nitgas - Tumblr blog

[nitgas]

Ajaj

Předevčírem jsem se po cestě z práce rozbrečela. Nevím proč, mám už přes týden náladu úplně na hovno a asi jsem prostě měla přetlak. Brečela jsem v narvaný tramvaji, oči zavřený, a bylo mi uplně u prdele, kdo mě vidí. Včera jsem měla celej den dušnost, z ničeho nic jsem se nemohla nadechnout, nevím čím to bylo. Dneska jsem brečela v čekárně doktora. Kdyby to aspoň byl cvokař, nebyl. Seděla jsem sama v dlouhý hnusný chodbě a brečela. Pak jsem si koupila dvě knížky, Bukowského a Cavea, flašku vína a sušenky a teď sedím na gauči, piju víno a jím sušenky. Takhle to začínalo před těma čtyřma rokama, když mi definitivně mrdlo. Přesně takhle to začalo. Nevím, co mám dělat. Mám hrůzu, že se to vrátí. Mám napsat psycholožce? Mám něco dělat? Co? Tehdy jsem dala výpověď a dva měsíce ležela doma na zemi. Já už to nezvládnu znova.

[nitgas]

Starý auto

Někdy pozdě v noci nechci nic jinýho, než si na netu sehnat stařičký auto, druhej den ráno si ho vyzvednout. Jet do korporátu, dát výpověď, pak jet do bytu, sbalit si knížky, skicák a zápisníky, trochu oblečení a spacák, naložit psici a všechny její hračky do auta a odjet. Jela bych na jich Itálie, celou bychom ji projely. Občas bychom se vykoupaly v moři, jedly bychom pečivo a ovoce, psice by teda jedla granule, co bychom našly, a na konci, úplně na jihu, bychom si koupily nějakej starej a polorozpadlej dům z kamene. Tam bychom žily po staru. Jen my dvě. Občas nějakej potulnej Ital, na pár nocí, na dýl ne. Celý dny bychom byly venku, pěstovaly jídlo a kytky a koupaly se v moři. Měla bych opálenou kůži, pihy a ztvrdlý ruce a svaly na zádech.

[nitgas]

Můžu si za to sama

Občas mám pocit, že všechno, co mám teď a jak teď žiju je odměna za to, že jsem přežila prvních 17 svýho života. Kdybych věřila na vesmír, boha, nebo podobný srance, tak bych si myslela, že je to nějaká karmická odměna. Někde vzadu ale vím, že je to výsledek 8 let tvrdý práce a dřiny, kdy jsem makala, abych se dostala ze všech hoven, který jsem dostala do vínku. Můj život je přesně tak skvělej, jak si zasloužím, aby byl. Si říkám já a říká mi to moje psycholožka.

Je to fakt tak? Neměla jsem prostě jenom velký štěstí? Byl by můj život tak skvělej, kdybych neměla svýho kluka? Svýho psa? Svojí práci? Nebyl. Je moje zásluha, že tohle mám? Není to jen náhoda? Nrprobudím se jednoho dne a nebudu tam, kde dřív? Neprobudí se jednoho dne lidi kolem mě a nezjstí, že jsem nic? Mám hodnotu? Patřim do svýho života? Zasloužim si ho? Musí být všechno dobrý jen zásluha? To, že benchmark mýho života je zhruba tak na dně septiku, znamená nutně, že je to fakt? Jde změřit kvalita mý existence? Daj se zadat moje činy, chování, morál do excelu a vyhodnotit vzorcem? Je plán mýho života v zelenejch číslech? Nemůže to spadnout? Všechno, co mám? Zmizet? Ustojim příští bouři? A ona přijde, vždycky přijde. Existuje limit na životní katastrofy? Vybrala jsem si ho? Bude už jen dobře? Ta nejistota mě ničí. Nesmím zpohodlnět a zahálčit. Musím přidat, snažit se víc, bojovt víc, dělat víc, musím jít dál, rychlejch a neústupnějc. Jinak spadnu, zakrním a můj život mě předběhne. Mám strach. Čím víc toho člověk má, o tím víc může přijít. Prázdnej byt a život je moje noční můra. Jsem jen to, co jsou lidi kolem mě. Nenávidím to. Chci mít svoji hodnotu, cejtit ji vevnitř, ne vně. Sama nejsem nic, v přátelích a rodině je síla, v lidech a v komunitě. Miluju s bojím se, láska mě dělá zranitelnou. Dělá mě člověkem a tím, kým jsem. Miluju svý vzdušný zámky, žiju v nich, už zase. Je v nich tak hezky. Tak moc miluju náš dům, přitom ještě nestojí. Miluju naší dceru, A., co se narodí za pár let. Svýho muže, co je ještě kluk. Bojím se, že se to nestane, že se toho nedožiju, zakrním a zmizím.

Psisko! Pojď se mazlit, ty jsi moje jediná jistota.

