horyamorekecu - Tumblr blog

horyamorekecu · 5 years

Text

SLAVÍCI Z MADRIDU

Tři čtvrtě na tři, bar Goscanos, Chulilla. Tohle místo miluju, ale tři čtvrtě na tři by bejt nemuselo. A přitom to začalo docela nevinně.

Po celým dni lezení jsme si s Adélou řekli, že se tam zastavíme na jedno. Takže vcházíš do hospody a zdravíš se tam s každým druhým. Už jsem v Chulille nějakou dobu, tak tam ty lidi poznávám. A oni mě. Jako doma.

Čtvrteční večery bejvá v Goscanos jam session. Samozřejmě nemáme vůbec tušení, v kolik jam session začíná. Jsme ve Španělsku, takže zřejmě ani místní neví. A je jim to jedno. No a nám vlastně taky. S českou krů ve složení Petr, Jirka, Pítrs, Adéla a Fíla tak volíme vyčkávací taktiku. Z jednoho piva se tak rázem stávají dvě, tři nebo tak něco. Důvodem je čekání na kulturu, takže seems legit.

Bar je úplně plnej. Víc to snad ani nejde, ale další lidi pořád přicházej. Jsou tu všichni. Hrát se začíná něco mezi devátou a desátou. Gypsy Kings, Buena Vista Social Club a tak. Skills jim rozhodně nechybí. Postupně se tam vystřídaj snad všichni, co pracujou v baru. A taky hodně hrajou ty Italové, se kterejma jsem lezl v úterý. Jen na ty Slavíky z Madridu pořád čekáme. Zatím marně. No aspoň máme důvod k dalšímu pivku.

Těsně před dvanáctou už víc lidí stojí a pohupuje se do rytmu. To se líbí hlavně Adéle, která ještě odpoledne tvrdila, že nepije. Večer pak, že to pivko ochutná. A teď je v party animal módu. Není cesty zpět. A muerte!

Okolo půl jedný Petr postává u podia a hypnotizuje hráče a jejich nástroje. Mluví jenom česky, ale tu kytaru a místo za mikrofonem si obstarává dost zdatně. Majolenka, Zabili, zabili a nějakej ten českej underground mají úspěch. No a pak Slavíci z Madridu. Na ně jsme čekali. Jenže po nich se nám domů ještě nechce. Takže zůstáváme, zpíváme, tančíme a bavíme se. Klasickej čtvrtek.

Okolo třetí se balej nástroje na zvedaj židle. Čas se rozloučit. Místní skořicovej drink jsme ochutnali a další jsme si nedali. Naštěstí. Tak dobrou.

0 notes

horyamorekecu · 5 years

Text

ROADTRIPIN‘

Jedenáct dní, sedmnáct set dvacet osm kilometrů, šestnáct benzínek, jedenáct mejdanů, dvacet tři druhů tapas, třicet sedm litrů vína a jen jedna solidní kocovina. Až na počet dní jsou ty čísla samozřejmě vymyšlený, protože nikdo z nás by to nespočítal. Ani počet slz uroněnejch dojetím jsme nakonec nespočítali. Ale celý je to based on true story.

Plán nebyl. Nebo vlastně trochu jo. Vlastně plán dojet z Barcelony do Malagy je taky plán. Takže vlastně byl. V plánu bylo stihnout letadlo do Prahy a po cestě na letiště si to užít. Na cestu jsme měli těch jedenáct dní, takže cajk.

Roudtrip začíná pěkně zvostra. Prej dojedem do Valencie. Tak jo. Kilometry dálnic krájíme jak něco, co se krájí dobře. Posloucháme jen tu nejlepší muziku, pomlouváme lidi, na benzínkách dáváme jen to nejlepší kafe, kouříme a kupujeme čipsy. Tak zhruba takhle bude vypadat i zbytek vejletu.

První lahev vína otevíráme na předměstí Valencie. A pak tam otevíráme i druhou a třetí. Vítr fouká, moře šumí a víno do nás teče. Červený El Prisonero zaujalo etiketou s přísným borcem, kterej je na ní vyfocenej zepředu i z profilu. Vostrej čávo. Dohromady jsme ho koupily dvě bedny minimálně. Jednoznačně oficiální drink roudtripu.

Takový to, jak na štědrej den sedíš ve Valencii u Ciudad de las Artes y las Ciencias, slunce tě nešetří, dáváš si čtvrtý pivko a nějakej kapr se salátem tě moc netrápí. Koukáme po holkách a holky koukaj na nás. Teda aspoň některý. I ve Valencii docela dobrý.

Štědrej večer nastal v Chulille. Sedíme na náměstí, pijeme červený a trochu promrzneme. A taky vyhládneme. Toho kapra fakt nemáme, takže si musíme vystačit s kanadským lososem. Jako druhej chod pak servírujem těstoviny plněný ricotou, žampionama a lanýžema. No a trochu to prolejváme Prisonerem. Nevím, kolik stál ten losos, ale musel bejt drahej. Asi osmdesát gramů sušený ryby. Vánoce – ryba, check. Zbytek byl z Lidlu a taky dobrý. Martin Hlaváč by si liboval.

