tabor-usa

[tabor-usa]

Ahoj, zajímalo by mě (jako spousta dalších) jak je to s angličtinou na táboře. Bylo těžké jim rozumět? Nevím jak jsi na tom s AJ ty ale aby se člověk neztratil jak dobrý by v ní měl být? Díky!

Ahoj. Svou úroveň angličtiny nerad hodnotím, ale zkusím alespoň přiblížit. Angličtinu jsem měl od základky, ale ani na gymplu a vysoké podle mě úroveň výuky nebyla nic extra. Nejvíc mi asi dalo to, že jsem sledoval filmy a seriály s titulky. Před čtyřmi lety jsem byl na 5 měsíců pracovat ve Skotsku v hotelu, kde jsem samozřejmě anglicky mluvil denně, takže to mi určitě pomohlo taky. Ale určitě vím, že mám v angličtině pořád velké rezervy. Na táboře jsem většinou bez problémů rozuměl. Ze začátku jsem se musel hodně soustředit, abych všechno pochytil, ale ještě během prvního týdne mi angličtina přišla naprosto přirozená, takže jsem byl schopný si povídat a přitom se věnovat práci. Občas se samozřejmě stalo, že jsem něco úplně nepochytil, hlavně když to byla slovíčka, která asi úplně běžně nepoužívám ani v češtině (například nějaké skautské věci), ale všichni byli moc milí a vůbec jim nevadilo, že mi to museli zopakovat, případně říct trochu jinak. A jak se říká, hlavní je nebát se mluvit, i když třeba člověk dělá chyby.

[tabor-usa]

Cesta domů

Let do Londýna probíhá klasicky. Hned na začátku usnu, pak se probudím a snažím se najít nějakou pohodlnou polohu, což se mi nedaří, tak si pouštím film a před přistáním ještě usnu. Budím se až ve chvíli, kdy letadlo dosedá. Je asi půl desáté, takže další zpoždění jsme nenabrali, což je potěšující.

Většinou nikam nespěchám a čekám v letadle, než se všichni lidi vyhrnou ven. Dnes ale tolik času nemám, takže hned, jak to jde, si beru batoh a čekám v uličce, než se dostanu ke dveřím. Potom nasazuju rychlou chůzi, kličkuju mezi ostatními a postupně se propracovávám na přední pozice. Jasně, moc mi to nepomůže, protože kufry to neurychlí, ale nechci riskovat, že se pak zaseknu za celým letadlem na pásové kontrole.

U kontroly jdu k automatickým branám, kde jsou přede mnou asi tři lidé. Během chviličky jsem tedy na druhé straně a mířím ke kufrům. Pro náš let tam ještě ani není číslo pásu. Naskakuje asi za 5 minut, dalších pár minut pak ještě trvá, než první kufry přijedou. A potom musím čekat na ten svůj. Když ho mám, opět nabírám tempo, protože se musím dostat k severnímu terminálu. U kyvadlové dopravy naštěstí není nával, takže chytám hned první vlak.

Pak se zbavím kufru. Samozřejmě má pořád 20 kilo, ale tady mám ještě rezervu. Pokud se nepletu, tak EasyJet má limit na odbavené zavazadlo 23 kg. Potom se jdu najíst. Dávám si tuňákový sendvič a IRN-BRU, k tomu brambůrky, aby to byl meal deal. Už to jsou skoro dva roky, co jsem měl IRN-BRU naposledy 😊

Nasleduje bezpečnostní kontrola. Ta je tu mnohem rychlejší a příjemnější než v Austinu. Vlastně ne jen kontrola, celé letiště je větší, víc obchodů a všeho.

Po kontrole jdu na záchod. Úplně jsem zapomněl, jak takový evropský záchod vypadá 😀 Tak, jak jsem byl loni poprvé překvapený z toho amerického, tak teď, po dvou měsících v USA, mi ten evropský přijde divný 😂

Potom nastupuju do autobusu, který mě odváží k letadlu. Když už jsem vzpomínal u toho IRN-BRU, tak i s EasyJetem jsem naposledy letěl před dvěma lety ze Skotska. Dnes ale neletím přímo jejich letadlem s oranžovým polepem. Před dvěma dny mi přišel mail, že let pro ně bude provozovat WDL Aviation. Tím pádem ani neletím Airbusem, ale Embraerem, což je pro mě možná premiéra. V každé řadě jsou jen 4 sedačky a i když mám na palubním lístku místo klasicky určené, můžu si sednout, kam chci. Volím místo u okýnka. Ne kvůli tomu, že bych se chtěl dívat ven, ale proto, že se tam dá opřít hlava. A ještě než odlétáme, usínám. Je to tu opravdu pohodlné, takže se budím jen když posádka něco hlásí, a potom při přistání.

Ve Vídni opět projdu automatickou pasovou kontrolou a pak chvilku čekám na kufr. Potom se najím v McDonald's (zlatý americký Mekáč...), dám jednu kešku a pak mi zbývají tři hodiny do odjezdu autobusu. Najdu volné místo na lavičce a jen tak čekám. Ale 3,5 hodiny, to je oproti osmi v Austinu chvilička.

Po sedmé hodině nasedám do autobusu do Brna. Ihned usínám, ale kousek za Vídní už jsem vzhůru. V Brně přesedám na poslední autobus, ve kterém taky zdřímnu. A přesně ve 23 hodin přijíždím na prostějovské autobusové nádraží, kde mě čeká zbytek mužské části naší domácnosti. Z cesty mi tedy zbývá už jen pár kilometrů (nebo mil, chcete-li 🙂) autem domů.

[tabor-usa]

Posledních 500 mil

Doprava v New Orleans je po zápase opravdu tragická. Stát v koloně je to nejmenší. Mnohem náročnější jsou situace, kdy se připojuji do pravého pruhu na tříproudovou silnici a za nějakých 20 metrů je křižovatka, na které potřebuju být v pruhu úplně vlevo. Musím se tedy na těch pár metrech prokličkovat mezi auty. Všechno dopadá dobře a vyjíždím z New Orleans. Podle mapy je opět zajímavé okolí, velké vodní plochý, přístavy a další věci, ale v noci kromě občasných odlesků vody nevidím skoro nic.

Kolem půl třetí ráno vjíždím do posledního státu mé cesty, kterým je Texas. Tam mě potěší mírné zvýšení maximální rychlosti. Jinak se ale nic zásadního nemění.

Kolem páté hodiny počítám, že mám spoustu času na to, abych se dostal na letiště, tak zastavuju na parkovišti u jednoho z fastfoodů, sklápím sedadlo spolujezdce, a plánuju si na hodinu zdřímnout. Nakonec je z toho asi 40 minut, protože tohle není zrovna ideální místo na spaní. Ale nevím, jestli jsem si tím pomohl, jsem potom pořádně rozespalý.

Za chvíli projíždím Houstonem. Je to velké město, takže opět jedu kolem mrakodrapů, které ve tmě vypadají impozantně. Za Houstonem se pak začíná pomalu rozednívat. Vidím další a další sražené pásovce, takže ten včerejší nebyl nic zvláštního. Dnes k pásovcům přibývá i jeden kojot.

I přes spací zastávku mám pořád času hromadu, tak zastavuju na keškách. A taky na záchodech, protože jsem si včera dokoupil další zásoby Dr Peppera 😊 Piju opravdu ve velkém, takže se mi chce každou chvíli. A občas už je to na hraně 😀 Některé záchody jsou moc pěkné, některé méně, ale jeden naprosto vystupuje z řady. Je to ten nejhorší záchod, který jsem za poslední dobu viděl. Nicméně nemám čas hledat další, tohle je jeden z těch akutních případů, takže poslouží i tak.

Kolem deváté přijíždím do Austinu. Přemýšlím, kam zajet na jídlo, volím Arby's. Když tam ale přijedu, zjišťuju, že otevírají až v deset, o čemž se Waze zapomněl zmínit. A stejně je to s většinou fastfoodů. Volím tak Subway. A potom jedu natankovat, umyju auto a těsně před desátou ho vracím na letišti.

Letiště je maličké. Nejsou tu skoro žádné obchody, málo místa k sezení, skoro bych neřekl, že je mezinárodní. Obsazuju jednu lavičku, některé věci z batohu dávám do kufru a naopak, a pak na internetu otevírám údaje o letu. Čeká mě nepříjemné překvapení, když zjistím, že místo 16:20 je let posunutý na 18:00. Tím se mi krátí i čas na přestup. Mám sice pořád dvě a třičtvrtě hodiny, ale během toho musím projít přes pasovou kontrolu do UK, vyzvednout kufr, nejpozději 40 minut před odletem kufr odevzdat, a projít znovu kontrolou, tentokrát směrem ven. Věřím, že to bude jako loni, kdy let trval kratší dobu. Hlavně ať není nějaké zdržení...

Na letišti je nuda. Jediná zajímavá věc je výhled na lidi, kteří čekají na své kufry. Před druhou jdu na check-in. Stejně jako cestou sem, i dnes mám sedadlo F, neboli prostřední trojice sedadel a sedadlo do pravé uličky. Taky odevzdávám svůj kufr. To bylo těsně. Když jsem letěl sem, kufr měl asi 18,5 kila. Teď má přesně 20. Vzpomínám si na to, jak jsem v posledním hotelu přemýšlel, jestli tu nechat sprchový gel, nebo si ho vzít. A nechat ho tam se teď ukazuje jako moudré rozhodnutí 😁 A to jsem v táboře spoustu věcí vyhazoval. Kde se vzalo to kilo a půl?

Za bezpečnostní kontrolou je letiště o něco lepší. Tady už je spousta místa k sezení. Ale obchody, to je pořád bída. Vybírám si jedno z míst a na nějakou dobu usínám.

Boarding má začít v 17:00. Pak je hlášeno, že začne mezi 17:20-17:25. Potom se posouvá na 17:30. Nakonec se začíná až v 17:46. S víc než dvouhodinovým zpožděním pak odlétáme.

[tabor-usa]

Minnesota Vikings @ New Orleans Saints

Dnes mám budík na 7:30. Klidně bych mohl vstávat ještě později, dnes jedu jen kousek. Ale takhle si nechávám dost času na zastávky na jídlo a na kešky 😊 Sbalím si věci, posnídám a vyjíždím.

