pajcan

[pajcan]

Zakynthos (část první)

Zakynthos jsme navštívili s cestovní kanceláří ViaMare, ač nejsme úplně typičtí zákazníci cestovních kanceláří, tak musím říct, že jsme byli velmi spokojeni a myslím, že rádi pojedeme znovu. Je fajn, že Vás dopraví na místo ubytování, celou dobu jsou vám k dispozici a pomohou Vám s leččíms, pokud nemáte zájem o fakultativní výlety, lze využít (tak jako my) pronájmu auta a člověk si může pocestovat sám, co chce a kdy chce. My jsme využili obou možností. Ale postupně.

Na Zakynthosu jsme byli v srpnu 2017. Bylo vedro. Opravdu dost velké, to nás hned na začátku praštilo, ale museli jsme si zvyknout. Bydleli jsme v malé vesničce Amoudi. Bylo zde spoustu hotelů, taveren, obchodů, ale také místních domečků s řeckými domorodci. Hotel byl v pohodě, standardní 3*, malá teráska s výhledem na bazén a moře.

K moři to tedy opravdu nebylo daleko, ale stejně nás ta pláž úplně nenadchla. Byli jsme namlsaní fotografiemi cestovních kanceláří, které propagovali pouze ty nejúchvatnější pláže Zakynthosu, což ta v Amoudi samozřejmě nebyla :-). NIcméně pláž to nebyla špatná, ale nebylo to těch 50 odstínů modré, ty jsme našli až později :).

První den jsme si užili a prozkoumali Amoudi a druhý den vyrazili (pěšky 4 km - blbej nápad v tom vedru) na větší pláž do sousedního městečka Alykanas. Tam jsme si skvěle užili plážový servis s obsluhou lehátek (drinky přímo do ruky) a koupání v moři. Ta 4 km cesta po celodenní únavě a v tom vedru byla spíš za trest, ale všechno jde, když se chce :-).

Další den jsme se rozhodli využít jeden z fakultativních výletů a to výlet lodí okolo celého ostrova. Stálo to tuším 29 eur na osobu a bylo to na celý den, přišlo nám, že bude zajímavé obeplout celý ostrov a vykoupat se na třech různých místech a nemýlili jsme se. Nebylo to teda úplně easy, protože loď byla plná a my sehnali místo pouze na střeše, kde nebyl žádný stín a slunce pražilo, ale ty výhledy byly prostě breathtaking. 

První koupací zastávka nás čekala u jedné skály, kde byla malá jeskyně. Voda zde byla naprosto geniální, krásně tmavě modrá, průzračná, čistá a studená - to ale vůbec nevadilo, skvěle jsme se osvěžili a asi po půl hodince pokračovali dále.

Naší další zastávkou nemohlo být jiná pláž, než ta nejznámější na Zakynthosu, kterou je pláž Navagio - fotka této pláže je často na propagačních fotografiích cestovních kanceláří. Faktem je, že pláž je úžasná a barva vody zde je neuvěřitelná, nikdy jsem nic podobného neviděla - neuvěřitelně nádherná měnící se modro zelená barva. Nicméně této pláži jasně škodí masový turismus, je tam spoustu lidí a lodí, což ten celkový zážitek chtě nechtě trochu kazí.

Poslední zastávka se konala na pláži, jejíž břehy omývá voda s vysokým obsahem síry, má mít tedy určité léčivé účinky. 

Na další dny jsme si pronajali auto a to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat. Takhle krásně jsem si snad nikd nezařídila, božské výhledy, sympatické vesničky, životem kypící města a neopakovatelná řecká atmosféra. První den, jsme navštívili proslulou Banana Beach, kde jsme zrovna chytily celkem velké vlny a moc si to užili. Další naší zastávkou byla pláž, jež je lemována skalami, do nichž “jakoby se zakousl Poseidon”, tolik praví pověra. Skály mají v sobě jemný, řekněmě výhřez. Na tuto pláž, chodí klást v noci/k ránu vejce karety, určitá část pláže je tedy chráněná a nepřístupná.

Highlightem dne byl večerní výlet na Keri cliffs. Kdybych měla doporučit jedno jediné místo na Zakynthosu, tak je to toto. Nádherný výhled, na který jsme se nemohla vynadívat a nechtělo se mi odjet. Awesome.

Pokračování příště :-).

P. Č. 

[pajcan]

Oh, London

Londýn. Hrozně moc jsem se sem těšila, protože je to moje srdcové město. Navštívila jsem ho jako teenager v roce 2005 s klasickým školním zájezdem a od té doby ho prostě miluji.

Do Londýna jsme se vydali ranním letem z Prahy (opět Ryanairem), tzn. že jsme v Londýně byli už brzo ráno. Bylo boží přijet v 9 ráno Liverpool street a pozorovat ten velkoměstský ruch a šrumec, kdy Londýňané pospíchají do práce. Prostě jsem #londonlover se vším všudy no, nenadělám nic :D. 

