michalgavlas

[michalgavlas]

Panenský Týnec - Nedokončený kostel

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ DEVADESÁTÁ PRVNÍ – BUDOUCNOST

Budoucnost se týká toho, co bude oproti tomu co je a už bylo. Co bylo máme uloženo často v neúplných a nepřesných vzpomínkách, co je prožíváme právě teď a o budoucnosti máme představu nejistou a nepřesnou, která je součástí našeho věčně předvídavého vědomí. Jsme neustále rozprostřeni v čase a vzhledem k našemu převládajícímu analytickému myšlení nedokážeme žít pouze v tomto jediném okamžiku, jak nám to doporučují východní náboženství. Chybí nám schopnost syntézy pro utvoření si souhrnného názoru a okamžitého zapomenutí toho co bylo a bude a žít plně pouze daným okamžikem.

Člověk má snahu pohybovat se čím dál tím rychleji do budoucnosti, jako by chtěl mít už ten pozemský život za sebou. Neustále někam spěchá jak fyzicky, tak i ve svých myšlenkách, aby toho co nejvíce stihl. Většinou se jedná o snahu udělat všechno tak, jak si představuje a jak se to po něm žádá. Je často hnán zbytečnými požadavky jak svými, tak i těch ostatních. Jsme obětí marných tužeb, které nám neumožňují prožít v klidu současný okamžik, který se už nikdy nevrátí.

Délka času je relativní, jak řekl a vtipně dokazoval Jan Werich. Záleží na tom, co se během dané časové jednotky děje. Z tohoto pohledu lidé žijící v 19. století nežili tak rychle jako ti ve dvacátém a už vůbec ne tak, jako žijeme my dnes, na počátku 21. století. Určitě se lidé v minulých staletích domnívali, že jsou součástí velkých změn a zrychlení života, ale nedovedli si představit co bude následovat, podobně jako my dnes. Před průmyslovou revolucí plynula staletí a zásadní změny do lidských životů nezasahovaly. Exponenciální nárůst poznatků a jejich vliv na zrychlení života nastal v polovině 60. let minulého století s nástupem digitálních technologií a převratných poznatků ve vědě, které narušily ustálené vnímání našeho světa. Změny, které prožíváme posledních padesát, a ještě více dvacet let se nedají srovnat s tím co proběhlo poslední dva tisíce, od zrození Ježíše.

V rámci teorie Velkého třesku platila představa, že se vesmír bude rovnoměrně, stejnou rychlosti rozpínat do nekonečna. Překvapení přišlo koncem 90. let minulého století, kdy se zjistilo, že rozpínání vesmíru se zrychluje. Vědci se domnívají, že je to způsobeno temnou energii, která je vnitřní energií kosmického vakua. Tato síla nás čím dál tím rychleji přitahuje k sobě do budoucnosti. To se shoduje s názorem Terence McKenny, který říká, že nejsme v našem vývoji jako živočišný druh, tlačeni historií, ale přitahováni budoucností v podobě jakéhosi „atraktoru“ - přitahovací síly. Původně přírodní evoluce je zrychlená lidskými zásahy do našich životů a celé planety. Tyto zásahy jsou jak pozitivní, tak i negativní a neúměrně, k našemu fyzickému tělu, zrychlují náš vývoj do bodu singularity, ve kterém končí možné poznání a vědění našeho druhu. Tento bod může být našim fyzickým koncem nebo proměnou v jiný, vyšší druh, například v nadčlověka, ubermensch Friedricha Nietzscheho.

Každý člověk by rád věděl, co jej v budoucnosti čeká, současně se na to těší a má z toho strach. Nejistota a nepředstavitelnost je podstatou budoucnosti. Podobně jako jsme si před dvaceti lety nedovedli představit vliv internetu a chytrých telefonů na naše života, tak si nedovedeme představit co bude ne za dvacet, ale třeba za pět let. Můžeme být technicky a vývojově dál nebo můžeme být uprostřed další světové války.

