doporta

[doporta]

Vpis 8 - Happy New Year!

(31.12.) Už jsem asi nemohl dospat, protože už od čtyř jsem se jen tak povaloval, no aspoň jsem měl prostor si na všechno vzpomenout, ať tu nikde nic nenechám (třeba svačinku v lednici). Recepční včera říkala, že na odlet v sedm hodin opravdu stačí z hotelu odjet v šest, takže nespěchám. Ten let je tu dneska první a další je až někdy po desátý, takže na letišti pilno nebude. Ještě jeden pohled na oceán, posbírat všechno a můžu vyrazit, jedna tradiční chodbová.

Jsem takovej otekloučkej, jak je brzo ráno, ale to bude štěstím :) Na recepci dostanu další svačinku (od hotelu) a ještě mi dali vybrat, jestli chci Snickers nebo KitKat. Recepce je obložená ozdobenýma vánočníma stromečkama, vlastně v čase svátků jsme tu ještě nebyli a Vánoce je tu berou vážně, to je takový roztomilý. Auto nechtělo chvilku nastartovat, to jsem měl takovej malej heart attack, ale pak se rozjelo, během pěti minut jsem na letišti. Na přepážce autopůjčovny opravdu paní čeká, asi jen na mě. Auto jsem zaparkoval a dokonce vyfotil ciferník, to mě paní chválila, že se může podívat na benzín i ujetý kilometry.

Hele najel jsem tu 296 kilometrů, což za ty čtyři dny na tak malým ostrově není vůbec málo. Na checkin nemusím, páč mám jen hand luggage, na bezpečnostní jsem taky sám, z hotelu až ke gateu to trvalo rovných 15 minut včetně vrácení auta, to je možný jen na Azorech. A mám pochopitelně stylový tričko!

Aleš mi chválil ty nový brejle, jak mi barevně ladí, no a hele, s logem mé oblíbené aerolinky ladí taky! Letadlo tu je už od včera, takže hned na začátku zpoždění nehrozí. To je důležitý, protože potřebuju stihnout nejen přestup v Ponta Delgadě, ale pak hlavně v Porto, což už není na stejný letence, takže to nesmím prošvihnout, jinak jsem v pytli. Boardujeme na čas, směr Ponta Delgada, venku pořád tma.

Nastupuje se tu na Terceiře tradičně venkem, takže mám šanci se ještě nalokat toho místního vzduchu. Letadlo je plný jen tak ze třetiny, ono kdo soudnej by takhle na silvestra, že jo ;) Let hladkej a trvá jen 25 minut, to je takovej autobus tady zkrátka. No ale teda co mě nadchlo - nejdřív jsem si myslel, že vidím na křídle nějaký odrazy světel z kabiny, ale pak se to zintenzivňovalo a byl to východ slunce! A vážení, trvalo to celou dobu letu a takhle nad oceánem tohle teda byl ten úplně nejvíc boží východ slunce ever. Azory se umí rozloučit!

V Ponta Delgadě jsme dokonce dřív než podle plánu, tady to taky známe, tak vystupuju a sunu se na přestupy. No a pak mi přijde sms, kterou necheš.

Nejdřív ve mě hrkne, no když to dočtu, tak je to posun odletu jen od necelou hodinu, takže to bych ten přestup v Porto pořád stíhal. Jakto, že tady to letadlo není? Včera jsem to kontroloval a mělo tu bejt přes noc… Tak koukám do aplikace a ne, bylo na noc v Lisabonu, a tam vzniklo asi zpoždění. Čili éro tu ještě není, ale je na cestě, tak by snad zpoždění nemuselo narůstat.

Takže tu mám skoro dvě hodiny, čili se odebéřu do tý “tajný” relax zóny v patře, jako starej mazák. A přestože je odletová hala docela plná, tady je furt volno, asi to ještě tolik lidí neodhalilo.

Kdo to teda odhalil jsou nějaký dva amíci vedle mě, z nichž jeden má rýmu a děsně popotahuje, tohle oni umí, mon dieu. No a takový já mám problémy :) Tak se jdu radši projít a prozkoumat, co je tu novýho. Tak dodělali od minule nový záchody a taky jsem našel místo, kde se dá dojít až k oknu a koukat na éra. A tady už je můj koráb, právě přistál.

Je to Wonder, se kterým už jsem letěl, ale tak co se dá dělat (trochu jsem se těšil na něco novýho). Při výstupu z předchozího letadla i při nástupu do tohoto nám přejou happy new year, to je od nich hezký. Boarding!

Ta fronta s větry a dešti se naštěstí nějak zdržela, takže je teď ráno ještě pořád přijatelně. No a teď další překvapení. Když jsem se včera checkinoval online, tak jsem se při vybírání sedadla nejdřív ukliknul a dal jsem si business. No ale pak koukám, že to nejen šlo udělat, ale ani to nechtělo žádnej doplatek! No tak jsem si to tam nechal a hele povedlo se, sedím tu, 2D!

Ty A321 Azores Airlines maj trochu lepší ty business sedačky, uspořádání 2-2, místa habaděj, tak to se mi povedlo! Zavíráme, letíme, máme zpoždění, ale chceme to stáhnout, říká kapitán. Ty neo airbusy jsou děsně tichý, zvlášť takhle vpředu když člověk sedí, normálně usínám (což až tak překvapivý není). Už vylítáme a letíme přímo přes Furnas, jak nás upozornil pan H, máváme Gustavovi.

Kapitán se omlouvá za zpoždění, ono z toho Lisabonu to byl technickej přelet (letadlo přiletělo prázdný) a že tam prej něco opravovali, no hlavně že to opravili... Jídlo dostáváme záhy, teda spíš takovou svačinku, co je stejná pro celý letadlo, takže tady se už na business nehraje. Ale bylo to dobrý zdravý a hezky zabalený.

Zaujal mě ale ten pytlík na nevolnost, což se portugalsky koukám řekne “para enjoo”, takže enjoo bude moje nový oblíbený slovo. Nakonec jsem fakt chvíli spal a dvě hodiny utekly jako nic a sedáme v Porto. Tam se teda i při přestupu musí projít bezpečnostní kontrolou, nicméně to šlo rychle a jsem uvnitř. Tak jsem to stihnul i se zpožděním! Mám pořád hodinu a půl k dobru, takže stihnu sepsat kus blogu a dát si sendviče, co jsem si nachystal. Letadlo tu je, takže boardujemje na čas, je tu sluníčko, ale tedy chladno (stejně jako v terminálu, ten byl nějakej vymraženej).

Takže EasyJet je můj poslední let roku 2024! Kterej byl nakonec o dost víc lítací, než jsem na jeho začátku předpokládal. A další odměna: s online checkinem jsem čekal na poslední chvíli a vyplatilo se, vyfasoval jsem exit row, v níž jsem navíc sám, juch!

Letadlo skoro plný, už venku jsem si všimnul pár s rouškami, no asi jsou nachlazený a chrání ostatní (není to respirátor). No samozřejmě sedí přede mnou, ale nechrchlaj, takže good. Loučení s Atlantikem!

(Jak tak koukám do chytrý aplikace, tak tohle je nakonec můj 43. let roku 2024, což je můj druhej nejvyšší počet ever!) V Praze jsme načas, auto zasněžený, mlha a teploty pod nulou, to je trochu změna :) Ale už jsem doma a všechno dobře dopadlo! No tak to byl výlet helejte! Já jsem maximálně spokojenej, kroková aplikace taky, ještě jsem se stihnul socializovat s klukama v Porto, skvělej závěr skvělýho roku! Díky za sledování a všem spolucestovatelům za spolucestování, to mě baví a těším se na další v novým roce. Pá a Happy New Year!

[doporta]

Vpis 7 - Poslední letošní azorskej den

(30.12.) Dneska by mělo bejt ještě slunečno, ale už se zvedá vítr, a od zítřka už pršení, takže to jsem si tu těch pár dní vybral nadmíru dobře. Dneska bych se chtěl vypravit ještě na jeden trek do hor, takže kontrola počasí z hotelu směrem do kopců, no jako slunečno, ale mraky se tam nahoře honí.

