blondatabehna-blog

[blondatabehna-blog]

Pro Tebe

Sedím zabalená v dece a piju čaj z čerstvé máty a pomalu do něj přimíchávám med. Mám za sebou pár těžkých týdnů a přemýšlím, o čem bych tak mohla psát. Asi bych měla být vtipná a možná bych měla vystřihnout něco ohledně aktuální politické situace, protože se to ode mě čeká - ač teda tam už lze jen těžko rozpoznat, co je humor a co realita. Jenže ono mi moc do smíchu není… Nakonec se ale rozhlédnu a dojde mi, že bych se neměla litovat, že bych možná měla děkovat. Tohle je pro Tebe!

Pamatuješ, jak jsi zvedl/a telefon a poslouchal/a, co mě trápí a zkoušel/a mi poradit nebo jenom mlčet a nechat mě, ať ta slova plynou, doufajíc, že přesně to potřebuji a přesně to mi pomáhá? Nebo jak si mě vytáhl/a na snídani, protože jídlo mi poslední dobou dělá problém - když mi moc funguje hlava, tělo vypíná. A co všechny ty chvíle, kdys jen tiše doléval/a víno a v tvém pohledu nebyla kapka vyčítavosti nebo soudu. Bylo tam pochopení, možná strach, ale hlavně porozumění nebo snaha o něj. Ty změny plánů a ujišťování, že budu v bezpečí a že můžu klidně jen mlčet nebo utéct nebo třeba nakonec ani nepřijít… Děkuju!

Víš, jak mi stále dokola říkáš, že v tomhle jsem přece opravdu dobrá a jak mě chválíš za každý jeden článek, večeři, snídani, vtip nebo snahu být chvíli takovou “tou hezkou holkou” - tak za to děkuju! Vnímám každý ten moment, kdy se na mě díváš tím starostlivým a zároveň obdivným pohledem i ve chvíli, kdy mám slzy na kraji a kdy se mi klepou ruce i hlas. Děkuju!

Nebo jak si mi tuhle poslal/a tu povzbuzující zprávu, abych prostě jenom věděla, že v tom nejsem sama a že to bude lepší. Jak si napsal/a něco milýho a nesoudil/a “knihu podle obalu” - protože za timhle obalem musí být přece jen šťasný a dost jednoduchý příběh, že jo? Děkuju!

Tohle je pro Tebe. No ano, přesně k tobě mluvim. Díky, že umíš být člověkem a nikdy nezapomínej, že právě ty můžeš být každý den pro někoho důvodem, aby mu bylo líp. A možná o tom ani nevíš.

A ano, vy víte, pro koho je to jmenovitě! Vám za poslední týdny patří každá jedna minuta, kdy mi bylo líp.

Děkuju!

[blondatabehna-blog]

Tiché vzpomínky na první lásku

Jmenoval se Michal a myslím, že to on byl taková ta má první láska. Byl to synovec sousedky a připomínal mi něčím Petra Bajzu - asi kukučem. Taky mi připomínal všechny ty romantický filmy, na který jsem se nemohla koukat, protože v obýváku běžel Jurský park a v dětském pokoji “olympiáda”, kterou bráchové pařili na levné konzoli z tržnice. Víc televizí a ani místností náš byt neměl. Ale přesně takhle určitě vypadají ti, do kterých se tam holky zamilujou.

Blížilo se léto a já věděla, že zase přijede. Ale letos, letos už na něj promluvím! Pozdravím ho. Nebudu jen koukat z okna, jestli zrovna nevychází z metra a pak letět jako magor po schodech, abych stihla doběhnout ke vchodu a “úplnou náhodou” vycházet ve chvíli, kdy on odemyká. Nebudu jenom jezdit na kole kolem baráku, abych okolo něj mohla několikrát projet. Byl hodně tichý, ale to nevadí, protože já, když se teda přestanu stydět, mluvím za dva. Byla jsem odhodlaná a naši lásku čekala zářivá budoucnost. Tak!

