severankavpraze-blog

[severankavpraze-blog]

O pizze pro jednoho.

A tak jako… Pizza je fajn. Pizza je dobrá. Sníte jí. Sami. Za dva dny. Já nikdy nedokázala sníst celu pizzu hned.

Je mi těžko, mizerně. Ne z toho těsta a sýra. Bolí to velmi. Ne to těsto v břiše. Jste tu sami. A je úplně je jedno, komu zavoláte, kdo za vámi přijde. Vždycky přijde ten moment, kdy jste sami. Já vím, není to žádná tragédie. Nikdo neumřel. Pořád jste zdraví (relativně). Nepřišli jste o končetinu.

Mě bolí moje srdce. Moje duše. Asi. Je něco jako duše? Existuje fyzicky psychická bolest? Protože já ji cítím. A není to nic příjemného. Kdysi jsem četla, že duše váží jen pár gramů. Ta moje, jak kdyby teď měla několik kilo.

Je hodně věcí v životě, které vás mohou potkat. Mnohem horší. Jen momentálně - mě bolí tohle. Velmi. Moje práce a moji kamarádi mi jsou skvělou terapií, ale.. Vždy pak přijde moment, když přijdete do prázdného bytu. Ok, mě tady čeká moje kočka. Já vlastně nevím, jestli je to dobře nebo ne.

Bolí to. Bolí to moc a velmi. Vy sami víte, že za čas to bude “v poho”. Ale realita je taková, že když se to stane, máte pocit rozdrásaného srdce, které před vámi je na podlaze a vy jen bezmocně klečíte kousek od něj a nemůžete na něj dosáhnout. A je úplně jedno, kolik nových činností začnete dělat. Kolik nových kroužků bude navštěvovat.

Nedosáhnete na něj. Nikdy. A když, bude to jen útržek pro někoho jiného.

[severankavpraze-blog]

O lepších rozchodech.

Pátek. Deset večer. Sama doma. Několik dalších dnů sama. Chuť na něco dobrýho.

Utopenci, vole. Utopenci mi dnes ukázaly, jak může být na nic být sám. Single. Sama. Prostě máš na ně chuť, musíš si pro ně dojít, sám to zaplatit a jako bonus zmokneš. Tak jako neber to, že jo? A tak jsem začala přemýšlet, co dalšího mě čeká. Jako za ty další životní strasti. Já si myslím, že jsem poměrně soběstačná. Sice nemám doma jediný šroubovák, kladivo, pilku nebo třeba vrtačku, za to ale poměrně s klidem zvládám platit měsíční účty a největší starost je, jestli v sobotu večer budu pít prosecco nebo červené.

No dobrý sranda. Snad. Ne, vůbec. Co tohle všechno sakra znamená? To si fakt jako musím už napořád chodit pro utopence sama? Sama si dolévat víno? Sama sobě říkat, že mi to dnes sluší? Už tady nebude nikdo, kdo mi bude upíjet to víno? Už tady nebude nikdo, kdo mi bude platit prémium účet na uložtu? Nikdo mi nebude masírovat chodidla po běhání? Nikdo si nebude stěžovat, že mu kradu deku? (Na mou obranu - mám deku 2x2m, ta nejde krást). Žárovku si budu montovat jako sama?! Ježiš, vždyť tam ani nedosáhnu. Nikdo mi ráno neudělá kávu? Znamená to, že když se ráno probudím, bude vedle mě jen moje kočka?

No.. bude to asi složitý.

Ale zas na druhou stranu, když si to tak člověk vezme, čeká ho několik dobrých chvil.

Třeba…

Nikdo mi nebude krást peřinu. Nikdo mi nebude upíjet víno. Ani kouřit cigarety z mé krabičky. Nikdo nebude nechávat moje krabičky s jídlem v práci (krabičkovej byznys je fakt svině). Nikdo nebude nechávat proteinový prášek na kuchyňské lince. Nikdo mi nebude chrápat do ucha. Taky nebudu věšet ničí ponožky na šňůru. Nikdo prostě nebude dělat to, co ve svém doma nesnesu. Protože nikdo takový tady nebude.