Tak kdyby tam bylo ošklivo, holt si udělám jen autoturistik, ale jedu to tam každopádně zkusit. (V autě poslouchám nový album Bena Platta a je výborný, doporučuju.) Mířím na start terceirskýho treku číslo šest, kterej začíná jen pár kilometrů vedle toho včerejšího, takže cestu jedu po paměti a připadám si jako azorskej mazák. Odbočku na parkovišťátko a začátek stezky mají dobře značenej, byť to počasí už tady nevypadá tak růžově jako dole u moře.

Stojí tu ještě jedno auto, což koukám, že je někdo ještě rychlejší než já, a to ještě není ani deset. Lesní cestou z červenozemě a vzrostlým lesem vede stezka první kilometr, než dojde k nějakým statku, kde začne stoupat loukou do kopce. 

Všude jsou upozornění, aby lidi zavírali branky.

Funělo už na parkovišti a jak lezu vejš, funí ještě víc, no aspoň neprší. Stezka vede podél zarostlýho remízku, kterej přece jen poskytne trochu úkryt před větrem. Na jednom kilometru cesty je převýšení sto metrů, takže se zas řádně zapotím a nevím, jestli se dřív svlíkat nebo chránit před větrem, klasika.

Přestože se zdá, že louka bude stoupat a stoupat, tak v jednu chvíli člověk dojde ke kamenný zídce a za ní je prudkej sráz dolů, kde se otevře výhled do veliký zalesněný kaldery. S tou mlhou to tu vypadá jak někde v Jurským parku.

To místo je hezký, stezka má body plus, už jsem si začínal říkat, že je tahle trasa taková nic moc. Překvapivě ještě nejsem na vrcholu, stezka pokračuje podél okraje kaldery dál vzhůru a vidím modro, výhledy budou!

No houby, na nejvyšší bod treku (704 m n.m.) jsem se dopotácel tím větrem asi za dvacet minut, ale počasí se komplet otočilo. Ne že by přestalo foukat, ale vyvalila se mlha a začalo pršet. Předpověď sice říkala, že je pravděpodobnost deště 10 %, no ale to není nula, zjevně.

Výzva trochu bylo jít po tý úzký stezce na okraji kráteru v tom větru, ve kterým já jsem jak plachta, viď, takže to se mnou cloumalo, no naštěstí na druhý straně vrcholu se trasa zas schová do lesa. A ty lesy jsou tu fajný, to už víme.

Že to teď povede dolů jsem čekal, ale že takhle rychle, to ne. Dokonce tu udělali takový dřevěný lávky/schody, ale z opracovanýho dřeva, takže jako na potvoru to klouže, což je na zabití.

Ani si člověk nestihne vychutnávat ty výhledy! Je dobrý, že tady za kopcem už tak nefouká, tak se dá lépe kochat. A je čím.

Prudký klesání se stává ještě prudším, takže sem dokonce nainstalovali lana a takový kovový mříže místo schodů, který ale místy nedrží, tak je to taková trochu loterie. No jdu okruh správným směrem, jít tohle nahoru si nedovedu představit.

Občas se objeví mezera ve vegetaci, aby turista mohl jako z okna nahlídnout do kaldery a došlo mu, že jde opravdu těsně vedle srázu. Nádherný, i když trochu adrenalin!

To si ten úvodní trochu plytkej dojem teda tahle túra dost vylepšuje. Prudký klesání skončí a klesáme jen mírně, většinou kryptomériovým lesem a místy je to teda čarokrásný.

(Když se jde po těch půlenejch kuláčích, tak ty nekloužou!) Objevujou se i ty naše oblíbený mechový stěny, tak jsem se u jedný chtěl vyfotit a cvaknul jsem to zrovna ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že proti mě jdou nějaký turisti! Tak to vypadám pak takhle.

No vida, to jsem nečekal, že tu někoho potkám, nota bene že půjdou v protisměru, tak to jim to stoupání, co je čeká, nezávidím! Taky jsem zjistil, že to popadaný jehličí kryptomérií taky klouže, takže musím furt dávat bacha, ale nespadnul jsem ani jednou. Jak se ta krajina mění, tak těch devět kilometrů vlastně celkem pěkně utíká, teď už jsem zase v části vavřínů a slizoplodů.

Co teda na týhle sekci bylo zákeřný, že ta stezka je tvořená lávovejma kamenama, ty nejsou moc veliký (jako ty skály v Misterios negros), ale když po tom člověk jde přes kilometr, tak to není nic moc. V týhle fázi potkávám postupně dalších asi patnáct lidí, to čučím, některý ne moc turisticky vybavený, to snad ani neplánujou jít ten okruh celej… Poslední část treku je zas lesem těch azorskejch vřesovců, kde mě zase stihnul déšť, no to jsem blázen, to vůbec není 10 %!

Průvodce říkal, že trasa těch devíti kilometrů bude trvat dvě a půl hodiny, no a překvapivě mi to přesně takhle trvalo a to jsem se neflákal. Dycky jsem rychlejší, no dneska tedy ne. Parkoviště už je zase plný (deset aut), čili nejvyšší čas odjet. No vida, tak nakonec to byl dobrej trek a taky celkem náročnej, klidně bych tomu dal ten nejvyšší level, ne “medium”, jak tvrdil průvodce. Je čas na oběd! Ale rovnou do města zpět nepojedu, to bych nebyl já, a vezmu to jednou horskou cestou směr Agualva, kterou jsme dvakrát projeli i s panem H. Takový Krušný hory!

Na Azorech se mi mimojiný líbí, jak si tu na tý turistický infrastruktuře zakládaj, což se projevuje třeba tím, že se buď rekonstruujou starý vyhlídky, nebo se rovnou dělaj nový. A na týhle zkratce jsme s vedoucím zájezdu zrovna jednu objevili!

(Na vesničce Agualva nic nic zajímavýho není, kromě toho, že tu nedaleko havarovalo v roce 1944 to vojenský letadlo s českou posádkou, jak jsem to kdysi v blogu taky popisoval.) Už od rána mám děsnou chuť na tu smaženou prasárnu v KFC, takže jedu rovnou tam. Když v tom nablejskaným fastfoodu čekám na svou objednávku, koukám, že jsem maličko zaneřáděnej, no holt hiker!

Napápnu se na na svým balkónku při pozorování vln a lodí, co vplouvaj do přístavu. Na chvilku se natáhnu, to je osvědčená strategie, ale fakt jen na chvíli. Ještě si musím jet koupit večeři a taky se balit! Načež si říkám, že bych se ještě měl rozloučit s oceánem, když jsem tu objevil tu pláž nedaleko.

Původně jsem si chtěl i zapeelingovat, ale pořád pofukuje a sluníčko je sporadický, tak radši ne. Ale na kontemplování je to tu dobrý, ten letošní rok byl vážně dobrej… Rovnou na nákup se mi ještě nechce, tak se rozhoduju jet podívat ještě na Serra do Cume, taková naše oblíbená vyhlídka s panem H. Koukám do mapy, že tam vede i silnička z jihu, my tam dycky jezdili od severu, tak to musím prubnout. A vážně, celkem obstojná asflatka, čili novej level unlocked!

Asi v půlce cesty narazím na další mně neznámou vyhlídku, která vypadá fungl nová, no prosím pěkně!

Serra do Cume je takovej masiv, co ční do 550 m n.m. nad tou plackou východní Terceiry, takže je odtud výhled na všechny strany. A samozřejmě tady funí, ale to vždycky. Sweet memories.

Zpět sjíždím tou tradiční cestou, kde je cedulka, u který mě dycky pan H fotí, tak dneska aspoň selfíčko s autem, voilá.

(Hele a dneska 16600 kroků! Uuu.) No a pak už jen nakoupit, jedu rovnou i doplnit benzín, ať to nemusím řešit ráno, když odlítám v sedm a je třeba šetřit každou minutu :) Večer se tedy balím, posedávám na balkónku, a tak si říkám, jak já se mám skvěle. Teda kromě toho ranního vstávání, co mě čeká! Tak jdu dneska brzo spát, zejtra bude ten přesun náročnej, držte mi palce! Dobrou noc z Atlantiku, letos naposledy, slibuju! ;)

[doporta]

Vpis 6 - Noční rallye

(29.12.) Daří se mi tu vstávat s východem slunce, což zas není takovej výkon, protože to je v osm hodin, ale spím výborně, takže jsem fresh as ever. Kontrola výhled z balkonu odhalí modrý nebe, no prosím!