Podle hinduistické nauky se nacházíme v nejtemnějším věku kalijuga, kdy jsme se zcela odtrhli od Boha a ztratili všechny dobré vlastnosti, které nás s ním spojovaly. Toto období údajně trvá 432 000 let a začalo teprve v roce 3102 př. n. l., takže se lidstvo má ještě na co těšit. Tyto katastrofické předpovědi se nemusí splnit, jako v případě konce Mayského kalendáře v roce 2012. Mohou však být varováním, že se dějí velké změny, na které bychom se měli připravit a „neztratit míč“- „fumble the ball“ jak říká s oblibou Terence McKenna, v souvislosti s udržením pozitivního vývoje našeho živočišného druhu.

Pouze Bůh ví, co nás čeká, protože je mimo čas a prostor a ví co bylo, je a bude. Nachází se v Okamžiku Věčnosti, kde je vše spojeno v Jedno. Nám nezbývá než věřit, že je ze své Božské podstaty dobrý a nechystá nic, co by nás zcela zničilo. To neznamená, že nás nechce prověřit mnoha těžkými zkouškami jako Joba a vyzkoušet naší slábnoucí víru v době duchovní prázdnoty a materiální zahlcenosti.

[michalgavlas]

Vstupní portál kostela Nanebevzetí Panny Marie - Bavorov

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ DEVADESÁTÁ - SKUTEČNOST A SEN

Co je v našich životech skutečné a co je sen? Domníváme se, že skutečnost vnímáme tehdy, když jsme bdělí, probuzení a sny míváme pouze během spánku. Je to mu opravdu tak? Není bdělý život dobrým nebo zlým snem a sen ta pravá realita, pro kterou jako bytosti s rozšířeným vědomím jsme předurčeni?

Člověk rád sní nejen během spánku, ale i během dne. Jsou to spíše představy v duchu, co by se stalo kdyby, které aplikujeme na naše různé životní situace. Potom máme celoživotní sny, kdy máme potřebu něco ze sebe udělat nebo něčeho podstatného dosáhnout. Sny jsou v podstatě naše představy, které pozitivně nebo negativně zasahují do našich životů. Otázkou je, do jaké míry jsou naše nebo cizí, které jsme podvědomě převzali. Sny mohou být osobní, ale i kolektivní spojené s lepším životem, posmrtným životem, ale třeba i Království Božím.

Životní skutečnost může být do té míry tíživá, že člověk má potřebu dostávat se do snových stavů například s pomocí psychotropních látek. Na jedné straně to může být útěk od reality, ale na straně druhé způsob, jak se dozvědět pravdu o sobě a okolním světě. Tímto způsobem se lidé spojují s vesmírným vědomím, již po tisíciletí. Mnoho zásadních poznatků, a tak zvaných prozření bylo spojeno s použitím, těchto látek i v dnešní, vědecky orientované době. Člověk může prozřít i s pomocí dlouhodobé modlitby nebo meditace a určité míry askeze, bez drog.

Ve většině náboženství je kladen důraz na probuzení se z temného snu, každodenního úmorného a často nesmyslného života, do zářivého dne dobra a lásky. Toto probuzení nastává poté, co se člověk dobrovolně oprostí od všech závislostí, vyprázdní se a tento vnitřní, duchovní prostor vyplní Bohem. Probuzení znamená zbavit se svého sebezničujícího ega a stát se součástí velkého celku, toho Jednoho, všeobjímajícího.

Toto probuzení z temného snu života neprobíhá většinou naráz, ale delší dobu. Je to postupné uvědomování si toho, co je a není podstatné pro harmonický život, nebo jak Epikúros říkal blažený život. Jedná se o probuzení z noční můry hromadění peněz, majetku a moci, která zaslepuje většinu současné, konzumně orientované společnosti. Nejsou to pouze hmotné statky, ale i ty duševní spojené s výjimečností, nadřazeností a pýchou těch „chytřejších“, „šikovnějších“ a „mazanějších“, kterých je třeba se zbavit. To však nemá nic společného s inteligencí, ale především moudrostí, která je předpokladem pro probuzení se z ošklivého snu současné doby.

