abnormalita

[abnormalita]

29/03/2022

Když jsem dneska poslouchala k práci Tame Impala, vybavila se mi taková dost živá vzpomínka na můj maturitní ročník a čas, kdy jsem byla tak trochu zamilovaná do svýho života a do kluka, co miloval moji kámošku.

Rozešli se, já v tý době brázdila broumovský kopce na bruslích a poslouchala Let It Happen a měla jsem pocit, že jsem asi nesmrtelná. Bylo takový sladký jaro, všechno kvetlo, na všechno svítilo slunce. Když dohrálo Let It Happen, střídalo Horse Steppin' a já měla tou dobou pocit, že můj život už nikdy nebude lepší.

Sladký jaro skončilo s mojí hotovou maturitou, rozbitým přátelstvím, protože jsem se dala na stranu toho kluka a né moji kamarádky, s tím klukem jsem pak brázdila celý léto silnice v jeho kabriu a zůstali jsme kamarádi dodnes. Byla to divná, ale moc dobrá doba. Občas si na ni vzpomenu a je mi trošku do breku, že je to pryč.

Ale bože, jsem ráda, že ta doba byla. Kdy byly jen brusle, soundtrack z Hotline Miami, jaro a potkávání divokejch prasátek za plotem.

"you really like to hurt others, don't you"

[abnormalita]

06/09/21

Vždycky, když najdu heslo k tumblru a hlavně chuť si na něj vylejt srdíčko, dojde mi, že je něco zle. Ne vyloženě srdcervoucně, ale uvnitř v těle začne rezonovat ten otravnej zvuk myšlenek, kdy mám pocit, že to nemůžu říct ani mámě, ani kámošům, ani příteli, abych nebyla za magora.

Fakt hodně často se mi střídají nálady, vždycky jsem byla hodně náladovej člověk, ale to, co se mi děje poslední rok, je fakt extrém. Vystřídat 4 nálady za 5 hodin není problém, ba naopak, spíš standard. Nevím, čím to je. Začínám si myslet, že možná antikoncepcí, ale to by se už projevilo dřív, no ne?

Drtí mě práce, jakože povětšinu času to smysl dává, ale zároveň mám pocit, že tam strašně zakrňuju, že věci, technologie, co umím, nikde jinde nepoužiju a čím dýl tam zůstanu, tím víc budu limitovaná tím, co umím a co bych měla vědět. Děsivej pocit. Ale jakmile mi přijde nabídka a možnost změnit práci, stahuju se zpátky do ulity bezpečí, kde znám kolegy, vím, co můžu čekat a nechci pryč. Zaprděný teplíčko a jistota, tak jak to mám ráda.

Mám rok přítele. Vlastně rok a čtvrt od toho, kdy mi jeden kokot rozdrtil srdce podrážkou svých, jak jinak, značkových tenisek a se slovy "mám pro tebe věci v igelitce v chodbě" se mě jal pakovat ze svýho života. Nemůžu říct, že bych na toho člověka zapomněla, protože mu občas chodím koukat na IG, ale pokaždý, když vidím ten jeho obličej, bych mu s radostí vlepila takovou, že by druhou nechytil o futra, cihly ve zdi. Tolik vzteku jsem snad k jednomu člověku nikdy víc necítila.

Ale po tom všem, co jsem si zažila a strašně jsem se bránila jakýmukoli vztahu, přišel kluk, co měl za sebou taky děsně posranej vztah, kterej trval šest let a podepsal se na něm tak, že mi dodnes děkuje, když ho nechám jít s klukama na fotbal. Občas fakt přemýšlím, co za píču musíš bejt, že držíš svýho kluka doma jak psa na řetězu a seš na něj hnusná. Každopádně den co den si s tím klukem ukazujeme, že láska je fakt dobrej pocit a když se snaží oba, může vznikat moc dobrýho, až tak dobrýho, že teď sedí na druhý straně místnosti, kde má pracovní stůl a večer spolu usneme v jedný posteli.

A já jsem tak moc vděčná, až je mi skoro do pláče.

