badassscullay

[badassscullay]

Volby #volby2018

No, co na to říct. Prohráli jsme o cca 3%, což je velká škoda, ale na druhou stranu právě ten minimální rozdíl lehce naznačuje možný obrat k lepším zítřkům. Chtěla bych poděkovat panu prof. Drahošovi a jeho manželce Evě, ale i některým dalším kandidátům z 1. kola, kteří nám ukázali, že má cenu se snažit a nevzdávat se a mít víru a naději v lepší budoucnost. Bohužel naším prezidentem zůstává neomalený hulvát, neschopný reprezentace naší země a zesměšňující občany našeho státu. Co je ještě smutnější je fakt, že žádná změna nenastane, jak Miloš Zeman dokázal i ve svém vítězném projevu, kdy ani neprojevil respekt svému soupeři a stačil pozurážet přítomné lidi včetně všech novinářů... Spolu s Mynářem, Babišem, Okamurou, Ovčáčkem a dalšími by si měli podat ruce, připít si na vítězství (ideálně Becherovkou) a pak si vzájemně pogratulovat a nadále si líbat prdele... (Je mi z toho na blití.) Osobně jsem ráda aspoň za to, že jsme během těchto voleb dokázali, že Miloš a jeho skupina spoludebilů nejsou vhodnou volbou absolutně pro nikoho.

[badassscullay]

Poslední dobou hodně přemýšlím, co to vlastně znamená “být normální”. Mám ve své anamnéze tolik záležitostí týkajících se duševního zdraví, že už sama netuším, kdo ve skutečnosti jsem. Už nějakou dobu na diagnostické nálepky ‘kašlu’, protože si myslím, že se dají zkrotit. Zároveň už jsem z toho ale natolik zblblá, že nevím, jestli ten dvoudenní smutek znamená začátek depresivní epizody, nebo jsem prostě normálně rozčarovaná. Nejsem si jistá, jestli je má extrémní nervozita způsobena klasickými školními povinnostmi, nebo se pořád jedná o něco víc. Jsem na tom 100x lépe, než loni, dokonce i než letos v létě, zároveň už si ale nejsem jistá, kdo v té hlavě zrovna mluví. Někdy mi přijde, že už si nezasloužím chodit na terapie, když se vlastně z širšího pohledu mám mnohem lépe, ale...to je vlastně to, co jsem vám chtěla říct. I když byste měli “jen” pocit, že jste poslední dobou nějací divní, necítili jste se. I když byste měli “jen” problém s motivací dělat cokoliv. Když by se u vás “jen” občas objevily myšlenky o vaší méněcennosti. I když byste “jen” jednou zaváhali, jestli vlastně chcete žít. VŠECHNY vaše pocity jsou cenné, důležité, a autentické. Nemusíte mít zrovna halucinace a v hlavě dva hlasy, abyste přiznali, že nejste v pohodě. Nikdo vás neodsoudí, když se mu svěříte. Vyhledáte odbornou pomoc? Pecka! Budete o svých pocitech mluvit? Super, věřte, źe se vám uleví, navíc člověk, kterému se svěříte, bude pyšný na to, že mu tolik důvěřujete. It is okay, not to be okay. Je to vlastně lidská přirozenost. Mluvme o tom, vyplatí se to.💕

[badassscullay]

Uvědomíte si že vás nemiluje. A sesypete se. Uvědomíte si že miluje jinou holku. A sesypete se. Pak začnete číst. Spoustu knih, jednu za druhou, abyste se nemuseli soustředit na tu bolest. A občas toho na chvilku necháte, abyste zjistili jak na tom jste. Uvědomíte si co znamená že miluje jinou holku. A sesypete se. A tak pořád dál. A tohle je hrozně důležitý. Bez týhle bolesti bychom nežili. Bez bolesti bychom nemohli tvořit. Je důležitý starat se o sebe. Jíst. Spát. Mýt si vlasy. Je důležitý ze sebe tu bolest dostat, co nejvíc můžete. Opakujte si to. „Nemiluje mě. Miluje jí. Chce jí objímat a líbat. Miluje jí. Ne mě. Chce jí objímat a líbat.“ Sesypte se. Spoustukrát. Kolikrát to bude potřeba. Nechte to vyjít ven. Běhejte. Cvičte. Malujte. Čtěte. Pište. Dělejte cokoli co vám aspoň trochu pomůže. A až si to znovu zopakujete („nemiluje mě miluje jí chce jí objímat a líbat miluje jí ne mě“), bude to dobrý. Opakujte to tak dlouho dokud to nebudete schopni říct a nesesypat se. A až se vám tohle povede, bude to dobrý.

