karolinawrites - Tumblr blog

[karolinawrites]

Letní čtenářský deník

Psí hvězdy  jsem začala číst na doporučení mamky, a stejně jako ji mě neuvěřitelně překvapily. Je to dystopické sci-fi, takže ne pro všechny. Kromě toho, že se odehrává v postkatastrofické budoucnosti a je místy velmi naturalistické, místo toho aby byl děj přeplněný katastrofickými událostmi se spíše kniha zabývá hlavním hrdinou a jeho nitrem, myšlenkami, vzpomínkami, vším, co se mu honí hlavou. A možná proto se nám to tak moc líbilo. 

“Existuje bolest, z níž se nedá vypřemýšlet. Nedá se umluvit. I kdyby bylo s kým. Dá se jít. Jedna noha, druhá. Nádech, výdech.”

Čapkův Výlet do Španěl jsem nosila v plátěnce když jsem chodila po Madridu, a tak jsem to přečetla v madridských kavárnách, churreriích a parcích. Poslední kapitolu, Vueltu, jsem četla v sobotu v sedm ráno v Chocolateria San Ginés, hned se ke mě přitočil číšník a ptal se co čtu, až jsem mu musela vysvětlit od koho to je a proč to napsal. Čapek popisuje Španělsko moc hezky, a i když je to kniha stará, jako by se nic nezměnilo - asi protože duch země a měst se jen tak nezmění.

“Člověk by měl všechno vidět a ke všemu se vztáhnout, tak jako poplácal toho osla v Toledě nebo hladil peň palmy v zahradě Alcázaru. Všeho se aspoň prstem dotknout. Celý svět přejet dlaní.”

Zmizet od Soukupové jsem měla na seznamu už dlouho a protože jsem na červenec neměla čtecí plán a babičce se knížka líbila, vybrala jsem si ji. A bylo mi z ní strašně smutno. Knížka sestává ze tří povídek o životě, o rodinách, o vztazích a životních tragédiích. Je to knížka o životě, bez přikrášlování toho, co nechcete, aby se vám stalo. Autorka psala úplně obyčejným jazykem, nespisovně, hovorově - a i když mi tohle většinu času vadí, tady to plynulo tak nějak přirozeně.

“(...) je to takovej pocit, nikdy potom už ho nezažiju, ani když budu ještě daleko smutnější, je to, jako bych chtěl brečet, a zároveň vím, že brečet je strašně málo, nijak mi to nepomůže. Nemůžu se skoro ani nadechnout.”

Sobí hora je podivno v malých dávkách, krátkých povídkách, které by se mohly odehrávat kdekoliv na světe, mají ale severský nádech. Tidbecková spojila sci-fi, fantasy, trochu Lovecrafta a severské imaginárno, jako bylo třeba u Jääskeläinena v Lauře Sněžné do 13 krátkých povídek zabývajících se velice různými tématy, od anatomie až po zemi, kde neexistuje čas.

Když jsme odjeli na road-trip, začala jsem číst tak, jako jsem četla dřív - multi-reading, čtení více knížek najednou. A tak jsem za týden přečetla rovnou tři. Pro zábavu a na oddech jsem četla Harryho Pottera (3. díl, můj nejoblíbenější), ale v němčině, abych se do toho trochu dostala. Zároveň jsem si ale Harryho chtěla znovu přečíst už dlouho, tak jsem tyhle dvě věci spojila.

Dál jsem četla krátkou Cestu k jednoduchosti od Mileny Jesenské, která byla adresátka Kafkových dopisů, novinářka ale hlavně skvělá pozorovatelka. Sestavila sbírku esejů a úvah na různá témata, která sahají od lásky, přátelství až k morálce, hodnotám a podvědomí. Zdánlivě jednoduchá slova a úvahy ale o velmi složitých věcech, nad kterými se člověk musí zamyslet, hlavně v souvislosti se sebou samým. Občas pobaví a člověk se pousměje, někdy se musíte zamyslet, některé myšlenky jsou pro naši dobu zastaralé, některé překvapivě aktuální. Je to takový pohled do minulosti, do hodnot a myšlenek mladé, třicetileté ženy.

“V člověku je to divně zařízeno. Kdyby sebevíc hloubal o vážných a i smutných věcech a měl sebevíc starostí, něco, někde, nějak se v něm najednou rozsvítí a člověk má radost. Třeba utíkáte ráno do práce, ráno je strašně zmrzlé a plné mlhy a ošklivá ulice, ve které bydlíte, najednou není ošklivá.”

Další jsem dočetla knihu Altes Land od Dörte Hansen, kterou jsem na to-read seznamu měla zhruba rok. Byla dobrá, ale nesplnila očekávání (ani nevím, že jsem nějaká měla...). Je to vcelku jednoduchý příběh, který zasahuje od současnosti až do roku 1945. Zpětně je ale poznat, že je to spíše character-driven - šlo tam o vzájemné vztahy postav, jejich vnitřní život a vývoj.

Dnů opuštění od Ferrante jsem se trochu bála, a asi oprávněně. Na začátek je ale nutno říct, že se to Geniální přítelkyni určitě nevyrovná, přičemž ale tyto dva příběhy ani není možné srovnávat. Je to hluboké a nečekaně upřímné ponoření do ženského zlomeného srdce, tady se Ferrante znovu osvědčuje jako skvělá pozorovatelka. Vykresluje bolest, strach, pád na úplné dno, paranoiu, plácání se v ničem a všem a nakonec obrat o 180 stupňů a následnou lhostejnost. Překvapilo mě to, jak přesné a upřímné to bylo, jako by tyto pocity byly naprosto univerzální. Některé části se četly hodně ztěžka, ale ještě aby ne.

"Mario odešel, ale ty jsi zůstala. Nebudeš se už těšit ze světla jeho očí, z jeho slov. No a co? Připrav si obranu, zachovej si svou čest, nenech se sebou zacházet jako s kusem hadru. Ty přece nejsi kus hadru. Žádná žena není kuks hadru. Nejsi zlomená žena...Femme rompue. Ne."

Knihu Academic Diary jsem objevila úplnou náhodou - nejdříve jsem ji přečetla jako bezplatnou elektronickou verzi a následně koupila i jako fyzickou kopii, protože si myslím, že v ní ještě hodně objevím. Les Back je profesor sociologie na londýnské univerzitě Goldsmiths a do této knihy volně sepsal své poznatky z univerzitního a akademického života - zkombinoval jak perspektivu studenta, tak profesora. Je to takové malé kompendium dvaceti let, píše třeba o licenčních právech, akademických časopisech, doktorské zkoušce viva, ale také třeba o ztrátě oblíbeného pera.

“Literary work is secure because it outlives not only its authors but also its students. There are no readers beyond the time of a book. Books and thought contained within them are not the exclusive property of any generation.”

Kromě objevování nových knih jsem se věnovala i čtení těch, které jsem měla na seznamu už hodně dlouho, a další byla Raději zešílet v divočině. A právě proto - i jako ty ostatní, které dlouho čekaly na přečtení - mě kvůli mým očekáváním zklamala. Pořád jsem měla pocit, že tomu něco chybí. Čekala jsem příběhy o hluboké samotě a divočině, nakonec to byly spíše rozhovory o předchozích životech s konkrétními lidmi, které byly pak jasnými katalyzátory změny.

“A pak pochopíš, že samota je iluze, v mystickém stavu všehomíra žádná samota neexistuje. Je to, jako by si nějaká buňka mého těla stěžovala, že je sama. A přitom je buněk celé tělo.”

K prázdninám pro mě jednoznačně patří cestopisy, v poličce dlouho na nějakou “speciální příležitost” čekalo Čtvero ročních období od Anthony Doerra, který je ale spíše známý svou beletrií (která mě nikdy moc nelákala). Tohle naopak naprosto předčilo má očekávání! Doerr dostal (právě když se narodila jeho dvojčata) nabídku odjet na rok do Říma, psát knihu a užívat si italské a historické atmosféry. Nakonec místo románu píše své postřehy a poznatky do deníku, pozoruje město a lidi a čte Plinia. A právě to z knihy nedělá obyčejný cestopis - jistě, popisuje Piazza Navona, Tiberu a Vatikán - ale vy cítíte, že to jde opravdu z něj, emoce, osobní pozorování, zamyšlení (nejen o Římě). Občas poodejde od myšlenky k historii, architektuře, flóře a vytváří tak směs poznatků, které jsou všechno, jen ne jednostranné. Přesně jako Řím.

“Tou jedinou věcí, která propojuje římské dějiny, od Etrusků po Plinia, Caravaggia, papeže Jana Pavla II., až po Henryho a Owena, je světlo: světlo za úsvitu, světlo za soumraku. Světlo přejde všechno po špičkách, znovu nám všechno ukáže a zašeptá: Tady je to! Tady! Ecco Roma!”