Žijeme tedy ve snu nebo ne? Nejsme pouze součástí snu někoho jiného, mocnějšího? S objevem kvantové fyziky, kdy se dá náš vesmír vnímat jako množství kvantových polí, nic není stálé a neměnné se i vysvětlení rozdílu mezi snem a skutečností rozostřuje. Podobně jako nejsou známé hranice mezi kvantovými poli není jasný rozdíl mezi snem a skutečností. Žijeme současně ve snu i skutečnosti, pouze v případě spánku si výrazněji uvědomujeme jejich rozdíl. Vše závisí na našem rozsáhlém vědomí, které je spojeno s naším mozkem a smysly našeho těla. V momentu, kdy pozbudeme svého těla, není třeba tak nesmyslnou otázku, zda žijeme ve snu nebo realitě řešit. Rozplyneme se do jednoho vesmírného vědomí, nezatíženého tělem.

[michalgavlas]

Zahrada Ztracenka - Kruhové ukončení

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ OSMDESÁTÁ DEVÁTÁ – SMYSLUPLNÝ ŽIVOT

Jaký je smysluplný život? Má život vůbec nějaký smysl? Není to vše jenom náhoda, která podléhá zákonům evoluce na naší planetě? Mnoho otázek a žádná skutečná odpověď podložená fakty.

Člověk se narodí do tohoto světa bez vlastního přičinění a po celý život hledá smysl své existence. Je zde základní evoluční model, kterému podléhají všechna zvířata, včetně člověka. Jakmile dospěje, tak by se měl člověk rozmnožit, postarat se o své potomky a zemřít. Skutečností je, že většina lidí tento model chování během svého života následuje. Je pouze ještě doplněn o získání jistého vzdělání pro práci, kterou si vydělává na své živobytí, zabezpečení bydlení a vyplnění volného času, pokud nějaký zbude „volnočasovými aktivitami“. Většinu života člověk přesto tráví hromaděním věcí, které se postupně stávají hmotným majetkem, jejich údržbou obměnou a ochranou.

Většina lidí nemá potřebu přemýšlet nad smyslem svého života, prostě jej žijí tak, jak přichází den po dni, rok za rokem. Upřímně řečeno, když už člověku začne odtikávat čas určený k jeho pobytu na tomto světě, tak se s tím nic jiného dělat nedá. Přesto přemýšlivý a vnímaví lidé mají potřebu najít a pochopit svoji roli na tomto světě. Při hlubším zamyšlení, každý člověk má buď předurčenou nebo během života získanou roli na pódiu divadla svět. Někdo dostane hlavní roli, někdo vedlejší, ale většina je komparz. Každá i sebemenší role má smyl pro celkové provedení divadelní hry jejíž jsme součástí a je jedno, zda se zrovna hraje tragédie, komedie nebo fraška. Je pravda, že role v komparzu jsou zaměnitelné, hůře se nahrazují představitelé hlavních, ale i některých vedlejších rolí.

Často trvá celý život, než člověku dojde, jaké místo mu bylo určeno na tomto světě. Někdy to bývá překvapivé zjištění, jindy zklamání. Člověk se však musí s touto realitou naučit žít a smířit se se svým osudem. To samozřejmě neznamená, že pasivně přijímá vše, co přijde. Většinu života má člověk nějaké cíle a snahu něčeho dosáhnout nebo to někam dotáhnout. Přesto ať se snaží sebevíce, svému stínu a osudu uniknout nemůže. Jeho přirozený, navyklý způsob myšlení a jednání jej vždy vede tím, osudem předurčeným směrem. Je velice těžké a svým způsobem skoro nemožné zbavit se tohoto stínu a změnit svůj osud. Může se to stát, když se zcela naruší vnitřní duševní a duchovní uspořádání člověka, radikálním zásahem jako je například těžká nemoc, ztráta bližního nebo jiný traumatizující zážitek.

Smysluplný život je takový, kdy jsme si vědomi toho, že jsme udělali něco dobrého na tomto světě. Nemusí to být významný vědecký objev, stačí když jsme se snažili být dobrým manželem, rodičem, přítelem nebo odborníkem. Především však, že jsme zůstali člověkem s velkým Č se zvídavým mozkem a dobrým srdcem.

