sledujuavidim

[sledujuavidim]

tobe

ja vlastne ani nevim, jak bych zacala. tak asi proste zacnu tou debilni frazi, ze nevim, jak mam zacit. co uz
je myslim 27. rijna a uz je to nejaka doba, co spolu (ne)jsme. nejaka doba, co jsme od sebe daleko. vzdalily jsme se ani nevim jak, ale asi stejne rychle jako jsme se sblizily. chybi mi to. zacatky. kdy jsme nevedely. ted taky nevime, ale jinak. uz jinak. 
chybi mi to, jak jsme zkoumaly jedna druhou, porad te vidim vedle sebe, jenom si to predstavim a lesknou se mi oci, znas me (v tomhle jo). i pres moji spatnou pamet si ty momenty vybavuju, jako by to bylo vcera. hodiny jsme zvladly lezet po tme a ptat se. 
spanek byl pro nas ztrata casu, pamatujes?
proc te ty veci prestaly zajimat? nebo jsi uz jenom nevedela, jak se spravne ptat? nebo jsem ja uz neumela spravne naslouchat? 
co se to s nama stalo? 
byla jsi pro me jako droga, ten nejhorsi druh drogy. vedlejsi ucinky byly vic a vic zrejmy kazdym dnem. casto se projevovaly uplnou vnitrni nejistotou a nevyrovnanosti, zachvatama bolesti, paniky a vzteku nebo naopak pocitama nekonecnyho prazdna. ale ja tohle vsechno byla schopna obetovat pro par chvil euforie. pro tech par momentu, kdy jsme byly spolu. kdy jsem te mela pro sebe. kdy jsem vedela, kdy jsem mela jistotu. 
ty jsi vubec nevedela. nebo jsi naopak vedela az moc. nemela jsi tuseni o tom, co mi zpusobujes, tak nejak jsi tusila, ale ani zdaleka jsi nevedela, jak moc to boli. zato jsi vedela, kolik jsem kvuli tobe ochotna vydrzet. zkousela jsi me. zkousela jsi zvysovat davky a pak mi dat detox. 
ale zkus rict zavislymu, ze musi na odvykacku