nakanary4 - Tumblr blog

[nakanary4]

Vpis 9 - Vyhřát se v dunách

(18.1.) Že by to bylo nějaký úžasný spaní dneska, to nebylo. Polštář byl malej a ruský sousedi hlučný. Jako vyspali jsme se, ale El Hierro to nebylo, no. Je to jako s výhledem ven z pokoje, neurazí :)

V tomhle hotelu ale nejsme kvůli výhledům, leč kvůli jídlu, alou na snídani. Tu si dáme několik chodů, završené něčím, co jsem nikdy neviděl. Oblíbená Nutelka v monstrózním balení, pumpuju a beru!

Když už do sebe nemůžeme nacpat ani ždibec, přesouváme se zpět do pokoje. Po cestě nás napadne zkontrolovat bazén, Koušn by si rád zaplaval. Vida, voda poměrně teplá.

Já se odeberu k odpočinku (snídaně byla namahavá!), Koušn si jde dát pár bazénů. Vrací se nadšenej, že prej nikdy neplaval v bazénu, kterej by měl celej pro sebe. Je kolem devátý a takhle brzo holt koupáci k bazénu nechodí :) Nevydržíme ale lenošit dlouho, táhne nás to ven. K moři, abych byl přesnej, jak jinak. Jenže sluníčko je ještě za kopcem, takže je venku na koupání chladno. Čas ideálně vyplňujeme procházkou  - botanickou zahradou.

Nejdříve jí jako protřelí botanici, ehm, trošku pohrdáme ("Tyhle rezortní zahrady, to známe."), abychom ovšem záhy narazili na několik zajímavostí. Třeba jediná původní evropská palma, nebo tady kytka, kterou "znám jen z obrázků (jmenuje se na "a")".

No tak to bylo ranní zpestření, takovou půl hoďku dnešního rána jsme tak vyplnili a teď už i do našeho údolí Taurito svítí sluníčko. Hurá na pláž, procházky v moři, mmm.

Jedinej háček je, že je přece jen pořád celkem chladno a pofukuje, takže koupat se nám úplně nechce. Ale i si takhle povandrovat vlnama je fajné. Chodíme, lelkujeme, posedáváme. Na pláž se postupně začnou nasouvat koupáci a někteří (asi tři) odvážně i do moře vlezou. Celkem sympatická hotelová plážička.

Vydržíme tu skoro do poledne (moc jsme se přemáhat nemuseli), vracíme se do hotelu pro bágly a auto, popojedem pláží chcem vidět víc! Samozřejmě nejedem po dálnici, ale pěkně místníma cestama, Clio celkem fajn.

Teplota venku stoupá, teď už ukazuje auto 25 stupňů, leden neleden. Po cestě míjíme pár kamenitejch pláží, zatím nás žádná nezaujala, zato řízení je prima.

A pak se vyloupneme za zatáčku a objeví se pláž, kterou jsem si loni jen prohlídnul, ale neměl jsem čas se tu vykoupat. Tu musím Koušnovi ukázat, žádný resorty, žlutej písek, prima moře, vlny akorát. A támhle ji máme, Playa de Tauro.

Parkoviště tu není, páč to nebude oficiální pláž, s life guardem a tak. Jsou tu kolem podél cesty zákazy stání, no ale tak stojí na nich kde kdo, tak taky parkujem, berem plavky a jdem na pláž. Juchů, převlíknout a do vody!

Vzduch už se prohřál víc než dost a sluníčko peče, slunečníky tu ale nejsou. Voda je nicméně příjemná a proto tu jsme.

Koušn se nejdřív zdráhá, ale samozřejmě se pak naláká, dá se tu i plavat. Fotím tě. Ty mě fotíš, ježiš, tak počkej. Nepočkal jsem :-)

Čachtáme se, moře je pozvolný, byť občas balvany, kterejm je třeba se vyhnout (odřel jsem si kotník). Voda průzračná, lidí minimum, nebe vymetený, olé.

Teď už je regulérní vedro, Kanáry si to asi schovávaly. Osušíme se, dáme svačinku a sedáme do vypečenýho auta, už pouštíme klimošku. Tak kam bysme se tak jeli ohřát ještě víc? Do pouště přece! Koušn si z blogu pamatoval, jakej zážitek byly písečný duny v Maspalomas, tak se tam chce podívat, no mě přemlouvat nemusí. Parkujeme skoro na stejným místě jako já před rokem, takže vím kudy kam. Nic nepodceňujeme, mažeme se, já si beru dlouhý rukávy, Koušn šátek a jsme ready. Vzhůru do pouště!

Docela tu i funí, jako dycky, takže písek lítá všude, kapuce se mi hodí. Koušn zas dejchá přes šátek, zrníčka písku jsou prej prevít. Před větrem se dá schovat mezi duny! Odkud taky můžeme zkoušet duny zpět nahoru vyběhnout! Jak malí kluci. Paráda!

Když ale nefouká, je pro změnu příšerný vedro. No a ni to běhán v písku není úplně ono, přece jen je to takovej ten ultra jemňoučkej měkkej.

Ploužíme se nahoru dolů, Koušn je nadšenej, že prej to nikdy neviděl, tak se to na něj taky přeneslo, zdá se. Je fakt, že ten pocit, když se člověk rozhlíží kolem a vidí jen toto...

Rozhodneme se dojít až k moři, ať si ten písek užijem, stejně už ho máme všude. Zvolit směr naštěstí není tak složitý, jak to může vypadat, z vršku dun je dycky moře vidět. Snad tam se zchladíme, tady v dunách jsme se prohřáli až dost.

Duny v Maspalomas jsou nějaká přírodní rezervace, což vidíme z mapy a taky z cedulek, co tu občas jsou. Ale jsou často polámaný, zasypaný pískem, takže není divu, že to ohraničení některejch míst lidi nerespektujou - a ono to nikdo nevynucuje, zdá se. Duny to přežijou, což o to, ale ta sporá vegetace, ta dostává chudák zabrat. Nakonec plni dojmů a písku dorazíme na pláž, kde fouká trochu víc, ale aspoň se tu dá zchladit. Zouváme boty a šlapem po pláži zpět k městu. Tu je lidí víc, občas kiteři, občas nudisti, taková společenská pláž, řekli bychom.

Pomalu se s mořem a Kanárama loučíme, je čas vypravit se na letiště, našich devět dní u móře končí. Nezapomeneme dočerpat benzín (málem), vracení auta jde raz dva, Koušn se nacheckinoval online, tak jde rovnou, já musím odevzdat bágl na přepážce. Na check-in naštěstí nikdo není (třeba bude letadlo prázdný), tak jsem rychle hotovej, na kontrolu se vracím do domestic části terminálu (nejsou tam fronty), a srážíme se s Koušnem na smluveným místě u Burger Kingu. Není nad to pohybovat se po letištích, který člověk zná. Dáváme si oběd, doplňujem dobroty na cestu, blíží se pátá hodina, kdy nám to letí - mně do Prahy a Koušnovi do Vídně. Čas loučení, vzlyk!

No tak uteklo to jako voda a tuze fajné to bylo. Na El Hierro mě překvapilo, že na svou malou velikost je to vlastně civilizovanej ostrov, kde jsou benzínový pumpy a supermarkety s normálním sortimentem, ovocem i zeleninou, což na malejch ostrovech nebejvá. V pohodě bylo i ubytko ve verzi bez polopenze, snídaně jsme zvládli svépomocí, svačinky přes den taky, a na oběd jsme chodili do místní restaurace, co nám doporučila paní místní. El Hierro jsme prolezli přížem krážem a viděli jsme všechno, co jsme chtěli, resp. co se dalo. A El Hierro je zelenější, než jsme čekali, a taky lidi jsou prima. Jen my jsme byli pořád takový evropsky zrychlený, musím zkusit víc zpomalit. Plážovej ostrov to není, zato na vycházky super. No a Gran Canaria už byla jen taková třešnička na dortu. Jo a nachodili jsme za tu dobu 107 kilometrů! To jsem na sebe pyšnej. A už kujeme plány, jakej ostrov s vavřínovýma lesama nám ještě zbejvá ;) Já odlítám načas, Koušn snad chvíli po mě, opouštím Kanáry na chytrejch křídlech (mrk mrk).

Smartwings musím uznat, že skvělej servis, dobrý jídlo, výborná posádka. Doma jsem před půlnocí, všude dobře, tady nejlíp. Koušn stihnul bus taky! Děkujeme všem čtenářům spolucestovatelům, bylo milé od vás slyšet, rádi od vás slyšíme. PS: A kdo má rád Azory, za dva týdny bude další cestování! Pa!

[nakanary4]

Vpis 8 - Tři v jednom

(17.1.) Teoreticky by to mohlo být až v pět v jednom, ale to musíme vysvětlit postupně. Dneska ráno opět jasný nebe, vstáváme radši s budíkem, ať zas nespíme do devíti. Po obědě se budeme přesouvat na Gran Canarii, tak chceme čas co nejvíc využít. Poslední snídaně na El Hierro, balíme se, je to takový smutný.

A taky jsme ještě pořádně neukázali ten náš bydlík, respektive terasy a výhledy, tak toho se dneska rozkošně ujal Koušn. A taky je tak jasno, že je vidět až vedlejší ostrov! Koušn, take it away!

Tož odcházíme z apartmánu, klíče máme nechat uvnitř. Koušn má dobrou poznámku, že bychom je neměli nechat v zámku zevnitř, páč by se sem pak Ajurvéda nedostala. Málem se mi povedlo přesně to. Ale dopadlo to dobře, jedem. Celý údolí El Golfo je ještě ve stínu a my už si to šineme k moři. Včera večer nás zaujaly ty pobřežní bazény v La Maceta, tak jsme zvědaví, jak vypadají při odlivu, jestli je to víc user-friendly. Původně jsem i laškoval s myšlenkou se tu vykoupat, ale to nepůjde, páč jednak je zima a jednak odliv není tak malej, jak jsme doufali, vlny se valí vesele dál.

Nicméně ten voňavej mořskej vzduch tu je, to si říká ještě o procházku, tak razíme podél pobřeží, je tu prima stezka. Sluníčkem už jsou ozářený aspoň ty kameny Roques de Salmor, kde žijou ty ještěrky. A taky vzádu jde tušit tu La Palmu, jak o ní mluvil Koušn. To jsme tu celej tejden neviděli!

Je na čase přejet na tu druhou, už osluněnou stranu ostrova, kde je i letiště. Projíždíme opět tunelem a když se vyhoupneme na druhý straně, tušíme, že by mohlo být na obzoru vidět i víc ostrovů než jen La Palma. Ukujeme tedy random plán, že prostě vyjedeme někde na kopec, kde bude lépe vidět. Koušn briskně v mapě najde nějakou cestu, zatáčíme z hlavní ulice a drápeme se do prudkýho kopce úzkou asfaltkou. Když se nám zdá, že jsme dost vysoko, opatrně parkujeme (moc tu není kde, to je takovej evergreen), a jdeme. Tady dva dlouhý stíny na výletě, ahój!