[nitgas]

Chomáček 

Nerada se o svém nebo jiném těle, popřípadě o sexu, vyjadřuju vulgárně. Já prostě nemám píču, nepolykám mrdku a borec mě nepíchá a už vůbec ne čurákem. Už jen z týhle věty mi je blivno. Taky nechodim chcát, nemám kozy a nedržim hubu. Bleh. Každopádně dnešní topic je, že jsem vlastně nikdy nevymyslela, jak chci říkat a přemýšlet o svém klínu, vždycky to je klín, lepší slovo jsem nenašla. Nedávno jsem si asi přečetla etymologii slova kunda a tvl jo, to je ono. Mám kundu. To slovo vůbec není vulgární, pejorativní a negativní, jak se v současný mluvě používá. Naopak je dost empowering a feministický. Ještě jsem si na to nezvykla a zatím se vždycky trošku otřesu, když nazvu svojí kundu kundou, protože všechny ty negativní konotace, ale to přijde.

Taky jsem si poprvý v životě přestala svojí kundu holit. (je fakt mega divný to slovo používat) Ne úplně, jen horní část mezi třísly. Holila jsem se od prvního chloupku, co mi kdy narostl, protože to prostě bylo divný, mít chlupy. Teď je to super, vzhledem k tomu, že moje tělo už fakt nevypadá jako tělo náctiletý holky, to vlastně vypadá mnohem líp, takovej finální touch. Taky já už se necejtim jako děcko, nevnímám se tak. Cejtim se dobře ve svým dospělým životě, svym dospělým těle a ten kudrnatej chomáček a to, že svojí kundě říkám kunda a ne "tam dole" je velkej milník.

Skvěle, S!

[nitgas]

Sobotní ráno

Ležim v prázdný velký posteli, na jeho straně. V prázdnym tichym bytě. Pes ještě spí, včera jsme přišly domu pozdě a čuba je unavená a rozvalená na gauči. V kuchyni se vaří vývar, dala bych si čaj, ale nechce s emi ho jít dělat. Střídavě si čtu a koukám na film. Je ticho. Takhle by vypadaly sobotní rána bez něj. Kdybych byla sama s čubou. Až se nasnídám a vyvenčím čubu, tak půjdu do fitka. Pak půjdu do Hanibala koupit si nový pohorky. Pak si dám ten vývar a půjdu s čubou do parku, budu si číst a házet klacíky a pak se půjdem podívat na blešák. Možná koupím nějaký hrnky, do kterejch pak budu kamarádum dělat svíčky. Takovýhle by to bylo každou sobotu, kdybych byla sama. Ticho.

Jsme spolu dva roky a mě to nutí přemýšlet. Procházím si v hlavě vzpomínky a přetřásám každý naše slovo furt dokola. Jsem sobecká a sebestředná, na světě se děje tolik zajímavých věcí, v mým životě se děje tolik zajímavých věcí, ale já plýtvám svojí mentální kapacitu a všechny kognitivní schopnosti na to, aby protřásala svůj vztah, ve kterym ani není problém.

Takhle už budu žít navždycky.

Předevčírem jsem si dělala těhotenskej test. Byla jsem si skoro jistá, že bude pozitivní. Byla jsem vyděšená. Ráda chovám cizí miminka a ráda si představuju, jak budeme mít s klukem jednou vlastní, ale konfrontace toho, že by už bylo an cestě mě paralyzovala. Ve čtvrtek jdu na pracovní party, to bych na ni nemohla jít. V pondělí letím na trek, to bych nemohla letět. V práci mě čeká OND sezóna, to bych nezvládla. Šla bych na potrat? A co moje plány? Co stěhování do Varšavy a do NY? Test mi vyšel negativní, ale já se stejně děsím toho, že jsem těhotná. Teď, když mám noťas na břiše, cítím jak mi v něm tepe. Tohle léto mám svoje výročí, deset let jsem sexuálně aktivní, deset fakin let, co nade mnou visí kyvadlo. Bejt holka je prokletí. Za trošku zábavy a sexu může jako odplata přijít zbytek života v hajzlu a malej uřvanej tvor. Mám strach. Furt, konstantně. Kombinujem dva druhy ochrany, vlastně tři, a stejně každej kone měsíce čekám a, bejt mimo realitu, tak se i modlim. Nesnáším náboženství, bleh. Církve, bleh bleh.

Na světě jsou místa, kam člověk přijde a je očištěnej. Nic z toho, jak žije jinde, s kým žije a co je jeho routine, tam neexistuje. Přijde tam jen on a jeho podstata. Takový místo jsem našla v rumunskejch horách. Byla jsem tam jen já, bez patosu a obalu. Nedokážu si vzpomenout, kdy naposledy jsem byla tak strašně spojená sama se sebou, tak volná a svobodná. Možná nikdy. Potkala jsem úplně novou osobu, novýho člověka. Líbí se mi, je skvělá. Jsem skvělá. Tam někde pod vším tím nánosem. Pod všema povinnostma a naučeným harmonogramem.

