byly sice značky pozor sloni, ale jinak proběhla bez jakýchkoliv problémů.

Gam bylo malé slumové městečko uprostřed ničeho s velkým hřištěm na fotbal (údajně) benzínkou a poštou. Přes viditelnou chudobu působila vesnice poměrně čistě (nikde žádné odpadky).

Potom se volantu chopila Bára a byla z toho, že řídí na druhé straně hodně zmatená, ale po chvíli si tak trochu zvykla (hlavně proto, že po cestě nikdo nejel). Šlo jí to moc dobře (říká Olda teď), občas vjela do rigolu, občas jela v protisměru, ale protože na silnici jsme potkali asi 3 auta, nevadilo to. Potom jsme dojeli na veterinární kontrolu při vstupu do rezervace Nyae Nyae. Tam se nás pán ptal, kam jedeme a když jsem řekla, že do Tsumkwe, říkal Tsumkwe kondom. Nevěděli jsme, co tím myslí, tak jsme se zasmáli a jeli jsme dál.

Značky pozor sloni nás navnadily na to, že potkáme slony, ale jak to tak bývá, viděli jsme jenom hovna slonů (asi 30 cm vysoké), spoustu krásných a obrovských baobabů a vypálené kusy buše.

A protože rezervace Nyae Nyae rezervace je rezervace křováků (nebo Sanů, bushmanů), rozhodli jsme se, že navštívíme nějakou křováckou vesničku. Průvodce sice psal, že nám s návštěvou pomohou v Tsumkwe v informačním centru, ale protože jsme míjeli hodně cedulek směřujících do buše, rozhodli jsme se vyjet sami. Vydali jsme se tedy směrem, kterým ukazovala tato cedule.

Nevím, že nás to podle cedule nenapadlo dřív, ale asi po 30 minutách cesty po velmi abstraktní cestě jsme dojelo do vesnice, která byla celá úplně opuštěná. Olda se jí statečně vydal prozkoumat, zatímco Bára poseroutka zůstala sedět v autě. A bylo to chytré, protože jsme později zjistili, že křováci vesnice opouštějí zejména kvůli agresivním slonům v okolí. Oldovi se nic nestalo a ve vesnici nebylo ani živáčka...

Tak jsme jeli zase zpět a pokračovali do Tsumkwe, což je malé město s benzínkou, docela velkou ZŠ, komunitním centrem pro rezervaci a malým kouskem asfaltové silnice. Také jsme pochopili to s těmi kondomy - viz foto (ve městě byla klinika boje proti HIV).

Zastavili jsme před komunitním centrem, protože v průvodci psali, že nám tam dobře poradí, ale byla neděle, takže bylo zavřené. Místo toho jsme poprvé pocítili chudobu místního obyvatelstva. Hodně z nich žebralo o drobné nebo prodávalo různé předměty (Báru z toho chytla trochu depka). V křováckém infocentru jsme si chtěli domluvit spaní přímo u křováků, ale protože bylo zavřené, šli jsme spát do jediného místního kempu. Tam nás přivítal trošku připitý týpek Wein, který se, když uslyšel, že přijíždíme z Harnasu zadní cestou, dost vyděsil a zvolal FUCK FUCK! Vypadal jako Krokodýl Dundee a později z něj vylezlo, že je ředitel organizace pro záchranu slonů . Večer jsme se ubytovali a udělali si obří maso na grillu a šli jsme spát. Ještě před tím nás ale ohromilo nebe, na kterém bylo neuvěřitelné množství hvězd, které byly uspořádány do úplně jiných souhvězdí než u nás! Byla to nádhera...

[namibijskepohadky]

Den třetí - Ještě pořád Harnas

Dnešní noc jsme poprvé ozkoušeli spaní ve střešním stanu. Byla nám velká zima, dneska se musíme přioblíct. Hned po východu slunce ale bylo zase krásně. Obloha bez mráčku a hezky teplo. Vzbudili jsme se asi takhle:

Udělali jsme si dobrou snídani a vyrazili jsme na ranní krmení divé zvěře. Čekal nás tam pan průvodce, který vypadal jako z dokumentu National Geografic a taky toho tolik věděl. Začalo to u krmení mangust. To jsou takové docela roztomilé veverkokrysy, ale když jich je hodně na jednom místě, divně to šustí a vypadá to trochu děsivě. Krmili jsme je vejci a masem a byla to trochu zívačka, ale na rozehřátí dobrý.

