petrpelanjr

[petrpelanjr]

DEVĚT MĚSÍCŮ BEZ MOBILU

Tak už zase používám mobil. Devět měsíců jsem ho nepoužíval. Nejdřív za to mohla lenost opravit ho a používal jsem jen hlasové ovládání pro budíky a audioknihy, později jsem ho přestal používat úplně.  Jaké to bylo? Co mi to přineslo? Jak jsem řešil problémy?

Píšu tenhle článek už počtvrté a nemůžu jinak, tenhle bude takovej emocionálnější... protože když sbírám vzpomínky na to, jak jsem si užil nepoužívání mobilu, vzpomenu si taky na to, že sem občas obklopenej arogantníma debilama. A nemyslím to jako nadávku, spíš je to takovej ten smutek přeměněnej v zlobu, když vidíme lidi, na kterých nám záleží, jak dělají něco špatně. To, že jsem zastáncem vystupování z mé komfortní zóny, protože mimo ni je nejvíce výsledků, víte. Už jsem udělal hodně divných věcí a všechny mi přinesly víc výsledků, než kdybych je dělal normálně a nakonec jsem si všiml vzoru, že těma nejnáročnějšíma a zároveň nejhodnotnějšíma je dělání si věcí po svém...  Čím víc, tím líp.  Když dostanete chuť, sedněte si doprostřed ulice.  Když dostanete chuť, jezte k snídani bonbony s mlékem. Když dostanete chuť, běžte z práce bosi.  S každým takovým krůčkem se stáváme sami sebou a než se nadějeme, zjistíme, že se nebojíme dělat tolik chyby, dělat věci po svém a najednou sedíme v letadle do Francie, letíme tam na snídani, udělat si oheň na pláži a pak se vrátit stopem zpět.  Než se nadějeme, děláme věci víc a víc podle sebe a ne podle toho, co nás kdo naučil, čeho se bojíme a toho, jak by se věci měly dělat.  To je podle mě jedna z nejtěžších věcí a přesně proto jsem na ni zaměřenej. Být bohatej, slavnej, nebo mít skvělou kariéru je oproti tomu jednoduchý.  To je podle mě definice šťastného člověka - někdo, kdo dělá věci po svém.  Takže lidé mi pokládají otázky, nad kterýma se nezamyslí. “Jak teda komunikuješ s lidma?” :-O Probohy... Jinými způsoby? Třeba mailem? “Co když potřebuješ něco důležitýho?” :-O Nepotřebuju. Jsem organizovanej.  “Co když potřebuje někdo jinej něco důležitýho?” :-O Jako co třeba, že někde umírá v pustině? Jak často se to někomu stává? “Ale co když se stane něco fakt vážnýho!”  Vážně na to mám odpovídat? Člověk nemusí umět hrát šachy, aby si tu konverzaci představil o odpověď později. Takže mně to evokuje, že lidé nad tím moc nepřemýšlí a mám hodnoty nastavené tak, že si svého času extrémně vážím, takže mě tenhle přístup samozřejmě rozčiluje. Ale v pohodě, od toho jsme každej jinej a děláme si to po svém. A tak jsem přestal používat mobil.  Zasadím to do kontextu mého životního stylu.  Pracuju málo. Tak akorát, abych se uživil - což vzhledem k mému povolání znamená, že mám opravdu hodně času na moje věci. Těma je učení a posouvání se k mým dalším cílům, moje slečna a přátelé. Moje pohodlí, zdraví, klid a dostatek času na přemýšlení.  A dělání věcí co nejpořádněji.  Já vím, že to může znít divně, ale tím, že si dělám věci po svém a jsem si toho vědomej, dokážu si užít aji vynášení koše.  Ten přístup samozřejmě afektuje můj přístup k byznysu. Nepracuju s kreténama. Nepracuju s lidma, co nejsou organizovaní. Pokud má někdo potřebu psát mi denně deset emailů, v pohodě, já odpovídám na maily dvakrát týdně. Pořádně.  Někdo zvoní na zvonek? Nezajímá mě to. Vím, že kdyby mělo něco přijít mým spolubydlícím, řekli by mi to předem, protože vědí že se doma zdržuju v neobvyklé doby. Ten někdo kdo zvoní něco chce od člověka na druhé straně zvonku a já se s ním nechci s největší upřímností bavit, pokud zrovna dělám něco mého a chci na to být soustředěnej. A to dělám většinu času.  Když chci trávit čas s přáteli, domluvíme se předem - všichni jsme zaneprázdnění a je potřeba se domlouvat klidně i několik dní předem. Jdu potom do obchodu a dávám tomu moje maximum pozornosti. Vím co chci jíst, vím, jak si to vybrat, pokecám s mým prodavačem protože máme skvělej vztah prodavače a zákazníka a oba víme, že heslo “náš zákazník náš pán” je hovadina. Má doma syna a manželku, slavili narozeniny, jeli na dovolenou, přestěhovali se do lepšího bydlení - všechno to vím a stejně tak on ví věci o mně - protože oba děláme věci pořádně. Většinou chodím po Londýně pěšky a takhle týdně nachodím přes 100km. To jsou hodiny a hodiny času... poslouchám hudbu? Ne. Když odpočívám a flákám se, dělám to pořádně, protože to dělám pro sebe. To je všechno můj čas, já se rozhoduju, jak ho použiju. Využívám všechny moje znalosti, abych z něj těžil co nejvíce. Kam do toho zapadá mobil? Jeho výhody nepotřebuju. A jeho nevýhody?  První věc po ránu, když mám mobil je, že se podívám, co je nového... zajímá mě to, náš mozek je k tomu evolučně přizpůsobenej. Pak jdu do sprchy a odpovídám během ní na zprávy. Potom pracuju na notebooku a poslouchám nahlas podcast, audioknihu, nebo hudbu... mobil mám postavenej tak, abych periferně viděl displej kdykoliv se rozsvítí. Někam jdu a mobily nejsou moc hlasité, to už víme. Naštěstí máme vibrace! Kdykoliv nějakou cítím, vím, že se něco stalo, je jednodušší se podívat a ztratit tři sekundy, než nad tím přemýšlet, nebo tomu podvědomě věnovat mozkovou kapacitu. Rozčilují mě lidé, když cítím vibrace jejich vyzvánějícího mobilu a oni si toho nevšímají. “Zvoní vám mobil.” ”Mně? Aha! Díky!” Máme stejné smysly, podobně fungující těla a štve mě, když si představuju, jak afektuje jejich nepozornost jiné stránky jejich života a života lidí kolem nich... tolik promrhaného potenciálu... Chytím číňanku za rameno, protože čumí do mobilu a málem by vešla pod auto.  Mohl bych tomu mobilu vypnout zvuky a nevšímat si ho... možná bych se na něj mohl podívat jednou za dvě hodiny a vše pořešit... mám si na to natočit budíky? To se mi fakt nechce. Zjednoduším to, vypnu mu zvuky a podívám se na něj jen večer! ... Ale... jakej je potom důvod mít ten mobil? Jo, kdybych něco potřeboval, já zapomněl... vlastně ne, protože jsem organizovnej. Jo už vím, kdyby potřeboval něco někdo jinej... no moment, ale jak jim pomůže, že jim zavolám až večer?  ... A tak mi můj spolubydlící pořídil Samsung S6. A simkartu. Na jeho náklady.

A já ho chápu. On je v jeho věcech ještě organizovanější než já a celej jeho životní styl - kromě jeho přítelkyně :) - je postavenej tak, aby mu neubíraly energii věci, které nemají. Jednou z nich byla naše komunikace, protože spolu budujeme byznys, tak jsme se domluvili, že tady je mobil a bude mi psát jen zprávy a bude šťastnej, když mu odpovím během 24h... to je dobrej kompromis.  A tak mám opět mobil. Naučil jsem se ale dělat věci jinak a spojím si teď to nejlepší z Offline a Online světa... Něco na tom je, mít u sebe audioknihy a kvalitní foťák. I když všechno má svou cenu. Už mě zase přemlouvají, abych si nainstaloval WhatsApp... mám messenger, mail a telefon. Nepotřebuju čtvrtou věc.  Pořád platí, že jestli se objevím v restauraci u stolu s přáteli přilepenými k obrazovkám jejich mobilů, prostě si odsednu a začnu si číst. Pořádně. Chápu, že máme jinačí potřeby. Mám dost slušnosti, abych si tu mou velkou knihu neotevíral u jejich stolu a nerušil je tím. Není to naschvál, je to od srdíčka a z mých hodnot. Vědomé rozhodnutí. Pokud si někdo chce povídat, je zvanej u mýho stolu, rád zavřu knihu a o čemkoliv pořádně pokecám. Pořádně. “Whenever you find yourself on the side of the majority, it is time to pause and reflect.”    Věřím, že tím nejlepším, co můžeme lidem kolem sebe dát, je naše co nejopravdovější já. To ale nejde, pokud se trochu nezamyslíme nad tím, jak děláme nejběžnější činnosti v každodenním životě.   Hezkej den.   Předchozí článek: JSME PRVNÍ GENERACE  Můžeš mě sledovat na instagramu tady      --------------------- Podobné články: KUCHAŘ A VŮL  - Narazil jsem na dÍlo Zhuangzi napsané cca 3-4 století­ před naším letopočtem napsané čí­nským filozofem Zhuang Zhou. Popisuje příběhy, které ilustrují­ chybování­ lidského rozlišování­ mezi dobrým a špatným, velkým a malým, životem a smrtí­, člově›ka a pří­rody.     PROČ NOSIT VÁNOČN͍ ȌEPICI V LɉT̚  - Lidé se bojí­ kvůli egu chybovat a tak se nemohou posouvat dopředu a stagnují. To se dá samozřejmě postupným cvičení­m napravit - dá se na to napří­klad použí­t to, že si ze sebe občas člověk zkusí­ udělat malou legraci, dí­ky tomu se přestane brát tak vážně, uvědomí­ si, že může klidně občas - opavdu klidně jen občas - zachybovat.   

[petrpelanjr]

JSME PRVNÍ GENERACE… #3

Jsme první generace, která digitálně dokumentuje téměř celej svůj život. Od teď budou moci desítky, nebo stovky následujících generací dohledat spoustu toho, co jejich předci dělali… Docela zodpovědnost, když se nad tím takhle člověk zamyslí, ne? Nevím, co si budou moji potomci a jejich potomci a jejich…. myslet, ale tak snad to nebude úplnej propadák. :D   

Tak jako minule, v této sérii se hrabu v příbězích z fotek, které už pro mě mají - i když v tak mladém věku - sentimentální hodnotu a snažím se skrz ně připomenout lidem, aby sice žili v momentě a přestali vše fotit na sociální sítě… ale aby zase úplně nezapomněli dokumentovat, protože pozdější vzpomínka za těch pár sekund ztracené pozornosti během okamžiku stojí. Dnes skočím k prvním měsícům v Anglii. Nejenže jsem byl poprvé v životě ve světě, bylo to pro mě i poprvé co jsem bydlel sám a většinu věcí si sám zařizoval... Úřady, cestování, práce, noví lidé, jazyková bariéra, kdybych si zlomil ruku, co kam jak udělám?! To jsem žil v Sheffieldu. Neustále jsem balancoval mou zodpovědnost kolem toho, že NEVÍM. Dnes se nad tím usmívám, ale tenkrát to byl docela šok - z předchozího života jsem byl zvyklej hodně pracovat, to už od malička. Než jsem se ale později naučil unifikovanej přístup k problémům (definovat, rozpitvat, vytvořit plán, vyřešit, optimalizovat), dalo by se říct, že jsem přežíval jen díky štěstí a zdravej rozum jsem si uchovával... hmm... arogancí a přehlížením problémů. Dospělácké věci jsem prostě neuměl ještě řešit.  

Po několika týdnech přežívání jsem si psal s přáteli v Manchesteru a dohodli jsme se, že pojedeme všichni žít do Londýna. V Sheffieldu jsem znal alespoň někoho, v Londýně vůbec. Navíc Londýn má stejnej početl obyvatel jako celá ČR... Tak jsem do toho šel po hlavě. Nastěhovali jsme se do Walthamstow (část Londýna, strašná prdel). Mně to zapadalo do plánů - chtěl jsem se stát profesionálním fotografem v Londýně. Přiblížil jsem se k tomu o krůček.  Sehnal jsem práci v jedné lepší čínské restauraci kousek od Victoria Station a přes den jsem tedy zjišťoval, že jsem si myslel, že jsem organizovanej... a že jsem si to myslel špatně. Že jsem si myslel, že už umím anglicky... a že jsem si to myslel špatně. Pracoval jsem 15h denně.  Přes noc jsem nespal. Učil jsem se, sledoval seriály, blogoval na původní blog, psal dlouhé maily a dopisy s jednou úžasnou slečnou z ČR, se kterou jsem později začal chodit, potom jsme se rozešli a nakonec jsme se teď po 5 letech od té doby zase nějak srazili v Londýně a rádi spolu trávíme čas a k tomu jsme tvořili a fotili s přáteli z Manchesteru.  Tehdy jsem spal v průměru 3h denně. 

