lembastour

[lembastour]

VÝLET  (I S VAŠÍ) MAMKOU

Tím, že teď žijeme v Libni, se pro nás otevřel zcela nový směr. Je jím severní výpadovka na Liberec. Prostě sedneme do auta a za hodinu a něco jsme na konci republiky !! Nejsem zrovna osoba co miluje davy, jsem ochotná jít kilometry daleko, abych měla pocit že jsem u moře sama... a tak jsem k letnímu objevování nevybrala České Švýcarsko, kde se v létě hodí prohrnovač na lidi co jdou po krajnici s igelitkou na puťák ... ale krajem číslo jedna je pro mě Českolipsko. 

Od doby, kdy se i moje mamka přestěhovala do Prahy, i když ne do Libně, vyrážíme na prozkoumávání Čech stále častěji a já jsem jí nadělila víkend v České Kamenici. Díky předchozím návštěvám, jsem věděla, že toto městečko je ideální startovací místo k objevování okolí. Všude je to blízko. Doporučuji ubytování ve Vile Heide.  Ocenily jsme především dokonalý pocit domova, mně samotnou pak tamní čistota a zen vyburcovali dokonalému úklidu ve vlastní domácnosti. Posuďte sami. Doporučuji si k ubytování zakoupit i snídaně, které se podávají v domácí kuchyni a paní majitelka vám obstará i bezlepkovou nebo bezlaktózovou stravu! Domácí vejce i ovoce.  Nechte si vyprávět historii vily, která kdysi patřila německému skláři, který byl po válce vystěhován a žil s rodinou ve sklepě, protože jeho domov obsadila dělnická třída. Nakonec odešli do Německa, ale rodina je s majiteli stále v kontaktu. Vždycky si oddechnu, že na světě existuje hodný Čech. 

Česká Kamenice je klidné tiché místo, kde jsou noci vlahé i tiché. V těchto vedrech ideální řešení vašich depresí v rozpálené Praze. Zjistili jsme, že návštěvníci často doopravdy jezdí do vily jen spát a odpočívat. Nechodí ani na výlety. Nedivím se, jako já bych to také tak dělala, hlavně když je ve městě dokonalý koupák se skvělou paní provozní, která nejenom že má krásné truhlíky kolem celého bazénu, ale ještě dbá maximálně na čistotu kolem i v bazénu.  A nikde nikdo. 

Jako nejlepší výlety doporučuji tento okruh. Dopolední válení na pokoji ve Vile Heide a trávení dobré snídaně paní domácí. Následně pak vyrazíte autem do vesnice Vlčí Hora. Tam se totiž nachází domov české kosmetické značky Nobilis Tilia. Z České Kamenice je to 30 minut jízdy. Zde si můžete prohlédnou krásnou bylinnou zahradu, kde všemu vévodí micinka, která ráda lehává v altánu, aby zpěvně mňoukala a poslouchala jak to zní. V areálu je i příjmená kavárna, kde se můžete občerstvi těsně před tím nebo po tom, kdy se rozhodnete nakoupit v tamní prodejně kosmetiky. Já odjela s levandulovým olejem a šalvějovým sérem! Nobilis Tilia má svoji ekologickou kořenovou čističku, kdo o ni přemýšlíte na chalupu, je zde ideální příležitost si ji prohlédnout. 

Po “hrozně” vyčerpávajícím poledni v bylinkové zahradě, nasednete zase do auta a věnujete další půl hodinu přejezdu do Volfartic. Krásné vesnice, kterou musíte celou projet až na její konec a ocitnete se u  rokokového kostela sv. Petra a Pavla. Hned vedle je fara, u které je zahrádka a v té zahrádce je Mýdlárna Koukol. 

Magdaléna Špeldová a její kolegyně se zde pustily do odvážného projektu. V útrobách staré fary vznikl enviromentální sociální podnik! To znamená, že mýdlárna udržuje v obci lidi, kteří zde mohou pracovat a zároveň se opírá o zdejší krajinu a historii. V mýdlárně se vyrábí vše ručně a ekologicky. Mýdla jsou léčivá a dělaná s láskou. Dvě koukolé dámy nás provedly jak celou farou, tak i sousedícím kostelem, kde se snaží o opravu kostelích hodin a znovuobnovení zvonu. Ve vesnici se totiž stále drží zvonění pro rodinu například při smutečním obřadu. Kostel je rokokový, jak jsem již psala, a ty jsou v republice jen čtyři.  Takže, jaký pak i copak. Vypoví vám vše o tamním kraji, kde obě dvě vyrostly a mají k němu velký vztah. 

Celá fara je využívaná prakticky pro potřeby výroby mýdla. V budoucnu by zde mělo vzniknout i ubytování pro návštěvníky, kteří do Volfartic dorazí třeba na mýdlový kurz. Momentálně v postýlkách přespávají jen tiché mýdlové kostičky a okny se prohání voňavý vzduch ze okolník lučin, kde se sbírají byliny. Nicméně je zde i původní matrika, kde můžete dopátrat své předky pokud nějaké v sudetech máte.  Také jsou zde ovečky a jedno štěně. Nevím, podle mě člověk nepotřebuje opravdu už NIC. 

Byliny se macerují na slunci. Tohle je momentálně třezalka, která vám vyléčí jizvy a popáleniny. Ale i když ona sama tak miluje slunce, vy s ní na slunce nesmíte. Ani s krémem, ani kdybyste ji užívali v tabletách. Můžete se osypat, nebo... kdo ví, budete vidět skřítky? 

Takže, i zde jsme značně pokoupily a vyrazily jsme pomalu zpět do České Kamenice. Stavily jsme se na obědě v dalším evropskou uniií podporoveném podniku v Novém Ondřejově - CVAK. Šopák, řízek a hrancle. Mamka si dala něco jako obří bramborák s tunou sýra a masem. Má to ráda. A pak usíná za volantem. Nicméně, přes týden jsou zde jistě obědová menu, která jsou asi i dost lepší, vzhledem k doporučení, které jsme dostaly. Avšak poměr cena a kvalita a ještě sociální rozměr - jsou v pořádku. Milá obsluha a výhled do krajiny. 

Druhý den jsme se rozloučily s Českou Kamenicí návštěvou Kaple Narození Panny Marie. Nádherné místo, které trochu připomíná pelhřimovský Křemešník. Místem vás provede mladý student, který zde má brigádu a vy se tak dozvíte, že je zde posvátná socha Panny Marie, jenž kdysi konala zázraky a o těch si můžete můžete přečíst i v sepsané knize zázraků.  Není toho málo. 

Díky aktivitám sochy sem proudilo mnoho poutníků a hlavně nemocných lidí. Lehávaly kde se dalo a modlili se za své uzdravení. Někomu to vyšlo a někomu ne, nicméně pro ně vznikly prostorné ambity, které nám teď nabízejí místo na rozjímání, chládek i duchovní stín. 

Po prohlídce jsme se vydaly hladové směr Praha. Hladové říkám schválně, neb kdo ještě nezná, tak těsně před hlavním městěm je benzínka OMV! A tam... dámy a pánové, je něco co každý hobit miluje. KANTÝNA!  A v ní je všechno tak dobré ...  Za pár korun nejlepší plněné knedlíky s fantastickým zelím a cibulkou, moravský brabec, či svíčková, prostě co chcete. Je to malý zázrak. Hlavně dorazíte domů najedení a nehrozí vám kolaps, ani hádky na téma, kam zajít nebo kdo uvaří. Jedná se o náš rodinný rituál už při každém návratu ze severu. 

Severní výpadovka je prostě můj oblíbený směr a myslím si, že tam rozhodně nepojedu naposled. Moc jsem si oblíbila klid pohraničí a tamní přírodu. Stejně jako je mi blízka nezdolnost tamních lidí bylinkářů ... hraničářů. 

[lembastour]

TA ! OLOMOUC

Olomouc a její okolí je kraj, který moc neznám, proto jsem neváhala a vydala se sJosefinou na její narozeninový pobyt do metropole Moravy. Brno hned za rohem, já vím!

Byla jsem moc nadšená, když jsem zjistila, že do těchto koutů republiky již nejezdí dostavník ani vlak osm hodin. Jako rodák z Českých Budějovic se zbytkem rodiny na Vysočině mám k výlukám, přesedáním a mezikrajským spojům specifický nerudný vztah ... Proto jsem si snově užívala jízdu nádherným moderním vlakem, který nikde nezastavoval.  V Olomouci jsme se ocitly za cca dvě hodiny!

 Ubytované jsme byly v hotelu Theresian, který tedy jednoduše doporučuji všemi deseti. Na jeho střeše je dokonalé wellness, kde si můžete dopřát několik druhů saun, vířivku i terasu, kde pak chladíte svoje rozpálené vysaunované tělo a můžete si prohlížet dominanty Olomouce. Musíte jen chápat, že pokud jedete do Olomouce na víkend, možná se stane, že ve spa s vámi budou i lidé, kteří sem jezdí z okolí. Inu, sdílely jsme vířivku s muži nad padesát, kteří vedli řeči o životě “až moc nahlas” a následně se věnovali rozboru mých plavek (rozumějte, měly prostě šňůrku). To jen takové malé mínus, ale zase - pevný pohled pevné ženy vyžene z horké vody i toho nejzarytějšího hrocha z Moravy. 

Do úplného centra města je to z hotelu pět minut. Chyták s horním a dolním náměstím zjistíte brzo (já vám to ale vysvětlovat nebudu, protože jsem to nepochopila) a pokud počkáte na celou, užijete si tamní krásný orloj. Kohoutek zakokrhá a vám v břiše zakručí. Ničeho se nebojte, v Olomouci je mnoho krásných podniků, kam si zajít na kávu, svačinu nebo oběd. Ne nadarno se Olomouci říká malá Vídeň. My milovníci rakouské metropole, můžeme ocenit jistý povědomý klid, jenž se line z bister anebo z čajovny, kde se na schodech poblíž kláštera kouří šíša. Proto, kdybych mohla studovat znovu vysokou školu, bude to ta Palackého!

Komplex univerzity je velmi působivý a rozhodně stojí za to si sem zajet na nějakou otevřenou přednášku nebo na festival vědeckých filmu AFO, který se koná na jaře. Či na cokoliv. Klid a mír, majestátnost, to vévodí prostoru. 

Samozřejmě krásnou výhodou je blízkost parku a městských hradeb, kde se můžete dobře projít do botanické zahrady a zároveň se na hradbách občerstvit například v podniku Konkvit. 

Centrum hipsta životního stylu i kultury Olomouce. Kdo tam nejedl, nepil a nemluvil o kultuře, jako by nebyl. My si daly polévku, domácí limonádu, kávu a já růžové víno. Plácla jsem něco i o kultuře. 

Krásný interiér, kde ale musíte bojovat o porce jídla. Tamní kuchyně neplýtvá a tak má omezený počet porcí, tudíž, pokud chcete na nedělní brunch, musíte paradoxně přijít včas... a třeba i s rezervací. Já si strašně moc pochutnala na jejich banánovém chlebíčku s pomerančem. 

Josefina byla tak uchvácená místem, že si při placení objednala i lístky na tramvaj, čemuž se nepřestanu nikdy smát. Avšak přičítám to jejímu rozjitřenému stavu, protože jsme za sebou měly návštěvu olomouckého dómu, katedrály Svatého Václava. 

Je to opravdický Dóm. Člověk je na to zvyklý v Rakousku a tak pro mě byl interiér i exteriér opravdovým překvapením. Moc si cením tohoto pohledu z kolejí, připadala jsem si maximálně jako ve městě, které má váhu. V okolí katedrály je krásné místo na rozjímání a také je to sídlo arcidiecéze. 

Místo je to duchovně významné hlavně proto, že ho navštívil Jan Pavel II. a také Matka Tereza. Asi věděli proč. 

