dobretane

[dobretane]

Vpis 8 - Od Atlantiku domů

(29.9.) Asi jsem si na malou postel zvyknul a vyspal jsem se celkem dobře, dokonce prima sny se mi zdály. Bylo tu teda docela teplo (no pun intended), ale jak jsme ráno vylezli z postele a sešli dolů, tak to už bylo od nohou zas chladno. Ono je to holt starej barák a to zase stálo za to si to tady vyzkoušet. Tady Matěj zavírá bránu, bydleli jsme v tom domečku vzadu ve dvoře.

Ráno je teda celkově chladný, asi nejvíc za celej pobyt tady. Tak jen vyneseme odpadky, jak nás domácí žádali (divnej požadavek), sedáme do auta a vyrážíme ještě na poslední den objevování Bretaně. Je pod mrakem a asi bude i pršet, ale na autoturistik to neva, užíváme si naše oblíbené country roads.

Matěj má v záloze ještě nějaký dolmeny, který prý nejde minout. Asi po hodině cesty na jih přijíždíme na prázdný parkoviště, k zavřenýmu info centru, a do docela pěkný zimy. Jsme v La Roche aux Fées, o kterým se prý na vejšce učí v dějinách architektury. Tadá!

Stavba je prý jednou z nejslavnějších a největších neolitickejch dolmenů a je pět tisíc let stará. No hlavně je to obrovský a vůbec nechápeme, jak tam ty šutry naskládali… Areál projdeme, nafotíme, ale je fakt zima, tak lezem zpět do auta a posouváme se dál, tentokrát k vesničce Saint Just, kde jsou další slavný menhiry. Docela velkou přírodní rezervací vede značená stezka, tak se na ní svižným tempem vydáváme, ať se zahřejeme. Kamenů je tu spousta, mají i popisky co bylo co. Některý jsou za plůtkem, neznámo proč.

A některý vypadají jak skalky s vřesama, i když asi to je tisíce let starý pohřebiště.

Celej náš okruh má šest kilometrů, no kroky se dneska hodí. V polovině cesty se vnořujeme do údolí k řece, a tím pádem se zase objevujeme v našich oblíbenejch lesích.

Výhodou je, že tu nefouká, prší jen jemně, takže na výlet v pořádku. Evidentně je to oblast pro sportovce, potkali jsme docela dost cyklistů, běžců a dokonce nějaký kroužek lezců po skalách! (Tady jsem je fikaně vyfotil za Matějem.)

Na svačinku jsme si našli klidný posezení u vody, zbytek bagety, salámku a sušenek.

Baštili jsme tak náruživě, že Matějovi v jednu chvíli zsakočilo, že začal hýkat, já nejdřív myslel, že mě jen s plnou pusou upozorňuje na nějakýho ptáčka, ale dusil se dál, no nakonec to zvládnul a skoro se znova narodil. Po vzrušující chvilce se balíme a jdeme lesem dál, celej okruh nám trval necelou hodinu a půl, což bylo dobrý tempo. (Dvakrát jsme potkali téhož dědu se dvěma vnoučaty, z nichž jedno nás pozdravilo “hello how are you”, což je zvlášť ve Francii zábavný.) Čas se nám nachyluje, po čtvrtý nám to letí, tak už míříme do Nantes, kde jsme za další hodinu. Ještě než dojedem na letiště, stavujeme se v předměstí Réze, protože “konečně pořádná architektura, ne jen furt ty středověký podivnosti”, jak to okomentoval pan H. Víte co je tou novodobou památkou?

Panelák od Le Corbusiera!

Je monstrózně velikej, ale při bližším ohledání zábavnej. Třeba zdobný reliéfy v betonu.

Nebo externí schodiště ve tvaru žirafy.

Tak to byla hezká tečka za pamětihodnostmi téhle cesty. Stále prší, tak se tu moc nezdržujeme, a taky už potřebujeme na záchod. (Počasí mám ale celkově velmi přálo, shodujeme se, bylo lepší, než jsme čekali!) Takže doplňujeme benzín, vracíme auto (to šlo překvapivě snadno) a už valíme do terminálu. Já chci ještě selfie, protože tohle letiště má v názvu Atlantik!

Koupíme si svačinku, projdeme kontrolama, všechno celkem snadno. Terminál je malinkej a docela plnej, nicméně si najdeme klidný místo na relax a probírání fotek, Matěj si dokonce čte knihu. Já tu mám spoustu zábav, třeba letadla, že jo (jak je po dešti, tak dělaj pěkný vodotrysky).

Nebo jídlo, zase tu měli onigiri!

Dvě hoďky nám tu utečou raz dva, letadlo přistává na čas, tak boardujeme. Novej Embraer E2 (moje poprvý!) je narvanej, místa ale dost, okna příjemně veliký a je velmi tichej. S KLM už jsem neletěl ani nevím a furt mají časopísky! Studuju jako dycky.

Měla by tu jít i wifi, ale nejspíš nefunguje, tak nemůžu sledovat průběh letu. Místo to házelo, takže když měl Matěj kafe, hypnotizovali jsme ho očima, aby se nevylilo.

Hoďka a něco utekla rychle a přestože jsme vyletěli s malým zpožděním, sedáme na čas na Polderbaan. Tady fešanda.

K terminálu jedeme busem, takže to trvalo další 25 minut od přistání, než jsme vkročili do terminálu. (Což o to, nám to nevadí, máme na přestup tři hodiny, ale před náma sedící pohlední Němci byli viditelně vystresovaní, že jim přípoj uletí…). "Víš co je tady v Amsterdamu dobrý? Všude se domluvíš anglicky," poznamenává příznačně Matěj, kterej to tu na letišti zná líp než já, takže proběhenem obchody a najdeme klidnou restauraci se stolama, kde si nadatlujeme blogy. A taky zamáčkneme slzu (překlep: slizu), protože poslední den a poslední blog! Helejte děcka, jestli nebude zpoždění, dneska večer jsme zpět v Praze, takže bychom tu ty zápisky ukončili. Nejen děkujeme sledovatelům za jejich podporu a připomínky, ale hlavně já děkuju Matějovi, že to celý naplánoval a zorganizoval, spousta ubytování a památek a přírody, a šlo to krásně hladce a ještě to bylo fajný. (A taky mě bavilo to paralelní blogování, dočtěte si Matějův cestar.xf.cz!) Já jsem si zařídil Captura, což bylo milý překvapení, těch skoro 1500 kilometrů bylo příjemný ježdění. A Bretaň za to rozhodně stála, země nekonečných lánů kukuřice, historie, pobřeží, větru, slunce… Tož zdravíme do všech koutů a při příštím blogu ještě letos ahoj!

A ještě dva fun facts o Bretani, co jsem si půjčil z wikipedie, furt jsem je chtěl napsat, ale nikdy na to nedošlo 🙂

“Starověkými Římany byla země zvaná Aremorica a byla součástí Keltské Galie. Na sklonku starověku Bretaň osídlili migranti z Británie, rovněž keltského původu, a podle nich získala nové jméno.”

“Britanny is one of two regions in Metropolitan France that do not contain any landlocked departments, the other being Corsica.

[dobretane]

Vpis 7 - Více kroků, méně postele

(28.9.) Ta malá postel s jednou dekou byla trochu výzva, ale vlastně jsme se nakonec vyspali docela dobře, hlavně jsem zase rychle usnul, ten bretaňskej cider umí divy. Ráno je Matěj celej čilej, jde se ještě podívat do tý katedrály přes ulici, ale předtím stihne udělat snídani, kterou si dávám v posteli, lahoda!

Měl jsem k tomu ještě horkou čokoládu a to jsem si pochutnal. Pak se pobalíme a kolem desátý vyrážíme. Ještě krátká procházka po Dol-de-Bretagne, když jsme to včera nestihli.

Chtěl jsem se taky podívat na katedrálu a proluftovat se. Je sluníčko a tolik nefouká, čili mám zas šortky. Pak sedáme do vychlazenýho auta a přesouváme se jen o kousek dál do Mont-Dol, vesničky na kopci s výhledy. První věc, co jsem si tu všimnul, že Matěj zas ladí, viď.

Pršelo asi celou noc, protože je krásně všechno mokrý a voňavý, i když teď už je nebe modrý. Stavujeme se v kostelíku (to je prima, jak jsou tu prostě otevřený a přístupný) a hned vedle je něj je zas památník padlým vojákům z druhý světový, tentokrát i americkým letcům.

Na vršku kopce je dokonce vyhlídková věž a taky asi deset turistů, no to bychom tu nečekali. Vecpeme se tam taky, výhledy do krajiny jsou prima, a taky je tu nádherná duha, jejíž začátek jsme viděli jen kousek pod námi!

Po těch dvou deštivých dnech je tohle zase příjemná změna. Matěj má nachystaný takový okruh, takže sejdeme z kopce jinou cestou, je trochu mokro, takže schody jsou kluzký, ale dáváme si pozor. A narazíme i na schránku, čas poslat pohledy.

Včera jsme minuli město Dinan, kam se chceme ještě dneska podívat, tak se kousek vracíme, celou cestu nám zase prší. Není to takový to mrholení, prostě regulérní slejvák. Není divu, že tu je všechno furt zelený a vlahý i takhle koncem léta. V Dinanu nás Matěj zas expertně naviguje na parkoviště, který je jednak u bazénu (není tam vidět), a jednak u opatství Abbatiale Saint-Magloire de Léhon, který si taky stihneme zběžně prohlídnout. Odtud se pak vydáváme na trek podél řeky a lesem, ať se naňufáme přírody.

Dinon je další malebný středověký sídlo, začínáme si myslet, že takhle ve Francii vypadaj všechny města. Víc než nový velký most mě zaujal starý Vieux Pont hned vedle něj.

