dumbbears

[dumbbears]

Jeho kroky vedli do prázdného pokoje, vypadalo to jako by tu nikdy nebyl, jako by jejich leader, který jim pomáhal nikdy neexistoval. Daehyun si povzdechl a smutně se rozhlížel po pokoji, který měl být plný jeho věcí. Měl se tu válet papíry popsané texty písní, které mohli společně vydat. Mělo se tu válet Yonggukovo oblečení. Zavřel za sebou dveře, ale ani to nepomohlo. Nebyl tu a nikdy nebude, nechtěl s nimi dál pokračovat stejně jako jejich nejmladší. A stejně tak jako ostatní a stejně, tak jako Daehyun. Posadil se na zem u zdi a sledoval holé zdi. Ano, všechno se zdálo jako horror, ale ve skutečnosti se jim všem uleví a vzpomínky na ty hezké chvíle stále zůstají a přeci jen, nikde není napsáno, že se nemůžou scházet. Ta myšlenka mu vykouzlila úsměv na tváři, do mysli se mu vkradla představa, jak všichni sedí u jednoho stolu, jako šedivý dědci a smějí se a vzpomínají na to jaké to bylo, když společně vystupovali na pódiu. Daehyun se zvedl ze země a na tváři mu hrál celkem spokojený výraz.

Ano, jedno velké dobrodružství jenž neslo název B.A.P skončilo, ale ještě nejsou tak staří, aby nemohli jít svou vlastní cestou. Pomalu vyšel z pokoje, který patřil Yonggukovi a vydal se dál, dveře naproti tam byl kutloch jejich nejmladšího člena, a i když byl Zelo nejmladší dokázal překvapit a chovat se jako kdyby byl ze skupiny nejstarší. Jejich malý dospěl a Dahyun byl moc rád, že toho chlapce poznal, protože bez něho by to nebylo ono. Vešel do pokoje, vypadal stejně jako pokoj, který obýval jejich leader. Jednoduše byl prázdný. Cítil, že se mu do očí kradou slzy. Nechtěl  brečet, nemohl však přijde jejich bývalý manažer, aby mu mohl Daehyun dát jejich klíče a pak už naposledy za sebou klapnout dveřmi jejich dormu a nikdy se nevrátit a jen vzpomínat na sen, který se splní jen hrstce a on mohl být tak skvělé skupině, s tak skvělými členy.

Daehyun přešel k oknu a zahleděl se ven,  Venku se všude povaloval sníh a město na které hleděl vypadalo jako vystřižené z pohádky, bylo to kouzelné. Jeho mysl zabloudila k tomu, co by asi teď dělali, kdyby byli pohromadě. Jenže to neměl dělat, protože se rozbrečel. Chtěl se schovat v Hichanově náruči a nechat se od něho utěšovat, ale Him tu nebyl a už nebude. Dokonce ani Jongup a dokonce ani Youngjae, i když s tím měl maličko jiný vztah než s ostatními členy. Ano byli si blízcí, tak moc že by mohl Jaeho považovat za svého bratra. Hřbetem ruky si otřel slzy a vydal se do kuchyně. Byla prázdná. Co čekal, že tam budou ostatní a budou tu sedět u jednoho stolu a nadávat, že jde pozdě na večeři. Ta doba už je pryč a oni, už nikdy neusednou k jednomu stolu, tedy ne rady v dormu. Daehyun se rozhlédl po kuchyni na zemi pod stolem se válel list papíru. Daehyun se pro něho sehnul a zahleděl se na písmo, které tak moc dobře znal. Byl to Zelův rukopis doplněný Yonggukovým. Byl to text nějaké písničky, neměla název, ale její text Daehyuna zasáhl u srdce. Už prostě nemohl dál a jen tam tak stál.

Rychle se otočil a zahleděl se do tváře manažerovi, rychle si otřel slzy a uklonil se. Přešel k muži a podal mu všech šest klíčů. Zhluboka se nadechl, vydal se pomalými kroky do chodby, kde se ještě zastavil u dveří a zahleděl se k otevřeným dveřím do obýváku, doufal, že kluci vyběhnou, ale nic se nestalo a tak jen stiskl kliku a otevřel. Zavřel za sebou dveře a s tichými klapnutí za sebou nechal dorm plný šťastných vzpomínek na kluky, které bral jako rodinu a na kterých mu vždycky bude záležet.

[dumbbears]

V taneční sálu bylo plno lidí a hudba příjemně hrála. Bylo tu teplo na můj vkus až moc, ostrá světla bodala do očí, takže jsem je musel přivírat. Vážně jsem nestál o to, aby mě pak venku bolely oči.Můj pohled padl na blondýnka uprostřed parketu. Jen co jsem jej spatřil, zaostřili se mi špičáky a dostal jsem chuť smočit je, smočit v jeho krvi.Protancoval jsem se až k němu a rukama jej objal kolem pasu. Blondýnek se na mě podíval. Usmál jsem se. Rty jsem naznačil Ahoj a on se jen usmál. Tančili jsme tělo na tělo a já měl čím dál větší chuť na krev, kterou jsem slyšel proudit v jeho žílách a tlukot srdce, který byl zrychlený od tance.Vzal jsem jej za ruku a rty naznačil, ať jde se mnou.Chlapec se nebránil a vydal se mnou k nouzovému východu baru. Otevřel jsem dveře a oba jsme vyšli ven na chladný vzduch, kde poletovalo několik sněhový vloček. Usmál jsem se na něho.Chlapec se na mě díval s obdivem, nejspíš mu došlo, kdo jsem a tak jsem se jen usmál a sklonil se k jeho krku, kterými on sám nabídl. V tomhle světě nebyli upíři výjimkou, a každý malý tvor o nás někdy slyšel. Nesčetné útoky na lidi. Ale já jsem nikoho nezabil. Sál jsem chlapcovu krev a cítil, jak mi vklouzl rukama do vlasů. Jazykem jsem kmitl, přes ranky a chlapec zasténal. Sál jsem, dokud jsem si neuvědomil, že nedýchá a jeho ruce, jen tak visí podél jeho těla. Zděšeně jsem se podíval do chlapcovy tváře. Vypadal spokojeně. Nechápal jsem. Zabil jsem ho, tak proč tam není ani špetka zděšení, jako by ten chlapec chtěl zemřít pod zuby upíra. Zhluboka jsem se nadechl. Bylo mi to tak líto, ale má žízeň byla moc velká na to abych se pořádně ovládl.

[dumbbears]

07

Yunho se na něho podíval, tohle bylo trochu jiné než jak si to představoval, ale by zase s ním."Jae, královna chce mír, alespoň myslím." pronesl tiše a sledoval ho."Jo? Víš to jistě?" zeptal se ho a podíval se na Changmina, který stál v pozor jako by se Yunho chystal Jaeho každou sekundou zabít, ale to nebyla jeho parketa."Myslí, že by se mně měl přestat bát, já jsem nikdy žádnému dítěti neublížil, vždycky jsem byl ten kdo se rval za to, aby tohle přestalo, a sám krev radši nepiji." pronesl tiše a Jaejoong se překvapeně podíval na Yunha a nechápal to. Jak mohl takhle dlouho přežít aniž by vyschl. Yunho se jeho zmateným myšlenkám jen zasmál a v Changminovi začala růst zvědavost, protože jednou ze schopnost��, kterou měla upíří šlechta bylo čtení myšlenek."Královna ona vždycky mi dala napít." usmál se na něho."Nikdy mě nenechala tak moc žíznit." ujasnil."Tak mě napadá..." začal Jaejoong a Changmin ser tiše a opatrně jako kočka plížil k Yunhovi, který si ho k sobě stáhl za ruku a pevně ho objal."Přeci by ses mě nebál." zasmál se a pocuchal mu vlasy. Changmin se na něho jen uraženě podíval a Jaejoong pokrčil ranemy. "Tohle mi dělal vždycky, když jsme byli malý.""Zpět k tomu míru." pronesl Jae."No nejsem si tím jistý, ale unavená vidím to na ní a navíc koho by pořád bavilo se hnát po něčem jako je válka, pověz mi ty sám Jae, kdybych k tobě, přišel a slušně se tě zeptal, jestli se smím napít, co by jsi mi odpověděl?" zeptal se ho Yunho a Jaejoong jen naklonil hlavu na stranu."Mou odpověď znáš už teď, pořád jsi moje rodina a to se nezmění, ani když jsi upír." usmál se na něho."Tak jinak Changmine." usmál se na chlapce, kterého měl na klíně, aby mu dokázal, že nekouše, tedy zatím."Kdybych se tě zeptal jestli se mohu napít, jak by jsi zareagoval?" zeptal se ho, nemohl se ptát Jaejoonga, ten by pro něho skočil i z okna, takže musel někoho, kdo k němu nemá žádný vztah."Myslím, že bych vás nechal." pronesl zdvořile."Vidíš, to je ono, kdyby se vytvořila nová pravidla mezi lidmi a upíry, tak by jsme tu mohli mezi sebou žít a nikdo by nebyl nucen krást děti a lovci by nebyli nuceni upíry zabíjet, tedy pokud by se nenašel někdo, někdo kdo by je porušoval, chápeš jak to myslím?" zeptal se ho.Jaejoong přikývl. "Takže co teď?" zeptal se ho.Changmin to chápal. "Myslím, že Yunho teď musí za královnou a my za velitelem.""Předně tak Jae." zvedl ze země a sebral svůj meč a zasunul jej do pouzdra."Je zase čas se na nějakou dobu se rozloučit Jaejoongu." Yunho se sklonil k Jaejoongovi aniž by si uvědomil, proč to dělá se sklonil k jeho rtům a políbil ho."Láska k tobě mi zachovala lidskost." pošeptal mu do rtů a pak zmizel ve tmě a nechal tam Jaejoonga jen tak sedět na trávě s pohledem zaklesnutým někde do dálky."Ehm, asi by jsme měli jít za velitelem." pronesl Changmin a tím tak vytrhl Jaeho ze zamyšlení."Myslím, že máš pravdu, jdeme." rychle se vyhrabal na nohy a vzal si svůj meč a protáhl se."To byl ten Yunho, kvůli kterému máš ty noční můry?" zeptal se ho."Není to kvůli Yunhovi, ale kvůli mojí blbosti a nezodpovědnosti, kdybych tehdy nechtěl, tak moc utéct, tak by nebyl Yunho upír." pronesl Jae a podíval se na Changmina."Ale na druhou stranu žije ne?" zeptal se ho Changmim"Myslím, že jo." pokýval hlavou a Changmin se zaculil, tak to v tom případě mohl být Jaejoong jedině rád, že se Yunho nepomátl a neprokousl mu krk, hned jak měl možnost, ale co do Yunhovi hlavy neviděl a nemohl tudíž vědět, co si o tom všem myslí.

