miketuk

[miketuk]

KOH SAMUI (den #22-28). Druhý největší ostrov Thajska, turisty velmi oblíbený. Ze všech míst, která jsme tu za celou dobu projeli, bylo Koh Samui nejrušnější. Pouze tady jsme zažili poměrně plnou pláž a pouze zde jsem měla pocit, že je tu hodně cestovkových turistů (tím myslím, že místo směsi různých národností potkáváte na pláži například podezřele velké množství Němců). Kuba Koh Samui shrnul dost přesně: ve srovnání s jinými ostrovy se Samui zdá celý zastavěný.

Tady jsme si konečně zažili spíše chorvatskou pláž - všude ve stínu je ručník vedle ručníku. Výjimkou však byla naše nejbližší pláž (pár kroků od ubytování), kde téměř nikdo nebyl. Bydleli jsme v jedné z rušných částí ostrova (Fishermen's village), takže jsme neobjevili žádný schovaný ráj, přesto ve vodě téměř nikdo nebyl. Jakmile vlezete po kolena do vody, zjistíte proč - celá zátoka je porostlá jemnou řasou, která na dně tvoří mazlavé bahýnko (klasický ��eský rybník). Když se děti vynořily z vody s hnědými fousky pod nosem, rozhodli jsme se s Kubou, že raději budeme platit hříšné peníze za taxík, abychom se dostali na hezčí pláž.

Dojížděli jsme tedy na Crystal beach. Hezká malá plážička s velkými balvany roztroušenými různě kolem, jako by je tam mírnyks týrnyks poházel nějaký rozzlobený obr. A do toho nám nad hlavou skoro každou hodinu přeletělo letadlo; tak nízko, že si člověk mohl pěkně prohlédnout podvozek.

Crystal beach byla sice plná Němců a toulavých psů, ale skvělá pro děti. Mělký břeh s průzračnou vodou byl pro Janka ideálním místem pro trénování jeho nově nabytého šnorchlovacího umění. Viděl své první ryby, které pak zběsile honil sem a tam a najednou nepotřeboval žádnou asistenci. Je úžasné pozorovat, jak se dítě přirozeně sžívá s vodou, když ho člověk neobalí rukávky, kruhy a jinými nafukovacími pomůckami. Nechte ho tam, kde vystačí, (pořád ho sledujte) a nestačíte se divit, začne si poplavávat po hladině ve snaze chňapnout nebohou rybu.

Zatímco my jsme s Jankem plašili rybky, hloubili na pláži díry a řešili, kam se jít vykadit, Julinka s Kubou pořádali své tajné šnorchlovací výpravy. Stali se z nich sehraní parťáci a každý den projížděli okolí všech kamenů. Docela to tam žilo, i když viditelnost nestála za moc: chobotnice, krevety, jedovaté ropušnice, sasanky a různé ryby.

Pláž u hotelu sice stála za prd, ale téměř každý večer hned vedle nás vyrostly noční trhy, obyčejná ulice se večer uzavřela a změnila se ve špalír dobrot. Pečená kachna, vepřové maso, papájový salát, krevetové knedlíčky v páře, to byla naše klasika.

Těžko se mi Koh Samui soudí, protože jsme z něj viděli opravdu malý kousek. S dětmi je cestování po ostrovech složitější a dražší. To se to jezdí všem těm bezdětným flákačským turistům, co kolem nás profrčí na skůtrech... je pravda, že jsme potkali i pár evropských rodičů, co vozí malé děti na skůtrech, často místňáckým způsobem, tedy všichni nalepení na jednom skůtru, ale to bych si nechala do kapitoly o mentálních poruchách.

Koh Samui toho nabízí určitě hodně. Propagační materiály v jednom z předražených taxíků lákaly na vodopády nebo na mrtvého vysušeného mnicha v Ray Ban brýlích. Loung Pordaeng (tak se ten nebohý mnich jmenoval) údajně exceloval v hluboké meditaci, dokonce při jednom rozjímání i zemřel. A tak medituje dál, v tureckém sedu, zavřený ve skleněném sarkofágu, se slunečními brýlemi na očních důlcích.