Po starých a téměř zcela zarostlých schodech vystoupáme od řeky nahoru do centra, který je vlastně skoro bez lidí, což je příjemný. Vzorně udržovaný, po dešti ještě víc fotogenický než obvykle.

Matěj tu taky obdivuje baziliku Saint-Sauveur de Dinan, která je viditelně slepená z částí z různých období, jak se přistavovala. Což bylo děsně zajímavý, když o tom člověk ví, respektive když ho na to upozorní někdo, kdo to ví :-) Pak už máme zas hlad (jeden ze čtenářů komentoval, že pořád jen jíme, no my ale taky spoustu chodíme!), tak vybíráme podle map restauraci a jdem na jisto. Má dokonce nějaký hodnocení podobný Michelinu, jak Matěj zjistil. No nám se každopádně líbí a jídlo i pití z místních surovin nás velmi uspokojilo.

Museli jsme si tedy kromě fine dining zvyknout i na slow dining, který je tady evidentně normou, ale zase je hezký, že má člověk čas zpomalit a pěkně si u jídla (resp. čekání na něj) popovídat… Taky bylo terno, že tu hráli písničku Colors od Black Puma, kterou jsem si teprve nedávno přidal do Spotify jako tip od Járy, to jsou náhody! No a pak další zářez byl, když jsme komunikovali s obsluhou. Já teď, když už zvládám fráze “merci beaucoup, monsieur”, mám pocit, že jsem děsnej Francouz! 🙂 Po obědě se procházkou městem a zkratkou vracíme k autu, v opatství u našeho parkoviště zastihneme svatbu (nebo pohřeb), tady to žije. Asi nejvýživnější bude dneska naše další zastávka, kam se přejíždíme asi hodinu dále na východ, technicky už mimo Bretaň. Varovat nás už mělo naprosto obrovský parkoviště, i když asi nebylo úplně plný, ono přece jen už není moc sezóna. Od cíle cesty jsme asi tři kilometry, nabízí se sice odvoz busem, ale pěšky by nám to mělo vyjít prý jen o něco déle (zajímavá matematika). Ale počasí přeje, slunce ve správným úhlu, tak jdeme. Voilá!

Ano, je to ikonický Le Mont Saint Michel. Cestou míjíme všudypřítomná kukuřičná pole, ovečky a taky pár ptáčků. Tohle je prý nějaký bělořit, říká Matěj.

Po souši se tam dojít nedá, i když jsme si mysleli, že při odlivu bychom to zkusili. Jenže od pevniny je odřízlý i řekou, takže je tu most, což je pohodlné. Jdeme tedy teď už po silnici, kterou sem od parkoviště proudí stovky a tisíce lidí. Huh. Teď po čtvrtý hodině už teda snad většina jde zpět, ale přesto je to masovka, plus do toho pendlujou ty busy, ze kterejch se vyvalí další hordy lidí. Už se tam blížíme!

Do městečka za hradbami se dá vejít zdarma, chceme vystoupat co nejvýš to půjde. Uličky jsou tu přirozeně velmi úzké, takže je to takovej trychtýř, kudy se valí davy, no to moc nedáváme.

Během pár minut strategii přehodnocujeme, vlastně se nám tu nechce být moc dlouho a procházet se ve štrůdlu katedrálou bysme nedali. Odbočujeme z hlavního tahu a daří se nám najít míň nacpanou část tohohle ostrovního městečka.

Dáme si tu s výhledem svačinku, pozorujeme racky a hada turistů plazícího se tam a zpět od pevniny. No helejte, jako je to fakt ikona a jsme rádi, že jsme to tu viděli, ale zároveň to je overturismus at its best. Buď sem jít nějak úplně mimo sezónu a večer či ráno, nebo se obrnit… Takže místo hezké, ten kopec je mnohem větší, než by si jeden myslel, ale ten zážitek máme ve výsledku maličko traumatický. Mně se nakonec nejvíc líbily ty pendlující autobusy, protože jsou obousměrný (nemaj se tu kde otočit), takže řidič přijede, vyloží lidi, a jako v tramvaji přejde na druhý konec busu a odjede.

Pěšky jdeme i zpět k autu (máme za dnešek hezkých 21 200 kroků, druhý nejvyšší počet za celý týden), platíme parking a docela rádi odjíždíme. Google nás milosrdně ihned navede na venkovskou silničku a uháníme na jih, zpět do Bretaně.

Dneska bydlíme ve Vitré a podle navigace bychom tam měli dojet kolem sedmé, tak jedem už rovnou tam, i když jsme ještě zatoužili po dekompresní procházce lesem nebo peelingu (teď odjíždíme od moře do vnitrozemí a tím je s peelingem konec). Ve Vitré nejprve nakupujeme v supermarketu večeři (pohledný pokladní jsou body plus) a pak jedem hledat byteček. Je to zcela v centru, takže chvilku hledáme parkování, ale to se povede. Pak podle pokynů hledáme na domě krabičku s klíči, což se nám pro změnu nedaří. Jak tam tak bloumáme kolem domu, všimne si nás starý pán rezident, evidentně tu takhle lidi bloudí častěji, a ke krabičce s klíčem nás zavede. Tak tady bysme ho nehledali!

Pak už jsme v bytě, dům je to prima, byteček pidi, ale útulnej. Nemáme dost, tak jdem ještě na procházku centrem a zase líbí!

Dominantou města je Chateau de Vitré, impozantní budova obehnaná obrovským příkopem, Matěj v západu slunce.

Doma Matěj udělá večeři, dneska kuskus, mozarella a salám Fuet, plus zas cider a mňam.

Takže počasí nám dneska přálo, viděli jsme toho zas spoustu a teď making memories, protože dnešní postýlka s jednou dekou ja jaksi ještě o trošku menší, než byla ta včera. Dobrou noc!

[dobretane]

Vpis 6 - S vichrem v zádech

(27.9.) Spalo se báječně, přestože venku hučela vichřice a my jsme měli jednu postel, která ale byla obrovská a s kvalitní matrací. Možná, ale jen možná to bylo tou lahví bretaňskýho vína, co jsme večer vyzunkli. Snídaně byla rovněž fajná, malá restaurace s výhledy - mraky se trhají, pláž s balvany z růžový žuly nás láká.

Po chodbě v hotelu si všimneme starých fotek na zdi, tenhle hotel je tu víc jak sto let!

Relativně pozdní čas na check-out nevyužijeme, jsme natěšení na prozkoumání okolí. Vracíme klíče od pokoje i vývrtku na víno a když vycházíme z hotelu, dveře s námi v tom vichru málem odletí. Bágly si dáváme do auta a odhodlaně vyrážíme na trek kolem poloostrova Renote. Zase je odliv, tak záliv zeje prázdnotou, ale balvany tu jsou. Domečky mezi šutrama jsou fotogenický.

I přes psí počasí pár turistů potkáme, ale většinu času jsme sami. Jižní a východní část poloostrova je před větrem trochu chráněna, takže se jde dobře. Díky odlivu můžeme ze stezky brzy sejít přímo na pláž a tady teprve koukáme, jak ty balvany jsou veliký.

A pak jsou ještě větší.

To si tak člověk představuje oblázkovou pláž a ono tohle, he he. Nikdy jsme nic takovýho neviděli a děsně nás baví tu lozit a skákat po kamenech. Někdy se dostaneme do slepé uličky, když jsou kameny moc velký a nelze pokračovat.

A pak jsou ty kameny zase je��tě větší. Je to boží!

Za celou dobu se stalo myslím jednou, že zpoza tý hustý mrakový duchny vykouklo na vteřinu sluníčko, ještě že jsem si vzal ty sluneční brejle. Rychle, selfie!

Vracíme se po návětrný straně poloostrova a tam teda funí tak, že se nám místy jde celkem těžko. A občas do toho zaprší, nebo to je spíš mořská voda z vln, vyhodnotil Matěj, když kapky ochutnal. No tak tenhle ranní trek nás tedy probral, jsme vyfoukaný, ale nadšený ze zážitku. Bretaň super. Dneska se budeme přesouvat nějakých sto padesát kilometrů na východ, kde máme další ubytko a po cestě se budeme kochat přírodou. Jako další zastávku volíme místo Le Gouffre, kamenitý pobřeží, který je slavný hlavně díky domečku mezi skalami. Jede se sem úzkýma silničkama, což nás baví, i když vlastně pořád prší. Na parkovišti je i skupina asi pěti aut veteránů, s nimi pochopitelně senioři, které potkáváme během vycházky, jak ve svých spíš letních šatech bojujou s větrem a deštěm. Výhledy unikátní!

Je po poledni a začínáme bejt maličko unavení turisti, ten vítr tomu nepřidává, no ale když jsme jednou tady, že jo. Další atrakcí je přírodní rezervace Sillon de Talbert, písečná duna o několika kilometrech táhnoucí se daleko do moře. Když dojedem na místo, nejprve si chceme dát něco k obědu. Když si v mapách vyfiltrujeme restaurace tady v Pleubianu, co jsou otevřený, tak zůstanou dvě. Jeden foodtruck, u kterýho stojíme, a je evidentně zavřenej. A pak jedna pizzerie. Tak jedem tam, v jinak prázdném podniku sedí jeden pár v bujarém rozhovoru s paní číšnicí. Ta nás vítá, usazuje, no ale stejně se nám to tady moc nezdá. Maličko to tu zapáchá zatuchlinou, asi jak jsme mimo sezonu. Matěj si dal slanou crepe, udělal dobře, já si dal pizzu, která nebyla dobrá ani dopečená, holt není každej den posvícení. Venku teplota spadla na jedenáct stupňů, což znamená, že si beru místo šortek dlouhý kalhoty. Když dojdeme k začátku tý písečný duny, tak pořád zběsile funí a poprchává. Tam se táhne!