Pak jsme si tuhle louku, odkud je teda fajnovej výhled! A potvrdila se domněnka, vidíme nejen La Palmu (zcela vlevo), ale i Gomeru (uprostřed) a za ní vykukuje Pico de Teide na Tenerife. Tři v jednom!

Když se vezme, že se to fotí z El Hierro a dneska jedeme na Gran Canarii, tak je to vlastně pět v jednom, takový cestování po ostrovech v Atlantiku se nám líbí. Kdyby někoho zajímalo, jak jsou ty ostrovy daleko, Koušn to ví!

Pak sedneme do auta, jako že jedeme a najednou Koušn, že tady na tom vavřínu by mohl být ten lišejník, co ho má Koušn za úkol najít (kolegové vědci na něj dělaj genetickou studii, huh!), páč jsou potřeba čerstvé vzorky. No a fakt, lišejník lecanora, je teda děsně pidi, ale našli jsme ho! Jeden u úlovků týdne, no to mě zblázni.

Mno, další úspěch výletu, tak se mi to líbí. Nyní už v klidu jedeme dál, chceme se projít ještě po Valverde. Tam dojedem během pár minut, a dokonce tu narazíme na zácpu, po ulicích chodí lidé (resp. po té jedné hlavní uličce tady), na to jsme si už dávno odvykli, a moc nás to nebaví. Ale projdeme se tu, chceme vidět aspoň ten místní kostel, Nuestra Seňora de la Concepcion. Ale jo, Valverde má atmosféru.

Ve Valverde taky dočepujeme benzín (po cestě na letiště už žádná pumpa není), a jsme příjemně překvapeni, za celej tejden jsme tu projezdili asi 50 euro, no nekup to. Je tu všechno tak blízko, že když sjíždíme k letišti, pořád máme čas a tady nemá cenu být na letišti dřív než hodinu před odletem. Těsně vedle letiště je ještě jedna vesnička, kde jsme ještě nebyli, tak jedem tam. La Caleta je útulný přímořský letovisko, a to má regulérní bazény na pobřeží. Vypadá to efektně. (Zrovna tu probíhala něco jako vodní jóga pro seniory.)

Poběháme tu trochu, Koušn najde molo, loučíme se s El Hierro!

Vrácení auta i check-in nám nezabere víc než tři minuty, letí tu teď jen naše letadlo a to bude mít na palubě tak dvacet lidí. Žádná fronta široko daleko.

Éro společnosti CanaryFly přiletí načas, nasedáme, a odlítáme deset minut *před* časem odletu. S CanaryFly jsem nikdy neletěl a takhle letět novou společností, mmm. No nejen to, k tomu ty výhledy. Ona trojice ostrůvů jako na dlani. Za námi El Hierro, kousek dál La Palma, tu je vidět Gomera a vpravo Tenerife.

Na Gran Canarii dosedáme s předstihem, vystupujeme, vyzvedávám kufr a auto (Renault Clio) a vyjíždíme. Vedle letiště se stavujeme v supermarketu nakoupit svačinku, jsou dvě hodiny a musíme vydržet až do večeře v hotelu. Teda ale tu je tolik lidí všude, byli jsme v regulérní zácpě, tuny lidí, no nevím nevím, shodli jsme se, že to jsme si fakt odvykli. Co nejrychleji tedy prcháme z města a horka pryč, což se naštěstí i na Gran Canarii dá docela snadno. Letiště necháváme za sebou a šup zpět do kopců, kde je i chladněji.

Dneska bydlíme ve vesničce Taurito na jižním pobřeží, takže jsem během letu naplánoval (fajnou) projížďku ostrovem, ať se tu Koušnem porozhlídnem. Už nedaleko letiště začíná velká přírodní památka Barranco de Guayadeque, navrhuju dát si nakoupenou svačinku tam, čili zajíždíme do hlubokýho zelenýho údolí, tu už lidi zas nejsou, uf. Nachzázíme si místo ve stínu, parkujem a dobrou chuť. A ve stínu je dokonce zima, chce to mikinku. Pak se tu trochu projdeme a Koušn nevychází z údivu, kvete tu spousta věcí, co zatím neviděl, tak si výská radostí. Například šalvěj kanárská, kterou hledal na všech ostrovech, ale našel ji až tu, a ještě ve formě candidissima (huh!).(A věděli jste, že plody šalvěje se nazývaj "tvrdky"? Tvrdka je slovo dne!! :) Nebo křivokvět slanobýlovitý, další kanárský endemit. A i hadinec, co ani nevěděl, co je zač, a to už je co říct! (Jo, večer to našel v knížce, hadinec Decaisneův) No takže tak, první zastávka na Gran Canarii a hned takový terno.

Vyrážíme dál, chceme se podívat i na Pico de las Nieves, s 1949 m n.m. nejvyšší hora Gran Canarie, kde jsem loni byl, ale byla mlha, takže bylo vidět prd. No dneska to vypadá o dost lépe! Tu Koušn šlape borovicovým lesem k vrcholu, v pozadí zas Pico de Teide na Tenerife!

Tu na vyhlídce už pár turistů je, ale na samým vrcholku už ne, lezeme tedy tam. Po schodech pomaleji, přece jen jsme skoro ve dvou tisících metrech.

No a musím říct, že bez mlhy je to tu o dost větší zážitek, vidět je do všech směrů, Gran Canaria v nejlepším světle.

A je tu příjemně, ani vedro ani zima. No a tu si musíme udělat selfie, to je taková tradice na vrcholech Kanárských ostrovů, už máme Tenerife, La Palmu, El Hierro, a teď i Gran Canarii!

Moc se tu nezdržujeme, chceme ještě stihnout západ slunce na pláži, čili je třeba sjet zas k moři. Volíme samozřejmě co nejobskurnější cestu, když už, tak už. Nejdřív po GC-600, kudy jsem jel i loni, ještě zastávka u přehrady Presa de los Hornos, odkud jsem loni zdravil Evičku. Letos je tu teda o dost míň vody, že by byla přehrada vypuštěná?

Pak se odpojujeme na silničku GC-605, což je dokonalá horská silnička, co se motá hlubokým údolím. A nejlepší na tom je, že jsme na ní vlastně sami, teda kromě jednoho cyklisty, co jsme se předjížděli.

Koušn tedy při nekonečných serpentinách trochu naříká, ale zvládli jsme to a přesně v šest přijíždíme do Taurita, kde máme hotel. Ubytováváme se a jdeme prozkoumat okolí. Je to tu turistický, takovej komplex s hotely a promenádou, ale když je to to, co člověk čeká, je to fajn.

Dojdeme až na pláž, který vypadá fajně, snad se nám tu povede se zejtra vykoupat. Dneska jsme tu aspoň krásně stihli ten slibovanej západ slunce a fajnšmekersky jsme si k tomu lehli na lehátka. 

[nakanary4]

Vpis 7 - Hory i moře, El Hierro naplno

(16.1.) Dneska jsem vstal dřív než Koušn! To se mi tu ještě nepovedlo, a to je prosím pěkně devět ráno, ten se ale fláká :-) Jak tu lozím, tak se samozřejmě vzbudí a začneme při snídani spřádat plány na dnešní den. Co jsme tu ještě nestihli je trek Camino de Jinama, což je takovej mega výstup z La Frontery nahoru na okraj kráteru, na vyhlídku Mirador de Jinama. Tam jsme sice už byli (autem), ale tahle pěší cesta, tou vnitřní strmou stranou kráteru, má bejt to pravý vycházkový terno El Hierra, protože se jde všemi těmi biotopy a dá se předpokládat, že tedy tam bude spousta kytiček, což se Koušnovi líbí. Problém s tím, jak se dostat dolů, když už bysme se vyškrábali nahoru, jsme dneska vyřešili tak, že vyrazíme a až nás to přestane bavit, zkrátka se otočíme zpět. Chceme se dostat co nejblíž lesu, takže popojíždíme z domu asi 5 minut autem a umně parkujeme v kopci na kraji úzký silničky. To mi dycky šlo.

Rozhodli jsme se tenhle trek jít ráno, když sem ještě nesvítí sluníčko, ať se neupečeme. Celá trasa odtud až nahoru by měla tři kilometry a převýšení kilometr, čili dost velký stoupání. My si dáváme za cíl aspoň polovinu trasy, resp. ujít 1,6 km na první vyhlídku El Miradero, což i tak je převýšení 521 metrů. Cítíme se nicméně dobře, plni síly, tož to půjde dobře.

Stezka se při stoupání divoce kroutí po svahu, ale je to krása.

Na tomhle treku je dobrý to, že se krajina střídá, člověk jde průrvama, lesem, po skalách, všechno je to zelený. Tu se Koušn škrábe vzhůru.

Cesta ubíhá dobře, ani mi nevadí zima, jak stoupáme vzhůru, i bez sluníčka se dost potím. Koušnovi to ale tak rychle nejde, hádejte proč.

Nicméně prej botanicky je ta stezka fakt terno. Tak třeba hadince, Koušna nadchnul tento - hadinec hierrský, endemit El Hierra! Byl na jen jednom místě podél celý stezky!

To nám ty výškový metry pěkně ubíhaj, botanikovo nadšení by se dalo krájet, to je co pár kroků něco. I mě to místy nakazí, tak si na ty kytičky musím taky šáhnout, jak to dělá Koušn. Toto je makaronézský endemit, kapradina jménem kyvor zlatý (skoro jako já!).

To je úplně jinej rozměr treku, lze aplikovat tu osvědčenou metodu pro beztrestné zastávky na oddech - předstírání zájmu o místní faunu :-) Což taky umožňuje se řádně kochat, El Hierro boduje.

Musím uznat, že výšlap fakt utekl jako voda, trvalo nám to něco přes hodinu, teda mně, Koušnovi se zastávkama dýl ;) Ale cíle jsme dosáhli, El Miradero, hurá! A už sem začíná dolejzat sluníčko. 

Já jsem se svým výkonem spokojenej, dávám si obídek, užívám si ticha lesa, výhledů do krajiny, odpočívám. 

No a jakpak se daří Koušnovi s jeho jeskyňkou, Cueva Las Pipas? (Prej když já dělám ty videa... ;)

A je to super video! A hledání jeskyňky má pokračování :)

Takže takhle my tady blbneme, jo jo. Na vyhlídce se zase spojíme a zahajujeme sestup, ten je teda náročnější než výšlap nahoru. Stezka je nerovná, úzká, a už prosvítá tu sluníčko, tak je teplo. Ale pro tu krásu je třeba něco vydržet.

Takže v nohách máme něco přes tři kilometry, ale převýšení půl kilometru tam a půl zpátky, no trvalo nám to skoro čtyři hodiny, tak to byl solidní výstup. Jsme docela zmakaný, tak by to chtělo nějakej relax u moře. Stačí říct! A stačí ujet 20 minut autem, a jsme u Charco Azul. Nacházím místo ve stínu a jdu si lehnout a inhalovat mořskej vzduch.