[miketuk]

AO NANG (den #19-22). Phi Phi jsem opouštěla s těžkým srdcem a bolavým břichem, protože jsem se ráno před odjezdem vzbudila s nevítaným průjmem. Cestu lodí jsem jako zázrakem přežila bez újmy na cti i na spodním prádle a úspěšně jsme dorazili zpět na pevninu. Končíme putování po ostrovech Andamanského moře, chceme se přesunout na druhou stranu, do Thajského zálivu.

Ao Nang, město, jenž je součástí provincie Krabi, jsme si vybrali jako mezistanici, kde se na pár dní usídlíme, abychom neměli tak hektický přejezd do Thajského zálivu. Z Ao Nangu se taxi lodí pohodlně dostanete na vyhlášenou pláž Railay, nádherné místo s těmi typickými rozeklanými skalami tyčícími se z moře, které majestátně stojí hned u pláže. Opět jedno z těch míst, co se dává na obálky katalogů.

Railay jsme nakonec zahlédli jen při cestě lodí z Phi Phi, když jsme projížděli kolem, protože můj průjem neumožňoval žádné odvážné delší cesty. Z pobytu v Ao Nangu se tedy stala odpočinková stanice: moře jsme vůbec neviděli, ale to nám nevadilo, protoze jsme sehnali bydlení v apartmánu s vlastním bazénem, stranou od ruchu města, a děti strávily tři dny v bazénu. Mohlo by se zdát, že to jsou promarněné dny, ale zjistili jsme, že to byla velmi cenná přestávka: Janek se v bazénu naučil potápět s potápěčskými brýlemi a vyloženě tomu přišel na chuť.

Jediné, kam jsme se z našeho letního sídla vydávali, byly výpravy za jídlem. Bohužel, já jsem si to kvůli válečnému stavu mé střevní mikroflóry moc neužila, což je veliká škoda, protože právě zde jsme natrefili na nejlepší noční trhy.

Noční trhy jsou večerní tržiště se stánky všeho druhu, primárně však s jídlem. V Ao Nangu měli opravdu velký výběr pokrmů: kachny, křupavé vepřové maso, špízy všeho druhu (včetně krokodýlích), saláty, sushi a jiné japonské speciality, korejské jídlo, thajská jídla, mořské plody, rolovaná (smažená) zmrzlina, masové knedlíčky, ovocné šťávy a spousta dalšího... Trh v Ao Nangu připomíná spíš pouť. Všude nad hlavou barevná světýlka, atrakce pro děti, pódium s živou hudbou.

Nic víc toho o Ao Nangu nevím. Děti zašly do mekáče, v ubytování byl dětský koutek a bazén, takže dávají pět hvězdiček z pěti. A jedeme dál...

Fred Flinstone

[miketuk]

OSTROV PHI PHI (den #14-19). Se začátkem května se ceny ubytování snížily jako mávnutím kouzelného proutku. Hlavní sezóna v Andamanském moři skončila. Díky tomu jsme si mohli zaplatit ubytování na nejkrásnější pláži Phi Phi, v sezóně bychom za to dali nejméně jednou tolik.

Long Beach, písečná pláž s průzračnou vodou a nádherným výhledem na rozeklaný ostrov proti nám. Pláž je opět téměř prázdná. Jsme stranou městečka - lze tam dojet malou taxi lodí nebo půlhodinku dlouhou procházkou při pobřeží (což zní romanticky, ale nejdřív musíte překonat rozbahněný kopec, v jistém bodě prakticky lezete po čtyřech po kluzkých kamenech v rozbředlém bahně, tlačíte před sebou dítě a vyhýbáte se nechutným mnohonožkám, co lezou kolem vás; do městečka dorazíte zpocení a zmazaní).