První zastávka je na poště. A pak už vyrážím na západ do New Orleans. Z Floridy tedy vyjíždím zpátky do Alabamy a za chvilku do Mississippi. Ani tam nemůžu vynechat kešku 🙂 A o kousek dál už jsem ve státě Louisiana. A to už jsem skoro v New Orleans. Cesta ubíhá rychle, jsou to samé dlouhé mosty a zajímavá podívaná. A taky jsem viděl pásovce. Sice byl sražený na krajnici, ale i to se počítá 😀

V New Orleans se nejdřív stavuju na jídlo ve Wendy's. Z asi 15 lidí uvnitř jsem jediný bílý. A taky jediný v tričku Vikings, ale to mě až tak nepřekvapuje 🙂 Pak pokračuju do centra. Hlavní tahy jsou ucpané, tak mě Waze vede přes různé pochybné čtvrti 🙂 A pak vyjíždím do centra, kde je doprava šílená. Ne, že by byl nějak hustý provoz, ale uličky a křižovatky mezi mrakodrapy jsou zajímavé samy o sobě.

Ujel jsem 212,9 mil. Parkuju v garáži, ve které mám objednané místo a jdu se podívat po městě. Je hrozné horko. Podle internetu je asi 36°C, pocitově kolem 39. Podívám se kolem stadionu a pak jdu do centra. Potkávám dost fanoušků Vikings. Někteří se se mnou dávají do řeči, s některými si jen tak plácnu na ulici 😊 Občas vlezu do nějakého obchodu, kde je klimatizace 😁 A pak..

Jdu jen tak po ulici, když na kraji vidím zaparkované autobusy. Za předním sklem toho prvního je znak Vikings a stojí před hotelem. Tak to je teda náhoda, že jsem tudy šel 😁 Dozvídám se, že dva autobusy už odjely, ale tři tu pořád stojí. Tak tedy čekám, u toho se dávám do řeči s pár lidmi. I mezi těmi, co ještě neodjeli, jsou známé tváře. Třeba jeden z nejlepších safety v lize Harrison Smith nebo dokonce generální manažer Rick Spielman 🙂

Pak jdu na stadion. Ten je skoro nový a moc pěkný. A taky je v něm pěkný chládek, místy až zima 🙂 Místo mám na 11 yardech ve 13. řadě na straně střídačky Vikings. Super výhled. Je to jen příprava, o nic nejde, hrají hlavně hráči, co bojují o místo v týmu, ale i tak to stojí za to. Vikings vyhrávají 34:25.

Po zápase jdu zpátky do auta. Hned jak vyjdu ze stadionu, cítím to horko venku. A to už je po desáté večer. Když vidím kolony aut, které odjíždějí ze zápasu, nemůžu se dočkat, až v nich budu taky. Ale nedá se nic dělat. Sedám tedy do auta a vyjíždím do noci na pěkně dlouhou cestu...

[tabor-usa]

Koupání v moři

Ráno mám budík na sedm hodin. Večer jsem dlouho nemohl usnout, takže se nedá říct, že bych byl nějak vyspaný. Dám si sprchu na probrání, sbalím věci, vrátím kartu od pokoje a vyrážím na cestu.

Hned na začátku tankuju. Dnes už to zvládám naprosto bez problémů. I proto, že je tu jen jedna hadice 🙂 Chattanooga je úplně na jihu Tennessee. Během chvilky tedy přejíždím hranice do státu Georgia. Tam ale jedu jen krátký úsek, takže odlovím jednu kešku a za pár minut už vyjíždím do Alabamy. Tím zároveň vyjíždím do jiného časového pásma, takže je o hodinu míň. I v Alabamě samozřejmě lovím kešku, ale jinak se nic zásadního neděje. V jednom místě vyjíždím do pořádného lijáku. Stěrače jedou naplno, ale stejně nestíhají. To trvá asi dvě minuty a pak z deště vyjíždím. Za sebou v zrcátku pak vidím hranici toho, kde prší, je to jako rovná čára.

Z Alabamy přijíždím na Floridu. Teploměr ukazuje kolem 36°C. Když přijíždím k moři, zatahuje se a teplota trochu klesá, ale pořád je nějakých 32°C. Trochu fouká, ale vítr je teplý. Zaparkuju a jdu na pláž. Vzpomínám si, jak jsem se naposledy koupal v moři. Bylo to koncem září v Los Angeles a pláž byla úplně prázdná. Tady v Perdido Key je lidí spousta. Kolem pláže jsou hotely, na moři jezdí člun, který za sebou táhne lidi na padáku, prostě typická dovolená u moře. Převlékám se do plavek a jdu do vody. Netuším, kolik má stupňů, ale je hodně teplá. A díky větru jsou taky docela velké vlny. Jen tak se položím na hladinu a nechám se vlnami houpat. To je život 😊

Když vylezu, přichází ta nejhorší část každého koupání v moři, všude mám písek. A bohužel tu nejsou žádné sprchy jako třeba v LA. Ani se tedy nepřevlékám a jdu jen v plavkách k autu. Až tam ze sebe setřepu písek a oblékám se. Plavky rovnou vyhazuju. Už je mám delší dobu a v jezeře v táboře dostaly pořádně zabrat.

Jedu do Walmartu na nákup. Přichází bouřka a zase pořádný liják. Ale ani teď to netrvá dlouho. U obchodu zjišťuju, že mi nejde zamknout kufr auta. Všechny dveře jsou zamčené, ale kufr jde normálně otevřít. No výborně... Zkouším to znovu, když zastavuju v Little Caesars pro pizzu. Žádná změna. Pak jedu na ubytování. Dnes přijíždím brzo, už kolem půl šesté. A to se hodí, protože ze zítřka na sobotu spát nebudu, tak dnes můžu jít spát brzo. Znovu mám krásný pokoj, klimatizace, televize, lednička, mikrovlnka a další věci. K dispozici je dokonce i bazén, který měl být podle internetu zavřený. Nicméně už jsem se koupal v moři, takže ho nevyužiju. Jediná věc, která tu oproti pokoji že včerejška chybí, je bible 🙂 Ohledně kufru hledám a internetu a zjišťuju, že kufr zůstává odemčený, když je poblíž klíč. Nechávám tedy klíč v pokoji a jdu to zkusit. Kufr je zamčený. Fakt výborná funkce, hlavně když o ní člověk neví 😂

Osprchuju se, oholím se, natáhnu se do postele s pizzou a pouštím fotbal 😊 Pak si chystám věci na zítřek a vlastně pomalu i na cestu. V kufru auta je omezené místo, takže tam svůj cestovní kufr neotevřu. V pokoji tedy do kufru dávám věci, které tam chci mít na cestu letadlem, a naopak do batohu chystám věci, které chci mít v příručním zavazadle. Taky přemýšlím, co si na cestu obleču. Zítra je to jasné, když jedu na fotbal, ale co do letadla? Vybírám jednu košili, ale z kufru je pomačkaná. Žádný problém, na pokoji mám i žehličku. Tedy malý problém je v tom, že jsem nikdy nežehlil, ale všechno je jednou poprvé 😀

A na závěr statistika: dnes jsem ujel 438,9 mil. a za volantem strávil 7 hodin a 55 minut.

[tabor-usa]

Dayton-Chattanooga

Ráno vstávám v osm. V plánu mám návštěvu muzea US Air Force, které otevírá v devět. Když se vzbudím, pouštím televizi. V místních zprávách se opět mluví o střelbě. Tentokrát v souvislosti s tím, že dnes do Daytonu přijede Donald Trump! Čekat na něj nebudu, tak jen doufám, že mě kvůli tomu nechytne nějaké omezení na silnici. Dnes totiž nemám zrovna čas se někde zdržovat.

Muzeum je asi 15 minut cesty od mého ubytování. Přijíždím tam těsně před devátou. Jdu do vstupní haly, kde už je pár lidí. Vstup dál do muzea je zatím zavřený. Otevírá se přesně v devět za doprovodu vojenské hudby

Muzeum tvoří čtyři hangáry. Každý z nich je věnován jinému období. Začíná se tak prvními letadly, která s těmi dnešními nemají moc společného, pokračuje se přes obě světové války, Vietnam, Koreu a studenou válku až do posledního hangáru, který je věnován prezidentským speciálům a vývoji letadel. Letadla jsou tady samozřejmě to hlavní, ale jsou tu i další věci. Vozidla, zbraně, uniformy a podobně. Některými letadly se dá projít, jsou tu i různé věci, které se dají vyzkoušet, například přistání s raketoplánem 🙂

V muzeu jsem něco přes dvě a půl hodiny. Kdybych si podrobně četl informace o všech exponátech, možná by mi nestačil ani celý den. Měl jsem v plánu zdržet se o něco déle, ale prohlédl jsem si všechno, k tomu, co mě zajímalo, jsem si přečetl víc, takže nemá cenu se zdržovat, když před sebou mám dlouhou cestu.

Daytonem projíždím v pohodě, Trump má myslím přijet až odpoledne 🙂 Pak se vydávám dál na jih. Prvním velkým městem, kterým projíždím, je Cincinnati. Nejedu přímo přes centrum, ale i tak je zvláštní jet takový kousek od všech těch mrakodrapů. Navíc kousek od silnice je stadion Cincinnati Bengals, takže je opravdu na co se dívat.

V podstatě hned za Cincinnati končí Ohio a vyjíždím do Kentucky. Začínám přemýšlet, že natankuju. Auto ukazuje dojezd nějakých 60 mil, ale radši natankovat dřív, než pak někde zůstat stát. Ve Waze si vyhledávám benzinky kolem cesty a volím tu s nejnižší cenou. Je to benzinka Costco. Když tam přijíždím, zjišťuju, že potřebuju členskou kartu. Costco je obchod a tahle benzinka k němu patří. Je to něco jako třeba benzinky u Globusu. Costco kartu ale nemám, tak jedu dál.

Další benzinka je asi 25 mil daleko. Je o něco dražší, ale rozdíl není moc velký. Zastavuju u stojanu, otevírám nádrž a jdu zjišťovat, jak se tu tankuje. Vkládám do stojanu kartu, pak si mám vybrat palivo. Jsou tu 3 pistole a asi 6 druhů paliva, takže zkoumám, které potřebuju. Během toho asi vyprší časový limit a vyjede mi účtenka na $0. Benzín mám vybraný, ale kterou pistoli použít? U vedlejšího stojanu tankuje nějaká paní, tak se jí jdu zeptat. Je moc příjemná, všechno mi vysvětlí. Ptá se mě, co tu dělám, tak jí říkám o táboře a o mé cestě. Očividně má i nějaké bližší povědomí o skautech, protože se mě ptá na pár věcí. Když mám natankováno, poděkuju jí a můžu jet dál.

