liboliblog

[liboliblog]

Konečně Plzeň: díra, která má svý čaro

Plzeň pro mě dosud byla Saša a Kryštof a jejich vila nad řekou a ořechová alej a buřty na ohni ze starý knihovny. Taky odtamtud pochází můj oblíbenej antikvář Beneš. Pamatuju si urbanisticky podivný město bez ulic a s překrásnym velkym náměstim.

Na něm sme spali, přímo vedle kostela a ráno nás budily zvony. Ó pro ty co maj multivan (a pro nás sezóna zahájena). Snídu sme si dali v Le Frenchie páč sme jeli nepřipraveni a spolehli se na foursquare. Děsnej kejč ale kafe a dortíky nám chutnaly. (A ten barman má říz, nevim v Praze vo místě, kde by se pohupoval hezčí ehm.) V neděli sme se po dvou hodinách doklepali do Kafec(u), kam teda zajdi jestli seš na bizár: pípající timer na louhování čaje nebo zaškrtávání v lístku. Ech.

Loosovy interiéry. Bydlet bych v tom nechtěla, ale maj specifickou atmosféru a dycky mě fascinuje tahle tvůrčí umanutost. Nejvíc se mi líbil byt Voglových. (”A jak se ti líbil ten průvodce?” ptal se Vé a já musela přiznat že kdyby mě pozval na kafe tak du. Plzeň asi, no!) Japonský motivy a to dřevo a ty lampy - a ta Japonka.

Zastínila celej dojem, páč sem celou prohlídku čuměla po ní, byla dokonalá, ten typ, kterej bychom se ségrou sebraly do akvárka - dívat se dívat. Všechno. Božská tvář, ladnost pohybů, nenucená elegance, nepatrnej úsměv. Moc mě zajímal nějakej detail z Krausova bytu (asi kdo dělal tu novodobou chodbu), ale utekla sem průvodci v půlce věty (la pardon), abych ji požádala o fotku. Půl dne touhy.

Prošli sme se městem abychom konečně vymetli DEPO2015 (stydim se že až teď, já vim já vim). Nádherný. Ty prostory, může to bejt jakýchce klišé, ale tabulkový vokna přes celou velkou zeď, kytky (kytky!), vysokánský stropy, rozlehlý bílý vodrbaný místnosti, dřevo a kov. (Nepochopila sem teda dekorativní cosi s vánoční tematikou na každym stole, detail kterej zubožil dokonalost.) Na rozdíl od kafé v Pragovce mi ta kavárna přišla autentičtější, né tak vyňuňaná, a cejtila sem se v ní jako doma (a trochu sem se namazala).

Jen kousek odtud je Papírna, kde zrovna probíhal taneční festival. Krásnej barák, kterej sme řádně prozkoumali hned druhej den od stropu po podlahu, prolezli sme celej areál, našli all white space skoro jak Fondazione Prada, spoustu vokýnek vedoucích na klenutá schodiště, cihlovej komín, cihlový paláce, abandoned dvorky - nakonec sme z jednoho lezli přes plot - v prvnim patře Papírny sem udělala nejlepší plzeňskou fotku (Japonka byla krásná ale nebyl čas si ji postavit ke zdi a vyfotit celou z druhý strany ulice ach a ze všech stran). Prostor asi super na velký akce jenže právě páč je hrozně velkej a patrovej, těch pár lidí se v něm ztratilo a vlastně tam byla nuda. Šli sme jinam a tam!

MōōVEMENT. Highlight - i když to tak napřed vůbec nevypadalo. Dvě věkovky (ehm) vpadly do prostředí teenage skate burzy. Chvíli sem se uklidňovala obligátnim “já když zamlada viděla starochy v klubu řikala sem si respekt” ale pak už mi to bylo šumák. Víno zprvu trpké, nicméně interiér dokonalej. Nečekej žádnou architektůru, ale nic tam neni navíc. Žádný trapný vobrazy dekory. Maj tam kytky. Maj tam knihy. Maj tam vomlácený zdi a efektně podsvícený lahve s alkoholem. Hráli tam takovej taneční funky hiphop jazz nevim, ale vlnila sem se. 

A pak nám kluci za pětikilo složili skejt. A za páďo sme si koupili vinyl s parádnim coverem (prdelka v negližé vokno víno - hédonisty sen). Naše děti na to pařej, sou to hity z vosumdesátek, nakonec vlastně taky kauf. Řekla sem si vo tabák a šla si ven zakouřit a páč sem intro tak sem vylezla na schůdky nad dvorečkem a z nich pak pozorovala uplně francouzskej byt ve vnitrobloku. Vé mě šel ven hledat a neviděl mě a já jeho jo ale nechtěla sem rušit (svou) poetickou chvíli tak sem jen vydechovala kouř a cejtila se šťastná.

Druhej den sme se šli projít podél řeky, kde se nám v noci líbil parking à la Guggenheim a taky kostelík nad městem a hlavně barák Korandova sboru od Jaroslava Fišera. Krásná funkcionalistická stavba s obříma bočníma voknama. V jednom z nich se svítilo a já byla trochu zkouřená a přišlo mi to jako že sme v New Yorku (ten barák naproti přes řeku chápeš) a koukáme do bytu nějakýho zazobanýho génia kde se slejzá umělecká smetánka. Zírala sem na to vokno několik minut, v tu chvíli bych vo něm byla schopá napsat román. Ve dne jiný, ale barák krásnej furt (a Guggenheim trochu devadesátkovej, lila že bys blila, ale betonek dokulata hezkej).

Mmch další krásnej barák je metodistickej kostel od Josefa Blechy. Okna v kapli v prvnim patře si tě přitáhnou, tak sme vlezli dovnitř a fakt, vokna sou nádherný i na chodbě, z voken vidíš do voken, v tom prostoru je to čistý a vřelý. Kaple byla zavřená ale i v ní měli kytky a mohli sme šmírovat skleněnejma dvoukřídlejma dveřma aspoň.

Protože máme rádi vlaky, chtěli sme se mrknout aspoň do jednoho vlakovýho kulturáku. Zastávka ale byla zavřená a i když sme se poflakovali kolem a objevili fajnovou střechu kam se dalo pohodlně vlízt (od Zastávky přes koleje hledej cedule Futura a ty tě dovedou ke schodišti) a vidět krásně barevný střechy, tak prostě nevotevřeli, takže sme zalezli do café Regner, kde teda maj sice fajnový křesílka a židličky a balkónek, ale taky ňáký divný vobklady na zdi a eskymo bylo moc zmrzlý. Baristka ovšem s nebeskym úsměvem a lesklými vlasy, na tu sem se dívala ráda.

