#cz simblr

[astoriaszoiodyssey]

Kapitola 2: Zmrzlina, prach a nečekané pozvání

Astoria seděla na lavičce u moře, slunce jí pálilo do tváře a mořský vzduch jí cuchal vlasy. Kde sakra je ta kavárna? opakovala si v duchu. Potřebuju kávu. A ne tyhle otravné racky. Místo toho tu byla jen prázdná pláž, pár jachet a ticho, které jí začínalo lézt na nervy.

Vstala a protáhla se. Možná by si mohla zahrát s míčem, který ležel opodál. Aspoň na chvíli by se odpoutala od reality. Vzala míč do ruky a začala si s ním pohazovat. Míč poskakoval po písku a ona se snažila soustředit jen na něj, na ten pohyb, na ten pocit, že má alespoň něco pod kontrolou.

Vtom si všimla barevného karavanu s kreslenou šlehačkou na boku. Zmrzlina? zamumlala si. Možná by to nebylo špatné. Postavila se do fronty a snažila se tvářit, že tohle je její běžné odpoledne.

Před ní stál kluk s brýlemi a tím svým „jsem-moc-v-pohodě“ úsměvem, který ji zároveň iritoval i fascinoval. Měl na sobě sluneční brýle a tričko s potiskem palem, jako by se snažil zapadnout do místní atmosféry. Ale něco na něm bylo jinak. Něco, co ji nutilo poslouchat.

„Ty jsi tady nová, že jo? Místní by se nikdy nepostavili do fronty u Kevina. Je pomalejší než načítání starý Nokie.“ Astoria zvedla obočí. „Aha, dobrý vědět. Ale zmrzlina je zmrzlina. I když ji podává Kevin.“ „Fair point,“ zasmál se. „Já jsem Noah.“ „Astoria.“ „Zajímavý jméno.“ „Taky to říká moje terapeutka,“ pokrčila rameny.

Zasmál se. Normálně. Ne jako někdo, kdo se snaží flitrovat. A tím to skončilo. Žádné jiskry. Jen Noah – týpek z fronty, který měl asi moc času.

Zmrzlinu nakonec nedostala. Ne proto, že by Kevin byl tak pomalý, ale protože se najednou zvedl mrak prachu, který jí naprosto neesteticky přistál na celé levé polovině obličeje.

„Co to sakra—?!“ vyhrkla a otočila se.

Na chodníku stál mladý chlap v oranžové vestě a s koštětem, které právě energicky máchlo do vzduchu. Prach, písek a nejspíš i pár mikroskopických mušlí z třetihor.

Astoria vykročila směrem k němu. Pevně, rozhodně, s tváří „chci mluvit s manažerem, i když žádný neexistuje“.

„To si děláš srandu?!“ vyhrkla Astoria, když jí prach sedl přímo do obličeje jako pomsta vesmíru. Mžourala, kašlala a mávala rukama, jako by ji právě přepadl roj hysterických včel.

Zametač se zastavil. Mladý chlap, vlasy rozcuchané jako by právě vylezl z větru, který sám vytvořil. V ruce držel koště a koukal na ni, jako by vůbec nechápal, proč mu někdo věnuje pozornost.

„Tohle jako co mělo být?“ vykročila k němu s rukama v bok. „Zametal jsem. Písek. Na chodníku. U moře,“ odpověděl klidně a mírně otráveně. „To dělají zametači. Překvapení.“ „Jo? Tak to děláte vážně stylově. Takhle přímo do obličeje. Tvoje koště má evidentně osobní problém se mnou.“ „Ne, spíš vítr. Ale můžeš si na něj klidně stěžovat vedení města,“ pokrčil rameny. „Stačí napsat dopis. Do lahve.“

Astoria zvedla obočí. „Výborně. Ráda si povídám s elementy. Ať se teda připraví i déšť, jestli mi rozmáčí ten kufr.“

Zametač se lehce pousmál. Ne drze. Spíš… pobaveně. Takovým tím způsobem, co člověka trochu štve, protože to znamená, že vás nebere tak vážně, jak byste chtěli.

„Kaden,“ natáhl k ní ruku, kterou si musela trochu otřít do kraťas, než ji přijala. „Astoria. Donedávna nepoznamenaná.“ „Rád jsem přispěl k tvojí plážové iniciaci.“ „No, to se ti povedlo,“ řekla a zadívala se na něj. Jen na chvilku. Ne dýl. Ne že by to bylo nutné. Ale zas... nebylo to tak strašné.

