cestakolemsveta2017

[cestakolemsveta2017]

[cestakolemsveta2017]

27. Den - Bangkok

Hned po zazvonění budíku jsme se běželi podívat, jak to venku vypadá a přišli jsme si jako blázni. Šli jsme spát ve tři ráno, v osm jsme vstávali a po vodě ani památky. Slunce, sucho, krásná obloha.

Jdeme dolů do vestibulu na snídani a čísník říkal, že ještě před hodinou byly malé doznětky, ale jinak vše vypadá, že bude v klidu.

Nasnídáme se a jdeme hned do resturace, kde budou vysílat nejsledovanější zápas mezi boxerem a zápasn��kem MMA.

Dvě hodiny máme oči na obrazovce, je to fakt napínavý!

Skončilo to jak to skončilo, ikdyž pro nás je stejně Conor vítěz a jdeme se nechat znovu rozmazlovat - namasírovat.

Do jiného salonu a na jiný druh masáže. Výběr nechal Honza na mě a tak vybírám opět kultivovanější salon a nacházíme jeden opravdu moc pěkný na hlavní ulici.

Vybíráme si oba dva hodinovou olejovou masáž a cena byla krásných 500 báthů, zhruba 300. Měli jsme opět společnou kóji a tentokrát jsme vyfasovali jednorázové spoďáry a já čepici na hlavu přes vlasy. Vypadali jsme v tom vtipně. :-)

Když už jsme byli připraveni, masérky naběhly.

Uf, teda! Úžasný! Teplý olej nám postupně vmasírovávaly do kůže postupně po celém těle.

Řekla bych, že to bylo rozdělené do takových tří částí. První byla relaxační u které jsme s Honzou usnuli. To bylo právě to hlazení, vmasírovávání do kůže a to s jemnou hudbou a přítmím udělá své. Další bylo opět mačkání bodů, tentokrát také úplně jiných a jiným způsobem. Asi vzhledem k teplotě a přítomnosti oleje to bylo na způsob klouzavého pohybu kloubů masérky. Zní to drsně, ale bylo to vážně příjemný. No a poslední část už byla horší :-) to už po nás skákaly, lezly, tahaly nám ruce, nohy, prováděly s námi různé chvaty a jako zakončení přinesly teplý ručník s aroma citronové kury, který postupně přikládaly na obličej a provedli takovou antistresovou masáž hlavy.

Ještě bych taky chtěla napsat, že jsme z prvu leželi na zádech a masírovala nám tedy logicky zadní část těla včetně půlek. Poté jsme se otočili na namasírovanou část a tělo nám masírovaly zepředu. Neustále jsme přes sebe měli hozený takový jakoby ubrus a tak jsem v klidu dál ležela a užívala si to, ale najednou se ubrus rozlítl a mě masérka začala masírovat prsa. :-D chvilku jsem byla teda v takovém citovém rozpoložení protože jsem si říkala, že jestli jsme si třeba nespletli podnik a nevstoupili na jinou masáž, ale asi po třech minutách přestala. :-)

Při masírování prsou se ještě s Honzovo masérkou pochechtávaly a volali na Honzu, ať se podívá :-D asi jako by je nikdy neviděl :-D tohle bylo tedy zvláštní, jinak nás ale pěkně protáhly a my si to moc užili.

Po cestě z masáží jsme se stavili v restauraci po cestě na jídlo. To jsme zase udělali kravinu. :-) Honza si chtěl dát křehké kuře s rýží, které sice dostal, ale nechutnalo tak, jak si představoval a já si objednala nudle s krevetama, které jsem dostala s tofu a byly tak sladké, že se to nedalo jíst.

Jídlo tady už jsme prostě vzdali, jediné, kde nám opravdu chutnalo, byl sushi bufet, kde jsme si sami vařili. Stojí stejnou cenu jako dvě takovéhle jídla v restaurace a tak si slíbíme, že si tam na večer půjdeme nacpat pupek. To mě uklidní a můžu zbytek dne zase dál fungovat :-D

Vrátili jsme se zpátky na hotel a šli se naposledy vykoupat do bazénu. Ale jen na chvilku, dali jsme si půlhodinku. Máme v plánu obejít pár památek, dva nákupní trhy, jídlo respektive konečně to sushi a ulici Soi Cowboy, kde jsou na 50ti metrech2 je 45 barů.

Tak jo, zase to zkrátím jo, jeli jsme hodinu by jsme se podívali na prezidentský palác. Všechno  pohodě, přijedeme, platíme vstupné ale jelikož je Honza první vepředu, slyším jen at přijdeme zítra. Honza zase říká, že ne a tak nás tedy vspouští do areálu. Procházíme kontrolou jako na letišti, kontrolují obsahy tašek a zrovna celé ochrance přivezli večeři ve formě sendvičů, tak Honza natahuje ruku a říká jestli mu dají taky, samozřejmě ze srandy, ale oni bez váhání podávají rovnou dva. Honza odmítá a já mu přísný hlasem říkám, at to vezme. Jenže netušila jsem, že to je jejich jídlo, myslela jsem, že se to dostává ke vstupu :-D to jsem se samozřejmě dozvěděla, až když jsme vyšli ven. :-D Sendvič přišel vhod, koupili jsme si k němu ledovej čaj a pochutnali si, takže díky, hoši :-D

No, trochu srandy a hned nás to přešlo. Je zavřeno. Otevřeno je do šesti a je 18:01. Ríkají ale, že poslední zákazníky pouští 30 min před koncem otevírací doby. Pošlou nás tedy na druhou stranu celého paláce, že můžeme vidět kousek parku. Po cestě Honza krmí veverky na stromě a co Vám budu povídat, než jsme to obešli, měli zavřeno i tam.

Ztráta času, ale vidíme ho alespon z venku. Chytáme si teda další tuktuk s tím, že pojedeme na večerní trhy. Usmálo se na nás štěstí a zastavil nám příjemný pán, který nám řekl, že nás odveze na tři zdejší památky které jsou ještě otevřené, plus nás vyhodí na večerním marketu a to vše za 200 bathu, to je krásná cena!

Takže sedáme a jedeme. Viděli jsme jejich obrovského budhu, mnichy jak se modlí, kus jejich ceremonie, hřbitov, palác z dálky a vysazuje nás u obchodu kde na míru šijou obleky. Kdyby jsme to někam využili, tak asi neváháme, byla to krásná cena i nádherné látky, dokonce i neuvěřitelná ochota a rychlost. Je sedm večer a oni jsou ochotni to ušít do rána a ještě přivézt až na hotel.

Strávíme zde asi půl hodiny a jedeme do dalšího totožného obchodu, jelikož jak nám řekl řidič, dostane za to nějaký kupon a slušně nás poprosil, zda by jsme to pro něj udělali. Zde už takový přístup není. Nepříjemní lidé, nevábný smrad a vůbec jsme se tam necítili dobře, takže po chvilce odcházíme ale ridic i tak kupon dostal, tak jsme byli rádi.

Odvezl nás na nejznámější večerní trhy podle tripadvisoru. Jsou fakt pěkné, podle mě nejhezčí, jaké jsme viděli. V ulici která připomínala new york byli bary, resturace a spousta stánků se vším. Našli jste tu zde ale i banky, směnárny nebo prodejce zvířat.

Zastavujeme se u stánku s grilovanýma tarantulema. To je teda hnus, ale už na stánku má napsané, že chce za fotku 10 bathu. Slečna pred námi fotila jak o život a nezaplatila a pán pěkně nadával, takže těch pár šušní raději předáváme pro klid na obou stranách. Později zjištujeme, že takových prodejců je tady více. Mimo tarantul měli různé škvory, šváby, ale i štíry. Za štíra chtěli 150 bathu (cca stovka) a za tarantuli 500 bathu, cca stovky tři.

Po trzích, kde jsme se zdrželi asi hodinu, jsme vyrazili konečně na sushi. Bože, to byla taková slast, to si neumíte představit. Opt stejné provedení jako minule, přecpali jsme se k prasknutí. Už jsme věděli co a jak, kde co je a tak jsme se cítili o něco lépe. :-)

Po sushi jsme vylezli ven a opět pršelo, ale i přesto bylo teplo a nebylo tolik vody na zemi jako včera.

Absolvovali jsme ještě dva další noční trhy a jako poslední jsme vyrazili do Soi Cowboi ulice, kde jak jsme psali, je na 50 metrech 45 barů. Byla to alej holek ve spodním prádle lákající zákazníky. Zde je i kabaret s ping pong show a natáčela se tu Pařba v Bangkoku. Už je ale jedna ráno a my v šest vstáváme, takže si balíme všechny blbiny, které jsme za ten den nakoupili a vracíme se na hotel.