Neviděli sme kromě Zastávky ani Moving Station ani Střechu ani Schovanou kavárnu ani další místní špeky páč byl víkend a víkendem Plzeň nežije. Miluju obrovský náměstí bez stromů, miluju nábřeží a “vítěznej voblouk” jednoho z mostů a modlitebnu za tou newyorskou nádherou, taky celej areál Papírny a vlastně i to, jaká je Plzeň díra. 

Jestli holduješ nenaplněnejm vejletům s malejma dávkama překvapení, jeď do Plzně na víkend. Tady najdeš něco co sme ňák z lenosti ani nevotevřeli ale je tam asi všechno co za něco stojí. A naši stopu hledej na foursquare nebo na instagramu. Mmch tuhle subjektivní mikromapu sem napsala jen proto, že Taťána zvedla ruku, takže líbám a přeju fajn vejlet.

[liboliblog]

Miluju instagram a povim ti proč

V létě sme byli dva tejdny nadivoko v Rumunsku. Dva dospělí, tři děti a jeden multivan. Nepotřebovali sme záchod ani sprchu, kakali sme do písku a koupali se v moři. Druhej den na dovolený se mi posral telefon, jako uplně, prostě vypnul. A vůbec mi to nevadilo, páč jediný, co fakt prožívám, je instagram - a foťák sem měla s sebou.

Nedávno se na sítích řešil digitální detox, rádio wave dělalo vlny v kasárnách a twitter byl plnej výzev na odpoutání se od závislosti na smartphonech. A jeden rozhlasovej novinář napsal svůj recept a k němu to, že instagram by se měl smazat (prej sorry nebo tak něco). A s tim já nesouhlasim, páč to mám přesně navopak.

Nevim teda, koho sleduješ na instagramu. Někdo tam šmíruje bejvalky nebo prsatý modelky, mě kachní ksichty ani drásání nervů neba. Sem estét a sleduju lidi, který dělaj krásný fotky. Hlavně krajiny, město (street foto!), portréty, interiéry, ale sleduju taky i ňáký umělce a pár blogerů. (Párkrát sem něco z insta i uvařila.)

Za prvý: instagram mě inspiruje. Díky němu vim vo novejch podnicích nejen v Praze: hezký nový kavárničky, restaurace, kam můžeš vzít mámu nebo tinder rande, ale taky krásný baráky nebo místa, kde můžeš vypnout (nakonec i ten smartphone). Díky instagramu znám Deny, která mi vytetovala Viktorčinu kresbu. Nebo Karlu, od který sem koupila ségře náušnice, když se jí narodil Omárek.

Za druhý: instagram mě zbavil iluzí. Sledovala sem takhle jednu holku s jednim zrzkem a řikala si jak sou ti dnešní mladí zodpovědný a spokojený a vyrovnaný - jo, to sem eště iluzi měla. Ale sleduju tu holku už dost dlouho a jednou sem si všimla, že zrzka vystřídal brunet. A tak sem zalovila v historii a zjistila, že ta holka toho zrzka smazala. Skoro všude! A vlastně se mi škodolibě ulevilo: nejenom já se rozcházim (což vždycky vnímám jako svý selhání). Nejenom já o sobě pochybuju, dělám chyby a špatná rozhodnutí. (A nejen já občas ňáký fotku mažu ehm.)

Za třetí: instagram mi kdykoli připomene, že žiju. Víš jak máš vobčas takový ty nálady že život je na prd a co jako s nim, už seš dospělej a dál to nevede ach jo du se zahrabat... No! Tak si votevři svůj vlastní profil a zjistíš jé, to byl fajn vejlet a vzpomeneš si nad každou fotkou na deset dalších momentů, který byly skvělý. Nebo navopak nebyly - ale už sou pryč.

Za čtvrtý: instagram mě motivuje. Když sem si ho založila (s druhym miminem na mateřský), chtěla sem každej den postnout jednu fotku. To uplně nevyšlo, ale vždycky mě trochu štve, když moc dlouho sedim nad prací a nevystrčim paty a nemám novej vobrázek (a lajky žádný, žejo). A tak když mám moc městský šedi, rozjedu se do lesa a nacvakám zeleň. Nebo navopak. Lajky sou dobrý, ale eště lepší je moje vlastní uspokojení z povedenýho snímku.

A to nejsem žádnej fotograf. Nevim koho sleduješ na insta, ale mně se nikdy nestalo, že bych někomu záviděla nebo s někym porovnávala svůj život a byla z toho špatná. Mě můj život ba a díky instagramu ho mám krásně zdokumentovanej. Takže digitální detox jo, ale pusťte mě denně na chvilku na obrázky. Dík.

[liboliblog]

Prej abysme měli radost... a my měli

V neděli se nám nikam nechtělo, trochu rýma kašel lenora. Podzim prostě. Jenže to by nesměla bejt femi výstava v galerii Pokojíček. Takže sme se vyfešákovali do kvádra a šteklí a šli se mrknout. Naštěstí tam měli víno a (plyšovou) zeleninu, takže sme se občerstvili nejen kulturně.

Současný umělecký scéně vévodí koncept a mám vždycky radost když sou k vidění tradiční techniky. (Sem stará, nebo nostalgická?) Tak samo koláž, s tou teda třeba grafika pracuje furt žejo. Ale taky origami! Akvarel! Kresba! Nejvíc osvěžující je ale nezvyklá upřímnost mladejch tvůrkyň. Dou na dřeň.

Svoje věci nepodepisujou a nedávaj jim názvy. Nechávaj prostě působit umění na diváka. Tajemnej tvor schovanej v ulitě. “To neni tvor, to je duhovej kámen. Chtěla sem ho udělat,” řiká autorka schovaná za nickem Vi4. Podobně lakonicky umělkyně přistupujou nejen k jednotlivejm dílům, ale k samotnýmu konceptu výstavy. “Chtěly sme lidem udělat radost,” řiká J6h.

Loďky se houpou na vlnkách. Modrá, bílá, červená. Západ slunce na pobřeží a zároveň seš tam doma.”No, to je tim, že sou ty barvy podobný český vlajce Chtěly sme českou výstavu,” vysvětuje J6h. A přímořská tematika neni náhoda. Celá výstava je příjemná jako léto. “Měly sme chuť na zmrzlinu, tak sme ji vyrobily,” komentuje Chl8 drobnou koláž. A neni to jenom zmrzka. Taky růžová čepice, ze který uděláš loď; v moři plujou origamí velryby, na nebi bliká ufo a vůbec máš pocit, že ses dostal do jinýho světa.