Hele… Všichni víme, že rozchody jsou hnusný. Bolí to a je spousty sraček okolo. Rozcházíte se. Tečka. Máte důvod. Ale taky byl důvod proto, proč jste spolu začali. Toho člověka jste milovali. Velmi moc obvykle. Pokud neotrávil vaší kočku, není důvod, proč se rozejít ve zlém.

Nikdy jsem nechápala ty situace, kdy se dva rozejdou a nemůžou si přijít na jméno. Trochu teda jo. Jsou i hnusný podváděcí rozchody. Ale … i když jste strašně moc naštvaní na člověka, co vám ublížil, uvědomte si, prosím, že byly chvíle, kdy jste byli dokonale šťastni. A tyhle chvíle si z toho odneste. Mějte je v srdci jako ty nádherný vzpomínky.

Nekecám. Koukám se na dřevěnou sošku kočky, kterou mi koupil exChlapec, protože věděl, že se mi moc líbí. Koukám na sušenou levanduli, kterou jsem si koupila na trhu s ním. Ta levandule, co už mi asi půl roku stále provoňuje můj byt. A i když spolu nejsme, povezu mu za pár hodin jídlo, protože je nemocný. Mohl by si objednat Uber Eats, Wolt nebo Dámejídlo. Zcela jistě by to dokázal sám objednat a i zaplatit. Ale přesto.. Domácí mňamka je víc uzdravující, víme? A dělám to ze své dobré vůle. Protože prostě chci. Protože on by udělal to samé.

Já vím, že je to těžký. Fakt sakra jo. Jenže .. přijde vám v pohodě kopnout si do člověka, který s vámi sdílel všechno? Mně totiž ne. Já si ho totiž vážím. Velmi, velmi si ho vážím. A kdyby někdo proti němu řekl křivé slovo, znám dopředu svou reakci. A ta fakt nebude dobrá. Jsem dáma, vole. Ale jakmile proti němu řekneš křivé slovo, probudíš děvku z pekla.

Tenhle text věnuji celý Pavlovi. Za to. Za to, že je. Za to, že se mnou byl. Za to, že ve mně probudil lepšího člověka. Za to, hele… :D jako dobrý, ale když chrápal, kolikrát jsem ho docela nevybíravě kopla. Ne, že by to výrazně pomohlo. Promiň, zlato.

Chci jen říct, že rozcházet se je v pořádku. Lidské. Tak v sobě udržujme tu lidskost a dobro. To, že to nevyšlo, nevadí. Že to zase nevyšlo, taky nevadí. Udržujme si ty pěkné chvíle v sobě. Je rozdíl dělat to, co je správné a to, co je lehké.  

[severankavpraze-blog]

Pomoc a víno.

Rutinní prohlídka na gynekologii. Vesele povídám s mým panem doktorem o tom, že menstruaci mám v pořádku, že sice bolí první den, ale dá se to zvládnout. Opět vesele dod��vám, že stačí jen chipsy, víno, teplá deka a moje kočka a v tomhle kombu se to dá přežít.

Střih.

Ležím na křesle, mám v sobě sondu a koukám na monitor. Nevidím žádné miminko, naštěstí, jsem nadšená. V duchu si říkám, že cestou do kanclu se stavím někde na dobré snídani.

Střih.

“Vidíte ten váček?”

“No.. to jsou ledviny nebo játra?”

“Ne, vidíte ty další dva?”

“Cooo, kde jako?”

“Máte na děloze tři nádory, slečno Sever.”

A najednou se pro mě zastavil svět. A v hlavě mi začla hrát skladba, kterou si pouštím pouze jednou do roka. Konkrétně je to pátého srpna, kdy umřel můj nejlepší kamarád.

Střih.