[michalgavlas]

Dvojí ukřižování

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ OSMDESÁTÁ OSMÁ - BŮH V NÁS

Člověk má bytostnou potřebu věřit nejen sobě, ale něčemu nebo někomu mimo něj. Může to být druhý člověk, myšlenka nebo idea, ale je to především Bůh, který splňuje všechny vlastnosti všemohoucí a všude přítomné síly mimo čas a prostor.

Kde a co nebo kdo je Bůh? Věčná otázka, kterou si kladou kriticky uvažující věřící, ale i nevěřící lidé po tisíciletí. Bůh může být považován za prvotní sílu, která dala do pohybu náš vesmír nebo vesmíry. Není to však pouze fyzická veličina, jak se v této souvislosti uvažuje, ale je to bytost - prvotní hybatel. Je to ten, který nastavil prvotní konstanty, které umožnily vznik časoprostoru, subatomických částic, atomu a následně čtyřprocentnímu hmotnému vesmíru, jehož součástí jako živé bytosti obdařené vědomím, jsme i my lidé.

Základním stavebním prvkem tohoto menšinového, hmotného vesmíru je uhlík, který je obsažen i v našich tělech. Lze tak poeticky říct, že jsme se zrodili z kosmického prachu. Proto, aby hmota držela pohromadě, je třeba takzvané Božské částice - Higgsova bosonu. Subatomické částice atomů, ze kterých je složeno naše tělo, jsou drženy pohromadě Božkou částicí. S nadsázkou se dá potom říci, že tímto způsobem je v každém z nás obsažen Bůh. Bůh je ve Všem, ale i mimo to Všechno. V duchu kvantové provázanosti - entanglementu je Bůh současně Všude a Nikde.

Podle původních představ je Bůh na nebesích nebo spíše za nimi a současně je i v nás. Máme jej jak v našem vědomí, tak i našem srdci. Racionálně s ním rozmlouváme a současně jej i milujeme. Je v nás obtištěn jak v našem těle, tak i duši. Celkově jsme byli stvořeni k jeho obrazu. Ne vnější podobou, ale duševními a duchovními schopnostmi. Můžeme přemýšlet a svobodně řídit své životy. Naše vědomí nám umožňuje vracet se ve vzpomínkách do minulosti, vnímat bezprostřední současnost a plánovat budoucnost. Ve své mysli můžeme být všude a nikde, podobně jako Bůh. Jsme obdařeni tvůrčími schopnostmi, které nám umožňují měnit nejen sebe, ale i své okolí.

Vědomí nám umožňuje racionálně řídit své životy a současně být duchovně spojen s Bohem. Toto duchovní spojení nám umožňuje modlit se k Bohu a žádat jej o radu a pomoc. Je to i způsob, jak skloubit naši vůli s jeho. Často je naše slabá a mnohdy nerozumná lidská vůle usměrněná vůlí Boží. Jak se říká „Člověk míní a Pán Bůh mění“ (Homo putat – Deus mutat). Mnohdy je jeho vůle nepříjemná, ale záleží pouze na naší pokoře a následné meditaci uvědomit si, proč tak učinil. Bůh nikdy nedělá věci, aby nám ublížil, ale aby nás ochránit třeba před něčím ještě horším.

Bůh je obsažen v celém vesmíru, ale pouze my, jako bytosti obdařené rozsáhlým vědomím, si to uvědomujeme. Podobně jako vznik vesmíru a života v něm má smysl do něho vložený Bohem, tak i naše výjimečné postavení má svůj důvod. Smyslem našich životů je realizovat všechny naše schopnosti, které do každého z nás Bůh vložil. Současně bychom měli být vděční za privilegium, kdy jsme jako jediní schopni si plně uvědomit jeho Dílo a tvořivě jej rozvíjet dál jak při pozitivní proměně sebe, tak i světa do kterého jsme se narodili.

[michalgavlas]

Barcelona - Casa Milá - komíny

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ OSMDESÁTÁ SEDMÁ - ABSOLUTNÍ HODNOTY

Co to jsou absolutní hodnoty? Je možné se k nim alespoň limitně přiblížit? Podle Platóna tyto ideální hodnoty existují mimo náš svět, čas a prostor. Člověk však vnímá pouze stínové podoby těchto předobrazů. Z tohoto pohledu se nikdy nemůže dopracovat ke skutečné pravdě, dobru nebo kráse. Pro člověka je potom velice těžké rozlišit mezi tím co je pravda a co lež, co je dobro a co zlo, a nakonec i co je krásné, a co ošklivé.