[dumbbears]

06

Jaejoong musel do práce, protože dostal hlášení, že dva upíři se pustili do křížku a bojují spolu v parku, nelíbilo se mu to, protože tam chodili lidi, i když v tuhle dobu by měl být prázdný. Taky ho požádali, aby sebou vzal Changmina, že má prý hodně vědomostí a že by mu mohl pomoc. "Mladej," uculil se na něho. "vezmi si na sebe uniformu, dneska jdeš se mnou ven." řekl a sám si šel jen upravit vlasy, svou uniformu měl ještě stále na sobě, takže se nemusel oblékat, upravil se a koukl na chlapce, který už jako blesk stál na chodbě připraven. Ve tváři měl nejistý výraz. "Co je to za upíry?" zeptal se Changmin a nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou. Jedno bylo trénovat s ostatními spolužáky, jiné bylo být zavřený s počítačem ovládané místnosti a úplně něco jiného bylo jít do terénu a lovit. "Nižší upíři." zahal Jaejoong, tak nějak nechtěl, aby byl ještě více nejistý potřeboval, aby si věřil, ne aby mu tam hned takhle ze začátku umřel. "A i kdyby to byla šlechta, tak by jsi to měl zvládnout podle tvých výsledků, tvůj hodnotící učitel, říká, že jsi nejlepší v ročníku." usmál se na něho, chtěl ho podpořit, zvednout mu sebevědomí, protože to potřeboval, neměl ho tolik na to, aby se mu v boji nesložil. "Changmine, hlavně si věř ano?" usmál se na něho a otevřel dveře. "Pokud umřeš, tak tě zabiji ještě jednou." řekl vážně a Changmin se jen zasmál, to nebylo možné, ale věděl, že mu chce jen zvednout hlavu, aby si věřil a nebyl jako hromádka na zhroucení. "Tak pojď" zavelel Jae a Changmin jej následoval. Pomalu spolu vyšli ven z bytu a zamířili chodbou ven, noc byla chladná a chlad se jim zakousával do kůže jako zuby upíra. Jaejoong kývl na Changmina a ten jen sledoval ulici před sebou, chápal ho, taky byl jako na vážkách, ale jen jak dostane svého prvního upíra, tak se mu uleví a bude si jistější, když nějaký čas ještě potrvá než se pořádně zařadí do života lovce. Do parku to neměli daleko, takže Jaejoong ihned uviděl, kdo proti sobě stojí, byl to ten upír z dopoledne a nějaký jiný upír, oba šlechtici. Slyšel jak Changmin tiše zalapal po dechu. "Nejspíš jsme dostali špatné informace, ale to nevadí, pojď jdeme blíže." pronesl tiše Jaejoong. "Jo nezapomeň, že mají velice dobrý sluch a zrak a to ještě nemluvím o čichu." koukl na něho. "Snaž se být jako myška a nemluv ano?" pocuchal mu vlasy. Changmin přikývl a usmál se na Jaejoonga, byl jako jeho bratr. "Tak jdeme," pronesl ještě Jaejoong a pomalu se plížili k upírům, kteří by si jich jistě nejspíš všimli, kdyby nebyli pohlceni bojem mezi sebou. Jaejoong trochu více nepobíral situaci, protože nebylo nic o co by tu mohli ti dva bojovat. Jaejoong naznačil Changminovi, aby se schoval a čekal na znamení. Changmin udělal to co po něm Jaejoong chtěl a jen sledoval, jak jsou upíři v boji vyrovnaní, měl hrozný strach, ani na tréninzích je neučili jaké to je bojovat s někým, kdo patří mezi šlechtu. Jen věděl několik informacích, které mu teď nejspíš byli k ničemu. Černovlasý upír v černém plášti sekl upíra, který byl v bílém a Changmin jen mohl přemýšlet jestli ty barvy představují jejich postavení nebo jen to, že si jeden upír nechtěl obléknout bílý plášť. Oba upíři se zastavili, aby si vyměnili názory a to se dostal Jaejoong za toho v tom v černé a přiložil mu ostří svého meče ke krku a dal znamení Changminovi, který se ihned dostal za toho druhé. Jaejoong se uculil. "Ty jsi dopoledne mluvil tom, že vaše královna nechce konflikty s námi a sami se tu řežete jako koně." pronesl drze, nikdy neprojevoval úctu takovým jako byla šlechta upírů, byli mu doslova ukradení. Upír zvedl pohled a podíval se mu do tváře, tiše na něho hleděl bez jediného slova, bez na něho hleděl, odvrátil zrak a podíval se do země. "Ale copak došla ti slova pse!" křikl Junsu a Jaejoong se na něho podíval, poznal v něm upíra, který ho zabil jeho nejlepšího kamaráda. Jaejoong pustil upíra, kterému držel meč u krku a aniž by se na něho jedinkrát podíval vyrazil proti Junsuovi, který byl znehybněný Changminem, takže bylo jednoduchého ho zabít. Upír se rozpadl v zlatý prach. "Děkuji Jae." pronesl upír a Jaejoong se konečně otočil a zahleděl se neznámému nebo vlastně známému do tváře, zase se tak moc nezměnil, jen vyrostl a zmužněl. Jaejoong zalapal po dechu, nemohl jej zabít, i když byl upírem. Upustil meč a sledoval ho. Changmin tam jen stál s hlavou na stranu a sledoval je, nechápal je. Jaejoong ho zastavil gestem ruky. "Nech ho jít." pošeptal. Yunho se mu uklonil a usmál se na něho. "Děkuji Jae." usmál se a odhalil tak svoje špičáky, pak ale udělal to, co pro něho bylo typické prostě si sedl do trávy a svalil se za zem a jen se zahleděl na nebe. "Chyběl jsi mi." zašeptal hlas ochraptělý, jak se mu zadrhával v hrdle. Jak dlouho tohle chtěl vlastně říct? "On tě proměnil?" zeptal se Jaejoong a sedl si vedle něho.

"Ne, to královna, proto mám šlechtický plášť" zasmál se. Jaejoong ho jen sledoval, byl stejný i po těch letech, co byl dole jako upír, jakoby nikdy neochutnal krev. Jaejoong už asi propadl halucinacím, když tu viděl svého nejlepšího kamaráda ležet na zemi, sice byl upír, ale žil.

[dumbbears]

