celestius

[celestius]

The Great Writer

My life has always been so crazy people often laughed it felt like I made it up. From the unlikely account of my parents’ meeting to the hardships and victories of my famous brother, which I need not elaborate on here, the layout of my years has always felt constructed with the precision of a mad clockmaker, each event cog clicking neatly into the next one, rotating the entire mechanism like one giant proof of some unfathomable God’s plan.

Perhaps this very quality was why I was chosen to accompany Shuo Wen on his travels across America. Dr. Wen was already immensely famous in China by then as the most exceptional writer since Tolkien, since Shakespeare - and as many people claimed, since men developed letters. So world-shattering was his imagination, so habitable his made up worlds, so tangible his characters, that besides the usual gaggle of devoted fan groups bordering on cults, several of his readers developed an almost (or entirely) psychotic obsession with his works.

Wen’s signing with my then-employer, Les Inverses Books, caused a massive uproar in the United States. The contract was sought and bid on by the largest names in the country, with both the sanely and insanely rich throwing billions of dollars at the opportunity of securing the rights to the mind of the greatest living author. What prompted Wen or his people to choose an insignificant independent publisher from Colorado over the biggest names of the industry remained a mystery. After a series of negotiations and near-extortionist present and future concessions to the Chinese government, the People’s Republic has generously agreed to release Dr. Wen into our care.

I got a call from the sole proprietor of Les Inverses, whose name, Edmund Book, must have been woven by the Norns into the thread of fate with utter disregard to any likelihood and modesty: there clearly never was a man more fated by name for his chosen profession.

“Wen’s arriving in New York tomorrow”, he gasped into the telephone. Edmund was usually very polite and the lack of introductory pleasantries only signified how seriously he was taking Wen’s arrival, and the immediacy with which it was pressing on his mind.

“Why New York?” Surely a man of Wen’s stature could afford a direct - moreover a private! - flight straight to wherever it was he wished to go, whether it was Denver or the Moon.

“He wants to take a train.”

“He wants…. what? Isn’t that almost…”

“Two days? Yes.”

I rubbed my temples. “I mean, I guess it’s up to him how he wishes to get here. Did he give a reason?”

“Has to do something with symbolism or somesuch.” Book replied.

At first I thought I must have misheard, but then I chuckled incredulously. It was funny. Symbolism or somesuch.

“I want you to go with him.”

“You want me to fly to New York, get on a train with Dr. Wen and take it all the way back… here?”

“Yes.”

“Why?”

There was an uneasy pause on the other end.

“It has been brought to my attention that Wen has ideas. All the time. And I mean all the time. Each of those unimaginably brilliant. A narrative he spills paying for his morning breakfast is a Nobel prize laureate. Every story he comes up with while punching his ticket is an instant best seller.

On top of which he seems to be extremely amicable and talkative. We want.”... another awkward pause, “... we want to make sure those stories remain in our care.”

I wondered idly what it felt like to be so uncontrollably creative people work to stop you from sharing your ideas with the world. To have one’s mind chew and digest every living moment and spit out a blindingly refined diamond from every grain of coal collected from the detritus of the daily and the mundane.

“You’re to keep him company throughout the entire ride and make sure most of those conversations remain between you two. Whatever you can write down or remember will be a boon to the company.”

“Yes, sir.” New York it was.

Somehow, it felt only natural that Dr. Wen’s English was impeccable. He looked more like a traveling salesman than a man who single handedly revitalized mankind’s sense of aesthetics for the 21st century, merging Milton with Rowling and the baroque flourish of Umberto Eco with the penetrating simplicity of Jorge Borges. Here within the unassuming breast of this man beat Paradise Regained, and not Lost. There was a modesty to his demeanor that is impossible to be attained through learned behavior. Even in his private silence, Wen did not feel superior to his fellow men. No depth of solitude nor darkness could tease out the slightest immodesty from him.

He shook my hand as if he was excited to meet me and not the other way around. 

“Wouldn’t it be hilarious if our fingers were sentient beings which used handshakes to transfer secret hexadecimal messages passed down from Moses?” he giggled almost shyly.

All I could manage was a slow blink, as if I have only just now discovered that I can move my own eyelids.

“Hilarious.” And noted.

There are no words in the English or any other language to describe the train ride that followed. Time shattered like an early photographic lightbulb, its shards exploding in all directions, cutting and tearing through the fabric of reality even as it recast it in the freezing certainty of its own stark illumination. There were moments when Wen’s stream of consciousness took over the very air between us, shaping and reshaping each speck of dust caught in the rays of his mind, transferring and repositioning single atoms of oxygen to better carry the flow of his ideas. At times our conversation was almost casual and I felt allowed to think, yet even those moments felt submerged in the primordial soup of Wen’s subconscious.

His imagination was terrifying to behold. I felt like a child standing in the presence of an adult, like a dog lapping at the heels of God. Gazing up at the impossible heights of his understanding and the unfathomable principles which guided the conclusions he drew from it. He seemed to pull at invisible strands floating all around him, grasping the intangible gently between his fingers and coaxing it into being. He seemed not to cage the not-yet-existant within human words, but to reshape language itself so that it better fit the unspeakable presence on his tongue.

I felt consumed by Wen’s mind. At some point I must have grabbed onto the armrest to combat vertigo, meeting Wen’s eyes, kind and supportive, even as his mouth kept talking almost disconnected from the rest of him, spouting truths and judgments and changes. Someone walked into the coupe, uttered a single word in a language this world has never heard spoken before, and then simply ceased to exist. I looked into Wen’s eyes then and for a fraction of a fraction of a second saw the man disappear within his iris. I realized the feeling I had was not of being consumed. Quite the contrary.

The realization tore through my mind with the determination of the very machine whose entrails we were riding over the beaten tracks. Dr. Wen gave me the saddest of smiles, as if he’s seen the same look on many faces throughout his life, and nodded with the reassuring manner of a man holding a dying man’s hand.

My life has always been so crazy people often laughed it felt like it had to be made up.

[celestius]

Sm(Art)

Neil Gaiman once wrote a short article on “How to Read Gene Wolf” and although retrospectively, most of it feels a little too edgy and forcefully clever (thus ironically contradicting the very point made below), there is one bit that stuck with me, especially because it’s so widely applicable. It was this:

“There are two kinds of clever writer. The ones that point out how clever they are, and the ones who see no need to point out how clever they are. Gene Wolfe is of the second kind, and the intelligence is less important than the tale. He is not smart to make you feel stupid. He is smart to make you smart as well.”

It feels like such a productive and interesting perspective to perceive art through: is it making me smarter? Or does it just make me marvel at how smart the author is? The first is definitely much harder to achieve, but is obviously infinitely more rewarding.

Enter Zelda: Breath of the Wild. Yes, yes, buying a Nintendo in 2024 and making observations about a game released in 2017 after everyone already had their thoughts and feelings feels a little redundant, but besides a myriad of things for which the game should really be admired (against my best efforts to prove the contrary), I feel compelled to address the brilliance of its puzzles and how wonderfully they encourage creativity and original thought.

In most games that include puzzles, the puzzle is A) entirely clear to be a puzzle (very often described as such in-game by either the characters or the interface), B) constructed to have us reapply previously gained knowledge (meant gained prior to playing the game). Examples: reordering something by amount or order, rotating an object, moving tiles to make a picture etc.

All of those are similar to math equations on the recipient level: we have been told the equation, we are given the numbers and our task is to more or less tediously solve it. We are not rewarded for being original thinkers. No one really looks at the puzzle and thinks “wow, I sure don’t have any idea what to do”, or more precisely, the ratio between figuring out the point of the puzzle and its solving is about 10 to 90. (coincidentally, one of my rants prior to encountering Zelda has consistently been that I loathe game puzzles where there is too much effort between figuring out what to do and doing it - e.g. pushing a boulder someplace for 5 minutes after you already KNOW it should be moved there. Ideally, enacting a solution after fully figuring it out should be a 5 second affair).

In Zelda, however, you have to figure out WHAT the puzzle IS. Brilliant, right? That’s it, end of post. Okay, okay, I’ll elaborate:

The sheer brilliance of Zelda is that you don’t simply reapply previously present knowledge or go through a linear pattern of logical steps, but that you almost constantly have to PROPOSE solutions to each puzzle and test it out. Moreover (!), in a sequence of similarly “themed” puzzles, the next one invariably requires the player to change their assumptions from the first step in order to complete the second.

Surely, this all sounds too theoretical, so let’s get down to examples:

Example 1: The Kinetic Boulder

One of the abilities that you can use to solve puzzles is to freeze an object in time, hit it, and its accumulated kinetic energy upon “defrosting” will propel it forward.

Cue a puzzle where you are in a room with a boulder and across the water, there is a hole. At first, you think there’s no way to get it there. Then you remember you have the abovementioned ability. Oh, and there’s a hammer in the chest next to the boulder.

You freeze it, hit it 3 times, doesn’t fly far enough (=needs more kinetic energy), so you hit it 4 times, perfect, right in the hole.

You move to the next room. Same situation. Cockily, you assume you’ll be simply asked to recalculate your hits again. Imagine your surprise when you hit 4 times and it’s not enough, and 5 is too far. Hm. That just makes NO sense. Like what is BETWEEN 4 and 5 hits? You screw around a bit, try different things. And then you think (potentially): what if (!) I change my weapon for the last hit for one with lower damage (=less transferred kinetic energy) and ta-daaa. The ball goes exactly where it needs to.

(moreover, like with many other puzzles in the game, I have a lurking suspicion there were MULTIPLE way to resolve it! Sometimes what I do is so outlandish it feels like other, more “normal” solutions must be possible, which is in itself incredible)

Example 2: The Constellations

In one of the puzzles, there are several holes in the ground arranged in columns, and small spheres next to each one. Okay, so I need to put a sphere in the correct hole in each column. But how do I know which one? Oh, there are star constellations on the wall above each column. Could the hole be the number of stars in each constellation? Nope, too many, so it can’t be that. Hm. Wait, there’s also a giant wall in the back with the same constellations as the columns. But how do they relate? Wait! What if the number of times each constellation is displayed on the big wall in the back is the number of the hole where I’m supposed to place the sphere? So if constellation A is displayed on the distant wall 3 times, it’s 3? Voila!

Take a moment to think about this thought process. It doesn’t require me to have any previous knowledge besides absolutely basic math. It doesn't require me to assign a well known pattern to the puzzle and go through the motions. No, all it takes (and what an “all” it is) is for me to keep coming up with hypotheses. With creative trial and error approaches, rather than replication!

Example 3: The Magnet

Another ability Link has is move metal objects with his magnetic powers. You start a puzzle by pushing a metal door open with your power. Pretty straightforward. Next you need to cross a small gap. You find a metal box, move it in the gap, jump over it. Again, easy pickings. But now there’s a huge gap and no more metal objects. You try to position the box somehow (see, above, trying to replicate already gained knowledge, but the game won’t have that), but nope. There is NOTHING you can use. Seriously, no metal objects. Just the stupid box and the door you opened. So nothing. Wait. The door? You go back and notice the wall that the door is attached to is cracked. You destroy it, the door falls down and you use it as a platform.

All of this encourages out of the box (or in this case “besides the box”) thinking! Not to replicate but to create.

Games in which the player is meant to rotate or reorganize something etc., don’t really expect anyone to be ultimately incapable of doing so Rotating an object until it finally fits someplace doesn’t require wild creativity. The solution is immediately apparent, all it takes is some run of the mill logic. We’ve done this before. EVERYONE has done it before.

Zelda, on the other hand, probably doesn’t expect every player to figure out every single thing: there are to my knowledge 120 shrines (larger puzzles) and 400 korok seeds (smaller puzzles). Especially with the latter, the game showers players with so many small puzzles that require so many different kinds of a carefree “let’s try this” attitude, that what occurs to one player might not to another and vice versa.

It is rare for any puzzle, game or conundrum to reward its solver for being creative and becoming more intelligent in the process. Most puzzles are like old school education: re-encountering, reapplying, reiterating. Those are all most definitely very useful and important skills on their own, but we so rarely pair them up with an ability to create one’s own solution. The solution to rotating an object isn’t using a special ability to notice extra details about it, or breaking it with a hammer or any number of unusual things: and just like in real life, when a game doesn’t reward certain behavior or creativity, we stop trying. If it prevents us from literally circumventing a problem by climbing a steep wall to get around it, we stop assuming it’s an option, simply because it clearly isn't. By contrast, the moments where I felt put back on a linear pattern by Zelda could be counted on one hand.

The feeling of “oh my god, I figured it out!”, the “Heureka!” of the moment is incomparable to “wow, I sure rearranged these tiles to make a picture”. No one feels particularly smart or creative when simply reusing previously gained knowledge - gained, mind you, mostly through someone imparting it upon us, rather than by our own invention. But nearly each time I solved a puzzle in Zelda, I felt like I added a potential solution to my arsenal. To elliptically return to the beginning, I felt like the game was so smart it made me smarter by playing it.

[celestius]

On carrots, women speaking, and Pearl Harbor

While reading a book that briefly mentions the attack on Pearl Harbor, I idly thought about how “crazy it is that we now know that the US knew about it because (Obama) confirmed it”. Fortunately, the suspicious certainty of the thought made me pause and much like has been my consciously developed recent habit of re-confirming anything I thought I knew about the world, I decided to fact-check that certainty.

Sure enough, nothing of the kind was actually ever “confirmed” by anyone, let alone Obama. Yet I feel sure that both other people and myself have been walking around the last couple of years, casually dropping that “we now know that the US knew about Pearl Harbor” whenever it suited the conversation (which was presumably strangely often). There have been many books and claims that “declassified documents” somehow proved prior knowledge of the attack, all of which were denounced by the very people sourced in them. We could certainly debate the truth of one or the other side, however, what I consider much more significant and much more telling is that these claims have ALREADY surfaced in 1941 (!), as a move by “non-interventionists” (people who didn’t wish the US to join the war in Europe) to discredit Roosevelt.

And that in itself tells me basically all I need to know.

Human society really works as one giant organism, and its cancer is false information. The way that the body’s “auto-correct” sometimes fails and starts replicating cancer cells, thinking they are somehow useful to it, so does cancerous information spread, regardless of its usefulness or original purpose. The moment I saw that the claim has already appeared in 1941, I was immediately reminded of mankind’s inability to correct virtually any false claim that had already taken hold in its “body” - regardless of the fact that it could have very well been corrected by the very people who introduced it into the system. Let’s look at a more obvious example:

We all know that carrots are good for eyesight, right? WRONG!!! It was a lie spread by the Allies during WW2 to prevent Germans from learning that Britain was using radar to intercept German bombers. The government issued press releases stating that British pilots “were eating lots of carrots to give them exceptional night vision” plus some bogus science. We are talking about a provably wrong piece of information, dating back to the Second World War that was admitted to have been completely fabricated.