Vejlet v Chulille byl skvělej. Jen jsme si na těch patnáct kilometrů mohli vzít nějakou vodu. Ale to je jen detail. Jinak jsme si ten ne moc známej kaňon se stometrovejma kolmejma skálama a řekou užili. Po skalách jsme nelezli, takže babička nemusela mít strach.

Takový to, když se tvoje šestimetrová kára dostane na místo, kam se nikdy neměla dostat. Od začátku jsem měl strach, že se dostanu do situace, ze který může zachránit akorát jeřáb. Nebo nákladní vrtulník. Kromě toho, že má ten barák v Granadě krásnou terasu s výhledem na centrum města, nám Nelo ještě říkal, že tou károu tam nemáme jezdit. Nahoru jsme se dostali bez problému, jenže problém máme teď.

Carmen na nás čeká a my dorážíme okolo jedenáctý. A až před barák, žejo. Na naší káru docela kouká. A sousedi taky. Zpětně to chápu. Takhle velký auto tam asi nikdy nebylo. Doktorka Carmen, tmavý vlnitý vlasy, tmavý oči a hezkej úsměv. Láska na první pohled. Škoda, že musíme ještě zaparkovat auto. A pak je taky škoda, že nám to zabere asi hodinu.

Takový to, jak stojíš v kopci a tu zatáčku mezi barákama nemáš šanci vytočit. Místo tam prostě není. Párkrát ti to chcípne, protočíš kola, spálíš spojku a na každý straně máš tak asi centimetr. Někdy míň. A taky nemáš kam couvat. No a pak tam přijede náš novej španělskej kámoš, kterej se chce na svým skůtru dostat domů. Jiná cesta tam nevede. Trochu smůla, protože dostat se nazpátek se nám taky nedaří. Takže nám aspoň ukazuje, jak vypadá místní temperament.

Spojka ještě nehoří a my zas stojíme nahoře. Kára je na chodníku. Ten cholerik už projel a další dvě auta taky. Teda spíš takový autíčka. Takže pohoda. Chvíle odpočinku. Ještě dejchám. Z toho chodníku se pak do našeho esíčka najíždí o něco líp, takže couvnout o deset čísel a popojet o patnáct musím jen dvanáctkrát. Honza s Pólem přitom ukazujou, kolik milimetrů zbejvá do odření zdí a dodření auta. Skills. No a pak už jen nastává taková ta chvíle, kdy ti spadne kámen ze srdce. S klukama se dohodnem, že sem už autem spíš nepojedem. A pak dáváme v obejváku víno. A pak ještě jedno.

Takový to, když zjistíš, že vstupenky do Alhambry se kupujou pár měsíců předem. Škoda, že nemáme pár měsíců. Ale i tak si Granadu užíváme. Navečer se pak vidíme s Honzovou kamarádkou z Erasmu. Alba Teresa, tmavý vlnitý vlasy, tmavý oči a hezkej úsměv. Láska na první pohled. Vystřídáme pár barů a v noci dojdeme na místo, který nám Nelo doporučil na západ slunce. I bez západu slunce vlastně dobrý. Konec večera pak probíhá s trochou toho červenýho na terase, odkud je kromě centra města vidět i zasněženej Mulhacén. Styl.

„Sierra Nevada, jo? Tam máme chatu. A zejtra mám čas. Nechcete přijet?“ Jasně, že chceme, zlato. Jsme tři bezďáci a do odletu máme ještě trochu času. Že tam nemáte elektřinu? Poslední půlrok žiju jako pračlověk, takže nějaká elektřina mě moc netrápí. Něco po poledni dorážíme do Ógrivy, kde jsou zrovna trhy. Víc hipíků pohromadě jsem snad ještě neviděl. Tyhle dredatý lidi, co žijou v dodávkách a maj psy. Už zase svítí slunce a my už zase dáváme kafe. Společně s Albou Teresou a její sestrou Laurou sedíme na obrubníku a koukáme na lidi. Hory jsou nad náma a my se do nich těšíme.

Patnáct kilometrů do kopce po prašný cestě jsem teda nečekal, ale dojedeme tam bez problémů. Kamenná chalupa je ve vejšce 1800 metrů. Velká louka, výhled na moře a někdy je prej vidět i Afrika. Tu my nevidíme, ale úplně ji tam cítíme. Tohle místo si zamiluješ úplně hned. Lesy, potoky, výhledy na horský vesnice a za náma ten Mulhacén.