Vůbec nevím, jak jsem se vymotala z té ordinace. Vím jen, že jsem měla chuť zapadnout do nejbližšího nonstopu a opít se tam Jégrem. Absolutně nevím, jaká síla mě dohnala nasednout na tramvaj a jet do práce. Jen píšu svému Chlapci: “Zavolej mi, až budeš moct, je to velký špatný, really.”

Střih.

Křižíkovka. Pozoruju míjející se tramvaje, auta a lidi. Pozoruju ten ruch zpomaleně až jakoby s náboženskou úctou. A říkám si, že toho chci dál být součástí.

Střih.

Pořád Křižíkovka.

“Našli mi nález.” povídám Chlapci

“...................... Toho jsem se bál nejvíc.”

“Možná to bude hodně špatný.”

“Zlato..”

“Buď racionální a analytickej, to potřebuju, nepanikař!!!!”

Střih.

Jsem v kanclu. Pracuju, odpovídám, bavím se. Nemyslím na ráno. Nemyslím na rozhovor s Chlapcem. Zvládám. Pohoda, říkám si. Dám to, říkám si.

Střih.

Přijdu domů, zamknu za sebou. Řeknu “Lásko moje, jak ses měla?” své kočce a v tom se sesypu podél stěny a začnu brečet. Zvedla jsem se asi za půl hodiny, abych splnila svoje denní #unbuřtyourself a pak to zase začlo.

I když jsem příjemná na lidi jako osina v patě/prd***, mám jednu vlastnost. Dokážu s lidma mluvit. Rozmluvím i nejtemnějšího introverta. A s kým mluvím, toho začnu mít ráda. Komu nabídnu rozhovor při troše klidu, odejde naprosto odpočatý. Fakt. Takovou schopnost mám.

Být opora pro své nejbližší, kamarády, známé je fajn. O tom žádná. Těší mě, že hodně lidí se mi svěřuje, probírá se mnou cosi, důvěřuje mi. Jsem ráda, že pro mé okolí jsem stabilním bodem, horou dalo by se říci.

Jenže co když ta hora padne?

Hodně lidí se bojí říct si o pomoc. Děti, dospěláci.. Whatever. Přiznat, že na tom prostě nejsi dobře. Je už jedno, o co se jedná. Jestli o finance, mentalitu, fyzické zdraví. Je to pro každého strašně těžké. A když někdo funguje jako já, je to ještě o něco těžší. Pro hodně lidí “Pomož mi.” je nepřekonatelné. Ptám se proč trochu? Není slabost ukázat, že ti není dobře. Že potrebuješ obejmout. Že potřebuješ slyšet laskavé slovo. Naopak.

Ale chápu, jak to může být těžké. V mých očích je to jedna z největších odvah. A důvěry.

Střih.

“Zavolám ti za pět minut, ok?”

“Pošli mi pizzu.”

“Stav se.”

Jeden z mých kolegů včera přijel o půl jedné ráno. Jen jsem zahlásila: “Vezmi dvě vína, ok?”. A vzal. A přijel. A pomazlil mojí kočku. A utřel moje slzy. A zahnal můj strach. A objal mě. A odjel.

Ne. Nebyl tady můj Chlapec. Ač můj nejbližší, včera byla chvíle, kdy jsem se fakt až styděla říct “Jsem na tom hrozně, přijď domů.” Naopak jsem ho poslala pryč ode mě.

Kdy přijde ta hranice, kdy se fakt nebojíte požádat o pomoc?

Dobrý no. A kdy je ta hranice, kdy už to fakt musíte říct?

Výhodou mé práce je, že to většinu času jde dělat z domova. Ale i přesto mám zodpovědnost. Vůči kolegům. Vůči sobě. Vůči svému šéfovi.

“Můžu s tebou mluvit, prosím?” Zeptala jsem se ho.

Střih.

Dlouhé minuty jsem sbírala koule na to ho oslovit a říct mu to. Nechci brečet, hlavně nechci brečet, kurva. V hlavě mi hraje Moby.

“Je to velký špatný. Nádory mi našli.”

“......”

“Nepanikař, ponižuj mě a dělej si ze mě dál srandu.” říkám

“Vyříznu ti mozek.”