Tyto hodnoty si člověk sám postupně uvědomoval a upřesňoval během vývoje svého živočišného druhu. Každé historické období mělo svoji představu nebo dokonce definici dobra, pravdy a krásy. Představy absolutních hodnot byla často dogmata, která byla součástí různých náboženství a filozofií. Někdy byly tyto hodnoty určeny lidem Bohy, podobně jako v případě dvou desek úmluvy, které byly předány Mojžíšovi na hoře Sinai. S postupem času byly tyto hodnoty znevažovány, takže dnes můžeme s nadsázkou říci, že neexistují relativní hodnoty, natož ty absolutní, podle kterých by se měl řídit lidský život. Většina lidí se i dnes domnívá, že má jakýsi hodnotový systém, podle kterého myslí a jedná, ale když má být použit v konkrétní situaci, tak na něj většinou zapomínají. V dnešní svobodné, nevázané době, kdy na prvním místě je prosazování osobního ega je jakýkoliv hodnotový systém na obtíž.

Absolutní hodnoty bez ohledu na společenskou situaci se neustále mění nejen v rámci našeho živočišného druh, ale celého vesmíru. Tato skutečnost je dána neustálými proměnami, kdy stále vznikají nové planety a galaxie v rámci tvořivé samoregulace vesmíru. Člověk stále zjišťuje nové informace o svém světě a pravdy, které platily před dvaceti lety neplatí a stávají se lží. Co bylo dobré před dvaceti lety už není dobré dnes a stává se špatným. Dokonce i to, co lidé považovali na konci dvacátého století za krásné, se z dnešního pohledu zdá ošklivé. Přesto však v podvědomí člověka zůstávají představy, staletí přetrvávajících hodnot dobra, pravdy a krásy, které jsou nadčasové a nepodléhají současnému pohledu.

Jsou to klasické hodnoty, jako je pravda, za kterou mnoho lidí položilo své životy, dobro, kterým matky zahrnují, od nepaměti své děti na celém světě a krása uměleckých děl předchozích století. Stále krásné jsou antické chrámy, Shakespearovy hry, Michelangelovy obrazy a sochy a Mozartova hudba. Jsou to hodnoty, které se přibližují dokonalosti a z lidského pohledu možná i té absolutní.

Člověk nemá možnost objektivně porovnat jak moc pravdy, dobra a krásy bylo součástí životů předešlých generací ve srovnání s tou naší, ale mnoho z toho, co se dochovalo své hodnoty mělo. Je otázkou, co se budoucí generace dozví z našeho odkazu o tom, jak moc jsme si vážili pravdy, dobra a krásy. Budou tady důkazy o tom, že jsme žili převážně konzumní, materialistický život, ve kterém hrály hlavní roli peníze, majetek a moc. Možná to bez odstupu nevidíme a je zde stále potřeba pravdy, dobra a krásy, ale z toho, co se děje okolo nás to tak nevypadá.

[michalgavlas]

Rackové v Benátkách - 2014

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ OSMDESÁTÁ ŠESTÁ - LÁSKA A NENÁVIST

Láska a nenávist jsou dva pocity, které musí znát skoro každý člověk. Jak k lidem, tak i věcem v našem životě si vytváříme kladný nebo negativní citový vztah. Většina z nich není tak intenzivní jako skutečná láska nebo nenávist, ale mnoho situací nenechává člověka bez emotivní reakce. Může být potlačená nebo skrytá, ale nějaká reakce vždy existuje. Pouze málo věcí, které se týkají přímo nás je nám lhostejná.