Yet the claim that carrots are somehow good for your eyesight remains so powerful that not only was I still raised believing it in the early 90s (like presumably a lot of you), but my sister and I got into an actual fight last summer, because the sheer strength with which she believed it completely overpowered any EXPLICIT admissions by the allies over and over again sice the end of WWII that it was completely made up.

Her (exaggerated) response says a lot about the way we function: information we acquire earlier in life (especially in our childhood) is not only given significantly more credence, but we also, consciously or subconsciously, do everything in our power to defend it when we are corrected: just the fact that no matter how unsubstantiated our belief may be, it “needs” to be proven sufficiently false against our counterarguments, shows that it holds a different place in our belief system than anything acquired later.

(Side-note: think about what it says about our “unprovable” life BELIEFS that cannot be refuted with facts? How much of what we believe is an outdated concept from our childhood, bearing no larger seed of truth than anything else we encounter, but stronger merely because we were exposed to it earlier in life?).

Our world is filled with informational cancer that cannot be excised with any educational gamma knives: another terrifying example being the “Protocols of the elders of Zion”, a bogus text about a Jewish conspiracy to take over the world that DIRECTLY CONTRIBUTED TO THE HOLOCAUST, in spite of the fact that it was easily proven to be fake right after its first publication in 1903. It didn’t matter that it was easily traceable to Russian Czarist propaganda, it didn’t even matter that it verbatim (!!!) copied most of its texts from fictional or satiric books of earlier date. The people of Europe believed it enough to trigger the horrors of WW2 - what’s worse, many people TODAY still believe the Protocols to be true.

I saved the “best” for the last - a widely held belief that I run into almost daily, with no hope for any improvement, no matter how many people I try to individually correct: much less damaging than the Protocols, but an exceptionally tenacious tidbit that “Women speak more than men”.

No, they do not. This piece of completely unsubstantiated BS made its major appearance in one of those “Men are from Mars and women from some other fucking planet”, citing how women just talk so much as part of their gender setup etc etc. The claim was quite coincidentally challenged by a linguist who was gathering natural speech recordings as part of their research. And the recordings showed no such thing (in fact, men were found to speak marginally more than women). Upon an inquest into her sources, the author of the book removed the claim from any future editions. No apology, no correction. It would have hardly mattered, because there really are things that our organism is just fricking READY to latch onto, and this was definitely one of them. From the resistance I meet from many people bringing this “fact” up, it is clear that not even the author televizing a life errata of her false claim from a space station would have changed anything. Like cancer, people will keep referencing and making jokes about this for the next 500 years.

Bla bla bla. Women talk so much. Ugh, have you even met me?!

So what’s the point of this whole post? I guess just a call to be willing to question any “obvious” beliefs you hold, especially when they seem like an “interesting fact”. Those awfully often turn out to be neither interesting, nor facts.

[celestius]

Barbiety is the soul of wit

Walking into the movie theatre, I never would have though that seeing Barbie would be such a stimulating experience that it would prompt be to write about it.

In many ways, Barbie reminded me of the Black Panther - the focal point of both movies being emancipation, and both movies suffering from issues mostly unrelated to their message. However, much like the haters confuse liking the movie with liking the message, so do its fans, which makes any debate of its qualities seem like an attack on its ideology.

Unlike the Black Panther, however, Barbie is actually fun to watch :). Most of its narrative flaws come down to its emotional thread falling flat, some questionable acting, and its strangely anticlimatic ending. The screenplay is all over the place, but that somehow feels appropriate given the subject matter, and many of the scenes are hilarious, brilliantly constructed, and cleverly penetrating.

Throughout the whole movie, however, I was struck by the fact that it tries to say too much and thus fails to say enough.

Distilled to its basics, Barbie tries to be a movie about what it’s like to be a woman. That in itself is not merely a daunting, but a downright impossible task! A topic so complex cannot be distilled into a two hour movie about a doll that came alive, and if it does, then it certainly cannot be done by explicitly talking about it.

Time for a little side note: very early into my “writing career” (my writing career meaning creating 500 different word documents with two paragraphs of aborted plot), I came to the following conclusion: the more a work of art leans towards storytelling, the less likely it is that its themes can be openly discussed by its characters, rather than “seeded” in the reader’s heads through the story.

I always dreamt about writing a fantasy epic that somehow encapsulates all of my life beliefs: however, any attempt at having the characters actually TALK about them made them seem simultaneously inane and reductive - because those ideas necessarily had to be “dumbed down” in order to not become a treatise. This made me realize that if a story wants to address a larger topic, it needs to do so in a way that’s preferably brief and widely “applicable”, presenting a stimulating thought or question, but leaving the actual act of thinking to the audience, not to the characters.

Back to Barbie then: in order to actually address the topic of feminism, emancipation and “what it’s like to be a woman in a man’s world” in all the seriousness that the topic deserves, one would need thousands of pages with meticulous considerations of each and every facet of the experience and contradictions between its various tendencies, and work with the whole spectrum of the experience. Any other rendition necessarily reduces the topic, disregarding not only the breadth of the experience, but also its inherent variety (no matter how similar any experiences can be, it is unlikely that any group’s experience can be exactly applicable to each representative - therefore, being a woman is invariably a different experience for different women, in spite of the possible underlying similarities). Having said all that, that still doesn’t mean we shouldn’t try to address it, obviously, and props to Barbie for trying to do so!

So: if we don’t have thousands of pages, we need to figure out something else. In this case, it would have paradoxically been saying LESS. Having a character make an actual speech about what it’s like to be a woman only brings attention to the painful insufficiency of this approach - every word said points an accusing finger at the thousands of words unsaid. The key, I believe, is to instead work with stimulating “hints” that then cause the audience to fill in most of the words themselves, and therefore feel like everything that needed to be said was said, because THEY are saying it, not the movie.

Barbie works best when its themes are boxed within brief but more general comments and jokes, which, due to their “vagueness”, allow a wider range of interpretation. Whenever the movie gets too “literal” and heavy-handed with its message, it only brings attention to the observation that the sheer gravity and immensity of its subject matter cannot be summarized in a single speech, no matter how well written - and that part could honestly have been written with much more talent and feeling as it is.I found the presumably apotheotic description of what it’s like to be a woman preachy, cringy and reductive - not because I wouldn’t agree with any single segment of it, but because of everything that it failed to say.

….

And yet, having said all that, I was still struck by the realization that even the movie’s on the nose feminism is so rare it induced me to write something about it. Since I am already planning to write another piece about the movie’s central topic - female beauty standards in entertainment - I have to ultimately bow to the fact that in spite of its presumed shortcomings, the movie managed to be surprisingly stimulating - and although I would have preferred to go see Oppenheimer, I doubt it would have actually prompted me to write so much.

Barbie might not be the perfect feminist movie, but she definitely is more than Kenough.

[celestius]

War and Attack on Titan

“But millions of Germans did betray their selves. That was the tragedy. Not that one man had the courage to be evil. But that millions had not the courage to be good.”

At its core, Attack on Titan portrays war in all its facets and faces, capturing its impact, as well as its understanding, at all different levels of societal organization. The show’s first brilliant move is to introduce the conflict from the perspective of civilians who are completely oblivious to any why of their suffering. It takes several seasons for the viewer to understand the reasons (of both sides) behind the conflict, by which point they as damaged as the characters they watch, and any retrospective justification (again, on either side) seems meaningless.

The fourth season especially lends itself to an in-depth analysis of the intricacies of war and violence: after three seasons from the perspective of Paradis, the fourth starts in Marley and while showing how the Eldians are oppressed, also succeeds in showing that most Marleyans are run of the mill people, unconcerned with war. Eren (formerly the main “good guy” of the show), even after living with Marleyans for a while, and understanding that their role in the war is nearly identical to the role of his home country, that is uncomprehending observers, at worst soldiers indoctrinated by their government with no real option of seeing the conflict through the perspective of their opponents, decides to attack and slaughter civilians and children, grinding their bones to dust in the cogs of the wheel of conflict, whose movement had started with his own trauma, and the trauma of those before him.

This, among other things, raises the question regarding the extent to which citizens are responsible for their government (especially in the context of the current situation in Russia), and moreover, how that context depends on the possibilities of political expression in a particular country: conceivably, Americans or Europeans with fully democratic elections, are significantly more responsible for the actions of their governments that countries where democratic elections are suppressed: in the case of for example Russia, being a responsible citizen (that is, of course, assuming that such a citizen would disagree with waging war against Ukraine) would mean actively and possibly violently opposing the government, risking one’s life (something no one in the western world ever needs to undertake) - a tall order for any person. Who is responsible then, and to what extent? Are the citizens 100% responsible for their government’s actions when they can democratically change it? Are regular Russians somehow “morally” obligated to oppose their government?

The troubling result of all these questions is all too often that NO ONE is really responsible, except maybe those who issue orders, and even then, the complexity, the organizational void filled only with the bodies of innocents, between the issuer and the executor, allows those at the top to request atrocities they would never carry out by themselves, and those at the bottom being saddled with executing something that (at the very least, in their minds) wasn’t “their” idea. I believe it is precisely the complexity of civilized order that allows inconceivable horrors of war to be committed - and it is no coincidence that the true extent of mankind’s ability for senseless dehumanization and violence wasn’t brought to fruition until 20th century Germany - mankind’s height of self-organization.

Back to Attack on Titan: by attacking innocent Marleyans, Eren inflicts EXACTLY the same senseless violence that radicalized himself. It is also interesting to note that he does so in his titan form:  Eren’s first introduction to the war is when titans attack his village and kill his mother (this is prior to his awareness that he himself can turn into a titan): it is then compelling to observe the Titan form as an allegory for how enemy combatants must seem like monsters to civilians (on both sides), and it is then perhaps strongly symbolic that Eren terrorizes the civilians of Marley in precisely this form, therefore becoming the incomprehensible oppressive horror that he had himself experienced, giving birth to countless other innocent “Erens” on the other side, to in turn be radicalized and perpatuate the cycle of conflict.

No matter our own trauma, to inflict trauma on others when there is no longer need for it, or more precisely, when other paths are possible, is indefensible. Our only moment of absolution and apotheosis in any conflict is the decision NOT to propagate it, unless our survival depends on it: much like the oppression of Czech Germans after the 2nd World War, there is no justification for an attack on innocents (which, however, brings us back to who is and isn’t innocent in a country waging a war, see above), no matter how strong our “excuse” for it may be. We can sympathize, we can understand, but we should never tolerate unnecessary violence.

“There is no 'way to peace,' there is only 'peace.”

[celestius]

Banalita dobra

Je zvláštně hořkosladké uvědomovat si, že druhá světová válka nám dala moderní svět. Ať už něčím tak hmatatelným jako je rozložení geopolitických sil, tak i filosoficky: stala se jakýmsi varovným prstem, obdobím, ke kterému se lze nekonečně vztahovat, variantou lidstva, která je všudypřítomná a může se kdykoliv “prohodit” s naší současnou, na povrch mírumilovnou. Jedním z plodů této reflexe byly záznamy Hannah Arendtové z procesu s Adolfem Eichmanem, ze kterého vyvstal dráždivý koncept “banality zla” - uvědomění, že lidské zlo není něco tak lehce podchytitelného jako je sériový vrah, požírající oběti. Drtivá většina lidí je tak “normální”, že je naopak až neuvěřitelné, jak málo z nás je schopných někoho ve vakuu dobrých mravů zabít. Skutečné “psycho” v sobě nemá skoro nikdo, přesto je doložitelně možné vybudovat celé společnosti vrahů.

“The unexamined life is not worth living”

Sokratův (údajný) citát je pro mě zároveň klíčem k otázce společenstvím/dobou nastavené etiky: problém není pouze v banalitě zla, ale i v banalitě dobra. Banální dobro má oproti zlu “pouze” tu výhodu, že nikomu neubližuje, filosoficky je ovšem stejně bezcenné a především podléhá stejnému riziku pokřivení, které ke zlu povede.

Absence reflexe je krásně ilustrovatelná u “tradic”: něco se “nějak dělá” a proto je to automaticky vyjmuto z etického posudku. Tímto přístupem se řídí 90% lidí okolo mě, BEZ OHLEDU na to, jaká je jejich láskyplnost v ostatních ohledech. Když mi moje ve všech ohledech milující maminka poslala video hystericky plačícího synovce kvůli návštěvě čerta, odepsal jsem, že nechápu, proč do toho nevkročila, že je to týrání dětí. Odpověděla mi naprosto dokonale: “To není týrání, to je tradice.” Na téma přínosnosti strašení dětí čertem, případně křesťanské logiky “bububu, boj se pekla a chovej se kvůli tomu dobře, Bůh tě vidí!” jsem vedl předtím i potom několik debat. Ve výsledku mi ale vůbec nejde o to, jestli čert ano, nebo ne, ale o to, že si lidé tu otázku ani nepoložili. Je jedno, jestli jde o čerta, české velikonoční zvyky nebo “tradiční” chlapeckou obřízku v Americe. Ať se radši někdo rozhodne pro debilní variantu, kterou promyslel, než dobrou, která mu vůbec neprošla mozkem, ale putovala z uší rovnou do úst/rukou.

Nezbytným základem takového promyšlení (a to platí i pro věci typu LGBT, transgender atd.) ovšem je věc promyslet NE z pohledu našeho současného nastavení nebo tradice. Pointou reflexe samozřejmě není uchopit výsledek a vytvořit si k němu kroky (“Tak si vyargumentujme, proč je to správně?”) - výchozí stanovisko, má-li mít jakoukoliv hodnotu, je nutné formulovat neutrálně jako “JE to správně?”. V opačném případě má naše reflexe stejnou hodnotu jako její absence, rozum používáme jen proto, abychom zpětně vysvětlili, proč je správně něco, co bychom i tak udělali.

Domyslíme-li ale koncept banality zla a Sokratovsky zkoumaného života do konce, uvědomíme si, že stejně banální jako zlo umí být i dobro. Jaká je hodnota nereflektovaného dobra? Jaká je hodnota a především trvanlivost dobra, které jsme nevymysleli?

Kým bychom byli, kdyby nám nebyla tolerance a rovnost (např.) vštěpována od narození? Kolik z nás by smotávalo oprátky negrům, střílelo indiány jako zvířecí havěť, nakonec i zabíjelo zvířata jako přehazovalo hnůj? Jaký by byl Martin za komunismu, Martin v nacistickém Německu? Jaké dobro bych byl skutečně schopen autenticky, sám vymyslet? Obávám se, že žalostně malé.

