jkcestuje

[jkcestuje]

Itálie s Jonim 2019 Pt.7 - Šestý den

Probudili jsme se ideálně časně, takže už kolem půl 7 jsme mohli vyrazit do centra. Nastavil jsem na navigaci nejbližší ulici ke Colosseu, která vypadala jako běžně průjezdná. A také ano, něco po sedmé hodině ranní byla obsazena z několika desítek stěží čtyři parkovací místa. Zaparkoval jsem tedy na krásném místě mezi parkem, kde se kdysi nalézal Circus Maximus a Palatinským pahorkem. Chvíli jsem Jonimu četl z Lonely Planet o tom, co nás dnes čeká, a vyrazili jsme do Colossea. Naštěstí jsme měli lístky koupené dopředu, takže jsme propluli kolem dlouhatánské fronty a úderem osmé hodiny vstupovali do amfiteátru. A že to věru nebyly špatně investované peníze. Kdy�� jsme v kvartě byli se školou v Itálii, kolem Colossea jsme jen proběhli, pohled na vnitřní strukturu, obrovitou arénu i promyšlené technické řešení ale za návštěvu rozhodně stojí. Nakonec právě tento objekt původně byl hlavním cílem naší výpravy, loni v Pignone jsem o něm klukům vyprávěl a historky s gladiátory zanechaly silný dojem. Samozřejmě už po ránu tam bylo množství lidí, které lze jen těžko vyjádřit jinak než jako bambilion (až gazilion!). Na rozlehlém prostranství před Colosseem mě zaujala komická scénka: zjevně je tam zakázán, či přesněji řečeno licencován, prodej drobných suvenýrů a vody. Celkem čerství imigranti tedy přeskakují zábrany a schovávají se v davech turistů před bdělým okem turistické policie za volání “water, ice cold water, only one euro!” Potřebují se vyhnout pozornosti policistů a zároveň upoutat potenciální zákazníky. Sledovat tuhle hru na kočku a myš je smutně zábavné, ale při představě, že jediným zdrojem obživy je pro mne a dost možná i mnohačlennou rodinu v severní Africe marže na půllitrových lahvích vody, je dosti smutná.

Snadnost, s jakou jsem zaparkoval pár metrů od nejatraktivnějších římských památek mě poněkud znervóznila. Věnoval jsem tedy chvíli googlování a ovšem: centrum Říma je vyhrazené rezidentům na zvláštní povolení, takže jsem tam nejen neměl parkovat, ale ani jezdit. Co už se dalo dělat, naložil jsem Joniho do auta a vyrazili jsme hledat bezpečné místo na parkování. To se podařilo najít ve vilové čtvrti hned za římskými hradbami. Sice mne nejdříve vyděsily modré zóny, ale ty prý v neděli neplatí, takže jsme se mohli vydat na pochod zpět do centra. Nijak zvlášť nám tahle procházka nevadila, aspoň jsem Jonimu mohl ukázat Viu Appiu, dnes celkem nenápadnou ulici, která se ovšem táhne ve stejném místě již tisíce let.

Vrátili jsme se tedy na Palatinský pahorek, ten jsme důkladně prošli, rozměry trosek staveb se úplně vymykají dnešním rozměrům. Dnes by na tom místě sídlily tisíce úředníků, za antického Říma se jednalo “jen” o luxusní císařské sídlo. Následovalo Forum Romanum, kde jsem trochu zalitoval, že tahle cesta byla pro Joniho vlastně prvním setkáním s existencí antického Říma, takže všechny ty chrámy byly pro něj poněkud hůře stravitelné. Ale třeba za pár let, až se Juliovi Caesarovi atp. bude učit, rád si na to vzpomene.

Po antickém programu musela následovat nutně židovská vložka v podobě návštěvy synagogy a muzea. Muzeum je to pěkné, obzvláště mě zaujala expozice o libyjské židovské komunitě, ovšemže dávno neexistující. Synagoga je prostě velkolepá, i když se v ní mohlo fotografovat, Joni mi při výkladu usnul na rameni, takže jsem z toho mnoho neměl. Za zmínku stojí, že tato velká římská synagoga nahrazuje pět původních synagog různých židovských směrů, které byly zbourány v 19. století. Nejde ovšem o směry lišící se mírou ortodoxie, nýbrž svým původem. V Římě prosperovali Židé španělští, z Maghrebu, balkánští i aškenázští mimo původních italských komunit. Jako jistá kuriozita se můžou jevit uzamykatelné schránky s mosaznými štítky, do nichž pravidelní návštěvníci bohoslužeb ukládají sidur a talit, aby se s nimi nemuseli každý šabat tahat domů. Vida, to nám v BS chybí!