Po kolejích dál dojdete do pravoslavného kostela Sv. Goradza. K jeho dveřím procházíte bývalou židovskou čtvrtí a její obyvatele vám připomínají stolpersteine - depresivní destičky na zemi, na nichž stojí jména těch, kteří byli ze svých domovů odvedeni buď do Terezína nebo Osvětimi. Vždy se zastavíte u prahu domu, odkud byli lidé odvedeni. Je to silné a ještě chvíli jsem nemohla z hlavy vymazat ulici, která se blyštila zlatými mementy války. 

Když zvládnete smutek těchto ulic a přejdete přes řeku Moravu, ocitáte v tak trošku jiné Olomouci. Pravoslavný kostel, který má zajímavého autora (o jehož osudu se dočtete zde) vzdoruje přestavbě okolí a momentálně se nachází uprostřed staveniště. Zástavba ho takřka uzurpuje a řadovky s činžáky mu skoro olizují střechu. Rozhodně nemá tolik pozornosti jako katedrála, ale stojí za to! Už jen když si přečtete příběh člověka, který za něj tak bojoval. 

Cesta k němu není zrovna snadná, ale když to dokážete, uvidíte nejenom tento unikát, ale také evangelický kostel, který je hned naproti přes řeku. Asi vám to nezní moc napínavě, ale celá ta cesta židovskou čvrtí až na konec k pravoslaví v katolické Olomouci není zlá... Víc k tomu neřeknu, mám jenom BcA. 

Poklusem klus nebo tramvají se můžete znovu přiblížit k oběma náměstím a stvrdit procházku třeba v tradiční restauraci na náměstí (jednom nebo tom druhém, já prostě NEVÍM). My tam bohužel nešly, protože nás čekala sauna a pořádná husa by nám asi nesedla (mně jo, ale dělala jsem před Josefinou, že VŮBEC... jasně, dáme si jen salát...pfff...). Ale hodlám se do Olomouce vydat znovu a SEM JDU!

Cestou na vlak jsem se ještě kochala různými detaily města, kterých má Olomouc stovky a tisíce. Nechtělo se mi odsud a ještě více mě to táhlo do nedalekých hor, ze kterých fičel vítr a přinášel zimu. Kralický Sněžník už vysílal vibrace. Nicméně, já bych se moc ráda zajela podíval do Litovelského Pomoraví, věřím, že mě ten název nezaujal jen tak pro nic za nic. 

Tajemství Olomouce a jejího okolí jsem se přiblížila jen trošku, ale hodlám náš vztah prohlubovat. Myslím si, že se vydám na nějakou z mnoha kulturních akcí tohoto skvělého města a těším se, že zase okryji nebo objevím zákoutí, kámen, bistro nebo se dozvím něco dalšího o české historii. Rozhodně při další návštěvě navštívím místní muzea - Umění a Vlastivědné.  Úplně jsem minula galerie a věřím, že objevím i nějaké to knihkupectví. Doporučuji Olomouc na výlet během celého roku. Potkáme se tam. Lembasit se tu dá skvěle. 

[lembastour]

Dumání v loukách severní Anglie

Velká Británie pro mne byla vždy Krajem, kam jsem se chtěla vydat za dobrodružstvím. Avšak, z neznámého důvodu trpím ostychem z Londýna, kroužím kolem něho jako kočka kolem okurky a raději jezdím po sousedech (Irsko) či okolí.  Věřím, že nakonec mě osud do Londýna zavede, protože tyhle ostrovy jsou prostě místem, které je plné vniřní energie a magie. 

SHEFFIELD - KDYSI MORDOR DNESKA DOBRÝ

Staré město v kotlině, do kterého se pohodlně dostanete z Manchesteru vlakem. Jedná se o zcela klidný styl dopravy - žádný strach! V Manchesteru je totiž vlakové nádraží hned na letišti a vlak odjíždí jen jedním směrem, tudíž se nemůžete splést. Na peronu je malé bistro, kde prodávají opravdu fajn curry sendviče. Nicméně, musíte počítat s tím, že cestování po železnici je v Anglii opravdu drahá záležitost, a tak si připravte alespoň 800 Kč na cestu TAM. Sice jedete pouze 45 minut, ale na naftu ... a ta něco stojí. Na této trase také prý dochází k častým výlukám, jako se to stalo mně, ale každý z cestujících vám sdělí, co se děje i jak to vyřešit a přidá (v rámci suchého anglického humoru) historku o sebevrazích, kteří dopravu zbržďují prostě všude, no ne?  

A poslední varování - zatím se mi nepodařilo vykoumat systém místenek. Někdy se při nákupu koupě místa podaří, někdy ne... Ale až nastoupíte do vlaku a na sedadle bude bílý papírek, znamená to, že je rezervováno a vy máte smůlu, nebo se musíte rychle rozhlížet pro sedadle bez označení. Vězte, že vlaky bývají zcela zarezervovány, a připravte se na jízdu na stojáka. Toť praktické informace na začátek. Dál už to bude jenom lembasení. 

Sheffiled je průmyslové město, kde se kdysi vyráběla ocel a pásly ovce. V řece se ocel chladila a chemikálie tak zdárně trávily vodu jak v centru města, tak v širokém okolí. Připomínkou této neekologické historie je procházka kolem řeky (dnes již čisté) Don. 

Ukázkou průmyslové revoluce je například katedrála stojící hned vedle fabriky. Sheffield vyráběl zbraně pro obě světové války, tudíž nebylo času nazbyt. Pomodli se a šup do práce! V okolí se vykácely stromy a v údolí se držel smog. Několikrát se městem prohnala i povodeň, která otrávené bahno vehnala do chudých příbytků obyvatel, kteří pak umírali ve velkém. 

Dnešní atraktivní industriální architekturu na pozadí tyrkysového nebe s voňavým vzduchech, na fotografiích naučné stezky nepřipomíná opravdu nic. Z míst, kde dříve žili jen chudí, nebo ležela mnoho let po zavření fabrik ladem, se staly moderními čtvrtě, kde žijí mladí bohatí lidé dbající na ekologii a životní styl.  Heslo: Vegan latté mocca frapuccino. 

Zde pár “pohodových” kreseb a fotografií na téma - nebe nad Sheffieldem. 

 Kdysi neutěšené místo ve mě evokovalo peklo a uvažovala jsem, zda se tudy neprocházel profesor Tolkien se šátkem přes ústa a nezapisoval si poznámky o budoucím Mordoru. Smrtící zbraně, které se tu rodily na svět a pak likvidovaly Evropu, by mohly být velkou inspirací. 

Já osobně jsem si po zjištění těchto faktů, mnohem víc ocenila snažení místních o očištění jejich města a možná i jména. Do řeky se vrátil život - ryby i rostliny. Místní sedí na jejím břehu a užívají si zajímavě řešené chillout zóny.  Můžete pozorovat různobarevné vodní ptactvo a jejich zápasení na jezech mezi původními domy. 

Samotné město je docela malé, jeho centrum tvoří univerzita a velká katedrála. Studenti jsou hlavními sezóními obyvateli Sheffieldu a díky nim se také město proměnilo kulturně. Odehrává se tu velký filmový festival, jsou tu galerie a hodně kaváren a bister, kde vás nevyhánějí, když pijete jedno kafe půl dne. Ohledně jídla  - je to Anglie - sendvič byl vynalezen asi hlavně proto, že na něj lidé prostě mají ... Takže tento pokrm doporučuji při návštěvě i já. Restaurace jsou průměrné, avšak drahé tak, že vás to prostě nenechá v klidu. Spíše se vám brada roztřese niterným pláčem. Thajské curry a fish pie, steak, či stew. Všechno mi moc chutná, ale že bych za to potřebovala dát to co za dovolenou u moře... Takže! Oblíbila jsem si bistro, kde připravovali zdravé sendviče a saláty. Moc jsem se těšila domů na normální jídlo i ceny za něj. Ale když přestanete zápasit a ihned se přizpůsobíte, jako s těmi vlaky, nic vás nerozhází. Prostě Anglie se objevuje se svačinou.  Za toto jídlo jsme utratili asi 1500 korun s nápojem.

Nedalo mi to a musela jsem porovnávat kulinařinu, kterou jsme s Hankou milovaly v Irsku. Tam jsem také jedla to nejlepší Fish&Chips v životě. Po těchto, ze Sheffieldu, se polovina výpravy pozvracela. Také se připravte na kulturní rozdíly, například vás budou místní velmi poučovat o tatarské omáčce, jako o jejich klenotu. Nemá smysl jim vysvětlovat, že Češi na tatarce vyrostli. 

LEPŠÍ NEŽ JÍDLO? VÝLETY!

Jsem velkou milovnicí sester Bronteövých i BBC, ale stejně jsem netušila, že když kamarádka vybrala vesničku Hathersage jako začátek našeho výšlapu, jedná se o místo kam Charlotte Bronteövá jezdila za svojí nejlepší kamarádkou na prázdniny. Ach, jaké blaho mnou prostoupilo, když jsem zjistila, že jdeme stejnou stezkou ke skaliskům, jakou kdysi šla tato slavná spisovatelka a autorka Jane Eyre.

Do městečka se dostanete z centrálního autobusáku, který je schovaný hned za univerzitou v Sheffiledu. Lístek si můžete koupit přímo u řidiče (zpáteční do pěti liber). Rozhodně nejezděte na žádný výlet vlakem!! Jak už víte, zruinuje vás to.  Autobusy jsou pohodlné a přesné, žádný strach.  Doporučuji si názvy vesnic projet google překladačem a naučit se jejich výslovnost. 

Buď můžete vystoupit z autobusu jednu zastávku před vesnicí a na vyhlídku dojít po rovině, nebo - jako my - dojet do městečka a vydat se údolím nahoru. Nebudu lhát, nejedná se o lehkou cestu, ale o to víc jsem si připadala jak v románu. Skáčete přes potůčky, procházíte loukami odkud pochází kvalitní anglický med. Pořádně se zapotíte, ale nic co by se nedalo zvládnout. Před samotnou vyhlídkou, musíte šlápnout opravdu do pedálů, ale o to víc si vychutnáte pohled na údolí na konci cesty. 

Tudy se určitě procházela Charllota se svojí kamarádkou a editovala první vydání Jane Eyer.  Já koukala přes zídku na ovečky a malé kozinky. Vítr voněl mořem, které je tak daleko, ale pořád tak blízko. Turistické značení je fajn. Češi jsou samozřejmě zhýčkaní naším turistickým spolkem, ale tady se neztratíte. Jen počítejte s tím, že budete lést přes něčí zahrady, nebo že stezka vede přímo po zídkách polí. 

Toto je poslední úsek, který je potřeba zdolat. Kapradinové pole neobcházejte po silnici, uprotřed vede několik pěšin, které nemusí být ihned viditelné, ale vedou přímo na vrchol. Na skalách se cvičí horolezci stejně jako ovce. Potkáte jich v karpadinách hodně. Spí všude. 

Nahoře to fouká. Vemte si rozhodně svetr, nebo větrovku. Skály jsou ideálním místem na oběd. I my jsme posvačili a kochali se výhledem do údolí, kde náš výlet započal. Krajina se po šíleném běsnění lidí zotavuje. Hlavím stromem je tu dub, který někdy roste jakoby rovnou ze země a jeho koruny se doslova plazí loukami.  Řepka, tu kupodivu není. 

Následně je potřeba překonat staré vřesoviště, jehož cesta vás dovede zpět na hlavní silnici, která vede do Sheffieldu a kde je také zastávka autobusu. Všude fungují data, takže se můžete dívat na google maps a vřele tak doporučuji, protože někdy nás cesta vedla poněkud zmateně. Pokud byste tápali, zeptejte se místních, kteří zde venčí především své psy nebo koně. 