“Poďte si složit svýho námořníka!” láká nás Vi4 ke svojí interaktivní instalaci. Kýčovitě barevný oblečky dřevěnejch torz zvířecích figurek odkazujou na symboly popkultury. A to je vlastně skvělý: že v dnešní době někdo přistupuje k umění s lehkostí a nesnaží se působit přehnaně inťoušsky. Navíc ve vhodný době: na začátku sme byli podzimně zalezlí. Na konci trochu ovíněný a hlavně příjemně osvěžený bezstarostností barev. Výstava, která připomíná léto, nás do toho léta na jedno neobyčejný odpoledne vrátila. 

[liboliblog]

Call Me By Your Name je můj oblíbenej romanťák

Astmatický koťátečko bylo nominovaný na Oscara za hudbu a taky mám ráda love stories a Piloti neska vyprodali lístky na Billboardy fakt jedny lidi před náma a já si přála film.

Tak nejdřív co mi vadilo, ať je to z krku (prej sem negativní, má to i moje máma a po ní sem i nervní a to nesnášim eště víc). Nelíbil se mi Oliver, nejdřív buran a pak trouba, jak se blbě usmíval (jako chápu, ale na mě moc Amerika). Pak to jak Elio koukal na hodinky, jakoby byl blbej a v létě za světla zjišťoval, jestli už se neblíží půlnoc. A pak mi trochu vadilo jak najednou přestala hrát hudba, v poli, na kole - ale to už je ta dobrá část, protože Sufjan.

Architekt ho nemůže poslouchat páč prej doják a jo. Jeho hlas a vodopád a připadala sem si jako moje máma, jak sem si kousala rty a slzela jak mařka ve filmu nový vlny.

Velká nádhera je opulentní žrádlo a sorry že srovnávám Itošku s Itoškou, ale tahle Itoška byla nestylizovaně krásná. Máš tam atmo "za zády ", vidiš ta holá kamenná rozlehlá náměstí i nehezkej koloniál, neni to tak jak bys chtěl, ale je to dovopravdy krásný, bez filtru.

Broskve. Broskve. Léto sad stíny voda hrdlička broskve. Smyslnost.

Elio je můj novej hrdina. Eště vlastně kluk, ale nebojí se, je sebevědomej, upřímnej a tyjo tak sečtělej! V příštim životě chci vyrůst v intelektuální rodině. Číst spolu romány, hrát na klavír, bejt liberálně uvolněná. Kouřit s našima v obejváku. Moct dejchat, nudit se, přemejšlet. Jako jo, je to trochu klišé, ale 1983 a proč se nezasnít.

Ženy. Člověk je zvyklej je ve filmu vidět jako krávy, kor teda v českym. Naposled mi to vyrazilo dech v Teorii tygra, ale i ve starších kusech (napadá mě Inženýrská Odysea, ztrapňuju se?). Tady sou ženy krásný, usměvavý, sebevědomý, moudrý, nad věcí. Miluješ je - i když seš na kluky.

A ti kluci. Ne. Ta vášeň. Touha. To jak se ovládali i jak to pak pustili. To jak si rozuměli, jak byli chytrý, intuitivní, jak vnímali krásu, jak krásný bylo jejich štěstí v trávě.

Drobnosti! Služka dovře mrazák (doufáš že to udělá a jo). Někdo zamává z vlaku, někdo, ale někdo jinej. To jaký auta tam jezděj a týpci v komparsu (byla tam ňáká deka ze který sem měla záchvat - značka zelený triko).

Krajina podobná tý naší - začínám si připadat jak princezna se zlatou hvězdou, uplně slyšim tu intonaci, ale fakt. Je ti to blízký ale taky trochu v mlze - každopádně víš že to chceš. Léto a lásku navždy. "I remember everything." Největší vyznání nakonec.

A ty byses chtěl dívat dál, i když ten film trval dvě hodiny. Píšu abych nezapomněla, jak moc sem se eště chtěla dívat.

[liboliblog]

Tyhle dva dny převrátily můj život

Plakáty na akci Cultural Hijack/CONTRAvention visely všude po městě, dokonce na sloupu přímo před barákem. Zásahy do veřejnýho prostoru mě zajímaj kuli práci, umělecký intervence zas uspokojujou mý tetelivý estétství. Vyrazila sem a čekala konferenci. Že budu sedět a poslouchat. Místo toho sem přišla jako první z celkem úzký skupinky - na interaktivní workshop (v hlavě mi vybuchujou titulky z Blesku).

Se všude píše vo překročení komfortní zóny, takže sem nezdrhla, i když sem měla kocovinu a chtělo se mi strašně spát (to mi vydrželo celý dva dny, ale kafe sladkosti a nakonec i páv mě zvládly udržet při smyslech). Navíc sem hned zkraje narazila na Anežku, kerou sem stihla napřed zachytit na fotce z výstavy Cultural Hijack. Zády k objektivu a se sluchátkama na uších, very stylish.

Nesnášim takový ty blbý hry na teambuildingu, takže když John Jordan, kerej vedl workshop, řekl že budeme “hrát hry”, vorosila sem se. Jenže John Jordan je zkušenej a povedlo se mu něco neuvěřitelnýho: nenuceně nás všechny zapojit, takže mluvit o svejch pocitech bylo přirozený. Cejtíš se víc jako umělec, nebo aktivista? (Ani jedno, mám jenom to svý psaní, ale neva mi stoupnout si na konec spektra.) Myslíš, že to, co děláš, má vliv? (Cha!) Vidíš budoucnost spíš růžově, nebo je všechno v prdeli? A tak. 

K obědu sme vzali bagety sejr ovoce a šli do parku. Mluvili sme o národech, náboženství, umění i uplnejch kravinách (”ten pes vypadá jako kráva..!”). A pak sme se vrátili k domácímu úkolu: vymyslet akci, která stojí na hranici mezi uměnim a aktivismem, mezi poezií a politikou. Napad mě Kovanda, jak stál na eskalátorech proti davu, nebo na náměstí s pažema připravenejma k objetí. Nakonec sme ale - z kartonu - vytvořili jinej městskej zásah: dlažební kostky s vyrytou Davidovou hvězdou (hádej co? Gunter Demnig!). Místo slov Igor škrábal kovovou špachtlí do opravdový dlažky.