Život je fajn a psaní je terapie, je jedno, jestli na papír nebo sem. Vyblít ze sebe všechny ty nahromaděný emoce a nechat to splývat na papíře, mít v duši čisto, myšlenky jinde.

Tak zas třeba za měsíc.

[abnormalita]

26/29

Moje předsevzetí psát si každý den deník se proměnilo ve 4 zápisky. Ale kolem a dokola, je to asi nejvyšší počet zápisů za jeden měsíc, ke kterýmu jsem se kdy vybičovala. Takže no shit talk, jsem na sebe docela pyšná.

Věci jsem ti ještě nevrátila. Chtěla jsem, ale tys mě zchladil. A mě už nějak přešla chuť tě řešit. Poslední dny se mi do hlavy nahrne velká vlna vzteku, když vidím něco, co mi tě připomene, protože mi dojde, jaký naděje jsi tomu všemu dával, a pak jsi to poslal do hajzlu. Ale co už, karma je zdarma a co dáváš, se ti vrátí. Většinou i s úrokama. 

Chodím plavat s trenérkou a překonávám svoje děsy z hlubokých vod. Na Výstavišti, pod barevnejma praporkama, jsem se snažila zhluboka dýchat a nepanikařit z těch čtyř metrů pode mnou, nakonec to nějak šlo. Ale velkej strach a vnitřně jsem křičela, že se “tyvole, utopim”. Ale zvládla jsem to, další malý vítězství v životě.

Budeme mít byt. V Holešovicích. Na tom nejhezším místě, co jsem si mohla přát. Vypadnu ze Žižkova, kterej má na každým rohu napsaný “zlomený srdce” a začnu psát novou kapitolu v mým pražským životě. Tak moc se těším, až se mi chce poskakovat po pokoji a vřeštět radostí. Život je občas haluz a na dobrý věci se oplatí si počkat. A tahle přišla ve správnej čas za správnejch podmínek. Hej vy tam nahoře, díky!

Takže opět, jediná starost je diplomka. Nevim, proč jsem z ní tak na větvi, když odevzdávám až za tři čtvrtě roku. Ale víte jak, já vždycky plašim dopředu. To by asi nebylo to správný vzrůšo, kdybych nejančila. 

A díky za život, díky za všecko. 

[abnormalita]

19/29

Život je hroznej haluz. Jednu chvíli se v práci točím v židli a nemám do čeho píchnout, druhej den lítam mezi třema klientama a nevím, kde mi hlava stojí. Přimotala se mi do života práce ve skvělým týmu, ve skvělým prostředí a na zajímavým projektu a já jsem nekonečně vděčná, že můžu chodit do práce s nadšením, že dělám věc, co mě baví, co má smysl. Občas je důležitý si postěžovat na správným místě a věci se dají do pohybu. Pokud si teda stěžujete člověku, co vás poslouchá. A Zuzka poslouchá. 

Včera, když jsem šla z oběda, mi pípla zpráva, že se moje věci z Krásovky ocitly doma. Protože je už čtvrt roku vozí v autě, takže prý už bylo na čase. A já stála u přechodu, četla tu zprávu a bylo mi to jedno. Vnitřně se něco zlomilo, já si to přečetla, napsala prostý “Díky”, zamkla mobil a dala ho do kapsy. Na tváři mě hřálo slunce a život v tu chvíli dával absolutní smysl. 

Je mi jedno, když jdu ze školy, jestli seš doma nebo ne. Nevyhledávám tě na sociální sítích, seš mi jedno. A je to nesmírně osvobozující pocit. Stejně jako jsem jedno já tobě. A už chápu, jak krásně ti je. Protože mně je taky. Znova dělám věci pro sebe, jdu plavat, protože chci, jím dobrý jídla, co si vařím, protože na ně mám chuť. Nemyslím u toho na Tebe, protože Ty na mě taky ne. 

Vlastně moje jediná starost je v poslední době diplomka. Sice odevzdávám až v prosinci, ale Řím taky nepostavili za den. Takže teď jen dávat dohromady malý kousky a do prosince to uplácat do hezký formy, za kterou bych se nemusela stydět. 