Myšlenku na trek po duně jednoznačně zapuzujeme a valíme zpět do auta. Rádi bysme si spravili chuť dezertem. Matěj navrhuje městečko Plouha, že ho má označený v mapách, už ale nevíme proč :) Nicméně pekárna tam je a má být otevřená. Což se naštěstí potvrzuje, kupujeme si dobroty, ale nedá se tu sednout. V mapě najdeme nedaleký vyhlídky u oceánu, tak jedem tam. Venku se čerti žení, ale s dobrým pečivem je nálada v autě výborná.

Na parkovišťátku jsme sami, protože když sem někdo zabloudí, jen se otočí a jede zas pryč. No ale my když už jsme tady… Oblíkáme se a razíme na trek. Hned u parkoviště začíná stezka, kterou mapy.cz sice značnenou nemají, ale zdejší turistická info tabule ano. Začíná celkem divoce.

Trochu nás nervuje, že pořád klesáme, ale aspoň tady nefouká a taky přestalo pršet. Po pár minutách se vyloupneme z lesa a juch, stezka vede po hřebenu takovýho útesu, srázy po obou stranách.

Omámeni myšlenkou, kampak stezička asi vede, neúnavně kráčíme dál. Teda kráčíme, ono místy je to víc o takovým lezení. 

Ale nebojte, jsme opatrní a vyhýbáme se srázům na obou stranách stezky, kde by bylo snadné se v tom větru svalit desítky metrů do moře. A sláva, na kopečku před námi je nakonec taková malá plošinka s výhledy, a taky s vichrem na urvání hlavy, no ale pokochat se je třeba!

Za odměnu se nám ukáže i sluníčko a to hned ta krajinka kolem a hlavně to moře pod námi získá nádherný barvy.

Vracíme se (opatrně!) lesíkem zpět skoro k autu a tentokrát pokračujeme po červený na západ směrem k přístavu. Tahle stezka je pohodlná, pak se mění dokonce v cestu a pak ve schody, kterými se dá sejít po útesu až k moři. K našemu překvapení tady potkáváme celkem asi deset osob, to jsme nečekali. Mapy.cz tu nabízí několik vyhlídek, kde chybí fotky, tak to tam leju. Za šíjí z kamenitý pláže je další ostrůvek, kam bysme se chtěli vypravit, má tam být také vyhlídka. Leč se blíží příliv a přístupová cesta se rychle zalívá vlnami z obou stran.

Z bezpečnostních důvodů to tedy zavrhujeme, nicméně chvíli se tu kocháme to vůní oceánu a živlama… Mastíme zpět do auta, teď už zas vylezlo sluníčko, tak ještě chvíli posedíme na vyhlídce. Jsme zase obživlý, tak se nám přímo do hotelu zatím nechce, navíc se tam ubytujeme přes přístupový kód, takže odpadá potřeba tam být do určitý hodiny. Matěj navrhuje ještě procházku lesem u starýho mlýna, což se mi líbí. Kus cesty je po dálnici, kde je trochu zácpa, ale hlavně se mi povede úlovek - poprvý v životě vidím auto s SPZ Andory!!

No tak to byl úlovek tedy! Pokračujeme až za město Matignon, kde u sídla Le Clos parkujeme v údolí u řeky a jdem na výlet. Zas ten nádhernej les!

Matěj má na tyhle snad čuch, anebo je toho Bretaň plná… Moulin de la Mer je ruina mlýna, co se přestal používat před sto lety. Dneska už zarostlej, ale genius loci jako blázen.  

Po stezce se dá dojít až k zálivu moře, čemuž neodoláme, takový procházky máme rádi.

Zpět v Matignon je supermarket Super U, ve kterým jsme zatím nebyli, tak jdem koupit večeři. Obchod je to obrovskej a výběr teda mega. Jen sekce s palačinkama nám chvíli zabere!

Odtud už je to necelá hodina do ubytka, google mapy si nás asi hýčkaj, tak nás tahaj okrskama, což je lepší než dálnice.

Bydlíme v Dol-de-Bretagne, ubytko i parkování najdeme podle pokynů snadno, Matěj přes všechny kódy získá klíč (to je jak pevnost Boyard!) a chytá večeři, zatímco já trochu odpočívám. A za chvilku je večeře na stole! Palačinky se sýrem a lososem a koprem, plus ten bretaňskej cider.

Dobrý to bylo! Jo a bydlíme přímo u katedrály, prozkoumávat to budeme zejtra, ale výhled z pokoje prosím takto.

No tak vykoupat, napsat blog a spát! Dneska máme zas jednu postel a jednu deku, tentokrát menší, jestli to takhle půjde dál… :) Dneska v nohách zas skoro 16 tisíc kroků, to je slast. Zítra jedem dál! Dobrou noc z větrný Bretaně!

[dobretane]

Vpis 5 - Roura na monococku

(26.9.) Tak to byla divoká noc! Postele jsme tedy měli oddělené, ale v noci byla úplně příšerná bouřka a my si nechali pootevřený to střešní okno. Takže jak funělo a lilo (takovej slejvák jsem snad v životě nezažil), tak nám na postele crčela voda a mně probudilo až to, když mi stříkala na obličej. Tak vyletím, okno zavřu, no ale už postel i deka byla mokrá… Pak jsem nemohl asi dvě hodiny usnout, takže ráno budík v půl osmý (chceme vstávat dřív) mě málem zabil. I ráno postel mokrá.

Už neprší, ale furt fouká a je chladno, no podle předpovědi má aspoň vylézt slunce. Snídaně je jakžtakž dobrá, malá restaurace nicméně plná turistů seniorů, i zde vylepšujeme věkový průměr. Paní obsluhující snídani taktéž neumí anglicky ani slovo, ale ani slovo, takže když po ní chci “hot water”, tak na sebe jen civíme, než mávnu rukou, že nic nechci. Matěj to ale statečně vykomunikuje, tak přece jen mám něco teplýho. Tohle já prostě nechápu, jak můžou bejt takhle ignoratský… Dobalíme, check-out a odchod už v devět, takhle brzo jsme tu nikdy nevyjížděli. Ale jinak je tu ten venkov roztomilej!

Nejprve se chceme podívat na Pointe de Corsen, jinak též nejzápadnější bod kontinentální Francie, kterej je od hotelu asi dvacet minut. Krajina i vesničky, kterýma projíždíme, se probouzí, pozorujeme i ptáčky, než dojedeme na výběžek. Cesta až na konec je přehrazená dělníky, necháváme auto u cesty a zbytek šlapkáme, funí fest, ale aspoň neprší. Cestička k samotnému bodu je lemovaná patníky s kvízovými otázkami, což nás baví - jednak pozorovat, že tý francouzštině celkem rozumíme, a taky jestli to víme (jen jednou jsme si spletli ouest s východem). Voilá, poslední výspa Francie před Amerikou!

Foukalo tu tak, že nás to téměř nadnášelo, ale sluníčko se občas ukázalo, tak to bylo fajn. Ta divokost počasí i krajiny nás takhle ráno nabíjí a je naprosto skvělý, že jsme tu sami. A to jsme si mysleli, jak tohle bude ten turistickej magnet… Uděláme si tu malej trek, i zde jsou útesy a plážičky, zas pozorujeme ptáčky (je tu bramborníček černohlavý), Matěj najde i ochutná trnky.

No a když už jsme tu, tak Matěj hlásí, že nedaleko je Menhir de Kerloas, jinak též prý se svýmu skoro devíti metry nejvyšší menhir na světě. Starý čtyři nebo pět tisíc let (podle toho, jakou cedulku tu člověk čte) vyniká tím, že je v hezký krajině, viditelný na desítky kilometrů a taky legendou, podle níž si k němu novomanželé chodili mnout břicha o malé výběžky, což jim zaručilo plodnost.

Jak jsme dneska vyrazili brzo, tak na všechny tyhle místa přijíždíme první a jak odjíždíme, už se tu zjevuje pár turistů. Touhle dobou už nám také dochází benzín, tak v nedaleký vsi bereme plnou, projeli jsme tu zatím šedesát euro, což na teď už pátý den roadtripu není zlé.

(Kartou se platilo přímo u stojanu, ale naštěstí to šlo přepnout na angličtinu, tak se mi to povedlo ok.) Hlavním dnešním bodem je vrátit se do Brestu, jak jsme si to včera slíbili, a začínáme mořským akváriem Oceánopolis, kam oba chceme. Podle navigace parkoviště najdeme snadno, před vchodem si v automatu koupíme lístky (online jsme to odmítli, chtělo to registraci a milion osobních údajů) a procházíme novou vstupní budovou do areálu. Už víme, že dvě velké části akvária (tropické vody a ještě jedna) jsou zavřené, takže zbývá Bretaň a nějaké zahrady. Vidíme tu tuleně, spoustu rybek, malý žraloky, mlže atp., ale celkově je to underwhelming. Areál je celkem starý (asi proto ho rekonstruujou), naprosto chaoticky (ne)značený, takže tu bloudíme, a “pavillon du jardin” je jen prázdný pavilon, nikoli výstava zahrad. Nejvíc mě tedy zaujala vitrínka s vysvětlením tlaku, která byl demonstrován váhou tří airbusů A320 na sobě (zde jen modely).

Nejhezčí částí areálu je nakonec gift shop, kterej prošmejdíme a pak už jedem dál do centra Brestu. Já jsem se tu chtěl zastavit hlavně proto, že sem Jean Genet zasadil ve 40. letech děj svýho slavnýho románu Querelle z Brestu, jednoho z prvních queer francouzských románů. Akce se odehrávala v místním přístavu plným námořníků, takže to se tu musíme pro ten pocit aspoň projít. Matěj říkal, že se na týhle fotce bude tvářit lascivně.