Člověk si je vědom toho, že by si měl vytvářet především pozitivní vztah k ostatním lidem a prostředí, ve kterém žije, ale je to často velice náročné. Důvodem může být to, že ostatní lidé a okolí je skutečně nepřátelské a útočí na naši suverenitu a svobodu nebo si to mylně vysvětlujeme, a je to pouze náš subjektivní pocit a nikdo nám ve skutečnosti ublížit nechce. Pravda je asi mezi těmito dvěma extrémy. Většina lidí nám nechce ublížit, ale jednají třeba zaslepeně a něčím nás omezují a pak jsou to ti, kteří to s námi skutečně nemyslí dobře. Převážné většině lidi jsme však lhostejní, protože nás neznají a nejsme součástí jejich životů. Je však velice málo lidí, které máme skutečně rádi a oni nás. Můžeme mít mnoho kamarádů a přátel, ale to neznamená, že je máme skutečně rádi. Jsou pro nás přínosem, pomáhají nám, jsou příjemní, ale mít skutečně někoho rád nebo dokonce milovat to vyžaduje absolutní odevzdání se tomuto vztahu, často na celý život.

Skutečně mít rád a milovat může člověk upřímně pouze velice málo lidí. Nemůže milovat všechny, jak je uvedeno v Bibli. Přikázání „Miluj svého bližního jako sám sebe“ neuvádí, kdo je považován za bližního, je to rodina, přátelé, známí nebo všichni lidé. Je pochopitelné, že z křesťanského hlediska by bylo nejlepší, kdybychom milovali všechny, ale to už je z praktického hlediska nesmyslné, protože nikdo nemá tak velké a otevřené srdce kromě Boha.

Říká se, že by člověk měl mít rád a respektovat především sám sebe tak, aby byl schopen mít rád i ostatní. V přikázání je kladen důraz na to mít rád sebe, tak aby byl člověk schopen projevit lásku i k ostatním. Pokud se člověk nemá přirozeně rád a jedná tak, že si ubližuje, potom se toto jednání projeví i ve vztahu k ostatním. Nenávist k sobě přechází v nenávist k bližnímu. To, že se člověk má rád není projevem narcismu nebo sobectví, je to projev vnitřní vyrovnanosti, kdy je člověk spokojen nebo smířen s tím, jak myslí, jedná a vypadá. Když se člověk považuje za plnohodnotnou bytost, se svými klady i zápory, tak je potom schopen mít rád ostatní i s jejich chybami.

Je asi velký rozdíl mezi tím mít někoho rád a milovat. Rádi máme někoho pro jeho vlastnosti, a to co prospěšné nám přináší ve vzájemném vztahu. Mít někoho rád je podmíněno nějakými požadavky na druhou osobu. Skutečná láska je však bezpodmínečná, ba přímo slepá. Na druhého nemáme žádné požadavky, milujeme jej se vším všudy a často si neuvědomujeme poměr dobrých a špatných vlastností. O to větší je potom překvapení pro obě strany, když se tato „slepost“ zamilováním vytratí, a člověk vidí druhého jaký skutečně je. Zamilování a láska je jisté pomatení mysli, ale krásné a žádný člověk by si jej neměl nechat ujít.

Často se velký cit, jako je láska muže proměnit v nenávist. Jsou to dva extrémně emotivní stavy, dvě strany jedné mince. Nenávist je také pomatení mysli, ale na rozdíl od lásky s negativním znaménkem. Když nám na někom, nebo na něčem moc záleží, tak se v momentu zklamání může láska proměnit v nenávist. Pokud nám na někom nebo něčem nezáleží, nemůže dojít k tak extrémní reakci. Maximálně může pocítit nechuť, nebo dokonce lhostejnost. Naopak k tomu, nebo čemu jsme citově vázáni nás může dohnat až k šílenství.

Láska a nenávist, dva stavy hnutí mysli, ale především srdce, jsou stavy, kterých je schopen skoro každý člověk. Je to ta schopnost, která nás odlišuje od mnohých jiných živých bytostí a současně i strojů, se kterými žijeme v čím dál tím těsnějším kontaktu. Umíme milovat a nenávidět stejně jako Starozákonný Bůh, ale naší snahou by mělo být pouze milovat jako ten Novozákonný.

[michalgavlas]

Kostel svatého Jiljí - Třeboň

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ OSMDESÁTÁ PÁTÁ - ROZUM A CIT

Člověk své myšlení a jednání řídí s pomocí svého mozku a rozhoduje se na základě momentálních informací zprostředkovaných jeho pěti smysly. Mimo tyto poznatky čerpá ze své vědomé paměti, do které muže zasahovat i ta nevědomá osobní a kolektivní. Mozek umožňuje rozumné a často i logické myšlení, přesto se člověk často rozhoduje iracionálně a impulzivně. Je to důkaz toho, že není necitlivým strojem, ale živým organismem, který je ovládán jak svým rozumem, tak i svými city.