Takový to, jak dojdeš pro dřevo, zatopíš v krbu, ogriluješ maso a zaleješ to červeným vínem. Nic ti nechybí. A když jo, tak si přidáš. Prej se tam chodí spát brzo. Jenže my jsme si párkrát přidali a jdeme spát v půl pátý. Docela dobrej mejdan.

Snídaně na horský louce před chalupou taky není úplně špatná. Mraky se válí pod náma a my si užíváme na slunci. Už zase. Nakonec i pár kilometrů ujdeme. Honzova zkratka přes drolící se skálu byl docela dobrej zážitek. Jenže mraky jdou nahoru a pomalu se začíná stmívat, takže je na čase hodit holky zpátky do Ógrivy, stavit se na večeři a vysmrknout směr Sevilla.

Takový to, jak lezeš na střechu cizího obytňáku, abys zachránil hakis. Dávali jsme neskutečný výměny a pak to tam spadlo. Ještě, že měli zavřený střešní okno. Dovnitř bych asi nešel. A pak taková ta turistická klasika. Město, káva, holky, pivo, tapas, káva a tak. Jako proč ne. A hned další den Cordóba. Ve stejným stylu.

Takový to, jak při parkování couváš do kopce. Ten strom vidíš, ale ta větev tě překvapí. Naštěstí je jen málo věcí, který se nedaj opravit stříbrnou páskou. Takže tejpujeme jako o život. Střepy přinášej štěstí. Jen na mejdan k Zuzce dorážíme se zpožděním. Dáváme drink a pak hlavně sprchu. Teď už nejsme špinavý, takže můžeme dát pro změnu nějaký to víno. Mejdan v Aloře taky dobrej.

Dopolední káva v La Gargantě se dá. A pak už dupeme do kopce. Kluci dávaj menší hajk, zatímco já lezu se Zuzkou. Žádný mocný výkony se nekonaj. Těch pár lezeckejch rest dejů mě fakt unavilo. No a ty čtyři cesty taky. Naštěstí má Zuzka s sebou láhev červenýho, který se jmenuje Pata Negra. Po čtyřech cestách tak dáváme Patu Negra. No a pak ještě pivko v nádražce v El Chorro. Za mě pěknej poslední den tohodle roku. A to ještě zdaleka nekončí.

Takový to, jak sedíš na střeše dodávky a pozoruješ novoroční ohňostroje mezi skálama. El Chorro je v tomhle vděčný. Jsme řádně vystřelený, protože pár Prisonérů už padlo. Dáváme ještě pár jinejch drinků s cizíma lidma, co jdou na párty. See you in da club, my friend!

V půl čtvrtý dáváme mejdan na střeše nějakýho baráku. Pozvaly nás tam ty schody, který se nám postavily do cesty. Jen panu majiteli se to moc nelíbilo, takže se vracíme na mejdan. Španělskej rejv je pořád v plným proudu. Drum’n’base střídá dubstep. Skvělej výběr. Hodně pekelnej mejdan.

Takový to ráno, kdy lituješ, že jsi nezemřel včera večer. Kill me please. Jako fakt. Tak šťastnej novej. Životní funkce jsou obnoveny během odpoledne, takže si dáme menší zdravotní procházku, která končí v nádražce. Máme posledních pár euro, ale na nějaký ty pivka a nachos to stačí. Si to uděláme hezký, ne?

Toho chlápka vedle nás známe. Včera večer předstíral, že je MC. No a teď motá obrovskýho špeka a k tomu si dává pivko. Po krátkym rozhovoru zjišťujeme, že takovou snídani si dává každej den. A nakonec se i podělí. Prej i prodává. Za dvacet euro nám prej něco nechá. Dáme mu všechen keš, co máme. Docela čumí. Devět a půl Eura je fakt hodně. Ale jsou to pořád peníze, za který získáváme lokální bylinu. Dneska nepijem. Hakis, žbirko a spát. První den tohodle roku se stal. Nebo povedl. Nebo tak něco. Asi.

Velký finále, brácho. Snídaně v la Gargantě a cesta do Malagy. V Malaze pak káva, pivko a tapas. Druhýho ledna a na pláži je dvacet tři stupňů. Podepisujeme pohledy pro Pólovy babičky a kluci se už těšej domů.

Sedmnáct nula pět, Costa Del Sol Aeropuerto, čas se rozloučit. Kluci letadlo stihli, takže náš plán vyšel. Ani nevím, jak pár slovy popsat, jaký to vlastně bylo. Zamačkávám slzu a těším se, až zase něco podniknem. Muchas gracias.

Jo a ještě bych chtěl říct, že každej správnej roadtrip má svůj soundtrack. No a ten náš byl hodně správnej, takže my ho vytvořili. Takže tady je.

