ivapise - Tumblr blog

[ivapise]

24022022 // otázky III

jak se člověk stane umělcem? 

je to předurčený? nebo se to prostě jen tak stane?

kde se bere v člověku ta niterná touha tvořit, 

vyjadřovat se? 

vzít svý pocity, myšlenky, vidění světa a zhmotnit je, nechat je prostupovat z nitra lidský existence do širýho prostoru?

proč to někteří mají  a někteří prostě - ne?

[ivapise]

09122021 // fragmenty

sněží mi do duše a vlnovka se pořád ještě nezvedla. je unavený čtvrteční ráno - vlastně spíš poledne. čekám na věci co se nestanou líně jako na smilování bez síly se pohnout - z místa. 

koukám z okna noční tramvaje -  když s ní obtahuju obrysy zamlklý prahy. chci řvát  psát zpívat  a spát. - ale nedělám ani jedno  z toho.

chtěla bych se do tebe zabalit jako do deky - a nechat se hladit po duši. chtěla bych najít místo,  kde se najdu, 

ale už to trvá všechno moc dlouho a já pochybuju že takový místo existuje.

[ivapise]

26112021 // otázky

Dělej, co tě baví, říkali.

Co mě baví? //

-

.

[ivapise]

11112021 // slzy

kdybys existoval seděla bych ti v klíně a ty bys mě objímal

- pevně -

abych se nerozpadla.

[ivapise]

07112021 / modrožluto

stojím ve dveřích svýho pokoje. ještě pořád ze sebe cejtím channel, kterým jsem se voněla na stockholmským letišti. byl podvečer a venku foukalo. a pršelo. a já byla přes dobrou třetinu evropy jinde, než jsem teď. celý to nejsou ani čtyři hodiny zpátky - a zároveń to celý nejsou ani čtyři dny od chvíle, kdy se za mnou zaklaply dveře tohohle mýho věčně vymrzlýho pražskýho útočiště. mýho samozvanýho doma, který já sama ‘’doma’’ nazývám jen docela stěží. 

výlet do města na ostrovech, kde ulicema sviští vítr a zima, kde je cejtit vůně skořicovejch šneků a filtrovanýho kafe, města, který září svou jednoduchostí, barevnýma domama a doznívajícím podzimem. 

tří a půl denní útěk na sever, vytoužená dovolená, která víc jak rok nepřicházela, ačkoli už tolikrát měla. zahození starostí, vypnutí hlavy. dvě milý duše, se kterýma jsem si tolik nikdy nerozuměla jako právě tam. v ulicích nejstylovějšího a nejdražšího města, který jsem do tý doby navštívila. v batůžku do čech přivážím po roce dofocenej film, pytlík lékořicovejch bonbonů, čtyři pohledy, mapu města a košili ze sekáče. kterou si snad aspoń jednou vezmu na sebe, doufám. 

stojím ve dveřích svýho pokoje s tíživým pocitem, že už jsem zase tady. že je zítra pondělí a že se nic nezměnilo. pohledem po podlaze mapuju valící se povinnosti, který stejně zvládnu ukočírovat jen stěží. moje hlava potřebuje dovolenou a moje duše jakbysmet. vybaluju batůžek a kochám se všema těma málo věcma, který mi budou ten hezkej promrzlej víkend připomínat. moc jich vlastně nemám. otevřu si balíček bonbonů, těch nejlepších, který jsem kdy měla, a pustím se do psaní pohledů. zmiňuju počasí, místa, kavárny a skořicový šneky, módu a design. stanice metra si nechávám jako eso v rukávu na osobní vyprávění. při vzpomínce na spoře osvětlený byty večerního stockholmu otevírám ikeu a s živou inspirací v paměti hledám. a málem kupuju, bílou třídveřovou skříň se zrcadlem. když jsem skoro u pokladny, zastavím se. rozhlídnu se po pokoji a po nepořádku ve svý hlavě. otevřu diář a zase ho zavřu. otevřu svou duši a nechám ji tak. jsem schopná dát tři a půl tisíce za skříň? v době, kdy válčím s pocitem, že přesně tohle co teď dělám, kde teď jsem, je přesně to, co dělat nechci a kde být nechci? tomuhle úpěnlivýmu pocitu jsem utekla na tři dny pryč a sotva se vrátím, je tu zas. nevím, kam mám jít, ale mám pocit, že to, kde jsem teď, není vůbec tam, kde bych měla být. na otázku, kde bych měla být, ale nedokážu odpovědět. 

zavrtám se do deky a zaposlouchám do beach house. najednou vidím potetovanýho baristu v čapce, šedivým triku a těma hipsterskýma hodinkama casio. drop coffee, švédská ema, v sobotním brzkým popoledni. plná lidí, vůně kafe. nikdo nikam nespěchá, střetávaj se generace, pohlaví. vyzmrzlý sedíme, koukáme z okna. od pusy nám padá skořice, cukr a kardodamom. znale jsem si přinesla kafe s labutí, který jsem si při vylila při pokládání na stůl. náhodná paní nás fotí, cvak, film se posune a k vyvolání zbývá zase o něco míň. sedíme a povídáme si a já jsem tolik šťastná, jako už dlouho ne.  iva v zenu.  za tyhle chvíle stojí za to žít, pronese jedna z nás a mě nezbývá než souhlasit. dál koukám z okna a když nekoukám z okna, tak koukám doprava a doleva a všechny jsme šťastný a je to tak jak to má bejt. svět se na hodinu zastaví a apoň na chvíli nikam nespěchá.

otevřu diář. když nevíš kam jdeš, je nejlepší na chvíli zastavit, píše se na jeho úvodní stránce. nalistuju v něm poslední listopadový týden a na počítači si otevřu vyhledávač jízdenek.

[ivapise]

16052021 // únava

jsem strašně unavená pořád někomu něco dokazovat.

sobě, rodině, lidem v práci, lidem, co znám a dokonce i lidem, co vůbec neznám.

jsem unavená plnit očekávání společnosti, která je tolik ovlivněná dnešní dobou zaměřenou na konzum a hlavně na výkon.  společnosti, která znehodnocuje sílu okamžiku, protože se až moc zaobírá tím, kam směřuješ a co z tebe jednou bude.  protože to je přece hrozně důležitý vědět, kam jdeš a proč, protože teprve tehdy to bude dobrý, nehledě na to, že dobrý to je už teď.  ono to totiž bude ještě lepší. // jsem strašně unavená pořád poslouchat, že mám někam směřovat.  jsem taky unavená předstírat, že vím, kam směřuju.  protože já to prostě vůbec nevím. nevím, kam jdu, nevím proč tam jdu, dokonce ani nevím, kudy vede cesta.  slepě tápu a hledám.  a klidně bych v tom i pokračovala dál, jenže všichni kolem mě se mi snaží strhnout pásku a nasměřovat mě.  často ale tam, kam já vůbec nechci. 

anebo po mě chtějí, abych pokračovala dál - je jedno, že nevím, kam jdu, hlavně ať se nezastavuju. protože pak už se přece nerozejdu. 