Neurověda už toho ví poměrně dost o funkci mozku a zná k čemu jednotlivé části slouží, ale srdce z hlediska současné medicíny je stále považováno za výkonnou pumpu umožňující cirkulaci krve v těle. Jaké je však propojení mozku se srdcem v různých životních situacích a jejich vzájemná vliv na racionální nebo emotivní myšlení a jednání se stále neví. Naše západní civilizace dává důraz hlavně na funkci mozku na rozdíl od zaniklých kultur, jako například té Egyptské, kde se nabalzamované srdce ukládalo do zdobených nádob a lebka se zcela vyčistila od mozku, vytažením přes nosní dutiny. Podobný důraz na srdce dávají některá kmenová uspořádání v nepřístupných částech naší planety.

Z hlediska fungování lidského těla mozek bez přísunu krve, jehož dostatečný přísun zprostředkovává srdce, velice rychle odumírá a přestává fungovat. Srdce se z tohoto hlediska zdá důležitější než mozek. Srdce bylo vždy spojováno s vitalitou statečností, houževnatostí, čestností a city jak k ostatním lidem a živým tvorům tak i prostředí ve kterém člověk žil. Je to většinou srdce, a ne rozum, které poutá člověka k milovaným bytostem a místu, kde se člověk narodil a žije.

Říká se, že člověk jde za svým srdcem a ne mozkem. Vždy tomu tak bylo a je to většinou i dnes v pragmatické, rozumem ovládané době, kdy by se mozek rád přiblížil dokonalosti a necitlivosti počítačů. Je pravda, že se to mnohým lidem daří, avšak ne po stránce dokonalosti, ale necitlivosti. Přesto většina, i s pomocí digitálních technologií, se velice často rozhoduje iracionálně, jak ve věcech osobního života, tak i své profese.

Záleží na přirozenosti člověka, jak moc u něho převládá rozumová složka řízená mozkem, nebo naopak citová spojovaná se srdcem. Je vždy lepší, když tyto složky jsou v rovnováze, než když jedna nabude vrchu. Extrémně emotivní nebo naopak racionální myšlení není normální a je důkazem vnitřní nevyrovnanosti člověka. Emotivní člověk se vyhýbá racionálnímu myšlení, protože „myšlení bolí“ a ten racionální neumí nebo nerad odkrývá své city před ostatními z nějakého psychického důvodu.

Podobně jako mozek vyhodnocuje impulsy zprostředkované smysly, tak i srdce by se mělo rozhodnout na základě činnosti mozku. Levá hemisféra mozku je orientovaná především na prosazováni našeho ega a okamžitého přežití, zatím co ta pravá je schopná dlouhodobého plánování, vnímání kontextu a empatie. Každá část mozku nám nabízí možnosti, jak se správně rozhodnout z krátkodobého, tak i dlouhodobého hlediska, rozhodnutí by však mělo být ponecháno srdci. Jak říká Antoine de Saint – Exupéry: „Správně vidíme jen svým srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné“

[michalgavlas]

Soutěžní návrh na pavilon Expo v Seville - 1992 - Axonometrie centrální části

[michalgavlas]

ÚVAHA PĚTI STÁ OSMDESÁTÁ ČTVRTÁ - STROJE A ŽIVÉ ORGANISMY

Od počátku vývoje našeho živočišného druhu si člověk vyráběl různé nástroje, které by mu usnadnily život. Byly to jednoduché nástroje ze dřeva a kamene, které byly nahrazovány výrobky ze železa a různých slitin. Největším pokrokem na cestě k výrobě strojů bylo patrně objevení principu kola. Těžké předměty už člověk nemusel tahat na různých lyžinách, ale mohl je vozit. Naučil se vyrábět různé zvedací mechanismy, vodou poháněná kola a zbraně, jako například velké praky. Všechny tyto jednoduché stroje byly převážně závislé na zvířecí nebo lidské síle, dokud jí v 19. století nenahradila pára. Jedná se o období průmyslové revoluce, kdy s novými vědeckými poznatky začínaly vznikat složité stroje, které už na konci tohoto století byly poháněny i elektřinou. Stroje a věda, na jejímž základě vznikaly, ovládly život a myšlení lidí až do dnešní doby.

