manulenka - Tumblr blog

[manulenka]

ᴠýsᴛᴜᴘ ɴᴀ ᴍɪʟᴇšᴏᴠᴋᴜ

Hned další den jsem odhodlaně s psicemi vyrazila na Milešovku. Už dlouho jsem na ní myslela, jako na horský výstup pro začátečníky. Se svými 837 metry nad mořem je naprosto ideální. Máte pocit, že už lezete na větší kopec, ale zároveň vás nemusí děsit čtyřmístná čísla reprezentující české nejvyšší vrcholky.

Předpověď slibovala velmi horký den, takže, ač jsem zrozená jako sova, napřela jsem veškerou snahu vstát na budík zvonící v pět hodin. Nepovedlo se to jen o 10 minut, což je můj standardní výkon každé ráno. Sbalit psí pamlsky, zapéct si na cestu toasty a posnídat Borůvkové Cappuccino ve sklenici od Můj jogurt, mňam 😋

V 6:30 jsme vyrazily, abych za 48 minut parkovala ve Velemíně na parkovišti před potravinami. Máme před sebou celkem 15 kilometrů s výstupem na Milešovku a Ostrý.

Těsně za Velemínem cesta začíná pozvolna stoupat. A byť je teprve půl osmé, stoupá i okolní teplota, takže mikina po prvním kilometru mizí v batohu. Záhy jsem byla spocená jako dobytek. Znáte ty drobné mouchy, kterých je v létě v lese plno a co sedají psům kolem očí? Můj pocit dobytčete byl umocněn ve chvíli, kdy na mě tyhle malé potvory začaly pořádat nálety. Na chvíli jsem zalitovala, že jsem se nechala ostříhat. Kdybych měla culík, mohla bych je odhánět jako to dělají koně svým ocasem.

Na Milešovce moc lidí nebylo, přesto jsem pro nás hledala mezi odlehlejšími stoly kvůli slečně s evidentně nervózními psy. Byl to nějaký ohař a ten druhý vypadal jako kříženec německého ovčáka. Právě ten měl na sobě Freemotion postroj od Non-stop dogwear pro zápřah.

V tento moment, a ještě v několika následujících, jsem v duchu děkovala za moje dvě psice, které sice nemají 100% poslušnost, ale dávají mi šanci nechat jim volnost a chodit bez vodítka.

Daly jsme si zaslouženou svačinu a zvedly se k odchodu. Z Milešovky jsme zamířily do Milešova. Díky tomu, že z Milešova vede druhá přístupová cesta k vrcholu, a je evidentně více využívaná, provoz trochu houstl a přibývalo lidí, které jsme potkávaly při cestě dolů. Oni mířili nahoru. Vzhledem k tomu, že teplota vzduchu stále stoupala, jsem jim to nezáviděla.

V Milešově jsem se trochu zdržela kochaním se u Letohrádku Milešov. Letohrádek není udržovaný, přesto dokáže překvapit a odromit. Stále tu jsou patrné fresky na stěnách. Za dob své největší slávy musel být úchvatný. Rpzplývala jsem se nad tou nádhernou tak moc, že jsem si vůbec nevšimla, že hned naproti stojí také zámek. V současné době by měl být využíván jako domov pro seniory.

Z Milešova jsme si užily asfaltu, cesta odtud pokračuje k odbočce na Ostrý po silnici. Vyfuněly jsme kopec, kdy už nám v zádech dusala skupinka turistů, které jsem pak fotila mezi rozvalinami bývalého hradu. Sedla jsem si pod strom a vybalila oběd - ráno připravené toasty. Psice dostaly masové jerky s příchutí krocana a králíka od Carnilove. Až když všichni hrad opustili, vydaly jsme se na průzkum také my. Musím říct, že výhledy stály za tu námahu. Z nejvyššího místa hradu je 360 stupňový výhled do široka daleka. Nádhera!

Z Ostrého nás čekala už jen cesta přes Březno zpátky do Velemína. Bylo už nesnesitelné vedro a cesta z Března do Velemína po silnici nebyla zrovna příjemná. Dosupěly jsme do vesnice. První moje myšlenka byla na vypečené auto a nanuk. Ve vietnamských potravinách jsem si tedy koupila Mrože a malou láhev pramenité vody, protože poslední kapku jsem vylila psicím do misky v Březně.

Po cestě domů jsem ještě zastavila na benzince. Chtěla jsem ledovou kávu, v autě, i s klimatizací, bylo k padnutí. K mému nadšení byl na benzince také McDonald, takže ledová káva byla čerstvá, přímo od baristky.

Po návratu domů se opakoval scénář předchozího dne. Únavou jsem vytuhla...

[manulenka]

ᴘᴀʟᴀᴄᴋéʜᴏ ᴀ ʀɪᴇɢʀᴏᴠᴀ sᴛᴇᴢᴋᴀ

V pátek jsme na výlet vyrazily i s Michalem, kterého znám ještě z dob, kdy jsem byla součástí party majitelů strakáčů. Michal má hnědou strakačku Barču. Baruška je o dva roky starší než Cora a dlouhé výlety už jí nevyhovují, ale jinak jsou s Michalem ostřílení turisté, kteří mají v nohách, a tlapkách, spousty kilometrů.