Vzhledem k tomu, že check-in jsme měli až od 2 PM, nechali jsme si kufry v úschovně na Liverpool street a vyrazili na první průzkum. První větší dominantou, na kterou jsme narazili byla St. Paul’s cathedral. Monumentální stavba, stále stejná, jak jsem si ji pamatovala z roku 2005 (musela jsem být strašně otravná, neboť jsem Františkovi neustále říkala “jéé hele, tady si to pamatuju” a “jéé, hele to bysme měli jít tudy, tam už to určo bude, já si to pamatuju” - samozřejmě to bylo úplně blbě, no a mnoho podobných situací - tímto se mu omlouvám a děkuji za shovívavost :-) ).

U St. Paul’s cathedral jsme se nasnídali v příjemné kavárně a dále pokračovali směr Millenium bridge. 

Jelikož se nám přiblížil čas check-inu vydali jsme se do hotelu odložit kufry a trochu si odpočnout. Bydleli jsme v Ibis styles london excel, byla tam velmi dobrá dostupnost, pokoj byl maličký, ale hezký a čistý, na přespání naprosto ideální. Kolem 16 hod jsme se vydali do víru města, procházku jsme započali u Toweru, který jsme obhlédli ze všech stran a pokračovali procházkou k Tower bridge, což je má nejoblíbenější památka v Londýně. Miluju pohled na něj a to ze všech stran. 

Dále jsme pokračovali k Borough marketu, který nám učaroval. Pulzovala tam taková typická městská odlehčená energie. Spousta hospůdek se zahrádkama, kde bylo plno dobře se bavících lidí. I my do jedné z nich zapluli a to konkrétně do Café Broods. Skvěle jsme si pochutnali, posilnili se sangriou a bylo nám prostě moc dobře.

Po cestě na hotel jsme ještě stihli navštívit nádraží King’s Cross proslavené zejména díky Harry Potterovi. Budova je to je to krásná, obrovská a působivá, nicméně, co se týče interiérové autentičnosti Harryho Pottera, byla jsem zklamaná. Očekávala jsem, že ona slavná přepážka s řídítkama Harryho vozítku, bude skutečně mezi nástupišti 9 a 10 (já bláhová), jednalo se o pouhou zeď, která se nacházala v hale nádraží. K opravdovým nástupištím se šlo dostat pouze s platnou jízdenkou, tak vlastně nevím, jestli se to skutečně natáčelo mezi zmíněnými nástupišti, dost možná ne. Nicméně bylo možné se dostat na most, po kterém šel Harry. Nicméně nachází se tam velký fan shop Harry Potter, který mi náladu krapet spravil :).

Druhý den jsme začali návštěvou Camden Marketu, který mě osobně musím říct úplně neuchvátil. Dost možná na to mělo vliv to neuvěřitelné množství lidí, které tam bylo. Opravdu hlava na hlavě. 

Poté jsme si prošli také Westminsterské opatství včetně Westminster Abbey a také Trafalgarské náměstí, což jsou vlastně takové symboly Spojeného králoství a já jako správný britofil jsem tam nemohla nejít.

No a odpoledne přišla hodina H. Jeli jsme do studií, kde se natáčel Harry Potter, jeden z mých opravdu velkých snů se konečně plnil. Ani nevím, jak to vlastně popsat, bylo to skvělý, strašně moc bych přála všem fanouškům toto místo navštívit, je to jako vstoupit mezi Harryho, Rona, Hermionu a všechny ostatní a pobýt alespoň chvíli s nimi v jejich světě. Hodně epický je hned začátek, kde Vám v sále promítnou krátky film na styl “making of Harry Potter”, následně plátno vyjede nahoru a pod ním se objeví známé dveře a to dveře do velké síně. Uvaděč pozval skupinku děti, kteří s ním otevřeli kliku a za zvuků pompézní hudby vstoupili jako první do velké síně. No a dál už to prostě byla jedna velká nekončící jízda, mají tam snad úplně všechno, co se ve filmech byť jen mihlo. Pro mě byla nejsilnějším zážitkem určitě Příčná ulice, akorát to extrémní množství všudypřítomných lidí mi trochu komplikovalo možnost si to užít tak jak bych si představovala :). Nicméně, zážitek skvělý a troufám si říct, že pro mě i životní (ještě by to chtělo to chtělo ty Universal studios v Orlandu :)).

Další den jsme se hned z rána vydali k Buckingham palace, který jsme jen tak zlehka omrkli a pokračovali pěšky k Picadelly circus (nevynechali jsme ani známou ulici Regent street a Oxford street, která je plna obchodů). Picadelly circus má skvělou atmosférou, asi dvě hodiny jsme seděli na kašně a sledovali místní busking, tedy pouliční umělce, jednalo se o zpěváky, tanečníky, herce apod. Skvěle strávený čas. 

No a z Picadelly je to už jenom kousek do čtvrti Soho. Tato čtvrť nám učarovala. Ohromně zajímavé místo s nepopsatelnou atmosférou, krásné uličky se spoustou zajímavých lokálních obchůdků a restaurací. 

Třešničkou na dortu bylo, že jsme zcelaa náhodou narazili na divadlo, ve kterém se hraje Harry Potter and Cursed child. 

V Soho jsme povečeřeli v moc příjemné italské restauraci Sartori (http://www.sartorirestaurant.com/).