Když přeskočím o kousek napřed, najednou jsem se ocitl v situaci, že jsem se živil vlastním focením. Pracoval jsem jako In-House Photographer v jedné z nejdražších studentských akomodací v Londýně. Ubytovna pro děti bohatých rodičů z celého světa.  Plat docela na nic, ale živil jsem se tím, co mě baví, zase jsem byl o krok blíž k mému plánu.  Pořád jsem ale neuměl dospělácky řešit problémy. Vše mi padalo do kína spíš kvůli tomu, že jsem dělal ode všeho něco, dělal jsem toho hodně, znal hodně lidí a... i když tohle samo o sobě je skvělá vlastnost, pořád pro mě nebylo řešení problémů hrou.  Moje štěstí bylo postaveno jen na tom, že jsem toho dělal hodně a o hodně jsem se zajímal. A to sice funguje, ale mohlo by to fungovat lépe. Chytřeji.  Nedávno jsem o tomhle slyšel skvělou hlášku (a připravuju na to téma článek). Tvrdá práce nemůže za úspěch. Kdyby tvrdá práce znamenala úspěch, všechny ženy v Africe by jezdily v Bentley. Je to vytrženo z kontextu, ale dává to určitě smysl. Tvrdá práce sama o sobě nestačí, i když štěstí samozřejmě gravituje k lidem, kteří toho dělají víc, než je průměr.  Ten hlavní zlom pro mě nastal, když nám tehdejší řiditel společnosti věnoval chvilku a na nějaké akci nám vysvětlil rozdíl mezi HOPEFUL a AMBITIOUS člověkem. Dnes je to pro mě samozřejmost a věřím, že pro většinu z vás taky. Přesto to tehdy moje optimistické přepracované Já asi potřebovalo slyšet.   Že problémy jsou od toho, aby se řešily.

Neil tam stál - zrovna u toho vyskočil na stůl, dodalo to té chvíli skvělou energii. Zeptal se “Kdo z vás si myslí, že je AMBITIOUS?”. Všichni - asi třicítka lidí - jsme zvedli ruce. “A kdo z vás má plán?”. ... Ruce klesly dolů v celé místnosti až na cca 3 jedince - sám jsem byl jeden z těch s rukama nahoře, i když jsem na tu zvedlou ruku neměl s mým ubohým plánem právo, což mi Neil dokázal hned, když se mě na můj cíl a plán k němu zeptal.  Dalo by se říct, že to byl jeden z těch výraznějších zlomů v mém životě. Dávalo to tolik smyslu, už dávno jsem to měl vědět, měl mě to někdo naučit už v prvním stupni na základní škole... protože jsem podle toho nežil a problémům jsem se vyhýbal, místo, abych je řešil. Drtil. Vyhledával a rostl na nich.  A vím, že je to případ spousty lidí, které znám, i neznám. Žijeme ve světě plném problémů. A někdo nám zapomněl v mládí říct, že problémy nejsou zlé a že jsou tady pro nás... a my pro ně. Že jejich řešením rosteme a pokud od nich utíkáme, nebo je ignorujeme, jenom si ubližujeme. Sobě a lidem kolem sebe.

Dnes problémy vyhledávám záměrně. Nežiju přesně podle toho, co jsem se naučil pár let zpět, ale filozofie je pořád stejná. Čím složitější si vybírám problémy, tím lépe se mám... Nejvíce štěstí jsem zatím našel mimo komfortní zónu. Testoval jsem na sobě různé body & life hacking techniky, chodil jsem bosej, plaval v rybnících v lednu, omdlíval jsem, chvíli jsem nikde nebydlel, málem jsem se utopil ve vlnách moře, jednu dobu jsem prodal a rozdal většinu věcí, zrovna jsem dokončil devítiměsíční období bez mobilu... a vše to byly události a zkušenosti, které mě posunuly nejvíce.  Máte málo energie? Málo peněz? Nedostatek komunikace s partnerem? Vyřešte to. Nevíte jak? Blahopřeji, to máte další problém k řešení! Vyřešte to! Znalosti a nástroje jsou všude kolem.    Předchozí článek: SELEKTIVNÍ PAMĚTI - VZTAHY  Můžeš mě sledovat na instagramu tady     ------------------------------ Podobné články:  NEBUĎ ČURÁK - 6 životních lekcí, které mě měl někdo naučit už jako malého fracka, ale naučil jsem se je až při mé kariéře fotografa.  PROČ NEMÁM NOVOROČNÍ PŘEDSEVZET͍ - Šílím ze spontánních lidí, kteří neplánují. A šílím z lidí, kteří jen plánují. Dá se spojit to nejlepší z obojího? Jednoznačně. Popis toho, jak aplikuju Problem Solving na má předsevzetí.      

[petrpelanjr]

SELEKTIVNÍ PAMĚTI - VZTAHY

Přijde mi, že za mnou v poslední době chodí až nepřirozeně moc lidí s tím, že mají problémy ve vztahu. Nebo se to kolem mě tak nějak celkově děje, že slýchám, jak se hodně lidí rozchází.   Nevím, jestli jsem teda ten pravej, aby za mnou lidi chodili s takovými problémy. Můžu se s váma ale podělit o moje radosti! :D To jo, těch nemám nikdy málo. Nedávno jsme s Karolínou - mou slečnou - vyjeli do Brightonu na celodenní odpočinek a tak se s váma podělím o fotky a o trochu jinačí příběh. Taky ze vztahů. I když z trochu jinačího světa. Můj oblíbenej.  

"Who are you?" asked the little prince, and added, "You are very pretty to look at."

"I am a fox," the fox said.  "Come and play with me," proposed the little prince. 

  "I cannot play with you," the fox said. "I am not tamed."  “What does that mean--'tame'?" "It is an act too often neglected," said the fox. It means to establish ties." 

  "To establish ties?" "Just that," said the fox. "To me, you are still nothing more than a little boy who is just like a hundred thousand other little boys. And I have no need of you. And you, on your part, have no need of me. To you, I am nothing more than a fox like a hundred thousand other foxes. But if you tame me, then we shall need each other. To me, you will be unique in all the world. To you, I shall be unique in all the world . . ." 

  "One only understands the things that one tames," said the fox. "Men have no more time to understand anything. They buy things all ready made at the shops. But there is no shop anywhere where one can buy friendship, and so men have no friends any more. If you want a friend, tame me . . ."

"What must I do, to tame you?" asked the little prince. "You must be very patient," replied the fox.     

  "It is the time you have wasted for your rose that makes your rose so important."       Předchozí článek: ZÁKAZ KOUŘEN͍ V PODNIC͍CH Můžeš mě sledovat na instagramu tady                

[petrpelanjr]

ZÁKAZ KOUŘENÍ V PODNICÍCH

Bude mi chybět ta kouřová intimní atmosféra některých podniků...  Vlastně to v případě některých barů byl přesně ten důvod, proč jsem tam chodil, i když jsem nekuřák. Číst si a povídat s přáteli. To jsou asi moje jediné důvody, proč vůbec chodím do takových podniků.  Vlastně bych ještě zapomněl na třetí důvod - na obsluhu. Přijde mi, že čím zapadlejší a divnější podnik, tím lepší obsluha a s ní i možnosti.

A právě možnosti jsou to, co podle mě dělá místo místem. Ne všude mě nechají stoupnout si na stůl a číst si jen proto, že mě to napadlo. :) A tak mi přijde, že se vším tím zmizelým kouřem přišla ta místa o kousek svého kouzla, s ním přišla obsluha o kousek svý úžasnosti a s tím vším se ty možnosti zase trochu scvrkly... ne o moc... ale o kousek. Už zase. 

Celej život jsem vyrůstal kolem customer service, ten vztah zákazníka a majitele byznysu miluju. Líbí se mi představa, že když se mi bude někdy chtít, otevřu si vlastní podnik... ne pro peníze, ale proto, že to mám rád, přesně tak většinou zkouším dělat všechny moje věci. Takže řekněme, že si otevřu knihkupectví, ale nebude to o knihách... Když si usmyslím, budu tam dělat třeba nejlepší kafe ve městě. Proč troškařit, klidně tam budu dělat skvělý burgry. Pojďme to přehnat, proč tam neudělat v pátek přes noc beer-pong turnaj... a nebo víš co? Třeba si to skombinuju s tetovacím salónem... víš jak pro kámoše a pro zajímavý lidi co se tam nechtěně zatoulaj, jen ať mají skvělej zážitek, hlavně ať si to užijou... "dáš si pivo? Není problém, načepuju... jasně, klidně si zapal, je to můj obchod, mně to nevadí, zeptej se lidí kolem sebe jestli jim to nevadí... dáš si k tomu pivu domácí klobásu?". Takže tak... Jednou bych určitě chtěl skvělý místo, kde rád dělám přesně to co mám rád... od srdíčka. Pro každýho kdo to umí ocenit. Nerad bych, abych to nemohl v Česku - ve Znojmě, v mým oblíbeným městě - udělat jen proto, že mi příště někdo bude přikazovat, že mám mít knížky na poličkách seřazený podle barev a v pořadí, v jakým jsou v duze, protože když nejsou seřazený, mohl by někdo dostat epileptickej záchvat... Nebo proto, že tam nemám moc oken a neutírám prach, protože tak podle mě má vypadat pořádný knihkupectví. A protože chci mít tolik štosů knih, že budou ležet i na podlaze a to je zase nebezpečný, protože by si mohl někdo něco zlomit... ježiš marja, co s těma lidma je, tak tam dám ke dveřím pro zákazníky lucerny, ať to má pro ně kouzlo, když už neuměj chodit... aha, to nemůžu... lucerny jsou v knihkupectvích určitě zakázaný taky... SAKRA. No a příště mi zakážou dělat kouzla...  Předchozí článek: OKAMŽIKY   Můžeš mě sledovat na instagramu tady        

[petrpelanjr]

OKA-MŽIKY

Dříve jsem psal o konkrétních věcech ze života. Takový to “tenhle víkend sem se vydal se spacákem tam a tam, bylo to skvělý, fotil jsem kytičky, udělal si oheň, četl si knížku, porval se s medvědem...”.

Už jsem to skoro dva roky neudělal a přijde mi to škoda. Přemýšlel jsem jestli jde udělat nějakej kompromis a rozhodl se, že udělám sérii OKA-MŽIKŮ.  Na těch článcích ze života totiž zabere nejvíc času vytváření příběhu. A tak budu přidávat krátké popisy, nebo fotky vytržené z kontextu - tak jak si je pamatuju já s mou těžce selektivní pamětí - tak jak jsem si je užil já osobně... a na vás nechám, jeslti se se mnou vžijete do těch maličkostí, jestli si domyslíte kontext a jestli si to sami zasadíte do své verze příběhu.  Výměnou za ušetřenej čas s váma můžu sdílet více věcí. Klidně si vymyslete vlastní kontext... vlastní příběh... jen s chutí do toho!