Michala jsem předem varovala, že vydat se s námi na výlet je na vlastní nebezpečí 😃 (zvlášť po minulém víkendu). Ale dobrovolně se rozhodl to risknout 😄

Vsadili jsme na již prověřenou trasu Palackého a Riegrovy stezky. Michal dělal zkušeného průvodce, takže žádný zásadní problém nenastal. Jen jsem mu splnila jedno nechtěné přání. Asi 30 minut po tom, co pronesl, že stezku má prochozenou ve všech ročních obdobích, jen v dešti ji ještě nešel, začalo krápat a po chvíli i slabě pršet 😃

Naštěstí déšť po nějaké době ustal a my se mohli v klidu kochat okolní přírodou a výhledy na řeku. Dokonce jsme mezi kameny zaznamenali uviznutý paddleboard 😃 Netuším, který odvážlivec se pustil na peřeje, ale evidentně pokus nebyl úspěšný.

Terén byl, pro mne překvapivě, celkem zvlněný, takže jsme i po úvodních obávách, jestli nebudeme hledat v batohu bundu, nakonec skončili oba v tričku s krátkým rukávem.

Až do Spálova jsme potkali všeho všudy asi tři další turisty. Za hotelem Spálov končí Palackého stezka a navazuje ta Riegrova, a tady se situace rapidně změnila. Odpočinková místa byla neprodyšně obsazená, takže jsme se zastavili až na visuté lávce, kde jsme pozorovali několik skupinek odvážlivců, kteří na protější skále zdolávali tři různě obtížné ferratové trasy.

Do Semil jsme dorazili na minutu přesně, abychom mohli nasednout do vlaku směr Mladá Boleslav s přestupem v Turnově, abychom dorazili na nádraží, odkud jsme ráno odjížděli, chvíli po čtvrté. Michala jsem vysadila po cestě přes Mladou Boleslav a spolu s psicemi spokojeně dorazila domů.

Pustila jsem si rozkoukaný seriál a bezostyšně usnula 😆

[manulenka]

ᴛᴏʜʟᴇ ᴜž ᴊᴇ ᴢᴀ ᴛʀᴇsᴛ...

Měl to být testovací výlet, jak moc jsem ještě zničená. Místo mě byla ale prověřena Keliška...

Mrzelo mne, že jsme při posledním pokusu pokořit část Stezky nedošly do Adršpachu, podle původního plánu. Protože zbýval poslední pracovní den, byla to pro daný týden ideální příležitost projít skály bez davů (alespoň zdánlivě...). Na stránkách Adršpašských skal zbývalo ještě dostatek vstupenek, takže vše vypadalo idylicky.

Cesta sice zabrala víc jak 2 hodiny, ale odměna měla být sladká. Tedy spíš oku lahodící. Vstup do skal je prakticky hned vedle vlakové zastávky. Při průchodu turniketu do areálu skalního města jsem se i s psicemi musela vměstnat do větší skupiny turistů, jak jinak než polských. Idylka se pomalu rozplývala... Rozhodla jsem se ale, že si náladu nenechám zkazit a užijeme si procházku skalami, jakoby tam bylo prázdno. V areálu mají být psi na vodítku, což jsem aspoň pro začátek chtěla v tom davu turistů dodržet, ostatně nebyla jsem sama, kdo vyrazil se čtyřnohým parťákem. Připnula jsem tedy vodítko k postrojům a vyrazily jsme.

Psice byly samozřejmě natěšené a táhly mě davem. Hned od vyhlídky nad Pískovnou se nám ale plán o pěkné procházce začal bortit. Cora se začala v pravidelných intervalech dusit. Tedy ne doslova, ale měla chvílemi problém s nadechnutím. Vydrželo jí to celou cestu skalami i celou cestu vlakem domů.

Když byla v lednu na očkování, doporučila mi veterinářka "seniorskou prohlídku". Spočívalo to v sérii vyšetření a krevních testů. Corís z vyšetření vyšla celkem zdravá jako rybka, jen jsem byla upozorněna na výrazně zúženou trubici hrtanu - nepoužívat obojek, pouze postroj a sledovat případné změny, to byly rady, se kterými jsem tehdy odcházela.

Záchvaty dušnosti se večer zhoršily. Nakonec nezbylo, než volat na veterinu. Psa máme chladit v zátylku a počkat do rána.

Noc byla divoká, protože Cora se průběžně budila dalšími záchvaty, čímž zpestřila spánek i zbytku osazenstva bytu.

Ráno znovu telefonát na veterinu a objednání na 13:30.

Během vyšetření se nezjistil žádný závažný problém, takže Keliška si vysloužila jedno pigáro do stehna a budeme čekat, jak se to vyvine dál...

Poznámka/Povzdechnutí: Zrovna ty dva snad nejkrásnější dny za poslední měsíc jsme strávily doma a ještě řešením zdravotních problémů (pro změnu psích). Někdo tam nahoře mě fakt nemá rád...

[manulenka]

ᴊsᴍᴇ ᴢᴘěᴛ!... ᴏᴘʀᴀᴠᴅᴜ?

Tenhle příspěvek měl začínat: "Jsme zpět!"

Ale nezačne. Namísto toho bych volila spíš: "Zatracená Stezka."

Chtěla jsem pryč, ven, zase se někde projít v přírodě. Adventure aplikace mi dala příležitost. Náhodou jsem našla pěknou trasu ze Žacléře do Hronova. Když jsem jí pak zkoumala detailněji, zjistila jsem, že vlastně kopíruje 5. etapu Stezky Českem. Prima, zabiju dvě mouchy jednou ranou. Můžu si říkat, že to není Stezka, ale splním si jednu z původně plánovaných etap.

Odjezd vlaku do Trutnova, kde jsem pak přestupovala na autobus byl v příjemných 8:04. Pro jistotu jsem si v aplikaci kromě jízdenky koupila i místenku, ale ve výsledku to nebylo ani třeba.