Po procházce přes židovskou čtvrť už docházely síly a hlavně se začalo zatahovat, měli jsme před sebou ještě jistě dva kilometry pochodu k autu. Když jsme došli ke Caracallovým lázním, už i hřmělo, takže tento obrovitý cihlový komplex jsme jen proletěli. Skutečný déšť naštěstí začal až ve chvíli kdy jsme otevírali dveře od auta.

Ubytování jsem rezervoval na Bookingu jen den předem, navíc na telefonu, ale opět se ukázalo, že když má něco přes 9* ze stovek hodnocení, bude to stát za to. One Vaticano Rooms (http://booking.com/Share-EgtGSA) byl nesmírně příjemný a dokonce se dalo parkovat jen pár desítek metrů od vchodu. Opět šlo o obrovský byt přestavěný na mikrohotel, tentokrát vč. dřevěného výtahu ze 30. let (a pak, že je EU zakázala!) s milou ukrajinskou recepční. Po sprše a pár pohádkách jsme vyrazili ještě pro večeři. Všude bylo ovšem “chiuso per ferie”, až na čtvrtý pokus jsme s pomocí Tripadvisoru narazili na take away pastu. Pastaciutta (http://www.pastasciuttaroma.it/) se ukázala být skvělou volbou, navíc v nedělní podvečer skoro bez zákazníků. Strozzapreti al Tartufo za pouhých 6€ byly skvělou tečkou za náročným dnem.

[jkcestuje]

Itálie s Jonim 2019 Pt.6 - Pátý den

Po velmi náročném dni jsme si naplánovali tak trochu odpočinkový program. I když... Opět jsme začali pochodem, tentokrát jen tři kilometry po městě, ale Joniho nohy ještě bolely, takže se tu a tam daly zaslechnout mírné protesty. Vyrazili jsme se podívat do Katakomb Svatého Gennara (http://www.catacombedinapoli.it), které jsou asi největší část známých neapolských raně křesťanských (a dříve ještě antických) katakomb. Samotná procházka stála za to, šli jsme částí města zjevně obývanou spíše nižší třídou (i když prakticky žádnými imigranty), viděli jsme nesčetné trhy, rázovité obchůdky, kavárničky a taky zajímavé příklady poněkud živelného urbanismu, vč. schodů překonávajících zcela nepravděpodobná převýšení a uzoučkých uliček, podle nichž nejspíš byla navrhována ve Fiatu původní Panda, protože větší auto se tam nemá šanci vejít. Pozoruhodné bylo i sledovat okolojezdící skůtry nejrůznějšího stáří a stavu, převážně ovšem vypadající, že už neujedou ani kilometr. Často bez funkčních světel, s popraskanými sedly, totálně sjetými a podhuštěnými pneumatikami. A přece jedou. O zvláštním jihoitalském zvyku (v Římě, tím méně více na sever to neuvidíte) jezdit bez helmy a občas i s úplně malými dětmi, ani nemluvě. 

Katakomby rozhodně stojí za to v Neapoli navštívit. Jedná se vlastně o podzemní formu hřbitova, často doplněnou i dalšími sakrálními prostory. Pravda, křesťanského výkladu si Joni tolik neužil a já jako simultánní tlumočník neobstál tak docela na jedničku, ale kdyby nic, tak pohled na skvěle dochované mozaiky ze šestého století to vyvážil. Myslím, že ještě nikdy Jonimu tak nevrtaly hlavou staletí a tisíciletí, jako na našem italském výletě. Mne zaujal i závěrečný výklad o kostele nacházejícím se u východu ze katakomb, který, ač původně románský, byl ještě na počátku 20. století bohatě zdobený v barokním slohu. Když přišel k moci Mussolini, rozhodl se, že jediná pravá italská estetika je holá románská a nechal tedy všechnu výzdobu zlikvidovat. Po válce došlo vedení nemocnice k závěru, že když je kostel v jejím areálu, jde o její majetek a tedy prostor, který se mnohem lépe dá využít jako sklad zdravotnického materiálu. Až kolem přelomu tisíciletí začalo místní občanské sdružení zabývající se snahou o pozvednutí dosti neutěšené lokality kolem katakomb, bádat v archivech a zjistili, že kostel nikdy nebyl odsvěcený a patří stále katolické církvi. Od té doby v něm pořádají řadu kulturních, náboženských a společenských akcí, kde vybírají peníze nejen na opravu kostela, ale celkově na svou činnost v jeho okolí. 