Vlastně tomu domácímu úkolu předcházela jiná hra: John pochopitelně rád pracuje s prostorem a po místnosti sme různě rychle chodili v různejch směrech a za různejma účelama (ryby mezi oblázky!). Tentokrát to bylo “mysli na člověka, se kterym chceš bejt ve skupině a udržuj si od něj rovnoměrnej odstup; a teď mysli na druhýho a snaž se s nima tvořit trojúhelník”. Mně trojúhelník vyšel: Martina a Mathieu a navíc Igor Ponosov, o kterym eště nevim, že dělá v Moskvě partyzánský přechody a cyklistický stezky a úžasnej funkční street art.

Mathieu Tremblin je taky umělec, což zjišťuju v momentě; oba sou zastoupený na výstavě v Archipu. Blbý, že trvala tři měsíce a skončila právě až s koncem symposia. Některý věci se mi moc líbily. Mj. i Igorův sladkej dvojportrét s kamarádem ze Států, se kterym tvoří - zarámovanej spolu s vylisovanou květinou. (Druhej den večer se tomu smějeme.) 

V sobotu ráno sem uplně grogy, ale těšim se na Anežku a sem zvědavá na konferenci, dneska už klasickou, budem víc poslouchat. Ale koho! A že to sou různý lidi co dělaj různý věci! John Jordan vypráví o principech tvůrčího odporu, kreslim srdíčko a zapisuju “the beauty is in the winning”. Jeho prezoška jede. Pak trochu ostýchavý Oliver Ressler a po něm temperamentní Tamara Moyzes, která neprezentuje jen svoje práce, ale taky případy lidí, kteří se stali “aktivisty” nějak mimoděk, z nouze či z rozmaru. Pavel Karous, jehož sem doposud znala jen jako autora Vetřelců a volavek (vostuda!), poukazuje na komplikace při instalacích soch do veřejnýho prostoru. Introvertně se představuje taky EPOS 257 a po něm Deana Kolenčíková; oba s prostorově minimálníma, ale obsahově nabitejma instalacema. No a nakonec i Igor a Mathieu a nakonec Mischka, je to našláplý, těžký udržet pozornost, Anežka nakradla štos sušenek, já lámu pátý kafe - a najednou kruh a sdílení pocitů.

Sem pomalá a v sofistikovaný diskusi se nechytám, navíc je těžký přehazovat z jednotlivejch anglickejch přízvuků (Irsko, Německo, Francie...) a najednou se mě Peter McCaughey, o kerym sem nepsala a kerej je možná nejstarší a rozhodně nejsladší účastník konference, ptá: “What about you, Tereza? Your feelings about yesterday workshop?” Tyve seděj tady lidi ze Ztohoven, všichni ti umělci, nad jejichž intervencema padám do prachu, sedí tu Anežka, kerá se mi líbí a Klára to točí na mobil. Sem pomalá a pomalu rudnu, ale koktám, že pro mě bylo největší překvapení, že sem se dokázala aktivně zapojit, že je to pro mě nová věc a že největší přínos je v tomhle smyslu osobní (můžu taky intervenovat!).

A pak konec a víno a páv a rozhovor před domem a pak přesun na Smíchov. Igor na plácku u Anděla proházel tmavý a světlý dlažební kostky do šachovnice. Berem víno skleničky svíčky a figurky, skáčem do dodávky a jedeme. Poklidnej mezinárodní šachovej match přídou rozpustit policajti, někdo prej volal, že pijeme víno (ano, pijeme). Vlastně akurátní exkurz do český povahy; nikdo nám nic neřek a rovnou volal švestky. Byli slušný, přesouváme se k řece, Igor fixem kreslí novou šachovnici a pouliční večírek pokračuje. Je mi s těma lidma tak dobře, nikdo si na nic nehraje, všichni sou přirozený a otevřený a povídáme si a smějeme se a já si uvědomuju, že se mi už dlouho nestalo, abych se takhle cejtila s uplně cizíma lidma a taky to, že je už dost hodin a že musim mazat domů za holkama a že se mi ale vůbec nechce.

Je neděle a prší a mně je tak smutno, že už to skončilo a že se tahle rozmanitá skupina lidí sotvakdy sejde ve stejnym složení znovu. No ale mám číslo na Marcelu, která v Humpolci rozjíždí továrnu na kulturu, těšim se na kafe s Anežkou, sem zvědavá na tajnou akci EPOSE 257 (a jestli mě nakonec zahrne do tajnýho mailistu) a du mastit článek o Igorovejch aktivitách v Moskvě. Jo a že mi ty dva dny převrátily život je fakt: došlo mi, že můžu taky zasáhnout do veřejnýho prostoru i to, že můžu taky trochu zlepšit svět. I tim svym psanim. Nebo tou energií, jejíž přebytky ve mně furt vibrujou - navzdory veškerý fyzický únavě. Jak sem řekla Peterovi, když mě přistihl, jak se plížim pryč: “I’ll never forget these two days”. Fakt jako.

[liboliblog]

zima

zvuk lžíce medu jako zvon v termosce čaje

[liboliblog]

Existujou básníci eště vůbec?

Stěhovali sme se. Sme nepoučitelný pankáči, tak sme to nechali na poslední víkend. Už v pátek sem teda začala “organizovat”, ale natvrdo (k jídlu fast food a špína za nehtama ve vlasech) od soboty. V neděli sem se šla vyplakat na záchod (ségra mě viděla prej). V pondělí už sem v domě zůstala sama a to sem řvala celej den. Takový to zalykání, jako když ti ve snu umřou rodiče.

V neděli sme tu poprvý spali. Je to na šest až deset měsíců, ale tyvole prdel. Prej “já bych chtěla naposledy do downtownu”, kafe & croissant a večer na drink s kámoškou. Sem jede bus z Čerňáku akorát a na zastávku deset minut (né jako ve Světicích přes zeď na vlak). Kámoš, co u něj bydlíme, má dva psy a sem tam dceru. Veselý Vánoce, tak to máme rádi.

Kámoš se menuje Ondra a má rád luxus a dobrý jídlo. Má spoustu animáků pro děti a vyňuňaný vybavení v kuchyni. A nemá internet. A jó, vo tom sem chtěla psát hlavně. Vo těch básnících.

Minulej tejden sem mluvila s jednim klukem a von prej psával básně. A už nepíše. So do I. Tak mě napadlo proč a došli sme k tomu, že jiný zájmy škola práce. (Pravdu? Život na kolejích, kde se prostě jenom lilo.) A já tady dneska třetí den bez internetu a už beru do ruky notýsek. (Ne doslova, páč mě napad tumblr.)

No fakt. Normálně na mateřský furt s někym komunikuju. Nejen s ostatníma matkama (i s tou vlastní), ale twitter instagram whatsapp messenger a sem tam ňákej tinder. Rozprostřu do nich svý prožívání a nemám potřebu ho znovu prežvejkat na papír.