//

už nemůžu. už nemůžu odolávat tlaku společnosti, předstírat, že vím, co dělám.  předstírat, že mě neničí jasná cesta lidí kolem mě, kteří netápou a vědí.  už nemůžu odolávat vnitřním bojům mezi ambicema, který chtěj ukázat světu, že jsem taky dobrá a schopná, a mezi chtíčem žít klidnej život bez toho, abych brala ohledy na to, co bych měla být.  jsem unavená a je mi dvacet tři a půl a za chvíli dvacet čtyři.  o světě toho zatím moc nevím, ale pořád toho vím víc, než si moje okolí myslí, že vím.  třeba vím, že nemá smysl se pořád za něčím honit. to, jestli jsi inženýr, bakalář, jestli pracuješ 10 nebo 70 hodin týdně, jestli umíš tři jazyky bezchybně nebo jeden, to ještě neurčuje tvoji hodnotu jako člověka. taky to vůbec neurčuje hodnotu svýho bucoucího života, protože tu si tvoříš jenom ty sám. taky vím, že už jsem dost stará na to, abych věděla, co je pro mě nejlepší. a taky, že moje cesta není taková, jaká se ode mě očekává.

//

jsem taky unavená bejt pořád na všechno sama. nemít náruč, ve který se ztratit, nemít chápající oči, nemít oporu když padám.

//

jsem prostě příliš unavená, venku prší a já nevím, co přijde dál.

[ivapise]

13122020 // Půlka Šumavy

ty už nepíšeš? Ptá se a pohlídne na mě.

Ne, mám tvůrčí krizi, říkám. Lžu. Lidi to sralo, tak jsem toho nechala, nechávám rozeznít pravdu. Najednou je všude v mojí hlavě a neřeším, jak moc je reálná. Stojíme, světlo pouliční lampy rozlišuje stíny našich postav. Koukáme jeden po druhým. Je zima. A za chvíli Vánoce.

Budu mít výstavu, oznamuju najednou a vlastně si přeju, abych to bývala neřekla. Výstava je v nedohlednu, zabitá veškerýma aktivitama dospělýho života. Ale stejně o ní sním. Bílej prostor a v něm abstraktní obrazy řešící téma kdo jsem, kam mířím, co znamenám a odkud pocházím. A kolem moje texty stejně tak abstraktní, dost možná proto, že nedokážu udržet myšlenku, anebo jednoduše proto, že prostě akorát nemám talent vládnout slovům.

Nadchne se. Zas tam u vás? Jo, odpovídám prostě, protože není co dál říct.

Setmí se ještě víc. Reaguju na to tak, že si přitáhnu šálu blíž ke krku a začnu myslet na svařák. Tolik to nepomáhá. Když jdeme kolem vody zatáhnu i ruce do rukávu.

Brázdíme pražský ulice, který jsou bez turistů podezřele prázdný. I přesto je ale slyšet češtinu minimálně. Zaplejtáme se do ulic a do rozhovorů, který nemaj konec, začátek a často ani pointu. Vypráví mi svou další historku, která končí slovy Jsem zrovna nepřemejšlel a kopíruje tak konec předchozích dvou příběhů. Zamyslím se a vzpomínám, jaký to je zrovna nepřemejšlet. Třeba probudit se s tetováním na cizím bytě na druhý straně prahy. Chybí mi to.

Obejdeme město a jsme tam, kde jsme začali. Světlo už zase rozřezává naše stíny ve dví.

//

Chvíli na to sedím u počmáranýho stolu v rohu místnosti, kousek od záchodů, přede mnou orosená jedenáctka, místo lustrů barely. Přiťukáváme si. Přes tlachy cizích stolů neslyším málem vlastního slova, bezpečně ale slyším tu tolik známou hlášku Jsem zase tehdy nepřemejšlel. A hned na to poslouchám něco, co zní dost možná jako ventolin 2.0, ve vzduchu se vznáší nápad na klip s tančícíma rakama a hynkem chodícím po zeměkouli. Dušuju se, že tomu seženu granty, jde přece o animaci kulturně-přírodního dědictví.

A navíc to bude hit.

Nad tou představou se smějeme.

//

Po půlce půllitru se dolokám k otázce, proč nepíšu. Zní mi to hlavou a přemejšlím. Vytahuju mobil a bezmyšlenkovitě otevírám poznámky. Vyskočí na mě aktualizace, ihned ji zavřu. Lítám očima po displeji, nechápu. Tohle je všechno, jen ne tvůrčí krize.

Dám ti něco přečíst, říkám a strkám mu telefon pod nos. Čte a já mezitím piju pivo. Všechno je mi poslední dobou jedno a nic nedává smysl. Pivo mi zaplňuje díru v hrdi a mě je konečně lehko.

Rozbřeskne se a tmu prorazí dým z cigaret.

Smutek jako kámen, kterej ti někdo hodí do hlavy - bolí a chutná po víně.

Vnitroblok pomalu potemní, v dálce světla malých lamp ozáří sny, už brzy.

 Dým z cigaret a svět se zastaví.

To je dobrý, říká. Líbí se mi, jak používáš všechny ty grafický znaky – no prostě, pomlčky a tak, dostává to jinej rozměr.

Těší mě to. Vždycky mi v tomhle věřil. Aspoň myslím.

Dopili jsme. Kouř z cigaret barví noční vzduch na bílo, v dáli svítí národní třída. Zvuky tramvají a zima lezoucí mi pod šálu doplňuje nedělní večerní scenérii. Loučíme se. Mířím do metra, když mi pípne zpráva. V ní je velký červený srdce. Odpovídám stejně. Ráda jsem tě po letech viděla, připisuju.

Když dorazím na křižíkovu, je něco málo po devátý. Lidl už má zavřeno a já jsem si nestihla nakoupit. Už zase. No nevadí.

Beru to zadem. Míjím potemnělý domy skrytý za vzrostlými stromy, pouliční lampy. Procházím kolem hospody, kde tenkrát všechno začalo a píchne mě u srdce. Přejdu silnici a do očí mě bouchne neonová cedule večerky. Vejdu, beru sýr a půlku šumavy, cestou kolem piv se zastavím. Dohánějí mě vzpomínky. Tady se tehdy dost možná předrozhodlo, jak to ten zářijovej večer dopadne. Těžce vzdychnu. To už je jedno. Přes jedenáctku v sobě to bolí míń než obvykle. Platím čtyřicet dva korun a přemejšlím, proč se tomu chlebu říká šumava. A proč to nikomu nepřijde divný. Půlku bílých karpat, prosím. Směju se.