A vydali se na The Shard. Vstup na Shard je sice pekelně drahý (cca nějakých 30 liber), nicméně myslím, že to stojí za to. My jsme se rozhodovali, zdali zvolíme London Eye nebo The Shard a nakonec (i kvůli tomu, že já na London Eye již byla) jsme se rozhodli pro Shard. Tato budova ve tvaru střepu (jak je z názvu patrné) měří 310 metrů a je nejvyšší budovou v Británii a 4. nejvyšší budovou v Evropě (oproti Dubajským monstrům asi nic moc :D). No co víc k tomu dodat,výhled je to famózní, my se tam dostali kolem 20-21 hod., takže jsme sledovali i západ slunce, nádhera.

Poslední den jsme z rána vyrazili do Hyde parku, kde jsme si užili skvělé lenošení a slunění v trávě. Obhlídli jsme Kesington palace (ahoj Kate, Wille a děcka!), včetně jeho zahrad (moc pěkný) a poté jsme se vydali do British museum. Sice jsme už byli hrozně utahaní a nohy nás boleli (výběr obuvy je fakt důležitý), ale i tak jsme některé expozice zvládli prohlédnout a moc se nám tam líbilo. Pak jsme pokračovali do Tate Modern, londýnská galerie hned u Millenium bridge, já sice nejsem úplně zatížená na výtvarný a moderní umění, ale tohle byla pecka, už jen být v tom prostoru (velmi chytře řešeném) byl zážitek. 

Poslední den jsme stihli ještě National Gallery na Trafalgar Square, Covent garden a londýnské “Benátky”, což byl fakt provar a nedoporučuju :D. Pak už ale cesta na letiště a frr do Prahy. 

V Londýně jsme pobyli celkem pět dní, možná by stačilo i méně, ale dle mého názoru na Londýn není žádný počet dní “moc” (s chutí bych tam totiž bydlela). Doufám, že se do Londýna brzo vrátím, protože je to opravdu moje srdcovka.

[pajcan]

Scotland, baby!

Scotland, baby!

Na konci srpna roku 2016 jsme navštívili Skotsko. A naprosto to předčilo všechna má očekávání a fakt jsem se do Skotska těžce zamilovala. Je to takové klišé, ale přišlo mi, že všechno (z pohledu turisty, z pohledu obyvatele, to bude jistě jiné) tam bylo lepší než v ČR. Milí, ochotní lidé, všechno přehledně značené, vyřešené, krásná města, nádherná příroda, hory a moře.

Náše cesta začala na Ruzyni, dnes tedy již na letišti Václava Havla. Do Skotska jsme v rámci úspor za letenky, které na srpen byly poměrně drahé, neboť se jedná o hlavní sezónu, letěli s přestupem a to konkrétně na cestě tam přes Brusel a nazpátek přes Londýn. Letěli jsme s Ryanairem a i přes časté stížnost na tohoto dopravce, tak z našeho pohledu proběhlo vše naprosto v pořádku. Do Edinburghu jsme přiletěli v 7 PM, z letiště jsme se vydali tramvají do centra (cesta byla bez přestupu a trvala asi jen cca 20 minut). Toto (společně s cestou na letiště) bylo jedinkrát, kdy jsme v Edinburghu využili městskou hromadnou dopravu. To je jedna ze skvělých věcí v Edinburghu, že se tu při troše nelenosti, dá v pohodě fungovat bez mhd. Sice jsme za jeden den ušli 24 km, ale upřímně mi to skoro ani nepřišlo a večer jsem nevěřila svým očím, když jsem si tuto informaci přečetla přes své Withings activité pop hodinky. Od první chvíle, kdy jsme vystoupili v centru Edinburghu, jsme byli nadšeni. Město žilo a mělo opravdu velmi působivou atmosféru, částečně je to určitě způsobeno specifickou architekturou (jiné než kamenné budovy zde v podstatě nenajdete), ale určitě jsou tam i jiné příčiny :-). Naše bydlení, které jsme měli zabookované přes booking.com jsme našli poměrně rychle a snadno, jednalo se o vysokoškolské koleje, takže jsme lehce zavzpomínali na svá studentská léta, a hned se ubytovali a poté vyrazili ulovit něco k jídlu.

Další den jsme prošli Edinburgh téměř křížemem krážem, namátkou budu jmenovat ty nejznámější místa: Royal mile, Edinburgh castle, Princess street, Scottish national gallery, Walter Scott memorial, Calton hill….. Na konci dne jsme byli skutečně unavení, kvůli těm již výše zmíněným 24 ušlým kilometrům, ale zároveň neskutečně nadšení.

Následující den jsme se přesunuli autobusem z Edi do Inverness. Cesta to byla dlouhá, ale zároveň moc pěkná, protože bylo neustále, co obdivovat, byť z okénka autobusu. V Inverness jsme si vyzvedli auto zamluvené v autopůjčovně a vyrazili směr Lossiemouth, kde už nás čekali naši skvělí hostitelé. V Lossiemouth totiž žije se svým indickým přítelem moje nejlepší kamarádka. Hlavním cílem naší cesty, tedy bylo je navštívit.Cesta do Lossiemouth proběhla v pohodě, i když ježdění vlevo je fakt nepříjemný víc než jsem si myslela. Eliška s Anujem nás přivítali královskýma hodama indického jídla, což jsme si moc užili. Lossiemouth je na severu Skotska hned u moře, je to malé městečko, kde žije hodně angličanů/skotů v důchodě, je to i rekreační oblast, kam se jezdívá na dovolenou. Další zajímavostí v Lossie je základna RAF (Royal Air Force), která se tam nachází, takže není problém zahlédnout vzlétávající stíhačky apod. Každopádně, co je na Lossie naprosto nejlepší je příroda, moře, architektura, alespoň tedy z mého subjektivního pohledu. To je prostě pecka. No posuďte sami z fotek.