Ten rozeklaný ostrov tyčící se proti nám v sobě skrývá slavnou Pláž Leonarda DiCapria. Maya beach je největší turistická atrakce v okolí Phi Phi. Pár let byla zavřená, protože ji turisti dokázali poničit a vyhnat ze zátoky vše živé. Uzavírka pomohla, zátoka opět žije a obnovila se zde i důležitá žraločí školka (žraločí mláďata zde mohou v klidu růst). Nyní je opět přístupná, ale lidé mohou chodit jen po určených cestičkách a nesmí se na pláži koupat. Na to dohlíží pár místních strážců, kteří zahání rozdychtěné turisty ven z moře. Na obranu těch neposlušných turistů - oni se většinou nechtějí koupat, jen potřebují parádní materiál na sociální sítě. Představí celý svůj repertoár pózování: zasněný pohled do dáli, svůdný pohled, prsa, zadek, trochu cákání ve vodě jako přerostlé děti a nakonec si atraktivně lehnou do vln a válí se ze strany na stranu. Odhaduji, že tři čtvrtiny návštěvníků vidělo pláž Maya pouze skrze displej svého telefonu. Bylo fascinující sledovat, jak se desítky lidí svíjí a pózují, jakoby zrovna fotili nové číslo Playboye (ano, opravdu desítky).

Julinka s Kubou vášnivě šnorchlují. Na druhé straně naší pláže je ve vodě skalnaté místo nazývané Shark point. Jak název napovídá, objevují se tam žraloci (odrostenci ze školky Maya). Hned napoprvé se jim povedlo potkat dva žraloky černocípé. Další den vylezla Julinka z vody celá posmutnělá, že tentokrát žraloky neviděli. Řeknu vám, že ta šestiletá holčička má pořádnou dávku kuráže, protože šnorchlování na hloubce (se žraloky i bez nich) je náročné i pro leckterého dospělého. Julinka je vášnivý vodní tvor, do vody skáče rovnou z lodi, s velkým nadšením absolvuje šnorchlovací výlety na odlehlých místech a hloubkách a vede si pečlivý deník všech živočichů a korálů, které viděla.

Janek takové nadšení nesdílí. Většinou odmítá jít na pláž i do vody. Když už ho dostaneme do vody, tak je spokojený a naopak nechce ven, ale musíme ho držet v náručí, protože se bojí krabíků a žraloků a kamínků a krevet...

Každý večer si všichni jdeme sednout na pláž, po setmění je úplně prázdná. Posloucháme šumění vln, děti běhají v písku, je tu takový klid...

Myslím, že tahle pláž bude jedno z těch míst, kam se budu v mysli vracet pro uklidnění. Zavřu oči a budu tam. Jemný písek pod nohama, šumící moře v uších, jemný vítr na tváři a rozeklané ostrovy přede mnou.

Selfie na Maya beach (pod námi na pláži jsou schované davy lidí)

[miketuk]

OSTROV MOOK (den #10-14). Přejeli jsme na další ostrov. Přesněji řečeno, přetrpěla jsem jízdu rychlolodí na další ostrov. Naštěstí nemám mořskou nemoc, ale čtyři silné motory na zádi dělají z jízdy hrůzostrašný zážitek - loď skáče po vlnách, chvílemi mám pocit, že spíš letí vzduchem než pluje, a posádka lodi vypadá celou dobu trochu zkouřeně.

Od rána mohutně pršelo. Znáte ten typ deště, který vám evokuje vodopád, když na chvíli zavřete oči? Když jsme dojeli do přístavu, začalo foukat. Kapky bičované větrem létaly šikmo, pod střechu, pod deštník, za brýle... ideální počasí pro cestu rychlolodí.

Po necelé hodince svižné jízdy jsme dorazili k zarostlému ostrovu, který jakoby vypadl z pirátského příběhu pár století zpátky.

Ostrov Mook tvoří jedna rybářská vesnice, kterou se nepřetržitě snaží pohltit okolní vegetace. Vesnička s dlouhým molem čnícím do moře, zbytek už jen džungle.

K ubytování jsme došli pěšky, protože nic v této vesnici není daleko. Vlastně tu není ani silnice, jen hlavní dlážděná cesta, která se využívá jak k chůzi, tak k jízdě na motorce či tuk tuku.

Všechno kolem je neuvěřitelně zelené a vzrostlé. Přesně v místě, kde končí chodník, začíná džungle. Měla jsem pocit, že kdybych si tam opřela kolo, tak ho druhý den nenajdu, všechno hned obroste a zmizí navždy.