05

Yunho se znovu procházel netušil co odpoledne popadlo toho upíra, že takhle veřejně napadl tu dívku, nikdy by se do ničeho nepletl, ale každý si měl sebou vzít ampule s krví na deset dní, ale jak to vypadalo, ne každý poslechl příkazu královny, že nechce konflikty, jako by se snažila o nějaký převrat nebo jen chtěla přijít na to, kdo ji vrazí kudlu do zad, Yunho si sedl na lavičku, je mysl byla zahlcená všelijakými nesmysli a nemohl pořádně uvažovat, co by mohl Jaejoong dělat, chtěl ho tolik zkontaktovat, ale jak, kde je, co děla? Všechno tohle mu lítalo hlavou spolu, proč mají shánět informace o lovcích a proč mu řekla, ať Jaejoonga najde. Nedávalo to smysl, ať se na to díval z jakékoliv stránky, ať hledal kde, chtěl. Natáhl ruku k brašně a vytáhl první z deseti ampulí, které měl od královny a napil se, únava kterou pociťoval po dlouhém dni strávené na denním světle jen rázem opustila. Zaklonil hlavu a zahleděl se na nebe, čistě tmavě modré plné hvězd, které se třpytily, jako diamanty vyskládané na korunce jejich královny. "Tak tady jsi." pronesl za ním ledový hlas a Yunhem projela vlna chladu, jak mohl být jejím potomkem, protože když se nad tím zamýšlel, tak jejich královna, vždycky chtěla pro ně jen to dobré, zatímco Junsu on šel přes mrtvoly lidí i upírů. Yunho se oklepal. "Dokud jsi byl člověk, byl jsem jejím miláčkem já a teď?!" zavrčel. Nelíbilo se mu, kam Junsu mířil, žárlil, sakra jak někdo jako on mohl žárlit. Narovnal se a podíval se druhému upírovi do tváře. "Nestál jsem o tenhle život, možná, kdybys nás nechal tenkrát jít oba, nemusel by jsi snášet tu hnusnou žárlivost!" zasyčel Yunho a postavil se, věděl, že na něho Junsu zaútočí, ale netroufl si říct, kdy… "Pche, byli jste můj dobytek a místo toho, aby jste si vážili toho, jaký život jste dole mohli žít, tak jste se dali na útěk, jako zbabělá zvěř, a ty ses mě pokusil zabít, ale marně!" zaječel Junsu a tasil svůj meč. "Jaký život?!" podivil se Yunho. "Náš život stál za hovno! Byli jsme nuceni za jídlo a bezpečí poskytovat vlastní krev!" Vycenil na něho zuby. "Jak nevděčná slova, někoho, kdo není schopný se napít z člověka a musí jej tak živit královna." zasmál se chladně Junsu. Yunhovi docházela trpělivost s tímhle tupcem, ano nejspíš byl asi neschopný něčeho takového, ale stále si uvědomoval, jakou oběť pro něho královna podstupuje, a kdyby to ona sama nechtěla, radši by se trápil věčnou žízní než aby se z ní sám napil. Yunho nic neřekl jen čekal na to, až Junsu zaútočí nebo něco udělá, ale on tam jen stál a jeho vztek doslova vřel. "Jsi pes co zradí královnu!" tasil a nenávistně hleděl na Yunha, který nechápal, za ty roky, ať to vypadalo, jak chtělo tak by ji neublížil, protože i když jejich královna zemřela před tolika staletími, stále to byla laskavá osoba, která musela být chráněna a to si uvědomil, až teď. Zbytečně se hnal za svými touhami, za tím jak moc musí říct, Jaemu že je zdraví a že mu nic není. Přitom tu byla celou dobu Somi, která potřebovala jeho ochranu a i když se to zdálo být nemožné, tak stále nemohl uvěřit ani ona sama si nevšimla toho, jak moc jsou její blízcí prohnilí a pod vlivem jednoho muže a to Lorda Junsua. Junsu zaútočil na Yunha a ten je stěží unikl tomu, aby jej nějak Lord nezranil. Junsu opět zaútočil, ale Yunho jej vykryl, podíval se mu do tváře a zamračil se. "Nezapomínej, že ty jsi mě učil bojovat." pronesl, aby si to lord uvědomil, nemohli se měřit, když oba ovládali to samé bojové umění. Junsu odskočil od Yunha a nenávistně se na něho podíval, ten pohled jasně říkal, že je ochoten umřít jen, aby umřel i on. "Kdo myslíš, že dal tenhle nápad královně? Kdo myslíš, že zabil Lorda Kangtu?" zasmál se, jak moc nenáviděl jeho chladný smích, byl až moc nucený. Yunho jej sledoval, nechtěl s ním bojovat nestál mu o to.

[dumbbears]

04

Jaejoong sledoval jak se na nebi pomalu objevuje úsvit, věděl že upíři můžou i na denní světlo, což z nich dělalo ještě horší nepřátele, i když přes den byli méně nebezpeční něž v noci, nechtěl dnes o žádném slyšet, chtěl, aby jeho služba byla klidná, od doby, kdy vyběhl z podzemního města, uběhlo hrozně moc věcí a on se stal plnohodnotným lovcem upírů. Měl na krku několik šlechticů, ale jen jednoho, ještě nenašel. Tolik toužil potom, aby ten který mohl za smrt Yunha umřel a to co nejvíce bolestivou smrtí, protože on si musel projít peklem, aby mohl stát tady na tom místě a mohl mít na sobě tuhle uniformu, k opasku při cvakl pouzdro s mečem a vydal se na obvyklou pochůzku místy, kde se zdržovalo, co nejvíce dětí a kde by mohl hrozit případný únos. Vešel do pokoje, kde byl Changmin, dal mu obvyklé instrukce, aby se z tréningu vrátil ihned domů a nikde se nezdržoval. Changmin nebyl ten typ dítěte, kterého by jej neposlechlo, život s ním nejspíš zametl, ale ne tolik aby ho to poznamenalo, jako Jaejoonga. Usmál se na chlapce a pocuchal mu vlasy. Pomalu, jako by se mu nechtělo se vydal do práce. Procházet se ulicemi není nikdy, až taková dřina, a dnešek vypadal, že to ani nebude nic těžkého, protože děti si bezstarostně pohrávaly na ulicích a smály se, ty dny kdy to dělal i Jaejoong a Yunho byly sice pryč, ale stále tu byly vzpomínky na které rád vzpomínal. Úsměvem zahnul ke škole a bedlivě sledoval okolí, ale upírech nikde nebylo ani vidu ani slechu, takže si řekl, že si zaskočí do kavárny pro jednu kávu a bude pokračovat dál, byla už celkem zima a jeho zábly ruce, zase jednou podcenil rukavice a nevzal si je. V duchu se sám sobě zasmál. Vešel do kavárny a objednal si velkou kávu sebou, slečna za barem na jejíž jmenovce si přečetl Sooyoung se na něho vřele usmála a hned mu udělala kávu, kterou chtěl, ještě se ho zeptala na počet kostek cukru a pak mu papírový kelímek s kávou zavřela. Jaejoong ji za kávu zaplatil a vydal se zase ven. Klid který panoval se mu nelíbil, byl až moc velký, jako by se schylovalo k něčemu velikému, k válce, blesklo Jaemu hlavou a pokračoval po své cestě dále. Prošel okolo školy, když uslyšel křik, dívčí křik. Jaejoong se tam rychle rozběhl. Vypadalo to, že nějaký nižší upír si řekl, že má hlad a hodlal se napadnout sotva třináctiletou dívku. Jaejoong si odložil kávu na plot a tasil meč. Čepel se zaleskla modrým odleskem, slitina několika vzácných kovů, která podle loveckých knih má zabít upíra a jak se sám několikrát na vlastní kůži přesvědčil, tak to fungovalo, protože upír se po zasažení mečem ihned rozpadl v zlatavý prach. "Nech ji!" křikl a dlouhými kroky spěchal k upírovi, ale to co se stalo jej zarazilo, mezi něho a upíra dopadl šlechtic, Jaejoong na něho jen hleděl, široká ramena a černé vlasy sčesané dozadu. "Královna řekla, že nechce žádné střety s lovci!" zavrčel a Jaejoong mohl vidět, opovržení v jeho očích. Pohrdal někým, kdo byl takhle postavený? Sám pro sebe si odfrkl a sledoval ty dva. Šlechtic vzal nižšího upíra za zápěstí a donutil tak pustit dívčin krku. Dívka ohromeně hleděla na upíra, uklonila se mu a rozběhla se, pryč, proběhla kolem Jaejoonga. Jae jen pokrčil rameny a stál tam připraven k boji. "Zmizni Lovče." zavrčel Yunho, aniž by měl tušení, kdo právě teď zabodává pohled do jeho zad. Jaejoong znovu jen pokrčil rameny, vzal kelímek s kávou a vydal se opačným směrem, nejspíš si to ten šlechtic chtěl s tím upírem vyřídit sám. Zbytek jeho služby se obešel bez nějakých velkých konfliktů, zabil jen jednoho upíra, co zabil nějakou ženu v temné uličce a to bylo všechno. V hlavě si stále přehrával slova toho šlechtice, královna nechce žádné střety s lovci? Zajímalo ho, co mají upíři za lubem, že jejich královna nechce žádné střety, třeba chtějí mír? Jo ten by byl potřeba… už ho tyhle pochůzky unavovaly, i když byl stále plný touhy po pomstě Yunhovi smrti, pořád jen byl člověk, co si chtěl jednou založit rodinu. No, dobrá rodinu, už měl, když si připočítal, že Changmina se asi jen tak nezbaví, ale co mohl dělat, on ani nechtěl, aby se někam ztratil, znamenal pro něho mnoho, ale ne tolik co pro něho kdysi znamenal Yunho. Stále nad tím vším přemýšlel, proč to divné chování toho šlechtice. Povzdechl si a dorazil domů, otevřel dveře bytu a vešel dovnitř, panovala zde tma, Changmin byl asi ještě na tréningu, chtěl se taky stát lovcem, když to znamenalo, že hned po škole musí na tréningy, kde jej nikdo nebude šetřit, kde se bude učit složité techniky boje a kde si bude myslet, že vypustí duši.

Ale jak to vypadalo a podle výsledků, které si nechával posílat od plukovnice Liu, byl Changmin na dobré cestě, takže nebylo třeba se nějak o chlapce bát, byl chytrý a schopný. Jaejoong pomalu prošel obývákem do kuchyně, kde si rozsvítil a pustil se do vaření něčeho k večeři, protože až se Min vrátí, tak bude mít hlad, usmál se pro sebe, ten klučina by snědl všechno, co by mu dal Jae pod nos a ještě by řekl, že je to moc dobré, byl až moc hodný a upřímný.

