galerielauby

[galerielauby]

Richard Wiesner: Radiace

13. 12. 2017 - 21. 1. 2018, vernisáž 13. 12. v 17:00

[galerielauby]

[galerielauby]

Není pochyb o tom, že je dnešní člověk nucen dennodenně vstřebat několikanásobnou dávku elektromagnetického záření, než jaké byl vystaven jeho předek. Zatímco v minulosti   se toto záření na zem dostávalo především z kosmu, dnes o něm lze hovořit jako o jednom z průvodních rysů civilizace. V otázkách jeho dopadů sice dosud nebyl učiněn průlom, jenž by potvrzoval jeho negativní účinky na lidské zdraví (nebo alespoň nebyl artikulován s takovou kadencí, aby lidstvo přiměl vzdát se dobrovolně zařízení, která tyto vlny vysílají). I tady jde však spíše o otázku míry než povahy a nikdo nedokáže předem odhadnout, kde je ještě ona hranice bezpečnosti, a to tím spíše, že stav našeho současného poznání je zcela závislý na artefaktech, rozumějme na vědeckých přístrojích, které zároveň rozhodují o tom, co je a není řešitelné. Stupňující se zátěž, jíž je náš organismus vystaven různým formám elektrosmogu jde v každém případě ruku v ruce s dalšími projevy hypermoderní společnosti. Slovy Ladislava Kováče „narůstá hustota novinek v televizi, na internetu i v novinách; a také hustota dat z vědeckého výzkumu, hustota zboží na trzích; a obecně hustota událostí – a spolu s tím, roste i hustota emocionálních zážitků. Denzifikace je doprovázena efemérizací – všechno trvá jen krátkou dobu; banalizací – všechno se rychle mění na samozřejmosti; a trivializací – jakákoli věc či osoba se záhy stává běžnou a bezvýznamnou.”

I k takovým otázkám směřuje výstava Richarda Wiesnera v Galerii Lauby, jejíž povahu definuje instalace z betonových kvádrů, do kterých jsou zalita funkční a spuštěná rádia. Zvuk, který generují zachycuje soustava mikrofonů a přenáší jej spolu s ruchem ulice do muzejní expozice, kde se v pozici narušitele vkrádá do podvědomí návštěvníků. Zatímco za zdmi muzea tedy instalace funguje především jako metafora informačního smogu, coby příčiny naší roztěkanosti, povrchnosti či ztráty orientace, venku v podloubí je rozevřena dialektickým vztahem: na jedné straně archetypální obavou člověka z neviditelného a na straně druhé, bagatelizací nepostižitelných jevů, vštípenou současné společnosti zejména pozitivisticko-materialistickým nahlížením na tento svět.

Richard Wiesner (* 1976 v Praze) je absolvent VŠUP, Ateliéru konceptuální a intermediální tvorby prof. A. Matasové (1999-2002). Jeho tvorba se nachází na poli institucionální kritiky, angažovaného umění a intervencí do veřejného prostoru. Způsob jeho práce spočívá zejména v jednoduchých gestech, výměnách prostředí či symbolů zpravidla nesoucích kritický náboj. Jako vyjadřovací prostředky využívá objekt, instalaci, video, popřípadě performance.

[galerielauby]

Stach Szumski: Żółć / Žluč / Žluť

13. 11. - 10. 12. 2017, vernisáž 13. 11. v 17:00

[galerielauby]

[galerielauby]

Slovo żółć v polštině označuje jednak žluť (barvu), ale zároveň žluč, tedy tmavě žlutou až zelenou hustou tekutinu hořké chuti, která se tvoří v játrech obratlovců.

Žluč napomáhá trávení – účastní se trávicích procesů, především vstřebávání tuků a poskytuje optimální pH pro enzymy slinivky a střev.

Žlučovými cestami odtéká do tenkého střeva, v době mezi jídly je dočasně skladována a zahušťována ve žlučníku.

Žluč je v polštině také hovorový výraz pro formu psychologicko-emočního stavu, spojeného s pocity vnitřní hořkosti a závisti.

Kromě lidské žluče se v kultuře objevuje také dobytčí žluč.

Zvyšuje stabilitu emulze. Slouží jako přísada pro vodou ředitelné barvy, u kterých zlepšují jejich nanášení na papír.

Formálně żółć, která bude dominantou výstavy, redefinuje všechny doposud známé významy żółci/žluči/žlutě.