Další den jsme společně vyrazili na výlet na Lochnesské jezero, které asi netřeba více představovat. Jezero je krásný, projeli jsme se po něm lodí, ale upřímně zas taková pecka to nebyla. Nevím, jestli jsem od toho očekávala víc, ale celkově musím objektivně přiznat, že Lochnesské jezero pro mě bylo asi “nejmenším” zážitkem z celého Skotska, byť bylo krásný, ale v porovnání s ostatníma krásama, prostě trošku zaostávalo :). Podívali jsme se také do města Elgin a na zříceninu hradu (bohužel teď si nevybavím jeho jméno :().

Poslední den v Lossie jsme strávili trackem po Morray Coast trail, což bylo naprosto úžasný a pro mě asi nejúžasnější z celého Skotska. Jedná se o stezku, která vede podél moře - po útesech a o překrásný výhledy zde fakt není nouze. Dostali jsme se také na opuštěnou pláž, která byla jak z plakátu. No fakt nádhera.

Předposlední den jsme vrátili auto v Inverness a stihli si toto město rovněž projít. Je to moc malebné město s typickým skotským vzhledem. Poté jsme se přesunuli opět do Edinburghu a večer zašli do restaurace COSMO, což je podnik, kde můžete ochutnat velké množství světových kuchyní. Bylo to fajn, ale trošku jsme měli pocit, že množství těch kuchyní bylo na úkor kvality, ale špatné to rozhodně nebylo. 

No a poslední den jsme strávili krátkou procházkou po Edi, snídaní v kavárně a šup na letiště a zpět do Prahy. 

Skotsko je opravdu překrásnou zemí, se skvělými lidmi, rozhodně bych se sem chtěla moc vrátit. Minimálně jednou. Ale třeba i víckrát <3.

P.

[pajcan]

Budapešť

Kdesi jsem slyšela, že Budapešť je taková Praha s feelingem Berlínu. Myslím, že nic Budapešť nevystihuje lépe! Architektonicky je opravdu z části velmi podobná Praze, ale co se týče atmosféry, tak je opravdu spíše podobná té Berlínské. Musím se ovšem přiznat, že jsem do Budapešti jela s opravdu mizivými znalostmi o ní, za což se zpětně velmi stydím. Přiznávám, že jako první asociace mě napadaly: země bývalého sovětského bloku, langoš, divný jazyk a Orbán. No prostě jsem od toho moc nečekala a možná o to byl nakonec ten zážitek lepší. Velmi mě překvapilo, jak je Budapešť moderní sebevědomé město, které v mnoha ohledech převyšuje Prahu. Množství zajímavých cool restaurací a kaváren, noční životem kultivovaně žijící ulice, roztomilé tramvaje, dechberoucí stavby s tureckým vlivem a především, řetězový most. Ten mě opravdu uchvátil, ať se na něj díváte z různých stran a míst, je opravdu působivý a vždy vypadá skvěle. Tak trochu jsem si i představovala s přimhouřenýma očima, že se jedná o Brooklynský most v NYC :). Nutno také podotknout, že v Budapešti je také znát, že jste prostě tak trochu na “jihu”. Není to samozřejmě “úplná Itálie”, ale taková větší temperamentnost je tam zřejmá. V Budapešti jsme strávili tři dny a i přes částečnou nepřízeň jsme si to velmi užili. Město jsme prochodili pěšky, jak jen to šlo, ale využití mhd jsme se nevyhnuli, nicméně mhd funguje velmi dobře, navíc místní tramvaje a metro jsou roztomile malinké. Navštívili jsme klasické památky jako Hrad, Parlament, působivou obrovskou tržnici plnou nejrůznějších uzenin a papriček :). Jeden den jsme věnovali lázním, které nás bohužel nijak nenadchli. Nicméně zřejmě to bude tím, že nejsme asi tí správní lázeňští povaleči. Bavilo nás to tak dvě hoďky, ale strávit tam celý den, při tom množství lidí, bylo nereálné, takže i přes to, že jsme si koupili celodenní vstupné, jsme po dvou hodinách zdrhli vzhůru do deštivého centra :). Lázní je v Budapešti nepřeberné množství, jsou zaměřeny na různé choroby či obtíže, nicméně bohužel si nevzpomínám na název lázní, které jsme my navštívili, ale jednalo se o nějaké velmi staré, až historické. Za zmínku určitě stojí také vyhlídka na vrchu Gellért. Stoupali jsme tam za urputného deště a i když jsem toho chvílemi měla opravdu tak akorát po krk, tak nakonec ta námaha stála za to. Je zde nádherný výhled a opět drobná paralela s NYC :-) a tou je socha svobody, která se teda moc té americké nepodobá, ale to neva. Socha svobody na vrchu Gellért byla postavena v roce 1947 na počest vítězství Rudé armády ve 2. světové válce. Co se týče jídla, docela jsme si labužírovali, ale kdybych měla vybrat jeden jediný podnik tak tím je bezpochyby Mak bistro (http://www.mak.hu/). Vychytaný design, boží jídlo, příjemná obsluha. Rozhodně doporučuji k návštěvě!  K praktickým podrobnostem naší cesty: cestovali jsme autobusem Student Agency z Prahy, cena byla celkem 935 Kč/os za zpáteční jízdenku. Ubytování jsme měli přes booking.com v celkem příjemném penzionu BI&BI (http://www.booking.com/hotel/hu/bi.cs.html) nedaleko Rybářské bašty. Cena vycházela tuším cca 500 Kč/os/noc.  Suma sumárum, Budapešť lze jen a jen doporučit, věřím, že si ji zamilujete stejně jako já! Níže pro ilustraci pár fotografií. PH.