V pořádku.

Je mi zle, přiznávám. Je mi zle z toho, co může přijít dál. Je mi zle z důsledků, co můžou přijít, když to bude nejlepší a zároveň nejhorší. Je mi na hovno natolik, že jsem strachem dneska několikrát zvracela. Tak moc se bojím. Ale vole, lidi z Liberce, nejen že se rodí s lyžema na nohou a s Kiwanukou v uších, se sakra jen tak nevzdávají.

Mám strach, hodně, přiznávám. A to je v pořádku, samozřejmě. Kdybych strach neměla, bylo by něco hodně špatně.

Ale kurva! Jsem Seveřanka. Dvě klíšťata jsem ze svého těla vyřízla nožem do masa. Jako opravdu si ty tři čůráčci nádoři dělaj naději? Really?

Awwww ♥

[severankavpraze-blog]

O paradigmatu mužů a žen.

Už jste přemýšleli, jak moc složité jsou vztahy v dnešní době? Jaký nároky jsou kladený na obě pohlaví?

Je tady několik pohledů:

Muž:

- Ten, který uloví mamuta

- Ten, který nebrečí, protože je muž

Žena:

- Dělá takový to domácí teplíčko

- Plotna&děti

Jenže i muž si občas potřebuje pobrečet a není to pro něj vůbec lehké, protože nechce ztratit tvář toho silného.

A pak jsou tady ty jakože feministky, který prosazují rovnost pohlaví, takže pohled:

Muž:

- Se taky může starat o děti

- Bude brát stejný plat jako žena

Žena:

- Není její povinnost být doma s dětmi

- Může dělat, co si jen zamane

Jenže i ta žena občas potřebuje být chráněnou princeznou.

Já jsem docela háklivá na to, když v mý přítomnosti někdo řekne nebo položí otázku, proč vlastně žena chce studovat, něco dokázat v práci nebo cestovat, když její úděl je údajně jít na mateřskou a tam se jakože realizovat. Jenže stejně tak mě dokáže nasrat, když přijde nějaká pojebaná feministka a začne hlásat zase o rovnosti pohlaví. Ano, samozřejmě. Donedávna ženy v Saudské Arábii nesměly řídit auto a není to ani tak dlouho, co v Anglii ženy dostaly volební právo. Ano, tahle rovnost by měla být všude napříč. Jenže když ty krávy prosazují, aby povolání znělo chiruržka, onkoložka a ženy by měli čůrat ve stoje, tak co to je za wtf? Mimochodem, když se mě někdo zeptá, čím se živím, odpovím, že jsem data analytik. Ne data analytička. A před pár lety jsem odpovídala, že jsem web developer, ne web developerka.

Když tyhle feministický čůzy se ohání tím, že je pro ženy těžké se prosadit v technických odvětvích práce, vždycky se ptám proč. Proč je zapotřebí nějakých kvót? Měla bys radost z toho, že seš na určité pozici jen proto, že to nařizuje zákon? Asi ne, že.

Tak asi nejsou tak dobré...? Každý se může prosadit v tom, co je mu milé. Ale ano, abych byla upřímná, hodněkrát jsem narazila ve svém IT světě. Tak jsem se prostě rozhodla být dvakrát tak dobrá, aby nebyly pochybnosti, že jsem se s někým musela vyspat, abych měla místo. A když slyším projev feministky nebo nějaký jejich “studie”, vždycky si kladu otázku, proč teda sakra nejdou fárat do dolů, když jsme si tak rovni?

Mít vztah je v dnešní době extrémně těžké. Pořád mám pocit, že chlap chce vedle sebe křehkou květinku, o kterou se bude starat. Zároveň ale chce, aby byla dostatečně soběstačná na to, aby se o sebe dokázala postarat a nebyla na něm závislá.

Holka, i když je soběstačná, vždycky podvědomě hledá toho samce, co se mu může opřít o jeho rameno a stulit se mu do jeho medvědí náruče a zároveň nechce otročit u plotny.