Ozývá se hlad, tak tady na nábřeží zaplujeme do restaurace, kde si objednáváme mořský speciality a skvělý dezerty.

Na ty mořský potvory jsme dostali spoustu příborů, nevím, jestli jsme to jedli dobře, ale ochutnali jsme všechno. Byl to nápad Matěje, já jsem se rád ze zvědavosti přidal, no nevím, jestli si tyhle mršky ještě někdy dám, ten závan mušlí na mě byl asi příliš silný… Nicméně moje treska jako hlavní jídlo byla dokonalá. A ten pocit, že jíme právě v přístavu v Brestu, to bylo k nezaplacení. Venku se zase čerti ženili, což přes sklo vytvářelo krásný pohledy na lodě do přístavu.

Po obědě pokračujeme v procházce, v jedný části promenády mají pamětní desky s námořnickými výkony - a jeden nás zaujal velmi. Alan Roura jako první překonal severní Atlantik v roce 2019 sám v plavidle typu “monocoque”.

Vůbec nevíme, co to je, ale to slovo se nám líbí, muehehe. Když Matěj konečně najde správnou cestu nahoru k pevnosti, tak tam procházíme (mimochodem zase ladil, minuli jsme auto úplně stejné modré barvy jako Matějova bunda) aspoň se podívat z dálky. A zas ta bretaňská vlajka!

V pevnosti je pořád vojenský objekt, ale dá se jít do části, kde je muzeum námořnictva, tam nás to ale zas tak neláká. Projdem se ještě trochu po městě a shodujeme se, že nám Brest vlastně přijde celkem sympatický. Vracíme se k autu, které jsme zaparkovali na ulici a parkovné platili mobilem přes parkovací aplikaci, kterou používám i v Česku (EasyPark), tyhle vychytávky mě baví, ještě že si tý možnosti Matěj na parkovacích hodinách všimnul… Z Brestu míříme přímo na sever, kde se chceme podívat na údajně nejvyšší maják na světě, Ile Vierge. Celou cestu nám prší, ale jakmile tu zastavíme, nebe se protrhá a vykoukne slunce, takže razíme na další trek. Maják má skoro 90 metrů a je na ostrově nedaleko pevniny. Nás tu ale zarazil hluk, kterej identifikuju jako stíhačky (tady??) a za chvíli fakt, čtyři Rafaly francouzskýho letectva nám ve formaci dělají průlet přímo kolem majáku, tak to je hustýýý! (Vidíte je tam?)

To načasování, to počasí, to je prostě pecka. Tak to se tetelím blahem, mám tu takový malý Dny NATO, když už jsme je letos zrušili. Po cestě najdeme další artefakty, třeba enormní butt plug.

Jakmile jsme sedli zpět do auta, zase se strhla průtrž, tak to nám to počasí dneska vychází skvěle! Teď už nám zbývá se jen po severním pobřeží Bretaně dostat k našemu dnešnímu hotelu do vesničky Trégastel. Po cestě ale zastávky, viď, Matěj vybral třeba pláž s dunama (Plage de Guévroc). Tady jsou asi dvě auta na parkovišti, takže zas intimčo, turistická byla asi ta jižní část Bretaně. Dobří lidé zde odnášejí plasty z pláže a shromažďují je u info tabule.

Krátkou písečnou stezkou lemovanou trávami se dostaneme až na samotnou pláž, která je enormní a úžasná! A místy máme slunce! (To je tak, když si chceš udělat selfie, ale Matěj je rychlejší.)

Je odliv a tak tu loví spousta ptáčků, který můžeme pozorovat celkem zblízka, jako ústřičníci, kulíci, jespáci nebo kormoráni. Moře ustupuje a my se k nim chceme dostat co nejblíž, což je místy výzva.

Pláž přechází do kamenitýho dna moře, ale zároveň jsou tady kolem velký balvany a kusy skal. Takovou pláž jsem snad nikdy neviděl, Bretaň tuze pěkný.

Peeling z toho ale nebude, jednak kameny a jednak fukéř, a slunce též jen občas. Zpět jdeme po dunách kolem dalšího kostelíka, ale ten je zavřenej a vůbec je na takovým divným místě tady u pláže. Matěj pak navrhuje ještě jednu zastávku, tak se radši ptám, jak je to daleko do hotelu, a to se ukáže, že ten je až ve vesi hodinu a půl odtud, takže to už si musíme pospíšit, check-in končí v sedm večer. Takže valíme, máme po cestě ještě navíc déviation, ale stíháme a v půl sedmý jsme v Hotel De La Mer v Trégastelu. Hotel je dvouhvězda, takže to bude asi nejlepší hotel cesty, špičkujeme se. No ale když sem dorazíme, nestačíme se divit. Hotýlek je původní, ale zrekonstruovanej, má svoje kouzlo, dřevěný schody a hlavně má geniální lokaci, plus náš rohovej pokoj má ze všech oken výhled přímo na pláž, uáh!

Tak to se Matějovi zas něco povedlo! To se nám moc líbí, únava z cesty z nás opadla a táhne nás to ven. Stejně ještě musíme asi do kilometr vzdáleného Carrefouru pro večeři, tak se oblíknem (furt funí) a jdem. Tahle oblast je prý proslavený růžovými žulovými balvany a těch je tu všude kolem spousta. Mezi domy, ve vsi, na pláži, v moři. Což při odlivu nabízí výhledy par excellence.

No zítra za světla to tu musíme prolézt více. V obchodě (věděli jste, že Carrefour znamená křižovatka? Přišli jsme na to tak, že po cestě jsou značky “Carrefour dangereux”) jsme k večeři koupili palačinky a víno, zkusíme ten model z Mallorky. Na pokoji ustrojíme večeři, palačinky s krabí pastou a šunkou a víno, mandarinky a melou, vynikající!

Tak to jsme si dneska žrali teda, a ještě byl Brest a ještě byly pláže a ještě ty geografický vychytávky. Taky to byl dlouhej den, zejtra máme check-out až v jedenáct, tak uvidíme, jestli se vysuneme dřív. Já budu spokojenej, když nám nebude pršet do postele, která tu mimochodem má zas jednu deku, tak uvidíme, co ta kombinace s vínem provede. Pěknou dobrou ze severní Bretaně!

[dobretane]

Vpis 4 - Svaté nic

(25.9.) Nakonec jsem během noci neměl strach, že by ta jedna deka byla malá (byla fakt obrovská), ale že spadnu z postele, jak jsem se furt šteloval na kraj. Nicméně jsem se vlastně vyspal celkem dobře a na devátou jdeme na snídani, kterou jsme si s paní domácí domluvili. Nachystáno bylo krásně, Matěj to i vyfotil, jen bylo trochu zvláštní, že paní během našeho snídaní stála nedaleko stolu a pozorovala nás, v dobré víře, zda něco nepotřebujeme. Pak jsme si na to zvykli a už to tolik nevadilo. Od rána nám prší a pršavo má být poprvé celej den, přesto se už před desátou loučíme (paní nám dokonce mává ze dveří, jak odjíždíme) a z Douranenez vyrážíme na severovýchod do Locronan, který se pyšní titulem nejkrásnější vesnice Francie (nebo tak něco) a na to jsme zvědavi. Parkoviště v dešti zeje prázdnotou, no i tak se raději u automatu snažíme zaplatit předepsaná čtyři eura.

Bezdotykově to nejde, ale fyzickou kreditkou se to nakonec povede, takže můžeme jít objevovat ty krásy Locronanu. Hned u parkoviště nás zastaví deviation.

I přes stavbu (zkouknout pár pohledných dělníků, check) a zástup důchodců - turistů je v dáli je vidět kostel Svatého Ronana, k němuž míříme. Jako uznáváme, že Lacronan má své kouzlo a i když je malinkatej, stačí zahnout z hlavního náměstíčka, aby měl člověk to místo pro sebe.

Ronanův kostel působí na první pohled jako každý jiný tady v Bretani, ale čekala nás dvě překvapení. Jednak jedna okenní vitráž je původní středověká, což prej nebejvá zachovaný, říká Matěj (kterej o vitráži vlastně věděl, tak to takový překvapení nebylo).

No ale druhak tu najdeme moc pěknou výstavku o historii a hlavně rekonstrukci kostela, která s Matějovým odborným výkladem baví i mě. Třeba že ty gotický kostely byly původně i uvnitř vybílený, jak je vidět na obrázku dole, to mě nikdy nenapadlo!

Ronan tu před staletími šířil křesťanství a nás samozřejmě bavilo to jméno a říkal jsem, co když mu na to R někdy zapomněli… (ha ha, jak dva puberťáci). S návštěvami seniorů tu evidentně počítají, přímo na dveřích kostela je cedulka o umístění defibrilátoru… Matěj tu ještě neodolá jedné sušenkárně, kde si od pěkného pana prodavače koupí nějaký dobroty, který mu taky nejdou zaplatit bezkontaktně, tak nastupuje zas fyzická kreditka, bez tý by teda člověk tady zatím moc neuspěl… Dnešním cílem je procestovat poloostrov Crozon a pak přes Brest dojet k moři, kde máme ubytko. Z Lacronanu se vydáváme venkovskými silničkami na sever, po cestě máme nejvyšší horu Bretaně, tak to nemůžeme minout. Ménez-Hom má závratných 330 m n.m., což ovšem dneska při té proklatě nízké oblačnosti znamená, že jedem do mraků!

Když dojedem na konec cesty na vršku, autem cloumá vítr, po oknech stéká déšť, to jedno auto, co tu už je, záhy odjede a to další, co sem zabloudí, už ani nezastaví. My ale nejsme žádný ořezávátka a vyrážíme na malej trek. Vidět sice mnoho není, ale jsou tu krásný vřesoviště.