Takže mě napadlo: co dneska básníci? Musí bejt těžký se soustředit na vnímání světa, když někdo furt doráží. Když sem psávala básně (a některý mi po letech přídou dobrý), internet sme neměli, já neměla kámoše (bylo mi 16, když sme se stěhovali z Prahy) a jediný, co mi zbylo, byl ten notýsek. Literally.

Nepřichází svět s moderníma komunikačníma kanálama o básníky? Nepříde mi, že by třeba každej twitrař byl básník. A z tindru choděj akorát dic pics. Po těch se mi nestejská. Ale poslat na instagram fotku cikasu zalitýho světlem, nebo těch čili papriček, co Ondra pěstuje a sou tak krásný, to mi chybí.

Zkusim teda najít ten notes. Když holky spí a přede mnou kafe. A dám si bezinternetovou dietu (protože musim, než to O2 rozhejbe.) Abych vzkřísila toho básníka, co ho závisláctví na povrchních interakcích málem zadupalo.

[liboliblog]

Židle Vitra sou nejmíň aneb estétova agitka

Včera Brno, na otočku. Chtělo se mi zase nasát free spirit, ztratit se v uličkách, připadat si cizí. Gô Brno zklamalo, třeba v pražský Opletalce sice nemaj tak fancy bistro, ale jídlo lepší. Pak Pražákův palác a Art Is Here (ano, selfie s plátnem od Zdeňka Sýkory), kafe v café Praha (směšný, ale chtělo se mi čůrat), na skok v SKØG a pak rande.

Že je Distillery krásnej prostor vim už z webu. Ale atmo musíš procejtit a navíc tam byl Viktor a ten nás proved. Měli sme štěstí na pop-up Industra Coffee (dress code: beard & black), tim sme začali, když sme okukovali Left Space, pracovnu knihovnu obejvák v jednom. (Kafe skvělý, akorát už čtvrtý, klepou se mi ruce, neudržim foťák, všechno rozmazaný.) Kromě kompů, lampiček a knih tu maj taky materiálovou výstavku (designéři ocení).

Nepřekvapí, že zašlej industriální prostor vopečovávaj architekti, který maj v areálu studio KOGAA (ten prostor chceš dejchat). Dvůr se sexy žárovčičkama, stoly - malířský palety plný kytek, sedačky ze starý vany (cosy!). Žádnej zaprděnej kout s plastovejma židlema.

Za dvorem další úžas. Summer Pop-Up Office stlučenej z překližky a z židlí Vitra. V tom industriálu vyniknou. Barvy, živý rostliny, denní tisk, obří lampy, tabulkový okna. No a co, že je cihla matroš “globalizovanejch” kaváren, co kopírujou Berlin style. Taky je to matroš fabrik a starejch domů, kde voní omítka a dřevo.

Ale jedinej rajc nejsou interiéry. To pravý vzrůšo je slyšet Viktora vyprávět (prej byl vždycky proaktivní, už jako student zakládal café, nadšenej je dodnes, jeho ambiciózní plány chceš vidět žít). O co-workingovym prostoru, z něhož se roděj ty nejlepší nápady (vzrušující fúze). O workshopech a ochutnávkách a tematickejch večírcích. O mainkym spotu v prvnim patře za tabulkovym oknem, kde bude sedět (jako boss) a pozorovat šrumec na dvoře.

Takže. Jsi-li v Brně a potřebuješ to sepsat nebo zeditovat nebo se chceš jenom nadchnout a inspirovat, Pekařská 76. Distillery. Prostor, ve kterym chceš bejt doma.

[liboliblog]

Itálie jako Brno

Původně to měl bejt Berlín, páč sme s holkama zatoužily po impulsech. Jenže nemoc a tak a nakonec náhoda: “Nepojedem teda aspoň někam na vejlet?” chtělo se nám trochu brečet. A pak psala Zuz, že jede do Brna a bylo to.

Hned kousek od nádraží je Café Pilát a tam sou na stěnách a na dveřích a na lístcích rozpixelovaný ptáčci (který srali Vajdu, páč to vidí okem znalce a prej maj blbý ty bílý okraje, jenže my sme holky a nám se zdáli roztomilí). Svítilo sluníčko, seděly sme na rozhrkanejch skládacích židlích a smály se u snídaně. (Fotka nádherná, chuť nic moc.) V kleci zpívali opravdoví ptáčci, obsluhující slečna byla půvabná, odcházely sme natěšený.

Než sme potkaly Zuz, Honzu a Honzu, prošly sme se městem a pátraly po “berlínskejch motivech” (street art, hostel s názvem Mitte, na fasádě stopa po zbořenym domu a tak). Až sme došly na Svoboďák a tam ráj. Prej “na Brno dobrý” logo na lehátkách, na který si můžou sednout kolemjdoucí (!). Přilehlý bifé a wi-fi free. Nejen ten vtip, ale i fakt, že v Praze chyběj i vobyčejný lavičky a lehátka se považujou za vrchol “artu” ve veřejnym prostoru, jakej jede akorát tak Kobza (no dobře, Staline, promiň). Tam mě teda dral místní busker, kerej šmrdlal na kytáru (mj. Yesterday), dost nahlas a coural to. Ale: Brno, odpouštím!

Pak už jenom extáze. SKØG, kde je to prej moc “hipster”, což si tradičně vykládám jako “ráj pro estéty” (koho to uráží?), všechny objekty Moravský galerie, v nichž probíhá Bienále grafickýho designu (Místodržitelskej palác taky dost “hipster”), na oběd sme šli do Soul bistra, kde zrovna vyvářel nějakej brazilsko-mexickej chef, takže jídlo sme si opravdu vychutnali a název drinku sme si radostí přečetli několikrát, páč zněl božsky (končil slovy “podávaný s malinami”).

V Brně je všechno blízko a máš pocit, že i lidi sou ňák víc srdečný (Honzu a Honzu sme se ségrou předtim neznaly, ale bylo nám s nima jako s bráchama). Nemusíš se plahočit ze Smíchova na Ohradu, když chceš vidět dvě hezký kavárny za jeden den. Neni tam bordel, psi kakaj civilizovaně (nebo maj civilizovaný pány), lidi se usmívaj a sou víc venku. Večer se všechno vyvalí do ulice a protože centrum Brna je malý, působí uplně jako Itálie: sedíš na obrubníku pod kostelem a piješ pivo a nikdo tě neprudí, že se směješ moc nahlas, i když je jedna v noci, a ty se směješ nahlas, páč seš uplně zmámenej tou uvolněnou atmosférou a tim pocitem prázdnin.