Koneckonců ne vždy potřebujeme znát pravdu.  Tohle jsou útržky z posledních 10 dní. ------------------------------------------------------------------------------- o.o.o Spletli jsme cestu. Posledních dvacet minut a předtím ještě několik hodin jsme skejtovali v pařáku a vítr jakoby si vzal dovolenou. Mraky taky. Takže Sahara. Šli jsme takhle posledních dvacet minut - já s těžkým batohem - po nějaké ASI polňačce podél řeky, která nás po naší pravici sice lákala, ale nešli jsme do ni, protože v ní byly hnusný řasy a navíc nás mělo čekat na konci té cesty ASI jezero, nebo co.  Mělo tam být už před 10 minutama - alespoň podle mapy.  Podél břehu bylo zaparkováno několik lodí (jedna vypadala, jakoby v ní přiletěl David Bowie) a kromě dvouch chlápků s pivem docela nikde nikdo. Kdo by byl v takovým vedru venku, žejo. Tak jsme zjistili, že to jezero tam na konci cesty vůbec není. Že jsme šli úplně zbytečně. Že celou dobu vedlo podél té cesty za hradbou keřo-stromů, ale je nepřístupný veřejnosti, protože to je rezervoár na pitnou vodu... aha. ... AHA...!!! Fakt jsem neměl sílu plahočit se zpět po té nudné cestě. Přemýšlel jsem, jak moc zlý by bylo ukořistit jednu z těch lodí, stát se pirátem a plout zpět do Londýna, abych už nemusel jít zpět s tím těžkým batohem.  Že prej - vezmeme si s sebou knížky, kdyby jsme si chtěli někam lehnout a odpočinout si! Že prej - vezmeme si s sebou deníky a pouzdro, kdyby jsme chtěli kreslit a psát. Že prej - vezmeme si s sebou stativ a foťák a kovadlinu a šachy a hřebíky a autobaterii a vlajku a žehličku a.... kdovíco dalšího dělalo můj bágl tak těžkým!  Nakonec nás zachránili ti dva pánové s pivem. Zeptal jsem se jich, jeslti by nám neprodali pivo a dali nám dvě lahve úplně zadarmo.  Povídali jsme si s nima chvíli o tom, jak je teď v módě bydlet na lodi a parkovné pro malou loď stojí normálně víc než dva nájmy... ale to by bylo na jinačí příběh.  o.o.o “To se musíte vydat kilometr doleva, potom kilometr doleva a potom ještě jednou kilometr doleva, aby jste se tam dostali!”  “Aha, děkujeme... a nebylo by jednodušší se vydat jednou doprava a skončit na stejným místě třikrát rychleji?”  “No to nevím, to jsem nikdy nezkoušela.” "Aha, tak děkujeme, hezkej den!”  o.o.o ...

... o.o.o “Až budu velká, postavím si hřiště pro děti.” Potom se mocným odrazem odpálila z houpačky a skočila do země Terabytů... ... ... COŽE!!! o.o.o Stojím ve fastfoodu a čekám na jídlo. Je to takovej ten fastfood, kterých jsou v Londýně tisíce a vedou je většinou pakistánci, nebo indové. Mám je raději, než velké fastfoody, protože mají většinou lepší obsluhu - tak nějak tam jde cítit, že si ti lidé užívají vztahu se svými zákazníky. Jestli jste někdy byli v práci, kde jste museli komunikovat se zákazníky, víte, že “zákazník má vždycky pravdu” je hovadina vymyšlená pravděpodobně nějakým zákazníkem a že ve skutečnosti je to vyváženej vztah, kterej si dokáží užít obě strany a je to docela jednoduché... stačí nebýt kretén. Rád si v těchhle shopech povídám aji s lidma, kteří stejně jako já čekají na své jídlo. Tentokrát to nevyšlo, protože tam sedělo 6 mladých lidí - 3 holky, 3 kluci - a bavili se beze mě. Tak jsem si začal číst knihu. A najednou... Klepání nohou. Bouchání rukou. Rytmus... Mručení. Broukání. Zpívání. ... “Tu melodii znám!!!” Ti mladí lidi začali jen tak zpívat In the jungle the mighty jungle!!! :D     Všech šest. Každej dělal něco jinýho, úplnej orchestr! Tak sem se přidal. A ten chlápek co mi dělal kuřecí burgr za pultem taky!!! :D “In the jungle, the mighty jungle, The lion sleeps toniiiiight In the jungle, the mighty jungle, The lion sleeps toniiiight... he wiamama ue he wiamama ueeee...“ o.o.o   Plavu v Hyde Parku, jsou tři hodiny v noci. Londýn se odráží v té docela klidné hladině vody.  Mimojiné je to podle mě nejlepší místo na sledování silvestrovských ohňostrojů, ale “shhhh”, já vám to neřekl.  o.o.o “Cože, tady je vodopád?!!!” o.o.o

V Canary Wharf je posilovna Virgin Active. A bazén, pára, sauna, vodopády, výřivky, nafukovací zebry a plameňáci - vše co člověk potřebuje k spokojenosti. Z každého patra je výhled na řeku.  o.o.o “Morning!” vytrhl mě z myšlenek neznámej chlap. To mám rád na některých částech Londýna, že vás v nich lidi zdravěj i když se neznáte. Bylo 4:00 a já jsem zrovna šel spát domů. Jedl jsem za chůze kuřecí curry s rýží, pozoroval jak obloha na východě mění barvy a připomnělo mi to, že díky své částečné barvosleposti nevidím některá normální spektra barev. Tak třeba u duhy nevidím zelenou část. Ale to je trochu jiná historka. Prohrál jsem ji v kartách s jedním týpkem, co mi nabízel dračí vejce. Jak říkám... jiná historka. o.o.o

o.o.o “Idiot řekne cože.”  o.o.o “COŽE??!”   o.o.o  _________________________________________ Předchozí článek: HARRY POTTER - METODY RACIONALITY  Můžeš mě sledovat na instagramu tady       

[petrpelanjr]

HARRY POTTER - METODY RACIONALITY

Všichni milujeme Harryho Pottera.  Žejo? ŽEJO?!!! :D    Při mých jedenáctých narozeninách jsem čekal na dopis z Bradavic - o důvod víc, že slavím narozeniny pár dní od těch Harryho a pak když mi dopis nedošel, vynahradil jsem si to tím, že jsem první díl přečetl snad dvacetkrát (bez přehánění) a ty ostatní tak 10x.  Vždycky když se čekalo na vydání a přeložení nového dílu, prostě jsem četl celou řadu zase od začátku a pořád dokola.  Sem prostě mudla.

Vím, že během těch let bylo vydáno několik alternativních děl - většinou parodií a tak když jsem narazil na dílo Harry Potter a Metody Racionality, se skepsí jsem si prolistoval pár stran a nemohl jsem věřit svým očím.  Tohle je dobrý... Tohle je DOBRÝ..! TOHLE JE GENIÁLNÍ!!!

KDE JE SAKRA MŮJ DOPIS, CHCI DO BRADAVIC, SKAMARÁDIT SE S MALFOYEM, SBALIT FLEUR DELACOUR, MÍT PRACOVNU V CHROPTÍCÍ CHÝŠI, STÁT SE NESMRTELNÝM, BÝT BYZNYS PARTNER FREDA A GEORGE, OVLÁDNOUT KOUZELNICKOU ANGLII A... dobře, to přeháním... sem ochotnej se vzdát té části s Malfoyem. :D  Harry je v tomto příběhu vychován v jiných podmínkách. Je knihomol a místo do Nebelvíru byl zařazen do Havraspáru. Asi proto. Hned potom, co klobouk vykřikl “Zmijozel!!! Dělám si legraci... Havraspár!”.  Nebudu ale moc spoilerovat. Tady máte pár mých oblíbených částí a snad vás to přesvědčí. _____________________________________________ A co to dělá doopravdy?" "Je to obraceč času. Každé otočení přesýpacími hodinami vás pošle o hodinu zpět. Takže pokud ho použijete, abyste se každý den vrátil o dvě hodiny, budete schopen pokaždé usnout ve správný čas." Harryho schopnost potlačit nedůvěru vybuchla. Vy mi dáváte stroj času, abyste vyléčila mou spánkovou poruchu. Vy mi dáváte STROJ ČASU, abyste vyléčila mou SPÁNKOVOU PORUCHU. VY MI DÁVÁTE STROJ ČASU, ABYSTE VYLÉČILA MOU SPÁNKOVOU PORUCHU. "Ehehehehhheheh..." řekla Harryho pusa. Držel teď přívěsek daleko od sebe, jako by to byla odjištěná bomba. No, ne, ne, označení odjištěná bomba ani nezačínalo postihovat vážnost této situace. Harry držel přívěsek daleko od sebe, jako by to byl stroj času. Povězte, profesorko McGonagallová, věděla jste, že časově převrácená hmota vypadá přesně jako antihmota? Ale ano, vypadá! A věděla jste, že jeden kilogram antihmoty potkávající jeden kilogram hmoty se vypaří s explozí o síle 43 milionů tun TNT? Uvědomujete si, že já sám vážím 41 kilogramů a že výsledný výbuch za sebou nechá OBROVSKÝ KOUŘÍCÍ KRÁTER NA MÍSTĚ, KDE BÝVALO SKOTSKO? "Omluvte mě," podařilo se Harrymu ze sebe dostat, "ale to zní vážně, vážně, VÁŽNĚ NEBEZPEČNĚ!" Harryho hlas se nezvedl až k jekotu, v této situaci nebylo možné, aby zaječel dostatečně hlasitě, takže ani nemělo cenu se o to pokoušet. Profesorka McGonagallová na něj shlížela se shovívavou sympatií. "Jsem ráda, že to berete vážně, pane Pottere, ale obraceče času nejsou zase až tak nebezpečné. Kdyby byly, nedávali bychom je dětem." "Opravdu," řekl Harry. "Ahahahaha. Samozřejmě, že byste nedávali stroje času dětem, kdyby byly nebezpečné, co mě to jen napadlo? Takže, jen abychom měli jasno, kýchnutí na tohle zařízení mě nepošle zpátky do středověku, kde bych převrhnul Gutenbergův dvoukolák a zabránil tak osvícení? Protože, chápejte, nesnáším, když se mi stane něco takového."  ____________________________________________________ "Magie," řekla profesorka McGonagallová. Pokrčila rameny. "To je jen slovo! I když jste mi ho řekla, nové předpovědi mi to neumožní! Je to to samé, jako říkat 'flogiston' nebo 'životní energie' nebo 'emergence' nebo 'složitost'!" Čarodějka v černém se zasmála nahlas. "Ale to je magie, pane Pottere." Harry trochu splasknul. "Se vším respektem, profesorko McGonagallová, nejsem si tak docela jistý, že tušíte, co se tu snažím provést." "S respektem, pane Pottere, já si jsem jistá, že to netuším. Pokud tedy - a to je prosím vás jen odhad - se nesnažíte převzít vládu nad světem?" "Ne! Vlastně ano - teda, ne!" "Myslím, že by mě mělo znepokojovat, že máte problém s odpovědí na tuto otázku." To nechávalo jen dvě možnosti. Možnost číslo jedna: magie je věc tak neuvěřitelně nejasná, spletitá a nesrozumitelná, že dokonce i když se kouzelníci a čarodějky ze všech sil pokoušeli jí porozumět, pokrok, který udělali, byl buď vůbec žádný, nebo tak malý, že to nakonec vzdali; a Harry by nedopadl o nic lépe. Nebo... Harry odhodlaně křupnul klouby, ale ty udělaly jen poněkud tichý klapavý zvuk místo, aby se jejich prásknutí mocně rozlehlo mezi zdmi Příčné ulice. Možnost číslo dvě: Ovládne svět. Nakonec. Nejspíš ne hned teď. Taková činnosti občas zabrala déle než dva měsíce. Mudlovská věda se také nechystala na Měsíc týden po Galileově objevu. Ale Harry se pořád nemohl ubránit obrovskému úsměvu, který mu roztahoval koutky tak, že začínaly bolet.  ___________________________________________________ "Je zvláštní," řekl Harry. "Měl bych se zamyslet nad vším, co jsem z magie viděl... nad vším, o čem teď vím, že je to možné a nad vším, o čem teď vím, že je to lež, a přede mnou leží spousta práce při snaze tomu porozumět. A přesto zjišťuju, že jsem rozptylován trivialitami jako je," Harry ztišil hlas, "celá ta věc s Chlapcem-který-přežil." Nezdálo se, že by byl někdo poblíž, ale proč pokoušet osud. McGonagallová si odkašlala. "Opravdu? Neříkejte."Harry přikývl. "Ano. Je to prostě... zvláštní. Zjistit, že jste částí tohohle obrovského příběhu, questu k poražení mocného a hrozného Pána zla a ono už je to hotové. Skončené. Naprosto odbyté. Jako byste byla Frodo Pytlík a zjistila, že vás rodiče vzali k Hoře Zkázy, když vám byl jeden rok a vy jste hodila prsten dolů a už si z toho ani nic nepamatujete." Profesorčin úsměv se stával lehce strnulým. "Víte, kdybych byl kýmkoli jiným, naprosto kýmkoli jiným, pravděpodobně bych se docela bál, abych takový začátek dokázal trumfnout. Páni, Harry, a co jsi dělal od doby, co jsi porazil Pána zla? Zařídil sis vlastní knihkupectví? To je skvělé! Poslyš, víš, že jsem po tobě pojmenovala vlastní dítě? Ale já doufám, že tohle nebude problém." Harry si povzdechl. "Stejně... skoro bych si přál, aby v tom questu existoval nějaký otevřený konec, abych mohl říct, že jsem se na něm nějak, však víte, podílel." "Hmm?" řekla McGonagallová zvláštním tónem. "Jak byste si to představoval?" "No, například jste se zmínila, že mí rodiče byli zrazeni. Zrazeni kým?" "Siriusem Blackem," řekla McGonagallová. To jméno téměř zasyčela. "Je v Azkabanu. V kouzelnickém vězení." "Jak pravděpodobné je, že se tenhle Sirius Black dostane z vězení a já ho budu muset vystopovat a svést s ním nějaký ohromující souboj, nebo, ještě lépe, vypsat na jeho hlavu obrovskou odměnu a sám se skrýt v Austrálii, zatímco budu čekat na výsledky?" McGonagallová zamrkala. Dvakrát. "Nepravděpodobné. Nikdo nikdy neutekl z Azkabanu a já pochybuji, že on bude tím prvním." Harry měl trochu pochybnosti o té části s "nikdo nikdy neuprchl z Azkabanu". Přesto, s magií možná bylo skutečně možné přiblížit se 100% dokonalému vězení, obzvlášť když vy jste měli hůlky a oni ne. Nejlepším způsobem, jak se dostat ven, by bylo nikdy se nedostat dovnitř. "Dobrá tedy," řekl Harry. "To vypadá celkem pokryté." Povzdechl si a přejížděl si hlavu dlaní. "Nebo možná Pán zla té noci neumřel doopravdy. Ne úplně. Jeho duch tu prodlévá, šeptá lidem v nočních můrách, které se přelévají do bdícího světa, hledá způsob, jak by se navrátil do kraje živých, který přísahal zničit a teď jsme on a já v souladu se starodávných proroctvím předurčeni k smrtelnému souboji, ve kterém vítěz prohraje a poražený vyhraje-" Profesorčina hlava se otočila, její oči začaly bloudit kolem, pátraly po přítomnosti možných posluchačů. "Žertuju, profesorko McGonagallová," řekl Harry trochu podrážděně. Bohové, proč jen musela brát vždycky všechno tak vážně- Na dně Harryho žaludku se začínal vzdouvat mdlý pocit. McGonagallová se na Harryho podívala s klidným výrazem. Velice, velice klidným výrazem. Pak se usmála. "Samozřejmě, pane Pottere." A sakra. Pokud by Harry měl vyjádřit to němé uvědomění, které mu právě problesklo myslí, vypadalo by to nějak jako "Pokud bych měl odhadnout pravděpodobnost, že McGonagallová zareaguje tak, jak jsem právě viděl, díky pečlivé sebekontrole, v kontrastu vůči všem možným reakcím, které by předvedla přirozeně, pokud bych jen dělal špatný vtip, je toto chování dostatečným důkazem, že něco skrývá. "Ale ve skutečnosti si Harry pomyslel A sakra. Harry otočil hlavu, aby sám prozkoumal ulici. Ne, nikdo poblíž. "On není mrtvý, že ano," povzdechl si Harry. "Pane Pottere-" "Pán zla je naživu. Samozřejmě, že je naživu. Bylo by výplodem naprostého optimismu jen pomyslet si něco jiného. Musel jsem přijít o rozum, nedokážu si představit, co mě to jen napadlo. Jen proto, že někdo řekl, že jeho tělo bylo nalezeno spálené na uhel, nedokážu si představit, proč bych si měl myslet, že to znamená, že je mrtvý. Očividně se mám ještě hodně co učit o umění opravdového pesimismu." "Pane Pottere-" "Alespoň mi řekněte, že tu není žádné proroctví..." Ale McGonagallová mu stále ukazovala jen ten jasný, zatuhlý úsměv. "Oh, to si ze mě musíte dělat srandu!"  ______________________________________________ Tak co, přesvědčilo vás to? Kniha se dá stáhnout zdarma na netu, protože tvůrce této verze nevlastní práva na HP a Rowlingová mu umožnila vydat dílo za podmínky, že na něm nebude vydělávat.  V češtině je přeložená jen část. V angličtině se dá sehnat celá kniha. Krom toho je celá kniha vyplněná reálnými znalostními bombami z různých oborů a ty se dají najít ještě lépe vysvětlené na webu onoho tvůrce.  Užijte si to! :) Předchozí článek: PARETOVO PRAVIDLO V PRAXI Můžeš mě sledovat na instagramu tady   

