denikindie2017-blog

[denikindie2017-blog]

Vigilie

15.4.2017

Noční bdění. Ano, to vyjadřuje vše o Indických Velikonocích. Žádné pomlázky, vajíčka ani řehtačky tu nečekejte. Ačkoliv s řehtačkami by se dalo uvažovat o jisté podobnosti...

V předvečer největší oslavy se nejprve odehrává venkovní mše, Vigilie, která začíná kolem půl jedenácté večer a trvá tři hodiny. Nechtěly jsme si takovou příležitost nechat ujít, a tak jsme se pečlivě přestříkaly repelentem proti všudypřítomným komárům a vyrazily. Na celém prostranství mohlo být kolem tisíce lidí, tísnících se v těsné blízskosti.

Pro nás to mělo malou nevýhodu a sice, že celý program byl v hindštině. Podařilo se nám chytit nějaké melodie z písní, takže se nám povedlo téměř dokonale splynout s místními. Očividně si většina myslela, že hindštině rozumíme, protože přibližně v polovině nám někdo dokonce obětavě přinesl zpěvník...psaný v sanskrtu.

Ale právě po mši přišlo to největší překvapení. Dorazila většina lidí z venku, především svobodní, a tančilo se. Tančilo se pořádně. Všichni utvořili kruh a uprostřed stáli bubeníci, kteří měli přes sebe přehozené obrovské bubny, podobné Africkým. Žádný jiný nástroj nebyl potřeba, hlavní roli hrál rytmus. Byly jsme z toho dojaté. Ještě nikdy jsme neviděly tolik různých lidí…staří, mladí…ženy, muži…chudí, bohatí…tančících společně v jednom rytmu, bez jakýchkoliv výčitek. V tu chvíli jako by se všichni stali součástí něčeho většího, zatímco bubny uprostřed připomínaly společné bijící srdce. A což teprve ti bubeníci…vůbec žádní nudní pánové. Ti se vlnili do rytmu více, než tančící ženy. Postupně se vytráceli, až tam z nich zůstal jen jeden poslední – hlavní kněž. Očividně se tu zábava a náboženství nevylučují, spíše naopak. Proč by také mělo?

[denikindie2017-blog]

Barevné, hravé a rozpustilé Holi

13.3.2017// retrospektivně

Představte si spoustu barev létajících vzduchem, shluk nadšených dětí vrhajících vodní bombičky všude, kam oko dohlédne, a obrovské hrnce s vařící vodou připravené na rozpuštění barevného prášku. Tak vypadal svátek Holi v jedné ze Indických škol, kde jsme strávily první měsíc...

Do této školy chodí kolem 1000 dětí a nejchudších 70 z nich, pocházejících z okolních vesnic, je ve škole ubytována stejně jako my. Některé odjely slavit do své vesnice, ale pár jich zůstalo slavit svátek v organizaci. Jen co jsme ráno vstaly a prošly kolem dětských pokojů, hned se nám hrnula pozvání na tuto velkoslavnost spolu s tuctem pokřiků „Happy Holi!“.

Holi je jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších hinduistických svátků v celé Indii, podobně oblíbený jako v Evropě Vánoce. I když to vypadalo slibně, trochu jsme zaváhaly. Pokud totiž jednou zažijete horlivost, rychlost a rozpustilost Indických dětí, je vám jasné, že to nebude jen tak. Nakonec ale zvědavost zvítězila. Zčásti ještě váhavě jsme se snažily vmísit mezi jejich dav, když v tu přiběhl první soupeř a pěkně nás poplácal po tváři rukama od zelené barvy. Netrvalo dlouho a docela jsme si osvojili jednoduchou taktiku – když můžeš, házej barvami na všechny kolem sebe a když nemůžeš, uteč.

Nejpromyšlenější systém barvení používal vodním bombičky a stříkací pistole. Někdy ale na takovou výrobu nebyl čas, a tak se vám stalo, že na vás někdo prostě jen tak vylil celý kýbl. A nepřejte si, aby na vás někdo hodil „pormanent“ barvy. Ty totiž na vaší kůži zůstanou ještě další měsíc. Všehovšudy se hraje tak dlouho, dokud je s čím. Jakmile dojdou barvy, zábava končí a začíná zábava druhá – umývání. To vám zabere skoro stejně tolik času, jako všechno předtím.

Jsou lidé, kteří si uvědomují, že kvůli tomu má Holi i své stinné stránky. Barvy totiž znečišťují životní prostředí a nazmar padne také obrovské množství vody, které se během svátku vyplýtvá. Přesto to zůstává jedinečnou tradicí, kterou nikde jinde na světě neuvidíte.

[denikindie2017-blog]

První setkání s Chin Refugees...