Protože jsem v Kentucky, což je další stát, kde jsem ještě nebyl, musím tu samozřejmě odlovit kešku a tím ho "vybarvit." 🙂 Pak se stavuju na oběd. Přemýšlím opět nad Wendy's, ale nakonec se rozhodnu zkusit něco nového a volím Arby's. Tam si dávám hovězí sendvič s čedarem a k tomu bramborové spirálky. Výborné! Pak pokračuju dál.

Další zastávka je opět na jídlo. Jsem v Kentucky, tak se stavuju v KFC. Ty jsou všude kolem dálnice, ale já si přece jen pár mil zajíždím. Chci totiž navštívit úplně první KFC na světě. To je v Corbinu, kolem kterého projíždím, takže sjíždím z dálnice a mířím tam. Zvenku budova moc jako KFC nevypadá. Uvnitř je kromě pultu, kde se dá normálně objednat, taky model kuchyně Colonela Sanderse, jeho oblek a další věci z historie KFC. Čekal jsem, že tu bude dost lidí, ale naštěstí je tu skoro prázdno. Objednávám si a pak si užívám "Famous Bowl" v místě, kde tenhle fastfood vznikl.

Po jídle můžu pokračovat dál. Z Kentucky vyjíždím do Tennesee. A všímám si, že krajina je tu jiná než třeba v Ohiu. Už v jižní části Kentucky byly okolo dálnice hlavně lesy. A to samé je i v Tennessee. Navíc je tu víc kopců. Ne, že by to byly nějaké hory, ale oproti tomu, co jsem zatím projel, je to docela rozdíl. A další rozdíl je vidět na benzinkách. Čím dál jsem na jihu, tím levnější je tu benzín. A rozdíl je docela velký. A taky jsem si všiml auta s nálepkou Vikings 🙂

V Tennessee samozřejmě taky dělám zastávku na kešku. V osm večer přijíždím k motelu, kde jsem dnes ubytovaný. Jdu na recepci, dostávám kartu k pokoji a můžu se jít ubytovat. V pokoji mě čeká obrovská postel, velká televize, klimatizace, mikrovlnka, lednička a další super věci. Jsem nadšený, nemám si na co stěžovat. Umyju se, nachystám věci na zítřek, a jdu se natáhnout do postele. Ta je fakt velká. Ležím uprostřed a na obou stranách mám místo, kam by se v klidu vešel další člověk. Pouštím televizi, na které je asi milion programů. Vybírám TBS, kde dávají The Big Bang Theory a po ní následuje Conan.

Dnes jsem najel celkem 424,3 mil. Většinu z toho po silnici I-75. Na tu jsem najel už u Detroitu a kromě zajížděk na kešky a jídlo jsem po ní jel celou cestu až sem do Chattanoogy.

[tabor-usa]

Na cestě

Tak je to tady! 53. den v táboře, den, kdy odjíždím. Ale ne tak rychle, ještě máme práci. Dopoledne uklízíme jídelnu. Je nás jen 5, ale práce v jídelně není až tolik. Nicméně ještě se musí uklidit kuchyň a pár dalších věcí. To už se mě ale netýká, protože po jedenácté si beru věci z pokoje a Ron mě veze na detroitské letiště. Cestou přichází první komplikace. Dostávám mail, že z nějakého důvodu není v pátek v době zápasu v New Orleans v provozu parkoviště, kde jsem měl rezervaci. Dostal jsem tedy náhradní místo. Je lepší, v kryté garáži, ale až od pěti hodin, což nejde dohromady s mými plány po obědě zaparkovat a podívat se ještě před fotbalem po městě.

Ron mě vysazuje u autopůjčovny Enterprise, kde se loučíme. Jdu dovnitř a jsem zvědavý, co se bude dít. Cena, za kterou mám auto zarezervované, je totiž v porovnání s ostatními půjčovnami, a dokonce i českou verzí stránek Enterprise, hodně malá. Nikde v ní není poplatek za to, že auto vrátím jinde, než jsem si ho půjčil. A u většiny půjčoven je tento poplatek hodně velký. A třeba samotný poplatek dělá víc, než půjčení auta na 4 dny s návratem na stejné místo. Navíc auto nemám předplacené (Enterprise tuto možnost nenabízí), takže ani argument, že mám zaplaceno, tak je jejich chyba, že mi jejich stránky spočítaly špatnou cenu, by neobstál. Prostě čekám, že mi řeknou, že to bude dražší o nějakých $400, a ať beru, nebo ne.

V půjčovně je pár lidí, přede mnou čekají dva. Během chvilky se tak dostávám na řadu. Za pultem je sympatická mladá černoška. Říkám jí, že mám rezervaci, a diktuju jí číslo. Chce vidět řidičák, tak jí ukazuju jak klasický evropský, tak i mezinárodní. Pak se ptá, jak budu platit. Říkám, že kartou. Říká mi částku, a je to přesně ta, kterou jsem podle internetu měl platit. Výborně! Dávám jí kreditku, ani se neptám, jestli může být debetní, protože kvůli tomuhle jsem si kreditku zařizoval 😊 Zaplaceno, můžu jít čekat ven.

Na parkovišti vedle budovy čekám asi 3 minuty. Pak si mě volá sympatická mladá černoška. Možná je to ta stejná, co byla předtím za pultem, ale ruku do ohně bych za to nedal. Dívá se do tabletu, jakou kategorii auta mám zaplacenou. A skoro bych řekl, že dostávám o jednu kategorii vyšší auto, podle toho, co říkala. Je to Nissan Sentra. Dávám si kufr do kufru, pak obcházím auto a kontroluju, jestli někde není poškozené. Všechno v pohodě. Startuju, auto funguje. Podepisuju na tabletu smlouvu a můžu jet. U výjezdu ještě jednou ukazuju řidičák (tentokrát jen evropský), dostávám papíry a vyrážím.

Automatická převodovka je super. Ale prvních pár minut mi trvá, než si na ni zvyknu. Na první křižovatce chci podřadit a místo spojky zašlapuju brzdu. Pak už se to nestává, ale stejně ještě pár mil sahám po řadící páce.

Další věc jsou rozdíly v předpisech, které mi ale přijdou normální. Už jsem tu totiž najezdil pěkných pár set mil. Sice jako spolujezdec, ale i tak jsem si na ně zvykl. Třeba odbočení doprava na červenou. Nebo to, že se na dálnici může jezdit ve všech pruzích, a tím pádem i předjíždět z obou stran. Někdy je to trochu divočina 😊 A na další specialitu v podobě čtyřsměrné stopky narážím skoro až na konci cesty, protože jsem většinou jel po dálnici.

jak už jsem psal, vyjíždím z půjčovny na letišti. Super pohled je na letadla přistávající přes silnici "pár metrů" nad zemí. Některá letadla, která stojí na letišti, jsou kousíček od silnice. Mezi nimi mě zaujalo letadlo New England Patriots. Večer se dívám na jejich rozpis a zjišťuju, že ve čtvrtek hrají v Detroitu. Takže to nebylo jen letadlo s jejich polepem, fakt tím přiletěli. Hodně cool. Stavuju se ve Wendy's na oběd. Začíná pršet a stává se z toho pěkná průtrž mračen. O pár mil dál je ale po všem. Pak zastavuju na nákup ve Walmartu a samozřejmě i na pár kešek U toho se vždy pěkně protáhnu.

Původní plán byl, že dnes dojedu do Daytonu (ano, toho města, kde se před dvěma dny střílelo), zítra půjdu do muzea a pak si cestou do dalšího ubytování udělám malou zajížďku, abych odlovil kešku ve státě Indiana. Zítra mě ale čeká dlouhá cesta, a minimálně dopoledne strávím v muzeu, tak trochu pozměňuju plány. Do Indiany zajedu dnes. Bude to sice delší zajížďka, ale dnes mám času dost, a zítra tak budu mít asi půl hodiny k dobru. Jedu tedy do Richmondu, města hned za hranicemi Indiany. Odlovím kešku a jedu zpátky. Stavím se na večeři, opět ve Wendy's, a pak už jedu do Daytonu.

Parkuju přes ulici od domu, kde jsem ubytovaný. Mám kód ke dveřím, tak jdu dovnitř. Nacházím svůj pokoj, ve kterém je superpohodlná postel a televize. A taky klimatizace. Tady bych si dokázal představit strávit i víc nocí, než jen jednu. Jediná nevýhoda je sdílená koupelna, ale to není žádný problém.

Nic jiného už dnes v plánu nemám. Dívám se tedy na možnosti parkování. Ruším to, které mi bylo nové přidělené. A vlastně na tom vydělávám. Dostávám totiž zpátky cenu parkování v kreditu. Původně jsem za parkování zaplatil $8, ale nové bylo v hodnotě $20. Rezervuju tedy parkování na celé odpoledne za $20, což je opět krytá garáž, kousíček od stadionu. Super!

Podle auta jsem dnes ujel 250 mil, ale vynulovat se mi ho podařilo až u první kešky, takže to bude spíš kolem 270.

[tabor-usa]

Loučení

Další den bourání tábora je před námi. Ráno se cítím, jako bych vůbec nespal. Šel jsem spát kolem druhé hodiny a v sedm už vstávám.

Většinu dne trávím ve stodole, kde dáváme věci tam, kam patří. Nic moc zajímavého. Na oběd jedeme do čínské restaurace, ve které jsem už předtím byl s Ronem a jeho rodinou. Minule jsem snědl asi půlku porce a zbytek si nechal dát do krabičky. Dnes si objednávám Sečuánské kuře. Jídla je opět hromada, ale tentokrát do sebe cpu všechno, i když to znamená, že se sotva dovleču do auta 🙂

I odpoledne pokračujeme ve stodole. K tomu uklízíme sprchy a bouráme stany vedoucích. Když se pomalu blížíme ke konci, dozvídám se, že jídelnu dnes uklízet nebudeme, ale doděláme ji až zítra v pár lidech, kteří tu zůstávají. To moc nechápu, protože podle mě tam té práce není až tolik, a kdybychom třeba včera před večeří neměli hodinu a půl volno, mohli jsme skončit všichni už dnes. A celkově mám už od včerejška pocit, že Peggy řízení bourání nezvládá...