Ráno sme si dali snídu v café Podnebí, kde maj dvůr s kamennou zdí obrostlou břečťanem a vejce a párky a kafe a jogurt s medem a ořechy. Zase slunce a radost a trochu smutek a tak nápad, že si najdu práci v Brně, kam budu muset aspoň jednu za měsíc na vejlet. Eště rychlá cesta do Moravský galerie pro knihu Zdeněk Rossmann, Horizonty modernismu, která nemohla dopadnout špatně, páč ji dělal Robert V. Novák (”nemohla dopadnout špatně” čili uplnej skvost a za pár stovek) a pak už sme chytly smrdutýho spolucestujícího a blbou wi-fi a za pár hodin zase zaprděná Praha. Ale! Malá Itálie ve mně klíčí a mám radost, že sme se našly.

[liboliblog]

Duna

Do Dubaje sem jela za ségrou. Vim, že tam stojí (zatim eště) nejvyšší stavba světa, vim, že se tam dá lyžovat v nákupáku a bruslit a koukat na žraloky, vim, že tam sou ostrovy ve tvaru palmy, ale jediný, co sem chtěla vidět, byly duny. A velbloudi.

Když sme teda jeli na výlet, zastavili sme kdesi u kraje silnice na duny. Venku vedro. Obličej mi trochu hořel od rána, od moře. Snídaly sme na pláži, vdechovaly mořskej vzduch a hledaly mušle. Trochu dýl, než sme měly.

Takže mi hoří tváře a ramena, ale šťastně zouvám boty, trochu nerozvážně odhazuju batoh se všema penězma a dokladama, a spiklenecky se tlemim na ségru, když zjistíme, že elektrickej ohradník zasypal písek. Cesta do pouště je volná.

Pouštní písek v Arábii má odstín do růžova. Je nádherně hebkej a teď v únoru nepálí. Slunce jo, to praží, lituju, že sem si nevzala vodu, ale dem jenom kousek ulovit fotku, zdolat dunu, pro pocit.

Viděla sem tisíckrát, co dovede písek a vítr vytvářet za struktury. Sou tak profláklý, že je měl šéf maloměšťák na monitoru jako tapetu. Ale vidět to naživo, bosou nohou se zabořit do tý mistrovský nádhery... Něco na plicích se mi tetelí, tlemim se jak blbá a vzdychám “to je nádhera” furt dokola. Na víc nemám.

Sem tam trs tvrdý trávy, krásný stíny. A duny. Různě velký a sesypaný, nekonečný a nahodilý, reálný a pomíjivý. Vzdychám a zírám, nos mě pálí a oči mám jakoby vysušený, blbě vidim asi.. “Jé, velbloudi..!” Eště počkám, až se ségra vysápe za mnou na vrchol duny, udělám jí nelichotivou, ale velevtipnou fotku, a rozběhnu se k obzoru.

Slunce praží, to je hic, hedvábí se mi lepí na tělo, zdrhám a slyšim svůj dech a odrazy chodidel, boří se do písku, do tý narůžovělý slasti, sakra, sou ňák daleko, zkoušim je fotit, ale nic z toho neni, zoom na prd akorát. Ségra už jenom tečka v dálce, mávám jí, mává zpátky.

Deru se za velbloudama jak pominutá, chci fotku, seru na to vedro a najednou slyšim bzukot stroje. Instinktivně se přikrčim za dunou, to to mý čecháčkovství, furt podělaná, za co mě kdo seřve. Tak, a je to v prdeli, přijel mě vyjebat Arabáč v bílym hábitu, dišdaše teda. Zkusim zmoklej úsměv: “I like these camels”. Ani nemrkne, tvrdý rysy, a ukáže za sebe na vozítko. Podlehnu a naskočim. Až když se rozjede, ohlídnu se za svou tečkou, je hrozně daleko, daleko mezi dunama…

Chlap je cejtit potem a benzínem, trochu se bojim, všude kolem ty nádherný zlověstný duny, a najednou ticho, zastavili sme u velbloudů. Velbloudi! Slejzám dolu a vyděšeně cvakám pár snímků, chudáci zdrhaj pryč, a Arab za nima - chce mě s nima skamarádit! Stydim se za svůj děs, co by se mnou, chudák pasák, asi tak dělal.

Jenže se podivám za sebe a spatřim malou tečku, zpanikařim, poděkuju a běžim zas nazpátek. Oči a dech mám suchý, dutý, dutý sou i kroky, bořim se a zakopávám, za první tečkou vidim druhou, ségřin kluk na mě v dálce mává, co je? Běžim zběsile, je mi vedro a pálí mě v krku, ale při každym výdechu šeptám “nádhera”, z tečky je postavička, zbláznim se radostí, neumřela sem tu, ségra se ksichtí do sluníčka.

A zase to vrčení motoru, Arab se vrátil, uvízly sme v dunách, nemáme vodu ani stín, ale Arab znovu pokyne, bez emocí, bez úsměvu, nasedáme na vozítko, schválně s náma jede horskou dráhu střemhlav dolů, Osama se přibližuje, směje se a fotí nás, ale to už vidim svůj bágl, hurá, ještěrky ho nesežraly, Arab zastavuje a jede pryč.

Teď je tečka z Osamy, písek začíná pálit do nohou a vedrem se mi motá hlava, vozítko drnčí v dálce… nabírá Osamu a vrací se k nám. Stydim se, že sem se bála, pasák velbloudů je lidumil, taky sme pro něj asi atrakce, co tu má chudák celý dny pod žhavym sluncem vprostřed pouště sám dělat.

Když přiveze Osamu, jeden přes druhýho mu děkujeme, smějeme se a něco mrmláme. A von se nakonec taky usměje.

[liboliblog]

Všechny barvy Intimity, knihy života

Na Intimitě mi vadí jedno. Dita Pepe. Chápu její koncept, ale v týhle knize mi příde blbej jak Woody Allen - taky musí nacpat svůj obličej všude. Tato jediná (evidentní a ohraničená) vada ale nemůže snížit můj úžas a nadšení.

Téma je jasně zajímavý (aneb kdo by nebyl šmírák), i když kdekdo z něj těží, aby obhájil pokleslý porno. Intimita skutečná ale nemůže bejt kýč. Jak řiká Lucie, jedna z aktérek: “Intimita, kterou si hájím v sobě, je mnohem důležitější než nějaká nahota, kdy někdo cizí vidí moje prsa nebo klín".