1. Pink Martini – Donde estas, Yolanda

2. Rosalía – Malamente

3. José Feliciano – Feliz navidad

4. Luciano Pavarotti – Turandot: Nessun dorma!

5. Gypsy Kings – Baila me

6. Queen – Fat bottomed girls

7. Chavéz Charkéz – Kukuřičné placky

8. Third World – Reggae Ambassador

9. Midi lidi – Ráno

10. Midi lidi – Doktor

11. Queen – I want to break free

12. Frank Turner & Jon Snodgrass – Happy New Year

13. The Orb – Golden Clouds

Bonus track: Em Rudenko/Opičan Havel – Čekání na nulu

0 notes

horyamorekecu · 5 years

Text

BARCELONA

Náš byt v Barcelonettě patří do kategorie epic. Dveře z obýváku musíš otevírat opatrně, abys nenabral někoho na chodníku. Trochu asijskej styl. Holky dorazily odpoledne, Honza navečer a mejdan byl.

Druhej den probíhá nějaký to courání po městě. Farah s Dinou jdou do Sagrada Familia, zatímco já s Honzou dáváme kávičku, pivko a koukáme na holky. Gaudího skvost jsme už viděli, takže koukáme po jinejch skvostech.

Tapas bar v El Raval vybíral Nelo, Honzův kámoš z Erasmu. Dobrá volba. Večeři si tak můžeme odškrtnout a teď je čas vypít lokální bary. Míříme na nějakou jam session, ale Nelo vlastně neví, kde to je. No co. Zastavujeme se na pár jinejch místech a okolo jedný pak dorazíme i na ten slavnej jam session.

Nelo bydlí v Granadě. Tam máme namířeno. Jeho brácha tam má barák a my máme kde spát. Mejdan pokračuje a nám je jasný, že na Montserrat se zítra nepodíváme. No co, podíváme se tam jindy.

0 notes

horyamorekecu · 5 years

Text

BACK ON TRACK

Takový to, jak si sedneš do vlaku, zapneš laptop, sundáš si sluneční brejle, ale za chvíli je ti úplně jasný, že nenapíšeš ani čárku. Venku svítí slunce a pozorování pobřeží z vlaku je vlastně docela zábava. Snídani v Sants jsi si taky užil, takže tě nic netrápí. Máš dobrou hodinu na to, abys jen čuměl. A to taky děláš.

Nádraží v Le Camp des Borges je vlastně spíš jen zastávka. Vystupujou se mnou další dva lidi, ale typnul bych si, že asi spíš omylem. Pěkná díra, tenhle Camp. Trochu se divím, že tu vlak vůbec zastavuje. Do centra je to asi deset minut pěšky. Mám chuť na kafe, takže se stavuju v místním podniku, kde chuť na kafe přestávám mít vcelku okamžitě. Přesouvám se na konec města a je čas stopovat.

Do Cornudelly se dostávám na dvě svezení. Místní ženy mě nenechávají moc dlouho postávat u krajnice. Díky. Zastavím se v pekárně na kafe a večer pak v Gomě, kde píšu těch pár řádků, který jsem nenapsal ve vlaku. Je to tu jako doma. Škoda, že zejtra zas jedu.

0 notes

horyamorekecu · 5 years

Text

NENÍ JENOM MOST A HRAD

Miluju ten pocit, když se letadlo odlepí od země. Ne, že bych lítání nějak moc prožíval, ale tenhle krátkej moment mám prostě rád. Ještě se zlehka usměju a zbytek letu prospím. Byl to zase kolotoč, tyhle dva tejdny v Praze mě unavily.

Dva tejdny ve stylu oběd a whisky s Tomíkem. Boulder s Dominikem a pak drink na Palmovce (úplně jsem zapomněl, že takový místa existujou). Dobrý víno a mizerná muzika. Večeře u Valerie s Matějem, pouštění vinylů a nějaký to víno. Cesta domů okolo Bullerbynu a Somál na baru. Drink se Somálem. Zavíračka.

Oběd s Hondou. Lezení s Árou. Pár piv s Árou. Lezení s Lízou. Drink se Simonou. Lezení s Kubou Hančilem. Mejdan v Nota baru. Návštěva babičky a drink s Tugce. Danova oslava a mejdan, na kterým jsem byl o čtyři hodiny dýl, než to bylo nutný. A další den, kterej skoro nebyl.

A ty palačinky, který jsem tentokrát ségrám nedělal k snídani, ale k obědu. Protože mejdany nejsou náročný. Náročný jsou ty rána po nich. A stěhování s Hondou, který na druhej pokus vyšlo. Tentokrát Honda svou káru nastartoval, takže mýmu stolu to u Hondy v obejváku sluší.

Lázně na lodi a skákání do Vltavy, pak drink na Vinohradech. Dlouhá procházka zmrzlou Prahou a trochu vína v Mlýnský kavárně, kde se od mý poslední návštěvy před pár lety nezměnilo vůbec nic. Ještě boulder s Peťákem a Árou, drink s Bárou a už jedu na letiště. Slunce svítí, ale je fakt zima. V Barceloně taky svítí a je tam o patnáct stupňů víc, takže se těším.

