checotic-blog

[checotic-blog]

Gigs #2

Střípek z galicijského fejmu

Kolegyňka H. se po týdnech a týdnech nekonečného kašle, rýmy a únavy rozhodla zajít k lékaři a neprosto nečekaně opět narazila na klasik terra Galiza. Kromě prostorů fakultní nemocnice poznala zase o něco víc z povahy místních rodáků, když jí doktor s naprostým klidem oznámil, že její obavy ohledně zdravotního stavu jsou zcela zbytečné. Její průdušky i průdušinky si prostě jen nezvykly na místní stoprocentní vlhkost. Doporučil nemluvit a pít horké mléko s medem a koňakem. Podpora lokální produkce musí fungovat ve všech sektorech.

[checotic-blog]

Kapitola 5. realitní

Po dlouhých velikonočních prázdninách jsme se se studenty opět shledali plní nadšení pustit se do práce. Carmen má teď spoustu zkoušek, takže na hodiny moc nechodí, což má negativní dopad na Pedra, který je lehce flustrovaný z toho, že musí být na hodinách sám s Fernandem.

Další změnou je to, že moje kolegyňka z práce ochořela a místo ní teď sdílím kancelář s novým stážistou Robinem z Walesu. Z mnoha důvodů stojí Robin za zmínku. Ten hlavní je, že na mě furt mluví, ale já vůbec nechápu o čem. Rozumím jednotlivým slovům, která říká, ale celek mi uniká. Takže jsem ho začala prostě ignorovat a zvesela si ťukám do klávesnice a nechávám ho smát se jeho vlastním vtípkům. Robinovi je asi čtyřicet. Říká o sobě, že je „jubilado“, což znamená důchodce. Tím odkazuje na to, že jeho léta plná drogových úletů už minula a nostalgicky vzpomíná na to, jak ve Walesu hodili v noci do lesů poslouchat dnb a pak organizovali párty v autě. Klasickej Wales. Asi…

Pustila jsem jim krátké výukové video na téma Realitní kancelář. Natočeno bylo asi v roce 2003, takže jsem to pojala zároveň jako zajímavý exkurz do hlubin českých reálií. Video se neslo hodně ve stylu let 2000 a nakonec hlavní protagonistka pronesla větu: „Tam bude bydlet naše autíčko.“ Toho se nečekaně chytl Fernando a hned se škodolibě ptal, jestli se takhle normálně vyjadřujeme. Pedro řekl, že se mu video líbilo, protože má rád podobný bizardnosti a ocenil i hudební doprovod, který si asi dokážete každý představit.

„Hádejte, co budete mít za úkol.“ Žádná odezva. „Vymyslíte dialog mezi realitním makléřem a zákazníkem.“ Pedro se na mě utrápeně podíval, vzhledem k tomu že Elena musela odejít dřív, nebylo moc možností, s kým ten dialog bude moct vytvořit, protože já jsem automaticky ze hry. Dostali na výběr dvě zadání, první bylo: Realitní makléř vám nabízí byt, který je prý moc hezký, ale když ho vidíte, vůbec se vám nelíbí. A druhý byl: Realitní makléř vám nabízí byt. Líbí se Vám, ale je moc drahý. Já jsem se pohodlně usadila, protože dialogy jsou moc velká zábava a vždycky se královsky bavím, ale musím se tvářit, že je všechno v pohodě. Ale ještě lepší než výsledná verze jsou komentáře ve tvůrčí fázi.

První problém byl, že Fernandovi trvalo asi 10 minut pochopit, co má dělat. Pedro rozhodl, že jednodušší bude vymyslet dialog o bytě, který se jim nelíbí. Nějak zvládli úvod a začali přemýšlet, jak pokračovat tou fází, kdy mají vyjádřit, že ten byt je vlastně nehezký.  

           „Tak napíšeme, že v tom bytě není záchod.“ Řekl Fernando.

Pedro se na něj vyjeveně podíval.

           „To je docela problém. Ne?“

Radostně pokračovat a očíčka mu zářila radostí nad tou legrací, kterou vymyslel. Naopak Pedro měl pohled dost vyděšený.

           „To mi přijde trochu divný.“ Řekl a navrhl vymyslet něco normálního.