Zajímavý okamžik nastává, když rodiče přijedou vyzvednout Bradena. Je s nimi totiž i jejich pes. Ron je ale zrovna u jídelny se svými třemi německými ovčáky. Ti jsou obvykle úplně v pohodě, hlavně s jedním z nich, Oliverem, jsem kámoš. Na novém návštěvníkovi se jim ale asi něco nezdá, a tak se do něj jeden z nich pouští. My jsme v tu chvíli ve stodole, a tak jen slyšíme, že je nějaké pozdvižení. Než přijdeme k jídelně, psi už jsou od sebe. A Becca, která se je snažila oddělit, je pokousaná. Naštěstí nic hrozného, jen drobná rána na ruce, ale i tak...

Pak přichází čas, kdy se musím s většinou lidí rozloučit. A není to vůbec lehké. Kylie začíná brečet už hodinu před tím, než vůbec končíme práci. To mě opravdu dostává. Známe se měsíc a půl, ale i za tak krátkou dobu mi opravdu přirostla k srdci. A ne jen ona. Každopádně loučení s Kylie je nejtěžší a taky nejdelší. Nevzpomínám si, kdy naposledy kvůli mě holka brečela 😊 Slibuju jí tedy, že se určitě ještě uvidíme. Snad příští léto. Nebo že by ještě letos? To jsem jen tak ze srandy řekl u oběda, když Peggy mluvila o jedné akci, a Kylie se toho hned chytla 😀 Ale moc reálně to nevidím. Naposledy všem zamávat a pak jdu do svého pokoje. S těžkým srdcem a slzami v očích. Budete mi chybět!

V pokoji nezůstávám dlouho. Jen se převlékám do něčeho slušného a hned mířím zpátky ke kanceláři. Jedeme do Dexter pub. Jak je patrné z názvu, je to hospůdka v Dexteru. Stylem podobná pizzerii v Chelsea, kde jsme byli s Ronem. Všude po stěnách televize, na kterých zrovna běží baseball. Aby taky ne, když hrají Detroit Tigers. Nejdřív jsem si říkal, že možná ani nebudu jíst, protože jsem opravdu plný od oběda, ale pohled do jídelního lístku mě přesvědčuje. Tolik burgerů, které jsou výborné už podle popisu, to prostě nemůžu nezkusit. Není lehké jeden z nich vybrat, nakonec dávám šanci Texas burgeru. A nezklamal. Houska podobná jako v Pan Burger, maso vynikající. Chilli omáčku jsem čekal trochu víc pálivou, ale i takhle si nemám na co stěžovat.

Když dojíme a dopijeme, platíme. Je to poprvé, co platím v USA v restauraci, a chci platit Kartouzská, tak prosím o radu Thomase. Kartu musím dát do účtenky, servírka ji odnese, a pak přinese další účtenku, na kterou napíšu, kolik chci dát dýško. Opět jdu pro radu k Thomasovi, protože nevím, jaké jsou ohledně dýška místní zvyklosti. Když je vše vyřízeno, jedeme zpátky do tábora.

V kuchyni beru pytel na odpadky, protože se chci pustit do balení. Vyhazuju papíry, které už nebudu potřebovat, ale taky pár triček, které jsem si sem přivezl s tím, že je tu nechám. A do pytle letí taky boty. Jsou celé špinavé, plné písku, a hlavně neskutečně smrdí 😂 Většinu věcí dávám do kufru, venku nechávám jen to, co budu ráno potřebovat. Oholím se, umyju se a jdu naposledy v táboře spát.

[tabor-usa]

Bowling & pizza

Bourání tábora pokračuje druhým dnem. Po snídaně dělá každý inventuru věcí na program, který měl na starosti pro Webelos. Já jsem používal v podstatě jen GPS, takže inventuru dělat nemusím. Místo toho pomáhám Kylie.

Pak se přesunujeme dolů k vodě. Nakládáme lodě a vozíme je do stodoly. A s nimi samozřejmě i další věci. Protože tu dnes není Becca, jako plavčík, oficiálně nemůžeme do vody a tak bójky a doky necháváme na zítra.

Na oběd je opět kuře, tentokrát stripsy. A nebyl bych to já, abych si nedal pořádnou porci, a pak si ještě nešel přidat 😊

Po obědě svážíme zbytek věcí z programů. Vše pak putuje do stodoly, stejně jako další věci, které byly různě po táboře. Když uklízíme "zlatý důl," narážíme na pavouka, který je prý jedovatý, může být i smrtelně. A není sám, celkově nich nacházíme asi pět. Tohle v ČR nemáme 😀 Před půl šestou pro dnešek končíme a asi hodinu a půl máme volno.

Kolem sedmé hodiny sedáme do aut a vyjíždíme směr Ann Arbor. Tam nás čeká bowling a pizza. Místní bowlingová herna je oproti tomu, co máme v Prostějově, opravdu velká. Jen v naší části má nějakých 20 drah a to jich je ještě pár vedle. A k tomu obrazovky se skóre mají spoustu vychytávek. My obsazujeme 5 drah a začínáme hrát. K tomu nám za chvíli přináší pití a pak pizzu. Ne jednu, asi čtyři, každou jinou. A během chvilky přistávají na stole další. Takže když zrovna nehážu, cpu se pizzou 😁

Když hra končí, pár lidí odjíždí. Zítra už nebude tolik práce a někteří měli různé zdravotní problémy, tak končí už dnes. Loučíme se, skoro každý, i ti, co ještě zůstávají, se se mnou fotí. Pak Ron vytahuje českou vlajku, a ptá se, jestli ji můžu podepsat. Vybírám místo mimo samotnou vlajku, tam kde se vlajka přidělává na stožár. Podepisuju se tak, aby se vlajka dala pověsit svisle, protože by měla viset v kanceláři.

Do tábora přijíždíme asi ve 22:30. Ale ještě nekončíme. S několika lidmi se domlouváme, že se ještě půjdeme vykoupat do jezera. Jen se převleču do plavek a před jedenáctou lezeme do vody. Plaveme k "floating docku," na který se natáhneme a pozorujeme souhvězdí a padající hvězdy. Pak chvíli jen tak blbneme ve vodě, když na dně narážíme na "díru." Dno je většinou docela pevné, ale na pár místech je hodně měkké a člověk se do něj boří. A v jednom místě je to obzvlášť velké. Nejdřív tam zkoušíme jen tak stát, a zapadneme třeba po kotníky. Čím víc tam ale stojíme, tím hloubější díra je. Zkoušíme další věc, kdy jeden člověk v díře stojí, a další ho zatlačí co nejhlouběji. Tak se dostáváme až do fáze, kdy ve vodě normálně stojím a vodu mám asi po prsa, ale jakmile udělám krok vedle a nechám se zatlačit, jsem až skoro po zadek zabořený do dna a vodu mám kus nad hlavou. Těžko popsat, kolik srandy jsme si užili 😊

Z vody vylézáme v jednu hodinu ráno. Jdu se osprchovat. Když jdu ze sprchy, vidím myš, jak běží k Jonovi do pokoje. Myslel jsem, že už tu žádná není, když je past u mých dveří pořád prázdná. Ale je pravda, že v mé části TC nemají myši důvod být. Ke mně do pokoje se pod dveřmi už nedostanou a dál v chodbě je jen komora, která má dveře taky těsné. Zato v části s "kuchyňkou," kde se předtím myši do pastí chytli, jsme už nové pasti nedávali. A taky už to asi ani nemá cenu, když je poslední den 🙂

[tabor-usa]

50

Padesátý den, co jsem tady v táboře je zároveň poslední den tábora. Po snídani máme nástup. Jsem ve vlajkové četě. Po stažení vlajek vždycky jeden člověk z vlajkové čety odnese vlajky Ronovi, který je předá dalšímu člověku a ten je odnese do kanceláře. Dnes však Ron předává jen českou vlajku. S americkou přichází zpátky k vlajkové četě a předává ji mně. To jsem vůbec nečekal! Zpátky tedy pojedu bez české vlajky, kterou tu nechávám, ale zato s americkou, která tu celou dobu vlála nad táborem.

Při odjezdu se se mnou hodně rodičů loučí, přejí mi příjemnou cestu domů a podobně. Tento turnus byl v tomhle ohledu super 🙂 S Garrettem pak objíždíme camp sites a svážíme popelnice.

Když jsou všichni pryč, začínáme s bouráním. Dopoledne vytahujeme ze stanů postele, dáváme je do obalů a pak na vozík. Po obědě, na který byla výborná kuřecí křidélka, doděláváme postele v poslední camp site. Když máme všechny, vezeme je do stodoly a hážeme do patra, kde je holky skládají. Pak bouráme stany. Je snad největší horko za poslední dobu, což někteří (kdo asi?) využívají k tomu, aby jim "nebylo dobře."

Po dvou hotových camp sites, což je kolem páté hodiny, Ron oznamuje, že všichni jedeme do města na jídlo, a budeme pokračovat až se vrátíme a trochu se ochladí. Jedeme do McDonald's, kde si dávám pěkně do těla. Ne, že by to byla nějak extra velká objednávka, ale pořád ještě v sobě cítím tu hromadu křidýlek od oběda, kterou teď doplňuje burger, hranolky a snad dva litry Dr Peppera 😁

Po návratu pokračujeme v bourání. Pod jedním ze stanů se schovával had, jiný druh než ten, kterého jsem viděl před pár dny. Dokončujeme bourání všech camp sites, schováváme stany ve stodole a pro dnešek končíme. Ještě dostáváme informace k zítřku. Přes den nás samozřejmě čeká spousta práce, ale večer bude i zábava 😊

Mimochodem, už zase můžu úplně normálně chodit, což se na bourání hodí. Nepsal jsem o tom, ale asi před třemi dny se mi zatrhl nehet na palci na levé noze, palec mi pořádně natekl a při chůzi jsem trpěl. Včera už to bylo o hodně lepší a dnes už bez problémů. Do soutěže krásy palců bych se ještě nepřihlásil, ale i vzhled se pomalu dostává do normálu.

Dnes se mi mailem opět připomněli Norwegian s tím, že mi to letí už za týden. A v táboře už mi zbývají jen necelé tři dny...

[tabor-usa]

Poslední lekce

Pomalu se blíží konec a dnes mám poslední hodiny sportů a map. Určitě to nebyly nejlepší hodiny, ale některé věci zase potěšily. Tak třeba to, že hodina sportů se třemi dětmi a dvěma maminkami byla překvapivě hodně dobrá. Nebo když mi několik lidí pochválilo kurz GPS. Co nebylo tak pozitivní bylo třeba to, že několik lidí GPS nedokončilo. Nebo to, že se v hodině sportů s nejvíce dětmi většina pohádala kvůli naprosté blbosti. Nicméně i tady se dá najít něco pozitivního, protože se mi všechny podařilo uklidnit a i ty, kteří uraženě řekli, že končí, jsem nakonec zpracoval a hru všichni dohráli.