[nitgas]

[nitgas]

Dezinfekce a respirátor

Co je covid covidem, jsem z něho neměla strach. Nejsem ohrožená skupina, žiju zdravě, mám dobrou imunitu a obecně nejsem fanda davový hysterie. Mám tři dávky očkování, ale zcela upřímně je mám primárně kvůli restrikcím a cestování, sekundárně abych nenakazila někoho, kdo by to mohl odnýst, a abych pomohla zbrzdit šíření. O to víc mě překvapilo, že mě covid docela sejmul.

V pondělí jsem se probudila s bolestí hlavy a pak odpoledne během půlhodinovýho callu mi nastoupila teplota. Teď je středa večer a já mám poprvý sílu se umýt a převlíknout. Nejde ani tak o nějaký covid příznaky jako spíš o sekundární důsledky, co s sebou přinesla skoro čtyřicetistupňová horečka. V pondělí večer jsem ležela v posteli někde na okraji spánku a najednou jsem se sama sobě dívala na mozek. Byla jsem tak mimo, že se mi otočily bulvy dovnitř do hlavy a já pozorovala tu velkou šedou kouli za mým obličejem. Ne myšlenky, takový to "nahlédněte za oponu a podívejte se do hloubi svého nitra" ale fakt jen fyzickej průzkum. Jak kdyby se můj mozek vznášel ve formaldehydu někde ve sklenici. Fakt hustý. Nejsem někdy divná? Asi jo. Mám teď chuť si šťouchnout do mozku? Rozhodně jo.

Vybavilo se mi hodně vzpomínek, který si nechci pamatovat. To mám z toho, že si po večerech šťouchám do mozku. Dobře mi tak.

[nitgas]

Vidím mrtvý lidi

Když mi bylo 14, začalo to teda už dřív, měla jsem šílenou hrůzu z toho chodit spát. Byla jsem vyděšena k smrti, kdykoli se zavřeli dveře do mýho pokoje. Odmítala jsem být sama i přes den. V noci jsem nespala, ležela jsem potmě v posteli a vyděšeně zírala do prostoru. Něco tam bylo. Nějakej hnusnej temnej blivajz se linul zdma a kusy slizu se hromadily v rozích místnosti. Když jsem si nechala rozsvíceno, lezla tam matka, mlela hovna a vyčítala mi, že plýtvám elektřinu a nebudu vyspalá do školy. Zhasínala jsem a nad ránem jsem usínala, vyčerpaná, vyděšená a rozklepaná. Ráno jsem pak konečně spala, když začalo svítat a pak, když přišel čas vstávat do školy, vtrhla do mýho pokoje a rozsvítila lustr. Pokaždý. Prostě mi vypálila každý ráno oči z hlavy a začala salvou výčitek. Dneska ji nenávidim o něco víc než obvykle. Mám fakin covid, teplotu a druhej den ležim v posteli. Myšlenky se mi honí hlavou sem a tym a zrovna před chvílí, když jsem chtěla usnout, jsem si vzpomněla na moje první sezení u psychologa.

Bylo mi 14 a šla jsem tam kvůli nočním můrám a strachu ze spaní. Nechali mě tam jít samotnou. V tý době mi to přišlo cool, protože jsem chtěla bejt hrozně dospělá a samostatná ale tvl kurva já byla vyděšený dítě a oni mě nechali jet samotnou 30 km daleko do jinýho města a tam jít SAMA na první TERAPII v životě. Byl to divnej chlap. Měl ordinaci kousek od Velkýho náměstí v HK. Malá čekárna a malinká docela útulná ordinace. Na počítači měl připnutou kameru. Mířila mi přímo do obličeje a já celou dobu myslela jen na to, co pak bude dělat s tou nahrávkou. Hrozně jsem chtěla odejít, ještě než jsem otevřela pusu. Ptal se na rodinou diagnozu a já špatně vystovila slovo schizofrenie. Šeřval mě. Pak se ptal, co mám za problém. Řekla jsem mu, že jsem v noci v pokoji viděla nějaký postavy, že mám noční můry, kde mě honí hořící borci, sedím uprostřed tmy pod žárovkou obklopená zlejma lidma, že padám ze srázů/do ohňů/do vody, že nemůžu dýchat a že, když ležím v posteli, cítím, jak se po mně natahují černý divný ruce a chtějí mi rozervat záda a vzít si moje tělo. Jak mi v tom domě brní hlava a jak se prostě strašně bojím. Každej jeden zasranej moment.

