jansvancara

[jansvancara]

Obraz

Kdybych byl malíř namaloval bych obraz Josefa z Arimatie, jak žádá Piláta o Ježíšovo tělo. Josef a Pilát. Oba vážení a veřejně činní muži. Ani jeden z nich není žádný rebel. Oba si spíš chtějí střežit svůj status, ale přesto se v rozhodující moment zachovají jinak.

Ježíš visí mrtvý mezi zločinci za městem. Zdá se, že Ježíšova mise skončila fiaskem. Jeho učedníci se rozprchli. Petr dokonce zapřel, že by Ježíše vůbec znal. Myslím si, že v ten moment ani Josef nevěřil, že by Ježíš mohl vstát z mrtvých. Chtěl mrtvému prokázat úctu, jak se to sluší. Riskoval své dobré společenské postavení pro to, aby udělal to, co považoval za správné i když to nebude mít žádný praktický dopad. A tak Josef šel za Pilátem, který před pár hodinami udělal pravý opak. Zapřel své svědomí a odsoudil člověka, o jehož nevině byl přesvědčen. O Josefovi z Arimatie se v Bibli více nepíše, ale tento moment střetu zásadovosti s oportunismem je hodně silný.

[jansvancara]

Čistá košile

Jednou z opor Napoleonovy armády byli i lékaři. Využití na svou dobu moderních objevů v medicíně, dovednost francouzských chirurgů a jejich "létající ambulance" dokázaly v poli zachránit hodně vojákům život. Jednou z praktických drobností v tomto systému byly prý čisté košile. Vojáci si do bitvy oblékali čisté košile, když pak byli zranění, nedostala se jim do ran špína a bylo menší riziko zanícení rány a otravy.

"Člověk se narodí, je voňavej a čistej, plínky se vyvaří a zbytek spraví olej…" zpívá Karel Plíhal. Postupně si ale tu svou morální košili tu a tam omylem trochu zakydáme a pak už na nějakou tu šmouhu nehledíme. Jdeme životem v té umolousané hazuce a doufáme, že to v ní nějak doklepeme. Jenže každé drobné zranění, každý životní šrám pro nás pak znamená vážné nebezpečí. Hrozí nám, že vinou vlastní nedbalosti, se nám špína dostane pod kůži a otráví nás.

Myslím si, že je fajn občas si tu svou košili přeprat, znovu si srovnat hodnoty, vykloubená předsevzetí vrátit na místo, přiostřit svědomí, přišít utržené knoflíky morálních zásad…i když víme, že se zase umažeme. Já chodím ke zpovědi, není to nic příjemného, ale stojí to zato.

[jansvancara]

Žumpa

Když jsme v roce 2002 odklízeli následky povodní, nejhorší byly domy, které nevyplavila voda z řeky, ale stoupající voda z kanálů. Domy, které několik dní stály po strop ve splaškách. Ten smrad se dal těžko vydržet.

 Myslím, že podobně to funguje nejen při povodních. Vlny a přívaly, které přicházejí zvenčí, nás mohou zmáčet, ale nejhorší hnus se vyplavuje zevnitř. Okupace cizí mocností se přežene, ale režim, který vynesl k moci domácí lůzu, jsme ze sebe ještě nesmyli. Uprchlická vlna nám možná cákne do polobotek, ale ty domácí rozbouřené emoce budeme uklidňovat ještě dlouho. Možná, že nám i dost zmáčí kalhoty, ale hůř si do nich můžeme nadělat zevnitř, když dovolíme, aby nám ta vlna zvedla hladinu domácích stok.

 Není ani tak důležité, co jíš, čteš, posloucháš a sleduješ, ale jestli ti správně sedí poklop na té tvé vlastní vnitřní žumpě.