[badassscullay]

Něco ti povím. Někdy mám pocit, že mě ta prázdnota celou pohltí, že nebudu mít důvod pokračovat dál. Že jednoduše ztratím chuť a vůli. Někdy mám pocit, že jsou ty večery o samotě nekonečný. Noci, kdy nemůžu spát, navzdory tomu, jak moc unavená jsem. Jakákoli snaha o zavření víček je vystřídána myšlenkou, která mě rozhodně usnout nenechá. Jsou to dny a noci, kdy nejsi schopen ničeho a tak jsi jen doma s výčitkami, že ano, nejsi schopen ničeho. Jsou dny, dny se budíš a ruce se ti třesou a na otázku co ti je odpovídáš já nevím, vážně nevím. Jsou dny, kdy se uvnitř tebe rozprostírá úzkost. Pomalu, ale přece. V plný parádě pak většinou propukne v tu nejmíň vhodnou chvíli. Jsou noci, kdy sedíš potmě v koupelně, necháš na sebe téct horkou vodu, možná to až bolí, abys ze sebe smyl prázdnotu dneška. Jsou dny, kdy noříš nos do srsti kocoura, kdy se k němu tiskneš, jako by byl ten poslední na světě, co ti může pomoct. Protože je jedinej, co je u tebe. Noci, kdy se probudíš ze zlýho snu a realita ti připadá snad ještě horší a ty vlastně ani nevíš, co udělat, aby ti bylo líp. Jsou dny, kdy ti není dobře a nejsi schopen říct proč. sám nevíš. ale bojuješ. S každým dalším nádechem, každým dalším dnem, snažíš se nevzdat. ale někdy je to opravdu náročný, to mi věř. #mybattlewithdepression

[badassscullay]

[badassscullay]

[badassscullay]

“If someday the moon calls you by your name don’t be surprised, because every night I tell her about you.”

Shahrazad al-Khalij

[badassscullay]

Někdo žije pro svoje děti. Někdo, aby konal dobro. Já si zatim žádnej vyšší cíl nenašla, planetu zachraňuju průběžně, a tak žiju pro momenty, kdy se cejtim nekonečně.

Název nekonečnýho pocitu není z mojí hlavy, ale úplně vystihuje tu chvíli, kdy máš pocit, že jsi věčnej.

Že žiješ.

Je to ta chvíle na koncertě, kdy máš reprák v hrudníku.

Ta chvíle, kdy stojíš nad vodopádem, máš křídla a chceš skočit do údolí.

Když jedeš v noci po dálnici a v rádiu začne hrát Nick Cave soukromej koncert jen pro tebe.

Když se bez toho, že dopiješ zbytek stý lahve vína, rozbije celej vesmír.

Když jdeš domu, svítá a ty kouříš poslední večerní cigaretu.

Když vidíš východ slunce na horách. U oceánu. Kdekoli.

Moment, kdy se letadlo odlepí od země.

Ta chvíle, kdy máš pocit, že jsi nesmrtelnej. Ne nutně šťastnej, spíš vyrovnanej.

Ta chvíle, kdy záleží jen na okamžiku a svět ani čas kolem neexistujou.

Pocit nekonečnosti je to, comě nutí kupovat další letenky, k tomu vykopat se z gauče, k tomu nemít neustále prakticky žádný peníze, za to spoustu zážitků.

Protože pocit nekonečnosti v kanceláři nenajdeš určitě. V obejváku na Žižkově možná, ale taky je to spíš jen občasný třívteřinový cítění. Nic velkýho.

Název tohohle pocitu je z knížky The Perks of Beiing a Wallflower, kterou si prostě musíš přečíst.

Stephen Chbosky tam pocit nekonečnosti popsal takhle:

“This is happening. I am here, and I am looking at her. And she is so beautiful. I can see it. This one moment when you know you’re not a sad story. You are alive. And you stand up and see the lights on the buildings and everything that makes you wonder. And you’re listening to that song, and that drive with the people who you love most in this world. And in this moment, I swear, we are infinite.”

(Mami, tati, nebojte, nekouřim, jen občas a až po pár pivech.)

[badassscullay]

,,Mívám pocit, že se vznáším mimo svoje tělo, koukám dolu na sebe a nesnáším, co vidím. Jak se chovám, jak zním. A nevím jak to změnit. Tak moc se bojím, že ten pocit nikdy nezmizí.”