Tučková si vždycky vybere zajímavé a neotřelé téma, nějaké, o kterém by mě nikdy z vlastní iniciativy nenapadlo číst. A pak vytvoří dialog, ve Fabrice je to konkrétně dialog románu a faktografie, historie a současnosti, místy češtiny a němčiny. Publikace vznikala jako doplněk k vernisáži projektu Moravský Manchester a vypráví tak o dlouhé historii Brna jako textilního hlavního města, od Napoleona přes industrializaci až po Hitlera. Vzhledem k tomu, že po rodu Offermannů - majitelů textilky - nezbylo velké množství důkazů, musela Tučková místy zapojit i svou spisovatelskou fantazii, a tak vznikl mnohovrstevnatý faktografický román. Mezi vyprávění ale pro čtenáře také vložila encyklopedické příspěvky, které se vždy vztahují k vyprávění - k jeho aktérům, architektuře, budovám a obsahují tak medailonky, portréty a dobové fotografie.

Když jsem v srpnu konečně sehnala mnou dlouho očekáváný film/dokument o Tolkienovi a s nadšením o něm ještě několik dní přemýšlela, předsevzala jsem si, že si od něj už konečně něco přečtu a na radu několika Tolkienových fanoušků byl jako první Hobit. Nepřekvapilo mě to, ale ani nezklamalo - bylo to prostě jen v pohodě. Když se na to ale podívám z hlediska toho, že Tolkien Hobita napsal už v roce 1937 a že to je vlastně něco jako předmluva ke všemu dalšímu, co napsal, je to obdivuhodný.

“Všechny úžasné děje, které se udály později, byly ve srovnání s tímhle jako nic. Skutečnou bitvu svedl v tunelu sám (...)”

Malé ženy jsem začala číst v reakci na trailer na film a strašně moc se mi líbily. Je to vlastně úplně jednoduchý příběh, zase character-driven, ale takový milý. Zároveň si v tom každý najde to svoje, je to knížka plná zajímavých a důležitých myšlenek o rodině, lásce, sounáležitosti a životě.

“Až se zas budete trápit něčím, co vám chybí, zkuste se dobře podívat na lidi kolem sebe. Ale nejen na ty, kterým občas závidíte. Najděte v sobě odvahu vidět život takový, jaký opravdu je. Pak možná poznáte, že štěstí žilo s vámi pod jednou střechou, ale vy jste je nevnímaly.”

Jako poslední se mi do ruky dostalo Soustředění bloggera Lea Babauty, a přišlo právě včas. V knize rozebírá různé způsoby jak se začít soustředit, jak si vytvořit nové dobré zvyky a těch starých špatných se nakonec zbavit a navrhuje různé cesty, jakými se člověk může vydat - každopádně to vůbec nepůsobí jako návod, ale spíše jako návrh - člověk si pak může vybrat a vyzkoušet to, co se mu líbí nejvíc a co mu bude nejvíc vyhovovat.

“Vstoupili jsme do této éry, aniž bychom si uvědomili, co se děje, případně aniž bychom si uvědomili následky. (...) neustálé rozptylování, neustále se zvyšující naléhavý tlak na naši pozornost (...) možná jsme si neuvědomili, jak moc nám to změní život.”

[karolinawrites]

Červen

Červnem začalo moje dlouhé (ne tak dlouhé jako jsem plánovala) léto po bakaláři. Trochu mi to připomíná léto po maturitě, akorát mám teď Jednu Velkou Starost a tou je bakalářka. Plán by dopsat jí do konce června... 1.6. už jsem seděla přestěhovaná z Prahy a ležela jsem na zahradě na dece a četla si a užívala si jen tak to, že jsem. Konečně jsem si vyzvedla vyvolané fotky z minulého léta ze Španělska a Lisabonu, tak to mě hodně potěšilo.

Přečteno:

Začátkem června jsem právě při slunění na zahradě dočetla Múzu od Jessie Burton, kterou jsem četla už dřív, ale zase mě to k ní táhlo. Tentokrát jsem to vnímala trochu jinak a všímala jsem si jiných věcí - v knížce se člověk dočte hodně o pozadí muzeí a umění, ale také o španělské občanské válce, Londýně 60. let. Hlavně je celý příběh nepředvídatelný a napínavý, a to mě ba. Z knihovny jsem si konečně přinesla Neviditelnou republiku (trochu jsem se bála, že budu zklamaná jako u Putování jednoho slona), která se četla trochu hůř, ale nakonec mě to moc bavilo. Peruga líčí minulost, přítomnost a vývoj Andorry a k tomu přidává útržky bibliofilie. Zklamaná jsem tedy vůbec nebyla, protože příběhem byl mnohovrstevnatý, stejně jako jeho postavy a jejich myšlenky. Další týden jsem strávila čtením Briefe an einen jungen Dichter od Rilkeho, což byla občas velmi komplikovaná záležitost a myslím si, že kdybych to četla v jiné životní situaci, našla bych v tom pro sebe trochu víc pravdy. Mezitím jsem četla ještě Gaudího od nakladatelství Taschen, což bylo hodně zajímavé - u všech jeho děl/budov byla vypsaná i jeho životní situace a text hlavně doprovázely jeho náčrtky a půdorysy. U moře jsem přečetla tři knížky - Alchymistu, kterého jsem četla už jednou (taky u moře) a tentokrát jsem si v tom pro sebe našla úplně něco jiného. Vezla jsem si s sebou i Na sever od ultramaratonce Scotta Jureka, na kterou jsem se strašně těšila - on a jeho žena vypráví o jeho překonání FKT (fastest known time) a Apalačské stezce dlouhé 3500 km, kterou uběhl/ušel za 46 dní. Bylo to zajímavé, i proto, že se na jeho úspěchu podílelo hodně lidí, kteří sdíleli svou osobní zkušenost, jako třeba Jenny Jurek, která mu dělala hlavní podporu. Za tři dny jsem přečetla Pražské jaro od Mawera, které mě bavilo, ale jako by tomu trochu něco chybělo. Fascinuje mě ale jeho zájem o Čechy a o naší historii. Na těch posledních pár červnových dnů jsem si vybrala Moji pařížskou revoluci od Andrey Sedláčkové, kterou už jsem četla před několika lety, ale chtěla jsem vědět, jak to všechno budu vnímat teď. Sedláčková je režisérka (natočila třeba film Fair Play), která v roce 1989 emigrovala do Paříže, v knize skrz deníkové zápisky líčí jak to všechno bylo, co cítila, co si myslela, v co doufala.

+ Respekt, Zeit Wissen, TierInDir

Pohyb:

První půlku června jsem běh hodně zanedbávala, hlavně protože bylo horko a já se nedokázala donutit vstát brzy. Jakmile jsme ale přijeli k moři, šla jsem hned a ještě k tomu s A., což bylo strašně fajn. Jógovala jsem tak trochu zřídka, ale snažila jsem se zase pravidelně cvičit, protože deficit pohybu se hodně ukazuje na tom, jak se cítím tělesně, ale i psychicky. U moře jsem se ale přesvědčila, že to jde i na dovolený. Přivezla jsem si s sebou svojí cestovní manduku a dopoledne se vždycky trochu hýbala.

Poslouchám:

Playlist salattatge a Big Little Lies II, Podle sebe s Kateřinou Vackovou, Backpacker Radio - epizoda s Jurekovými, On the line s Niomi Smart, The Health Code, Highest Self o emocionálním jezení.

Na začátku června jsem byla podruhé na Tomovi Rosenthalovi v Akropolisu a zase to bylo krásný, i když atmosféra byla o trochu lepší v Berlíně.

Meer + intermezzo v Praze

U Ostsee jsme byli už devětkrát, a tak už skoro nebylo co psát, fotit, objevovat. První dva dny s námi byla A., z čehož jsem měla strašnou radost a strašně mě to bavilo. Trochu jsem se bála, že mi pak čas nebude plynout rychle, že se budu nudit - no a nakonec to strašně uteklo. Jako každý rok jsem se vrátila sama k sobě, procházela jsem se v 7 ráno po pláži, vysedávala jsem v dunách, spálila jsem si nos, hodně jsem četla, koupala jsem se v moři, každý den jsem byla běhat a pokaždý jsem se zastavila na pozorování a poslouchání moře.

Hned co jsme přijeli jsem zase čekala na vlak do Prahy, kde jsem byla v divadle Jatka 78 na Amerikánce s Terezou Voříškovou a Eliškou Křenkovou, což je příběh Emy Černé o její cestě skrz dětské domovy a nápravné zařízení. Smutný, ale i plný naděje. Druhý den byla tradiční snídaně v Antonínovi v Karlíně, a pak kafe na ledu s A. v Supertramp Coffee. Spontánně jsem se rozhodla pro Letnou a překvapilo mě to (demonstrace i ostatní okolnosti) a pak ještě stihla limonádu se Z. v ... A pak už jen cesta přeplněným vlakem domů.