30.3.2017

Už tomu bude brzy dva týdny, co jsme absolvovaly přesun z Bombaje do Nového Dillí. Zatímco v Bombaji jsme pracovaly v organizaci, jejímž hlavním cílem je umožnit plnohodnotný života pro lidé z místního vesnického kmene, v Dillí je naše náplň práce úplně jiná. Jednou z těchto aktivit je pravidelná návštěva Chin Refugees centra na druhém konci města. Zatímco stojíme u naší rezidence, recepční nás už popohání k autu, které stojí připravené na ulici a čeká na to, až nás tam dopraví…

Chin Refugees jsou uprchlíci z Barmy/Myanmaru, kteří opustili svou rodnou zemi z důvodu pronásledování. Jako křesťané se stávají zranitelnou menšinou, kterou může Barmská vláda i společnost snadno diskriminovat. Proto mnoho z nich utíká do Indie a usazuje se v jižním státě Tamil Nadu, zatímco jiní hledají pracovní příležitosti v Dillí a během toho usilují o víza ke vstupu do Ameriky nebo Evropy. Jenže to není tak snadné, jak to vypadá. Neznalost hindštiny a angličtiny způsobuje, že na Indickém trhu práce, beztak přeplněném vysokou konkurencí, se Chin people těžko uplatní. Další nečekanou překážkou je klesající ochota vlády vydávat těmto lidem víza k výjezdu a jakkoliv je podporovat.

Zatímco nám cesta pomalu ubíhá a klimatizace se snaží statečně bojovat se stoupající venkovní teplotou, slyšíme vyprávět našeho vedoucího: “Například jeden z hlavních lidí v centru má rodinu, které se podařilo získat víza do Ameriky. On sám ale víza nedostal. Jeho žena a dcera jsou tak teď v Americe, bez otce, bojující o přežití v cizí zemi, zatímco do Indie už se takévrátit nemůže. Tahle situace trvá 3 roky, zkoušíme jednat se soudy, obhajovat jeho práva, ale je to běh na dlouhou trať. Uvidíme, co čas přinese…”

Než to stačí dopovědět, už jsme na místě a pomalu vstupujeme do první místnosti centra, kde sedí kolem 20 žen u šicích strojů. Jsou to účastnice kurzu základů šití, který trvá celkem půl roku a během něhož se mají ženy naučit šít oblibené Indické halenky, tašky a další vymoženosti. Představujeme se a s mírným ostychem přiznáváme, že my šít neumíme. Já se mezitím snažím pod lem tuniky nenápadně zakrýt pomalu se zvětšující díru na svých kalhotech, kterou jsem ještě nebyla schopná spravit. Nakonec je však jedno, jak reprezentativně vypadáme, ženy i jejich děti nás vítají přívětivě, docela po domácku. Vysvětlujeme jim, že jsme přijely, abychom s nimi zde trávily čas, připravily pro ně programy a nakonec, abychom se od nich učily. Ano, čtete dobře. Už po první návštěvě jsem si jistá, že to nebudeme my, dvě Evropanky, které budou tyto ženy učit převratné věci, ale že to jsou naopak ony, které nás mohou učit o životě. Vždyť to, co si ony prožily a to, jak se obětují pro své rodiny, by u nás vydalo na knížku. Když je pozorujete, inspiruje vás to a když jim nasloucháte, mění vás to. Ve skutečnosti je podobných lidí po celém světě jako zrnek písku, pouze nejsou vidět a slyšet.

[denikindie2017-blog]

Cinkající řetízky, tančící děti a život na vesnici

23.2.2017/ Retrospektivně...

Dnes ráno jsme jako obvykle vyrazily do vesnice, jejíž jméno jsme se svou skomírající pamětí na indická jména opět zapomněly. Každá návštěva vesnice je úplně jiná, protože i každá vesnice je jako samostatný malý svět. Lidé ve vesnici mají společný jazyk a kulturu, kterému jiné vesnice nemusí rozumět a některé vesnice mohou tvořit třeba jen potomci jedné rodiny od strýčků z třetího kolena až po ctěné starší.

Jakmile se jednou podíváte do takové vesnice, už nikdy vám to slovo nebude připadat stejné....

Ano, najdete tu mnoho společných věcí s českými vesnicemi, ale chudoba, ve které tu lidé žijí, vás těžko nechá na pochybách, že to je podobné. Některé vesnice mají vodu i elektřinu na místě, jiné ji odebírají od vedlejší vesnice nebo nelegálně z městských rozvodů. To znamená chodit pro každý kbelík vody třeba několik kilometrů. Většina lidí ve vesnici pracuje za minimální plat a často pracují i ženy nebo malé děti.

Na druhou stranu, vesnice v sobě mají něco kouzelného, něco, co už v Evropě nemáme. Po příchodu jsme měly mít program s dětmi ze zdejší Supplement School (přípravná třída a také dodatečná třída pro děti, které z nějakého důvodu nemohou chodit do školy). Ukázalo se však, že hlavní program měly děti pro nás. Začaly nám totiž tančit své tradiční tance a do toho zpívat dlouhé melodie v hindštině, kterým jsme sice nerozuměly, ale vůbec nám to nevadilo. Je pozoruhodné, že si děti dlouhé texty pamatovaly, tančily ve dvojicích a vůbec se necítily směšně nebo nepatřičně. Naopak, tanec je úplně pohltil a my jsme si připadaly jako v říši snů - dlouhé sukně, cinkající řetízky na rukou a nohou, promyšlené taneční pohyby  – celé to má kouzelný nádech a dýchá to svobodou. Děvčátka se na chvíli přemění v princezny a klučíci v zachránce. Jak je někdy inspirující nesnažit se smazat rozdíly, ale radovat se z nich.