[badassscullay]

Mám hrozný strach z budoucnosti.

Celý život se vlastně točí jen kolem toho, abychom byli šťastní. Ale co je vlastně štěstí? V mém věku se všechno odvíjí jen od školy, říkají uč se aby ses měla dobře. Všichni chtějí jít na vysokou a mít dobře placené zaměstnání a rodinu.

Jenže máme jen jeden život, jednu šanci na to být šťastní. Co když už teď i kdybych udělala cokoliv mi život to štěstí nenadělil? Nechci být dospělá, stárnout, sedět v starém bytě sama a celou dobu myslet na ty svoje dětské sny, které se mi nesplní.

Věřím na osud a zároveň se ho hrozně bojím.

[badassscullay]

Co by jste o mně měli vědět

Jsem hodně přizpůsobivá, ale když na mě budete hnusní, tak se nepřizpůsobím do role oběti, ale pošlu vás do hajzlu.

Počítejte s tím, že když mi napíšete v den, kdy nic nemám, s vámi nepůjdu bez rozmýšlení; někdy potrebuju čas na sebe.

Svůj smutek si nechávám pro ty nejbližší, takže jestli vám brečím do dlaní, znamenáte pro mě hodně.

Bojím se všeho. Bojím se, že mě lidi zlomí. Bojím se lásky. Bojím se, že jsem vám řekla moc. Bojím.

Když něco uděláte, očekávám, že to nebyl jen úlet, ale že se podle toho bude vyvíjet nebo zahrabávat náš vztah.

Když mě naučíte jezdit na longu, budu vás milovat.

To stejné platí i jestli se se mnou budete dívat na hvězdy a pít kafe.

Dokáže mě naštvat, ale i rozesmát, každá blbost.

Miluju pevná oběti od lidí, od kterých to nečekám.

[badassscullay]

Hannah Baker, 13 Reason’s Why

“Today I am wearing lacy black underwear

For the sole purpose of knowing I am wearing them.

And underneath that?

I am absolutely naked.

And I’ve got skin. Miles and miles of skin;

I’ve got skin to cover all my thoughts

like saran wrap that you can see through

to what leftovers are inside from the night before.

And despite what you might think, my skin is not rough; nor is it bullet proof.

My skin is soft, and smooth, and easily scarred.

But that doesn’t matter, right?

You don’t care about how soft my skin is.

You just want to hear about what my fingers do in the dark.

But what if all they do is crack open windows?

So I can see lightening through the clouds.

What if all they crave is a jungle gym to climb for a taste of fresher air?

What if all they reach for is a notebook or a hand to hold?

But that’s not the story you want.

You are licking your lips and baring your teeth.

Just once I would like to be the direction someone else is going.

I don’t need to be the water in the well.

I don’t need to be the well.

But I’d like to not be the ground anymore.

I’d like to not be the thing people dig their hands in anymore.

Some girls know all the lyrics to each other’s songs.

They find harmonies in their laughter.

Their linked elbows echo in tune.

What if I can’t hum on key?

What if my melodies are the ones nobody hears?

Some people can recognize a tree,

A front yard, and know they’ve made it home.

How many circles can I walk in before I give up looking?

How long before I’m lost for good.

It must be possible to swim in the ocean of the one you love without drowning.

It must be possible to swim without becoming water yourself.

But I keep swallowing what I thought was air.

I keep finding stones tied to my feet.”

[badassscullay]

Poetry has taught me, that I’m good at breaking my own heart.

with each letter a piece of me falls away

[badassscullay]

What’s happening to me? I just don’t get it. I don’t want to feel like this. I don’t want to be so lost in myself. Not again. Not anymore. It’s so ridiculous because nothing has changed, I guess. But my brain is forcing me to feel so bad. To doubt about everything, about every word that someone says to me. To disbelieve everyone. To feel lonely. And to feel like the biggest disappointment. Like that I’m not worthy. Like that everything that someone sees in me is just a big lie. Lie that I created and now I must confess (to everyone and to myself) that it’s not me, that I am actually nothing. I know (or at least I know I should know) that I shouldn’t feel like that. That it’s just my sick brain. But… I don’t know. I don’t fucking know. In my head is still that annoying “if”. I just need to stop it. In last days I has just wanted to cry from everything, I’m so tired and so lost. My mood is falling from the greatest highs to the deepest bottom in 10 seconds and I can’t stand this. I want to trust people when I know I can trust them and not just still finding all the shitty reasons why they don’t love me anymore. I hate this. I hate all of this and I hate how it manipulates me.