[jansvancara]

Evangelium podle outsidera

Před lety, když jsme ještě neměli děti, koupili jsme, snad jako zamýšlený dárek pro děti příbuzných, se ženou audio verzi pohádek Oscara Wildea. Nějak to přišlo, že nám CD zůstalo a my jsme si pohádky uložili i na MP3 přehrávač. V podstatě náhodou jsem si tak jednou při cestě do práce místo hudby pustil sametový hlas Jiřího Ornesta čtoucí pohádku Sobecký obr.

Jsem docela drsňák, ale přiznám se, že se mi zaleskly oči. Ta pohádka je dojemná. Navíc se mi k ní pojí krásná vzpomínka na to, jak mi ji předčítala maminka.

Wilde určitě nepatří ke křesťanskému mainstreamu, přesto v pohádkách Sobecký obr a Šťastný princ vystihuje podstatu Kristova učení lépe než kdejaký biskup.

Podobě asi nejkrásnější písňovou modlitbu, kterou znám napsal Lou Reed (píseň Jesus). Ano ten Lou Reed, který byl tak trochu narkoman, tak trochu alkoholik napůl homosexuál a zkrátka vůbec ne nějaký vzor tradiční křesťanské mravnosti.

Snad nejlepší filmové ztvárnění evangelia pochází od italského režiséra Piera Paola Pasoliniho. Celoživotního marxisty, vyloučeného komunisty, homosexuála a vůbec kontroverzního intelektuála, který měl k církvi daleko.

Čím to, že Kristovo učení se tak dobře odráží v dílech umělců, kteří by z pohledu věřících mohli být považováni za vyvrhele? Myslím, že odpovědí je samo Kristovo učení. Ježíš sám kázal outsiderům, průserářům a lidem na okraji slušné společnosti. A nacházel u nich pochopení. Naopak nábožní farizeové jej odmítali. V očích tehdejších spořádaných věřících byl Kristus žrout a pijan, který se přátelil s pochybnými lidmi.

Ježíš řekl: "Komu se málo odpouští, málo miluje."

A tak si můžu spolu s Karlem Krylem (mimochodem hluboce věřícím, i když asi ne vzorně praktikujícím katolíkem) zazpívat "děkuji za nezdar, jež pokoře mě učí" a doufat, že mi taky bude hodně odpuštěno.

[jansvancara]

Princip ropuchy

Jednou jedinkrát, jsem byl na 28. října pozván na oficiální oslavu. Bylo to v roce 2006 na českém velvyslanectví ve Vilniusu. Poděkovav sám sobě za to, že jsem si na Ersamus prozíravě sbalil i oblek a vybaven maminčinou radou "hlavně buď svůj" jsem sedl na linkový autobus a vyrazil k velvyslanectví.

Od zastávky jsem musel kus pěšky a tak mě cestou míjela nejedna limuzína s vlaječkami. Až po chvíli mě došlo, že všichni míří tam, co já. Trochu se mi začala klepat kolena. Když jsem se blížil k budově velvyslanectví a spatřil jsem z černého auta vystupovat partu běloruských "alexandrovců" ve zbroji z vyznamenání a čepicemi zvíci poklopu na záchod, došlo mi, kam jsem se to dostal. Všiml jsem si, že jediná možná cesta dovnitř je hlavním vchodem, za kterým na červeném koberci čekal pan velvyslanec s chotí a všem příchozím potřásal rukou. Žádný boční vchod pro stydlivé a nesmělé, kteří chtějí hlavně vypadat nenápadně.

Moje plachá studentská duše musela mobilizovat poslední zbytky odvahy, abych se neotočil a nešel tajně pryč. Vlastně jsem se otočil a udělal pár kroků zpátky, ale hrdina ve mně si připomněl maminčino "buď svůj" a přesvědčil sám sebe, že se nemá za co stydět. Nelitoval jsem toho. Pan velvyslanec mě mile přijal a řekl, že se ještě musíme někdy sejít, až bude mít více času. A skutečně se pak se mnou ještě jednou osobně sešel. Se studentem, který se na jeho velvyslanectví "vetřel" na studijní stáž. Věnoval mi svůj čas, odpovídal mi na moje otázky a měl upřímnou snahu mi jakkoli vyjít vstříc. Zkrátka si na nic nehrál. Byl svůj.