Absurditě dospělosti.

[ivapise]

07012020

Už zas bydlim.

Už jsme tu zas dvě, každá na svý půlce, přesně rozdělený, ani víc ani míň.

Už je to tu zas: nikoho neobtěžovat, nikdy nesundat masku.

Už zas koukám na výstaviště.

Už zas mi svítí nad stůl erární lampička.

Už zas zapomínám zalívat svý kytky.

Už zas věším plakáty na křivo.

Už zas se opíjím jenom proto, abych zapomněla na šeď obyčejných dnešků.

Už zas toužím po lidech, kteří netouží po mně.

Už zas mě dusí kariéristická atmosféra mý školy.

Už zas mám pocit, že jsem dost málo.

Už zas zbytečně spěchám.

Už zas nestíhám do práce, abych tam mohla nestíhat připravovat objednávky.

Už zas nevím, co se životem: ačkoli jsem to ještě nedávno dost jasně věděla.

Vzpomínám na svý anglický já a na svůj anglickej domov.

Na vymrzlej modrej pokoj s výhledem do zahrady, na svařákem vonící kuchyň, vrzající schody a prostornej obývák s večerníma debatama nad čajem a sušenkama, který jsme vlastně nikdy pořádně neměly.

Vzpomínám a propadám se pěnou dalšího šedivýho dneška.

[ivapise]

75.

Sedmdesát pět dní, co tu jsem, dvacet osm, co odjedu. Je dvacátýho třetího a J. má narozeniny. Což z pohledu světovejch dějin vlastně není nijak podstatný. V kuchyni za zamlženým oknem voní těstoviny s kečupem a vaječná omeleta, chladnoucí černej čaj a angličtina mísící češtinu. Na stole počítač a prezentace o imaginární dvojsvatbě dvou homosexuálních párů. Nad jejím obsahem diskuze o nastávajícím večeru, cizích narozeninách, na který nejsme pozvaný a místě, kde se dějou.

Liv student, daleko od nás. Vybavený pivem a vínem obcházíme kaluže a diskutujem nad cestou, do toho onoho místa. Podchod, několik přechodů, z toho čtyři na červenou, červená záře nad kostelem, dori mi skáče do fotky a něco na mě křičí. Několik odboček doprava a pak vystoupí ze tmy obří ještě nedostavěná budova s obrovskými okny a neonovým nápisem na straně hrdě hlásící její jméno. Nejsem tu poprvé a tak mě interiéry nechávají chladnou, ne však moje přátele. Údivy v obličeji jim vydrží cestou výtahem a ještě se prohloubí při vstupu do společenský místnosti v devátým patře. Tu jsou. Oslavenec a jeho nejbližší kamarádi. Dva. Spolubydlící a kluk ze španělska, nejlepší kamarád, co vážil tu cestu, aby mohli oslavit J - eho narozeniny spolu. Poklidnou atmosféru prořízne několik objetí a slov Happy Birthday sklouzávajících ze rtů, zaplujem do křesel a chytáme se alkoholů. Kdo z vás tu bydlí? ptáme se. No, nikdo z nás. Co? No, J potřeboval místo, kde může slavit a hrát pool. Hubs je zavřenej. Mám kamaráda, co tu bydlí, napsala jsem mu a on nás sem pustil. Dochází mi to. Jsem ve společenský místnosti jednoho z nejluxusnějsích student accomodation ve městě, piju tu a předstírám, že tu bydlím.

...

Mizím na terasu, místo, kde vždycky fouká, místo, odkud máš celý centrum města jako na dlani. Stojím tu sama, kabát přes ramena a dýchám ten noční studenej vzduch. Koukám a smutky ve mě ožívaj. Na tomhle místě, který teď vidím takhle pěkně shora, si tu tak nějak něco buduju, od přátelskej vztahů, přes využití volnýho času, po sebe. A ani ne za měsíc to budu muset všechno opustit. Je mi víc a víc smutno, a tak jdu dovnitř, najít víno a lidi. Sedí u piana, dva hrají čtyřhru a zbytek je sleduje. Mlčí a užívající si. Někdo zpívá. Když dohrají, chytáme se tyčí od stolního fotbálku, jeden na jednoho dva na dva, ztuhlý tyče zápalem rozehřejváme. Vyhrávám, hned dvakrát. A vzpomínám na zavodu a je mi smutno a dori mi slibuje, že přijede. Poznat ten náš kulturní sudetskej život.