Když jsem u řidiče kupovala lístek do Žacléře, udělala jsem si pro sebe takový poznatek. Vyjma doby, kterou jsem strávila na Hřebenovce v Lužických horách a Českém Švýcarsku, což je oblast spadající pod Ústecký kraj, jsem nezažila příjemné řidiče linkových spojů. Všichni vykazují stejnou evidentní diagnózu - vyhoření.

V Žacléři jsem ještě nakoupila nějaké jídlo do zásob na dva dny v místním Coopu a pak už jsme si to šlapaly dle mapy směr Bernartice.

První zkouška přišla při výstupu po Královecké stezce, která vede na Královecký Špičák. Svah má sklon, který se limitně blíží 90 stupňům. Cesta je kompletně pokrytá kameny a v současné době i pár popadanými stromy. Po dlouhé době jsem si sáhla na dno.

To jsem ovšem netušila, že si tenhle pocit vyzkouším ještě asi tak 5x. Až pozdě jsem si začala zjišťovat podobu výškového profilu, který nápadně připomínal hradbu - prudce nahoru, kousek rovně, prudce dolů, kousek rovně. A takhle pořád dokola.

Před, už ani nevím kolikátým takovým kopcem, jsem se nakonec rozbrečela. Přístřešek vytipovaný na přespání je kousek od vesnice. Určitě tam něco jezdí. Jezdí. Dokonce vlak. Bylo to jasné. S neskutečnou bolestí v patách, asi jsem si natáhla achilovky, a kolenou jsem doběhla na zastávku. Jak je naším dobrým zvykem, vlak nám ujel asi o 3 minuty. Zbývající 2 hodiny do příjezdu dalšího vlaku jsem ale využila užitečně. Zavolala jsem domů, že se vracíme a holky dostaly večeři z psího batůžku.

Jedeme do Hradce. Tak zase nic.

Achilovky nakonec byly v pohodě, ale odnesla to stehna a už zmiňovaná kolena. Další dva dny mi dělalo "drobný" problém vstát.

[manulenka]

Bartošovice v Orlických horách - Deštné v Orlických horách (část 6. etapy Stezky Českem - Orlické hory)

[manulenka]

ɴᴇʀᴀᴛᴏᴠ ᴠ ᴏʀʟɪᴄᴋýᴄʜ ʜᴏʀáᴄʜ ᴀ ʙʟíᴢᴋé ᴏᴋᴏʟí ⛰️

Na vícedenní putování to zatím pořád nevidím, ale už mě nebavilo sedět doma. Počasí se částečně umoudřilo, tedy na jeden den, a tak přišel čas si užít alespoň jednodenní výlet.

A proč nepokračovat ve Stezce? Volba padla na již dříve vyhlédnoutou část 6. etapy - Orlické hory.

Typ: z bodu do bodu

Délka: 30,83 km

Start: Bartošovice v Orlických horách

Cíl: Velká Deštná / Deštné v Orlických horách

Tahle cesta pro mě měla hned několik NEJ - byla nejdelší, co jsme zatím šly, byla nejdále od Hradce, a taky jsme jí strávily největší část dne. Ale o tom na dalších řádcích.

Cesta do Bartošovic byla plná vzpomínek. Zažila jsem si po spoustě let trasu, kterou jsem v té době absolvovala každý den, když jsem dojížděla do školy. Zlatá léta na střední...

Čím víc se vlak blížil k orlickému podhůří, tím byly výhledy z okna zelenejší. Poslední úsek z Rokytnice jsme dokončily autobusem.

Bartošovice jsou moc pěkná vesnička těsně přilepená k hranicím s Polskem. Za mostkem přes Divokou Orlice na ně hned navazuje Niemojów.

Ráno jsem na chvíli uvažovala o nepromokavých ponožkách, předpověď hrozila přeháňkami. Ale nakonec jsem si je nevzala... A prohloupila jsem. Hned první kilometry vedly přes louku. Byla nádherná, plná lučních květů, bzučícího hmyzu, zelené barvy, ale také vody. Deště byly v poslední době, řekněme, vydatné, a tak jaký div, že tráva byla hustě posetá kapkami vody, které se mi s každým krokem vpíjely do textílie bot. Ale dost romantiky, protože to nebylo romantické ani trochu. Během chvíle jsem mohla ždímat nacucané ponožky, a vlastně i celé boty. S každým mým krokem se ozval nechutný čvachtavý zvuk. Altry byly tak mokré, že bylo skoro jisté, že neuschnou celý den, a já si tak můžu vesele čvachtat až do Deštného. Výhledy na okolní louky a pastviny byly úžasné, ale mokré nohy ten dojem trochu kazily.

Dorazily jsme do Neratova. Moc jsem se těšila na místní kostel, obecně známý díky své "průhledné" střeše. Ale neočekávejte velké kouzlo. Kostel je sice opravdu pěkný, pěkně zrekonstruovaný, ale jinak celkem prostý a ten výhled do nebe ne až tak velkolepý. Je asi lepší přijít bez přehnaných očekávání. Keliška si během doby, co jsem prohlížela interiér kostela, cvičila plíce štěkáním, takže jsem pospíchala zase ven. Už když jsme se blížily ke kostelu, po obloze se táhl velký tmavý mrak, který se teď víc a víc rozpínal. Asi bude opravdu pršet. No, mokré nohy nebudou žádná novinka, vlastně je mám mokré pořád.

Přidala jsem do kroku. Třeba tomu utečeme...