Tu u moře už je zase teplo, auto ukazovalo 25 stupňů, takže léto. Pláž je tu kamenitá, ale jsou tu takový ty jezírka oddělený od oceánu, kde se dá bez obav zchladit.

Ty jo a nohy mi začaly okusovat nějaký potvory! Co to je?

Tak to jsem ještě neviděl, ale šlo to dobře setřást, huh. Koušnovi se točení videjí zalíbilo, tak na Charco Azul udělal taky jedno malý, pro zájemce je tu. No a ještě jednu důležitou činnost máme na El Hierro - musíme prozkoumat ty místní velký ještěrky. Vydáváme se tedy směr Ecomuseo de Guineo, což je jednak skanzen původní elhierrský vesnice spojenej s chovnou stanicí těch ještěrek. Než začne prohlídka chovný stanice, máme chvíli čas projít skanzen. Kupuju si tu i nanuka (nic moc, ale aspoň chladil) a Koušn se zdatně ujme průvodcování podle anglickýho letáku.

(Ten stín skoro vypadal, jako bych měl kovbojskej klobouk, ale ne!) Tu je už vedříčko, takže se rádi schováváme třeba do vinných sklepů, což jsou lávový díry, kde je fakt chladněji. Holt to měli místní vychytaný. A taky bylo dobrý vidět, jak vlastně ty místní domečky vypadaly, takový pidi! No, ale hlavně jsme tu pro něco jiného, tramtadadá!

Paní průvodkyně moc anglicky neumí, ale naštěstí jsou tu cedule i v angličtině, to je sympatický. El Hierro Giant Lizard (obvykle mají 60 centimetrů!) je místní endemit, o kterým se myslelo, že je vyhynulej, ale v 70. letech je tu na jednom místě objevili a od tý doby se daří chovnej program a vrací je do přírody. Fešáci to jsou!

No tak to jsme si spokojený, že jsme i ještěrky viděli... Tak se ještě vrátíme k moři, slunce ještě nezapadá, máme čas. Honí mě mlsná, stavujem se v malým supermarketu po cestě. Tam Koušna zaujmou místní ananasy, to musíme mít!

Dneska jsme dokonce kolem jedný farmy ananasový jeli, takže to se nabízelo. Večer jsme ho zblajzli, chutnal! (I když ruku na srdce, ty azorský jsou lepší ;) Pokračujeme do vesničky Las Puntas, tady už to je nefalšovaná rozpálená africká exotika.

Místní atrakcí je hotel Puntagrande, nejmenší hotel na Kanárech. No a taky je na útesu, ha, to moře fakt bouří, to bych se asi trochu bál tu bydlet. Ale vypadá to hezky, ne že ne.

Tak čas na svačinku, mají tu pěknou promenádu. 

Odtud jsme taky zdravili Aleše na druhou stranu Atlantiku, rozděluje nás jen oceán, ahój! Takže je pěkně možný, že ty velký vlny, co sem narážejí, jedou někde od Ameriky.

Když jsme tu u pobřeží, tak to prozkoumáme pořádně. Místo pláží jsou tu ty jezírka, další je kousek odtud v La Maceta. Ochranné zdi jezírek jsou vidět, ale je nějakej bouřlivej příliv, takže to tu na koupání moc bezpečný nebude. Hezký to je, o to žádná.

Když jsme sešli dolu, ukázalo se, že je to ještě trochu divočejší, než se zdálo. Pro zájemce o video s vlnama jedno krátké zde. Poslední zastávkou, kde už bude čas i na západ slunce, jsou Charco Los Sargos. Těch výhledů na oceán, toho se snad nedá nabažit.

Tak dneska to bylo aktivní, užili jsme si to vrchovatě. Hory, trek, endemická fauna i flóra, flákání u moře. Rozjímáme při vlnách a západu slunce.

No tak to bychom pro dnešek měli, děcka! Svištíme dom, dáváme večeři a pádíme na kutě. Děkujeme za přízeň,  zdravíme z lednový Makaronézie, a zejtra ahój!

[nakanary4]

Vpis 06 - #KoušnovaTvář

(15.1.) Dneska v noci meluzína nebyla, velká úleva, spal jsem jak zabitej, probudil jsem se v devět, i přesto, že Němci, co se nastěhovali do apartmánu vedle nás, děsně chrápou (minimálně jeden z nich). Dobrou zprávou je, že je dneska snad nejtepleji, co jsme tu zatím měli, takže to bysme měli využít. Hodí se to, protože plán máme jet na východní stranu ostrova, což je poslední část, kde jsme ještě nebyli. Snídám sám, Koušn už se sluní na terase (vstal totiž už v sedm, místo v osm, páč mu nějak blbne mobil a místo místního času přeskakuje na středoevropskej :) Nakonec se sladíme a vyrážíme, nejprve do supermarketu doplnit zásoby (tam už trefíme bez navigace) a pak kolem ostrova na sever. Míjíme odbočku na letiště a po HI-30 jedeme dál na jih. Krajina je tu kanárská, řekli bysme.

Když projedeme pár tunelů (jeden dokonce jednosměrnej), auta už žádný nepotkáváme, lidi taky ne, však silnice je slepá. Krajina je nicméně parádní, moře blankytný, kamenitý pláže a v pozadí ten druhej polokráter El Hierra (v tom prvním na druhý straně oslova bydlíme).

Že je ostrov pořád aktivní a k sesuvům tu pořád dochází, vidíme na části starý silnice (než postavili tunel).

Ha, pak narazíme na kousek domova, na kterej nás upozorňovala už Evička - restaurace Bohemia! Bylo ale zavřeno.

Když jsme dojeli na úplný konec silnice a vystoupili, polilo nás horko, teploměr v autě ukazuje 26 stupňů. Nebe bez mráčku, nefouká. No tak co kdybychom sešli k moři, je tu taková cestička... (Koušn má svůj ručníkovej slunečník.)

No tak ty pláže jsou tu nějak moc kamenitý, to asi na koupání nebude. Já se kreju před sluníčkem čepicí a dlouhým rukávem, ale to musím brzo sundat. Jo a svoji opalovací padesátku jsem nechal doma (aka zkušený turista), Koušn mě zachránil svou třicítkou. Za mnou je vidět hotel Parador, prý nejlepší hotel na ostrově, kterej je ale taky super drahej. Dobrý místo má ale.

No ale pak se na nás plážový štěstí usmálo. Sice u týhle pláže měl Koušn poznámku "jen vyfotit", když jsme dorazili, změnili jsme názor. Voilá, viděli jsme skoro už všechny pláže (resp. “pláže”) ostrova, tohle je ale opravdická pláž a za nás nejlepší!

Písečná, slunečníky, mírnej vstup do moře, vlny akorát, žádný životu nebezpečný proudy. Ou jé, takže do plavek, jdeme do toho!

Je pravý poledne, čili v Africe ideální čas, kdy se bílí Středoevropané chodí vyvalit na pláž. Možná i to přispívá k tomu, že jsme tu sami, což nám ale zhola nevadí. Voda je chladivá, což se nám dneska hodí, čistá, je to skvělý! Koušne, pojďme si udělat selfie! Jo a bacha vlna! (#KoušnovaTvář)

No dobře, dobře, dal jsem mu pak ještě jednu šanci, to už se povedlo ("Tvař se normálně.")  #KoušnovaTvář aka model!

Koupání parádní, to mě hodně bavilo, strávili jsme tu skoro tři hodiny, snad nebudeme večer červený jak raci. Taky jsme tu poobědvali pod slunečníkem a výhledem na vlny. Cachtali jsme se, trochu plavali, Koušn se zas nechal meditačně kolíbat vlnama. 

Za dobu, co jsme tu byli, se tu mihly asi čtyři osoby, dycky jen vykoupat a pryč. Na to, že tohle je fakt jediná regulérní pláž ostrova, tu nacpáno není :-) A je nejen jediná, ale i takhle pěkná. Navíc jsou tu sprchy, ty slunečníky, to mi maximálně vyhovuje. No tak toto byl rozhodně highlight, z vody se mi nechtělo! Ale je pravda, že pak už nám ve vodě bylo trochu zimička, i když podle aplikace má dvacet stupňů... Kolem třetí se balíme a svištíme výletit dál, chceme si udělat malej hike nahoře na okraji kráteru. Po cestě míjíme vesničku Puerto de la Estaca, kde je jedinej přístav ostrova. 

Za přístavem následuje prudce stoupající silnice do hlavního města, Valverde. Kromě toho, že tu teď vede pohodlná silnice, se mnoho od časů, kdy tu byl Isherwood, nezměnilo. Silnice se pořád klikatí, Valverde je pořád ospalý. Ve zmiňovaný povídce Isherwood psal:

"Crammed into a rickety motor-bus, we roared up an alarming corkscrew mule-track to Valverde, the capital village, which lies fifteen hundred feet high, in a perpetual Scotch mist. (...) The rest of the time in Valverde we were in a state of convalescence: I tried to understand three-year-old Cuban newspapers. Heinz played billiards with the village notables. The rain seldom stopped for longer than a quarter of an hour.”

Vlastně něco jinak je, my dneska máme ve Valverde nebe vymetený (a zprávy se k nám dostávavaj rychleji než prostřednictvím tři roky starejch kubánskejch novin:). 

Míříme dál do kopců, chceme se totiž podívat na chloubu El Hierro. Koušn má trasy v malíku, takže parkujeme na vybraným místě a vyrážíme po červený. Jsme zpět v horách, teplota zase spadla na patnáct stupňů. Ale jinak počasí pořád paráda.

No a pak se nám otevře výhled na ten poklad, hydro-větrná elektrárna Gorona del Viento. Tu je horní nádrž a větrný elektrárny ekologickýho systému výroby energie. Místní tomu říkaj "Garoe tree of the 21 century", podle toho stromu, co jsme viděli včera, co "vyráběl" vodu pro místní obyvatele. 

Když fouká, a na El Hierro pořád někde fouká, vrtule generujou dost energie pro celej ostrov. Když fouká moc a je nadbytek energie, přečerpává se voda ze spodní nádrže do horní větší, u který stojíme (mmch má objem 380 tisíc kubíků). A když zase málo fouká, pouštěním vody do spodní nádrže se generuje potřebná energie. Ostrov není závislej na dodávkách energie zvenku, zejména nafty pro dieslový generátory. Systém nabíhá postupně, loni se tak podařilo pokrýt přes polovinu spotřeby ostrova... Zajímavý, to El Hierro! Jedem dál, když už jsme v horách, máme v merku další hike nedaleko, u vesničky Isora. Parkujeme u hřbitova (Koušnovi jsem tam zakázal jít, po zkušenosti z Tenerfie) a vyrážíme na dvoukilometrovej okruh. A hned tu máme botanickou zajímavost, pozná to někdo? (Ani Koušn to hned nevěděl!) 

Nápověda, jde o kanárskej endemit. Pak už dorazíme na Mirador de Isora, krásná členitá vyhlídka na pobřeží, kde jsme se ráno koupali, který je teď asi kilometr pod náma přímým srázem. 

