ev-from-the-moon - Tumblr blog

[ev-from-the-moon]

ohňový země

burn. touha žít.

burn out. vyhořela jsem. ani nevím po kolikátý už. ale žiju.

burn down. minulost, se kterou jsem se vyrovnala za poslední rok.

burn-in. testuju. novou kočku, novej vztah, novej život.

burn up. hořím. povstávám z popela. tančím(e).

nejlíp se píše v deadlinu.

hrozný vyčerpání z posledního roku se pomalu omílá. jako zatmění, úplnej trval cca od smrti Lilouše až po odevzdání projektu a dovolenou v Řecku. částečnej se vlekl od jara, přes Liloušovu nemoc, pracovní problémy, až po cca teď, kdy se velice opatrně učím znova fungovat. (ne, nepomáhá mi k tomu, že nedokážu přestat hrát Slay The Spire, jo, pomáhá mi k tomu, že někomu upad Switch do vany a nefunguje mu levej ovladač.)

novej kocour se jmenuje Bambus. měla jsem vyhlídnutou kočku a chtěla jsem ji pojmenovat Majonéza, ale stalo se to takhle. Bambus je chlupatá koule, SO FLUFFY, kocouři se sbližujou, sleduju to s radostí, a jak Sch obživuje, protože může někomu jinýmu užírat z misky, s vracejícím se světlem oživuju i já.

tenhle rok se mi přetočí trojka na čtyřku. už loni jsem to cejtila všelijak: jako závazek žít líp, zdroj strachu, potřebu něco změnit, a ve chvíli, kdy jsem se k tomu odhodlala, tak přišly úplně jiný změny. pluju.

plout je taky jeden z plánů pro tenhle rok. a Skotsko. a stěhování. minulej rok: smoke and mirrors. dead ends. core values. mentální obrat o 180 stupňů. potřeba vyzkoušet všechno. snaha vyzkoušet všechno. vyzkoušeno hodně, co nezkusím, to si představit neumím.

pluju. a musím pracovně zakotvit, ať to znamená cokoliv.

mám ráda parfémy, jejichž jména mi sedí do života: bloom. livre. my way. pluju. svojí cestou.

[ev-from-the-moon]

nov. nový. nový věci. novoluní.

Total Eclipse of the Sun

[ev-from-the-moon]

horizont událostí

teď: poslední dva dny pročítám svoje berlínský posty (měla bych pracovat), a že by to byla úplně jednoduchá konfrontace, se říct nedá. trochu na tu holku žárlím. mohla se definovat Berlínem, což mi jaksi přijde jednodušší, než se definovat Prahou.

za oknem, takřka real-time, nastupuje zima v podobě studený fronty. sedím v letenským bytě mezi svou zelení. sedím tu se Sch, mým osiřeláčkem. ať chci nebo ne, time passes.

chce se mi -- s trochou pedantský a obsesivní potřeby kompletovat, kterou normálně aplikuju ve hrách, když lovím otazníky -- jít a doplnit cestovní příběhy. jak Indii, tak Brazílii jsem nakousla a nedopověděla. ale sejde na tom ještě?

2018, leden: vlak z Allapuzhy do Thiruvananthapuram-u (ano, to je skutečný místo, a kdo ke mně přijde a vysloví to správně, má u mě pivo. kecám, můžete to vyslovit jak chcete, stejně to nepoznám). jedeme s Ortal, mojí novou izraelskou kamarádkou, a J a M. já a Ortitotti, jak jí familiárně přezdívám (její angličtina je cca na úrovni mojí portugalštiny, ale stejně si při procházkách v Allapuzhe vypovíme celý životy), nevisíme ven z vlaku, protože je to nebezpečný, nedělá se to, a kdybyste to dělali, budou vám ženy v ženským kupé říkat, ať to neděláte. což nevím, protože jsem to nedělala.

jeden z důvodů, proč se mi v Berlíně tak lehce psalo, byla vzdálenost. můžu zmínit kohokoliv, nepřečte si to a nebude rozumět. moje wild child stories jsou tajemstvím, který vám, tam daleko proti proudu Labe, vyprávím. ale teď?

psát česky v Česku má svoje úskalí. ráda píšu aspoň trochu veřejně, ráda píšu o tom, co zažívám, ale kam až zajít a kolik kůže (chm, měla bych napsat post o kérkách) odhalit, netuším. v Berlíně to bylo jednodušší. ale co nebylo? všichni víme, že srovnávat se nemá, ale nemůžu říct, že by mi poslední dobou nelítaly myšlenky k době, kdy jsem měla víc koček a pracovních smluv, ale zato míň výtahů a van. did you exchange cold comfort for change, pražská Ev?

bojím se psát, protože se bojím, že nemám o čem psát. že nemám co říct. ahoj Pražáci, tohle vám chci říct o životě v Praze, ehm. smířit se, že nejsem exotická. zmenšit se a odejít na západ jihojihozápad a severoseverovýchod.

2018, leden, Munnar: cestujeme s M a J už skoro týden. nejenže se J a M neviděli několik týdnů, ale spíme po levnejch hostelech, takže: dojdu pro jídlo, říkám -- říká Ev, která se sebrala a šla, v tomhle horským městečku mezi čajovejma plantážema, který založili Skoti -- a budu pryč aspoň 45 minut, JO? CHÁPEME SE?

kupuju vege biryani, ach, zítra tu budeme jíst a koukat jak jedí Indové, rukama, a budeme to ofkoz dělat taky, no, a pak s vege biryani sedíme před hostelem, a společně vychládáme, až mi klesne teplota těla tak nízko, že těch 45 minut to holt nebude (nejsem biryani a nezačínala jsem na 100 stupních), a opatrně klepu na dveře. dude, we haven't seen each other for three weeks, you could have come back half an hour ago.

2017, prosinec, Kochi a tak dále. projíždím fb, a bejvalej spolubydlící mýho bejvalýho píše že je v Kochi. potkáme se někde v rybářský osadě, fotíme lodě. the odds.

taky nám jdu kupovat pivo. totiž Kochi je v Kerale a v Kerale vládne komunistická strana a komunistická strana zavedla prohibici. v praxi to znamená, že o týden později pojedu s jistým Indem (hi Jay) na motorce do místní restaurace, která mu pod pultem prodá pivo za pár šupů, ale to je v Allapuzhe, a teď jsme v Kochi a moje pravidlo je, že pokud se tam dá dojít podle mapy, tak tam dojdu. takže jdu po silnici k liquor storu, což je budka se zamřížovanejma oknama. a jsem bílá a jsem žena, takže mohu vstoupit VIP vstupem a ignorovat obří frontu u ne-VIP vstupu, a zásobit nás pivem.

a pak hoří obří slaměnej panák a přijde 2018.