Vrch Gellért a socha svobody

Výhled z Gellértu

Trh

Rybářská bašta

Cool venkovní restaurace, kterých bylo všude plno

Parlament

Můj oblíbený Řetězový most, bohužel fotka dost nic moc, ale lepší nemám.

[pajcan]

Běhám

Stalo se něco hodně zvláštního. Alespoň pro mě. S během jsem to zkoušela vícekrát a vždy po prvním běhu jsem dospěla k názoru, že je to pro mě natolik fyzicky nepříjemná činnost, že prostě nemám na to ji praktikovat. Nicméně nutnost zařazení nějakého pohybu do života mě dohnala - opět k běhu! Je to blbý, ale běh je vlastně strašně praktický. Tak za prvé, je zadarmo, což je prostě fajn benefit. Za druhé k němu není potřeba nějaké speciální náčiní, jasně nějaké basic sportswear oblečení a teda boty, ty jsou dle mě jedinou nutnou investicí, pro toho, kdo se rozhodne běhat. Kvalitní běžecké boty jsou prostě nutnost, ale také jediná nutnost! Za třetí mě na běhu baví, že člověk může vyběhnout téměř kdykoliv a kdekoliv, není omezen nějakým zdlouhavým dojížděním apod. Tyto tři body nakonec vedli k tomu, že jsem prostě zatla zuby a běhu dala šanci. A nutno podotknout, že vůbec nelituji. Nejúžasnější na tom asi je to, jak člověk relativně brzy cítí ten progres, neustále se prodlužuje doba, kterou zvládnete uběhnout bez zastavení, už vám najednou není tak blbě a cítíte se fajn. Jo asi to budou ty endorfiny, k jejichž existenci jsem celý život přistupovala spíše skepticky. Nyní jsem ovšem zjistila, že fakt zřejmě existujou. Takže vzkaz pro všechny koketáře s během, když jsem ho začla mít ráda i já, tak si ho může zamilovat opravdu kdokoliv!

P.

[pajcan]

Píšu diplomku

A vypadá to asi nějak takhle.

Btw. pomerančový manhattan nepatří mezi nejlepší, ale když už za to dáte ty nekřesťanský peníze tak to taky sníte, to dá rozum.

Během psaní mě napadá spoustu věcí (zejména samozřejmě to, jak nízké procento diplomek je opravdu přínosné a má tam určitě patřit nebude). A taky zažívám neuvěřitelnou škálu emocí - nechuť, zmar, hněv, zoufalost, únava, ale také občas i radost, že se to hne a s každou další napsanou stránku jsem blíže cíli. Jsem docela skromná a každá dopsaná stránka ve mě vyvolává skvělé pocity! Nyní jsem na 5 stránkách, jde to ztuha, mám pocit, že po pěti letech studia, trochu člověk ztratí iluze a to docela kazí morálku a motivaci, na druhou stranu motivace toho, že až to dopíše tak škola opravdu skončí, je vlastně dost silná.

Psaní zdar!

PH.

[pajcan]

Pokračování Palerma

Slíbila jsem pokračování Palerma a to hned ze dvou atraktivních úhlů pohledu: gastronomického a mafiánského!

1,Gastronomický

Není nic nového pod sluncem, že italská kuchyně je poměrně oblíbená a že mnoho lidí ji má rádo, bohužel je pravdou také to, že v ČR se o italskou kuchyni snaží (v domnění, že je vlastně hrozně lehká) snaží kdejaký restauratér a dost často to končí ani ne moc vtipnou parodií na skutečnou italskou kuchyni.

Nuže, jídlo v Palermu bylo prostě božský!Přiznám se, že patřím k fandům italské kuchyně obecně, těstovinama nikdy nepohrdnu a můžu je na všelijaké způsoby (ovšem s kečupem už ne:D). V Palermu jsem měla takové tři nejzásadnější gastronomické zážitky. Prvním z nich byla pizza v místní vyhlášené pizzerii Cafe Frida. Tato pizza je netradičního čtvercového tvaru, přičemž je celý její obvod plněn ricottou, houbami a možná ještě něčím, co jsem neidentifikovala nebo nezapamatovala. Musím říct, že ač co se týče italské kuchyně, tak pizze úplně neholduji, upřednostňuji výše zmiňované těstoviny, tak tahle pizza vážně neměla chybu. Křupavá, ale současně jemná, vyvážené chutě. Určitě není náhoda, že tato pizzerie je označována jako nejlepší na Sicílii.