Myšlenky na konec:

“neděle pro mě byla velká výzva. slíbila jsem si, že o tom nebudu přemýšlet, že se budu řídit tím, jak se cítím. a i přesto jsem měla několik hodin, kdy jsem o tom usilovně přemýšlela, převalovala to v hlavě a snažila se přijít na správný řešení. jenže žádný správný nebylo a nikdy ani není. a nakonec to dopadlo tak, jak jsem chtěla. rozhodla jsem se spontánně, přesně podle toho, jak jsem se v danou chvíli cítila.chtěla jsem se přesvědčit, že to, co si myslím, o co se snažím v duchu, je pravda. chtěla jsem zjistit, jak to doopravdy je.bála jsem se, strašně moc, ani nevím čeho, nevím co jsem čekala. všechno ve mě jako by se třáslo, měla jsem pocit, že se rozsypu, že to čekání trvá strašně dlouho. a pak to bylo v pohodě. úplně jinak než jsem si myslela, že to bude, ale byla jsem taková, jaká jsem chtěla být. přesvědčila jsem se o tom, že to, co si o sobě myslím, co se ve mně děje, je Pravda. vyhrála jsem.bez nároku na minulost. bez pocitu, že si něco dlužíme.“

Pro příštích 6 měsíců:

Uplynulo už půl roku a připadá mi, že čas letí neuvěřitelnou rychlostí. A co bych chtěla pro těch dalších šest? Zatím jsem přečetla 35 knížek, a tak doufám, že se mi to povede i příštím půlroce a překonám tak svojí challenge na goodreads. Chtěla bych taky víc číst německy - články na internetu, časopisy a knížky. Chci uběhnout ještě alespoň 200 kilometrů a zase se dostat do každodenní jógy. Za pár měsíců se mi obrátí život o 180 stupňů, a tak bych to chtěla dobře zvládnout a zároveň si to užít.

[karolinawrites]

Květen

Květen se mi líbil, byl to můj poslední měsíc v Praze a tak všechno mělo příchuť toho, že to třeba dělám naposledy. Těšila jsem se ale na jarní počasí a slunce, protože minulý květen jsem celý proležela u nás na zahradě s knížkou, no tenhle rok se počasí pořád střídalo. Předsevzala jsem si ale, že toho hodně uběhnu a přečtu a to jsem dodržela. A už poněkolikátý píšu, že to byl měsíc bakalářky. Když se nad tím ale zamyslím, utekl hrozně rychle a přitom mám pocit, jako kdyby trval měsíce alespoň dva...

Přečteno: 

Oproti dubnu byl květen pro mé čtenářské já velice úspěšný, nějak se mi povedlo vybrat si samé knížky, co mě nadchly a bavily mě (všechny, bez vyjímky!), což bylo po dubnu naprosto krásný. Začala jsem finským podivnem - Den falešné kočky - a tahle konkrétní kniha od Jääskeläinen se mi ze všech třech líbila asi nejvíc. Příběh byl hodně poutavý už od začátku (Laura i Pahorek mají takový pomalejší počátek) a celkově se mi líbilo i téma knihy. Úplně náhodou jsem narazila na knihu Pod toskánským sluncem, a protože jsem věděla, že se ještě ten stejný měsíc do Itálie podívám, hned jsem si pro ní musela jít do knihovny. (A taky jsem měla deficit slunce a tepla). A moc se mi to líbilo, ne jen faktická stránka, ale i to, jak Mayes píše - jak si všímá těch nejmenších detailů a dokáže je popsat - například to, jak se mění světlo, nebo zimní večer v Itálii. Bratr z ledu byla knížka, kterou jsem na to-read seznamu měla už dlouho, protože mě tématika ledu, arktických výprav vždycky fascinovala. Tohle byl trochu oxymóron (nebo mně to tak připadalo), protože autorka knihy pochází ze Španělska, což jsem absolutně nečekala. Bylo to ale velice zajímavé čtení - o faktech, ale i osobní zpověď. Pokračovala další knihou o cestování a půjčila si Jakubův cestovní deník, deník Jakuba Čecha o jeho putování po Pacifické hřebenovce, který je ale možné přečíst si i online. PCT se mi líbila už od dob, kdy jsem četla knížku Divočina a chtěla jsem se dozvědět o jiných zkušenostech. Tahle knížka byla opravdu více zaměřená na cestu a reálie, než na vnitřní myšlenky, a i přesto se četla hodně dobře. Modrou jsem si s sebou táhla do Itálie a navzdory její tloušťce jsem ji přečetla hodně rychle, kdybych ji četla v Praze, stihla bych to ještě rychleji. Byl to takový easy read, asi jsem čekala víc. Každopádně to je zajímavé téma, které autorka chtěla kreativně zpracovat, myslím si ale, že to mělo větší potenciál.

Pohyb:

Na začátku května jsem si ještě myslela, že poběžím 1.6. půlmaraton a tak jsem poctivě trénovala, dokonce i počasí a zdraví mi přálo, z čehož jsem měla radost. Pak se to ale nějak zlomilo, pršelo a já neměla chuť chodit moknout. Do toho se přidala Itálie, kde jsem taky neběhala, což vyústilo v až nepřijemnou pauzu, která má za následek to, že zítra je 1.6. a já na žádný půlmaraton nejedu. Mrzí mě to, ale brala jsem to naprosto racionálně - buď natrénuju a pojedu, a nebo nenatrénuju a nepojedu. Věřím ale, že se mi to povede. Jediná chyba byla asi to, že jsem si hned nekoupila startovní číslo, to by pravděpodobně byla velká motivace. Nakonec jsem byla běhat 16x a uběhla jsem 71.18 kilometrů.

Něco se mi v životě zase změnilo a pohnulo a tak se do popředí zase dostala jóga, z čehož mám strašnou radost. Cvičila jsem hodně doma a dopřála jsem si dlouhou sobotní dopolední lekci v YogaMovementu, což bylo pohlazení pro unavený tělo a pro duši. To mi bude hodně chybět.

Poslouchám:

Na začátku května jsem byla ještě s R. a Z. na koncertu X Ambassadors v Roxy, který jsem si strašně užila, vykřičela jsem si hlasivky a moc se mi to líbilo, možná mě to až překvapilo a tak jsem ještě dva týdny po koncertu poslouchala jejich setlist. Během května taky vyšlo Doin’ Time od Lany, což se mi třeba oproti jejímu poslednímu albu líbí moc. Zase jsem se vrátila k podcastům a poslouchala je pořád, na procházkách, ráno při přípravě snídaně, při cestování (akorát v Praze po cestě na tramvaj to nešlo, protože na hlavních je vždycky hluk a nic není slyšet). Tradičně jsem poslouchala Rewilding, Monika Benešovou u Lucie Výborné, která právě také ušla PCT, epizodu o maratonu, několik epizod O kousek blíž, a skrz díl s Lindou Martiškovou jsem přišla na její podcast  Podle sebe. Na Art Curious jsem také přišla úplně náhodou a zatím jsem neslyšela tolik epizod, ale myslím, že ho určitě přidám na paletu podcastů co poslouchám. 

Vacanze italiane:

Itálie byla takový rychlý výlet, který jsem potřebovala. Potřebovala jsem odjet a byla jsem ráda, že jsme jely s T. Pescara - město, kde jsme bydlely - mě hodně překvapila. na mapě se totiž jevila hodně malá, no nakonec jsme hodinovou procházkou po městě s krosnami zjistily, že zase tak malá vlastně není. Ale je to moc hezký město, s tradičníma pizzeriema, pláží, krásně modrým mořem a kavárničkama, kde už od rána místní popíjí espresso. Druhý den jsme se vydaly do Říma, protože je od Pescary tři hodiny cesty autobusem. A už cesta byla zážitek, vedla italským venkovem a kolem hor a luk, který vypadaly jako od Moneta. Červenaly se na nich vlčí máky a vlastně celou cestu jsme koukaly ven a poslouchaly italštinu kluků před námi. A Řím - Řím nás uchvátil, vůbec se nám nechtělo pryč. Byly jsme tam sice jen jeden den a tak jsme stihly jen to nejdůležitější a ještě k tomu povrchně, ale i to stačilo. Nemohla jsem se vynadívat všech těch krásných budov a památníků, archeologických vykopávek, domů s barevnými oprýskanými omýtkami a různých voňavých keřů a květin. Do Říma se určitě někdy ráda vrátím. Poslední dva dny nám propršelo, ale využily jsme je na odpočívání, procházku podél moře a nákup místních meruněk, sušenek a mozzarelly.

Brain food: 

Na začátku května jsem mohla být u toho, jak N. doběhla maraton a to bylo naprosto neskutečný. Dojalo mě to a tak trochu i namotivovalo (potřebovala bych takový závod ale vidět asi každý týden aby mi to vydrželo. Dalším podnětem byly výstavy a dokumenty, tenhle měsíc jsem jich viděla hodně a strašně mě to bavilo. Velkou inspirací byl taky Řím, jak pro focení, tak i architektinicky.

Nejlepší:

Moc se mi líbil maraton, kvetoucí příroda a vonící wistarie a hlavně vonící vzduch. Podruhé jsem oslavila narozeniny, běhala jsem v lese a dokonce jsme se sešly s Pirnagangem, což bylo naprosto skvělý a měla jsem z toho hrozně hezký pocit. S rodičema jsme jeli do Bad Schandau abych si mohla nechat vyvolat tři filmy, v Itálii jsem hodně fotila a hned jak jsme se vrátily, snažila jsem se zase začít běhat a jógovat, překvapil mě Šternberský palác (viděla jsem jedinýho Rembrandta v Čechách, o kterým jsem vůbec nevěděla) a konečně si zase koupila chybějící fotochemii. To mi bude chybět - to, že si řeknu že mi chybí vývojka, sednu na devítku a jdu si jí koupit do FotoŠkoda.