Jakmile jsme vstoupili na ostrov, obklopil nás všudypřítomný hluk. Hlasité kvákání ozývající se z okolního křoví. Když říkám kvákání, nemyslím tím roztomilé kuňkání českých skokanů a ropušek. Mám na mysli temné zvuky mimozemských stvoření, která mají v plánu zotročit planetu Zemi, a z neznámého důvodu zatím vyčkávají v žabím přestrojení. Tyhle žáby jsme za celou dobu nespatřili, jen sedí v křoví a s hlasitým mručením spřádají své mimozemské plány. Ale jsou tu ještě jiné žáby (podle mě o dost menší), které skáčou všude kolem a vydávají standardní kvákavý zvuk. Ale po velkém dešti (který je tu každý druhý den) se tyto žáby shromažďují na jednom místě a kvákají společně. Našli si louži hned vedle našeho ubytování. Stovky žab kvákajících jako jeden žabomuž. Když jsem přišla až k nim, bolely mě uši, jak moc hlasité kv��kání to bylo. Místní s žábami nemají velkou trpělivost, vyhání je pomocí petard.

Kromě žab a obřích stonožek je tu i krásná pláž. Stopnete si tuk tuk, projedete vesnicí a pak ještě kus rozbahněnou polňačkou a otevře se před vámi divoká pláž jako z Robinsona Crusoea. Charlie beach. Teď, na konci sezóny, je liduprázdná.

Největší atrakce, na kterou jsme děti nalákaly, je jeskyně, kterou se dostanete na uzavřenou plážičku schovanou uvnitř skály. Jeskyně je přístupná jen při odlivu a člověk musí proplavat tmavým jeskynním tunelem s baterkou, aby se dostal na tohle tajné místo. Piráti si zde dřív schovávali své poklady. Dokonalé dobrodružství pro děti (tedy hlavně pro Julinku, Janka bychom jeskyní asi neprotáhli).

Bohužel, přepadly nás střevní potíže, takže pirátská výprava musela být zrušena. Prozkoumání tajných pokladů se odkládá, třeba tam příště doplave i Janek.

Jízda tuk tukem

Žabí sonáta

[miketuk]

VRTULNÍK. Před odjezdem jsem shlédla video jakési influencerky, která radí, jak zabavit dítě v letadle. Ukazuje desky, do kterých nandala nejrůznější aktivity: omalovánky, papíry, pastelky, a mimo jiné malou sadu Lega. Geniální, říkala jsem si.

Každému jsem koupila menší lego. Janek dostal hasičský vrtulník. A tím dnem začalo naše největší thajské dobrodružství...

Janek si na vrtulník vytvořil silnou vazbu. S vrtulníkem sp�� - samozřejmě ho rozválí a pak nás v noci budí, abychom to společně spravili. Nutnost je usínat spolu s návodem, aby se vše mohlo okamžitě spravovat.

Nechce chodit na pláž, protože chce stavět vrtulník. Vlastně je to první věc, kterou ráno slyším: "Mamí, podívej se z okna, už je ráno. Mamí, pojď, zbouráme a postavíme vrtulník."

Udělat kafe, připravit návod, rozložit vrtulník na jednotlivé dílky a začít skládat. V průměru ho složíme tak čtyřikrát denně. Po pár dnech nepotřebuji návod, ale Janek na něm trvá, asi je to součást rituálu stavění. Návod už je slepený a uprostřed sešitý jehlou a nití, aby přežil divoké listování.

Jeden by řekl, že je to šikovná pomůcka na zlepšování jemné motoriky. Já si spíš nadávám, proč mě napadlo vybrat zrovna vrtulník. Auto má mnohem kompaktnější tvar, tudíž by se nerozpadalo tak často jako vrtulník s dlouhou vrtulí. Kuba nadává, že mi vůbec napadlo brát lego.

Abych to zkrátila, nad celou mou dovolenou visí mrak obav, že ztratíme nějaký důležitý dílek, například oheň (ten Janek třímá v druhé ruce v zaťaté pěstičce), pilota nebo kostičky vody (vrtulník má ze stran střílny, které se dají naládovat těmi nejmenšími lego kostičkami na světě a střílet je daleko kolem sebe). Neustále lezu po kolenou a hledám vodu, oheň nebo rozpadlý vrtulník. V krámu Janek vyděsil prodavačku a dvě mladé turistky, když začal ječet jakoby ho kousl žralok. Já pod ním na čtyřech šťourala kus vrtulníku zpod regálu.