           „Dobře. Tak napíšeme, že tam nejsou okna.“

           „Hm.“

Pedro se na mě tázavě podíval a pak se začal smát.

         „Píšu: ,Ložnice nemá okna.’ Katerina, como se dice Lampara en checo?…Lampy jsou moc dobré a kvalitní,“ napsal si Fernando pod kolonku realitního makléře.        

Pedro to odevzdaně přijal a jen okomentoval, že na konec té věty by dal teda vykřičník. A aby to co nejrychleji ukončil, napsal u�� jen, že se mu byt nelíbí. Konec.

Tím jsme ukončili hodinu. Když jsem odcházela ze třídy, Pedro se mě zeptal, jestli by s nimi do kurzu nemohl už chodit Santi. Obhajoval to tím, že by se určitě hodně zlepšil a tak, ale myslím, že spíš už nechtěl být v hodinách sám s Fernandem. Takže jsem Santimu oznámila tu radostnou novinku, že už může chodit s pokročilými.

[checotic-blog]

[checotic-blog]

Kapitola 4. velikonoční

Velikonoce. Och jak geniální to příležitost k popularizaci našeho malého a svérázného českého národa. Když jsem se připravovala na hodinu, vzpomněla jsem si, jak jsem jednou na Vltavě, v rámci rakouského roku, poslouchala rozhovor s ředitelem českého centra ve Vídni o tom, jak se na Velikonoce pokoušeli uspořádat takový malý český tradiční den, který skončil fiaskem ve chvíli, kdy přinesli takzvaně mezi lidi pomlázky a přátelsky jim nabídli, vyzkoušet si, jak to u nás chodí. Ve Vídni tenkrát moc nepochodili, ale říkala jsem si, že už nejsem v bývalém centru monarchie a mravy jsou tu přeci jen uvolněnější. Každopádně jsem si pak představila situaci, kdy bych byla jediná žena ve třídě, neboť Carmen je nemocná, a vize Fernanda s pomlázkou mě dost vyděsila.

Takže jsem přistoupila k variantě nenásilné a bezbolestné. Uchýlila jsem se k klasickému a u učitelů oblíbeného pracovnímu listu, který jsem okopírovala ze stránek určených výuce češtiny pro děti cizince a jen jsem ho trochu poupravila a připsala odstaveček o velikonočních hrách za vlády Karla IV. (Ano, opět jsem chtěla zúročit svou pilnou přípravu na státnice a obávaný tematický okruh Literatura doby Lucemburské).

Přidala jsem tam i roztomilý obrázek pečeného velikonočního beránka, který měl místo očí rozinky, což mě fakt pobavilo a zároveň totálně rozněžnilo, protože měl takový nevinný výraz, přestože byl z těsta. No a úplně dolů jsem přidala idylickou ilustraci chlapce a dívky asi tak z roku 1840, jak se radostně honí po louce, děvče s vajíčkem v ruce a chlapec s pomlázkou vlající ve větru.

“Tak nejdřív si to přečtete sami, potichu, a pak si to přečteme nahlas a přeložíme si to” významně jsem jim vysvětlovala. “Není důležité rozumět všemu, ale pochopit, o co jde.” Nechala jsem jim asi 10 minut, aby si to přečetli, a ptám se jich, jak to jde. Odpověď nebyla úplně ideální, protože Fernando řekl, že rozuměl pouze slovu neděle a Pedro řekl, že nerozuměl ničemu... Hm.

Začali jsme tedy překládat. Dokud jsme četli o dnech, kdy se Velikonoce slaví, bylo to ještě v pohodě, pak ale přišlo slovo “řehtat” a hodina se zase začala zvrhat. Abych to uvedla na pravou míru, nejde o to, co dělají studenti, ale já.  Jakmile nerozumí nějakému slovu, probudí se ve mně jakýsi herecký instinkt, který jsem si pravděpodobně vybudovala za svých mladých let díky praxi v hraní aktivit. Nechci se chlubit, ale už tehdy byly aktivity mou silnou stránkou, kterou na hodinách dovádím k dokonalosti. Ale to radši nechám stranou.