V Bullerbynu jsem byl asi pětkrát a tu krásnou holku jsem tam potkal dvakrát. Podruhý jsme na sebe koukali a i nějakej ten úsměv tam proběhl. Škoda, že jsem tam byl zrovna s jinou.

Dva náročný tejdny končej v barcelonský čtvrti Sants. Spím zase u Paoly, která ale ještě není doma. Hm. Ale je tam Iban, takže v pohodě. Je to pro něj docela překvapení, protože mu nic neřekla. Tetuje asi do desíti a pak se zjeví. Koupil jsem nějaký víno, takže dáváme skleničku. Je taky unavená, takže se těším, že půjdu spát brzo. Jenže máme si co říct, takže na slova dobrou noc se dostává až v půl druhý. Byl to dobrej den.

0 notes

horyamorekecu · 5 years

Text

ÚTERÝ, 4. PROSINCE 2018 – MY GYPSY AUTOPILOT

V batohu mám klíče, laptop, kartáček na zuby, lezečky a mágo. Docela dobrá výbava na dva tejdny v Praze. Po včerejšku by mi nechyběl drive na zkoušení dalších pro mě těžkejch cest. Jenže zase by mi chyběla kůže na prstech, takže na pár dní do Prahy se už těším. Spaní v posteli, snídaně, obědy a večeře s kamarády, sauna a občas nějaký ty umělý chyty. Dá se.

V Barceloně je krásně, zatímco v Praze určitě není. Na předpověď počasí nemám náladu, takže se nechám překvapit. V Barceloně se ještě stavím na snídani a pak už vyrážím směr El Prat. Při minimalistickým stylu cestování se pak stavuju ve free shopu a po vzoru Jitky T. se navoním testovacím vzorkem parfému, kterej používám. Do Prahy tak letím připravenej.

I came back to my hometown incognito. Úplně stejně, jako to zpívaj Gogol Bordello ve svý písničce My gypsy autopilot. Takže taky překvapení. Takhle to dělám skoro dycky. Počasí ne úplně tragický, zato hlad dost velkej. Stavuju se ve svý oblíbený vietnamský restauraci poblíž Náměstí Míru a k hovězímu s fazolkama dostávám solidní nálož americkejch koled. Jako nehroutím se, ale tohle mi fakt nechybělo.

Každopádně jsem zase v Praze a chvíli se tu zdržím. Tak dejte kdyžtak vědět. Jsem pro jakoukoli špatnost.

0 notes

horyamorekecu · 5 years

Text

PONDĚLÍ, 3. PROSINCE 2018 – FROM SIURANA WITH LOVE

Bořím se do gauče a stávám se jeho nedílnou součástí. Večeře byla fantastická, ale ta Johnova tráva mě vodrovnala. Stejně už jdou všichni spát, takže v obýváku ještě zhasínám vánoční výzdobu a spokojeně zaplouvám do toho gauče. Skleněná dýmka zůstává na stole jako memento. Those days...

Celý to začalo v pekárně, kam jsem dorazil jako první. Za chvíli se už vedle mě usmívaj Ondra s Kačkou a po chvíli i Maky a Honza. Venku je nádherně, takže tam zase sedíme dlouho. Prsty pálej, ale do skal se těším. Poslední den, takže tam chci něco poslat.

Cesta do Siuranely Est je z těch delších, ale i ta se mi líbí. Poslední část je po kramlích, takže si to můžeš počítat jako první cestu. Klasickej rozlez. Ondra nám nacvaká Lo Deje to Blanco. Já se pak navazuju na lano, abych to zkusil ještě jednou na top a hlavně si tam nastavil tu předpolední presku. Prostě to potřebuju cvaknout a pak to vybouchat. Pár lišt a pak seš v dobrejch. Tak jo!

Vostrej pokus jde skvěle. Cvakám po cruxem, vracím se do větší lišty, sklepu a jdu na to. Crux přeběhnu a noha mi ustřelí až nad ním. Zařvu si a udržím to, takže klid. Rozklepu se až kousek před dalším cvakáním. Je to zábavný, protože vím, že už jsem v dobrejch. A taky vím, že když to cvaknu, tak se přestanu klepat. No a tak to prostě udělám. A pak už jen klasická dolezová mantra. Hlavně to neposer, bráško. A moje druhý sedm áčko je tam. Ani to nebolelo. Mám radost.

Pak jde na svůj pokus Kačka, ale v cruxu padá. Pěknej pokus. V Estu už je stín, takže se přesouváme naproti do El Pati. Tam je krásně, ale je tam tak půlka Španělska. Skoro všechny cesty jsou obsazený, takže Crosta Panic ani Ay Mamita se konat nebude. Užívám si slunce a do Prahy se mi moc nechce. Honza si zase užívá kecy chytráků, co lezou vedle. Takový ty frajeři, který určitě mluvěj i ze spaní. Honza rozjíždí solidní hejt a všichni ostatní se baví.