Byla to pro mě z celé stáže ta nejužitečnější lekce. Lidé, kteří něco skutečně znamenají, si nepotřebují nic dokazovat. Člověk, kterého byste dle protokolu měli oslovovat "jeho excellence" se nepotřebuje nafukovat jako ropucha, která chce působit dojmem, že je větší. Zažil jsem pracovní pohovor, kde po dvou kolech testů jsem byl připuštěn do třetího levelu k bohorovnému šéfovi (měl malou regionální firmu a asi 6 zaměstnanců) a týden na to naprosto otevřený a milý rozhovor s mužem, který (ve stejném oboru) vybudoval globální firmu se stovkami podřízených. Stejně tak v mnoha jiných situacích, ať už to byl univerzitní profesor, finanční poradce nebo automechanik. Ti, kteří jsou ve svém oboru skutečně dobří, se většinou nenafukují, ale jsou svý.

[jansvancara]

Odvod

Občas se mluví o tom, že by se měla znovu zavést vojenská služba. Jsem z generace, která měla s armádou kontakt minimální. Byl jsem jen u odvodu. Byla to zkušenost krátká zato intenzivní. Nejprve promluvil k sálu plnému branců sám náčelník. Vysvětlil nám, že kdo je zjevně zdravotně neschopen vojenské služby, k odvodu nemusí, takže pokud třeba někdo nemá nohy, může jít domů.

Pak nastal okamžik pravdy, který oddělil ty prozíravé, kteří se doma zavodnili, od těch, co ze sebe nemohl dostat ani kapku. Všichni bez rozdílu se tísnili na toaletách. Jeden obzvlášť duchaplný branec vyšel z kabinky s vítězoslavným úsměvem třímaje kelímek plný po okraj. Svůj pocit nadřazenosti si užíval jen do té doby, než zjistil, že se bude muset ven prodírat davem čekajících spolubranců. Jak to zvládl nevím, ale asi dobře. Potkal jsem jej v průběhu odvodu ještě jednou. Stěžoval si, že to všechno dlouho trvá a že už by chtěl narukovat.

Z trochu jiného důvodu spěchal branec, kterého nešlo přehlédnout. Gentleman, od pohledu původem z Afriky, přesvědčoval byrokraty, že je lékař a čekají na něj pacienti. Zda by ho prý nemohli vzít nějak přednostně. Nemohli. Navíc s ním byly jen problémy. Už jen ta národnost. "Ty Maruš, co mám napsat jako národnost, když je pán z Konga?" "Napiš konžská." "Cože koňská?"

Následovala zdravotní prohlídka. Pětice branců v trenýrkách čeká za plentou na lavici, zatímco jednotlivě chodí před komisi. Slyšet bylo vše. I zkouška sluchu. Lékařka: "Tisíc" Branec: "Tisíc" Lékařka hlasitěji: "Tisíc". Branec "Vždyť říkám tisíc." Lékařka: "Pardon, já jsem vás neslyšela."

Ten s plným kelímkem to nevydržel, nastoupil před komisi a rovnou odříkal sérii čísel (tisíc-sto-čtyřicet-milión), kterou až za plentu slyšel už pětkrát. Samotná zdravotní prohlídka byla rychlá. Komise si přečetla zprávu a každý zaznamenaný zdravotní neduh posoudila zkoumavým pohledem z poza stolu na vzdálenost pět metrů. Na rozloučenou se každému koukli za trenýrky a bylo hotovo.

Otázka podle mě není, zda mají chodit chlapci na vojnu, ale zda jim má armáda co nabídnout.

[jansvancara]

Ať neví levice…

Někdo zaplatí školné dítěti v Africe a napíše o tom na blog (třeba jako inspiraci pro ostatní), obchodní řetězec upozorňuje, že "koupí výrobku přispějete na…", přispěl jsem na nějakou dobročinnou sbírku a zmíním se o tom na sociální síti… Všechno to můžou být projekty, jejichž podpora je chvályhodná. Problém je ale ve formě.

