sentimentalizator-blog

[sentimentalizator-blog]

Močení

…„dám totiž vždy přednost močení v přírodě před civilizačními zařízeními, jež jsou nechutná. Zde mne zlatý pramínek zakrátko podivuhodně spojí s hlínou, trávou a zemí. Neboť, Flajšmane, z prachu jsem vzešel a do prachu se teď alespoň částečně navrátím. Přírodní močení je nábožný obřad, jímž slibujeme zemi, že se do ní zase jednou navrátíme celí.”…Stali pak oba pod platanem provádějíce úkon, který primář s neustávajícím patosem a v nových a nových obrazech nazýval bohoslužbou.

(Milan Kundera, Směšné lásky)

[sentimentalizator-blog]

poezie 26

Jako první spadla zase solnička

narážíme do sebe jako dva křemenáče

kolem lítají jiskry a my je polekáme

horká krev pulzuje ve zápěstí

překřížený kotníky

ruce v mých lopatkách

ráno na stole razítko tvých půlek

ještě teplý

přikryješ ho dvěma hrnky čaje

a trochu se u toho červenáš

[sentimentalizator-blog]

poezie 25

Jsi první jarní tráva

vykvetlá na dně moře

jsi první únorová mlha spadlá na koleje

v různých metamorfózách jsi v každé knížce

procházíš po špičkách kolem spících medvědů

umíš se schovat tmě

která kolem slídí pavoučím pohledem

dávám dobrou noc kočkám spícím na plotech

a v odpoledním slunci osaháváš stíny javorů a vrb

tvůj dech se mění v bílý kouř

jako mlíko nalitý do kafe

dnes jsem na tom místě

kde jsem poprvé zakopl o tvůj dech

a rozbil si koleno

noc je zakalená poletujícím jehličím

jsi hrozně blízko

skoro si šlapeme na špičky

jsi hrozně blízko

za milimetrovou stěnou samoty

o týden později jsem už uspával tvoji unavenou křehkost

v propletených dlaních jsme stáčeli med

ve tvých vlasech se přes noc rodili slavíci

jejichž švitoření nás probouzelo

pod kůží křupe oheň

mračna se ti sunou po páteři

v tvých očích slábne světlo

hážu do tebe polibky

jako dřevo do kamen

ale nestačí to

nebe napíchnutý na věže rajhradskýho kláštera

nám padá na záda

to všechno jsou už jen starý sloupky

ve zmuchlaných novinách

spadli jsme náhle

jak pták, co umřel za letu

ale každá do jiné řeky

[sentimentalizator-blog]

poezie 24.

Ležíš jak převrácená strnulá socha

z mlíka

díváš se skrz prostěradlo

skrz rošt postele

díváš se pod ni

den po dni

díváš se z okna do zahrady

pohledem pořezaným o žaluzie

díváš se kolik v ní žalu hnije

díváš se na konec slepých ramen řek

díváš se do zrcadla pro slepce

pak konečně otevřeš oči

ale už je to pryč

[sentimentalizator-blog]

poezie 23

Dusot tvých šlapek, Já vím Vrzání tvých zubů ve spánku Dnes našlapuješ těžko Jako v řetězech Nemůžeš usnout Ruce zlomený pod hlavu Snažíš se chytit hejno bez ptáků Chceš se s ním líbat Hrajeme spolu hru na samotu V jedné posteli

[sentimentalizator-blog]

poezie XXI.

ráno vystříhané ze složenek v sobě zatavené střechy domů nekontrolovatelně krvácejí pod duchnou je aréna gladiátorů a tvé elektrifikované srdce chrlí kilowatty nebe poskládaný ze sušenek hvězdy přes noc spadly do vápna zatímco ty spíš stočená jak liška pod stromem tak opatrně vyslovuješ nádechy a výdechy že se bojím mrknout abych tě nevyplašila Úmrtní list včerejšího večera máš ve schránce

[sentimentalizator-blog]

poezie XX.

Z okna vyhazuju bezbolestný výdechy tmy a všude po pokoji mám rozsypaný věty které jsem ti ještě nestihla říct v zárubních oken se dneska probudili první brouci zatím jsou zmatení ani neví kde je sever a kde jih den pominul jako slova napsaný na spařený sklo tvýho sprchovýho koutu trochu jsem doufala že tam vydrží až do rána příště si budu muset vzít fixu aby sis je mohl přečíst až budeš při sprchování zase čůrat jak jsi mi jednou prozradil až budeš dneska usínat mysli prosím na to jak chutná teplo ve dvou psala bych t další pocukrovaný věci ale nechám tě se bavit a navíc přece ty ani nejseš romantik tak dobrou

[sentimentalizator-blog]

Den je překryt modrou slepotou, rozprsknuté kapky jsou bezbarvé ohňostroje, tvoje mlčení zakopané pod zámkovou dlažbou, já vím, že chceš něco říct.. a vylít hrnec horké vody na moje záda, mám je úplně studenobílá, ještě chvíli nic neříkej, pak rozprskni svoje slova na sklo, ať slyším, jak jsi blízko.