Naplánovaný jsem to měla skvěle. Vzala jsem si ty nejmíň potrhaný kraťasy, co jsem podědila po bráchovi (kterej je mimochodem taky podědil po bráchovi a ten zase po ségře), učesala si ty tři chlupy na hlavě, vzala kopačák a vyrazila za nim! Seděl na lavičce a četl si. Nadechla jsem se a hlasitě ho pozravila. Nic. Ani nezvedl oči od knížky. Moje dívčí srdce bolelo. Už od malička jsem hrozně praktická, ale teď bych přísahala, že to srdce, ač sval, se může zlomit. Vždyť mě úplně ignoroval. Pozdravila jsem dvakrát. Použila jsem jeho jméno. Nic. Nevěřim na lásku. Ne a ne a ne. Jurskej park a laciná konzole jsou super věc. Tak!

Často mě máma posílala do krámu. Tuhle pro máslo, jindy pro mouku a když jsem byla hodná, tak i pro čokoládu. Pro čokoládu na vaření. Byla totiž levná. Tentokrát mě tam poslala jen pro čokoládu. Poznala, že jsem smutná. Neptala se proč. Nikdy se moc neptala, věděla, že o takových věcech moc nemluvím. Celá nešťastná jsem si ji ukusovala už cestou domu a najednou tam byl on. Zase seděl na té lavičce, ale tentokrát si nečetl. Díval se přímo na mě a zběsile mi mával. Navíc se u toho usmíval. Drzoun drzá. Byla jsem hrozně zmatená. Včera totální ignorace a dneska? Rozhodla jsem se, že teď budu já ta, co “nemá zájem”. Jen tak, aby se neřeklo jsem kývla hlavou, že jako “čau” a šla se zapatlanou pusou (a rukama, trikem, kalhotama, vlasama - prostě čokoláda v létě) dál. Se mnou si žádnej chlap hrát nebude! Tak!

Po další noci, kdy jsem fňukala do polštáře na svojí palandě a znemožňovala tak bráchům klidný spánek, jsem se rozhodla, že půjdu na kolo. Šla jsem se podívat k oknu, jaký je tam počasí a jestli je tam dost louží, který můžu projet, aby mě to bavilo. Bylo sice úplně sucho, ale před domem byl křídou velký nápis “JANIČKO, NEŠLA BYS DNESKA VEN? MICHAL”. Janičko! Michal! To je pro mě? No asi jo. Ty jo. Wow. Co mám dělat? Budu dělat drahoty? Aspoň chvíli. No nestihla jsem to. Někdo zvonil u dveří. Běžela jsem otevřit, jestli to neni “strejda Bubák”, co nám nosí zmrzliny, co se tu neprodávaj, protože jezdí s kamiónem a rozváží je po Německu. Ani Bubák a ani zrmzlina. On tam byl. Usmál se a ukázal na míč, co měl v ruce. Obula jsem se, nechala ty drahoty drahotama a šla. Michal mlčel celou cestu ve výtahu. A mlčel, i když jsme si začali kopat s míčem. Najednou se sebral, šel utrhnout pampelišku a nesl mi ji. A zase mlčel. Ukázal rukou na svůj hrudník a pak na mě. A pak si ukázal na uši a na pusu. Nebyl tichý, chtěl mi toho tolik říct. Ale nemohl. Byl hluchoněmý.

Každý den jsem pak měla na chodníku vzkaz. Každý den jsme si kopali s míčem. Každý den jsem dostala pampelišku. Na pozdim, když už pampelišky nerostly, jsem místo ní dostala pusu. Naučila jsem se pár slov jeho řečí, on mi psal dopisy. Byla to hezká první láska. A vím, že mě měl opravdu rád, i když mi to vlastně nikdy neřekl.

[blondatabehna-blog]

Hrdina

“Takže tu mám letos rohlíčky, linecký a perníčky. No a příště budeme dělat i úly a další druhy!”

“Závidim ti, že na to máš energii, já dělám cukroví jen kvůli dětem...”