Nyní přichází na řadu .....ZMRZLINA! Ale opravdu neuvěřitelná zmrzlina. Pro mě osobně opravdu návyková záležitost, chodili jsme na ní téměř denně a to byl únor, nutno podotknout, že jsme rozhodně nebyli sami. Nejen nepřeberné množství chutí (což dneska není už nic tak zvláštního) ale opravdu poctivá chuť dělají z Briosci opravdovou špičku. Já jsem si oblíbila příchuť (tady se ani nedá použít slovo “příchuť”, to byla prostě poctivá 100% “chut” :D) Ferrero Roche. Proste zezrmzlinovaný ferrero s oříškama a se vší parádou, opravdové blaho, až je mi po ní teskno.

Poslední výrazným gastro zážitkem jsou těstoviny, které jsem si ke své smůle zapomněla vyfotit a bohužel si nepamatuji ani název podniku, ve kterém jsme na nich byli. Jelikož jsem milovníkem těstovin vymínila jsem si,že chci na nějaké opravdu dobré zajít. Šli jsme tedy do podniku, u kterého mě zaujala jedna věc. Restaurace narvaná k prasknutí a lidé čekali před restaurací (hlouček tak 10-15 lidí) a čekali až se místo uvolní. Mezitím mohli venku popíjet víno ze soudku, který tam byl naražen. To mi přišlo celkem zajímavé :-). Já si dala těstoviny s mečounem a opět byli bez chyby! Jako dezert jsem si dala typickou sicilskou sladkost cannoli sicilliani. Což je taková trubička opět plněná ricottou, ale tentokrát na sladko. No upřímně taky bez chyby. Je to asi nudná recenze, když vše chválím, ale nemůžu jinak!

2. Mafiánský

O Sicilskou mafii jsem se před mou návštěvou Palerma nikdy nijak nezajímala, proto když mě moji hostitelé cestou z letiště upozorňovali na pomník u silnice “look, this is place, where Falcone died” vůbec jsem se nechytala. Ale musím přiznat, že to ve mě vzbudilo zájem. Nezjistila jsem samozřejmě nic nového pod sluncem, mohu nabídnout pouze takový ucelený zjednodušený souhrn. Mafie v Itálii byla ve své době fakt zlá, mrtvoly se válely všude po Palermu, no prostě se s tím hoši moc nemazali, avšak našli se stateční prokurátoři Falcone  a Borsellino, kteří se rozhodli, že si na ně posvítí. A začali tedy mafiány zavírat, což se jim samozřejmě nelíbilo. A tak i přes veškerá bezpečnostní opatření, Falconeho auta vybouchlo právě na cestě z letiště a dva měsíce na to se stejná věc přihodila i Borsellinimu. Prost�� lid Palermský byl samozřejmě zdrcen a ještě nejvíc je dorazilo, když mafie oddělala jejich oblíbeného kněze (který také byl silně protimafiánský, ve svých kázáních nábadal lidi, aby s mafií nespolupracovali a postavili se jim) Giuseppe Puglisiho. To se lid opravdu naštval (prý) a byli velké demonstrace a protesty. Tady příběh tak nějak končí, údajně se povedlo Palermo jakš takš pročistit, mafie už tam není tak explicitní, i když tam samozřejmě stále je, tak mrtvoly už se v ulicích neválí a dá se říct, že je tam celkem bezpečno. Co je ovšem velmi zajímavé, že sami Palermané se o tomto neradi baví, stydí se, vědí, že je to jejich minulost, kterou jim nikdo neodpáře a nechtějí, aby jim byla připomínána. Je to pro mě velmi citlivé a nějaké “making jokes about it” nepřichází absolutně v úvahu. 

Toť vše, co jsem chtěla napsat

Buona notte!

PH.

[pajcan]

Nové začátky a Palermo!

Poslední dobou na tento blog nějak pozapomínám, ale rozhodla jsem se to napravit a také jsem se rozhodla, že ho pojmu mnohem více multižánrově :-). Takže nejenom takové plané filozofování, o které jsem se doposud snažila, ale pojmu to více prozaicky a budu psát o mých zážitcích z nejrůznějších oblastí (cestování, studium, filmy, knihy), ale také třeba o módě a o pokusech o zdravější životní styl.

Koncem ledna se mi naskytla příležitost navštívit na 10 dní, v té době velmi neslunné, Palermo. Zážitek to byl vskutku zajímavý a nevšední, alespoň pro mě. Jak je jistě všem známo, Palermo se nachází na pobřeží Sicílie, bohužel z ČR tam nelétají přímé spoje a je tedy třeba přestoupit v Římě či v Miláně. Můj přílet do Palerma provázel déšť, vítr a zima, což pro nás středoevropany není nic až tak nezvyklého, ale pro Siciliány je tento jev méně běžný a hlavně naprosto hrůzostrašný! Chci tím říci, že teplota okolo 10ti stupňů celsia je pro ně opravdu neúnosná. Všichni se kterýma jsem se v Palermu bavila o počasí mi řekli, že jsem přijela v tom nejhorším možném počasí, které ani v těchto zimních měsících tam nění moc běžné. Tuším, že mi karma dala pěkně sežrat to, že se velmi netajím tím, že nesnáším léto a mám ráda zimu. Nicméně musím říct, že nakonec asi 3 dny bylo slunečno  a zbytek tedy déšť a vítr.