[petrpelanjr]

PARETOVO PRAVIDLO V PRAXI

Podle Vilfreda Pareta pramení 80% důsledků z 20% příčin.

20% slovní zásoby využíváme v 80% situací. 20% zákazníků vytváří 80% zisků. 20% pacientů spotřebovává 80% zdrojů zdravotní péče.

Pokud jsme v praxi schopni ta čísla najít a oddělit je, začnou se dít velké věci. 

Vysvětlím to na mém kamarádovi, kterej tvrdě pracuje, aby si splnil svůj sen.  Říkejme mu Honza.

Honza má představu o tom, co by chtěl v životě dělat. Nebo alespoň ví, co ho baví a už je v té fázi, kdy se tím slušně živí a přemýšlí o tom, jak to vzít na další level.

Honza je kuchař.

Není ledajakej kuchař, je fakt dobrej. Pracoval ve vyhlášených restauracích, učí se vše co se dá, ve volném čase experimentuje a stále se zlepšuje. Kousek za kouskem.

Honza má celkem jasno. Ví, že jako hodně dobrej kuchař může vydělávat dobré peníze, ale co si budeme povídat, i kdyby byl šéfkuchařem, ty peníze za ten stres nestojí. Honza to ví a tak přemýšlí, jak by mohl pracovat jen sám pro sebe.

Pro teď přemýšlí o dvouch možnostech.

Sta��t se personalním kuchařem. Nebo rozjet vlastní restauraci.

První případ je jednodušší, člověk nepotřebuje do začátku tolik peněz, musí se ale umět prodat. Druhej příklad zabere déle, ale zase je v tom oboru hromada znalostí a tak člověk nemusí dělat tolik chyb.

Pojďme se na chvíli bavit o tom, co je všechno potřeba tak nějak pokrýt, aby člověk dokázal otevřít a následně i udržovat svůj byznys aby vše fungovalo tak jak má.

Některé části jsou potřeba do začátku, některé spíš v rámci všech procesů.

- peníze - skill - vědět něco o byznysu - vědět něco o marketingu  - vědět něco o sales - vědět něco o brandingu - kontakty - komunikace s lidma - management lidí - management času

Honza teď umí dost skvěle vařit. Kdykoliv se ho zeptám, jak mu jde posouvání se směrem k jeho cílům, odpoví mi s nadšením, že zdokonaluje jeho vaření, recepty a testuje.

“To ale děláš už skoro rok, ne?” ptám se ho a on mi odpovídá něco, z čehož vyrozumívám, že samotný zdokonalování a učení se těch detailů zabere roky a desetiletí. “Jo aha. Já myslel, že se chceš stát personal šéfem, nebo otevřít vlastní podnik.” “No však ano, zlepším moje vaření, našetřím mezitím nějaký peníze a potom uvidím...”

Takže Honza umí vařit a vaří fakt skvěle. A jinak uvidí. Potom.

I Lojza od vedle vaří skvěle. Ani zdaleka nemá za sebou několik let zkušeností. Naučil se paletu několika jídel a naučil se je dělat fakt skvěle.

Naučil se pár esenciálních pravidel pro vaření, smažení, pečení. Naučil se kombinace a využití základní palety koření. Když si začal všímat spojitostí mezi jednotlivými věcmi, vytvořil pár vlastních receptů.

Zabralo mu to realisticky tak měsíc... okay, tři měsíce, pokud to dělal v klidu.

Lojza nemá ani zdaleka zkušenosti jako Honza. Honza by ho strčil do kapsy ve většině jídel - koneckonců věnuje hromadu času neustálému zlepšování.

Když se to ale vezme, oba jsou známí mezi přáteli tím, že kdykoliv vaří, tak je jejich jídlo skvělé. Akorát Honzovo vaření je prej lepší, protože používá aji záhadné suroviny a zajímavé chutě.

Lojza nestuduje tolik vaření. Lojza se mezitím věnuje dalším věcem...

Začal se učit branding, sales, komunikaci a začal pracovat na svých kontaktech.

Stejně jako s vařením, i v těchto směrech šel instinktivně rovnou k těm nejdůležitějším informacím. Ví, že kdyby se musel učit každej obor do detailu, zabralo by mu to zbytečně moc času.

A tak se začal učit.

V Brandingu se naučil o tom, jak se odlišit od ostatních, naučil se něco málo z vizualizace v kombinaci s psychologií a naučil se vytvářet příběhy. Lidé milují příběhy.

V Sales se naučil o pozitivním přístupu a naučil se odhadovat lidi podle pár otázek. Vytvořil neprůstřelnej “pitch” pro svůj byznys, správně se naučil podávat problémy jeho klientů a prodávat jejich řešení.

V komunikaci si všiml, jak je to propojené - že vizuální funkční psychologie, branding a sales jsou vlastně to samé. Naučil se o kognitivních zkratech a naučil se hlavní pravidlo, že pokud chce od lidí pozornost, musí jim dát na oplátku něco zpět.

Mezitím chodil na zajímavé akce a vytvářel si celou sérii kontaktů... dělal to sice pracovně, ale zároveň to byly skvělé zážitky, protože dříve by seděl jen tak doma... teď se pohyboval mezi úžasnýma lidma z různých oborů.

A tak je najednou konec roku.

Honza je doma v kuchyni a testuje kombinace koření na jeho vlastní verzi Curry, zatímco se mu pečou tři vzorky croissantů. Zajímá ho, která verze těsta bude nejlepší. Je to zdlouhavá práce.

Lojza je na tom jinak. Příští rok bude pracovat na realizaci jeho podnikání. Má dostatek zkušeností, aby to zvládl. Bude personálním kuchařem.

Má přesně vymyšlenou značku a ví, jaké zákazníky bude přesně targetovat. Má kolem své značky dobře vymyšlené povídání, udělal si web protože to je v dnešní době jednoduché a vše to dohromady spíchl s pár fotkami z fotek z jeho vaření pro přátele a následně i pět testovacích klientů.

Má skvěle naučené Sales techniky a tak ví, že když půjde na správné akce, najde tam dostatek klientů. Je chytrej a ví, že potřebuje každej měsíc cca 5 klientů, aby si tak nějak příjemně žil. Ví, že na tom procesu bude muset později zapracovat aby byl efektivnější, ale proteď je spokojenej, protože ví, že většinu důležité práce stejně obstará u piva, nebo z pohodlí domova.

Bylo by to těžké, ale naštěstí se soustředil v minulém roce na kontakty a tak zná kamarádsky několik majitelů různých byznysů, pár influencerů na sociálních sítích a pár pořadatelů malých, ale drahých akcí. Taky zná pár fitness trenérů a ví, že by si tam později mohl věnovat trochu času a i tam prorazit s vařením. To si ale nechává na jindy.

Bude odcházet ze své současné práce. Nemá moc našetřeno, má sotva 4.000 liber... pokud se uskromní, vydrží mu to v Londýně na 3-5 měsíců, takže bude muset máknout. O to víc, že spoustu jídel ani neumí... ví ale, že naučit se nějaké jídlo se dá díky internetu docela rychle a tak největším problémem bude akorát Hodně práce.

Hodně práce mu ale nevadí.

Vždyť bude dělat to, co má tak hrozně rád a ještě za to bude skvěle placenej! Ví, že první rok, dva to bude těžký. Nebo pět, to záleží, jak chytrej bude. Ví, že bude muset neustále něco optimalizovat a zlepšovat... ale kromě trochy jednoduché tvrdé práce, kterou dokáže každej komu se trochu chce... to nebude tak těžký.

Honza ne. Honza si nemůže otevřít restauraci ani kdyby měl balík peněz a zaplatil někomu, aby mu pomohl s marketingem. Z kuchyně by mu totiž utekli zaměstnanci, protože neumí komunikovat a vzteká se. Servis by stál za prd, protože by neměl čas organizovat svoje zaměstnance... vlastně by to nedokázal ani kdyby měl ten čas, protože neumí komunikovat. Nebo by mu chodilo málo zákazníků, protože si udělal špatně průzkum trhu. Nebo chtěl přijít s něčím speciálním, ale neuměl to prodat. Ono to není jen tak.

Tak by mohl dělat toho personálního šéfa! Jasně. Bez marketingu. Bez brandingu. Bez sales znalostí. Bez komunikace. Jasně.

“Čau Honzo, co, jak jde tvoje pracování na tvých věcech?” “Ále... víš jak, zrovna se snažím vyšperkovat co nejlepší steak z lososa. Je fakt důležitý kde ho kupuješ, víš?” “To zní skvěle. Co jinak, jak to vidíš? Budeš teda personální šéfkuchař, nebo co?” “No našetřím trochu peněz a uvidím, no.”