[karolinawrites]

Arty party květen

Květen byl pro mě měsícem výstav, umění a kultury. Povedlo se mi vidět hned dva dokumenty o umění a několikrát jsem navštívila Národní galerii.¨

Monetovy lekníny - magie světla a vody

Hned na začátku měsíce dávali ve Světozoru film zabývající se Monetem - jeho životem a dílem. Film jako takový je moc hezky natočený, provádí diváka místy, kde Monet žil a ukazuje jeho dílo. A je protkán nejdůležitější součástí Monetova života - vodou. Monet totiž svůj život zasvětil malování světla a vody a vytvořil sám pro sebe téměř nezvládnutelný úkol - i když věděl, že je to nedosažitelné. Když se ale podíváme na jeho malby, jsou obdivuhodné právě proto, že svůj cíl velice dobře splnil. Celý život se držel vody, maloval v Normandii, kde se Seina vlévá do moře a v oblastech, kde tvoří meandry. Vytvořil si dokonce i ateliér na loďce, aby mohl malovat venku, přírodu a její měnící se stavy. Velkou součástí jeho každodenního života byla jeho zahrada, kolekce barev, paleta květin, kde si sám vytvořil jezírka s lekníny, které pak později maloval. Toužil po harmonii a štěstí, ale jak už vypovídají jeho obrazy a co potvrdili i kunsthistorici - byl velmi nešťastný. Kromě toho ale do svých obrazů zachytil přírodní katastrofy - povodeň, která zasáhla jeho dlouho budovanou zahradu - ale také první světovou válku.

Šímova Cesta k Vysoké hře

Josef Šíma byl český malíř, který se narodil na konci 19. století, velmi dlouho ale žil ve Francii a tak je někdy považován za francouzského malíře, malíře evropského moderního umění. Výstava ve Valdštejnské jízdárně ukazuje jeho pařížskou tvorbu, kdy se snažil zachytit každodenní život - velkoměstský ruch, kavárny, budovy, řeku Seinu - k těmto obrazům se přidávají portréty a v průběhu výstavy je vidět jeho osobní umělecký vývoj. Vysoká hra byla francouzská avantgardní skupina (do které patřil Šíma s dalšími umělci - spisovateli), která se zabývala především uměním a literaturou a cestou za hranice již známého.

Mucha a Dalí

V Gallery of Art Prague jsem doposud ještě nikdy nebyla, a tak když mi napsala R. jestli půjdeme, byla jsem ráda. Budova se nachází na Staroměstském náměstí, překvapivě ale není přeplněná a pyšní se krásnými interiéry. Návštěvník si může vybrat ze tří výstav, my jsme si vybraly Muchu a Dalího. Alfonse Muchu nevzali na akademii v Praze a tak se shodou okolností dostal do Vídně, ke svému budoucímu učiteli Makartovi. Odtud pochází zdobnost jeho děl, která se vyvíjela pozdějšími okolnostmi - byla mu svěřena výzdoba zámku, rodinného hradu a hrabě Khuen mu nabídl studium ve Vídni. Muchovo dílo je neuvěřitelné zdobné, až člověk nemůže věřit tomu, že sloužilo pro komerční účely - jeho kresby byly na poštovních známkách, bankovkách, na obalech od sušenek, šampaňském a v kalendářích. Než jsem navštívila výstavu, znala jsem jen jeho kolorovaná díla, v GOAP byly ale vystaveny jeho kresby věcí, pro denní užití s různými ornamenty a ozdobami, na nichž je opravdu vidět, jak zručný byl. Dalí mě tolik nezaujal, to ale asi proto, že má velmi nekonzistentní styl a je těžké jeho dílo poznat na první dobrou.

Veletržní palác

Tradičně jako skoro každý pátek Praze jsem se vydala do Veletržního paláce, i přes to, že už jsem tam na nynějších výstavách a expozicích byla dvakrát. Člověk si tam vždycky najde něco nového. Já jsem si chtěla ještě jednou podrobně prohlédnout otevřený depozitář umění Asie, který pro mě představuje takový větší kabinet kuriozit. A kuriozity to opravdu jsou, člověk tam najde nejen vázy a mísy, ale také krabičky na štětce, kaligrafická pera, razítka apod., skrz tyto předměty je pak vidět, co je - popřípadě bylo - pro asijskou kulturu důležité. Před tímto depozitářem je aktuálně otevřený ještě jiný, s obrazy a díly, které NG vlastní.

Klimt & Schiele – Erós a Psyché

Ke konci měsíce jsem v Aeru stihla film - dokument o Klimtovi a Schielem. Ten ale nepojednává jen o těchto umělcích, ale celkově o Vídni v období secese, o Ringsstraße, která ve své době měla ukázat bohatsví města a celé říše, i přesto, že Rakousko-Uhersko již pomalu upadalo. Dokument kromě toho zachází i do detailů, které úzce souvisely s životem a dílem obou malířů - vypráví o Freudovi, Oidipově komplexu a zároveň a Schieleho zobrazení žen, sexuality a vztahů mezi oběma pohlavími. Zároveň diváka konfrontuje s reáliemi podanými jak britskými, tak rakouskými kunsthistoriky a vede ho do Muzea Leopoldových na výstavu Schieleho, nebo Belvederu k dílům Klimta.

Šternberský palác

Původně jsem do Šternberského paláce šla jen na výstavu Čechy - Sasko: Jak blízko, tak daleko, no nakonec jsem si ho prošla celý a nestačila jsem se divit. V paláci se totiž ve dvou skrývá evropské umění, od antických děl, přes triptychy až k barokním obrazům. Ukrývají se tam tedy jak předměty antiky - sochy, úlomky, ale také ikony, triptychy, a evropské - nizozemské, španělské, německé, francouzské atd. - obrazy. Ve druhém patře se mi vloudil úsměv na tvář, protože jsem hned zahlédla nizozemské staré mistry a mezi nimi jediného Rembrandta na českém území, což mě hodně překvapilo. Dále je tak také Goyova Pintura negra, El Greco, nebo Rubens. Celkově mě sbírka hodně překvapila a moc se mi expozice líbila. Na Čechy - Sasko už mi nakonec nezbylo tolik času a tak jsem výstavu jen rychle prošla, byla ale zajímavá, protože ilustrovala vztahy mezi těmito dvěma státy už od rané historie.

Ostatní

Rembrandt v Rijskmuseu podcast, článek v Respektu, Art Curious podcast, úlovek ze Spálené 53, Frida Kahlo od Taschen 

[karolinawrites]

Dubnové  barevné dny

Duben je jeden z mých nejoblíbenějších měsíců, protože se všechno začíná zelenat a ke konci už kvetou šeříky, pod oknem vykvétá wistarie a objevují se poupátka na rododendronu. Svítí slunce, je modré nebe a voní vzduch. Konec dubna nás odměnil krásným počasím, na svoje narozeniny jsem v osm ráno vyšla na pavlač a bylo krásně teplo, a večer, když jsem se po desátý vracela do bytu jsem šla v šatech a nebyla mi zima. A to miluju.

Někdy v půlce dubna jsem se taky dozvěděla, že jsem se dostala na erasmus do Barcelony a došlo mi, že nikdy nic nevyjde tak, jak si to člověk naplánuje, a občas to vyjde i líp, než člověk doufá.

Přečteno:

Duben byl měsícem čtenářských zklamání (až na jednu knihu, kterou jsem ale četla znovu), měsícem čtenářských přešlapů. Možná to bylo způsobeno nenaplněnými očekáváními, nebo jen špatným načasováním čtení konkrétních knih. Proto jsem taky nenapsala skoro žádný reviews na goodreads, protože nerada šířím negativní subjektivní názory, a zvlášť pak na knihy. Duben jsem začala knihou The Lonely City, o osamělosti. Autorka v ní rozebírá osamělost a samotu jako emoci a stav a ilustruje to příklady umělců, kteří tento pocit vtiskli do své práce, mimo jiné Edward Hopper, Andy Warhol nebo třeba Henry Darger. Objektivně to je určitě zajímavá kniha, mně ale nesedla. Další byla Hemingwayova Fiesta, která mě vůbec nebavila, málem jsem jí odložila. Neustále se opakující bezpředmětné dialogy vedoucí nikam a minimum děje, což není nic pro mě. Na tom jsem se ale naštěstí shodla i s taťkou. Před cestou do Amsterdamu pro mě byla jasná volba kniha Miniaturista, kterou jsem četla už před několika lety. Odehrává se právě v Amsterdamu 17. století a vypráví (přikresleně) příběh Petronelly Oortmanové a zmiňuje její, dnes už slavný, domeček pro panenky, který je mimo jiné vystavený v Rijskmuseu. To pro mě bylo hodně zajímavé, protože jsem naživo viděla ulice, které byly popsány v knize a hezky to doplnilo náš pobyt. Poslední utrpení bylo Putování jednoho slona portugalského nositele Nobelovy ceny Saramaga. Ten vypráví příběh slona, který musel ujít cestu z Lisabonu až do Vídně - námět to je určitě zajímavý, každopádně se mi absolutně nelíbil styl kterým byla kniha napsána. Na konec ale přišla záchrana, Tracyho tygr kterého jsem dostala od N. k narozeninám a který se mi moc líbil, protože mě zaujalo jak se může postava tygra měnit závisle na čtenáři a na době, kdy člověk knihu čte. Jako poslední jsem dočetla Van Gogha, ve kterém jsem si listovala celý duben.

