Statistics
We looked inside some of the posts by stefansvec-blog and here's what we found interesting.
Average Info
Notes Per Post
0
Likes Per Post
0
Reblog Per Post
0
Reply Per Post
0
Time Between Posts
6 days
Number of Posts By Type
Photo
17
Last Seen Tumblr Blogs
Fun Fact
There were a total of 171.5 billion posts on Tumblr in 2019.
Photo
Vždycky, když dostanu chuť přečíst si konečně Bloudění, tak si řeknu: “Vezmu si nejdřív od Durycha něco menšího, abych se naladil.” No a vždycky to skončí tak, že to něco menšího mě úplně odradí, protože je to pateticky užvaněné a víceméně zbytečné. Takže to Bloudění zase ani neotevřu, no.
Jaroslav Durych: Obrazy. Olomouc. Votobia 1996
0 notes
Photo
Sabina je dodnes těžko pochopitelná osobnost a každá další podrobnost k jeho osudu mě zajímá už jen z toho důvodu. Petr Kovařík se zabývá opravdu hlavně “Národním soudem”, o kterém jsme se všichni učili na střední škole a přesto o něm víme tak málo. Stejně jako všechno kolem Sabiny je to událost ambivalentní, tajemná a těžko jednoznačně hodnotitelná. Ale Kovařík do ní vnesl tolik světla, kolik jen mohl. Pro fascinované sabinozpytce důležitá četba.
Petr Kovařík: Národní soud nad zrádcem Karlem Sabinou. Praha. Modrý stůl 2010.
0 notes
Photo
Sháněl jsem Benna zběsile po antikvariátech kvůli tomu, jak se o něm píše v knížce 1913. Nakonec jsem ho za drahé peníze sehnal a zjistil, že drsné básničky z márnice jsou jen malá úvodní část jeho díla. Ale to nevadí. I zbytek se dal číst a místy i okouzloval. Jenom s jazykem překladu Ludvíka Kundery jsem měl stejný problém jako v Kunderových původních knihách. Jistě je to skvělé, ale prostě mi to nesedne. Drhne to, vadí, podobně jako Halas třeba. Inu co. Básníci jsou jako hudba, taky se vám nemusí líbit každá, i když je objektivně výborná.
Gottfried Benn: Básně. Přeložil Ludvík Kundera. Praha. ERM 1995
0 notes
Photo
Moje žena o Temném pánovi řekla, že je tak vyhladovělá po příbězích, že se začetla i do téhle blbiny pro děti. Ale vlastně není divu. Je to svižně napsané a s dobrým, byť nijak originálním základním nápadem, no a párkrát se zasmějete nahlas. Po Harrym Potterovi je to druhá série knížek, kterou s napětím hltá i náš čtvrťák, který jinak jede jenom v komiksech.
Jamie Thomson: Temný pán - školní roky. Přeložila Veronika Volhejnová. Praha, Argo 2013
0 notes
Photo
Škoda tak dobrého názvu pro tolik nezajímavě nadutého pseudoakademického pindání. Když k tomu překladatelka udělá - mimo jiné lapsy - z císaře Juliána Julia Caesara (v jehož vojsku se má vyskytovat křesťanský světec Martin z Tours, zázračně se tak stav prvním křesťanem dávno před Ježíšem), zmar je dovršen. Jak tohle proboha může vypustit ze své redakce nakladatelství Academia?
Virginia Burrusová: Sexuální životy svatých. Erotika ve starověké hagiografii. Přeložila Zuzana Gabajová. Praha. Academia 2015
0 notes
Photo
Vargase Llosu jsem dlouho odkládal už kvůli tomu, že má tak dlouhé jméno. Ale tenhle román je jednoznačně nejlepší beletrie, jakou jsem letos četl. Je lehký, vtipný, dojemný a zdánlivě bezstarostný. V té samé chvíli si ale hraje se spoustou otázek kolem vztahu literatury a světa, paroduje nebo dotahuje do důsledků všemožné postmoderní teorie (aniž by jakkoliv teoretizoval), ukazuje, že literatura funguje i když narušíte jednotu místa, času, ba dokonce identitu hrdinů, a všechno to dokáže zabalit tak, že si toho ten čtenář, jehož žádná teorie nezajímá, ani nevšimne.
Mario Vargas Llosa: Tetička Julie a zneuznaný génius. Přeložila Libuše Prokopová. Praha. Odeon 1984.