Krátký odstavec musím věnovat obědu. Pulled pork. Dokonalost. V prvním kole si dávám dva burgery, pak si jdu ještě další dva přidat. A k tomu samozřejmě dezert. Ano, přesně takhle se dělá postava do plavek v USA 😊

Večer následuje poslední open time, zase jsem u lodí. Hlavně začátek je docela rušný, postupně lidí ubývá. A potom si jdeme zaplavat.

Díky programům u vody, ale i sportům a celkově pobytu venku, jsem docela opálený. Ne, že bych byl úplně dohněda, ale když si sundám hodiny, je ten kontrast oproti normálu jasně vidět 😁

Dnes jsem začal přemýšlet, jaké do bude po návratu domů z hlediska časového posunu. Loni jsem byl v USA jen na týden. Nejdřív jsem byl v pásmu s posunem o sedm hodin, pak jsem přeletěl ještě o dvě časová pásma dál. Teď je rozdíl "jen" šest hodin, ale během cesty po táboře ještě hodina přibude. A hlavně jsem tu strávil skoro dva měsíce, tak jsem zvědavý, jak dlouho mi bude trvat, než se srovnám zpátky. Jasně, už jsem žil pět měsíců ve Skotsku, ale ta hodina posunu nic moc nenadělá.

[tabor-usa]

Docela nezajímavý den, ke kterému mě nenapadá vůbec žádný nadpis

Ráno nacházím za odpadkovým košem v pasti myš. Že by čtvrtá? Nakonec ne. Becca mi u snídaně říká, že to je ta, co sklapla včera večer, akorát že se včera ještě hýbala. Já jsem ráno neměl čas ji vyhodit, tak říkám, že to udělám po obědě.

Po snídani pomáhám Kylie s paprikou, jak jsem jí slíbil včera. Potom mám své programy. Nejdřív dvakrát Sporty, v obou hodinách devět dětí, potom Mapy, kde je dětí 11.

Po obědě si beru v kuchyni rukavice a zbavuju se myši za košem.

Odpoledne mě jako první čeká hodina sportů. Jen tři děti, s nimi dvě maminky. Aspoň že přemlouvám maminky, aby si s námi zahrály fotbal. Ale hra nemá vůbec spád, hrozná nuda. Pak se přesunujeme na ga-ga ball, kde to v tak málo lidech taky není úplně ono, ale přece jen je to lepší.

Následují Mapy. Odpolední hodina je o něco lepší než ta ranní, i když ani ta nebyla špatná. Když pracujeme s kompasy na louce, vidíme velkou vosu, jak táhne mrtvou cikádu. Vosa má tak 5 centimetrů. Od jednoho z rodičů se dozvídáme, že je to "cicada killer."

Poslední hodinu mám zase sporty, tentokrát je dětí o něco víc, konkrétně 16. To už je zase docela dost, ideál je těch 10-12. Na fotbalovém hřišti je málo místa, takže žádné přihrávky, je to jen nakopávaná.

Během odpoledne za mnou přichází pár lidí zeptat se na můj oblíbený fotbalový tým. Otázka přesně zní, který vedoucí není z USA a jaký je jeho oblíbený tým? Jeden z tatínků má u odpovědi napsáno moje jméno i příjmení. A dokonce bez chyby. To mě mírně překvapuje, tak se ho ptám, kde zjistil moje příjmení. Předpokládám, že mu ho řekl někdo z našeho gangu. Ale ne, je to jinak. Prý ho našel na Facebooku. V příspěvku z dubna, kde mě Ron na stránce campu představoval. Wow, hustý 😊

Dnes v open time mám opět na starosti lodě. Je krásně, máme velký turnus, takže mě nepřekvapuje, že se za celé dvě hodiny ani na chvilku nezastavím. A na konci mě pořádně bolí záda. Nicméně přichází klasická odměna v podobě koupání. Je to pohoda, jen tak se natáhnout na hladinu při západu slunce a pozorovat letadla. Létají tu nízko. Rozhodně ne tak nízko, jako na pláži v Los Angeles, která je hned za letištěm, ale pořád o dost níž než třeba nad Prostějovem.

Idylku nám narušuje Peggy, která nám přijíždí říct, že je zase potřeba pomoci v kuchyni. Pomalu tedy vylézáme a jdeme se převléct. Během toho přichází skupina dětí vedená Ronem. Jsou tu na noční vycházku.

Po příchodu do jídelny mě zaráží, že vidím Jaroda vytírat podlahu. A s ním vytírá i Peggy. Neskutečné. Ptám se Anny-Marie, jestli spím, protože tohle musí být sen. Ne, že by po tom, co je vytřeno, Jarod ještě něco dělal, ale i tak.

Já nejprve vynáším pytle z popelnic, pak krájím papriku. Je to jen šest paprik, ale připadá mi, že to dělám snad týden. Už jsem dost unavený a těším se do postele. V kuchyni končím asi ve 22:45, sprcha a spát.

[tabor-usa]

Myš 4: Válka začíná

Dnes je jediný den za celé léto, kdy ráno děti odjíždějí, a hned odpoledne další přijíždějí. Mezi tím máme asi 2,5 hodiny čas, což je tak akorát na to, abychom obešli camp sites a opravili na stanech, co je potřeba. K budoucímu ději zde doplním, že Garrett dělá něco jiného. Jarod nám pak říká, že je Peggy naštvaná, protože neví, kde Garrett je.

Po obědě si jdu sednout do pavilonu, kde se konají zdravotní prohlídky. I dnes jsem je dostal na starosti. Čekáme tam víc než hodinu, než po druhé začnou přicházet lidé. A je to pěkný blázinec. Poprvé jsem prohlídky dělal v minulém turnusu, kdy tu bylo nějakých 75 lidí. Teď jich je skoro 250. Nicméně minule jsem si to alespoň vyzkoušel a teď už docela vím, co dělat. I tak to ale trvá a končíme až po čtvrté.

Do večeře nic moc neděláme. Po večeři a vlajkách se zase schováváme a děti nás hledají. Pak je v programu poslední fire bowl. Jde o asi úplně nejlepší fire bowl za všechny turnusy. U několika vystoupení dolaďujeme drobné detaily, k tomu dnes máme i skvělé publikum.

Po fire bowlu jdeme pomáhat do kuchyně. V pátek má přijet nějaká kontrola, tak se musí pořádně uklidit a celkově nachystat. Asi 3 minuty po tom, co začínáme uklízet jídelnu, vidím Jaroda, jak jde ke dveřím. Nic neříkám, jen stojím asi deset metrů od něj a dívám se na něj. U dveří se Jarod ohlédne a vidí, že se na něj dívám. Pomalu otvírá dveře a "nenápadně" vycouvává ven. Jdu za Garrettem a jdeme sehrát malou "scénku."

Vycházíme z jídelny, jdeme mezi stany, kde bydlí mladší personál, a Garrett pěkně nahlas začíná: "Teprve 21:10 a už jsme s kuchyní hotoví. Jdu si lehnout do stanu a spát." To je narážka na ráno, kdy potom, co se k nám Garrett připojil, říkal Jarodovi, že celou dobu spal. Pak odcházíme zpátky do kuchyně a já říkám: "Nesnáším to, když je Garrett ve stanu a spí, když musíme pracovat!"

Chvilku pracujeme a pak beru holky a jdeme sehrát druhou část. Přicházíme ke Garrettovu stanu, a říkám: "Vážně mě štve, že Garrett spí, když všichni makáme v kuchyni. Přitom před dvěma roky pracoval tak pilně, když tu neměl kamarády." Narážka na to, co říkal Jarod. Zašustíme stanem, jako bychom ho otvírali, a pak říkám: "Cože? Ty tu hraješ na Nintendo Switch?" Další narážka, tentokrát na první den minulého turnusu, kdy Jared někomu říkal, že dnes hrál na Nintendo 8 hodin. Což je na pováženou vzhledem k tomu, že jsme ten den od devíti ráno pracovali...

Jon po nějaké době zastavuje všechny práce a svolává nás do jídelny. Dnes odjíždí Julia, tak se s námi loučí. Tohle nijak neprožívám, chybět mi nebude. Zajímavé je, že se s ní přichází rozloučit i Jarod. Hned potom ale zase mizí ke dveřím. Probíhá to úplně stejně, jen s tím rozdílem, že jsem předtím všem popsal jeho první odchod, takže se teď na něj dívá i Mikayla. Jarod opět nenápadně mizí a Mikayle, která stojí kousek od něj, říká něco ve smyslu, že mu dnes není dobře. Idiot.

Zameteme a vytřeme v jídelně, pak Kylie říká, že si ještě chce nachystat věci na zítřejší hodiny vaření. Hledá papriky, které jí Ron měl koupit, ale ani v jedné ledničce nejsou. Kylie z toho začíná mírně stresovat, tak jí říkám, že aspoň nachystáme ten zbytek. Krájím klobásky, Kylie zeleninu. Kromě paprik, na které se musíme zeptat Rona, máme vše nachystáno. Kylie slibuju, že jí zítra po snídani s paprikami pomůžu.

Ještě v kuchyni se bavíme s Jonem a nějak přijde řeč na to, že nám Ron sehnal pasti na myši, takže je rozmístili po TC. Když do TC přicházím, volá na mě Becca. Prý se do dvou pastí chytily myši, ale ona na ně sahat nechce. Ukazuje mi, kde jsou. Jedna v koupelně, druhá za košem. Ptám se, jestli máme nějaké rukavice, alespoň ty tenké, co jsou v kuchyni. Prý asi ne. Myš jsem z pasti ještě nevytahoval a nemůžu říct, že by to bylo něco, po čem bych toužil. Becca říká, že můžu počkat, až se vrátí Jon a Kyle. Tak to teda ne, jsem chlap! 🙂 Beru si jednu z mnoha igelitových tašek, které mám od nákupů, a jdu na to. Ruce dávám do igelitky, beru první past. Pak jdu ven ke keřům, kde past otvírám a myš vyklepnu. To samé opakuju ještě jednou. Nic hrozného, ale každý den bych to dělat nemusel.

Když se umyju a ležím v posteli, slyším od koupelny takové cvaknutí, jako by něco spadlo na dlažbu. Nejdřív mě napadá, že se chytla další myš, ale pak si uvědomuju, že je puštěná sprcha, takže spíš někomu něco spadlo. Nicméně za chvíli slyším Beccu, která vylezla ze sprchy, jak volá, že se chytla další myš. Tak to bychom měli tři 😊 Protože už jsem v posteli, nechávám to tentokrát na Jonovi.