Mým vnitřním (a přiznaně nedosažitelným) ideálem je být “věčným člověkem”, nebo se jeho představě alespoň přiblížit. Věčným člověkem myslím člověka, jehož postoje budou obhajitelné a morální i za 50, 100 nebo 1000 let. Člověka, který s dostupnými vědomostmi (nikoliv dostupnou ideologií) nakládá s maximálním dobrem.

Jsem si samozřejmě vědom toho, že kompletní nadčasovost je nemožná: nemůžeme např. dopředu vědět, jaká věc bude vnímaná jako urážlivá. Naopak ale ve svém idealistickém pojetí toho, jaká nadčasovost JE možná, věřím, že základní koncepty dobra lze vyvodit. Utkvěl mi na toto téma v hlavě záznam ženy, která někdy v roce 1920 oroduje za práva všech lidí a řekne něco jako že “ať už jsi buzna nebo negr, zasloužíš si stejná práva”. Je fascinující vidět z našeho pohledu ten zdánlivý rozpor mezi jazykem a filosofií - řešením tohoto falešného dilematu ovšem samozřejmě je, že kdokoliv, kdo byl schopen takhle uvažovat PRÁVĚ v době, kdy se používaly termíny jako buzna nebo negr, byl filosoficky mnohem dál než kdokoliv, kdo dnes používá ty nejjemnější PC termíny, ovšem žádné dobro nad rámec současné doby by nevymyslel.

Inspirativní jsou pro mě tedy pouze ti, kteří se soustavně snaží vymyslet další, budoucí dobro - stejně tak, jako obdivuji především ty, kteří ho byli schopní nahlédnout v minulosti - např. Masaryk, když v roce 1930 navrhuje přístup k dětem ve škole, který nebyl naplněn ani v 90. letech (!). Dívám-li se zpětně nad ubohou dominanci učitelů z mého dětství, pro většinu z nichž bylo jejich povolání cestou k tomu, aby si užili převahu nad někým “pod nimi”, nechápu, že se nedokázali nadčasově zarazit. Že bylo nutné překopat celý systém a diskusi o školství, aby jim došlo, že není ok dítě ponižovat?

Člověk je amalgam biologických (následovat vůdce) a evolučních (přizpůsobit se) vlivů, smíchaných s nereflektovanými názory, naučenými pravdami a tabulkami na to, jak jednat. Jaký je tedy žádoucí model našeho chování? Jak se oprostit od banality dobra, byli-li jsme společensky osvobozeni od banality zla? Můj maxim je následující: není dost dělat dobro tak, jak nám bylo sděleno. Ani podstatou, ani rozsahem. Chceme-li, aby naše dobro bylo nebanální, musíme jednak každý krok, který považujeme za eticky správný, reflektovat, a jednak neustále hledat způsoby, jak naši etiku rozšířit: co JEŠTĚ ochraňovat, co JEŠTĚ respektovat, čeho se JEŠTĚ nedopouštět. Setrváním ve statutu quo je naše dobro stejně banální jako naše zlo. 

[celestius]

Proc nejsem pacifistou

Proč nejsem pacifistou

Pacifismus byl pro mě dlouhá léta, řekl bych většinu mého života, jednou z nejvyšších hodnot. Nosil jsem ho hrdě na klopě své osobnosti, a právě z té klopy křičel na svět (a zpět i na mě), že já si ruce násilím neušpiním, že já odmítnu zabít i být zabit, že já jsem ušlechtilejší a humánnější verze člověka, co neuznává násilí a odmítá na něm participovat. Postupně se pro mě ale pacifismus stal něčím jako komunismem (a tak se elipticky vracíme i k odkazu v názvu tohoto textu) - to jest myšlenkou, jejíž plné nasazení se neshoduje s žádným funkčním modelem světa tak, jak je. Je v něm ideál, je v něm mnoho inspirujícího - a je v něm mnoho, co neobstojí tváří v tvář realitě.

Copak je po jméně? Co růží zvou, i zváno jinak smrdělo by stejně.

K transformaci mého postoje doch��zelo již před konfliktem na Ukrajině (viz moje úvahy na téma za co bych byl ochoten bojovat - ve zkratce nikoliv za zemi, ale ano za hodnoty), ale Ruská invaze na Ukrajinu se jednoznačně stala zlomovým bodem, po kterém pro mě začalo být čím dál těžší nacházet rozdíl mezi pacifismem a pasivismem (sic!). Na jednu stranu jsem vždycky kladl důraz na symbolickou, narativní rovinu chování - tedy to, že nejde jen o to, co děláme, ale v jakém kontextu (vůči vlastním hodnotám i ostatním lidem). Na druhou jakkoliv zkušený narativ nemůže úplně vysvětlit následky našeho chování. To, že něco “myslíme dobře” a jsme v duchu pro mír a lásku, nic nemění na tom, že tedy klidně necháme statisíce lidí vyprat na 1940, hlavně aby naše karma zůstala čistotně bílá.

Pacifismus se mi začal jevit jako určitý druh alibismu: sami sebe jím vyvazujeme ze zodpovědnosti tím, že máme ušlechtilé motivy. Otázku, kdo tedy bude případně bránit naše rodiny, zázemí, přátele, město, životy (řekněme zatím přímo u nás doma) necháváme na ostatních. My víme, že NĚKDO to dělat bude - a na to se vlastně spoléháme. Pacifista si nemyslí, že se všichni v jeho městě nechají přejet tankem - on uvnitř tuší, že se někdo bude bránit. A zároveň doufá, že tedy ubrání i jeho. Samozřejmě během toho, co on sám z publika skanduje, že násilí je nepřijatelný hnus. Sám jsem si takto připadal, když jsem káravě vrtěl hlavou při omezování počtu migrantů ze Sýrie, přičemž ale uvnitř jsem tušil, že určité procento nacionalistů v mojí zemi zajistí, že jich nebude “moc”. Co bych udělal, kdyby všichni Češi řekli “ok, vezmeme je všechny, pohodička”? To by už můj ušlechtilý a otevřený postoj moc nefungoval. Stejně jako pacifismus funguje pouze tehdy, když je někdo jiný ochotný ho jako ideu SILOU bránit.

Asi je třeba uvést na pravou míru, v jakém smyslu se bavíme o slovu pacifismus v tomto textu: pacifismus jako ideál toho nepoužívat násilí, kdykoliv je to možné, je pro mě krásný a správný. Pacifismus jako víra, že násilí není přijatelné za jakýchkoliv podmínek včetně přímé cizí agrese, je nejen alibistický a vadný, ale je především naprosto nefunkční. Podívejme se na nejznámější příklad “appeasementu” z dvacátého století. Hitler jasně řekl, že Sudety budou jeho poslední územní požadavek v Evropě. Byly mu odevzdány, protože přece nebudeme dělat násilí, a výsledek: desítky milionů mrtvých. Od té doby, co jsem ho poprvé četl, mě filosoficky neustále pronásleduje mrazivý citát Winstona Churchilla po podepsání Mnichovské dohody: “Dostali jsem na výběr mezi hanbou a válkou. Vybrali jsme hanbu a budeme mít válku.”

A to, přátelé, je můj argument v kostce. I kdyby pacifismus neměl svoje morální díry v zodpovědnosti vůči ostatním, nedokáže NIJAK zabránit tomu, aby oponentem nebyla i tak vybrána válka. Ovšem až poté, co se dosyta nakrmíme hanby.

Rusko je na tom dnes tak podobně, že z toho až mrazí. Scénář je skutečně, jak když Putin během hodiny rétorické obhajoby invaze opisoval od Hitlera. Shrňme si to: “Země A má teritorium, kde bydlí hrozně mých lidí a ti se tam mají špatně. Bohužel budeme muset to teritorium zabrat. Dáte nám ho bez války? Dík. Aha. Zbytek země je problém pro naše zabrané teritorium. Asi tam budeme muset najet tanky a vzít to celkově.”

Appeasement, taková vlastně doslovná manifestace pacifismu, nefungoval tehdy a nebude fungovat ani dnes. Nebude fungovat nikdy. Nemusíme mluvit o velkých územních celcích - vždyť tatáž dynamika platí pro jednotlivce: kde kdo z nás zažil šikanu. Když přijde typický šikanátor do třídy a dá někomu pěstí - skutečně můžeme bez uzardění věřit tomu, že pokud mu na to oběť řekne “ok, tak mi jí dneska dej”, tak tím celý konflikt skončí? Že to je to, co agresor potřeboval slyšet a tady to sám utne? Ne, takový agresor se bude vracet každý den, dokud svojí oběť neubije, nebo sám nedostane do držky.

A co když mlátí někoho jiného? Co když pět lidí kope do jednoho na zemi a my máme možnost to zastavit? Neuděláme to, bude-li to vyžadovat násilí? A tím pádem ho necháme ukopat, ale my půjdeme do nebe, protože jsme agresora ani květinou neuhodili?

Speak softly and carry a big stick.

Carl Sagan napsal zajímavou esej o tom, jaký druh chování (na spektru agrese - pasivita) je nejfunkčnější (trvalo by dlouho to rozepsat, tak kdyžtak do komentářů :)). Výsledkem bylo, že bez ohledu na to, jaký si přejeme, aby svět byl, je pro komunitu vždycky nejfunkčnější model, kdy byla agrese oplacená agresí, ale kdy jsme zároveň byli kdykoliv ochotni souhlasit s mírem, byl-li nám agresorem nabídnut. A v tom je asi všechno, v co teď věřím: že skutečná ušlechtilost je ve schopnosti kdykoliv umět přijmout nabízený mír a nechovat v sobě zášť a křivdy. Nikoliv v tom vyhnout se konfliktu za každou cenu.

[celestius]

Symbolika jako hnaci motor

Moderní člověk je z hlediska psychologie a vnímání sebe sama téměř výhradně symbolická bytost. O svém “já” smýšlíme jako o síti symbolů - jménu, historii, hodnotách, vztazích, vlastnostech, názorech, nikoliv o naší biologické podstatě. Té jsme si vědomi (i když i to je sporné, respektive jsme si jí možná vědomi, ale neprožíváme ji), ovšem pouze, když jsme na ní upozorněni nebo když se stane tématem hovoru. Nikdo na otázku (pokud nechce znít oduševněle pro potřeby ohromení posluchačů) “řekni mi něco o sobě” přirozeně neodpoví “jsem biologická hrouda, primát, jsem práce orgánů” atd.

Naše symbolické já je tedy sice jen jedním aspektem celku, který jsme, ale aspektem, který sedí u volantu (nebo je tak přinejmenším vnímán, i kdyby byl ve skutečnosti spolujezdec vlastí biologie) drtivou většinu času.

Co je ale ještě zajímavější než naše symbolické vnímání sebe sama je, jak symboly využíváme k přesahu a vytváření vnějších hodnot, ke kterým se pak upínáme.

K této úvaze mě přiměl úryvek Nixonova projevu k astronautům na Měsíci (obsažený v heroické EDM skladbě).

“Because of what you have done, the heavens have become a part of man's world. And as you talk to us from the Sea of Tranquillity, it inspires us to redouble our efforts to bring peace and tranquillity to Earth.”

K tomuto projevu se budu vracet v celém tomto textu, protože obsahuje obě stěžejní myšlenky, kterým se chci věnovat.

Čím je tak zajímavý? Abychom na to odpověděli, musíme se zeptat, čím je zajímavé přistání na Měsíci, oprostíme-li ho od VEŠKERÉ symboliky. Odpověď zní ničím: dvě opice přiletěly v kusu železa na šutr ve vesmíru.

Symbolická rovina je ovšem nezměrně košatější: přistání na Měsíci (nebo třeba zdolání Mt. Everestu) představuje lidské odhodlání, vůli, vynalézavost, odvahu atd. atd. Na “nižší” úrovni symoblizuje vítězství Ameriky, patriotismus atd.

Některé prvky dokážeme prožít i bez doprovodného “návodu” - odhodlání nebo odvaha nepotřebují vysvětlení. Přesto je symbolickou šíři a dopad možné rozšířit/posílit tím, že zasadíme akt do nějakého kontextu. A tady se dostáváme k jádru mé úvahy: symbol, “příběh” za jakýmkoliv aktem, událostí, výkonem, zkrátka za čímkoliv, je pro nás jako symbolické bytosti mnohem důležitější než událost samotná. De facto cokoliv může být ve správném kontextu symbol (ať už povzbuzující, nebo odrazující) a zároveň cokoliv ochuzené o symbolický kontext ztrácí celou svoji důležitost.

Co je ale na symbolech skutečně fascinující je to, že jsme sice jejich autory (ve smyslu my jako lidstvo), ale zároveň se k nim upínáme, jako by stály mimo nás, jako by nás - ano - přesahovaly. A tím se dostáváme na překvapivě vysokou metafyzickou příčku, neboť fakticky vytváříme vlastní přesah. Vytváříme arbitrární “hodnoty”, které jsou natolik věrohodné, že s klidem přehluší i naše vlastní biologické nastavení.

Vytvoříme-li v univerzu neobsažené, čistě lidské hodnoty jako je rovnost, svoboda, demokracie, láska, vlastenectví atd., a zasadíme je ideálně do příběhu (“we will fight on the beaches”), dokážeme jiné (i sebe sama) přimět k tomu, abychom pro něco dokonce i položili život. CO je větší přesah, než dokázat odvyprávět sám sobě či jiným příběh, který překoná i to naprosto NEJZÁKLADNĚJŠÍ biologické nastavení, to jest přežít (zde se samozřejmě vyloženě nabízí nejvyšší lidský symbolický příběh - příběh o bohu/bozích).

Symbolická rovina, shrnutelná jako jakýsi “vysvětlující narativ”, dokáže fakticky měnit naše chování, jako by pocházela “vně” nás a byla součástí univerza (a možná se jí stává) jako takového.   Slyšíme-li motivační proslov nebo našlápnutou písničku, dokážeme zabrat (třeba při cvičení) i ve chvíli, kdy bychom bez tohoto dosazeného příběhu už nemohli. Vytváření symbolů nás dokáže v našich hlavách i vyloženě ve fyzické rovině posunout o stupeň výše na žebříčku bytí.

Úvaha 2 se bude týkat toho, kdo nám symboly předkládá. Stay tuned, folks.

[celestius]

Ruska propaganda a matematika nazoru

Včera jsem na hřišti zaslechl dvě ženy, zasvěceně diskutující situaci na Ukrajině, a z jedné z nich na závěr vypadla ta nejklišovatější poznámka všech dob, to jest, že pravda je někde mezi a že bůh ví, jak to je.