... .. .

____________________________________

Nebudu zacházet do detailu. Vím, že pracovat na svých věcech je občas těžký a všichni se o to nějak snažíme. Někomu to jde lépe, někomu hůře.

Myslím, že rozdíl je naprosto jasnej i bez Parettova pravidla.

Lojza se soustředí na minimální objem informací, který mu přinese největší počet možností. Honza se soustředí na perfekci, které nikdy nedosáhne.

Lojza sbírá malé střípky užitečných schopností, které samy o sobě stojej bez dalšího talentu za nic, ale pohromadě s jinými správnými kousky znalostí vytvářejí efektivní smíchaninu. Má instinktivní představu o tom, že 20% znalostí využije v 80% situací. A tak to vypadá, že se sice naučil ode všeho něco a nic pořádně... ale tím, že jeho 100% času vyložil pěti správnýma dílkama, má na konci 400% něčeho. Honza se ke svému řešení zkouší provařit. Otázka jak dlouho mu to zabere. A jestli mu to k něčemu bude, až jednou bude cítit, že je čas to zkusit někam posunout. Jestli to období někdy nastane. ______________________________________ Připomíná mi to hlášku od mého mladšího bratra. Nevím, jestli je z jeho hlavy, každopádně to hezky suše shrnuje... “Co všechno si lidi nevymyslí... jen aby nemuseli přemýšlet pořádně.”  ______________________________________

Je to k zamyšlení... nebo alespoň pro ty lidi, kterým přijde, že život je krátkej a času není moc. Je škoda jím plýtvat.

Abych ale někomu nekřivdil, pojďme teď ještě odbočit a přeskočit k trochu jinačímu tématu. Tenhle článek měl být koneckonců spíš k zamyšlení a nechtěl jsem vás ukamenovat hromadou divných příkladů.

Co když Honza i přes svou zdánlivou neefektivitu ve skutečnosti dělá to co vlastně miluje? Jen o tom neví.

Prokrastinuje, občas se opije a přemýšlí, jak skvělý by to bylo mít vlastní podnik...

Ví, že “to něco” chce a bez toho nebude absolutně šťastnej. Jen kdyby věděl co “to něco” je. Možná, že “to” co ve skutečnosti miluje nejvíc je právě samotný vaření. Ale ještě “to” neví. A tak se snaží provařit k svému řešení.

Když bude vařit dostatečně dlouho, věřím, že ho to trkne. Předchozí článek: MEDITACE  Můžeš mě sledovat na instagramu tady  

[petrpelanjr]

MEDITACE

Meditování nemusí být jen pro uklidnění. O tom, jak meditovat je tam venku spousta článků a s nima hromada balastu. O to, JAK meditovat mi dnes nepůjde, tak za to dnes nemusím mít zodpovědnost. Přijde mi ale škoda, že i když o meditování začíná být zájem, velké procento zájemců ho rychle ztratí po pár prvních pokusech. Já k nim dříve taky patřil a z myšlenky, že bych měl něčím takovým ztrácet čas se mi dělalo blbě - cokoliv je přece lepší, než jen tak ztrácet čas nic neděláním! Naštěstí jsem potkal pár skvělých lidí, postupně se od nich učil a teď si vytvářím vlastní techniky. Včera jsem si vytvořil další a inspirovalo mě to k tomu, že bych mohl jen tak zmínit nějakou tu drobnou historku ze života s meditováním. Pojďme se bavit o tom, jak meditace není jenom o sezení na prdeli a nic nedělání.  

O meditování jsem se začal zajímat poprvé v 17 letech - brzo jsem o to ztratil zájem, protože to byla nuda a neviděl jsem přínos. Teprve když jsem se dozvěděl o tom, že meditování nemusí být jen o tom, že “sedíš na prdeli a snažíš se uklidnit” jsem se o něj začal zajímat víc. 

Ale pořád jsem ho nepoužíval. Pár let později jsem se zrovna nacházel v období života, kdy jsem investoval čas a moje znalosti do mentorů a díky tomu se učil zaráz o Brandingu, Prodeji, Neurolingvistice, Stravě, Spánku, Dýchání, Time managementu, Suplementech, Bichemii atd. Začínal jsem být fascinovanej spojistostmi mezi jednotlivými tématy. Zatímco v jednom oboru znamenalo řešení nějakého problému měsíce nepohodlí, v jiném oboru stačilo sáhnout po jiných možnostech a měsíce zkrátit do týdnů, nebo dnů - ale většina lidí o tom neví, protože se soustředí jen na svůj obor! Fitness trenéři trápí týdny svoje klienty, místo aby jim pozměnili pár drobností ve spací rutině. Fotografové štelují své stydlivé klienty to divných pozic, ve kterých se cítí nepohodlně, místo aby jim pomohli se uvolnit. Kancelářské krysy žijí ve stresu, místo aby se naučily správně dýchat. Je to škoda, ale hold lidem se nechce a to by bylo téma na jindy. Jednou z dalších spojistostí kterých jsem si všiml byla spojení neurověd, hypnózy, lucidního snění, meditací, šamanismu a animismu. Tak jsem si začal testovat pár věcí... a fungovaly. Začal jsem se tomu věnovat a dokonce si i vytvářet vlastní techniky. Tomu jsem vlastně propadl nejvíc. Mozku je úplně jedno, jestli mu prezentujeme pravdu, nebo výmysl, dokud tomu věří. Pokud tomu věří, tak na to reaguje jakoby se mu to něco opravdu stalo - s tím mění biochemii těla, s ní naší náladu, s náladou naše volby a s volbama náš každodenní život. To je ohromně mocnej nástroj vzhledem k tomu, že si člověk musí jen na chvilku sednout… rozhodně to zní líp, než trávit tisíce hodin nějakýma pokusama o nějaké změny, protože se skvělou náladou ty věci jdou samy od sebe a i když jsem mladej nezkušenej člověk, na brigádu jsem chodil cca od 10 let a vím, že rozdíl mezi pracováním “Protože mě to baví” a “Dnes se mi nechce” se na výsledcích projevuje sakra hodně. Pitomej rozdíl v náladě. Teď pracuju pro sebe. Sám si můžu za komunikaci s klientama a organizování práce... moje nálada a energie jsou součástí mé práce. Jedna meditace nicmoc nezmůže. Ale dny se sčítají do týdnů, měsíců a najednou je z nich rok. Jeden rok vyplněnej dny, kdy člověku vše klape je jak Patnáct let promrhaných apatickou rutinou. Velké věci stojí na těch drobných. V jedné z mých meditací na zvýšení energie/nálady pracuju s konceptem vody. Voda mi pomáhá “vizualizovat” energii a díky tomu se mi s ní skvěle pracuje a už jsem si na to tak zvykl, že když jsem unavenej a potřebuju rychle přecvaknout do dobré nálady, nemusím se ani zastavovat a nějak se soustředit, prostě v hlavě vyvolám pocit, kterýho dosahuju skrz meditace a ten mi vyplaví potřebnou chemii a přepne mou náladu během pár sekund… Prostě si na to už můj mozek zvyknul a vše pospojoval tak aby to fungovalo, když potřebuju. Nefunguje to úplně tak dobře, jako když si kvůli tomu sednu, uklidním se a správně si zadýchám, ale funguje to… A tak jsem se včera zamyslel nad tím, že jsem ohnivé znamení, miluju oheň, ale v mých meditacích na zvýšení mé energie pracuju už tři roky s konceptem vody. Proč zrovna voda? Proč ne vzduch? Proč né úplně něco jinačího? A jestli jsem si vybral živel, proč teda ne oheň? Tenkrát mi to přišlo praktický… i teď mi to dává smysl, ale zajímají mě i alternativy, protože chci vědět, jak se mi s nima bude pracovat, co se z toho naučím, jak bych toho mohl využít… Naposledy jsem takhle dekonstruoval šamanskou techniku kvantovýho skákání do paralelních vesmírů a začal používat její začátek na rychlejší usínání a více snů. Shodou okolností se její princip používá v hypnóze. Tak jsem si s tím pohrál a předělal tu techniku s vodou na využití ohně jako stimulantu a….... Skvělý? Zajímavý? Neobvyklý? Funkční, ale tak nějak… jinak? Agresivnější, nebezpečnější, ostřejší, respektuhodnější. Přijde mi, že po vodní verzi jsem mohl dokázat cokoliv a moje nálada se dala popsat jako “dejte mi cihlovou zeď a já ji zničím”. Verze s ohněm je spíš taková, jakože tou zdí dokážu projít, aniž bych se o ni zajímal. Jako rozdíl funkčnosti mezi kladivem a břitvou. Budu ji muset vyladit, nedosáhl jsem ani zdaleka takovýho sladění jako s předchozí verzí. Až se mi bude někdy chtít, zkusím se zamyslet nad jinými živly. Pro teď mi stačí to, že když mám důležitej meeting, dokážu přecvaknout do potřebné nálady i když jsem hodně unavenej a tu náladu bych prostě neměl mít. _______________________________________________________ Tenhle článek jsem napsal v dobré náladě jen abych naznačil, že meditování není jen o klidu. Mozek se chová jako sval a dá vám to, k čemu ho vytrénujete. Občas se mě lidé ptají, co by měli změnit ve svým životě, aby se vytrhli z nějakého koloběhu deprese, neúspěchu a pokusů o změnu. Vyměnit lidi, se kterýma tráví čas, bývá většinou první věc, kterou doporučím (článek na tohle téma je tady). Bez prdele. Další věcí s kterou jim pomáhám je pár změn v životosprávě, které zvýší energii. To je druhá věc. Meditace, nebo nějaká nižší forma rituálu by byla třetí věc, ke které bych směřoval. Takže co teď? Věděli jste, že meditování dokáže i jiné zázraky, než klid? Jaké s tím máte zkušenosti? Pokud jste zkoušeli meditovat, ale přestali, co byla největší překážka? Napište mi na FB , nebo na mail pelan.blog@gmail.com Hezkej den!! Předchozí článek: KVALITN SPÁNEK Můžeš mě sledovat na instagramu tady           

[petrpelanjr]

O MNĚ

Jsem umělec, student, hacker, učitel a pitomec.    Žiju mimo ČR, živím se tím, co mě baví a jsem šíleně šťastnej člověk, protože většinou vstávám kdy chci a mám docela dost času na věnování se mým projektům, koníčkům a zájmům.

Za předpokladu, že “Člověk je tím, co dělal v minulosti, co dělá teď a co chce dělat v budoucnosti”, tímhle jsem pokryl přítomnost. 

Teď k minulosti! Měl jsem, v porovnání s většinou vrstevníků, trochu jinačí mládí.  Hodně času jsem trávil učením se, prací v rodinném podniku a ikdyž jsem to nesnášel, něco málo jsem pochytil. To mi pomohlo dosáhnout mých původních snů - stát se profesionálním fotografem v Londýně - docela brzo.

Co teď? Tohle jsem od života fakt nečekal!!!

Tak jsem začal studovat, proč někteří lidé dokáží cokoliv si zamanou a o dost větší skupina lidí to nedokáže. To téma je samozřejmě ohromné a zasahuje do spousty oborů, ale jestli je Londýn v něčem skvělej, tak je to akcelerování. A jestli jsem já v něčem dobrej, tak je to fakt, že když zůstanu dlouho bez zábavy, tak kolem mě vybuchují věci, protože mám hodně energie. :) Potřeboval jsem znalosti, kontakty, peníze, čas a více energie a tak jsem se najednou ocitl v koloběhu úžasných událostí a občas ani nestíhal ocenit, že cvičím na střeše a sleduju západ slunce s týpkem, kterej trénoval posledního Batmana, že testuju, jaké je to být bezdomovcem, že jsem v posilovně s coachem, kterej mi dokázal z minuty na minutu zlepšit fyzický výsledky o 80%, že sedím na komíně a ohřívám si v něm nohy zatímco piju láhev vína, že si přede mnou sundává tričko učitel hlasu, kterej učil zpěváka Sama Smithe (historka na jindy, fakt :D), že mě vyhodili z klubu, protože jsem v něm vypl hudbu, že jsem začal bydlet s kulturistou, nebo že jsem omdlel při testování spánkových technik uprostřed nádraží, viděl halucinace bez drog a zkoušel nejíst 10 dnů. A to vše jen proto, že chci otevřít nejlepší školy na světě. Proto. Toliko k mé minulosti.