Moje sestra má 4 děti. 4 strašně skvělý a občas strašně komplikovaný děti. Letos má od všech opět seznam, jaké druhy cukroví si přejí. Jeden seznam taky přiložil můj brácha, který má sice za sebou již čtyři dekády života, ale jakmile jde o hry, techniku nebo cukroví, stojí v řadě s o třicet let mladším synovcem. Nejstarší neteř se letos sestěhovala s přítelem do moderního bytu, pořídili si psa a touží po vůni rohlíčků, co zaplaví jejich garsonku a proto i ona věří v ducha Vánoc, kterému zbytek roku říká “máma”.

Před 24 lety ségra zjistila, že je těhotná a od té doby je její život kolotoč, který nejde zpomalit, nedá se z něj vystoupit a jak už to u kolotočů bývá, tak ta skvělá zábava, co je s nima spojená, se občas může změnit i v lehkou nevolnost a pořádné motání hlavy. Těhotná byla o 6 let později znovu a z toho roztomilýho mimina je teď na cukroví závislej 18 letej asperger, co si tak trochu žije ve svym světě a nás, vetřelce, tam pustí jen když ho máme čim podplatit.

Možná to byl přebytek lásky, možná touha říct osudu “děkuju”, každopádně ke kolotoči si přibrala i horskou dráhu. Adoptovala si malou blondýnu, které je teď 14, je krásná, je děsně v pubertě a kdyby mohla každý den večeřet “něco sladkýho”, byla by nesmírně spokojená! A pak je tu Mátýsek. Je mu 10, miluje sladký, slaný, kyselý a vůbec všechno, co jde sníst. Když mu byl 1,5 roku, adoptovala ho ségra se švárou ke zbytku smečky, páč by přece nebylo fér, aby měl někdo pokoj sám pro sebe, že jo. Je autista, má ADHD a ve škole nemůže být dýl jak 2 hodiny za den, protože nemůžeme sehnat asistenta. Tři hodiny v týdnu je pak ve skautu, kde se s ním mladí kluci umí vypořádat. A jinak? Jinak je se ségrou! Ségra má svělýho muže, co je i skvělým tátou, ale (logicky) musí dost času trávit prací...

Takže kde já beru energii na to, abych pekla cukroví, ačkoliv ho skoro nejim? Tam, co berou ségry děti lásku k Vánocům. U ní. Představa, že může přijet, nechat mi tu děti a odvézt si krabici, ve které neuvidí (jen) tunu cukru, ale taky pár volných hodin jen pro sebe, je celkem silnej motor! Jo a taky z těch lajků, to je jasný!

...a co si budeme povídat, kdo ví, kde by ti dva nejmenší poslední roky trávili Vánoce, kdyby si ona tenkrát neřekla, že pro ně mají místa (a energie) dost...

[blondatabehna-blog]

Ta, co se o ní nemluví

Když jsem byla malá, uletěla mi andulka. Prý vylítla oknem - rychle a nečekaně. Byla už starší a “tam vzadu, jak jsou ty stromy” je takových andulek víc a tak si s nimi šla povídat, protože to starší andulky dělají... Občas jsem večer tím směrem z okna zamávala a přemýšlela, o čem si tam asi pořád povídají...

Když odešel děda, nebylo to nečekané. Byl nemocný. Mluvilo se o tom, že mu není dobře a že za nim máme jít. Brzy. Nikdo ale nahlas neřekl, že brzy, protože každou chvíli může jít “tam, kde jsou ty stromy, kde je takových dědečků víc”. Proto, když opravdu odešel, očekávané jsem nečekala. A pak se bála, když byl někdo nemocný. A s každým, kdo byl nemocný, jsem si chtěla povídat - to aby nemusel hledat místo, kde si bude mít s kym povídat. Aby to místo bylo tady. Pořád.

Za život pak odešla spousta blízkých - rodina, přátelé, první láska. Někdy byl odchod naprosto nečekaný a jindy člověk tušil, že to přijde. Pokaždé ale byla příčinou ta, o které se nemluví. Ano, ta, co si vzala andulku, dědu a co si jednou vezme každého z nás, ačkoliv jí nepozveme. Smrt.