Jedna z největších “děr” v uvažování globálního člověka, kterou hojně využívá Rusko, je sklon integrovat protinázory a ještě to považovat za zpřesnění obrazu. První nevýhodou je, že člověk je proti-informací znejistěn. Druhou, o dost závažnější, je to, že člověk má pocit, že jeho názor je ucelenější a správnější tím, že zváží všechna stanoviska. To ovšem vychází z chybného předpokladu, že jsou si všechna stanoviska rovna, nebo že jsou některá vůbec JAKKOLIV validní. A přesně v tomhle prostoru úspěšně bují dezinformace. Dám příklad: máme informaci A (pravdivou) a informaci B (nepravdivou). Normální člověk na to řekne, že (i ze svého pohledu) pravdivější stanovisko A neposune o 50% ve směru B. Ano, to skutečně nikdo neudělá. Problém je v tom, že to stanovisko se nemá posunout ani o 10, 5 ani 1%. O to 1-2% se ale velmi snadno a často posouvá. S deseti dezinformacemi už nám to hezky rozbíjí pravdu o 10-20%. A přitom máme sami o sobě dojem, že jsme “skoro neuvěřili”.

Pro vytvoření názoru NENÍ nutné zvažovat stanoviska stran, kterým primárně nevěříme (viz dále), a jejich integrace náš pohled nijak neobohacuje. Asi jako by vědecký postup “neobohatilo”, ale pouze doložitelně rozesralo, integrovat do něj vadné nevědecké prvky.

Další zásadní věcí, kterou je třeba is uvědomit, je, že cílem protistrany nikdy nebylo věřit jejich kydům: cílem bylo nastolit nedůvěru v kydy vlastní: jak už bylo popsáno před osmi lety, tudíž nejde o žádnou novou věc: účelem hybridní dezinformační války není uvěřit druhé straně, ale nabýt dojmu, že nelze věřit ničemu, že pravdu nelze zjistit, nebo že je “někde mezi”. Pokud neřešíme nějakou hypotetickou ontologickou krizi typu Obi Wanovo “pravda je jen úhel pohledu”, tak pravda o skutečnosti JE a je fixní. My si tedy jen volíme, komu věříme v jejím sdělování.

Zpochybnění možnosti cokoliv vědět ústí v situaci následujícího typu:

Člověk A a B se uchází o práci. O člověku A někdo řekne, bez jakýchkoliv důkazů, ospravedlnění atd., že je pedofil. Já nejsem debil, takže tomu nevěřím. Ovšem informaci pošlu dál takto:

“Máme tady zájemce A, u kterého se nepotvrdilo, že je pedofil, a zájemce B.”

Rozumíme všichni tomu, jak to zkresluje realitu bez toho, že by byl jakýkoliv nárok na důkaz? Všechno, co stačilo k ovlivnění, bylo doslova jen otevřít pusu (zmáčknout klávesu).

Jak už jsem zmínil výše, problém vidím v osobní nekonzistenci/nekoncepčnosti toho, s kým vůbec připouštím diskusi, koho nechávam mi do ucha našeptávat jako Grímu:

Máme lidi, kteří nevěří nikomu. To je spíš o nějaké osobní patologii vztahu ke světu a pomáhá to vlastně jen těm, kteří pravdu zkreslují (protože jejich názor je teď stejně validní jako těch, kteří nezkreslují). Máme lidi, kteří věří západu a máme lidi, kteří věří Rusku (zjednodušeně řečeno).

Problém není ani tak v lidech, kteří věří v Rusku, ti vychází z (sice z mého pohledu pomýlené) důvěry, ale jsou konzistentní v tom, že Rusko je super, v Rusku se mají nejlíp, mají skvělou demokracii a jsou to hodní strýčkové Slované. Takže určitě mluví pravdu.

Stěžejní problém je v lidech, kteří jsou schopní vyhodnotit (a uvěřit), že v Rusku se zabíjí novináři, volí prezident na 30 let, schvalují zákony v parlamentu se 100% souhlasem (kurva to je tak maximální HA HA, že už není víc co dokládat) atd. atd. a PŘESTO jakkoliv zapracovávat jejich stanovisko do svého světonázoru. Proč? Má to tak nulové opodstatnění, že je zločin proti rozumu brát ruský narativ v potaz i z toho 1 usmrkaného procenta. Proč by měla zajímat informace od někoho, kdo ve mně dosud neprobudil důvěru? Jedinou odpovědí je opět to, že si připadáme lépe, ušlechtile a kosmopolitně, když syntetizujeme názor ze všech perspektiv. To ale funguje pouze v jakémsi alternativním vesmíru, kde máme 100% racionální kontrolu nad svojí myslí a jsme z ní schopni vytěsnit nános bulšitu. Což nejsme.

Alternativní výklad události jsem ochoten přijmout od země typu Francie, která ve mně dlouhodobě probouzí důvěru (nebo přesněji neprobouzí nedůvěru), ale určitě ne ze strany Ruska, a to skutečně ani o ideový milimetr. Je to pro mě asi jako rozdíl mezi tím zeptat se na diferenční diagnózu druhého doktora a oslovením dementního homeopata z ulice. Nulový kredit, nulová váha věrohodonosti.

V trochu rozšířeném kontextu mám stejný problém tím, když se někdo nechá rozhodit cizí obavou nebo komentářem. Proč? To náš vnitřní klid stojí pouze na tom, že nám shodou náhod někdo něco NEŘEKNE? A jakmile ano, tak to zapracováváme do vnímaných potencialit ?Absurdní. Dovolme si trochu sebepropagandy a zacpěme uši. Prostor pro diskusi má mít někdo, kdo si jí zasuhuje, ne opakovaně usvědčený recidivista. Toho bych ani nenechal mluvit a pro jistotu na místě střílel :D

[celestius]

The boy who cried vaccine a jine, velice vaxxerske pohadky

Vakcíny to nemají jednoduché. Už od jejich prvního uvedení při řešení kravských neštovic bylo jejich nasazení kontrováno ludditskými vyobrazeními toho, jak příjemcům očkování narůstají kravská vemena, což nám víceméně říká vše, co potřebujeme vědět. Přesuneme-li se hbitě do “moderních” dvou dekád tvrzení, že vakcíny způsobují autismus, snadno rozeznáme historický vzorec (funny story: na Festivalu fantazie jsem viděl skvělou přednášku o vakcínách, kde byl vztah mezi vakcínami a autismem roznesen na kopytech tak, že by ho vlastní máma (paní Vztahová) nepoznala - od faktu, že původní “výzkum” uveřejnil člověk, prokazatelně placený alternativou ke zpochybňovaným vakcínám a zbavený lékařského oprávnění po to, že v reakci na jeho práci Japonsko zavedlo dekádu dlouhý doslovný experiment, který prokázal pouze to, že při nepoužívání vakcín incidence autismu mezi dětmi dále rostla).

Nelze tedy nevidět určitou komičnost uvedení nejnovějšího snímku v populární konspirační sérii “Už zase ta vakcína!” v době, kdy má v něčem “najít shodu celý svět”. A zároveň se mi dere na mysl poučný dětský příběh “The boy who cired wolf”, jehož edukativní poselství lze v českých luzích a hájích najít například v díle Rychlých šípů, kde někdo volá z legrace o pomoc, že se topí, až se někdo skutečně utopí (což samozřejmě kvituje Mirek Dušín místo humánního zhroucení se káravou promluvou k viníkům).

Stejně tak se vakcína jako koncept topila už tolikrát, že vlastně jakoukoliv námitku proti ní nemůžu brát važně - i kdyby byla opodstatněná, protože si s Jarkou Metelkou maně povzdechnu, že zase někdo kecá. Na tomhle mimochodem přesně ztroskotala demokratická kampaň proti Trumpovi - co týden vyšel článek o tom, co Trump řekl, udělal nebo zkazil (a že toho nebylo málo), nicméně PŘESNĚ po vzoru imunizace malými dávkami viru už Trumpovými voliči nešlo následně hnout jakkoliv silným napadením organismu. Kdyby si demokrati vybrali jen zásadní témata, která by dotáhli do konce, mohlo to dopadnout jinak.

K reakci na vakcínu se navíc váže téměř vždy kompletní “názorový balíček”, takže vedle lékařských pochybností (lékařských pochopitelně ve smyslu aeronetu a přátel na Facebooku) patří k výbavě probuzeného občana také zpochybňování statistik, meziroční úmrtnosti, vládních opatření atd atd atd. Opět ve stylu the Boy who cried wolf. Kdyby někdo přišel a řekl “ano, tolik lidí skutečně zemřelo a je to nahovno, ale (názor XY)”, působil by na mě věrohodněji, než když přijde s celou sadou protiargumentů ve stylu “a ta částka taky nesouhlasí”. Považte: když budu chtít rozebrat dejme tomu rozebrat na schůzi družstva opravu vodovodu, asi budu působit věrohodněji, když přijdu s kritikou jednoho konkrétního bodu v jeho opravě, případně celé opravy, než když vysypu z rukávu, že nesouhlasím s vodovodem, nevěřím závěru Prahy 8, zpochybňuji, že předseda družstva platí alimenty, nepodporuji přemalování chodby a vlastně se ani nedomnívám, že voda přichází vodovodem, který se řeší: v takovém případě totiž působím, jako že jsem přišel nesouhlasit a jednotlivé aspekty situace mi slouží k vyjádření jakéhosi obecného rozhořčení.

Ještě zajímavější je to, že současná celospolečenská diskuse přivedla k duševnímu životu masivní část populace, která dosud dřímala v říši R’lyeh: s údivem sleduji, jak si jedinci, běžně dokonale naplňující koncept tzv. “metafyzické zombie”, tudíž bez nějakého vnitřního nebo vnějšího prožitku reality a formulace názorů, žeroucí, pijící a volící bez jakéhokoliv duševního pozastavení, vybírají zrovna ten nejspornější a společensky nejrizikovější moment, aby se filosoficky, sociálně a politicky probudili a zaujali stanovisko. Nevybrali si libovolný moment, týkající se přímo jich - čím se stravují, kolik pivísků dnes v hospodě urazí - ne ne, vybrali si vášnivou participaci v otázce osobní svobody vs. společenské odpovědnosti, kterou nevyřešili ani největší filosofové a politologové historie.

Nabízí se otázka, jestli to vakcíny schytaly, protože stádní povaha člověka velila držet se společného odporu, nebo jestli to způsobila nějaká její “objektivní” kvalita (kterou ovšem nemyslím jakoukoliv kvalitu medicinské povahy, nýbrž jako sociálního fenoménu). Vzhledem k tomu, že žijeme v době, kdy se útočí vidlemi na 5G vysílače a pro zpochybnění kulatosti Země, přistání na Měsíci nebo útoku na WTC stačilo několik YouTube videí, přikláním se spíš k názoru, že člověk je schopen nevěřit čemukoliv, o čem je mu “vyjeveno”, že je tomu možno nevěřit.

Navzdory tomu, že se protagonisti konspirační scény označují za myslící bytosti, je moje vize budoucnosti lidstva spíše pesimistická a plná jedinců, kteří jsou ochotně schopní odhodit tisíce let historie a nabývání vědomostí skrze vědeckou metodu, je-li jim to navrženo. Když si v současném kontextu představím např. reakci svobodného světa na nacistické Německo, tak i jako zapřísáhlý pacifista musím zaplakat nad uhynulou schopností lidstva konfrontovat problém: v dnešním světě by reakcí na holokaust byl článek o tom, že Židé možná ani neexistují, vykřičníky opatřené zaručené odhalení, že Hilter je ve skutečnosti hologram a cover na Facebookovou profilovku Je Suis Jude.

[celestius]

An act of letting go

“I suppose in the end, the whole of life becomes an act of letting go.”

Nejlepší myšlenky jsou snadno vyjádřené, široce aplikovatelné a napoprvé vám dost možná nedávají smysl. Když ve vás ale v nějaké předehře k pochopení něco sepnou, často si je s sebou nesete léta, různě na vás vyskakují (stále nerozklíčované) z hlubin paměti a jednoho dne dojdete k nějakému prozření, na nějž ta uložená slova sedí jako “prdel na hrnec”. A pak se objevují další a další zkušenosti, na které původní myšlenku můžete aplikovat a říkat si “hm, i o tomhle to je”.

Co bych měl možná doplnit je to, že ve výsledku není vůbec nezbytné trefit se do toho, co “autor zamýšlel”, ale že úplně stačí, když si z toho nějakou tu poučku jak žít či uvažovat odnesete vy sami.

Dneska jsem někam spěchal autem a byl jsem v takovém tom módu myšlení, že něco chci, či dokonce si přímo ZASLOUŽÍM dostat od “vesmíru” (dojet tam dřív, nebýt v zácpě, chvilku klid kurva na kávu a koblihu, protože jsem si jí vysnil apod.). V takovýchto chvílích je naše automatická volba převážně se všude nacpat, vymezovat si prostor (doslovně i metaforicky) atd., abychom jako světu ukázali, že si z něj něco vezmeme pro sebe.

Místo toho mi ale dnes v hlavě seplo něco jinak a já jsem, leč ve spěchu, prostě pustil všechny, kdo čekali ve vedlejší ulici a zastavil pro každého náhodného chodce. Spustilo to okamžitou a velmi znatelnou transformaci mého vnitřního prožitku dne. Najednou jsem místo “touhy” či “nároku” cítil pouze autentický klid a nekonečný pocit dostatku. Mezi oběma úvahami vidím spojitost, protože v obou případech je jedinou skutečnou cestou ven přestat vidět překážku, místo toho, abych se ji pokoušel překonávat. Samozřejmě teď nemluvím o nějakém ignorování problému, nebo o tom, že není dobré (naopak velmi dobré) na své životní cestě překonávat překážky. Ale je rozdíl mezi překonáváním překážky za účelem nějakého vlastního “posilnění ducha” a tím, když ji chceme překonat, abychom se zbavili nějakého negativního stavu, či hojili nějakou vnímanou nespravedlnost.

