invisblebob

[invisblebob]

Placení na randíčku

Na rande za ženu rád zaplatím útratu, protože já jsem ten kdo jí pozval. Rozhodně nechci, aby si myslela, že je mi kvůli tomu dlužná a musí se mi nějak revanšovat. Když za vás kamarád zaplatí útratu v restauraci tak Vám to udělá radost a příště platíte vy. Takové pěkné gesto nic víc. Pokud žena navrhne, že chce platit 50/50 tak to může znamenat jen dvě věci: je dostatečně uvědomělá feministka anebo vám naznačuje, že s vámi nechce mít nic společného. Takže to je 50/50 Placení je pouze prostřední krok aby se z toho stalo hezké gesto. Mělo by to začít tím, že žena chce za sebe zaplatit. Připraví si peněženku a snaží se to udělat tak aby si toho muž všiml. Tím mu dá šanci udělat to hezké gesto. Bez této malé interakce si jinak připadáte jako chodicí peněženka od které se očekává placení - velk�� turnoff. Muž se nabídne zaplatit. Můžete mu říct, že placení bude 50/50. Co to značí - jsme si již řekli. Po zaplacení přichází další kritický moment. Poděkování. Tohle je nejkritičtější krok. To že za někoho zaplatíte, není maličkost a aspoň minimální lidská slušnost je poděkovat. Poděkování může být pouze malé a tiché - v pořádku. Nejhezčí je samozřejmě přímé poděkování. Pokud nepoděkujete - automaticky ztrácím jakýkoliv zájem. Opět si připadáte jako chodící peněženka. Jinak se to nezdá jako dobrý skutek. Nevím možná mám příliš vysoké nároky. Přijde mi to jako základní etiketa aspoň doprdele poděkovat. Píšu to protože tato situace se pořád opakuje. Možná si to někdo vezme k srdci.

[invisblebob]

Znáte to jak se dveře zavírají?

Jsou to skoro dva roky co jsem sem napsal naposledy. 

Neplánoval jsem sem nepsat, ale tak nějak se to stalo. Sorry.

Po dvou letech života s covidem jsem dostal chuť taky něco napsat. Celosvětová pandemie mě obrala o erasmus a určitě mnoho dalších vzpomínek, které se nestaly. Nejsem v tom sám - nás všechny obrala o zkušenosti, vzpomínky a taky o přátele/příbuzný/kamarády. Tak doufám, že už nám covid zavírá dveře.

Hlavní důvod proč sem dnes píšu je protože se zavírají důležité dveře pro mě. Dodělal jsem vysokou školu. Zdárně. Hlavně ke konci jsem už nevěřil, že se to podaří. Sám jsem si to zkomplikoval, ale to je na delší debatu. Pro mě je období studia takové bezčasí. Čas plynul, ale bez povšimnutí. Vždy bylo nad čím se stresovat - domácí úlohy, zkoušky, projekty a nezbyl moc čas nějak moc přemýšlet. Což bylo fakt super. Málo kdo pozná ten pocit když dodělá všechny zkoušky na první pokus za 3 týdny. Pocit volnosti. Nemusí zítra nikam vstávat a má prostě volno. Proto bezčasí. Má to ale jen jeden háček - jako student nemáš dost peněz (pokud nepocházíte z vyšší vrstvy). Takže jestli chceš cestovat tak musíš vymyslet jak to udělat levně. Ne nemůžeš si koupit všechno co bys chtěl. V tomhle období chybí finanční svoboda. Není to nic moc podívat se na účet a zjistit, že tam máš posledních pár tisíc. 

Přijde mi jako bych měl několik let v sobě nádor a dostudováním jsem se ho konečně zbavil. Zase mi přijde, že všechno je možné. Pokud bych chtěl mohl bych odjet prodávat olivy do Itálie.

Dokončíte školu a najednou už vám není 20 a možná ani 25. Pomalu, ale jistě se blížíte ke 30 a asi by tak měl vypadat i váš život. Je to trochu depresivní vidět svoje kamarády na svatbách a nebo jak se jim rodí děti. Jejich práce přináší ovoce. Několikaleté vztahy se proměňují a dále rostou. Což ale není můj případ. No prostě se sám sebe ptám “Co teď?”. Cítím se stejně jako když jsem šel první 1. září na střední školu a úplně stejně jako když jsem byl první den na vysoké škole. Máte stáhnutý žaludek a vůbec netušíte kam máte jít, nikoho neznáte a nevíte jaké to bude. Je to směs pocitů: nervozita, chuť zvracet, vzrušení. No tak tímto se zavírají dveře za studiem. Budu rád vzpomínat ale vracet se mi nechce.