Za Bartošovicemi jsem v lese špatně odbočila a musela se asi 300 metrů vracet. Mrak už nebyl jeden, ale měl tu celou skupinku šedých kamarádů. A už nebylo tak úplně poznat, kde jeden končí a další začíná. Čeká nás teď úsek hřebenovky, tak snad nezačne pršet právě v tenhle moment.

Dešti jsme nakonec utekly. Tak nějak jsme celého "šediváka" podešly. Hřebenovka byla moc pěkná a já si začala cestu konečně užívat. Boty už mi v podstatě úplně uschly, když jsme dorazily na místo kousek od rozcestníku, kde jsem měla v plánu se rozhodnout, jestli půjdeme na Velkou Deštnou, nebo naše kroky stočíme směr Zdobnice. Cesta ale najednou jakoby zmizela. Cora zvesela pokračovala v chůzi a zahučela minimálně po lokty do směsi vody a bahna pokryté mechem. Totálně podmáčená půda tu vytvořila cosi jako mokřad. Udělala jsem ještě jeden krok. Okamžitě jsem ucítila, jak mi těsně nad podrážkou do boty pronikla ledová voda. Sakra! Další krok a tentokrát jsem tam zajela celou špičkou. Sen o suchých nohách se rychle rozplynul...

Došly jsme k rozcestníku. Já už si zase čvachtala a kousek odsud bylo slyšet dětský povyk. Váhala jsem jen malou chvíli. Když už jsem se dovlekla až sem, navíc v mokrých botách, tak už se doplazím až nahoru. Pokračovaly jsme na Velkou Deštnou.

Úsek na Velkou Deštnou by se dal označit za asfaltové peklo. Už tak zmožené klouby dostaly poslední úder a začaly protestovat. Ale došly jsme. Nejprve k občerstvení, pak k rozhledně.

Psice se neohroženě vydaly po schodech nahoru. Tak dobře, no, neměla jsem to původně v plánu, ale zkusíme to. Na horní plošinu už jsem musela sama, protože točité úzké schodiště nevypadalo pro psy tak bezpečně jako to dosavadní. Opět jsem zápasila se závratěmi, ale dala jsem to. A odměna byla opravdu velkolepá. Sluníčko se zase přišlo podívat, co se to u nás na Zemi děje, a osvětlovalo tu zelenou nádheru kolem.

Po zdolání schodů z rozhledny nás čekal ještě jeden sestup, a to z Velké Deštné do Deštného. Cesta nakonec nebyla tak prudká, jak jsem očekávala, ovšem byla plná kamenů. Měla jsem v plánu být do 17:54 v Deštném, abych stihla autobus, kterým bychom se přiblížily směrem k Hradci. Asi v polovině sestupu jsem se podívala na hodinky. Zbývalo 20 minut. To nevypadá dobře. Přidala jsem do kroku, takže jsem konečně měla odpovídající rychlost psům. Kus cesty jsem dokonce běžela, ale stejně to nestačilo. Dorazily jsme o 5 minut pozdě.

Další autobus jel v 19:35. Byla to poslední možnost, jak se z Deštného dostat, pak až ve 4 ráno. Přestup vycházel na vesnici po cestě a čas na přestup byl 2 minuty. Nechtělo se mi na to spoléhat, takže jsme nakonec putovaly do Hradce trasou Deštné - Nové Město nad Metují - Rychnov nad Kněžnou - Hradec Králové. V každém přestupním místě šlo o poslední spoj dne. Všechno klaplo a my ve 23:26 vystoupily na hlavním nádraží v Hradci ze žlutého osobáčku. Nedošlo ani na sprchu. Padla jsem do postele a spala až do rána.

[manulenka]

ᴛᴏ ʙᴇ ᴄᴏɴᴛɪɴᴜᴇᴅ...

Dáváme si pauzu!

Mezi hikery se tomu prý říká zero day. Vzhledem k tomu, že náš zero day bude poněkud delší, tak bych to tak úplně nenazvala.

Po všech úvahách a konzultacích s mojí mamkou jsem se rozhodla Stezku na pár dní přerušit. Počasí nám skutečně nepřeje, předpověď na následující dny slibuje déšť a bouřky. A tato předpověď je vytrvalá. Ovšem, dlouhodobý déšť je něco, co se úplně neslučuje s Corísí artrózou, a momentálně ani s Fífím odřeným podpažím. Takže se budeme chvíli dávat dohromady a pak to zkusíme znovu.

Pro dnešní den tak máme jediný cíl, dostat se z Bublavy do Hradce. Cesta je to na celý den, takže velké vzrůšo, na které se těší hlavně můj zadek.

[manulenka]

Úžasná vyhlídka Vysoký kámen, ukázka, jak tu vypadá většina lesních cest (tahle byla zdaleka nejhorší 😢), zvědavý poník a unavený pes. Myslíte, že je i spokojený? 😃

[manulenka]

sᴛᴇᴢᴋᴀ Čᴇsᴋᴇᴍ 🇨🇿 - ᴅᴇɴ 4️⃣

Spala jsem opět nevalně, i když v posteli. Podvědomě jsem stále přemýšlela, aby tu psi nic neušpinili. Budík jsem měla na 6 hodin. Potřebovala jsem vyrazit brzo, abych utekla předpovídanému dešti. Plán byl dojít do Kraslic, kde si i koupím něco k jídlu a určitě se tam najde místo, kam se schovat. Případně podle situace budeme pokračovat v cestě až na Bublavu.

Bohužel až dnes ráno jsem zjistila příčinu včerejšího Fífího brzdění. Má odřená obě podpaží. Prima, to ještě chybělo. Takže v Kraslicích se ještě stavím v lékárně pro Imazol. Ten jediný nemáme. Fífa tedy batůžek zatím neponese, což ovšem znamená, že ho dnes celý den budu nosit já. Tak jo. Batůžek na batoh a batoh na záda a jdeme.