[tabor-usa]

Touchdown!!!

Kylie zpátky, což znamená, že dnes mám až třetí dopolední program. Do té doby jdeme do stodoly počítat, kolik máme lehátek, a pár dalších věcí. Ron mi přináší poštu. To mě celkem překvapuje, nic jsem nečekal. Je to velká obálka od BSA, stejná jako ta, ve které mi přišly papíry k žádosti o vízum. Hned si ji jdu otevřít. Je v ní dopis od Mezinárodního odboru BSA, ve kterém se píše třeba to, že letos obdrželi přes 170 přihlášek, ale vybráno bylo jen kolem 100 lidí. A já mezi nimi 😊 Dál je tam certifikát a další věc, se kterou můžu machrovat 😁

Před začátkem druhé hodiny programů přichází Peggy s tím, že nemusíme dvě hodiny pracovat ve stodole, ale můžeme se jít podívat na další programy případně s nimi pomáhat. Já tedy jdu za Kylie. Ta dnes dělá úplně nové věci, které se tu ještě nedělaly. Něco s masem, ale to moc nesleduju, protože mě zaujala spíš druhá půlka, kde se dělají donuty. Než se do toho pustí děti, je potřeba vše vyzkoušet, takže si beru těsto na donut a dávám se do toho. A vše funguje, donut se povedl 🙂

Třetí program už je konečně i ten můj. Druhá hodina Map, což znamená GPS. Vše vysvětlím, půjčím dětem GPS a vypouštím je na svou "multicache." Z šesti dětí se jedno vrací chvilku po oficiálním konci programu, čtyři asi 20 minut po konci a jedno, které se rovnou před obědem stavilo ve stanu, až po nějakých 25 minutách. Ale vzhledem k tomu, že žádný další program dopoledne není, a všichni mají oběd až půl hodiny po skončení programů, vůbec ničemu to nevadí.

Po obědě jdu opět za Kylie. I když s ničím pomoci nepotřebuje, stejně si beru zástěru a stavím se k donutům 🙂 Oproti včerejšímu dešti je dnes krásně. Na hodině vaření jsou i dvě děti, které se mnou mají později sporty. Říkám jednomu z jejich rodičů, že to vypadá, že si dnes zahrajeme ☺️ Když jdu do kanceláře, potkávám Rona a bavíme se o tom, že je dnes docela vlhko. "Aspoň že neprší jako včera," říkám mu. Prý už nemá pršet až do konce tábora, což by bylo super, protože balit mokré stany asi není zrovna ideální.

Odpolední GPS probíhají bez problémů. Jedno dítě s tatínkem sice "kešku" nedokončí, když kvůli času skončí na druhé stage, ale zbytek vše zvládá a ještě k tomu v rozumném čase.

A pak začíná pršet... Těsně před hodinou sportů. Na tu mi místo čtyř dětí přichází jen tři, jedno nejspíš úplně odjelo. Teď mě ale spíš trápí to, že opravdu nevím, co budeme dalších 45 minut dělat. Nicméně když hodina začíná, prší už o něco méně a v dálce je vidět modrá obloha. Začínáme tedy s pravidly, abychom po dešti mohli hned naskočit do hry. A za chvilku opravdu přestává. Jdeme hrát ultimate frisbee. Mám tu tři děti a tři rodiče, takže do hry zpočátku nezasahuju. Když ale tým, ve kterém jsou dva dospělí, jasně přehrává tým se dvěma dětmi, oznamuju, že se přidávám. Je to teď sice 4 na 3, ale mnohem vyrovnanější a hlavně stejně hrajeme jen pro zábavu.

Asi po 15 minutách měníme frisbee za míč na americký fotbal, jde se hrát flag football! Týmy trochu promícháme, ale zůstáváme u toho, že spolu hrají 2 dospělí a k nim 1 nebo 2 děti. Tentokrát jsem v týmu, který hraje jen ve třech lidech. Skórujeme jako první, ale neproměňujeme konverzi, takže vedeme 6:0. V průběhu hry soupeř skóre obrací a vede 6:14. Máme poslední minutu do konce hodiny, takže hlásím, že zahrajeme poslední akci a končíme. Náš tým má míč, jsme na vlastní půlce. Svolávám huddle, kde určujeme další akci. Říkám, že na tuhle akci bude quarterback tatínek z našeho týmu, a hrajeme Hail Mary. To znamená, že všichni receveři, v našem případě jen já a jedno z dětí, běží do endzony, kam přijde dlouhá přihrávka, a tu se snažíme chytit. Je rozehráno, rozbíháme se. Probíhám mezerou mezi dítětem a rodičem z druhého týmu, těsně před endzonou se otáčím a vidím, že ke mě letí přihrávka. Výborně mířená, přesně do rukou. Kolem mě nikdo není, takže pohodlně udělám posledních pár kroků pro touchdown. Nehraje se o nic, ale z téhle akce jsem fakt nadšený. Zaprvé to byl můj asi první touchdown, zadruhé mi srdce zaplesalo nad tou nádhernou přihrávkou, kterou vytáhl z rukávu jeden z tatínků 😊 Pořád je to ale 12:14, ještě zahráváme konverzi. Můžeme zvolit běh za bod, nebo přihrávku za dva. Je jasné, že volíme přihrávku. Už si nepamatuju, jak to probíhalo, nicméně zadařilo se a srovnáváme tak na 14:14. Výborná hra, i když jsem se už do pár zápasů v mé hodině zapojil, nikdy mě to nebavilo tolik, jako dnes. A z největší části za to můžou děti a rodiče, kteří si bez vyjímky hru taky užívali.

Během odpoledne za mnou přišlo pár dětí zeptat se, jaký je můj oblíbený fotbalový tým (myšleno v americkém fotbale). Jeden z úkolů, které děti můžou splnit, a dostat za něj nášivku, totiž spočívá v tom, že dostanou papírek s několika úkoly a otázkami. Pro tento turnus jsou otázky jiné, a jedna z nich je, jaký je můj oblíbený fotbalový tým 🙂 Některým dětem odpovím přímo, některým ukážu svůj batoh nebo obal na telefon 😊 Když jeden z rodičů zjistí, že jsou to Vikings, z legrace na mě začne bučet 😂 S jedním z rodičů se o fotbale začínáme bavit, přichází řeč na to, že ani on nefandí Lions, jak by se tedy v Michiganu dalo čekat, ale Broncos. Na to mu říkám, že Broncos patří k těm týmům, které jsou mi sympatičtější než většina ostatních. Je to tak od doby, co za ně hrával Payton Manning. Vždy, když přijde řeč na fotbal, cítím se jako bych tu byl doma. U nás si s většinou lidí o americkém fotbale nepokecám, tady snad s každým 😊

Během open time jsem dnes znovu u vody. Je krásně, takže přichází mnohem víc lidí. Ale vzhledem k tomu, že je tento turnus malý, není ani omylem takový nával, jako když jsem tu byl poprvé. Máme tedy i čas užít si trochu srandy s holkama, které mají na starosti plavání. Od toho, co odjel Caleb, jsem u vody jediný kluk 😊 Pořád ale hlavně dělám svou práci, tedy půjčuju lodě, pomáhám lidem nasednout a vysednout, občas se bavím s rodiči. A ano, dnes je mi znovu pochválena angličtina 😁

Když open time končí, jdu se vykoupat. Nejdřív to vypadá, že budu sám, protože někteří se koupali už během open time, ale nakonec jsme čtyři. Zbytek lidí odchází, v podstatě už teď porušujeme pravidla, protože jsme bez plavčíka. A ještě víc je porušujeme, když ve vodě zůstáváme i po západu slunce. A to ani nemluvím o YPT 😂 Z vody vylézáme až před půl desátou.

Při převlékání se bavíme o tom, že už se nám to krátí. Konkrétně už přesně za týden odjíždím 🙁 Pak ale holkám říkám to, o čem jsem se už bavil s Calebem. Pokud všechno klapne, příští srpen jsem zpátky v USA. Sice na druhém konci, ale když už bych tu byl, určitě bych se mohl podívat i někam blíž Michiganu. A Kylie mi hned nabízí ubytování v jejím obytném přívěsu 😊

[tabor-usa]

Comeback

Dnes mě čeká velký comeback. Pro dnešek mám na starosti "Cast iron chef," což je název pro kurz vaření pro Webelos. Navíc si na poslední chvíli pár děti změnilo hodiny, takže nakonec i sporty budu mít. Zapsané mám čtyři děti, ale prý se přidají i rodiče 🙂

První hodinu mám volnou, takže si po snídani nachystám brambory a jdu se podívat na "Build it" za Grace a Amelií. Jeden z rodičů, starší a moc příjemný pán, za mnou přichází a ptá se mě na nějaké věci ohledně ČR a skautingu u nás. Následně beru zbytek potřebných surovin a přesouvám se k vaření.

Poprvé mám vaření na starosti sám. Na tuto hodinu je přihlášených dvanáct dětí, ale chvilku po desáté jich je na místě jen šest. Začínám tedy s vysvětlováním, rozhodl jsem se, že sám vařit nebudu, stejně jako to dělá i Kylie. Hodiny pro Webelos jsou o pět minut kratší, což se může zdát jako nepodstatné. Hlavní rozdíl je ale v tom, že zatímco Cub scouts se vždy přesunovali v rámci oblastí, takže po vaření šli na lukostřelbu a na vaření přicházeli ze vzduchovek, což je hned vedle, Webelos si hodiny volí sami, takže se může stát, že někdo má po vaření třeba plavání, což je úplně na druhé straně tábora, navíc se ještě musí převléct. Další věc je ta, že hned další hodinu mám Mapy u jídelny, kam se taky musím stihnout přesunout. Tím, že jednotlivé kroky nepředvádím, tedy aspoň trochu šetřím čas.