Jóga a běh:

O dubnu jsem si myslela, že to bude měsíc kdy naběhám nejvíce kilometrů, bohužel tomu tak nebylo. První týden jsem onemocněla a pak jsem se vždy ve stadiu, kdy už se mi začalo běhat dobře, nějakým způsobem zranila a musela si dát pauzu. To pro mě bylo velké zklamání, protože je už konečně venku krásně a zárověň bych moc rádaa běhala ještě víc. Život má ale většinou jiné plány a možná se mi jen tělo snažilo říct, že bych si měla dát trochu pohov. Běhací pauzy povětšinou znamenaly i jógové pauzy. Co jsem si ale vyzkoušela, byla létací jóga na workshopu mojí kamarádky E. Bylo to zajímavý, musela jsem překonat sama sebe a svůj strach, věřit sobě a síti. To vedlo k tomu, že jsem se častokrát dostala do pozic, které by moje tělo ještě nezvládlo a to se mi líbilo.

Poslouchám:

Protože pořád pracuju na bakalářce, vede u mě můj lo-fi playlist a playlist Días coloridos, když už něco poslouchám, tak výlučně ten. Na začátku měsíce také vyšla epizoda podcastu ReWilding s autorkou knihy Sober Curious, Ruby Warrington o alkoholu, střízlivosti a tzv. “sober curiousity”. Ke konci měsíce jsem ještě objevila dvě písničky od X Ambassadors, BOOM a Hey Child.

Amsterdam:

Trochu o Amsterdamu jsem si napsala sem a o muzeích sem, každopádně mě neuvěřitelně překvapil a nabil mě pozitivní energií. Měli jsme krásné počasí, všichni jezdili na kolech, smáli se, na každém růžku byla nějaká kavárnička, nebo bistro se španělskými tapas a ústřicemi. Z dětsví jsem si toho moc nepamatovala, i Van Gogh Museum bylo v mých představách úplně jiné. Amsterdam ale na mě působil jako velice otevřené místo, možná to bylo tím, jak byli všichni pořád venku - v parcích, na kole, na loďkách. Obyvatelům domů bylo vidět okny do obývacích pokojů, nebo otevřenými dveřmi do kuchyní. 

Brain food:

Duben se nesl ve znamení psaní bakalářky, která mě někdy bavila a někdy vůbec, každopádně jsem svědomitě každý den psala. Hned na začátku dubna jsem zašla do Veletržního paláce na výstavu 400 ASA, která mě na Grand Opening moc nezaujala, každopádně na doporučení A. jsem si prohlédla knížky, co jsou k dispozici, a ty se mi líbily moc. A pak jsem si Veletržák prošla celý - nejvíc mě fascinuje asi Studio Sekal, což je studio českého sochaře, které vcelku přenesli do NG - součástí jsou i deníkové zápisky, takže jsem tam vydržela pěkně dlouho. I když Sekala jako sochaře neznám, jeho myšlenky byly určitě zajímavý. V přízemí se mi poštěstila neuvěřutelná věc, a to, prohlížet si Skálův Musaion divností o samotě, z čehož jsem měla neuvěřitelnou radost. V Amsterdamu mě neuvěřitelně fascinovalo Van Gogh Museum a stejně, nebo možná ještě víc obrovský Rijksmuseum.

Bonus: Fuck-up

Ze zenového příběhu z Nové země od Tolleho jsem si odnesla větu “I toto pomine”, kterou si neustále opakuju. A i během toho, kdy jsem se vezla na vlně euforie z přijetí na erasmus. Asi za týden jsem se dozvěděla, že výchozí text bakalářky, který jsem už měla celý přeložený a po korektuře, není akceptovatelný a musím si vybrat jiný. Dřív bych byla asi hodně reaktivní, vyletěla bych a vinila bych všechny okolo. Ale byla to i moje chyba a co jiného jsem mohla dělat, než najít si jiný text a začít překládat znovu?

Nejlepší:

Duben byl (až na to čtení a běh) celý moc hezký, konečně začalo jaro. Byly jsme s holkama na Velký Americe, několik odpolední jsem strávila na Jiřáku (včetně toho narozeninovýho), před Amsterdamem se mi líbilo v Kněževsi, Amsterdam mě nabil a inspiroval. Na svoje narozeniny jsem byla spokojená a na narozeninovou oslavu doma jsem připravila hromadu tapas, což byl můj sen.

[karolinawrites]

Museumskwartier Amsterdam

V Amsterdamu jsme byli ve dvou muzeích, dokonce si troufnu říct, že v těch hlavních. Plánovali jsme ještě další dvě, ale to už jsmě nestihli - takže se tam aspoň musíme vrátit.

Na druhý den jsme měli zarezervované lístky do Van Gogh Musea, což je částečně prosklená moderní třípatrová budova. Lístky jsme naštěstí měli koupené už na dopoledne, ale i tak tam bylo hodně lidí.

Výstava je rozdělená do tří pater podle tematických okruhů - první patro tvoří hlavně autoportréty a Van Goghova krátká biografie. Kromě toho tam byla ve vitríně ale i jeho paleta a barvy, které používal. V druhém patře je pak vše, co ho nějakým způsobem ovlivnilo v tvorbě - od malířů po scény ze života na venkově - začátky života a moderního umění v Paříži, obrazy jeho přátel a malby inspirované japonským uměním. Další patro je věnováno především dopisům, rodinným vazbám a její historii. Dopisy tam byly nejen naskenované, ale i namluvené, takže bylo možné si je poslechnout celé. Kromě toho bylo vidět, že své obrazy do dopisů i skicoval, nebo popisoval. Toto patro bylo věnované i přátelstvím, kromě Goghových obrazů svých přátel tam byly například i obrazy od Gauguina, nejvíc se mi líbil portrét Van Gogha malujícího slunečnice. Protože muzeum nemá kapacitu vystavit všechna díla, nebo jsou tak křehká, že by dlouhodobé setrvání na světle nezvládly, je spousta médií naskenovaných - např. skicáře a notesy. Muzeum bylo hodně interaktivní, což se mi líbilo - v jedné místnosti bylo možné prohlédnout si dva obrazy pod mikroskopem a vidět tak silnou vrstvu barvy, ale i písek, který se mu na paletu dostal, když maloval na pláži. Poslední patro se už zabývá jeho nemocí a posledními měsíci života a jeho snahou malovat za každou cenu.

Další den jsme se vydali do Rijksmusea, největšího muzea v Holandsku, kde jsem si připadala jako Alenka v Říši divů, nebo dítě v hračkářství. Tento rok je pro muzeum obzvlášť významný, protože uplynulo 350 let od smrti jednoho z nejlepších malířu západu, Rembrandta. A tak bylo poprvé (a možná naposled) vystaveno 22 obrazů (Noční hlídka ale zůstala v Gallery of Honour), 60 kreseb a více než 300 leptů. 

Rijksmuseum je jinak rozděleno podle pater a časových období, v nejvyšším patře je moderní umění. Priorita pro nás byla výstava All the Rembrandts, která byla rozdělena podle témat a období, což mi připadá jako nejlepší rozložení děl na každé výstavě. Bylo vidět, jak se Rembrandt učil a zdokonaloval, nejzajímavější byly asi jeho autoportréty na kterých si trénoval vyobrazení různých emocí, a nebo hodně tmavé lepty s malým zdrojem světla. Pak už jsme si prohlíželi jen to, co nás lákalo a oslovilo, samozřejmě všechny obrazy v Gallery of Honour - třeba Vermeera a nebo právě Noční hlídku. Kromě obrazů (třeba i mého oblíbeného Liotarda nebo dvou autoportrétů Gogha) byly v muzeu také i modely lodí, nebo domečky pro panenky ze 17. století, což pro mě byl velký zážitek. Dále také ale delftský porcelán, nebo dobové oblečení, šperky, hudební nástroje - takový kabinet kuriozit. Zážitek to byl velký, asi i na celý život a doufám, že se tam ještě budu moct vrátit. Protože takové muzeum rozhodně není na jednu návštěvu.

Co mě ale moc potěšilo po příjezdu bylo zjištění, že sbírky obou muzeí si člověk může prohlédnout i online, a o každém obrazu si něco přečíst.

Van Gogh Museum tady

Rijksmuseum tady

[karolinawrites]

Landscape at Tivoli, with a Scene from the Grape Harvest (Markó Károly, 1846)

[karolinawrites]

Travelogue: Velikonoční Amsterdam

Do Amsterdamu jsme přiletěli na Velký pátek, přesně ve správný čas na pozdní snídani. Svítilo sluníčko a odráželo se od vody v grachtech, zelenaly se stromy a po cestě okolo Rijksmusea zavoněly tulipány. Amsterdam mě, jako většina evropských měst, okouzlil.