Přesouváme se do El Cargol, kde by mohlo bejt něco volnýho. A je. S Ondrou jdeme do La Morena de Muntsant za sedm á plus, Maky s Kačkou do Purgandus Populus za sedm á. Obě linky maj čtyřicet metrů a končej ve stejným slaňáku. Za převisem, kterej vypadá dost přísně. Převisů se bojím, stejně jako ostatních věcí v lezení. Klasická hněď.

Ondra v onsajtu, já jdu na zkoušet fleš. Lišta střídá lištu, občas něco většího. Krásný lezení. Ale těch čtyřicet metrů, to je fakt docela dlouhý. Přes crux se dostanu. Vlastně ani nevím, kde přesně byl. Strach? Jo, ten občas mám. Ale snažím se na něj nemyslet.

Skoro nahoře si odpočinu na polici a můžu zase do stěny. Dvě presky a pak ten převis. Prej se z něj nedá spadnout. Jsou tam dobrý chyty. Upřímně tam nechci moc padat. Pode mnou je celý údolí. Taková ta klasika, mám nadlezeno a noha klouže. Ale já to držím. No a pak to i dolezu. Takže opět radost. Děkuju svojí krů za podporu. Pobalíme věci a jde se na večeři. Z parkoviště poslední pohled do Cargolu, kde akorát leze jeden týpek ten převis. A padá z něj. Takže spadnout se tam asi dá.

Paella, dvě pivka a kafe. Tohle by šlo. A pak už cesta do Barcelony. Jedu s Honzou a Makčou vzadu na jejich lavici. Bezpečnostních pásů netřeba, safety third. Cesta ubíhá pěkně. Na Vánoce budou v Chiullile, takže se tam snad zase uvidíme.

Do Can Battló jedu Uberem. Potkám Carlese, kterej akorát odchází. A Paola tam není. Prej se vrátí. Mezitím si říkám, že toho dredatýho týpka s dost otravným americkým přízvukem jsem už někde viděl. Tricklineři dávaj poslední polety a pak je na čase vypadnout. Paola se objevuje v pravou chvíli. Ten dredatej týpek jde s náma. Je to Paoly přítel. Pecka. Dáme se do řeči. Občas řeknu nějaký slovo, ale dialog to moc není. Takže zase rádio, co nejde vypnout. Byl v Siuraně, takže tam jsem ho viděl.

Druhá večeře u Paoly společně s Johnem, Ivanem a Mellisou. Jako doma. Lepší ukončení tripu si nedovedu představit. Perfektní den.

Do závěrečnejch titulků pak samozřejmě patří poděkování. Special thanks go to Jesse, Jordanne, Lianne, Cillian & Laurence, Clay, Marťas, Jurgen, Tade, Klíček, Špicál, Kačka, Moni, Max, Pepa, Zuzka, Honza, Maky, Ondra, Kačka a Paola. Fakt díky, fantastický tři tejdny v Siuraně.

Kačka je tam dvakrát, protože jsou dvě. Takže klid.

0 notes

horyamorekecu · 5 years

Text

NEDĚLE, 2. PROSINCE 2018 – PROJEKT, KTEREJ TRVÁ DÁL

Dneska se cejtím dobře. Mastermind od Moffata jsem četl už dvakrát, takže si cestu vizualizuju pořád dokola. I ten boulder nahoře mám zkrokovanej, tak se uvidí. Na zahřátí lezu něco lehčího a vedle mě tahá Cédric Lachat šest béčko pro svoji holku. Leze v botech na běhání. Dohromady jsme silný.

Vostrej pokus číslo čtyři. Ten vršek bych asi vylezl i poslepu, jenže sílu do posledníh boulderu mi to nepřidává. Lišty se přes noc nezvětšily a já to tam prostě zase nezvednu. Předpolední den v Siuraně a mám pocit, že tohle prostě nemůžu dát.

Ještě chvíli se snažím vymyslet ty kroky jinak. Ale význam to nemá. Je hezky a tak se rozhodnu vzít si svoje presky a vykašlat se na to. Je tu dost jinejch cest, ve kterejch se můžu zničit, takže je na čase posunout se dál. Maxe pak jistím v Mandragoře, což je jedna z nejhezčích lajn v Primaveře. Třicet pět metrů v červeným pruhu skály. Těžkej onsajt, ve kterým Max sedí. No nic.

Přesouváme se do El Pati, kde Max leze nejdřív Crosta Panic a pak Ay Mamitu. Obě linky se mi líbí a obě by mohly jít. Obě maj čtyřicet metrů. Crosta Panic patří mezi ty linky, který se lezou pořád. Mága je v ní víc než v lezeckým obchodě v Cornudelle. Já se pak rozhoduju pro Crostu Panic, ale něco za půlkou to balím. Jsem vorvanej a prsty bolí.