Chvíli stáli naproti sobě, ona lehce prachová, on s výrazem „mohlo to být horší“. Nakonec si Astoria teatrálně oklepala rameno a otočila se k odchodu.

„Příště aspoň křič 'bacha', než na mě pošleš písečný příboj.“ „Nebo tě příště pozvu na kafe, ať tě to tak nezasáhne,“ zavolal za ní.

Neotočila se. Ale v hlavě jí zněl jeho hlas. Káva? pomyslela si. Možná by to nebylo špatné. Ale ne s ním. Nebo ano?

[gloomysimzzz]

ruru zhou

for @gloomiegalaxie's create a cryptid challenge!!

im like so in love w her

[roxthecreator]

"The absence of someone seems to be the only source of my unhappiness."

[omgdoubleume]

Send this to ten other bloggers you think are wonderful, keep the game going! ♥♥♥️️️

Thank you sooooo super much! 💙💛💙💛💙

Send this to ten other bloggers? No I can't cz every simblr here are superr wonderful!! 😂 I can't just pick ten of them.

And I believe you too also wonderful nony 😉

Btw, I'll use this message to notify everyone who kindly follow my blog that... maybe.. u'll find tons of my inconsistency here. From some looooong hiatus, until some "never/unknown when will be finished" story. 😂*wtf with that sentence*

I'm here totally to post anything that I like at the moment, and purposely to please my self. So sorry-not sorry if I keep posting about another new story, in the middle of any on-going story. You all know how our mood is totally unpredictable, right?.

Aannd.. another reason of why I'm rambling about this is.. i'm about to post another new story. *qeqeeqeqeqe* 😄

[thesimslab]

Bill and Dakota's pregnancy photo shoot featuring Hendrix and baby number 2! 💕💕💕 Gender revel coming soon! #thesims4 #thesims #sims4 #simsta #simstories #simstagrammer #simstagram #simblr #ts4 #sims4rp #sims4story #simstory #ts4rp #ts4roleplay #sims4freeplay #thesimslab #thesimslaboratory Thank you to the creators of the poses, cc, and mods!!! https://www.instagram.com/p/CZ-rgfbFl3J/?utm_medium=tumblr

[astoriaszoiodyssey]

Kapitola 1: Dědictví s číslem 7

Taxík odjel, aniž by se rozloučil. Což jí přišlo mírně nezdvořilé – koneckonců, to ona mu dala padesát dolarů dýško omylem. Ale dobře, třeba to byla karma. Nebo prostě jen hloupá aplikace. „Jak typické,“ zamumlala si pod nos, „i taxikáři v tomhle zapadákově mají problém s etiketou.“

Astoria zůstala sedět na schodech před domem číslo 7, s růžovým kufrem, který vážil jako její trauma z dětství. Tvářila se klidně, skoro jako že to celé má pod kontrolou. Až na to, že neměla ani ponětí, co teď bude dělat.

Dům vypadal stejně, jako si ho pamatovala – až na to, že tehdy ho obývali rodiče a teď jen pavučiny… a pravděpodobně pár pavouků s hypotékou. „No, alespoň se nemusím bát, že mi tu někdo bude krást pečivo,“ poznamenala sarkasticky. „Ale jo, na fotce to vypadalo líp. Realita vždycky trochu zklame – zvlášť když realita je dům, který vypadá jako scéna z hororu pro arachnofobiky.“

Stála tam asi tři minuty, než jí došlo, že nikdo nevyjde ven a neřekne: "Vítej doma, princezno." Zůstalo jen ticho, květináče a neonová sedmička, co svítila jako by byla na večírku bez pozvání.

„Super. Dobrý den, nový živote. Jsem Astoria. Nemám plán, ale mám kufr. A dědictví, které mi rodiče stihli odkázat, než…“ …její hlas se zlomil, „…než se stala ta nehoda.“

Ale zvládnu to. Koneckonců, jsem Astoria. A já vždycky zvládnu všechno. I když nevím, jak.

Takže, dome číslo sedm, poslouchej mě pozorně. Uděláme z tebe místo, kde se dá přežít. A to rychle, protože nemám v plánu tu zůstat déle, než je nezbytně nutné. A teď… kde je nejbližší kavárna? Potřebuju kávu. A wifi. A plán.