Zpátky byla cesta k Joniho pramalé radosti ještě o něco delší, šli jsme totiž rovnou na parkoviště. Když jsem hned u výtahu uviděl kabriolet s vysklenými bočními dveřmi, byla ve mně trochu malá dušička (já vím, parkoviště je placené, ale ne hlídané!), měli jsme ale štěstí a tak nám nic nebránilo pokračovat na sever. 

Další zastávka: Monte Cassino. Nemířili jsme tam ani tak kvůli návštěvě kláštera založeného samotným Benediktem z Nursie jako první sídlo benediktinského řádu již kolem roku 529, nakonec dnešní klášter je prakticky novostavba, stačila tedy krátká procházka po veřejně přístupných prostorech a nákup suvenýrů pro babičku. Chtěli jsme se poklonit památce obětí Bitvy o Monte Cassino, která si vyžádala životy desetitisíců vojáků, pro polské vojsko se jednalo o nejkrvavější bitvu celé Druhé světové války. Německé jednotky zakopané v blízkosti kláštera bránily postupu Spojenců z jižní Itálie na Řím. 

Asi tu není prostor podrobně popisovat celou bitvu i neobyčejné hrdinství spojeneckých vojáků, na to existuje řada dobře zpracovaných monografií. Nicméně když člověk stojí na úbočí hory a dívá se dolů na planinu, je představa dobývání tohoto strašlivě strmého kopce s pár dobře bránitelnými cestami, úplně neuvěřitelná. Alespoň jsme tedy navštívili polský vojenský hřbitov, kde jsme s jistým překvapením objevili i sekci polských vojáků židovského vyznání. 

Naše další cesta vedla už přímo do Říma. Ne ovšem cestou zcela nejrychlejší, nýbrž cíleně jsme objížděli dálnice. Jak jsem psal už dříve, snažím se dálnicím vyhýbat, z dálnice totiž každá země vypadá skoro stejně. Teprve když se proplétáte městečky a vesnicemi můžete alespoň z dálky vidět skutečný život. Do Říma jsme dorazili už za tmy a hned první místo na spaní, které doporučil Park4Night se ukázalo jako nepoužitelné. Bylo to parkoviště těsně u pláže nedaleko Ostie, které jistě mohlo v listopadu (kdy tam byl autor tohoto záznamu) fungovat dobře, ale v srpnu se ve 22.00 zamykalo. Další vybrané místo se nacházelo ve vilové čtvrti, kde se na velmi klidné ulici, pod borovicí dalo bez problémů zastavit a přespat. Na tomhle místě byl vidět až neuvěřitelný rozdíl pár set kilometrů od měst na jih od Neapole. Tam, kde by se na jihu válely tuny odpadků bez sebemenšího zájmu kolemjdoucích, byla římská ulice dokonale čistá. 

[jkcestuje]

Itálie s Jonim 2019 Pt.5 - Čtvrtý den

Ráno jsme vyrazili na cestu už před sedmou, v době, kdy prakticky všichni Italové ještě spali. Prvním cílem dne byly Pompeje. A že to byl silný zážitek. Už po cestě jsem Jonimu vyprávěl o zemětřesení, které vyhnalo mnoho obyvatel, a o pár let později výbuchu sopky, který pohřbil celé město tak, jak v té chvíli existovalo a fungovalo. Dokud tam člověk není, neuvědomí si ovšem, jak strašně velký ten areál je. Jistě, u nejpopulárnějších staveb byly davy turistů, ačkoli jsme se dovnitř dostali jako jedni z prvních. Ale stačí zabočit za roh nebo dva a dělají vám společnost jen duchové dávných obyvatel.