2016: Morro de Sao Paulo. ležím na pláži a koukám se na tu obří oblohu, který nerozumím. tak nějak jako portugalštině, i přes všechny snahy, paralelní brazilskou rodinu (oh wait, can't wait to tell you how that story turned out) a základy španělštiny, nope.

jednou z ironií mýho života je, že jsem se hodně snažila najít v Berlíně m. práci, aby se mohl za mnou přestěhovat. někdy na jaře toho roku, co jsme do něj vstoupili spolu na pláži nedaleko od týhle, podle brazilskejch tradic v bílým oblečení a novým spodním prádle (kecám. teda nekecám, tradice to je a myslím, že ji m. dodržel, ale já teda ne), co jsme pro Yemanju přeskakovali 7 vln Atlantiku, m. neudělal pohovor do Woogy, a to tak nějak předznamenalo konec vztahu, kterej měl ze všech mejch vztahů ten nejromantičtější začátek. ale teď ležím na pláži (a nebudeme se bavit o achievementech, co jsme tam unlockli, ok?), a nakonec mi to dojde. lehnu si hlavou dolů, jsme přeci 8 stupňů pod rovníkem, a obloha se okamžitě srovná a dává smysl, vidím Andromedu a galaxii a je to krása. you know, sometimes that helps. (miluju Jennifer Aniston a nestydím se za to.)

jo, ta ironie -- m. je od července v Berlíně. někdy se věci prostě nepotkaj. stejně jako jsme se za celou dobu v Brazílii nepotkali s trávou, což bylo zpětně strašně legrační. m. ve svým fotbalovým triku prostě nevypadal jako nevinnej hipík, ale jako undercover cop.

speaking of začátky. speaking of speaking of. speaking of padesát tisíc výrazů, co maj Brazilci pro marihuanu a nepamatuju si ani jeden.

2015: New York, New York. sice jsem tu byla se dvěma Amíky, ale stejně mi ve vzpomínkách přijde NY strašně jednoduchej. metro, taxíky, no co, dostat se z Manhattanu do Brooklynu, no co. mapa a jedu, jedu se podívat na Strawberry fields k Lennonovu domu (nebyl náhodou canceled?), někde je tu vzpomínka, jak jsme v CP potkali Amandu, někde buď tehdy nebo o rok později jsem nutila/zvala všechny na kolotoč, TRUMPŮV kolotoč, New York. no co.

no co, jedu nočním metrem ve 4 ráno s hlavou v m. klíně a učím se svoje první portugalský slovo, cafuné. celej ten první NY byla taková přenádherná a dokonalá šmouha. ne jako druhej NY, kterej začal zvolením Trumpa a SMS Leonard Cohen died, kde jsme měli v pěti lidech jeden byt s tzv. separate bedrooms (dividing screen my ass). ne, tady jsme o rok dřív a i když jsme poznamenaný útokama v Paříži, nebo právě proto, život dává perfektní smysl (a není v něm prezidentem Trump).

no ale long story short, upadlo mi pivo v prostorách Kickstarteru. m. jako místní stážista ho zamet, a pak se vůbec nic nestalo. a já si to pamatuju, jak jsem se divila, že se se mnou tenhle krásnej kluk baví.

a pak jsme jeli tím metrem a druhej den trajektem na Staten Island, což bylo jako travelling back in time, a tím myslím do osmdesátek. v náhodným baru hrajou Guns a jiný věci a je to celý tak random, jako Berlín vynásobenej milionem. a celý je to dávno: times square, top of the rock, to se všechno stalo.

na těch mejch berlínskejch postech se mi líbí / mě dojímá to bezčasí. nikdy jsem s časem pracovat neuměla, a i teď mi spousta těch příběhů přijde jako včera. a co hůř, přijde mi nadosah. jeden známej, původem z Berlína, teď po skoro roce cestování skončil v Melbourne. Berlin used to be cheap and party, and nowadays it is neither. v Berlíně jsem měla pořád co objevovat. proč ten pocit nemám tady? tak se sem přestěhuj, říkává mi Hendrik, říká mi to Phil, a Dave si taky občas rejpne, ale stejně jako jsem se do Prahy vrátila vykořeněná, vrátila bych se tam jako duch, Geist von Berlin. furt ještě trpím covidem: i v těch nejhorších časech jsem vždycky měla touhu poznávat. lockdowny v Barceloně ji udusaly, moje současná práce ji zatavila do betonovýho sarkofágu.

občas, teda vlastně až překvapivě často, se dozvídám, jak mě vidí ostatní, a ta diskrepance mezi tím a tím, jak se cítím já sama, mě mate. (tento anglicismus, unlike other anglicismy v tomto postu, byl použit záměrně, a gratuluju vám, pokud jste ho odhalili.) lidi rádi odhalujou vzorce v šumu, včetně šumu, kterým pro mě někdy je můj vlastní život. čehož pointa není, že je všechno náhodný, ale že lidi mají často zvenku vhledy, který sami nemáme, a že je dobrý je poslouchat. (ty si poradíš, slyšela jsem nedávno.)

veřejně umím psát cestovní historky (což se blbě dělá, pokud necestuju), a co jsme si, možná cestuju i proto, abych je měla. teď teda úplně necestuju, do konce roku mě čeká Indie na otočku a Řecko a Londýn, a ne, to si neodporuje.

jak mi skutečně je, tady a teď, o tom se píše hůř. a jak to dává Sch, ptá se mě taky překvapivý množství lidí, a já odpovídám, no on je takovej stoickej a myslím, že je rád, že se nemusí s nikým přetahovat o jídlo. ale Sch minimálně jednou denně kvílí v chodbě, a dneska zase koukal pod gauč, jestli tam není Li, a protože já i Jan, můj holandskej kamarád, víme, že Sch je omniscientem, což víme od tý doby, co jsme spolu v mým berlínským bytě snědli úplně legální houby (ahoj, mami, ahoj celní sprá... á, slíbila jsem, že o tomhle mlčím) a Jan si s ním telepaticky povídal, možná mu jen dost nevěřím, že ví. možná si jen dost nevěřím, že vím. a možná, možná taky občas propadám smutkům.

2018, leden, Mumbai. horizont událostí. (tak by se, kurva, moh jmenovat tenhle post. so be it. lepší než all around the world we could make time is of the essence. true story).