Když dorazíme na vyhlídku, tak si potvrdíme, že není vidět opravdu nic. Ještě že my sbíráme zážitky.

Pod kopcem se ještě zastavíme ve vesničce Sainte Marie du Menez-Hom, Matěje tu zaujal kostel (jeho zaujme snad každý kostel) a mě sem nalákal na kus vojenský historie (on ví jak na mě). V místní kapli je totiž pamětní deska, podle které se v ní během války dva měsíce ukrývalo 18 spojeneckých letců sestřelených nedaleko během německé okupace.

Za deště jedem dál, teď už na západ a nemůžeme se nevyfotit u vesničky s nejlepším názvem ever. (Chvíli trvalo Matěje dotlačit, aby se usmíval, ale výsledek voilá.)

Jestli je nějaká turistická oblast v Bretani, pak je to poloostrov Crozon, pro svojí historii, přírodu a pobřeží. (Teď jsem si při psaní blogu naprosto nezřízeně říhnul, úplně jsem zapomněl předstírat vychování. “Naše přátelství je tak na dalším levelu,” glosoval to Matěj.) Míříme nejprve na jeho jižní cíp mys Chévre, kde na parkovišti najdeme jen pár aut a vedle malou vojenskou základnu s věží. Dočteme se, že jde o základnu námořnictva a hned vedle tu mají velmi povedený památník padlým letcům právě z řad námořnictva (poslední zápis je z roku 2008).

Poměrně tu funí a poprchává, ale to nás neodradí od vycházky. A ono zase vřesy! Dneska je ta příroda teda zase úplně jiná, než jsme v Bretani viděli doteď.

A to pobřeží je tu dramatičtější, než jsme si původně představovali, plus ty rozkošný plážičky. (Matěj vlevo.)

Tohle nás moc baví, nakonec je hlad ale stejně silnější, tak se vracíme do auta a hledáme si místo na oběd. Zase narazíme na problém, že odpoledne má snad většina restaurací zavřeno, přesto najdeme jedno obstojné bistro přímo v Crozonu, tak se tam vracíme, chvilku hledáme parkoviště, pak takovou ukrytou pasáží projdeme na náměstí a jsme tam. Paní nás hned upozorňuje, že mají jen pizzy a saláty, ale s tím počítáme. Když nám jídla přinesou, trochu nás překvapí, že k příboru dostaneme i nůžky, ale fungovaly skvěle a pizza byla dobrá (na rozdíl od mého fialkového syrupu).

Od tak velké dávky jídla už jsme si odvykli, takže každý sníme půlku a zbytek si necháme zabalit s sebou. Ještě si na náměstí prohlídneme místní kostel (sic), kde ale zase byly vojenské pomníky, takže good. Déšť ustal, tak se vyjedem podívat ještě na západní výběžek poloostrova, na mys Pen Hir. Mineme minigolfové hřiště (tam ale nejedem, vzlyk) a venkovní muzeum Bitvy o Atlantik (tam taky nejedem) a zastavujeme až stejně jako desítky aut a dva autobusy s turisty u samotnýho mysu. Tohle pořád nejsou ty nejzápadnější místa Bretaně a už teď je tu tolik turistů, hlava nám to moc nebere. No pak si uděláme okružní trek a chápeme to hned lépe, ty útesy jsou tu fakt pěkný.

Fouká, ale neprší, stezka je kamenitá, tak se na ní zas tolik turistů nevydá. Není se čemu divit, tady kdyby člověk zaklopýtal… No ale za ty výhledy to stojí.

Přestože jsme dneska nasbírali “jen” dvanáct tisíc kroků, v tomhle terénu se to jistě počítá aspoň dvojnásob. Crozon má i fajný pláže, tak aspoň jednu bysme si mohli dát a zapeelingovat. Kousek odtud vybírám pláž Pen hat, kde nás mile překvapí, že tam skoro nikdo není. Přitom obrovská písčitá pláž mezi útesy! No tak to já jdu peelingovat a pláž přejdem křížem krážem. Trochu poprchává, je chladno, pofukuje, no Atlantik je láska.

Do hotelu je to odtud rovných sto kilometrů, což mapy uvádí jako hodinu a půl, tak vyrážíme. Sice za deště, ale bez problémů, jen jedna deviation a pak jedna označená vyhlídka (“bellevue”), kam ale Matěj už nechce jet, lenoch, tak svištíme dál. Když opouštíme Crozon, tak je přes záliv takovej prima most, no tak tady už si zastavíme. Térénezský most dostavený v roce 2011 je přes půl kilometru dlouhý a vede do zatáčky. Kousek vedle něj byl původní most, z něhož nechali kousek a udělali z toho velkou vyhlídkovou terasu. Líbí.

Pak už se napojíme na tu jejich pseudodálnici, po který dojedem až do Brestu. Doprava v něm je zasekaná, tak projet městem nám docela trvá, ale zase to máme jako sightseeing, jezdí tu třeba tramvaje. Původně jsme ho chtěli jen projet, ale dost se nám tu zalíbilo, tak jsme se rozhodli se sem zítra vrátit na delší dobu, dneska už valíme do hotelu. Bydlíme ve vesničce Lochrist v penzionku Auberge De Keringar. Zde nás vítá milá slečna, která na otázku zda, mluví anglicky, naprosto bezelstně odpoví “non”, ale Matěj zvládne vše vybavit beztak. Jen barevně dneska neladí.

Tentokrát máme oddělené postele (yay) a střešní okno, které se nám nepovede ovládat ani podle návodu.

Ale jsme kluci vysoký, takže si poradíme ručně. Já už jsem nějakej odpadlej, ale Matěj jde ještě na vycházku k moři a do města nedaleko, no nakonec dá ještě šest kilometrů navíc. Já jsem si stihl Duolingo a vyřídt všechno ostatní. K večeři zbytek pizzy a za zvuků deště si píšeme zápisky. Děkujeme za milé ohlasy a zdravíme z Bretaně! PS: Dneska bylo spousta kandidátů na název blogu. Například “Kaple paní Princové”, jelikož lecjaký zdejší kostel je na mapy.cz vyfocen pravě paní Princovou. Nebo “Závan mušlí”, jelikož jsme v jednom městě u rybí restaurace opravdu ucítili takový závan… No a s Ronanem by jsme se samozřejmě taky vyblbnuli :) Tak dost. Pá!

[dobretane]

Vpis 3 - Devianti a Toluen

(24.9.) Blog začínám psát v deset večer po dni, kdy jsme nastřádali přes dvacet osm tisíc kroků, i když to úplně nebyla naše volba, no bylo to výživný a hlavně krásný… Spalo se prima, okna dokořán na hlavní náměstí, přesto byl klid. Sice jedna pružina mi vrtala do zad, nicméně více jak devíti hodinám spánku se jí zabránit nepodařilo. Na snídani jsme sami a na sladkém pečivu a bagetě s marmeládama jsme si velmi pochutnali, to Francouzi umí. Matěj zcela mimoděk zase barevně ladí s okolím.

Dáme si věci do auta, ale den začneme trekem ještě tady v okolí Le Faouët, kde má Matěj v merku jeden kostel. Vyrážíme z hotelu přes náměstí, teď už to tu trochu žije, například je otevřena hospoda, která sídlí v budově bývalého kostela (aspoň to tak vypadá). Městečko není velký a záhy jsme venku a vnořujeme se do lesa. Matěj identifikuje kytičky i stromy, tenhle les se nám děsně líbí, je to tu takový to vlhký voňavý, zelený, veliký.

Jdeme po modrý, což je značeno i jako svatojakubská dálková trasa do Santiaga a potkáme tu lidi s krosnama. Jdeme pořád do kopce, takže se nám plíce pěkně protahujou a snídaně se dobře tráví. Když se přehoupneme přes vrcholek, vidíme bílou kapličku, už to se nám líbí, jak visí nad mlžným údolím. Když přijdeme blíž, tak se ještě vpravo otevře pod skalou výhled na celej kostel, jo takže to je on! To místo je neuvěřitelný.

Je po dešti, v lese se válí mlha, je tu ticho, bez lidí, úplně magično. Kostel Svatý Barbory (Chapelle Sainte-Barbe) je otevřenej, tak si ho prolezeme, to okolí je pro mě ale asi záživnější. Kostel je v prudkým svahu, takže když pokračujeme dál a klesáme do údolí k řece, tak odtud je ten pohled na něj snad ještě víc fascinující.

To jsou podle mě ty místa, co můžeš vidět na fotkách, ale pokud sem nedojdeš, a ještě navíc v takovým počasí, tak si to zkrátka nedovedeš představit… Za dalšího půl kilometru po kamenný stezce dojdeme k fontánce, odkud pokračujeme k řece a snad při každým kroku se rozplýváme nad krásou toho lesa.

Jdeme podél proudu zpět do vsi, když si všimneme, že od hlavního koryta se oddělil potok s písečným dnem. No a to nás samozřejmě naláká si zchladit nohy, je to úplně terapie.

Tu už se občas někdo zjeví, minou nás dva běžci a pán s pejskem, takže na místní poměry to tu žije… Po hodině a půl chůze sedáme do auta a z Le Faouët míříme zpět k oceánu, Matěj vybral pláže u La Torche, což je něco přes hodinu příjemný jízdy okrskama. V jeden moment chvíli před náma na silnici jede něco, co vypadá jak samohybnej vysavač, ale bliká to a uhání dál. 

Když to konečně předjedeme, tak je vidět, že uvnitř sedí pán a normálně to řídí jak nějaký vozítko. No to jsme nikdy neviděli, vždyť to nemá ani značku, jak to může na silnice? V La Torche jsou obě creperie ještě zavřený, tak si bereme svačinku a z poloplnýho parkoviště vyrážíme k moři. Já jak jsem to nechystal, tak vůbec nevím, co čekat, takže když přejdeme první duny a otevře se nám výhled na megapláž, tak dost koukám, zas nová tvář Bretaně!