Podíval se na mě přes ty svý koštěný brejličky, debil, a řekl, že pokud to hned neodvolám, tak zavolá sanitku, odvezou mě do blázince a už se nikdy nedostanu ven. Zpanikařila jsem. Strašně jsem se rozčílila, fakticky takový to, jak vidíš rudě, nepoznáš lidi, a nemyslíš. Začala jsem něco kříčet, křičela jsem. Utekla jsem z ordinace. Mám nejasnou vzpomínku, jak se mě snažil zastavit. Utíkala jsem rovně přímo do hajzlu. O deset let později vím, že to nebyli duchové ani démoni, ale nemyslím si, že jsem měla halucinace. Když jsem o rok později odešla na intr, všechny tyhle problémy skončily a nikdy jsem se už nebála. Ne iracionálně a tak moc. Myslím, že jsem prostě tak moc nenáviděla existovat v tom domě, s těma lidma, že když jsem úplně unavená ležela v polospánku v posteli, tak si můj mozek začal sám vytvářet důvody a racionalizovat, proč mám ten strach, proč tam nechci být. Vytěsňovala jsem a zdůvodňovala a hlavně jsem potřebovala pomoct. Tenhle pán mě na x let zablokoval, takže jsem si o tu pomoct nedokázala říct. Mám chuť vtrhnout do jeho ordinace a začít na něj ječet: "hej ty kokote! mám se skvěle a daří se mi a ne nejsem magor! jen by měla sociálka držet mojí rodinu aspoň 100 km od všech dětí! seš debil a přestaň dělat tuhle práci!" Ale vlastně spíš doufám, že už to nedělá, má se špatně a hoří v pekle. A jo, stydím se za tyhle myšlenky, a ne, nebudu s nima nic dělat.

Strašně ráda bych prostě zapomněla prvních 15 let mýho života. Chtěla bych vymazat každou vzpomínku, ve který je ta ženská a ten zasranec, její milovanej synáček. Mělo by bejt legální, abych s nim šla do ringu. Zabila bych ho holejma rukama a pak mu načurala do toho jeho mrtvýho ksichtu. Chtěla bych se vrátit do toho dne, kdy jsem se rozhodla přerušit kontakt, nezvednout telefon, nenapsat. Dala bych si metál a koupila mi čokoládovej dort na oslavu.

[nitgas]

Vlny

Moje třídní na základce, na druhým stupni, říkala, že život chodí ve vlnách a někdy je to lepší a někdy horší a že je to normální. Nepamatuju si nic z toho, co říkala během všech těch hodin fyziky a nikdy jsem se nenaučila trojčlenku, protože well, jsem zrovna chyběla, ale tohle si pamatuju. Život chodí ve vlnách. Občas se přistihnu, že sedím na pláži a děsím se toho, že přijde bouřka a tsunami, musí přijít, takhle klidný moře prostě nemůže bejt navždycky. Říkala jsem to mojí psycholožce a pak jsme hodiny řešily, že mám přece vybudovanej protipovodňovej systém, kterej je narozdíl od benátskýho Mojžíše dostavěnej. Má pravdu. Mám vlnolamy, odvodňovací kanály, mám barikády, záchranný lodě. Všechno je v pořádku a když se něco posere, prostě to zvládnu. Zvládla jsem to dřív, všechno, co se stalo, v době, kdy jsem neměla ani fakin plavací křidýlka, takže teď to zvládnu taky. Jsem dobrej plavec, a kdyby něco, tak umím splývat.

Dneska se na twitteru Drahomíra ptala, jak máme postavený žebříček hodnot. Co jsou naše priority, na čem nám stojí svět. Celej život jsem tam měla svobodu. Číslo jedna, moct si dělat, co chci, nikomu a ničemu se nezodpovídat. Nenávidím systémy a instituce, církve a politiku, společnost. Dělej to, co chceš, aby dělali ostatní tobě a tvoje svoboda končí tam, kde začíná ostatním. Neponižuj se a nepovyšuj se nikdy a před nikým. To mi vždycky říkala teta, tím se řídím a můj svět funguje. Lidi mi do něj lezou se svejma debilníma pravidlama a kazej mi ho, ale I can handle it. Splývám.

Svoboda je pro mě pořád na prvním místě, ale myslím, že není sama. Začínám chápat, že abych byla svobodná, nemusím lítat sama po horách, nemusím být sama. Abych mohla být sama sebou a dělat jen to, co chci, nemusím být sama. Nově je tam spokojenost. Chci být spokojená se svým životem a s tím jaká jsem. Snažím se žonglovat s prací, partnerským vztahem, koníčky a péčí o psa přesně tak, abych byla spokojená. Každý ráno se budím a celý den držím balanc. Žongluju zrovna tak, abych byla spokojená. A překvapivě zjišťuju, že to všechno, ty míčky, co mám po kapsách, mi nijak neubírají na svobodě. Můžu je kdykoli zahodit, ale nechci. Mám ráda svojí práci, mám moc ráda svůj tým a líbí se mi, jakým směrem se mi vyvíjí kariéra, mám ráda, že mi chodí peníze, za který se věnuju svým koníčkům. Těší mě každej úsměv mýho psa a každej piškot, co zblajzne. Těší mě, když se mi podaří udělat kompromis s mým klukem, když se dohodnem a najdeme společný řešení. Líbí se mi mít čistej a naprosto upřímnej vztah, plnej lásky, dialogů a objetí. Mít takovej vztah znamená trochu nesvobody, ale já se naprosto svobodně rozhoduju jí vzdát. Svobodná a sama jsem se totiž nikdy necítil tak spokojená, jako když přijdu domu a on mě obejme. Je to zvláštní, miluju ho, vážím si ho a respektuju jeho úsudek tak moc, že nemám prostor pro pochybnosti sama o sobě. Vím, že jsem pro něj dost dobrá, protože prostě není debil a nebyl by se mnou, kdybych nebyla. Vím, že mě miluje a ani by mě nenapadlo žárlit, protože vím, že kdyby mě nemiloval, tak by odešel rovnou a čestně. Občas se vidím v jeho očích a ta holka, kterou tam vidím, je fakt skvělá. Někdy si říkám, že všechny ty pohádky měly pravdu, láska je a láska léčí.