Když pomalu končím s instruktáží, přichází druhá půlka dětí. Asi to byl právě případ, kdy měly nějakou hodinu úplně jinde. Nechávám je chvilku čekat, než dokončím svou řeč. Pak prvních šest dětí začíná škrábat brambory, já se dávám znovu do vysvětlování. Pak už jen stojím a čekám, až budou všichni hotoví, do toho občas poradím s detaily, například kolik Jiffy mixu přidat. A hlavně má oblíbená část, povídání si s rodiči. Jeden z nich se mě ptá, jak se bramboráky jmenují u nás. Tady jsou to totiž "potato pancakes." Říkám mu, že "bramborák." Pak se mě ptá, jak se to píše, a zapisuje si to do sešitku. Když mají bramborák hotový, přichází za mnou, a říká něco o "bramboráku" 😊 A ptá se mě, jestli se trefil s výslovností. Musím ho pochválit, protože jsem mu opravdu rozuměl dobře 🙂

Je 10:45, hodina oficiálně končí. Některé děti ale pořád mají bramborák na pánvi, jiní umývají nádobí. Je mi jasné, že další hodinu budu stíhat tak tak. Když mají všichni hotové bramboráky a už jen stojí v řadě na nádobí, jdu za Braydenem, který má svoje hodiny hned vedle. Ptám se ho, jestli může jen dohlédnout na to, že je všechno v pohodě. Já už totiž opravdu musím jít, začínám za 5 minut. Brayden samozřejmě souhlasí, tak vysvětlím rodičům, že musím na další hodinu, že je Brayden ohlídá, a děkuju jim. Beru zbylá vajíčka, spěchám je vrátit do kuchyně, a mířím před jídelnu, kde mám svou hodinu. Když přicházím, je 10:58.

Na hodině Map a kompasů mám šest dětí. I když minule jsem z prvního dne Map moc nadšený nebyl, tentokrát mám z hodiny úplně jiný pocit. Určitě je to tím, že mám tuto hodinu už potřetí, takže pomalu piluju co říct, co vynechat, a jak na sebe věci navázat. Dnes tomu hodně pomáhají i děti, protože cvičení s kompasy zvládají výborně. Dokonce až tak, že když máme hotovo vše, co jsem měl v plánu, zbývá do konce ještě 10 minut. Chválím je a říkám jim, že jsou první skupina, se kterou se posuneme trochu dál. S kompasy a mapami se dá dělat spousta věcí, takže není problém vybrat jednu z nich a naučit je něco dalšího.

Když končíme, potkávám Peggy, která říká, že v poledne máme meeting. Ještě předtím jdu ale zpátky do pavilonu, kde je vaření, a uklízím, co je potřeba. Tedy spíš pomáhám uklízet, protože se do toho po konci své hodiny už dal Brayden.

Pak jdeme do jídelny, kde máme meeting. Ron nám oznamuje, že ráno skončil Michael. Jak jsem psal včera, v kuchyni to nebylo ideální, a v jistých směrech byly s Michaelem problémy. Byla to spousta malých věcí, které dohromady vedly k tomu, že ho Ron musel vyhodit. Pak nám ještě představuje Leslie, což je ta holka, i které jsem psal včera. Je tu asi na týden, jako výpomoc v kuchyni.

První odpolední program je pro mě zase vaření. U kuchyně, kam si jdu pro věci, potkávám Peggy, která mi říká, že program po mně nakonec mít nebude, má ho na starosti Stefanie. Cestou do mého kuchařského království začíná pršet. Asi v půlce programu se rozprší opravdu hodně, k tomu pořádně fouká. Stojím uprostřed pavilonu a stejně cítím, jak lehce prší až na mě.

Dalším programem jsou Mapy a kompasy. Ten nejhorší déšť už přešel, ale přesto prší dost. Místo toho, abychom s kompasy chodili po louce, tedy zůstáváme pod střechou a směry podle azimutu jen ukazujeme. To zabírá míň času, takže se opět dostáváme i k dalším věcem, které běžně v programu nemám.

A následuje to, na co jsem od začátku deště zvědavý, hodina sportů. Na začátek dětem a tatínkům říkám, jak obvykle hodiny probíhají. Pak navrhuju, že si povídání za obě hodiny odbudeme dnes, a zítra můžeme rovnou začít hrát. I tak za nějakých 15 minut máme hotovo. Říkám, že netuším, co budeme dělat dál. Trochu s nadsázkou říkám, že pokud chtějí, klidně si s nimi fotbal zahraju i v dešti. Naštěstí nechce nikdo 🙂 Začínáme se bavit o sportu. O americkém fotbale, o tom, jaké sporty dělají děti. Potom nadhazuju téma hokeje. Asi všichni tu někdy byli na zápase Red Wings. Vyprávím o tom, jak byl nějakých 11 let zpátky Stanley Cup v Prostějově. Zmiňuju nejznámější české hráče, každý tu zná Haška a Jágra. Ptám se, jestli znají Plekance, a protože znají, přidávám story o tom, že v minulé sezoně hrál u nás, a se stejným klubem tu byl i Jágr. 45 minut nakonec docela utíká, takže na to, jaké možnosti byly, to docela ušlo.

Po večeři řešíme, jak to bude s open time. Stále prší, takže se o půl osmé pustí nějaký film. Od půl sedmé ale budou normálně otevřené střelnice, kola, a trochu překvapivě i voda. Já tedy zase můžu jít dolů pomáhat k lodím. Dnes nijak zvlášť těžkou šichtu nečekám.

Když přicházím k vodě, Becca říká, že slyšela hrom, takže musíme ještě nějakých 27 minut počkat. Mezitím přichází pár lidí, což mě trochu překvapuje, protože pořád prší. I tak jsem rozhodnutý, že si půjdu zaplavat. Hned, jak to jde, tak jdeme s Grace do vody. Zase takový nával tady totiž není a těch pár lidí uhlídá Becca sama, a u lodí stojí Katie, která je taky v podstatě bez práce.

Po nějaké době mě to ve vodě přestává bavit, tak si beru kajak a jdu se projet po jezeře. Někdy v té době přestává pršet. S kajakem se zastavím u jediných dvou lidí, kteří jsou zrovna na lodích, což je jeden skaut a jeho otec. Následuje klasický rozhovor o tom, jak dlouho tady jsem, co dělám v ČR a podobně 🙂 Pak měním kajak za šlapadlo a beru Katie na vyjížďku 😊 Občas se vracíme ke břehu, abychom pomohli někomu nastoupit nebo vystoupit z lodě, ale jinak se projíždíme až do konce open time.

Pak se vracím zpátky do svého pokoje a jdu se umýt. A protože jsem dnešní článek rozepsal už v průběhu dne, mám hotovo už ve 21:10 a nemusím tak psát do jedenácti, jako obvykle 😁

[tabor-usa]

Zdravotní prohlídky

Všude jsou myši! Úplně všude, v pokoji jich mám asi 5! Tak hrozný sen už jsem dlouho neměl... Když se budím, slyším, že se v pokoji něco hýbe. Naštěstí je to jen nějaká moucha, která střídavě naráží do skla a do žaluzií. Ale přesto ve mě po tom snu pořád zůstává pocit, že v pokoji nějakou mám.

Ráno se budím docela unavený. Jednak za to může ten hrozný sen, a pak taky to, že jsem dlouho nemohl usnout. Asi jsem to včera odpoledne přehnal s tím šlofíkem.

Dopoledne nás čeká trocha práce. Uklidíme latríny, vyměníme pár stanů, které jsou hodně roztrhlé, a to je všechno. Pak jdeme na oběd, kde si rozdělujeme práce pro dnešní odpoledne, kdy přijedou další děti. Já budu mít na starosti zdravotní prohlídky. Od Jaydeen dostávám instrukce, které jsou dost rozsáhlé a na konci si říkám, že to vůbec nemůžu zvládnout.

V jednu hodinu se tábor otevírá a děti přijíždějí. Tento turnus je malý, kolem 75 lidí celkem, 2 camp sites. Dlouho jen tak sedíme u stolů, po druhé hodině přichází první camp site a začínáme. Jaydeen má na začátek krátkou řeč, jak je potřeba mýt si ruce, hodně pít, co dělat, když s sebou má někdo léky a podobně. Pak začínají prohlídky. Jsme na ně čtyři. Stefanie a Amelia si berou ty, kteří s sebou žádné léky nemají, já a Kyle máme na starosti primárně ty, kteří s sebou léky mají. Najednou tedy odbavujeme 4 lidi (respektive 8, protože bereme dítě i s rodičem). Pak je tu samozřejmě ještě Jaydeen, která asi také dělá prohlídky, a pokud jsou nějaké nejasnosti, posíláme člověka za ní.

Prohlídka, kterou mám na starosti, není jako u doktora, že bych člověka vyšetřoval. Je to o tom, že mi dají svůj zdravotní formulář, já zkontroluju, jestli je vše vyplněné, případně chybějící údaje (většinou datum očkování) doplníme. Pokud má člověk zaškrtnuté nějaké zdravotní potíže, podívám se, o co přesně jde, a případně se ho zeptám na podrobnosti. Nakonec mám seznam deseti otázek, které položím, a v případě, že na některou odpoví ano, posílám ho za Jaydeen. To se stává jednou, kdy jeden z otců odpovídá, že má vyrážku. Jde jen o "poison ivy," takže bych to asi vůbec řešit nemusel, ale přecejen je to moje poprvé, tak to radši nechám na Jaydeen. Když je prohlídka u konce, na zdravotní formulář dopíšu pár věcí a dávám ho do složky.