Z výběžku u La Torche, po kterým jdeme, je vidět moře a široký pláže na obě strany, my si najdeme místo k sezení a svačince (a s výhledem na surfaře v neoprénech, který tu brázdí vlny, dalekohled se hodí).

Výběžek obejdeme, Matěj se kochá ptáčky, jsou tu i bunkry, není divu, že je to tu turistický. Zpět u auta využijeme záchod (ty tak čistý nebyly a hlavně bez mýdla, ještě že mám po ruce svoje) a když se chystáme k odjezdu, zaujme nás jeden převlíkající se surfař, normálně takhle veřejně se tam promenoval bez neoprénu. Mně se ho vyfotit nepovedlo, zato Matějovi jo, prej by si nechal říct. 

Pokračujeme ve spanilé plážové jízdě k Pointe du Raz, jednomu z nejzápadnějších bodů Bretaně. Navigaci bereme s rezervou a volíme spíš menší silničky, ať to máme zábavnější. Dostaneme se ale ke značce o práci na silnici, že je prý za kilometr “barré” a že musíme “deviation”. Deviantní jsme, říkáme si, tak tam vjedem, jestli to není jen takovej ten trik jejich, ale je fakt zavřená, tak se pak kousek vracíme, ale pokračujeme na západ. Díky deviantní zajížďce ale objevíme krásnou kalvárii, podle popisku nějakou vzácnou a detaily ví Matěj :-) (Ví nejen detaily, ale i že je to kalvárie, já tomu vytrvale říkám kavalérie, znalec, viď, no ale aspoň jsem se něco naučil!)

Pointe du Raz je asi zatím naše nejturističtější místo, směřujou k tomu šipky ze široka daleka, je tu velký parkoviště (první naše placený) a hafo aut. Jsou tu ale díky tomu i restaurace, vlastně celkem vkusně udělaný, kde si tedy dáme obídek, konečně vyzkoušíme creperie (oba si dáme slanou variantu) a taky ochutnáme místní cider, kterej z nějakýho důvodu servírujou s hrníčky.

No slupnme to jako malinu, já to zapiju banánovo-kiwiovým sirupem (mňam) a vydáváme se na asi čtyřkilometrovej trek kolem mysu. Vydáváme se míň turistickou trasou, takže se davům vyhneme, což nám zážitek umocňuje. Jsme překvapený, jak jsou ty útesy bretaňský vlastně vysoký.

A ty podzimní rezavý kapradiny to barevně hezky umocňujou, plus počasí nám přeje, mělo sice pršet (zase), ale je slunečno. Samotná špice mysu a maják jsou trochu zalidněný, ale tu se moc nezdržujeme. Úzká stezka vede svahem nad útesy, až si říkáme, že když tu někdo uklouzne… (mys v dáli za mnou).

Cestou pozorujeme ptáčky, potkáme ještěrku, mineme malej přístav s gumovým člunem, a než dojdeme zpět k autu, je nám docela teploučko, až si Matěj říká, že si taky měl vzít šortky (vnutil jsem mu aspoň kšiltovku, ať se tu nesmaží na tom slunci, byť se poctivě mažeme padesátkou.) Tak to by z těch davových turistických cílů stačilo, vyrážíme zpět na východ k našemu dnešnímu ubytku, ale máme do sedmi (nejpozdější checkin) čas, tak ještě děláme odúbočky a to se nám tedy moc povedlo. První je pláž je Pors Theleon, kterou si pro zjednodušení překřtíme na Toluen. Matěj ji měl z dob prvních rešerší označnou, ale nebylo zřejmý, zda se nám povede se tu zastavit, no tak to zkusme. Je to kousek od hlavní silnice takovou úzkou cestou a když sem dojedeme, nechceme věřit svým očím. Nádherná pláž mezi útesy, na který jsme úplně sami!

Sundaváme boty a peeling a objevování zviřátek, našli jsme tu hvězdice, mořskou ježovku, spoustu mušlí, některý živý a přisátý na kameny, úplný umění.

Radostně jsme si tu hopskali, objevovali zákoutí pláže, slunili se, hele to byla paráda… Voda nám tedy přišla celkem ledová, takže jsme celkem koukali, když po nás tedy přijeli nějací turisti, který se svlíkli do plavek a šli do vody. Myslím, že to přežili, ale nečekali jsme až do konce a svištíme dál. U vesničky Penharn je další pláž a Matěj se ptá, jestli tam chceme zajet. No jasně že chceme! Další takovou prima úzkou silničkou, kam se vejdeme jenom my, sjíždíme k moři, respektive tam, kam se dá dojet. Když asfaltka končí, zastavujeme, Matěj tady kouká tak šibalsky.

V mapách pláž sice vyznačena je, ale nemá jméno, tak se Matěje později ptám, jak na ni přišel, načež mi pověděl, že netuší a že si ji asi spletl s jinou. Čili jsme zde zcela náhodně, to mám nejradši! A helejte, tohle bretaňský pobřeží je zas jiný, oblý útesy, tyrkysový moře a dokonalá plážička, kde není ani noha.

No tak to je teda pecka… (A na mapy.cz neměla fotku, už ji tam nahrávám :) Až dolů k pláži nejdeme, přece jen jsme už maličko ucaprtaný, tak míříme k hotelu. Ono nám to ale nedá a pořád někam odbočujeme, road trip jak má být! Další je plážička u Pors-Péron, před nímž nás čekala ještě jedna zajímavost, dolmen! Tentokrát se k němu dá dojít a já jak jsem rozvrkočenej, tak ho hned zkouším.

Ale vylézt se na něj nedá, říkám, to je moc vysoko, čímž Matěje vyhecuju a hele ho, modela.

Nebojte, tohle nebyla žádná památka chráněná, ale kameny v přírodě, nic jsme neporušili :) Samotná pláž je sice hezká, ale už jsme dneska zhejčkaný a navíc jsou tu dva rybáři, tak zatímco Matěj hledá hvězdice, já si jen poležím v písku.

Odtud už jsme v ubytku ve městě Douranenez raz dva, ukáže se, že to je byt v soukromém domě, vítají nás milí manželé a uvedou nás do pokoje, teda vlastně bytu. Kromě ložnice (s jednou postelí a jednou dekou, druhou prý nemají) máme i obývák, je tu extrémně čisto a celkem útulno. Paní nám vysvětlila, že centrum s restauracemi a obchody je daleko (40 minut chůze), což bereme jako výzvu a vydáváme se na nákup večeře. Náš dům v předměstí Le Ris Izella je na týhle pláži, uáh.

Cesta do centra je chvíli po ulici, ale pak značenou stezkou lesem nad útesy a ta je teda taky moc pěkná, lesy Bretaň umí.

Po půl hodině jsme nad městem a výhledy jsou fajné i zde. 

Historický městečko je celkem malebný, s lidma, asi ne tolik s turistama, docela hodně prázdných domů. Chvilku se procházíme, ale už začínaj docházet síly, tak jdeme do Carrefouru pro dobroty. Já už jsem pak odpadlej, tak checkuju, zda by se nedalo jet zpět Uberem a vida, ten tu funguje. Tak ho objednám, ale asi zas tak tu nefunguje, protože ani po deseti minutách nám žádný řidič nepotvrdí. Nezbývá tedy než se vydat dom pěšky, je to něco lehce přes tři kilometry, to už je dneska jako nic. No těch 28 tisíc kroků (a přes 21 km) v nohách cejtíme. Ale uteklo nám to jako voda, zdrbli jsme kdekoho a doma si odměnu dáváme místní bretaňskou (z Brestu!) zmrzku, byla výborná. Já vanilka, Matěj slanej karamel.

Pak večeřinka u zpráv z domova (koukáme na tu pirátskou melu), sprcha a šup třídit fotky a psát blogy. Matěj říká, že jsme stejně jeblý, místo si večer otevřít láhev vína a flákat se, sedíme u počítačů :) Pak se zasmějeme a říkáme si, že to stejně děláme nejlíp a že nás to baví. No a to by pro dnešek bylo vše! Já jsem zvědav, jak se vyspíme pod tou jednou dekou a trochu tuším, že si ze mě Matěj ve svým blogu utahuje. Tak já si ho jdu přečíst. Dobrou noc od Atlantiku!

[dobretane]

Vpis 2 - Bobina z Kimprle 

(23.9.) Včera jsem usnul okamžitě a spalo se překvapivě dobře, i na tý pružinový matraci, takže ráno se budíme po osmý celkem fresh. Kontrola balkónku odhalí, že navzdory deštivý předpovědi je slunečno, i když chladno. Výhled máme sice na parčík s parkovištěm, ale zvládneme si všimnout tý divný bretaňský vlajky, která je černobílá. Matěj nachystá vzornou snídani - z onigiri, který máme oba oblíbený a narazili jsme na něj včera v obchodě na letišti. Vše je třeba dokumentovat, než se to sežere, v tomhle jsme s Matesem soulmates.

Check-out je tu už v deset, ovšem my to stihneme už po devátý, jsme celý natěšený na tu Bretaň. A dneska ráno na ten poloostrov Quiberon, na jehož spičce jsme se ubytovali. Kousek ještě popojedem autem, pohodlně zaparkujem nedaleko kempu, oblíkneme se a už pádíme k moři. Modrý nebe, ranní slunce, dlouhý stíny, prázný pláže, Atlantik, no ty kráso to je nádhera.