Bylo příjemně, zatím svítilo sluníčko a nic nenasvědčovalo blížící se zkáze v podobě slejváku.

Nemám ale dobrou náladu. Pořád myslím na déšť a na bouřky a déšť, který by nás měl provázet celých následujících 7 dnů. Myslím na Corísí artrózu, na Fífí podpaží. Nějak se nám to nedaří...

U rozcestí Čmelák se zvedl slušný vítr. Já ale bundu zabalila do batohu, protože mi je teplo. Ke Čmelákovi to bylo totiž do kopce.

Jdeme dál. Máme před sebou dávku kilometrů, kterou bychom měly stihnout ideálně do oběda. Od 13. hodiny by mělo postupně začít pršet.

O kousek dál na nás na cestě číhá zajíc. Trochu mě znervózňuje, že se nemá k ústupu, i když se stále přibližujeme. Corís už větří, Fífa zatím nic netuší. Ušák naštěstí dostal rozum a vzal nohy na ramena právě včas. To už je v pozoru i Fífa, ale nechá se přemluvit, že nikoho prohánět nebude.

Fífa dnes drží tempo úplně v pohodě. Corís si drží svůj obvyklý kilometrový předstih, sem tam čuchá, občas sezobne zaječí bobek.

Úsek cesty před Krásnou, ze které je to už jen kousek do Kraslic, jsou nádherné louky, spousta kytek a naprosto luxusní výhledy do krajiny. Nádhera! 😍

Těsně před vstupem do Krásné je oplocené vrakoviště. Ovšem, jak jsem při průchodu vesnicí zjistila, ona sama je jedno velké vrakoviště. Ale něco pozitivního tu bylo také. Skoro jsem měla poníka 😃 Koukal na nás ze svého stanoviště na kopečku nad cestou. Nikde žádný plot ani ohrada, asi si taky vyšel na výlet. Vytáhla jsem mobil a natočila si ho. To ho evidentně zaujalo, protože se rozešel směrem k nám. Na chvíli jsem přemýšlela, jaké to asi je, když vás honí poník 😃 Ten se ale po chvíli zastavil a zase jen koukal. Asi usoudil, že nemá dostatečně velký batoh, aby se k nám přidal.

Z Krásné je to už co by kamenem dohodil do Kraslic. Je to krásné městečko. Našla jsem lékárnu, bankomat i Billu, všechno, co jsem potřebovala. Mrkla jsem na radar. Může to být tak 1,5 hodiny, než přijde déšť. Moc dlouho jsem se nerozmýšlela. Do Bublavy dojedeme autobusem. Do teď jsem měla vražedné tempo a další honička by nás čekala. Navíc s nejistým výsledkem. Bublava není daleko, ale stihly bychom to?

Z úprku tedy byla hodina čekání na autobus. Hlodala mě myšlenka, že jsme přeci jen měly jít pěšky. Ale co, teď už vyrážet nebudeme, teď už bychom to určitě nestihly.

Čeká tu s námi také partička děti se svou učitelkou. Děti vymýšlí blbiny, aby se zabavily, takže se ve skupince honí kolem sloupku s jízdním řádem nebo prostrkují hlavu skrz plot, který dělí autobusovou zastávku od kolejiště místního nádraží.

Autobus konečně přijel. Všichni jsme se nacpali dovnitř. Po cestě přístupují další děti, které se vrací domů ze školy. Za chvíli tu není k hnutí. Psi děti velmi zaujali, takže Coris má příležitost vyzkoušet si canisterapii 😃 Je ve svém živlu. Bezostyšně jednomu klučinovi sedla na nohy a nechala se drbat 😃

Vystupujeme na Bublavě a v tom začíná mrholit. Tak to bylo tip ťop.

V hotelu mě ovšem čeká překvapení. Všechno je zavřené. Podle informací na Mapy. cz má mít hotel otevřeno od 15 hodin a restaurace už od 11. Ale nikde nikdo. Jen vedle dveří cedule "Mimosezonní provoz", otevřeno jen od pátku do neděle. No nic. I když ještě nejsou ani dvě, podle instrukcí zavolám majiteli. Po telefonu jsem dostala pokyny, kde najdu klíč. Ten je na svém místě, takže hurá, můžeme do tepla. A hlavně sucha.

[manulenka]

sᴛᴇᴢᴋᴀ Čᴇsᴋᴇᴍ 🇨🇿 - ᴅᴇɴ 3️⃣

Dnes jsem se nevyspala zrovna do růžova. I když jsme hupsly do kanafasu, tedy spacáku, brzo, spala jsem nevalně, pořád jsem se budila. Usnula jsem v péřovce, kterou jsem večer oblékla, ale nějak to nevadilo. Psice se ke mně střídavě cpaly, takže jsem měla spacák stále napůl rozepnutý.

Po snídani jsme opustily naše nocovací místo a pokračovaly.

Včera většina cesty po asfaltu, dnes pro změnu loukami. A změna by to byla příjemná. Ovšem, když vložím do rovnice včerejší déšť a ranní rosu, s jakým podivem, že je tráva mokrá. Ráno jsem návlekla nepromokavé ponožky. Nohy jsem měla sice suché, ale stejně jsem měla v botách divný pocit...