Jedinej agresivní vpád do soukromí snímanejch hrdinek představuje jenom ten fotografčin autoportrétní nešvar. Uplně zbytečně: ilustrační fotky i (konceptuální) portréty sou skvělý. Ale to nutkání hrát si na dokumentovaný ženy z knihy trapně čouhá. (Kdyby tak Dita fungovala jenom jako fotograf/kurátor obrazu!)

Až na tuto autorskou nesoudnost je všechno dokonalý. Obsah v harmonii s formou: Intimita sleduje příběhy šesti žen, takže obrazová část má šest sešitů. Navíc v něžně ženskejch (feministky, vražte mi..) pastelovejch tónech. Grafik Milan Nedvěd (ejhle - muž!) pomocí koláží skvěle interpretuje vyprávěný příběhy. Hraje si s papírem a občas někam něco schová (tajemství? překvapení?).

No a textová kniha ti sebere dech (Bára Baronová umí). Prostym jazykem sem tam proloženym přímou řečí. (K obrazovejm sešitům odkazuje fotopodkres v oranži; v sešitech zase sem tam citát z knihy.) Vražednou silou příběhů. Leckdy tak krutejch, že se skoro nedaj číst. Rána za ranou. Jak je život složitej! Jak je těžkej, krutej, jak je rozmanitej. Jak ho může zprznit jedno blbý rozhodnutí. Jak se průsery řetězej!

Přestože všechny zobrazený příběhy nějak pojednávaj o bídě (chudoby, nemoci, nelásky, osamění…), neřek bys, že to je depka. Z toho všeho zmaru a strádání cejtíš oslavu života, né toho šťastnýho, načančanýho fiktivního života na instagramu, ale skutečnýho, tvrdýho a syrově krásnýho. Oslavu tý síly, tý vůle, tý odolnosti.

Tvoje utrpeníčko z hádky s nevyspalym mužem je uplnej prd. Malý nespravedlnosti blednou ve srovnání s těma fakt velkejma. Nemůžeš si pomoct a musíš obdivovat sílu “bezejmennejch” hrdinek. A samo i odvahu do toho jít, porejpat se v životních ranách.

To, že ta kniha je tak krásná, neni náhoda. Je to kniha-poklona, kniha-óda, kniha-osobnost. Je nádherná, dojemná, plná něhy. Utrpení navzdory. Sem naměkko a toužim po tom, aby ji viděl a znal celej svět.

#Intimita #Baronová #Pepe #skorostopro

[liboliblog]

Tak teď nemůžu jít spát

Chci o nich napsat už dávno a najednou je noc, prší a v rádiu Bunker. Song mýho balthazařího zasvěcení.

The song. Vyšle ležérně naléhavý vlákno a má tě. Nikoho nepotkat, nevidět neslyšet dokud neskončí, nechat ho rozeznít dávný emoce. (Balthazar maj v krvi emoce předků.)

Jako teda nasazujou trendy přitažený vokály, ale sou víc. Za prvý: hlas. Miluju kluky na skejtech, který jezděj jak bozi a přitom vypadaj jakoby nic. Hlas zpěváka (Maarten Devoldereje): hlubokej ležér chraplák chlápka, co tě balí na baru (God knows I’m a feminist!). Moc tomu nedá a to tě bere.

Pak prej že ‘rock’, řek někdo, kdo uslyšel kytaru. Tohle je decentní pop, vznešenej folk, postmoderní protestsong… Melodie, rytmus, dynamika srdcebuchu. Dej si třeba So Easy. (Mike Patton Maartenův brácha.) Kdysi sme poslouchali Faith No More z cédéčka, neska je cool falzet, co zní bezstarostně jako tehdy dýza.

A dál: smyčce z kabaretu Borise Viana, uvolněný a bez patosu (taky si u smutnejch filmů zacpáváš uši, abys nebrečel?) Místo toho humor. A DIY a garáž, je to tam všechno.

I Looked For You? Budeš si zpívat nahlas ve vlaku. A tos eště neslyšel Thaeeeen Whaaaat!

Nasedni zpátky na tříkolku a objeď si pár koleček. Budeš si připadat jak ve starym videu. Tolik života a tekutýho štěstí, tolik melodie, lásky a radosti. (Furt mluvim o tom videu.)

Vidět a slyšet takový charisma, come on, just let it all out tonight..! Je to básník. Je to hudba. Je to pravda! Propásla sem už fůru koncertů, ale tenhle dám.

#Balthazar #MeetFactory #NovemberRain

[liboliblog]

Pifka na PID

Vyložená ‘estetika’ v tomhle textu téměř chybí, pominu-li zrůdnost emhádéčkovejch výtahů (aneb ‘na nic tady nešahej!’), ale pokud kultura rovná se úroveň, může kromě cestujícího blít i estét.

Co se tedy nestalo. V sobotu street food festival v Dejvicích pod hlavičkou life science festivalu, dle očekávání spousta hipíků (kdo by je neměl rád?) a tolik skvělejch jídelních stánků, že mi div neprdla pojistka.

Bohužel, už cestou vlakem do Prahy volali Em z práce, což se rozhodl dočasně vyřešit větou 'jsem teď mimo’, páč se těšil na dobrůtky (čim sme starší, tim víc pro nás jídlo znamená). Aniž mohl tušit, co nastane, slíbil návrat do dvou hodin.

Dobře, mám jednu estétskou vsuvku: kromě skvělejch pelmení, smaženejch závitků, brazilskejch 'chlebíčků’ a silnýho vývaru sem si pořídila časopis Pyré. Voňavej ofset, úpravná grafika a téma jídlo, respektive čas. Doporučuju.

Kolem jedný teda že se vrátíme. 26ka na hlavák nám ujela, další za půl hodiny (ne, nebyla jedna ráno). 'Jedem metrem hele,’ s kočárem a tříleťákem za ruku. Uf. Výtah na Dejvický v pohodě, v metro plánu čteme bezbariérovou Strašnickou, super.

Na Strašnický dlouhý schody a - plošina. (VŽDYCKY si vzpomenu na 'I’m disabled!’ díl ajťáků.) Neni čas, sme dva, rveme kočár do schodů. Čekáme na tramvaj, co nás doveze na vlak. Je to tip ťop, když má víc jak pět minut zpoždění, je jasný, že to nedáme.

'Tam nebudem půl hodiny čekat, vemem metro na hlavák.’ Metro. Cha! Takže rveme kočár zpátky, dojedem na Muzeum a na přestup na výtah. Další vlak jede za pár. Výtahy sou dva, nejede ani jeden. Čekáme, nervy, konečně 'na nic nešahej’ a jedeme. Dlouho. Nervy. Když se dveře otevřou, nejsme na céčku - ale venku nad Muzeem.