Stach Szumski

https://stachuszumski.tumblr.com/

Stach Szumski se narodil v roce 1992 v Gdaňsku. Je absolventem bakalářského studia Akademie výtvarných umění ve Varšavě, oddělení Umění médií. Je zastoupen varšavským Polana Institute. V letech 2013-2016 spolupracoval s varšavskou Galerií V9 a Nadací Vlepvnet. Je spoluzakladatel projektu Nomadic State. V letošním roce představil svou sólovou výstavu Prognoza dla czasów potermomodernizacyjnych (Prognóza pro potermomodernizační časy) v Centru současného umění Zamek Ujazdowski ve Varšavě. Zúčastnil se mnoha výstav a projektů mj. Indias First Biennale of Contemporary Art ve Fort Kochi v Indii, Późna Polskość (Pozdní Polskost) v Centru současného umění Zamek Ujazdowski ve Varšavě, Tajsa v Galerii BWA Tarnów, OUT OF STH Biennale Sztuki Zewnętrznej (Bienále vnějšího umění) organizovaného Galerií BWA ve Wrocławi, Festivalu Der Regionen v Linzi v Rakousku a mnoha dalších.

Szumského tvorba je mnohostranná - sahá od konceptuálních prací, ve kterých kriticky sleduje estetiku států prvního světa, která je vyždímaná z folklóru (projekt Nomadic State, společně s Karolinou Mełnickou), přes čistě intuitivní, vizuální praxi, kde různými médii komentuje široce pojatou současnost. Je autorem mnoha murálů, realizovaných v Indii, Japonsku a na Ukrajině.

Jakub Adamec

[galerielauby]

Richard Loskot: Slepá mapa

13. 10. – 12. 11. 2017, vernisáž 13. 10. v 17:00

[galerielauby]

[galerielauby]

V projektu Richarda Loskota se dovedně snoubí trojice významových syžetů, které zřejmě nejvýstižněji vymezují pojmy participace, hra a sledování. U mříže galerie je připraveno několik jízdních kol, jež jsou po splnění určitých podmínek volně k dispozici. Snadno dostupná půjčovna kol v Ostravě chybí, což je vzhledem k jejímu ponejvíce horizontálně tvarovanému reliéfu trochu překvapivé. Richard Loskot ovšem není tím, kdo by to chtěl změnit – nebo alespoň pouze tím – neboť v jeho plánu se každý, kdo usedne na sedlo kola, zároveň stává aktérem v jeho předem připravené hře. Hře, u které nesejde, zdali hráči byli či nebyli seznámeni s jejími pravidly. Stačí totiž jediný pohyb a cyklista se obrazně mění ve štětec malující po autorem předem podstrčené prázdné kompozici, která procesuálně narůstá po celou dobu konání výstavy, o čemž se může divák snadno přesvědčit pohledem na obrazovku televize umístěné uvnitř galerie. Celý mechanismus fungování projektu stojí na v dnešní době již zcela prosté technologii sledování prostřednictvím GPS lokátoru zabudovaném v konstrukci jízdního kola. Téhož lokátoru, jenž se nachází i v mobilních zařízeních vlastněných drtivou většinou nás všech. Loskotův projekt tak připomíná, že jsme se u�� dávno před tím, než usedneme na jeho kolo, stali štětci, které zanechávají stopu jak svým pohybem po městě s mobilními zařízeními v kapsách, tak i stopu digitální, kterou generujeme časem, jenž trávíme připojení k internetu.

on-line tvorba Slepé mapy http://richardloskot.net/erudino/index.php

Richard Loskot

(* 1984 v Mostě, žije a pracuje v Ústí nad Labem)

Richard Loskot je absolvent Akademie der Bildenden Künste v Mnichově, ateliéru Sochařství Magdaleny Jetelové (2007–2009) a Fakulty umění a architektury TU Liberec, ateliéru Vizuální komunikace Stanislava Zippeho (2004-2011). Jeho instalace a environmenty glosují současný technicistní svět a obracejí se k otázkám našeho bytí na tomto světě. Jeho práce nabývají charakteru technologických zátiší či jemných prostorových kompozicí, jež průběžně informují o autorově svrchované snaze postihnout neviditelné i to co nás překračuje. Richard Loskot je laureátem Ceny Exit (2007), finalista ceny Blumm Prize (2013) a trojnásobný finalista Ceny Jindřicha Chalupeckého (2012, 2014, 2017).