Když jsem si před napsáním tohohle článku četla ty předcházející, cítila jsem, jak mě po spánku pohladil smutek s jemným “Můžu dál?” a já jen zavrtěla hlavou. Nechci bejt smutná, nechci bejt smutná kvůli nikomu, komu není smutno kvůli mně, protože se jen unavuju.

Ať už se mi stalo cokoli, je mi dobře. Je mi tak strašně moc dobře a já děkuju, že se to stalo. Cítila jsem to jemný křupnutí někde uvnitř, kdy se poslední vazba mezi náma přetrhla a já Tě vidím už jen v dálce. A až ti donesu tvoje věci, bude konec. Absolutní. A oba si oddychneme.

[abnormalita]

08/29

Občas, když jdu setmělým městem a v uších mi hrají Metronomy, přemítám nad životem a vzpomínám na všechny lidi, co mi zlomili srdce. Ale moje hlava se nějak odmítá oprostit od toho posledního člověka, co mi to srdce vzal a hodil ho do nádoby mixéru a velmi něžně, s provinilým výrazem, otočil knoflík na maximum.  Vlastně se poslední dobou dost motám v kruhu tichejch výčitek pokaždý, když jdu Krásovkou nebo okolo ní jedu. Na jednom konci bydlí člověk, kterýmu jsem srdce zlomila já, na druhým ten s výkonným mixérem. Mám dojem, že mi vesmír naznačuje, že bych se z toho Žižkova už fakt měla vystěhovat a kvapem dodělat školu. Je hrozně únavný vynechávát devítku jako ranní spoj k metru, i když jezdí nejčastěji, jen abych se vyhnula náhodě, že jednoho z vás potkám. Stejně tak jako je stejnej risk jezdit jedenáctkou, abych náhodou nepotkala tebe, tvoje zaparkovaný auto nebo tvoji novou holku. Ježiš, to oba nemůžete bydlet třeba v Kobylisích?! Bohužel se taky poslední dobou dost často vracím k předposlednímu vztahu nebo co to bylo. K člověku, co je o 6 let starší a já ho milovala jak idiot od prvního dne, co jsem ho viděla. Jeho absolutně hřejivej úsměv a nádherný jasný oči. A když jsem naproti němu včera seděla u snídaně, říkala jsem si, jaký by to zase bylo tě líbat. Hm? Já vím, že máš přítelkyni, i když vám to občas skřípe, že bys ji nepodvedl a já bych tě k tý myšlence ani nepřivedla. Ale v mý hlavě je to prostě pěkná představa.  Když jsem šla v sobotu trochu zdrcená životem kolem hospody U Blatoucha, kdes mě poprvý políbil, trošku se mi podlomily kolena, když jsem si na ten večer vzpomněla. Víno, hodně vína, konverzace o knížkách a divadle a ráno jsi mi udělal palačinky, aby mi ta existence s kocovinou a hromadou knížek k nadcházející zkoušek šla líp. Bože, byls tak milej. Taky to trvalo jen chvíli, ale dodnes si říkám, že to byla hezká škola. “Děvenko...” A ráno si měl líbal na krk, když jsem si čistila zuby. 

Sere mě, když jdu ze školy, čekám na devítku a vidím, jak se u tebe svítí. Možná někdy horší i to, že se nesvítí, protože vim, že seš jinde. Mentálně ses prostě očistil a žiješ život, jakej jsi chtěl. Máš vedle sebe někoho, kdo ti vyhovuje víc než moje zmatený ranní vtipy a vaření kávy. 

Nikoho neobviňuju, jen se snažím vypsat ze svejch myšlenek. Který jsou prostě strašlivě sužující a tíží mě. A život, život mě tíží taky. Musím se asi víc snažit vytěsnit všechny z hlavy a nenechávat vás zadarmo v mojí hlavě bydlet.

[abnormalita]

1/29

Přestupnej únor, do který jsem se vklopýtala fakt v divným rozpoložení.