Všichni jezdili na kolech, občas mi to připadalo až trochu bezohledné - muži, ženy, děti, jezdili rychle - vlastně jenom rychle, se sluchátky v uších, s cigaretou v ruce, s telefonem u ucha, v krásných dlouhých šatech nebo v nažehleném obleku, s velkým nákupem, ve dvou, ve třech, jakkoliv. Dalším vhodným dopravním prostředkem pro amsterdamany se zdaály loďky zaparkované v řadě podél grachtů před domy, plavící se po vodě kdovíkam, byly plné - smějících se a bavících se lidí, kteří jeli na výlet, měli piknik, nebo si vyjeli jen tak.

Vondelpark byl plný lidí, všichni si užívali to brzké letní slunce, horko, vůni vzduchu, zelenou trávu a rozkvetlé tulipány. Domy byly opředené tajemstvím, sice do nich bylo vidět velkými okny bez závěsů, připadala jsem si ale že chci vědět víc, že chci nakouknout ještě dál, za knihovnu která byla vidět z venku, nebo za strmé schody zahlédnuté otevřenými dveřmi. Ty byly buď hluboko v domě, což bylo ve zlatém věku považováno za symbol bohatství, nad úrovní ulice, s malým zátiším tvořeným schody, květináči a většinou i kolem, a nebo rovnou s ulice. A možná proto mi připadali obyvatelé Amsterdamu tak otevření, protože si nechali nahlížet do životů, beze studu. Na každém růžku ulice někdo seděl a povídal si, v každé uliččce byla malá kavárna (paradoxně třeba s tapas). 

Navštívili jsme dvě muzea, Van Gogh Museum, což byl můj sen a Rijksmuseum. To mě strašně překvapilo svou velikostí, nedalo by se projít ani za celý jeden den. Bylo  tam snad všechno, od nejslavnějšího Rembrandta a Vermeera až po dobové oblečení, šperky a delftský porcelán. Připadala jsem si tam jako dítě v hračkářství, nevěděla jsem na co se kouknout dřív. A když jsem vešla do Burgerzaalu královského paláce na náměstí Dam, chtělo se mi z té krásy brečet.

Město ve mně zanechalo strašně hezký pocit - tepla, léta, otevřenosti, radosti z toho, co je.

[karolinawrites]

Březen

Nemůžu uvěřit, že už končí třetí měsíc, že už je duben, že to tak rychle utíká. Nedávno jsem ale přemýšlela, že takhle rychle utíká tak první třetina roku, a pak se to trochu srovná. Březen byl pro mě měsícem modrého nebe a prvních slunečných dnů, přátelství, běhu, procházek a Radosti. Taky jsem tu v Praze měla dvě návštěvy, což bylo moc hezký, zase jen být spolu a na pár návštěvách jsem byla.

Přečteno:

Na březen jsem měla přesný plán co chci číst, ale nakonec se (jako vždycky) trochu pozměnil - něco jsem vypustila, něco mi přišlo do života náhodou. První knížka byla Všechno je v pohodě od Niny LaCour, kterou jsem vyhlížela v knihovně už od října a pořád byla půjčená. Pak jsem si jednou šla pro úplně něco jiného, náhodou se koukla i na knížky z pomyslného seznamu co si s sebou nosím v hlavě do knihovny a zrovna měli tuhle! Na to, že to bylo YA mě to dost překvapilo. Není to plot-driven, ale character-driven, takže to nemusí být pro všechny, ale líbily se mi popisy vnitřního světa hlavní hrdinky, popisy každodenních situací a vývoj postav a vím, že se k ní určitě ještě vrátím. Další knížkou z knihovny byl Ilustrovaný muž od Bradburyho, soubor povídek, soubor příběhů ve formě ilustrací na těle Ilustrovaného muže. Všechny měly tématiku vesmíru, vesmírných letů a planet, ale co mě překvapilo byly témata jako náboženství nebo rasa. Protože na mě už poněkolikáté za posledních pár let vyskočil Raymond Carver, řekla jsem si, že si od něj už konečně musím něco přečíst, a půjčila jsem si Ultramarín a O čem mluvíme, když mluvíme o lásce - další povídkovou knížku pojednávající o komplexitě mezilidských vztahů. Za dva dny jsem přečetla Ptačí tribunál od Agnes Ravatn, strhující norské noir, psychologický thriller s neuvěřitelnou atmosférou. Jako edukační knížku jsem si pro tento měsíc vybrala Novou zemi od Tolleho, kterou nechci a nebudu hodnotit - myslím, že si ke každému musí najít cestu, každý si na ní musí udělat názor sám a hlavně - každý si z ní vezme něco úplně jiného. Jako poslední jsem dočetla mýho milovanýho Guenassiu, který ve Vysněném životě Ernesta G. vypráví životní příběh Josefa Kaplana a někdy i naráží na můj oblíbený Klub nenapravitelných optimistů. No nebudu lhát, poplakala jsem si.

Jóga, běh a ... studený sprchy

Jakmile začne být trochu teplo, snažím se chodit co nejčastěji běhat, i když začátky nejsou nikdy příjemný a někdy se mi do toho nechce. V březnu jsem mohla jít určitě běhat vícekrát, každopádně druhou půlku měsíce jsem byla vyčerpaná, že se mi moc do ničeho nechtělo, a tak jsem aspoň chodila na procházky. Na druhou stranu mě to ale bavilo (teda většinou)...Nad jógou asi ani nemusím přemýšlet a rozepisovat se - dvakrát jsem ale byla v YogaMovementu, pokaždé s nějakou kamarádkou a bylo to super skvělý, vždycky mě to tam nabije hrozně hezkou energií, a to mám moc ráda. Což mě přivádí k poslední věci a to jsou studené sprchy...v Movementu mají v jedné sprše nápis o cold showers a tak jsem se spontánně rozhodla začít a zatím to jde. Neřekla bych, že se to každým dnem lepší, ale pomalu se učím pracovat s tím, že to není přijemný... A už se těším na duben, protože to začíná velikonoční jógová challenge od JógaDnes. 

Poslouchám:

Tenhle měsíc jsem poslouchala hodně podcastů, začal vycházet nový - O kousek blíž - se ženami a o ženách, dál Rewilding od Elly Grace Denton o spiritualitě, podcast Danči Bacíkové o józe na Soundcloudu. Také jsem objevila, že spisovatelka Nina Lacour dělá podcast o psaní, což se mi moc líbilo a poslouchala jsem ho na procházkách. A v neposlední řadě mě zaujala epizoda 175 z Highest Self Sahary Rose o pití a nepití alkoholu (která není vůbec odsuzující, jen informuje). Jinak jsem hodně poslouchala Glass Animals, RHCP, Toma Rosenthala a vrátila jsem se k lo-fi hudbě (hlavně kvůli józe ale taky kvůli psaní bakalářky).

Cestování:

Hlavní cesta v březnu byl Berlín, kvůli koncertu Toma Rosenthala. A nebyla bych to já, kdyby se mi tam nechtělo (protože v Praze se toho ten víkend dělo dost) a pak z toho nakonec nebyla nadšená. Bylo to skvělý, měli jsme krásný počasí,  konečně jsem ochutnala Brammibal’s Donuts, Tom se mi mo líbil a celkově to byl moc hezký únik od každodenní rutiny. Na konci měsíce jsem se ještě s T. vydala do Drážďan, protože tam nikdy nebyla a taky jsme měly krásně. Povídaly jsme si, jedly, procházely se podél Labe a vysedávaly na lavičkách.

Brain food:

Na začátku března jsem se vydala na úžasnou výstavu Bonjour, Monsier Gauguin do Paláce Kinských, která se mi moc líbila - vystaveny tam byly obrazy umělců, kterým učarovala Bretaň, ale také tradiční bretaňské kroje, Muchovy návrhy obalů sušenek (a jeho skici) a spousta dalších zajímavostí. Hned po premiéře jsem se se Z. setkala v Aeru na filmu Skleněný pokoj. Měla jsem z toho zvláštní pocit, ale pak mi došlo, že vůbec nešlo o to, přenést knižní příběh, ale atmosféru - bylo to hlavně o vizuálnu - o světle, o vile - a o pocitech. S A. jsme pak byly v Leica Gallery, kde právě probíhá výstava “Dětství” slovenské fotografky Katy Sedlak, která se rozhodla fotit jiné fotky, než ty do tradičního rodinného alba, ale takové, které by zachycovaly dětsví v celé jeho komplexitě - pocity, zážitky, dobrodružství. A podle mého se jí to moc povedlo.

Nejlepší:

Ani nevím, co bylo nejlepší, naučila jsem se tak nějak užívat si všechno. Nejlepší byl pocit po józe v YogaMovementu, dhal od mamky, kterým jsem se strašně přejedla, procházení s A., celý sál zpívající písničky Toma Rosenthala, a poslední březnový běh - první v šortkách, po kterým jsem si vzala na zahradu deku, uvařila spoustu čaje a celý zbytek odpoledne si četla.