Když jsou prohlídky hotové, jdu s Amelií a Stefanií dělat Kyleovi kompars na střelnici. Zítra ho čeká první hodina, tak si to chce vyzkoušet. Na střelnici jsem s Jonem strávil dost času, takže dávám pár rad, některé věci upřesňuju, některé, které Kyle vůbec neřekl, mu přidávám do "scénáře" 🙂 Pak se vrháme na střelbu. Jak jsem říkal, má střelnici jsem strávil dost času, a když přišlo jen pár lidí, piloval jsem střelbu. Dnes tak střed terče zbavuju papíru a když už skoro nemám do čeho střílet, mířím na terč Amelie, která sedí vedle mě. To je ale celkem nuda, tak jí terč sundávám, když jí sestřelím všechny čtyři kolíky, které ho drží 😁 Do toho se zapojují všichni, takže na závěr končí všechny terče na zemi 😊

Mezi večeří a vlajkami máme docela dost času, tak jdeme s Garrettem zahrát si s dětmi ga-ga ball. U toho se dávám do řeči s jedním otcem, jehož syn se mnou bude mít Mapy. Původně měl mít Sporty, ale jak jsem psal včera, kvůli malému počtu lidí byly zrušené, tak si vybral Mapy. A prý je to pro ně dobrá náhrada, protože syna GPS baví a nedávno našel svých prvních pár kešek. U té příležitosti zmiňuju, že jsem včera našel svou 2000. 🙂

Před nástupem si čtu zprávy, které nám do skupinového chatu posílal Caleb. Jsou o Jarodovi a vůbec mě nepřekvapují. Začátek nástupu Jarodovi "zpříjemňujeme" tím, že využíváme toho, že vždycky musí mít pravdu. Před pár dny, když jsme přišli na nástup, nám Jarod začal vysvětlovat, kde přesně máme stát, a jaký má mít naše řada úhel vzhledem ke stožárům. Ano, asi bychom si tak stoupli, ale do nástupu ještě nějaká chvilka zbývala, takže jsme zatím stáli jen tak. Ovšem po tom, co jsme od Jaroda dostali tohle školení, jsme si schválně stoupli jinak než obvykle. Dnes přicházíme ke stožárům, Jarod už tam stojí. Náš gang si stoupá vedle sebe tak, že Jarod vůbec nestojí v řadě. A přichází další školení na téma, jak vlastně máme stát. Přitom teď stojíme v podstatě tak, jak to po nás minule chtěl. Každopádně na jeho řeči mu odpovídáme, že nás je šest, kteří stojí stejně, a on jediný stojí jinak, tak že to spíš vypadá, že špatně stojí on 😁

Po vlajkách následuje hra, kterou jsme hráli i na začátku minulého turnusu (a budeme hrát i na začátku toho příštího). Schováváme se a děti nás hledají. Tentokrát nemusím nikde odložit svůj náklad, takže si hledám místo bez poison ivy, za stromem, kde sice nejsem nijak zvlášť schovaný, ale z hlavní cesty nejde vidět. Pak přicházejí děti a já jim podepisuju svou fotku. Je vidět, že tento turnus je menší, děti chodí postupně a ne moc často, rozhodně se netvoří fronty, jako minule.

Pak přichází na řadu fire bowl. Než začne, s ostatními vedoucími děláme různé blbosti. Všichni máme nějak dobrou náladu 😊 Do programů fire bowlu se přidalo pár věcí, samozřejmě nechybí naše vystoupení se židlemi 😁

Potom se dozvídáme, že Kylie dnes odjíždí. Na nástupu se jí udělalo špatně a několikrát zvracela. Jede se tedy vyspat domů, trochu si odpočinout, a zítra večer se snad vrátí. Přichází za mnou Peggy, jestli bych za Kylie zítra vzal dvě hodiny bramboráků, které se nekryjí s mými Mapami. Jasně, že vzal, pořád lepší než být v kuchyni nebo tak něco.

Grace svolává meeting našeho gangu. Dozvídáme se, že v kuchyni se dějí, nebo spíš děly věci, kvůli kterým možná ještě bude rušno. A co se těchto věcí týče, Grace o tom s někým mluvila, a zase o tom věděli všichni v gangu kolem Julie. Stejně jako předtím s jinou věcí, která se shodou okolností také týkala Grace...

Když všechno probereme, rozloučím se s Calebem, který odjíždí zítra ráno, pomůžu vzít Kylie pár věcí do auta, a jdu se umýt.

Z koupelny vycházím v době, kdy jsou v chodbě ostatní, kteří jsou ubytování v TC. A k tomu nějaká nová holka. Její jméno začíná na L, ale na jména nemám moc paměť, takže víc toho nevím, a bude pomáhat v kuchyni.

A na závěr informace pro ty, kteří už se mě nemůžou dočkat: přesně za 2 týdny budh zpátky doma 😊

[tabor-usa]

D-10

Tacos na snídani? Proč ne 😊 Takhle pěkně začíná dnešní den. Navíc je dnes poslední den turnusu, což u Webelos znamená, že hned po snídani je závěrečný nástup a pak děti odjíždějí. Jdeme uklidit jídelnu. Když vytíráme, zjišťujeme, že Kyle chce po dnešku skončit. V kuchyni se nesnese s Michaelem.

Když máme vše hotové, následuje meeting. Kyle nakonec nekončí, přesouvá se na střelnici a Jon jde místo něj do kuchyně. Zajímavá taktika vzhledem k tomu, že Kyle není na střelnici certifikovaný a Jarod, který tam "pomáhá," taky ne.

Mimochodem i na Jaroda došla řeč při úklidu. Bavili jsme se o něm s jeho sestrou Stefanií. Po zakončení tábora, když jsme si rozdělovali, kdo má co na starosti, ho totiž Peggy poslala do obchodu pomáhat se Slushies. Ale ještě předtím tam poslala Caleba. Ten tak ta chvíli přišel za námi do jídelny s tím, že tam Jarod jen tak stál a nic nedělal, tak ho Caleb nechal u Slushies a šel nám pomoci. Stefanie tedy říkala, že Jarod nemůže dělat v kuchyni, protože na něj Michael moc "tlačí," a vzhledem k Jarodovu autismu to vede k tomu, že svou práci prostě nedělá. Prý stačí, když mu to člověk normálně řekne, a pak ho třeba za 15 minut přijde zkontrolovat. Na to jsem řekl, že je to "bullshit," vzhledem k tomu, jak to vypadalo posledně, když mu Kyle úplně normálně řekl, že má utřít salátový bar, a za 15 minut už tam Jarod nebyl. Hlavně, že se dá vše svést na autismus.

Dále se na meetingu bavíme o tom, že následující turnus bude o hodně menší. Asi 40 dětí, dohromady kolem 75 lidí, a jen dvě camp sites. Takže když nebudeme zrovna mít program, budeme buď vypomáhat jinde, nebo ve stodole chystat věci na to, aby se za týden mohlo začít s bouráním a úklidem tábora. Další věc je, že tentokrát nebudu mít vůbec Sporty. Na jednu hodinu se přihlásil jen jeden člověk, na další dva. Ani mě to nepřekvapuje, když jsem měl málo dětí i teď, kdy bylo kolem 220 lidí, z toho asi 130 dětí. Mapy, kompasy a GPS ale mít budu, a pokud tam budu mít třeba jen jednoho člověka, vůbec ničemu to nevadí. Zrovna pro tento kurz je lepší mít míň lidí, protože ukazovat něco na malém kompasu nebo GPS dvanácti lidem není ideální.

V poledne meeting končí a my máme do zítřejšího rána volno. Chvíli sedíme ve stanu. Bavím se s Calebem, který pozítří odjíždí, a vrátí se na poslední den nebo dva, o tom, co bude dál. Zmiňuju se o tom, že pokud by vše klaplo, mám v plánu se do USA znovu vydat příští rok v srpnu. Caleb hned navrhuje, co bychom mohli podniknout. Takže jestli to vyjde, příští léto mě čeká výlet 😊 Pak si jdu lehnout. Dívám se na poslední díl seriálu a po něm si jdu na hodinu a půl zdřímnout.

Když se vzbudím, chvíli jen tak ležím a nic moc nedělám. Pak mi Mikayla píše, že tak za 20 minut pojedeme. Jsme domluvení, že jedeme do města. Je nás sice šest a máme jen jedno auto, ale to pro nás není problém. Část cesty se mačkáme ve čtyřech na zadním sedadle, potom si Caleb přesedá do kufru. Vzhledem k tomu, že má Kylie Chevrolet Tahoe, má tam spoustu místa.

Nejdřív jedeme do malého městečka Pickney. Tam si kupujeme pizzu a pár věcí na malou párty pro Caleba. Do obchodu jdu já, Grace a Caleb. Caleb si kupuje nějaké věci pro sebe, Grace nakupuje na párty, a já hlídám, kde je Caleb, a když se blíží ke Grace, nenápadně ho odvádím jinam ("Ještě jsem si chtěl koupit něco na pití. To je až tam vzadu? A můžeš mi ukázat, kde přesně?" 😁). Kupuju si Mountain Dew, které je v akci, 3 flašky za $5.

Pak pokračujeme do Chelsea. Tam jdeme nejdřív do parku, kde jíme pizzu. Chvíli tam posedíme, je to moc příjemné. Krásný den, park skoro prázdný, v něm pěkný altánek s piknikovými stoly...

Následně jdeme na zmrzlinu. Výběr je obrovský. Kromě obyčejné zmrzliny mají i různé poháry a další věci. Dávám si Happy cone, což je zmrzlina, kterou by měli mít v nabídce i u nás 🙂

Zjišťuju, že hned za rohem je keška. Nemůžu ji tam nechat jen tak, jdeme ji odlovit. Minule jsem lovil na výletě s Garrettem, tentokrát s sebou mám ostatní. Je to moje jubilejní keš číslo 2000, provedením naprosto tuctová, ale na tom až tak nesejde.

Vracíme se zpátky do tábora. Cestou se bavíme o tom, že Caleb odjíždí. Dostáváme se i k tomu, že za chvíli odjíždím i já. Je to už za 10 dní, ale většina lidí z tábora nejspíš odjede už za 9. Po příjezdu Crim zabavuje Caleba a my jdeme rychle nachystat kuchyňku na párty. Rozvěšujeme fáborky, vlaječky s nápisem "Bye bye Caleb," chystáme malé občerstvení. Pak Caleba přivádíme a loučíme se. Sice se uvidíme ještě zítra a možná pozítří ráno, ale to už nebude moc času. Jak jsem psal, Caleb se sice ještě vrátí, ale to bude až na bourání tábora, a do té doby nám určitě bude chybět.

Když se setmí, přesouváme se ven, kde hrajeme hru. Člověk se musí co nejrychleji točit dokola a u toho se dívat nahoru, a pak na něj někdo posvítí a on musí běžet za světlem. To je samozřejmě velice vtipné po tom, co se točil, a motá se mu hlava 😀

Když nás začnou pořádně žrát komáři, jdeme chvíli zase posedět dovnitř. Ostatní se pak jdou pomalu umývat, tak odcházím zpátky do svého pokoje.

A na závěr krátká vzpomínka na druhý den tohoto turnusu. Chtěl jsem to samozřejmě do článku napsat hned ten den, ale úplně jsem na to zapomněl, stejně tak včera. Camp je v Michiganu, asi 100 km od Detroitu. Není tedy divu, že tu hodně lidí nosí trička s motivy detroitských sportovních klubů. Druhý den tohoto turnusu měl jeden z otců tričko Detroit Red Wings se jmenovkou FRK. Všiml jsem si toho ve frontě na oběd, a hned jsem samozřejmě lidem kolem sebe říkal, že je to český hokejista, který za Red Wings hrával 😊 O tom, že za Detroit hrálo víc Čechů (Hašek, Hudler...), a že jsem se byl podívat na Stanley Cup, když ho přivezli do Prostějova v sezoně, kdy právě Detroit vyhrál, jsem se ostatním zmínil už dávno 😁