I když nám dnes počasí přálo, moc jsem si to neužívala. Ač to zprvu nevypadalo, po pár kilometrech se projevil spánkový deficit a já začala tuhnout. Ani Fífa nevypadala úplně fresh. Batůžek i jí začal těžknout a Fífa postupně snižovala své tempo. Po chvíli se táhla, jak se lidově říká, jako smrad.

Do Plesné jsme dorazily poněkud zmožené. Já s bolestí hlavy a Fífa se stále táhla...

Chtěla jsem zajít na oběd do Pizzerie Ulita. Podle FarOutu jsou zde stezkaři vítáni. Posedíme, odfrkneme a hned bude na světě lépe. Tak neodfrkneme. "Máme zavřeno. Co jste chtěla?", "No, oběd.", "Tak ten vám neudělám." A bylo vymalováno.

Na mapě jsem našla jedinou otevřenou restauraci, měla i slušné hodnocení. Dnes mají otevřenou pouze terasu. No, ještě že tak. Na chvíli jsem zahlédla vnitřní lokál a udělalo se mi lehce nevolno. V pizzerii bych si dala těstoviny, ale vepřové na houbách s knedlíkem to jistí. Hodnocení krmě bych raději nechala panu Polhreichovi, ale účel to splnilo. Najedla jsem se a dala si limču. Obsluha vypadala jako v Cimrmanově Hospodě na mítince - otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi... Přesto u placení vyloudila záchvěv úsměvu. V restauraci začínalo být živo. Sjela se sem parta motorkářů na oběd. Uznala jsem, že je na čase odejít. Další účel - přečkání deště - byl také splněn, tak nač otálet.

Pauzu jsem původně plánovala delší, takže další následovala po pár kilometrech v lese v přístřešku.

Jak jsem nebyla pořád úplně v pohodě, hlava mě zatím nepřestala bolet, tak jsem začala řešit různé věci. Že nemám ty spropadené brýle, že Zásilkovna, ty šmejdi, mi asi nestihne doručit granule do boxu, a co s tím jako budu dělat. Jen občas mě z této rozladěnosti dostal nějaký pěkný výhled do krajiny. A já si musela v duchu říct "Ale je tady krásně...". A pak jsem zase pokračovala v depresi.

Hlavní vzrůšo dnešní cesty mělo ale teprve nastat. To si tak šlapeme, já přemýšlím, co, do prčic, udělám s těmi granulemi, když najednou mám pocit, že vidím, že něco leží u kraje cesty. Bez brýlí se mohu jen domnívat... No, ale ono leží. Malý kolouch, je to fakt prcek. Obejdeme ho velkým obloukem. Fífa o něj kupodivu nejeví zájem, asi je vážně hotová. Zastavuju a přemýšlím. Ten mrňous nevypadal úplně v pohodě. Cesta vypadá jak po bombardování. Z obou stran brázda od lesnických strojů půl metru na šířku a dobrých 10, 15 čísel hluboká. Připadalo mi, jakoby tam prcek uvízl. Mám výčitky ho tam jen tak nechat. Zapínám data, hledám číslo na místní záchrannou stanici. Paní mi vysvětlila, že tyhle mrňata bez matky stejně ve stanici uhynou. Když ho tam nechám, třeba ho máma ještě najde. A pokud se mi zdá, že uvízl v bahně, tak ať natrhám hooodně trávy a poponesu ho. Odložila jsem batoh, psice odložila u batohu a trhám trávu. Když už mám pocit, že mám v obou rukách dostatek zeleného, vracím se k místu, kde kolouch ležel. Ten je ale pryč. Uf, tak to byla ta lepší varianta.

Zbývá už jen kousek k dnešnímu cíli, což je Penzion Kozobar, kde dnes přespíme. Z kousku se stává slušný kusanec, takže nakonec si za dnešek připisujeme na konto pěkných 26 km.

[manulenka]

sᴛᴇᴢᴋᴀ Čᴇsᴋᴇᴍ - ᴅᴇɴ 𝟸

Usínaly jsme, i se probouzely za zvuků žabí sonáty. Stan jsem balila mokrý, protože padla rosa. A když jsem ho začala balit, začalo navíc pršet. Naštěstí pršelo jen chvíli, takže jsme po snídani vyrážely za celkem slušného počasí. Ještě fotka u nejzápadnějšího bodu a jdeme.

Až do 13 hodin to byl docela obyčejný den. Jen v Dolních Pasekách se snažil se mnou zavést řeč starší pán pod záminkou nabídky "pravé italské kávy" 🤭 Já už ovšem v ten moment věděla, že nás honí bouřka, kterou chci přečkat v Bistru Fichtl ve Vernéřově. Natáhla jsem kroky co to šlo. Asi 3 metry od cedule Vernéřov se otevřelo nebe a někdo z něj vylil celý kýbl vody. Během asi 5 vteřin byly všude potoky jak Labe v Děčíně a já měla durch boty. Navíc mi nešla nandat pláštěnka, takže se mi chtělo trochu brečet, že budu mít všechno mokré.

Do Bistra Fichtl jsme dorazily už totálně promočené, psy jsem ani nestihla obléknout do pláštěnek, a pak už to dost ztrácelo smysl. Bistro bylo plné. Tak tak jsem našla volnou židli u velkého francouzského okna až úplně vzadu. Jak jsme vrazily dovnitř z té sloty, všichni si nás prohlédli. Ze všech třech kapala voda. Odhodila jsem batoh, svůj i ten Toffinky. Tušila jsem, že tam strávíme více času, a navíc jsem ještě neobědvala, tak jsem se snažila objednat co nejvíc jídla, abych tam nechala dost peněz, ale zároveň to zvládla spořádat. Konečné skóre - velká bageta, tartaletka, horká čokoláda a domácí limonáda. Poseděly jsme tam pěkné dvě hodinky. Mezitím stihlo přestat pršet a znovu začít. Holky aspoň bavily hosty. Cora se co chvíli snažila k někomu nasáčkovat na drbaní. Vzhledem k tomu, jak byla promočená, to bylo až lehce nechutné. Fífa zase pobavila svým žebraním. Asi ty dvě přihlásím do cirkusu 😃

Když jsme vyrazily zase na cestu, už sice nepršelo, ale ty mokré nohy mě začaly studit a začala mi být zima. Naštěstí jsem to rozchodila.