Nemám strach, že přijde vlna a já se utopím. Umím plavat a žonglovat se dá i při splývání.

[nitgas]

lidi jsou ble

Jedu tiše z práce a pozoruju lidi kolem. Přemýšlím nad tím, že hned, jak přijdu domů, musím jít okamžitě do sprchy. Dotýkám se stejných věcí a sedím na stejné sedačce jako všichni ti nechutní špinavci kolem mě. Naproti mně sedí chlapec, jen o pár let starší než já. Klimbaj mu rudý oči a všude po těle má něcomezi bolákama a vředama. To je z nekvalitních drog a špatný hygieny, to poznám. Nesmrdí a to mi zvedá náladu. Moje imunita je dost silná na to, abych od něj nic nechytla za těch pár společných zastávek. Vystupuje a na jeho místo si sedá vymydlená žena před středním věkem. Štítila by se, kdyby věděla, kdo tady seděl před ní, nebo mám tenhle problém jen já? Na další zastávce vystupuje slečna, co seděla za mnou. Ta může být zas sotva mladší než já. Je morbidně obézní a tričko se jí vyhrnulo, vyrolovala, vystřelilo nad poslední dolní fald. Neví o tom, asi, když máš tolik moc podkožního tuku, tak se signály z tvých nervových zakončení ztratěj někde po cestě do mozku. Špeky na lopatkách se jí přelévají v masitou prdel a ta končí někde pod kolenama. Legíny jsou tak našponovaný, že by snad bylo lepší je nechat doma. Fascinovaně zírám na tu valící se hromadu sádla a přemýšlím nad tím, jak. Jak se člověk dostane do tohohle stádia? Jak ti může být vlastní zdraví tak jedno, vlastní život. Přemýšlím nad tím, jestli ji má někdo doma rád a jestli je někomu příjemný se toho objemu těla dotýkat. To fakt nějakýmu klukoj z tohohle stojí? Asi takový lidi existujou. Nepřijde mi cool, že někoho vzrušou různý nemoci. Vražda z nedbalosti, hlásají noviny druhý den po tom, co si sedla na svýho kluka.

Na další zastávce vystupuju já, půjčuju si kolo a zbytek cesty domu jedu na něm. Jsem odporná a tlustá a nenávidím, jak vypadá moje tělo. Přitom jsem třetinová než ta holka. Nechci být jen chodící vak na sádlo a nechci se hnusit svýmu zrcadlu. Už ani nevím, kdy se mě v baru někdo snažil sbalit, nejsem si jistá, kdy na mě někdo dělal oči. Možná je to tím, že už nechodím do barů a nosím jen vytahaný oblečení mýho kluka. Večeři si ale stejně radši nedám.

[nitgas]

Závist je ošklivá

Mohla jsem bejt ve druhý nebo třetí třídě, určitě ne vejš, protože to byla ta první základka, kam jsem chodila. Stály jsme dole u šaten a mělo se jít s družinou na procházku, byla tam nová praktikantka, taky Verča, a ta malá Verča se s ní hrozně chtěla kamarádit. A protože to byla jediná holčička, se kterou jsem se tak nějak bavila, tak jsem šla s ní. Ta mě tak srala, začala se před velkou Verčou předvádět a vyprávět nějaký hovna a velká Verča se tvářila, že jí to zajímá a pak se ptala na věci i mě a já tvl fakt nerada mluvím s lidma. Pak se mě velká Verča zeptala, jestli chci přečísnout culík, protože se mi uvolnil, a já zavrtěla hlavou, že nechci, a pak jsem se schovala za automat s pitím. To je moje jediná vzpomínka s velkou Verčou, ale ta malá Verča mě srala celý dětství a dospívání, i když jsem ji pak už nevídala a chodila jsem na jinou školu. Byla krásná, roztomilá a měla moc hezký zrzavý vlásky. Strašně jsem jí záviděla. Kluci si jí všímali a ona vždycky věděla, co říct a jak je správně setřít. Tak jsem chodila všude za ní a nenáviděla se, protože jsem nebyla ona.

*15 years later Jsem krásná, úspěšná, mám moc hezký zrzavý vlásky a vždycky vím, co říct.