Jako nejčistší příklad si můžeme vzít veřejnou sbírku na léčbu vážně nemocné holčičky, do které celou částku veřejně zašle ministr financí podezřelý z nekalých finančních machinací. To už není charita, ale sebepropagace. Všichni jsme jen lidé, a tak mnohá dobrá myšlenka a nezištný dar jsou pančované větší či menší dávkou ješitnosti.

Papírové žetony, které dostanete v supermarketu za nákup a házíte je do plastové "pokladničky" na nějakou dobročinnost, vám navíc dají falešný dojem, že svým plným nákupním košíkem někomu prokazuje dobro. Podobně, jako když známá osobnost dá (s přiměřenou publicitou) na dobročinnost peníze podle počtu sledujících na sociální síti, aby se každý mohl cítit jako malá kapka v moři solidarity. Myšlenka je dobrá, ale hranice mezi dobročinností a samožerstvím je velice tenká. Dobře to demonstruje závěr filmů Ďáblův advokát (viz video dole - spoiler alert).

Přijde mi líto, když se dobré nápady a ušlechtilé motivy zbytečně (tu více, jinde méně) kontaminují touhou po veřejném uznání. Naštěstí existuje jedno staré dobré pravidlo, které pomůže uchránit dobrý skutek před nákazou ješitnosti, marnivosti a pýchy. Ježíš z Nazareta řekl: "Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice…"

[jansvancara]

Předvolební zaprděno

Koaliční partneři do sebe kopou a dělají, že spolu nevládli.

Na nejedné kandidátce demokratické strany je člověk s prokazatelně rasistickými názory.

ČSSD se snaží lákat mladé liberální voliče, ale ti budou zjevně volit "tradiční pravicové konzervativní" strany.

Spolupráci s Babišem vyčítá Lidovcům nejvíce jejich bývalý předseda, který chtěl vládnout s podporou Komunistů.

Strany které spolu tvoří krajské a komunální koalice se v celostátním ringu snaží vytvořit dojem nesmiřitelných rivalů.

Předseda lidovců demonstruje svou empatii pomocí "internetových humorů".

Co mi ale vadí nejvíc, je asi to, že si lidé nadávají do blbců, kreténů a zabedněnců, jen proto, že někdo volí jinou politickou (demokratickou stranu). Jako kdyby vítězství "konkurenční" strany znamenalo tragédii.

Demokracie zůstává nepochopená. Demokratický systém nemá být založený na tom, že si lidé ve volbách zvolí charakterního Mirka Dušína, který je moudře povede. Demokracie může fungovat pouze jako systém "brzd a rovnovah" (check and balances), kde je moc rozdělena mezi nezávislé a vzájemně se kontrolující instituce. Demokracie nemůže pracovat se zamlčeným předpokladem, že volby vyhrají ti správní kluci. Musí být připravena na to, že politici nebudou vždy čestní a slušní. Neustálé hledání nových, slušných a čestných politiků vede k voličskému nomádství, kdy se hlasy přelévají ke kartelovým stranám a více či méně efemérním hnutím bez historie (i budoucnosti) a členské základny. Pro všechno to negativní vymezování se nezbývá prostor na pozitivně formulovaný program, který bude politické strany skutečně diferencovat dle základních socioekonomický štěpících liniích. Osobní a osobnostní charakteristiky jednotlivých politiků překrývají meritum politického programu.

Volby jsou důležité. Nicméně si nemyslím, že by ty letošní byly o tolik důležitější než ty předešlé a budoucí. Hlavně si myslím, že nestojí zato, aby se kvůli nim, jinak celkem třeba celkem fajn, lidé spolu hádali. Docela se těším, až bude po volbách a budeme se zase kastovat jen podle toho, jaký má kdo telefon.