[galerielauby]

Jan Krtička a Vladimír Havlík: Pevnost Evropa

4. 9. - 3. 10. 2017, vernisáž 4. 9. v 17:00

[galerielauby]

[galerielauby]

Tak jako už po tolikáté v Galerii Lauby se ústřední myšlenka společného projektu Jana Krtičky a Vladimíra Havlíka odvíjí od přítomnosti mříže přepažující prostor podloubí Ostravského muzea. A je to zároveň po několikáté, kdy autory, kteří se jinak dosud ve své tvorbě spíše zdržovali jednoznačně angažovaných gest, vybízí reagovat na aktuální společenské dění. Pevnost Evropa je výstava stojící na jednoduché až banální ideji. Jan Krtička a Vladimír Havlík do galerijní kobky symbolicky přesouvají výběr z četných internetových diskuzí reagujících na články o zastavování migrace pomocí plotů a v ironickém gestu jejím účastníkům dopřávají domnělé bezpečí za jedním z nich. Zpoza mříže prázdné galerie promlouvají jednotliví účastníci diskuze virtuálními ústy hlasového syntetizéru, jehož chladný nezúčastněný tón je v příkrém kontrastu k emocionálně zabarveným deklaracím pisatelů. Zaznívající názory jsou vesměs radikální a vůči imigrantům výhradně nepřátelské. Navzdory vypjatosti některých stanovisek však diskuzi charakterizuje atmosféra konsenzu a vzájemného přitakávání. A je to právě absence konfliktu, která činí celou věc krajně znepokojivou. Jako jakékoli názorové gheto totiž svědčí o tom, že jeho „obyvatelé” nestojí o diskuzi, nýbrž pouze o potvrzení vlastních předsudků.

JAN KRTIČKA

* 1979 Olomouc, žije a pracuje v Zittau

Jan Krtička je absolvent Pedagogické fakulty UP v Olomouci (1997-2002) a FaVU VUT v Brně, ateliéru sochařství Jana Ambrůze (2002-2006). V současnosti působí na FUD UJEP v Ústí nad Labem jako vedoucí ateliéru Prostorové tvorby. Krtičkovy práce obvykle vykazují úzké sepětí s místem, kde vznikají, ať už jde o krajinu, výstavní či industriální prostory. Jejich efemérnost a časová omezenost autora přibližně kolem roku 2010 přivádí k úvahám o formě dokumentace svých uměleckých aktivit, když namísto tradiční fotografie volí stále častěji formu audiozáznamu s verbálním popisem díla. Krtička uvažuje o roli umělce jako dokumentaristy, o možnostech a limitech dokumentu, jak po stránce média, tak i s ohledem na sdělení obsahu. Na významu pro něj ale nabývá představa dematerializace uměleckého díla, o čemž vypovídají i jeho realizace typu Jasný tvar (2012), Popisy (2012), Buď připraven (2013) či John Cage – přednáška o ničem (2012, 2014). Jan Krtička je spolueditorem (s Janem Proškem) publikace Dokumentace umění (2015).

VLADIMÍR HAVLÍK

*1959 Nové Město na Moravě, žije a pracuje v Olomouci

Vladimír Havlík je absolvent Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (1978-1983), kde také od roku 1990 vyučuje na Katedře výtvarné výchovy. Havlíkova tvorba je charakteristická svou různorodostí – obsahuje akce (performance, happeningy i land-artové realizace), vizuální poezii, konceptuální knihy a objekty, kresbu, abstraktní malbu, video i textové realizace. Pro jeho práci je typický pohyb na tenké hranici mezi uměním a životem doprovázený permanentní reflexí vlastní minulosti. Akce, kterým se věnuje od konce 70. let, se vyznačují osobitou poetikou, romantikou, naivitou, jemným humorem, přátelskostí a úsměvným exhibicionismem. Jsou charakteristické dualitou příroda – urbánní prostředí, balancují mezi vážně míněným a okamžitě zpochybňovaným. Médium performance a její dokumentace podrobuje kritické revizi také ve své současné tvorbě. Vladimír Havlík je laureát ceny Umělec má cenu (2015), jež je udělovaná autorům, jejichž příklad významně rezonuje u mladé a nastupující generace tvůrců.

[galerielauby]

Znějící, rezonující, vibrující

14/8 — 2/9/2017

[galerielauby]

[galerielauby]