Potom jsme nastoupili do vozu typu MASH a začali objíždět celou farmu zvířat. Omylem jsme nastoupili do auta pro dobrovolníky, ale nakonec se ukázalo, že to nevadí, protože auto pro návštěvníky bylo stejně plné. První jsme nakrmili opičáky a taky kudu losovitého, což je největší antilopa. Jmenoval se Moose a byl obrovský a hladový. Prý je také docela dost vzácný. Některá zvířata, jako třeba kudu se po areálu pohybují volně. Některá jiná (hlavně ty kočky) jsou za plotem.

Dále jsme nakrmili karakaly. To jsou takoví pouštní rysové, kteří vyskočí až 3 metry vysoko. To nám náš pan průvodce taky ukázal. Vyhodil maso do vzduchu a karakal vyskočil, jako by měl na tlapkách pružinky. Video dodáme později, zdejší internet ho nějak nedokáže nahrát. Zatím jen fotografie:

 Konečně následovalo krmení lvů. Ti jsou v několika výbězích. Jednak proto, že farma je určená pro pomoc zvířatům v nouzi a ne proto, aby zvířata množila a také proto, že někteří jedinci se spolu nesnesou. Musíme uznat, že do Namibie jsme jeli s tím, že chceme vidět co nejvíc zvířat jen tak ve volné přírodě. Potom, co jsme ale viděli krmení lvů jsme si to, myslím, tak trochu rozmysleli. Jak říkal náš průvodce: “Pokud stanete lvovi tváří v tvář, udělejte jeden úkrok doprava, krok dozadu a úkrok doleva, jenom tak si nešlápnete do vlastního hovna.” Jsou to fakt hodně hodně velký kočky a když zařvou, tak ti ztuhne krev v žilách i když víš, že jsou za plotem. 

Pak jsme nakrmili leoparda, který leze po stromech jako nic.Ukázalo se to tak, že pan průvodce hodil na strom kůži a leopard tam v cuku letu byl. Pokud potkáte leoparda, máte to prý rychle za sebou. Jde totiž po krku a zezadu.

Krmili jsme také gepardy. Harnas má docela velkou základnu dobrovolníků, kteří si tu zaplatí pobyl a pak se starají o zvířata a pomáhají se vším potřebným. Ti museli vylézt z auta a volat “Číta kom kom!” dokud nepřilezlo všech 19 gepardů. Nepřilezlo píšeme úmyslně proto, že šlo o gepardí stařečky, kteří by v přírodě už byli v bříšku supovi nebo hyeně, ale tady dostali šanci prosloužit si život. Tihle gepardi by rozhodně nezvládli běžet rychlostí 110 km/hod jako mladí štramáci ale když se prali o maso, vypadalo to, že by člověka slupli jako malinu. 

Další zajímavá zvířata, které jsme měli možnost krmit byli psi hyenovití. Jsou to takoví ošuntělí vlčáci s kulatýma ušima, kterých je na světě už jen 6000 kusů. Je to proto, že ve smečce smějí mít mláďata jen alfa samci a alfa samice a dospělosti se dožijí v průměru 2-3 mladí z přibližně 8 porozených. Jsou to výborní lovci, kteří útočí ve formaci a střídají si pozice podle sil a proto mají úspěšnost 80 procent. Při našem krmení měli úspěšnost 100 procent.

Taky jsme po cestě krmili paviány, ale o už jsou naši staří známí od silnice, tak jsme se o nich nezmiňovali. Celá krmící cesta trvala 3 hodiny a byl to zážitek jako blázen. Nejen, že jsme mohli všechna zvířata zblízka vidět, ale také jsme se dozvěděli ohromné množství informací.

Po krmení jsme si prohlídli zvířata, která žijí volně v prostoru kolem recepce a restauace. Je jich tu spoustu, ale Olda se zamiloval do místního fešného prasete.

Ale i ostatní zvířata stojí za to.

Oběd jsme si uvařili v našem kempišti. Byl to hrách o kterém jsme si mysleli, že je čočka. Skvěle nám v tom pomáhal kamarád koník a poník. Byla to opravdu scénka jako z nějaké grotesky. 