I need to calm down. I need to… it’s here anyway. Deep breaths, pressure on the chest. Panic. And that huge fear. From what? I’d like to know. From myself, from being alone, from everything obviously… In other words: Hello anxiety.

[badassscullay]

Sociální fobie, to je…

když si v hlavě připravujete každý rozhovor se všemi možnými odezvami, ale v realitě stejně selžete

když máte nutkavé přesvědčení o tom, že vás všichni vidí jako naprostého idiota s nízkým IQ, který nejspíš nemá vlastní názor, protože ze sebe nedokáže vydat kloudnou větu

když se vám rozbuší srdce a udělá špatně od žaludku kvůli tomu, že se máte někoho na něco zeptat

když se vám rozbuší srdce a dělá špatně už skoro ze všeho

když budete raději v obchodě půl hodiny, než abyste se zeptali prodavačky, zda mají to, co potřebujete

když raději nejdete do obchodu, ve kterém nikdo není, ze strachu, že by vám prodavačky nejspíš věnovaly pozornost

když se bojíte jít do supermarketu, kde je spousta lidí

když se bojíte jít do MHD, kde je spousta lidí

když se bojíte jít kamkoliv, kde je spousta lidí

když jste ve stresu, že máte konverzovat se spolužáky v angličtině (obzvláště o tématech jako rodina, sport nebo zdravý životní styl s vaším 3 hodinovým spánkem, pitným režimem na kávě a PPP, kdy sporty nezvládáte a s rodinou se sotva vídáte)

když jste ve stresu, že máte konverzovat se spolužáky (a nesnášíte small talky)

když nesnášíte společenské hry, obzvláště ty vědomostní (protože si před ostatními nevzpomenete ani na to, co víte) a Activity (a jim podobné) jsou pro vás noční můrou

když si vezmete sukni nebo nějaký nezvyklejší kousek oblečení a připadá vám, že na vás všichni zírají (s největší pravděpodobností si vás sotva všimli)

když se nedokážete najíst na veřejnosti a máte pocit, že vás všichni soudí pohledem (nejspíš si vás taktéž vůbec nevšimli)

když máte hrůzu ze zařizování čehokoliv a následkem toho vše odkládáte nebo se to snažíte vyřešit přes email

když se nejste schopní objednat k jakýmkoli doktorům a tak to prostě odkládáte a doufáte, že neumřete

když panikaříte, že vám volá neznámé číslo a raději ho vůbec nezvednete

když neustále přemýšlíte, co si o vás kdo pomyslí

když se dokážete bohatě vyjadřovat písemně, ale pokud máte mluvit, tak ze sebe nevydáte jednoduchou větu

když jste ve stresu už i z toho, že někam posíláte email a připadáte si před sebou trapně, že jste tak neschopní

když někam píšete a jste ve stresu z odpovědi, i když vám vůbec nemusí záležet na tom, co si o vás ten dotyčný pomyslí

když už i své psychiatričce musíte posílat emaily, aby se o vás vůbec něco dozvěděla

[badassscullay]

My life is getting through the big changes now. Last week was crazy. I was there again. I was about to kill myself. I was hopeless, I was lost. I couldn’t stand in my life anymore. I couldn’t stand that I just went to school, then to work and I hadn’t time for anything else. And when I did have some time, I wasn’t able to do anything. I was too tired and my nihilistic thinking didn’t really help me. I came to the some point that I was able to do anything to didn’t have to go to work next day. I know it’s crazy. I just wanted to take some pills against anxiety but when I saw them I wanted so much to take them all. Why I didn’t do that? Just because of him. Because he called me, because he was writing me all the time. Because he was so afraid. I ended up “only” with about 7 various pills. And he immediately came to me next morning, maybe 6 or 7 hours from Slovakia. I was just sleeping all day. My hands were shaking, I felt dizzy. But I was OK. Alive. I think that now I need free time. Yeah, I need to do things. I have to study and read, but I need to have freedom for that. I need to do things that I want to do in that moment. Not just duties. I will have a job and that will be my ‘real’ duty. I think that I don’t have another option now. I just need to cope with the fact that I can’t do things like normal people now. I need to stop think that I’m just looking for excuses and I’m actually just lazy and so on. My psyche now is fragile like never before. I can’t trust myself. And I’m not able to deal with everything alone. Not yet.

[badassscullay]

♡