Potom, co jsem se snažila vysvětlit jim, co znamená kůň a odvodit od toho sloveso řehtat, což se nezdařilo, protože Pedro si myslel, že mluvím o krávě... si Fernando všimnul toho obrázku dole a španělsky se mě ptá: “proč je tady dole obrázek kluka, co se snaží zbít holku a směje se u toho?” A poprvé, co Fernanda znám, se usmíval. Ujistila jsem ho o tom, že se všechno dočteme. Oproti němu Pedro, již znalý českých reálií, zachoval klid a snažil se mu vysvětlit, že jde o českou tradici, u čehož se tvářil nanejvýš znale.

Pomalu jsem pokračovali ve čtení a mých hereckých číslech (mimochodem až potom jsem zjistila, že Pedro v Berlíně učil improvizaci a je to asi tak trochu herec, takže trošku trapásek...ups). Dost jsem se bavila, třeba když větu: “V pondělí chodí kluci od domu k domu a koledují” Pedro přeložil jako, chodí od katedrály ke katedrále. Úplný konec ale byl, když jsem se dostali ke slovu Mastičkář, které z nějakého důvodu nebylo ve slovníku, a jediné slovo jemu podobné bylo sloveso lubrikar. Nejsem si úplně jistá, jestli pochopili, o co v té hře asi jde. To byl naštěstí konec. Pedro si jakože setřel pot z čela a řekl, že se jim po dnešku čeština zlepšila o jeden stupeň. Takže vlastně vítězství.

[checotic-blog]

Kapitola 3. německá

Už jsem si toho všimla dříve, že občas mi ty moje ovečky říkají prapodivná slova a používají divné koncovky, ale prostě jsem to brala. Děje se to ale stále častěji, z nějakých neznámých důvodů na mě prostě občas mluví německy… Většinou tak jedno slůvko, špatná koncovka, nic važnýho, ale když mi Santi místo ano nebo sí začal naprosto vážně říkat ja ja a chápavě přikyvoval, po chvíli se zasekl a španělsky mi sám celej udivenej řekl: “ježiš promiň, to je německy. Fakt nevím, proč to říkám, vždyť já ani německy nemluvím.” To už jsem se vážně podivila. Asi nějaký zbytky mého víděňského šarmu či co, že v nich probouzím takovou nevědomou touhu po deutsch.

[checotic-blog]

Gigs

Chudák Santi je z toho věčného studia komunismu tak pomatený, že když jsme se učili měsíce, místo březen řekl brežněv.

[checotic-blog]

Kapitola 2. není fretka jako fretka

Po dokončení posledních dvou kapitol učebnice A1.1 jsem se rozhodla, že byť studenti nepotřebují žádné známky a za ten kurz si vlastně platí, napíší si test z celé probrané látky. S velkou slávou jsem jim to oznámila a dokonce jsem jim nedala žádný úkol, nemluvě o tom, že na hodinu po testu jsem naplánovala sledování filmu, kdyby to pro ně byl obzvlášť stresující zážitek.

Další hodinu jsem jim rozdala testy, sedla jsem si s knihou a naivně jsem si myslela, že si budu moct 90 minut číst. Fernando už ale asi po 20 minutách seděl, že má hotovo, takže po půl hodině mi to odevzdali všichni. Tvářili se fakt utrápeně, Carmen proto, že hned po testu z češtiny měla psát test z psychologie a Pedro byl zase unavenej, neboť byl od čtvrtka na technu v Lisabonu a ještě se z toho nestihl vzpamatovat. No a Fernando je prostě Fernando. Měl svůj neutrální výraz, který má furt. Je to lehce pozdvihnutý levý koutek a zamračené obočí - tak se tváří úplně pořád, ani na moje geniální vtípky nijak nereaguje, což nechápu.

Měli jsme ještě strašně času, tak jsem se jich zeptala, co chtějí dělat. Žádná odezva. “Chcete dělat cvičení, máte nějaké otázky k testu?” Pedro se zeptal, jak se řekne česky novio (přítel) a pak zase nic. “Tak buď budeme pokračovat v učebnici... nebo se můžeme bavit o životě.” Říkám jim už na konci svých sil z nich něco dostat. “Povidat o životě.” Vysoukal ze sebe zničeně Pedro. Sláva.

Tak jsme si sesedli k jednomu stolku a já se jich ptám, co dělali o víkendu.