Stejnou měrou funguje mnoho jiných duševních pochodů: přes zlost na jiného člověka se dostaneme jedině tím, že  se na něj přestaneme zlobit, a to bez nějakého “opodstatnění” (odprošení, potrestání atd) - protože čekání na opodstatnění nás pouze připraví o očistný pocit toho, že jsme zlost ukončili vlastní volbou, nikoliv vnějšími okolnostmi. Není možné dosáhnout nějaké saturované nenávisti, která nás odmění vnitřním klidem. Když se chceme po rozchodu dostat přes partnera, je ultimátním cílem přestat ho vnímat jedním, nebo druhým směrem - musí se pro nás stát “běžným" člověkem, nelze ho v sobě unenávidět ani uzapomenout. Chceme-li si vyšlapat vlastní cestu (např. v hudebním stylu), nemůžeme oponovat mainstreamu tím, že budeme bedlivě sledovat to, co je mainstream, a dělat opak. V tu chvíli bychom se totiž logicky sami řídili mainstreamem. Jedinou cestou ven je v tomto případě přestat řešit, zcela autenticky ignorovat, co je a není mainstream, a z tohoto “vakua porovnávání” se teprve rozhodovat. Když nám vadí, co si o nás někdo myslí, nebo jak nás vnímá, nikdy, NIKDY ho neporazíme tím, že mu budeme cokoliv dokazovat. Samotné puštění se s ním do boje je prohrou, a to pro osobu s jakkoliv silným duchem a osobností. Srovnávání se s ostatními nelze vyhrát, jejich názor nelze “porazit”, překonat, nebo “mu ukázat”. Cestou ven je přestat určitým způsobem CHÁPAT, že vůbec existuje.

Domnívám se, že vnitřní transformaci spouští vnější kroky a obráceně: proto chceme-li se přes něco “přenést”, je nutné vykročit zdánlivě opačným směrem: pro člověka, který má pocit, že toho od vesmíru nedostává dost, je paradoxně JEDINÉ funkční řešení mu něco odevzdat, ukázat, venku i uvnitř, že se zcela povznesl nad svoje strádání, protože neexistuje množství komodit, které by jeho potřebu naplnilo. Narozdíl od fyzického hladu nejde metafyzický hlad ukojit. Člověk, který má pocit, že od života nedostává dost, tento pocit neporazí tím, že začne schraňovat víc, získávat víc. Porazí ho tím, že začne “odevzdávat”, jako by už dost měl, jako by mu už o nic nešlo - a tímto aktem dojde naplnění, tímto aktem bude jeho hlad zcela nasycen, protože přestane existovat.

Maximum, co jsem načetl k zen buddhismu, je možná tak kniha Zen a údržba motocyklu (tudíž vlastně vycházím a připodobňuji se tomu, co ve své vlastní hlavě považuju za zen (a co s ním tedy nemusí mít vůbec nic společného)), ale čím jsem starší, tím víc se ztotožňuji se (svojí představou) zen buddhismu, kdy nejvyšším cílem je soustavné vzdávání se a oprošťování od touhy po tom něco dostat, nikoliv onu věc získat.

Nevím, jestli bych z toho byl schopen vyvodit nějakou obecně platnou poučku, ale mně samotnému se jako nejvyšší a “nejčistší” (pro náš vnitřní prožitek) forma překonání překážky jeví to, že ji vůbec nevnímáme jako překážku, že našeho ducha odlehčíme a znehmotníme natolik, že jí projde, jako by pro něj vůbec neexistovala, nikoliv, že našeho ducha namakáme tak, že jí s rudou tváří, supěním a praskajícími svaly přeleze a chystá se na další.

In the first state, man and sword become one and each other. Here, even a blade of grass can be used as a lethal weapon. In the next stage, the sword resides not in the hand but in the heart. Even without a weapon, the warrior can slay his enemy from a hundred paces. But the ultimate ideal is when the sword disappears altogether. The warrior embraces all around him. The desire to kill no longer exists. Only peace remains.

[celestius]

Nejzasadnejsi literatura mych dni

Jako obvykle jde spíš o jakési „poznámkování“ než čímkoliv užitečný seznam doporučené literatury :)

 Kosmos – Carl Sagan

Vědecká kniha o kosmu - všem, co bylo, je a bude.

Paradoxně žádná ze spirituálně či psychedelicky laděných knih ve mně neprobudila tak doslovné uvědomění panteismu existence – toho, že všechno je spojeno – jako Saganův Kosmos. Bylo to skrze drtivou a komplexní VĚDU toho, co Sagan popisuje (vše, co existuje, bylo utaveno v jádrech hvězd - nic „dalšího“ existovat nemůže, tudíž veškeré elementární „vydělení se“ od neživého po živé vyrůstá z jednoho společného zdroje) kdy jsem prožil něco, co asi věřící lidé cítí jako víru či náboženské přesvědčení. Syntézou toho, co jsem si o životě chtěl myslet, a toho, co Sagan předkládá, vznikl prožitek faktu jednoty existence – toho, že všechno je jedno a totéž: něco, co se alespoň v mém případě různým religiózním textům nikdy nepodařilo.

 Dragons of Eden – Sagan

Další Sagan, tentokrát rozebírající, to, jak je poskládaný lidský mozek a jak se vyvíjel, co je v něm zodpovědné za různé typy pudů, úvah atd. (velice mě zaujalo, že touha následovat vůdce je produktem našeho ještěřího = nejstaršího mozku, nikoliv nějaká „pokročilá“ tendence savčí). Dragons of Eden dobře ukazují, jak jsou určité historické modely mozku na rozumové úrovni nadbytečné, ale zároveň bychom bez nich doslova nemohli žít. Je pro mě od té doby fascinující přemýšlet nad tím, jak se různé impulzy jednotlivých částí mozku manifestují v racionální rovině, co „nízkého“ v sobě pravděpodobně dodatěčně „vysvětlujeme“ naší racionalitou.

 Alan Moore – MiracleMan/Swamp Thing

Alan Moore, před literárním světem „schovaný“ v komiksu, je pro mě možná největší literární osobností století: Moore je v mé mysli vypravěčsky „člověk, který domyslel/promyslel vše“. Charakteristickým rysem obzvláště raného Moora (Miracle Man, Swamp Thing, Watchmen) je, že bere ústřední myšlenku („Jaké to je být Superman“) a domyslí ji do její nejhraničnější roviny, do příběhu, po kterém už nelze nic dalšího vyprávět. Je naprosto bizarní, že Moore svoji kariéru víceméně „začal“ tím, že řekl superhrdinský příběh, po němž nebylo co říct.

Totéž Swamp Thing saga: Moore vezme ústřední myšlenku (Jaké to je být muž, co je zároveň rostlina) a dopracuje jí do její nejzazší formy, Swamp Thing přestává být člověkem, ale je vědomím, které prostoupilo rostlinou a toto uvědomění napíná Moore do extrému.

 Alan Moore – Promethea

Nejzásadnější literární dílo, které jsem četl. Spíš než příběh jde o fomulaci Moorovy filosofie, představení jeho pojetí existence. Pokud s ní někdo nesouzní, chápu, že může přijít „do ztracena“: pro mě je Promethea nejen nejkrásnější, nejepičtější, nejvěrnější příběh „o všem“ (kopírující v mé mysli vypravěčsky Saganův Kosmos), ale zároveň fantastický experiment s médiem komiksu samotným: například layout stránek, který tady nejen rámuje panely, ale sám slouží k vyprávění, by si zasloužil záznam na wikipedii.

 Neil Gaiman – American Gods

Neil Gaiman je v mých vypravěčských žěbříčcích “second only to Moore“ a American Gods jsou bezpochyby jeho nejlepší román. Jako mladík :) jsem měl radši Nikdykde či Hvězdný prach, ale American Gods je VELKÉ dospělé vyprávění. Dospělost je pro mě většinou spíš přeceňovaná a vypravěčsky na přítěž, ale tady je to ta dobrá dospělost.

 Neil Gaiman – Sandman

Nejlepší komiksové vyprávění. Moorovy věci jsou více experimentální a úvahové, dá se je zpravidla nějak zvnitřnit a reflektovat (o Moorovi jsem proto nepřekvapivě psal svou diplomovou práci :)), ale Gaimanův epos Sandman je lepší dlouhodobý příběh „na čtení“. Gaiman má krásnou, bohatou fantazii.

 Tolkien – Silmarillion

Mohl bych sem dát Pána prstenů, ale pozérsky je pro mě výš Silmarillion: postrádá sice detailnost a „zúčastněnost“ Pána prstenů, ale na druhou stranu je vedle něj válka okolo prstenu taková půtka na pískovišti, která se nedá srovnat s tím, když se Fingolfin jede utkat s bohem :) To ve mně zanechalo tak hluboký vypravěčský šrám, že si moc nedovedu představit, že mě někdo přesvědčí o tom, že někdy nějaká knižní postava udělala něco většího. Když jel Fingolfin na Morgotha, tak si celá Středozem myslela, že bůh Orome sám sestoupil a jede Morgothovi v ústrety :)

Viktor Frankl – Man´s search for meaning

Asi jsem úplně nepotřeboval „utvrzení“ ve svém nadějném pojetí života, ale Frankl velice účinně předkládá naději jako možnou volbu z jakéhokoliv počátku (koncentračního tábora). Frankl vlastně založil celé současné pojetí toho, jak někomu „pomoci“ – nikoliv řešením jeho minulosti, jako preferoval např. Freud, ale směřováním k nějakému budoucímu smyslu. Kromě toho Frankl výborně představuje koncept „prostoru“ mezi tím, co se stane a jak na to zareagujeme, jinými slovy že nejsme to, co se nám děje. Jsme to, co si z toho bereme.

 Ernest Becker – Denial of Death

Panická hrůza ze smrti je jediným skutečně dominantním strachem mého života. Jinak nejsem úzkostný, depresivní ani trudomyslný. Ale smrt – z toho mi tuhnou svaly, ježí se mi zátylek.

Becker pro mě formuloval jediný „pravdivý“ psychoanalytický text: celá naše přijatelná struktura bytí je stavěna na soustavném popírání faktu smrti. Veškeré ostatní pohnutky (např. sex) jsou vedle smrti naprostá banalita. Na jejím popírání, řešení a vysvětlování funguje KAŽDÁ existující víra: jedná se tudíž (i když o často nevyřčenou) zásadní otázku lidstva a bytí. Beckerův text ve mně zanechal jakousi zatím nenaplněnou naději v „krok do prázdna“: skutečně prožití a uvěření tomu, že nemám veškerá vysvětlení a tudíž není moje smrt nesmyslná a tragická.

Marcus Aurelius - Meditations

Jednoduchá, srozumitelná a proveditelná životní filosofie. Nejvíc mě zaujal naprosto přímočarý maxim „dobré a špatné aplikuj na svoje jednání, ne na svět okolo.” Řeší se tím pro mě zdánlivá dilemata typu “ale proč já bych se měl chovat dobře (např. restrikce CO2), když se ostatní dobře nechovají?”. Filosoficky je to vlastně docela podobné Franklovi: není na nás, jaké karty dostaneme, ale je vždy pouze na nás, jak je zahrajeme.

Herman Melville - Moby Dick

Ze všech klasik anglicky psané literatury (kterých jsem, především povinně do školy, přečetl obstojné množství) si Moby Dick získal moje srdce nejvíc. Je to jednak tím, že je to stylisticky zřejmě nejlépe napsaná kniha, co jsem kdy četl, a jednak tím, že Melville nepředkládá pouze nějaký symbolický příběh o “bílé velrybě”, ale příběh O symbolice samotné. V Moby Dickovi je na každou věc (hejna velryb, stožáry, postavy, objekty, koncepty) nahlíženo, jako na něco zrcadlícího téměř nekonečné množství věcí. Z Melvilla je cítít, že se podíval na kabát a ihned z toho začal vyvozovat emocionální výpoveď o polovině existence. Nejlepší na něm ale je, že stimuluje čtenáře k tomu, aby uvažoval podobně. Sice nebudu nikdy tak daleko/hluboko jako Melville, ale Moby Dick je ten typ knihy, u kterého si nejen říkáte, že autor je tak chytrý a prozíravý, ale který vás samotné pozdvihne v rámci intelektu a prozíravosti.

J. S. Mill - On Liberty

Dodnes nevím, jestli mě Mill tak ovlivnil proto, že mě jeho pohled na osobní a společenskou svobodu tak oslovil, nebo proto, že to byla první politická filosofie, kterou jsem četl :D

Každopádně ve mně jeho On Liberty (plus jeho pár dalších publikací) zanechalo hlubokou stopu. Millovo pojetí osobní svobody, kterého jsme pořádně nedosáhli ani po 200 letech (!!) stálo na jednoduchém principu: že do osobního života jedince nemá společnost co kecat. Je bizarní, že ještě pár let zpátky se mohlo v klidu kouřit v hospodě a ničit život a zdraví lidem okolo, ale stát bedlivě dohlížel na to, aby náhodou někdo nedělal něco u sebe doma. Za druhé ve mně Mill zakotvil víru v důležitost diskuse: “If all mankind minus one, were of one opinion, and only one person were of the contrary opinion, mankind would be no more justified in silencing that one person, than he, if he had the power, would be justified in silencing mankind.”

Mill měl vynikající argument pro to, proč nikdy nepotlačovat cizí názor: je-li správnější než náš, ochudíme se o možnost poznat správný názor; je-li horší, ochudíme se o možnost vyzkoušet si, že náš názor obstojí argumentaci a stojí za to ho mít.

Mill byl mimo jiné i feminista a i na tomto poli zformuloval naprosto neprůstřelný argument: jsou-li OD PŘÍRODY ženy méně schopné uvažovat, studovat, vykonávat nějakou práci atd atd (zkrátka cokoliv), neexistuje důvod jim v tom uměle systematicky bránit, neboť je-li to od přírody, určitě se to přece projeví samo, když to zkusí. Jak tohle zpochybnit? Buď by tehdy odpůrci ženských práv museli přiznat, že to tak přirozené není, a proto na jejich odpírání museli trvat, nebo to přirozené je a pak by je museli povolit (a stejně to pak trvalo dalších sto padesát let, než ženy nechali volit…)

V poslední době na mě udělal velice silný dojem Horáček – Vědomí a realita, ale je to tak nedávné, že nedokážu posoudit dlouhodobou významnost.

[celestius]

Swinging on the spiral

In one of his essays, Alan Watts proposes a theory that there is a certain balance and circular structure to existence, and any movement on this circle is naturally counter-balanced. The two examples he uses are food and traveling. We are able to produce more food as a whole but it has less “actual” food in it - its supplemented by additives, hormones and the like. We are able to travel anywhere in the world, but there is less reason to do so. There was a time when Marco Polo brought back his description of Asia and it was a mythical place that only one in a million could see. It was also a place that was fantastically, vastly different from the western world. Today, most of us can go to those places - but due to globalization, they will be less “different” - we will see the same stores, the same fashion, the same languages.

Watts' observation made a powerful impression on me, and I find myself applying it to many different things on a regular basis.