Odpoledne jsme vyjeli na vyjížďku a vycházku s gepardy. Byli jsme s nimi přímo v kleci na korbě a potom jsme je venčili a mazlili se s nimi. Byl to tak nepopsatelný zážitek, že ho ani nemůžu popsat. Snad jej trochu přiblíží pár fotografií.

Po tak náročném dni jsme měli slíbenou grilovačku s ostatními návštěvníky, ale nekonala se, tak jsme si dali večeři v místní restauraci. Spolu s námi povečeřeli také Číňani, kteří si dokonce přinesli vlastní rýžovar a Indové, keří měli také spoustu speciálních žádostí. Tak jsme si říkali, že jsme vlastně úplně snadně uspokojitelní zákazníci. Dobrou!

[namibijskepohadky]

Den druhý - Harnas

Protože jsme dlouho spali, ráno jsme se vzbudili hezky brzo a šli jsme rovnou na snídani. Byla moc dobrá.

Vyjeli jsme do města zařídit všechny potřebnosti. Natankovali 140 litrů do naší káry a vyrazili jsme směrem na východ do města Gobabis a potom na sever do Harnasu. Jeli jsme hezky dlouho po silnici amerického typu - Trans Kalahari. Míjeli jsme zvířata jako byli paviáni, prase vypadající jako z Doby ledové, perličky, koně a krávy. 

Po asi 200 kilometrech jsme dorazili do města Gobabis. Město to bylo rušné, plné různorodých lidí. Zaujaly nás hlavně ženy v krásných barevných róbách a také muži v péřovkách a kulichu (je tu teď období zimy - LOL). Také si Olda koupil u pana Číňana brýle a redukci do zásuvky (mají tu takové tři velké divné kolíky).

Potom jsme se podívali do průvodce, kde bychom se mohli dobře najíst. V něm jsme našli, že nejlepší to je v bývalé německé věznici na okraji města. Tak jsme se tam vydali. Olda si dal svůj první stejk z přímorožce afrického (nevěděl jak to vypadá, ale už víme, že je to taková roztomilá kozička - antilopa). Já si dala specialitu a byly to dva bifteky z krávy velké jako kráva (400 g). Měli tam také super pivo, které točili do namražených půllitrů. Na konec jsme si dali kávu, kterou nám přinesli v pytlících, které vypadaly jako čaj.

Dále do Harnasu jsme jeli po prašné cestě afrického typu. Pořád jsme vyhlíželi nějaká zvířata, ale nic moc jsme neviděli. Po 100 km, které jsme jeli šedesátkou jsme dorazili k bráně se závorou. To byl vjezd do rezervace Harnas. To je záchranná stanice pro nemocná, zraněná nebo osiřelá zvířata. Stará se tu o ně spoustu dobrovolníků a návštěvníci se tu mohou ubytovat a vybrat si některé z každodenních činností ošetřovatelů - jako např. ranní krmení, odpolední krmení nebo večerní krmení nebo procházka ve výběhu leopardů atd... My jsme se ubytovali na luxusním kempovacím místě, kde je i elektřina, venkovní kuchyně a sprcha a zítra také půjdeme na ranní krmení zvěře. Po příjezdu jsme okoukli výběhy. Je tu spoustu paviánů - někteří jsou třeba bez ruky nebo bez nohy a jsou dost srandovní. Dělají hambárny a divně křičí. Přidali se k nám také dva poníci a různé druhy antilopek. Zastavili jsme se také u výběhu leopardů. Jde z nich respekt, ale jsou to krásné kočky. Už se těšíme, že se s nimi zítra seznámíme blíž. Po obhlídce jsme si ugrilovali maso, které bylo dost tuhé a taky jsme si udělali řepový salátek.

Teď sedíme u krbu ve společenské místnosti a píšeme tenhle blog a taky pijeme kapitána Morgana a Jacka Danielse. A leží tu vedle obrovský kočky. Dobrou noc, ať vám lvi řvou za barákem celou noc!