Stav po 2 týdnech: chybí nám jeden vnitřní zpevňovací dílek a jedna voda

[miketuk]

OSTROV LANTA (den #4-9). Flákáme se. Od naší chatky se vydáváme dvěma směry: vlevo krám a jídelna (200 metrů), vpravo moře (100 metrů). Pláž máme takřka pro sebe, je tu hodně prázdno.

Nejbližší jídelny jsou skvělé. Jednu vedou mladí manželé se třemi dětmi, v restauraci mají vánoční výzdobu i s umělým stromkem a vaří božské kari. Odpoledne si k paní zajdeme i na ovocný shake, máme rádi meloun nebo mango rozmixované s ledem. Druhý podnik je ryze ženský byznys. Dcery, matky, sestry - kdo ví? Ale vládnou své jídelničce pevnou rukou a v kuchyni dělají velká kouzla. Jsou totiž přebornice na tofu. Pálivé polévky s tofu a zatím největší poklad: kousky tofu smažené ve vajíčku s tamarindovou omáčkou, praženým česnekem a chilli papričkami (já si to dávám spolu s pálivým papájovým salátem).

Každý den přichází bouřka a tropický slejvák. Večer jsou bouřky na moři obzvlášť efektní. Uspíme děti, střihneme si, kdo zajde do sámošky pro pivo, a na chvíli jdeme na pláž podívat se na blesky. Kolem dokola je několik různých bouřek, blesky se klikatí nad mořem. Jen tam tiše stojíme a užíváme si ten pohled.

[miketuk]

BANGKOK (den #1-3). Člověk se připravuje na břišní tyfus, pofidérní masážní salóny, smrádek tlejících odpadků, krysy a pouliční stánky a Bangkok působí jako zjevení. Ne že by tam nic z toho nebylo, ale ztrácí se to ve změti moderních mrakodrapů, několikaúrovňových silnic, nadchodů, kolejí nadzemky i podzemky... a nákupních center. Obchoďáky jsou tu obří a mají spoustu pater. Nečekala bych, že nejluxusnější nákupák, co navštívím, bude v Thajsku. Prada, Hermes, YSL, Dior, na co si vzpomenete. A do toho milion malých krámků se vším možným, stylové oblečení za normální ceny, hračky, kosmetika, tašky... a jídlo. Spousta neuvěřitelného jídla: japonské, korejské, thajské, čínské, mango na tisíc způsobů, milk shaky, kafe a bubble tea všech možných barev a chutí, podivné zelené zmrzlinové špagety v kornoutu (ani nevím, co to bylo, sladké/slané??), momo knedlíčky, indické jídlo, suši, křupavé vepřové maso s arašídovou omáčkou. Nepřeberné množství různých malých svačinek a chuťovek. V každé malé sámošce je variace chutných sendvičů se šunkou, rybí pomazánkou, mořskou řasou, sushi trojhránky zabalené v řase, udělají vám tam půllitrový kelímek fancy latte nebo barevného shaku, na ulicích džusy a připravené krabičky granátových jablek, lahodného pomela, melounu a manga.

Za pár korun jsme si zaplatili plavbu po řece Čao-Praja. Jeli jsme low cost, žádná výletní loď, obyčejná hromadka pro místní, která staví každých pár metrů. Janek hned na začátku usnul, Julie si po chvíli začala prohlížet fotky v telefonu, ale byla to fajn turistická činnost. V rychlosti jsme shlédli staré paláce a hop... už jsme byli zase z lodi venku.

Taky jsem zapomněla zmínit, že jeden z těch obchoďáků má ve spodním patře celý podmořský svět s obřími akvárii a výběhem pro tučňáky. Taky největší mořské akvárium, co jsem kdy viděla.

Děti mají jiné priority: nejvíc je zaujaly všudypřítomné eskalátory (díky všemožným nadchodům, metrům, nadzemkám a 10 patrovým obchoďákům se na nich projedete casto), a úplně největší atrakce byl robotický smeták na letišti.