atmchju - Tumblr blog

[atmchju]

dneska je to týden, co jsi odešel. byla jsem zrovna u tebe a doslova viděla tvůj poslední výdech. vím, že jsem ti před hodinou říkala, že se klidně můžeš pustit, že to zvládneme. a tak jsem jen otevřela okno, aby tvá duše mohla pryč a držela tě ještě chvíli za ruku. a znovu pochopila, jak je ten život křehkej a vzácnej. a že vlastně během mžiku je všechno pryč. přeju si a doufám, že už tě nic nebolí a můžeš dělat zase všechno to, co jsi poslední měsíce nemohl. děkuju ti. za všechno.

[atmchju]

ztrácím se(be). být oporou pro všechny není reálné. umírá mi velmi blízký člen rodiny, který má smrtelnou nemoc. a musím říct, že je to šíleně náročné. trávíme tam veškerý volný čas a staráme se o něj. všechny ty problémy světa se posledních pár měsíců zdají být naprosto nepodstatnými. nejhorší je ta bezmoc a až moc mi to připomíná dobu, když umírala teta. často je mi úzko a moc smutno. ale snažím se tu být. pro něj. pro ně. pro ní. pro mamku. pro taťku. pro všechny kolem. ale poslední dobou mi dochází síla. a jediné, co si přeju, aby netrpěl dlouho.

[atmchju]

dneska je světovej den boje proti rakovině. nejspíš tomu přikládám trochu větší váhu, protože to není zas tak dávno, kdy rakovina přišla i do naší rodiny. navíc teď každou neděli dávají seriál Smysl pro tumor. a protože to byl dlouhou dobu náš denní chleba, tak se koukáme. vrací to hodně vzpomínek. rakovina je zkouška pro celou rodinu. ovlivní všechny. jste neustále k dispozici. občas prostě odjete odněkud bez vysvětlování. občas taky nezvedáte mobily. snažíte se pomáhat, ale okolnosti stejně neovlivníte. asi jsem tím jen chtěla říct, že je důležitá prevence a taky je potřeba mít kapku štěstí. děkuju, že vznikají věci jako tenhle seriál a že se o rakovině mluví zas o trochu víc. je to důležitý. konec hlášení!

[atmchju]

dneska je jeden z těch dní, kdy ztrácím víru v lidstvo. hlubokou soustrast všem, které to zasáhlo. je mi z toho úzko.💔

[atmchju]

a jaký starosti ty můžeš mít?

ty jako nemáš čas?

vždyť máš na starosti “jenom” školu.

zařiď tohle, vyzvedni je, dojeď pro to.

co tebe jako trápí?

máš si užívat studentského života!

a proč s námi nechceš jít?

vždyť všechno zvládáš na první pokus, tak proč se stresuješ?

a co ten Matěj?

jsi ještě mladá, takže energie máš na rozdávání.

a proč to nechceš zařídit?

a proč jsi tak protivná?

průpovídky mého okolí. každej má potřebu mi sdělit něco o mně. a já z toho začínám být šíleně unavená. ono to sice je jenom pár slov, ale dost zraňují a otravují. a mně prostě tenhle rok není vůbec dobře. byly okamžiky a chvíle kdy jo, ale ve výsledku mě tenhle rok strašně bolí. a poslední dobou už nemůžu. když teta na začátku roku umřela, umřelo něco ve mně. nedokážu to moc popsat, ale cítila jsem, když se to stalo. a ještě nebyl den, kdy bych na ní nemyslela. a i když to už bude za chvíli rok, tak mi to pořád připadá jako včera a zatím to nepřebolelo a nejde mi se s tím vypořádat. nebo aspoň ne tak rychle, jak bych si přála. a tak jediný, co si pro sebe přeju, je čas. čas to (pro)žít. tak já jen, ať už se vám děje cokoli, buďte na sebe hodní.

[atmchju]

řeším teď takový blbosti, který pro mě ale znamenaj vlastně celej svět.

[atmchju]

“Tak co, zkusíme to?”

potřebovala bych pevně obejmout a nebýt sama. ale nejsem na něco takového připravená. tvář mi sice zdobí úsměv, ale uvnitř je totální prázdno a bolavo. moje poraněný nitro bude potřebovat ještě hodně času na to, aby dokázalo cítit něco dobrýho, abych se někomu dokázala otevřít. bojím se šíleně. uběhlo sice půl roku, ale čas vůbec nepomáhá.

“Ne, nemůžu…”

[atmchju]

dneska se mi o tobě zdálo. zase. měli jsme jít na večeři. my všichni kolem nechápali, vždyť jsme nedávno byli na tvém pohřbu. ale nabídla jsem se, že pro tebe přijedu. a tak jsem si vzala auto a jela. a když jsem vyjela na ten kopec, tys tam vážně čekala. v té svoji čepici, ponču a s tím největším úsměvem na rtech. jestli je to vzkaz, že se máš dobře a nic tě nebolí, tak ho tedy beru.