[nitgas]

Zdálo se mi

Usínám v posteli vedle chrupkajícího kluka a probouzím se ve snu. Leží tam pořád, ale je vzhůru a usmívá se na mě. Leží na boku a hlavu má nonšalantně opřenou o ruku, tou druhou mi lehce přejíždí konečky prstů po rameni. Pomalu přejíždí celou paži a pohladí mi každý jedno bříško prstu zvlášť. Usmívá se na mě a šmejdí mi po těle očima. Rukou sklouzne na břicho, obkrouží pupík a mezi oblinkama prsů se dostane až k obličeji, pohladí mě to tváři a očima zakotví v těch mejch. Mám husinu. Jako vždycky, když se mě dotkne. Všechny chloupky mi stojí a každý nervový zakončení je napjatý k prasknutí. Když se ho dotkne, pod prstama mu vybuchují obrovsý množství ohňostrojů. "Takhle se nám to miminko nepodaří, když půjdeme spát", řekl a začal prsty sjíždět zase dolu. K okraji kalhotek. Přejel je a hladí mě po stehně. Jakoby všechny ty napjatý nervy začaly putovat směrem do mýho klína a ten tepe. Cítím, jak se mi do ní navaluje krev a jak sotva dýchám. Nepřestává mě hladit a přitom držet očima. Zajíždím si prsty do kalhotek a pomalu začínám v jeho tempu hladit můj klitoris. Zvedá se a zvětšuje. Potřebuju to. Zvětšuje se pořád dál, za chvíli už ho držím mezi prsty a během pár vteřin už mám plnou dlaň. Kalhotky už mi sklouzly na stranu a já mu ukazuju, co držím v ruce. Pobaveně nadzvedne obočí a vyzve mě, abych mu ukázala, co s ním umím. Držím v ruce svůj penis a projíždí mnou vlny nadšení a pýchy. Ukázkový péro. Začínám pomalu pohybovat rukou a porpvý v životě si ho honim! Je to boží. Mnoheň míň intenzivní než dřív, když jsem měla klitoris, ale tak nějak rozsáhlejší. Trošku se mi točí hlava a čím víc se točí, tím rychleji si ho honim. Než si to stihnu uvědomit, tak stříkám. Mám plnou ruku lepkavý teplý tekutiny, která vyšla z mýho těla a jsem na to strašně pyšná. To mistrovský dílo je trochu potřísněný pár kapkama krve. Pomalu se mi zase ztrácí z ruky a mizí v ten malej knoflíček. Kluk mi ze stehem utírá moje sperma, usíná a já se probouzím.

[nitgas]

síla v nás

tu noc, kdy mi řekli, že umřel, si pamatuju jako poslední před několikaměsíční mlhou. věděla jsem to, dřív, než to vyslovili. vlastně jsem to věděla dřív, než jsme jeli do nemocnice. můžeš být prvorodička, ale tohle poznáš.

celou mě obmotali nejcitlivějšími přístroji, co v porodnici měli, ale nic. vevnitř mě bylo ticho. "maminko, nejsou slyšet ozvy srdíčka, moc mě to mrzí, teď musíte být silná." pak to šlo ráz na ráz, pořád mě někdo objímal, někdo na mě mluvil, krev, kapačky, musíme vyvolat porod, zkuste zatím spát, pláč miminek z jiných pokojů. nebyla jsem silná, jen jsem vypla. nebrečela jsem, lehla jsem si do postele, na kteoru mi ukázali a spolkla prášky, co mi dali. objevila jsem kouzlo psychofarmak. řekli, ať zavřu oči, ale spát nešlo, okno ve čtvrtým patře a sestřička, co mě z něho zase sundala. moje matka, kterou tam nikdo nezval. mladá sestřička, studentka na stáži, co mě, když to skončilo, pohladila po čele a řekla, že mám hebkou kůži. mohla být jen o málo starší než já. v jiným vesmíru jsme kamarádky. v tomhle vesmíru utírala moji krev a moč a pomáhala mi nepodívat se na to malý tělíčko.

prý jsem vždycky byla silná. přitom já se jen snažila přežít. nic jinýho moje dětství bylo jen snaha přežít. kdybych byla dost silná, tak jak tvrděj, skočila bych z toho okna a nelekla se tý výšky. jsem tady, protože nejsem dost silná odejít. nevím kdy přesně umřel, ale kousek mě umřel něco po druhý odpoledne sedmýho července 2015, když ho vyndali z mýho břicha. umřela síla ve mně, bojovnice a hrdinka. zůstala jen zlomená holka zničená rodinou a ztrátou dítěte, která prostě jen žije jak život dává a která se jen snaží přežít.

když jsem tehdy viděla ty dvě čárky na testu, přísahala jsem, že zlomím to rodinný prokletí a budu dobrá máma. no, nevyšlo to. tak za co bojovat?

[nitgas]

Čajda a deprese

Piju čaj a přemýšlím. Nejdřív jsem přemýšlela nad tím, že už je to víc jak rok, co jsem šla večer ven a cítila se přitom dobře. Bylo to v Brně, skončila jsem u leona, strašně se ztřískala a vyspala se s jedním klukem, co je teď můj kámoš. Pak ještě pár radníček s mým klukem, kterýho jsem poznala asi o týden později (hups), a pak už nevim. Jsem doma, čtu si, maluju, čumim do zdi, peču a drbu psa. To je můj život. Vlastně jsem fakt nasraná, když musím jít fyzicky do práce. Jsem mrzutá, když mám někam jít, když něco nechtěne slíbim. Od léta je to horší. Poslední tři měsíce. Co jsem přestala jíst ty blbý prášky. Není možný, že jsem se tak upla na to, že se mi zlepšily úzkosti, až jsem si nevšimla, že se vrátila deprese?