Je tu sice jeden trek, kterej vede přímo dolů, má vzdálenostně jen necelý tři kilometry, ale převýšení fakt ten kilometr, takže to si necháme na jindy. Dáváme se po žlutý na kratší okruh po vrstevnici, ty chodníčky tady mě baví! 

Teda jako všude nejsou chodníčky, páč eroze, takže jen tak udusaná cestička, která už skoro visí ve vzduchu. Tu jsme šli a soustředili jsme se na každej krok.

Tohle je taky úrodná oblast, políčka oddělený kamennejma zídkama, furt slyšíme ovce nebo kozy. Taky tu rostou mrtě opuncií, co sem sice nepatří, ale zrovna krásně plodí, tak si trháme. 

Už se blížíme do pozdního odpoledne a chceme na západ slunce dojet na vyhlídku La Peňa, kde jsme byli předevčírem (myslím). Tak sedáme po treku do auta a z Koušna vyleze, že jsme nedaleko toho posvátnýho stromu, kde jsme byli včera. Ne že by ho okouzlil ten, ale chce přece jen paní vrátit ty dvě eura, o který se okradla, když mu nákup špatně naúčtovala. Aha, takže odsud vítr fouká. No je to fakt jen šest minut odtud, takže jedeme. A tyhle jízdy krajinou, to můžu.

Koušn má štěstí, je tu ta stejná slečna, co včera. Takže jí s pomocí translatoru vysvětlí, o co jde, ona pochopí, poděkuje, a máme vyhráno! Slečna je spokojená, Koušn provedl dobrej skutek na druhou, jeho svědomí má klid, a takhle radostně teď vypadá! Tak to stálo za to. #KoušnovaTvář ! 

Tak teď můžeme v klidu na západ slunce. Ještě máme chvilku, tak projíždíme lesem, hledáme ještě místa, kde bysme se mohli porozhlídnout. Ale zároveň jsme po tom dnešním koupání trochu líný, takže autoturistik par excellence. 

Na La Peňu přijíždíme včas, bereme si ňamky a jdeme se uvelebit na lavičku, co už máme vyhlídnutou od posledně. A takhle se smějeme na sluníčko a ono na nás. 

No a jde to rychle, během čtvrt hoďky je vymalováno. Západ slunce nad El Golfo. 

Dneska si k večeři znalecky dávám ploskozubce, už to znám, takže mi chutná ještě víc než posledně. K tomu pivečko, to nám to jde od ruky. Večery trávíme klasicky probíráním dne, tříděním fotek a psaním blogu. 

Koušn fotky nahrává na mapy.cz a pomáhá tak dalším cestovatelům, bohulibá činnost, a že už tam těch fotek z El Hierro má! (K shlédnutí zde) Tak děcka, my se dneska loučíme, Koušn předvedl svých mnoho tváří, a tu se jde na kutě. Děkujeme za ohlasy, linky na blogy (slibujeme přečíst hned jak přijedem dom a těšíme se!), ahój!

[nakanary4]

Vpis 5 - Na El Hierro už jako doma

(14.1.) Dneska v noci to bylo zajímavý, asi ve čtyři nás probudil hluk, kterej jsme nedovedli hned identifikovat. Ukázalo se, že venku děsně fouká, takže zvuky jsou kombinace nárazů větru, meluzíny, vrzajících dveří, a padajícího nábytku na terase. Koušn prej nejdřív v úleku myslel, že jde o sesuv půdy, jak se tu o tom pořád bavíme, takže pak s úlevou zjistil, že jen fouká. No takže nezbylo, než zas usnout, ráno sice pořád foukalo, ale už to bylo lepší. A taky bylo zcela jasno! No tak to si přímo říká, abysme zkontrolovali (jako oba předchozí dny) vyhlídku Mirador de la Llanía. Čili vyjedem na hory, jako je slunečno, ale fouká studeně, a to i ve vavřínovým lese. Ale jsme v lese, takže jsme spokojení, ranní hike a Koušnovo selfie (se mnou!).

Když dojdeme na mirador, jsme spokojeni, konečně vidíme celej ostrov tam i zpátky, tak takhle vypadá El Hierro z 1360 metrů nad mořem. 

Dlouho se tu nezdržíme, dneska budeme prozkoumávat sever ostrova, takže pokračujeme po HI-1 právě tam. Jsme opět na náhorních planinách, je zeleno, tu dokonce rostou eukalypty (krásně voní! I v autě, Koušn si lístek rozemnul), v pozadí městečko San Andrés (který je zhruba ve stejný vejšce jako Boží Dar v Krušnejch horách!).

Pak jedem trochu víc do přírodního nitra ostrova, sjíždíme z hlavní silnice (kde jsme stejně potkali asi jedno auto) na šotolinu, el hierrský venkov.

Dnešní druhou zastávkou je svatý strom Garoé, daleko od všeho, v horským údolíčku. Tady se dokonce platí vstup, místní ekonomiku rádi podpoříme. Sestupujeme cestičkou dál, je kouzelně.

A v jedný vykouslý skále - strom! Tohle je teda už jinej, páč ten původní strom (Ocotea Foetens) prý v roce 1610 vyvrátil vítr, ale původní elhierský obyvatelé (Bimbačové /Bimbaches/) ho uctívali jako zdroj vody, kterou dokázal vysrážet z mlhy a která se ukládala v jezírkách pod stromem. 

Jezírka jsou tu dodnes, nově se tu občas objevují turisté, však aby ne, je tu na planinách pěkně. (Koušn si pak ještě kupoval suvenýry, ale paní mu to špatně naúčtovala, takže se okradla o dvě eura. No a pak Koušn celej den vymejšlel, že se sem musíme vrátit...šlechetnej chlapec. No uvidíme, jak to dopadne ;)

Když odtud jedem polňačkou zpět k silnici, Koušn si všimne ještě jedný památky v mapě - La Albarrada. Vůbec netušíme, co to je, ale zní exoticky, tak zastavujeme a jdeme na krátkej hike. Ha, ukáže se, že jde o pozůstatky jedný z nejstarších osad na ostrově. Schovaná v srdci ostrova poskytovala bohatý pastviny i úrodnou půdu, zároveň byla uchráněna před nájezdy pirátů. Dneska tu mezi ruinama pobíhaj ovce, ale stejně to tu na člověka dýchne. Takovýhle náhodný zastávky jsou super!

Už je ale čas se ohřát, tak se přehoupneme přes průsmyk a sjíždíme přes hlavní město ostrova (Valverde) k severnímu pobřeží, kde je i letiště. To ale pro tentokrát mineme (resp. letadlo, co jsme chtěli fotit, už přistálo, asi mu foukal dobrej vítr), takže jedeme do městečka Tamaduste, který je za letištěm a kde chceme na vyhlídku. Jedna je hned u vjezdu do města, kde jsou i židličky. Tohle je místní zátoka, kde se dá koupat.

Tamaduste vypadá jako prima středomořský pidi městečko, v lednu je tu mrtvo a líno. Náš cíl cesty je za městem, takže parkujeme a vyrážíme na hike. Tu už je vedro, byť pořád trochu fouká, tak si necháváme mikiny - chrání proti slunci i větru :-) Krajina je tu už typická kanárská.

Máme před sebou asi kilometr lávovou krajinou, je tu ale prima stezka. Slunce fakt peče.

Na konci pak za balvany najdeme místo, kde nefouká a dáme si oběd, s výhledy na oceán a racky. Koušn se tu natolik vyhřeje, že chce vyzkoušet koupání v oné zátoce v Tamaduste. Jelikož se blíží přílet dalšího letadla (sem toho holt moc nelítá, tak čtyři malý letadla za den), tak ho nechám na pospas moři a jedu k letišti spottovat na vyhlídlý místečko. Ukáže se, že tu nejsem sám, už jedno auto tu parkuje. To mě překvapí, páč tu nikdo, kdo nejde spottovat, určitě jen tak nezastaví. Auto okukuju, snad to není nějaká ostraha. Když se letadlo objeví na obzoru, vystupuju s foťákem, a z druhýho auta týpek taky! Ha, hned se vyptává, odkud jsem a jestli jsem spotter a tak. Ukáže se, že je to taky spotter! No to mě zblázni, takhle na El Hierro? Jmenuje se Hector, je z Tenerife, a na El Hierro je pracovně, tak toho využil k focení. Ptal se taky, jak tu jsem dlouho, a málem ho kleplo, když jsem říkal "four weeks", ale pak se vysvětlilo, že jsem říkal "full week", protože co bych prý na El Hierro dělal měsíc :-) No já to říkám pořád, při spottování se nejlíp seznamuje! Vyměňujeme si kontakty, Hector musí jet, tímhle letadlem zas odlítá. A jak si spotteři vyměňujou kontakty? Ukážou si svoje fotky na leteckých serverech.

Přejedu blíž k letišti, ať se mi líp fotí i odlet, se spottováním toho jednoho letadla jsem spokojenej, víc tu z toho asi nevykřešu.

Hector mi ještě prozradil, že ten dnešní vítr je neobvyklej, a proto přistávání ze severu, jak se to děje dneska, je naprosto unikátní. Aha, no vida, tak to jsem se dobře nachomejtnul... Balím fidlátka a rád sedám do auta, na tom sluníčku se fakt moc bejt nedá, už to pálí. Vracím se do Tamaduste (to jsou asi dvě minuty jízdy), Koušna najdu vykoupanýho, jak se suší na sluníčku u zátoky se svým adhoc slunečníčkem.

Na koupání je zátoka vybavená, schody do vody, dřevěná promenáda, trochu si to tu obejdu, já to na koupání nevidím.

Koušn taky říká, že to je docela studený, byť si zaplaval a pár lidí se tu koupe. Já si tedy smočím lejtka, pak si tu pěkně lehnu a odpočíváme. Nevydržíme to ale dlouho, jsme holt hejbací. Máme na severu ostrova ještě dvě místa u moře, kam se chceme podívat, a slunce pozdního odpoledne k tomu svádí. Vyrážíme přes kopec na asi dvacetiminutovou jízdu, je to tu hornatý, silničky klikatý, a taky sucho.

V dáli vidíme ostrovy, nejspíš La Palmu, měla by taky bejt vidět La Gomera. Nejdřív dorazíme do Charco Manso, další zátočka, kde se v létě dá dobře koupat (pláže tu fakt nejsou!), ale takhle v lednu a při větru jsou vlny i tu. 

Ani tu nikdo není, tak to aspoň využíváme k procházce po lávovým pobřeží, tyhle výspy nás baví. 

Moře bouří, vítr duje, vzduch je jako břitva, tu už zas vedro není. Romantika každopádně.

Nevědomky hrajeme takovou hru, kdo se dostane blíž k vlnám. Tu se povedla Koušnovi parádní fotka!

Koušn nicméně hru vyhrál, tak dlouho zkoumal jeden hučící průduch, až moře vyšplouchlo tak mocně, že skončil chudák celej mokrej, ždímat se muselo.