[ev-from-the-moon]

roky ztracený a nalezený

vzhledem k tomu, že od posledního updatu uplynulo skoro ... tři roky a nacházíme se in the midst of several wars, climate crisis, ale nikoliv, aspoň zatím, in the midst of a corona wave, a jaksi furt žijem, a jak mi bylo připomenuto, PRÝ umím psát (čehož tenhle post, jak to tak po sobě čtu, není důkazem), oživuju tenhle blog, protože, upřímně, mám asi padesát věcí, co bych měla dělat místo toho.

co se stalo mezitím, je otázka za milion bitcoinů. chtěla bych si to pamatovat? od spolubydlení s Argentinci jsem se stěhovala pouze dvakrát, jednou do bytu v Poblenou. as usual, s mým štěstím, jsem dostala smlouvu na pět let, svatej grál barcelonskejch expatů. do Prahy jsem se stěhovala půl roku na to. ba-dum-ts. ve skutečnosti jsem ale u Argentinců vydržela ještě celkem dlouho. ostatně, pojďme si to shrnout. 2020:

podzim: na vejlet jsme jeli. s Davem, Chantal, a Elenou. skončilo to hádkou, protože jsem to, jakým způsobem mi corona vytrhla koberec pod nohama (bacha anglicismus), vůbec nechápala a nedávala. Baskicko bylo krásný. koupali jsme se v moři ve Francii, procházeli San Sebastian, jedli pintxos, pili calimoxo, zpětně to bylo fajn, to až další rok toho všeho byl trochu moc.

2021:

Novej rok. byla jsem s Renatou a rodinou v Lundu, pět tejdnů. narozdíl od Barcelony, ve Švédsku umí stavět domy tak, aby v nich v zimě nebyla zima. nevím. holky byly ještě malý. my jsme koukaly na The Crown večer co večer, tma byla už ve tři odpoledne, a jen si pamatuju, jak jsem byla vděčná za společnosti lidí, co nejsou Argentinci (sorry) a jsou rodina.

březen. málem jsem si koupila byt. v pátým patře bez výtahu, ale s terasou. proč se to nestalo -- řemeslník, co měl odhadnout náklady, dostal covid, neodhad, a já jsem mezitím vystřízlivěla.

březen. spolubydlení s lidma, co jsou Argentinci, což btw bylo poprvý (kecám, v Berlíně s Beccou), co jsem s někým spolubydlela, a mým stresem, explodovalo. fakt jsem tam chtěla patřit (k Argentincům). učila jsem se španělsky, chodila jsem nakupovat zeleninu, občas poseděla s jejich kamarády, ale postupem času jsem zjistila, že se naše energie nesladěj. jak mi bylo v Ordnung-muss-sein-Německu dobře, čelení katalánský vůbec-ne-zkorumpovaný byrokracii a vyjednávání o všem mi dobře nedělalo.

duben. s Davem jsme jeli do Roses (opět ho do Španělska pustili). pamatuju si město na konci světa, kam jednou pojedu napsat knihu, a vejlet lodí, kde mi začalo docházet, jak mi ten dlouhodobej stres bere radosti. zapluli jsme na otevřený moře, začalo to házet, a tam, kde bych normálně jásala, jsem se stáhla ve strachu. tenhle vliv corony a lockdownů a izolace a všeho mimochodem nemám furt úplně odbouraný. (potřebuju cestovat.)

květen. přijela sestra. seděly jsme s vínem nad městem a sdělovaly si ty nejhorší tinder-storky. troufám si říct, že takhle blízký si jen tak nebudeme.

červen. přijela jsem na měsíc dlouhou chvíli do Prahy. stihla jsem tu koncert, románek, podrbat kocoury, a poprvý mnou začala hlodat myšlenka, že jsem možná moc daleko. taky se mi líbilo, že tu na masky všichni serou (protože tou dobou se v Barceloně nosily na ulici).

září. Praha. testing round, dokážu se vrátit? 20. září jsem letěla zpátky. do toho mi psala domácí, že bude prodávat byt, což pro mě znamenalo vyvázat se ze smlouvy rychle a bez postihu. znamení.

říjen. Renata s holkama v Barceloně. bydlela jsem přímo na Rambla del Poblenou -- hlavní ulice vedoucí přímo k moři. když dorazily, byla už noc, pamatuju si, že R nese L a E běží ke mně a je to jedna z mála fakt hezkejch vzpomínek na tuhle ulici. protože můžete bydlet na ulici, co se svažuje k moři, ale budete po ní chodit denně? ideální já jo, já svázaná stresem ne.

ten obří gap mezi tím posledním postem a stěhováním, a mezi tehdy a teď, v mnoha ohledech zpracovanej nemám. koukám se, jak jsem se snažila žít. vzpomínky můžu povytahovat, z instagramu, z tajnýho sebeterapeutickýho blogu, ale nic to nemění na tom, že je nemám po ruce. nevím.

mezi dubnem 2020, kdy sedím v dešti na balkoně prvního bytu s lahví vína, a nekontrolovaně brečím (zpětně -- uvědomuju si, že jsem mohla říct, že na to seru, a prostě se vrátit? v životě mě to nenapadlo) (hrála jsem Zeldu, spala ve vlněným svetru, poslouchala zvony a krmila černý kočky), a první nocí na Letný (královna koordinace, který doručili postel, ledničku a pračku, a která si i s rozbitejma zádama sestavila svůj futon úplně sama) 2. listopadu 2021 toho není moc, o co bych se mohla opřít.

snažila jsem se: kamarádit se. dělat večírky. vařit. chodit k moři. fotit platany, jezdit za Dylanem, mluvit španělsky, rozumět katalánsky, vařit ryby, sbírat mušle, potkávat lidi. cvičit. ale dohnalo mě to: ta izolace. scarcity principle. byla jsem tak osamělá, že ze mě každej vycejtil, jak needy jsem. z lidí, co jsem reálně potkala v Barně, skrz práci, mi zbylo pár (milejch, wtz) kontaktů. přemýšlela jsem, jestli tam nezajet tenhle podzim. prošla bych se po Ramble (obě: Catalunya i de Poblenou). což o to, byla jsem tam loni. spala jsem u Jo a Stuarta v centru, v bytě s koty. dělala jsem, co dělám: vedla jsem hluboký konverzace a inspirovala jsem (se). zajela jsem do Cunitu za Dylanem, kterej jako vždy ogriloval ryby a vykouřili jsme nejeden gram. viděla jsem se s Ams někde na Ramble. prošla jsem kolem svejch dveří č. 100, i na tý pláži jsem byla.