[cestakolemsveta2017]

[cestakolemsveta2017]

26. den - Bangkok

Tak dnešní den se tedy moc nepovedl. Ale zpětně ho bereme jako lekci našeho vztahu. :-)

Už od rána byl pařák jako blázen a my vyrazili na nejznámější trhy v Bangkoku a to trhy víkendové.

Mimořádně nás taxi dováží na domluvené místo. Trhy jsou to ohromné. Tisíce stánků nabízejí od jídla a pití, až přes oblečení, nádobí, suvenýry, po masáže. S jídlem jsou některé velmi originální. Čerstvé džusy z exotického ovoce nebo domácí limonády a nanuky z kokosu. Umíráme vedrem a tak koštujeme jeden za druhým. Kupujeme nepotřebné věci tzn blbiny a jíme wafli se zmrzlinou, šlehačkou a čokoládou. Mnam!

Na trhách strávíme asi tři hodiny. Strašně to uteklo a Honza měl potřebu projít opravdu každý stánek. Myslím, že by jsme tam byli i déle protože za tři hodiny jsme stejně vše neprošli, ale vedro bylo tak úmorné, že jsme se rozhodli jet domu k bazénu a pak pokračovat.

Bereme si taxi, smlouváme o ceně a vyrážíme domu.

Ráno jsme si chtěli nechat vyprat, připravila jsem to do jejich pytlů ke dveřím, ale samozřejmě jsme to zapomněli odnést na recepci, což jsme zjistili hned po tom, co jsme se z trhu vrátili. Bereme si tedy plavky a svištíme si to nahoru do posledního patra k bazénu.

U bazénu je ale plno a nejsou už ani osušky. Nevadí, je tu poslední volné lehátko a tak ho využíjeme pro oba. Stejně budeme jen ve vodě.

Asi hodinku se průběžně čachtáme a mezitím promýšlíme, co bude dál. Je toho tolik, že něco musíme vyřídit a hlavně trochu sesynchronizovat.

Plán je hotový a my se jdeme zkulturnit. Tedy zkulturnit, Honza mi dává opět deset minut, takže beru vlasy útokem, hážu na sebe to první co mi přijde pod ruku a vlastně také poslední čisté a jedeme do luxusní restaurace se sushi, která je od nás vzdálená asi hodinu.

Po cestě jsme ale přehodnotili celou situaci a nejdříve jsme si zajeli do centra zakoupit lístky na ladyboy show, kterou máme večer v plánu.

Zjištujeme, že i tady jsou trhy, ale nejdříve si jdeme zakoupit lístky. Lístek na osobu vychází 1200 bathu/800.- včetně jednoho drinku.

Měli jsme naplánovanou show od osmi, ale bylo nám řečeno, že je volno až od třičtvrtě na deset. I tak lístek ale bereme a holt plány opět přehážeme.

Ladyboy show je hned vedle zábavního parku a trhů, jak jsem psala a tak jdeme obojí projít.

Na trzích, které jsou zase jiné, nacházíme i spoustu padělků značek a třeba ručně vyráběná mýdla.

Dáme si jedny nudle protože už hlady nevidíme a jdeme se podívat na ruské kolo, které nás lákalo, už z dálky.

Je opravdu veliké a vzhledem k západu slunce, nás úplně láká. Rozhodneme se jít. Při placení nás ale vyprovodili, že nejde platit kartou a my u sebe nemáme hotovost, tak jdeme vybrat. Když jsme našli konečně bankomat, mysleli jsme si, že nefunguje a tak jsme šli do jiného. Takhle jsme prošli asi tři, kdy jsme pochopili, když jsme se podívali na zůstatek, že už na ní nemáme peníze a zbylé dvě máme na hotelu. Peníze tam tedy byly, ale ne tolik, kolik jsme chtěli vybrat, nicméně na kolo to bylo a tak jsme šli znovu vystát frontu.

Placení a doba, než jsme mohli nastoupit do kabiny trvala asi půl hodiny, ale už jsme konečně uvnitř a je to super! Jsme spolu dnes rok a tak si na důkaz lásky dáváme pusu a číháme jak rychlý je tu západ slunce. Ve chvilce je hned tma. Kolem dáme tři kolečka, vystupujeme a jdeme skrz trhy na další taxi (tuk tuk) a vyrazíme do resturace.

Silně nepříjemný řidič nás tedy odveze na místo, kam jsme chtěli a ještě před jedním fopa přichází jedna katastrofa. Chtěl více peněz, než kolik bylo předem domluveno, což jsme samozřejmě odmítali a on se vztekal, nadával, zvyšoval neustále hlas a máchal rukama. Kolemjdoucí thajec viděl nepříjemnou situaci a tak se zastavil a chtěl pomoct. Jenže k absenci slovní zásoby anglických slovíček našeho řidiče, to nebylo možné. Navíc byl Honza tak milej, že když jsme platili, ještě než k tomuhle celému koncertu došlo, dával mu o pár peněz navíc jako dýško.

Pokládáme mu tedy peníze na sedačku, peníze, na kterých jsme byli předem domluvení, dýško si Honza strčil do kapsy a odcházíme. Trochu se bojim protože řidičovi už se kouří vzteky z hlavy a přidává na hlase, ale dopadlo to dobře.

Přicházíme k restauraci a jak jsme rychle přišli, tak zase odešli. Vzhledem k honosnosti restaurace zde byl určený opět dresscode, o kterém nikde nepsali a my měli oba pantofle a Honza krátké kalhoty. Další věc byla, že bufet, na který jsme původně jeli, je jen kolem oběda. Večeře je klasicky výběrem z menu.

Smutní tedy odcházíme, protože celý den jsme se pořádně nenajedli a jen tak si odtrhovali od úst, aby jsme na večer měli hlad, ale nevadí, koupíme si něco po cestě.

Během chvíle se změnila počasová situace a začalo pršet. Jdeme tedy hlavní ulicí a stavujeme se ve starbucks. Kávu si bereme s sebou, aby jsme se nezdržovali a jedeme zpátky taxíkem k trhům u ladyvoy show, že se najíme tam.

Sedáme do první restaurace, která na okolo vypadala nic moc a ceny byly šílené. Odebrali jsme se teda k další, kde si Honza dal pravé thajské jídlo a dopila svojí ledovou půlitrovou kávu, které jsem byla úplně plná.

Sedíme celkem dlouho, kupujeme pár blbin protože courat v dešti se nám nechce a jdeme na ladyboy show.

Klasický kabaret s červenými světly. Je opravdu plno a show trvá hodinu a čtvrt. Na to, jak nadšeně jsme tam vlezli, jsme už tak neodcházeli. Jsme rádi, že můžeme říct, že jsme ji viděli a vlastně tak trochu byli součástí, ale znovu už by jsme nešli.

Do čeho jsme šli samořejmě víme, o tom to je, svět třetího pohlaví, o kterém nevíte, co si myslet. Ale humor a celý průběh show nás nijak nezaujala. Přirovnala bych to k trawesti show, kde alespon zpívají a napodobují známé celebrity, takže se pobavíte popřípadě si i zazpíváte, ale tady ne. Známou osobnost napodovali jen jednou a to beyonce na dvě minuty.

Při odchodu přišel ale další šok. Všichni vystupující ladyboy a že jich opravdu bylo, stáli v chodbě, kterou jste odcházeli  a chytali Vás za ruce, aby jste jim dali peníze. Byl to celkem šok. Už jen proto, co dělali, ale také vidět je za světla a z blízka. Šílený.

Konečně jsme se dostali k exitu a zjištujeme, že už jsou venku doslova záplavy. Hlad je ale silnější a tak jsme přispěli thajským žním a zakoupili si pláštěnku a šli do sektoru s jídlem.

Nevím, jestli jsme někomu něco udělali a moc se za to opravdu omlouváme :-D ale jak se může stát, že si objednáme naprosto dvě rozdílná jídla (obojí bylo tedy s rýží) a půl hodině přinesou jídlo Honzovi, které se neslučuje s obrázkem, podle kterého jsme objednávali, vlastně ani složením a po třičtvrtě hodině ho přinesou mě, a zjistíme, že obě jídla vlastně vypadají stejně? Ach jo. Rýže plná salátové okurky se nedá jíst, takže se v tom jen porejpeme a jdeme pryč.