Po cestě na autobus, je mnoho mechových míst, kde se dá natáhnout a odpočinout si, či (znovu a znovu) posvačit. Musíte jen počítat s ním, že se vždy za každým kamenem objeví zase další ovce. Někdy jsou ty jejich prázdné pohledy docela děsivé. Potkali jsme i pár pořádně vypasených krav, odpočívajíc mezi rozkvetlými náprstníky a hrachorem.

Nejlepší na výletě je hospoda na jejím konci. Zastávka, odkud se pohodlně dostanete domů, se jmenuje Fox House. Dnes tam už naštěstí žádné lišky na lov nejsou, jen výborný čepovaný cider a lehké občerstvení, či pořádný anglický nášup ...  stejně jako veřejné toalety.  

Z venkovního posezení vidíte ještě kopce vrchoviny, a když vyjde slunce, solidně pálí i spaluje! Celý výlet měl nakonec 21 kilometrů. Můžete se ale vydat na jakoukoliv tůru národním parkem Peak District. Všechno co je potřeba najdete zde. Selfie time! (cider leze do hlavy a co to mám s rukou?)

Cesta zpět do města autobusem vede třeba i kolem botanické zahrady, kterých je v Sheffieldu několik, stejně jako velkých parků a zeleně. Vyplatí si tato místa projít, anebo si poblíž nich zařídit ubytování. Jako my. Kenwood hotel je mix dokonale starých reálií s moderním wellness. Před tím jsme několik dní bydleli v okolí řeky Don, ale na pár nocí jsme si dopřáli tento příjemný luxus na kopcích kolem města. 

To co vidíte, patří vše k hotelu, stejně jako bazén a spa. Místní zde tráví třeba víkend, nebo (jak to známe z vražd v Midsummeru) chodí do zdejšího klubu o víkendu. Do centra vede moc hezká procházka z kopce a dlouhá je asi pět kilometrů.  Vede například kolem velmi starého a strašidelného hřibitova a především mezi anglickými domky. 

Pokud se vám nechce (jako mě) šlapat zpět do kopce, stačí si zavolat uber. Cesta ze samotného centra až před hotel nás vyšla vždy na cca 4 libry. Někdy jsem nechvála spropitné těm řidičům, kteří mi hezky vyprávěli o místním kraji nebo nám dokonce doporučili hezký výlet. 

Po snídani, která se skládá z klasických ingrediencí jako vejce, muffiny, párky, rajčata, kvasnicová omáčka, prejt a fazole ... je dobré si dáchnout u hotelového rybníčku. Mají zde ochočené kachny, které si na sebe nechají i sáhnout. A hlavně, můžete chodit po trávě! Pro hobity z Čech, kteří jsou zvyklí na to, že park je jen na koukání, radost nevídaná! Tráva je od toho, aby se na ní odpočívalo a chodilo po ní. Není na chcaní pro pejsky a odkládání jehel od pika. Moc hezká změna. 

Krom všech kanálů BBC jsem si dopřávala procházky po okolí, krásnou čtvrtí pro bohaté. Slintala jsem nad záhony, stejně jako nad krabím salátem ze samošky. Představa, že žiji v tomto oceánském prostředí a mohu mít kapradiny po celý rok ... mně naplňoval závistí i klidem.  

Sen o procházkách v letním britském dešti a pak usínat pod dekou v kamenném domě, se mi také splnil. 

Jsem moc ráda, že jsem objevování “ostrovů” započala Irskem a teď jsem se místo Londýna vydala do Sheffieldu a jeho okolí. Rozhodně se chci vydat společně s Hanou do Skotska. Protože to bude podle mě úplný výbuch v našich kebulích. 

Tak nějak si myslím, že se tam budu cítit opět jako zdejší. Kdo ví proč? 

[lembastour]

Gran Torino

Jsem vinna v plném rozsahu - stejně jako mnozí další sebezvaní milovníci Itálie jsem až do letošního roku při svých návštěvách této země poněkud ignorovala její severozápadní cíp. A taky proč ne - Turín většinou nepatří mezi hlavní kandidáty, když uvažujete o návštěvě Itálie. To ovšem neznamená, že to není úplně skvělý město, kam stojí za to jet - i když tam zrovna nepotřebujete nakupovat hliníkové trubky nebo tak něco. Jak jsem si až doteď myslela.

Důkazem, že takto přemýšlí i další Češi jest fakt, že z Prahy do Turína neletí žádný přímý let, což se dá ale elegantně vyřešit tak, že prostě doletíte za levno do Milána, kde přesednete na vlak směr Turín. Odměnou vám bude svižná, ale poetická jízda severoitalskou krajinou, kdy nejdřív budete dumat při pohledu na zavodněné lány s cizokrajně vypadajícím obilím a až potom vám dojde, že opravdu projíždíte rýžovými poli. V pádské nížině se totiž jako na jediném místě v Evropě pěstuje rýže. Ano, ta italská arborio (duh..). Noa aby té poetiky nebylo málo, tak se na horizontu začnou pomalu, ale jistě tyčit hřebeny Alp a budou tam celou dobu, dokud nedorazíte do cíle vaší cesty  - stanice Torino.

V tomhle městě se snoubí elegance staré italské metropole s dlouhou průmyslovou tradicí a výsledná kombinace ve mně vyvolala hodně intenzivní Aha moment.  Poté, co opustíte působivou budovu turínského nádraží, zjistíte, že jste se ocitli prakticky v centru, kde všude dojdete pěšky. Centro de la citta je hodně kompaktní a na relativně malé rozloze je tu uspokojivá koncentrace všeho, co má návštěvník na italských městech rád - malé obyčejné kavárny, kde si dáte jako místňák skvělý kafe na stojáka, majestátní kostely, kde si v chládku můžete odpočinout a popřemýšlet o životě, neodolatelně vypadající cukrárny, výstavní obchody, rušné elegantní restaurace a ještě elegantnější obyvatelé. Turistu tu nepotkáte anebo ho nepoznáte.  Takže není nic lepšího, než vykročit a začít prozkoumávat. Vstříc lembasení!

Samotným srdcem města je náměstí Piazza Castello, odkud je to coby kamenem k většině místních památek - Pallazo Reale, královský palác a.k.a. někdejší sídlo italských králů, římské památky Porta Palatina, nádherné barokní kostely Real Chiesa di San Lorenzo s půdorysem ve tvaru osmiúhelníku či Cattedrale di San Giovanni Battista, kde je uloženo ono slavné Turínské plátno, nebo dominanta města Mole Antonelliana. Tato 167 metrů vysoká věž byla původně postavena jako synagoga, avšak extravagantní stavba se zadavateli projektu - konzervativní židovské obci - nelíbila a byla prodána městu. Dnes zde sídlí Muzeum filmu a rozhodně stojí za návštěvu - už jen kvůli nervydrásající jízdě místním skleněným výtahem, ve kterém si sice připadáte trochu jako Karlík v továrně na čokoládu, ale zároveň bojujete s neodbytnou závratí. Za odměnu vás však nahoře čeká nádherný výhled na celé město i nedaleké Alpy.

Nejlepší je podle mě procházka, která je tak trochu nazdařbůh, ale zakončená ideálně něčím dobrým k jídlu nepo pití. Je velká šance, že kavárna či restaurace, do které se tady zatouláte, bude v jednom z mnoha místních podloubí. Turín se, podobně jako Bologna, pyšní ulicemi s velkorysými arkádami, kde bují rušný společenský život a které vás spolehlivě ochrání jak před ostrým slunečním žárem, tak deštěm. Doporučuji občerstvit se v jedné z místních kaváren a využít jejich typické bufetové nabídky - za cca 11 euro ve stylu all-you-can-eat můžete ochutnat cokoliv z plejády antipasti i hlavních jídel tohoto regionu včetně alkoholického nápoje. Zapomeňte na pivo nebo víno, během těchto bufetů je v ceně aperitivo! Turín je totiž domovem známých značek jako Martini, Cinzano a dalších, takže místní tu v kavárnách během podvečerních hodin cucají některý z aperitivo koktejlů a pochutnávají si na místních delikatesách. Já jsem nezahálela a přidala se k nim (jelikož se na cestách řídím tématickým heslem Když jsi v Římě, chovej se jako Říman, haha). 

Památky jsou sice fajn věc, ale určitě se zkuste zatoulat na náměstí Porta Palazzo, které je domovem obřího tržiště - nakoupíte tu vše od starožitností přes levné harampádí a oblečením z Číny až po nádherné ovoce a zeleninu, čerstvé maso a ryby a tak dále. Pastva pro oči. Všude řev, spousta lidí, židovský prodavač má stánek vedle muslima, zatoulaný psi kradou zbytky a tak. Prostě tržiště, znáš to. Když už ale budete v této části města a nebudete mít odvahu najíst se na tržnici, tak se kousek projděte do restaurace Pastis na Piazza Emanuele Filiberto a dejte si tam pomalý, řevem nerušený oběd. Pěkně víno,  jednoduchý spaghetti na víně s mušlemi, klídek, piánko, pohoda. Na kafe ale doporučuji zaskočit do nedaleké Café Al Bicerin. Tahle kavárna tu (prý) stojí už od roku 1763 a jako první tu začali připravovat místní kávovou specialitu - Bicerin. Název zní jak babiččina mast na oteklá kolena, ale ve skutečnosti jde o božskou manu v podobě horké kávy s čokoládou a mléčnou pěnou. Jak jsem se záhy dozvěděla, milostný vztah Turíňanů s jejich čokoládou trvá už několik set let a tento nápoj je pouze jednou z mnoha připomínek.

Jak známo, Turín je staré průmyslové město, které v minulém století vyrostlo na automobilové výrobě a přidruženém průmyslu a vysloužilo si tím přezdívku Automobilové hlavní město Itálie. O to víc na město dolehla průmyslová krize 70. a 80. let, kdy výroba začala rapidně upadat, řada továren zkrachovala a městu zbyly rozsáhlé areály s chátrajícími budovami. To, jak elegantně se se smutným dědictvím město vypořádalo, je vidět dnes - staré továrny ožily novým životem a dnes jsou z nich univerzity, obchody, restaurace, galerie či dokonce parky. Určitě se vydejte do Parco Dora, které je jedním z mnoha důkazů, jak se město se svým chátrajícím průmylovým dědictvím vyrovnalo - obrovský park, ve kterém se tyčí původní ocelové sloupy a nosníky, vše propojeno mosty a stezkami, protkáno a obklopeno zelení. Zde se lidé jen tak procházejí, odpočívají či nacvičují taneční vystoupení, teenageři trénují svoje skills na skejt rampě. Pohoda. 

Dále doporučujeme zavítat do staré průmyslové čtvrti Lingotto a navštívit starou továrnu automobilů Fiat. Jde o další fascinující objekt - ve své době největší továrna s pětipatrovou výrobní linkou zakončenou testovací rampou na střeše budovy a dnes v ní sídlí jedna z fakult torínské technické univerzity, koncertní hala, divadlo a rozsáhlá obchodní pasáž. Nedaleko bývalé továrny lze navštívit místní Museo dell’ Automobile a nostalgicky zavzpomínat na zašlou slávu turínských automobilových časů. 

V Lingotto se zároveň skvěle najíte. Hned vedle dnešní univerzity, v budově bývalé výrobny vermutu, najdete Eataly. Jak sám název napovídá, jedná se originální italský gastronomický projekt - v podstatě tržnice, kde nakoupíte všechny možné italské suroviny v prvotřídní kvalitě, anebo se zde rovnou fantaticky najíte. Koncept  je to natolik úspěšný, že se rozšířil do světa a dnes "pobočky" Eataly najdete nejen po celé Itálii, ale také třeba v New Yorku, Mnichově, Istanbulu či Tokiu. Já jsem si tam moc pochutnala na risottu s pečenými paprikami a syrovou klobásou salsiccia. Prosecco k tomu, grazie mille.