Joni neuvěřitelně spolupracoval celou dobu, poslouchal moje povídání o vymletých kolejích vozy za dlouhá desetiletí, o souvislosti těchto kolejí s rozchodem kolejí u vlaků v moderní době, o struktuře tehdejších obytných domů i o tom, jak vypadaly obchody a fastfoody.

Fascinovaly nás dochované nápisy na omítkách obchodů s nabídkou zboří i neuvěřitelně jemné mozaiky jako dekorace obytných domů.

Protože jsme byli v Pompejích dříve než v Římě, značný dojem na Joniho udělal i amfiteátr a dlouho řešil průběh gladiátorských soubojů.

Ale šílené vedro v kombinaci s třemi dny na cestě udělalo své. Nechtěl jsem Jonýska úplně zničit, takže pár nejprofláknutějších atrakcí jsme nechali zase na příště. Aspoň jsem si ušetřil vysvětlování, co se dělo v budově jménem Lupanarum…

Posledních pár desítek metrů jsem Joniho musel málem nést, ale netrvalo dlouho, kombinace klimatizace v autě, studeného pití z ledničky a Youtube na telefonu ho zase resuscitovala. Dobrovolně tedy souhlasil s nápadem jet se podívat na Vesuv.

Protože předražené parkoviště v Pompejích nešlo zaplatit kartou, zbývalo mi posledních 8 € v hotovosti. Když jsem 5 z nich zaplatil za parkování v polovině Vesuvu a další 2 za mikrobus, který nás vyvezl další čtvrtinu, byla ve mně trochu malá dušička. Jestli budu muset Jonimu vysvětlovat, že jedeme zase dolů, protože jsem si nebyl schopný vybrat z bankomatu… Vstupné na vrcholek sopky, resp. do její poslední čtvrtiny, bylo možno platit kartou. Ovšem jen za přítomnosti speciálně vyškoleného gentlemana, který v době, kdy jsme dorazili k pokladně, dlel na obědě. Nečekali jsme ani půl hodiny a mohli jsme začít šlapat vzhůru. Není to dlouhá cesta, ale je poměrně příkrá a pokrytá sypkým sopečným pískem, který klouže a do něhož se boříte. Prozíravě byla tato procházka jedinou příležitostí za celou cestu do Itálie, kdy jsem žabky nahradil teniskami.

Rozhodně se to ovšem vyplatilo. Kombinace pohledů na Neapol z výšky a na vulkán samotný je prostě unikátní. Joni sbíral kameny a fotil o 106. Žádná fotka ale nenahradí vlastní zážitek. Nakonec se tedy mírné přesvědčování (nikdo ze třídy ještě určitě nahoře na Vesuvu nebyl!) rozhodně vyplatilo.

Z Vesuvu jsme už směřovali do vyhlédnutých garáží v Neapoli. Konsensus Lonely Planet, Tripadvisoru a dalších zdrojů totiž jednoznačně říkal: na ulici v Neapoli neparkujte! Z hotelu sice psali o možnosti zařídit parkování přímo na místě, ale přeci jen, 35€ mi přišlo poněkud hodně. Museli jsme se tedy projít asi 20 min, ale to nevadilo, stejně jsem chtěl nasávat atmosféru města. A že bylo co nasávat. Na strašlivé množství odpadků ležících volně na ulici jsem si v té době už zvykl. Imigranti posedávající na chodnících a snažící se prodat věci zjevně vyhrabané z popelnic a kontejnerů, vč. ošlapaných bot, nu, na ně bych si asi zvykal déle. V tomto bodě musím s politováním podotknout, že už nahoře na Vesuvu se mi vybil foťák, takže pestré městské dojmy z Neapole zůstávají zachyceny pouze v paměti.

Po chvíli procházky jsme dorazili do místa našeho ubytování. A musím říct, že překonalo naše očekávání. Zjevně původně veliký byt v činžovním domě pro vyšší střední třídu kousíček od centra města, moderně zrekonstruovaný na mikrohotel s pěti pokoji. Pořádnou teplou sprchu jsme měli naposledy v úterý ráno, takže asi nemusím dlouho popisovat, čím jsme strávili první hodinu. Klimatizace nastavená na 18 stupňů byla naším nejlepším přítelem.