Vždycky jsem měla pocit, že ty klišovatý storky z americkejch filmů, kdy nejlepší kamarád řekne svý kámošce, že ji miluje, se v reálným životě nedějou. But somehow, jsem se v týhle situaci sama ocitla. Člověk, kterýmu jsem jsem přes rok sdělovala svoje struggles, žila s ním jeho život a on ten můj, mi včera řekl, že je do mě zamilovanej.  Asi by bylo hrozně hezký, kdybych mohla říct to samý, ale nemůžu. Nemůžu mu říct, že ho taky miluju, protože to tak není. Chovám se teď jako všichni moji pičovatý ex, který mi zlomili srdce. Asi jsem se něco přiučila. Člověk, kterýmu na mně záleží jak skoro nikomu na světě, je teď pro mě ten, ze kterýho mám strach. Nevím, jak se k němu mám chovat. Měli jsme spolu letět do Barcelony, což jsem dnes zrušila. Propadly letenky. 2,5 tisíce za moje klidnější spaní. Letenka, co neprodám, protože je na moje jméno. 

Chtěla jsem si psát tenhle měsíc deník každej den, abych viděla, jaký myšlenky a kam je směřuju. Ale tohle prostě jen bolí. Bolí mě to, že si nemůžeme psát, nemůžeme se vídat, prostě jsme dali naše přátelství na chvíli k ledu. A já mám teď pocit, jak kdyby mě polovina chyběla. 

Strašně mě to bolí. Ale asi je to teď nutný. 

[abnormalita]

Život.

Život je děsivě nevyzpytatelnej, občas mě to až děsí. A láska? Láska je ještě těkavější než líh. Chvíli máš dojem, že máš štěstí a ten člověk vedle tebe navždycky a o pár dní později koukáš do prázdných očí a posloucháš slova, který ti ubližujou. 

Mám za sebou rok plnej zvratů. Rozešel se se mnou kluk, kterýho jsem milovala celým svým bytím, pak i ten, který si do mýho života nakráčel skrz Tinder, a nakonec i ten, kterýho jsem potkala náhodou a ukázal mi, jak krásná láska umí být.

Je to strašlivý říct a psát, ale když jsem konečně měla pocit, že můj život má nějaký smysl a řád a měla jsem vedle sebe člověka, co dělal to, co slíbil, byl pro mě oporou a vždycky jsem se na něj mohla spolehnout, přišla věta “Nemiluju Tě a ani nikdy nebudu.”. Studená sprcha, facka, říkejme tomu jakkoli. A paradoxně mě tenhle rozchod bolí stejně jako ten před rokem, přičemž délka vztahu nebyla stejná. 

V noci se budím zpocená, křičím tvoje jméno ze spaní, sny mi nedovolují se vyspat. Je mi hrozně, je mi fyzicky zle z toho, že jsem pro tebe byla jen nějaká kapitola v tvým životě, za kterou si udělal tlustou čáru a našel sis někoho jinýho. I když doma máš pořád moje věci a mně chybí tvůj pes. 

Nechci tě obviňovat, udělals to, co pro tebe bylo nejlepší. V jádru duše jsme každej sobec, jen někteří si to umí přiznat. A tys udělal to, co v daný moment bylo to nejlepší. Nezazlívám ti to. Jsem jen smutná, že jsem pro tebe to nejlepší nebyla já, ale kdokoli jiný, koho potkáš. Chci, abys věděl, že mi chybí naše procházky z Anděla až na Žižkov, kávy všude po Praze, venčení psa, ranní a večerní zprávy, fotky, něžný dotyky, nesmělý polibky. Bože, tolik mi chybíš. Je to čtvrt roku, co ses se mnou rozešel a já mám pořád vnitřně pocit, že jsem to musela strašlivě pokazit já, jinak bychom spolu pořád byli. Víš? Viním se za to, nenávidím se za to. A pokaždý, když vidím jen lehký náznak toho, co jsme spolu dělali, chce se mi zmizet. 