Mám kamarádku. Je nemocná. Byla nemocná už ve chvíli, kdy jsme se seznámily. Od prvního momentu ona i její maminka mluví zcela otevřeně a smířeně o tom, že nikdo neví, jak dlouho tu bude. O tom, že další transplantaci už nechce, že i menší zánět může být osudový. Nebylo mi příjemné to poslouchat. Nechtěla jsem se bavit o smrti a o tom, že je možná někde za rohem...

Včera mi přišla zpráva, že N byla převezena na oddělení akutní medicíny a nevypadá to dobře. Sedím tu, piju čaj a cítím se zvláštně klidná. Až mě to skoro děsí. Ale vlastně cítim neskutečný vděk, že mě ta 19 letá holka naučila mluvit o něčem, co není příjemné, ale k životu to patří. Díky ní teď můžu nabídnout její mámě rameno a podporu a otevřeně s ní mluvit o tom, jaká situace opravdu je. Naučila mě, že “ta, o které se nemluví” je mnohem snesitelnější, když se pravidlo mlčení prolomí...

[blondatabehna-blog]

Tentokrát NE

“Mohl bys říct mojí holce, že jsme po tom pivu šli ještě k tobě na panáka a já vytuhl u PS na gauči? Vidíš, tu malou blondýnu u baru? Já prostě musim zkusit, jestli jsou ty kozy vážně její!”

“Fakt si s nim vyjdi a nezabíjej tu naději hned na začátku. To on vypadá líp... Najdu nějakou lepší fotku. A tak nemá rád psy, stejně teď žádnýho nemáš a na Star Wars ho naučíš!”

...NE! Hele tentorkát fakt NE. Ono i ne je totiž odpověď a neznamená, že ten, komu je určena, je pro nás teď míň kamarád nebo že bychom pro něj neudělali první i poslední a klidně i všechno mezi tim. Ale někdy prostě jedno NE zajistí lepší spánek, míň trpký víno a víc sebe samého. To, jak moc si někoho vážíme a jak moc ho milujeme není o počtu těch přikývnutí, která z nás dostane. Je to právě i o umění říct, že na tohle nemám/to nestihnu/to se mi příčí/teď mám jiný plán...

Co je špatnýho na tom, že jednou myslíš na sebe. Ubude kámoše, když místo na kozy nějaký blondýny bude koukat na ty jeho holky? (hele nechte si ty vtipný komentáře, kluci) A vážně chceš trávit dvě hodiny na rande s někym, u koho od začátku víš, že bys ty dvě hodiny raději pila víno s kámoškou nebo se zas a znova dívala na Star Wars nebo videa nemotorných štěňat? A to jenom proto, protože z toho ONI budou mít jednu noc, na kterou zapomenou nebo dobrej pocit, že tu osamělou holku (Tebe) poslali na rande? NEchceš, co? Tak řekni ne!

Takže až ti příště někdo zavolá, ať pro něj jedeš na hranice s Německem a zaplatíš za něj 3k za ukrajinský prostitutky nebo ať jdeš s nima na dvojitý radne s tim klukem, co volil ANO  a má Android, řekni prostě NE a jdi raději na www.giveup.cz - kdo mě zná, tak ví, že mám pro tuhle značku slabost a tahle kolekce mě dokone přinutila napsat článek... Blbý hadry, fakt! :))

[blondatabehna-blog]

Priority

,,Hele přečetl si to už před 3 hodinama a pořád neodepsal. A ani na tu zprávu ze včera a z pondělí. Asi má moc práce, že jo?”

Co si budeme nalhávat, tohle známe asi každá. Děvče potká chlapce, děvče vidí společnou budoucnost nebo minimálně pár schůzek a chlapec je rád, že vůbec vidí. Možná vidí její kalhotky vedle svojí postele a ji v ní a možná nevidí vůbec nic. Faktem je, že ani pokud má vaše číslo, neznamená to, že se ozve. Ani pokud proběhlo nějaké rande nebo dokonce sex. A když se neozve, většinou to znamená jednu věc - ozvat se nechce.