-nikam nechci chodit, obtěžuje mě všechno kromě procházek přírodou bez lidí (reálně jedinej důvod, proč na ně chodim, je moje čuba)

-nemám chuť na sex, jakože když už, tak mi jde vyvrcholit (vau, pokrok), ale vlastně se mi ani nechce namáhat s nějakým sexem natož si to dělat sama

-nijak zvlášť neprožívám jídlo. to není fér, já vždycky tak ráda papala. zajímá mě jen cukr a čokoláda

-přestala jsem pít alkohol. to je největší wtf. přestala jsem kouřit. wtf wtf. nechce se mi ani hulit. wtf wtf wtf.

-celej den jsem unavená a večer nemůžu usnout

-jsem vzteklá a podrážděná (víc než je norma mý povahy)

-všechno uvnitř mě je "šedý". takový jako mehh, nic nebolí, nic není smutný, vlastně asi nic není.

To zas bude terapie jak víno, zejtra.

[nitgas]

Listopad

Můžeš být mladej písničkář ze současný ubrečený scény a nemít písničku s názvem listopad? Nechápejte mě špatně. Prakticky nic jinýho neposlouchám a sama brečit furt, ale tohle mě jen trošku zarazilo. Co je na listopadu tak vyjímečnýho? Jde o to, že už vážně skončilo babí léto a blíží se Vánoce - čas zmaru a rodinných bolestí, nebo to v lidech probouzí dýně a čajda? Nebo si jen projektuju svoje vlastnín emoce do světa kolem?

Je tam příjemný psát. Fyzicky mě uspokojuje plynulý cvakání klávesnici a tanec prstů. Je to boží. Jak dlouho už jsem bez léků? Asi čtvrt roku, hádám, a mám zase myšlenky, mám zase niternej svět a dokážu psát a malovat a prožívat věci. Miluju to. Mám pocit, že zase existuju, reaguju tedy jsem. Občas jsem až moc. Třeba když stojím v kuchyni a ječím na něj a on ječí na mě, ale já to nemůžu zastavit, protože prostě cítím. Ještě jsem neměla ani jeden panickej záchvat. Myslím, že nemám ani deprese. Jen jsme prostě melancholik. Ale nemám ty stavy, kdy člověk leží několik dní a nedokáže se převléct. Nepotřebuju si rozřezávat stehna a prolejvat se chlastem. Je to milý.

Každý úterý si říkám, že vlastně nemám nic, co bych na terapiích řešila, a pak tam ve středu jdu a odcházím rozebraná do mrtě. Některý sezení dokážu celou dobu udržet neosobní rovinu a jen klouzat povrchními tématy a prostě se procvičovat ve small talku, ale pak jsou dny, kdy rovnou vykopnu nějakou jobovku a pak se v ní hodinu matlám. Hodinu na tom gauči a dalších pár hodin doma. Moje pracovní výkony ve středu stojej za prd. Nejtěžší jsou ale ty dny, kdy se zaryjeme do něčeho, co vlastně vím, ale musím tomu dát tvar a říct to nahlas. Přiznat, jak moc mi ublížila a že jsem se nedokázala uchránit, protože jsem byla dítě a to ona mě měla chránit. Neselhala jsem, jen jsem byla oběť. Byla jsem dítě, malý a bezradný. Chci si přestat vyčítat, že jsem se o sebe nedokázala postarat, ochránit se. Některý ženy by neměly mít děti a ona je jedna z nich. Já jen strašně moc nechci ublížit svým dětem. A taky strašně moc chci mít malou holčičku a držet ji v náručí a ochraňovat ji. Nikdy se nesmí cítit tak jako já. Chci, aby někdo přišel a ochránil mě, když jsem byla malá. Aby mě vzal z toho pekla a odvedl někam, kde by mě někdo pohladil po vláskách a řekl mi, že mě má rád. Tý malý holčičce už to nikdo neřekne a nikdo se o ni nepostará, ale vyrostla jsem z ní já a mně to lidi říkají, a hladí mě po vlasech a jsou tady pro mě. Časem třeba všechna ta láska, co mám teď, zaleje tu díru uvnitř. Vlastně jsem vyrostla v docela fajn dospělou ženskou, co si plní všechno, o čem jako malý nešťastný dítě snila. Mám tě ráda, S., děkuju.

[nitgas]

Chlap s kapucí

Někdy, když se chvíli koukám z okna, nebo když cejtim známou vůni, tak mě obejme závan melancholie. Najednou se vrátím pár let zpět. Jsem ta mladá ztracená holka, co je v klidu jen když si dokazuje svoji nesmrtelnost. Prvních pár let potom, co jsem od nich odešla, jsem se cítila v bezpečí, jen když mi někdo ubližoval. To je přece domov.