[dumbbears]

03

Byla hluboká noc a Yunhovi to přišlo jako věčnost, co byl venku na povrchu a netrávil dny zavřený v podzemním městě. Vzduch byl cítit nastupující zimou a i když se zdálo, že upíři nemohou cítit chlad, tak on jej cítil, cítil jak jej kouše do kůže a zanechává po sobě jen nekonečnou zimu.Stromy všechno pro něho bylo známé a přesto staré, pomalu se vydal ulicemi města, aniž by věděl kam jej nohy nesou prostě jen šel, nesměl se vzdálit od vstupu do podzemního města, nechtěl pak někde zemřít na žízeň a hlavně nechtěl tam nechat Somi všem na pospas, bůhví co by ji ten Junsu mohl prov��st. Park ve které se nacházel se změnil v nádvoří před školou. Yunho zvedl pohled a podíval se na název školy. Jižní základní škola, promnul si zátylek. Základka kam chodil s Jaejoongem, povzdechl si a pro sebe se usmál když si všiml, že se tu za jedenáct let pomalu nic nezměnilo, škola byla skoro stejná, je trochu poopravená. Nová okna a dveře, fasáda byla taky nová i když už trochu poničená působením přírodních vjemů. Vydal se k budově a pak zahnul k malému hřišti, které i přes to, že budova byla opravená, vypadalo tak jak si ho pamatoval.Posadil se na houpačku a nechal se pohltit vzpomínkami na dny, kdy byl dítě a i ve volném čase sem chodil a hrál si tu s ostatními dětmi. Všechno bylo na svém místě, domek školníka, kde měl uchované všechny své potřeby a kde byly ještě uchovány koloběžky, na kterých s Jaejoongem o přestávkách dělali různé vylomeniny, které samozřejmě nezůstaly bez nějaké zlomeniny nebo pohmožděniny.Seděl na tom místě několik dlouhých minut, než se donutil zvednout a nechal se vést svýma nohama, které nejspíš znaly cestu, i přesto, že to bylo tak dávno a on si ji nepamatoval. Prošel před dvě křižovatky a pak zahnul k zástavbě rodinných domků, pomalu procházel kolem, dokud nebyl donucen se zastavit u jednoho malého, vzpomínky na rodiče ho zasáhli, až moc silně, když zahlédl ženu, které na verandě domku rozsvěcovala lampion. Podíval se na štítek, který vesele hlásal, zde žije Pan a Paní Jung a jejich syn Yunho. Udělal několik kroků dozadu, proč ho to zatáhlo sem, možná touha potom se ujistit, že jsou v pořádku. Bylo to tak dlouho, že si ani neuvědomoval jak rychle čas běžel a jak moc se jeho maminka změnila, ale stále byla stejně krásná, tak jak si ji pamatoval, jen smutek, který se ji leskl v očích se mu nelíbil, ale musel být opatrný, pro ně byl už mrtvý, pro ně byl vymazaný a neexistoval. Zajímalo ho, jestli ten lampion zapalovala kvůli němu, jestli každý den doufala, že žije, že se jednoho dne vrátí a obejme ji se slovy, že mu, tak moc chyběla.Stál tam dlouhé minuty a přemlouval se k odchodu, věděl, že žena, která hleděla do tmy jej vidět nemohla, už jen protože jeho oblečení bylo černé, ale taky protože se uměl schovávat. Nakonec vystoupil ze tmy a zamířil k brance, ať se děje co se děje musel ji říct, že je v pořádku, musel ji obejmout a říct ji, že mu tak moc chyběla. Vzal za kliku branky a otevřel ji, branka tiše zasténala a žena se podívala jeho směrem, nejspíš nevěděla, kdo to je, nepoznávala ho, taky proč by ho poznávala, doma nebyl jedenáct let a teď se prostě nechal unášet svými zmatenými pocity a jednal bezhlavě.Zastavil se ve stínu naproti ženě a jen a ni hleděl, jeho očím vadilo světlo, nebyl na něho zvyklý, jiní členi šlechty se dokázali venku pohybovat i za denního světla, ale on ne, strávil až moc času pod zemí skrytý, takže si jeho oči nemohli navyknout na něco jako bylo světlo.Žena na něho upřela pohled a její oči se zaleskly slzami."Yunho?" zašeptala a Yunho jen přikývl nechtěl aby slyšela chlad, který v jeho hlase převládal potom co se stal upírem."Vyrostl si, je z tebe moc hezký muž." usmála se skrze slzy a vydala se za ním, ale Yunho ustoupil o několik kroků dozadu, až teď si uvědomil troufalost svého rozhodnutí, neměl procházet tou brankou. Žena ho objala a on se celý napjal, cítil jak ji v krku bije krev jak je její srdce unavené jak pomalu umírá. "Je mi to líto." zašeptal a odtáhl se od ní."Yunho," hlesla žena, když viděla, jak se její syn k ní otáčí zády a míří zase pryč. Tolik si přála, aby se vrátil, a když je tu, tak chce zase odejít, ale nemohla mu bránit, byl jiný, všimla si toho. Z očí mu vyprchal všechen život a ztratily svou jiskru. "buď opatrný zlato." zašeptala a Yunho se k ní otočil s úsměvem. "Neboj se." Věděl, že viděla ten hluboký smutek, který jej tížil, že s ní nemůže zůstat. Žena mu zamávala a on se vydal stejnou cestou jako přišel zase zpět, vlastně utíkal, daleko pryč od všech svých zatracených vzpomínek, protože nechtěl, o nich vědět, chtěl je vymazat, bylo mu mizerně.

[dumbbears]

02

Černé vlasy měl úhledně sčesané dozadu a pohled měl chladný. Natáhl ruku a přes ramena si přetáhl plášť značící, že patří ke šlechtě. Nenáviděl se z celého svého mrtvého srdce, nenáviděl královnu Somi, jen kvůli tomu, že mu zachránila život a darovala mu ten nekonečný, ale k čemu to? Promnul si kořen nosu a zapnul si plášť tohle bylo více k smíchu než k pláči. Věděl jak se ty děti cítí, sám byl otrokem krve a nikdy nemohl vyjít na světlo. Pomalu vyšel ze svého pokoje v paláci královny, jako její potomek tu mohl být, ale tíživé ticho jej ničilo, pocit samoty ho mrazil podél páteře. Nutnost vyjít na povrch a najít Jaejoonga byla tak moc silná, že měl hroznou chuť jít a najít ho, ale protože byl závislý na královnině krvi, nemohl jít. Ano, nebyl schopný ublížit jedinému dítěti. Moc dobře věděl, jaká muka to jsou. Pomalu kráčel chodbou do hlavního sálu paláce, tam se odehrávali všechny porady týkající únosů dětí. Zastavil se u dveří se zlatou malbou a natáhl ruku, zarazil se, ale s rukou na klice, nechtěl tam jít, už nechtěl nadále poslouchat, to jak je nepřínosný, pro jejich rod, ale on ani nikdy netoužil potom být jako oni, pijavice, příživník, parazit, co zabíjí lidi, pro vlastní potěšení. Stiskl kliku a věšel do místnosti, kde sedělo několik důležitých vysoce postavených upírů včetně královny, která měla ten svůj spokojený výraz, zvedla pohled na Yunha a prstem si ho přivolala k sobě. Yunho v sobě potlačil nutkání zavřít oči a otočit se, pomalu se vydal za ní, poklekl a nechal ji, aby ho pohladila po hlavě. "Koukám je tu i váš pes, madam," pronesl upír sedící po její levici, židle napravo byla prázdná. Yunho po něm hodil prázdným pohledem a královna se k němu sklonila. "Klid drahý." pohladila ho po tváři a Yunho jen tiše zavrčel. "Kde je Lord Kangta?" zeptala se upřela pohled na upíra, který seděl v čele stolu naproti ní, ten jen svěsil hlavu a skousl si spodní ret. "Byl zabit, naše obavy se vyplnili, paní. Lidé našli způsob jak se bránit a zabili ho." pronesl a upřel pohled na Yunha, jako by za to mohl on. "Chápu, takže si vzpomněli za staré zapomenuté řemeslo lovců..." odmlčela se tiše. Léta budování téhle říše brzy skončí, protože pes zradí svého pána a ona to nesměla dopustit. Znovu pohladila Yunha, ale tentokrát ne po tváři, ale po vlasech. Yunhovi se přitom vybavila vzpomínka nepříliš šťastná spíše smutná, vzpomínka na den, kdy naposledy viděl Jaejoonga, kdy naposledy mohl pocítit strach. Pak už byla jen tma a sladká krev Somi, která ho nechtěla z nějakého důvodu nechat zemřít. Dlouhé roky trpěl přeměnou, protože odmítal krev dětí nechtěl, aby nějaké trpělo, jen aby on mohl upokojit touhu po něčem jako je krev, pak se k němu jako ke své ovečce vrátila Somi a nabídla mu svou, ale on ji odmítl, nechtěl nic, chtěl jen aby umřel, tak jak měl, nechtěl dlouhý nekonečný život plný utrpení. Jenže ona se bez milosti pořezala a své zápěstí mu prostě přitiskla k ústům a tím byl jeho život zpečetěn. "Je nutno něco podniknout Vaše výsosti." pronesl upír stojící vedle toho, který seděl v čele u dveří. "Nemějte strach, něco už vymyslíme." pronesla s klidem a upír, kterého si Yunho pamatoval ze svých vzpomínek, ten kvůli kterému ztratil Jaeho, ten kvůli kterému je teď pijavice se ledově zasmál a podíval se na ni. "Sama jste si vědoma proroctví, které říká, že královnin pes zradí a povede lidi k vítězství." při těch slovech se podíval na Yunha. "Proč myslíš, že by to měl být zrovna Yunho?" pronesla ostře a zvedla Yunhovu tvář. "Má venku někoho na kom mu záleží, člověka, nejspíš i lovce." zavrčel upír a Yunho se skoro celý naježil, nelíbilo se mu jak mluvil o Jaejoongovi, i kdyby byl lovec, alespoň se vzdá tohohle proklatého života a umře, než aby tu byl s nimi a jen tak přihlížel. "Pověz Yunho, byl by jsi schopen nás zradit?" zeptala se a Yunho jen potřásl hlavou. Jistě, že by byl, ale nechtěl, aby umřel dřív než uvidí Jaejoonga spokojeného a živého. "Lorde Junsu, vidíte??" mávla rukou k Yunhovi. "To, že má matka kdysi tohle řekla, neznamená že to musí být hned pravda." zavrčela a její oči byly temné, už nebyly tak přívětivé jako pokaždé, ale plné nenávisti. Upír jen odvrátil tvář. "Všichni jste moji psi, takže nezáleží na tom, jestli to proroctví mluví o Yunhovi nebo o tobě." řekla a všichni souhlasně zavrčeli. "Taky jsi můj potomek, klidně to můžeš být ty, kdo zradí, Junsu." objasnila a Yunho dál jen klečel vedle ní, sála z ní síla a rozhodnost. "Takže kdo se jen křivě podívá na Yunha, tak bude popraven a je mi jedno, jestli jste mými potomky nebo potomky mých dětí." Yunho se uculil takhle podané to znělo poněkud divně. "A teď proč jsem vás šlechtice svolala," odmlčela se. "Jde o to, že vás chci vyslat na obhlídku, chci zjistit, jak jsou lovci rozmístěni, kde tráví noc, co dělají celý den a s kým se stýkají, chci najít jejich slabiny." narovnala se v židli a pokynula Yunhovi, aby se postavil. "Půjdete všichni, i ty Yunho." usmála se na něho a zvedla jeho ruku, aby mu věnovala letmý polibek na klouby. "Jsem si vědoma toho, že jsi závislý na mé krvi a tak jsem ti něco připravila." usmála se. Lord Junsu zalapal po dechu a podíval se nevěřícně na královnu, on je jejím synem stejně jako Yunho a jeho nikdy nenechala. Zamračil se, tohle mu tem malý hajzl zaplatí svým životem. Yunho jen přikývl. "Půjdete ven na deset dní a vrátíte se s informacemi, které po vás žádám." sjela všechny přítomné pohled a pak se zvedla a vydala se pryč, následovaná Yunhem.