Joni trvá na tom, že pokud (až) zase někdy pojedeme do Neapole, musíme spát pouze v Dimora Duomo (https://www.booking.com/hotel/it/dimora-duomo-napoli1.cs.html?aid=356980;label=gog235jc-1DCAsocUIUZGltb3JhLWR1b21vLW5hcG9saTFIM1gDaDqIAQGYAQW4ARfIAQzYAQPoAQGIAgGoAgO4AquHy-sFwAIB;sid=a3e55fbbeaf8fc5870ee33344e5d94b9;dist=0&keep_landing=1&sb_price_type=total&type=total&). Večer jsme zakončili take away pravou neapolskou pizzou Napoletana, kterou jsme si vychutnali v posteli a odebrali se na kutě už asi v 10 hod.

[jkcestuje]

Itálie s Jonim 2019 Pt.4 - Třetí den

Hlavní náplní třetího dne bylo řízení pro mne a čtení/youtube pro Jonýska. Trasa z Bagno di Romagna do Paesta měří skoro 600 km a mimo dálnice to chvíli zabere. Možná je tohle dobrá příležitost vysvětlit, proč jsem vlastně celou Itálii projel mimo dálnice. Ne, tím důvodem není nepohodlný systém dálničního mýta, jak jsem to počítal, ten by celou cestu prodražil o 200€, což je v celkových nákladech (a při zohlednění nižší spotřeby a časové úspory už vůbec) vlastně zanedbatelné. 

Smutnou společnou vlastností dálnic po celém světě je fakt, že z nich vlastně nic nevidíte. Jistě, odlišují se různými drobnostmi, od katastrofálního stavu a neuvěřitelných dopravních omezení (ano, D1, na tebe se dívám!), až po dokonale hladký asfalt a promyšlený sklon v zatáčkách. O zemi, kterou projíždíte se z nich však nedozvíte vůbec nic. Za to, pokud ve Waze zvolíte vyhnutí se dálnicím, poznáte města, vesnice, památky i běžný život. Jistě, pěší turista (jako třeba Ladislav Z.) to všechno pozná blíž a jaksi důvěrněji, ale moje cesta je jaksi nejpřijatelnějším kompromisem. Jít stovky kilometrů pěšky navíc naráží na praktickou bariéru v podobě délky nohou a výdrže osmiletého dítěte. 

Ještě rozespalý jsem se v Bagno di Romagna pokusil najet na (řekněme) rychlostní silnici, jenže zrada. Nájezd zavřený. Místo toho, abych pokorně jel 10 km v nevyhovujícím směru a na nejbližším funkčním nájezdu se otočit, rozhodl jsem se úsek furiantsky objet po místních komunikacích a najet až v nejbližším dalším městě. Díky tomuto geniálnímu rozhodnutí jsem poměrně důkladně shlédl krásy Parco Nationale Foreste Casentinesi v průběhu dalších 2,5 hod, které mi trvalo urazit trasu odpovídající 8 km po rychlostní silnici. O dramatické výhledy do hlubokých údolí nebyla nouze, víc mě ovšem překvapilo, kolik úplně opuštěných domů, osterií a trattorií jsem na cestě potkal. Jistě, některé mohly být “chiuso par ferie”, ale drtivá většina vypadala, že ty prázdniny má už mnoho (desítek) let. Žít v italském vnitrozemí, kde nejsou ani přehršle turistů jako na pobřeží, ani průmysl jako na severu, ani tam neroste ovoce a zelenina jako bambus (jako třeba v Toskánsku), zjevně není úplná legrace. 

Kolem třetí hodiny odpoledne jsme nakonec dorazili do Paesta. Jde o nejlépe zachované řecké město v Itálii a já si na něj matně vzpomínal z naše školního zájezdu v kvartě. 

Důkladně jsme prošli jak archeologické muzeum, tak i vykopávky samotného města. Pokud máte aspoň trochu vztah k antice, tak byste to fakt neměli vynechat. Mimo impozantních chrámů (na fotce výše chrám bohyně Héry, jinak též zvaný bazilika) mě zaujaly hlavně bohatě vymalované hrobky ve formě malých kamenných domečků. Výmalba ovšem nebyla na straně vnější pro potěchu oka pozůstalých a kolemjdoucích, nýbrž na straně vnitřní. Nejspíš, kdyby zesnulý vstal z mrtvých, aby se měl na co koukat. 

U této stavby byl Joni přesvědčen, že šlo o prostor pro pořádání gladiátorských zápasů. Tuze ho pak zklamal popis, který hovořil o divadle. Inu, v jistém věku jsou prostě gladiátoři víc cool ;-).