A co je vlastně v Palermu k vidění? Já jsem sem jela navštívit mou kamarádku, která zde studuje a chodí s místním Palermanem, tudíž se mi naskytlo se podívat do míst, kam se “údajně” běžní turisté úplně často nedostanou. Kdybych to měla shrnout tak Palermo je rozhodně velmi multikulturní, multižánrové, prostě multi všechno. Je tu rozhodně velmi mnoho zajímavých staveb, některé nesou arabské orientální prvky, neboť celkem za rohem je Severní Afrika, ale také zde najdeme stavby např. stavby normanské . Můj osobní postřeh byl, že se zde nachází opravdu velké množství kostelů. Prakticky co 100 metrů to min. 1 kostel, zřejmě je to v Itálii normální, ale mě to rozhodně zaujalo. Kdybych měla vybrat jednu stavbu, tak to byl kostel San Giovanni degli Eremiti, který měl právě ony orientální arabské prvky.

Další významností, kterou se Palermo “chlubí” je cca 8 000 kapucínů, kteří jsou mumifikování nějakou speciální metodou, díky čemuž jsou někteří z nich poměrně slušně zachovalí.

Byl to opravdu zvláštní pocit se tam mezi nimi procházet, co mě ale nejvíce fascinovalo bylo to, že měli na sobě své původní oblečení, že to oblečení před těmi 200 lety nosili, pak se v něm nechali zmumifikovat a ono těch xxx let více či méně drží :-)

Nejzachovalejší mumií je malá holčička, dcera místního lékaře Rosali Lombardová, která byla mumifikována v roce tuším cca 1920, a která vypadá opravdu skoro jako kdyby jen spala.

Dnešní post bych v této fázi ukončila, příště vám sem napíši o mafii a jídle v Palermu :-)

PH.

[pajcan]

love it!

https://www.youtube.com/watch?v=wjNqa5mnVUU&t=19

[pajcan]

it could be useful!

http://estipaper.com/

[pajcan]

Co člověk potřebuje k životu

Na první pohled triviální otázka. Neoddiskutovatelné je, že potřebujeme světlo, teplo, vodu a jídlo. Ano, toto jsou věci nezbytné k fyzickému přežití. Nicméně je asi jasné, že pro šťastný, spokojený život toho bývá obvykle zapotřebí více. Rozhodla jsem se nad touto otázkou zamyslet a přijít na to, co mě činí šťastnou a tak nějak řekněme "naplněnou".

1, láska

Zní to samozřejmě neuvěřitelně klišoidně, ovšem pro mě to tak opravdu je. A myslím lásku v nejširším slova smyslu, nejen partnerskou, ale i rodičovskou, mezi sourozenci, mezi přáteli apod. Bez lásky je na světě opravdu těžko, mít ve svém životě kvalitní vztahy patří k základním pilířům šťastného života.

2, dělat to, co nás baví

Ideální je, pokud se Vám podaří dělat takovou profesi, která vás zároveň i baví. To je opravdu velké požehnání. Pracovní život zabírá velkou část našeho života a proto je opravdu velmi důležité, aby nás alespoň trochu naplňovala. Do tohoto spektra ovšem spadají i činnosti vykonávané mimo naši profesi - tedy koníčky. Mé koníčky jsou pro mě opravdu velká radost a s potěšením zjišťuji, že se dají neustále rozšiřovat.

3, odpočinek

Ten se mnohdy i podceňuje, ale pro mě osobně je nesmírně důležitý. Jsem asi trochu rozmazlená, ale minimálně jeden den v týdnu mám potřebu strávit ho doma v pyžamu odpočinkem. Koukám na seriály, čtu si, vařím, jím, zacvičím si. Když si tento den alespoň jednou týdně nedopřeji, necítím se pak ve své kůži a opravdu mi chybí,

4, cítit se dobře

Cítit se dobře po fyzické, ale i po psychické stránce. Samozřejmě v rámci možností. A také mít zdravé sebevědomí - to je prostě potřeba :-).

PH.

[pajcan]

Love never dies!

[pajcan]

Všední šílenosti

Dnešní příspěvek bude o tom jak být připraven - na cokoliv! Člověk se za svůj život může totiž setkat prakticky s čímkoliv. Jistě, dá se určitým věcem snažit předcházet, ale nikdy 100% nemůžete nic vyloučit. Proto je dobré, preventivně pěstovat odolnost :-). U mě to v praxi vypadá tak, že kdykoliv dojde na nějakou více či méně nepříjemnou záležitost snažím se zaměřít na čtyři věci:

               1, Vždycky může být hůř. vzpomenu si na to kvantum lidí, co zemřelo v koncentračních táborech, gulazích, ve válkách apod (vím, je to trochu divný, ale mě to fakt pomáhá)

               2, Mít se na co těšit. To je podle mě nesmírně důležité, mít před sebou neustále něco, na co se můžete těšit. Tedy když se něco nedaří, je před vámi něco, na co se netěšíte, tak se zaměřte na to, co vás v blízké době čeká hezkého.

