bezzivota - Tumblr blog

[bezzivota]

nevyslovené přísliby

pronikají přes pokožku

pohlcují naše pocity

které ztratili jsme někde mezi stěnami

vyryli jsme naše sny do kamene

(protože se říká, že ty prožijí lecos)

a utekli jsme směrem k oblakům

(protože se říká, že v nebesích se nachází svoboda)

jedna hvězda

zasáhle mně přímo

už jsem zapomněla, co jsem cítila

nechci cítit

nechci milovat

nechci nesnášet

(je to na mne příliš silné, nedokážu to udržet pod kontrolou)

každým krůčkem

vzdaluji se tvým ideálům

o světě

o mém světě

o světě bez tebe

o světě nás dvou

a tak přicházím

o to nejdražší

co jsi mi dala

kromě naději na život je to naděje na můj život

[bezzivota]

rezonance mně nevlastních citů

krouží kolem v protisměru

chci trpět za tebe

jinak to bylo všechno zbytečné

chci milovat přes tebe

jinak nechci poznat lásku vůbec

chci myslet na tebe

jinak má mysl podlehne neřesti

a tím se snaží

odebrat mi

všechnu tvou laskavost, vášeň i cit

proč chtít se radovat

když můžeš sedět v koutě

všechna má lítost

všechen můj smutek

je tak pomíjivý

tak zbytečný

tak cizí

odstrkuje lidi

jednoho po druhém

i ta nejčistší láska nakonec zmizí

a zůstanou jen samy dva - vzpřímení, s rukama v pěst, roztrouseny mezi světy

[bezzivota]

nevěděl jsem, věřil jsem

tož bohužel neznamená nevinnost

věděl jsem, selhal jsem

teď chci ti dát všechno, což jsem ti vzal

skroucení v poutech

hledají možnost pokání

smíření s lehkostí

čekají na chvíli osamělosti

lhala bych

kdybych se přiznala k lhostejnosti

možná jsem chtěla být víc

a tak jsem se stala příliš

odehnala jsem možnost poslední blízkosti

zbývá jenom vyrovnat se selháním

smířit se s přítěží své tělesnosti

odejít

vrátit se

doufat

necítit

plynout

zastavit

postupně zastavit svůj život a nadále tak žít přes tebe

[bezzivota]

přicházející nesmělost

přiměla mně měnit se

proto chtěla jsem tě

osvobodit od tíhy smyslů

které nutí mně

utíkat směrem vzad

dosud jsem nevěděla

že místo ochrany

od břemen bytí

jsem ti vzala všechny těžké a smyslné myšlenky

a pak

s veškerou lehkostí

tě ztrácím přímo před mými očima

promiň

mi

že

to

nedokážu

zastavit

raději nechť mně nenávidíš než bys měla ztratit sebe

[bezzivota]

mé nitro

potrhané do nitky

mé tělo

nevládní a těžké

s myslí

plné nářku

kdy mně to všechno přestane b-o-l-e-t

(slabosti tvé minulosti)

kdy mně to všechno přestane opouštět

(vypouštím kořeny, ale plynu)

kdy už začneme rozumět

(nechť neberou ti to nejdražší)

kdy mi tohle všechno odpustíš

(možná když si odpustím já tu převelikou tíhu, co jsem na tebe snesla)

každou noc sním o vzpomínce

držím se tě

přestáváme utíkat

dýcháme své myšlenky

trváme věčně

slibuji, že tě budu milovat pořád stejně a že něco, co je naší součástí se nedá opustit

[bezzivota]

když jsme byli ještě děti,

zvykli jsme věřit na zázraky

opření o okno jsme doufali

že jednoho dne vzlétneme

najdeme svobodu

unikneme před nimi

a ztratíme se v stéblech trávy

po každém pohlazení

bolí mně duše

protože vím

že raz přijde ten poslední krát

a pak zbyde jenom pocit

pocit, který si ve mně vytvořila

(kdybych měla říct, co je pro mně v životě stále a neměnné, byla by to má touha po zachování)

já vím, že myšlenka

o tvém odchodu

mně tahá pryč od přítomnosti

ale kdyby

ale kdyby jsem na ni nemyslela

pak by mně zasáhla tak nečekaně

tak přímo

tak tvrdě

že bych se na prach obrátila

(chci si tě pamatovat celistvou a neohraničenou, každou jednou buňku tvořící tvé bytí)