Kolem šesté nastal čas hledat místo na večeři a přespání. Italové ovšem považují myšlenku večeřet v 18.00 za cosi obscénního, což nám dali najevo v restauraci hned naproti vstupu do archeologického areálu (na Tripadvisoru 4,5*) tím, že nás nechali sedět u stolu 15 minut, aniž by někdo z personálu projevil byť jen mikroskopickou snahu, třeba se dotázat, zda nemáme zájem o trochu vody. Snaha si ve vedlejší provozovně zakoupit zmrzlinu byla o něco málo úspěšnější (po 10 minutách jsme skutečně odcházeli se zmrzlinou v ruce), ale pohled na nejpomalejší zmrzlinářku v celé Itálii mi způsoboval téměř fyzickou bolest. 

Popojeli jsme asi 20 km do městečka Montero (https://park4night.com/lieu/107185//piano-42-via-parrelle/italy/provincia-di-avellino#prettyPhoto) se slibným parkováním podle Park4Night. V reálu šlo o parkoviště pro cca 20 aut v úplném centru, ale díky terénu nijak zvlášť přitahující pozornost. Vedle parkoviště je malý parčík s dětským hřištěm, lavičkami a altánem. Celý dojem byl ale zlikvidován naprosto šíleným nepořádkem. Vypadalo to, jako by na parkovišti před pár dny vybuchl kukavůz a jediný, kdo podnikl kroky k reorganizaci odpadků od té doby, byl vítr. Highlightem obchůzky parkoviště byly dvoje, zjevně ve velkém spěchu svlečené a pohozené kalhotky. 

Nakonec tedy nezbylo, než vařit místo v plánovaném altánu, na zadních dveřích auta, ale s trochou dobré vůle se mi podařilo vyčarovat naprosto lahůdkové lanýžové ravioli s rajčatovo-olivovou omáčkou (ano, polotovary z Coopu k tomu také trochu přispěly ;-)). 

Druhou mrzutostí bylo počasí. 27 stupňů Celsiovy stupnice nezní jako nic dramatického, ale pokud je tolik i ve tři v noci a hejna komárů brání v účinném větrání, alespoň střešním oknem... Nu, vyspal jsem se do růžova, to nemohu říct. 

[jkcestuje]

Itálie s Jonim 2019 Pt.3 - Druhý den

Druhý den byl určen Benátkám. V Conegliano jsme vstal v 6 a za slabou hodinku jsme už parkovali na parkovišti San Giuliano (http://avm.avmspa.it/en/content/san-giuliano-car-parks-0). Na denním parkovišti jsme byli první, zato vedle na prostoru určeném pro obytná auta jich bylo pěkných pár desítek. Samozřejmě jsme mohli spát přímo tam, ale poněkud mě vyděsilo vyprávění Andreje Ruščáka, který byl v Benátkách o pár dní dřív, o nájezdech komárů. Následovala krátká cesta autobusem a už jsme vystupovali přímo na Piazzale Roma. Naplánoval jsem procházku přes město na Piazza San Marco, abychom využili, že takhle brzy většina turistů teprve snídá. A byl to dobrý nápad. Na hlavní trase se už sice hloučky cizinců začínaly objevovat, ale stačilo zahnout za dva rohy a byli jsme sami v těch nejmalebnějších uličkách. Mohli jsme pozorovat jak se ráno sváží odpad na popelářských lodích i jak místní pijí cappuccino k snídani u sousedů v kavárničkách.

Díky brzkému startu jsme také mohli vidět Ponte Rialto prakticky bez lidí a se zavřenými obchody, což je dost vzácná situace.

Na náměstí sv. Marka jsme ovšem už takové štěstí neměli, ale pořád bylo relativně dost volno, abychom si mohli prohlédnout všechno, co jsme chtěli. Snažil jsem se Jonimu popsat co šlo způsobem, který by pochopil. Těžko říct, jak se to ujalo, ale poslouchal a spolupracoval. Z dóžecího paláce na něj ovšem největší dojem nejspíš neudělala dlouhá řada bohatě zdobených zasedacích místností jednotlivých orgánů patricijské republiky, nýbrž studené vězení v nižších patrech.