Takže teď k poslední části toho, Kdo jsem - co chci od budoucnosti. Chci otevřít vlastní školy, pomoci pár desítkám, nebo milionům - podle toho jak to půjde - lidí zlepšit život a kdyby to šlo hodně dobře, chtěl bych rapidně změnit české školství a využít toho při rozšiřování lepšího vzdělávání do celého světa. To bych ale předbíhal… Potřebuju samozřejmě udělat ještě hodně chyb, abych si zasloužil to co chci…

Každopádně vím, že podobně jako s předchozími plány, mi ty nadcházející vyjdou, pokud si za nima půjdu… a pokud u toho nezemřu až zase podpálím při nějakém experimentování kuchyň, nebo tak něco. :)

Shrnu to… Až se mě někdo za 30 let zeptá, co dělám se životem, chci skromně odpovědět “Plním lidem sny.”. 

_______________________________________________________________________ Pokud chcete sledovat aktuální okamžiky z mého života, můžete mě najít na instagramu a ty vybranější fotky můžete najít na mém tumblru.  Pokud chcete pokecat, stačí napsat email na pelan.blog@gmail.com. Rád odpovím na všechny inteligentní otázky, nebo hezké pozdravy. 

[petrpelanjr]

KVALITNÍ SPÁNEK

Vím, že když chce člověk na svém životním stylu něco změnit, většinou se celej problém dá dekonstruovat tak, že vlastě ví, co má dělat, ale spíš nemá motivaci... a že motivace vlastně není takovej problém, jako energie.

Takže energie! Kam se dá zainvestovat co nejméně nepohodlnosti s co nejvyšším přínosem?Zdraví. Budu do vás cpát sračky o stravě, pitném režimu a kardiu? Ne... 

Pojďme se bavit o spánku, protože proč nedělat změny, zatímco spíme :D Tenhle článek je pro líný lidi... víc vám už jít naproti nemůžu! :D

Spánek hodně opomíjenej. Znám tolik lidí, kteří se snaží ve svých oborech dosáhnout velkých věcí a jsou dostatečně vzdělaní na to, aby věděli, že jejich zdraví ovlivňuje jejich práci. Investují nemalé peníze do jídla, nemalé úsilí do cvičení a vyhýbání se "špatným věcem". A přitom nespí kvalitně. Jenže kvalita spánku ovlivňuje naši energii a s tou naši náladu. S náladou okolí a s okolím životní styl. S životním stylem KVALITU ŽIVOTA.

Protože se extrémně zajímám o to, kam se dají posunout limity těla a mysli a protože jsem si prošel tak jako většina nadšených lidí obdobími, kdy jsem spal 2 hodiny denně (o polyfázovém spánku se rozepíšu jindy), pil deset káv denně a firmy Monster a Redbull mi nabízely sponzorství. :) Protože jsem do tohoto tématu investoval nemalé peníze, čas a sbíral informace od mentorů, vytvořil jsem si vlastní rutinu a pohled na to, co mi přináší nejlepší spánek.

----------------------------------- 

1/ SVĚTLO Když budete koukat do mobilu před spaním, oddalujete pořádnej spánek o další hodinu. Všichni to dělají, scrollujeme instagramem, odepisujeme lidem... Světlo ovlivňuje kontrolu hormonů, tělesnou teplotu a Cirkadiánní rytmus (takové vnitřní hodiny s cca 20-28h periodou - proto někteří lidé mají občas problém s usínáním, nebo jsou ba naopak brzo ospalí)

Když zapadne slunce a nastane tma, tělo vyplaví melatonin. To se stává běžně kolem 9 hodin večer. To způsobí, že začneme být méně soustředění a spánek je... lákavější.

Melatoninu se někdy říká "hormonový Dracula", protože se vypouští jen když nastane tma. Ikdyž naše vnitřní hodiny řeknou, že je konec dne, nezačne se do krevního oběhu vypouštět dokud nejsme v prostředí se ztlumeným světlem. No a právě většina umělého osvětlení narušuje vyplavení melatoninu.

To, že spánek přes den není tak kvalitní jako spánek během noci jsme samozřejmě všichni už slyšeli. (Jestli vás pálí při nočním studování/pracování/flákání se na pc oči, zkuste aplikaci Flux, která posune barevné spektrum barev.) 2/ RELAX  Další věc je Relax. Lidé totiž spí, ale nedostávají dost hlubokého spánku - během kterého vylučujeme do krevního oběhu růstový hormon a pořádně regenerujeme. Někdo doporučuje čtení fantazy knih, někdo mléko s medem, víno, meditace... 

Lazo (jeden z mých mentorů) patří k těm lidem, co s sebou všude nosí deník. Takhle... znám spoustu puberťaček s deníčkem, ale dospělých lidí, kteří si píší myšlenky, sny a co je napadne do deníku, znám sotva desítku. Přitom to je naprosto geniální nástroj a jestli si občas nepíšete na jedno místo myšlenky, nálady a zájmy, doporučuju začít. Lazo svého deníku využívá právě před spaním tak, že sepíše:

1/ krátkou rekapitulaci dne

2/ 20 věcí za které byl ten den vděčný

Tyhle dvě věci dělaj hodně. Když jste na něco naštvaní, nebo něco nefunguje, asi to nezměníte 15 minut před spaním, žejo... takže kde je sakra smysl v ustaraném usínání? Tím, že si vše vypíšete zvyšujete kontrolu nad tím, že jste upřímně něco během dne dělali a tak se jednoduše čelí tomu, že něco nefunguje, protože sami víte, že s tím něco děláte krok za krokem.

V článku s komunikací jsem rozdělil mozek na tři důležité části z pohledu na to, jak ovlivňují náš život a tohle je přesně případ toho, jak skrz vědomou akci ovlivňujeme podvědomí, které by nás normálně ovládalo. Jeslti vás převyšují problémy, fakt že je trochu rozepíšete vás přibližuje jejich vyřešení a pocit vyřešení vás uklidňuje o něco více, než jít spát s tím, že "omg, všechno je v prdeli".

Všimli jste si někdy, jak spí malé děti? Nemají starosti... 3/ RUTINA Choďte spát ve stejný čas. Tady se přiznám, že to je jedna ze znalostí, které bych nedělal, ani kdybych chtěl, protože vím, že mně funguje něco jinačího a i vy by jste měli nakonec dělat to, co vás dělá spokojenějšíma a přijít si na vlastní verzi. Každopádně pro většinu lidí platí, že jejich tělu se více "líbí", když usínají ve stejnou dobu.

Každá buňka má ekvivalent svých vlastních vnitřních hodin. Tělo má rádo svůj rytmus - koneckonců rytmus = šetření energie. Jakmile tělu dáte rutinu, vytvoří si návyky a dělá ty věci automaticky. Je to jako když jdete do školy/práce.. každej den je to stejná cesta. Představte si ten stres, že každej den by ta škola byla jinde... každej den by jste museli čeknout mapu, ujisit se, že máte data v mobilu, zjisit si večer předtím, jak dlouho ta cesta zebere a v kolik máte vstávat....

No a takhle přerušujete rutinu na buněčné úrovni. Tělo pak musí trochu vyladit svoje procesy - v našem případě nás asi nejvíce zajímají hormony a s některými z nich spojená nálada a energie.

4/ POSTEL NENÍ PRACOVNA Poslední kousek těch nejjendodušších ale nejefektivnějších bodů je postel a co v ní děláte. Jeslti je váš mozek zvyklej na to, že se v posteli učíte, koukáte na filmy, čtete si, trvá mu uvolnění déle, než kdyby jste postel měli jen na spaní samotné...  v tomto případě se ten podvědomej zvyk chová jak nadšenej pes. Pokud ho nenaučíte, že "tohle místo je JEN na spaní", bude to místo mít spojené s dalšími akcemi.  

Jednoho času jsem měl zeď pokrytou myšlenkovými mapami a poznámkami… časem jsem v tom pokoji hrozně nerad usínal, protože pro mě ten pokoj byl ultimátním výběrem těch nejdůležitějších informací a kdykoliv jsem viděl zeď, spustila ve mně lavinu nápadů…

Dává smysl, ne? 

..........................................................

Možná vám kvalitní spánek nechybí. Nemůže, protože dost možná neznáte ten pocit, když máte hromadu energie. Je to stejné jako člověk, který byl celý živto tlustý NEVÍ, jaké to je být atletem... tak mu ten pocit samozřejmě nemůže chybět a proto je jeho motivace tak malá.

Já bych mou změnu v hodnotách popsal takhle. Dříve jsem se ptal lidí "Co by jste dělali se vším tím časem, kdyby jste nemuseli spát?". Ted vím, že se můžu zeptat "Co by jste dělali se vší tou energií, kdyby jste spali kvalitně?" a vím, že ta energie a dobrá nálada mají větší hodnotu, než 8 hodin času z vynechaného spánku.

Když jsem rok a půl zpět kecal u piva s Chrissem - Creative Directorem jedné z nejvíc Cool studentských akomodací v Londýně - o spánku, zmínil jsem, že jsem narazil na limit dvouch hodin spánku denně (tři měsíce v tahu) a hrozně rád bych dokázal spát eště méně - zajímalo mě, jestli o něčem neví. Tenkrát se na mě pobaveně podíval a zeptal se, proč spím tak málo.

"Abych toho zvládl víc." "Chceš říct, že nemáš během dne dostatek času na to, abys zvládl vše co chceš?" "Ano." "Zeptám se tě teda jinak, protože si myslím, že investuješ čas špatným směrem. Seš si jistej, že během dne - během těch 18 hodin, co je většina lidí vzhůru, jsi na sto procent efektivní?"

A já věděl, že má pravdu. A nevěděl jsem ani jak moc...

Nikdy bych neřekl, že budu spát 8-10 hodin denně a být s tím počtem hodin spokojenej - protože nerad ztrácím čas. Ale jsem. Protože zvládám víc práce a jsem motivovanější, než když jsem byl vzhůru 22 hodin denně a dokázal pracovat "dlouho".  Předchozí článek: UMĚLCI V LONDÝNĚ Můžeš mě sledovat na instagramu tady    

[petrpelanjr]

UMĚLCI V LONDÝNĚ

Už od léta pracuju s Charliem na vizualizaci jeho hudební tvorby. Práce s ním mě ničí. Tak jak nepoužívám mobil, sociální sítě a spím v jiné denní doby, tak není týden, aby mi ten člověk nevolal kvůli nějakému detailu! Nezvedám telefon. Většina lidí to napodruhé vzdá. Není to proto, že bych je ignoroval, ale musím si hlídat svůj čas, protože kdybych odpovídal všem a hned, tak nic nedodělám. Většina lidí to napodruhé vzdá. Charlie to nevzdává ani popáté. Volá mi na FB, na mobil, posílá mi hlasové zprávy a já ho za to nesnáším. … Zároveň je to jeden z mála lidí, které respektuju a vážím si jich.

Takže takhle pracujeme už třičtvrtě roku, on neustále šperkuje jeho hudbu, pořádá koncerty, neustále mě na ně zve, já na ně neustále zaspávám, točíme videa, fotíme a vyhazujeme hromadu materiálu, kterej je “jenom” dobrej a nesplňuje naše nároky. Svět je plnej lidí, kteří na něčem pracují, ale nikdy to nedodělají. Už jsem takhle ztratil docela slušnou hromádku času, energie, trpělivosti a tak jsem rád, že Charlie kousek po kousku vydává svá díla, dostává se k lepším a lepším možnostem, minulej týden byl v BBC a dnes vydal další song. Takže tady je. Člověk se snem… člověk, kterej svýmu snu věnoval úžasný množství času a jeden z mála lidí, kterým věřím, že dokáží dotáhnout svůj plán do konce. Charlie Deelun.  

Charlieho instagram facebook youtube  Předchozí článek: ZE ŽIVOTA NESPORTOVCE

[petrpelanjr]

ZE ŽIVOTA NESPORTOVCE

(napsáno z posledních sil, v umírací náladě) Situace... Dnes jsem měl s tím skvělým počasím náladu projít se a tak jsem šel na focení a z focení pěšky. Dohromady 6 hodin. Nevím, jakej je standard chození, ale docela mě to zničilo - možná jsem si mohl vybrat den kdy s sebou netáhnu fotovýbavu. 

Vlastně mě bolí celé tělo - asi chodím divně.  