[jansvancara]

Jsem rasista, ale

Rozlišování lidí podle rasy je subjektivní. Nemá žádnou reálnou (či vědeckou) podstatu. Z biologického hlediska nic jako rasa neexistuje. Tamilec může mít tmavší pleť než kdejaký Afričan, přesto jedno zařadíme mezi europoidní rasu a druhý je pro nás černoch. A kam zařadíme Austrálce, kteří jsou tmavý, ale mají rovné vlasy? Neexistuje jasná linie mezi lidskými rasami. Rasa je sociální konstrukt. Každý kdo tvrdí, že existují rasy, je vlastně rasista, ale všichni tím slovem rozumíme spíš toho, kdo hlásá nadřazenost jedné rasy.

 Přesto rozlišování lidí podle jejich barvy pleti je nám lidem jaksi vlastní. Instinktivní zjednodušování reality za účelem zorientovat se a přežít. Vím, že mám tendenci se na lidi dívat prizmatem jejich barvy pleti. Je to pro mě silný poznávací znak. Šaty dělají člověka a barva pleti o to víc. Ten haló efekt je hodně silný. Velice rychle se mi někdo zapíše do hlavy jako "ten černoch" nebo "ta Vietnamka".

Toto subjektivní a dost zkratkovité nálepkování lidí, není až tak špatné. Je to úsporné řešení lidské mysli, která zjednodušuje v rámci rychlého rozhodování. Problém je pokud se k těm nálepkám začnou přidávat další ještě více zjednodušující implikace, kdy z barvy kůže začnu usuzovat na morální vlastnosti člověka. Kdy ho podle své omezené zkušenosti posoudím dřív, než se stačí projevit. A to je špatně.

 Na strunu jednoduchých předsudků často brnkají i média. Všimněte si, že u různých kriminálních zpráv bývá pro pachatele jednoslovné označení: Rom, kněz, metalista. Uměle vybraná zjednodušující nálepka, která má rezonovat s obecnými konotacemi či předsudky. Nikdo nenapíše, instalatér místo Rom, folkař místo kněz nebo Slezan místo metalista. Je potřeba najít jednoduchý symbol, křiklavou nálepku a hlavně obětního beránka. Přirozená lidská potřeba někam patřit, potřebuje také druhou stranu mince. Každý se potřebuje proti někomu vymezit. Někam nepatřit. A právě k tomu jsou potřeba ti zlí metalisti, Romové, faráři…

Uvědomuju si, že ve své podstat�� jsem rasista. Vím, že lidi vnímám na první pohled podle jejich barvy kůže, ale snažím se je podle toho nehodnotit a dávat všem lidem a priori stejnou hodnotu.

[jansvancara]

Dospělost

Vtipkujeme o tom, že chlapům končí puberta ve čtyřiceti, obdivujeme dětskou kreativitu a nezávislost mládí. Být bezvýhradně dospělý se dneska moc nenosí. Spíš je atraktivní mít v sobě pořád kus kluka nebo holky a dospělost vypadá jako škaredá starší sestra mládí. Dokonce občas někdo tvrdí, že nechce nikdy úplně dospět.

Já naopak vím přesně, kdy jsem se začal cítit dospělý. Bylo mi osmnáct a začínaly prázdniny. Tatínkovu Škodu 120 jsem měl naloženou až po střechu zásobami jídla a vyrážel jsem na tři týdny tábořit se skautským oddílem. Poprvé jako hlavní vedoucí. Jasně nebyl jsem na těch třicet kluků sám. Vedoucích nás tehdy bylo víc, ale formálně i neformálně to bylo psané na mě. Zodpovědnost, před kterou se nedá utéct. Tři týdny vařit, aby měli co jíst, hlídat na břehu rybníka, aby se nikdo neutopil a vozit je k doktorovi, když jim bude zle.

Dřív jste na mě mohli v noci štípat dřevo, ale od té doby mám spánek o něco lehčí a dovede mě probudit i to, že někdo o pár stanů dál spadne z postele.

