sockazprahy-blog - Tumblr blog

[sockazprahy-blog]

labutě (zase jsem vrahem nebo princeznou, pardon)

dneska se obléknu z bílého peří

to že je labutí nikdo mi neuvěří

před chvílí plavaly dvě mrtvé řece

labutí princeznu vytáhnu z klece

....................................................

do očí fouknu jí bubliny z mýdla

vytrhám peří a zlámu křídla

hlasitě sténá krví se leskne

pak mrtvé tělo do vody pleskne

[sockazprahy-blog]

prý umíraj na zlomená srdce, já na ty ztracená

Procházím kolem řeky, která postupně vysává náplň dnešního dne. Šedý mraky se v ní perou, netančí. Pohrdavě koukám. Po chvíli mezi nimi propluje labuť. Pak další. Zbystřím a stoupnu si blíž k okraji. Nakloním se tak akorát, abych viděla svůj odraz. Labutě se bezhlesně válí ve vodě. Teď už to není jen jedna nebo dvě, jsou jich stovky. Tisíce. Jako by usnuly uprostřed vyprávění. A od každý z nich se rozpíná červená skvrna. Peří je stále mrtvolně bílé. Jdu dál proti proudu a labutí je stále víc a víc a jejich peří začíná být pokropené krví a slzami. Nakonec spatřím princeznu, jak tančí nohama ve vodě. V rukou svírá mrtvého ptáka a rve z něj jednotlivá pera. Zdobí si s nimi korunu. Ptám se princezny, proč je jí lhostejné být vrahem. Do smutného pohřebiště zašeptá říkanku:

letěli bílí ptáci, letěli oddaně

podívej dívenko, podívej na ně

odnesli ti lásku, odnesou tebe

dřív, než je sestřelíš z temného nebe

Potichu odcházím a pod mostem rozstřílím hnízdo vlaštovek. Padají dolů bezvládně a ospale. Je to doslova déšť násilí a krásy. Ty malé a nejvíc zkrvavené, ty s nejhebčím peřím, beru do náruče a nesu princezně. Chci jí ukázat všechnu krásu světa. Pokládám je na kamennou dlažbu, na které studeně sedí. Oči má stále upřené do krvavých ran své oběti. Vlaštovkám nevěnuje pohled. Odcházím, tentokrát se vracet nebudu. Pozoruji pohřební řeku a musím se smát. Směju se nahlas a ozvěna mi buší do uší. Tak moc mi to přijde krásné.

Večer neodolám a vydám se opět podél řeky. Teď už je jen plná krve a mokrého peří, co vypadá jak dopisy z lásky. Na místě, kde seděla princezna spatřím bílou kočku požírající oběti mé lásky – vlaštovky. Jsou to ty samé, kterým ta zrůdná kráska nevěnovala pohled. Tělíčka těch malých tanečníků se na první pohled lesknou rudým sametem. Ze vzteku popadnu kočku za hřbet a házím ji do řeky,  která si z toho nic nedělá, vždyť dnes pochovala už tolik dětí. Voda křičí, kočka sténá a já pláču.

[sockazprahy-blog]

tvoje vyprávění

Potkávám stín ze tvého vyprávění. Proplouvá kamennou dlažbou. Povídala si, že mu mám nabídnout cigaretu. Nechci dělat hloupou, když je jasný, že je přísný nekuřák. Tak ho zastavuju a prosim o oheň. Mlčí a hoří mu tváře. O ty si cigaretu nezapálim. Začínám mírně panikařit, protože trapný ticho si hraje ohranou písničku a mám nepříjemný pocit, že jsem až moc cítit kouřem. Uběhne šest vteřin a ten tvůj milovanej stín se konečně vzpamatuje. V černý těžký dlani najednou svírá krabičku od sirek. Vezmu ji do ruky a stín v tu chvíli mizí. Když ji otevřu, zjišťuju, že je prázdná. Tak uraženě vytahuju i krabičku od cigaret, ve které se líně válí už jen jedna - poslední. Tak krabičku odhazuju a tu jednu vymodlenou cigaretu lámu na tři díly. Sype se z ní tabák jak déšť na špičky mých bot. Všechny tři části pak narvu do krabičky od sirek, zavřu jí a strčim do kapsy. 

Druhý den ráno jdu stejnou cestou a zase potkávám stín ze tvého vyprávění. Stín, kterému hoří tváře. Zastavím ho - opět. K srdci mu přiložím onu krabičku od sirek. Cítím nepravidelný tep a chlad, který si lhostejně tvoří tenké cestičky od mých konečků prstů až po lopatky. Jemně sebou zatřesu. Krabička je teď jeho a já mizím.

Večer se vleču ulicí a tma mě skoro dusí. Mám ji v puse i mezi prsty. Prochází kolem mě stín. Stín ze tvého vyprávění. Je cítit kouřem a prosí mě o oheň. Tak mu zapálim o svoje horký dlaně, přestože mám chuť vyrvat si hořící srdce z hrudi a nechat mu ho jako zapalovač.

[sockazprahy-blog]

pozvánka

chtěla bych tě pozvat na víno

ale v těch fajnovejch podnicích

mi ho zatim neprodaj

ne že bych byla alkoholik

nejsem ani nedočkavá

jen v půl osmý ráno

čekám až otevřou

jdu pro rum za stodeset korun

tak tě pozvu

aspoň na něj

a moje nelichotivý slova

[sockazprahy-blog]

darovaný/kradený cigarety

Cestou od zubaře jsem na schodišti v baráku, kde má ordinaci, našla krabičku camelek. Z větší části byla plná, tak jsem si ji strčila do kapsy. Tímto se chci omluvit elektrikářovi, kterého jsem poté na chodbě potkala, s největší pravděpodobností byly jeho. 

To stejný na jaře minulej rok. Po cestě na tramvaj jsem si všimla modrých camelek ležících na chodníku. Někomu nejspíš ve spěchu vypadly z kapsy. Tak děkuju za záchranu.

Jsem zvědavá, co přijde příští rok.

[sockazprahy-blog]

středobod kultur  a všech druhů pozérství holubi žebráci neumělci  a všichni prosej o milost o blbej úsměv jen dál drtíš kamennou dlažbu svym pohrdáním tou hrou kolem tebe sjezd arogance a sebelítosti shrbený záda až k samýmu konci namaluj si na tvář rány trpícího muže plivni mezi dlaně a dotkni se hvězd co pod tim mostem leží