S ubývajícím vínem přibývá rozehranejch her poolu, který se po události s téměř protrženým plátnem už radši neúčastním, hlubokejch debat v hlubokejch pohodlnejch křeslech, opilej zpráv a mejch osamocenejch výletů na terasu. Ve kterejch mě vždycky někdo objeví a je tu se mnou. Tom, Dori. Jak kdy. Vědí o mě, vědí, kde jsem když zmizím. Cejtím, že jim na mě záleží a že ví, co mi jde hlavou a že nechtějí, abych byla sama. Jsou tu se mnou, povídáme si. O všem, O praze, důvodech, proč nechci odjet. O botách, o ilegálních výletech na střechy cizích domů. O tom, že než odjedem, tak jeden takovej taky uděláme. Jako rozlučku. Jak si pletem there a here a jak si to všichni pletou a ať si z toho nedělám hlavu. Jakej je rozdíl mezi střechou a terasou a že i sebeluxusnější terasa může bejt vlastně jenom střecha, třeba jako právě ted - jsme tu ilegálně, je to střecha. Kolem nás fouká vítr a rozfoukává jazykovou bariéru. Rozumíme si a není to poprvé, co si to říkáme. Rozhovory o stejnejch vlnách a o tom, jak jsem ráda, že jsou spolu. Dostávám zapalovač, bráním se, marně. Věci začínaj splívat. Křičíme ze střechy. Anglickoslovenská debata o mém zaostávání v pití. Skupinový objetí. Další pohled na město pod ochranou kabátu a českočeský objetí. Cejtím přátelství, to čistý a hezký a možná trochu opilý. A pak tu jsou, tak nějak všichni. Oblíkám si kabát, tohle bude na dýl. Svět je trochu dvojtej a o čase nemám ani ponětí. Uprostřed skupiny oslavencovy hnědý oči. Cejtím ten pohled. Čekám, až všichni odejdou, a pak se zeptám. Chtěla jsem to udělat už dlouho, možná ti to napsat. Ale udělám to teď. Proč se sebe tak navzájem bojíme? ptám se a slova mi skáčou z jazyka rychle, nemusím je pobízet. Svět se najednou nějak sám od sebe rovná, přestává bejt dvojitej a světla terasy nám svítí do tváře. Roztočí se kolotoč anglickýho vysvětlování se španělským přízvukem, poslouchám, občas ho přeruším a na něco se zeptám. Pak ho odtáhnu do kouta, odkud je vidět do tmavý neosvětlený části města a kde na sebe skoro ani nevidíme. Dává mi pusu na čelo a já ho odstrkuju a pak ho zase přitahuju, nevím, promiň počkej nevím co chci. Jsem špatnej kluk, říká. Pro tebe až moc špatnej. Ani nevíš s kolikama holkama jsem spal, jejichž jméno jsem neznal. To si nedovedeš představit., povídá Slovo avoid lítám vzduchem až moc často. Narychlo si ho překládám a věty najednou přestávaj dávat význam. Prostě tě nechci nějak špatně ovlivnit, nějak ti ublížit. Obzvlášť po tom, co jsem zjistil, že jsi panna. Tak jsem prostě nevěděl co. Vždycky jsem ten bad boy. Přesvědčuju ho, že nemusí bejt. Že to je prostě o tom, čemu věří, že je. Jako odpověď na to uvádí příklad nějakýho rozvrácený vztahu, co má na svědomí, trochu se ztrácím, takže si musím pomoct gestama, abych si představila, co myslí. A pak mi ještě něco povídá a už se opakuje a jediný co slyším, je, že když jsem se tenkrát objevila, došly mu slova. Jsi múza. To mě dopaluje. Múza a éterický něco. Není poprvé, co to slyším. Pak odchází, potřebuju zapalovač a svůj nemám, jdu najít toma. Tak jo. Budu tu. Ještě se mi pokouší něco vysvětlit, ale já ho neposlouchám. Nebo možná neposlouchá on mě. Řekl, přijdu za chvíli, lhal. Jsem tu sama s myšlenkama o múzách, co jsou lidi, lidi, z masa a kostí, s citama a tak. Pak mě nachází dori, jdem říká. Pamatuju si zmatenou cestu výtahem, ze kterýho vystupuju ve druhým patře. Budu u toma, dojdeš v pohodě? Máme jít s tebou? Mám říct J, ať tě doprovodí? Nebo můžeš zůstat u něj! Budu v pohodě, říkám, v ruce svírám klíč připravená na situaci, kdyby mě někdo přepadl. Jsem zvyklá. Opouštím je na přechodu a zmožená lahví vína a únavou v první řadě povlávám na cestě domů. Oblečená neoblečená padám do postele a ještě než zavřu oči a svět se znova roztočí, čtu zprávu Doma? Jsem, odpovídám, a přidávám žlutou kytku na znamení, že jsem v pořádku.

[ivapise]

73.

73. Jsem tu už sedmdesát tři dní. To je víc jak dva a půl měsíce. Listuju imaginárním diářem, protože ten svůj opravdovej jsem ztratila asi týden po příjezdu někde ve svým pokoji, a snažím se pochopit, jak je možný, že čas plyne tak hrozně rychle. Ačkoli plyne tak hrozně pomalu.  Popravdě, mám pocit, že už tu jsem roky. I když o tom moje angličtina úplně nesvědčí, tak i přesto ten pocit mám. Dneska je to taky přesně měsíc, co odjedu. nejsou z toho nadšená, naopak. Čím víc dny ustupujou a já si to uvědomuju, je mi víc a víc smutno. Nechci se vracet, nevidím důvod. Pominu-li to, že bych konečně mohla vidět rodinu a přátele i jinak než každou druhou neděli přes whatsapp.  Vracím se na začátek, někam doprostřed září. Každý den odpoledne ležím na posteli a spím, tak moc jsem unavená. Pak cvičím jógu a snažím se zmírnit stres z každýho přicházejícího dne, kdy zase budu muset vystoupit ze svý komfortní zóny, s někým mluvit a nerozumět mu, snažit se něco říct, nemít slova, opakovat se, protože mi přes těžkej přízvuk nebylo rozumněno a připadat si jako debil. To znamená pošlapat si sebevědomí ještě víc, než aktuálně je. Vracím se na začátek a vidím to všechno. Vidím tu cestu, kterou jsem ušla a momenty, který kdyby se nestaly tak, jak se staly, tak by teď všechno bylo úplně jiný. Vzpomínám si první den introweeku, kdy jsem se na uvítací přednášce málem rozbrečela pod náporem všemožnejch emocí, co ve mě zrovna byly.  Strach mísil nadšení, odvaha malý sebevědomí a celý se to míchalo do sebe. Ten den nebyl dobrej. Rychle jsem pochopila, jaký to je, nerozumět lidem a nebejt přijatá do kolektivu, bejt nepovšimnutá menšina v davu. Hodinu v podvečerním šeru jsem strávila s nákupem na lavičce a volala tam někam daleko do česka svýmu milýmu známýmu hlasu, abych slyšela slova povzbuzení. Přišly. Druhej den ráno mi svítilo slunce do pokoje, ale neprosvítilo černo v mojí hlavě. Pod náporem temnejch myšlenek jsem nebyla schopná přijít do školy včas. Což bylo vlastně strašný štěstí, který odstartovalo sérii kamarádskejch vztahů.  Ten den mi došlo, že si musím vybrat: buď to vzdát a poddat se svý slabosti nebo to vyhecovat a přijmout všechno, co mi to může dát. Vybrala jsem si druhou možnost. Přestala jsem se bát. Přestala jsem se bát mluvit s lidma, dělat chyby, neskrývat se sama za sebe. Přestala jsem se bát vystoupit z komfortní zóny, která se zmenšila natolik, že už v podstatě není. Přestala jsem se bát jít si za svým a utřídit si priority. Přestala jsem se bát odhalit pravdu o sobě, čelit jí, přijmout jí a pracovat s ní. Přestala jsem panikařit a nervovat. Ne ale úplně. Přestala jsem se bát sama sebe a angličanů. 

Přestala jsem se bát a rozhodla se brát všechno, co můžu. Rozhodla jsem se žít všechno co můžu. Protože na to mám jenom omezenou dobu a je až k neuvěření, jak moc to člověka ovlivní.

Jak jde pak do všeho naplno.

[ivapise]

53.

Dřevěné hrubě opracované stoly kaváren by mohly vyprávět příběhy.  Pondělí dopoledne, 11:31, rušno. Tlumený hukot přeřvává hudbu v pozadí, cinkání právě mytých příborů v kuchyni doplňuje občasné duté pokládání hrnečků právě dopitého kafe na jejich podšálky. Venku za okny prší, zima zalézá pod kabát a aloe vera na okenním parapetu je ráda, že může tohle všechno pozorovat z tepla svého oprýskaného květináče na okraji hlučícího podniku. 