Už se zoufalostí smějeme a tak když se rozhodneme jet domu, myslíme si, jak skvělá volba to je.

Omyl.

Na silnicích už je dobrých dvacet čísel vody a postupně proudí další ze všech stran. Situaci natáčíme protože čím déle jedeme, tím více jsou auta ponořená. Přijde nám, jako když plujeme a ne jedeme. Auta začínají jezdit pomaleji a pomaleji a když jsme asi dvě stě metrů od hotelu, našemu taxiku klekne uprostřed silnice motor.

Ou, nepříjemná situejšn. Tma, slejvák, všude voda po kolena a my do toho museli vystoupit. Ridic se nám strašně omlouval a my zase jemu, vůbec jsme se mu nevyplatili. Chtěli jsme mu pomoct, že mu pomůžeme auto někam odtlačit, ale zavolal si svoje kumpány. Ještě chvilku jsme tam s ním stáli, bylo nám ho moc líto a tak jsme mu dali místo 200 báthů 300.

Jdeme v těch pantoflích tou odporou špinavou vodou a brodíme se k hotelu.

Je to teda vážně síla, doprava už pomalu přestala jezdit a kdo vyrazil jede rychlostí chůze.

U hotelu stojí manažer v gumácích a sleduje jak se vyvíjí situace. Hotel je sice dost vyvýšený, ale i tak hrozí, že pokud bude pršet dál, bude voda i v něm.

S rozmáčenýma nohama a mokří skrz na skrz stojíme u recepce a zjistujeme informace jak to bude dál protože kdyby jsme letěli zítra, neměli by jsme se jak dostat k hotelu.

Doma, první co jdeme udělat, je se vydrhnout protože jsme se báli, že voda může být infikovaná z kanálu a my něco chytili.

Trochu jsme chytili depresi :-)

Takže tohle byl náš den výročí, ale máme se rádi a jsme zdravý, to je nejduležitější!

[cestakolemsveta2017]

[cestakolemsveta2017]

25. Den - Bangkok

Dnešní den byl tak krásný! Rozhodli jsme se dnešek a zítřek využít na 200% protože spolu zítra budeme rok. Takže na počest našeho výročí. :-)

Začali jsme už v šest ráno, kdy nás v lobby baru vyzvedla exkluzivní dodávka. Přišli jsme si jako hvězdy. Uvnitř to vypadalo jako v limuzíně.

Vlastně začali jsme budíkem z recepce, po kterém Honza tak toužil. Jenže jelikož jsme spali fakt krátkou dobu, zmateně asi dvě minuty mluvil do mikrofonu, než pochopil, že je to automat. :-D

Řidič nás vyzvedl na minutu přesně v domluvený čas, na což jsme si díky Bali odvykli, ale stíháme v pohoře. Během tří minut si stihnu i umýt a vyfoukat vlasy. Recepční nám předává snídaňový box a já už se těším, až to znovu zařízneme. No dobře, první jsme se v autě nasnídali protože ten box byl fakt ekluzivní. Vajíčka, slaninka, tousty, melouny, cornflakes, mléko, džusíky a všechno řádně zabalené s příborama i uboursky, takže paráda. Jo a ještě jogurt.

Cesta bude dlouhá, čekají nás ři hodiny. Míříme na Train Market, kde je kde můžete nakupovat veškerou zeleninu a ovoce na železniční trati, kde jezdí vlak :-)

Je to vážně neuvěřitelné.

Anglický průvodce měl naučené asi 10 vět anglicky, protože když jsem se ho zeptal na větu trochu hloubější, tak nevěděl. Obecně jsme tu měli už vícekrát problémy s angličtinou, když jsem přišli do krámu ptám se paní jestli umí anglicky a ona uplně pohrdavě Yeeeeeeeeeees, ptám se jí kde se tady dá někdě získat tůra kolem Bangkoku tak koukala jak tele :D

Takže se tu neptejte jestli umí anglicky, je to zbytečné, ale rovnou přejděte k problému :-)

No nic, trošku jsem odbočil, takže jsme na Train Marketu, a máme rozchod jen 20 minutek, za tu dobu jsme stihli nakoupit vážně dost věcí. Sušené kokosy, opět jsme si dali Kokos, ochutnali další exotická ovoce ale vážně vtipné je to, že každou chvíli čekáte vlak, takže musíme vážně rychle nakupovat a když nechcete tak jdete pryč. Je tam spousta lidí takže samé hrc prc přes sebe :D Nakupujete ovoce a najednou paní začně uklízet stánek a vše sklízí z pultu a utíká se schovat aneb vlak jede :D máme vážně super video ale nemůžeme ho nahrát protože internet je zde vážně pomalej na upload.... ale máme alespoň foto :-)

Pokračujeme dáme na Floating Market.

Je to opět další neuvěřitelné místo, kde se tu nakupuje na vodě v lodi. Máme rozchod cca 90 minutek, což je dostatek času. Bereme si lodičku za 150bátů na osobu a sedáme. Já dostávám chuť na kokos a vidim v lodi paní jak si to pádluje proti nám, ale viděl jsem, že má kokosy. Takže jsem zakřičel: ONE KOKONAT! V tu chvíli ona dala zpátečku a megarychle upalovala naším směrem mi kokos doručit :D Ježiš to byla komedie :D Za expresní dodání na lodi paní chtěla 60 bátů což je fakt dost, takže jsem řekl max 50 a už mi ho sekala a otevírala :D Plujeme dál a cestou potkáváme řady krámů a blbinek co oba s Majdou můžeme :-) Zde doprava na lodi, je fakt hektická, není tu žádné pravidlo a nikdo nemá přednost, jedete jak jedete, ostré lokty a tvrdá loď je tu nejduležitější faktor :-)

V programu dále byla projížďka rychlodolí kde nám ukážou, jak zde lidi žijí a v jakých podmínkách. Musíme říct, že to vypadalo jako v Benátkách ale rozdíl byl veliký, oni tu nemají zdi ale dřevo a bambusy. Takže vše takové jakoby svázané a jednou až přijde vlna nebo větší bouřka, tak jim to spadne jako domeček z karet. Program to byl hezký a hlavně máme ještě polovinu dne před sebou :)

Měli jsme pořádný hlad ale v autě, když Majda spala jsem nelenil a našel jsem jednu super Sushi restauraci s možností, sněz co můžeš :-)

Takže jsme jeli místním taxíkek (už víme i název “tok tok”) a jedeme do Nákupní centra, kde mají jednu z nejlépe hodnocenou restaurací na tripadvisoru.

Jako jestli jste byli někdy na runningu tak víte co je to za baštu, ale tohle bylo sakra jiné! Uplně geniální!

Nevím, jestli jsme měli nějaká privilegia, že jsme byli jediný bílý, ale slečna, která posazovala hosty, nás upřednostnila a tak jsme ihned zasedli k pojízdnému bufetu. Možná viděla, jak nás šálí zrak hlady a z údivu. Před námi byly veškeré ingredience k dochucení, včetně wasabi, limetek, zázvoru a podobně a také hořák. Původně jsme si mysleli, že je to malý gril, ale brzo jsme pochopili, když jsme se rozhlídli. Do malého hořáku jsme dostali plechový menší hrnec a v něm vývar, který jsme si mohli také vybrat - zeleninový, hovězí, vepřový nebo kuřecí. Vzali jsme si dvakrát kuřecí a šli do toho. Polovinu jsme ani neznali a tak jsme se vyptávali thajky a thajce, kteří seděli vedle nás. Nespočetně ryb, krevet, krabů, masových kuliček, tyčinek, precizně na milimetry nakrájeného masa a zeleniny a když jsem se trochu zamyslela nad tím, že nikde nevidím sushi, thajec ukázal prstem a tam byl bufet číslo dvě. Bylo tam snad tisíc druhů. Ráj pro oči. Klasické, smažené, vegetariánské a spousta kterých jsme opět neznali, ale ochutnali.

Trochu jsme byli zklamaní, že maso a krevety bude jen vařené, ale při prvním uchutnání nás to hned přešlo. Ještě ted se nám jídlo rozplývá na jazyku, jak výborné to bylo.

Nelenila jsem a okoukávala od sousedů jaké ingredience si háže do své “polévky” a musíme říct, že to bylo fakt kulinářské číslo. Spousta libečku, masa, skleněných nudlí, vejce a salátu? Wau! Měli jsme boule, až za ušima. Patlali jsme páté přes deváté a thajec se nám smál. Mají v jídle prostě svůj systém a jedli vše postupně, ale nám to bylo uplně jedno.