Já hned zouvám boty a peelinguju, ani to není TAK studený, ale ten pocit za to stojí. Jsou tu spousty mušliček a taky ptáčků, který Matěj nejen pozoruje dalekohledem, ale i expertně identifikuje. Já expertně identifikuju letadla, co nám lítaj nad hlavou (v tomhle konci světa jsou to samý novinky!) a pak ještě najdeme desku připomínající letecký neštěstí ve zdejších vodách v roce 1998, zajímavý překvapení!

Ono je tu i letiště, respektive taková malá runway, ale ta je jen pro malý soukromý éra, takže provoz nic moc. Pointe du Conguel se dá celej obejít po pláži nebo po cestičkách lesem, velmi nás to tu baví. Občas se zjeví nějaký místní člověk buď venčící psa nebo běžící, nicméně všechno jsou to senioři, ale hezky nás zdraví, bon jour. (Jediný pěkný chlapce jsme tu viděli buď v roli kopáčů u cesty nebo popelářů…) V létě se tu ale jistě dá pěkně koupat. Vycházkou a lelkováním jsme tu strávili nakonec skoro dvě hodiny, utíká nám to báječně. Před odjezdem využiju veřejný záchody tady v parku, a teda čistý a voňavý. Pak se ozval hlad, takže jsme se stavili v prvním supermarketu, co nám přišel do cesty - Casino. Byl celkem velkej, ale regály poloprázdný, no pár dobrot se ulovit povedlo. Matěj zkusil i samoobslužnou pokladnu, se kterou ale i přes nastavení angličtiny prohrál a musel zasáhnout pan prodavač :) Poloostrovem míříme zpět na sever k pevnině, ale ještě v té úzké šíji slíbená svačinka. Jak jinak než u moře, jehož východní část je mnohem klidnější než návětrná strana.

Matěj parádně vytipoval i místa na sightseeing, z nichž první jsou světově známý menihry v Carnacu. Jsme tu během chvilky, parkoviště dokonce zdarma, stejně jako moderně vypadající muzeum. Tam začneme, ale trochu nás to zklame, je to jen jakási výstava fotek a ne moc akční zřízenci. Tak si prohlídneme mapku a vyrazíme na vlastní pěst. V okolí jsou tři velký pole menhirů, z nichž my si projdeme a prohlídneme to největší.

Fascinující na tom je, že ty řady více jak čtyř tisíc vztyčených kamenů pochází už z dob až pět tisíc let př.n.l., ale my nevíme, k čemu sloužily. Co je jisté, že dnes slouží jako turistická atrakce a potkali jsme tu i zájezd čínských turistů. Další části jsme už projeli autem, jinak se tu dá koupit jízda turistickým vláčkem, mno… My jedem za další historií, máme v plánu zastavit se ve dvou městečkách. První je Hennebont, což bylo spíš po cestě a průvodce o tom psal pěkně. Tu jsme narazili na majestátně vypadající baziliku s impresivním portálem (leč vnitřek byl slabší).

Na stejným náměstí mě víc zaujal památník padlým místním vojákům, kde každá ze čtyř stran byla věnovaná jiné válce, Francouzi jich mají celkem dost, takže tu nechybí boje v Africe nebo v Indočíně.

Městečko bylo jinak liduprázdný a asi ne moc turistický, tak to tu jen proběhnem a svištíme dál, už bysme si dali i oběd. Další městečko dnešní části roadtripu má neodolatelný název. 

(Ano, tu nám už poprchávalo, tak jsem vytáhnul klobouček, který se hodil, i když místy naopak svítilo slunce.) Kimprle se nám líbí víc, trochu to tu i žije, sem tam turista, a nedaleko restaurace, kterou jsme si vybrali k obědu, je kulturní centrum La Bobine. Rozkošný. Jídlo dáváme v bistru Le wagon-lit, mě oslovily tři klobásy s rýží a rebarborový schorle, obojí za jedna!

(Milá paní servírka opět angličtina téměř nic.) Po jídle nás Matěj vede na prohlídku památek městem a mně (!) se jedna nečekaně velmi líbila, a sice románský kostel Sv. Kříže. Čtyři kaple do kříže, prostředek vyvýšenej, krypta… no helejte to jsem nikdy neviděl, moc pěknej prostor, a to já o kostelech říkám málokdy!

Kimprle dobrý tedy, navíc přestalo pršet, tak jdem dál, do horní části města.

Nahoře náměstíčko s dalším kostelem a křivými domečky.

Zhruba v těchto místech vyvrcholily Matějovy zažívací problémy, tak jsem raději šel napřed a nechal jsem ho napospas středověkým uličkám. Za chvilku mu bylo trochu lépe, a tak cupitáme dál. V jedné ulici byly výlohy zavřených obchodů polepený fotkama místního fotografa, skvělej nápad.

Městeček bylo dost, tak si dejme zas přírodu. Po cestě do hotelu má Matěj v rukávu ještě jedno eso. A teda ten roadtrip tady to je radost i kvůli těm cestám, třeba ty velký cedry!

(Jsou to cedry?) Míříme do přírodní rezervace Ďáblovy skály, což francouzsky zní trochu líp . Les Roches du Diable a už proto stojí za to tam jet. Silnička se zmenšuje, zužuje, lesy krásní.

Nečekaně velký parkoviště zeje prázdnotou, necháváme tu tedy auto, bereme sušenky a jdeme do lesa. Druhově neskutečně bohatej!

Jak sestupujeme k řece a noříme se do toho voňavýho lesa, jakobysme byli zas v úplně jiným kraji, než byly ty ranní pláže. Ďáblovy skály je soutěska na říčce L’Ellé, v níž jsou obrovský balvany.

Skrz mraky prosvítá sluníčko, jsme si tu zase sami, kochání. Nechceme se vracet k autu stejnou cestou, tak podle mapy.cz Matěj volí okružní trasu podél řeky, skvěle vybranej trek, já jsem nadšenej.

Sušenky přišly vhod (mně), dneska z toho nakonec bylo skoro 18 tisíc kroků, to jsme akční. Další zastávkou už je náš hotel Zlatý kříž ve městě Le Faouët (to se vyslovuje prosím jak?), takový typický bretaňský, n’est pas?

Vítá nás usměvavá slečna na recepci, která nicméně neumí ani slovo anglicky, to nás nepřestává udivovat tady. Je ale ochotná a pochopí, že bysme místo jedné postele radši dvě, a obratem to přestele. To vycházkování a trávicí nevolnosti nás vyčerpaly, takže hned odpadáme a já jsem prý usnul snad ještě než jsem dolehnul. Po hoďce odpoledního spánku úplně do růžova!

Původně jsme chtěli ještě nějakou vycházku, ale Matěj zatím není zcela fit, tak mě jen vysílá do obchodu pro večeři. Místní Carrefour má do půl osmý, ale jsme rádi, že má vůbec otevřeno, že jo. S pohledným panem pokladním vedu plnohodnotnou konverzaci (nemám carrefour kartu, nechci carrefour kartu, nechci tašku, chci platit kartou, aurevoir) a vítězoslavně můžu zpět. 

Vychytávkou dnešního dne je, že jsem se naučil rozkrojit meloun lžičkou (byl výbornej), nicméně neumím otevřít pytlík mini-mozarell (Matěj zachránil), a sušenky tu mají dobré. Po sprše (pokoj je řešený tak, že koupelna nemá dveře, je jen za rohem od ložnice, well…) se vrháme na sepsání blogů a tedy první celý den v Bretani máme velmi úspěšně za sebou! Tak snad nám to i nadále půjde hladce, Matěj to má skvěle nachystaný, tak snad mu bude i líp. Dobrou noc z Le Fó. (Tady končím svůj záznam "snad každý minuty", jak to glosoval Matěj, a jdu si přečíst jeho postřehy!)

[dobretane]

Hey more moře

(22.9.) A máme tu další cestu! Letos to sekám jak Baťa cvičky a je to boží, takový tempo se mi líbí a asi bych to vydržel i dýl, no ale budu muset zpomalit, sabatikl mi se zářím končí… Nicméně ještě stihneme tu Bretaň, už jsem si k tomu něco četl a úplně jsem se natěšil. Snad jsem se sbalil odpovídajícím způsobem, předpoveď počasí tam je maličko divočejší, ale tak máme zkušenost z Lofot, byť tam jsem měl normálně kufr… Sbalil jsem se už večer, ráno probíhá tedy úplně v klidu, dokonce stíhám dřívější metro, než jsem měl v plánu, což se hodí, interval v neděli ráno je deset minut. V půl devátý (takhle brzo!) už jsem v metru tak půl roku nebyl, natož o víkendu. Jsem tu sám a je to trochu strašidelný.

Matěj se hlásí, že už je na letišti, letí z Vídně přes Amsterdam, já zatím přestupuju na trolejbus na letiště, čemuž se trochu posmívá, že prý “taková exotika na Prahu” :) Měl bych Matějovi připomenout, že cokoli během cesty řekne, se může objevit v blogu a být použito proti němu ;) Já jsem s 59 spokojenej, je to čistý, rychlý, tichý, a hlavně jsem na letišti od nastoupení do metra po vystoupení před terminálem za 36 minut. Dneska jsem nějakej navlečenej oproti těm předchozím cestám, však bylo ráno deset stupňů.

Já letím do Nantes přes Barcelonu se společností Vueling, páč to časově i cenově vycházelo nejlíp, mám tedy odlet až v 10:50, což je příjemný na vstávání. (Vueling jsem si oblíbil při tom letním přeletu na Mallorku z Valencie, což mě tehdy stálo těch 10 euro.) Mám jen příručák, takže to časuju dneska tak, že bych šel rovnou ke gateu, musím se jen nacheckinovat online. To jde v případě Vuelingu už snad měsíc před odletem, ale se sedadly je to stejně jako u jiných lowcostů. Chceš-li si vybrat svoje sedadlo, zaplať, nebo ti ho přiřadíme automaticky. Jenže už od Aleše znám ten trik, že když člověk počká do nejzazšího možnýho termínu, tak ty blbý sedadčky systém rozdá nedočkavcům a pro mě zbydou ty lepší. Zkoušel jsem check-in včera večer, ale nabízelo mi to sedadlo 19B, takže někde v pytli a uprostřed (letíme A320). Zkoušel jsem dneska ráno a už to bylo 7B, nicméně pořád uprostřed a standardní leg room. Z webu vím, že si jde online checkin udělat až do doby 50 minut před odletem, tak to risknu, protože řada jedna je furt volná, mrk mrk. Takže když už bych šel přes security, zkouším znova checkin a lup ho, kuny, teď už to nejde!