Jak je vůbec možný, že mě tam sociálka nechala?

Já jsem nebyla ta špatná. Byla jsem ztracený dítě, co mělo zlý doma, a nikdo neslyšel moje volání o pomoc. Učitelky ve školce mě nutily hrát si s ostatníma a do rukou mi strkaly barevný pastelky. A když jsem odmítala mluvit a když jsem si pořád stěžovala na bolení bříška, nezeptaly se mě. Když jsem na prvním stupni chodila neustále pozdě, smrděla jsem kouřem a psí močí a nikdy neměla pomůcky, nikomu to nevadilo; byla jsem ta chytrá, co všechno věděla. Pak jsem se začala rvát, roztomilá holčička ve třetí třídě, co se mlátí s klukama hlava nehlava, co vyrušuje, je drzá a neustále vyrušuje. Ta z poslední lavice. Vyloučení, nová škola. Chození za školu a reprezentování školy ve všech soutěžích. Černý oblečení a dlouhý rukávy, aby nebyly vidět jizvy. Pořád je mám. Zápěstí rozřezaný až k loktům. Ramena a stehna pruhovaný bílejma čárkama. Ta problémová, co ale vždycky všechno ví a za školou si s cigárem v puse čte knížky. V devítce už jsem se neukázala. Chytla jsem se špatný party. Chytla bych se kohokoli, kdo by mě odvedl z toho domu. Byl starší a měl svoji partu. Kradli kola a pak na nich jezdili ve skejči. Byl na mě hnusnej a tahal se s jinejma, ale k ránu jsme stejně byli spolu. Bylo mi čtrnáct a moc, tak hrozně moc, jsem chtěla bejt dospělá a smět odejít. Vodka s džusem a vodka s red bullem, čím víc toho vypiju a čím šílenější nápady zrealizuju a čím rychlejc uteču před policajtama, tím víc jsem dospělá. Na zdi vedle postele, hned u polštáře, na nástěnce to do list s úkoly a daty. Pak budu volná. Z devítky na intr a z intru do hospod, na brigády a spát po kamarádech, po nonstopech. Sprchovat se ve škole a na víkendy jezdit do Prahy. Co nejmíň domu, jen když není na jídlo. Děda už umřel, není proč tam jezdit, už tam nikdo není. Ty křeče v břiše a zvratky v krku při hledání klíčů. Chození za školu a hádky s třídní. Neustálý přezkušování ze všech možnejch předmětů a vždycky dobrý. Nový jizvy na rukou a strašný kruhy pod očima. Byli starší a byli v Praze. Jezdit za nima a z jejich postelí rovnou do lavice. Jen udělat maturitu a pak odejít do Prahy. Jakákoli práce, jen když bude daleko. Rozcuchaný vlasy a cucáky na krku. Honění si frndy nad představou, jak mě někdo škrtí. Panák ke snídani a šup jsem stejná jako vy. Jj, tobě mamka udělal snídani a sváču do školy, mně noční můry a žaludeční vřed. Já jsem nebyla ta špatná, byla jsem ztracenej a unavenej puberťák, co roky řval, že se doma něco děje, a nikdo ho neslyšel, neposlouchal.

Sedím doma. Jsem nejvíc milovaná a přijímaná, jak jen to jde. A pak v noci nemůžu spát, jdu ven se psem a potkám, zase, toho chlapa v kapuci, pod kterou není vidět obličej. Taký má ovčandu, jen starší a drsnou. Mluví na ni klidným hlasem a já se pod tím tónem rozpouštim. Je to ten hlas, ta dikce a přesně ten chlap, co by mi strašně ublížil. Přesně ten, kterýmu se chci vrhnout do postele, klečet před nim nahá a poprosit ho, aby mě do krve seřezal, jen když na mě bude mluvit tímhle tónem. Chci, aby mě držel pod krkem, dokud neomdlím. Chci trávit dny čekáním, až mi zavolá. Chci se pro něj stát, kým on bude chtít. Ztratit se. Tohle není o sexu. Je to o dominanci, vlastnění a podmanění. Chci mu sednout k nohám jak ten pes a čekat na pohlazení. Brní mi kůže a tečou slzy z toho, jak blízko jsem domovu tak, jak ho znám z dětství. To místo, kde marně čekáš na trošku něhy, zatímco ti ubližujou.

Jenže už ne. Miluju svoje doma, co na mě čeká. A už nechci definovat svůj svět jejich pravidlama. Půjdu domu a budu budovat svůj zdravej svět.

[nitgas]

Grébovka

Včera, když jsem venčila psa, našla jsem v parku zbytek křídy. Děti s ní malovaly panáky. Chtěla jsem na chodník napsat úplně všechno, co mě trápí. Chtěla jsem tam napsat celou tíhu světa. Ale tý křídy nebylo dost, a tak jsem jen namalovala růžovýho smutnýho smajlíka.