ale výsledek je, ať chci nebo ne, že barcelonskejch a by proxy jižní sen je pro mě mrtvej. vracela jsem se ráda, protože to bylo možný, protože jsem měla práci, která to dovolila, protože to nebyl fail, ale když po sobě na vedlejším blogu čtu, jakej byl 2019 v Berlíně, nevím, jestli to -- kromě toho, že to takhle je -- takhle mělo bejt.

nevím, jestli mám sepisovat, jak se mi stěhovalo: stěhovák odmítl nosit krámy ze 3. patra, hnula jsem si zádama, což se vleklo tejdny. pamatuju si, že sedím v letu zpátky a nevím, jak se srovnat, aby to nebolelo. pamatuju si tak málo. když jsem v červnu 2021 (?) přistála na Ruzyni, a čekala na mě Tami, tak jsem regulérně brečela. návrat, ten finální, mám v mlze. nebo mě vyzvedávala Dee? kdy mě vyzvedávala Dee?

začátkem října jsem si ještě zaletěla na pár dní na Menorcu, a 24. října jsem letěla do Prahy, 26. podepisovala smlouvu na byt.

tož tak: byla jsem se v tom září podívat na byt na Dělnický, kterej nevyšel. plán byl, že budu bydlet u našich, že se nebudu koukat na realitky, inu, pár dní na to jsem vysílala Anežku do bytu na Letný, kde teď sedím a píšu tenhle post. ale o tom jindy.

skip skoro dva roky forward, o tom taky jindy. sedím tu ready to head out, protože je Signal. měla jsem bejt v Brandenburgu, ale jsem tady, takže asi jdu. i kdyby jen na chvíli, a i kdyby jen se najíst. mezi tím neidentifikovatelným časem a teď je pár podobností, a stažení se k tzv základním potřebám je jedna z nich.

I will be in touch.

[ev-from-the-moon]

mezipláží, mezičasí

vzhledem k tomu, že od posledního updatu uplynulo skoro půl roku, ano, květen je daleko za námi, rozhodla jsem sepsat, jak to tu teď vypadá. nečekejte zázraky: po půl roce v Berlíně jsem měla tři kamarády, podepsanej pronájem a pracovní megastres, po půl roce tady mám tři kamarády, bydlím v pofidérním podnájmu se čtyřmi Argentincemi a mám pracovní megastres. 

co nemám, by mohlo vydat na dlouho, ale soustřeďme se na to nejdůležitější:

především nejsem zdaleka tak opálená, jak jsem si představovala, protože jak jsem zjistila, lidi s typem kůže bledá se bez stálýho vystavení slunci prostě neopálí (nebo ne tak, aby to ve srovnání se všemi okolo bylo jakkoliv relevantní). což po odečtení pracovních dnů a víkendovejch povinností není zdaleka tolik, kolik by se mohlo zdát.

dál je moje španělština důkazem toho, že aspoň někde se flatten the curve podařilo, protože moje pokroky za poslední měsíc obsahují hlavně to, že pomalu začínám chápat, kde se v argentinským přízvuku skrývá ta španělština, co jsem znala předtím.

pak taky nemám kočky, které zatím vegerují v Praze, ponětí o čase, protože home office slejvá dny do irelevantních šmuh, zdravý oba palce na noze, neboť jeden zapad minulej víkend do škvíry na pláži a já se tak trochu modlím, aby pomohla ehmEvaoperacenůžkami, protože mimo jiný taky zatím nemám papír o přihlášení se k trvalýmu bydlišti, kterýžto zaručuje přístup k lékaři. no a taky nemám koronu. all in all je to celkem pozitivní bilance. 

práce ubíhá. vedle frustrace z nedostatku sociálna, kterou si kompenzuju svým hipísáckým spolubydlením, to nějak funguje. nějak, dobře. nevím, kterou část prac. šumu odfiltrovávám, ale daří se mi toho dělat dost a dobře. většinou. většinou je to radost. taky jsem si uvědomila, v časech nejvyššího stresu a peaku lockdownu, že je spousta věcí, kterejma se skutečně stresovat nemůžu, nebo mi jebne, přijdu o práci a půjdu bydlet na pláž, a tak to nedělám. rodinný zatížení v podobě pověrčivosti, že se stane přesně to, na co nejsem připravená, kompenzuju tím, že jsem připravená na všechno a nic a radši řeším jen to, co hoří. ono taky po akci předávání bytu v Berlíně na dálku, kterej nehořel doslova, ale v duchu jsem několikrát zapálila drahou agenturu, už mě máloco rozhodí.

zatím zůstávám srdcem i lokalitou v goticu. turistů je pomálu a já si zvykám: znám kluka, co dělá zmrzlinu, zdravím se s prodavači. chybí mi rituály, ale buduju je: ranní jóga v úterý a fantastický čerstvý vymačkaný pomeranče po. úterý večer chodím zkoumat místní restaurace, ale poklad jsem objevila dneska přes oběd: chuleta de cerdo ibérico deshuesada con reducción de pedro jimenez jako meníčko, to by šlo. indická restaurace za rohem hravě přebije Berlín, i když na Londýn nemá. 

když to vyjde a není mým jediným plánem strávit víkend na pláži, zajdu na trh a učím se nakupovat. jediná nevýhoda je, že pokud se nevyhrabu z postele včas, zbydou na mě jen hnusný ryby, a ani moje citlivý srdce, který kupuje rozbitý kindervajíčka, se nad nima nesmiluje, páč kdo by to jed. 

pokud by se vám zdálo, že mluvím nějak moc o jídle, tak se vám to nezdá. jednak je tady jídlo taková radost jak konzumací, tak ingrediencemi, a druhak se tady toho furt moc dělat nedá.

takže mapuju okolí, mapuju ryby, vermuty, mexický restaurace (každou neděli jdeme s E. zkoumat další a porovnáváme, což mi připomíná, že musím vytvořit excelovou tabulku), pláže (bez turistů vyhrává ta nejbližší, jak praví google, 1km, což nezní až tak sexy, ale pokud jste někdy viděli mapu Barcelony, tak víte, že to celkem sexy je (a kdyby se počítalo jen moře, tak 300 m)). 

největší zklamání je, že všichni slibovali srpnový bouřky, a byla možná jedna, kterou jsem zaspala. ovšem víkend teď slibuje jednu kontinuální, tak se těším, začátek zejtra v noci. někdy výhledově mám taky dovolenou, takže pokud sem Španělsko Dejva pustí, pojedeme zkoumat kulinární a pobřežní kvality severu. 

vedro bylo, ale věděla jsem už dřív, že je mi milejší vedro než sebemenší zima. ne že bych se tady nějak strašně těšila na zimu v neizolovaným domě, ahoj gotico, ale mám topení, svetry a boží peřinu. akorát se možná může stát, že se můj kancl přestěhuje do postele. ale to, že sedím na balkoně každej večer v minimálním množství oblečení, který je ještě slušný (což v Barceloně znamená tak třikrát menší plochu než v Berlíně nebo Praze), zatímco kamarádi po Evropě pláčou, jak měli léto tejden... inu, to se neomrzí. 

no a taky existuju v nějakým prolnutí všeho a ničeho. do vlastního bytu se mi jít nechce, a tak mám obří pokoj, cizí nábytek, vlastních tisíc krabiček v ujetým baráku, kde funguje všechno a nic, kde se večer dveře netrhnou a kde se jednou rozmluvim argentinsky. 

tak zatím tak, třeba to příště bude španělsky!