0 notes
Photo
Vtipné a dodnes čtivé Kischovy texty by se dnes už možná nedaly označit za čisté reportáže, míra osobního zapojení autora do tématu je až příliš vysoká, ale pořád je to výborná žurnalistika. Nerozumím jenom tomu, proč nakladatelství nedoprovodilo texty žádným pořádným průvodním slovem, netušíme ani, kdy a kde jednotlivé texty vyšly. A je to škoda.
Egon Erwin Kisch: Srostlé sestry. Překlad některých textů: Jarmila Haasová-Nečasová. Praha, Akropolis 1998.
0 notes
Photo
Časová a kulturní vzdálenost textů téhle knížky je tak veliká, že českému čtenáři prakticky nedává šanci pochopit, proč jde o čínský národní poklad, který se desítky generací učily nazpaměť. Význam jednotlivých útržků je zastřený, často vypadá banálně, několik z těch nejobecnějších (zvlášť v XV. knize) dává tušit původní hloubku zbytku. Porozumění nepřispívá ani překlad, který často víc zastírá než objevuje, asi jako když překladatel pochvalný pojem “prázdný”, který Konfucius pronesl o jednom ze svých žáků, vysvětluje jako “bez peněz”. Někdy prostě zůstane ztraceno v překladu skoro úplně všechno.
Hovory Konfuciovy. Překlad V. Lesný a J. Průšek. Praha, Nová Akropolis 2010
0 notes
Photo
Tři povídky ruského symbolisty jsou v jednom svazku dost nahňácané, takže se to krapet blbě čte, ale přeci jenom to stojí za to. První povídka Jidáš je asi nejlepší. Jde o apokryf ježíšovského příběhu, což je disciplína, ve které je fakt těžké být originální. Ale Andrejev je. Druhá povídka, Satanův deník, má několik úžasných odstavců, ale jinak je to dost úmorná nuda. Tahle věc u nás vyšla několikrát i samostatně a dostat se mi do rukou jenom ona, asi bych už dalšího Andrejeva neotevřel. Poslední povídka O sedmi oběšených je asi nejsymboličtější, sedm odsouzenců představuje sedm přístupů k blížící se smrti, celkově je to působivá morbidní věc, co vám zamíchá hlavou ještě na pár hodin po dočtení. Dalšího Andrejeva klidně zkusím.
Leonid Andrejev: O sedmi oběšených. Přeložila Ludmila Dušková. Praha. Volvox Globator 1997.
0 notes
Photo
Keretovy povídky nejsou brutálně řachandové, nevybuchnul jsem nad nimi smíchy ani jednou. Nese je spíš kultivovaná ironie, tvořivost lehce povznesená nad světem a laskavě ho komentující. Žádná z těch povídek není blbá a 5 z 38 jsem si dokonce zaškrtnul jako dobrých. Těžko říct, jestli je to dost, nebo málo.
Etgar Keret: Najednou někdo klepe na dveře. Přeložily Tereza Černá a Magdaléna Křížová. Praha, GplusG 2014.
0 notes
Photo
Jde o knižní rozhovor, vznikající po mejlu, což je vždycky forma, kterou bych jako autor na kterékoliv straně taky upřednostňoval. V tomhle případě se ale bojím, že psaní místo povídání bylo knížce na škodu. Profesor Kropáček je vzdělanec dnes už ze staré školy, čemuž odpovídá i dost zdeúřední jazyk, na který jsem si musel dost zvykat. A vlastně tak úplně nezvyknul. Málokde jde rozhovor do hloubky, málokde něčím překvapí, ale aspoň otevře bránu ke spoustě nečekaných pohledů na islám a na kulturu afrických a blízkovýchodních zemí, kterážto kultura je mnohem rozmanitější a zajímavější, než si většina rychlokvašených domácích muslimobijců myslí. Ocenit se dá taky poměrně otevřené povídání o Kropáčkově spolupráci s STB. U spousty jiných věcí si starý pán hlídá hranice, skrupule a odstup, které už dneska zdaleka nejsou obvyklé. Taková zdrženlivost sice může být osobně sympatická, ale velký knižní rozhovor ochuzuje a čtenář může zavírat knihu zklamán.
Luboš Kropáček, Martin T. Zikmund, Jan Paulas: Po cestách kamenitých. O životě, islámu a křesťanské víře. Praha, Vyšehrad 2013
0 notes