Přesto, že už nežijeme v době páry a prvních složitých strojů, ale v digitální době, ve světě, který je virtuálně ovládán s pomocí počítačů, tak jsme se ještě nezbavili strojové, materialistické představy světa. S nástupem vědy a strojů, v 19. století byla víra v Boha nahrazena vírou ve vědecký pokrok. Původní vnímání světa, které obsahovalo jak hmotu, tak i ducha, bylo ochuzeno a nahrazeno pouze tím materialistickým, co se dalo vědecky dokázat. Náš svět a celý vesmír, před tímto obdobím, byl vnímán jako živý organismus, a ne jako někým vyrobený stroj, který se chová podle předem daných, neměnných zákonů.

Nejen neživý svět strojů, ale i živé organismy, včetně toho našeho, začaly být v 19. století vnímány jako mechanismy podléhající přírodním zákonům a složených z jednotlivých součástek. Vznikla představa, že pokud člověk zjistí jak tyto součásti, například lidského těla, fungují a jak se dají opravovat, tak je vyřešen problém všech nemocí. Toto strojové vnímání od vesmíru až po lidské tělo, vylučuje jakékoliv působení ducha na hmotu. Je vynechán vliv jak lidského, tak i možná vesmírného vědomí, které má vliv na chováni částic – vln, jak bylo zjištěno v případě kvantové teorie.

Tuto skutečnost, že člověk je pouze stroj každý dobře pozná, když se u něho objeví nějaké zdravotní potíže. V rámci současného zdravotnictví není léčen jako ucelený živý organismus, ale jako stroj obsahující jednotlivé součástky, které mají na starosti specialisté. Pokud má člověk nějaké nevysvětlitelné potíže, které se projevují v různých částech těla, tak je postupně poslán ke všem specialistům, kteří také většinou nic nezjistí a konstatují, že si pacient své potíže vymýšlí. Lidské tělo není v dnešní době stále ještě vnímáno jako ucelený živý organismus, kde jednotlivé části jsou úzce propojeny a ovládány psychikou člověka. Naše vědomí je zodpovědné za to, zda jsme či nejsme zdraví. Zdravotní potíže jsou převážně, s výjimkou přirozeného stárnutí, pouze důsledky našeho psychického stavu a prostředí, ve kterém žijeme.

Je pozoruhodné, přestože naše západní civilizace je delší dobu detailněji obeznámena s východními náboženstvími a filozofiemi, které vše okolo sebe, včetně člověka, vnímají jako živý organismus řízený vědomím, tak naše myšlení ustrnulo na strojovém vidění světa. Důvodem toho může být jistá pohodlnost odborníků v zavedeném systému, který z časti funguje a neochvějná víra ve vědu postavenou na měřitelných hodnotách hmotného světa.

Stroje ovlivnily i myšlení a jednání samotného člověka, jejich tvůrce. Často má potřebu se jim podobat a být tak výkonný a dokonalý jako oni. Stroje v 19. století byly pouze silné a výkonné, ale současné počítače dovedou řešit logické problémy a vybírat ta nejlepší možná řešení. Mohou hrát velice dobře i šachy. Člověk si v počítačích vytváří nejen pomocníka, ale i budoucího konkurenta. Je pouze otázkou času, kdy se přesnost a výkonost počítače přímo spojí s živým lidským organismem. Pokud se říká, že vesmír má samo organizující schopnost, což je důkaz vědomí, samo programovatelné počítače budou moci tohoto stavu také dosáhnout.

Nikdy to však nemůže být lidské vědomí, které je schopné vnímat krásu poezie, hudby nebo výtvarného umění. Nemůže to být vědomí, které umožňuje člověku se smát nebo brečet. Bude to pouze racionální vědomí bez citu.

[michalgavlas]

Čtyři andělé - 2009