Pokud si budete potřebovat trošku vykompenzovat intenzivní industriální zážitek, vydejte se zpět do centra na dobrou italskou zmrzku do Gelateria Alberto Marchetti. S kornoutem plným sladké radosti se vydejte na procházku do nedalekého Parco del Valentino, který se táhne podél řeky Pád a odkud je hezký výhled na druhý břeh řeky plný zeleně. Panuje zde spořádaný parkový život - lidé se tu procházejí, běhají, pořádají piknik nebo cvičí tai-či a na řece trénují veslování. 

Selfie time s veslařem na řece Pád. Slunce mě oslepilo.

Hezky se tu zevluje předtím, než přijde večer a sousední čtvrť San Salvario ožije nočním životem - sem Turíňané chodí na večeři a zůstávají do pozdních nočních hodin v jednom z mnoha místních podniků. Dobře vám uvaří třeba v Bottega Baretti na Via Baretti nebo v Polpo d'Amor na Via Saluzzo (dejte si  karafu domácího prosecca a chobotnici, jejich specialitu). Na drink tu zajděte třeba do oblíbeného baru La Cuite a se skleničkou výborného vína, obklopeni místňáky (jako všude v tomhle městě), se tu s Turínem rozlučte. 

Ciao. 

[lembastour]

Krok sum krok s pařížskými volavkami

Paříž jsem kdysi začala objevovat díky kamarádce Martě, se kterou jsem prožila nejedno dobrodružství během studia na gymnáziu. Vždy jsem obdivně zírala na její ústa, která ze sebe chrlila franzouská slova, věty i souvětí. Po maturitě odjela studovat na Sorbonu a tím se mi otevřel svět pařížských zákoutí a bolavého břicha z tamních sýrů. Nicméně, to bylo kdysi, pojďme mluvit o dnešku. 

Když jste v  Paříži po nekolikáté jako já, nemáte touhu znovu poznávat další pamětihodnosti, na kterých si tak Pařížané zakládají. Nebo se snad potit v centru turistického dění a v zaprášených zahradách Louveru. Jediné, co jsem chtěla bylo jít alespoň na jednu výstavu, jíst, pít, číst si a chodit na procházky na místa, kam pokud možno nikdo nechodí.  Marta byla mým ideálním průvodcem-insiderem tohoto města a ukázala mi místa, která zapadaly přesně do mých požadavků. Musím upozornit na to, co je asi každému jasné, ale já se nad tím musím stále nadšeně pozastavovat ...  Konečně se stal ten zázrak a celá Evropa má jeden datový tarif. Tím pádem, nemůžete nic nenajít. Nemůžete se s kamarádem minout (nebo vždy najdete svoje zatoulané rodiče). Jasně, CIA o mně ví asi všechno. Ale když se mnou díky tomu nevybouchne barová židle v okamžiku, kdy budu polykat camembert, nemyslím si, že mi to úplně vadí. 

ZA MLÝNEM VŠECH ŠLAPEK JE BAR á BULLES

V malé uličce, která odbočuje z hlavního bulváru a hnedle za slavným mlýnem Mouline Rouge, se nachází ráj hipsterů ve čtvrti Pigalle. Roztomilé místo, kde se dobře nasnídáte a večer se parádně opijete. Zahrada je plná javorů a malých stolečků bez holubů (velké plus). Můžete sedět buďto venku nebo uvnitř podniku. Nečekejte kulinářský zážitek. Jde spíše o snack bar (na výši), kde si dáte skvělé kafe i víno, mně místo připomínalo pražskou Kaabu. 

Pokud je vaše cesta do této metropole i trošku pracovní a hledáte útočistě na vaší chvilku s novým apple kompem, je tohle místo pro vás. “Něco” vegan tu jistě taky objednáte. A pak už jen ... Selfie time!! První den menstruace toto místo naprosto prověřilo. 

PARIS PARIS PARIS

Po letech jsme se  s Martou  zase zastavily za starým dobrým známým. Kousek od nejmenšího bytu na světě, kde Marta žije, leží i druhý hodně malý příbytek, kde navěky odpočívá režisér François Truffaut. Stalo se tak naší tradicí, že mu necháváme u jeho hrobu vzkaz. Sesumírujeme naše životní pokroky i prohry a ty mu někam schováme, aby si je přečetl, což je podle nás přesně to, po čem MOC touží. Jedná se vždy o obřadní a dojemnou chvíli a věřím, že nám tento rituál zůstane na vždy. Nikdy předchozí dopis nenajdeme. Vzhledem k tomu, jak je jeho náhrobní deska vyleštěná, postará se o jeho odstranění asi někdo z jeho příbuzných... Montmartské hřbitovy stojí za to vidět, leží tam mnoho těch, jejižch příběhy nebo statě jste asi četli. Můžete jim věnovat vzpomínku nebo vděk posezením na lavičce u jejich hrobů. Také je tu dost koček a poměrně chládek. Mezi hroby se dobře posvačí i odpočívá, stejně jako na našich pražských Olšanech (už druhý průsečík s Prahou).

Všude v evropských městech nás letos matka příroda trestá strašnými vedry a my tak musíme přežít na náplavkách nebo plovárnách.  I Paříž před vedry neutekla a z původních “silnic” kolem řeky, se stala pěší zóna. Moc chválím práci zahradníků, kteří osazují různé barely, květináče a tak dále... stromy, bylinami a svěží travou. Je tu mnoho krásných zašíváren, kde se dá piknikovat a lembasit. Vzniká tak prostor nejenom pro hobity, ale také pro vrabce, motýli a hmyz.  SLÁVA! Večer je náplavka kouzelná, ač se další průsečík s Prahou nabízí, není tomu tak. Za mě náplavka v Paříží zcela válcuje tu naší. Má velkou výhodu v šířce i délce, samozřejmě, a také si nemohu odhlédnout od toho, že Seina je prostě mírně tyrkysová - ne hnědá. Za to Vltava rozhodně nemůže, já vím, ale tak ... co naděláš.  Připravte se na to, že pařížskou náplavkou se prohání především vítr, v létě příjemné osvěžení, v zimě nebo na jaře si vemte svetr navíc. Nemusíte se bát, KONEČNĚ se dočkáte veřejných toalet i zde. Tudíž se z návštěvy centra stává opravdový relax, ne utrpení. Nachodíte také dost kilometrů, vhodné místo na intimní rozhovory o všem. Jen pozor na náruživé páry, které mezi květináči provádějí kde co. Stačí je jen natočit na instagram, jako jsme to udělaly my s Martou a máte klid. 

V nedalekých obchodech a večerkách je normální, že prodávají vše potřebné na piknik. Proto nemusíte dopředu nijak zásadně plánovat. V obchodech se prodává šroubovací víno, kelímky i tácky. Různé pochutiny. I květiny na rande. Je jasné, že takto v centru penízky zacinkají, nutno s tím počítat.  

I poprosila jsem Martu o výlet za Paříž. Nemohu pochopit, že obyvatelé této metropole nejezdí každý víkend k moři nebo do okolí, které je tak krásné. Marta, zcela zděšena mým elánem a odhodláním vyrazit kamkoliv mimo město, mne zavedla na místo, které alespoň evokuje výlet a tím se naše záměry spojily. Viadukt umění se nachází ve 12. obvodu Paříže a sloužil kdysi jako železnice pro vlaky mířící do města z údolí řeky Marny.  

Kdo byl v New Yorku vybaví si samozřejmě známou High Line. Koncept je stejný, ale nálada je tu jiná. Viaduktu předchází cesta přírodou a parkem, kde bují vegetace a je tu opravdu klid. 

Pak už se vydáte na prohlídku “ z výšky”,  na samotný viadukt, kde je mnoho příležitostí na posezení a já hodně ocenila zapasování do “krajiny” tamních domů. Můžete si prohlédnout ozdobení čel budov a konečně si prohlédnout opravdové klenoty pařížské architektury i její velkou rozmanitost.  

Protože jsem stále mlela o tom, že NECHÁPU, proč Marta nejezdí na venkov a tam neprovádí tůry po tamních zákoutích, vytáhla mě ta chudinka na cestu za jejím triumfem. Když opustíte klasickou pařížskou čtvrť Clichy a vydáte se vysloveně za obzor moderních budov, ocitnete se ve světe imigrantů především z muslimských zemí a Afriky. Krom dokonale vypadajícího jídla na ulicích a sekáčů s africkou módou, kde jsem pokoupila, se tu nachází zcela nová výstavba moderních domů. Nejdříve jsem rozvíjela teorii, zvyklá z domovské Prahy, že jsou to předražené byty pro předražené lidi... Ale Marta mi vysvětlila, že v nové zástavbě je třeba i dům seniorů, nebo sociální byty pro chudé. Cílem města bylo tuto čtvrť předělat tak, aby místní cítili svou vlastní zodpovědnost za to, jak jednoduše vypadá a proměnit její smutek v krajinou podívanou. 

Nadšení mě naplňovalo s každým krokem a Marta se roztahoval pyšný úsměv na její dokonalé tvářičce bez jediné vrásky. Já se tetelila štěstím nad komunitními zahrádkami, jezírky plných volavek a jiných zvířat, perfektně propojenou starou zástavba s tou novou. 

Samozřejmě že tato nová čtvrť není jen pro chudé, ale naopak i pro velmi bohaté. Avšak to je možná ta správná cesta, která propojí lidi, kteří se jinak nepotkají. V parku, kde si všichni vychutnají pohled na krásnou volavku, by naše evropská krize mohla dojít na pět minut míru a klidu.  Této lokalitě dominuje bývalé nádraží, které je proměnené ve skvělou restauraci, kde si pochutnají všichni ti, kteřím záleží na tom, co jedí. Za příznivé ceny si tu vyberete menu, které pak sníte v komunitní zahradě, která lemuje železniční koleje. 

Jídlo byl průměr, ale spíš jsem si špatně vybrala.  Pokud mám mluvit o kulinářském zážitku, pak to nebyla francouzská kuchyně, ale italská. Naprosto jsem se rozplynula blahem nad těmito zeleninovými lasagnemi v restauraci Fuxia.  Doporučuji jako dobrou alternativu obědů nebo večeří v centru. Ceny jsou v pohodě a pochutnáte si, jejich pobočky se nachází vždy na dobrých místech, kde je co vidět nebo zažít fajn atmosféru. Tak to máme rádi, ne? 

Nakonec jsme si splnila i poslední bod mého wishlistu a to výstavu.  Zašly jsme na návrháře Margielu, který spolupracoval se známou značkou Hermés - asi jste o ni už slyšeli. Bylo to moc fajn. Čuměla jsem celou dobu na věci, který si nikdy nekoupím, neb na ně nemám, ale i tak musím ocenit samotnou instalaci. 

Výlet jsme ukončily v britském knihkupectví, kde jsem sháněla pro kamarádku merch ze svatby Megan a Harryho a nakoupila nějaké ty feministické knihy. Pršelo a byla zima. Vedle na nás čekala kavárna Angelina, kde jsme si pochutnaly na drahých ale luxusních zákuscích a pak byl konec. 

A tak se stalo, že jsem si do Paříže zase našla cestu. I když uznávám, že moje touha objevovat jiná francouzská města je silnější a silnější. Doufám, že Marta si sbalí svůj kufřík na cesty a setkáme se v její druhé domovině, avšak na místě pro ni nepopsaném. Stejně jako třeba Anglie je Francie plná míst, kterými doslova procházela historie, ráda bych se těmi body také prošla. Zatím děkuji moc Paříži a Martě za jejich čas a těším se na další objevy, aby bylo co u hrobu napsat na papír. 

[lembastour]

Dzień dobry, Warszawa!

Nedá se říct, že my Češi máme k našim severním sousedům špatný vztah. My k nim nemáme vztah skoro žádný. Ve většině případů náš nezajímají a nevíme o nich skoro nic, kromě toho, že naše mámy k nim jezdily v devadesátkách na levné nákupy. Přitom naopak to platí stoprocentně. 