               3. Zachovat klid. Ať je situace sebehorší, vždy je lepší snažit se předejít hysterii, ta ničemu nepomáhá a zachovat si čistou klidnou mysl a snažit se problém co nejkonstruktivněji a nejefektivněji vyřešit. Myslím si, že se mi toto poměrně daří a jsem na to velmi pyšná. 

               4. Pokora. Snad úplně nejdůležitější je dle mého názoru přijímat věci s pokorou. Ta se dnes bohužel už tolik nevidí, ale já ji považuji za velmi cennou. Člověk by měl být vděčný za to co má (rodinu, zdraví apod.) a nepovažovat to za samozřejmost a v ideálním případě se z těchto "samožřejmostí" i radovat, protože samozřejmé dnes není opravdu nic. Proto vždy když mě potká něco nemilého, snažím se myslet na ty ostatní dobré věci a vyjádřit za ně vděk. S tímto také souvisí ponaučení, které je pro člověka strašně cenné a bohužel některé zkušenosti jsou nepřenositelné. 

Tak to je celé mé moudro k řešení všedních šíleností, které nás denně potkávají. Ráda bych předeslala, že za mými "všedními šílenostmi" se neskrývají žádné opravdu existenční, zdravotní či likvidační záležitosti (bohudík).

PS. občas když vidím nějaké malé dítě a představím si, kolik ho toho v životě ještě čeká šoků a žjištění a zážítků, tak jsem i docela ráda, že už nejsem dítětem :)

PH.

[pajcan]

O (ne)dokonalosti

Dokonolast. I to slovo samo o sobě, co se týče libozvučnosti, mi přijde zkrátka bezchybné. Ale s dokonalostí to není vůbec dokonalé. Může být hodně nebezpečná, zrádná a mystifikující. Pro každého člověka je velmi důležité, aby přijal fakt, že dokonalost neexistuje. Poté, co se člověk s tímto faktem smíří, je život mnohem snažší a méně stresující. Když jsem tak přemýšlela nad dokonalostí a co to pro mě vůbec znamená, dospěla jsem k závěru, že asi hodně prahnu po dokonalosti. Dokonalosti v tom smyslu, jako je mít všechno v richtiku, mít všechno včas zaplaceno, mít všeho dostatek, mít obchozené všechny lékaře - prostě mít vše hotovo. Nevím, jestli se to dá plně považovat za “dokonalost”, ale v jistém smyslu se domnívám, že ano. Já sama pro sebe dokonalost definuju, jako kýžený, vysněný, bezchybný stav. Ať už je to stav mysli, těla či čehokoliv jiného. A proto když tento vysněný, kýžený stav nenastává, to znamená něco nestíhám, něco se mi nepovede, něco nejde dle mých představ, tak jsem z toho nervózní a ve stresu, což je vlastně hrozně moc špatně. A proto se nyní snažím pracovat na tom, abych přijmula fakt, že život s sebou nese různé potíže, nesnáze, překážky a nemá až tolik smysl se s nimi stresovat (jasně, nějaká míra stresu být musí, ale úměrná situaci). Dokonalost, jak jsem již výše napsala, dle mého názoru není, a asi je to i dobře. Člověk, který umí být šťastný, i přes to, že prožívá nějaké momentální obtíže, je největší machr.

PH.

[pajcan]

Co mám v hlavě

Je toho hodně, v poslední době nějak nevím nad čím přemýšlet dřív. Podstatnou část tvoří bakalářka, je opravdu velmi velmi zajímavé psát o něčem, o čem skoro nemáte páru a čím se nikdo jiný před vámi nezabýval, protože je to taková sračka, že to není studia hodný. No sranda, jsem upřímně strašně zvědavá jak tohle dopadne. 

Další věcí, nad kterou poslední dobou přemýšlím a která mě hodně štve je neschopnost lidí se omluvit za svou chybu. Jasně, nikdo nejsme dokonalej, ale v jistejch kruzích (VŠ) bych očekávala, že toho lidé budou schopni. Pro mě je to tak naprosto základní nejelementárnější věc a tak strašně mě potěší, když se někdo omluví, ale stejně spousta lidí toho není schopna. Chybujeme všichni a v podstatě pořád, nedá se tomu vyhnout, ale omluvit se může každý, je to snadný, čitelný a hlavně správný. Fakt mě mrzí, že to tolik lidí neumí.

Umění zasmát se sám sobě. To v poslední době taky strašně postrádám, lidi jsou nakobonění a nedokáží se sami sobě zasmát. Já když při výstupu z autobusu zaškobrtnu a sjedu po zadku ze schodů dolů, tak se tomu prostě upřímně zasměju a jsem v pohodě. Je to prostě fajn nebrat se tolik vážně.

Jo taky chci zmínit, že dochvilnost je ctnost králů. A ctím lidi, co chodí včas, co dodrží, co slíběj. Jo jsou situace, kdy je nedochvilnost omluvitelná, to je jasný, bohužel dost lidí je nedochvilných i jen tak, prostě je to pro ně norma.

Končím svůj výlev jedním citátem, které měl v oblibě můj praděd

"Trpělivost nese růže, ale jenom tomu, kdo ji zmůže"

PH

[pajcan]

Moje moudro!

Má postel, má loď.