Look at the question of longevity: through incredible advances in medicine, we are able to extend the lives of many, to save them from numerous ailments long considered terminal. We use miraculous and not so miraculous pills to boost our chances of survival. And yet our natural longevity moves contrary to this. The very lifestyle that “allows” advanced medicine leads to ingestion of cancerous chemicals and poisons in our food. What we eat is less healthy, and so is mostly our lifestyle. With the medical knowledge and equipment we posses today, it is very possible our ancestors from the middle ages could have lived much, much longer. The more we make up for the deficits in our lifestyle, the more these deficits require the solutions we have been providing. The more efficient a pill is, the more likely it is it will cause a different disturbance in the body.

To be clear: I don’t think Watts suggests that our endeavor is pointless, and neither do I. To move forward is no less meaningful, and due to the relationship between action and inaction, is possibly more meaningful than standing still - even if the changes we inflict upon the world and ourselves only trigger mechanisms that counter them and render them void.

Because I have recently started teaching and not so recently became a father, I have also found myself applying these principles on education and upbringing.

Most parents today, I hope, understand that physical punishment is not a very good parenting tool, and neither is requesting blind obedience, forced conformity to gender and behavioral stereotypes etc. ON PAPER, today’s children have much, much better parents than your usual stern Slavic dad who comes home smelling of beer and hands out beatings like candy. And yet, in spite of this objective advancement, a concerning amount of children today suffer from anxieties, depression, inability to confront the world - about the same amount I imagine could have in another era despaired over why their father hadn’t showed them love. We have improved our metaphorical carpentry but somehow the products of our toils come out overly flourished and impractical. Conceivably, we raise children in more kindness and understanding than at any point in human history, and yet, they still manage to somehow come out equally “damaged”. It just fascinates me that there is such balance to the universe that no matter when one is born, they have on average the same amount of problems to cope with it with regards to their childhood, the same chance to become a functioning, happy adult. Those whose road was filled with obstacles naturally posses more power to overcome them, those whose wasn’t are naturally weaker and the much diminished (by human advancement) obstacles in their way take about the same effort out of them - both reaching a similar chance of final content.

This concept was really the best summed up by a picture where two parents gaze lovingly at their child and think “we will not fuck him up like our parents fucked us up” and a child labeled “a whole new kind of fucked up” :)

I do not for one second believe that we should start reverting or give up on advancing our methods. I don’t believe the answers lie in the past. I still 100% believe in progress, even with the certainty that it will be unavoidably contradicted in some new way we haven’t thought of yet.

[celestius]

The Last of Us 2

(text obsahuje lehké spoilery)

Kdyby se mě někdo zeptal, která hra se letos dočká nejkontroverznějšího přijetí, rozhodně bych neřekl, že to bude Last of Us 2. Na druhou stranu se zatím v roce 2020 nedalo čekat vůbec nic, a review bombing a hysterické reakce určitého segmentu hráčů na pokračování zbožňované zombie přežívačky od studia Naughty Dog se tak zařadily po bok o něco menších letošních katastrof, jako třeba koronavirová krize či protesty v USA.

Přestože se v tomto textu budu snažit primárně shrnout své dojmy ze hry samotné, nemůžu (a ani nechci) se vyhnout reflexi toho, co způsobilo nenávistnou odezvu hráčské obce, a do jaké míry odpovídá kvalitám nebo nekvalitám hry. Tomu se bude věnovat především druhá část.

Last of Us 2 byl v (nejspíš v pozitivním slova smyslu) neuvěřitelně vyčerpávající herní zážitek. Poslední hra, která mě takhle emocionálně vysála, byly pravděpodobně první Dark Souls, a přestože nelze říct, že by si tyto hry byly nějak extra podobné, obě skládají různé herní, vizuální a vypravěčské aspekty do pocitu zmaru a deprese.

Jeden velice zajímavý způsob, jakým v hráči Naughty Dog vyvolávají podobné dojmy, je odvážná volba relativizovat a konfrontovat motivace obou protagonistek, přičemž v druhé půli hry nás ještě ke všemu nutí odehrát „druhou“ stranu konfliktu. Zrovna tato mnohdy kritizovaná část mi přišla tempem, lokacemi, obměnou herních elementů a úderností vyprávění lepší než úvod. Naughty dog se dost překvapivě podařilo vzít nesympatickou, nesympaticky vypadající a jednající postavu, která měla méně času se mi představit, a byla od začátku znevýhodněná počátečním úhlem vyprávění, a přesto mě nakonec donutit přehodnotit moje vlastní sympatie a vyvolat ve mně celou škálu konfliktních pocitů.

Těžko se lze vyhnout srovnání hry s jejím předchozím dílem, už jen proto, že jeho triumfální úspěch paradoxně přispěl k vytvoření reakcionářského podhoubí, které následně vedlo ke koordinovanému útoku na agregované Metacritic hodnocení dvojky. Srovnání obou dílů ale zároveň výborně ilustruje směr, kterým se tvůrci ve dvojce pokusili posunout.

První díl byl především o dost jednodušší, nebo lépe přímočařejší dílo, jak pro vývojáře, tak pro hráče. Měl lepší tempo, snáz čitelné tematické sekce (oddělené akty, z nichž každý ukazoval určitý způsob vyrovnání se s kolapsem civilizace), a jasnější, údernější leitmotiv (chlap si myslí, že už nikdy nikoho milovat nebude a pak se mu to povede, tečka – jak z pera Clinta Eastwooda :)). Narativně byla naprosto perfektně zvládnutá. Dvojka má oproti tomu horší tempo, někdy poněkud zvláštně vkládá „zdržující“ akční/hororové pasáže ve chvíli, kdy příběh nabírá tempo a hodilo by se hráč kout, dokud je žhavý), Seattle by možná stačilo osekat z obou stran o jeden den či několik celých pasáží. I díky celkovému rozsahu (více než dvojnásobek hrací doby jedničky) hra někdy působí, jako kdyby tvůrci dostali tisíc nápadů a nechtěli se s žádným rozloučit či ho osekat. V Last of Us 2 je toho hrozně moc, snaží se to toho říct hrozně moc... zároveň mi ale neskutečně imponuje odvaha tvůrců pokusit se říct něco takhle obsáhlého, neurčitého, nepříjemného na vyprávění (v tomto ohledu mi to trochu připomnělo film Avengers: Infinity War, postrádající sice narativní kohezi např. třetího Thora či druhého Kapitána Ameriky, ale pokoušející se o bezprecedentně megalomanskou šířku záběru, za což je mu divák ochoten odpustit jakékoliv lapsy v tempu). Po dohrání jedničky jsem měl celkem jasno v tom, co cítím; v případě dvojky jsem zíral na to, jak mě dokázala rozhodit a znepokojit, jak špatně jsem dokázal zformulovat emocionální a názorové stanovisko. Jednička je jako kniha, kterou napíše talentovaný autor ve dvaceti – je přímočará, ale tím i úderná, tematicky sevřená, jednoznačná. Dvojka je dílo, které napíše člověk v padesáti, když chce ještě něco říct, ale najednou pozbyl schopnosti vynést jednoduchý soud, celý svět se mu najednou zdá tak komplexní, že má problém zaujmout stanovisko, a jeho dílo je tak náročnější, obtížněji zpracovatelné, a téměř určitě hůr přijaté..

Nebo ještě doslovnější: jednička je DOKONALE zpracovaný jednoduchý příběh. Dvojka je NEDOKONALE zpracovaný mnohem náročnější příběh. Sám nevím, jak se k tomuto poměru stavět. Na pomyslný piedestal bych nejspíš postavil jedničku, protože v ní snáz nacházím tu sílu (a v neposlední řadě byla první, což jí samo o sobě dává nezanedbatelný náskok), ale jaksi „akademicky“ tuším, že dvojka je o kus dál.

Aspekty, v nichž Last of Us 2 zcela překonává svého předchůdce, jsou samozřejmě grafika a hratelnost. Graficky není co řešit, hra je postavená pro současnou generaci konzolí (zatímco ne-remasterovaná jednička byla na PS3) a navíc je ještě její labutí písní, tudíž může pracovat s již finálním potenciálem konzole. Naughty Dog, pověstní svým smyslem pro detail, vybudovali neuvěřitelně realisticky působící svět jak vizuálně, tak kontextuálně (promokající oblečení, reakce postav na počasí, reakce světa na hráčovy akce).

Posun v hratelnosti je ale mnohem zajímavější: zpočátku se mi zdálo, že se hra hraje víceméně stejně jako jednička, s postupně přibývajícími hodinami jsem ale objevil celou škálu drobných vylepšení, která se složila do významného posunu dojmu z akce – chování nepřátel, taktické možnosti, vynikající level design. Akce je obecně hektičtější než v jedničce: nepřátelé jsou víc agresivní a jakýkoliv pokus schovat se za objekt a odtamtud je postřílet končí zpravidla rychlým obklopením a smrtí. Mnohem důležitější je tentokrát neustále měnit pozici a pracovat s matením nepřátel tak, aby se spíše soustředili na místo, kde už nejste, a vy je mohli „vysbírat“ z překvapivých úhlů.  Za nejoriginálnější nápad považuji to, že se nepřátelé oslovují jménem – tento zdánlivě drobný detail způsobuje mrazivé situace, při nichž se nepřátelé s hrůzou v hlase dovolávají svých přátel nebo lamentují nad jejich mrtvými těly. Násilí je zde vůbec dotaženo do takové podoby, že zcela ztrácí uvolňující nadsázku: vznikají tak často bizarní situace, kdy hru odmítají hrát lidé, kteří se zároveň smějí u toho, když Kratos někomu urazí hlavu nebo utrhne ruku a umlátí ho s ní. Už jen to má zajímavou výpovědní hodnotu o naší společnosti: lidé jsou násilí schopni přijmout pouze jako komickou věc, která nikoho nebolí, a to i kdyby měl někdo někomu prokopnout páteř, zatímco realistické vyobrazení, které se fenomén násilí zároveň snaží reflektovat a zbavit ho puncu nadsázky, je pro ně nepřijatelné. Brutalita, ke které jsou protagonisti hry nuceni, je zároveň jedním z nositelů celkového vyznění hry. S každým podřezaným nepřítelem, co chrčí a klepe nám v panice na rameno, jsou postavy hlouběji dehumanizovány a vzdalují se jakýmkoliv vlastním ideálům či iluzím, a naplňují tím své vlastní dějové oblouky i mimo cutscény. Násilí je v Last of Us 2 nástrojem vyprávění.

 To zní fantasticky, řeknete si; odkud se tedy bere to mizerné metaskóre? Zatímco hra sbírala desítky napříč novinářským spektrem, od hráčů se jí, především zpočátku, dostalo tisíců nul. To by už samo o sobě bylo nepřijatelné (jde odejít z první místnosti? 1 z 10; jde hra dohrát? 2 z 10 – v tomto kontextu neexistuje důvod, pro který bych hodnotícím schválil cokoliv pod 6 z 10), mnohem horší je však fakt, že hráči se hru rozhodli rozdrtit ještě před jejím vydáním na základě svých dojmů (!) z toho, jaká bude a co by v ní chtěli (!), a následně jí počastovali tzv. reviewbombingem, tedy koordinovaným útokem na agregované hodnocení. Překvapivá je také zbabělá neupřímnost těchto útočníků, neboť místo, aby si nalili čistého vína a přiznali své ideologické pohnutky, ve slovním hodnocení předstírají, že jim vadí scénář, tempo a hra samotná – připomeňme, že tohle vadí lidem, kteří během 2 hodin od vydání ohodnotili nulou hru s hrací dobou 30+ hodin. V první den už mělo Last of Us 2 třikrát tolik hodnocení, co první díl za několik let (!), čili hodnotící hráči se tentokrát zřejmě nějak zhmotnili z kapsy v časoprostoru, aby se podělili o svá moudra. Jenom některé recenze mají „koule“ na to nepokrytě přiznat vlastní názor k nule, to jest „SJW agendu“. Vzhledem k tomu, že tito lidé dopředu věděli, jaká hra bude a „tušili“, co jim bude vadit, ohodnotili hru nulou, následně jí teprve (zřejmě) dohráli a absolutně překvapivě si potvrdili vlastní názor, který měli předtím, než jí vůbec dali do mechaniky, se příště už podle mě ani nemusí obtěžovat jí hrát – je to redundantní, já už bych pouze hodnotil :)

Ani nevím, ze které strany bych měl současnou přehnanou ideologizaci a politizaci her (ale ostatně i filmů) vzít. Především nelze předstírat, že k ní dříve nedocházelo, protože jak říká Slavoj Žižek, neuvědomění si ideologie je největší možný ideologismus. Možná právě v tom je zakopaný pes. Když se vypráví stý příběh o bílém heterosexuálním muži, zdá se to být ideologicky nezatížené, nicméně vyprávíme-li sto identických příběhů, už v tu chvíli logicky moc dobře nereprezentujeme celý vzorek společnosti, která není homogenně ani mužská, ani heterosexuální, ani bílá. Nejlepším příkladem, který ihned nespustí „knee-jerk“ reakci tak, jako rasa nebo orientace, je třeba to, že za 60 let komunismu u nás vyšla jedna (!) kniha o vzdělávání neslyšících. Znamená to, že tu nebyli? Nepatřili k občanům ČR? Pakliže se něco, ať už cíleně, ale spíše díky neuvědomení ideologismu právě „mimochodem“, neobjevuje v akademické, a ještě hůř kulturní sféře, JE to samozřejmě samo o sobě stanoviskem, i když ho tak nevnímáme. Když budeme sto let točit filmy, ve kterých nebude ani jeden cikán, bude velmi snadné v budoucnu historicky vyvozovat, že u nás cikáni nikdy nebyli, přistěhovali se „nějak nedávno“ a vůbec nepatří k České republice. Jinak by se přece museli vyskytovat v nějakém kulturním záznamu.

Pro obrovskou část lidí je ale bohužel přechod z toho, co vnímají jako nezatížený, standardní stav věcí, který žádnou agendu nepodsouvá (přestože pochopitelně podsouvá) k agendě, kterou jsou schopní rozeznat, bolestný a nežádoucí. Nastává ale zvláštní situace, kdy tedy NIKDO bez vysvětlení/ospravedlnění, nesmí vyprávět jiný než standardní příběh. Jsou tam lesby? Tak nám cpete LGBT agendu. Tisíc her a filmů o heterosexuálech žádnou agendu nemělo, ale tady, tady už se to láme a přes to vlak nejede. Jsou tam tři hlavní protagonistky? Tak je to feministická agenda. Sice existují stovky filmů se třemi muži, ale to je normální, „akcidentální“ stav, za tím není třeba nic hledat. Ale ty ženy, to je třeba vysvětlit, na to si musíme ukázat prstem.  Je ale na hlavu říkat autorům, co nám „smí“ vyprávět, natož když ještě ten jeden jiný příběh je kapka v oceánu stejnosti, a tu kapku musí obhajovat.