Jestli jste o tom ještě neslyšeli, tak Poláci nás mají rádi. Obdivují české spisovatele, zajímají se o aktuální dění, jezdí k nám na dovolenou a jejich děti milujou naše lentilky. Noa sama za sebe říkám, že je tedy na čase změnit přístup. A kde jinde začít, než v hlavním městě, když už mě sem vítr zavál navzdory tomu, že všichni mileniálové jezdí do Krakowa nebo Wroclawi (…. kam chci teď ale o to víc).

Nicméně… Varšava. Celkem jsem tu v rámci velmi krátkých prázdnin strávila necelé dva dny, ale okamžitě jsem se zamilovala. Varšava je živoucí důkaz fénixe, co vstal z popela - před více jak sedmdesáti lety bylo tohle město skoro srovnáno se zemí, ale dnes je pro mně něco jako Berlín smíchaný s Milánem. Při toulkách ulicemi a bulváry mě praštilo do očí několik věci - fakt dobře oblečený lidi (Polky jsou podlě mě Francouzky východu, akorát nadpozemsky krásný), co večeří mezinárodní nebo moderní polskou kuchyni v jedné z mnoha chic restaurací či bister, večer chodí do všemožných zajímavých barů a všichni se do těchto podniků dopravují na kole skrz krásné zelené parky. Nemá tu někdo nasazené růžové brýle? Nevim.

Do Varšavy jsem přiletěla brzy odpoledne během krásného jarního odpoledne, takže jsem co nejdřív sedla na citybike Venturilo (místní síť městských kol k pronájmu online za pár kaček) a zamířila svižným tempem ostříleného cyklisty do středu bývalého židovského ghetta, kde se nachází muzeum polských Židů POLIN. Jako… cože?? Tohle místo vás okamžitě pohltí – jednak svou postmoderní architekturou, jednak expozicí samotnou. Vstupní hala vás okamžite vtáhne a vy stojíte v obrovské jeskyni, na jejímž konci zeje prázdný skleněný průhled - symbol smutné trhliny v dějinách polských Židů. Výstava se nachází celá v podzemí a provede vás jednotlivými etapami židovské historie na polském území od raného středověku až po 20. století. Předem říkám, že je třeba se připravit na silný emocionální zážitek, ale v místní kavárně vám pak rádi na posilněnou připraví vynikající kávu.

Já jsem v muzeu strávila skoro 3 hodiny, takže poté, co mě konec návštěvních hodin donutil k odchodu, nasedla jsem opět na kolo a klidnou projížďkou po všudypřítomných cyklistických stezkách jsem se vydala na večeři. Práce v mezinárodním prostředí má tu výhodu, že snadno seženete doporučení, kde se dobře v cizím měste najíst. Zejména když máte jako já kolegy, kteří jsou, stejně jako vy, ve skutečnosti hobiti, co rádi papají. Vyzbrojená seznamem, který by vystačil spíš na týdenní dovolenou, jsem zamířila do bistra Talerzyki, podniku vyhlášeném polskými tapas. Moje srdce se tam tetelilo radostí - na malých talířcích (odtud název) tu podávají polské dobroty v moderním podání, takže můžete bez výčitek ochutnat klidně několik pokrmů. Já jsem zůstala věrná svým podivným chutím, nad kterými většinou zvedá obočí nejeden můj spolustolovník, a objednala jsem si zavináče de luxe - marinovaného slanečka s kořenovou zeleninou a prosecco k tomu. Nakládané ryby v Polsku velmi frčí a připravují je tu na x způsobů. Všechny můžu. U druhého talířku jsem se už krotila a ochutnala další z typických polských surovin - pohanku - zapečenou v těstíčku s ovčím sýrem a chřestem. Pohanka je něco, co Češi horko těžko znovuobjevují, zato Poláci ji mají běžně na jídelníčku i v obědové kantýně. Super.

Druhý den jsem zasvětila poznávání varšavského centra, částečně pěšky, částečně na kole, jak jinak. Prošla  jsem se ulicí Mokotowska, jednou z nejkrásnějších místních ulic, která jako jedna z mála přežila válku. Dnes je to mekka polské módy, kde najdete obchody tuzemských návrhářů, a jedna z nejatraktivnějších rezidenčních adres města (byty jsou tu pro obyčejného smrtelníka nedostupné). Já jsem se tam ale později octla na pracovní večeři a můžu doporučit zdejší restauraci Ale Wino, něco mezi vinotékou a restaurací, která se soustředí na sezónní kuchyni z čerstvých regionálních surovin. Během svého volna jsem ale pokračovala chůzí do ulice Koszykova, kde se nachází další ze zástupců varšavské kulinařiny - Hala Koszyki. Stará krytá tržnice postavena začátkem minulého století v secesním stylu dnes ožívá pulzujícím gastronomickým životem a v jejích útrobách se skrývají vynikající bistra, restaurace, bary a obchody s čerstvými potravinami. Na místě jsem se rozhodla, že se tam později vrátím a dám si tam večeři, jinak z Varšavy odjet nemůžu.

Jelikož jsem před sebou měla objevování centra města, nezahálela sem a našla nejbližší stanici Venturilo. Cestou do centra jsem minula známý Palác vědy a kultury, obří dědictví komunistické minulosti a trn v oku mnohých Varšavanů. Dnes zde sídlí muzeum, kino a noční klub a z vrcholu jeho věže je krásný výhled na město. Já jsem však mířila dál do starého města, ale abych řekla pravdu, jela jsem se tam podívat tak trochu z povinnnosti, protože jsem tušila, že mě čeká podobný turistický skanzen jako v Praze. Narozdíl od našeho Starého města je ale to varšavské postaveno celé znovu, protože během války celé lehlo popelem. Návštěvu si tedy určitě zaslouží - už jen proto, jak věrně a autenticky byla rekonstrukce provedena.

Ze starého města jsem sešla z kopce k řece Visle, podél které se táhne dlouhá promenáda, která, podobně jako v jiných evropských městech, v posledních letech ožívá rušným společenským životem. Podél řeky tu vznikla celá řada pop-up barů a právě sem chodí místní trávit vlahé letní večery. Občerstvit se dá v některém z food trucků, které jsou obecně ve Varšavě velmi populární a najdete je na každém rohu. Během vaší případné procházky zkuste neminout univerzitní knihovnu v ulici Dobra, která mi, stejně jako židovské muzeum, vyrazila dech. Tahle budova z pera polských architektů je totiž celá porostlá zelení a na její střeše se nachází botanická zahrada. Smyslem projektu bylo nabídnout udržitelný přístup k urbanismu a organicky propojit město s přírodou - na obrovských kovových konstrukcích se tu plazí popínavé rostliny a zahrada plynule přechází v přilehlý parčík s jezírkem, kde studenti odpočívají, zatímco vy tu chodíte s pokleslou čelistí a připadáte si jak v jiříkově vidění. Proč jsem nešla na Erasmus do Varšavy??

Selfie time u řeky. Nejde mi to.

Pokud bys vás tu přepadl hlad, doporučuji nedaleké bistro Dziurka od klucza v ulici Radna. Tenhle malý podnik se specializuje na italskou kuchyni a je důkazem toho, že Poláci italské jídlo nejen zbožňují, ale umí ho i perfektně připravit. Já jsem si ale slíbila, že se vezmu na večeři do Haly Koszyki. A sliby se maj plnit. Čili jsem se později ten den ustrojila a vyrazila zpět na místo činu - do rybí restaurace Port Royal, kde mě, jak název napovídá, čekal královský zážitek v podobě plného talíře voňavých slávek na víně a k tomu bezva koktejl z ginu a jalovce. 

Takhle já jsem si ve Varšavě lembasila. Když jsem tam tak seděla a vnímala ty vůně, lidi a ruch kolem sebe, v hlavě mi lítala jediná myšlenka - kdy sem pojedu příště?!

[lembastour]

Grüsse aus Wien

Když máte volný den a nevíte coby, vyrazte třeba do Vídně! Hana se tam vypravila a vrátila se moc spoko.

(English Friendly)

Naskočte na ranní vlak, prospěte se, posnídejte v jídelním voze a až vás vlak vyplivne ve Vídni, zamiřte procházkou do centra. Třeba k oblíbenému tržišti Naschmarkt do Café Drechsler a dejte si svou první vídeňskou kávu melange. Pokud jste snídani ve vlaku přeskočili, protože Vás vzhled jídelního vozu úplně neinspiroval, tak se ani nemusíte pokoušet odolat snídaním, které na velkých tácech číšníci roznášejí ostatním hostům kavárny -  vejce benedikt, vejce do skla nebo čerstvé houstičky s šunkou a máslem? Stojí to za to. Malá rada – nenechte se rozhodit, pokud je číšník trochu grumpy nebo má své tempo. Je to tak trochu součást koloritu vídeňských kaváren. Prostě jako doma!

Když se budete cítit dostatečně posilněni dopoledním občerstvením a máte rádi umčo, navštivte jednu z mnoha vídeňských galerií. Vypravte se třeba do Kunsthistorisches Museum, kde právě probíhá jistě skvělá výstava Wese Andersona, nebo do Albertiny na Moneta. Pokud vás zajímá design, tak lze doporučit Muzeum užitého umění MAK, za moderním uměním vyrazte do Muzea současného umění mumok. Já jsem se vypravila do Kunsthistorisches Museum a protože moc ráda testuju muzejní jídelny, tak jsem tam v rámci přestávky rovnou poobědvala v místní très chic restauraci. V galerii lze snadno strávit i pár hodin, takže pokud poté potřebujete provětrat, vydejte se na procházku městem. Po Vídni se moc dobře chodí a taky jezdí na kole (nebojte se vyzkoušet tamní síť Citybike a prozkoumat i jiné vídeňské čtvrti než je centrum, pokud třeba nejste ve Vídni poprvé nebo vás centrum neláká).

Mě ale centrum lákalo z jednoho konkrétního důvodu. Nebyl to obligátní Sachertorte, byl to obložený chlebíček. Vždy, když jsem ve Vídni, tak nemůžu nenavštívit vyhlášené lahůdkářství Trzesniewski na adrese Dorotheergasse 1. Tenhle legendární podnik založil začátkem minulého století Franciszek Trześniewski, polský kuchař z Krakova, a jeho specialitou byly právě chlebíčky. Tyto Brötchen jsou menší a výrazně střídmější než ty naše, na hranatých plátcích chleba a nejčastěji s rybičkovými či vajíčkovými pomazánkami. Já jsem si dala jeden s matjesovou pomazánkou a nakládanou cibulí (ŇAM) a jeden s lososovou. K chlebíčku si samozřejmě můžete dát třetinku piva či deci vína a jí se tam na stojáka. Připravte se na frontu a tlačenici, tenhle podnik je prostě top.

Pokud máte větší hlad a chuť na nějakou opravdovou klasiku, tak určitě vyzkoušejte restauraci Figlmüller, další z vídeňských stálic. Tento podnik je pro změnu nejznámější svými Schnitzel – představte si menší kola od vozu, tenoulinké a do křupava osmažené řízky. K tomu báječný bramborový salát s octovou zálivkou. A pokud nejste na řízky, tak já doporučuji Tafelspitz – dušenou hovězí špičku podávanou ve vývaru s kořenovou zeleninou. U tohoto jídla je aspoň větší šance, že porci sníte celou.

Zbytek času, který Vám ve Vídni zbývá, můžete strávit bloumáním uličkami jen tak nazdařbůh nebo si dojít na drink na rozloučenou – nabízí se Cafe Hawelka, rodinný podnik založený v r. 1938 a kdysi místo setkávání umělců a spisovatelů, či nedaleký American Bar, legendární (a nejmenší vídeňský) bar navržený architektem a umělcem Adolfem Loosem, který funguje už více jak 100 let. A pak už jen nasedněte do vlaku domů, nechte odpočívat uchozené nohy a dumejte nad tím, kdy se do Vídně vypravíte příště.