Sednout si s kamarádkou k vínu a polemizovat nad tím, jestli má moc práce, je agentem v tajných službách a byl odvolán na misi nebo ho surově napadl Yetti a při té příležitosti mu odcizil mobil -to k tomu všemu patří! Postupem času jsem ale přišla na jednu věc - když chlap opravdu chce, zařídí se! Přepere Yettiho, projde zdí nebo prostě jen zvedne telefon a napíše, že má teď moc práce a ozve se později. A pak se navíc skutečně ozve.

Možná se na vás hezky usmíval, možná vás po sexu objal a nechal u sebe až do rána a možná o tom s kamarádkou mluvíte tak, že je to přece jasný znamení, že to pro něj bylo jiný, výjimečný. Možná je to ale jen o tom, že je taky jenom člověk a lidský kontakt je mu příjemný a neni úplnej idiot, aby vás vyhnal do tmy. Ať už se znáte jen letmo, ať už jste spolu prokecali večer nebo trávili vášnivou noc, věřte, že muži v tomhle směru často vědí, co chtějí a co nechtějí. Takže jestli se vám neozval, je dost pravděpodobné, že nemá zájem! Nebo si možná zlomil obě ruce, když chytal mobil, ve kterém má vaše číslo, že jo...

Pozn. redakce: Přesně tak, někdy ani oni neví, co chtějí. Ano, skutečně si to číslo mohl napsat špatně. Jojo, jsou i případy, kdy je vše jinak. Samozřejmě ho mohl pár hodin po vašem setkání potkat v temné uličce Will Smith a vymazat mu všechny vzpomínky na vás. A vůbec - každé pravidlo musí potvrzovat nějaká výjimka prostě!,-))

[blondatabehna-blog]

Těžká rána

Pár let zpět jsem se potutelně usmívala při vyprávění, jak jsou s věkem horší všechna rána, kterým nepředcházel dlouhý a klidný spánek, do kterého se neupadá díky pár sklenkám vína. Mně se vstávalo dobře, pleť byla svěží, zadek malej a játra připravena na další večer...

Dneska jsem asi 8x!! posunula budík, na pleť patlala všechny krémy, co byly u ruky a modlila se, aby mezi nima nebyl i ten na boty, protože bych to asi ani nepoznala. Při pohledu do zrcadla jsem odhodila štrůdl a kakao a vzala do ruky jablko a vodu s citrónem - to, jak moc jsem se ksichtila, ale neměl na svědomí citrón. A to jsem šla spát lehce po půlnoci, měla jsem 3 piva a jeden posvěcenej drink (kupodivu v mé přítomnosti nevzplál, takže to se mnou neni tak špatný). Moje játra se krčej někde v rohu a doufaj, že najdou náhradního majitele.

Ale nebolí mě hlava, jako dřív. Žaludek neprotestuje a nemám mezery při promítání večera. Už nepiju všechno, co teče a umim si říct o vodu. Mám ráda lepší pití a na těch ránech je to znát. Ale za tu únavu a fakt, že mi už tělo nedovolí popíjet každý den jsem ráda, protože bych jinak trpěla hlady a chodila nahá, páč ten gin, rum nebo dobrý víno nějak stojej víc, než Hradní svíce a Jelzin. Sakra!

A jestli to čte někdo, kdo se teď potutelně usmívá, jeho pleť je svěží, zadek malej a játra čerstvá, tak... Nebo nic. Tak si to užijte, jednou vás to bude stát drahý krémy a rána bez prasáren.

[blondatabehna-blog]

Očekávání

Cestou do práce jsem zjistila, že nemám sluchátka - to je pro mě jako dost zásadní ukazatel, že to neni můj nejlepší den... Četla jsem si maily, koukala z okna a chvíli se i přistihla, že poslouchám holky, co sedí za mnou. Bylo jim pod dvacet a bavily se o plánech - dítě nechtěj před 25. rokem, ale jako nejdýl v 28. Taky v tý době už totiž budou mít chlapa s velkym bytem a nějakou stabilní práci...