V ceně bufetu která činila neuvěřitelných 500.- dohromady (!!!!!!) byly i zmrzliny a veškeré pití.

Je úsměvný, kdyby jsme to měli srovnat s bufetem, který je v čechách. To by tu asi koukali. Je to samozřejmě absolutně nesrovnatelný.

Před jídlem jsme ale měli ještě jednu prima věc. Oba dva jsme si dopřáli pravou thajskou masáž v salonu. Honza tvrdí, že s masáží, kterou zažil na ostrově se to nedá srovnat a já zase tvrdím to samé po thajské masáži v čechách.

Byla to teda opět komedie. Když jsme přišli, museli jsme se zout, ale to nám neva. Na Bali to po nás chtěli i v obchodě. První co nám masérky prováděli, tak než jsme vstoupili, umyly nám nohy. :-D Poté jsme šli společně do patra, kde měly speciální místnost na masáže. Leželi jsme s Honzou vedle sebe, bylo příjemné přítmí a my vyfasovali speciální oblečky, které mi připomínali, jak kdyby jsme měli jít na sumo souboj. Zatáhli mezi námi závěs, na který jsem reagovala, že nemusí být, ale nakonec jsem za to byla ráda protože by to Honzu rozptylovalo ještě víc, než se stalo.

Asi vzhledem k tomu, že na masáži byl prvně, ikdyž jsem ho několikrát dopředu upozornovala, co to obnáší, neustále všechno komentoval. Však ho všichni známe. Nejdřív se smál jak blázen, poté zase nadával, že ho to bolí a tak střídavě oblačno. Po chvíli se ozývá masérka z poslední koje, že by se mohl uklidnit a tak je tedy ticho. Na deset minut. :-D

Masáž trvala hodinu a my odcházíme jako znovuzrození. Opravdu paráda. Probudili v nás svaly a body o kterých jsme ani neměli tušení.

Po dvou hodinách na sushi odcházíme přecpaní a jedeme do nejvyššího baru v Bangkoku.

No.. jedeme .. taxikáři jsou tu absolutní tupci. Ani jeden z nich, se kterým jsme měli tu čest, neznali místa, na které jsme chtěli, přitom vyhledáváme jen ty samá nej. Chápeme, že má Bangkok osm milionů obyvatel a je fakt velký, ale sakra když dělá tuhle práci, tak musí mít buď v hlavě nebo alespoň telefon s navigací či mapu. Nemají nic, lautr nic a my jako klienti je musíme navigovat. Tentokrát jsme ale kápli opravdu vedle a schytali strašně nepříjemného člověka. Odvezl nás uplně jinam, než jsme chtěli a tvrdil nám, že na tom místě jsme. Dostali jsme se do takového konfliktu, až začal křičet a vzhledem k tomu, že byla tma jak v ranci a byli jsme na neznámém místě s cizím člověkem, říkám Honzovi, at zaplatí tolik kolik po něm chce a bereme nohy na ramena.

Naštěstí jsme od baru byli 20 minut pěšky a tak jsme to došli.

Přišla nám do cesty ale další překážka, ikdyž jsem na to Honzu také dopředu opozornovala. Byl zde daný dresscode, ale pouze pro muže. Dlouhé společnské kalhoty a boty. Je pravda, že jsme tohle s sebou stejně nebrali a tak nás hned u vstupu s milion omluvala thajka vyprovodí.

Nabízí nám ale možnost oblečení zakoupit nebo i zapůjčit. Honza smlouvá o ceně, ale marně. Bereme tedy první kalhoty a boty, které se nabízí a jedeme výtahem do 64 patra, kde se bar nachází.

Zde nás pobavil personál. Mají tu člověka opravdu na vše a dokonce i na schodech stálo pět lidí, kteří nám říkali, pozor schod. Bar byl na půl vnitřní a na půl venkovní. Samozřejmě venku bylo nejvíce lidí, jelikož máte výhled na celý Bangkok. Milujeme výhledy a tak si to užíváme.

K tomu, aby jste zde museli být, musíte nejen splnovat dresscode, ale taky si zakoupit drink nebo večeři. To už tak levné není, drinky vychází na 1500.-, ale i tak si každý jeden bereme a kocháme se. Nebylo na výběr. Po takové cestě a všem peripetiím už nebylo cesty zpět. Ale nelitujeme. Viděli jsme přesně to, co jsme chtěli.

Další bar se linul ve stejném duchu i oblečení. Bylo krásně těplo a drink jen ochlazoval. Místo welcome drinku jsme dostali pražené arašídy na zobání.

Odcházíme kolem jedné ráno a už jsme opravdu unavení. Ve výtahu se setkáváme s partou gayů z Brazílie, kteří si to vyloženě užívali a dělali si srandu z místní řeči. Museli jsme se smát s nimi, byli ipravdu zábavní. :-) při výstupu se ptali kam jdeme, zda s nima nechceme jít do gay klubu, ale to jsme odmítli, přeci jen jdeme zítra na laidyshow. :-)

Cesta domů byla také vtipná. Ridic taxi měl dobrou náladu a tak dělal po cestě různé blbinky a naopak se na nás vubec nezlobil, že jsme bloudili. Byl snad jediný, který nás odvezl, až přímo před hotel a ted už jsme konečně doma.

[cestakolemsveta2017]

24. Den - Bangkok

Dnešní den jsme využili snídaně na pokoj, které jsme si ale moc neužili. Trochu jsme si přispali protože jsme šli spát pozdě a tak jsme raději věnovali pozornost tomu, aby jsme opět něco nezapomněli.

Objednali jsme si Uber a kluci z recepce nám odnesli kufry. Paráda. Stíháme ještě i majitele, který se s námi přívětivě loučí, podává ruce a Honza mu předává pár cenných rad ohledně kluků.

Sedáme do auta a vyrážíme směr letiště. Ridič se nám směje, že máme hodně kufrů a ptá se, jestli cestujeme měsíc. Naše odpoved, že ano ho překvapila a pak už se jen vyptával.

Jsme na letišti, kde jsme prošli třema kontrolama hned za sebou, asi kdyby ta předešlá něco přehlídla. Ale mimořádně vše v pořádku, nic zvláštního se nestalo, snad jen jedna věc, kterou bych chtěla zdůraznit. Celou naší cestu jsme prošli se zapalovačem v příručním kufru a já v kabelce. Na pár letištích s ním nadělali u jiných lidí strašně drahot a nám na něj ani jednou nepřišli. Zvláštní. Dvě deci vody nebo s kávou koupenou na letišti žádnou kontrolou neprojdeme a s tímhle jo. Přitom třeba zrovna dnes jich tam byl plný koš.

A poslední věc, co se Bali týče a chtěla bych, aby jste rozhodně využili je - SMLOUVEJTE! Se vším. S ovocem, s kokosama na plaži, s jídlem, s výletama, zkrátka opravdu se vším! Ovoce na trhu jsme usmlouvali z necelýho milionu na dvě stě tisíc, což je z 1600.- na 320.- a výlet na Gili Trawangan z dvou milionů na milion a půl (tady jsme ušetřili 800.-) a to si myslíme, je celkem dost peněz.

Také dbejte na to, že jídlo u silnice nebo v mimoturistické zoně je vždycky více jak o polovinu levnější, přitom složení a hygiena stejná. Takže si ho u tý silnice uplně v klidu dejte, sedněte si s nima na obrubník, balijci jsou strašně vděční hostitelé a jen tak s nima vejrejte do moře nebo západu/východu slunce. Stejně tak jsou ceny i suvenýrů a resturací. Na hlavních třídách si připlatíte zkrátka za vše.

Bod číslo tři - pronajměte si motorku, rozhodně ne auto. Bali je strašně velký ostrov a vzhledem k dopravní situaci není možné spoléhat se na dopravní prostředky, které si tu stejně jezdí, jak chtějí. Neumíte si představit, kolik času a nervů si s motorkou ušetříte. A hlavně - všude s ní zaparkujete. Je praktičtější a den vás stojí cca stovku.

Další bod se vážne k předešlému. Pokud tu chcete strávit více jak osm dní, kupte si místní simkartu s internetem. Už jen kvůli navigaci. My si koupili 12ti gigovou v přepočtu za 400.- hned na letišti (nelze přehlédnout, chytají každého za ruku) a používali jsme ji denně několik hodin a nestihli ji ani vyčerpat.