[bezzivota]

já jsem tě nechtěla měnit

bůh mi je svědkem

já jsem tě nechtěla soudit

bůh zůstává mrtev

já jsem tě zradila

já jsem tě pustila

proto odcházím dobrovolně

s lítostí

a touhou po smíření

doufám v tvé odpuštění

kdysi jsi řekla

že vzpomínky nemají začátek ani konec

že stačí zavřít oči a budeme spolu

a když bude po všem

když hladina moře zastane

pak se znovu setkáme

i kdybych to trvá čtyři hodiny nebo celý rok

možná

bude všechno jiní

možná

bude všechno stejní

jako bys jsme se nikdy neopustili

jako by jsme nic nezapomněli

jako by všechna bolest pominula

chybíš mi

chybí mi to, co z nás zbylo

chybí mi to, co už-li není

chybí mi, co jsme měli

chybí mi na co jsme zapomněli

nakonec slibuji

že si budu pamatovat, jaká jsme byla s tebou

že si budu pamatovat, jaká jsi byla beze mně

že nezapomenu

že tě vždy budu chránit

že budu stát po tvém boku

(chci, abys ses milovala aspoň tak, jak dokážeš milovat ti druhé)

[bezzivota]

pro tebe se vzdávám svobody

pro tebe se držím nadějí

tobě se přiznávám

tobě se vzdám

pak podléhám pokušení

otřásám celým světem

já tak splývám se zemí

i stávám se její součástí

((svět se pořád točí - svět se pořád točí v kruzích))

každý den

plýtvám tvým časem

i ty to brzy zjistíš

ctnosti žalů a slibů

pominou

zbývá jenom čekat

opět přicházím o jejich štěstí

opět přicházím o jejich lásku

opět přicházím pozdě

opět přicházím tak pozdě

[bezzivota]

vyber si život, který tě bude držet v pokoji

i s hlavou ve dlaních

i s koleny u prsou

i s tělem nehybným a těžkým

půjdu ti naproti, když nebudeš chtít vstát

zopakuji tví vlastní slova, abys mi věřil

budu ti nablízku i v daleké minulosti

zastavím ti čas i ohraničím prostor

pak tě nechám být

pak se svět opět začne točit

poblázněny vlastní touhou

přesvědčeny o zániku

drží se za ruce

drží se svobody

opouštějí okamžik

ztrácejí se v sobě

a pak ztrácejí všechno

[bezzivota]

inferno:

raději než naděje

selháváme v předstírání,

raději než porozumění

plýtváme emocemi,

raději než odpuštění

trestáme samy sebe

purgatorio:

vlastni tělo nepoznávám, vlastní dotyk necítím, vlastní mysl je mi cizi

jak jsem se dostala až sem

za hranice mého bytí

tam, kde stín

je skutečnější než-li telesnost

tam, kde mysl

přetváří významy

najít svůj pramen a pak ho stratit

najít své štěstí a pak tě stratit

osvoboďme svou vůli - jenom tak pocítíme pokoj

paradiso:

čekám tě před oltářem,

myslím na nás dvou,

jak jsme zvykli tancovat v dešti

i to jak jsme sdíleli příběhy

mrzí mně,

co jsme si způsobili

mrzí mně být na blízku tvému odcizení

okamžik přestává být okamžikem jakmile se stáhnou světla a tvé slova se ztrácí v mlze

[bezzivota]

Emoce, který tahají za nitky

nechají tě plavat mezi prázdnem

to, co jim dáváš, ti nevrátí

a to, co ti vráti, tě láme na kusy.

promiň mi všechno, co jsem ti chtěla říct a řekla

promiň mi, co jsem a pak co nejsem.

vylil jsi náš den,

vylil jsi náš sen,

vylil jsi svou vášeň,

strácím se v ní cez slzy.

kdyby mi patřil celý svět,

dala bych mu všechnu radost ve mně,

kdyby mi patřil ten tvůj,

nechala bych ho jít.

protože svoboda je větší dar než-li všechno štěstí, a protože skuteční štěstí vzniká jenom tehdy, kdy pochází přímo zevnitř

[bezzivota]