[ev-from-the-moon]

bar-celení

(tento příspěvek neobsahuje bary. v baru jsem byla naposledy v pátek 13. března v Berlíně.)

aktuální stav: fáze 0. co to znamená nevím já, ale asi nikdo. každej den se otvírají další a další obchůdky. zatímco minulej tejden v neděli jsme s Chantel nadšeně ochutnávaly zmrzlinu, včera jsme už kupovaly šperky. jestli je to hra, tak zcela zjevně o moji peněženku. ve fázi 1 (která už v částech Španělska je) se bude moct ven ne-o-me-ze-ně. (na to nemám.)

mám za sebou šest týdnů nový práce, dva tejdny vycházek a sportu. je to, dobrý. byly chvíle, kdy jsem seděla na balkoně v dešti a brečela, zatímco moji kamarádi v Německu mohli ven. i teď je nepřemejšlení nejvíc. hlavně protože moře a hory lákaj, a sním o celodenních procházkách.

ale nestěžuju si. jak mě kdysi uchvátil Berlín jinakostí a svobodou, Barcelona je … všechno. zatímco v Praze je deset stupňů, já mám otevřený dveře na balkon a sedím v šortkách a tričku. racci. jídlo. což o to, to jsem čekala.

nečekala jsem, že si Barcelona všimne, že jsem tady a bude mě zásobovat vším, co potřebuju. ze sousedky se vyklubala Chantel. z házení odpadků na ulici se vyklubal den nábytku a lootění, much like Berlin. z moře se vyklubal obzor. (vyjela jsem si tuhle na Mon Juju Monjuïc), stála v západu slunce a dojímala se.

a z práce se vyklubal fakt dobrej krok. od začátku pohovorů jsem měla dobrej pocit, kterej mě provedl až na konec. zatím jsem fakt spokojená. nic není černobílý nebo jen růžový, ale — někdy si to prostě sedne.

teď jen najít nějakej opravdovej domov. a dovézt koty. (zdravíme Ondřeje, jehož rodina je již plně pod packou).

[ev-from-the-moon]

karanténa

jak jsem si mohla tohle odpírat?

dobře, že je karanténa, jinak by mi mohlo bejt až nesnesitelně dobře. zase je osm, zase se tleská, cejtim sounáležitost s tímhle místem, s tímhle městem, s tímhle národem. nezahálím: už jsem měla dvě hodiny španělštiny. ať žije guláš (el goulash húngaro) v mojí hlavě. a jak to píšu, naproti vyleze nasraná Katalánka a seřve celou ulici. inu.

tenhle post by se taky moh jmenovat jak jsem pochopila mechaniku španělského záchodu. taky by se moh jmenovat Orion nad katedrálou. 

dneska jsem se poprvý neztrapnila vylezením z domu. včera jsem si opět zapomněla zvážit zeleninu, pak jsem nevěděla, kde se platí za ko��ičí lopatičku. lo siento, lo siento. 

no nic, jdu se předávkovat jamónem, zas. 

[ev-from-the-moon]

BER > BAR

varování: tento post obsahuje koronu, nelinerární nakládání s časem a blíže neurčený počet zázraků

ahora / blíž k bohu

sedím na balkonku s výhledem na katedrálu. pode mnou je prázdný náměstí. v pokoji mi obejdují dvě černý kočky a v lednici se nachází jamón. můj život se odehrává v rytmu kostelních zvonů. když jsem včera poprvé vyhlédla, zanaříkal nade mnou racek. 

štěstí. 

preparación

25. února si kupuju letenku na 28. března. při pohledu do kalendáře zjišťuju, že to jsou přesně tři týdny. že nastupuju, vím týdnů sedm, že sem chci, vím už celkem dlouho. možná od léta, možná celej život. 

tou dobou u mě bydlí Nicole z Ameriky, co má egyptskýho manžela a dvouletou holčičku, a s Nicole prokecáme předlouhý hodiny. máme společnýho strašně moc, a tak je to dobrej čas. a prostor. s jejím odjezdem začnu třídit a balit. že je to reálný, mi dojde, když se staví M. a okamžitě koupí a odveze stůl. od tý doby existuju víceméně na pohovce. zabalím tři kufry nezbytností (což je vtipný přesně do okamžiku, kdy se z nezbytností stane skoro 60 kg, který vleču sama letadlem, to do: aktualizovat definici nezbytnosti). i tak je ale můj plán travelling light a věci, co nebudu potřebovat, se zabydlí v krabicích u Dejva ve sklepě. 

kočky, které nebudu potřebovat, se zabydlí v Praze. do odjezdu, ač to nevím, zbejvá 6 dní, když je Eliška s mojí ségrou odvezou. 

ale mezitím se chystám na GDC, třídíc věci na hromádky sklep / Praha / letadlo / Kalifornie. hromádku Kalifornie škrtnu, když se zruší GDC, ale ještě předtím stihnu najít holku z Litvy A, která za sníženej nájem vyklidí byt a bude v něm do konce přebývat. zázrak č. 0.

stres, stres, stres. useknu jednu hlavu a naroste další. Eliška přijede, píchne, v sobotu řešíme výměnu. zázrak č. 1: Dave má (protože neumí německy) omylem pojištění pro auto, který nemá. přijede ADAC, typickej Němec nám vynadá za všechno, a za co nám nevynadá, na to se tváří (jaktože Dave jakožto muž není schopnej vyřešit to sám, jaktože v autě není nářadí), ale zase je to zadarmo. teda, za to pojištění, co si Dave už neplatí, ale ještě dobíhá. 