A nejen to, ještě mě potěšilo to letadýlko vpravo nahoře, to se ukázalo být random let PU922, který letí z Kolumbie do – Varšavy! Takže můžeme panu H poslat pozdravy. Snídani si dávám osvědčenou stejnou jako včera no a už mám takový to příjemný pnutí vyrazit ven na další túru. (To jsem měl naposledy snad během covidu, kdy jsem objevoval lesy kolem Prahy!) Z těch asi čtyř značených cest, co mi na Terceiře ještě zbývají projít, si vybírám jedničku aka “Mistérios negros” a hned po snídani vyrážím na dneska asi dvacetiminutovou jízdu. Ta se hned zkraje maličko protahuje, protože jsem tu poprvé na rychlostní komunikaci (čtyřproudá!) narazil na kravičky.

A všimli jste si, že se mi tam vpravo nahoře povedl i spotting? Z via rapida záhy sjíždím a pokračuju tím azorským venkovem, kde některá místa dokonce poznávám z naší první cesty, třeba tuten domeček jsme si fotili i tehdy.

Na parkovišti u začátku stezky už jsme též byli, protože hned vedle je vchod do jeskyně, kam jsme se tehdy chtěli podívat. Ten dneska míjím, parkuju, místa dost. Je to tu jen pro oranžový auta.

Je brzký dopoledne a přestože slunce svítí, tak tady v těch skoro 600 metrech pofukuje, takže se oblíkám. Na túře v azorskejch kopcích, blaho!

Průvodce tenhle pětikilometrovej okruh označuje njevyšším stupněm náročnosti, ale to bude asi jen pro nějaký nezkušený turisty. Stezka vede přes louky, kryptomériovým lesem, vřesovce, no klasika. Pak se terén začne vlnit, ale v komplikovanějších částech jsou schody nebo takovýhle nášlapy, který i když jsou vlhký, tak naštěstí nekloužou.

Hlavní terno cesty začíná, když se stezka vnoří do těch vavřínovejch lesů, a to je teda nádhera. Vlhko, voňavo, mechy, ptáčci, klid.

(A odtud vlastně máme tu fotku v záhlaví blogu!) Snažím se taky identifikovat rostlinky a tohle by měl být ten pau branco.

Pak se stezka dostane do takovýho úzkýho lávovýho údolí, a tady začínám chápat, proč má takovou náročnost. Stezka vlastně mizí ve vegetaci a člověk musí každej krok hledat, kam šlápnout, jen pro otrlé!

Terén je nahoru a dolů a vegetace není ten hlavní problém, tím je to lávový podloží. Ostrý skály, místy prolákliny, do toho přelejzání větví respektive kořenů, no hele to je vzrůšo! (Vidíte tu někde stezku? No právě!)

Přestože už jsem jednu vrstvu oblečení sundal, tak jsem zase zpocenej jak myš, no to se dalo čekat. Už taky chápu, proč ten “jen” pětikilometrovej okruh má trvat 2,5 hodiny, ten postup je strašně pomalej… Jde se takovou úzkou lávovou prohlubní mezi dvěma kopcema, ze který stezka občas vykoukne nahoru, takže to pak vypadá takhle - zpod těch kamenů jsem právě vylezl.

Jenže tu zase fouká, tak se nějak zachumlám, tyhle teplotní změny jsou výzva. Když asi po kilometru tý náročný stezky vylezu zas na rovnější část, otevřou se konečně výhledy do krajiny, miluju!

Tam vlevo jsou vidět ty černý lávový kopce, co daly oblasti i stezce jméno. (Zjevily se tu terpve nedávno, po erupci v roce 1761). Většina vede lesem, teď už zas kryptomérie a místy jsou ty dřevěný lávky celkem dlouhý.

Což by ani tak nevadilo jako to, že jsou do kopce (!) a úzký tak na jednu botu, takže je to skoro gymnastickej výkon. No naštěstí nekloužou, jak už jsem psal… Nejvyšším bodem cesty je se 630 m n.m. Pico Gordo, kde je ten klasickej vrcholovej sloupek, leč obrostlej ze všech stran, tak výhledy nic moc.

Stromy jsou tu veliký, tak z toho má člověk pocit pořádnýho lesa. Jde se hodně přes kořeny, takže ani to není úplně easy, ale hezký to je.

No a teď už klesám lesem zpět k silnici, po který vede trasa asi poslední kilometr. Pěkný aleje tu mají.

I tady je na co koukat, doprovázely mě řekl bych ty azorský pěnkavy! (Ale expert na focení ptáčků jako Tomáš teda nejsem, zatím!)

Modro už není, honí se tu mraky, ale to ty výhledy ještě umocňuje, nemůžu se vynadívat. Tohle jsou takový ty nejvíc azorovitý Azory bych řekl, paráda. Tohle vytisknout a na zeď!

Odbočku k Pico Gaspar už vynechávám, chci zas stihnout spotting. Při návratu k parkovišti mě čekaly dvě překvapení. První bylo, že parkoviště se zcela zaplnilo, byť na stezce jsem nikoho nepotkal, asi jsou to lidi do jeskyně. Druhým bylo, že jsem auto nechal odemčený, oops. No ale samozřejmě se nic nestalo… V poledne chci vyfotit na letišti dva odlety, tak se přesouvám tam, tady už je zase úplně modro. Nejdřív se stavím na zdi, ale fouká opačně a vzlítat se bude z druhý strany, tak ještě přejedu k terminálu, kde se mi povede všechno krásně nafotit. A tady obě kočky v jednom záběru!

I když tu tentokrát není žádnej special provoz (třeba ty vojenský věci), tak já jsem s těmahle spokojenej, ono zase asi nějak víc času bych tomu věnovat nechtěl. Je půl jedný, čas si koupit oběd, kterej si zbaštím na hotelu. Než stačím vymyslet, co podniknu odpoledne, tak se objevím v posteli a usnu, na hezkou hodinu a půl. Dobré odpoledne.

(Možná to bylo tím pivem, co jsem si dal k obědu?) Tak to byla příjemná změna plánu, i když vlastně žádnej plán moc nebyl, od toho ty dovolený jsou, že jo. Na druhej trek se mi dneska už nechce, ale zajel bych si ještě na nějakou vyhlídku. Tak se pobalím a vyrazím a během cesty mě napadne, že bych vlastně se mohl jet podívat na západ slunce, to mám oblíbený. Hotel mám na východě, takže to znamená přejet ostrov na druhou stranu, což je tak čtyřicetiminutová projížďka. No a to mě baví! Kochám se krajinou, mobil se už standardně propojuje s autem, takže můžu poslouchat svoje věci (znovu ujíždím na muzikálu Dear Evan Hanson, co jsem kdysi objevil díky Alešovi). Auto má celkem dobrou reprodukci, čili kvalitní autovýlet po všech stránkách! Mířím na asi nejzápadnější bod Terceiry, Ponta do Queimado. Po cestě poznávám několik míst, třeba tu zona de laser, kde pana H okusovaly husy. Až na výběžek jsem myslím nikdy nedojeli, ale ta cesta od hlavní silnice zase vede krásným vavřínovým lesem, pod kterým je malý parkoviště.

Nápad jet sem na západ slunce měly ještě další tři vozy, asi je to oblíbený místo. Slunce se nakonec schovalo za mraky, ale i přesto - nebo proto - to bylo takový magický. A vlevo je dokonce vidět obrys ostrova Sao Jorge!

No tak to bylo navíc milé vzpomínkové. Když už tu jsem, vzpomněl jsem si na park Mata da Serreta, kterej se nám tehdy s panem H moc líbil a je to pár minut odtud. Je to tu nějaký prosekaný a taky takhle v zimě se stromy bez listí to nějak nemá to kouzlo, co si pamatuju…

Je to součást větší lesní chráněný oblasti, která zasahuje až k nejvyšší hoře ostrova. Ty západní návětrný strany a ještě takhle kopcovitý, to se úplně nabízí, aby se tu zachovaly ty původní lesy. A stačí krátká procházka od silnice a člověk je v jiným světě, takhle po západu slunce trochu strašidelný.

Říkám si, že bych se odtud mohl vrátit podél severního pobřeží, ať nejedu zpět stejnou cestou. Po chvilce jízdy ale ouha, asi se jim tam něco sesunulo.