Pro mě je stejně problematické, že by měl někdo z vnějšku (například nějaký dozorčí orgán) vynucovat či kvótovat zastoupení ras, sexuálních orientací atd. v uměleckém dílu, jako že bychom měli být proti naší vůli tlačení terorem společnosti k tomu, abychom to tak nuceně udělali. Pakliže to ale autor chce vyprávět, ať už z vnitřních pohnutek (což je obdivuhodné) nebo prostého kalkulu, že se „to nosí“ (což je obdivuhodné méně), nemůžeme mu v tom bránit argumentem, že nám něco cpe. Udělat jednou hru o lesbách není žádná agenda, a především, a to je to nejdůležitější, NEMŮŽE to být nástroj našeho hodnocení výsledku. Prostě nemůže. Pakliže nejsme ochotní dát uměleckému dílu 10/10 a ověnčit ho cenami proto, že reprezentuje nějakou agendu, se kterou souhlasíme (což bychom rozhodně neměli, a vytáčí mě, když se to děje), pak logicky nemůže být špatné, když s jeho předjímanou agendou nesouhlasíme. Black Panther není dobrý film, protože je v něm tuna černochů. Last of Us nemůže být špatná hra, protože tam nechceme lesby nebo feministickou agendu.

Dalším z často uváděných důvodů, proč se hra dočkala tak agresivní reakce, je vývoj scénáře, respektive odstranění jedné z ústředních postav. Pominu-li fakt, že tento krok byl podle mě vypravěčsky svěží a otevřel hře možnost vyprávět právě ten příběh, který chtěla, je především nutné uvědomit si, že žádné dílo nám nedluží, aby v něm něco nějak proběhlo. To, co nám dluží, je, aby to proběhlo dobře, přesvědčivě. Příběhu můžeme v klidu vyčíst, že postavy jednají nevěrohodně či nelogicky, nemůžeme mu ale vyčíst, že bychom si přáli, aby se v něm něco nestalo. Tzv. „entitlement“ hráčů videoher, tedy dojem, že jim autoři něco dluží a musí dodat, přesáhl v posledních letech všechny únosné meze. Kromě toho, že vydání hry doprovázela výše zmíněná reakční hysterie, dostaly například dabérky hlavních postav na sociálních sítích celou sérii výhružek smrtí, včetně výhružek, že najdou jejich rodiny a podřežou jejich děti – (!!!) protože si dovolily nadabovat postavy v díle, se kterým někdo nesouhlasí. V tomto směru na mě dolehlo silné rozčarování z hráčské komunity, která, ač snad převážné rozličná, má bohužel smutně homogenní jádro nenávistných incelů, pro které jsou hry únikem z neochoty či neschopnosti fungovat ve skutečném světě, což se pak následně odráží především v jejich přístupu k ženám (viz. různé gamergate apod.)

 Last of Us 2 ve mně zanechalo velice silný dojem hned po dohrání, a šel jsem spát s těžkou hlavou, ke cti mu ovšem slouží především to, o kolik tento dojem zesílil v následujících dnech. Ještě dnes se v myšlenkách opakovaně vracím k mnoha sekvencím a pocitům, které ve mně hra vyvolala, a přestože nevím, kdy seberu odvahu zahrát si jí znova (snad brzy), pohled na její obal bolí jako rána pěstí do břicha, což samo o sobě hodně vypovídá o její působivosti. Hlava projektu Neil Druckman měl nakonec pravdu, když předeslal, že jeho dílo bude spíš „engaging“ než „fun“.

Každopádně doporučuji všem, co o hru mají zájem, udělat si vlastní názor, a nenechat se odradit cirkusem okolo!

[celestius]

DOOM ETERNAL

Zatímco svoje pocity, přestože jednoznačně pozitivní, z Last of Us 2 se snažím ještě složitě zformulovat a „recenze“ mi stojí rozepsaná, Doom Eternal je hra, která je na povrch jasná jak facka. Její kulervoucí vlastností je ovšem to, že je schopná zároveň zůstat tak jasná, jak se jeví (je to střílečka a 99% hry je o tom, jak umíte střílet) a zároveň přidat obrovskou, neuvěřitelně chytrou nadstavbu, která nejen rozšiřuje možnosti hráče (což mě až tak nezajímá), ale především klade úplně nové požadavky na to, co se musí naučit, aby přežil. Až dopadne poslední náboj v Doomovi, určitě budete lepší hráč stříleček a ostatně asi i taktických strategií :)

Už předchozí restart série se mi líbil, ale nemůžu říct, že bych měl nějakou šokovanou potřebu reflektovat, co to změnilo pro střílečky. Doom Eternal je ovšem jako uvařit předchozí díl na 7000W - tak maximální hráčský požadavek, že se až zdráhám uvěřit, že je ho lidský organismus schopen.

Po některých přestřelkách (obzvlášť Slayer Gates) jsem měl pocit, že se mi nejdřív dohýbaly prsty, a pak teprve měly oči a mozek možnost si zpětně přehrát, co se stalo. Připadal jsem si jako člověk, co vystoupí z auta v dopravní nehodě: NĚJAK se stalo, že žijeme, a patrně budeme schopní zrekonstruovat, proč to tak je, ale nemáme pocit, že bychom úplně byli u toho.

Doom Eternal je tak transcedentální zážitek, že zasahuje (haha) úplně nové centrum v mozku, pro úspěch se musíme zároveň vypnout a zároveň neuveřitelně zapnout. Střílet v Doomovi je být top atlet, vyžaduje to jakési propojení s já, které za nás dokaže situaci vyřešit co nejpřímějším můstkem mezi úvahou a akcí. Na nic jiného v naší mysli není prostor – Doom Eternal je meditace do zvuků brokovnice :)

A na to všechno je hra schopná nastavit neuvěřitelně chytrou a náročnou kostru. Jeho zdaleka nejlepší prvek je, že řešení zdraví, armoru a nábojů (svatá trojice stříleček) je nyní přímo záležitostí přestřelky samotné: v lokacích se sice nadále válí zdraví, náboje a armor, pro přežití je ovšem zásadní určitým ZPŮSOBEM ustřílet protivníka. Když ho těsně dorazíte a pak doděláte pěstí, vypadne z něj zdraví. Když ho zapálíte, padá z něj armor. Když ho přeříznete motorovkou, vypadnou náboje. Genialita tohoto systému je v tom, že se jednak „nikam neodbíhá“, vše se řeší na místě, a jednak lze z každé situace ve hře vykřesat úspěch. Jakoukoliv konstelaci protivníků, nábojů a zdraví lze na místě vyřešit, tím, jak to v tu chvíli zahrajeme. Máme doslova absolutní nástroje přežití, my si UDĚLÁME tu lékarničku z protivníka. Už jen to je nejgeniálnější věc, co jsem ve střílečce viděl za posledních deset let, protože to zcela mění dynamiku toho, kdy lze ještě vyhrát a co se od hráče požaduje.

Na konci hry se pro přežití musíte naučit používat každý jeden herní mechanismus, každý jeden typ modifikace na zbraň nebo její ultimátní upgrade, abyste uspěli, musíte zužitkovat do posledního bodu v tabulce všechno, co jste do sebe dosud narvali, každej usmrkanej bod zdraví, a přesto, PŘESTO všechno to nakonec ještě musíte zcela regulérně ustřílet. Doom Eternal je jasnej jak facka, jenom to asi bude nejsložitější facka, co jste kdy dostali :)

[celestius]

Pravidla a obcanska zodpovednost

Když si tak ve volné chvíli formuluji v hlavě, jak si představuji ideálního člena společnosti a nositele občanské zodpovědnosti, jedním ze základních kamenů podobných úvah je pro mě vztah takového člověka k pravidlům. Na takovém vztahu není nic automatického, a právě to, že je za automatický považován, způsobuje situace, kdy lidé následují pravidla bez jakéhokoliv osobního soudu či přesvědčení (různé „legální“ procesy v nedemokratických zemích) nebo naopak nadřazují jakoukoliv osobní potřebu případnému omezení ze strany společnosti.

Zjednodušeně by se dalo říct, že každý kompletní člověk by měl být schopen vyjmenovat alespoň jednu (ideálně ale celou řadu) věcí, které by povolil a které by naopak zakázal. Drtivá většina lidí bohužel spadá buď do jedné, nebo do druhé přihrádky. Co se týče zákonů jako takových, existuje nepochybně více lidí, kteří prostě „vypínají“ nějaké osobní závěry a řídí se mechanicky tím, co je jim udáno jako správné. Tato skupina je větší především proto, že porušení zákona může být vymáháno trestem, čemuž se pochopitelně asi všichni chceme vyhnout. Přesně z tohoto důvodu ale raději přemýšlím (stejně, jako v tomto textu) o PRAVIDLECH, spíše než zákonech - zákony jsou totiž pro mě jakási přísnější podnodnož pravidel, kterých je víc a ne vždy jsou vymáhána přímým potrestáním, o to víc pro mě ale symbolizují dospělost jedince.

Zajímavé je, že obecná struktura dodržování a nedodržování pravidel je symetrická napříč oběma protipóly přístupu k nim: totiž, že velká skupina lidí dodržuje vymáhaná pravidla (zákony), protože je pro ně pohodlnější nebýt trestán, stejně jako jejich zdánlivý protipól – „porušovači“ pravidel, porušují nevymáhaná pravidla POUZE proto, že je to pro ně v tom kterém případě pohodlnější.

Občanskou zodpovědnost a vztah k pravidlům rád uvádím na příkladu sbírání psích hoven (v některých částech Prahy akt téměř zcela absentní), ovšem narazil jsem nedávno na mnohem trefnější příklad (nesbírání hoven je totiž nakonec stále teoreticky postižitelné pokutou), kterým je vracení nákupního vozíku. Autor příměru to podal takto: vrácení nákupního vozíku je naprosto jednoduchý, nenáročný úkon, o němž všichni spolehlivě víme, že je objektivně správně. Existuje velice omezené množství situací, které by jeho naplnění obhajitelně zabraňovaly. Současně ale jeho nevrácení (typicky ponechání na parkovišti mimo sběrné místo) není nijak právně postižitelné – neváže se na něj žádný trest, žádný konflikt, žádná pokuta, co víc, není jím ani co získat. Jedinou motivací vrácení nákupního vozíku je tedy to, že víme, že je to správně, že je to zodpovědné.

Příklad nákupního vozíku je pro mě výstižný tím, že představuje ukázkovou situaci, v níž naše ochota řídit se pravidly/zákonem není motivována pohodlím, ba naopak, řízení se pravidly je v tomto případě alespoň lehce nepohodlné. Tragédií nevyspělé společnosti je, že je plná jedinců, kteří měří svůj vztah k pravidlům pouze dle svého pohodlí, a to navíc způsobem, který je samotné v jejich očích morálně obhajuje. Nikdo není sebevědomější než prototyp rebela, co „vyškolí“ společnost, co kašle na pravidla, co „má svůj vlastní rozum“, přičemž ho ale bve skutečnosti využívá pouze k tomu, aby sám sobě vysvětlil správnost pro něj pohodlnější volby.

Moje snaha ujasnit si sám pro sebe pravidla porušování pravidel vyústila ve dvě základní směrnice: za prvé by člověk měl zvážit porušení určitého pravidla pouze tehdy, pokud mu perfektně rozumí, respektive rozumí tomu, proč a za jakým účelem bylo formulováno. Důvodem porušení pravidla v žádném případě nikdy nemůže být, že ho nechápeme. Pokud důvod a formulaci pravidla nechápeme, a není v konfliktu s naším morálním úsudkem (v kterémžto případě je nejen naše právo, ale přímo naše morální povinnost zákon porušit), neměli bychom ho v žádném případě obcházet. A za druhé: porušení pravidla by nám zřídkakdy mělo přinést užitek či pohodlí; právě naopak, plyne-li pro nás z jeho porušení užitek, musíme se mít třikrát tolik na obzoru před svou vlastní racionalizací naší touhy tohoto užitku snadno dosáhnout.

Teprve pokud jsme si naprosto jisti našimi vlastními důvody, můžeme přistoupit k porušení i těch pravidel, jež nás omezují. Ideálním příkladem je v tomto směru Henry David Thoreau a jeho Civil Disobediance (mimochodem naprosto vynikající obhajoba respektování a naslouchání názorové menšině). Thoreau skončil ve vězení, protože odmítl platit daně. Odmítl to ale ne proto, že by mu primárně šlo o peníze, ale jelikož odmítal platit daně zemi, která by z nich financovala válku s Mexikem (se kterou morálně nesouhlasil). Slavná anekdota tvrdí, že ho jednoho dne ve vězení navštívil jeho dobrý přítel Ralph Waldo Emerson a na otázku, jak je možné, že je ve vězení, Thoreau odvětil jak je možné, že je Emerson na svobodě.

I z Thoreauova příkladu je nicméně vidět, že svou volbu nakonec učinil v rozporu s vlastním komfortem (tj. životem na svobodě) a přijal za své porušení pravidel zodpovědnost i trest. A tím se dostávám k poslední části, kterou je akceptace trestu. Existují případy, kdy je vyhnutí se trestu ospravedlnitelné – především tehdy, pokud nesouhlasíme s jeho trvrdostí (například zastřelení za vyjádření odporu režimu), nebo pokud nesouhlasíme s celým státním zřízením. V takové situaci se ale drtivá většina z nás pravděpodobně nenachází, a obcházíme-li nějaké pravidlo nebo zákon, nevoláme tím zároveň po kolapsu současného právního systému. Tudíž, jsme-li při přistiženi, měli bychom trest přijmout – přinejmenším jako lakmusový test našeho odhodlání vyhnout se zákonu či pravidlu i navzdory tomu, že ve výsledku to pro nás znamená postih (místo situace, kde se mu nejdřív vyhneme, načež se ještě navíc vyhneme trestu, čímž „shodou náhod“ pouze získáváme a nic neobětujeme). Dáváme tím navíc najevo, že nezpochybňujeme celý zákonodárný systém naší země (což bychom neměli), ale pouze jeho určitý fragment.