Oprýskané cihlové zdi kaváren by mohly vyprávět příběhy. Je pondělí dopoledne, 11:31, a kapky po zpola orosené nerezové karafě pomalu stékají dolů. Jejich občasné dopadnutí do malé kaluže na hrubém dřevěném stole jako by odpočítávalo čas do doby, než některý z těch dvou promluví.  Sedí tu, naproti sobě, v sychravém pondělním dopoledni, schovaní před nečasem tam venku. Sedí tu, on v šedivé mikině, lehce nahrbený s rukama na stole. Otírá kapky z orosené karafy a ve chvíli, když je dočista suchá, nalívá vodu do dvou plastových kelímků na stole. Občas se jí při tom, přes svou rezatou ofinu trčící do všech stran, stydlivě podívá do tváře. Hned po tom zrudne a sklopí oči zpátky k lahvi. Ona tu sedí, naproti němu v béžovém kožichu nápadně připomínající plyš, narezlé vlasy stažené do culíku a decentně pohozené přes pravé rameno. Sedí odhodlaně a čeká, pomalu sleduje jeho pohyby a občas uhne očima, když jí připadá, že by se jejich pohledy mohly setkat.  Sedí, mlčí. Po chvíli se oba napijí vody, která svou teplotou nápadně připomíná počasí venku. Minutu po minutě se pomalu zahalují do svého malého vlastního světa, který kolem sebe budují v hlučícím tichu pondělní kavárny. Kýžená káva jim přistane na stole a je jediným pojítkem s okolním světem, který pomalu opouští. Mají teď vlastní svět. Lžičkou míchá kávu, pak jí jemně odloží na podšálek, on se rovnou napije. Jejich pohledy se střetnou a on nedokáže zakrýt svou náklonnost. Nervózně se uměje a opět sklopí oči. Tolik se mu líbí, že se na ni nevydrží dívat. Nevydržel by se na ni dívat, kdyby mu neopětovala úsměv. A tak radši sklopí oči. Ona ho ale sleduje, jemně ho hladí pohledem a přijde jí roztomilé, jak se chová. Možná by ho chytla za ruku, kdyby mohla. Ale ne, teď není to správná chvíle. Možná později.  Na pozadí okolního lenivého pondělního života spustí. On povídá a ona poslouchá, občas se na něj zahledí, zlehka nakloní hlavu doprava, usměje se a převezme slovo. To pak povídá ona, on poslouchá, nespouští z ní oči a usmívá se. Jak mu připadá krásná. Pak se oba napijí a pokračují. A tak to jde minuty, hodiny. Hrnky kafe se mezitím úplně vyprázdní a malá louže na stole téměř uschne. Lidi v kavárně se v pravidelně nepravidelném rytmu mění stejně jako se oni mění v jejich neustávající konverzaci. S ubývající vodou v nerezové karafě se k sobě přibližují. V myšlenkách, v postavení těla nad stolem.  On se ztrácí v jejích jiskřících očích a ona v jeho nervózním úsměvu. Je deštivé pondělní dopoledne a oprýskané zdi a dřevěné stoly anglických kaváren by mohly vyprávět.

[ivapise]

4.

Ahoj! Chtěla jsem jít dneska na prohlídku školní knihovny, ale nakonec jsem celej den zasvětila prolejzání města, lenošení a takovejm těm ostatním věcem, který děláš když prostě nic moc neděláš. Nevím, jestli si vzpomínáš, ale když jsme se loučili za toho tmavýho sobotního večera, kdy nebe brečelo všechny svý obavy do zatažený prahy, řekl jsi, že se můžu ozvat, když se mi tu nebude líbit. Zarazilo mě to a rozesmálo zároveň. Došlo ti, co jsi řekl a opravil ses, že se vlastně můžu ozvat, i když se mi tu bude líbit. Že se vlastně můžu ozvat, jakkoliv. A pak jsi mě jenom objal a řekl jsi, že v těch teniskách na platformě jsem fakt o dost vyšší než ty, což mě rozesmálo, protože to bylo divný a zároveň to byla pravda. Všude kolem nás byla ta velká předsíň s bílejma dřevěnejma skříněma a tou skvělou podlahou z parket, jejíž jediná vada na kráse je to, že vrže. Obzvlášť tehdy, plížíš-li se bytem ve snaze nikoho neuvědomit o tom, že tam právě existuješ. Věnovala jsem svůj poslední pohled celýmu tomu místu, který jsem si za těch pár dní svým způsobem oblíbila, vzala svý věci a překročila práh. Popřála jsem ti samý hezký věci do toho, co tě čeká – i když jsme ani jeden v tý době nevěděli, co to bude. Popravdě doufám, že už víš. A jestli ne, tak to neva, protože nejlepší věci člověk udělá, když fakt neví. Každopádně. Vyšla jsem a věděla jsem, že nepřijde nic jinýho než posledních pár roztržitých slov a čau. Poslední pohled. Zaklapnutí dveří. Z tý představy mi bylo smutno. A když se to stalo, dvěře se zaklaply a já vážně zůstala stát na tý studený chodbě, chtělo se mi brečet. Dodnes nevím přesně proč. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem za sebou nechávala ty čtyři dny vesměs společně strávenýho času při čaji a debatách, možná to bylo kvůli tomu, že tahle praha byla moje poslední štace před odletem, po jejímž uplynutí mě nečekalo nic víc, než posledních pár dní doma a neznámo. Možná za to mohlo počasí, loučení se všema těma lidma a prahou nebo můj citlivej týden. Anebo možná všechno dohromady.