To je hlavní silnice kolem ostrova, takže to bude nějakej vážnější problém, když to takhle zavřeli. Kousek vedle nacházím cedule, co vypadaj jako objížďka, tak to zkusím. Stoupá to prudce do hor, což mi přijde divný v momentě, kdy zmizí asfalt. Radši si tedy vygoogluju, co ty šipky říkaly, no ale tu samozřejmě už není signál… Mapy mám stažený offline, tak studuju aspoň ty, no tady tudy by to mělo vést do Raminho, i když v mapě ta cesta moc průjezdná nevypadá… No helejte takhle za tmy v horách v lese na šotolině, to je větší vzrůšo, než jsem čekal!

Ale zas takový drama to nebylo, trvalo to tak 20 minut, opravdu to byla regulérní objížďka, a docela i značená, když by tomu člověk rozuměl a když by nebyla tma. Ve vsi Raminho se zase napojím na tu hlavní silnici a po tý jsem během půl hodiny doma. A vlastně to byl hezkej zážitek takhle za tmy to tu projíždět, každej kostel je osvícenej, to jsem tu ještě neviděl.

V jednu chvíli jsem měl pocit, že vidím nějakou jasnou hvězdu, ale aplikace ji neznala, no pak se ukázalo, že to bylo přibližující se letadlo :) Já, spotter, viď. V hotelu jsem v půl sedmý, to už je tma jak vy pytli, takže večeřinka a ještě posezení na balkoně. Jak je jasno, tak jsou vidět hvězdy! Tak zas lovím aplikaci, a máme tu Jupiter (aktuálně v Býku), těsně nad obzorem Orion, v nadhlavníku Cassiopeiu.

No helejte, tak sice dneska “jen” lehce přes deset tisíc kroků, ale byla to doslova jízda. Azory maj furt něco novýho a Terceira zvlášť řádně překvapuje! Tak se jdeme těšit na zejtra! Děkujeme za ohlasy, těšíme se na další a přejem dobrou noc z oblíbených ostrovů v Atlantiku!

[doporta]

Vpis 5 - Túry a botanické okénko

(28.12.) To otevřený okno celou noc a šumění vln, já to píšu dycky, ale to zkrátka nic nepřebije, zvlášť takhle v prosinci. Když se kolem osmý konečně probudím a vykolíbám se na balkon, slunce se teprve drápe nad obzor.

Po těch městskejch dnech v Portu je tohle opravdickej, pomalej venkov a ještě s takovou přírodou, no proto jsem tady. Na snídani jdu hlavně zkontrolovat, jestli mají congumelos, žampiony s ananasem, co jsme poprvý viděli právě tady. No a jsou tam!

Plus quiejo fresco, místní ananas a pastel de nata (posíláme foto do Prahy), napápnul jsem se solidně. Dál žádný plán není, tak se mi zachce hned ze snídaně jít se projít podél moře. Vyjdu kolem bazénu k hezky upravený promenádě, kterou kousek jdu směrem od města, vůbec si to tu nepamatuju. A pak dojdu k cedulce, že ji tu otevřeli v roce 2022, no tak to je novinka, kterou si pamatovat nemůžu… Taky jsem překvapenej, že je tu normálně pláž!

Na tu jsem došel trochu se opeelingovat a tak líně tu bloumám. Potkal jsem asi šest lidí, co se tu taky procházej, spíš místní, co si chůzi dávaj místo rozcvičky. Ve vodě vidím surfaře, ale vlny dneska nic moc. Vtipný je, když se člověk z tý promenády místo k moři podívá na druhou stranu, tak klasický Azory.

Vracím se na pokoj a už to se mnou šije, co bych tak dneska podniknul. No chci to tu vzít výletově, ještě asi polovinu značenejch tras jsem tu neprošel. V merku mám osmičku (na všech ostrovech jsou tu číslovaný) na úpatí Serra do Cume, což je od hotelu deset minut autem (což je vlastně všechno), takže jedu tam. Z venkova jedu tedy na ještě větší venkov na úpatí hor. Líbí!

Auto nechávám na parkovišti, kde je kromě mě celý jedno auto a studuju ceduli s popisem stezky. Ukazuje se, že mapy.cz to nemají aktualizovaný a stezka je značená trochu jinudy. Vzhledem k tomu, že jde o chráněnou oblast, budu se držet radši oficiálních značek a na mapy.cz to pošlu k aktualizaci. (Update po návratu do ČR: trasa se v aplikaci aktualizovala i bez mého zásahu!) Záhy se nořím do lesa a po krátký části s krymptomériema se zjevuje vavřínovej les, ten voňavej, vlhkej, makaronézskej, jak to máme rádi.

Okruh má necelých sedm kilometrů a já nemám na spěch, tak si to vychutnávám. Převýšení není nějak kritický a líbí se mi, jak stezka fakt vede lesníma cestičkama. Značení vypadá fungl nově, asi tu stezku nedávno předělali, mě to baví, proplejtat se mezi stromama, hledat značky, poslouchat ptáky. Nejvíc je slyšet a vidět kos a taky - to jsem nevěděl - endemickej azorskej poddruh holuba, holub hřivnáč azorský (Columba palumbus azorica), představte si. Asi v půlce narazíme na vodopádek, kterej teda v tý zeleni není moc vidět, ale vedoucí zájezdu je spokojen.

Občas jsou po cestě lavičky a jedna je umístěná ve stínu kapradiny. Teda takový tý stromový, takže se tam vejdu i já, no ale vzpomněl jsem si na Janu Kratochvílovou, že by takhle vznikla ta písnička “V stínu kapradiny”?

Na celým treku jsem potkal dva páry turistů, čili jsem tu byl skoro furt sám, no nádhera. Přírodní park tu berou i jako historickej monument, takže jsou tu místy info cedulky. Zajímvý je třeba to, že jak se tu po staletí vozily věci na vozech taženejch volama, tak se do kamenný (!) cesty vyjezdily koleje. Povozy i volové jsou dávno pryč, koleje zůstaly, jen trochu zarostly mechem.

Udělal jsem po cestě dobrej skutek a odnesl jsem odpadek, co jsem našel na zemi. Byl jedinej, jinak je to tu vzorný, tak mi to nedalo. Pak jsem narazil na další, ale když jsem ho obrátil, ukázalo se, že je to asi nástraha na krysy, tak ten jsem tu nechal.

Prošel jsem i kolem jedný planiny, což byla taková velká školka, bylo tam vysázeno spoustu stromečků, takže se tu o to hezky staraj, a vypadalo to i jako nějaký azorský druhy… Okruh jsem si dal celej, trvalo mi to 2,5 hodiny a jsem nadšenej, přesně kvůli takovýmu aktivnímu potulování v přírodě jsem sem jel. No a ještě jsem to měl nečekaně botanický! Já laik, ale obklopen znalci, tak se to na mě trochu podepsalo, čili jsem se pustil do vavřínů. Takže jsem během cesty kontroloval, co kde roste, fotil jsem, ošahával, no a tohle je výsledek. Bezpečně už poznám endemickej vavřín azorskej (Laurus azorica).

Původně jsem si myslel, že vypadá jinak, ale to se ukázalo, že je lilek (Solanum mauritianum), někde invazivní, tady snad zatím ne. 

Co jsem měl původně za Laurus novocanariensis (ale ten přece tady neroste), bude spíš invazivní slizoplod (Pittosporum undulatum).

No ale je vám to teda šichta, páč pak jsem na konci trasy našel cestu lemovanou místními druhy a popiskama, a ono si je to všechno dost podobný. (Já tu trasu šel opačným směrem, což možná byla chyba, bych se na ty popsaný stromky býval mohl podívat nejdřív, no nic:) Třeba Pau Branco (bílej strom) čili Picconia azorica je taky místní endemit, ale už ne vavřín, kterýmu je nicméně podobnej.

(Za pomoc s identifikací děkujeme panu H a umělé inteligenci.) No tak to mě natolik vyčerpalo, že mám hlad na oběd, čili to beru přes KFC (to je tu novinka, ale měl jsem na to děsnou chuť), který si na hotelu sbaštím. Jsou teprve dvě hodiny a spotting mám až ve čtyři, no a jak jsem rozběhanej, tak si dám ještě jeden trek, tentokrát vybírám pětku, abych se prošel u moře. Trasa je to jednosměrná, tak si vybírám, že auto nechám u kostelíka Maria Vieria (kde jsme kdysi s H projeli a vím, že se tam dá zaparkovat). Jsem tam z hotelu za deset minut (ano, zase) a vyrážím dolů po silnici k odbočce už na značenou stezku. Ta na první pohled vypadá jako zavřená, ale hle, vlevo jsou schůdky.

