hsaoms

[hsaoms]

X

možná se někdy dokopu k dopsání uplynulých měsíců, ale značně o tom pochybuji, takže teď se pokusím jen o jakési uzavření

[hsaoms]

3. východy a západy a časová kocovina

letěla jsem 25.2. v pondělí v sedm hodin ráno, neděli jsem strávila posledním loučením a zbavováním se nepotřebných věcí, nešla jsem vůbec spát (další věc, kterou nedoporučuji), pokoj byl čím dál tím víc zprošťován mé existence a někdy kolem třetí ráno jsme s rodiči a bráchou vyjeli  

na letišti jsem byla jako první, díky bohu jsem neletěla sama, ale s dalšíma dvěma aupair, myslím, že bych to bez nich nezvládla, obzvlášť ne na londýnském letišti, kdy se ze mě stal zombík, který nespal víc jak 26 hodin let z Prahy do Londýna byl překvapivě rychlý, překvapilo mě, jak nepohodlně/vyděšeně jsem se cítila, když autobus jel po levé straně, přišlo mi, že jsme jen pořád cestovali z terminálu na terminál a pak z gatu do druhého a byla jsem zmatená, dost možné je, že náš terminál byl žlutý, nevím proč, mám tuhle část spojenou se žlutou barvou, děkuji holkám za to, že mi koupily teplou snídani (mějte peníze na kartě, nebuďte socka jako já) seděla jsem jako hromádka neštěstí a sotva se držela pohromadě, únava mi neprospívá, nato mi přišla krásná, dlouhá, bolavá zpráva z Čech a ze mě byl ještě větší uzlíček co mě drželo při životě, abych hned neusnula v sedadle, bylo jídlo #otesánek, načež mě rozčílilo množství plastů, v kterém je balené

řekla bych, že jsem spala v rozmezí hodiny až tří, prostřední sedadlo opravdu není pohodlné

přilétali jsme do New Yorku, který bičoval prudký vítr, a my se třásli s letadlem, zároveň to byla jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem viděla, vlny na moři z výšky vypadají jako bílý bordel, ale když se k nim přiblížíte, stávají se z nich zvláštní tancující rostliny, rostou a zanikají, pod tím správným úhlem se z modré stane kovová se zlatými odlesky a celé to připomíná horninu, zerozovanou krajinu

na palubě letadla jsme vyplňovali jakýsi veledůležitý dokument, kde se ptali, jestli dovážíme ovoce/maso, či jsme byli v poslední době na poli “Holky, až se vás bude úředník ptát, jestli máte jídlo, tak odpověď je ne.” já, vyděšená z autorit: “Ale já mám v batohu sladkosti a sušenky pro mou rodinu.” “I tak řekni ne.” v příručce od agentury jsem se dočetla, jak projít imigračním je zdlouhavé, náročné a blablabla, takže to mému klidu nepřidalo, protože co kdyby ten úředník na základě mé lži, že do USA nic nedovážím, objevil mou horalku a já se musela na místě otočit a letět domů a ještě by mě předtím vyslýchali a pravděpodobně vysvlékli do naha, že jo? tak ani jedno se nestalo, odpověděla jsem jen na otázky, kde budu bydlet a o kolik se budu starat dětí přišla nejhorší část naší cesty - přes hodinu jsme čekali na kufry, tenhle kout letiště vypadal zašle a depresivně, proklínala jsem se, že cestuji s notebookem, který váží skoro tunu, a zas jsem čekala, kdy si pro mě přijdou (asi jsem lehce paranoidní), po nekonečných minutách a představách o ztracených zavazadlech jsme se vykodrcali ven, do haly, kde na nás čekal kluk z agentury, vyprovodil nás, společně s dalšími lidmi k autu, do obličeje zasáhl vichr a slunce štípalo, tři hodiny odpoledne, můj mozek ztracen ve vlnách času cesta na tréninkovou školu měla trvat hodinu, jeli jsme více jak dvě, všichni v autě mluvili španělsky, včetně řidiče, já umím španělsky ledatak jedno sprosté slovo, přišla jsem si tak mimo, vzdálená a cizí, sledovala jsem poletující odpadky a cihly, všechno se jevilo cihlově a podzimně, čím jízda byla delší, tím víc jsem si opět představovala fiktivní scénáře, jak nás tenhle chlápek veze někam do přístavu a prodá nás nekonečné nesmyslné dálnice hlad, z kterého se chce člověku zvracet

[hsaoms]