"Yunho není čeho se bát." pohladila ho a podala mu brašnu. "Je v ní deset ampulí s mojí krví, mělo by ti to vydržet na celou dobu, pokud ne, vrať se ano?" položila mu ruku na tvář a usmála se. "Vím, co k němu cítíš a to je ta věc, která drží při životě tvou lidskost." pošeptala mu. "Najdi ho a dokaž mu, že nejsi zlý, že ho miluješ." věnovala mu letmý polibek na rty, jako by se s ním navěky loučila. "A Yunho, dej si pozor na Junsua, myslím, že on je ten pes." sklopila tvář. Yunho se na ni zahleděl, to bylo poprvé, co ji takhle viděl, smutnou. "Slib, že se vrátíš v pořádku Yunho." podívala se na něho a oči se ji leskly smutkem a slzami. "Ano, má paní, slibuji." pošeptal a prošel kolem ní, ale vzala ho za ruku. "Ze všech, co jsem kdy proměnila, jsi jediný koho jsem tím zachránila před jistou smrtí, jsi ten kdo dokázal vzbudit moje pocity a já si tak dokázala všimnout, že je mezi šlechtou něco zkaženého." Yunho na ni hleděl bez jediného slova a věděl, že kdyby jeho srdce mohlo tlouct, tak tluče jako o závod. Somi brečela a slzy ji klouzaly po tvářích, jako hrachy. "Jsi jediný, komu věřím." zašeptala ta slova, která by byl člověk schopen přeslechnout, ale díky posílenému sluchu ji slyšel moc dobře.

[dumbbears]

01

Studenými chodbami se nesly těžké kroky dětí, které zde byly uvězněny. Tiché šeptání snů, které se nikdy nevyplní, se neslo temnotou jakoby někdo křičel. Sny o slunci na povrchu, sny o štěbetání ptáků, sny o sněhu a dovádění na zamrzlém rybníce. Nikdo z nich si už pořádně nepamatoval, jak to na povrchu vypadá, byly zde zavřeni a využívány pro krev. Upíři je používali jako dobytek k ukojení jejich žízně.Studenou chodbou se ozval hlasitý smích a kolem skupinky dětí se prohnali dva chlapci. Vypadalo to jako by se dobře bavili, ale přitom jen nechtěli myslet na věci, které denně prožívají, na muka, která ji způsobuje, když se upíří zuby zaboří do jejich krku."Yunho!" zvolal světlovlasý a podíval se tmavovlasému do očí, že měl pocit, že vidí i jeho duši, která přestala doufat, že někdy uvidí denní světlo."Co Jae?" zeptal se ho a pozvedl tázavě jedno obočí."Vím jak se odsud dostat." pronesl tiše a opřel se o zeď domu, celé tohle podzemí bylo jedno veliké město, plné dětí a upírů.."Jaejoongu..." povzdechl si Yunho. O tomhle spolu už mluvili nepospočetkrát a nikdy s tím nesouhlasil, bylo to až moc nebezpečné. Jaejoong se zamračil."Tentokrát na nás nepřijdou Yunho." pošeptal.Ano, takový byl Jaejoong plný ideálů a touhy potom žít, všichni tu chtěli utéct, ale jediný Jaejoong měl tolik odvahy něco vymyslet."Mám mapu Jae, ta nás vyvede ven." pronesl Jaejoong a hleděl na Yunha. Oba se domluvili, že nejlepší bude utéct, až druhý den, před tím, než pro ně přijdou upíři. Společně se se plížili ulicemi podzemního města a dávali pozor, aby po cestě nepotkali nějakého upíra, předci jen jim byl jejich život, až moc milý a nikdo z nich nechtěl jen tak pro nic za nic umřít. Yunho ztuhl s podíval se na Jaejoonga, když několik kroků, před nimi stál šlechtic a na tváři měl široký úsměv."Ach, Jae, jsi jako neposedná ovečka." pronesl s až moc ledovým klidem a sledoval oba chlapce. Jaejoong polkl a jen na prázdno klapl pusou. Yunho se postavil před kamaráda a vzal ho za ruku."Došli jsme sem, dostaneme se ven neboj." pošeptal mu a kousl se při těch slovech do spodního rtu. Chladnou chodbou se ozval ledový smích."Opravdu si tohle myslíš?" zeptal se ho a Yunho vytáhl z pouzdra malou dýku, nikdy ji nechtěl použít, ale jen aby ochránil kamaráda musel. Teď nebo nikdy říkal si."Ať se stane cokoliv uteč!" hleděl do jeho tváře.Neohrabaně jako když se malé dítě snaží postavit na nohy se rozběhl k upírovi s dýkou tasenou, jako by to bylo něco posvátného, zabodl upírovi dýku do krku a podíval se na Jaejoonga."Ale, ale přeci by sis nemyslel, že něco tak ubohého jako je tahle dýka, by dokázalo zastavit mě." zvonu ten ledový smích. Yunho se otočil na upíra, který si momentálně vytáhl dýku z krku a jedním prudkým pohybem si přitáhl Yunha k sobě a zakousl se do jeho krku.Jaejoong jen zalapal po dechu."Uteč Jae, uteč!" dostal ze sebe Yunho a Jaejoong dělal všechno, aby donutil ztuhlé nohy k pohybu, jeho nenávist k těmto tvorům ještě víc vzrostla. Prosmýkl se kolem upíra, který byl zabrán do vysávají Yunha a s tichým pomstím tě, vyběhl ven.

Jaejoong se po jedenácti letech prudce posadil na posteli a prudce dýchal, tahle vzpomínka, tak dlouho se mu nevkradla do snů. Otřásl se nad tím a podíval se na postavu ležící vedle něho. Changmin tiše oddechoval, byl tak moc rád, že ho nevzbudil, opravdu nechtěl. Prohrábl si spocené vlasy a podíval se na hodiny, které ukazovaly pár minut po půl třetí ráno. Povzdechl si a opatrně vylezl z postele. Jeho nohy jej dovedli do kuchyně, kde si nalil do skleničky vodu a napil se. Odložil skleničku na linku a jen tam tak stál a hleděl do tmy, několikrát se přistihl jak si přeje, aby tu s ním byl Yunho. "Proč nespíš Jae?" ozval se za ním hlas patřící Changminovi. Jaejoong se podíval do tváře chlapci, který ještě před chviličkou oddechoval v jeho posteli. "Noční můra." usmál se ."Měl by jsi ji radši zase zaspat." pronesl tiše a Jaejoong se musel usmát. Tohle dítě se k němu přidružilo před několika lety, nikdy mu neřekl, jak se dostal na ulici, ale už s ním zůstal a Jaejoong, alespoň na chvíli přestal mít pocit, že je na celém světě sám. Changmin zaplnil z poloviny místo, které tam zanechal Yunho, před jedenácti lety."Jdi si lehnout, já za chvíli přijdu." pronesl tiše k chlapci a pocuchal mu vlasy. Changmin se na něho vděčně usmál a odešel do ložnice. Jaejoong přešel k oknu a sledoval tiché město, které se před ním rozprostíralo. Upíři stále byli a pomalu ovládli celé město, ale stále jen šli po dětech a nikdo nevěděl proč, nikdo v tom neviděl spojitost. Jistě mnohé napadlo, děti jsou nevinné a jejich srdce jsou nezkažená… Jaejoong se opřel čelem o sklo a jen zavřel oči, doufal, že to Yunho přežil, že se mu potom podařilo nějaký záhadným způsobem utéct, že teď někde pokojně žije a má vlastní rodinu, kterou se snaží ze všech sil ochránit. Doufal v to, i když tehdy když utekl se zdálo, že jej upír zabil, že z něho vysál všechen jeho život, ale to Jaejoong nemohl vědět, protože zbaběle utekl a nechal ho tam. Byl takový srab. Jaejoong sevřel ruku v pěst a prašti s ní do okenního parapetu, jak moc jej to štvalo, jak moc se za to nenáviděl, jak moc se chtěl pomstít a i když spolu s ostatními se snažil chránit tohle město, denně byly hlášeny další a další ztráty dětí. Zhluboka se nadechl a otočil se. Měl by si najít práci, aby na to nemyslel, protože stejně neusne. Zasedl tedy ke stolu a otevřel notebook, který ihned ozářil místnost tlumeným modrým světlem. Jaejoong tam měl otevřený dokument s denní zprávou pro velitelství. Položil ruce na klávesnici a pustil se do psaní. Zaznamenal tam všechno, co ten den dělal a dokonce nezapomenul podrobně popsat boj s upírem, který ten den postoupil, aby ochránil děti ze sirotčince.