Chápete, že už se blížím do věku kdy si moji rodiče pořizovali děti? No tak a teď už jen dalších plus mínus 40 let pracovat, oženit se, pořídit si děti a splatit hypotéku. Jo a nezapomenout umřít na konci.

To snad není celý život že, ne?

[invisblebob]

Změny

Od posledního příspěvku se toho dost změnilo. Konečně jsem uspokojil svoje rodiče a získal titul. Najednou o mě nemají rodiče starosti, a tak nějak mi dali pokoj. Což je fajn. Dnes se prostě už tolik tituly nenosí jako dříve. Skoro mi přijde že je o nich dobré mluvit snad jen na pohovorech i když bychom na ně měli být právem hrdí. Nejspíše je to tím, že vysokou by chtěl dnes každý a kde je poptávka tam je i nabídka. A tak vznikly školy, které za peníze vám po několika letech dají titul čehosi. Jenže titul je jen pár písmen před jménem – učeného to z vás neudělá. Co z vás ale odborníka na problematiku udělá je několik let tvrdého studia. Mělo by být přirozené, že titul prostě nezíská každý, protože ne každý má nervy se srát se učit nové věci dalších několik let.

A i když mi přijde že studium bylo náročné a prošel jsem u zkoušek kde propustnost byla 40 %...tak stejně mi nepřijde že bych něčeho hodnotného dosáhl. Je to možná škoda. Dnes je prostě divná doba 

Taky jsme se přestěhovali do lepšího. To je věc, na kterou jsem se těšil už velmi dlouho. Sice o 15 let později ale i tak to za to stálo. 

A to jsem nedávno dodělat jednu práci a teď nade mnou visí “Diplomová práce”. Říkal jsem si, že si studium prodloužím, ale čím více jsem nad tím přemýšlel tak mi došlo, že vlastně už to chci dodělat a přestat žít většinu roku ve stresu. Doufám, že přijdu do práce a že to bude v mnoha ohledech odlišné od toho, jak fungují (respektive v některých ohledech vůbec nefungují) vysoké školy. Hlavně ale že to nebude tolik stresující. 

[invisblebob]

To nikdo neví

Jaký máme vliv máme na prostředí, ve kterém žijeme? Ovlivňuje pak toto prostředí i nás?

Člověk se naučil zbavovat odpadu plamenem. Naučil se to už velice dávno. Představte se, že odpad, který doma vyprodukujeme tak z velké části končí ve spalovně. Tam se odpad změní v popel (část se dostane do ovzduší). Tím si myslíme že je problém vyřešen že? No představte si, že existuje odpad se kterým se toto udělat nedá. Odpad z jaderných elektráren je nebezpečný, a to na tak dlouhou dobu že z hlediska lidského života to je v podstatě navěky. Vyhořelé palivo a odpad vzniklý manipulací (ochranné obleky, části samotné elektrárny...) s palivem jsou nebezpečné. Člověk by si řekl – no tak to spalte a někam vyhoďte. Otázka je, co s tím? No nějaké chytráky napadlo: hodíme to do moře a pak už to nebude problém. Německo Francie a Spojené království toto přesně udělalo a ani ne tak daleko od pevniny. Fotka kde se Greenpeace snaží o přerušení shozu radioaktivního odpadu do moře.

Další fotka je několik let poté. Fotka z průzkumu mořského dna. Některé sudy jsou neporušené jiné jsou otevřené dokořán. Ještě horší jsou snad záběry kdy vedle prázdného sudu si spokojeně plave ryba. Tuto rybu pak zachytí sítě a zítra se objeví na vašem talíři. Dobrou chuť.

Podle výzkumů účinků radioaktivity na faunu a flóry víme že změny jsou obrovské. Nízká plodnost, vyšší poměr defektních potomků, vyšší úmrtnost mladých a stromy nevědí kam mají růst. Jsou ale tyto změny trvalé? Můžou se dědit skrz generace?

Velká část antikoncepce, kterou používá spousta žen projde tělem a dostane se přes odpadní systém do řek. Odpad nečistíme tak důkladně. Řeky to pak roznesou do oceánů a samozřejmě jsou tím ovlivněné ryby. Nízká plodnost ryb? Antikoncepce je pak uložena v mase ryb a jednoho dne se vám dostane na talíř. Koloběh pak pokračuje až se to dostane úplně všude.