English Friendly:

If you have a free day and you don't know what to do - go to Vienna! Hana went there and came back again oh so satisfied.

Jump on the early morning train, have a nap, eat breakfast in the dining car and when the train spits you out in Vienna, head for a walk to the center. Ideally to Café Drechsler near the popular Naschmarkt market and enjoy your first Viennese melange coffee. If you missed breakfast on the train (because you didn't really trust the look of the dining car), don't even try to resist the breakfast plates distributed by the waiters here - eggs benedict, eggs in glass or fresh Semmel with ham and butter? Must have. Little advice - don't be surprised if the waiter is grumpy or he has his own pace, it seems to be part of the Viennese café culture. Just like at home!

If you feel like a champion after your heavenly breakfast and you're into art, visit one of the many Viennese galleries. Go to the Kunsthistorisches Museum to see its latest exhibition curated by Wes Anderson or to Albertina for Claude Monet. If you're into design, we recommend the MAK Applied Art Museum, or if you fancy modern art, the Mumok Museum of Contemporary Art is your place. I went to the Kunsthistorisches Museum and - because I love testing museum restaurants - I had lunch at its trés chic cafe. 

You can easily spend several hours in the gallery, so if you need fresh air, take a long stroll around the city. Vienna is great for walking and even better for cycling (don't be afraid to try the local Citybike network and explore other Vienna districts than the center if you have time). I was attracted to the city center for one particular reason. It wasn't the typical Sachertorte, it was a sandwich. Every time I'm in Vienna, I MUST visit the famous Trzesniewski delicatessen at Dorotheergasse 1. This legendary company was founded by Franciszek Trześniewski, a Polish cook from Krakow, at the beginning of the 20th century, and his specialty were the open sandwiches. These Brötchen are smaller and significantly simpler than ours, on square slices of bread and most often with fish or egg spread. I took one with matjes spread and pickled onion (YUM) and one with salmon. You can, of course, have a small beer or wine with your sandwich here and eat while standing. Get ready for a long queue, this place has reputation.

If you're a bit more hungry and want a real treat, try the Figlmüller restaurant, another Viennese classic. This place is best known for its Schnitzel - imagine a veal chop as big as a wagon wheel, thinly cut and crispy fried. And a wonderful potato salad with vinegar dressing with it. If you're not into Schnitzel, I recommend Tafelspitz - stewed beef served in a broth with root vegetables (with this meal, you have a better chance of actually finishing the whole thing).

Before you need to say farewell to the city, have a goodbye drink somewhere - try Cafe Hawelka, a family-owned company founded in 1938 and a former meeting place for artists and writers, or the nearby American Bar, a legendary (and Vienna's smallest) bar designed by the architect and artist Adolf Loos that opened its door more than 100 years ago. Or just spend your time left by randomly wandering the streets. Later, on the train home, you can let your feet finally rest - and think about when you can come here again

[lembastour]

Rezi.dance v lese

Hana, Kateřina a já jsem se vydaly na dušičkový víkend oslavit Samhain do vesnice Komařice na jihu Čech. Mně osobně k tomuto místu pojí vzpomínky na dospívání s mojí spřízněnou duší Markétou, která si zde se svým přítelem Alešem, založila kulturní a duchovní rezidenci.

Co se tu dá dělat? Tančit, cvičit, psát, odpočívat, jíst, chodit na procházky, vyrábět bubny, meditovat, učit se tarot, poznávat byliny, mazlit se se zvířaty (od koček až po ovce i koně) a spát v tichu a ve tmě. Konečně někoho napadlo vytvořit wellness pro lidi jako jsme my z Bifé.  Objednaly jsme si pobyt od pátka do neděle. Náš záměr byl jasný. Chtěly jsme si vyrobit za pomocí úžasných žen Martiny a Ivy vlastní buben. 

Z čeho, ptáte se? Z jeleních kůží. Je to proces. Není to sranda, ale když to zvládnete, cítíte se jako člověk! Nejdříve cestujete do sfér vyšších a ptáte se svého podvědomí, za jakým účelem si buben vyrábíte? Abyste pak cestovali do nižších sfér svého podvědomí a hledali tam své osobní zvíře, které vám pomůže s bubnem zacházet a najít v sobě potřebnou sílu. Za celou dobu jsme nepocítily takový ten sebezáchovný pocit typu: uteč jsou to psychopati. Naopak Iva s Martinou jsou ženy, co se nijak neprožívají, prostě věří v přírodu a vytváří bubny aby se lidem lépe žilo. 

Kůži si pomocí rituálu vyberete sami. Já měla kůži z laně. Kůže pochází přímo od myslivců a my jim daly aspoň nějaký význam navíc. Když si vytvoříte buben, znovu s ním vytvoříte nový život.  To, že ale pracujete s reálnou kůží tvora, prostě musíte přijmout, nebo to nemá smysl. 

Kůži vytáhnete z vápna a musíte ji celou očistit, nožem zbavit všeho tuku a různých nepřístojností. Já si vybrala kůži, která byla prolezlá vším možným. Ale zpětně, to reflektuji jako samozřejmost, protože takové je i lidské tělo. Prolezlé vším možným, A já jsem chtěla buben především na to, abych se uzdravila a pochopila pár věcí. 

Tak se mi tedy slušně navalovalo, když jsem očišťovala výrůstky a cestičky po parazitech, ale měla jsem pocit,  jak kdybych čistila sebe. Hana a Káťa měly kůže zcela jiné. Nebojte, varianta existuje.

Když je práce dodělaná, rituálem svůj buben oživíte a setkáte se s jeho vnitřním zvířetem. Rituály jsou velmi intimní a rozepisovat se o nich tady nebudu, ale věřte, že jsou velmi názorné tomu, kdo doopravdy jste. O to víc je pak váš pocit silnější, že jste vytvořili něco, co má ducha. I svůj tep.

Věnovaly jsme této práci celý víkend. Krom toho, že se namáháte fyzicky, musíte počítat i s velkým psychickým výdajem. Jdete hluboko do sebe, co tam najdete může být veselé a hravé, ale také smutné nebo dokonce vzteklé. V nás dojížděl zážitek pak ještě celý následující týden. Buben se pak musí nechat schnout alespoň týden, dokud zcela neztvrdne Já jsem si sama pro sebe řekla, že buben oživím až na chatě. Což jsem také tak učinila. 

Je samozřejmě hrozně zvláštní vylést ven před chatu, sednout si k dubu a začít bubnovat. Neustále jsem se ohlížela, zda někdo nejde kolem, někdo kdo by rovnou zavolal do Bohnic. Ale pak jsem se uklidnila a řekla, no a co? Stydět se za sebe nemá cenu. 

Pocit to byl více než strašidelný. Vyrobit si buben a pak ho uvést do provozu jsou(alespoň pro mě) dvě zcela odlišné věci. Nicméně se moc  těším, až zase spojíme naše ženské síly s Hanou, Kateřinou i Markétou a zabubnujeme si společně. Cítíte se prostě líp a nečelíte přírodě úplně sama. Jen mohu říct, že jak je můj buben podivný a jak říkaly Iva s Martinou originál, bude se asi tedy chovat pořád podivně. A já s ním budu cítit podivné věci. 

Kočka se bubnu docela bojí, ale staví se před ním na hlavu a vrní. Takže seznamování dvou tvorů dobře dopadlo. A ano, dala jsem si k bubnování víno. Jak vidíte, musíte mít i paličku, kterou jsme si našly na Todeňské hoře. Je to významné keltské místo v jižních Čechách. Já mám buk. Tak nějak jsem ho záměrně hledala a mám ho. 

Zde je Kateřiny buben. Na jeho rám si můžete nakreslit a napsat co chcete. Zůstane to v něm jako šém.

Náš pobyt stál doopravdy za to! Podívejte se sami na web tohoto místa Rezi.dance v lese a prostě se domluvte jaké krajiny vnitřní nebo vnější byste chtěli objevit. Tahle činnost není jen pro ženy, na kurz jezdí i dost mužů. A dokonce si myslím, že je to moc fajn zážitek pro páry obecně. Krom toho mají Markéta s Alešem dokonalou bytovou restauraci, o které se rozepíšu v dalším příspěvku. 

Tak tedy, já jdu bubnovat, snad na mě soused na Jarově nezavolá poldy.

[lembastour]

Irsko - aneb, jak se žije v Hobitíně?

V roce 2016 vyrazil Lembas Tour společně s kamarádkou Marianou na výlet do Irska. Moc jsme se těšily, protože jsme měly navštívit zemi Keltů a bájí, které jakoby před vámi ožívaly. 

V Irsku se vaří dobře. Toť na úvod. Konkrétně mne mile překvapilo, jak jsou zde chutě jemné a vyvážené. Dostanete se k veganskému jídlu stejně dobře, jako k fish&chips. Vzhledem k tomu, že Irsko je ostrov, je vlastně soběstačný. Nadšeně jsme kroužily po Tescu, kde jsme se udivovaly, že zelenina je z Irska, ovoce je převážně z Irska, maso, mléko …. A nakonec i ta vejce, která se zde prodávají pouze z volných chovů. Samozřejmostí jsou ryby a třeba humři, protože jste v Atlantiku... A tak to začalo! Milé hobití obžerství, které ale nekončilo bolavými záchvaty nad záchodovou mísou, ale spokojenými rudými tvářičkami štěstí nad prázdným talířem. 

Nikde se nepodivovali nad tím, že si objednáváme dva chody pro tři. Bylo normální ochutnat více jídel najednou, stejně jako pivo. PIVO. Specialita Hany, která nám jasně určovala, co přesně si objednat a jak si máme na lahodném lepkovém moku pochutnat. Jedno pivo v pořádné irské hospodě mi stačilo na celý večer. Necítila jsem nohy, ani jazyk. Je fajn, že odporný Guinness není jediná možnost výběru. Jsou zde různě hořká piva s ovocnou příchutí, která se rovnají špici. Musela jsem po třech dnech aspoň trochu vzdát svoji bezlepkovou dietu (jak kdybych ji někdy držela že jo). Když jste na dovolené v zemi sandwichů, končíte. Ale byla jsem spokojená. Nakoupila jsem si v M&S humří sandwich s označením šetrného přístupu rybolovu a byla jsem v klidu.

Naprostým štěstím byly fish&chips! K tomu hranolky v curry omáčce. Treska s citronovou kůrkou mě potěšila více, než cokoliv. Čerstvá ryba z moře v legendárním bistru Henry&Rose ve výletním městečku Bray. Následně jsme si v Dublinu pochutnaly na dušeném jehněčím se zeleninou a rybím koláči. Dva tradiční recepty, které jsou prostě fajn. Není to výbuch chutí, jde spíš o takovou příjemnou klidnou vyváženou chuť. Jehněčí je měkké a omáčka k němu je spíše vývar se zeleninou. Koláč byl pak  z mušlí a lososa, k petrželkou a smetanou – vše zapečeno s bramborovou kaší, za mě TOP.

Klasickou irskou kuchyni vyvažuje italská. Opravdová italská, neb v Irsku žije velká komunita Italů, stejně jako Poláků. Výborné těstoviny, saláty a rizota. Najdete zde i indickou kuchyni a thajskou. Dokonce v Temple Bar – čtvrti, která nikdy nespí, můžete objevit i českou restauraci kde se tradičně podává smažák a svíčková.

Selfie time!

Velký výběr bezlepkových potravin, je už samozřejmostí. Celkově musím říct, že Irsko je malá Amerika. Připadala jsem si v Dublinu jako ve zmenšeném Bostonu. Nejenom díky architektuře, ale i díky lidem a pohostinnost, jenž je zde přímočará a jasná, stejně jako v Americe. Musíte se připravit na drsnější krajinu, plnou větrů a deště! Stejně ale jako na přímé opalující slunce v jasných dnech. Pokud jste tedy milovníky dalekého kontinentu, není nic jednoduššího, než sednout na letadlo a vystoupit v Dublinu. V Kraji, kde se Hobit vždycky dobře nají, zasměje i opije.