To ale není věc, o který bych ti chtěla psát. Ačkoliv tenhle dopis nejspíš nikdy nepošlu, chtěla bych ti napsat o spoustě věcí. O tom, jak jsou angličani zvláštní. O tom, jak netřídí odpad, ačkoli všechno balí do plastu. O tom, jak jsem chtěla být víc zero waste, ale kvůli tomu všudypřítomnýmu plastu pořádně nemůžu. Chtěla bych ti psát o zdejším Moor marketu, o trhu v��centru města, jediným místě, kde můžu uplatňovat svý odpad omezující postoje a kde zároveň nakoupíš věci, o kterých jsi nikdy předtím neslyšel. Teda, ty třeba jo, ale já ne. Chtěla bych ti taky poděkovat za to, že jsi mě naučil na černej čaj s garam masalou – respektive, žes mě na ni naučil obecně. Koupila jsem ji právě v Moor a od tý doby snad není den, abych s ní neměla aspoň jeden čaj nebo jídlo. Popravdě, jsem zvědavá, kdy se mi přejí a přepije, haha. Taky bych ti chtěla říct, že jsem pořád nenarazila na rostlinný mlíka za libru. Když už jo, tak jen sójový a jak víme, ty za moc nestojí. Naopak jsem ale vyčíhla Alpro jogurt za osmdesát pencí, takže aspoň něco. Kromě toho všeho bych ti taky mohla dlouho vyprávět o tomhle městě. Vlastně už ani nevím, jestli jsi říkal, že jsi tu byl nebo že ho znáš. Kdybys tu někdy byl, nejspíš bych se tě zeptala, co si o něm myslíš. Protože já si o něm myslím spoustu věcí. Občas mi přijde fajn, občas je pozoruhodný a jindy ošklivý a divný. Fakt ale je, že po další čtyři měsíce je to můj hometown a to je asi to nejdůležitější. Taky se snažím fungovat nějak anglicky a přiznávám, je to vyčerpávající. Dávat pořád pozor, co kdo říká a jak. A kdy. Moje slovní zásoba je malá, ale každej den pracuju na jejím rozšíření. Na filmy koukám s notesem a zapisuju si do něj slova, co neznám. Plní se rychle. Ale víš, říkala jsem si, že nemám na vybranou. Vlastně mám – buď se hecnu a chytnu to tu za pačesy anebo se stáhnu do sebe a budu tu trpět. Neznáš mě. Ale pokud aspoň přece jen trochu jo, tušíš, co jsem si vybrala. I když moje volba nebude jednoduchá v jejím naplnění. Ale těším se. Víš, inspiroval jsi mě plánama, o kterých jsme spolu mluvili to zatažený ráno nad čajem, oblečený do únavy. Ležela jsem mrtvolu v posteli a ty si seděl u stolu na židli. Občas vrzaly parkety, venku jezdily tramvaje a skrz mraky nebylo poznat, že bude za chvíli poledne. Mluvil jsi a já snila o tom udělat to samý o čem sníš ty. Jsem dobrodruh, ale nemám odvahu. Neznamená to, že mám strach. Jen si nevěřím anebo prozatím neumím věci, který bych k tomu všemu umět potřebovala. Ale celej můj pobyt tady je jeden velkej hec, průchozí štace, která mi má pomoct, má mě nakopnout. A pak třeba začnu dělat taky takový dobrodrůža jako ty. Uvažuju. Je ještě pár věcí, o který bych se s tebou chtěla podělit. Ani nevím proč – možná proto, že mi přijde fajn (s tebou) některý věci sdílet. I když teď už vlastně nevím, jestli se ještě někdy uvidíme – což je možná i důvod, proč mi ten sobotní večer bylo smutno. Protože jsem věděla, že některý věci skončej. Možná nadobro. But you know that’s life. To je ono. Anglicismy! Už ti nemůžu nic vytýkat, dělám to taky. Prostě jsem unavená a pak mi to chodí na jazyk tak nějak samo. Další šílená věc! Ačkoli jsem si myslela, že věc jako drum and bass je nadobro po smrti, opak je pravdou. Snad veškerý elektroniky, co se tu dějou jsou právě tohle, techno bys pohledal. Schovávám teda svou ledvinku zpátky do skříně a myslím, že ji opráším až v praze. Jako módu by ji tady totiž asi stejně nepochopili. Ačkoli jsem teprve na začátku a nezažila jsem si nic, mám pocit, že jsem už zažila dost a že bych ti mohla vyprávět o spoustě věcí. Nevím, kolik večerů a čajů bychom k tomu potřebovali, abych zvládla všechno. Pár asi jo. Ale kdo ví. Třeba ti někdy povím. Třeba mi pak i ty na oplátku povíš, pokud všechno dopadne a ty vyrazíš. Než se uvidíme – pokud vůbec někdy - chci Ti popřát jen to dobrý. Pokud ještě hledáš tu cestu a nevíš, neboj a tápej. Hledej a zkoušej. To je to nejlepší, co můžeš udělat. Měj se dobře, I.

[ivapise]

3.

Neděle. V kuchyni voní heřmánkovej čaj a přichycená ovesná kaše. Tahle klasika mě očividně neopustí ani v anglii. Dnešní zataženej den jsme rozhodnutý zasvětit dalším potřebným nákupům a co hlavně – vycházce do botanický zahrady s ostatníma erasmákama. Těším se. Na vycházku, na zahradu. Ne na erasmáky. Erasmáci totiž značí seznamování a nucený small talks. Nemám problém ani s jedním. Mám problém s angličtinou, velkej. Uvažuju, kolik asi lidí tak může chtít jít v zataženým nedělním dopoledni na prochajdu za kytkama. Doufám, že málo, třeba budem jen tři, to by šlo, to možná i něco řeknu a nebude to tak hrozný. Pak zas půjdu domů, udělám si kafe a budu koukat z okna - drtí mě mý vystrašený asociální já mezitím, co si v předsíni zavazuju boty. Opak je pravdou. Nejsme tu tři, je nás třeba tak dvacet. Juch. V čele se školním Guidem se vydáváme ulicema města poctivě rozskupinkovaný většinou podle národnosti. Na jednom přechodu si nedám pozor a ohlédnu se na kluka za mnou a ten hned neváhá mě oslovit. Hi! Hi!, zopakuju, otočím se zpátky a až do zahrady si pečlivě hledím svého. Co kdyby si chtěl povídat, že jo. Tam nás čeká skupinový foto a pak nás tu vypustí a nechají osudu. Chvíli se držím poblíž čechů, ale nějak začínám cítit, že mi to nevydrží dlouho. Možná totiž ani nechci… Procházím se a chvíli si užívám slunce, který vykouklo zpoza mraků. Působí to, jako by mi chtělo říct: neboj se. Tak se teda nebojím a svůj pohled začnu věnovat lidem místo okolním stromům. A v tom si všímám. Hubené vysoké slečny vepředu s velkou taškou přes rameno a blonďatými vlasy. Rozhlíží se a pak zachytí můj pohled. Je to jasný, první small talk může začít. Nádech, výdech. Komplexy stranou. What’s your name?, vyhrknem po krátkým nervózním tichu. A pak se začnem bavit. A není to tak hrozný, je sympaťák a chápe mý problémy s angličtinou, i když sama je na tom o poznání líp. A tak se bavíme. O všem. Co zahrnujou úvodní small talky. A že jich za ten den ještě pár absolvuju, tenhle pořád beru jako ten nejlepší. Zjišťuju, že to půjde. Everything I need is to practise. A lot. Ale pořád je to pozitivní. Nakonec všichni skončíme na společným obědě, lidi se baví, já vesměs mlčím, občas něco seskládám. A při vyslovování se zadrhnu. Jak jinak. Cestou domů s českýma prolejzáme charity shopy a já se tak nějak nemůžu ubránit pocitu, že v nich strávím následující čtyři měsíce.