Pokud by měl někdo zájem, předáme kontakt na kluka, se kterým jsme podnikli Bali tour a na našeho Tarzana, který s Vámi pronajme loď  a zachytáte si ryby na otevřeném moři. Obojí je celodenní výlet a ceny diskutabilní. Bali Tour nás vyšla na 1600.- s tím, že jsme nikde neplatili žádné mýtné a rybaření cca 2500.- s tím, že pro nás přijeli k hotelu a zase odvezli. Byl v tom oběd, veškeré vybavení a vlastně jsme se o nic nemuseli starat.

A co hodně lidí zajímalo. Očkovaní nejsme, pojištěný ano.

BANGKOK

Jupí! Jsme tady! Honza už v Thajsku byl, já jsem tu prvně, ale v Bangkoku jsme prvně oba dva.

Věděli jste, že Bangkok patří mezi nejteplejší a nejšpinavější město na světě? A taky, že thajsky se Bangkok řekne 27 slovy? My taky ne, jenom ted machruju. :-) 

Bangkokské letiště je teda katastrofa. Řekli by jsme, že nejhorší, které jsme viděli.

Let byl v pohodě a asi první, ve kterém jsme ani oko nezamhouřili. Z Bali sem jsme letěli 4:15 h.

Celkem trvá, než nás odbaví. Přiletělo totiž 11 letů zároveň a tak si dokážete představit, jak to trvalo. Poté následovala klasika u imigračního.

No nic, máme kufry, zapalovače a jdem se najíst. Bereme první restauraci utokem (na letišti) a zjistujeme, že se tu platí jakousi stravovací kartou. Jídla už máme v ruce, každý z jiného bufetu a Honza jde kartu zařídit. Já tedy dále poctivě stojím u stánku, aby si nemysleli, že si odnesu jídlo a nezaplatím a vyčkávám, až se Honza s kartou vrátí.

On se vrátil a směje se, že jsem si nesedla a uzobávám na stojáka, ale přišlo mi to nevhodné. Pokládá tedy moje jídlo na stůl, svoje taky a usedá. Ptám se jestli hodlá jít zaplatit a co myslíte? Nehodlal! Jo, prásknu to. Asi dvakrát jsem ho tam ještě poslala a řekl, že půjde, až dojíme. Samozřejmě nešel a při odchodu se mě ptá: myslíš, že nás dostihne karma? :-D odpověd je jasná, při naší smůle jednoznačně. 

No prosím, po třech krocích po naší debatě vypadl proud na celém letišti. Paráda. Lidem to sice způsobilo větší chaos, než nám, ale my potřebovali wifi, aby jsme mohli objednat Uber. Kupujeme tedy simkartu, kterou jsme stejně potřebovali a z ní, si uděláme wifi sami.

Uber přijel, žádná rivalita, vše v pohodě. Jih číny postihl nějaký tajfun, takže nám přinesl déšt a strašně leje. Je teda venku jak v prádelně protože je venku zároveň pěkné vedro.

Je asi šest večer a my stejnou dopravní situací přijíždíme k hotelu. Jestli jsme si stěžovali na negramotnost lidí na Bali, nevím, k čemu přirovnat lidi zdejší.

Hotel opět krásný, pokoj také, bazén na střeše. To už snad ani nemusím psát. :-D 

Ani si nevybalíme a ihned vyrážíme ven.

Bože, jsme tak nadšeni! (Ahoj Marti, mimořádně nejsme v šoku :-D) 

Elektrické kabely všude kolem Vás trčí ze všech stran. Tuny kabelů. Tady by se čeští loupežníci nakradli. Zácpa ve stylu, že když projdete stejným místem za půl hodiny, zjistíte, že se doprava nehnula. Hrozný chaos. A taky všude kolem Vás lidé třetího pohlaví, tedy ladyboy. Celkem zábavný to sledovat a čím více do centra se dostáváme (ikdyž v něm bydlíme), tím více zábavnější to je. Tady to vážně žije a ulicemi se střídají tři věci - masáže, restaurace a bary. Nic jiného tu nenajdete. Ale náš cíl byl jasný a to najít kacelář, která nabízí tour.

Jednu turu už jsme si dali a to hledáním. Každý nás posílal na jiný kout a vzhledem k velikosti města, jsme si fakt šlápli. Nicméně jsme se osvěžili kokosem, který byl zase jiný a chutnější, než na Bali a u dalšího stánku jsme si nechali namíchat oranžový a červený meloun. 

Konečně snad po dvou hodinách nacházíme otevřenou kancelář a milou slečnu, která umí mluvit anglicky a my si vybíráme, co chceme vidět.

Je toho tolik, že zítra začínáme už v šest ráno! A ted je 11 večer. Na hotelu jsme oznámili, že budeme chybět na snídani a tak dostaneme na cestu zase snídanový box a Honzovi se splnil sen, že ikdyž máme tři telefony, vzbudí nás recepce. :-) 

Z uplnýho centra na okraj centra, čili k nám do hotelu, jsme se dostali místním taxi, který ani nevím, jak bych vám popsala, ale my se lámali celou cestu. :-D Určitě vám ho vyfotíme. Jel s námi jako když nás ukradl a my zrovna jedli nakrájeného melouna, který jsme si napichovali na špejli. Ve stáncích jsme našli taky červy “take away” nebo kobylky, brouky a šváby, které jsme ale potkávali i na zemi po cestě, ale na to už jsme si “zvykli”. :-)

Takže určitě sledujte dále, věřím a cítím, že od zítra to bude opět zajímavé.

[cestakolemsveta2017]

[cestakolemsveta2017]

23. den - Bali

Jsme zpátky na Bali. Konečně! Ale zase jen přes noc, ráno totiž letíme už do Bangkoku.

Konečně ne proto, že by se nám nelíbilo, to naopak, ale ta balijská pohodlnost stojí fakt za to.

Pořád a ta samá pohádka. Ráno vstáváme na sedmou ranní, jelikož v 10:30 nám odplouvá loď. Vzhledem k žádným pravidlům chceme být na místě alespoň o hodinu dopředu a také taxi, tedy kuň, se musí objednat hodinu dopředu, než ho potřebujete. Takže jsme tedy dohromady potřebovali dvě hodiny k dobru. 

Mezitím jsme se nasnídali, pobalili, dobalili a zjistili jednu prima věc. Nestrhli nám peníze ze Singapuru v Marině za nejexkluzivnější snídani světa, což se super, jedna stála 1500.-! Máme radost.

Kufry už máme u recepce, odevzdáváme zámek a klíč od kol, které jsme měli zadarmíko pronajmuté (jen si vzpomenu na scénu s krávou a Honzovo první kolo a chytám zase záchvat smíchu) a čekáme na koňský povoz. Slyšíme miliony rolniček a už číháme, odkud se vynoří. Všechny koně tu jsou ověšeny všemožnými cinkrlátky, což jsem při prvním pohledu fakt nechápala, ale postupem času pochopila.

Uličky, ano ty polní uličky protože jiné tu fakt nejsou, jsou strašně úzké a samá zatáčka a tak tím jak cinkají všichni ví, že se povoz blíží nebo že je v dohlednu. Nicméně mají ještě zvonek nebo trubku jako na kole. Jsou užitečné hlavně v noci, kdy už je tam poměrně klid a hlavně strašná tma. Co je obdivuhodné, že se tak negramotní lidé dokázali naučit každý kout tohoto ostrova a taky obsluhovat koně. Co už méně, že skoro každý kůň je podviživený a kvůli hroznému vedru i dehydrovaný. Neustále jim jde pěna od pusy.

Ale ostrov nádherný. Určitě bych ho díky skvostnému moři a jemnému písku přirovnala k Maledivám, na kterých jsem nikdy nebyla. :-D 

Pokud budete na Bali, zkuste i jiné ostrovy, které jsme my bohužel nestihli. Ale nesmutníme. :-)

Zpátky k ránu. Kůň tedy přijel, v metru na metru se chtěl otočit, což samozřejmě nebylo možné a tak se rozhodl nás naložit a že vyrazíme jinou cestou. Řidič měl jen jedno oko, neuměl absolutně vůbec anglicky, naložil nás (chudák kůň, dřeli jsme skoro zadkama o zem) a jeli jsme.