[namibijskepohadky]

Všichni známe ty dny, kdy jen tak zevlujeme u telky a večer si zrekapitulujeme, že jsme udělali úplný nic. Tak takovej den jsme ze včerejška na dnešek neměli. Stihli jsme toho totiž děsnou spoustu… Tak nejdřív jsme byli odvezeni do Drážďan (díky Áďo a Filipe) a odletěli jsme do Kolína nad Rýnem, kde jsme 5 hodin čekali na letadlo do hlavního města Namibie - Windhoeku. Museli jsme si na letišti sehnat potravu, protože naše low cost letenky neobsahovaly nic víc než samotný let. Něco jsme sehnali a z Kolína letěli 10 hodin do Windhoeku. Let nebyl ničím zvláštní, jen dámská polovina naší posádky měla pocit, že letadlo příliš hopsá a tak moc nespala. Olda zato spal jako dudek až si z toho přeležel krk. Za to dolet byl hodně zajímavý. Jakmile jsme přistáli, překvapilo nás přivítání od hasičů i se salvou vody vystříknutou směrem k letadlu a potom nás skoro až zarazilo, že na letišti bylo odhadem 20 fotografů, několik tanečnic, delegace, balónky… zkrátka velká párty na naši počest. Neměli jsme tušení jestli takové uvítání dostává každá skupina evropanů, ale každopádně to bylo super a zahřálo to u srdíčka. Tak jsme si jako správný celebrity udělali s celou delegací selfíčko . Taky jsme si vyfotili tanečnice, které tančily takovou pokročilou zumbu. Potom jsme vylezli z letiště, kde nám ještě kontroloval pán kufr a jeho kontrolovala paní s bůvolíma rohama a nakonec jsme se šťastně shledali s panem černouškem, který držel ceduli Mrs. Smetanová a byl od společnosti, která nám měla půjčit auto. Čekali jsme ještě na pana Wursta nebo tak nějak, který se asi po půl hodině vyloupl z úplně jiné strany, než bychom ho čekali, ale zato jsme se s ním a jeho holkou trošku skámošili. Potom nás pan černoušek naložil a odvezl do města do půjčovny. Po cestě jsme (tramtadadá) viděli první divoká zvířata - dvě opice! Ukazovaly zadnice. V půjčovně to bylo trochu na delší dobu, ale když to zkrátím, nakonec bez problémů jezdíme v (Oldovo okénko) Ford Hilux se stanem na střeše, pohon 4x4, objem 2,4, nádrž 140 litrů a volant překvapivě napravo neboť Namibie byla německá kolonie ještě před Hitlerem a tak se tu jezdí vlevo. A tak jsme už dvakrát jeli v protisměru (a to jsem ještě neřídila já). Z půjčovny jsme jeli do banky a vyměnili dost nevýhodně dolary za Namibijské dolary a teď jich máme hrozně moc bankovek (zajímavost - všechny bankovk y mají stejný obrázky zezadu i zepředu a rozlišují se jen barvou a tím kolik peněz představují a jestě jedna zajímavost - úplně stejný kurz i význam tu mají i jihoafrické bankovky, které mají zas na všech hodnotách Mandelu). Po výměně jsme se ubytovali na jednu noc v hotýlku ve městě, abychom si všechno v klidu připravili a taky se trochu po letu zrelaxovali. Je poměrně hezký s trochu špinavým bazénkem, ale hlavně s vysokou zdí, která má nahoře dráty s elektrickým napětím. Není nám jasné, jestli slouží proti lidem, slonům, hadům, lvům nebo opicím, ale asi to ani nechcem vědět. Potom jsme se vypravili do supermarketu, do garáží se naše mega kára skoro nevešla, ale dobře to dopadlo a tak jsme nakoupili strašně moc věcí na celou dobu v supermarketu standartního typu, nandali to do káry a jeli na hotel, kde jsme to ještě všecko přeskládali a upravili a stihli jsme to, než v půl šestý (!) zapadlo slunce. Pak jsme si dali (mimochodem moc dobrý) pivko a šli si v osm (teď) lehnout ;-). A to všechno jsme stihli náš první den v opravdický podrovníkový Africe...

[namibijskepohadky]

Občasné pohádky z Namibie

Ahoj! Sem se budeme snažit dávat čas od času nějaké zajímavosti z naší cesty po Namibii. Uvidíme, jaké budou internetové a časové možnosti (v nejhorším to jistí starý dobrý papírový deníček) :) Pac a pusu Bára a Olda z letiště v Drážďanech