[atmchju]

zavřu oči, zhluboka se nadechnu a snažím se nerozbrečet.

je mi zle. chce se mi zvracet, řvát, brečet. ale nic. nejde to.

ráno se probudím, otevřu oči a nic. nejde mi vstát z postele. a tak jen koukám.

kdo zachrání mě, když to neudělám já?

mám šrámy na duši a nevím si s nimi rady.

poslední měsíce se mi ten život zdá nežitelnej. přijdu si jak v propasti a pokaždé, když už si myslím, že jsem téměř venku, přijde něco, co mě zas a znovu srazí až na dno.

[atmchju]

někdy zjistíme až o hodně později, že jistý okamžik změnil směr našeho života.

[atmchju]

přijít 1. ledna o moji nejmilovanější tetu bylo šíleně bolavý. leden nám nakopal zadek a já vážně doufám, že zbytek roku bude laskavější, protože mě v životě nikdy víc nic nebolelo. byl to nejtěžší měsíc mého dosavadního bytí.

[atmchju]

cítím úzkost, kterou jsem snad nikdy nezažila. takovou, že mě dusí a nemůžu se nadechnout. už třetí den vkuse. přišla, když nám volali, že už to nejspíš nezvládne. je v nemocnici, utlumená léky a máme se přijet rozloučit. usadila se mi na hrudi a pryč se jí nechce. uvnitř se klepu a rozpadám na tisíc malých kousků, které snad nikdy neposbírám. tak moc bych si přála umět lidi zachraňovat. nesnáším beznaděj. otázka, jak se máš, teď není naše oblíbená. máme se smutně, naštvaně a jsme zranění. zachraňují nás ti nejbližší, kteří se o nás starají. moc se neptají, jen nás obejmou, dají nám pusu a mají pochopení pro naše slzy. vím, že kdyby mohli, vzali by tu bolest na sebe. tak ještě pořád věříme v zázrak, protože nic jiného nám ji nezachrání.

[atmchju]

sedím v kavárně, usrkávám horkou kávu, pozoruju život kolem a přede mnou bliká otevřený textový dokument, který prozatím zeje prázdnotou. potřebuju to ze sebe dostat, ale nenacházím ta správná slova.

jsme v baru plném lidí. hudba řve tak nahlas, že se neslyšíme. dopíjím a cítím, že mám dost. svět se se mnou točí. koukáme si do očí a nic jiného neexistuje. přemýšlím jak jsem se sem zase dostala.

jsme v přeplněné posluchárně a během pár minut rozhodnu o své budoucnosti. je mi z toho pocitu na zvracení a chce se mi brečet. jak to, že jsem se v té situaci ocitla podruhé, během tak krátké chvilky? prosím, ať tohle dobře dopadne.

sedím na terase a F. vypráví další z jeho sprostých vtipů. napůl ho poslouchám a přitom brouzdám instagramem. blikne mi zpráva, že včera večer zemřela. koukám na to jak opařená a nemám slov.

chybí mi. nemá mě kdo objímat, když se v noci budím z nočních můr, které přišly, ale pryč se jim nechce.

brousím bar, H. natírá dveře, F. se vzteká u dveří a V. pouští hudbu. všichni si začínáme pobrukovat a tancovat. tyhle chvilky jsou nejvíc. neexistuje nic jiného. a tak na 3 minuty je všechno perfektní.

už ani ne měsíc a odjíždím. jak já se těším. na tu slanou modromodrou. na vzduch. na to, až se zase nadechnu. bylo toho moc.

doděláváme poslední detaily. uklízíme o sto šest. dali jsem do toho každý kus sebe. a šíleně se těšíme. až znovu oživne. bude plná spokojených lidí. až zase začne psát životní příběhy. a tak stojíme ve dveřích, kocháme se, sníme a jsme na sebe pyšní. a taky trochu dojatí. už brzy.

netušila jsem, že si s někým naprosto cizím dokážete během tak krátké chvilky vybudovat vztah. je to křehký, ale strašně vzácný a moc hezký. #suvdecna

za chvilku mám narozeniny a každý se mě ptá, co si přeju. mám jedno jediný přání, který si ale musím splnit sama.

[atmchju]

seděly jsme večer na zápraží a povídaly si. jako každý večer. o nejpodstatnějších problémech světa až po úplný hovadiny. některý témata bolely. sevřelo se nám srdce a jen jsme to šeptaly do tmy. ale překvapivě to pomáhalo. doháněly jsme ty zameškaný roky, kterých bylo až příliš, ale i přes to, jsme vždycky navázaly přesně tam. kde jsme skončily. ať jsme kdekoli. spolu. jsme doma.

[atmchju]

srdce se mi pokaždý rozpadne na milion malých kousíčků. při pomyšlení, jak moc mi chybí. ale život jde dál a nečeká. ani nezastavuje. tak se vždycky jen zhluboka nadechnu a uvědomím si, že já to mám ještě celý před sebou. já ten svůj příběh musím ještě dopsat. musím žít, ne přežívat.❤️‍🩹

[atmchju]

máme šanci a můžeme. šanci něco změnit. a proto všechny prosím, jděte k volbám. protože to, co se tady odehrává musí skončit! tak si vyberte to nejmenší zlo a běžte. protože, teď zazní to největší klišé, ale tolik pravdivý! každý hlas se počítá.

[atmchju]

někdy to tak bolí, že na to ani nejsou slova, co?