Slunce téměř zapadlo, takže čas se vypravit ještě na poslední místo dnešní cesty, přejíždíme pár kopců vedle do Pozo de Las Calcosas. Zase útes, a teda prudkej, všude cedule že pozor na sesuvy a padající kameny. Ha, no kde najít lepší místo na postavení domu!

No ale kvůli tomu tu nejsme, z útesu se dá sejít prudkými schody dolů k moři, kde je takovej polopřírodní bazének. Využili tvar lávy, dostavěli kus zdi a voilá, jezírko, kde se dá koupat bez ohledu na velikost vln. V takovým jsem se chtěl dycky koupat!

No ale dneska už to nedám, přece jen slunce už skoro zapadlo a začíná bejt zase zimička.

Vracíme se tedy nahoru do auta, dneska jsme nachodili lehce přes deset kilometrů, takže to bylo takové volnější. Chtěli jsme se stavět ještě na vyhlídce nad Fronterou na západ slunce, ale to stihlo zapadnout nějak rychle, tak jedem rovnou dom. Tradiční zastávka na večeři (dneska jsem si dal tradiční španělskou paellu, s pivečkem ;). Už fouká míň, tak snad se bude spát dneska lépe. Jo a ještě jeden obrázek El Hierra jsme našli, nějakej vědeckej, ale jasně ukazuje, jakej má tenhle ostrov ve skutečnosti tvar. Srdce! 

No, tak jde to tu dobře. Po večeři jdeme ještě na terasu zkontrolovat hvězdy, oživuju aplikaci a hádáme se, zda je to Venuše (aplikace říká, že ne). No stačí nastavit, že na hvězdy nekoukáme na Zélandu, ale na Kanárech, a najednou aplikace potvrzuje Koušnova slova - je to venuše! :-) Tož tak. Děcka moje, po těch pár dnech už se tu začínáme orientovat, víme kudy kam, kde se napapat, holt už se tu začínáme cejtit jako doma a je to fajn. Tak dobrou noc!

[nakanary4]

Vpis 4 - Slunečné Malpaso

(13.1.) Hned když jsme ráno vstali a podívali jsme se z okna, bylo jasný, že nastala změna - na horách nebyly mraky a zdá se, že to vydrží. Tím je plán danej, musíme se vypravit na nejvyšší body ostrova, co chceme vidět. El Hierro nás doteď napínalo, jestli se někdy počasí umoudří, ale ten čas nastal. Po snídani vyrážíme směr masiv, ale z druhý strany, čili nejdřív do toho novýho tunelu, co jsme jím přijeli po příletu.

Záhy z HI-5 uhneme na HI-10, abychom se dostali na Mirador de la Peňa, jednu z prvních vyhlídek, co jsme měli v merku. Je na úplným kraji toho masivu, kterej El Hierro rozděluje vejpůl, takže by odtud mělo bejt to údolí El Golfo, kde bydlíme, jako na dlani. Od moře jsme se vyhoupli do 700 m n.m. a počasí zdá se stále drží, yay. Vyhlídka vypadá jako botanická zahrada.

Je tu i restaurace, ta je takhle brzo (sic) zavřená, ale výhledy má vyhlášený, a ty tu jsou. Tady cestovatel a kousek ty prosklený restaurace je vidět za mnou.

No a ten výhled, ten máme, jsme těsně pod mraky, uf! (Zhruba uprostřed fotky je vidět vjezd do toho tunelu.)

Jsme tu docela dlouho sami, tak se kocháme, a když se objeví další turisti, tak popojedem. Koušn hlásí, že nedaleko je kaplička ve skále, Ermita de la Peňa, tak pojeďme tam. Fiátek funí, a dneska si teda zafuní, sápeme se o desítky metrů vejš. Trochu se obávám počasí, ale mraky se rozfoukávaj. Jedeme podle mapy uzounkou cestičkou lemovanou zídkama, tu bych nikoho potkat nechtěl. Když dorazíme na místo, kaplička nikde, ale krásně, to tu je.

(Vlevo v moři jsou tam dokonce vidět ty Roques de Salmor, poslední místo, kde žijou ty velký místní ještěrky, těm se taky ještě musíme věnovat.) No ale teď kaplička, fakt tu je, ale úplně schovaná ve skále!

Prý tu je proto, že dávní místní obyvatelé tu začínali náročnou a nebezpečnou cestu z planin do údolí, protože dvakrát za rok se museli stěhovat kvůli klimatickým podmínkám, aby se mohli uživit na svých políčkách a pastvinách, takže tudy štrádovali se vším, vč. dobytka a dalšího zvířectva. Tahle stezka začíná hned za kaplí, tak se tam musíme vypravit. No a fakt že jo, je to úzkej chodníček, co je nalepenej na skále a vine se až dolů k moři. Líbí!

Podloží tu ale není stabilní, však víme, že celý to údolí El Golfo vzniklo zhroucením třetiny ostrova do moře. Takže kamení tu padá, dodneska. Huh.

Není divu, že si místní stavěli kapličky a prosili bohy o bezpečnej průchod... Horní konec stezky jsem prošel až na druhou stranu, aha, ono se na ní nesmí. No ale od kapličky cedule nebyla!

No prošli jsme si jen kousek, představa, že to museli jít až do údolí nebo z údolí, se všema těma věcma, to nechápu. No ale zaujala nás jiná věc, kde jsou jako ty planiny, z nichž chodili? Míříme po horním okraji El Golfo dál na jih, chceme se podívat na vyhlídku Mirador de Jinama, o který průvodci taky mluví v superlativech (dneska to bude hodně o vyhlídkách ;). Mapa nás tam vede oklikou po hlavní cestě, ale podaří se nám vychytat zkratku (HI-120). No a jaký je naše překvapení, když se objevíme na lehce zvlněnejch planinách, plnejch zelenejch pastvin a slunce. To jsme tu teda nečekali!

Tady je to teda parádní, míjíme krávy, koně, ovce, Koušn hned spřádá plány, jak by se tu živil pastevectvím... To je zcela jiný El Hierro, než jsme čekali. Jsme teda taky vysoko, tyhle planiny jsou ve výšce téměř 1200 m n.m., ale díky tomu se tu i drží vlhkost z mraků. Za chvíli jsme u vyhlídky Jinama, parkujeme a vyrážíme dál pěšky po kamenitý cestě. Teda vyhlídek jsem už pár viděl, ale jestli tahle nepatří k těm top, tak už nevím, nádhera. A počasí dokonale spolupracuje!

Za pár desítek metrů trochu zklesáme, čili jsme za tím chladným větrem, dá se tu sednout a užívat si výhledy. Vytahuju i svačinku, usedám, tam na tom kameni jsem já! Městečko vpravo je Frontera, kde bydlíme.

Posilněni a užasnuti pokračujem v krasojízdě. Vracíme se k autu, hlavním cílem dnešního putování je nejvyšší hora ostrova, míříme tedy dál na jih. Po cestě zastávka u kráteru Fireba, dá se sejít až dovnitř, ale na to se nám zdá moc horko (jak najednou je modro) a všechno je stejně vidět. Holý stráně na slunci, a zalesněný stinný svahy. A fotíme vyhlídky :)

Tohle bylo asi jeden a půl kiláku, ono se nám to po těch krátkech trekách nasbírává. Začínáme se shánět po místě na oběd, jsme zaparkovaný u borovýho lesa, tak tady?

Jo, ta lavička pod stromem to jistí, dobrou chuť!

Jsme nedaleko vyhlídky La Llaína, která nás včera tak nadchla, tak se chceme podívat, jak vypadá, když konečně nejsou mraky. No ale jaký je naše překvapení, když se na ní vydrápeme, že nad náma sice mraky nejsou, ale údolí, který jsme včera tak pěkně viděli, je zcela zahaleno.

Když přijíždíme téměř k cíli dnešní cesty, v mapě nás zaujme ještě památník "Arado del socialismo", to vůbec nevíme, co si pod tím představit. Parkujeme na kraji prašný cesty a vydáváme se do kopce. No a hele!

Nejdřív nás napadá, zda to není kladivo a srp, ale pak se dočteme na internetu (kolem žádná cedule není), že zde v geografickým centru ostrova je umístěn stylizovaný pluh - památník euforie z konce 70. let, kdy byla země po smrti Franca okouzlena vidinou socialismu. Co se tu člověk všechno nedozví! K vrcholu cesty i ostrova je to odtud kousek, po prašný cestě stoupáme dál, pak auto odložíme a jdeme dál pěšky. Krajina je zase vyprahlá, slunce peče, ale fouká studeně. Něco z těch kopečků musí bejt vrchol!

It is hot here and very dry. Three cinder-hills rise from the desert of sand and pumice-stone. One of the cinder-hills must, we knew, be the highest peak on Hierro - but which? They all looked much the same size. 

To psal o nejvyšším vrcholu El Hierro v jedný svý povídce Christoper Isherwood, kterej na Kanárech ve 30. letech žil (je to ve sbírce Exhumations, co vyšla v roce 1966, s. 212), a připadáme si úplně stejně. Jen teda my to máme snazší, na tom nejvyšším vrcholku je dneska vysílač :) Tadá!

Je odtud skvělej výhled, to je pravda, oceán je vidět na všchny strany. Jen z tý západní se údolí halí v mlhách, co ale nemaj šanci vystoupat vejš než hrana hor, kde je sfoukne vítr. Vaří se to jako v kotli. Jo a taky v dáli tam na obzoru jsme viděli Pico de Teide na Tenerife!

Odpočinuli jsme, nabrali síly, zarozjímali. Já tu myslel na toho Isherwooda, kterýho registruju od doby, co jsem si zamiloval film Single Man. Isherwood kolem poloviny 30. let žil se svým tehdejším partnerem právě na Kanárech. Znalost prostředí využil i ve svý práci, třeba když v padesátejch letech, když psal román "The World in the Evening", jehož klíčovou část tvoří milostný drama dvou mužů odehrávající se na Gran Canarii (mám rozečteno, líbí!). O Kanárech psal ve víc pracích, třeba v tý sbírce "Exhumations", kde v jedný povídce stráví hlavní hrdinové několik dní na El Hierro. 

"It is the smallest of all the islands - a last, tiny volcanic crumb of Europe, cloud-bound and desolate, at the very verge of the tropics." 

Tak popisuje El Hierro Isherwoodův hrdina. Sbírku jsem si před cestou půjčil a pročetl, mno, je to zajímavý propojení osudů a ostrovů... My jsme teď už vysušení a opálení, chceme zpátky do lesa, domů se nám totiž ještě nechce. Vracíme se tedy do toho lesa, kde jsme zakončili včerejší den a kde je spousta dalších tras, co jsme neprozkoumali. Je teda zajímavý, jak ten les vypadá jinak, když svítí slunce!

Pořád je to zelený, vlhký voňavý, ale to mlžný kouzlo, který k vavřínovejm lesům patří, to tu dneska zkrátka není.