[denikindie2017-blog]

Do you want to take a rickshaw?

18.2.2017// retrospektivně

Jen co jsme vystrčily paty z letiště, začaly na nás mávat dvě sympatické slečny v meruňkovém sárí s oranžovým okrajem – tradičním indickém oblečení a v tradiční barvě Bethany Sisters. Tyto sestry jsou součástí katolického řádu, což je tu velmi ojedinělé. Křesťané totiž tvoří v téhle zemi jen něco málo přes 2% a na severu země jsou za to dokonce pronásledováni a zabíjeni, přestože mají v okolí respekt pro svou obětavost a pomoc nejchudším. Zvlášť tyto sestry jsou v okolí ceněné a do jejich školy docházejí všechny děti nehledě na vyznání - hinduisté, buddhisté i křesťané. Za celou dobu pobytu jsme si je moc oblíbily.

Rychle se nám představily a pak nás vzaly do jedné z rikš postavených do řady a čekajících na zákazníka...

Všechno probíhalo tak rychle, že jsme se sotva stačily porozhlédnout po nezvykle barevném okolí.  Dříve než se vám podaří se nějakou rikšou svézt, musíte vědět, že každá jízda je jeden velký zážitek. Během ní se totiž minimálně třikrát stihnete pomodlit poslední modlitbu a zároveň můžete obdivně sledovat umění řidiče vyhnout se na poslední chvíli překážkám.

Kdo se vejde, ten jede, a největší je uprostřed. Indická doprava má totiž všeho všudy tři pravidla: 1) Nejdrzejší vyhrává. 2) Trub. Trub kdykoliv chceš. Třeba tím někoho popoženeš nebo si jen ulevíš, ale hlavně trub. 3) Když si myslíš, že se tam už nic nevejde, ještě se tam toho vejde hodně. Ano, tohle pravidlo se nám osvědčilo napříč všemi dopravními prostředky. V rikše pro 3 může jet třeba až sedm lidí, zatímco v silnici s dvěma pruhy se jich může bez potíží udělat 5.

To je výzva pro ty, kteří se rozhodnou, že chtějí překročit silnici. Pokud se rovnou nerozloučí se životem, minimálně jim stoupne hladina adrenalinu o několik stupňů. Když vás nezajede auto nebo rikša, zpoza rohu se vynoří pět motorek. Přesto Indové samotní mají své fígle, jak na to. Není vůbec výjimkou, že vám těsně před nosem do silnice vstoupí chodec s rukou napřaženou a výrazným pohledem “Chtěl jsi jet? No, teď jdu já.” Jsme docela zvědavé, jestli se nám podaří si umění přecházení Indické silnice vůbec někdy osvojit. Tak, to bychom měly něco komického, příště zase o něčem vážnějším.

[denikindie2017-blog]

Prārambha  - začínáme...

Těsně před odjezdem do Indie jsme každému slibovaly vytvoření blogu s pravidelnou dávkou příspěvků. V té době jsme ještě netušily, že to byla trochu naivní myšlenka, stejně jako přání odepisovat na zprávy stručně i včas. Ve skutečnosti byla stejně naivní velká spousta dalších představ o Indii, ale k tomu se brzy dostaneme, nejdříve pěkně od začátku..

Možná se známe osobně, možná ne. Takže kdo jsme? Jsme dvě studentky, které absolvují v Indii svou povinnou tříměsíční praxi v rámci oboru sociální a humanitární práce. Celkem se ocitneme na třech různých místech, kde i naše pracovní náplň bude různá, přičemž nejčastěji to je práce s dětmi. První měsíc jsme neměly přístup k internetu skoro vůbec, takže veškeré naše ambice na sdílení zážitků šly stranou. V podmínkách, kde se jeden email odesílá hodinu, nám zbyly jen staré dobré papírové deníky. Ale i po tom prvním měsíci si někdy pořád připadáme, že jsme se ještě úplně nerozkoukaly, protože Indie je země, kde vás každý den něco stihne překvapit.

Zároveň nechceme blog ochudit o vzpomínky z prvních dnů. Proto se pokoušíme dát dohromady retrospektivní příspěvky, kde se snažíme vzpomenout, co jsme za první měsíc zažily, co jsme si uvědomily a co nás překvapilo (poslední položka pravděpodobně bude tvořit většinu obsahu). K tomu tu a tam přidáme něco ze současnosti. Uvidíme, jak nám naše nadšení vydrží...

Takže, doufám, že jsme už prvním příspěvkem nestihly někoho odradit. Pokud ne, těšíme se příště.

M. + K.