[dumbbears]

One shot, one chance

Rychle otevřel dveře a vešel do prázdné haly, která nebyla, tak prázdná jak se zdálo. Všude měl své hlídací psi. Vytáhl zbraň z pouzdra a ostražitě se rozhlédl, co kdyby zahlédl nějaký pohyb, byl by připraven střílet. Schoval se za bedny a prohrábl si blond vlasy, které mu neustále padaly do očí, a protřel si kořen nosu. Už půl roku jde on a jeho tým po drogovém bosu, který si říká Moon. Jak příhodné jméno JongUpe, pomyslel si a stoupl si, ale v tu chvíli se něco stalo, stál naproti němu a upíral pohled do jeho tmavých očí, nechápaje jak se tam tak rychle dostal. Namířil na něho zbraň a tmavovlasý se jen ušklíbl. "Máš jednu ránu a jednu šanci, pak tě zabijí oni."

JunHong naprázdno polkl a v rukách teď svíral nepříjemně těžkou zbraň. Bylo to, zabij nebo budeš zabit. Těkal pohledem z jednoho muže na druhého a upřímně doufal, že nemine, ale ozval se výstřel, který nebyl z jeho zbraně a pak nebylo nic než tma a podivný pocit volnosti, který svíral JunHongovo tělo

[dumbbears]

15 Epilog/ 15

Yoseob sledoval rozzářeného Heechula, který držel v náručí malou holčičku. "Nech mě ji taky pochovat." pronesl Yo. "Ale neupustíš ji, že ne?" zazubil se na něho Heechul a opatrně podal Yoseobovi holčičku, ten jí podepřel hlavičku a vzal si ji do náruče. Heechul úzkostně sledoval, jak si Yo s jeho maličkou počíná a když usoudil, že ji Yoseob opravdu neupustí na zem, odešel do kuchyně udělat maličké mlíčko. Byl moc rád, že jim ta Adpoce s Kanginem vyšla, a že se mohou starat o tak krásnou holčičku, sice k ní musí v noci vstávat, ale tak hold se nevyspí do krásy, ale krásy snad už posbíral dost a teď je na řadě, aby se o ni podělil. Ohřál mléko a přidal do něho trochu sušeného, ochutnal to, ale bylo ještě horké a nemohl jí ho takhle dát, copak by to pak byl za otce. Ochutnal mléko ještě jednou a vydal se za Yoseobem, protože už bylo, jak mělo tak akorát. Zastavil se mezi dveřmi, když viděl, jak ji Yo zlobí plyšákem a ona se směje. Musel uznat, že Yoseobovi by to s dětmi slušelo, asi mu ji bude nechávat na hlídání. "Chceš ji nakrmit?" zeptal se ho a Yo zvedl hlavu, aby se na něho zahleděl. "Moc rád." usmál se a vzal si od Heechul a lahvičku a vložil maličké dudlík mezi rty a začala hladově sát. Sledoval, jak jí a přemýšlel nad tím, jaké by to bylo mít své vlastní děti, tak dobře adoptované, ale co když by to nevyšlo, byl by zklamaný, ne, zatím stačí, že je tu ta maličká. Má teď hodně práce s Bankou a teď by nezvládal se starat o rodinu. Podíval se na lahvičku, už byla prázdná a tak ji podal Heechulovi. "Teď si ji opři o rameno, ať si říhne." řekl Hee a dal Yoseobovi přes rameno látkovou plínku, kdyby si ublinkla. Sedl si naproti na pohovku a sledoval, jak ji Yo konejšivě hladí po zádech. Slušelo mu to s ní. "Myslíš, že bych byl dobrý táta?" zeptal se ho. Heechul se na něho zazubil. "Jistě, že byl." "Tak děkuji, Hee." usmál se na něho Yo a podíval se na maličkou, která si říhla jako by snědla celý vagon kuřecího kari od Kangina. "Je moc hezká." pronesl tiše Yosoeb. "A počkej, až vyroste." zasmál se Heechul a už se vyděl, jak od ní všechny ty kluky odhání pryč, protože to je jen jeho princezna. "Vy jste, ještě vzhůru?" zeptal se jejich Kangin, který zrovna vešel do obýváku spolu s HyunSeungem. "Je brzo a malá zrovna jedla a navíc Yo chce uložit do postele sám." Heechul kouknul na Yoseoba a ten jen přikývl. "Jop," přikývl a opatrně se s malou zvedl a za Heeho doprovodu se vydali do pokoje, který Yo uvolnil, aby tam mohla mít malá pokojíček. Heechul otevřel dveře a vešel do pokoje a za ním hned Yoseob s malou, která jak to vypadalo, už spala. Yo zamířil k postýlce, kam ji uložil a přikryl ji peřinkou. "Tady medvídek od táty Kangina, aby ohlídal tvoje sníčky." pronesl a sklonil se přes zábradlí postýlky, aby ji mohl vtisknout pusinku na čelo.

"Hezké sny maličká." pronesl tiše. Heechul se jen culil jako měsíček a natáhl kolotoč nad postýlkou a zapnul chůvičku, kdyby náhodou plakala, aby ji slyšel a společně s Heechulem se vydali zpět do obýváku.

[dumbbears]

14/15

JungSoo procházel temným domem, který měl údajně patřit JunHyungovi, jehož adresu si našel v Yoseobových personálních záznamech. Za ním šel Jongwoon jeho věrný parťák a nejlepší přítel. "Buď opatrný JungSoo." ozvalo se za ním a JungSoo se na něho podíval. "Neboj se." pronesl s milým úsměvem. Oba policisti pomalu vešli do jediné osvětlené místnosti v domě a naskytl se jim nadmíru krásný pohled. "By mě zajímalo, co prováděl?" dostal ze sebe Jongwoon, když se zpamatoval z počátečního šoku. "Nejspíš si prohnal kulku hlavou." pronesl Jungsoo, když si pozorně prohlédl mrtvolu před sebou. "Měl, bys zavolat koronera." pronesl a podíval se na Jongwoona, který už měl telefon u ucha a volal koronerovi. "No, nazdar Sungmine," oslovil koronera do telefonu. "Máme tu pro tebe práci, ten chlápek, co jsme ho jeli s Jungsooem zatknout si nejspíš prohnal kulku hlavou, můžeš přijet?" zeptal se. "Jasně počkáme…" pronesl a nakonec mu nadiktoval Sungminov adresu a zavěsil. "Za půl hodiny je tu." oznámil JongSooovi a ten jen přikývl. "Dobře, počkej tu na něho. Já zajedu k panu Yangovi a oznámím mu to."

Yoseob odpočíval na gauči v obýváku, přitulený k HyunSeungovi, který jej konejšivě hladil po zádech, když k nim dolehl zvonek. Yoseob zvedl hlavu, aby se mohl, podíval na HyunSeunga. "Jdu, tam pane." oznámil mu Kangin, když se Yo zvedal. "Nikam, máš odpočívat." pronesl Hyun a stáhl si Yoseoba do náruče. Yo se zachichotal a koukl na Hyuna, který se sklonil, aby si mohl přivlastnit Yosesobovi rty v dlouhém polibku, ale vyrušilo je Kanginovo. "Pane, přišel za Vámi detektiv Park." HyunSeung se odtáhl od Yoseobových rtů se zářivým úsměvem, který věnoval detektivovi. "Detektive Parku." oslovil jej Yo a posadil se. "Posaďte se." Yoseob ukázal na pohovku naproti nim a JungSoo se tedy posadil naproti dvojici. "Nebudu zdržovat." pronesl, když se jej Yoseob zeptal na něco k pití. "Uhm." zamručel a pozoroval Detektiva. "Dnes večer, když jsme, já a můj parťák Jongwoon prohledávali dům Junhyunga, našli jsme jej mrtvého, ale více nám přinese nařízená pitva, už není, čeho se bát pane Yangu." řekl a sledoval Yoseobovu reakci. "Dobře." pronesl tiše Yo a JungSoo přikývl a už se zvedal, když do obýváku přišel Heechul. "Zdravím detektive Parku, doufám, že jste mě nepřišel zatknout."zavtipkoval. "Pokud jste někoho zabil, tak ano." zasmál se JungSoo a Heechul se jen zazubil. "Ne, nezabil." pronesl a odpochodoval si to do kuchyně za Kanginem. "Ten kluk není normální." pronesl Hyun a Yo se jen smál. "Dojdu Vás vyprovodit." pronesl Yoseob a HyunSeung ho zarazil.

"Nikam udělám to já, ty se musíš šetřit trdlo." políbil ho do vlasů a zvedl se z gauče. Yoseob se opřel a sledoval, jak oba muži odcházejí do haly.