2. horská dráha

odpočítávala jsem dny těšila jsem se bála jsem se  stresovala jsem se, byla jsem vzhůru do čtyř ráno a vytvářela seznamy s naprosto jistým pocitem, že zešílím připravovala jsem se, ale zároveň nevěděla jak loučila jsem se bez jakékoliv předchozí zkušenosti redukovala jsem tak moc, až mi zůstal batoh a kufr s 13 kily**, do kterých jsem se snažila vměstnat svůj život, redukovala jsem věci a i lidi byla jsem nostalgická, nad každou maličkostí jsem si říkala, že je to možná naposledy, co ji vidím, co vidím z MHD slunce zapadat nad tímhle konkrétním panelákem na Déčku, co jdu do Lidlu koupit hummus, co... přišla jsem si jako sklenička, kterou jsem jednou upustila na táboře, byla to taková ta ze školní jídelny, na jejímž dně se nachází váš věk, točila se po kachličkách, na krátký okamžik/nekonečné vteřiny se zastavila na hraně a pak vyprskla, měnící se v malé střepy plakala jsem pořád  v jeden moment jsem si přišla jako po rozchodu, jako kdyby mi vyrvali kus mě nechávala jsem věci na poslední chvíli a ještě více se stresovala: vízum jsem vyřizovala necelých čtrnáct dní před odletem a mezinárodní řidičák poslední úřední den*, nedoporučuji byla jsem vděčná nedocházelo mi to  pracovala jsem skoro pořád  měla jsem krásnou rozlučku s kamarády, jeden z našich nejlepších večerů, sešlo se nás hodně, smáli jsme se, dostala jsem prstýnek ze struny, CD, fotky a kopu lásky neměla jsem zdání, jak to zvládnu bolelo mě všechno

*pravděpodobně nepomohlo, že jsem do Prahy jela ve 4 hodiny ráno, pro ty, co nevědí, ambasáda je střežena několika policisty, kamerami a bůhvíčím, musela jsem projít skenerem, odevzdat elektroniku, visačku mít viditelně na sobě, pak se to podobalo jakémukoliv jinému úřadu, vytiskla jsem si číslo a čekala, až mě zavolají, hrozně jsem se bála, že mi z nějakých záhadných důvodů zamítnou vízum, třeba proto, že jsem pomlouvala Trumpa, nebo že nejím hamburgery, šla jsem k první přepážce, český muž si vzal mé dokumenty a zeptal se, co jedu dělat, sedla jsem si, u druhé přepážky mi anglicky mluvící žena vzala otisky prstů, sedla jsem si, u třetí přepážky se mě jiná anglicky mluvící žena ptala, kolik mám dětí na starost a jaké mám s nimi zkušenosti, načež se rozkošně usmála a sdělila mi, že mé vízum je schválené, byla jsem překvapená, jak snadné to bylo, čekala jsem nepříjemný výslech, kdy na mě vyšťourají nejmenší podrobnosti a zeptají se mě na toho kluka z Ruska, s kterým jsem se bavila, když mi bylo 13 let jsem tu přes agenturu, která vyžaduje od každého (mezi)národní řidičák, i když ten člověk nebude u rodiny řídit (jako já třeba), získání je snadné, stačí vaše fotka a padesát korun, jelikož mi očividně chyběl adrenalin v krvi, šla jsem na úřad poslední možný den, vystála jsem si frontu, aby mi muž za okýnkem sdělil, že mám špatnou velikost fotografie, (VELIKÁNSKÉ DÍKY NEŠIMU, KTERÝ MĚ OPĚT ZACHRÁNIL), tak mě v posledních minutách vezl kamarád domů, vzala jsem flashku a nůžky, jeli jsme do drogérie, natřikrát se snažili fotku vytisknout a málem za pět pět jsem si odnášela kousek papíru 

[hsaoms]

název mého blogu je zkratka z písničky, u které jsem měla pocit, že perfektně vystihuje mé pocity  Hippie Sabotage - Angels on my side  ....  I don't wanna go on the road that I've been before I wanna go see the world where I've never been before I wanna see all these people that I've never met before I wanna go give you everything and everything and more ......

https://www.youtube.com/watch?v=IuIWhP4FFeM

[hsaoms]