C.: Četla jsem kniha a dívala jsem se na akční film.

P. Byl jsem na festivalu v Lisboa, ale byla zima.

F. Byl jsem doma v Tuj a como se dice passear el perro?

Nejdřív jsem nechápala, na co se ptá, ale pak mu říkám: “jo, myslíš venčit psa?”

F. Venčil jsem psa.

Pak následoval krátký hovor o tom, jak se jmenuje jeho pes, načeš se Fernando zeptal, jaká další zvířata se mohou venčit. Nejdřív jsem řekla kočka a pak jsem na tabuli nakreslila poměrně zdařilou ilustraci králíka a řekla jsem KRÁLÍK. Zdálo se, že chápou a poznamenali si to. Přemýšlela jsem dál a vzpomínala na své marné sny z dětství o tom, že budu mít psa, a taky na všechna ta zvířata, která jsem vodila na vodítku. Nakonec jsem na tabuli nakreslila takovou malůvku a řekla FRETKA.

Ve třídě to vyvolalo zmatení. “Co to je?” ptali se. Vysvětlila jsem jim, že je to zvíře, které má dlouhý ocas, chová se v kleci, dá se venčit a divně smrdí. Studenti se mezi sebou o něčem začali bavit, překvapivě jsem jejich galicijskému studentskému slangu nerozuměla, až nakonec Fernando zvolal: “Es la mofeta!” Řekla jsem jim, že nevím, jak se fretka řekne španělsky a Pablo vyjádřil jisté pochybnosti o tom, že by se jednalo o mofetu. Mofeta se prý nevenčí. Docela dlouho o tom diskutovali a dohadovali se, že králík se taky nevenčí a kdesi cosi, až jsem se rozhodla ukončit to a najít to slovo ve slovníku.

Bohužel tam fretka nebyla. “Lo siento pero fretka no está.” Carmen byla ale vůči Fernandovu překladu také nedůvěřivá a zadala do googlu na mobilu fretka.

“ÁÁÁÁ esto es fretka!” Začali se něčemu smát a já jsem si připadala dost mimo mísu, tak se ptám, co je to teda ta mofeta. Carmen mi ukázala tohle.

[checotic-blog]

[checotic-blog]

Kapitola 1. úvodní

Přijela jsem 14. února v 9 hodin na letiště v Santiagu de Compostela. Pršelo. V galicijštině existuje asi sto výrazů pro různé druhy deště a prší tu 300 dní v roce. Sloveso „pršet“ tedy úplně nenaplňuje představy mých studentů o tom, jak se vyjadřovat o počasí, takže rádi doplňují i informace o povětrnostních podmínkách a pocitové teplotě. Ale to předbíhám.

Do mého kurzu pro pokročilé se přihlásili 4 studenti. Carmen, Fernando, Santi a Pedro. Pro pokročilé znamená, že již vládnou základními českými frázemi a dokážou vytvořit 4. pád. Jak se ale na první hodině ukázalo, pokročilost Santiho spočívala tak leda ve znalostech ekonomické situace ČSR po roce 1948, takže se nakonec musely otevřít kurzy dva.

BIO.

Carmen: studentka psychologie, která, jak minulý semestr uvedla do vstupního dotazníku, se chce učit česky, protože má zájem studium méně rozšířeného jazyka. Má ráda detektivky a akční filmy.

Fernando: dříve student fyziky, dnes adept na budoucího policistu (asi, vysvětloval mi to ve španělštině a moc jsem to nepochopila). V létě chce jet pracovat do kavárny v Olomouci. Proč už nevysvětlil. Mezi jeho koníčky patří počítačové hry a venčení psa.

Santi: doktorand ekonomie, zajímá se o ekonomickou vyspělost postkomunistických zemí. V srpnu chce jet, jak říká, na “Karlova” letní školu. Už si osvojil slova soudruh a soudružka.

Pedro: věčný student psychologie, nejlepší ze třídy. Svou psychologickou praxi dělal v Praze. Zároveň polyglot, mluví 7 jazyky. Každý víkend jezdí někam za hudbou a zároveň funguje jako můj kulturní průvodce po Galicii.

No a na konec já, absolventka bohemistiky, studentka komparatistiky a učitelka češtiny.