Ale pohoda. Věděl jsem, že tenhle týden mám relativně volno a můžu spát jak chci a tak i když má můj běžnej den 26-30 hodin tak ten dnešní vypadal tak na 18… protože proč ne, když můžu vstávat kdy chci. A teď ta situace, určitě se vám to taky stalo. Ležíte v posteli a jste mrtvola. Ležíte na boku a notebook máte převrácenej taky na stranu. Po večeři, po sprše, den je u konce, už nic nemusíte. A teď si najednou vzpomenete, že vám někdy odpoledne došla zpráva na snapchat a že jste si ji eště nepřečetli. Tak se natáhnete po mobilu, kterej jste určitě měli v posteli a… NENÍ TAM. Mozek přecvakává do režimu, ve kterém se snaží řešit problémy s co nejmenším výdajem energie. Nehýbu se a přemýšlím, kde by ten mobil mohl být. AHA, určitě za notebookem! Pořád se nehýbu, protože vím, že potřebuju šetřit energii a co kdyby tam nebyl, že jo. Pořád se nehýbu a přemýšlím - s hrůzou - co když spadl za postel! To s mou současnou energií nedám… leda, že bych se naštval… ale ne, kdyby spadl za postel, slyšel bych to. O minutu později mám odhadlá místa, kde by se v posteli mohl mobil ztratit. Pořád se nehýbu. Ono těch míst není tolik, ale pořád nechci ztratit žádnou energii navíc a tak seřazuju možnosti podle pravděpodobnosti. Například vím, že by mohl být pod peřinou, ale tou jsem nehýbal, tak by tam “neměl” být… leda, že bych si to nepamatoval. V tomhle bodě si asi říkáte, že mobil v posteli vůbec není. Jenže já si pamatuju, že jsem ho v ní měl. Pořád jsem se nepohnul. Přemýšlím nad tím, jestli mě to naštve - pokud ho nenajdu. Většinou se nerozčiluju, ale když ano, je to většinou kvůli věcem, které by se neměly dít. Takové ty věci co jdou proti chodu vesmíru a šlapou po tak esenciálních věcech, jako gravitace, rychlost světla ve vakuu a nebo logika…   Třeba když někdo někomu vezme jídlo. Zrůdy. Nebo když jsem jednou shodil celou misku jídla na zem… MOMENT - bez prdele - JÁ VÍM, ŽE ODBOČUJU, HNED SE VRÁTÍM... jak nemám rád neschopné lidi a ještě o to více lidi, kteří neumějí používat své vlastní tělo (takoví ti lidé, co dokáží zakopnout na koberci, strhávají ze stolu nabíječky i s počítači a padají jim mobily), tak o to víc mě šokuje, když párkrát do roka udělám nějakou naprosto zjevnou blbost já… prostě sem postavil misku s jídlem na roh stolu a pak jsem ji shodil loktem… O to víc mě štve, že vím, že se to v rámci náhod stane za dva roky znova… a opravdu mě to štve tak moc, že kdybych s sebou mohl nemluvit, udělal bych to.   Takže zpět k situaci v posteli. Stále jsem se nepohnul a přemýšlím, jestli mě zklame, když ten mobil nenajdu, jak jsem odhadl a budu si kvůli tomu muset nedejbohové stoupnout a začít ten mobil hledat!!!!! Asi jo. Rozčílil/zklamal bych se. Tak pořád ležím a přemýšlím, co s tou potenciální energií udelám, kdyby sem se zklamal… Ono to vypadá jako jednoduchej problém. Pokud ale chodíte spát kdy chcete a vstáváte kdy chcete, naučíte se chodit spát !teprve tehdy, když je z vás mrtvola!... netýká se vás to, že ležíte a převalujete se a přemýšlíte nad tou debatou s tím kámošem na FB, jak jste ho měli setřít neuvěřitelně logickou a diplomatickou odpovědí… Ne. Takže kdybych měl náhodou hodně energie, někam musí jít. To by se ale nemělo stát, protože jsem tři minuty přemýšlel nad nejoptimálnějším řešením, jak bych se mohl natáhnout po mobilu, aniž by mě u toho bolelo celé tělo, žejo. ŽEJO! Takže teď už je vám jasný, že ten mobil jsem nenašel. Nejdříve jsem použival jen pohyb v lokti… potom jsem použil celou ruku na ohmatání okolí… nic! Pak jsem si teda sedl (bolest!) a natáhl se (bolest!) na druhou stranu postele. Potom jsem vstal a začal třepat peřinu. Potom jsem začal hledat za postelí a kolem postele… Když jsem se ujistil, že není v pokoji a šel jsem pro něj do sprchy - protože tam musel být… našel jsem ho na poličce, na kterou ho NIKDY nedávám. Hned vedle postele. (je to vlastně topení, odkládám na něj rozečtené knihy a ty slouží jako polička) No a co s tou přebytečnou energií, když jsem se teď “vzbudil”??? Jdu si zaběhat.    Předchozí článek:  KUCHAŘ A VŮL  Můžeš mě sledovat na instagramu tady    

[petrpelanjr]

KUCHAŘ A VŮL

Narazil jsem na dílo Zhuangzi napsané cca 3-4 století před naším letopočtem napsané čínským filozofem Zhuang Zhou. Popisuje příběhy, které ilustrují chybování lidského rozlišování mezi dobrým a špatným, velkým a malým, životem a smrtí, člověka a přírody. 

Zatímco jiní filozofové byli v jeho době zaměření na morální a osobní povinnosti, Zhuangzi podporoval bezstarostné putování a splynutí s „cestou“ (DAO 道) způsobem který se pokoušel o následování přirozenosti.  Z těch pár příběhů ke kterým se dá na internetu dostat mě zaujal příběh o Kuchaři Dingovi kuchajícím vola. Představuje způsob plynulého bezmyšlnkového přístupu člověka, který pochopil Dao principy přirozeného splynutí.   Kuchař Ding kuchal vola pro lorda Wenhui. S každým dotekem jeho dlaně, každým mávnutím paže, každým posunem chodidla, každým tlakem kolene - šmik, šmik! Hbitě kmital nožem, vše bylo v perfektním rytmu - skoro jako kdyby prováděl tanec morušového háje, nebo udržoval rytmus hudby Jingshou. "To je ohromné" řekl lord Wenhui. "Schopnost která dosahuje takových výšin!" Kuchař Ding sklonil nůž a odpověděl "To na čem mi záleží je Cesta, která jde až za možnosti obyčejného umu. Když jsem poprvé bourat voly, vše co jsem viděl byli celí voli. Po třech letech jsem už nikdy neviděl celého vola. Teď, teď k tomu přistupuji s mým duchem a nedívám se očima. Uvědomění a pochopení dospěly k zastavení a duch se pohybuje kudy chce místo nich. Pohybuji se přirozeně s tím, co mi nabídla příroda, soustředím se na velké dutiny, směřuji nůž skrz velké otvory a následuji směr tak jak je. Takže se nikdy nedotknu nejmenšího vazu, nebo šlachy a už vůbec ne většího kloubu. Dobrý kuchař mění nůž jednou ročně - protože ho používá k řezání. Podprůměrní kuchaři mění své nože jednou měsíčně - protože sekají. Mám tento nůž devatenáct let a boural jsem s ním tisíce volů - přesto je čepel tak skvělá, jako kdybych ji právě poprvé nabrousil na kameni. Mezi klouby jsou místa a čepel nože nemá vskutku žádnou šířku. Pokud vložíš něco, co nemá šířku do prostoru, je tam pro to spousta možností - víc než je potřeba na to, aby si tam čepel našla tu svou. To je důvod, proč je i po devatenácti letech čepel mého nože stejná tak, jakoby byla poprvé nabroušená na brusném kameni. Kdykoliv narazím na komplikované místo a objevím potíže, dávám pozor a jsem opatrný, udržuji můj pohled na tom, co právě dělám, pracuji pomalu a vedu můj nůž s největší jemností dokud - flop! Celá věc se rozdělí stejně jako hrouda padající k zemi. Stojím tam, držím můj nůž a dívám se kolem sebe, jsem kompletně uspokojen a zdráhám se pohnout... Potom utřu můj nůž a odložím jej." "Úchvatné!" řekl lord Wenhui. "Slyšel jsem slova kuchaře Dinga a naučil jsem se jak přistupovat k životu! --------------------------------------------- Snad vám ten příběh dal alespoň tolik, co mně. Dovolím si přidat malej Easter Egg. Kuchař zmínil, že po třech letech změnil vnímání své práce. Shodou okolností se ve východních kulturách považuje 10.000 hodin práce za potřebné k dosažení mistrovství v jedné věci/umu. Pokud tomu něčemu člověk věnuje každý den 10 hodin, vychází to cca na ty tři roky. Stejně tak jako u bojových umění ale neznamená mistrovství ko nec. Ba naopak znamená celé nové možnosti k prozkoumání, protože se člověk naučí vnímat svůj obor jinak. Nezbývá než povolit uzdu kreativitě a zamyslet se nad tím, na jaké úrovni je um nějakého člověka, který strávil v práci každý den 10 hodin (odhad pro na jeho úrovni kuchaře v tehdejší době) a pracoval tak 19 let. Tady v této části vás nechám. Člověk se musí zamyslet nad více faktory, než jen časem. 

Předchozí článek: JSME PRVNÍ GENERACE... #2   Můžeš mě sledovat na instagramu tady

-------------------------------------------------

Pro jistotu přidávám anglickou verzi, protože v angličtině mi spirituální věci zní lépe - skoro jakoby česká slova nevyjadřovala správné významy.   庖丁為文惠君解牛，手之所觸，肩之所倚，足之所履，膝之所踦，砉然嚮然，奏刀騞然，莫不中音。合於桑林之舞，乃中經首之會。 Cook Ding was cutting up an ox for Lord Wenhui. At every touch of his hand, every heave of his shoulder, every move of his feet, every thrust of his knee — zip, zoop! He slithered the knife along with a zing, and all was in perfect rhythm, as though he were performing the Dance of the Mulberry Grove or keeping time to the Jingshou Music.    文惠君曰：譆，善哉，技蓋至此乎。 “Ah, this is marvelous!” said Lord Wenhui. “Imagine skill reaching such heights!” 庖丁釋刀對曰：臣之所好者道也，進乎技矣。始臣之解牛之時，所見无非牛者。三年之後，未嘗見全牛也。方今之時，臣以神遇，而不以目視，官知止而神欲行。依乎天理，批大郤，導大窾，因其固然。技經肯綮之未嘗，而況大軱乎。   Cook Ding laid down his knife and replied, “What I care about is the Way ["Dao”], which goes beyond skill. When I first began cutting up oxen, all I could see was the ox itself. After three years I no longer saw the whole ox. And now, now I go at it by spirit and don’t look with my eyes. Perception and understanding have come to a stop and spirit moves where it wants. I go along with the natural makeup, strike in the big hollows, guide the knife through the big openings, and follow things as they are. So I never touch the smallest ligament or tendon, much less a main joint.“   良庖歲更刀，割也；族庖月更刀，折也。今臣之刀十九年矣，所解數千牛矣，而刀刃若新發於硎。彼節者有間，而刀刃者无厚，以无厚入有間，恢恢乎其於遊刃必有餘地矣，是以十九年而刀刃若新發於硎。   "A good cook changes his knife once a year — because he cuts. A mediocre cook changes his knife once a month — because he hacks. I’ve had this knife of mine for nineteen years and I��ve cut up thousands of oxen with it, and yet the blade is as good as though it had just come from the grindstone. There are spaces between the joints, and the blade of the knife has really no thickness. If you insert what has no thickness into such spaces, then there’s plenty of room — more than enough for the blade to play about it. That’s why after nineteen years the blade of my knife is still as good as when it first came from the grindstone.”   雖然，每至於族，吾見其難為，怵然為戒，視為止，行為遲。動刀甚微，謋然已解，如土委地。提刀而立，為之四顧，為之躊躇滿志，善刀而藏之。   “However, whenever I come to a complicated place, I size up the difficulties, tell myself to watch out and be careful, keep my eyes on what I’m doing, work very slowly, and move the knife with the greatest subtlety, until — flop! the whole thing comes apart like a clod of earth crumbling to the ground. I stand there holding the knife and look all around me, completely satisfied and reluctant to move on, and then I wipe off the knife and put it away.”   文惠君曰：善哉。吾聞庖丁之言，得養生焉。   “Excellent!” said Lord Wenhui. “I have heard the words of Cook Ding and learned how to nurture life!”     

[petrpelanjr]

JSME PRVNÍ GENERACE… #2

Jsme první generace, která digitálně dokumentuje téměř celej svůj život. Od teď budou moci desítky, nebo stovky následujících generací dohledat spoustu toho, co jejich předci dělali… Docela zodpovědnost, když se nad tím takhle člověk zamyslí, ne? Nevím, co si budou moji potomci a jejich potomci a jejich…. myslet, ale tak snad to nebude úplnej propadák. :D

Tak jako minule, v této sérii se hrabu v příbězích z fotek, které už pro mě mají - i když v tak mladém věku - sentimentální hodnotu a snažím se skrz ně připomenout lidem, aby sice žili v momentě a přestali vše fotit na sociální sítě... ale aby zase úplně nezapomněli dokumentovat, protože pozdější vzpomínka za těch pár sekund ztracené pozornosti během okamžiku stojí.  Dnes skočím do historie k fotkám, které zachycují období, během kterých jsem se toho hodně naučil předtím, než jsem se vydal do světa. 