Co by to bylo za návštěvu Benátek, kdybychom se nesvezli i na lodi. Za dosti nekřesťanskou cenu 8,5 euro pro jednoho jsme urazili pár zastávek ve směru k pevnině lodní podobou MHD - vaporetto. Dalším benátským muzeem bylo maličké muzeum židovské (http://www.museoebraico.it/en/museum/) v dřívějším ghettu, maličkém ostrůvku, u nějž opravdu nedovedu pochopit, jak na něm mohlo bydlet několik tisíc Židů (víte, že termín ghetto pochází právě z Benátek?). Samotné ghetto je (dnes už) dosti malebné a představuje oblíbený cíl návštěv izraelských a amerických turistických výprav. Ob dům od židovského muzea sídlí i místní Chabad.

Sidury tam mají velmi pěkné, skoro jako od Jirky Blažka ;-).

Poslední plánovanou zastávkou bylo Muzeum přírodní historie (https://msn.visitmuve.it/en/home/), od něhož jsem si, důvodně, sliboval, že Joniho zaujme. Zejména sestavená dinosauří kostra v životní velikosti představovala splnění již dávno vysloveného velkého přání. Nutno ovšem přiznat, že dalších 40 minut chůze v 33 stupních Celsiových bylo opravdu hodně. Na další atrakce už energií nezbývalo, čas se také nachyloval, takže jsme se přesunuli zpět na parkoviště. Tentokrát tramvají. Hodnou chvíli mi vrtalo hlavou, co je na téhle tramvaji divné, až mi došlo, že jí tak trochu chybí jedna kolej. Šotouš by jistě doplnil potřebný technický výklad.

Ještě večer jsme chtěl urazit co nejdelší kus cesty na jih, ale jedna zastávka nás ještě čekala: San Marino. Provedli jsme jen rychlý výpad a už stejně padala tma, takže tentokrát bez fotek, nicméně další stát přidán na seznam navštívených. Také jsem se tam pokusil poprvé v Itálii natankovat u automatické pumpy, nicméně jako u všech dalších mi odmítla kartu (Revolut), takže mi nezbylo než do ní strčit padesátieurovou bankovku.

Na spaní jsme nakonec zastavili na obrovském parkovišti termálů ve městečku Bagno di Romagna (https://park4night.com/lieu/120790//bagno-di-romagna-strada-regionale-umbro-casentinese-romagnola/italy/provincia-di-forl%C3%AC-cesena). Kdybychom měli víc času, určitě se tam dal strávit i příjemný den, ale my spěchali dál na jih.  

[jkcestuje]

Itálie s Jonim 2019 Pt.2 - První den

Nakonec jsme se rozhodli vyrazit ráno a jet přes den. Vzhledem k tomu, že nás trasa nevedla přes D1, neměl jsem ani tolik obav z dopravních komplikací. První zastávkou mimo benzinek bylo město Pordenone. Přiznám se, že jsem o něm slyšel poprvé při plánování téhle cesty, na italské poměry je to vlastně úplně čerstvé osídlení, bylo založeno až ve vrcholném středověku jako říční přístav. Ovšem Wikipedie praví, že se v této oblasti nacházely villy a zemědělská výroba již za římských dob (ovšemže ;-)). 

Ovšem je to město věru malebné, nepotkali jsme při procházce kolem šesté hodiny odpolední ani jednoho očividného turistu, všude jen domorodci na cestě z práce nebo do obchodů. Hlavní ulice (Corso Vittorio Emanuele II) přitom vypadá, že kdyby se nacházela u nás, dávno je na seznamu UNESCO. Středověké fasády s dochovanými sgrafity a dalšími dekoračními prvky jsou elegantně (inu italsky) propojeny s moderními výklady obchodů s oblečením. Procházku jsme zakončili první z mnoha skvělých italských zmrzlin v Gelaterii Artigianale Cavour (https://www.tripadvisor.cz/Restaurant_Review-g194854-d3773760-Reviews-Gelateria_Artigianale_Cavour-Pordenone_Province_of_Pordenone_Friuli_Venezia_Giuli.html) a vyrazili dál. 