Poslední dnešní zastávka, kde také přespíme, je pramen Bílý Halštrov. Ještě v 8 hodin si přišel nějaký člověk k prameni pro vodu. Nechápu. Co ty lidi ještě dělají venku?! To my už byly všechny pěkně zabalené v teplých bundách, abychom zahnaly zimu z promočení. A navíc zavrtané ve spacáku. Teda, Fífa měla chudák smůlu, už se nevešla. Netrvalo dlouho a všechny jsme svorně hnípaly.

Dobrou noc 😊

[manulenka]

sᴛᴇᴢᴋᴀ Čᴇsᴋᴇᴍ 🇨🇿 - ᴅᴇɴ 1️⃣

Tak nám to dobře začíná.

První věc, se kterou se musela smířit předem, byl fakt, že toho asi moc neuvidím, protože mi nestihli udělat brýle a s čočkami se tahat nebudu.

A dnes ten začátek "úspěšně" pokračoval.

Při dobalování batohu jsem zjistila, že je nejspíš malý, protože ho nemůžu zavřít a taky už nepoberu alumatku pro psy. Batoh je velký a těžký, i když mám samé ultralight věci. Myslím, že je nacpaný na hranici nosnosti. To bude to jídlo.

Vstala jsem sice včas, přesto mi odhadnutý čas nestačil na to, abychom vyrazily s dostatečným předstihem na autobus. Vystřelila jsem z bytu jako namydlený blesk. Po pár krocích s batohem na zádech mě začala bolet kolena. A taky začalo pršet. Viděla jsem, jak se mi začínají máčet boty. K zastávce jsme se blížily, když už bus přijížděl, takže jsem nestihla koupit jízdenku. Už když řidič viděl dva psy a velký batoh, zatvářil se "velmi nadšeně". Platbu kartou odmítl, že tak nezaplatím za psy. Sundala jsem tedy ze zad batoh a hledala peněženku. Tisícovka řidiče příliš nenadchla, takže nás z autobusu vyhodil. No nic, popojdeme pěšky, já zatím koupím jízdenku přes aplikaci. Na vlak máme rezervu. Chtěla jsem jen využít času na venčení v lesíku u nádraží. Tak se holt vyvenčí při cestě městem. Cora si to vzala jako osobní úkol a u zámku se vykadila na chodník.

Vlak jsme stihly v pohodě. Usadily jsme se a teď už jedeme. Snad byl těm horším zážitkům pro dnešek konec...

Cesta byla dlouhá, hooodně dlouhá. V Chebu jsme stihly osobák do Rehau s odřenýma ušima. No, a jako obvykle jsem musela mít štěstí na opilce. A proč ne zrovna v tom pidi osobáčku, který je narvaný k prasknutí. Přes uličku si přisedl týpek zavánějící na dálku. Ach jo, tohle fakt nesnáším. A evidentně milovník zvířat. Hned se natahoval po Coře a drbal ji prakticky celou společnou cestu. Keliška byla velmi spokojená, já už o něco méně, protože jsem musela poslouchat všechna jeho vyprávění, jak mu Cora připomíná jejich kočku.

Musím říct, že už teď mám pocit, že to bylo fajn a bylo toho dost a já bych mohla jet zase domů.

Týpek vystoupil naštěstí o dvě stanice dříve než my. Uf, nakonec šťastně jsme dojely do Rehau. Teď už jen pár kilometrů k nejzápadnějšímu bodů, dnešnímu cíli cesty.

[manulenka]

ᴘříᴘʀᴀᴠʏ ᴠʀᴄʜᴏʟí

Tak už se to blíží a já dávám dohromady, co zabalím do batohu Mariposa od Gosamer Gear.

Spaní:

- stan Big Agnes Fly Creek HV UL2 Solution Dye

- spacák Patizon G800

- karimatka NEMO Tensor™ All-Season

- polštářek Sea to Summit Aeros Premium Pillow

- tyvek podlážka

- pro psy zimní bunda Glacier Non-stop dogwear

Oblečení:

- podprsenka Icebreaker

- kalhotky Icebreaker

- tričko s krátkým rukávem Devold

- kraťasy Bjež

- dlouhé legíny Abraka/Dogfitness

- ponožky Darn Tough

- triko s dlouhým rukávem na spaní Icebreaker

- merino spodky Icebreaker

- ponožky Traťoffky

- nepromokavá bunda High Point

- nepromokavé kalhoty High Point

- nepromokavé ponožky Bridgedale

- péřovka Rab

- pláštěnka

- pláštěnky pro psy (Non-stop dogwear, Paikka)

Vaření:

- vařič Pocket Rocket 2

- kartuše

- titanový hrnek TOAKS 0,75 l

- titanová lžíce Sea To Summit

- skládací hrníček Sea to Summit Frontier Ultralight Collapsible Cup

- nůž Deejo

- skládací láhev Platypus Platy Bottle 2l

- filtr na vodu Platypus QuickDraw

Hygienické potřeby:

- kartáček na zuby

- pasta na zuby

- mýdlo a šampon 2v1 Ben&Anna

- deodorant Ben&Anna

- toaletní lopatka

- Culo Clean

Lékárnička:

- Coban

- náplasti s polštářkem

- náplasti na puchýře

- VoltaNatura

- repelent Incognito

- dezinfekční gel na ruce Balea

- dezinfekce Betadine

- pinzeta na klíšťata

- Tasectan

- Enterozoo gel

- psí botičky

Dovolila jsem si ten luxus objednat vakuované sušené jídlo od Adventure Menu

- 3x snídaňová kaše

- gulášová polévka

- míchaná vajíčka

- penne bolognese

Navíc mám připravené oříškové tyčinky od Emca, poslední dobou je vždycky beru s sebou na výlety, a pak proteinové tyčky Nap pro psy.

Fífa má samozřejmě už připravený batůžek s granulemi. Snad ho unese 🙈😃

Začínám mít obavu, jestli toho není nějak moc, ale zatím všechno považuji za nezbytnosti. Vzhledem k předpovědi nepromokavé věci určitě užiju. Jídlo jsem nabalila skoro zbytečně na 3 dny, protože na začátku bude obchod na každém úseku, ale chtěla jsem si dopřát ten komfort skvělého jídla od Adventure Menu. Pak už budu asi na čínských polévkách 😆

[manulenka]

Beautiful nature all round us.

North Rhine-Westphalia

patricksvisuals

[manulenka]

ɴᴀ sᴋᴀʟɴí ᴠʏʜʟíᴅᴋʏ ʀᴀč ᴀ Čᴀᴘ ⛰️

Délka: 23,83 km

Typ: okruh

Start: Dubá

Cíl: Dubá

Co dělat během volného dne? No, samozřejmě vyrazit na výlet! A kam to bude tentokrát? Na vyhlídku Rač a Čap.

A tenhle výlet byl v duchu "všechno bude". A bylo. Byly výhledy, psí koupačka a taky notná dávka adrenalinu.

Hned začátek byl napínavý. Když jsme narazily na hromadu větví přes cestu, které tu evidentně zanechali nedbalí lesníci, myslela jsem, že je to to nejhorší, co nás na cestě může potkat. Nooo, nebylo. Hned o pár metrů dál tu na turisty, funící do kopce, čekaly polomy. Stromy značných rozměrů se tu válely jak široké tak dlouhé. Obejít je nebylo úplně snadné. Znamenalo to vyšplhat svahem až ke skalám, protáhnout se otvorem mezi větvemi a nepocuchat si při tom účes ani chlupy, v případě Funíků.

Celou cestu nás provázely zvuky vrzajících stromů ve větru, který byl chvílemi dost intenzivní. V jednu chvíli mi ten syčák, teda vlastně spíš fičák, dokonce sebral čepici z hlavy. A ze stromů nepadaly jen šišky, ale občas i větve...

Další zkouškou odvahy byl Pustý zámek. Ten název zní celkem nevinně, že? Je pravda, že kdybych si všimla hned, že značka vede dolů z kopce a ne skrz skály, toto vzrůšo bychom si ušetřily. No, ale já si nevšimla. Takže. Dojdete takhle k průchodu, do kterého se tak tak vměstnáte, a na konci slepá ulička a šutry. Pokud chcete pokračovat, musíte na ty šutry. No jo, jenže ten nejblíže k zemi je asi tak metr vysoko. Pro usnadnění vašeho nevyhnutelného horolezeckého výkonu tu je kmen se dvěma odříznutými větvemi jako stupínky. V ten moment se vám žene hlavou myšlenka "jak tam, ty brďo, vylezu". Ale to už řešíte dva chlupaté nadšence, kteří už se sápou nahoru. Aby se dostaly na nejbližší kámen, tak je samozřejmě musíte vyzvednout. Ten s artrózou se hned na dalším kameni zasekne, protože nemá sílu v zadních nohách se odrazit... Nakonec se vyhrabete nahoru i vy, kde zjistíte, že jste tam vůbec lézt nemuseli, protože tudy cesta nevede.

A teď přichází ta větší sranda - jak slézt dolů... Co vám budu povídat. Musela jsem vypadat dost vtipně. Se svými závratěmi, a ten moment naprosto zbytečnými hůlkami v ruce, jsem musela sešplhat zase po těch šutrech a kmeni dolů. Zavolat si jednoho psa, kterého chytím, když letí střemhlav dolů, abych mu pomohla s přistáním na pevné zemi. To byla Cora. Fajn, jednoho bychom měli. Následuje přemlouvání Toffi, že se bez mé pomoci dolů nedostane a bude teda holt muset slézt přeze mě.

Nebudu to napínat, daly jsme to. Já si jen slušně natáhla stehenní svaly, což jsem poznala okamžitě při další cestě z kopce.

Jinak ale tuhle trasu doporučuji. Les je tu doslova kouzelný a snad každé 2 km mění svou podobu. Naprosto mě to uchvátilo. A obě vyhlídky jsou dechberoucí. Čap je trochu oblíbenější, takže je třeba počítat s tím, že se tu nejspíš nebudete kochat sami. Nebo musíte vyrazit brzy ráno, nebo naopak později odpoledne. Věřím, že východ nebo západ slunce tu musí být fantastický.

Jo, a není nad to, když vás na turistické trase v kopci málem přejede cyklista na horském kole, který má problém vyšlapat ten kopec a šněřuje to ze strany na stranu. Přesněji řečeno cyklisti.

Tak hezký výlet všem 😃