1/ Protože jsem se ne zrovna dobře učil, protože jsme měli rodinnej podnik a protože moji rodiče měli trochu jinačí názor na to, jestli je normální chodit pařit - jak to mí spolužáci dělali už od 14 let, neměl jsem zrovna moc času na blbosti. Přes den ve škole, přes sezónu v obchodě... Už ani nevím, jak to začalo - jeslti s koupí prvního foťáku - prostě jsem najednou zjistil, že se mám v lese skvěle, že mi nechybí opíjení se o víkendech a že si tam vlastně můžu skvěle srovnat myšlenky. Když se na to teď zpětně podívám, měli by to dělat všichni puberťáci místo opíjení - vyjít do přírody a všechny ty divný myšlenky si promyslet, místo aby psali sračky na blogy a utápěli se v... kdoví čem. Takže jsem si oblíbil Národní Park Podyjí, kterej mám téměř “za barákem”. Začal jsem chodit mimo stezky, objevovat okolí a fotil jsem první fotky - které se později líbily lidem a bylo to opět Podyjí, kde jsem přemýšlel nad tím, že nechci ani náhodou na vysokou školu a že chci raději do světa.     

2/ Rodinej byznys. Zelináři. Jako malej jsem to nesnášel - trávit celé léto prací - ne děkuju. Ale musel jsem. A dnes to chápu a částečně souhlasím. Když jsem odjel do Londýna a později jsem procházel různými kurzy a učil se od mentorů docela drahé znalosti ohledně byznysu, marketingu a prodeje... zjišťoval jsem, že většinu věcí nejenže umím, ale že je dokonce umím lépe než někteří ti “učitelé”. Říká se, že nejlepší znalosti jsou ty, co se vyryjí do paměti skrz praxi. No já byl v rodinném byznysu od malička. Jeden z mých prvních mentorů byl Lazo Freeman - šampion v Sculpting Physique a první 10k trenér v Anglii. Abych to zasadil do kontextu... Normální londýnští trenéři projdou nějakým kurzem, použijí svou postavu jako reklamu, seženou si pár klientů, vydělávají několik tisíc liber měsíčně (Jen tak pro srovnání většina lidí si vydělává 1-2000 liber měsíčně). Znám některé trenéry, kteří s tím jsou spokojení a znám hodně trenérů, kteří sice tvrdí, jak jsou spokojení, ale když je vidím, jak lítají mezi posilovnami, vstávají v 5 ráno kvůli prvním klientům, poslední klienty mají v 9 večer, když jedou na dovolenou, tak přicházejí o peníze, někdy i o klienty, neustále soupeří s ostatními trenéry v posilovně o lepší ceny, kradou si klienty... moc té spokojenosti nevěřím.  Lazo trénuje jen 4 lidi po dobu 3 měsíců, takže 16 lidí za rok. Každý mu platí za transformaci, nikoliv za hodiny tréningu a papír s jídelníčkem. A ti lidé mu platí 10.000 liber. O to, jak to dělá teď nejde. Jde o to, že svoje klienty narozdíl od ostantích trenérů nezískává ve stresu z posilovny, nebo sociálních sítí. Jde prostě na pivo a sežene si je.  Mylsel jsem si, že v tom je nějakej zázrak nebo speciální skill... a tak jsem s ním strávil 5 měsíců abych se to naučil - taky sem nechtěl stresovat se sociálníma sítěma a chodit na velké akce s vizitkama a doufat, že se někdo ozve... Teď si hledám své klienty “u piva” a když se podívám zpět, vím, že to byly znalosti, které jsem se naučil především v rodinném podniku během 11 let praxe.  

3/ Vztahy. Ty vole...  Najednou jsem se se svým metrákem rozhodl, že s tím něco udělám. Ne že bych byl tlustej, byl jsem masivní. Bacha, na to jsou někteří lidé hákliví. :D  Tak mě to chytlo, že jakmile mi bylo 18 a mohl jsem si omlouvat hodiny sám, chodil jsem místo školy cvičit.  Tenkrát jsem to úplně zbytečně přeháněl. Půl maratony. Běhání s 10kg zátěží. Sprinty. To vše jsem většinou nějak nacpal do jednoho týdne alespň 4x a posilovnu 10x.   Celé moje tělo se změnilo v... pružinu. To je to slovo.  Když člověk shodí za 4 měsíce skoro 20kg, tak to ani jinak nejde - tělo si ani nestihne zvyknout, že je najednou o tolik lehčí.  Už od 16 jsem rád testoval, co moje tělo dokáže a hodně se zaímal o spánek a cvičení. Vlastně jsem si vytvořil podklady pro pozdější studování Body & Life hackingu (o některých z mých současných zlepšováků jsem psal tady (JAK SE STÁVÁM SUPERČLOVĚKEM )  ) a to později ovlivnilo můj způsob života že si myslím, že bych se vůbec nevydal do světa živit se uměním abych později zjistil, že mě vlastně baví spíš vzdělávání a nežil bych tak. :)

Předchozí článek: PLÁTNO  Můžeš mě sledovat na instagramu tady 

[petrpelanjr]

PLÁTNO

Někdy by jsem chtěl vzít obří plátno a takovej ten dětskej kufřík do výtvarky co je plnej barviček a věcí, které ani nevím na co jsou. Tebe bych posadil do nějakého pohodlného křesla a následně se tě ptal několik hodin na různé deep otázky, bavil se o vesmíru a o lidech. V tranzu bych na to plátno maloval/kreslil odraz tvé personality tak jak ho chápu já...  možná to bude barevný, možná černý.. možná v tom budou věci, nebo čísl..., prostory a galaxie...nebo barvy, možná krajiny a počasí.... možná to bude řídké a roztažené po celém plátně, nebo to bude malé, jednoduché, organizované....

Předchozí článek: PROČ NOSIT VÁNOČNÍ ČEPICI V LÉTĚ   Můžeš mě sledovat na instagramu tady 

[petrpelanjr]

PROČ NOSIT VÁNOČNÍ ČEPICI V LÉTĚ.

Devět dní jsem nosil vánoční čepici navléklou přes vršek mého jinak normálního klobouku. Na meetingy, do posilovny, do metra i na ulici, do banky a do kavárny. Devět dní zpět jsem odcházel pozdě v noci z návštěvy, kterou jsem v dobré náladě opouštěl s vánoční čepicí, kterou jsem jim zabavil a vydal se domů pěšky, protože jsem se chtěl zamyslet a taky mě zajímalo, jak budou lidé co mě potkají reagovat. Protože ta dvouhodinová procházka dopadla ne úplně obyčejně, zkusil jsem tu čepici nosit, dokud mě to neomrzí.

A tak jsem třeba zjistil, že by si mě některej typ aktivně ignorujících lidí nevšiml i kdybych jim skákal před obličejem. Prostě se mnou nechtěli nic mít, nedej bohové abych chtěl já něco od nich. Potom jsem si začal všímat toho, že se předemnou davy většinou rozestupují na což mám sice pár teorií, ale o ty teď vůbec nejde. Jde o to, že si věčně stěžuju na to, jak chodí lidé pomalu. Už vůbec nechápu ty sebevrahy, co si dovolují mi překřížit cestu i když mám zjevně dva metry, metrák, a řítím se osmikilometrovou rychlostí! Najednou mi uvolňují cestu! Potom se objevila další výhoda. Ta malá skupina typu lidí, kterým to nejenže přišlo v pořádku, ale dokonce si se mnou sami od sebe začali povídat. Ti byli naprosto báječní!!! Rusové jsou báječnej národ. Nabídnou vám alkohol a cigarety. :D Potkal jsem jednoho gentlemana… byl to takový ten typ člověka, kterého si představím, když se řekne “lord”. Vyšlapoval si s nějakou paní přes most a já se řítil proti nim ve svých converskách, zubatým nožem uřízlýma teplákama, bílém tričku, roztrhaném sešívaném neprůstřelném kabátu, který si pamatuje… všechno. No a tom klobouku a s lahví vína. Ten muž naznačil změnu směru mým směrem a tak jsem zastavil a on se mě s vykáním zeptal, jestli by mi mohl potřást s rukou a poděkovat mi. Souhlasil jsem, vyměnili jsem si komplimenty, popřáli si pěknou noc a vydali se za svými cíly. Naučil jsem se jednu důležitou věc. Už jsem ji předtím znal, ale asi jsem ji chápal o něco méně. Jde o to, že lidé se bojí kvůli egu chybovat a tak se nemohou posouvat dopředu a stagnují. To se dá samozřejmě pomalým cvičením napravit - dá se na to například použít to, že si ze sebe občas člověk zkusí udělat malou legraci, díky tomu se přestane brát tak vážně, uvědomí si, že může klidně občas - opavdu klidně jen občas - zachybovat. Protože si uvědomuje, že není a nemůže být dokonalý a že to k tomu patří. No a tak začne chybičkovat a postupně si začíná vytvářet osobnost svými vlastními skutky ze svého vlastního rozhodnutí. Začně konečně žít. Začne to tím, že si vytvoří třeba vlastní chuť na hudbu, oblékání a sport… potom přejde k vlastním názorům a chováním... a konečně začne žít tak jak si přeje a zaslouží.

Ta čepice fungovala stejně. Pokud si člověk zvykne na to, že vypadá idiot, začne si přivlastňovat i právo na to se tak chovat. Je to jako když se snažíte nezašpinit si bílou košili tak dlouho, než vám na ni spadne horčice. Pak už je to jedno. Pak už vás nerozhodí ani tři skvrny, protože už je to stejně v prdeli. Ale pořád to není tak, že by si na sebe člověk hned vylil kýbl čokolády… chápete tu metaforu, ne… úplně stejně tak se to stane i s tím právem na idiotství a tak ho člověk sice má, ale nechová se tak úplně… jen se nebojí chybovat. A tak jsem tak nepříklad při konverzaci se slečnou zvedl lahev s pivem a protočil jsem ji, protože mě zajímalo, jestli odstředivá síla udrží pivo ve vnitř. Neudržela. A taky to vypadalo, že mě slečna nebavila. A tak jsme utírali kuchyň (a já musel zopakovat vše co mi řekla, aby mi věřila). Bylo to skvělé, protože jsem tu chybu udělal s největší upřímností a hladovosti po něčem novém. Stejně jako když jsem byl na prvním hokejovém tréningu jako šestiletý kluk a otec mi domluvil, že můžu jít trénovat na led s o rok staršíma klukama. Já si ale v rohu, kde všichni brzdili, hrabal hokejkou hromadu sněhu, potom jsem si sundal rukavice a začal stavět z koulí pyramidu. Protože mě to v tu chvíli zajímalo nejvíc na světě a dělalo mě to šťastným. Co by jste dělali s vánoční čepicí v Březnu vy? Kdyby jste byli idioty a nikdo od vás neočekával - že máte nějací být - co by jste dělali? Jak by jste se chovali ve škole, v práci, při cestě do práce, u piva, nebo u jídla. A doma? Před přáteli? Před lidma, které nesnášíte? A co by o vás říkali? Bylo by to tak zlé? A nebo by to bylo vlastně aji něco, co by jste vlastně rádi slyšeli, ale ještě vám to nikdo neřekl, protože se bojíte to dělat? Předchozí článek: ZE ŽIVOTA TŘÍMETROVÉHO OBRA #4   Můžeš mě sledovat na instagramu tady   

[petrpelanjr]

ZE ŽIVOTA TŘÍMETROVÉHO OBRA #4

Před pěti měsíci jsme si pověsili v kuchyni na skříně vánoční světýlka, protože jsme natáčeli nějaké video. Jen jsme je tak zatěžkali skleničkama na víno a vyloženě to čekalo na to, až někdo otevře jednu skříň, strhne celý řetěz a s ním i naše skleničky.  Protože jsme oba blbci, nechali jsme je tam a raději jsme se naučili, jak otvírat skříně tak, aby to nespadlo.  Včera jsme měli návštěvu a slečna nám chtěla nám pomoct uvařit.  Tak už nemáme skleničky. 

Předchozí článek: JSEM PRVNÍ GENERACE… Můžeš mě sledovat na instagramu tady