Tu úplně jižní část trasy vynechvávám, tolik času nemám, a jdu rovnou na sever. Minu Forte do Bom Jesus (po cestě je několik starejch opevnění) a prudce stoupám vavřínovým lesem, tady je to teda kopcovatý a o dost tepleji, než bylo dopoledne.

Když vyběhnu na nejvyšší bod cesty (jen sto metrů nad mořem!), výhledy jsou krásný, ale já jsem totálně zpocenej.

Za vrcholem zase klesání a tentokrát s výzvou, stezka vede skrz pastviny, kde bylo zrovna dost živo. Tak jsem dělal, že si nikoho a ničeho nevšímám a rázným krokem jsem pádil z kopce. Holky si mě nicméně všímaly, což mě nutilo přidat do kroku a nevím, jestli jsem se víc bál jich, nebo že uklouznu na lejnu.

Další vrcholek Garajau neměl sice výhledy nic moc, ale zato tam byly azorský vřesovce (Erica azorica). Pak už jsem trochu spěchal k autu, abych stihnul spotting, takže jsem se zpotil ještě víc a v autě jsem si musel sundat úplně promočený triko. Pak jsem se zhrozil, že v autě nejsem sám, hele, černej pasažér!

To je takovej ten brouk-větev, ne? To jsem naživo nikdy neviděl. Tak snad neni jedovatej, vyložil jsem ho rukou, představa, že po mě skáče a ještě když tu sedím bez trika, mon dieu. Letadlo má naštěstí zpoždění, tak se stihnu stavit v hotelu se převlíknout, než se s foťákem usadím na oblíbený spotterský zdi u letiště, ah, tady jsem se něco naseděl!

Letí mi sem totiž nejnovější přírůstek flotily Azores Airlines, A320Neo. Počasí je milosrdný a přestože je slunce takhle po čtvrtý hodině už docela nízko, přece se objeví a já ulovím fajn fotky. Pak ještě přejedu k terminálu, ať se na tu krásu podívám zblízka a tady ještě mobilem dofotím scenérii - naproti Casa portugalskýho letectva, pak právě vzlítá Ryaniar a v popředí ta kráska.

(Odtud teď poletí do New Yorku, tak to koukám hlídaj i policajti, což není obvyklý, asi to bude proto, jak se teď občas v Americe objeví nějaký migranti v těch prostorech pro kola? A jinak teda to je docela unikát, že by evropská aerolinka lítala do Ameriky s A320!) Ještě jsem rozvrkočenej, tak se jedu podívat na vyhlídky na východě ostrova, třeba Miradouro do Facho. Tyhle výhledy na Praia da Vitoria, kde bydlím, a přístav, dobře známe.

Pak koukám, že na “Ponta da Má Merenda” vede ještě taková malá stezička, tak se jdu kousek podívat, takhle se západem slunce. Hele jsou to blaho ty Azory, jen ta zeleň a oceán!

Tak teď už jsem uspokojen, aplikace říká přes 21 tisíc kroků (16 km), no prosím pěkně, tak to jsem se do toho dneska opřel. Stavím se ještě v Continente pro něco sladkýho (a pivo) a jedu dom. Pokoje jsou tu super v tom, že maj tu vnější stěnu prosklenou, těhle výhledů se jeden nenabaží.

No a teď už jen večeřinku (místní chleba a sýry a meloun), pivečko a jdeme na blog. Tak na první den na Azorech pecka, jdu odpočívat a těšit se na další, počasí má vydržet, tak to se konec roku vydaří! Dobrou noc!

[doporta]

Vpis 4 - Do druhýho domova

(27.12.) Ještě že jsme chtěli po osmý hodině vstávat, protože se v tu chvíli rozdrnčely stroje stavby na vedlejším pozemku, pak už se v hotelu nevyspal snad nikdo. Čili jsem měl dost času se nasnídat, zabalit a na půl desátou po checkoutu s klukama vyrážíme autem zpátky ke Casa da Música. Lístky na self-guided tour se daly koupit online, takže stačí sem přijet. Má to svoje podzemní parkoviště, který se teda platí extra, ale co už. Přesně v deset jsme na značkách, ale musíme chvíli počkat, než to všechno otevřou. Pak dostaneme briefing, že máme pokračovat podle šipek, a tím si projdeme celou budovu. Tohle je úvodní schodiště.

Já jsem nic od Rema Koolhaase naživo neviděl a vzhledem k tomu, že to je jeden z těch mála architektů, který aspoň registruju, tak mi to nedalo se sem vypravit. Nehledě na to, že ten dům teda zaujme už zvenku, takže by to byl hřích takovou příležitost nevyužít. Vstup stál osm euro, ale jsme tu evidentně první a celý to máme pro sebe, takže si tu můžeme bloumat a nechat to na sebe působit, což je za mě nejlepší způsob. Je to dům hudby, takže na akustiku se tu klade důraz.

Srdcem týhle devítipatrový budovy je koncertní sál pro 1300 lidí, kde je teda úplně pecková lóže, vypadá jak z Minecraftu.

V tom domě mě baví se pohybovat, hosta to láká se všude podívat, ty prostory jsou hodně nezvyklý a bez pravejch úhlů, ale vlastně je tu člověku dobře.

Je tu spousta menších sálů nebo asi nějakejch zkušeben nebo seminářovejch místností (popisky si nečteme), kde si někdy říkám, jestli to takhle vypadá kvůli akustice nebo to má jinej smysl.

Hodně se mi líbí, že tu takovej dům postavili, zajímalo by mě, jestli k tomu taky byly takový debaty chytrý jako v Praze ke Kaplickýho chobotnici. V nejvyšším patře je tahle místnost (nejdřív byla zavřená, ale upozornili jsme slečnu z pokladny, a fakt na to zapomněli, tak nám děkovali), což s tím nábytkem je už tak nějak na hraně, a taky tu teda bylo horko od sluníčka, což si nedovedu představit v létě.

Nakonec jsme to tu měli prohopskaný tak za půl hodiny, koncert tu žádnej nestihneme, ale vidět to určitě bylo dobrý, to jsem spokojenej, mám tedy v portfoliu Koolhaase :) Když máme auto, chceme to využít ještě na jeden výlet mimo Porto a Shou Min má v merku městečko Braga asi hodinu na sever, tak tam svištíme.

Teda městečko, ono je to třetí největší město v Portugalsku, taky ultra historický, no nás tu zaujalo poutní místo Bom Jesus do Monte, takovej komplex na kopci nad městem. Vyjet se tam dá takovou lanovkou.

Tou jsme ale fikaně nejeli, páč se sem dá dojet autem. Je tu hotel (tu bych si klidně dovedl představit bydlet!), takovej členitej areál a centrem je kostel obklopenej parkem.

Tak to je impressive, musím říct. A kostel má takovej zajímavej oltář, to jsem asi neviděl.

Asi nejvíc se sem bude chodit za těmi výhledy, Braga je tu jako na dlani (tady jsem zachytil Shou Mina s Bhuveshem v akci).

Po pokochání sjedeme do města, kde Shou Min odborně najde místní restauraci na oběd. Bago do Baco je roztomilej podnik a doporučuju, kdyby tu někdo byl. Komplet oběd s vynikajícím dezertem a vínem za deset euro… Máme ještě chvíli, tak to tu projedem a trochu projdeme, všudypřítomná je tu ta římská historie. Takovejhle pomník-akvadukt si tu postavili před pár lety k připomenutí dvou tisíc let od založení města.

Jelikož se mi blíží let, tak to tu balíme a jedem zpět k Portu, respektive na letiště, kde jsme během půl hodiny. Chlapci v autě vytuhli, holt ta turistika v kombinaci s jetlaggem, to je náročný. Doplnění benzínu a vrácení auta bez problému, s klukama se loučím (bylo to milé, kdypak se zase shledáme?), oni pokračujou ve svý iberský jízdě, zatímco já letím na západ. Letiště v Porto dobře znám z těch přestupů a občasných přenocování. Pořád hezký.