večer dojede sestra a tak prokecáme večer, a ráno odjedou. okamžitě nastoupí četa: Jasmin maluje zdi, Steffi vrtá, Dave tahá poličky, kluci mejou okna. do toho přijede strejda s plným autem (prosimtě, budu toho mít hodně, jo?). zázrak č. 2: porušení časoprostoru. do plnýho auta se vejdou dvě krabice, dvě obří reprobedny, jeden gramofon, jedny desky, dvě bedýnky knih. na auto se vejde kolo. tím se můj byt oficiálně stane holobytem, protože v něm je jedna matrace, jeden stůl, jedna pohovka a jedna šatní skříň. a nula koček. 

madness

v úterý -- asi -- se zavře hranice do čr. kočky převezený je zázrak č. 3:

ve středu mluvím s Markétou a ta do mě kope -- leť dřív. nakonec poslechnu. celá věc s předáváním bytu se dá delegovat, a poslední berlínskej večírek si asi taky můžu odpustit. přehodím let, přehodím večírek. 

ve čtvrtek sleduju přímý zprávy ze Španělska a dojde mi, že pondělí není dost brzy (let nakonec existoval) a bookuju znova, na sobotu (to si tak člověk omylem koupí flexi letenku). 

a pak je pátek. večírek je smutnej. ze začátku se nikdo neobjímá. pak přijdou zprávy, že Španělsko zavírá hranice, a objímaj se (mě) všichni. je to divný, hysterický, náročný. všechen stres ze mě vyletí, třísknu skleničkou o zem, a vnímám jen velmi nezřetelně, že na koronu kašlou všichni, kdo mě přijdou obejmout a klidnit. ani se neopiju. nic není, jak mělo bejt, ale ve světle událostí to ani nevadí. 

lidi mi opakujou, jak jim budu chybět, ale já necejtim nic. 

padám doma do komatu. 

exodus

budím se. otupěle, klidně. tenhle měsíc jsem s pomocí valeriánu zvládla zkrotit svoji celoživotní insomnii do neskutečný pohody, a teď tady spim najednou i bez něj. dokud svět nekončí, svět nekončí. 

mám sbaleno, ale rozbalím a ještě vyhodím krabici věcí (spoiler alert: nepomůže to). byt je plnej světla, bez nábytku, ale obsahuje spoustu drobnýho chaosu, kterej trochu provinile přenechávám A. buší mi srdce kdykoliv updatuju email, už mi rušej let? 

přijede Jasmin. mám dva megakufry, sneseme je dolů. přijde A., obejme mě. je jaro. přijede tágo. mlčím. Jasmin kecá s taxikářem, mlčím. na letišti nasazuju roušku. otevřou checkin, velice nepříjemná slečna mi napočítá velice nepříjemnej doplatek za zavazadla (v ceně cca 2/3 Switche, kterej jsem si den předtím koupila), ale co už, když se kácí pobyt v Německu, lítají eura. 

je to mechanický. hraju Zeldu. na security jsem sama. v letadle sedíme přes hodinu, vypadá to nějak a všelijak, nakonec se ptám, co se děje: v Barceloně na letišti chybí operátoři věže. startujeme. nevnímám. moře zahlídnu při přistání, vdechnu ten boží vzduch, naskočím na další tágo, a pak, doma u C. konečně vydechnu. 

azyl

v deset večer se otevřou okna a balkony a lidi tleskají a volají slávu a odvahu nemočničním personálům. jsem dojatá, kam jsem se to dostala. 

peču chleba. 

a včera večer naskočím do prázdnýho autobusu a jedu městem až na místo určení. do bytu s kočkami a katedrálou.

racci. a moře je blízko, nemusím ho vidět. všem vám, co to čtete: bude líp. zvládneme to. společně. 

[ev-from-the-moon]

stripping / singularita

začalo to stolem.

teda, začalo to někdy v roce 2010 (teda, 1984, teda, decades ago, teda, víme). naskočila jsem na horskou dráhu jménem vývoj her. a poté, co padesátá třetí věc v Berlíně nevyšla a volná noha byla docela sexy, ale ne tak docela pro mě, se stalo hodně věcí. 

do Barcelony jsem se zamilovala možná omylem. možná protože když jsem -- celkem vyděšeně -- přistála v půlce ledna na BCN, dostala se do hotelu a, jak jinak, vydala se k moři -- jsem cestou zpátky potkala OBŘÍHO racka, kterej na mě čuměl a říkal, no, co Berlín, a pak byl pohovor, a odlítala jsem smutná, že musim pryč. 

ve skutečnosti jsem všude a nikde a status quo potřebuju stejně tak, jak ho nepotřebuju. ve skutečnosti reju do věcí a zkouším, co se stane, a teď se děje tohle. kniha o LC je někde v krabici, Daveův sklep, Berlín, Země. moje srdce, někde v krabici. 

speaking of LC: who’s moving on. who’s kidding who. 

exodus: začalo to stolem, když tu byla Myjah, Dave, Nicole, Ben, a M řekla, že by si ten stůl klidně vzala. do tý doby jsem neměla plán, co s nábytkem. najednou jsem během tejdne neměla postel, pak přešel nějakej čas, a nemám kočky, lžíce, ani krabice, co tu ještě včera čekaly na odvoz. 

naprostej minimalismus. podvádím -- věci, co potřebuju a miluju, jsou buď v kufru tady, nebo v kufru u Davea, nebo v krabici u Davea, nebo v krabici v Praze. instantní domov, aka kufr (vem si to zadara, je to rozbitý, aneb jak jsem během minuty kdesi u Beusselstraße opravila vysouvací držadlo), kterej obsahuje mimo jiný ABSOLUT STAR zrcadlo od Janiny, skládací oranžovou stoličku/krabici a asi milion věcí, který si nepamatuju, ale nemůžu bez nich bejt. moje naprostá absence paměti a trochu záměrný balení ve stylu kinder surprise mi doufám přinesou mnoho pěknejch chvil. 

mám připraveno klíčit, ale žiju v minimalismu, jeden talíř, jedna lžíce. jako semínko v hlíně čekám na slunce a vláhu, abych vystřelila ke hvězdám. 

it's do weird to see your home become just... a place, řekne kdosi, a taky you will turn anything into a wonderful home. ale kdo ví. kdo ví, co bude, kdo ví, co mě čeká, kdo ví, se kterou já se potkám v zemi, kde rozumím tak možná základům. 

opak expanse. singularita. stlačit se do nejmenšího možnýho prostoru, popřít zákony fyziky, za oknem poslední berlínskej úplněk. slz mám nepočítaně. lásky maj kocouři taky, v Praze. můj přesun se odehrává zatímco se rodiče stěhují ze strahovský vily. rodnej dům. 