1. It’s a match!

tenhle blog jsem vytvořila pro sebe (a všechny, které to bude zajímat) o mé cestě za oceán

ani nevím, kdy se mi zrodila v hlavě tahle myšlenka, nicméně je to několik let zpátky, je natolik spojená se mnou, že už si ani nepamatuji dobu, kdy jsem nechtěla odcestovat

vybrala jsem si USA z důvodu, že mám pocit, že bych v Anglii nepřežila, a byť to bude znít sebevíc hloupě, nezvládla bych to kvůli jejich počasí

odmaturovala jsem a po týdnu dvou neustálého oslavování a (morálních) kocovin, jsem se rozhodla konečně něco změnit a začala jsem vyplňovat přihlášku, po půl hodině mi volala slečna z agentury a dohodli jsme se, že ještě ten týden přijedu na informativní schůzku do Prahy, byla jsem překvapená, s jakou rychlostí se mi ozvala, a čekala jsem podobný průběh po celou dobu (haha)

na schůzce byly další 4 holky, bývalá au pair/vedoucí nám v prezentaci shrnula skoro vše, co už jsem věděla z jejich stránek, nakonec nás zpovídala v angličtině, což jsem nečekala a byla jako první, nicméně jsem zjistila, že moje angličtina opravdu není tak hrozná jako u jiných, ale zdálo se mi, že nenabízím takové kvality (rozhodně jsem nevystudovala střední, kde jsou praxe v mateřské školce, nepracovala jsem v domě s handicapovanými dětmi) nad přihláškou jsem strávila den/dva, kdy jsem nedělala opravdu nic jiného, jen ležela v posteli a snažila se co nejlépe napsat, co mě baví, proč bych byla skvělá a čeho chci dosáhnout, na vyplnění je toho miliarda (seznam chorob byl nejotravnější a nejdelší)

od schválení přihlášky mě drželo to, že jsem neměla hotový řidičák a papír od lékaře, což se mi povedlo sehnat někdy v září, slečna z agentury obvolala všechny, které jsem uvedla v referencích, a přihláška byla schválena (konečně)

dostala jsem se tedy na web, kam chodí žádosti od rodin, zároveň tam člověk najde články o tom, jak se připravit, sbalit, jak probíhá odlet, přílet, treninková škola, jak zmírnit homesickness, hry pro děti a taky jsem musela splnit online kurzy na téma bezpečnost, jídlo, alergie, nemoci a další. v záhlaví je napsáno, abych zveřejnila video, že 80% rodin se nedívá na přihlášku, když není uvedeno, což jsem neudělala z důvodu lenosti/nedostatku kreativity/pocitu méněcennosti, přesto se mi ozvaly rodiny

byla jsem nervózní před prvním skype hovorem (a taky jsem něco popila), upřímně si ho už nepamatuji, nepamatuji, kolikrát jsem volala, ale vždy to proběhlo relativně stejně - nervozita, uklízení lahví (které mám jako vázy), několikrát se převléknout, naaranžovat světlo a pak konverzace, po které jsem snad měla pokaždé krásný pocit, vyzařuje z nich obrovské množství pozitivní energie, jsou plni úsměvů a já pak taky byla

byla jsem v kontaktu s rodinou z Californie, co by kamenem dohodil k Hollywoodu, zdála se perfektní a já už počítala, že budu s nimi, načež jsem dostala facku, už poněkolikáté, s emailem, kde mě vychvalovali do nebes, ale hledají někoho jiného, spousta rodin se mi už nikdy neozvala, v tu dobu jsem ležela v nemocnici a byla celá zdrcená, že nad tím trávím tolik času a nic z toho, chtěla jsem se na to vykašlat, hledala jsem si dobrovolnictví v cizině, koupila letenky do Budapešti a pak se ozvala nová rodina, skypovali jsme 3x v rozmezí půlhodiny/hodiny, první hovor jsem byla já připravenější, druhý hovor byl pro mě těžký (fiktivní scénáře, co bych dělala, kdyby...), třetí hovor jsem viděla i děti (zamilovala jsem si holčičku a její názor, že nemá ráda princezny, protože jsou vždy bezmocné a čekají na muže), šlo to vážně skvěle, přestože jsem to čekala, když mi počtvrté volali a řekli, že mě chtějí, tak jsem se malém radostí rozbrečela

následovalo zaplacení agentuře, další spousta papírů (a kdybych nebyla člověk, co tak nerad chodí k doktorům a na úřady, takže všechno odkládá a pak to odkládá tak dlouho, že už se mu do toho vůbec nechce, byl by můj život a celý tenhle proces příjemnější) a taky mi přišly visačky na kufr

*dostala jsem se k tomuhle až po měsíci, co jsem ve Státech, takže si pořádně nevzpomínám, co všechno jsem chtěla sem napsat*