Vedro, faaaakt šílený vedro. A trochu se bojíme. Přeci je když zavřte jedno oko, máte trochu jinou prostorovou orientaci a kdyby ho nedejbože zavřel on, neuvidí vůbec, ale zvládá to na jedničku. Říká nám, kolik to bude stát, ale my už nemáme hotovost a tak mu říkáme, at nás vyhodí u ATM, že si peníze vybereme. Tohle je zde na Gili/Bali fakt super, že tu využijete službu, ale můžete zaplatit později. Absolutně vůbec s tím nikdo nemá žádný problém a naopak Vám to sami nabízí. A tak vybíráme a opět nám bankomat nebere ani jednu z karet. Jedeme dál a tam už je bankomat funkční. Zaplat panbůh.

Už se těšíme, až vylezeme protože povozy jsou malé a my se neustále tlučeme do hlavy. Jednookej balijec z toho má hroznou srandu a ukazuje nám, ať se skrčíme. To by nás asi nenapadlo.. ale jak se máme asi víc skrčit, když už ted máme oba zlomenou páteř. Oni jak jsou prťavci, tak tohle nedomysleli. Krčí se všichni, které po cestě potkáváme.

Konečně jsme na místě. Už máme z těch kufrů vyvrácené klouby a to je máme v rukou minimálně. Vyhazuje nás na to rozpálené sluníčko mezi dav lidí a my jsme ale rádi, že sedíme na vzduchu a na místě. 

Lod odplouvá za půl hodiny, tedy v 10:30, jak řekli Honzovi v kaceláři. Jsem tak unavená, že to hodně zkrátím, ale loď přijela samožrejmě, až v jednu hodinu. Nikdo nic nevěděl a každý nám říkal jiný čas přijezdu. My tvrdli celou dobu na slunci, rozpáleném písku a mezi davem lidí. Ale zpříjemňovali jsme si chvíle nanukama, sendvičem, hranolkama, citronovou limčou a tak. :-)

Vedle nás byl celou dobu italský pár a při prohození pár vět Honza udělal kšeft a rozdal vizitky. Italce nešlo do hlavy, že furt tak jím, Ital obdivoval české, respektive prý pražské holky, mezitím mu italka jednu flákla a skončilo to tak, že chtějí přijet na víkend. Byl to vcelku milý pár. :-) 

Ačkoliv jsme teda vstávali uplně zbytečně a ještě dřív, než by jsme mohli, sedíme po těch uporných hodinách konečně v lodi, bereme polštáře za hlavu a jdeme spát. Tahle loď je o něco lepší, než se kterou jsme se připluli a tak se s ní tolik nekymácíme, ale přeci jenom po třech a půl hodinách nám není úplně hej.

Vylezeme, bereme s sebu celou smečku kufrů a doslova utíkáme na autobus, který už čeká jen na nás, do hlavního města Denspasar, kde strávíme poslední noc. I tahle cesta trvala tři hodiny.

Teď jsme konečně na hotelu, který je nově otevřený, funguje zde asi rok a majitel je moc milý. Dává nám tipy, kam zajet nakoupit suvenýry a tak si pronajímáme motorku. O tom, že to na mapě hledal půl hodiny a neuměl to napsat už asi ani mluvit nechci, nicméně o tom, že když jsme na místo dojeli a nebyl tam žádný stánek se suvenýrama, už vůbec ne.

Zbytečně pronajmutá motorka, ale nakonec ne tak uplně. Jdeme si udělat hezký zbytek večera a tak jdeme opět na sushi, objednáváme si čtyři sety a všechno do jednoho zboucháme. Ok, objednáváme si i páté jídlo, ale to už nám nedonesli. Nevím, zda usoudili, že by jsme ho nesnědli, ale na účtu bylo, takže je Honza pěkně vykvartýroval. :-D Slušně jim vysvětlil, ��e jsme si nudle sice objednali, ale nedostali je, takže je platit nebudeme. Japonka se strašně omlouvala a říkala, ať chvilku vydržíme. Připravuju tedy mezitím hulky a dělám na ně prostor. Ona se během chvilky (10 min) vrátí a místo nudlí přinesla přeškrtaný účet. :-D Utřela nám nos a místo toho aby nudle přinesla, je prostě škrtla a z konečné ceny odečetla.

Takže celý den na cestách byl skvěle zakončený a já tenhle článek píšu zpětně v letadle protože v resortu pracovali na recepci dva chlapci, který jeden z nich neuměl snad ani balijsky a druhý měl rozštěp patra, takže mu pro změnu mluvit nešlo vůbec a my se nemohli dopátrat wifi. 

.. a o tom, když jim Honza platil a oni neuměli spočítat, kolik jim dal, natož kolik mají vrátit, snad zase jindy nebo radši vůbec. Jednou Vám ale moc rádi odvyprávíme, jakým stylem používali kalkulačku, to je fórek do Natočto. Přišla jsem si jako v práci. Bez nadsázky.

Přecijen Vám Honza zde vylíčí jak to bylo.

Pán mi ukazoval ve svých poznámkách jak se jmenuji. Načež jsem mu řekl jméno (záměrně bez DIAKRITIKY) a on samozřejmně nevěděl! Takže jsem mu vzal jeho poznámky a ukázal jsem mu přesně kde jsem napsaný a kolik mám platit.

Došlo tedy k placení, chtěli jsme ušetřit trošku měny že bychom platili kartou. Když jsem se zeptal na nejjednudušší větu anglicky: “can I pay by card?” nevěděl jak jeden tak druhej kluk :D Zaráží mě, že člověk co dělá v tomto bussinessu neumí 5 slov anglicky? Jak píše Majda ..... No coment... 

takže jsme zvolili placení hotově, cena byla 385.000 IND

Já dávám 400.000 IND ( pouze 4 bankovky po 100.000 )

NEKECÁM, přichází druhý kluk s kalkulačkou!

Zadává to do kalkulačky, no jo, ale jak to zadává do kalkulačky, zadává to přesně takto: 400000385000 a dává rovná se.....

On vlastně ani neumí odečíst částku od částky! 

Mám respekt k lidem, co něco neumí, nebo nejsou narozeni s talentem ale tomuhle jsme se vážně museli smát :D  

[cestakolemsveta2017]

[cestakolemsveta2017]

22. Gili Trawangan

Hned po snídani, která obsahovala přesně to, co jsme chtěli (měli jsme tu možnost si zase zaškrtat, co budeme chtít), jsme se odebrali k moři.

Bereme kolo, do košíku na něm dáváme ručníky a já beru krémy, brýle a kšiltovky.

Za dvě minuty jsme u pláže a jelikož je celkem brzo, jsou volná lehátka. Dnes máme v plánu se celý den smažit! 

A tak se taky stalo. Už jsme Vám psali o večeři u Bubby Gumpa na Bali, tak dnes jsme prozměnu byli u Wilsona. Všichni známe balon z Trosečníka a musím říct, že to bylo i tak trochu tématické protože Honza už jako trosečník vypadá. Celý měsíc se neholil protože si s sebou nic nevzal a odmítá jít do jakéhokoli kadeřnictví nebo barber shopu, kde by z něj udělali zase člověka. 

Už jsme na slunci asi pět hodin a odebíráme se na pláž jinou, kde jsou želvy a můžeme šnorchlovat. Já nešnorchluju protože kdybych viděla co je pod hladinou, už bych tam v životě nevlezla a tak si sedám v baru pláži. Piju kokos a smoothie z melouna.

Asi po hodině vylejzá Honza, nadšený z ryb vypráví co vše viděl. dožahne zbytky a jedeme na pláž číslo tři, odkud je nejkrásnější západ slunce na ostrově.

Teda to je pohoda. Sedíme v pytlích v písku u moře, kolem hraje příjemná hudba, objednali jsme si jídlo a meditujeme. 

Meditovali jsme tak dlouho, až byla úplná tma a my se rozhodli jet zpátky domu.

Mimořádně jsme měli nabitý telefon a po cestě si stihli koupit ještě nějaký ten suvenýr.

Ted už se válíme u bazénu v resortu a nabíráme sílu na zítřek. Jedeme zpátky na Bali a předpokládám, že se nám mořská nemoc opět nevyhne.

[cestakolemsveta2017]

[cestakolemsveta2017]

21.den - Gili Trawangan

Dodali jsme fotky ze včerejší vily, nenahrály se.

Tak jo, konečně jsme tady. 

Vstávali jsme v šest ráno protože v 6:15 už jsme měli sraz kvůli převozu. No, díky pohodlnosti balijců se převoz uskutečnil, až v sedm, ale to je fuk. Hlavně, že pro nás opravdu přijeli. Začínali jsme být už docela nervozní. 