Sakra, to si nedokážeme najít kompromis? Vážně se nedá ustát situace, kdy holka leží na gauči a sleduje film, zatímco její chlap žehlí oblečení? Vážně je tak blbý, když holka tři hodiny táhne vývar, jen aby potěšila svýho chlapa?

Nemám ráda archetypální role chlapa a ženský. Ale sakra, řekněme si to teď upřímně. Pokud chodíte s dementem, který má názory padesát let zpátky, tak se od tý plotny, ženy, nehnete. A to chcete? A vy, muži, fakt chcete holku, která je na vás závislá? Asi ne, že.

Momentálně neřeším, jestli můj chlap bere o dvacet tisíc víc nebo míň, než já. A je mi to vlastně jedno. Důležitý je to, že vím, že když zakňourám, on pomaže do krámu pro čokoládu, protože ji chci. Stejně tak já mu velice láskyplně uvařím butter chicken, protože vím, že on ho má rád. Dokážu zaplatit večeři za oba a on umyje nádobí, protože se mi zrovna nechce. Umím doplnit náboje do zbraně a vystřelit přesně na několik metrů a on mi vypráví o neurovědách tak pokročilých, že musím zapnout celý mozek, abych pochopila, co mi vlastně říká.

Možná ta rovnoprávnost je důležitá. Možná ne. Ale pořád si myslím, že ve vztahu se mají dva lidi doplňovat a dělat kompromisy. Jedno, jestli muž nebo žena. Nejsou na to potřeba žádné kvóty, nařízení a ani zákony.

Nemám ráda archetypální role. Ale zas upřímně - chlap bude vždycky ten silnější a žena ta slabší. Já se chci postavit na špičky, abych mohla chlapovi dát pusu a stejně tak chci, aby on musel sklonit hlavu, aby mi tu pusu mohl dát. Je úplně jedno, jaké kdo má nároky, ale ve výsledku to dopadne vždycky takhle. A je jedno, kolik vydělávám, já chci, abych z chlapa, co je vedle mě, měla pocit, že on je ten, co toho mamuta dokáže ulovit. Já ho pak ráda uvařím.

[severankavpraze-blog]

Na tomhle mým bloggýsku jsem nechtěla mít hejty, ale naopak takový ty hezký a pozitivní věci, který třeba a snad můžou někoho nakopnout v jeho vlastním světě. A taky nikdy nebylo v plánu, že napíšu něco tak osobního jako tohle. Tak to se bohužel asi nestane. Jsem docela dost nasrávací člověk, ale stejně tak rychle to ze mě vždycky opadne. Ale dnes evidentně všechno překročilo nějaký moje meze a vztek se ve mně dost vaří.

Co mě dokáže vždycky nasrat je, když někdo má utkvělou představu, že o jeho rady a názory někdo stojí. Co mě stejně tak vytočí, když má někdo představu, že pouhým pozorováním zná můj život a může se tedy k němu vyjadřovat. Jsem naprosto alergická, když mi někdo řekne: “Ty voe, tě nějak už znám, ne?” Protože v 99% případů je ten člověk úplně mimo. Totiž, lidi, který tohle nějakým způsobem můžou ke mně prohlásit, by z huby nikdy nevypustili tuhle sračku.

Já tvrdím jednu věc. Že vztah (to jako když s někým chodíš) mezi mužem a ženou.. Oh wait, abych byla politicky korektní, tak vztah mezi dvěma lidskými bytostmi je tak neskutečně intimní, že nikdo třetí do toho nemá šanci vidět a kecat do toho nebo se jakkoli vyjadřovat o tvém vztahu. Nevidí do toho ani tvoje kámoška, tvůj kolega a ani tvoje máma ne. Tydlencty lidi mají akorát o něco lepší vhled do situace a pokud nejsi introvertní batikovaná lesana, která smrdí, tak máš nějaký přátele kolem sebe a ty logicky plus mínus ví, co zhruba řešíte za problémy a kam pojedete na dovolenou. Takže mě do ruda dokáže vytočit, když někdo, kdo není v tomhle mým okruhu má potřebu se vyjadřovat nebo spíš mi radit, co a jak a líp mám dělat, protože přece sleduje můj instagram a tak přece ví, co a jak že jo. Věc se má tak, že se ke mně doneslo, že jeden rádoby kamarád erudovaně vypráví v mém rodném Liberci co je u mě novýho ve vztahu s mým panem Chlapcem. Podotýkám, že toho člověka jsem neviděla několik měsíců, nesvěřuju se mu, vyprávěl totální nonsency a celkově je mu do toho velký hovno.