[dumbbears]

13/15

HyunSeung přecházel po obývacím pokoji jako lev zavřený v kleci a jen doufal, že je vše v pořádku, protože Kangin jel pro Yoseoba, už před hodinou a ještě se nevrátil a není to tak daleko… "Kde jsou?" zamručel Heechul a vypnul televizi, nedokázal se soustředit. Měl strach o Kangina a co jej ještě překvapilo, že měl strach i o Yoseoba. Z haly dolehlo klapnutí dveří a kroky. HyunSeung i Heechul zvedli hlavu, aby s radostí přivítali Kangina a Yoseoba, ale Yoseob jaksi scházel. "Kde je Yo?" zeptal se Hyun a Kangin se na něho zahleděl. "Leží v nemocnici." pronesl stroze. "Co se stalo?" zeptal se Hee a sedl si vedle Kangina na gauč. "Postřelili ho, má průstřel ramene a druhá kulka jen těsně minula srdce. Doktor říkal, že ho ihned vezmou na sál." pronesl Kangin a HyunSeung se vydal do haly. "Pane, kam jdete?" zeptal se ho. "Do nemocnice. Musím ho vidět a nebraň mi v tom Kangine, protože kdyby šlo o Heechula, taky bys šel." odpověděl mu. "To máte pravdu." přikývl Kangin. "Hej Hyune, my jdeme taky.!"zvolal Heechul.

Yoseob se na ně podíval, netušil, že jej přijdou navštívit ještě dneska ale byl za to moc rád. "Bál jsem se o tebe." pronesl HyunSeung, když už konečně seděl na postel vedle Yoseoba. "Já se taky bál." připustil Yoseob a pohladil Hyuna po stehně zdravou rukou. "Já se taky bál." pronesl Heechul z Kangnovi náruče. "Myslím, že jsme se báli všichni." usmál se Kangin a sledoval HyunSeunga jak s úlevou hledí na Yoseoba. HyunSeung políbil Yoseoba na rty a pohladil jej po tváři, nedokázal bys odpustit, kdyby se mu něco stalo… "Pánové, budete muset odejít." upozornila je sestřička. "Jistě." přikývl HyunSeung a políbil Yoseoba na rozloučenou, pozadu nechtěl být ani Heechul, který Yoseoba objal a popřál mu sladké sny, a že za ním zítra přijde s pomeranči, aby se rychle uzdravil. To Yoseobovi vykouzlilo úsměv na tváři a vehnalo mu to slzy do očí. Ono jim na něm záleželo, dokonce i Hechulovi, který ho pomalu neznal. "Ne, že nám někam utečete." zazubil se na něho Kangin. "Neboj se Kangine, já nikam nepoběžím." zasmál se. Byl unavený a tak dál už ni neříkal a jen sledoval, jak odcházejí domů. Zamyslel se nad tím, jestli by Kangina a Heechula mohl nazvat přáteli, tak Kangin tu pro něho byl když měl noční můry a Heechul tu byl, když mu radil, co na sebe, když šel na rande HyunSeungem a rozveseloval ho. Ano mohl je nazvat kamarády. Spokojeně se usmál a zavřel oči.

[dumbbears]

12/15

Seděl za svým stolem v kanceláři a stále si v hlavě přehrával to, co se za posledních několik měsíců stalo. Nejdříve vražda pana Yanga váženého ředitele Yangovi Banky, potom to odcizení pěti miliónů dolarů, to je pěkně hodně peněz a to se přeci jen nedá někde schovat. Povzdechl si, tenhle případ ho hodně vyčerpával. "Pane." pronesl tichý ženský hlas od dveří. JungSoo zvedl pohled a zahleděl se do tváře blonďaté dívce v bílém plášti. "Děje se něco Taeyeon?" zeptal se a dívka se na něho usmála. "Ten otisk, co jsme našli na střelné zbrani a na trezoru, jak víme, patří jednomu a tomu samému muži. Jmenuje se Yong JunHyung a napomáhal při vraždě vašeho strýce, tehdy z toho vyvázl bez trestu." pronesl Taeyeon. JungSoo zatnul ruce v pěst a zarýval si nehty do dlaní. "Děkuji ti Taeyeon. Ať prověří, zdali neukládal velké částky do různých bank ať už do těch velkých nebo do malých." "Jistě." přikývla a JungSoo ji věnoval úsměv a sáhl po telefonu a zatelefonoval na nejbližší policejní stanici, že vyjedou do Yangovi banky, aby zkontaktovali mladého pana Yanga, který tam nejspíš teď byl, že co nevidět dorazí a pokud možno, ať se drží u policistů.

Yoseob hleděl na do JunHyungovi tváře nechápal proč, to dělal? Proč tolik toužil zrovna po bance jeho otce? "Chceš říct, kdo zabil tvého otce?" zeptal se A Yo, který jen vyděšeně hleděl na hlaveň JunHyungovi zbraně, jen přikývl. "Já jsem to byl." zasmál se a Yoseob na něho nechápavě hleděl. "A taky ti řeknu, kdo vykradl ten sejf." ušklíbl se. Hnusil se mu pohled na něho, ten jeho strach a zmatení, které se leskly v těch jeho očích. "To jsem byl taky já a chceš vědět proč?" Hleděl na něho pološíleným pohledem, zatímco na něho stále mířil hlavní zbraně. "Jistě, že to chceš vědět, byl to tvůj otec, taky by mě to zajímalo, proč můj otec hebnul." pronesl JunHyung a nepřestával se na Yoseoba šklebit. "Zkus hádat maličký, proč jsem ho musel oddělat?" Yoseob nenacházel slova, protože ho v tuhle chvíli toužil zabít, ale neměl čím, tak tam jen stál a modlil se, aby sem někdo přišel. "Protože ten hajzl měl všechno a protože mého otce svého společníka vyštípal!" zavrčel JunHuyn a Yo ho jen sledoval. "Chápeš to, on to tu chtěl celé jen pro sebe! Slíbil, že až tu banku bude předávat, tak budu spolu majitel, ale nakonec ucukl a všechno si shrábl ty!" "Tak proč si zabil jeho a ne mě?" zašeptal Yoseob a posadil se do křesla za svým stolem. "Protože jsem chtěl, aby si trpěl, abys byl troska a nebyl jsi schopný banku převzít, ale ty ne, ty ses dal dohromady!" pronesl JunHuyng a stále mířil na Yoseoba. "Tak už to zmáčkni ne?" pronesl Yo tiše a když se JunHyung nedíval zmáčkl tichý alarm. "Vážně chceš chcípnout?" zeptal se ho "Nechci, ale nic jiného mi nezbývá, protože ty mě dřív nebo později zabiješ." promluvil opět tiše a sledoval jak JunHyung prochází po jeho kanceláři. "Ty jedna svině!" křikl JunHyung, když uslyšel sirény policejních aut. Yoseob na něho pohlédl zrovna ve chvíli, kdy jedna z kulek zavrtala do jeho ramene a druhá kamsi do hrudi na levé straně. "Pojdi!" Zavrčel JunHuyng a vyběhl z Yoseobovi kanceláře, kde se Yo opíral o stůl a lapal po dechu. Ať si tam ten zmetek třeba vykrvácí. Pomyslel si, když mířil ke svému autu a poklidně projížděl kolem policejních aut.

[dumbbears]

11/15

Hyunseung sledoval Yoseoba, jak sedí u stolu v kuchyni spolu s Heechulem, a blondýnek do něho hustí něco o rande s Kanginem. Opřel se bokem o rám dveří a sledoval je, Yo vypadal jako by jej něco trápilo. Heechul se zarazil v půli věty a podíval se na Yoseoba. "Pořád nad tím přemýšlíš?" zeptal se jej a Yoseob na něho pohlédl, Heechulovi stačil jen ten pohled, aby pochopil. Hyunseung se vydal k chlapci a položil mu ruku na rameno, usmál se a sklonil se, aby mu vtiskl letmý polibek na rty. "Řekli jsme JungSooovi, že jsi byl doma, když se to stalo, tak se tím netrap." pohladil ho po tváři. "Já vím Hyunie, ale nechci, aby se o otcově bance říkalo, že se tam ztratilo tolik peněz." zamumal a Hyun se posadil na židli vedle Yoseoba, vypadalo to, že je ten chlapec z toho tak moc mimo, chápal to, protože věděl, jak mu na bance, kterou vybudoval jeho otec, záleží. "Já vím." pronesl chápavě Hyun a Heechul přikývl. "Yo, jsme tu pro tebe i o půlnoci." pronesl Hee a Yo přikývl, cenil si jich jako rodiny, o kterou přišel tak moc rychle. Z haly k nim dolehl zvonek a Kangin, který co si kuchtil u sporáku, se podíval na Heechula. "Dojdeš tam zlato?" zeptal se a Hee jen přikývl a jako řízená střela se vyrazil do haly ke dveřím. "Yoseob se podíval na Kangina. "Někoho čekáme?" zeptal se a Kangin se jen zamračil. "Ne." odpověděl. V kuchyni zavládlo ticho, jediné co bylo slyšet, byla syčící pánev na plotně, kde Kangin něco míchal. "Jo je. Pane Parku tady." pronesl Heechul, když vešel do kuchyně a za ním šel detektiv Park. Yoseob s Hyun se postavili a uklonili se na pozdrav. "Vítejte, pane Parku." pronesl Yoseob a ukázal mu, aby se posadil. "Děkuji za milé přivítání. Doufám, že nijak neruším." pronesl tiše JungSoo. "Kdepak, co potřebujete?" zeptal se Yoseob. "Přišel jsem Vám oznámit, že se záznamy z kamer bylo velice šikovně manipulováno, ale náš technik, na to přišel hned, díky hodinkám Vašeho otce." pronesl. "Někdo záměrně sestříhal záznamy z dne přepadení a vložil do nich záznam toho, jak vcházíte do banky, ale náš šikovný technik si ihned všiml, že na Vašich hodinkách je za deset minut půl jedenácté dopoledne a banka byla vyloupena mezi pátou a osmou ráno, takže toho vyplývá, že jste to nemohl být vy." pronesl JungSoo a viděl, jak se chlapci předním značně ulevilo. Chápal to, protože ta situace nebyla vůbec příjemná a jemu samotnému, by takováhle situace po srsti nebyla, ale i když se za svou kariéru setkal s mnoha věcmi. "Nechcete s námi poobědvat?" zeptal se Kangin, který vypadal jako by se mu ulevilo, ze všech nejvíc. "Moc rád." usmál se na něho JungSoo "Hej, Innie já ti chci pomoc!" zvolal Heechul a už se sápal za Kanginem k plotně. Hyunseun se podíval na detektiva. "Máte nějakého podezřelého?" zeptal se jej. "Nemáme…" pronesl smutně. Celá tahle záležitost byla jedna velká lapálie. "Jo, když jsem tu, na místě vraždy vašeho otce se našla střelná zbraň, stejné ráže jako kterou byl zabit Váš otec." Yoseoba bodlo u srdce. "Aha." hlesl. "Nějaké otisky, vlasy nebo jiná DNA tam nebyla?" zajímal se Heechul. "To bych neměl říkat ani pozůstalým." pronesl JungSoo, ale bylo mu jasné, že by ho ten blondýnek začal přemlouvat a on by se nakonec nechal přemluvit. "Našel se tam částečný otisk prstu stejný jako na klice trezoru, jenže majitel otisku není v naší databázi, tak procházíme všechno, abychom ho našli a mohli jsme jej zatknout. A když ho stejně nenajdeme, budeme muset prověřit vaše zaměstnance ještě jednou, je totiž možné, že nám někdo při minulé kontrole proklouzl, nebo že tam nebyl a dokonce i vás." řekl JungSoo, ale to před ním přistála miska s jídlem od Kangina. "To jakože jsem podezřelý?" zeptal se Heechul hned jak si sedl ke stolu. "Ano." přikývl JungSoo a pustil se do jídla. "Hustý, vždycky jsem chtěl být z něčeho podezřelý, ale jsem srab na to, abych něco vyvedl." řekl blondýn a nudle z misky v něm mizely snad nadzvukovou rychlostí. "Ale lásko, ty bys jistě zvládl vykrást banku." zavtipkoval Kangin a hned toho zalitoval, když si uvědomil, že s nimi u stolu sedí detektiv. JungSoo se zasmál a nějak jim nevěnoval pozornost, protože měl hlad a ty nudle byly vynikající, no jak se nakonec ještě během oběda ukázalo, tak má Heechul velice bujnou představivost.