První den jsem chtěl zakončit v městě jménem Conegliono, které sice není nikterak turisticky zásadní, ale nachází se v něm Via Martiri Cecoslovacchi s pamětní deskou československým legionářům, kteří zde byli popraveni v době první světové války rakousko-uherskými vojáky. Ulici, tedy spíš uličku, přesněji řečeno kratičkou spojnici dvou ulic, jsme museli projet třikrát, než jsme desku našli. Byla úplně zarostlá břečťanem, takže z ní koukal jen malý cípek italského nápisu. Protože jsem z obavy z hyperaktivních policistů vezl jen malý švýcarák a nůžky na nehty, příliš se mi nepodařilo situaci vylepšit. Snad některý z tisíců českých turistů v Itálii pojede kolem a bude mít u sebe aspoň větší nůžky. Bylo by to potřeba... 

Den jsme chtěli zakončit pořádnou večeří s italskou pizzou. Podle Tripadvisoru nebyl problém najít hned několik 4,5* restaurací v okolí. No jo... Jenže to bych už podruhé nesměl udělat tu chybu, že jsem do Itálie vyrazil ve druhé polovině srpna, tedy v době hlavních dovolených. Cedule “Chiuso per ferie” nás pronásledovala na každém kroku. Nu, nedalo se nic dělat, zajeli jsme na vybrané místo pro přespání podle Park4night (https://park4night.com/lieu/69370//conegliano-21-via-giuseppe-borlini/italy/provincia-di-treviso) - klidné a prakticky prázdné parkoviště z jedné strany obklopené parkem, z druhé vilkovou čtvrtí, na vařiči jsem uvařil vodu a místo autentického kulinářského zážitku nás čekaly instantní nudle se sýrovou omáčkou. Ale Jonimu to nijak nevadilo, na celé čáře vedlo vzrušení z prvního spaní v autě!

[jkcestuje]

Itálie s Jonim 2019 Pt.1 - přípravy

Na pořádné dovolené jsem nebyl vlastně od roku 2008. Pár dní tu a tam se dá těžko počítat. Tehdy by mě asi nenapadlo, že touhle dobou budu mít skoro devítiletého parťáka, který už skoro rok bude pořád připomínat, že by chtěl jet na poznávací zájezd do Itálie. Ari dal přednost poflakování u babičky a dědy, takže jsme jeli na výlet ve dvou. 

Dlouho jsem uvažoval, čím jet. Od začátku jsem věděl, že naplánovat cestu přesně tak, abych mohl dopředu zarezervovat hotely, je prakticky nemožné. Přeci jen šlo o výlet ještě nevyzkoušený, třeba bude Joni unavený, bude protivný, nebude ho chození po památkách bavit. Nejdřív jsem plánoval půjčit velké obytné auto, ale nevěděl jsem, jak to bude s parkováním mimo kempy a každý večer hledat volné místo v kempu, do města jezdit mhd... To se mi nechtělo. Hodnou chvíli jsem koketoval se střešním stanem, ale nakonec vyhrálo spaní v autě. Většinou se spací vestavby dělají do Discover, ale kvůli výletu si přece nebudu pořizovat jiné auto. I při sklopených sedačkách byla ale spací plocha v mém RR L322 naprosto nedostatečná, takže sedačky přišly ven, drží jen na pár šroubech. Dlouho jsem vymýšlel spací vestavbu z překližky, ale jeden a půl chlapa přeci zas tolik věcí nepotřebuje a co budeme mít, hodíme na spaní na přední sedačky. Takže jsem pořídil molitan v rozměru 200*100*8 cm za asi 700 Kč, trochu ho přiřízl, aby se vešel kolem kompresorové ledničky, dal na něj deku místo prostěradla, dva polštáře a peřinu a spaní bylo hotovo. 

V Decathlonu jsem přikoupil dvě nejlevnější pokovené karimatky, dvě skládací křesílka, tlakovou sprchu na 8l a plachtu určenou jako markýza. 

V kutilských potřebách na Florenci dva magnetické háčky (aby za něco držela markýza na střeše) a 2 m samolepícího suchého zipu. 

Karimatky jsem vystříhal do tvaru zadních oken (celkem 5), nalepil na ně samolepící suchý zip a druhou část na okno samotné. Plán byl takový, že karimatka bude izolovat od vedra a ještě zastíní spací prostor v autě. Na čelní sklo pak přišel alumatkový kryt proti slunci z Alzy. 

Vařič, nějaké jídlo, hygienické potřeby přišly do jedné malé tašky, oblečení pro nás dva do druhé. A mohli jsme vyrazit.