A co teprve plasty? Plast se postupně zmenšuje do menších a menších rozměrů odkud se dostane opět do ryb. Tyto plasty jsou mikroskopické. Testy vody zjistily že už jsou přítomny ve zdrojích, které se zdály jako nepravděpodobné, že by mohly být kontaminovány. No ví někdo, co se stane, když budeme jíst a pít tento plast? Jaké účinky to má na organizmus tak to už vůbec nikdo.

A co teprve mrtvé části moře kde už nežijí žádné ryby? Tyto části se každým rokem rozšiřují. Voda není dostatečně okysličená nebo co. 

Každý rok je méně vody ve studnách. Vrty se musejí dělat hlubší a hlubší dlouhodobé trendy ukazují velký úbytek každý rok.

Antibiotika dnes čím dál méně zabírají a jednoho dne budou potřeba mnohem silnější. Důvodem je jejich nadužívání. Silnější antibiotika bohužel dnes neexistují a nový výzkum bude stát hodně peněz které zatím nikdo nechce utratit.

Ke všemu, co bylo výše popsáno existují vědecké studie, které toto potvrzují, ale jsem příliš líný pro hledání citací. Po chvilce googlení ale získáte dostatečnou představu.

Každý rok dokážeme vyčerpat přírodní obnovitelné zdroje dříve. Každý rok se v tom zlepšujeme a zlepšujeme. (existuje graf který ukazuje vypouštění CO2 do atmosféry a v grafu jsou dvě křivky: jedna ukazuje obnovitelnou budoucnost kde lidstvo přežije druhá křivka ukazuje průběh vypouštění kdy lidstvo nemá šanci na záchranu. Otázka pro čtenáře zní: po jaké křivce se teď pohybujeme?)

Když něco nevíme tak to neznamená, že to neexistuje. Zajímalo by mě, co pro nás bude to osudné. Jestli zamořené prostředí, nedostatek vody a jídla, supervirus, na který nebude zabírat žádný lék, celkové neplodnost nebo snad světový konflikt? Důležitější otázka je však kdy...

[invisblebob]

Co s člověkem, který vám splní vaše vnitřní přání?

[invisblebob]

Existuje?

Je na mě veden útok. Blíží se konec mého bakalářského studia – dokážete si asi představit co musím ještě udělat. Další zodpovědnost, kterou mám si taky bere hodně času...a k tomu děvče které mě svedlo. Vypadá to, že vše je v pořádku. 

Samozřejmě jsem ve stresu nicméně jsem se s ním naučil lépe pracovat. Přestal jsem si to tolik brát. To je velký posun. Hlavně minulý půlrok byl peklo. Víte, jak se to říká “Co tě nezabije...”. Vím, že režim, který teď mám není úplně zdravý pro tělo ani mysl. Vydržím více než minule ale upřímně velmi se těším až to vše dokončím a posunu se zase o etapu dál. 

Tohle děvče je jako já. Jsem tak arogantní že si myslím že mám dar na poznávání lidí. Není to žádná nadlidská schopnost prostě mě už lidi tolikrát podělali, že jsem se z toho poučil no. Vlastně hned ten první večer jsem poznal že je stejně praštěná/zvrácená jako já. No teď bych nejradši řekl že jsme se vzali a žili spolu až do smrti. Za jiných okolností ano. Bohužel jsou věci, které z morálního hlediska nedělám a tohle je bohužel jedna z nich. Jak často potkáte někoho Vám takhle blízkého?

[invisblebob]

Co považujete za největší lidský vynález? (Může to být cokoliv)

[invisblebob]

Jak vím, že žiji

Zkoušet nové věci je žit. Ať už je sebešílenější nebo hloupé, dokud děláme věci, které nám rozšiřují obzory tak jsme jistojistě na živu. Jako jeden z mála tvorů na zemi jsme byli obdařeni nevyčerpatelnou zvídavostí. 

Jeden takový příklad. Dokáže nějaký člověk porazit medvěda holýma rukama? Nejspíš nikdo. Dokáže, ale člověk vymyslet způsob, jak ho porazit s využitím prostředků které má k dispozici? To zaručeně ano. Na to je potřeba být zvídavý a nebát se nových věcí. Je to naše největší zbraň. To je to, co nás odděluje od zvířat. 

Zkoušet nové věci a překonávat prvotní strach ze selhání nebo co by na to řekli ostatní pak vyústí v osvobozující pocit svobody. Je to jako se vznášet. Pokud vám připadá že je každý den stejný jako ten předchozí tak něco děláte špatně. Jen vegetujete. Je potřeba jednou za čas udělat ze všedního dne den zapamatováníhodný. Proto vás povzbuzuji abyste hned zítra zkusili něco, co jste ještě nikdy nedělali, protože rozšiřování obzorů nás dělá lidmi.