[karolinawrites]

Únor

Únor je vždycky takový nijaký měsíc, měsíc, kdy je ještě zima, ale všichni už se těší na březen a na jaro. To tentokrát ale přišlo trochu dřív a slunce a teplo se objevilo už někdy v půlce měsíce. Únor byl měsícem užívání si prvních paprsků slunce a vyhřívání se na zahradě, volna, cestování a odpočívání - a začátkem nového (posledního!!!) semestru bakaláře.

Přečteno:

V únoru jsem toho přečetla hodně, některé knihy ale byly hodně útlé. Byla to Tíživá láska od Eleny Ferrante, na kterou jsem se hodně těšila a která mě v porovnání s Neapolskou ságou zklamala - připadalo mi, že příběh vůbec neplyne a je takový netransparentní. Pak jsem se ale potěšila Cognettiho druhou knihou, Divoký kluk, což je takové pokračování Osmi hor, akorát explicitně autobiografické. Neplánovaně jsem sáhla po předloze k prvnímu filmu Blade Runner, která mě naprosto nadchla a byla jsem akorát smutná, že to musím dočíst. Pak jsem se přesunula od příběhů k autobiografii/edukační knížce od Murakamiho, Spisovatel jako povolání, která mi připadala jako takový pomyslný druhý díl k O čem mluvím, když... a neskutečně mě bavila. Ke konci měsíce mi spolubydlící půjčila Tess z d’Urbervillů, po čemž bych sama nikdy nesáhla, ale věděla jsem, že mě někdy čeká a neuvěřitelně mě to překvapilo a nadchlo a měla jsem ji přečtenou za jeden víkend. Příběh byl nepředvídatelný a dobře plynul. A protože se snažím číst i knihy co nejsou beletrie, poslední dočten�� kniha je Atomic Habits, o formování a udržování zvyků.

Jóga, běh apod.:

Jóga je taková každodenní činnost, nad kterou už nepřemýšlím a prostě jí dělám (bohužel ne když cestuju) a konečně už se oteplilo natolik, aby mi nebylo nepříjemné jít ven běhat. U začínání s běháním (i když už poněkolikáté) pro mě platí to stejné, jako pro všechno ostatní a o čem jsem se dočetla i v Atomic Habits - dlouho o tom nerozmýšlet, neplánovat, ale prostě se zvednout, zavázat boty a vyběhnout. A tak jsem jednoho dne po cvičení dostala strašnou chuť jít konečně běhat, posbírala jsem oblečení co jsem doma našla a zaběhla jsem do lesa. Od prvního běhu po dlouhé době nikdy nic neočekávám, neočekávám můj nejlepší čas, ani nějakou převratnou vzdálenost - jde mi jen o to, abych si to užila a aby mě to bavilo. A to ten první běh splnil a stal se tak jedním z těch, které si opravdu pamatuju. Se začátkem semestru jsem taky začala chodit na pilates, který mě neskutečně baví a doufám, že s ním budu pokračovat i po skončení kurzu.

Podcasty:

Nic nového a jiného než v lednu jsem neposlouchala, trochu Glass Animals, podcasty jsem také moc neobměnila, spíš jsem se vracela k těm, které jsem poslouchala dřív (Lucie Výborná, Travel Bible, Happy Place).

Kde jsem byla:

Únor byl měsícem volna, a tak i cestování, snažím se každý rok o volnu mezi semestry někam jet. A tentokrát to padlo na cestu do Rumunska, do Cluje, za A. společně s holkama jako překvapení. Upřímně mě to strašně překvapilo, je ale jasné, že třetí největší město neukazuje to, jak to vypadá v Rumunsku celkově. Cluj se mi ale moc líbila, je to takové studentské město, kde jsou kavárny, restaurace se skvělým (a levným!!!) jídlem a spoustou podniků. Moje cesta z Cluje vedla před Vídeň, kde už jsem byla sama, a tak to byla moje první solo cesta. Nachodila jsem spoustu kilometrů, hodně jsem toho viděla a bylo i krásný počasí. A jako už před rokem, Vídeň = muzea.

Brain food:

Velkým soustem byla určitě návštěva Leopold Muzea, kde jsem byla na výstavě Egona Schieleho a Wege ins Freie. Schiele se mi moc líbil, protože to bylo hodně komplexní - byly tam jeho kresby, skici, malby, ale i osobní korespondence a díla jiných umělců. Wege ins Freie byla hodně o krajinkách, akvarelech, kvaších a olejomalbách a i když jsem to nečekala, nadchla mě. Na cestu domů jsem si koupila měsíčník Zeit Campus, a zrovna v tom konkrétním čísle bylo hodně článků, které mě zaujaly, nebo nějak oslovily. Poslední brain food byl určitě začátek semestru a hlavně několik hodin španělštiny týdně, seminář akademického psaní, který mě neskutečně baví a přednáška syntax a sémantiky. Únor jsem zakončila se Z. ve Veletržním paláci na Grand Opening, kde mě zaujala výstava 400 ASA, na kterou se určitě ještě vrátím.

Nejlepší:

Na únoru bylo nejlepší to všechno cestování, to, že jsem se viděla s holkama, že jsem přečetla hodně knížek a že jsem šla na svůj první běh.

[karolinawrites]

Born to run

„Museli jsme běhání milovat, protože jinak bychom nepřežili a nemohli mít rádi nic jiného. A jako u všeho ostatního, co máme rádi a co sentimentálně nazýváme našimi „touhami“ a „přáními“, jde i v tomto případě o dávno zakódovanou nutnost. Zrodili jsme se k běhu, narodili jsme se, protože běháme.“  

Born to run mě donutilo zamyslet se nad svým během a přišlo to přesně v pravou chvíli. V neděli odpoledne ve 26 stupních (nesnáším běhání v létě) jsem si zavázala běžecké boty a vyrazila na krátký běh do lesa, což bylo naprosto skvělé rozhodnutí. 

V knížce jsem se dočetla, že pro běh žijeme - běhali jsme pro potravu, a před predátory - kdysi to bylo naprosto přirozené, akorát jsme to zapomněli. Po fyzické stránce to byl strašný běh - musela jsem se zastavovat, byla jsem udýchaná z horka a z kopce a uběhla jsem sotva svých 5 kilometrů.

Ale kdo říká, že musím běžet rychle a nezastavit se minimálně prvních 5? Nikdo. Ani já už to tak nechci. Nejsem žádná závodnice, nebyla jsem a nikdy nebudu. K čemu mi bude, když za červenec uběhnu mých dubnových 60 kilometrů, když z toho nebudu mít radost?

Úplně jsem zapomněla, jaké to je v našem lese krásné. Jaké to je běžet, a slyšet svůj dech, praskání větviček pod nohama, šumění listů, zpívání ptáků a ticho. Jaké to je neběžet po asfaltu, ale skrz vůni jehličí a země, zatímco mě před spalujícím sluncem chrání klenba větví stromů.

A tak jsem si uvědomila, že už mi nejde o to, kolik kilometrů uběhnu a jak rychle, protože to pro mě prostě nemá smysl. To, o co jde, jsem celou dobu neviděla, protože jsem byla zaslepená počtem kilometrů, časem, za který je uběhnu. To,  co jsem neviděla, je ta radost z toho všeho - tenhle pocit, zjištění, tu vždycky bylo a jen čekalo na to, až ho jednou objevím, až si to uvědomím. 

Za pár let, možná i měsíců, si nebudu pamatovat ani časy, ani vzdálenosti, ale ty dny, kdy mě to těšilo.

- červenec 2018

[karolinawrites]

Leopold Museum, Vídeň

Ve Vídni jsem byla podruhé a znovu to bylo hlavně kvůli výstavě. Tentokrát jsem se vydala přímo do muzea v Museumsquartier, na výstavu Schieleho v Leopold Museum. Neměla jsem moc očekávání, jen mě prostě zajímalo jak bude výstava koncipovaná a co všechno tam uvidím, a příjemně mě to překvapilo. V Leopoldovi je samozřejmě více výstav, na Klimta jsem se bohužel nedostala, ale vedle Schieleho jsem viděla i Wege ins Freie. Egon se mi moc líbil, protože kromě životopisu hned na začátku to bylo dost komplexní. Dílo bylo rozděleno na několik tématických částí, přičemž to nebyly jen malby, ale i kresby, skici, osobní dopisy a stránky ze zápisníků a skicářů. Co mě překvapilo, byly i díla jiných umělců, ke kterými byl buď v kontaktu, nebo s ním nějak souviseli.

Druhá expozice byla Wege ins Freie, takže krajinky. A pro ty já mám velkou slabost. Samozřejmě se mi nelíbily všechny, ale spousta z nich mě zaujala a několik malířů jsem znala už z předchozí výletu do Vídně, z výstavy v Albertině - Wiener Aquarell. Kromě olejomaleb tam tedy byly vystaveny i akvarely, či vodomalby (kvaše).