Víte jsou situace, který prostě na svůj debilní instagram nedáváte. Ani si o tom nenapíšete hezkej statusíček. Jsou prostě i situace, který neřeknete ani svý nejlepší kamarádce, protože je to proste kurva jen mezi váma. Jako třeba to, jak jsem jeden čas trnula hrůzou a prosila všechny svatý, ať On nemá nález v břiše, protože lítal po všech doktorech a nevědělo se, co mu je. A pochybuju, že on klukům vyprávěl, jak jsem k němu loni přijela opilá s další flaškou v ruce a brečela kvůli kamarádovi, co je mrtvej už dost let. Jsou prostě věci, který vždycky budou jen mezi váma dvěma a který nejdou přetlumočit. Tyhle interní věci nikdo u druhých nikdy neuvidí, tak se prosím kurva nevyjadřujte takhle k cizímu vztahu. Díky.

A pak jsou situace, kdy vás naprosto nečekaně začnou hejtit úplně cizí lidi za to, že napíšeš něco hezkýho a pozitivního. Já jsem totiž včera neuváženě tweetla, že mi Chlapec jen tak přinesl sýr a já mu pak dolila víno a že se vlastně máme dobře. Takže mi přišlo několik hejtů. Že jsem na hovno feministka. Jak jakože mu dolejvám víno? To jako kolem něj skáču jako pes? No jo.. Skáču. A baví mě to. Tečka, víc nic.

Další hejty by se daly nazvat něco stylem “Se nevytahuj”. What the fak?! Ale co mě nasralo asi nejvíc, že úplně cizí lidi mi psali, že jsem zasraná namyšlená kráva z Prahy, co si žije ve svý bavlnce a že by mi přáli, abych neměla ani na chleba. Takže předně přestaneme s těma urážkama jo? Já jsem z Liberce, ne z Prahy a už mě to neba furt psát. A v posledním semestru školy jsem měla dvě práce, abych se uživila a na ten chleba hodněkrát nebylo. Zajímavý je, že na pivo jsem si ale peníze vždycky sehnala. Jenže to je už docela hodně let zpátky a už díkybohu nelítám z kanclu na brigádu za bar a nespím čtyři hodiny denně, protože ráno spěchám na přednášku.

Takže teď, když si kurva budu chtít otevřít víno (dala bych si ho i teď, samozřejmě) a napsat si o tom na twitter, tak všechny podobný pindy budu automaticky ignorovat. Existují tlačítka mute a block a fakt se je nebojím používat. Odmítám se cítit špatně za to, že jsme dva pracující lidi, co si to můžou dovolit. Tohle ani jednomu nespadlo do klína jen tak a naopak je to dost tvrdě vydřený. Chtěla jsem tím poukázat na to, jak jsem neuvěřitelně vděčná za to, co mám a dost dobře si uvědomuju, že to takhle dopadnout nemuselo. A nechápu, proč má někdo potřebu mě tlačit do situace, kdy se mám cítit špatně kvůli někomu, kdo tyhle možnosti nemá. Protože pokud nežiješ v Somálsku, ale v zemi, která je relativně civilizovaná, tak přestaň fňukat a hejtit cizí lidi, který na sobě makali v době, kdy ty ses flákal někde na genderovejch studiích.