Doprdele. Naštěstí sme dva. Rveme kočár dolu ze schodů. Jedna zastávka, muž dere do schodů, já s kočárem na výtah. Vlak v trapu, táhnem se na šestý nástupiště, 'nejdu až na tu rampu, uprostřed sou eskalátory, poď’. Bednění, eskalátory nejedou, 'omlouváme se’ řekněte mýmu muži, rveme kočár do schodů, naštěstí sme dva. Domů přijíždíme ve čtvrt na čtyři. Supim a myslim na vozíčkáře a na matky, co zrovna nejedou ve dvou, co by samy nevyrvaly kočár do schodů. Prej jestli je mateřství hendikep. Rozhodně jo, když chcete cestovat. (O cestě mezinárodnim rychlíkem s dvouma dětma jindy; možná to vydá na povídkovej soubor.)

[liboliblog]

rok dělohy

břicho ženy najednou prázdný a tep dvakrát tak zpomalen ruce pod peřinou objímaj tmu navždy zmizela noc a den

[liboliblog]

pondělí

v trojúhelníku paže vlnky plují za nimi tušíš bzučet včely a pohyb sám rozprostřen

[liboliblog]

Fountainhead fakt žil a jmenoval se David

Uplně náhodou sem narazila na film DK, a protože mám k architektuře osobní vztah (můj ideální muž je architekt), musela sem to vidět. Včera. Uběhl celej den a furt sem v transu.

Miluju nekompromisní umělce, génie, který věřej svý myšlence, svýmu oku (Gauguin, Sýkora). Obdivuju lidi, který dou za svym proti všem. A samo miluju architekturu a byla sem zamilovaná do jednoho architekta, literárního, kterej naplňoval ideál individualismu a neúplatný tvořivosti.

To byl Howard Roark v knížce The Fountainhead od Ayn Rand (ten filmovej redukovanej na jednoho ze tří v milostný zápletce). A přesně takovej byl i architekt David Kopecký. Aspoň podle filmu jeho ženy. Natočila to tak akorát osobně, abych si řekla ‘Sem jasná. Taky bych mu podlehla.’

Howard Roark věděl, co je krásný dřív než ostatní, nikdy neslevil ze svýho vkusu a přesvědčení, byl bit za posedlost dokonalostí a nakonec uspěl. Protože ho stvořila Ayn Rand, aby oslavila pravicovou myšlenku čistýho individualismu. Byl to ideální, teda naprosto vyhraněnej charakter. Nemůžu uvěřit, že existoval ve skutečnosti, která k němu byla míň milosrdná než zapálená filosofka.

Kam vkročil, oprostil prostor od balastu. Zůstaly holý zdi, čistý tvary, světlo, krása. (Tak moc ho chápu!) Byl patologickej optimista. Všechno se zařídí, všechno dobře dopadne. (Jak moc já ho chápu!) Byl plnej života, usměvavej, roztomilej. A měl vizi. (Padám do prachu.)

Týhle svý vizi obětoval všechno. Kašlal na mínění druhejch, prahnul po dokonalosti. Jako partner pro život katastrofa; jako umělec naprostý zjevení.

Co postavil, je nádherný (chata na Senci, sen!). Bohužel toho moc nezvlád. Jednak byl nekompromisní, což málokterej investor skousnul, a pak dost brzo umřel. Taková škoda. Takovej muž, mozek, umělec. Taková síla, energie, takovej proud.

Myslim na jeho bílou. Na ty poslední fotky, na klučičí úsměv. Na ty fascinující stavby, velkorysý plány, na tu sršící kreativitu. Na tu dětskou odvahu rozběhnout se proti zdi. A mám novýho hrdinu.

[liboliblog]

Zazděnej vlak

Některý věci prostě nechápu. Třeba to, jak se lidi chovaj ke krajině. Že se najdou prasata, co vyklopěj do příkopu haldu vodpadků, no tak to je ubohost jednotlivce. Zaráží mě ale obludnost některejch staveb, protože ty musí někdo navrhnout, někdo nakreslit, někdo schválit a někdo zaplatit a postavit.

Bydlíme hned vedle vlakový zdi. Nám se to líbí, sme vlakoví romantici, zeď tady neni moc vysoká, z jedný strany nás chrání a je tak zarostlá, že neni uplně vidět. Jenže kde už vidět je, kde je třeba eště vyšší nebo víc exponovaná, tam z ní až bolí břicho.

Nejspíš šlo o cenu, teda aby se postavila co nejlevnější protihluková stěna. Přemejšlel někdo o tom, jak to vypadá?

Zeď za prvý, a to ať by vypadala jakkoli, poněkud ničí pojem ‘romantika’. Jezdit domů vlakem = romantika je nahrazeno jezdit příměstskou dopravou = podél zdi. Takže jakoby v metru.

A pak, když už brázdit takovou trasou, proč neni ta zeď hezčí? Nemusí bejt kamenná, stačila by obyčejná šedá, rovná, bez ‘ozdobnejch’ (cha!) prosklenejch trianglů, a třeba s taškama nahoře, jako zastara. Nebo klidně beton, nesmrtelnej, kterej navíc teď frčí. Časem obroste tu břečťanem, tu zimolezem, přehoupne se přes něj větev stromu (u nás rostou mladý třešně).

Místo toho lze z okýnka (přesněji zpoza něj, romantice to natřela klimatizace) místy zahlídnout strukturovanou zelenkavou (!) nádheru. Barva umělohmotná jako marshmallow, ze který brněj zuby. Na krajinu se přisládle šklebí.

A ty konce! Nebo začátky, podle toho, odkaď jedeš: ve Světicích roste stará (klidně stoletá!) lípa. Hned vedle studny s pumpou, která neska už nepumpuje, ale potenciál ohromnej. Babky se tam asi slejzat nebudou, ale určitě by odtud mohly pozorovat vlaky mámy s dětma nebo později nasávat svý první cigarety místní pubertálové. Historii místa by stačilo malinko povzbudit. Místo toho se projektanti rozhodli ji zazdít. Doslova. Hnusná vlaková zeď je nalepená na významnej strom tak, že do něj vrůstá. Pár (taky hnusnejch) tagů a vodpadky. Mluvíme o nezvratnejch škodách při demolici starejch domů či čtvrtí - a tohle je stejně krutá vražda ducha místa.

Takovejch míst, kde zeď začíná/končí, musí bejt víc. Zeď trčí tam, kam projektant zapích prst. Mířim na něj tim svym s otázkou: fakt to nešlo líp?