[karolinawrites]

Girl Painter and her Studio ( Halil Paşa, 1939)

[karolinawrites]

Leden

Celý minulý rok jsem si tyhle moje oblíbenosti zapisovala ke každému měsíci v bullet journalu - knížky, filmy, kde jsem byla, co se mi líbilo, co mi chutnalo...všechno možný. Ale protože mě hrozně baví něco tvořit, kreslit na fotky a baví mě to všechno mít vizuálně, budu to tenhle rok dělat i takhle. A jaký byl leden? Spousta lidí na leden pohlíží jako na měsíc nesplněných předsevzetí, no pro mě takový nebyl. Byl hlavně o znovuvystavování starých zvyků a vymýšlení nových. Naučila jsem se, že se mám koukat před sebe. Že nesmím nic uspěchat, protože ono všechno přijde samo, ve správný čas. Že spontánnost je někdy nejlepší, první týden v Praze po třech týdnech prázdnin se zdál být nepřekonatelný, ale pak jsem se viděla s kamarádkou z Lipska a na konci toho stejného týdne ještě s D. 

Přečteno: 

Tento měsíc jsem se hlavně snažila nepřestat číst, protože mě tak trochu zachvátily zkoušky, rok jsem začala Útěkem do divočiny, pokračovala jsem knihou Mé nepálské lásky, mojí nejoblíbenější Murakamiho povídkou, Guenassiou a nakonec jsem si vybrala Istanbul od Pamuka. Takže pár nových věcí, pár starých a spousta inspirace na další čtení!

Jóga

Před Vánoci jsem dělala poctivě jógu každý den, no s prázdninami se to trochu zvrtlo a já vypadla ze svého režimu, takže leden byl takový rozjezdový měsíc. Nejdřív jsem chtěla dělat Yoga with Adriene, zjistila jsem ale, že spousta těch videí je na mě moc pomalá, protože jsem si zvykla na trochu rychlejší flows, a tak jsem si zase dělala svoje.

Co jsem poslouchala

Hlavně Maggie Rogers (protože 18. vyšlo Heard It In The Past Life), Annenmaykantereit, nový Mumford & Sons, svůj zimní playlist na spotify. Hlavně ale poslouchám podcasty, protože čištění zubů a flossing mi každý den zabere spoustu času a tak to alespoň chci využít k něčemu edukativnímu. Jako klasiku mám Couples Therapy od Caseyho a Candice, a pak můj oblíbený On the line od Estee Lalonde, druhou sérii podcastu Deliciously Ella, New Perceptions od Bena Browna, The Ground Up Show a teď na konci ledna jsem ještě objevila A Mindful Mess od Dariy.

Bonus: co jsem viděla

Vzhledem k tomu, že spíš čtu, než abych se koukala na filmy, je tohle tak trochu bonus. Hned na začátku měsíce jsem byla na Bohemian Rhapsody (a pak ještě jednou na konci ledna), což mě, jako snad všechny nadchlo, rozesmálo a rozbrečelo, a pak uprostřed zkouškového na filmu Beautiful Boy - film o závislosti na drogách, o vztahu otec-syn a o tom, jak je těžké s něčím takovým bojovat - ať už pro závislého, ale také pro jeho blízké. Film na mě tolik nezapůsobil, možná proto, že jsem se ani s jednou rolí nedokázala ztotožnit. Protože byl ale natočen podle skutečné události, je podle knižní předlohy - vlastně dvou - a na ty se chystám. A poslední film je Dreaming Murakami, ale o tom níže.

Kde jsem byla:

Leden nebyl vůbec ve znamení cestování - leda tak mezi domovem a Prahou, Prahou a domovem. Spíše jsem plánovala, neustále okukovala nějaký letenky někam, ubytování, sepisovala plány, hledala jízdenky - byl to takový free trial month na celý rok. Ale se Z. jsem byla v Praze konečně v Papelote, což mi udělalo strašnou radost (mojí peněžence tolik ne...).

Brain food:

Brain food byly hlavně knížky a knížky, co jiného by se dalo čekat. Dále jsem se zase začala plně věnovat španělštině, když na to mám teď víc času a vrátila jsem se k učení Ruby, což je za tento měsíc pro můj mozek největší sousto (samozřejmě kromě úspěšného zkouškového). Sousto je to velké, ale naplňující. A abych si cvičila mozek, vrátila jsem se i ke hře Human Resource Machine, což je skvělá věc na naučení myšlení v kódu. A poslední brain food je film Dreaming Murakami - předposlední týden v lednu byla totiž streaming premiere, a tak jsem rychlostí světla odhodila všechno učení. Film jsem nazařadila pod filmy, protože mi poskytl hrozně moc myšlenek k promyšlení, navíc byl v dánštině a japonštině s titulkama. Je to vlastně dokument o Murakamiho překladatelce do dánštiny, Mette Holm, o tom, jak překládá, o obou jazycích, o Murakamiho světě...

Nejlepší...

Leden se mi líbil celý, a mezi nejlepší věci řadím ty maličkosti, co mě rozveselily. Nekonečný konverzace do noci, meditace brzo ráno, můj nejoblíbenější čaj Basilur, spontánní setkání, okukování krásných věcí v Papelote, plánování, středeční sledování MasterChefa s rodičema, spousta přečtených článků a knížek...je toho spousta.

[karolinawrites]

Arty Party #3

Erika Lee Sears

[karolinawrites]

Meditace

Někdy před týdnem to byl rok, kdy jsem začala meditovat, a když si to uvědomím, připadá mi to jako neskutečně dlouhá doba.

Nad meditací, jógou, jakoukoli spiritualitou a věcmi podobnými jsem vždy ohrnovala nos. Jóga pro mě nebyla dost náročná, meditace mi připadala jako hloupost a k nějaké spiritualitě jsem měla dost daleko. U těchto věcí ale platí jedna zásadní věc - musí si člověka najít samy, až když je na to ten správný čas. Tak to bylo přesně u mě. Když jsem si poprvé sedla, že budu meditovat, bylo to dlouho před lednem 2018, ale nedokázala jsem zůstat v klidu, bezděčně mi cukaly ruce a nohy a hlavou se mi honily myšlenky, v podstatě to v tu dobu bylo k ničemu.

Nejdůležitější věc, co si každý musí uvědomit, že skrz meditaci (jógu, cokoliv jiného) váš život nebude instantně lepší. Neznamená to, že po dvacetiminutové meditaci najednou budete lepším člověkem, který má v hlavě všechno srovnané, je přítomný každou minutu svého dne a mohl by si hned odkráčet do buddhistického kláštera. Že najednou budete v zenu, nic vás nebude trápit a všechny starosti se vyřeší tak nějak samy. Tak to vůbec není, ani zdaleka, ale všichni mají pocit, že to tak musí být - a když se tento výsledek nedostaví, znamená to, že to nefunguje a tedy nemá cenu. Meditace, stejně jako jóga, nebo třeba běhání je činnost, kterou člověk musí dělat dlouhodobě a pravidelně, aby začal vidět nějaké větší změny. Kromě umění zakotvit svoje já v přítomném okamžiku se  s tím pojí odbourání strachu z nahlížení do sebe samého, sebepoznání, klid, uvědomění.

Pro mě je to cesta. Samozřejmě se člověk může zlepšovat a oproti 21.1. 2018 jsem udělala velký pokrok, ale to je všechno dost relativní. Jsou dobré dny a jsou špatné, v tomto případě neexistuje žádná konstanta, protože i mysl a myšlenky se neustále mění. Meditace je v naší společnosti tak trochu tabu, stejně jako self-help knížky, na které se pohlíží s pošklebkem na tváři, jako na něco divného. Nikdo se tomu nechce moc věnovat, a hlavně o tom moc lidí ani nechce mluvit na veřejnosti, a já to asi chápu. Možná je lepší si v klidu dělat svoje, s nejlepším svědomím, bez toho aby na vás někdo pohlížel jako na pozéra.

O meditaci jsem si vždycky myslela, že to je stav bez myšlenek, stav, kdy má člověk prázdnou hlavu. Jenže to je nemožné, a vůbec to tak není. Je to sladění fyzického a psychického, je to klid, tiché pozorování, přítomnost. Nejvíc mi vyhovuje ilustrace pomocí člověka pozorujícího dálnici - sedíte vedle dálnice a pozorujete projíždějící auta (myšlenky), ale u žádného se nezastavíte, žádné nesledujete - prostě je necháte projíždět. Meditovat se dá samozřejmě i jinak než vsedě - do meditativního stavu se člověk jednoduše dostane při běhu, nebo při sportu obecně, nebo při nějaké činnosti, která ho těší, ale nemusí o ní přemýšlet. Existuje nespočet druhů meditace a je na každém, aby si vybral tu, která mu vyhovuje nejvíce. Já jsem velice brzy zjistila, že mi nevyhovuje nevedená meditace, a tak jsem od ní upustila a před pár dny jsem si koupila už druhý rok Headspace, protože mi vyhovuje a jsem s tím spokojená.

Meditace není jen o meditaci. Naučí to člověka nahlédnout do sebe, na svoje myšlenky a nebát se toho. Naučí to přemýšlet v trochu jiném úhlu a člověk skrz to najde spoustu odpovědí na otázky, které si v sobě nosí. Nikdy jsem se nebála zaobírat se tím, co se mi honí hlavou, ale meditace mi pomohla naučit se trpělivosti, bytí v přítomnosti - teď a tady.

[karolinawrites]

Arty Party #2

Zátiší s karafou a citrony na talíři

(Paříž: jaro 1887)

Vincent Van Gogh