[ev-from-the-moon]

z popela

zatímco venku zuří únor, odkládám věci na neexistující nábytek. progres: za poslední tejdny zmizela postel, knihovna, šuplíky a teď i televize. vydělanej peníz důsledně utrácím za radosti a potřeby, a hlavně lidi: emoční kapacita naplněná, final explosion 25. března tady dole. i teď, v mezičase, potkávám lidi. 

Berlíne, Berlíne. potřebuju tě stejně jako tě nepotřebuju.

existuju? možná. trochu. mezisvět, limbo, bez reality. poslední zima?

za dva víkendy finální výbuch: kočky a věci pryč, a pak odlet do Kalifornie. protože proč to mít jednoduchý. a pak návrat a pryč. město na břehu moře: když jsem přijela na pohovor, kráčela jsem dolů k moři, což je největší radost, která existuje. povídala jsem s rackem. snědla kupu ančoviček. 

nebe nad Berlínem? srov. nebe nad Barcelonou. nesrov.

baví mě televize, užívám si volnej čas. příběhy, hloubka, (ne)lidskosti, quest na cestě k ... osvícení? vědění? realitě? tápala jsem dlouho, co dál, teď mám představu. život. trpělivost. 

Vorfreude vor Vorfreude. ještě ne, ještě se všechno, inu, hejbá trochu moc. 

[ev-from-the-moon]

Aurora Borealis

[ev-from-the-moon]

život, Berlín a vůbec

za takovýhle večery se většinou ani moc nestydim. 

že wild child žije se ukázalo včera, kdy v baru jménem Doors (pokud byste v Praze nebo jinym Brně postrádali napouštění se sekundárním kouřem, vřele doporučuju) jsem nás málem nechala vyhodit. 

od doby, co jsme s B. a Nadiou úspěšně předstíraly hipsterství i bez plnovousu, abychom se mohly vetřít na baristickou soutěž a koštovat hipsterský organický víno, joj, se etabloval pojem random night. včerejšek byl taky takovej inu Berlín. 

nejdřív jsem se rozhodla, že barmana, kterej měl tričko jako Rafan a taky tak vypadal, přesvědčim, aby od Curů, který točil, pustil Charlotte sometimes. za to může tak trochu Jan a jeho víra v moje social skills (a nějaká ne příliš prozkoumaná část mě, kterou vyvolávaj tržiště a smlouvání, jako když jsem pána v Mauerparku přesvědčovala, že ta krabička je stejně rozbitá a Jan má narozeniny a pán slevil na 8 z 15, Jan narozeniny samozřejmě neměl.) barman se tvářil, že nikdy, takže jsem to chvíli považovala za největší challenge svýho života a byla jsem připravená tančit na baru, ale naštěstí se našlo asi deset dalších věcí, co upoutaly mojí pozornost, například pohledy TONIGHT I'M IRISH (o který jsem se pohádala pro změnu s bandou kluků, co pokud si to pamatuju dělali na softwaru pro rovnátka). upřímně, jsem si jistá, že za to může podezřelej nápoj Dracula (aka krvesaj, pro ty co pamatujou pozdní devadesátky), jehož lahev nás přilákala a ono místo jako tohle má panáky za 2 éčka. 

zpětně se divím, že člověk, co tam se mnou byl, nezdrh. nebo že dokonce vypadal, jako že se baví. nejlepší přítel kouzelníka: drunk audience.

k vyhození skoro došlo, když jsem začla sahat na bar a byl nám zabaven bloček, na kterým jsme kreslili postavičky. bloček nebloček (oka, možná to byl kasovní bloček a barmanova tužka), ale že nám sebral nakreslený humory a roztrhal je, vyvolalo ten vypitej krvesaj a byla jsem schopná se pohádat do krve. ale dokázala jsem se uklidnit! wild child má v sobě něco dospělýho. zjevně. možná. nebo pud sebezáchovy.

to má bejt omluva, vrčela jsem na něj o chvíli později, když jsme dostali dva panáky krvesaje, který jsme si neobjednali. ani omylem, vrčel barman, ale zjevně nejsem nevítaná. inu, jako vždy vynášim v lidech na povrch to nejlepší a nejhorší zároveň. 

a to bylo najednou půl třetí. hele a balil tebe nebo mě, ptala jsem se společnosti na indickýho boye, kterej si myslel, že mu někdo skočí na jeho smooth talk. to ale nenarazil na wild child, který má provokace jako druhý jméno, i když nakonec jsem si zatrhla boye manipulovat do nákupu dalších krvesajů, protože jsme měli dost a raději jsme odkráčeli tam, kde by v nějakym přívětivějšim období byl východ slunce. 

možná nejsem zpátky, ale vynořuju se.

[ev-from-the-moon]

Leonard Cohen, Book of Longing

[ev-from-the-moon]

Knock loud, I’m home.

[ev-from-the-moon]

mezičasy / die Geiste von Berlin

Berlín se tváří jako léto, od léta k nerozeznání. v rámci léta jsem se včera vydala na kole k Tegeler See. je tam taková malá prázdná pláž, kterou jsem objevila loni na jaře. ve středu. 

byla prázdná, loni na jaře, ve středu. nikoliv v neděli v srpnu, kdy se snažím kličkovat po Nordufer mezi cyklisty a chodci a věnovat se navigaci aspoň natolik, abych pochopila její výslovnost. jú ef í ar. tak určitě. nejenže to neumí vyslovit, neumí to ani odnavigovat, takže se v popoledním slunci nacházím někde tady, u Westhafenu, v továrně (Battersea, almost). 

místo toho, abych se někde napojila na tu hezkou cestu kolem kolonií, bloudím kopřivama, blbě odbočuju, skončím na úzký cestičce mezi plotem s ostnatým drátem na jedný straně, letiště, a plotem s ostnatým drátem na straně druhý, Militärgebiet, a to ještě není konec, ještě vjedu do písku a budu nadávat jako špaček (der Star, vysloveno štár, a kdo napsal nebo přečet vysoveno, ať zvedne ruku) a myslím, že Google navigace si tak může dát na fb, že se mnou je to complicated, bitch jedna. 

ale mezitím nějak skončím zase u plotu, přímo na trajektorii přistávací dráhy na Tegelu, vedle navigačních světel, a nad hlavou mi kurva letí letadlo, odhadnout se to nedá, 30? 50? metrů a je to boží a já na chvíli nelituju. ale vlastně nelituju vůbec, protože je furt léto a u stánku maj studený pivo a protože na cestě zpátky se pohádáme jen pětkrát.