[sentimentalizator-blog]

sms to Pa..

Ahoj, tady mezi poli je to porad ten zaslej vychodni venkov, jak ho vidi na jedne postokoministicke hromadce celej zapadni blok. Pole v uhoru, pozohybany pletiva zahrad a pohled na kostel z opacne strany, nez by ho meli videt verici. Krakajici havrani v holych vetvich jsou uz jenom nutnym klise. Jaky ty mas den, kdy podle Pisma buh taky odpocival, ale pak to vygumoval, aby nevypadal jako povalec? Ten kašel už doufám zmizel

11:31.20 2.1.2014

[sentimentalizator-blog]

sms to Pa..

sms to Pa..: Mozna uz spis, mozna se ale prave necemu smejes, ty tvoje licni kosti si priste obkreslim a vyrezu ze dreva, musim to ale stihnout driv, nez si zase pomaluju oblicej tvyma vlasama, pak uz totiz nic nevidm, jenom hmatam a cmucham a cekam, co objevim v zamyslenych prstech. Mozna, ze tuto zpravu ctes skrz dirku v levoboku tvyho blede zelenomodrzho trika, mozna sedis ve vlaku a jedes nekam za Ural. Mam chut to vsechno zjistit ted hned.. Jeste chvilku si tady budu hrat na basnika a z nedlouho uz se to po mne nebude dat cist. Dobrou noc vsem, kteri se jdou rano vysprchovat a pak si s jeste mokryma vlasamalehnou zpatky do postele (jako posledne)

22:50.52 1.1.2014  

[sentimentalizator-blog]

Mlhocaching

Popodzimní ale jakoby předzimní nedělní výjezd do Zábřehu. Hlavní cíl - první výjezd R 1413 Alois Nebel směr Jeseník. Vystoupím. Mám asi tak dvě hodinky času. GPS mě vede zády k městu. Šplhám se nahoru klikatou přidruženou vískou Skalička. Strhuju to na pěšinu mezi zahrádky. Mlha, čoudící komíny a tiché stmívání. Jdu dál. Poslední barák už je taky za mnou. Míjím hřbitov odkud pokračuju po panelce dál kolem stromů, které se zmenšují a zmenšují až je z nich tráva. Na obzoru je vlhkým uhlíkem načmáraná silueta všudypřítomných Jesenických kopců. Pomník je docela v polích. Budí dojem, že se na něho zapomnělo. Uvnitř v zapuštěném podstavci ale hoří svíčka a vedle ní jsou čerstvé ale křehké květiny. Nikde nikdo. Hledám krabičku a nacházím. Světlo slábne. Z obrysů hor a těžkých nehybných mraků se stává šedá plastelína a z ní tma jako řemen. Zpátky už trefím popaměti. Na chvilku se zastavuju na mostě, co vede přes koleje. Na boční vlečce stojí dvě mašiny řady 750, říká se jim Bejloveci. Jejich naftový srdce jsou teď promrzlý a němý. Na nádraží vybaluju ryhlík s vysočinou, otvírám pivo v plechovce a z tlampačů se ozve: Vážení cestující, rychlík číslo 1413 Alois Nebel, společnosti České dráhy, ve směru ruda nad Moravou, Hanušovice...Prohlížím si ho zvenku. Dva vagony, vpředu pochrochtává Brejlovec. Nastupuju a chci, aby mě odvezl někam, odkud už se nemusím nikdy vracet.

[sentimentalizator-blog]

Betonové poledne

Po chodníku směrem k pravoslavnému kostelu přicházel muž s dítětem a vysvětloval mu, kdo je to zbabělec. ,,Je to ten, kdo se bojí.“ pravil muž. Dítě se v tu chvíli cítilo trochu zahanbeně ,,já nejsem zbabělec!“ Snažilo se pak muže udeřit, ale před jeho nataženou pravicí k tomu nenacházelo odvahu. Běhalo kolem dokola. Oba se smáli a šli dál. Patrně před chvílí taky potkali toho chlápka, který napřed kecal něco o Bohu a pak chtěl prachy právě, když jsem si četl v autě Bukowského a on se mně opřel o hranu zpola staženého okýnka. A to neměl dělat – to je, jako by se opřel o kozy mé staré. Diplomatické výzvě VYPADNI A NESER! rozuměl okamžitě.  Oba pak nasedli do auta. Pořád jsem slyšel ten smích. I když už vlastně žádný slyšet nebyl a zaplnilo ho šuškání pneumatik s dlažebními kostkami.   A pak odbíjení kostelního zvonů. Bylo právě 12. Čas k obědu a já měl obrovský hlad.