A pak, jednoho lednovýho večera, když strašlivě mrzlo, jsem stála na peroně s klukem, který jel zpátky domů po tom, co jsme se opili v baru. Stáli jsme tam, on mě objímal a pak líbal. Bez jakýchkoliv další plánů, jen mě prostě chtěl líbat. A já se nechala, protože v tu chvíli bylo hrozně hezký a jednoduchý tě vypudit z hlavy a nechat tam být jeho. I když mezi náma nikdy nic nebude a bylo to opilecký, něco se ve mně nalomilo. Že pokud tys mě mohl tak odstřihnout, jako jsi to udělal, měla bych to udělat i já. 

Zlomils mi srdce, už tak zlámaný odstatníma, nechal jsi mě ti věřit, že mi neublížíš. A ublížil. Ale víš co? Vina je na mojí straně, já ti věřila, já si myslela, že už nemusím hledat, že seš ten pravej. Buď šťastnej, prosím, ať aspoň vím, že moje utrpení bylo pro něco dobrý.

A třeba někdy, v dálný budoucnosti, si to vyříkáme...

[abnormalita]

Štěstí

Půl roku od události, která jsem myslela, že mě nikdy nepotká. 

Půl roku od rozchodu ve vztahu, kterej jsem si myslela, že potrvá věčně. 

Půl roku hledání svojí vlastní rovnováhy, svýho vlastní štěstí, novýho state of mind, a hlavně touhy, abych byla sama sebou, ne jen polovinou někoho dalšího.

Půl roku učení se, že být sama neznamená bejt osamělá.

Všechny tyhle věci jsem předtím uměla, byly pro mě přirozený, najednou už to nešlo. A pak už to zase šlo. Naučila jsem se být zdravě sobecká, myslet hlavně na sebe, neohlížet se příliš na ostatní. Být tady sama pro sebe, vědět, že se můžu spolehnout jen sama na sebe.

A pak, když už jsem se to všechno zase naučila, přišel On. 

Člověk, kterýmu ke štěstí stačí málo, kterej se rozhodl, že bejt šťastnej je to, co chce být. 

A tak budeme šťastný spolu. 

[abnormalita]

Věci bolí.

City bolí. A moc.

Pocity bolí. Taky moc.

Stejně jsem vděčná za všechno, co jsme si dali. Cos dal Ty mně, co jsem naučila já Tebe. Jsem vděčná za nás oba. Naučils mě pít víno, mít rád večery, chodit mezi lidi. Naučila jsem Tě třídit si ponožky, nezbláznit se ze školy, dělat si věci snazší.

Dali jsme si navzájem moc věcí, pocitů, citů, lásky.

A stojím si za tím, že i když všecko tohle okolo, jsme propojený. Je to velký, tlustý pouto. A že na každým konci je člověk ochotnej poslouchat problémy toho druhýho. 

Přeci jen, byl jsi a budeš můj nejlepší kamarád.

[abnormalita]

Definitivně.

Myslela jsem, že to co máme, máme navždycky. Že já mám Tebe a ty máš mě. Že spolu všecko zvládneme. Že jsme si souzený. Že já Ti budu ráno vařit kafe a ty mně budeš objímat a líbat do vlasů.

Ale to jsem se přepočítala. 

Miluju Tě. Pořád. 

[abnormalita]

1/16

Ráno jsem měla pocit, jako by mě kus upadl a odkutálel se někam pod postel. Jenže ten kus najdu až za 16 dní. Nejhorší na tom všem je ta prázdná postel a zároveň Tvoje vůně, která tady pořád visí ve vzduchu. 

Pitomejch 16 dní. Minulý rok jsem zvládla celej měsíc, tak proč ne teď 16 dní.

Jen doufám, že si to tam užiješ a přikutálíš se šťastnej, že mě zase vidíš. 

[abnormalita]

548 dní

Příští týden to bude rok a půl. 

Jo, rok a půl jednoho takovýho příběhu, kterej na začátku vypadal až moc růžově na to, aby byl pravda. A víte co? On je teď ještě růžovější.

Když se mě lidi zeptají, kde že jsme se to vlastně seznámili a já řeknu, že na Twitteru, cejtím ten bizár, už jen když to vyslovuju, ale možná právě proto mám ten vztah tak moc ráda. 