,,Láska začína ve chvíli, kdy se žena vepíše svým prvním slovem do naší poetické paměti.”

ako sa dostať z tohto labyrintu utrpenia

ako sa dostať z tohto utrpenia

ako sa dostať z tohto

ako sa dostať z neho

ako ho dostať preč

ako ho dostať späť

ja si presne pamätám, ako veľmi ďaleko sa viem dostať a potom sa nevedieť vrátiť späť (toto všetko som si avšak vybrala sama), pretože inak to dopadnúť nemohlo, dokonca ani nevidím rozdiel, poetická pamäť si to vybrala za mňa, ja som si vybrala utrpenie (ale nie je to tak, že som nevedela, čo to znamená, iba som nevedela, v akej bude podobe), príznaky sa menili na symboly, symboly sa menili na šťastie, šťastie sa menilo na utrpenie a utrpenie sa stalo voľbou (už nikdy si nechcem nič vyberať (aj nevykonať voľbu je voľba))

ZA VŠETKO SI MÔŽEŠ SAMA

!OKREM NARODENIA!

VÝNIMKA NEPOTVRDZUJE PRAVIDLO

a čo bude teraz s nami?

a čo bude teraz s naším koncom?

darujem ti jeden začiatok, ak ty mi dáš jeden koniec a stretneme sa niekde uprostred

[bezzivota]

držím sa toho, čo tu je

držím si prsty v pästiach, aby som udržala napätie

blízkosť tvojej tváre

a blízkosť tvojich slov

ma zbavujú bezvýznamnosti

každý deň za tebou smútim

a dúfam, že ťa náhodne stretnem

aspoň ako predstavu

aspoň ako skutočnosť

(niekedy skutočnosť nestačí a je menej ako predstava)

[bezzivota]

to, že sa nechávaš zničiť

to, že veríš, že si zničenie zaslúžiš

to, že šťastia nie si hoden

to všetko a ešte omnoho viac

je pominuteľné

ak ma teraz dokážeš oslobodiť

budem ti vďačná navždy

vrátim sa tam, kde som ešte nikdy nebola

a všetko bude také, ako predtým

viac, ako si zaslúžia

viac, ako dokážu uniesť

viac ako my dvaja

viac ako ty a ja

si ty v mojej mysli,

viac ako ty sa teraz cítiš

a preto sa ja bez teba cítim menej ako sama so sebou

[bezzivota]

všetko je väčšie

(možno som ja menšia)

vidím až na koniec

a chcem sa k nemu dostať čo najrýchlejšie

akoby

ma

bolelo

každé

státie,

každý

tón,

ktorý vo mne zanecháva prázdno -

vybrali sme si život so strachom

a tak musíme pokračovať,

až kým sa nezobudíme

na požiar okolo nás.

[bezzivota]

meníš sa tak rýchlo,

nestíham to sledovať:

hovoríš im, aké to bude,

vytváraš im predstavy o šťastí,

v ktoré sám chceš veriť,

akoby na nich záležalo viac,

akoby sme to mohli napraviť?,

akoby si to vedel napraviť.

ževraj sa to stane znova.

znova.

a potom ešte raz.

aj keď si možno nahováraš, že dôvodom sú opakovania,

sám dobre vieš,

že sa len snažíš niečo cítiť,

kým sa to všetko neskončí

a budeš opäť na začiatku.

na začiatku hľadania každodenného šťastia.

(pričom chceš cítiť len a len jeho - aj v radosti, aj v smútku, aj v smiechu, aj v hneve, aj navonok a aj vo vnútri)

[bezzivota]

vedia

určite to vedia

vidia to poletovať vo vetre

vždy keď zdvihnú hlavy

je to tam

je to tam a určuje to ich životy

a oni

oni sa stále snažia vidieť zmysel

vymyslieť život s budúcnosťou

a potom zabúdajú,

že zmysel si musia vymyslieť samy,

že ich budúcnosť je neistá

a že život je tajomstvo,

ktoré prezrádzajú svojím bytím

a mne

mne zamŕza krv v žilách,

tak ako mi slová unikajú medzi riadkami

a potom

čo ak

už nabudúce nevstanem

čo ak

už nabudúce neskončím

čo ak

už nabudúce bude práve teraz

a moja budúca prítomnosť zastane

potom ti už znovu neublížim