Teda, jde udělat check-in, ale už si nejde nechat přidělit náhodný sedadlo, lze si jen zaplatit. Uf. Ale píšou, že furt můžu jít na přepážku (zdarma!) a zkusit tam. Tož pojďme, jen si pamatuju, že Vueling tam mívá frontu… Hele ne tak dneska! Ono je totiž hodina před odletem, takže všichni už jsou odbavení, a až na jeden pár syn-matka jsem sám i tu, yes. Tak schválně, co mi ten fešák za přepážkou dá za sedadlo… Pár syn-matka si do kufru ještě dávají plechovky s pivem a sami si to komentujou “Češi jedou k moři”, tak se pousměju s nima. Asi moc nelítaj, protože když maj jít na řadu, dojde jim, že neletí s Vueling a do Barcelony, ale někam úplně jinam, muehehe. Takže jdu na řadu já, pěkně usměju a voilá, první řada je moje!

Sice to není okno, ale ulička 1C je good, a na druhej let holt 1B. No ale vzhledem k tomu, že výběr tohohle sedadla stál 37 euro na jeden segment, tak jsem právě ušetřil 74 euro, dobře já! Když skenuju boarding pass při vstupu na security, tak mi to zaboha nejde. Tak trochu naštvaně jdu za zřízenkyní, která mi říká, že to tam mám přiložit. Tak jí říkám, že fakt neletím poprvý, a že to načíst nejde. Tak jdu k ní na ty přepážky priority, nejde to ani tam. A že prý to jsou blbý boarding passy (je fakt že maj ten kód nějakej malej) a že to mám zkusit trochu nadzvednout. Zkouším, ale dojde mi, že vlastně nemám priority přece, tak se sunu zpět k economy, ale paní na mě mávne, že mám zůstat tu. Asi na desátej pokus se mi to povede a ha, říkám si, ještě jsem se protáhnul na priority. A pak koukám na ten svůj boarding pass, že já vlastně priotity mám... Njn, zkušenej cestovatel, tak to ani nevím, jak jsem se k němu dostal, asi jak jsem si koupil flex letenku, tak to k tomu dávaj automaticky… Když si vyložím věci na pás na bezpečnostní kontrole, bystrému oku slečny zde pracující neujde, že mám klíčenku Eurowings, tak se mě hned ptá, jestli jsem pilot a letím na ID. Tak se na ní usměju a mám chuť říct, že “tentokrát ne”. No tak to že prý musím vyndat tekutiny a notebook… Děkuju Járovi za ten Eurowings pásek na klíče, je s tím spousta legrace :) Včera měl tenhle let do Barcelony dvě hodiny zpoždění, což snad dneska nebude, to by mi uletěl přípoj v Barceloně, kde mám hodinu a půl na přestup. S lowcostem jsem přestupní letenku ještě neměl, tak snad nebudou nějaký problémy. Naštěstí éro je tu, boardujeme na čas.

Sleduju Matějův let, už je skoro v Amsterdamu a sedá na Polderbaan, tu nejvzdálenější runway, tak to si ještě zataxujou. Ještě než já se vypnu, tak Matěj už se připojí, tak si stihneme vyměnit pozdravy, zatím vše jako na drátkách! První řadu tu máme vlastně jako business, protože prostřední sedadlo zůstalo volný a místa je tu habaděj, to se mi líbí. Letušky jsou moc milý, bágl mi nechaj dát do jejich skříněk, ať to mám při ruce. Přes uličku sedí pár s malým děckem, kterýmu dokonce dají certifikát Vuelingu “My First Flight” pro prcka a jeho jméno tam i letuška napíše. Aww, to jsem ještě neviděl. Vueling taky překvapil tím, že tu má nejen online IFE, ale dá se koupit i regulérní wifi. Ceny nejsou nejnižší, ale kdo z lowcostů to má.

Nejvíc mě baví, že tedy na telefonu můžu sledovat průběh letu, už zbývá jen 50 minut a já jsem si pěkně stihnul napsat první řádky blogu. Že se vracím k tomu Chromebooku, je teda velká úleva si takhle pustit počítat a vědět, že i bez připojení do zásuvky poběží dalších 15 hodin a to už má jen 75% baterie… Vy s novýma notebookama to asi znáte, no já jsem z toho furt paf. Tak si jdu dát svačinku, přestupy snad budeme mít hladký (Matěj v Amsterdamu, já v Barceloně) a odpo se potkáme v Nantes... V Barceloně přistáváme na čas a hned jak se vysoukám z letadla, vidím povědomej ocas!

Ah, no tak to je uvítání, Azores Airlines v Barceloně. Letiště je velký, vzdušný a i při velkým počtu cestujících nepůsobí přecpaně, dycky jde najít nějakej prázdnej kout. Tady zrovna někdo procházel, takže takhle seriózně vypadám, když si dělám selfie a někdo u toho na mě vejrá.

Začínaj mi chodit zprávy, co jsem nechtěl, a sice o zpoždění navazujícího letu. Jako je dobrý, že je zpožděnej ten druhej a ne ten první, to jo, nicméně to znamená, že Matěj bude mít asi dvě hodiny v Nantes neplánovanej náskok… Což o to, já se zabavím, třeba spottingem, viz ošoupanej Dreamliner od Aviancy (Avianky?).

Je tu hodně obchodů a restaurací a i dva takový venkovní dvory, kde se dá prima sednout a nejsou to jen takový ty kuřácký doupata. Dávám si pizzu, která nevypadala moc vábně (underwhelming), ale chutnala nakonec výborně!

Jen jsem to musel ještě zaplácnout hambáčem a cookie, ten přestup je přece jen delší, než jsem čekal. Ty výhledy mě nicméně baví, holt tady to neznám. Není pochyb, kdo je tu doma.

Matěj už je v Nantes, když my boardujeme, ale prej tam na mě počká, to je od něj pěkný :) Plánujeme večerní vycházku po pláži, což píšu, “ze se mi libi, more”. Matěj odepisuje “to se mi taky libi more” no a už jsme rozjeli cikánský slang, viď. Když doletím do Nantes i já, Matěj mě vítá a už je připraven, to jsou body plus!

Už to tu má nastudované, otevřené jsou dva obchody se sendivčema, jídlo na večeři musíme koupit tu, Francie je jinak v neděli zavřená, to nám to začíná. No Ještě že to Matěj odhalil a můžem nakoupit na letišti, to by jinak bylo mrzení večer. Po malých francouzských zdrženích vyzvedáváme auto (zbrusu nový Renault Captur) a vyrážíme do Bretaně (Nantes ještě v Bretani není). Slunce tu zapadá v osm, čili o hodinu později než v Česku. K hotelu to máme dvě hodiny, takže tam bysme dojeli už za tmy, tak asi po hodině jízdy ještě volíme zastávku na pláži na západ slunce. Ten nás tedy nakonec zastihl na dálnici, vnitrozemí Bretaně vypadá jak někde u Loun.

Matěj náhodně vybírá zastávku ve vsi Pen Lan, která je nedaleko dálnice a zároveň u moře. Ruku měl velmi šťastnou, vesnička je to roztomilá a je tu skvostná stezka podél moře! Hey, more, moře!

Dokonce značená, takže to tu asi v létě žije, dneska s příchodem podzimu je to na lehký bundy, to je přesně počasí pro mě. Podél stezky nacházíme i takový ty nástroje na cvičení, který občas člověk vídá, ale nikdy nevyzkouší, no a tady Matěj neodolal. Prej to bylo docela těžký!

Kromě cvičení nás tu zaujaly i intenzivní vůně rostlinek, to jsme nečekali, jedna z nich byl prý břečťan. Nakonec dojdeme až k pláži, prima zastávka po cestě, svačinka, čerstvej atlantickej vítr, můj živel! 

Peeling dneska nedám, na to už je zimička, a navíc voda je nějaká zakalená, asi jak tu pršelo… Zpět k autu jdeme vesničkou, je tu dokonce maják, v oknech se občas svítí, jinak liduprázdno. Takhle nějak jsme si tu Bretaň představovali, a to je teprve začátek! Po další hodině jizdy už za tmy dorazíme až k hotelu, na samý špičce poloostrova Quiberon. Recepce už je zavřená, ale Matěj vykomunikoval kód pro vstup do budovy, a funguje!

Pokojík super, je tu i kuchyňka a balkon, to má Matěj další body plus. Já si dávám k večeři sendviče z letiště, Matěj si chce ohřát těstoviny, leč boj s bretaňskou mikrovlnkou prohrává 0:1.

Těstoviny byly prý dobrý i studený… Já jsem ji nějakým omylem pak sice zapnul, ale to už bylo pozdě. Tak jsem rád, že jsme se tu sletěli, na první den to bylo zážitků a taky skoro 12 tisíc kroků, to jsme akční. Je jedenáct, čili máme i dobrej čas, tak to budeme zejtra fresh, abysme ten náš bretaňskej roadtrip pořádně rozjeli.  Dobrou noc od mýho oblíbenýho oceánu! PS: A jako na Lofotech máme duál blog! Matěje najdete tradičně na cestar.xf.cz.