[dumbbears]

10/15

Yoseob se protáhl a pomalu otevřel oči, teplo těla vedle něho se nedalo s ničím splést. HyunSeung spal hned vedle a Yo se k němu tiskl. Zamžoural pohledem na spícího muže vedle sebe a usmál se, od jejich prvního rande uplynul celý měsíc a Yoseob byl moc šťastný. HyunSeung se zamručel a Yo se zarazil a ztuhl, nechtěl, aby se vzbudil. Včera přišel moc pozdě domů z baru a byl unavený. Chtěl ho nechat vyspat, ale Hyun Seungovy rty se zvlnily do úsměvu, když se pokusil nenápadně utéct. Přitiskl si Yoseoba k sobě a zahleděl se do jeho usměvavé tváře. "Promiň, nechtěl jsem tě vzbudit." pronesl Yo a Hyun jen potřásl hlavou. "Nevzbudil si mě." usmál se na něho ještě víc a vyhoupl se nad Yoseoba, aby jej mohl dlouze políbit. Jenže v tu chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a do pokoje nakoukl Kangin, "Omlouvám se." pronesl a zase zavřel dveře. "Já jen, že volal z banky JunHyung, že mají nějaké potíže." HyunSeung se odtáhl od Yoseobových rtů a podíval se na svého přítele, který se posadil. "Jak mají potíže?" zeptal se a hrabal se z přikrývek. "Mluvil o tom, že se z banky ztratilo přes pět miliónů dolarů, co je tam měl uložené ten boháč z Ameriky. " pronesl Kangin, který stále stál za dveřmi. "Dobře," zamumlal Yo. "Za deset minut jsem dole, tak se připrav." "Rozumím, pane." řekl Kangin a Yoseob viděl ten jeho úsměv, kdykoliv tohle řekl. Yoseob si to odrázoval do koupelny, kde neváhal a zalezl si do sprchového koutu.

Yoseob hleděl do tváře detektiva Parka, zatímco po jeho kanceláři doslova pobíhal majitel odcizených peněz, který se shodou okolností nacházel v Soulu, byla tam i Bom, která se snažila tlumočit mužovu rychlou angličtinu s ostrými názvy směřujícími na Yoseobovu osobu. "Ptal jsem se vašich zaměstnanců a musím se zeptat i Vás, kde jste byl dnes ráno od pěti do osmi?" Yoseob se na něho zahleděl. "Byl jsem doma. Můj přítel i řidič Vám to dosvědčí." odpověděl. "Dobře. Podle pana Leeho Vašeho vrátného, který Vás viděl vcházet do banky kolem šesté hodiny ráno a odcházet v za deset minut osm." pronesl JungSoo a Yoseob na něho jen nechápavě civěl. Tohle nedávalo smysl. Muž, jehož peníze zmizeli, se zastavil a promluvil "Pan Smith se ptá, jestli se to na pana Yanga nepokouší někdo navléci?" pronesl Bom a JungSoo přikývl. "Podle všeho ano, pane Smithe." pronesl JungSoo a Bom se pustila do překládání.

Muž přikývl a sledoval Yoseoba, což se mu ani zdaleka nelíbilo.

[dumbbears]

09/15

Yoseob spokojeně zavřel oči tohle všechno pro něho HyunSeung připravil. Nejdříve kino, večeře a nakonec procházka. Nechal Hyuna, aby jej svíral za ruku, jako by byli opravdový pár a nechal se jím vést vstříc temnému večeru v parku. Otevřel oči, aby náhodou nezakopl. Zahleděl se na Hyuna, copak by jej někdo jako on mohl chtít? Než stihl, ale otevřít ústa a zeptat se ho, co tím vším myslí, začal mluvit Hyun. "Víš Yo, chtěl jsem tě na rande pozvat, už tehdy, jak jsme si to spolu rozdali, ale ty jsi začal chodit s Dongwoonem a já jen přihlížel, tomu jak tě ten vztah ničí, jak se nalejváš, abys utišil bolest, kterou ti ten hajzl způsoboval." HyunSeung se odmlčel. "A pak jsi přišel s tím dopisem, když jsem si ho přečetl bodla mně radost, ale když jsem tě viděl, bylo mi líto, že někdo jako ty si musel tohle vytrpět. Tolik jsem v ten den toužil tě svírat v náručí a utěšovat tě, hladit tě po zádech, říkat ti, že to bude v pohodě. Jenže ty ses tak dlouho neobjevil a já ti nemohl říct, nemohl jsem tě pozvat ani ven, protože u sebe jsi nebyl." Hyun se znovu odmlčel. Yoseob jen tiše naslouchal HyunSeungovým slovům, chtěl, aby mluvil dál, jeho hlas jej uklidňoval. "Pak jsem se doslechl o tvém otci, a bylo mi jasné, že nejspíš truchlíš, a že to chce čas, než se v baru zase objevíš a ty ses pak objevil. Víš, byl jsem moc rád, že tě vidím. Moc jsem se o tebe bál. Netušil jsem proč." Hyun se zastavil, aby se mohl, zahleděl do tváře Yoseoba, ale to co tam viděl, jej překvapilo, Yoseobova očka se třpytila slzami. "Proto jsi mě dneska vytáhl ven, aby si mi řekl, že ti na mě záleží?" zeptal se Yo. "Ano Yo, dáš mi šanci?" SeungHyun hleděl do chlapcových očí, automaticky natáhl ruku, aby mu setřel slzy, které se mu kutálely po tvářích. "Neplakej Yo." Zašeptal a Yoseob jej objal. Hyun si chlapce k sobě přitiskl a začal jej hladit po zádech. HyunSeung se sklonil k hnědovlasému chlapci a zašeptal. "Miluji tě, od prvního okamžiku, co jsem tě spatřil Yoseobe a nechci, aby si někdy zase trpěl." Yoseob k němu vzhlédl zmatený víc sám sebou víc než jeho slovy, si stoupl na špičky a políbil jej. "Už hlavně nikam nechoď." Zašeptal. "Neboj se." Usmál se a Yo si uvědomil, že jej k němu vždycky něco táhlo. "Hyune?" oslovil jej. "Řekneš to ještě jednou prosím?" "Miluji tě Yoseobe." "Ještě!" zazubil se na něho. "Miluji tě," zasmál se HyunSeung. "Já tebe taky…" odmlčel se. "Asi." Zazubil se na něho ještě víc. HyunSeung pohladil Yoseoba po tváři a sklonil se k jeho rtům, aby je tentokrát on mohl políbit. Jeho rtíky chutnaly tak sladce. Líbal je pomalu a něžně. Měl moc velkou radost, že s ním Yo nevyběhl, protože kdyby to udělal, nejspíš by se šel opít do němoty, ale to by mu stejně nepomohlo, takže by rád, že teď stojí s Yoseobem uprostřed cestičky v parku a objímá ho okolo pasu a chlapec se k němu tiskne, jako by se chytal někam utéct. "Půjdeme domů?" zeptal se Yoseob a HyunSung jen přikývl, nechal svou ruku vklouznout do Yoseobovi a pomalu se vydali parkem.