Většinu textu jsem věnoval omezování případů, v nichž je přípustné porušovat pravidla, z čehož by se mohlo zdát, že jsem obecně zaujat proti použivání vlastního morálního, emocionálního a racionálního úsudku ve prospěch řízení se společenskými příkazy a zákazy. Není tomu tak: naopak jsem skálopevně přesvědčen, že svět a postup civilizace stojí téměř výhradně na ramenou těch, kteří měli odvahu z ušlechtilých důvodů porušit zákony, překonat dobová pravidla či konvence – ať už mluvíme o politicích, kteří se postavili útlaku, případně dokázali z omezení doby vykřesat základy spravedlivějšího budoucího uspořádání, či třeba vědcích, kteří si navzdory dogmatismu svých kolegů zachovali otevřenou mysl a následně svým nekonvenčním příspěvkem transformovali celé své pole (věda je z tohoto hlediska vůbec krásný příklad: téměř každý „skok“ vyžadoval naprosté převrácení dosavadních formulací a přesvědčení, ale pouze z rukou těch, kteří s oněmi formulacemi a přesvědčeními byli PERFEKTNĚ obeznámeni; nebyli to nedouci, kteří se ze dne na den rozhodli, že nemusí dbát na korpus vědomostí svého oboru, ale naopak ho znali tak dobře, že si mohli dovolit ho funkčně překonat, že viděli jeho nedostatky).

Schopnost řídit se pravidly je nakonec i schopností vnitřní, a svobodný člověk je ten, který dokáže své ego, své emoce, své neřízené duševní procesy řídit v mantinelech, které si sám nastavil. A naopak člověk, který je tak „svobodný“, že není schopen ani poručit sám sobě, se nakonec stává otrokem vlastní přelétavosti, a nemá pod kontrolou ani svůj vlastní život.

[celestius]

The Denial of Death

Za svou knihu o popírání vlastní smrtelnosti jako základu duševních pochodů člověka, The Denial of Death, dostal Ernest Becker dva měsíce po smrti Pulitzerovu cenu. Je k nevíře, že zatímco značná část psychonalytických textů více či méně zestárla, a diamanty funkčního významu musí dnes člověk lovit mezi uhlím dobových přesvědčení a osobních obsesí jejich autorů, Beckerův text z roku 1973 je ještě dnes laicky řečeno naprosto kulervoucí. Přestože Becker vychází především z práce poněkud zapadlého člena vídeňské psychoanalytické školy Otto Ranka, je nemožné otevřít téma psychoanalýzy bez zmínky o jejím otci, Sigmundu Freudovi.

K Freudovi jsem měl vždycky trochu ambivalentní vzah. Na jednu stranu skutečně revolucionalizoval pojetí lidské mysli tím, že zcela postavil na hlavu do té doby převládající představu, že člověk je bytost racionální a logická, a především že své myšlení a jednání má plně pod kontrolou. Z perspektivy dnešní psychologie, a ostatně i z hlediska velice obecného náhledu na nás samotné, které už implicitně předpokládají existenci podvědomí atd., je nepředestavitelné, že někdy někdo věřil v absolutní opanování se a pouze jakousi manifestní hodnotu našeho rozumu. Freudovy tou dobou převážně teoretické úvahy (kterých se často sám vzdal, obzvlášť ke konci života) nakonec podpořila i moderní neurobiologie, která dokázala veděckou metodou ukázat, z jakých evolučních části se skládá lidský mozek (ještěří mozek, savčí mozek, neocortex) a v jakých případech přebírají kontrolu nad našim chováním, a jak je tato kontrola nám samotným aposteriori vysvětlovaná čistě racionálním způsobem, jako by z něj vyvstala (a ne pouze využila rozum pro zpětné obhájení pudové reakce). Na druhou stranu velkou část své teorie pohřbil pod sexuálními interpretacemi, a to ve většině případů bez jakýchkoliv empirických důkazů. Obzvlášť celá vývojová psychologie dětí nemá (logicky) oporu v žádné skutečné odezvě zkoumaných subjektů, a ranná psychoanalýza často připomíná náboženství – popisované principy nelze vyvrátit, protože vycházejí z podvědomí a tudíž je nelze přímo poznat, a musíme se smířit s tím, že nám to říká terapeut (ostatně, paralelu mezi náboženstvím a psychoterapií často načrtává i Becker sám, když přirovnává terapeuta k Bohu (zpovídáme se mu, očekáváme od něj rozhřešení a rady) a psychologické „Já“ k duši).

Když jsem byl naposled ve Vídni se studenty psychologie z Mississippi na návštěvě Freudova bytu (který dnes funguje jako muzeum), vyplynulo z dialogu s jejich profesorem, že moderní psychologie nahlíží na Freuda poměrně kriticky, nebo přesněji je pro ní podobným případem, jako byli ranní fyzici pro vědu – na jednu stranu géniové své doby, kteří byli schopní formulovat úplně nový náhled na danou věc, na druhou stranu do obrovské míry oběti své doby (u Freuda je to např. pro jeho dobu typický šovinismus) a zkrátka i oběti svého génia. Právě o Freudově obsesi sexualitou píše Becker na začátku knihy, a zajímavě k ní podotýká, že by bez tohoto redukujícího přístupu dost možná nebylo možné Freudovy myšlenky formulovat, protože otevřely tak obrovský (budoucí) záběr na téma mysli, že by nebylo možné ho v plenkách psychoanalýzy a moderní psychologie poskládat. Přestože sám Becker tedy považuje Freudovu tendenci vysvětlovat vše sexuálním pudem za přežitou, celou jeho knihou je zároveň protknutý obdiv k otázkám a tématům, která Freud otevírá.

Jak jsem již zmínil v úvodu, hlavní hnací silou duševního života člověka je podle Beckera vědomí smrti a její popírání, a v širším smyslu i trýznivé vědomí kosmické náhodnosti. Becker často bere typicky Freudovské téma (závist penisu) a nahrazuje jeho sexualizované řešení řešením kosmickým – tedy například že je-li dítě trýzněno pohlavními rozdíly mezi sebou/rodiči, nejde o jev sexuální, ale o bolestivé existenciální uvědomění, že mu bylo jedno pohlaví NÁHODNĚ přiřazeno, že se mohlo narodit jako muž, žena, zvíře, zkrátka že kosmos nemá žádný řád. Přestože musím podotknout, že i zde mám pochybnosti o samotné smysluplnosti pokusu formulovat popis duševního života bytostí, které nejsou schopny žádné čitelné exprese, natož řeči (do celkem pokročilého věku je podle mě čtení emocí a reakcí dětí mnohem častěji projektování dojmů rodičů na prázdné plátno spíš než autentický pokus o porozumění), a že nic z toho opět nelze „prokázat“ (a minimálně zde je psychologie spíše jakousi odnoží filosofie než skutečnou vědou), Beckerova interpretace se mnou rezonuje určitě výrazněji než interpretace sexuální. Když Becker píše o kosmické náhodnosti, cítím úzkost, která z ní plyne. Když Freud píše o jakési přitažlivosti k matce a tahá vagíny a penisy do celkem jakéhokoliv duševního pochodu, necítím nic :)

Becker je neuvěřitelně prozíravý, když prezentuje psyché „zdravého“ jedince jako dobře vybudovaný systém popírání základních faktů existence, a naopak nezdravého jedince (schizofrenika, neurotika) jako někoho, kdo naprosto přesně a správně vnímá realitu – žije v hrůze z kosmické náhody, nemoci, smrti, nekontrolovatelnosti života, protože nedokázal vybudovat funkční lež, že má svůj osud pod kontrolou. Zajímavě toto Becker váže i na různé obsesivně-kompulzivní poruchy, a jejich normálnější varianty jako je náklonnost k pořádku, uklízení atp., jako na pokusy kontrolovat malý segment reality, vytvořit minikosmos, kterému lze vtisknout řád, a „ukrýt“ se v něm před chaosem makrokosmu.

Můj oblíbený argument v diskusi s lidmi, kteří se „nebojí smrti“, jestli by se tedy v pohodě smířili s tím, že zemřou třeba za týden, a proč tedy existují nějaká stádia smíření se smrtí u smrtelně nemocných pacientů, když jsou všichni přece zcela smíření, prezentuje Becker v údernější podobě, když mluví o situacích, kdy třeba padá letadlo nebo hoří budova, a všichni tito „pohodáři smrti“ řvou hrůzou, zahazují šat civilizace a dělají vše pro to, aby přežili. A o přežití jde především – Becker prezentuje problém lidského bytí jako rozpor mezi naší zvířecí existencí – pudy, potřeby, upadající fyzická schránka – a existencí symbolickou (naše duševní, symbolické já, všechny naše myšlenky, touhy, abstrakce). Symbolické já je sice skrze naší představivost věčné, je ale bohužel ukotvené v já fyzickém, nemůže nikdy plně opustit jeho „instrukce“. Tělo přirozeně nechce zemřít, a symbolická část se tedy (a zde se opět vracíme ke vztahům mezi různými částmi mozku) se smrtí taktéž nemůže smířit, a musí vymýšlet způsoby, jakými by strach z ní v rámci nerušeného fungování zakryla.

Pro Beckera je téma smrti zároveň tématem smyslu lidského života. Váže ho proto i na různé společenské struktury, v nichž se jednotlivec vzdává vlastního soudu ve prospěch autority, ať už je to v rámci armády, vědeckého experimentu nebo v kontextu hypnózy. Becker poukazuje na to, že ve všech případech nejde ani tak o to, že by vůdce/otcovská figura (ten, „co ví“) byla skutečně tak magicky působivá, ale o to, že jednotlivec se ochotně podvoluje, participuje na svém podřízení,  aby mohl uložit nutnost odpovědět na smysl svého života někomu jinému. Jednotlivec se dobrovolně sám obelhává, chce se stát znovu dítětem (!), které nemělo pochyb, protože dostávalo odpovědi a instrukce od rodičů, a tam, kde je nedostalo, si bylo stále jisté (jako v případě např. náboženství), že rodič určitě ví. Deziluze dospělosti ho pak vyvrhla ve svět, v němž patrně nikdo „neví“. Voják je ochoten položit život za věc (a paradoxně tím překonat pudový strach ze smrti!), protože je pro něj příjemnější předstírat, že to má smysl, protože mu to tak bylo řečeno, než se potýkat s otázkou smyslu svého konání, kterou by musel sám zodpovídat.

„A z toho strachu jsme si vyřezali modlu, a tu modlu jsme nazvali Bohem“, říká o strachu ze smrti Antonius Block v Sedmé pečeti, naznačujíc, že formulace náboženství je pouze všelidským pokusem zakrýt kosmickou hrůzu naší existence. Jak Becker prozíravě podotýká, téma smrti je přítomné ve všech světových náboženstvích – co víc, život po smrti je vždy jejich ústředním tématem, jejich výsledkem, cílem či odměnou za snažení jeho následovníků (kromě toho, že téměř všechna náboženství mají taktéž mesiáše/hrdinu, který znovu ožije, tudíž doslova porazí smrt). Vtipně Becker glosuje hinduismus, který předstírá, že cyklus znovuzrození je nežádoucí a chce se z něj vymanit – je to podle něj geniální myšlenkový trik sám na sebe, kdy sami před sebou předstíráme, že naopak chceme zemřít a další život je nežádoucí, přitom jde ale jen o další rovinu popírání vlastní smrtelnosti. Vzhledem k tomu, jak dominantní silou bylo náboženství po většinu trvání lidské civilizace, a tomu, že právě mandát nad pravidly řešení smrti byl jádrem jeho autority nad svými následovníky, je zjevné, že naše vlastní smrtelnost je všeobjímající nevyřešená otázka každého jednotlivce, ať už si to připouští, nebo ne.

Zásadní problém, nastolený nástupem psychologie, je ale podle Beckera fakt, že vzala poslední výspu náboženství (které již tou dobou ztratilo autoritu přesného popisu vnějšího světa ve prospěch fyziky, biologie, matematiky, zkrátka vědy), to jest vnitřní duševní prožitek člověka, sídlo jeho DUŠE, a přejmenovalo ji na psychoanalytické „já“ (self), naprosto oproštěné od možné náboženské intepretace. Moderní psychologie tedy jinými slovy bere našeho věčného nadpozemského ducha, který motivuje a pohání naše jednání, a vysvětluje ho opět vědou, vázáním na neurobiologickou realitu mozku atd. Právě tím se terapeut, jak zmiňuji výše, stává pro pacienta Bohem, tedy nositelem vysvětlení. Terapeut je ten, kdo mu symbolicky Boha sebral, „explained God away“, jak píše Becker, a tudíž jedině od něj je možno dostat vysvětlení smyslu existence a řešení smrtelnosti. Asi není třeba zmiňovat, že žádné takové vysvětlení terapeut nemá ani nemůže mít, a právě popření Boha, smrti, a vzestup psychologie/psychoanalýzy stojí paradoxně za většinou současných psychických potíží, které klíčí z kosmického neukotvení člověka.

Co tedy s tím? Beckerův poněkud pesimistický závěr je, že idea Boha je bohužel již pro moderního člověka nevěrohodná, byla již příliš důkladně a efektivně popřena naším dosavadním poznáním skutečnosti - zároveň je ale potřeba najít něco mimo fyzický svět, co by jeho/naší existenci ospravedlňovalo. Smysl bytí nemůže být ve výsledku vázán na fyzickou realitu, neboť by v ní byl neustále vystaven riziku zničení. Pregnantně to shrnul sám Freud větou „the spectre of the dinosaurs still haunts man and will always haunt him“. Konfrontováni s vědomím bezcílného vyhynutí jedné dominantní formy života chápeme, že ve vyzické realitě není nic v bezpečí. V tom byla genialita náboženství, dokud fungovalo – přesouvalo význam do symbolické, abstraktní roviny, která nepodléhá pravidlům světa, jak ho známe, a je večná. Víra v takový smysl zároveň člověku umožňovala překonat de facto jakoukoliv tryznu – byla důvodem přetrvání, popřípadě ještě lépe morálního jednání, který nepotřeboval obhajoby a nebylo možné ho popřít z prizmatu života „na Zemi“.

Beckerovým závěrem je přesvědčení, že právě navzdory svému již děsivě detailnímu poznání reality musíme duševně učinit krok do neznáma; víra, respektive její varianta, ve smysl, kterému nerozumíme a nemůžeme porozumět, je jediným možným řešením našeho biologického osudu. Zdánlivou nesmyslnost smrti, existence lidstva, veškerého konání, lze stále překonat pouze mimo její rámec. Poslední záchranou duševního zdraví člověka je vynaložit absolutní úsilí pro to, aby uvěřil v nepředstavitelné, aby uvěřil v možnost maximálního nevědění a nepoznání.