Kolem třetí se doplácáváme domů a zjišťujem, že máme návštěvu. V obývacím pokoji totiž sedí kromě naší houselady i její dvě vnučky. Píšou rodičům ‚,dopisy‘‘, kreslí jim obrázky, lítají po domě a dělají módní přehlídku. Děti. A já jen sedím zapadnutá gauči a sleduju tu scénu odehrávající se v zatažením nedělním odpoledni, který jen zpola rozumím. Ale je to vlastně strašně hezký. Asi půl hodiny mi trvá, než se začnu socializovat a to stylem ‚,really?‘‘. Fakt prosím potlesk za to, že jsem tohle ze sebe dostávala takovou dobu. Po nějakým čase se ale osmělím a zkouším i složitější projevy svý zúčastněnosti v děckejch hrách. Nakonec oběma malejm slečnám pomáhám se schovkou před jejich tátou a babi. Jsme spojenci, nehledě na jazykovou bariéru.

Dnešní den teda budiž úspěchem: 1. poznala jsem další kus města a nějakej ten charity shop 2. poznala jsem pár novejch lidí a potlačila svůj strach, kterej mi ale i nadále bude pořádně svazovat ruce 3. i přes obří jazykovou bariéru, kterou mám, jsem se dostala do whatsapp skupiny lidí, který jsem dneska poznala. To hodnotím jako fakt velkej úspěch, i když myslím, že kvůli neúčasti na dnešní večeři mě z ní brzo vymažou. 4. mám knihu. Ze sekáče. Anglickou. Protože, resuscitace musí pokračovat a já se obávám, že jack kerouac v češtině mi v tom moc nepomůže. I když mluví anglicky a jsme oba na cestě, že jo. 5. kromě toho mám i lak na nehty, sešit, izolepu a ponožky. Nic z toho nebylo dražší než libra a všechno to jsou navíc hrozně užitečný a pro život potřebný věci. Ať žijou sekáče a one pound shopy! 6. (slavnostní fanfáry prosím) mám kaktusy! A hned dva! Tímto žehnám výletu do botanický přesně v den, kdy tu svaz sheffieldských zahrádkářů pořádal prodej svých rostlinek a zároveň děkuju zahrádkářům za to, že tu měli takový kjůt kousky. 7. zvládám socializaci i s malejma dětma a zjišťuju, že není zas takovej rozdíl v tom, jestli jsou český nebo anglický. Nerozumím jim tak jako tak.

Poznatek: 1. Neustálý nastražování uší a očekávání anglických slov strašně unavuje. Fakt strašně. 

[ivapise]

2.

Ráno naplní vůně pečenýho chleba, slaniny, míchaných vajec a kafe. Jak líp začít první den v anglii.

Dnešek trávíme toulkama. Jsme v tom dvě, ale každá sama. Nadchody a podchody, vánek přinášející nenápadnou rychlostí podzim. Ulice připomínající příkopy, jen v jejich možná mnohem ošklivější podobě. Dva nákupy do začátku, ucha tašek trpí a naše záda s nimi. Proč tu všechno balí do plastu, který pak ale ani ve výsledku netřídí? Nadšení z marketu, překvapení z obrovskýho kampusu školy, kterej je ti v patách takřka přes půlku města. Společnej oběd na zahradě. Spánek.

Pořád víc mi dochází závažnost jazykový bariéry. I need to improve it. So I need to do my best, letí mi hlavou nad základníma anglickejma frázema, těsně předtím, než u nich usnu.

Vzduch voní podvečerem a mě to táhne ven. V mým modrým pokoji s oknama na sever je to jak v lednici, potřebuju se zahřát. Nazouvám kecky a na otázku, jestli jdu běhat, odpovídám se smíchem, že já nikdy. Dostávám pár tipů, kam jít nebo nejít. Enjoy your walk, slyším. I will, odpovídám a nechávám dům za zády. První cíl mý cesty je víc než zřejmý: Sheffieldskej brutalismus ve svý nejbrutálnější podobě. Fascinující paneláková stavba jen těžko popsatelnýho půdorysu zdobená obrovskými okny. Ještě voní novotou. Potuluju se kolem a zkoumám, procházím areál. Na jeho konci je ta samá budova, jen v mnohem horším stavu, dobře, v dezolátním stavu. Ale já od ní nemůžu odtrhnout oči. Okna vymlácený, balkony se sotva držícím zábradlím, šedivá omítka se loupe. A kde se neloupe, tam je posprejovaná. This seems legit, píše se na zdi u budovy a já o tom pochybuju. Nad tou vší čistě dekadentní krásou se rozprostírá podvečerní nebe bez mráčku, o který se místy pokouší červánky. Nádhera až oči přechází. Opouštím to vybydlený místo duchů a vydávám se dál. Cestou míjím ještě jeden takový dům, ten je na rozdíl od předchozího pod lešením a slibuje na podzim příštího roku studenstký bydlení a kanceláře. Odtrhnu oči od cedule a pohledem přeskočím na druhou stranu cesty – a nemůžu se nabažit domů v klasickým anglickým stylu. Šedivej kámen, bílý okenice, úzká řadovka, obývákovej výklenek a před domem upravenej trávník. Srdce mi plesá a majiteli pohlížejícímu na mě z okna nejspíš při pohledu na můj nadšenej výraz taky. Na konci ulice na mě ale čeká snad ještě něco mnohem lepšího – výhled na (mý) město při západu slunce. Nebe se barví do žlutočervena a nevynechává při tom všechny odstíny oranžový. Sedím na svodidlech a nechávám se tím pohltit. Vnímám a uvažuju a je to přesně ten moment, kdy si zapálíš cigaretu, ne proto, že chceš, ale protože se to prostě hodí. Pro ten moment. Pro zastavení času. (ne mami, fakt nekouřím a o tomhle nic nevím. Ale jen vím, že se to tak dělá. Ne tati, nemusíš si plánovat, jak mě vyhodíš z baráku.) A tak tam tak sedím a koukám a sedím a koukám, a pak je mi zima, a tak se přes tu všechnu nádheru se vydám dál. Kopec dolů, odbočka do kopce nahoru, vysoká podzimní tráva, fialovomodrý nebe, skvělý světlo a fotka cestičky v Sheaf Valley Parku. Klikatá cesta mě táhne nahoru k Cholera Monumentu. Tyčí se k nebi a pod ním se na lavičce choulí postarší pár při pohledu na podvečerní město. Neruším a tiše se vytratím do přilehlého parku, obcházím stromy a vyhlížím domy v přilehlé ulici. Nebe rudne a mě se nechce domů. Nechávám nohy, ať mě nesou, a mám oči dokořán. Čím víc se vzdaluju od parku a zapadající slunce nechávám za zády, tím víc malinkatých anglických domků se přede mnou vynořuje. Fascinují mě. Fascinují mě jejich ukryté dvorky a malinké zahrady, rozličné výklenky a vikýře, omítky, schody, kočky a neuklizená šedivá zákoutí. Občas nakouknu do rozsvícených oken a přemýšlím, jaké to je, být angličan. Zpravidla pak některého okna vykoukne jakási angličanova tvář, která mě z podobných úvah hodně rychle vytrhne a vrátí zpátky do reality. A to se pak zase toulám a koukám, až si můžu oči vykoukat. Hned si zas připadám jak v říši divů nebo jako v Harry Potterovi a dušuju se, že si musím nějakého pořídit nebo přečíst nebo se aspoň na nějakého podívat. Domů se vracím za šera. V kuchyni připravím jednoduchou večeři, uvařím čaj. V prozatím stroze vyhlížejícím pokoji pustím hudbu, posadím se do křesla, nic nedělám a jen vnímám. A najednou je mi krásně. Na chvíli nemyslím na to, co mě zítra čeká – botanická zahrada a s ní první nucený zdvořilostní konverzace. Teď jen sedím a ve svý hlavě sumíruju momenty uplynulých dvou dní. Jsou tak silný a je jich tolik, že mám potřebu je psát, možná vypustit do světa a sdílet. Možná resuscitovat něco, co bylo a vlastně pořád je, ale nikdy nevzešlo v obecný vědomí.  Říkali mi, dělej, co chceš a věř tomu, a tak jsem začala. Děje se to teď a tady a pokud jste došli až sem, což možná mohlo bejt trochu těžký, tak jste toho svědkem.