Balijec přijel větší dodávkou, naházel kufry, naložil nás a vzhledem k vzhledu silnic, s námi jen jak s hnojem. Nevadí, bereme si polštáře kolem krku a jdem to zaříznout. Cesta má trvat hodinu.

Po cestě nabíráme ještě další účastníky zájezdu. Najednou je nás plné auto a my, jak jsme si mysleli, že jsme vyhráli s výběrem sedaček (sedli jsme si uplně dozadu) jsme na to doplatili. Kufry nám mlátili o hlavu.. Ale pořád je to dobrý, přeci jen frčíme do ráje.

Zastavujeme kousek od pobřeží, kde nejprve řidič všechny vysouká z auta a musíme jít předem zaplatit. Cena činí 1.300.000 rupíí (2200.-) za to, že nás z hotelu odvezli na pobřeží a z něho loď právě na Gili Trawangan.

Proč zrovna Gili Trawangan? Není tak přelidněný jako Lombok a je v něm hezčí krajina a moře. 

Máme zaplaceno a balijec nás doveze k místu odjezdu. Vlastně odplutí, odplouvání, nevím, jak se to správně skloňuje. :-)

Místo je teda extrémně hektické. Lidí tři ...... asi jako za komunistu, když přivezli banány (já to nezažila, ale znám to se seriálu Žena za pultem. :-D). Tak tedy davy namačkaných lidí na sobě, nikdo neví kdy a kam má jít, ale všichni se štosují do jedné větší řady podél pláže protože balijci vám ani jinou možnost nedají. Jakmile vystrčíte nohu, oni Vám jí zase zastrčí. Není zde vůbec prostor, ani kam se schovat. Slunce strašně praží a v té nervozitě a tím vším mezi vámi ještě prochází balijky s košema na hlavě a nutí vám šátky, brýle a dalších milion jiných serepetiček. 

V devět máme vyjíždět a je půl desáté a my nevidíme ještě ani loď.

No nic, zkrátím to, stálo mě to všechny nervy, ale sedíme v lodi v kajutě. Všichni. Jeden vedle druhého. Kufry jsou nahoře nad námi, na jedný velký hromadě. Klimatizace nikaj, naproti nám jeden větší větrák. Jde na mě mdlo a Honza ve chvilce spí. Má tendenci mi pořád lehat na břicho a tak mu pořád říkám, že to není úplně dobrý nápad. Naštěstí jsem si všimla pytlíčku vedle každé sedačky.

Začíná být nedýchatelno, když v tom se zastavíme uprostřed moře. Vlny s námi hází takovým způsobem, že s každým zhoupnutím, se mi houpne i žaludek. Honza se probouzí a je nám špatně oběma. Přestal fungovat jeden z motorů. Lítáme v lodi se strany na stranu asi půl hodiny a pro mě je to jako věčnost!

Super, rozjíždíme se a já mám asi snad ještě nějaké dojezdy protože mám pocit, že pořád stojíme a hází to se mnou dál. Honza se mnou sdílí pocity a když po třech hodinách vystupujeme z lodi, jsme šťastni.

Rozhlížíme se, bereme kufry a jdeme z pláže, na které jsme vystoupili. Pořád nám není hej, ale chceme se co nejrychleji ubytovat.

Na Gili ostrově nejsou žádná motorová vozidla ani silnice a tak jediný, kdo vás může někam s něčím převést je kůň. Šance využíváme protože náš hotel je vzdálený tři kilometry. Jsme hrozně komický. Zjišťujeme, že máme nejspíš mořskou nemoc, je nám fakt zle a přijde mi, že přepadávám. Do toho máme čtyři kufry, draka, kterého jsme koupili a nevejde se nám do kufru, Honza tašku přes rameno, já kabelku a dva snídaňové boxy. No úplně jako když se sem stěhujeme.

Sedáme do mini povozu a jedeme. Táhne nás kůň o velikosti telátka. Chudák. Jen naše kufry mají snad sto kilo. 

Po cestě obdivujeme azurové moře a dozvídáme se, že v něm plavou želvy. To bude na šnorchl! A taky, že se celý ostrov dá projet na kole za dvě hodiny. 

Kolem pláže to celkem žije. Minibary, restaurace, DJové, muzika, kokosy, lehátka a tak. Však to znáte. 

Konečně jsme u hotelu. Nevím, co je horší. Jestli lod nebo cesta s koněm na téhle rádoby silnici. Aby jste si to představili, tak šechno vypadá jako polní cesta. Všude samá cihla, kámen a nebo díra.

Hotel je krásný, útulny do Vintage stylu. Takový jsme ještě neměli.

Chvilku si lehneme na kanape, které máme před hotelem v blízkosti bazénu a poté bereme plavky a jdeme očíhnout to úžasné moře.

Bohužel je tu brzo tma (18:00) stejně jako na Bali a tak se pláž mění v romantické místo. Místo lehátek jsou dřevěné stoly o čtyřech židlí a svíčkou a kolem stromy a palmy osvícené lampiony. Krásný. Nádherný!

Rozhodneme se tuhle příležitost využít a zasedáme v jedné restauraci ke stolu do písku. Skoro všude je happy hour po celý den. Dáváme si dva koktejly a dvě větší menu. To obsahovalo tři druhy ryb, kalamáry, obří krevety, různé druhy salátů, dvě porce hranolků a rýže, plus omáčky, dipy a čalamáda. Byla to špička všech jídel! Pane bože, neuvěřitelná mlaskačka. Bylo toho obrovské množství, ale popravdě skoro nic nezbylo. Snad jen krevetí hlavy, kterými jsme nakrmili kočku. Mmj kočka vypadala jako tygr, to jsme viděli prvně na vlastní oči.

Přecpaní jedeme domů a já se musím smát. Na hotelu jsme si půjčili kola a Honza dostal nějaké spešl moderní. Kejvala se mu sedačka takovým způsobem, že neustálé přepadával dozadu a stáhlo mu to plavky, takže mu koukal zadek a řídítka měl hrozně veliké, ale neutažené, takže mu pořád padaly dolu. Nebyla vteřina, kdy by na to nenadával. Ale to není všechno. Po cestě zpátky na hotel se nám vybil klasicky telefon a vzhledem k tomu, že tu nejsou lampy a vy jezdíte jen po polňačkách, které nejdou ve tmě vůbec poznat, jsme zabloudili. Ptáme se tedy místních kudy kam a nevědí. Nepřekvapujem mě to. Ovšem to už je na Honzu moc a tak na každého nadáva česky. Jezdí vždy předemnou jako kápo a já sem tam vidím, jak na kole lítá dopředu a dozadu a tak se snažím smát co nejtišeji. 

Nejtišeji, ale jde všechno slyšet, uprostřed tmy a ničeho je až strašidelné ticho, kde nám najednou z ničeho nic zabučela kráva u hlavy. Honza se tak lekl, že si málem cvrnknul do trenek a nasedl na kolo takovým způsobem, že když na to šlápnul, tak k tomu všemu ještě píchnul. :-D 

Už mám fakt záchvaty smíchu, to je zase akce. Zkoušíme se ptát dál místních lidí, až se nakonec objevil někdo, kdo název hotelu znal a navedl nás.

Cestou jsme projížděli tak zvláštníma uličkama, ve kterých byli ještě zvláštnější lidé, že mě mrzí, že jsme s sebou neměli kameru.

Konečně jsme ale zpátky na hotelu a my můžeme v klidu usnout. Teda snad. Zjistili jsme, že nemáme klimatizaci.

[cestakolemsveta2017]

[cestakolemsveta2017]

20. den - Bali

Na dnešní den a noc jsme si pronajali 5* vilu ve městě Ubud s vlastním bazénem uprostřed džungle.

Není krásnějšího pohledu. Vila má 130 m2 a je to doposud největší místo, ve kterém jsme kdy bydleli. 

Máme velkou postel s nebesy a z ní výhled na bazén a přírodu, velkou koupelnu s vanou asi pro čtyři osoby, s taktéž výhledem.

Resort nabízí 24 takových vil a nás moc mrzí, že jsme na ni nepřišli dříve a nemůžeme tu být déle. Tady je totiž to opravdové Bali.

Celý den lenošíme. Lehátka střídají bazén a obráceně. 

Sledujeme západ slunce, který je tu nádherně vidět a po něm si půjčujeme skůtra a vyrážíme do centra.

Původně jsme jeli na snooker, ale Honzovi se herna nelíbila protože nabízeli jen kulečník a tak se procházíme městem.