I tak si dáme okruh asi 3,5 kilometru a je to tu v kopcích, takže se solidně protáhneme (dneska aplikace ukazuje celkem 12 km). No a když takhle svítí slunce, tak si říkáme, že se musíme vrátit do hotelu, abysme viděli, jak je to naše město osvícený, mysleli jsme, že nad Fronterou se mraky nikdy nerozpustí... Když začneme sjíždět zpět do údolí, Koušn si ještě po cestě všimne jedný kapličky, kde bysme se mohli zastavit na krátkou vycházku. Neodoláme. Parkujeme u silnice a prudkou stezkou lesem zase stoupáme, jsme nezmaři. Během deseti minut jsme na místě, další čarovný místo, Ermita de San Salvador.

Jinak Koušn pořád po cestách poskakuje a vykřikuje, jak naráží na různý botanický objevy, v posledních dvou dnech hlavně lišejníky, jsem tak stačil pochytit. Těm se totiž v těch vavřínovejch lesích daří... (takže úkoluje kamaráda lichenologa, aby nám určoval, co jsme tu našli). Plus cokoli, co by se dalo vyfotit na mapy.cz a musí se nechat, že El Hierro tam bude teďko pokrytý zejména díky Koušnovi (fotky už tam jsou!). Vracíme se zpět k autu zas vavřínovým lesem, ah, to bych si nikdy nemyslel, že mě nějakej les takhle nadchne. Zvlášť ty vavřínový, co jinde na světě nemaj!

El Golfo osvícený sluncem, už jsme skoro doma, nebe vymetený, El Hierro nás dneska velmi potěšilo.

Konečně tedy můžeme plně využít terasu na našem domě, kde jsou zákoutíčka s křeslama, stolkama, nebo takhle posteli, na sluníčku!

Tak se tu poválíme, odpočineme, však si to zasloužíme. Večer se teda ještě vyškrábneme na večeři, chtěl jsem zkusit další restauraci (co doporučoval průvodce), ale ta měla zavřeno, tak se vracíme do naší osvědčený a dáme si, co známe (já pivo :-). No tak slunečný den, to je za plnej počet bodů! My jdem zas na kutě, spát a přemejšlet o světě, na to jsou ty dovolený prima. Dobrou!

[nakanary4]

Vpis 3 - V nejjižnější Evropě!

(12.1.) Spí se tu naštěstí dobře, ono to v tom klidu a tichu snad ani jinak nejde. Naše vesnice je v kopci nad oceánem, takže z jedný strany výhled na moře, a z druhý do těch věčně zamračenejch vrcholků El Hierro. Ráno na terase.

Jde nám to asi trochu pomaleji než včera, ale vůbec to nevadí, nemáme pevnej plán, jen cíl - jižní cíp ostrova a okolí městečka Restinga. Nakonec přece jen vyjedem, dneska se nám zdá trochu tepleji, ale ten pocit rychle přejde, volíme totiž cestu přes kopce uprostřed ostrova, takže jsme záhy zase v tisíci metrech nad mořem. Projíždíme opět pásmem mraků i laurisilva, to se mi líbí čím dál tím víc. První zastávkou je kempová oblast Hoya del Morcillo, kde auto ukazuje deset stupňů, tak se zas přioblíkáme. Téhle atrakci říkáme slon.

Ten borovicovej les je krásnej, stromy jsou veliký, a některý ohořelý, trvanlivý!

A taky je tu na elhierský poměry velký lákadlo - mapa ostrova složená z klád, píšou o ní i v průvodci. Hezkej nápad! Je tu i letiště!

Největší zářez byla ale cedulka, která označuje místo, odkud vyrazil na první cestu z Evropy do Jižní Ameriky horkovzdušnej balón, v roce 1992! Letectví neunikneš ;)

Bylo tu i pár kempařů, má to být jedinej kemp na ostrově, takže opravdu jsme mimo sezónu. Poprocházíme se tu a sjíždíme níž, ať už se ohřejem. Projíždíme městečkem El Pinar, kde si Koušn vyhlídl místní vinařství Bodega Elysar, že by si něco koupil. Už to probírá s panem vinařem.

Pak už najedem na silnici HI-4, jedinou spojnicí ostrova s městem La Restinga, což je taky snad jediný město na břehu moře, čili i nejníže. Už jsme v pásmu suchých lávových polí a je tu i Volcanological Interpretation Center, tak tam se musíme stavit. Malý, dobře udělaný centrum má všude kolem lávový tunely, měsíční krajinka.

V expozicích jsme se dověděli spoustu věcí, třeba že El Hierro je milion let starý, čili je nejmladší z Kanárskejch ostrovů. Nebo že pomalým lávovým erupcím se říká "havajský", no vida! Dvě budovy obsahujou zábavný interaktivní výstavky a taky info o poslední místní erupci v roce 2011.

Když jsem zahlcen, jdu si ven dát svačinku, místní placku. Sladká, ale s kořením, a děsně sytá. Jednu nám dala i Ajurvéda na uvítanou.

Pak už sjedeme až k moři, v uších nám lupe, přece jen je to převýšení. Je to tu úplně jiný než v kopcích, sucho, prokukuje sluníčko.

Jako první naši zastávku na pobřeží vybíráme pláž Tacorón, dole je malý parkoviště, pak stačí jít kousek pěšky pod útesy, uprostřed Koušn.

S místem, co jsme si našli na svačinku, jsme si spokojeni. Nevím, jestli bych tomu úplně říkal pláž, ale u moře to je. A jako vždy, uprostřed Koušn!

Chvilku si i čachtáme nohy v jezírkách, moře je na týhle straně ostrova celkem klidný, vlastně má bejt nejklidnější vůbec. Když se ale schová slunce, vypadá přesto hrozivě. Koušn přesto hopskal po skaliskách.

Bavilo nás to, tak tu máme i videjka.

Pak se Koušn odvážil ještě dál, to už jsem se trochu bál.

Z mapy jsme věděli, že podél pobřeží má vést stezka k jeskyním, Cueva del Diablo. Ta včerejší jeskyně nás nadchla, tak si slibujeme něco podobného. Prvním úskalím je vydrápat se na stezku, která není dole u moře. Koušn jde napřed.

Já jsem v těsném závěsu, byť stezka tu není a sutina jezdí.

Odměnou za kamzičí skákání nám je velký přírodní jezírko, co je poměrně vysoko nad mořem. Magický.

No a pak se nám cestička ztratí úplně. Měla by vést někde tu. Jako je to tu krásný, ale...

Nějak asi nejsme zas takový blázni...

Tak se raději vracíme odkud jsme přišli, máme v itineráři ještě další chuťovky dneska. Třeba hned za Playa de Tacorón má být menší Playa Roja. Zabočujeme tam, z asfaltky to není víc než třista metrů, ale je to po šotolině, která je navíc dost vymletá, tak je to pro naši Pandu dost rallye, asi sem zapomněli dát značku, že je to taky jen pro 4x4 :) Parkovišťátko (resp. konec cesty) najdeme raz dva, balíme se a jdem. Jsme pod obrovským útesem, kterej teda moc stabilně nevypadá, zato je krásně červenej. A ta plážička malinká, kam jdeme, je hned tu pod náma. Já na stezce.

Sejít až na pláž je trochu výzva, ale dáme to, je to pár metrů čtverečních obklopenejch balvanama, který spadly z útesu. Má to kouzlo, ne že ne.

A jsme tu sami, proč asi? :-) No ale dobrej pocit tu z toho nemám.

Koušn se tu smočí, já odolám, zdržovat se tu moc nechci, tak to tu neprotahujeme. El Hierro tedy opravdu není plážová destinace, to už La Palma byla lepší v tomto směru. Dáme si ještě trochu rallye, abysme se dostali na hlavní cestu a míříme konečně do La Restingy, potápěčský vesničky. Nemám od ní velký očekávání, ale vidět ji chceme. Je zaklíněná pod skalama, hned u moře. A konečně naplno vykoukne slunce. A hle, je to tu kouzelný!

Dáme si další sváču ve stínu slunečníku, s vyhlídkou na pláž. Když si tu takhle štrádujeme, zaslechneme starou paní, co telefonuje - slovensky! Ha, tak se zastavíme a paní ráda pokecá. Prý tu bydlí, nejlepší místo na El Hierro, slunce, teplo. Musíme jí dát za pravdu, teplo tu fakt je. Konečně mám pocit africkýho slunce. No a přitom jsme, aspoň politicky, pořád v Evropě. A rovnou na nejjižnějším bodě Evropy!

Nasáváme teplo, až skoro vedro. Lidi se tu i koupou, šnorchlujou, voda je průzračná, Koušn dokonce zahlídne sépii, co ji včera večeřel! Zkouší ji vyfotit a pak je třeba zkontrolovat, jestli se fotka povedla. Jenže slunce tu tak peče a stín není, tak je třeba si ho vyrobit.

Vesnička má svoje kouzlo, i když teď je poloprázdná, fakt to tu asi žije hlavně v létě, kdy je tu plno potápěčů, který sem láká podmořská rezervace. Ono i to šnorchlování by šlo, měl jsem si vzít nádobíčko. No to nám to jde pěkně od ruky, začínáme bejt maličko uondaný, a to nás čeká ještě trek vavřínovým lesem. Po procházce městem a po obřím vlnolamu se sáčkujeme zas do (vyhřátýho) auta a vracíme se zpět do mlžnejch kopců, kde se shodujeme, je nám přece jen líp. Během půl hodiny jsme na parkovišti u Fuente de la Llanía, vylejzáme z auta a hodně rychle se oblíkáme, je  tu devět stupňů a pofukuje. Nedaleko nacházím hůl, jsem pánem hor!

Začínáme na mirador de la Llanía, která je téměř 1400 m n.m. a zatím jsme ji měli dycky v mlze. Když dojdeme k okraji - hurá, mraky se protrhaly! Výhled na EL Golfo a dozádu až na kraj El Hierro, kde jsme včera zakončovali výlet.

Naše radost netrvá dlouho, doslova během několika vteřin stejnej výhled vypadá takhle.

Ale stihli jsme tu aspoň videjko. (Aha, tak do jednoho vpisu jich lze nahrát jen pět, víc Tumblr nenechá. Budu vědět pro příště. Čili na tohle jen ten link výše, snad funguje.)

Je tu několik značenejch cest a okruhů, všechny v lese, tohle je poklad El Hierro. Ze samotnýho vršku sejdeme trochu níž, přes planinu s vřesy, les je vidět kousek za Koušnem.

No a teda, ty vavřínový lesy mě dostávaj čím dál víc. Tichý, zelený, tmavý, voňavý, vlhký, exotický, mě to baví!

Máme před sebou asi tři a půl kilometru, dneska jsme nachodili celkem téměř 14, což v tomhle prostředí, ah!

Zpočátku po cestě nebyla mlha, tak si Koušn trochu stěžoval, že pravej vavřínovej les musí mít mlhu. No netrvalo dlouho a dočkali jsme se i jí.