Krajina, kde doslova míjíte místa, kde se něco zásadního v evropské mytologii stalo. Leprikóni jsou doslova na každém kroku! Nebo o nich aspoň většina tak přemýšlí. Ale na druhou stranu se můžete posadit do hospody s reálným Bonem z U2 nebo s folkařem Hozierem, či potkat někoho zatoulaného z početné crew Game of Thrones.

V Dublinu můžete navštívit několik muzeí, které vypravují stále ten samý příběh o Keltech, jejich slavném náboženství, o našich zvycích, které slepě slavíme a nemáme ani tušení o jejich původních významech. Cedulky u vitrín vás informují o příjezdu Vikingů, o jejich králi Ragnarovi i o tom, proč tak rádi stavíme naše domy u dubů, lip nebo bříz. Nutno upozornit na fakt, že irská muzea jsou opravdu ještě nudnější než naše česká.  Proto naše kroky rychle směřovaly do míst, kde je historie doslova na dotek a  kde jsme jasně cítily přítomnost všeho toho, o čem jsme četly v Tolkienovi. Vyraily jsme do Glendalough.

Glendalough je prastaré magické místo. Dvě jezera, která napájí jeden potok vytékající z vřesovišť, byla zdrojem pro velkou keltskou vesnici. Posléze se zde usadil i křesťanský mnich Kevin (jak legračně to zní) a rozmlouval se zvířaty i bylinami, navázal na učení tamních obyvatel a rozhodl se porozumět přírodě. Bydlel v jeskyni u vodopádů a lidé mu nosili z vesnice jídlo. K tomuto rozhodnutí mu mohl dopomáhat jak Ježíš, tak s starý bůh Cernunnos. Zjevoval se jako jelen, nebo jako parohatý muž. Hlídal podsvětí i zimu samotnou a 2.2. předával žezlo jaru, když ve stromech začíná proudit pomalu ale jistě míza, protože jelen je samotným slunečním znamením. Vesnice byla několikrát drancována kmeny, vládou i církví, ale něco z ní a hlavně jeji spirit přežil do dnes. 

Procházka je to docela náročná, ale rozhodně ne nemožná. Musíte přčítat s jistým převýšením, které se ale lépe zvládá díky turistickýcm dřevěným chodníčkům. Můžete se vydat na tůru kratší kolem jezer, nicméně musíte počítat s tím, že se tak rozhodne i skupina čínských turistů. My se proto vydaly na hřebeny. A vyplatilo se! Výhled to byl impozantní. A právě když jsme zdolaly převýšení a sestoupily do údolí, objevila se před námi bystřina, která napájela druhé černé - daleko větší jezero. Slunce pálilo (vystřídalo irský vítr s deštěm) a my si v proudící vodě shladily nohy, ale také jsme v ledovém proudu nabily naše náramky, řetízky, prstýnky… prostě amulety, které nás provází i do pražského metra. Zrovna když jsem si říkala, že to nemůže být větší slast, otočila jsme se a za mnou stál…jelen.

Mariana jen znuděně prohlásila že za námi jdou už od lesa. Ale pro mě to byl zázrak, znamení, cokoliv si jen dokážete představit.  Dolů do údolí, jsme pak kráčely s úplným duchovním uspokojením.Tady jsme všechny ocenily dobrou obuv. Prosím na žabky to není, vemte si pevnou botu, ale to vám Čechům asi enmusím vůbec říkat.  U staré zříceniny se pásl divoký kozel a temnota jezerní hladiny nás lákala do ní skočit, ale my musely chvátat na odvoz do civilizace. Jezdí tam autobus, ale čas je dost omezený. My si díky ubytování na airbnb zařídily řidiče. Příjemného Skota, který nás bavil skvělými vtipky ale hlavně mu nevadilo si dát kafe a čekat na nás až se vrátíme z výletu. Avšak vůbec nemohl uvěřit tomu, že jsme to vážně daly a ušly celou štreku. On to prý nikdy nešel, nechápe proč by se měl dobrovolně škrábat do kopců. 

Nakonec jsme se s Dublinem rozloučily tak, že jsme šly na koncert Beyoncé - Formation tour.  Byl to zážitek, který si vyžádal naše spadlé brady úžasem a moje oční kanálky trpěly návalem slz dojetí. Jsem moc ráda, že jsem Beyoncé zažily ještě v době, kdy nemusela zachraňovat svého manžela na společném turné. Po koncertě se ženy kolem nás osvobodily od konevčních pout a lezly po lampách, klepaly na dveře a řvaly svoboda, nebo děláme to protože můžeme! 

selfie time!

S holkama jsme usínaly pak tiše a beze slov v všem pronajatém pokoji. Venku šuměl lehký deštík a naším ložnicí zase proběhl kocour, který si bytem zkracoval cestu ze dvorku na ulici. Zastavil se v okně, chvíli dumal, jestli se má pomazlit, ale nakonec si šel po svých. Konečně jsem i já zavřela oči a v uších mi stále šuměly tóny hudby Beyoncé, stejně jako mě v nohách hřála krajina Irska a ve vlasech voněl oceán. Do Irska se vrátit ještě musíme. 

[lembastour]

Thessaloniki

V Thessaloniki se na začátku listopadu konal 58.ročník filmového festivalu. A já si tam vyrazila s filmem a Jitkou.  Hned na letišti nás festivalová delegátka informovala o zásadním faktu, že Thessaloniki, neboli Soluň, je řecká meka jídla. Sice jsme tam jely za prací a udat náš film do světa, nicméně, nebyl by to ženský film, aniž by jeho autorky nebyly dobře najedené. Přeci najedená žena - spokojená žena.  

Město je moderní, historické centrum malé. Je to spíš jeden velký přístav, který protíná přímořská silnice, která je sice dvouproudá, ale za to neustále plná aut jako výpadovka z LA. Vzhledem k tomu, že je město na severu Řecka, cítíte se tam jako v Čechách. Smíšené lesy, spadané listí, ranní mlhy, sníh… silice z pínoových borovic voní jižněji u Athén, stejně jako moře. Tady máte pocit jak kdyby bylo moře divoká řeka. Jak kdyby bylo sladké.

Tohle je drsný sever! A proto je plný restaurací a barů, kde můžete meditovat v zimním slunci, které ale i tak opaluje. Město je plné cukráren, kde se mísí turecké, makedonské i řecké cukrové šílenství. Orgie založené na listovém těstě, jež tone v kaluži medu, ale i tak je na něm ještě lžíce nugátu posypaná pistáciemi a CUKREM. Obří vánočky zalité čokoládou, obří čokoládovny obecně, listové kornouty plněné velkou dávkou pudinku, pusinky, kremrole …. všechno co se dá vychutnávat s lahodným  vínem z ostrovů nebo vynikající kávě. 

Jitka sladké miluje, musela jsem tedy odpřísáhnout, že do těchto obchůdků my nevkročíme. Tam, kde jsme neměly míru ani jedna, byly ale restaurace s mořskými plody. V Čechách je vůbec nejím, ale tady jsem v každé restauraci dostala informaci o tom, odkud ryba pochází a to mi dost vyhovovalo. A proto…. jsme se do toho opřely. Aniž bychom to tušily, zavítaly jsme do podniku, který je ve městě legendární. Fascinující fish&chips - to byl náš start! Moc hezky prezentováno milým číšníkem, který mluvil moc rychle řecko-anglicky, ale i přesto jsme pochopily že dostaneme domácí brambory s rybou od místního rybáře. Následně vynikající česnekový (velmi jemný) sýr s olivovým olejem, salát, domácí pečivo a víno z ostrava Lemnos. Bylo to…. ach.

Na festivalu jsme byly jenom tři dny a tak byla každá chvíle nad jídlem řádně promyšlená a dost jsme se na ni těšily! Další zastávka byla na promenádě. A daly jsme si krevetové risotto. Sladkokyselá chuť, divoké koření, dušené na víně. Bylo to asi jedno z nejlepších risot, která jsem jedla. Velmi se blížilo tomu v Dublinu, které bylo ale vymyšleno na jiném základu…nicméně, se moje mysl uchyluje ke vzpomínce k němu velmi často. Stejně jako k tomuto z Thessaloniki.  K této ambrosii jsme si objednaly vynikající trhaný salát s olivovým olejem, citronem a parmezánem. Na Soluni je dobré to, že ceny se v podnicích téměř neliší. V těch nejlepších restauracích nebo hotelech jsou jídla o 5 euro dražší, ale jinak se cena drží na 6 - 9eur za předkrmy a 14-22 eur za hlavní jídlo.

Jakmile jsme se prošly dál od centra, blíže k White Tower, potkaly jsme levnější restaurace, které nabízely klasické řecké menu za velmi dobré peníze. Krom toho, jsme si užili “radostné” vybavení restarací, kde jste mohli vidět všechno. Od rodinného portrétu majitele, až po kormidlo námořníka. My jsme si objednaly řecké předkrmy, kdy já jsem si užila především tzatziki a také citronové brambory s řeckým jogurtem, Jitka pak salát s pečeným lilkem.Samozřejmostí byly pečené papriky s balkánským sýrem.  Rada - vždy si sedněte k velkému stolu. Nemá smysl být skromný.

Na poslední oběd jsme si zašly do restaurace, kterou mi nabídl tripadvisor jako tu nejlepší. Jinak jsme prostě někam vešly a tam jedly. Sice jsme si užily trochu komplikovanější kuchyni, ale zároveň nebyla ta nejlepší. Jitka měla zajímavou placičku ze sladkých brambor, mořských plodů a na vrchu rybí hobliny s chilli omáčkou. Já si dala jídlo, které  pro mě prověří každou restauraci a zatím jsem snad nikde nebyla spokojená. Domácí těstoviny s lososem. Bohužel ani v Řecku, jsem si úplně nepochutnala. Plus porce byla tak veliká, jak kdybych se doopravdy ocitla v Praze. Mimochodem, máte někdo tip na opravdu dobré těstoviny s lososem, víte o restauraci, kde je vaří top? Je to moje životní výzva...

Selfie time!

Poslední večer jsme tančili u repráku a na hotel se vrátily v hluboké noci. Avšak jsme zabočily z jinak opravdu nehostiné hlavní ulice do bočních uliček města a otevřel se nám zcela jiný svět. Krásná čtvrť připomínající malý NYC. A tam jsem si k velké libosti ve dvě ráno dala gyros. Tak jak ho umí jen Řekové. Všechno tam je, i hranolky. 

Auto pro nás přijelo v pět ráno a Řecko jsme opouštěly za svítání. V letadle Jitce padala hlavu ze strany na stranu a já tiše sledovala obrazovku televize, kde mě videa lákala na dovolenou. Ano, brzo mě zase uvidíě Řecko. Byla jsem na Korfu před patnácti lety. Nesmyslně dlouhá doba. Díky Thessaloniki, za připomenutí toho jak úžasná země Řecko je,  byl to krásný filmově kulinářský zážitek.

[lembastour]

Sardinky a portský

Na konci léta podnikl Lembas Tour další cestu do dalekých krajů, na samý cíp jihozápadní Evropy, do malé země na břehu oceánu - horkého a sardinkami vonícího Portugalska. Už dlouho jsem se tam chtěla podívat a nebudu zastírat, že jsem se tam chtěla vypravit hlavně kvůli slunci, vínu a rybímu jídelníčku.

Portugalská kuchyně je jednoduchá a tradiční, postavená na rybách, chlebu, vepřovém, rýži a bramborách. Není to kuchyně, která vás omráčí rafinovanými chutěmi, je robustní a může se zdát vlastně obyčejná. Zato stojí na kvalitních surovinách a vy si můžete být jistí, že to co si objednáte v nějaké malé místní restauraci, bude totéž co k večeři vaří portugalské babičky.