a dneska byla bouřka a pak se stavil Hendrik a já, já tu sedím u otevřenýho okna (kecám, jen u okna, ale teď jsem ho otevřela doopravdy), je a není léto, je a není podzim, na fb všichni postujou houby, ale u mě je 27,0°C a kdybych si udělala timelapse bytu od letošního jara, tak se stěhuje Becca -- přesouvám věci -- stavím si pracovní stoleček u okna -- a sbírám věci a dekoruju. a kdybych si udělala timelapse toho, jak mi s tím je, tak je to stejnej chaos a teď tu sedím, okno na úrovni koruny mýho kaštanu, a za 6 dní to budou kurva 4 roky v tomhle bytě, a já to fakt nechápu. věci sbírám tak, že se to prostě děje, včera po srazu s Nadiou jsem na ulici našla přesně tu lampu, kterou jsem si představovala do toho rohu v ložnici, a hrdě jsem ji nesla domů a dokoupila jí dneska ty chybějící žárovky. are you a hoarder, ptá se mě Hendrik, a já se vyzpovídávám z toho, jak mě tíží kořeny, který tu zapouštim, jak je divný nebejt připravená vypadnout. ve sklepě mám furt nasbíraný prázdný krabice z loňska, kdy jsem neustále třídila a vyhazovala věci, a -- 

a v Praze naši prodali dům, kde jsem vyrostla, hodiny odtikávaj březen, rozloučení nás ještě čeká, ale message je jasná: poslední vánoce, nová éra, z tý obří, impozantní magnolie může taky zbejt jen kérka, co mám na levejch žebrech k poctě všech těch nekonečnejch dní, kdy jsme s B. byly děcka a seděly v koruně a vymejšlely příběhy, který se v počtu vyšším než jsem ochotná přiznat točily kolem toho, která si vezme kterýho Beatla. bylo nám tak 10. dávno předtím než se B. vydala do Anglie, dávno předtím, než jsme mnohokrát redefinovaly naše přátelství, abysme se potkaly, dospělý, v podobnejch situacích, sdílející, podporující. 

speaking of příběhy, vyprávěla jsem dneska Hendrikovi ten zdánlivě nevýznamnej souběh událostí jara 2012. jak jsem měla jet s B. na dovolenou do Irska (kam se teď, za 15 dní, chystám zas). jak jsem dělala v herní firmě, kde nikdo nevěděl jak dělat hry a tím míň já. jak jsem chodila s klukem, a protože se nechtěl potkat před mou dovolenou, naštvala jsem se a šla jsem na meetup českejch vývojářů. a potkala tam jinýho kluka, kterej mě doprovodil domů (a kterýmu jsem stihla vyčíst, že se mi rozbil sandál -- ten, co jsem si koupila cca 2001 na maturitní ples, ten ve kterým jsem jako jediným měla něco jako metr devadesát). a střih, letěla jsem do Dublinu, potkala se s B., se kterou jsme tehdy měly takovej ne úplně osobní vztah, protože jsme se moc nevídaly a ještě se nenaučily Skypovat, šly na pivo, a tam mi B. najednou řekla, že se její děda zastřelil, protože měl strach z bolesti, z rakoviny, a jak ho našla babička. a pak jsme jely do Letterfracku, což je příběh, kterej vám ráda budu vyprávět osobně, ale teď potřebujete vědět akorát, že obsahuje vlkodlaky a tajný rituály obsahující dvě Češky, ale -- happy end -- here we are, unikly jsme nevyhnutenýmu osudu. 

a vrátily jsme se do Londýna a jely na posvatební večírek B. kolegy, pamatuju si svoje šaty a svoji lame angličtinu, rosé a small talk, abych se vrátila do Prahy a B mi psala, že se její kolega ženich s bratrem a otcem zabili v autě den poté. a ve mně zůstal ten pocit, že se všechno může otočit o sto osmdesát. a ten kluk, co jsem ho potkala, a co se o dva roky později bude stěhovat do Anglie, kde se teď v roce 2019 oženil a čeká dítě, s tím klukem budem chvíli chodit, ale hlavně mě dokope přihlásit se do Disney, takže, kruh se uzavírá, může za to, že jsem to nakonec udělala, zažila tam skvělý časy a po jejich konci sbalila saky paky a odešla -- sem. 

a tak tu jsem, náhodný pondělí, který se v porovnání se všema pondělíma předtím vyznačuje větším chaosem a větším pořádkem, a ano, je možný mít obojí naráz, a ptám se sama sebe, jak hluboký jsou ty kořeny. hlubší než kaštan za oknem? 

Hendrikovi říkám, že mi není dobře s představou sebrat se a jít, poprvý v životě, ale jak se teď dívám na tuhle fotku, turning nothing into something, musim si přiznat, že i když kořením, furt mám ráda prázdný prostory. I met with a friend who is an artist and lives from hand to mouth, říká a zarazí se, nedává to smysl, ne, to je německej a českej idiom, nikoliv anglickej. a tak je to furt, místo nerozeznání v úvodu jsem chtěla napsat nezměnění a pak mi došlo, že to nedává smysl, a jak pravil Hendrik, you are half Slavic, half German anyway. kdo jsem, že. a tak vim, že nevim, ale vim, že vim. že jsem se tu našla. že jsem našla, co jsem potřebovala, a nacházim to furt. ať už se jedná o lampu, mísu na salát, zrcadlo anebo třeba blues bar, kterej smrdí jak stará česká hospoda. že jsem tu našla lidi, tak blízký jako nikdy předtím. že můžu jít v neděli na Mauerpark a koupit si Vaterland, Smetana a Entomologyst’s dream, natočeno Suprafonem v Dejvicích, za pár šupů. že jsem, pořád, v bytě, odkud mám výhled na východ i západ zároveň a každej novej měsíc mi vyleze před očima.

že tady a teď nedává smysl všechno, ale něco jo. na střeše naproti je pořád obrovskej signifikantní nápis MESS (bejvalo tam ACAB). na druhý straně, ve dvoře, furt jsou ty dvě okna, kde bydlí hezkej kluk a kotě (kterej nepřímo může za to, že jsem si zase rozbila nohu, ale o tom jindy), a nad střechama s líbajícíma se komínama se každodenně obloha barví do růžova. 

there are ghosts in the streets of Berlin. 

[ev-from-the-moon]

La Silla Eclipse Sequence

[ev-from-the-moon]

Geographical Portfolio, 1887