A nejen mlhy, ale i tmy, protože už je po šestý hodině, takže to bylo dvakrát tak exotický a strašidelný. Link na video.

Nic nám to ale nebránilo v tom, abysme si to užívali. Koušn dokonce objímal borovice, co se zatoulaly mezi vavříny. Tahle musela bejt hodně stará.

To bylo celý tak magický, boží! Vavřínovej les se vrací a stupně vítězů a to byl dnešní highlight! El Hierro pořád dobrý, pořád lepší! Dobrou noc!

[nakanary4]

Vpis 2 - Z mlžných vrcholků až pod zem

(11.1.) Hlučnou vesnicí naše Frontera tedy rozhodně není, občas zaštěká pes, ale jinak nic. Spalo se tedy báječně a po devíti hodinách spánku vylejzám do růžova. Nespěcháme, chystáme snídani, papáme, kecáme, plánujeme, naše apartmentová kuchyně.

Tuze pěkný ráno. Koukáme na kopce a tam je teda pořád mračno, takže asi na nejvyšší horu to dneska nevypadá... No uvidíme. Detailně plánovat se tu nemusí, to je výhoda malejch ostrovů, prostě se vyrazí nějakým směrem a dříve nebo později člověk narazí na místa, co za to stojí. Koušn to tu bude řídit, jako dycky, takže začínáme cestou přímo vzhůru na okraj kaldery. Stoupáme příkře a rychle, takže na prvním mirador jsme cobydup. Dole bylo příjemných 17 stupňů, tady už jsme na třinácti. Oblékáme.

Ha, a to před Koušnem není spadlá zeď, to je startovací místo pro paraglidisty! Fouká tu zespoda od moře, a fakt tu lítají, vida, El Hierro je paraglidingová destinace (mrk mrk). Ještě kousek vejš, pořád nejsme v mracích, zato jsme v pásmu vavřínovejch lesů. A to je velká krása, to už víme. Zelený, vlhký, voňavý, procházka!

Je tu taková celá pikniková oblast, trošku výhledy, ale hlavně lesy a zima. Nevím, kdo by tu mohl chtít piknikovat, rozhodně ne v lednu. Nám to ale nevadí, jsme tu, abychom se provětrali, a na to je oblast Hoya del Pino geniální. Vytahuju i šálu, je kolem deseti stupňů a když foukne, tak jejej. Když máme i mokrý botičky, vracíme se do auta a svištíme dál. A tu už jsme v mracích, ale zároveň lesích, takový zelený Kanáry prostě, to máme rádi.

Měli jsme tu na hřebenech vyhlídlej trek, ale v tomhle počasí to nedáme. Nevadí, zkusíme jindy. Ale když už tu jsme, tak se porozhlídneme. Ty lesy jsou fakt boží. Zastavujeme u pramenů Fuentes de Cruz de los Reyes a další malá procházka, v čarokrásným údolí.

Koušn dneska často vykřikne, a sice když zahlídne nějakou vzácnou kytičku. U nás kriticky ohroženej lišejník Lobaria pulmonaria (jsem se dozvěděl), tu hojně!

Tu se radujou nejen oči, ale i plíce.

Další výkřik, to je přece hadinec! Z Tenerife už jeden znám, tohle je další kanárskej endemit, Echium aculeatum.

Je tu pořád mlha a vítr, takže pořád zima, už se docela začínám tešit, a�� sjedeme dolů do tepla, nebo aspoň na sluníčko. Tu jsme někde těsně pod 1500 m n.m. Dneska máme v merku západní část El Hierro, čili když se nabažíme lesů, začneme po jedný skoro lesní hřebenovce sjíždět. Už jsme se přehoupli přes hřeben, takže jsme na sušší teplejší straně. A fakt, naštěstí sluníčko fakt vykoukne, takže hned stavíme a dáváme svačinku, někde tu.

Po chvilce sjedeme do borovejch lesů (kanárský borovice!), a ani tady neustávají nadšené botanikovy výkřiky. Zastav, oranžově zbarvenej lišejník s keříčkovitou stélkou! A už zkoumáme.

Na vulkanickým ostrově není nouze ani o geologický útvary, tenhle seděl dost lehce, takže kdyby se trošku podkopal, tak by se sesunul, zkoušeli jsme to ;)

O kousek níž jsme se dostali do zácpy, prekérní situace na horský lesní cestičce.

Pak se mi je ale fikaným manévrem podařilo předjet, to je poprvý v životě, co jsem předjížděl ovce!

Když dojedeme k malýmu horskýmu kostelíku Ermita de Virgen de Los Reyes, už máme krásně modrý nebe a otepluje se, to je radost.

Tu už jsme narazili i na další tři čtyři auta turistů, nával na El Hierro není, to je moc příjemný. Krátkou procházkou dojedeme hned vedle k malým lávovým jeskyním Cueva del Caracol, kde je hezkej výhled do krajiny, ale jinak je to tu spíš plný ovčích bobků.

Původně jsme si tu chtěli dát oběd, ale tedy musíme jinam. Když už jsme tu, navrhuju popojet k okružní vycházce na Mirador de Bascos. Po pár kilometrech autem stavíme na planině s pár stromy, bereme baťůžky a jdeme. A zase botanická radost, několik druhů lišejníků na jednom místě!

Vyhlídku máme vybranou, ale na odbočce směrem k ní je cedule, že zákas vstupu kvůli sesuvům půdy, hm, co teď? Zrovna odtamtud nicméně přichází nějací dva turisti, tak se ptáme, jak to tam vypadá, a prej se tam dá v pohodě jít, jen musíme bejt opatrní. Tož jdeme. Za další asi kilometr je přes cestu nataženej řetěz, zákaz vstupu. No tak to by nám řekli ty německý turisti přece, kdyby to bylo nějaký drsný. Řetez překračujeme a jdeme dál, cesta je úplně v pohodě. Pak dorazíme k útesu, na němž je samotná vyhlídka, a ta už je obehnaná plotem. Když dojdeme blíž, pochopíme. Část vyhlídky je zřícená, a půlka toho chodníku, co k ní vede, tak taky. Čili tam už tedy fakt nejdeme, ale výhledy, ty jsou tu stejně dobrý. Aspoň není mlha!

Ale na oběd tu to taky není ono, jsme holt náročný. Cestu zpět nemusíme jít stejnou, tak jdeme po žlutý, ale jinudy. Tenhle kout El Hierro vypadá takhle.

Během chvíle narazíme na další vyhlídku, ale všude fouká, tak jsme skeptický, že bysme si dali oběd tady. No pak se ukáže, že stačí projít plotem (tudy se může) a na kopečku je taková půlkruhová zeď, uvnitř se dá sedět, jsou tu výhledy a nefouká! Ha, takže vytahujeme makovce a dobrou chuť k obědu!

Ani jsme netušili, že tudy dojdeme do místního vyhlášenýho jalovcovýho lesa. Teda lesa, je to pár roztroušenejch jalovců, ale ty nejsou jen tak ledajaký. Musí se naučit vyhýbat větru, takže vypadaj jako megabonsaje.

No tak to je úspěšnej trek. Celkem dneska nachodíme dvanáct kilometrů, tak to je fajn. Výlet v kopcích (jsme v cca 700 m n.m.) tedy zakončujeme, a i když jsme se chůzí zahřáli, je čas sjet k moři. Jak se dá očekávat, cesta je to úzká a klikatá, ale to máme rádi (ani nikomu není špatně, jako na La Palmě ;), ty výhledy, tam dolů jedeme!

Mysleli jsme, že maják je u moře, ale ne, to jen vzdušnou čarou. Faro de Punta Orchilla je pořád dost vysoko nad mořem, jsou tu totiž útesy, asi jako všude na El Hierro, zjišťujeme. Tu už je teploučko, ale zase fouká, eh.

Posedíme za větrem, prohřejeme se, a po lávovým poli zas jdeme k autu. A pak koukáme, že jsou tu takový díry do země. Aha, podle mapy to maj bejt zas zdá se nějaký lávový jeskyně.

No tak tam nakoukneme, moc si neslibujeme. Sestoupit se tam dá po takovejch úzkejch pseudoschodech, co klesaj hluboko, ale pak je tam hned tma. Tak to se nám asi nechce. Nejsou tu žádný cedule ani šipky, nic. Trochu se bojíme, že tam dole bude mrtvola. Ten lávovej tunel je děsně uzoučkej a nízkej, tak akorát praštit se do hlavy. Zároveň to ale člověka láká jít dál, že jo. Zkoušíme rozsvítit světla na mobilech, ale to je snad ještě strašidelnější. Tady Koušn.

Jsme tak padesát metrů uvnitř tý úzký tuby, co směřuje lehce dolů. Nevím, jestli se víc bojím, nebo je to víc vzrůšo. Přemýšlím, jestli jsou tu taky ty flash floods jako v Thajsku, že tak amatérsky speleologujeme, až se tu uvězníme... "Tady jestli někdo na mě vybafne, tak se pos**u," říká Koušn a já to vnímám dost podobně. No nic, kdo ví, tam to vede, nemá smysl jít dál. Nefouká tu, a jak je ta cesta náročná, jsme úplně zpocený, možná i trochu strachy. No tak to asi otočíme a polezeme zpět. Když v tom ucejtíme průvan. Aha! Když je tu průvan, tak to musí na druhý straně ústit ven, přece, říkáme si, my, speleologové. No tak dobře, pojďme ještě kousek. Dorazíme pak do takový větší komnaty, to už vypadá jako jeskyně, strop to má vyšší, ale je tu furt tma a teď už tu zase neprotahuje. Záhada. Ta cestička, po který jdeme, se nám zdá ušlapaná, tu přece musí lidi chodit. Pak se Koušn shejbne a ha, světlo, vykřikne! Já teda nic nevidím, světlo už vůbec ne (ono tu furt jdu shrbenej, tak to je těžký), ale věřím mu, tak jdeme dál. Ono teda od doby, co jsme do jeskyně vlezli, uplynulo reálně tak deset, maximálně patnáct minut, ale my máme pocit, že jsme tu už půl dne. No a pak se světlo na konci tunelu fakt objeví, hurá! Přidáme do kroku, už je tu i líp vidět, světla je pořád víc. Huh, jenže pak se ukáže, že to je jen úzkej průduch asi deset metrů nad námi (tou černou dírou za Koušnem jsme sem přišli).

Tudy nahoru se vylézt nedá, takže buď se vrátíme, nebo zkusíme jít dál. Tak jdeme ještě kousek, a tam už je zase světlo, sice vzhůru, ale tentokrát se schody, kudy se dá vylézt ven, zase na povrch, yes! No helejte, tak to bylo dobrodružství jako blázen! Žádná záplava nás nespláchla, nikam jsme nespadli, hlavy si nerozbili, jen ten adrenalin jsme rozproudili, a to teda fest, hodně nás to bavilo, takovýhle náhodný objevy jsou super! Když pak koukáme do mapy, tak zjistíme, že jsme prošli Cueva del Acantilado, lávovou jeskyni, která je i na mapě, ha... Tak po tomhle zážitku je třeba odpočinek, zvlášť když jsme se tím lávovým polem vraceli do auta, tu už to solidně peče, podle teploměru v autě je 25C. Chceme už k moři, tak od majáku sjedeme po asfaltce ještě kousek níž, kde cesta končí. Je tu molo, pár jezírek, a spousta ostrejch kamenů, pláž žádná. Polelkujeme, posedíme, ale koupat se tu nedá. 