Vím, že většina lidí, který tohle budou číst jsou inteligentní bytosti, který porozumí obsahu a nebudou se chytat každýho slova. No a pak je tady zbytek a tomu bych ráda řekla pár věcí závěrem:

- Vyserte se na komentování vztahu cizích lidí. S největší pravděpodobností máte totiž ten svůj dojebanej tak, že terapeut by nebyl od věci.

- Vaše rady, názory a postřehy jsou určitě super. Tak si je prosim vás nechte pro sebe, pokud o ně nejste požádáni.

- Zcela jistě taky nejste věštci a napsat cizímu člověku, že je namyšlená kráva, pokud nevíte, co za bitvy si už v životě odbojovala, prostě není normární, jak by řekla Jolanda.

Starejte se především o sebe a všem nám bude líp.

[severankavpraze-blog]

[severankavpraze-blog]

Proč jsem Sever v Praze. Tak asi proto.

Co mě naučila Praha.

Aby bylo jasno - já miluju Liberec, miluju ty severský deště s pohledem na Ještěd, mám ráda všechny naše kopce, hnisající Papírák i Fugnerku, kde si každý dává sraz “pod hodinama, jo?”. Liberec je prostě pro mě hlavní město vesmíru a jen Barcelona nebo Malmo jsou města, která v mých očích občas konkurovala Liberci.

“Stěhuju se do Prahy.” jsem řekla přesně dva roky zpátky.

“Proč ježiš?”

“Ty? Ty? Ty to tady miluješ z nás všech nejvíc.”

“A to ti nebudou vadit ty davy turistů a lidí?”

No, ty davy mi vadily jako dost. Jenže, když se nad tím zamyslíte je to prostě jen daň za to, že bydlíte v tak přenádherném a úžasném městě. Tančím mezi turisty a užívám si jejich užaslé pohledy na Vltavu a Hrad. Mám pochopení proto, že neví, kde na Můstku vystoupit a že se na Ípáku motají pod nohama. Miluju se koukat z Riegráčů nebo Náplavky na celou Prahu. Zbožňuju, že tu seženete víceméně všechno, co chcete a kdy chcete.

Nesnášela jsem Prahu první dva měsíce, co jsem tu bydlela. Každý víkend jsem jezdila domů na Sever a pokaždé, když mě autobus Žlutý přepravoval zpátky do Prahy, měla jsem dost na krajíčku. Nesnášela jsem ten příjezd na Čerňák, nesnášela jsem tu cestu do bytu, kde jsem bydlela. Nenazývala jsem to ani Prahou, mluvila jsem jen “To město, kde zrovna žiju.”.

Bla bla bla. Uběhl nějaký čas.

Letos v březnu jsem jela z Liberce vlakem do Prahy. Zesláblá bolestí po tetování jsem se jen bezmocně opírala o okýnko. Když jsem přejela Čakovice a viděla Vysočany, pak centrum, tak jsem se usmála a říkala si “Ty jo, konečně doma.” WHAAAAAT THE FUCKIN FUCK? jsem se zhrozila. Ano, Praha přestala být nepřítelem, ale domov to pro mě nebyl. Alespon jsem si to myslela, že není. A od té doby nad tím přemýšlím. Kdy se z Prahy stal můj milovaný domov? V jaký moment? A co když se někdy přestěhuju do Aucklandu? Taky si to tam zamiluju? #samé_ocásky

“Co tam budeš sama dělat?”

“Vždyť ti bude smutno!”

Nejsem sama, mám svojí kočku ty vole, né asi?! A víno.

Nikdy nezapomenu na moment někdy v listopadu 2016, kdy jsem stála na balkoně, v sobotu v noci, po hromadném callu s mýma libeholkama, který pily vínko a zavolaly, abychom prý “byly zase spolu”. Říkala jsem si, že je všechno špatně. Co kurva dělám v tom cizím nepřátelském městě? Proč stojím sama na balkoně a proč nejsem doma na severu s nima?

A pak jsem si řekla znovu důvody, proč jsem se stěhovala a že začátky prostě nejsou lehké.