V tu chvíli jsem poslouchat přestala. Holky totiž vystupovaly. No a já se tak zamyslela... No jo. Ve 25 jsem chtěla mít už dvě děti, aby ve 30 byly tak akorát velký, že mi budou brečet na svatbě, kterou s jejich tátou budeme mít jen malou - někde v horách nebo na louce a nebo třeba na pláži. Vlastně jí budeme mít kvůli nim, abych měla stejný příjmení a pro spoustu praktických věcí. O tom, že city mezi mnou a jejich tátou budou silný s papírem i bez jsem neměla vůbec pochybnosti... Pak jsem vzpomínat přestala. Zvonil mi totiž telefon...

,,Tak teda všechno nejlepší. To je už 29, vid?”

,,30, tati. Ale letos ses seknul už jen o rok, tak příště to třeba dáš!”

,,To neni možný, že jsi tak stará. To já už musim bejt teda děsná vykopávka.”

Usmála jsem se. Neshánim dětské oblečení na svatbu a ani šaty pro sebe, které bych mohla pak nosit jen tak na drink, kdykoliv budu chtít. Nemám totiž budoucího muže a ani vlastní barák. Taky mám dvě práce a do jedné jsem nastoupila týden dozadu. Nenosim do práce kostýmek a nevybírám, co uvařit večer dětem... Vybírám si šaty tak, abych v nich měla hezkej zadek a prsa. MHD mě odveze do bytu, co neni můj a k večeři udělám pro moje buzny tatarák...

Je mi 30 a nemám nic, co jsem si ,,snila” pár let dozadu. Ale vlastně jsem spokojená. Necítim se od půlnoci starší a ani nemám deprese. Objednala jsem si overal na spaní s potiskem Iron Mana a večer si dám nezodpovědně víno, ráno půjdu běhat a klasicky proběhnu každou louží. Domu doběhnu celá od bláta a zase si ani nevzpomenu, že jsem si dneska zapomněla sluchátka, četla maily, koukala z okna a poslouchala holky, který...

[blondatabehna-blog]

Přestat milovat

S následujícími řádky možná nebude každý souhlasit, ale setkávám se s tím čím dál častěji a tak bych jen chtěla nahlas říct „vážím si i lidí, co přestanou milovat“…

  Lidi se potkávají a buď kolem sebe projdou bez povšimnutí  nebo v sobě zanechají nějakou stopu. Někdy malou a jindy větší. Někdy věčnou a jindy chvilkovou. Z někoho se stanou naši přátelé a někdy se i zamilujeme. Začátky bývají plné citů, občas plné plánů a slibů… Emoce ovlivňují naši řeč, naše chování, naši vidinu budoucnosti. Může vyjít vše, může vyjít něco a nemusí vyjít nic. Tam, kde byla nehynoucí láska zbyde jen trápení, výčitky, zlost… ,,Jak mě mohl přestat milovat? Měl přece všechno. Měli jsme plány a budoucnost…“. Mohl. Máme právo milovat a máme i právo přestat lásku cítit. Chápu, rozchod bolí – i já to zažila. Ale je třeba z toho, kdo opouští, dělat mučedníka?

Když vztah nevyjde, neznamená to, že ty plány na začátku a v průběhu vtahu nebyly upřímné, neznamená to, že vyznání lásky bylo lež… Prostě už to tam není. Někoho opustit znamená i fakt, že mu asi ublížíme… Ale je vážně lepší, aby s vámi zůstal člověk jen proto, aby dostál svého „slibu“, který jako kdyby zazněl ve společných plánech? Ukončit vlastní trápení  a ublížit tak druhému je těžké, ale není to sobecké. Ano, opravdu se to může stát a člověk se proto nestane horším… Stále si zaslouží respekt a úctu a dokonce i lásku.