Poprvý je nám vedro a auto už je taky rozpečený. Taky poprvý máme pocit, že jsme opravdu v Africe, a to jsme pořád na jednom malým ostrově. Koušn má vyhlídlou pláž nedaleko, Playa Verodal, co podle obrázků vypadá parádně, tam by se dalo i koupat. Sedáme tedy do auta, stahujeme okýnka, vyjíždíme od majáku po serpentinách zpět na silnici HI-500, po který se vydáváme na sever. Chtěli jsme se po cestě zastavit ještě u památníku nultýho poledníku, ale byl tam zákaz a vjezd jen pro auta 4x4, tož naše Panda není. Jo a ten poledník - El Hierro byl jako nejzápadnější známej ostrov považován za konec světa, takže právě tudy vedl nultej poledník. To je hrozně zajímavá historie a i když už tu dneska nultej poledník nevede, byl důležitej i pro geodetický sítě v Československu! (viz článek Ferrský poledník na Wikipedii) Co se tu člověk všechno nedozví... Playa Verodal je už skutečně u moře a když zase sestoupáme pod srázy, otevře se nám na pláž krásnej pohled, juchů.

Trošku tu ale zas fouká, ale ani to nezkazí Koušnovo nadšení, že se tu vykoupeme. Po cestě od parkoviště k pláži je nicméně cedule, že koupat se tu dá, ale jen opravdu zlehka, plavání je zakázáno, jsou tu vlny a proudy. Hm, tak to jsme nevěděli, to je trochu zklamání. Ale otestovat vodu musíme, když jsme na Kanárech!

Jako ta voda je studená a taky je fakt, že i jen takhle po kotníky, ale ten proud byl fakt silnej. A i když pláž může mít na šířku tak sto dvě stě metrů, tak kolem jsou lávový útesy, kam kdyby proud člověka odnesl, tak nemá šanci... Čili tady osud nepokoušíme, čachtáme se jen po kolena, najdeme si kámen, kde se dá sedět za větrem, a kocháme se. Jako jo, slunce, moře, písek, dobrý to je.

Konečně se prohřejeme na sluníčku, tady už je přes 25 C. Začínáme bejt maličko unavený, takže se pomalu sbíráme a vydáváme zpět do naší vesnice. Teď už nemusíme zpět do kopců, ta silnička HI-500 vede krásně podél pobřeží.

Zastavujeme se v našem už známém supermarketu na nákup, pak zaparkujeme auto doma a jdem na večeři do osvědčený restaurace. Dneska tuňák na česneku, Koušn zkuší sépii (prej chutnala jako něco mezi chrupavkou a gumou, tedy nic moc). Já za odměnu ještě dvě pivečka (jsou malý!) a kolem osmý hodiny za hluboký tmy se dovalíme dom. Tak to jsme toho dneska zažili mnohem víc, než jsme čekali! A jeskyně byl jednoznačnej highlight! El Hierro líbí. Padáme na kutě, děkujem za ohlasy a dobrou z Atlantiku.

[nakanary4]

Vpis 1 - Life there is only one

(10.1.) Uznávám, že v lednu jet na Kanáry je random, rozhodně víc, než tam jet v prosinci nebo únoru. Ale tak zaplnil jsem i tuhle mezeru, díky Koušnovi. Jak jsem se tak k němu přidal, tak letím vlastně za ním, když on tam už je, takže když dneska všechny lety klapnou, bude velký setkání na El Hierro! No ale aby se to mohlo povést, musel jsem vyletět z Prahy brzo. Hodně brzo, dokonce tak, že to nemám rád. Dobré vyvorané brzké ráno z Ruzyně.

Boarding completed hlásí letuška už v 5:50, takže zavíráme dveře a jedeme. Letím s portugalskými TAP, který mám čím dál tím víc oblíbený. A tentokrát zvlášť, páč poprvý jako Star Alliance Gold. A lup, hnedka economy extra. Spousta místa, zásuvky, a ještě by tu šel i Skycouch.

V dnešní A319 nás letí tak třicet, odhaduju, přece jen takhle v lednu, jsem překvapenej, že to TAP lítá, ale dobře pro mě. Když letuška dělá safety briefing, tak ho dělá pro nás tři vpředu. I jí to asi přijde blbý, tak se na nás tak hezky usmívá. Let do Lisabonu trvá tři a půl hodiny, skoro celej bez turbulencí, prospal jsem dvě a půl hodiny, samotnýho mě to překvapilo. Východ slunce nad Španělskem.

TAP mě baví i proto, že na nich je vidět, že se snaží. A jde jim to. Nedávno se mi dostal do ruky inflight magazín ČSA a to byla ostuda, včetně jejich článku o Praze s agenturníma fotkama. To TAP, když dělaj článek o Praze, tak jim stojí za to si to sami nafotit a dobře napsat. Za mě body plus!

V Lisabonu jsme včas, takže přípoj na Gran Canarii stihnu. Času akorát si tu trochu zaspotovat, takhle brzo ráno jsem tu nikdy nebyl.

No a když mám tu zlatou kartu, tak snídaně zdarma v salónku, že.

Yay, nejen že snídaně, ale ještě s máslem z Azor! Tak to je dvojitá radost!

I druhý segment letíme na čas, což je pro mě dneska zvlášť důležitý, protože pak už neletím s TAM, ale s Binter Canarias, takže se musím znova nacheckinovat. Což kdybych nestihnul, tak jsem dost v pytli. Ale zvládli jsme to za plánovaný dvě hoďky, kufr vyjel jako první (díky, Star Alliance ;), takže jsem vše proběhnul a je čas na obídek. Tu už ne salónek, ale osvědčenej Burger King s výhledem.

Je vidět i ta 319 TAPu - vtipný bylo, že jsem s tou stejnou letěl z Prahy a pak i Lisabonu, ale prohodila se posádka, tak to zas tak vtipný nebylo, no ;) Letiště na Gran Canarii už známe poměrně dobře - a je dobrý. Tu vlastně salónek není potřeba, klidný zákoutí se tu dají najít tak jako tak.

Přestup utekl jako voda, zkoordinovali jsme se s Koušnem, kterej už dosedl na El Hierro a čeká tam. Tak teď už to vypadá, že tam dneska dorazím i já. Autobusem do ATR a letíme, bye bye Gran Canaria, zase za tejden.

Binter dneska dělaj dobrej dojem, ATR je úplně nový (EC-MYT), dokonce wifi inflight s pohyblivou mapou.

Skok z Gran Canarie na El Hierro je necelejch tři sta km, takže to trvá ani ne hoďku. Dám si druhýho burgera, Binter sušenku a skoro klesáme. Letí dost místních a přede mnou sedí taková mladá rodina. Tatínek floutek tak dvacet, maminka snad míň, ale jsou sladký. Jen ta kérka v angličtině se tatínkovi moc nepovedla, a to jí má na hlavě. Nejdřív jsem viděl jen "Never Give Up", ale pak se otočil, a z druhý strany má "Life there is only one", takže angličtinář to nebude.

A už mě vítá El Hierro, terminál opravdu rodinný, ono sem taky lítá tak pět ATR za den, jinak nic.

A počasí se oproti Gran Canarii vyjasnilo, už je modro, hurá. Lezu do terminálu a už skrz skla vidím Koušna, je tu! Vyřídím auto, vezmu kufr a už vítání, čáááu. Posledních pár let se vídáme vlastně skoro jen v Makaronézii, takový tradice se mi líbí, tentokrát tedy na El Hierro. Hotelů tu moc není, ostrov má jen deset tisíc obyvatel a je takovej odstrčenej. Takže jsme nakonec vybrali apartmány v městečku Frontera, což je na druhý straně ostrova od letiště. Ostrov je mega hornatej, to jsem nečekal, takže naše Fiat Panda si dost zafuní, ale během půl hoďky jsme na místě. Apartmán je zařízenej, kuchyň, dvě ložnice, ale nejvíc se nám asi líbí terasa, páč výhled.

Dneska tu nefouká, ale jindy asi jo, jinak nevím, proč je na matraci velkej kus lávy. A hřeje!

Frontera je v kaldeře El Golfo, což je vlastně už jen půl kráteru, ta druhá půlka se kdysi zhroutila do moře při zemětřesení. Tak tomu se snad tentokrát vyhneme. Juchů, tak jsme tu! I když check-in byl trochu vzrůšo, s paní byla už během rezervace těžká domluva, páč mluví jen španělsky, fakt ani slovo anglicky (při check-inu jsme si pomáhali online translatorem a vystačili jsme si!). Ale jsme tu a hned si prohlížíme všechny mapky a prospekty a chystáme se na výlety.

Hlásí se samozřejme i hlad a paní (má jméno, co si nepamatuju, ale zní to něco jako Ajurvéda, tak jí tak říkáme) nám doporučí pár restaurací v okolí. Je ještě světlo (diví se hlavně Koušn, páč mi furt říká čas o hodinu napřed, má to nějaký popletený :-), tak se jdeme ještě projít před večeří. Takovejch možná dvacet stupňů, příjemně, čistej vzduch, ach!

Jako je to tu prdelákov, ne že ne, ale má to svoje kouzlo. A je tu dost domů na prodej!

Z terasy jsme viděli kapličku na kopci (Campanario de Joapira), tak jdeme tam. Krajina boží!

Jen teda je tu snad všechno na kopci a tedy do kopce, takže hned zkraje funíme. Ale po tom dni v letadlech, to je potřeba. Sluníčko už zapadá, takže sedíme na zdi, pokecáme, kocháme.

Hlad je ale neúprosnej, takže sejdem zpět do vsi, najdem první doporučenou restauraci a jdeme dovnitř. Jsme tu teda sami, ale pan vrchní je velmi ochotnej, i když neumí slovo anglicky, zase. Jídelák ale anglicky je, i když názvy jídel stejně moc nechápeme. Ale s výběry naslepo mám dobrý zkušenosti, tak volím parrot fish, ryba papoušek. Jo to je ploskozubec! Ty jsem fotil na Havaji při šnorchlování! No tak teď ho i ochutnám :-)

Hele a dobrý, k tomu kanárský pivečko ("Pilsen") a jsme si spokojený. Po večeři ještě skočíme do supermarketu nakoupit a šup dom. Však taky aplikace říká skoro 18 tisíc kroků, ha! Tak to jsem byl mega aktivní, ale už je čas na kutě, bylo to dlouhý. Tak první vpisek z Kanárů je tu, tejden užívání před náma! Zdravíme dom a všude, kde nás čtete. Pa!