Včera jsem si při checkinu přikoupil i security fast track (devět euro), abych neměl stres, že se tu někde zaseknu, a dneska se to teda hodilo, byly fronty. Já jsem hladce proplul až ke gateu, kde se zrovna začínalo boardovat. Pak to teda stejně trvalo, nebylo tu totiž letadlo a boarding spočíval jen v posunutí lidí do jiný ohrádky. Ale už lezeme, takže bye bye Porto!

Pro změnu letím na Azory Ryanairem a jak jsem cíleně odkládal checkin, tak jsem nakonec vyfasoval - drum roll please - exitovou sedačku! Juch, takže místa habaděj, nakonec i prostřední sedadlo volný, takže luxusní let. Stihnu se prospat, zkouknout seriál, a už přistáváme na podvečerní Terceiře. Nebývá to tu busy, ale zrovna přistálo i něco dalšího, takže u půjčovny maličko fronta, pak se hledá auto, no nakonec se z letiště dostanu asi až po hodině od přistání. Do hotelu už jedu po paměti, už tu na mě ��ekaj, všecko good. Ještě musím zajet do Continente na nákup, ať mám co jíst, s vyjídáním restaurací už končíme :) Beru známý dobroty, jen teda bez pana H mi to tak hladce nejde. (Mají í ty místní ananasy, který už jsou teda výrazně dražší než dovoz - 7,99 EUR vs. 1,54 EUR za kilo. No holt kvalita se platí.)

Na Terceiře je i teď 17 stupňů, takže o dost tepleji než v Portu a taky větší vlhkost, no zkrátka takový to azorský voňavý. K večeři místní chleba a sýry a pak už je flákání v posteli. Vedoucí zájezdu mě předběhl.

Posedím na balkónku, stejně jako jsme tu seděli s panem H poprvé zkraje roku 2014, to je dááávno, skoro se dojímám. No tak ať to nepřeženu, jdu spát, ať taky nemám jetlag, je tu ještě o hodinu míň než v Portu, čili už o dvě hodiny od Česka. Tak azorská část výletu právě začíná, dobrou noc a pozdravy z mýho druhýho domova v Atlantiku!

[doporta]

Vpis 3 - Růžový portský

(26.12.) Všímavému čtenáři neuniklo, že máme takové spojovací téma našich vpisů a jejich názvů, a sice portské, což se jednak nabízí, a druhak je to velká součást těchto dní, takže to odpovídá realitě. Shou Min má na dnešek vymyšlen výlet podél údolí řeky Douro na východ od Porta, do oblasti slavných vinic, kde bychom se chtěli pokochat výhledy a ano, portským. Jsme domluveni na odjezd v osm, ale to se trošku posouvá ne mojí vinou, že, takže někdy na půl devátou si to vesele štráduje z hotelu. Sedáme do auta a podle navigace hurá z města. Portugalsko je hodně kopcovitý, takže záhy se šplháme dálnicí do kopců a přestože máme zatím pořád modrý nebe, mlhy a mraky se začínaj vkrádat.

Dálnice A4 je sice placená (máme automatickou platbu mýta z půjčovny, ale napoprvý se mi nepovede trefit do správnýho vjezdu mýtný brány, tak platíme cash), ale tedy velká stavba právě vzhledem k tý hornatosti, takže se tu střídaj tunely a mosty. 

Pak projedem jedním několikakilometrovým tunelem a počasí jako když utne, jsme v hustý mlze a mracích (a slunce už se dneska neukáže…). V městečku Villa Real nás cesta vede kolem letiště a hele.

Moc pěkná výstava, ze který se později dozvím, že Fiat dělal i stíhačky! Tady je jedna vystavená, Fiat G91, ve výzbroji zemí NATO až do 90. let…  Pak dálnice končí a pomalu se klikatou silničkou dostáváme do malebnejch údolíček plnejch vyhlídek, a fakt, vinice kam se podíváš.

Cílem je po asi hodině a půl cesty vyhlášená vinařská vesnička Pinhão, kde se nejdřív musíme posilnit kávičkou a dortíkem. 

Předem jsme nic nebookvali, ale není problém si objednat projížďku lodí po řece Dourou podél těch údolí tady, což hned děláme. Lodička je nakonec pidi a jsme tam my a jeden místní pár, což je ideál, je to takový soukromý. Vítá nás kapitán (vpravo) a jeho pomocník Guilherme (vlevo).

Byli velmi milí a perfektně uměli anglicky, takže jsme si užili nejen projížďku lodí, ale i výklad o místních úspěšnejch vinohradech.

(Jo a ten most přes Douro tady prej taky stavěl Eiffel!) Pinhão je vesnička se čtyřmi sty obyvatel, ale loni tu během léta měli přes dva miliony návštěvníků, je to tu jedna věhlasná vinice vedle druhý, tak portský, že jo. A pochopitelně během cesty dojde i na ochutnávání.

Ptám se radši, kolik je tu povolený limit alkoholu při řízení, a prý 0,5, takže to jsem v klidu. Od námořníků získáme i spoustu tipů, co tu vidět dále, takže po loďce ještě procházíme samotný Pinhão. Nemáme minout nádraží, který je nakonec fakt rozkošný, obložený výjevy z historie místního vinařství na těch klasickejch kachličkách a v čekárně ukázka sudů.

Než se tu postavily přehrady, tak se víno do Porta sváželo výhradně po řece, což prý trvalo tak týden. No ale prý dostat lodě zpět trvalo měsíce, protože je řekou ze břehu táhly povozy, jsme se dozvěděli… Pinhão nějak malebný není, spíš taková zapadlá víska, k čemuž to dnešní počasí nepřidává a taky tu je minimum lidí, kdežto v létě to tedy musí bejt šrumec. Doporučili nám se na wine tasting stavit v Quinta da Roeda, kam dojedeme malebnou cestičkou.

Na místě pak objevujeme i tadyty sila, to bude asi nějak souviset s vínem, ale jistí si nejsme.

Moderní vinice s velkou restaurací, resp. místem na ochutnávky, takže se nebráníme. Jsme tu víceméně sami, tak se nám věnujou. Já si dám jen místní specialitu, růžový portský namixovaný s tonikem, řekněme, že to bylo zajímavý.

Pánové si dali ochutnávání pěti druhů portskýho, když jim přinesli dvacetiletý, tak toho jsem si trochu líznul a to tedy bylo něco. Nicméně jak je to víno výrazný, tak se kluci shodujou, že to je spíš takovej aperitiv, než že by se to dalo pít jako běžný víno… Pak máme hlad, takže míříme do místního pětihvězda hotelu, co nám taky doporučili námořníci. I zde jsme sami, ovšem servis i jídlo opravdu na úrovni, takže jsme se našťouchli. Pánové zas víno, já už džusánek.

Mě nejvíc zaujal předkrm s pěnou z červený řepy. Pánové si v hotelovém obchodě i nakoupili suvenýry, zaujalo je tam toho spousta, ale nikam nespěcháme. Dalším a posledním tipem byla vyhlídka nad vsí, kam nám navigace ukazuje pouhých deset minut, což se nám líbí. Záhy se ukazuje, že to není normální cesta, ale šotolina rovnou skrz vinice.

No zákaz tam nebyl a děláme tu turistiku, takže to do sebe vlastně zapadá. Náš Seat sice trochu funí, ale statečně se sune serpentinama vzhůru, než se tedy dostaneme těsně pod vyhlídkou do bodu, kde jsou už moc velký díry a šutry a dál se jet nedá, takže nezbývá, než se otočit, což byl taky oříšek. Ale výhledy tu jsou hezký!

(Zdravíme pana H, kterýho by z takový jízdy asi omylo a kluci taky místy ani nedutali, ale vzhledem k tomu, že už jsou opilý, tak to bylo v pohodě, jen pořád opakovali, že jsou rádi, že neřídí.) Sjedeme zas dolů, po cestě kluci ochutnávaj zbytky hroznů, co ještě visí kolem, stejně jako olivy, nic z toho prý dobrý není, nepřekvapivě. Tak to bylo spousta vzrůšo zážitků z Pinhão, který je vážně roztomilý!