Co jsem se teda naučila? Konkrétně na základě toho momentu až do teď?

Mít sakra ostrý lokty a mít svůj vlastní hlas. Být jedinou ženou v mužském IT světě není lehké ani v Libe a tady je to stejné a ještě těžší. Nutí mě to se sebevzdělávat a profesně zdokonalovat každý den. Ráda říkám, že až mě ty počítače přestanou bavit, tak nahodím flanelku a otevřu si bistro, kde budu s láskou vařit. Jo, vařím ráda, ale javascript mám asi ještě radši. Být ženou v IT znamená, že většinou na vás koukají s otázkou, s kým sakra spíte, že jste na té pozici. Vaše názory s despektem a laskavým úsměvem přehlíží. A pak přijdete s nakódovaným eshopem a ostatní vás konečně berou vážně. Ok, tohle se stalo v Libe, ne tady.

“Drahoušku, běž mi, prosím, udělat kafíčko, jo?”

…. Kouknu vpravo na vedle mě sedícího mého bosse.

“To teda kurva fakt nepůjdu.”

A plynule jsem začala mluvit o struktuře kódování na webu. A to se stalo v Praze.

Říká se, že když bydlíš v New Yorku, nejsi pravý ňůjorčan, pokud se v metru nerozbrečíš a je ti to úplně jedno. Well… V týdnu jsem jela z Flory domů na Petřiny a celou cestu jsem prořvala. A taky otevřela šroubovací víno.

A bylo mi to jedno.

Naučila jsem se, že se tu můžu smát nebo brečet. Emocí je tu hodně a lidi tě jen míjí. Kdybych brečela v nočním busu v Libe, z 90% by tam byl jeden z mých kamarádů, který jede po nočním tahu domů. A tady? ….

Miluju nosit šaty. Hlavně ty od Ax Paris a Only Neilla. Kdybych si měla zvolit jeden outfit, který budu nosit do konce života, jistojistě by to byly šaty od AP. Tak moc skvělý jsou. Mám jich ve své skříni poměrně dost. Ale žádné bych si nevzala na procházku Libercem. Protože by se prostě divně koukali. Kabelka ve tvaru plyšového tygra? Pán nosící kraťasy těsně pod zadkem? Tetování na lebce? No a co proboha. Je tu tolik lidí, tolik názorů, že kdybych se měla zamýšlet nad každým, pro mě zvláštním outfitem, nedělala bych nic jiného. Miluju si oblíct svoje šaty a vzít si k nim oblíbené lodičky jen tak do práce. A nikdo se mě neptá “Wooooow, ty máš dnes rande?”. Ne, já mám svůj každoden. A krom mě i všichni, co nosí to, co uznají v ten moment za vhodné. A to je přeci skvělý!

Mohla bych pokračovat dalšími tématy. Zkrátím to.

V Praze jsem se naučila, jak být šťastná sama se sebou a to je podle mě klíč ke spokojenému životu. Říkala jsem si, že svoje případné a budoucí děti nechci vychovávat v Praze. Fuj ty vole, samý auta, násilníci, prach, ruch, že jo. A pak se kouknu ven z balkonu a vidím samé stromy a o dvě ulice dál Hvězdu. A ty auta, násilnící, prach a ruch jsou vlastně všude. Krom Kanady asi, já nevim. Každý den usínám s myšlenkou, že děkuju za to, že tu můžu být. Možná za pár let budu chtít být šťastná jinde, nevylučuju to. Ale za tím jsem dokonale šťastná tady a nechci na tom nic měnit.

A víte kdo za tímhle vším stojí? Muž. Vždycky je za tím muž. Nesprávný muž, do kterého jsem se hloupě zamilovala. Muž, který se se mnou rozešel tři týdny poté, co jsem se za ním přestěhovala a nechala v Libe vše mé milované. Můj drahý, ze srdce Ti děkuji, že jsem se kvůli tobě cítila jako dvakrát použitý toaleťák, protože teď jsem nejspokojenější za celý svůj život.