[sentimentalizator-blog]

Odstavce

  Pociťovat skličující pocit viny přehazuji mozkomíšní hlíny smrákám obočí vida toho lidu jak suší kůrky životního klidu aglomerace lidských plevn a zrn do New Yorků Tokií a Brn jak vymírají sídla venkovanů jak nechuť probouzet se k ránu jako denně vídat fatamorgánu z horka z žízně po skutečném životu jako nemoc ordinovat tuto temnotu ráno vykvést a večer zvadnout dny hřát a noci chladnout v dnešní éře-zapal si a pak to típni co má jeden musejí mít všichni nabýval jsem podobného mínění dokud nezlomil jsem jednu kůstku v temeni teď se opaluji pod paprsky vlastní svatozáře dýchám vlažné kapénky v krverudé páře

[sentimentalizator-blog]

Tajnokřídlí

Mám jet tímto nebo dalším vlakem? Dát si pivo. Utratit peníze. Přijet domů v půl dvanácté. Nic neudělat. Jít spát. Ráno do práce. Nebo pojedu teď. Z České můžu pěšky na hlavas. Jaká trasa? Žádná už mě nebaví. Ať udělám cokoli, je to předem prohraná karta. Přiotráven vlastní nerozhodností zavírám knihy, balím batoh. Zvedám se, ale vzápětí si zase sedám, ani nevím proč. Z těch osmadvaceti stropních lamp problikává jen ta nade mou hlavou. Nemám chuť v tom hledat žádnou metafyzickou paralelu. Občas kouknu na svůj odraz ve skle, ale rychle zase točím očima jinam. Jde z toho jakýsi chladivý pronikavý smrad. Pouliční lampy, který zvenčí protínají můj odlesk zkázy, vypadají na mým obličeji jako nechutný žhnoucí vředy. Na chvilku zase kouknu do knih. Otázky kdo jsem a co tady dělám jsou v mým věku trochu zbytečný, nemístný a pasé. Doba, po které mně  mý texty přijdou patetický a trapný, se stále zkracuje. Ideálně tento pocit jednou dorazí ještě před tím, než vzniknou. Je pul deváté. Pokud chci stihnout devítkovej vlak, musím odsud rychle zmizet, nejlíp hned. Vylízám před budovu. Prší. Prší mně na hlavu. Příroda usoudila, že je třeba udusat jedno umlkající doutnající žároviště, kus černozemě na kterým už nemá co shořet a který ze sebe už tři čtvrtě roku vykašlávám.  V šalině nezúčastněná většina čumí do země. Všichni si mlčky kradou kyslík přímo od huby a zpátky vypouští bacily, který se při výdechu odlepily ze stěn jejich nemocné duše. Beru to šalinou přímo na hlavas. Vystupuju. Mám deset minut k dobru. To ještě stihnu párek v rohlíku nebo můžu jít přímo na peron. Stihnu to? Vždyť je to jedno, za půl hodiny jede další. 

http://www.youtube.com/watch?v=g96IYUhdQA0

[sentimentalizator-blog]

Město je prales

Seděl jsem v chatrči z mokrejch větví a děravím stropem jsem pozoroval olovo temný oblohy. nejím a nechodím ven. mý tělo je kvetoucí hromada zbytků žrádla a lidství. cestuju tam a zpět a nemůžu ani nechci toho nechat. držím se větví. držím se tyčí. sleduju svoji tváři v misce s vodou, stejně tak v neonovým světle výlohy obchodů. chodím pít k řece nebo do barů kolem nádraží. vystoupím z lesa na mýtinu stejně jako z hustejch ulic na náměstí. Město je prales.

Vladimir 518  

[sentimentalizator-blog]

Zase dělám hovno

V naší knihovně je bezpečí - ale jen zdánlivé. Většina studentů se sem chodí schovat před učením, před učiteli a celkově před věděním. Ta zbylá menšina, která sem chodí skutečně studovat,  na sebe může být pyšná. Z ní se rekrutují ti absolventi. Takové vidím rozdíly mezi pochými posluchači (hmm jak to zní sofistikovaně) a budoucími absolventy. Tak si tady sedím a přemýšlím, jaké by to asi bylo patřit do té druhé množiny, a kdo nepřijde - dr. Kosek, naše kapacita v oblasti syntaxe (větné skladby), si přisedne k mýmu stolu plnýmu krámů a žrádla. Asi bych měl jít pryč, říkám si, stydět se dokážu i osamotě, nepotřebuju k tomu obecenstvo. Vyklidit pole vědě a pýli, neparazitovat tu svým vzpomínáním na tu kozatou holku, se kterou jsem se včera muchloval v pasáži hotelu Slovan, dokud nás nevyhodil sekuriťák. Půjdu radši utratit něco ze své štědré výplaty, která mně alespoň na chvilku dovolí cítit se jako Daniel Ocean z filmu Dannyho parťáci. Dr. Kosek dál píše s gustem a zanícením nějaký článek nebo poslední řádky své habitační práce před udělením docentrury, já odcházím promrhat den bezcennýma zbytečnostma, kterým přisuzuju vyšší smysl, jenom abych otupil mozek.