Když se na mně obrátila kamarádka Klára s nápadem výletu do Portugalska, neváhala jsem tím pádem ani chvíli. Naši cestu jsme zahájily v Portu, nevelkém městě na severu země, které se proslavilo jediným – portským vínem. Legenda praví, že portské objevili britští obchodníci v 17. století, kteří začali nově dovážet víno z Portugalska, avšak toto bylo příliš trpké a tmavé. Pro vylepšení chuti (a aby se během dlouhé plavby nezkazilo) do vína začali přilévat brandy a vynález byl na světě.

V Portu jsme bydlely ve čtvrti nedaleko nádraží Campañha, což je oblast rezidenční, prostá a nijak okázalá, ale má své kouzlo. Hned v naší ulici jsme si všimly prvních azulejos – proslulých malovaných kachliček na portugalských domech. Jsou všech možných tvarů, barev a vzorů a je těžké najít dva domy, které by se sobě podobaly.  První večeři jsme strávily v místní malé restauraci a daly si naše první pražené sardinky s cibulí a octovou zálivkou, smaženou tresku bacalhau (sušená a nasolená tak jak to dělávali portugalští námořníci) podávané s rýží, fazolemi, chlebem a domácím červeným vínem. Druhý den jsme prošly Porto křížem krážem – objevily středověkou (a stále funkční prádelnu), obdivovaly proslulý most Ponte de Dom Luis I. přes řeku Douro, ze kterého jsme se svezly lanovkou nad dlouhými střechami skladů portského vína ve čtvrti Vila Nova de Gaia. Tam jsme nasměřovaly naše kroky do jednoho z oněch skladů, kde jsme ochutnaly naše první portské. Je prostě výborné. Už v ten moment jsem začala přemýšlet, jak do své krosny nacpat co nejvíc lahví s sebou domů.

Po zbytek prvního dne jsme se proplétaly strmými uličkami malebného centra města, kde všude z oken visí šnůry se schnoucím prádlem, obdivovaly architekturu starou i moderní, kochaly se pohledem na střechy a řeku z četných vyhlídek miradouros a za chůze se posilňovaly koláčky pastel de nata. Sladké v Portugalsku je samostatná kapitola – díky arabskému vlivu v minulosti se my dnes můžeme těšit z plejády místních sladkostí, které obsahují zejména cukr a žloutkový krém. Sladkosti se tu jí v kteroukoliv denní dobu, ať už jako součást snídaně či zákusek během dne. Nejznámější a nejlahodnější z nich je právě slavný pastel de nata. Traduje se, že jej začaly péct jeptišky, které si škrobily své hábity vaječnými bílky a potřebovaly zužitkovat zbylé žloutky. Zároveň mezi jeptiškami bylo mnoho bohatých dam, které tatíčci poslali do kláštera, aby se vyhnuli placení věna, a tyto dámy rády pekly. Výsledkem této užitečné kratochvíle je malý koláček, který obsahuje nekonečně radosti – představte si teplé čerstvé křupavé listové těsto a ten nejjemnější žloutkový krém. Nechaly jsme si poradit od staré paní v pekárně a koláček si posypaly trochou skořice. Ty jeptišky, ty ví… Den jsme zakončily v zastrčené hospůdce u řeky, kde mají to nejlepší domácí víno a stejně dobré ryby, pozorovaly jsme jak zapadá slunce a na město se po hladině valí oblaka večerní mlhy.

Pokud vyloženě z Porta nespěcháte, udělejte si jako my jednodenní výlet vlakem podél řeky Douro do sluncem zalité oblasti nekonečných vinic, do městečka Piñhao, a navštivte některé z místních vinařství quintas v okolí. Můžete si prohlédnout výrobu různých druhů vína, víno ochutnat a nakoupit. Nebojte se zástupů turistů, kromě vás a pár dalších nadšenců tam dost pravděpodobně nikdo jiný nebude. A když budete chtít, můžete si v jednom z quintas pronajmout pokoj a přenocovat. Kromě cvrčků vás nebude rušit nikdo. Městečko Piňhao leží ve vnitrozemí, takže to byla ideální příležitost jak ochutnat tradiční kuchyni této oblasti. Zapomeňte na ryby, základní položkou je tady maso – nebojte se ochutnat třeba kořeněnou klobásku chouriços nebo dušené jehněčí s kořenovou zeleninou. Pokud patříte mezi milovníky vepřového, vyzkoušejte některou z místních variant – at už dušené na víně s kapustou nebo uzené s bílými fazolemi a pikantní klobásou. Jsou to poctivá, zemitá jídla, ke kterým se báječné hodí některé z těch skvělých místních vín, ale po kterých je také nejlepší  odkutálet se rovnou někam do stínu a odpočívat.

Naše další cesta směřovala na jih do Lisabonu, který je větší a rušnější variantou Porta. Nejlepší způsob jak si toto město užít je toulat se celý den po jeho uličkách a pěšky prozkoumávat jeho různé čtvrti. Když už nemůžete udělat ani krok, naskočíte na jednu ze starých tramvají a necháte se ovívat mořským vzduchem nebo najdete zastrčenou tavernu a jen tak koukáte co kde lítá. Navštívily jsme proslulý bleší trh na Campo de Santa Clara, kde seženete vše od krásných broušených skleněných karaf po staré ponožky. Říká se, že tam lisaboňané rozprodávají své harampádí, aby to po jejich smrti nemuseli dělat jejich pozůstalí. Večer jsme se zajely podívat do LX factory – bývalého průmyslového areálu, který ožil novým životem. Z opuštěné továrny na bavlnu se stalo umělecké centrum, kde sídlí designové obchůdky, umělecké ateliéry a originální restaurace. Další den jsme si udělaly pěší výlet do čtvrtě Belém, která proslula jednak tím, že se zde údajně zrodily koláčky pastel de nata, ale také odtud vyplouvaly lodě na daleké objevné plavby. Jako připomínka na tyto zlaté časy se na místní pláži tyčí Torre de Belem – opevněná věž, která měla město ochraňovat před mořskými nájezdníky a před kterou se pořádaly pompézní promenády slonů a nosorožců dovezených z dalekých cest (těch, kteří to přežili...).

Výhoda Lisabonu je, že v horký letní den stačí nasednout na příměstský vlak a dojet na některou z příměstských pláží. Nevýhodou je, že tyto pláže budou nacpané k prasknutí všemi lisaboňany, kteří mají stejný nápad jako vy. Ale nám to nevadilo – daly jsme si na pláži oběd a pivo, pokoupaly se v oceánu a bylo nám dobře.

A tak jsem si splnila, proč jsem do Portugalska přijela – víno, ryby, moře a ještě mnohem víc. Pojedu tam zase a vy se tam vypravte taky!

[lembastour]

O Istanbulu

Istanbul je pro mně něco jako starobylý New York na Bosporu. Je to město, které ve dne i v noci pulzuje životem, ale vy moc dobře cítíte, že to je místo s hodně starou duší. Metropole mnoha tváří, která se rozprostírá přes evropský a asijský břeh a přesně tak si tam celou dobu připadáte – jste na hranici dvou světů, v povědomém evropském městě, které voní orientem. A pokud jste navíc jako já nostalgik, který by sem nejraději přicestoval z Vídně Orient Expresem, tak vám říkám, že to je místo pro Vás. A ještě se tu zatraceně dobře najíte. Což je taky jeden z důvodů, proč jsem se do Istanbulu vypravila a taky si ho hodně rychle oblíbila.

Pokud přes Istanbul jenom prolétáte, ale máte to štěstí, že vás čeká pár hodin čekání na další let, vylezte z letiště, sedněte to taxíku a nechte se za pár tureckých lir odvézt do nedaleké čtvrti Yeşilköy. Je to klidná rezidenční čtvrt na pobřeží, kde je hezká klidná promenáda a přístav. Kousek od přístavu panuje typická maloměstská atmosféra – lidi nakupují v malých obchůdcích, občerstvují se v místních bistrech a malých restauracích anebo jen tak klábosí u skleničky čaje. Ideální příležitost ochutnat něco dobrého, nejlépe rybu. Já vám jednoznačně doporučuju najít rybí bistro Ogün a dát si balık ekmek, tzn. rybí sendvič. Je to prostě grilovaný plátek z čerstvé ryby v čerstvé housce se zeleninou a citrónem, ale skrývá se v něm spousta radosti. Jako dezert si v cukrárně kupte baklavu s pistáciemi a turecký čaj a budete spokojeni.

Pokud zůstáváte déle než na pár hodin čekání, tak se nechte taxíkem zavézt až do centra evropské části a toulejte se. Začněte ve čtvrti Taksim, na tamní třídě Istiklal můžete pokukovat po obchodech nebo ochutnávat další pochoutky, které istanbulský street food nabízí. Já zkusila geniální midye dolması - mušle s rýží servírované přímo ze skořápky pokapané citrónem. Chutná to skoro jako když smícháte uvařenou rýži s naším cibulovým relišem, kořením a opečeným masem z mušle. Pro dobrodružnější povahy doporučuju zkusit kokoreç, sendvič plněný nasekanými grilovanými jehněčími vnitřnostmi s kořením a rajčaty. 

Určitě se zatoulejte do čtvrtě Cihangir, která pro své osobité kouzlo, spletité uličky plných obchůdků, galerií a kaváren přitahuje místní intelektuály a hipstery. Jestli se tu vyskytnete v době snídaně, máte vyhráno. Určitě vyhledejte kavárničku Van Kahvaltı Evi a dejte si tureckou snídani. To je pojem sám o sobě a znamená to, že milovník snídaně je zde jako v ráji. Představte si různé druhy sýrů, čerstvá rajčata a okurky, vynikající olivy, vajíčka natvrdo, smetanový sýr v medu a vlašské ořechy. Je vám to málo a chcete něco teplého? Objednávejte menemen, pečená rajčata s paprikou, vejci a klobáskou suçuk, kořeněnou uzeninou ze sušeného hovězího masa. Namáčejte chléb do menemen, prokládejte olivami či sýrem a zapíjejte tureckým čajem. Buďte šťastní. Pozor, nechcete-li vypadat za blbečky, neobjednávajte si k snídani tureckou kávu. Kahvaltı, turecký výraz pro snídani, znamená něco jako před kávou. Káva se tedy zásadně pije až po snídani.

Na tu kávu jsem se vypravila na asijský břeh. Naskočte na ferybot čili trajekt, kupte od pána s občerstvením další skleničku horkého voňavého čaje, uvelebte se na některém ze sedadel, nechte se kolíbat na vlnách a kochejte se romantickou scenérií Istanbulu. Na asijské čtvrti zamiřte do čtvrti Kadiköy, konkrétně do části Moda, která je vyhlášená svými kavárnami, bary, obchůdky s knihami, hudebními deskami a starožitnostmi. 

Jediný selfie z Istanbulu:

Pokud vám během pobytu nečekaně vyhládne, neváhejte pokračovat v objevování tureckých pouličních jídel. Já jsem neodolala a dala si prostě a jednoduše obyčejný döner kebab. Zapomeňte na placku nacpanou k prasknutí vším možným jako u nás. Dostanete elegantní rolku naplněnou pár jednoduchými surovinami – skvělým pečeným masem a čerstvými rajčaty, pikantní zelenou paprikou a cibulí. K tomu si musíte dát ayran, osvěžující nápoj ze slaného bílého jogurtu. I když se to nezdá, výsledná kombinace je zaručený úspěch.

A tak je to tu s jídlem všude. Poznáváte nové chutě a znovuobjevujete ty známé. Tisíciletá historie města je vepsaná do jeho kuchyně stejně jako do jeho ulic. Lidi, kteří vám jídlo prodávají, jsou milí a srdeční. A vy chcete poznat víc, protože víte, že jste nakoukli jen na špičku ledovce. Tak se tam nebojte vypravit!