[ivapise]

1.

Vždycky jsem o tom snila. Vzít svůj život. Dopnout kufr. Zamávat. Dát sbohem kraji, lidem, Praze. A vyrazit do neznáma.

Vždycky jsem chtěla, ale nějak jsem nikdy nebyla přesvědčená o tom, že se to stane.

Jenže najednou se to děje. Dopnutej kurf, dva, poslední pohled. Se strachem v ruce a odhodláním v druhý přelítám kanál do země, kde neumí vařit, jezdí po druhý straně a do čaje si lejou mlíko. Vždycky zásadně v pět odpoledne. A přikusujou k němu sušenky, ty máslový, ty, co se pověšinou nedaj jíst.

No, jsem tu. V modrým pokoji, v posledním patře řadovýho domku s výhledem to podzimní zahrady zadávající si při bližším prozkoumání s anglickým parkem. Je devět večer, na klíně večeře a na starým hrubě opracovaným dřevěným stole doutná teplej heřmánkovej čaj, životní musthave. Minimalismus pokoje, na kterej se složily veškerý okolní charity shops, naplňuje playlist Evening chillu, dostávající svýmu názvu. Sobotní večer má atmosféru klidu, kterej po všech těch uplynulých dnech tolik potřebuju. Stresy zůstaly v česku, hnedka po vzlítnutí. Byly zkrátka moc těžký.

Tlak na hrudi, prsty na rukách zkřížený v naději, oči pevně semknutý, vtisknutá do sedačky, země se vzdaluje. Všechno zůstává, já mizím. Přijímám výzvu a očekávám. Letím hodinu a půl, ale hle, posun a je to hned o hodinu navíc. Spím anebo koukám z okna na mraky, a když zrovna nejsou a já vidím na zem, tipuju, jsme-li ještě v evropě anebo už nad ostrovem. Sestup trávím filozofováním o školských systémech anglie, francie a česka s klukem, o kterým jsem si ztraceně dlouho myslela, že je brit a on ne. Studuje práva v británii, už třetí rok. Když vyčerpáme systémy, smlsnem si na brexitu, než si smlsne on na nás. Pak mě začne děsit tím, co se mi tu v británii může stát. Jeho úvahy naštěstí přeruší turbulence (nebo spíš můj vyděšenej výraz způsobenej turbulencema, kterýmu se směje, co jen může.) a dřív, než se ve smíchu stačí nadechnout, jsme na zemi. Ahoj Manchestere! Protáhne mě pasovejma kontrolama a ukáže, kde najdu svůj kufr. Pak mě opustí, protože vlak nepočká, tak čau, třeba spolu ještě někdy poletíme. Třeba. Najednou jsme zase dvě – tak jak jsme byly, než jsme se v letadle rozdělily. Odchytáváme Sheffildskýho zeleňáka, jsme zachráněný. A odsouzený k nekonečnýmu čekání na autobus do našeho novýho města. Tehdy potkáváme A. – slečnu z jihlavy studující v dánsku, co je na erasmus tady. Najednou jsme tři a je to príma. Aspoň na chvíli. konečně přijede. Starší kocábka, uvnitř má dvě řady sedaček, jednu po dvou a druhou po třech. Po třech. No vážně. Vyjedeme, ale dálnice svou průjezdností připomíná D1, takže víc nejedeme než jedeme. Za okny utíká život na pozadí teplýho sluncem prozářenýho odpoledne, mám nos na skle, aby mi nic neuniklo. Na půli cesty mezi Sheffieldem a Manchestrem projíždíme malebným městem Glossip. Jeho malý uličky s ještě menšíma typickýma anglickýma domkama mě totálně dostávají a já si připadám jako v Harrym Potterovi. Malí školáci právě vypuštěný ze školy, si hrdě vykračujou k domovům ve svých uniformách a naleštěných oxfordkách, na hrudi znak svý školy. Čekám jen, kdy mě mine někdo na koštěti. V národním parku, kterej je ráj pro oči a bezesporu i pro ovce, který jsou tady doslova na každým kopci, jsem ukolíbaná autobusem projíždějícím po klikatý silnici a usínám. Probouzím se před před mojí novou školou. Pomačkaná se kutálím z autobusu, beru kufry a jdu vstříc nový realitě. Hi, hi, nice to meet you. Welcome in Sheffield! Tu máš tašku a v ní všechno. Vidíme se ve středu, voláme vám taxíky. Co vás odvezou domů. Haha, taxík! A zadarmo! Třeba to bude ten klasickej, černej, vtipkuju. A on fakt je. Iva v říši divů v pátek třináctýho. Taxikář nám naloží kufry, něco zavtipkuje, objede kruháč kolem do kola a jen se nadějem už nás vykládá na místě určení. Před naším novým domovem pro následující čtyři měsíce. Jeden z řadovejch domků lemující malej plácek. A v jeho dveřích zrzavá hlava. Naše bytná – spíš domná – náhradní babi, jak ji o pár hodin později nazvem. Čeká nás spolu se svou sestrou a co víc, s večeří na uvítanou. Čaj s mlíkem, chvíli po pátý. Nic ikoničtějšího nevymyslíš. Pohostí nás, naleje nám víno. Zabředávájí rozhovor a já ztrácím pevný břehy. Až moc rychle pochopím, že resuscitace mý angličtiny bude náročnější, než jsem očekávala. Padám do postele a dřív, než stačím propadnout obavám, usnu.