jsemteplej-blog

[jsemteplej-blog]

Fakt jsem Teplej?

Můžete si mě do paměti vzít jako Tadeáše.

Je mi už pár měsíců 20 a každým dalším dnem si začínám uvědomovat, že lžu celýmu světu. Každej den předstírám, že jsem někdo, kým vlastně nejsem ani trochu. Důvod se může zdát jako prkotina, nad kterou by spousta lidí mávla rukou. Protože to nezažili.

Jsem teplej. Jo, holky mi nic neříkaj. Od 15 jsem se snažil navázat nějakej „normální“ vztah, ale nefungovalo to. Vždycky byla krásná, chytrá, vtipná, ale chyběla v tom přitažlivost a taky opravdová láska. Nikdy ani k ničemu nedošlo, byl jsem podělanej až za ušima z toho, jak bych to zpackal.

Pak, někdy v 16, přišlo přiznání sám sobě. Seš gay. Líbí se ti kluci, holky jsou ti ukradený a od teď budeš trochu divnej. Proč divnej? Časem pochopíš.

Pochopil jsem. Coming out (veřejné odhalení orientace) vůbec není jednoduchá věc. Ani v dnešní době - v roce 2017. Nedávný volby nám opět moc naděje na rovnoprávný možnosti nedávaj. O tom ale až za chvíli.

Teď k tomu, proč nejsem normální. Můžu si za to sám. Stydím se. Hodně. Denně na ulici vidím páry, co se drží za ruce a s úsměvěm na tváři míří někam na skvělou večeři. Dají si pusu, vyfotí se do společnýho alba a stráví zbytek večera v kině, kde leží ve vzájemném objetí.

Bojím se cokoliv z toho kdekoliv udělat. Obyčejný věci, který všem „normálním“ lidem přijdou samozřejmý, jsou strašně vzdálený od mojí reality. Nejhorší je dostat otázku: „A co nějaká bábovka? Máš někoho?!“. „No, teď zrovna ne...“, odpovím nejčastější prázdnou frází. Vyhnu se tím všemu, co bych jinak tak rád řekl. „Jasně, že mám! Jsme spolu přes dva roky a je to úžásný! Novej rok jsme strávili v Paříží, plánujeme Bali a každej společnej okamžik mi dává pocit dokonalýho štěstí.“ Kéž bych nebyl srab a řekl tu pravdu. Třeba by mi to pomohlo a nemusel bych TO skrývat. Nebo taky přesně naopak. Znechucený pohledy lidí, opovržení a téma On je teplej mi v hlavě bere všechnu sílu to překonat a přiznat se.

Teď to vezmu z tý strany rovnoprávnosti. Když si budu svýho partnera chtít „vzít“, tak můžeme vstoupit do registrovaného partnerství. To funguje podobně, jako registrace psa na magistrátu města. Přijdete, dostanete razítko a jdete pryč . Takhle prosím ne. Takhle nevypadá stvrzení lásky dvou zamilovanejch lidí.

Proč bychom neměli mít právo na manželství jako kdokoliv jiný? Proč stát hlásá nulovou toleranci dikriminace, ale sám vlastně říká: Vy nejste rovní ostatním, nejste normální a proto žádné manželství uzavírat nebudete, nemůžete. Běžte se registrovat na úřad. Hotovo.

Chytit se za ruku na ulici, dát si pusu v autobusu nebo si v restauraci nahlas říct miluju tě. To bych si přál. Ale až v ten okamžik, kdy kvůli tomu nebudu středem pozornosti. Až tehdy.

Jestli se to někdy změní, budu za to strašně moc rád. Jaký názor máte vy?