[invisblebob]

Generace manchild

Jako četl jsem o své generaci už hodně. Takové ty lifestalové magazíny, kde jejich cílovka je právě moje věková kategorie a celý marketing postaven na porevolučních dětech. Často jsou plné debilních reklam a o to debilnějších článků. Většinou je zadarmo (kdo by za to platil že?) rozdávají v kampusech vysokých škol. Ať už se o mileniálech píše cokoliv tak se vždy ta negativní věc dokáže převrátit do pozitiva (what the actual fuck?). 

Od svého bratra se dozvídám že i všichni jeho kamarádi jsou na tom dost podobně. Bydlící u rodičů, bez vztahu, a tak nějak bez cíle. Bohužel to samé můžu říct o velk�� části svých známých. Existují tu ale výjimky potvrzující pravidlo. Většinou jsou to ale lidi z rozvrácených rodin a nic jiného, než se co nejdříve osamostatnit nezbývalo. 

Není pozitivní dlouho bydlet u rodičů. Je to divný. Člověk zpohodlní a zleniví. Všechny ty články a debilní časopisy vám sice budou tvrdit opak... Pokud mají rodiče svoje děti opravdu rádi tak jednoho dne jim musí říct, že je na čase, aby se osamostatnili a možná je potřeba na ně i trochu zatlačit.

Nemám moc rád takové ty rady od lidí, co si sami poradit nedokázali právě teď mezi ně patřím. Já si teprve budu muset poradit. Nicméně když vidím svoje spolužáky, jak jsou na tom oni – ještě na tom nejsem tak špatně. Pokud jdete na vysokou ještě nedospělí tak vám v dospění moc nepomůže spíše vás ještě zakonzervuje.

[invisblebob]

Lidé jsou slabý

Sakra. Kde jsou ti silní jedinci, kteří udávají věcem směr? Ti kteří dodrží co si sami slíbí?

Člověk obecný je neuvěřitelně slabý jedinec. Líný a slabý. Znám takových lidí, kteří pořád říkají, jak věci změní. Jak změní sebe. Jak budou více sportovat, více se učit nebo méně si stěžovat. Taková ta lživá věta, kterou si říká každý kuřák. “Poslední cigareta a od zítra nekouřím”. Takové ty klasické lži.

Když se sami sebe zeptáme na otázku, proč něco děláme je možné, že nenajdeme odpověď. Pak je tedy nasnadě proč takové věci vykonáváme. Někdy nám ale odpověď není příjemná a radši si sami něco vylžeme. Je neuvěřitelné, jak můžou někteří lidé asi sobě lhát a pořád mít tu neochvějnou sebedůvěru která je vlastně postavena na písku.

Musí existovat i část lidí kteří když řeknou že to už nikdy neudělají tak se tak stane. Jsou upřímní sami k sobě a jsou prostě o mnoho lepší než všichni ostatní. Rád bych je potkal, protože ti musejí být extrémně zajímavý.

[invisblebob]

Tam je problém

Kam se podívám tam vidím problémy. Často mě vytočí a často chci něco říct, ale velmi často to nedokážu. Problém je v tom že kdybych říkal to, co si myslím tak vím, že nebudu oblíbený. Bohužel všichni chceme být oblíbení a kdo ne tak ten lže. Tak to v sobě dusím a akorát jsem z toho otrávený. 

Jenže je to celé jen v mé hlavě a měl bych se naučit s těmito věcmi lépe vyrovnat. Je to můj boj. 

[invisblebob]

One, Two ...

[invisblebob]

Letní láska. Nějakou druhou duši se, do které se bláznivě zamiluji a ona do mě. Budeme spolu trávit každou vteřinu a pořád se držet za ruce a na konci léta se rozejít a udělat z toho hezkou vzpomínku která navždy zůstane v našich srdcích.

To bych chtěl...

[invisblebob]

Vyčerpání

Mám v sobě teď trochu zmatek. Od konce zkouškového - které je mimochodem docela náročné (fyzicky i psychicky) - jsem trávil více jak 16 hodin denně tím že jsem makal. Měsíc a půl jen v dílně s asi třemi dny odpočinku. Výsledek? Naprosté fyzické vyčerpání, pocit prázdnoty a pořád mě vytáčí maličkosti. Jsem v podstatě permanentně naštván. Tento pocit mě tedy vůbec nebaví. Musím si odpočinout a znova si vzpomenout co mě baví. Tohle chování je velmi nezdravé a člověk si jednoduše vybuduje syndrom vyhoření. 