Už se blíží pátá hodina a tedy západ slunce, tak to tu balíme a razíme zpět směr Porto. Jedem ale jinou cestou, ať se kocháme, čili podél řeky Douro, až k přehradě Bagauste, za soumraku osvícená!

Odtud už to po A24 sypeme vzhůru k A4, posloucháme Coldplay a probíráme různý hudební vkusy, což nám vydrží celou cestu až zpět dom, kam přijedeme za tmy. (Po cestě jsme nikoho zajímavýho nepotkali, na rozdíl od tý ranní cesty, kdy s náma jelo zároveň auto s pražskou SPZ.) Ale zahlídli jsme ještě oblohu trochu ozářenou od zapadajícího slunce...

Shou Min si pochvaloval to, jak jsou tu ty silnice čistý, že nikde nelítaj žádný plastový lahve nebo tak, tak v tom je ta Evropa naštěstí vyspělá…. Zaparkujem, refreshnem na hotelu a hurá na nějakej malej drink, jak jinak. Pánové chtěj někam do baru, tak to jdem zkusit. Já se v tom nevyznám, ale už neřídím, tak se na dva koktejly pozvat nechám, hele bylo to celkem fajné pití!

Místo příjemný, obsluha vzorná, hudba ne moc hlasitá, takže se dalo pokecat a že jsme to zas všechno probrali. Po desátý já to balím, kluci jdou v tahu pokračovat a já se jdu radovat s fotkama a blogem. Jdu tedy sám kousek městem, to je dycky takový vzrušující, a už ani nemusím koukat do mapy... Tím bych dnešní portský vpisek uzavřel, musím se ještě pobalit a nachystat na zítra. Každopádně ty svátky vánoční maj letos šťávu! Tož pěkně zdravím od Atlantiku, děkuju moc za milé pozdravy a dobrou noc!

[doporta]

Vpis 2 - Bez portskýho ani ránu

(25.12.) Hotel je úplně tichej, teplota akorát a lze zavřít vnitřní okenice, tak tu byla i tma, no luxusně se spalo. Ráno si píšeme s klukama, jak to vypadá, tak prej ať se stavím. Plížím se o patro níž, takhle tu vypadaj chodby.

Já jsem měl v pokoji láhev portskýho, tak ji beru s sebou, kdyby se hodila. No a hele jak se nám takhle ráno hnedka hodí, ochutnávka!

Ještě že jsem se stihnul nasnídat, ať to nemám na prázdnej žaludek, viď. Jsme celkem čiperný, protože už v deset se vysouváme ven na sightseeing po Portu. Dnešní procházkovou trasu chystal Bhuvesh, takže směle naviguje (na tý svojí vůbec první cestě do Evropy!). Je jasno a když člověk není ve stínu a zrovna nefouká, tak je docela teplo. Člověk se tu zahřeje i tím neustálým chozením do kopce, no ale je to tu hezký.

Skoro si říkám, jestli na mě Porto nedělá vlastně lepší dojem než Lisabon, je to tu takový menší, rodinnější. Kromě kostelů jsme tu narazili i na “Pharmacy museum”, kam jsme teda nešli, spousta Starbucksů (otevřeno i dneska na rozdíl od McDonalds!) a taky tradiční nápis se jménem města, selfie!

Já jsem vlastně nic neplánoval a nechystal, tak tak jenom vlaju a pozoruju město, aniž vím, kde se nacházíme, a líbí se mi to. Mně laikovi se pozdává třeba to, že tu je takovej dokonalej průřez architekturou, od věcí starejch (Porto je starší než Lisabon), přes všechny ty církevní stavby až po modernější, třeba tuten rozkošnej - funkcionalismus?

(Edit: Děkujeme panu docentovi, je to art deco a dokonce víme, co je to za dům!) Po první části vycházky pauza na sluníčku hned kousek vedle na kafíčko.

Pak nás Bhuvesh vede do nádraží Sao Bento, což je něco jako pražská Masaryčka. Tady se to časem stalo turistickým cílem samo o sobě, a to díky výzdobě. Víc jak polovina lidí je tu kvůli tomu, aby si to tu prohlídla a vyfotila, nikoli aby odjeli vlakem, palec nahoru!

Bhuvesh vydává vibe zkušenýho fotografa, lidi ho totiž žádaj, ať je vyfotí. Fotil i Shou Mina, ten k tomu měl ale připomínky a dirigoval ho. Takovej jinej způsob dokumentace maj ti Asiati 🙂

Já jsem si na nádraží taky našel svoje, je tu pamětní deska k prvnímu přeletu jižního Atlantiku (z Brazílie do Portugalska).

Úplně se mi nepovedlo vyšpionit, proč je zrovna tady, ale stejně mě to potěšilo. Od nádraží jdeme (zas) do kopce, což má tu výhodu, že jsou výhledy, a tady je na co koukat.

Na nejvyšším kopci města je náměstíčko s bývalým biskupským palácem, tu už to je celkem turistický.

(A všude tu jsou auta, to bych asi taky nějak omezil už...) Úzkejma strmejma uličkama sejdeme zas do podhradí a už se pídíme po obědě. Na výběr toho není moc, 25. prosince je toho většina zavřená, ale malá tapas restaurace se přece jen najde. Obsluha nic moc, ale prostor fajný, tapas dobrý a pití taky. Zdrželi jsme se tu kratší dobu, než by se podle fotky mohlo zdát.

Po obídku pokračujeme dál dolů k řece, malebnost sama.

A tady mám jeden kunsthistorický oříšek, to bude takovej pozdní středověk tipuju? 🙂

Nábřeží je báječnej prostor s restauracema, lavičkama, výhledama, pouličníma umělcema, výhledama, tady chvilku posedíme a kocháme se a hřejeme se na slunci.

Vycházková trasa se tu končí a nás přemůže touha po siestě. Já se vydávám zpět do hotelu pěšky ať mám kroky (je to něco přes kilometr, ale do kopce!), kluci si objednali Uber (ten nakonec nepřijel, tak šli taky pěšky). Výhledy z postele taky good.

Odpolední šlofíček je nejvíc. Na západ slunce chceme na pláž, tak bereme víno, skleničky profesionálně zabalíme do ručníku a dáme do batohu, berem Uber (jsou tu fakt levný) a jedem. Cesta trvá asi dvacet minut a po cestě mě zaujme jeden domeček…

No jo, helejte, mají tu koncertní dům od Rema Koolhaase! Dneska všechno zavřený, ale už jsem nám booknul lístky na prohlídku na pátek, to musíme! (Máváme do Brna :) Tak to je takovej oblouk ohledně tý architektury, že tu maj vedle těch starejch i supermoderní věci… Západ slunce zdá se stíháme, už příjezd dolů k pláži je OK.

Po cestě mě teď překvapilo, jak je Porto vlastně velký, a tady u oceánu to má zas úplně jinej nádech. Hezká promenáda, pláž většinou kamenitá, ale na posezení ideál. Nebe se trochu zatáhlo, tak samotnej západ nevidíme, ale večer nám to nezkazí, na zdraví!

Po západu malá procházka po okolí (v dáli je vidět nová budova přístavního terminálu pro výletní lodě, taky úctyhodná stavba), ale už je tma, tak svištíme zpět do hotelu, vyložíme skleničky a víno a jdem na večeři do restaurace, co jsme si ji včera vyhlídli nedaleko a ověřili, že mají dneska otevřeno. Povedlo se a jídlo bylo výborný - jako překrm byly chipsy s guacamole, a ty chipsy byly teplý, paráda!

U večeře to všechno probíráme, mně přijdou zajímavý ty (lámaný) hovory s řidičema uberu, třeba včera z toho Brazilce taky vylezlo, že se odstěhoval do Portugalska, protože je to tady bezpečnější. Děcka, my si musíme víc cenit toho, jaký to tu máme! Po večeři to nezdržujeme,  chlapci jsou ještě maličko zdžetlegovaný, takže žádný paření a pěkně na devátou jsme doma. Dobrou noc od Atlantiku a zejtra bude výlet! Pa.