Vedle nás leze Maky s Honzou a Kačka s Ondrou, takže dobrá nálada nechybí. Makča v něčem padá, takže nechybí ani emoce. Její drive se mi líbí. Do Pati svítí slunce až do večera, takže tam lezeme a užíváme si hezkýho počasí.

No a večer velký překvápko. Goma. Ještě před tím je ale úkolem večera najít Grega. Greg je týpek z Austrálie, kterej našel Ondrovu bundu a vzal ji, aby se neztratila. Dobrej plán, brácho. Ondra to hodně ocenil. Především to, že v ní měl svoje klíče od auta. Takže při cestě do Gomy se ptám náhodnejch lidí, jestli nejsou z Austrálie. No a nejsou.

Asi po hodině Ondra našel Grega, takže se to vyřešilo. Byl v Gomě. Kde jinde, žejo. Poslední večer, dáváme víno a bavíme se o lezení. Ještě, že to lezení existuje. Aspoň se máme o čem bavit.

Zbylá kůže na prstech zase bolí, takže mažu furt. Přemejšlím, že bych to zejtra taky zabalil a odjel do Barcelony dřív. Jenže Kačka chce zkoušet Lo Deje to Blanco. Takže zase začínám přemýšlet, že bych dal ještě nějaký to sedm áčko. Takže se domlouváme, že se sejdeme ráno v pekárně a ještě to zkusíme. Takže cajk. Restdeje budou až v Praze.

0 notes

horyamorekecu · 5 years

Text

SOBOTA, 1. PROSINCE 2018 – PROJEKT

Tyhle restdeje na hajlajně. Fakt skvělej nápad. Takhle rozbitej jsem nebyl už dlouho. To se poleze.

V cestě Se m’apaga la badufa mám nacvakaný svoje presky, takže se bude zkoušet. Dva rozlezy a jde se na to. Druhej pokus je o dost lepší než ten první. A ten třetí ještě o něco lepší než ten druhej. Jediná škoda, že padám v tom samým místě. Ty lišty prostě udržím, ale už to tam nezvednu. Dva vostrý pokusy na den mi stačej, nejsem Margo Hayes.

Večer je mejdan u Pepy, takže všechno v ólrajtu. Dneska poslal svoje první osm béčko, takže dobrá nálada určitě nebude chybět.

0 notes

horyamorekecu · 5 years

Text

PÁTEK, 30. LISTOPADU 2018 – TOHLE NENÍ REST DEJ

Plány na ranní highline session vzaly za svý vcelku záhy. Venku je krásně, takže klasicky nikam nespěchám. Užívám si, že v autě je relativně teplo. A když už konečně vylezu ze spacáku, tak si užívám, že i venku je teplo. Takže si užívám i snídani venku. A bavím se s lidma, který se u mě zastavujou. Už tu nějakou chvilku jsem, takže mám pocit, že znám celou Siuranu.

K lajně dorazím okolo poledne. Max už tam je, ale taky si dává na čas. A navíc mi nabízí, jestli chci jít první. Tohle hajlajnový gentlemanství mám rád. Tentokrát ale chci. Takže to trvá jen pár minut a už jsem na lajně. Sessions dám dohromady tři, což je na mě docela solidní číslo. Prsty sice nedřu, ale zato mám vodřenej zbytek rukou. Dohromady zase jen pár kroků. Ale rozhodně dost dobrý. Na rozdíl od sundavání lajny, který trvá hodně dlouho a dost u toho vymrznu.

0 notes

horyamorekecu · 5 years

Text

ČTVRTEK, 29. LISTOPADU 2018 – HIGHLINE

Zase kavárna, mazání prstů a zevl. Lezl bych, tý kůži líný se nechce růst. Takže nemám moc na výběr. Odpoledne se stavuju na highline, kde si dám jednu session. Stát mi na ni jde, chodit moc ne. Ale venku je hezky, a kromě Lukyho je tam ještě Max se Suzi, takže docela zábavná společnost. Domlouváme se s Maxem, že zejtra dáme zase.

0 notes

horyamorekecu · 5 years

Text

STŘEDA, 28. LISTOPADU 2018 – PROLEZENO II

To kafe po ránu je skvělý, ale v pekárně sedím skoro sám. To asi proto, že je venku nádherně. Ale moje prsty tak bohužel nevypadaj. Po chvíli se objevuje Dani Andrada, takže je možný, že i ty nejtvrdší borci mají dneska rest.

Můj program na dnešní den se skládá z mazání prstů Climb-onem. Dělám to tak asi každejch pět minut, takže je to zábava na celej den.