Chodím s klukem, kterej kvůli mně přijel pozdě na golf, ztratil se v metru a málem platil pokutu, protože mě chtěl poprvý vidět.

Chodím s klukem, kterej mi složil básničku, protože jsem mu řekla, že mi žádnou nikdy nikdo nesložil.

Chodím s klukem, kterej zvládá mý vtípky, i když občas nejsou vtipný.

Chodím s klukem, kterej mě sice pořád pošťuchuje a rejpe do mně, ale v konečným výsledku udělá, co mi na očích vidí.

Chodím s klukem, kterej ví, že nepotřebuju po dlouhým dni jenom pořádně potulit a pomačkat, a zas to bude dobrý.

Chodím s klukem, kterej si tohle přečte a u poloviny věcí mi řekne, že už si to vlastně ani nepamatuje, ale já vím, že ho to stejně potěší. Protože já na hezký věci nezapomínám.

A doufám, že s tím stejným klukem budu pořád.

Dík, že jsi takovej.  Miluju Tě.

[abnormalita]

18.11.2017

Poslední dva týdny žiju s bolestí na srdci. Neviním nikoho, jen sebe, své předešle chování, karma mi to všechno vrací i úroky.

A stejně, když vidím Tvůj úsměv, zamilovávám se čím dál víc, jen teď už je to asi zbytečné, viď.

[abnormalita]

28.07.17

s přicházejícím večerem je to vždycky horší. tlak na hrudi, pocit, že slzama spláchnu všechno, co jsem ten den viděla. a Ty tomu nepřidáváš. skončí to někdy?

[abnormalita]

27. 07. 17

božský Flume a jeho Weekend mi dělají takovou “ještě se nechci zbláznit” kulisu k tomuhle konci měsíce. po fyzický i psychický stránce mi je fakt hrozně, jako by se ve mně něco tříštilo na milion kusů, ty kusy se mi zapichovaly do vnitřností a s palčivou přesností mi ty vnitřnosti porcovaly na pidi částice. už je toho nějak moc, dlouhý odloučení, moc práce, nejistota se vším. někdy si říkám, že nebejt na tomhle světě je taky řešení, hm?

[abnormalita]

nic nevyjádřilo moje pocity z Jižáku jako tohle. bylo to místo, co ze mě vysávalo všechnu radost a chuť vůbec žít. džungle paneláků, šedost, uniformnost, ticho. myslím na Tebe, zvládneš to.

Jižní Město vyzerá s privretými očami presne ako prešovský Sekčov. Kŕdeľ zateplených panelákov vo farbách Škody 120.

Z desiateho poschodia vidno zväčša strechy. Kúpeľňa je z umakartu, zle položené plávajúce podlahy nahlas vŕzgajú a vaňa má na dĺžku meter. Celá kúpeľňa má na dĺžku meter. Prejde veľa času, kým uverím tomu, že toto je doma. Veľa záchvatov plaču nad absenciou gramofónu a mojich kníh a pražského smútku.

Utieram prach z políc a jeho knihy prenášam zo spálne do obývačky. Nepozorne ich triedim podľa autora a potichu nimi pohŕdam. Podvečer si vtláčame bozky v metre, na Opatov je cesta nekonečná a ja rozmýšľam nad tým, ako dlho sa ešte budeme takto znášať. Ako dlho sa ešte budeme držať za ruky a dokedy nás budú baviť objatia na zastávkach. Countdown začal predvčerom poobede, keď som tupo civela na naše priezviská nalepené vedľa seba na schránke.

Keby som nepoznala z pred roka Holešovice, takúto Prahu by som nenávidela. Je tu ticho, prázdno bez cinkania tramvají, amorfné parky a ľudia, čo nepozerajú do očí vôbec nikomu. Naozaj príliš to tu pripomína Prešov. A ja naozaj príliš dobre viem, aký je v Prešove nedýchateľný vzduch.

[abnormalita]

4. 6. 2017

Poslední zkoušku jsem udolala. Teď už jen spím a čtu to, co nejsou skripta. A stejně, jako po každém zkouškovém, mám výčitky a říkám si, že bych měla něco dělat. Asi bych měla dělat něco se sebou.