Město Ubud je zejména pro milovníky umění. Všude kolem je nespočet butiků, malířských obrazů, ale třeba taky nábytku nebo bižuterie.

Po cestě nás oslovilo kouzelné místo. Malý rybníček a kolem dřevěné stoly se svíčkou, osvícené lampiony. Sushi restaurace. To je přesně to, co by jsme si ted dali, říkáme si. A tak zasedáme. Objednáváme si dva sety, dvě mojita a my zjišťujeme, že je neděle a tak se nám jí zase kus lépe protože v čechách máme takovou tradici, že každou neděli chodíme na sushi.

Bylo výtečné a protože už je zase tma jak v ranci, vyrážíme domu. Napustit tu ohromnou vanu, dát si tempíčko v bazénu a zavrtat se do nebeské postele.

Kdyby jsme se zítra neozvali, odnesl nás medvěd nebo jak se zdálo Honzovi, snědla nás krajta. :-)

Mmj, ráno v šest odjíždíme na další ostrov. Gili Trawangan. Tak snad!

[cestakolemsveta2017]

[cestakolemsveta2017]

19. den - Bali

Dnes má být celý den ošklivo. Ani ne tak zima, jako zataženo a tak se rozhodneme objet místní zvěrstvo a jako večerní program jsme si naordinovali film v posteli.

První cestu jsme směřovali na oběd. Cesta byla zase hodinu a my měli už delší dobu chuť na pizzu. Našli jsme si podle internetu tu nejlepší a objednáváme si dvě tuňákové. Máme možnost si ještě vybrat, čím chceme mít plněné okraje. Jestli sýrem a když ano tak kterým, párkem, čalamádou nebo mletým masem. Bereme možnost mozarelly. Jako předkrm máme bruschettu s krevetama, ale oba jsme si jen kousli a více nechceme. Je v tom strašně majonezy a to nám nechutná. K pití jsme si dali ledovou liči limču a ta je výtečná. Tohle celé nás vyšlo v přepočtu na naše 450.-

Po jídle jedeme do BALI BIRD PARK, ovšem hned co jsme tam dojeli, si to rozmysleli. Park sice krásný, kde Vám na hlavě v klidu přistane papoušek Kakadu, ale za vstup pro oba by to vyšlo na necelý milion rupií, tzn 1600.- a to teda fakt nepotřebujeme. Nicméně hned vedle je vstup další a to do parku s hady, pavouky, leguány a krokodýly.

Myslím, že jsme udělali dobře, show byla zajímavější a Honza si užil další zážitek - měl možnost nakrmit krokodýla! Vstup tu stál pro jednoho 100.000 rupií, takže 160.- a to je, si myslím, fér.

Hned z kraje nás vítá balijec, kterému se Honza hrozně směje. Má totiž asi dvaceticentimetrové dlouhé nehty a my si to musíme vyfotit (viz foto). Je to hnus na pohled, ale on je na to vyloženě pyšný. Honza říká, že jediný důvod proč nedosáhl rekordu je, že nezačal s pěstováním od raného věku. :-) Fuj.

Ukazuje nám krokodýly. Je jich tu tak dvacet, různé velikosti. Od metrových, až po čtyřmetrového a toho si i Honza nakrmí. Tahle možnost stojí 150.000 rupií, což je 240.- a mně to přijde hrozně super cena. Komu se poštěstí krmit krokodýla za dvě stovky? U nás by za to chtěli majlant. Jenže Honzovi se to nezdá, chce usmlouvat menší cenu, ale tady narazí, tady není na tržišti a tak tedy cenu přijímá. 

Krokodýly krmí slepicema a tak se ptá, zda jí chce přinést živou nebo mrtvou. No při představě živé slepice, která pak bojuje o život a naříká, mi jde husina po zádech a tak teda když už, tak mrtvou. Během chvíle přichází s bambusovou tyčí, kde je na konci přivázaná už mrtvá slepice. Show začíná. Není lehké to udržet a ještě se naklánět k tak velkému krokodýlovi. Ovšem show je to vážně rychlá. Nejdřív mu s tou slepicí Honza chvilku mrcasil u čumáku, až mi přišlo, že snad nemá hlad. Nic se totiž nedělo. Ale mžiku krokodýl vylítl a začla pranice. Honza mu jí nechtěl zase až tak zadarmo nechat a tak se snažit mu jí vytrhnout z té obrovské tlamy, ale nepodařilo se. Měl strašně velké tesáky. Kolem už se začali scházet lidí, ale přišli pozdě. Krokodýl už měl slepici v sobě.

Jdeme tedy dál a získávají si nás hadi, kteří na Bali žijí ve volné přírodě a to hlavně v palmách a stromech. Jsou tak zelený, že by jste neměli šanci je na první pohled vidět. A taky jedovatí.

Dalš�� jsou to škrtiči, také zelené barvy, ale i zemité a jako další přichází na řadu kobry. Vůbec jsme netušili, že jich je takové množství. 

Vzhledem k pohodlnosti balijců nemáme v teráriích vůbec dobrý pocit. Všechno nám přijde fórové a jen tak na oko, ale uznáváme, že vše vypadá zajímavě.

Přišli jsme v době krmení a tak ve všech teráriích běhají malé slepice a my sledujeme, jak hadi útočí. Je to fakt něco jinýho, než to vidět v televizi. Někteří hadi si dávají na čas a my tu trávíme celkem dost času protože je to vážně zajímavý.

Jsme u jednoho z největších albínů a ten se s tím teda pěkně pere. Otvírá tlamu takovým způsobem, že mu vidíme, až do žaludku. Jsme od něj asi dvacet čísel a samozřejmě přes sklo. Měl dva metry a my sledujeme, jak si postupně slípku souká dál a dál.

Začíná tam být nedejchatelno a tak jdeme o kus dál. Na každém kroku stojí nějaký člověk a vykládá vám o zrovna daném úseku, u kterého stojíte. My jdeme k leguánům. 

Je to uzavřený parčík deset na deset metrů a balijec nám otvírá jedno plexisklo, aby jsme mohli vstoupit dovnitř. Chce, at si s nějakým uděláme fotku. Ovšem po tom co mě kousla opice tu všechny zvířata beru obloukem a tak odmítám. Honza se mnou, ale díváme se, jak jednoho přenáší a hrabe mu v klidu do pusy. Je ohromný a má snad deset kilo.

Další je obrovské terárko s krajtou a balijec nám říká, že rovnou s tou největší, kterou tam mají. Ode dneška už veříme, že uplně v klidu Vás takový had spolkne jak nic. Měří neuvěřitelných 7 METRU a na pohled vypadá dost nebezpečně. Hlavu má ještě větší, než můj jorkšír Elvis a na objem je podobnýma dvěma dvoulitrovým lahvím.

Asi po dvou hodinách vycházíme z parku a balijec, který nás celou dobu provázel (abych to uvedla na pravou míru, tak to byla shoda náhod protože nás oslovil ještě před tím, než jsme tam vůbec dojeli, když jsme stáli na červené, asi pět minut od místa) a říká nám, ať ho ještě následujeme na motorce, že nám ukáže jedno krásné místo.

Po dvou minutách přijíždíme ke kávovým plantážím Luwak Coffee. Je to na stejný způsob jako když jsme byli v Bali Pulina. Ukazují nám proces kávy od vyloupávání, po pražení, až po drcení a mletí. Ukazují nám také zvířata, z jejichž trusu taky kávu vyrábí. Tentokrát nemáme výhled na rýžové terasy, ale jsme uprostřed džungle.

Samozřejmě po pár metrech opět zbystřím toho odpornýho velkýho pavouka a chci pryč, ale ještě předtím si vychutnáváme set káv a čajů. Zde mají čajů o něco více, ale za to jsou také dražší, pokud si ji chcete samostatně koupit. Set ochutnávky vyšel na 50.000 rupií, tzn 80.-. a to je hezká cena.

V džungli je dost velké dusno a vlhko a my po našich zkušenostech nemáme důvěru, ale místo je to na pohled krásné. Určitě pokud na Bali budete, zajeďte se podívat.

Platíme, odcházíme a jedeme domu, Po cestě se ještě stavíme v supermarketu, který se tu jmenuje Indomarket a kupujeme si ovoce, pitíčka, ledové kávy, nanuky a ještě jsem taky zapomněla napsat, že jsme si v pizerrii vzali jednu pizzu na doma.

Takže tot vše z našeho dne a my jdem na to. :-) Na to jídlo samozřejmě. 

Ahoj zítra