[doporta]

Vpis 1 - Štědrý portský

(24.12.) Že člověk vstává a jde venku v netradiční čas se pozná podle toho, že jsou zavřený večerky i žabky. Naštěstí takhle ve čtyři ráno nemrzne, a tak je jízda k letišti bezproblémová a město opravdu liduprázdný. Auto nechávám tentokrát v Goparkingu, letiště totiž bylo vyprodaný. Shuttlem k terminálu jedu taky sám, pan řidič si dokonce rád pokecá a vyzvídá, kam že takhle na svátky… No málem nikam. Včera mi pan H posílá info, že portugalský letiště čeká stávka, no to chceš!

Sledoval jsem snad všechny aplikace a zrušených letů bylo minimum, tak snad se to vyhne i mně. Zavazadlo si beru jenom příruční, to by mohlo pomoci. Checkin jsem udělal online, KLM dokonce nabízí zasílání boarding passu a aktuálních info přes WhatsApp, tak to je pro mě novinka. Nevýhodou je, že při každý notifikaci to mnou cukne, jestli není nejhůř…

Logo mají sice hezký, ale dycky než se uklidním, že i z takhle nebezpečně vypadající notifikace se vyklubalo jen upozornění k zavazadlům… I takhle ráno jsem celkem fresh, vzbudil jsem se totiž i bez budíku přesně ve 3:30. Pro jistotu jsem si stejně dokoupil fast track, těch 190 korun mi stojí za ten klid, že se všude dostanu včas. No a ještě se musím pochválit, jakou prima snídani jsem si doma nachystal!

Mandarinky, hrozno a kedlubna, ala co dům dal, ale bylo to výborný. Boarding completed hlásí letušky už v 5:40, čili dvacet minut před plánovaným odletem, což krásně stíháme i mým prvním letošním de-icingem. S KLM letím letos podruhý (v září jsme se s nima s Matesem vraceli z Bretaně), ale poprvý o vánocích, což je rozkošný. Nejen že maj kabinu vyzdobenou vánočníma světýlkama, ale ještě má palubní personál na sobě svetry s vánočními vzory vyladěnými do barev KLM. A vlastně jsou na mě vůbec hodný, jako svačinka je - banana bread!

Funguje tu zdarma wifi na messaging (pokecáme s Alešem do Améru!), mají v tom ale i info o prestupu, kterej vypadá dobře, takže stávka mi let nezrušila, uf. Letíme starou 737, ale místa je tu dost, ono jak jsou ti Holanďani vysocí… (při nástupu letuška všechny zdravila anglicky, mě holandsky, asi si myslela, že jsem jejich :) Přestup v Amsterdamu znamenal zas jen kousek přejít k jinýmu gateu, stejně jako jsme to měli s Matesem, docela jsem si to vybavil. V Amsterdamu je zima a pošmourno, nicméně se lítá na čas, i když fronty tu jsou.

Letíme E195-E2 a kapitán říkal, že to naše éro je nejnovější přírůstek ve flotile. S tou jejich E2 jsem taky už letěl v tom září, takže zas takový terno to nebylo. Let bez turbulencí, dvě hoďky deset utekly jak nic. Ranní Portugalsko se vylouplo do jasný oblohy a pěknejch výhledů na centrum Porta se všemi jeho mosty.

Letiště tu z přestupů znám, ale do města jsem tu nikdy nejel. V půjčovně vyzvedávám auto (testuju novou půjčovnu) a za necelou půlhodinu už parkuju v centru na vyhlídlím parkovišti nedaleko hotelu. Parking nejde zaplatit aplikací, která je jen pro místní a zahraniční karty nebere. No tak to vyřeším později, hlavně že jsem teď zaparkoval. Krátkou příjemnou procházkou ulicí s alejí stromů dojdu k hotelu, pokoj ale ještě není připraven, což se nedivím, není ani poledne. Ale jsou tu ultra milý, nechaj mě uložit bágl a poradí, kam na oběd. Do toho se ale ozve Shou Min s Bhuvim, že už jsou v Uberu a jsou tu za deset minut. Tak to už na ně počkám a fakt že jo, za chvilku světáci vystupujou z auta!

Shou Min je plánovač, takže to hnedka lítá. Odpoledne máme wine tasting a taky výlet lodí po řece. Tak já se rád nechám směřovat kamkoli a vlastně k jejich výletu do Portugalska jsem se jen na chvilku přidal, takže hlavně ať si oni tu absolvujou, cokoli chtějí. Před vínem si chceme dát oběd a tak razíme do centra, počasí je skvělý a Porto teda malebný!

Procházka se nám trochu protahuje, ale máme hlad, tak před wine tastingem dáváme přednost obědu v restauraci. Ale to by nebylo Porto, kdyby všude malý wine tasting přece jen nenabízely, tak se to zvládne i tady, šest druhů portskýho!

Se Shou Minem se znám leta letoucí, ale Bhuviho vidím poprvý, no rychle se ukáže, že jsme naladění na stejnou notu, což dycky potěší. Třeba že všechno i sebe fotíme. Turisti v Porto!

Já úplně fanouškem výletních lodí na řece nejsem, takže když se přesouváme uberem do přístavu, nic moc si od toho neslibuju. Ale Shou Min když plánuje, tak se neupejpá, booknul nám privátní jachtu. Na molu nás vítá usměvavej námořník Daniel, bere nás na loď a říká, že teď je to naše. No tak hele to je jinej level turistiky!

Proplouváme po řece Douro, lemovaný strmými srázy a překlenutý mostama, o všem nám Daniel vypráví. Ten bílej most je pro rychlovlaky a ten za ním je prej první Eiffelův projekt ještě před eiffelovkou. Zajímavý!

Přiznáváme, že Daniel nás víc zaujme domácím vínem, který nám tu rozlejvá a i o něm poutavě vypráví.

Mimochodem, kdybyste si mysleli, že na houpající se lodi není kam skleničku s vínem odložit, no to byste se divili!

Řekou doplujeme až k oceánu, kde se otáčíme zpět. Výhledy na město jsou skvělý, musím uznat, že moje skepse je zažehnána, holt je to takhle něco jinýho než ty masovky v Praze. Když se zdá, že to s druhou otevřenou lahví už nemůže být lepší, pozve nás Daniel do kajuty na něco malýho k snědku.

A ten sýr byl z Azor, to jsou body plus! Bylo to výborný, nám námořníkům vyhládlo, viď. Připadáme si děsně high class, jak takhle proplouváme Portem a vedeme chytrý řeči.

Když se schová slunce, tak je chladno, i když je tu přes den příjemných 16 stupňů, no na řece pofukuje, tak se oblíkáme. To nám to hezky uteklo a teda to se Shou Minovi povedlo. V přístavu nás zas nebere Uber a svištíme do hotelu. Paní recepční i teď pan řidič mi pochválili moji miniaturní znalost portugalštiny, ale i to se zjevně počítá. No jak jsem si připadal nadupaně, tak jsem panu řidiči pochválil psa, že ho má pěknýho. Nechápal, co chci, než se vyjasnilo, že jsem si popletl slovíčka pro psa (“cachorro”) a auto (“carro”), no holt za to může to víno asi… V hotelu je můj pokoj už ready a teda i hotel vybral Shou Min na výbornou!

Mix původního a novýho, líbí moc. A dokonce na uvítanou sladkost a samozřejmě lahev, Porto se nezapře!

Předávám od Evičky vánoční pozdrav pro chlapce, nefalšovaná radost!

Den jdeme zakončit večeří, což byla takhle ve štědrý večer výzva, protože kde nebylo zavřeno, tam bylo plno. Logicky jsme nakonec odvodili, že otevřeno a neplno bude v restauraci indické, kterou jsme nedaleko našli a skočili tedy tam. Porto je vánočně vyzdobený, sympatický město s akorátní velikostí, zatím to na mě dělá fajn dojem. Po cestě do hotelu jsem narazil na jednu teda hodně zajímavou SPZ, nevíte někdo, co to je za zemi?

Tož se nám tu povedlo se shledat a naše singapursko-indicko-česká skupina tu v Portugalsku stráví následující tři dny. Dnešní napojení proběhlo výtečně, tak věřím, že v tom budeme pokračovat i zejtra. Milí zlatí, šťastný a veselý přejeme! My se tak máme! A zavzpomínal jsem na výlety, kde jsme trávili vánoce na cestách, a už takových pár bylo, třeba s Evičkou před lety na Havaji nebo s Eliškou na Madeiře, tak to si jdu zavzpomínat. Dobrou noc zas od mýho oblíbenýho Atlantiku!