[jansvancara]

Zvířecí přirovnání

Většinou, když někdo spáchá zvěrstvo, znamená to, že se dopustil takové krutosti, kterou zvířata vůbec neznají. A tak je to často. Zvířata si bereme jako pomocníka při různých přirovnáních, ale někdy tím ignorujeme jejich skutečné vlastnosti.

Symbolem statečnosti je lev, zatímco hyena zosobňuje zbabělost a mrchožroutství. Přitom je to spíš naopak. Hyeny jsou dobří, vytrvalí a kooperující lovci, které lví samec nakonec jen odežene od kořisti. Jenomže lev má prostě hřívu a vypadá impozantně. Co na tom, že hyena má asi trojnásobně větší srdce a díky tomu výrazně větší vytrvalost při lovu. Historie nezná krále Richarda Hyení srdce.

Skupina tupých a neuvažujících lidí bývá přirovnávána k ovcím. Málo se to ví, ale ovce patří ke skupině zvířat, které můžeme označit za "problem solvers". Tedy zvířata schopná řešit problémy. Jsou nečekaně inteligentní a umí reagovat na změnu podmínek s rychlostí podobnou jako opice.

Celkově mám pocit, že nadhodnocujeme individualistické druhy oproti sociálním. Lev samotář je nám milejší než smečka hyen. Asi trochu šilháme po trošce toho okázalého titánství, která nám chybí. Lidstvo taky uspělo spíš díky vychytralé spolupráci.

[jansvancara]

12 rad pro začínajícího televizního detektiva

1. Nikdy to není sebevražda. 2. Pokud jsi pohledný a napadají tě vtipné hlášky, tak s velkou pravděpodobností přežiješ až do konce…což nevylučuje, že na tě konci sejmou. 3. Jezdi autem, protože kamkoli pojedeš, tak tam nebude problém s parkováním. Vždycky bude volno hned u vchodu. 4. I když máš dva metry a před tebou řídila Táňa Vilhelmová, nemusíš si štelovat sedadlo ani zrcátka. Za to nikdy, rozumíš nikdy nezapomeň zatáhnout ruční brzdu, ať už zastavuješ kdekoli. 5. Jo a nezamykej. Zamykání je pro sraby. 6. Leváků je v populaci asi 10% ale vraždí mnohem častěji než praváci. Jejich specialitou je úder tupým předmětem do hlavy. 7. Neoznačuj si bankovky, nikdo je pak nechce. 8. Když se probereš v nemocnici, nečeká tě odpočinek od práce. Tvoji kolegové buď stojí okolo nebo sedí na chodbě a svorně pijí kafe z kelímků. 9. Zločinci se nekoukají do zrcátek, klidně je můžeš sledovat třeba v tanku. 10. Hodně záhad se dá vyřešit buď okouněním na pohřbu nebo číháním na hřbitově. 11. Arcipadouši své oběti nezabíjí hned, ale vychutnávají si to, takže nehrozí, že přijdeš pozdě. 12. Víc až po pitvě.

[jansvancara]

Práce

Před patnácti lety jsem konec srpna trávil v Ústí nad Labem. Byl jsem tam odklízet následky povodní. Mezi dobrovolníky byla i jedna zvláštní skupina, kterou nešlo přehlédnout. Vysoký černoch, se kterým jsem si svou ubohou angličtinou nepopovídal, protože on uměl "jen" francouzsky, portugalsky a německy, běloruští manželé, kterým přisluhovači režimu pro výstrahu otrávili psy z jejich chovné stanice nebo bodrý Bulhar, který otevíral konzervy zásadně nožem.

Byli to lidé, kteří v uprchlickém táboře čekali na azyl. Pracovali s až podezřelým nadšením. Běloruska Olga mi vysvětlila proč. Byla to pro ně po měsících i letech čekání první práce, kterou mohli dělat a díky které se mohli cítit užiteční.