Jonáš Gruska, Michal Kindernay, Daniel Koniusz, Ulrike Königshofer, Paweł Kulczyński, Gordon Monahan, Ivan Palacký, Pablo Sanz, Magda Stawarska-Beavan, Zimoun, Ladislav Železný

kurátoři: Jakub Frank, Matěj Frank, Martin Klimeš, Jozef Cseres

organizátor: Bludný kámen, z.s. www.bludnykamen.cz spolupráce: Výstavní síň Sokolská 26, Fotografická galerie Fiducia, Galerie Dole, Galerie Lauby a Ostravské centrum nové hudby. Výstava Znějící, rezonující, vibrující připravená spolkem Bludný kámen v několika prostorách v Ostravě a v Opavě představuje návštěvníkovi autonomnost rozličných zvukových prostředí, ale především jej nasměrovává k tichu, ve kterém nově uslyší staré zvuky nebo k hluku, v němž rozezná hloubku neznámého ticha. Záznam zvuků, těch neorganizovaných, je zprávou o konkrétním prostoru. Prostor nestojí sám o sobě a zvuky k němu patří, spoluvytváří jej, bez nich je neúplný. Zvuky v nás mohou vyvolávat pocity, vzpomínky, někdy nás nutí přemýšlet, ale většinou je ani nevnímáme, a když se o to pokusíme, můžeme zjišťovat, jak pestrý a zajímavý svět mnohdy vytvářejí. Mluvíme o zvucích „náhodných“ vznikajících jaksi mimoděk při jiných „důležitějších“ činnostech, na které se většinou soustředí náš běžný zájem. Často je možno slyšet zvuky, jejichž zdroje nevidíme a někdy je ani nedokážeme ztotožnit. Pokud je těch zdrojů více, což se v městském prostředí běžně děje, zvuky se prostupují, vrství a mísí. Vzniká zvuková masa či stěna mající mnohdy svou zajímavou strukturu, nebo naopak se mohou setkávat jednotlivé zvuky a vytvářet neobvyklé překvapivé konfrontace a souzvuky. Jsou místa s charakteristickým zvukem, předpokládáme, že to a to místo je jím právě také díky zvukům, které se v něm odehrávají. Jako zapadá nebo vychází slunce, tak se mění v čase i jednotlivá zvuková prostředí. Pokud je v jejich proměnlivosti přijmeme, to znamená, že je plně vnímáme a „čteme“ v nich, tak zjistíme, že ovlivňují naše vnímání toho, co na daném místě pozorujeme, co na něm zakoušíme. Zvuková prostředí jsou zdrojem výrazných smyslových počitků a estetických zkušeností, podobně jako je krajina nekonečným zdrojem fascinujících přírodních obrazů. Proto taky často mluvíme o zvukových krajinách. Zvuky z přirozených zvukových prostředí můžeme nahrávat, přenášet, citovat, izolovat, deformovat, transformovat, můžeme je míchat, spojovat s hudbou či nechávat jen tak. Stejně tak dobře můžeme vytvářet umělá, artificiální zvuková prostředí za použití běžné nebo sofistikované techniky. Zvuky můžeme také nově vytvářet, zesilovat, ztišovat, ale taky hledat, abstrahovat nebo jim dávat jiný smysl, uvádět je v jiné souvislosti. Daný prostor, který má sloužit nějakému konkrétnímu účelu, se může vhodným použitím zvuku stát plnohodnotným, nečekajícím již na své utilitární využití, ale stojícím samým o sobě. Vystavující umělci realizují do konkrétních prostor své představy o komponovaných zvukových prostředích, zabývají se jejich prostorovými akustickými charakteristikami, připravují drobné zvukové události, uskutečňují terénní nahrávky, aby přenesli zvuky do nových souvislostí, putují, aby návštěvníkům předložili zvukové cestovní raporty, vytvářejí zvukové objekty, zaznamenávají hluky i ticha svého okolí, generují nové zvuky, realizují nejrůznější akustické jevy, objevují zvuky znějící hluboko pod hladinou běžné slyšitelnosti, zvuky rezonující i vibrující. Vystavují zvuk, zvuky v prostoru, zvuková prostředí… Výstava se uskuteční v Ostravě a v Opavě současně na řadě míst. V Ostravě je možnost výstavu shlédnout v Galerii Dole, ve Fotografické galerii Fiducia, ve Výstavní síni Sokolská 26 a v Galerii Lauby. V Opavě pak v Bludném kameni, Galerii Cella, v kapli sv. Alžběty a v Hovornách. Dovolujeme si upozornit na rozdílné termíny ukončení výstavy v různých výstavních prostorech. V Galerii Dole a ve Výstavní síni Sokolská 26 potrvá výstava do 15. 9. 2017, ve Fotografické galerii Fiducia a v Galerii Lauby do 2. 9. 2017. Výstavy v Opavě potrvají do 15. 9. 2017. Martin Klimeš

Výstava se koná za finanční podpory MKČR.

[galerielauby]

Matěj Frank: Chronolog

13. 7. - 10. 8. 2017, vernisáž 13. 7. v 17:00

[galerielauby]