Mám před sebou velmi těžká rozhodnutí. Musím se rozhodnout, zdali chci dál pokračovat ve vedoucí pozici či nikoli. Musím si vybrat bakalářku. Musím si konečně vyřešit rozvrh.

Chci se chvíli flákat. Chci si něco přečíst. Chci si zaběhat. Chci si projet na sk8. Chci si vzít kolo a jet někam hodně daleko. 

Chci nechat šrámy na duši zmizet...

[invisblebob]

Líbali jsme se v hospodě. Líbali jsme se před hospodu. Líbali jsme se v autě. Líbáme se na rozloučenou. Držíme se za ruce. 

Víte jak to je. Nesmí se to zakřiknout.

[invisblebob]

Odpojit se

Hej ty! Tady je důvod proč přestat mít hlavu skloněnou na svítící obrazovkou a je lepší se koukat přímo na svět - svýma očima.

Je to přesně to tady dole.

Toto je graf všech barev, které se dají vytvořit z červené modré a zelené (graf se jmenuje sRGB). Ten malý trojúhelník uprostřed je to, co vidíš v té svítící obrazovce. Svět mimo displeje je mnohem barevnější. Šedá část ani nejde vyprodukovat na tom zařízení na kterém to čteš. Takže vypni telefon, notebook nebo televizi a poznej ty barvy sám!

[invisblebob]

Negativismus

Nevím, jak začít, aby to nevyznělo příliš negativně už od začátku ale už i tohle je asi nějaký začátek. 

Opravdu si myslíme, že jsme pupek světa. “Zlaté české ručičky” je něco co už dávno neplatí. Celou situaci nejlépe ilustruje Ester Ledecká. Ona se stala šampiónkou ne pro Čechy ale pro sebe...a je to vůbec špatně? Celou problematiku kolem ní hezky shrnuli v jednom časopise. “Je zázrak že se tady někdo jako Ester vůbec objevil – státní podpora tělovýchovy a školství je totiž naprosto tragická.” Pan Ledecký se pyšní tím, že od státu si nevzal ani korunu na její trénink. Pak se tady v Čechách poplácáváme po zádech, jak jsme ve všem dobří.

Jenže tato situace není jen ve sportu ale ve školství obecně. Teď jsem to pochopil. Na jedné vysoké škole se rádi všichni poplácávají po zádech a říkající si, jak jsou nejlepší. Často slyším věty jako “...ten je nejlepší v Evropě a skoro i ve světě...” nebo “největší odborník...”. Světu to ale někdo zapomněl říct, že tu máme světové vědce. Jenže realita je prostě naprosto jiná... Jakmile ale tato instituce vytvoří někoho velmi výjimečného – bohužel to není naprosto její zásluha. Jeden takový příklad – student dokázal vyvinout něco co si ostatní studentské projekty kupují za statisíce. Menší, lehčí a dost spolehlivé. Nikoho to ale nezajímá. V komunismu by tento člověk dostal pomalu celostátní vyznamenání. Tím nechci říct, že minulý režim byl lepší.

Nevím, jestli se úroveň studentů na vysokých školách snižuje, ale vím že zájem o vzdělání určitě. Pokud většina lidí bere vysokou školu jen cestu k titulu a opovrhuje vysokou školou tak je něco naprosto špatně.

Nejsme skvělý národ plný géniů a nejsme pupek světa. Jsme naprosto průměrní. Situace by ale mohla být mnohem horší...že Slováci? Totiž množství Slovenských bratrů v Čechách je trochu zarážející (rozumněj na vysokých školách). Tato situace napovídá že to na Slovensku bude ještě horší než u nás.

Jedno z řešeních, jak zlepšit vysoké škole je snížit jejich počet. Co takhle mít prostě jen jednu fakultu strojní v republice, jednu fakultu dopravní... Třeba ty fakulty rozdělit mezi vysoké školy. Toto opatření by znamenalo zvýšení kvality vyučujících ale také studentů obecně. Tituly dnes přibývají a my se ženeme vstříc americkému modelu soukromého školství. Tento stav není vůbec dobrý.

Tak nějaký dobrý závěr by to chtělo. Takové to světlo na konci tunelu. To tady tentokrát nevidím. Nevidím v budoucnosti žádné zlepšení aktuálního stavu.