Jsem efektivní, odpoledne stíhám ještě přehradu. Je teplo, takže oblíbená ledová koupel se tentokrát dá snést. No a večer už jen movie night u Pepy a Zuzky. Dawn wall s Tommy Caldwellem trvá pocitově asi tři hodiny a je to velká Amerika. Tommyho sledujeme už od základky. Jako hezký, no, ale svižnější střih by tomu filmu slušel.

0 notes

horyamorekecu · 5 years

Text

ÚTERÝ, 27. LISTOPADU 2018 – PROLEZENO

Výmluvou dnešního dne je, že mám prolezeno. Jenže pak to potvrzujou i zkušený lezci, takže to vlastně není výmluva. Podle Pepy je to klasická borůvka. Nikdy jsem to neslyšel, ale při pohledu na fialový bříška prstů, kterejm se teď může o kůži jenom zdát, je mi celkem jasný, co tím myslí. Čekaj mě minimálně tři dny bez lezení, kůže prej zas naroste. Takže klid.

Ještě před tím ale zkouším flešovat sedm áčko. Dostanu se kousek pod crux, ale prsty pekelně bolej, takže na to kašlu. Díry v prstech nevypadaj nejlíp. Teprve pak se dozvídám o tom svým deficitu kůže na prstech. Zuzka zatím posílá svoje první sedm áčko a Maky pak sedm céčko. Takže večerní program je jasnej. Holky půjdou na svý send cakes a já se v tý Gomě teda asi taky stavím, no.

0 notes

horyamorekecu · 5 years

Text

PONDĚLÍ, 26. LISTOPADU 2018 – ZASE NĚJAKÝ TO LEZENÍ NEBO CO

Předpověď počasí na dopoledne je nahovno, ale vychází skvěle. Sedíme v pekárně a řešíme nesmysly. To mi jde, takže pohoda. Navíc ta smršť venku je dostatečná výmluva.

Odpoledne ale začne svítit, takže se do těch skal podíváme. Plán máme znamenitej. Klíček chce lézt šest cé plusko v L’Herbolari, pak sedm áčko v Siuranella Centre a pak se ještě přesunout do Estu. Je tak skoro jistý, že budeme mít šanci odřít se o minimálně polovinu křoví v celym údolí. No a to mám rád.

Šest cé plusko bylo ve starym průvodci za sedm á. Takže je logický, že kdybych měl lezeckej deníček, tak si to píšu za sedm á plus. Cesta docela bolí. Vostrý chyty a ne úplně jasný nohy. Nic, na co bych se potřeboval vracet. Takže vyrážíme na Centre. To sedm áčko by mělo patřit mezi jednodušší. Pěkný slabový lezení a ve dvou částech menší převis. Tyhle dvě části docela bolej. Klíček s tím bojuje, ale nakonec v tom sedí. Ale pěknej pokus.

Jeden ze symbolů v průvodci nedoporučuje lezení v některejch sektorech, pokud fouká silnej vítr. Dneska fouká jak na záoceánským parníku a mezi ty sektory patří jak L’Herbolari, tak Siuranella Centre. Klíček tak bojuje nejen se dvěma převisy, ale i s matkou přírodou. Dobrej výběr sektorů. Nahoru se mi moc nechce, ale někdo to musí vybrat. Motivace není, takže toprope. Je to hezká cesta, ale ty dvě části fakt nejsou zadarmo.

V Siuranelle Est nefouká, takže výhra. Ale zase tam nesvítí slunce, takže vlastně spíš remíza. Nevím, jak se to stalo, ale po cestě nacházím motivaci a jdu na onsajt sedm áčka. La Deje to Blanco, třicet metrů. Nádherná cesta, ale tu druhou presku od konce z těch lišt cvaknout prostě nezvládám. Je vedle mě, kousek pod úrovní těch lišt. Takže na ten nejt chvíli pomrkávám a pak už letím.

Pro ostatní žádnej výjimečnej pád, ale pro mě vlastně docela ty vole. Zkouším to ještě čtyřikrát, střídám tam různý lišty, ale dycky to dopadne stejným pádem. Hodit čtyři až pět metrů je vlastně docela v pohodě. Aspoň v tomhle mírným převisu. Jenže pak už se začíná stmívat a mně začíná bejt jasný, že tohle asi nezkrokuju. Možná kdybych necvakal tenhle nejt. Ale to bych vlastně taky nedal. Dostal bych infarkt dřív, než bych stačil spadnout.

Klíček je zmrzlej, ale dělá, že není. Navíc by asi rád svoje presky, který tam jsou nacvakaný. Na rozdíl ode mě má u sebe majlonku, takže už jedu dolů, abych si ji vzal, mohl to vylézt ještě jednou a pak z ní slanit. Ze sektoru jdeme potmě. Takže musí bejt všem jasný, že to prostě drtíme co to de. Večerní mejdan u Pepy pak ukončíme jako rozumný lidi a zejtra tak můžeme vstát brzo, abychom využili dopolední slunce v Siuranelle Est. Byl to dobrej den.

0 notes